Jdi na obsah Jdi na menu
 

13. Za druhé  2.část

„Jsem tu,“ vletěl Harry zadýchaně do šatny, „mám zpoždění, omlouvám se, pomáhal jsem profesorce Sinistrové odnést pomůcky do kabinetu.“
Snape už tam pochopitelně byl. Nejspíš dlouho.
„Váhám, zda vám udělat přednášku ohledně zákazu běhání po chodbách předtím nebo potom, co vás důrazně upozorním, že chodit včas je ctností králů,“ oznámil kousavě.
„Já vím. Pardon,“ zamumlal Harry.
Snape nad ním potřásl hlavou. „Vydýchejte se. Odložte si hábit.“
Harry chvatně vyklouzl ze školního hábitu, pověsil ho na háček, vyndal z rukávu svou hůlku.
„Můžeme, pane.“
Snape ho sjel zkoumavým, přimhouřeným pohledem. Seslal na něj Purus lavare. Potom otevřel dveře do arény.
„Jdeme.“
Osvěžující kouzlo zchladilo Harryho tělo; nadšení a nervozitu zmírnit nedokázalo. Vstoupil do kouzelnické arény za profesorem, byla to velká, kruhová prázdná místnost, s diváckými ochozy kolem dokola ve dvou řadách. Ty byly nyní díky Merlinovi prázdné.
„Souhlasím s učebním záměrem vašeho profesora obrany proti černé magii, takže se pro dnešek zaměříme na trénink vašeho Protega, pane Pottere,“ oznamoval Snape, zatímco kráčel do středu. Harry chvátal za ním, z celé věty ho zaujaly jen dvě slova – pro dnešek? Znamená to, že se budeme scházet pravidelně? Super!
Snape luskl prsty.
„Pane Pottere? Co jsem právě řekl?“
Harry zmateně mrknul. „Že budeme trénovat moje Protego?“
Snape se zachmuřil. „A potom jsem řekl co?“
Harry se nefalšovaně vyjevil, on ještě něco říkal? Fakt?
„Pevně věřím, pane Pottere, že smím zůstat plně oblečený, a přesto získat vaši pozornost.“
Harry zrudl.
„Jasně. Pardon. Už poslouchám.“
„Merlin ví, že vy jste ta nejtěžší zkouška mého chatrného sebeovládání, jaké mě kdy osud vystavil,“ potřásl Snape hlavou. „Tak ještě jednou a naposled. Mým plánem je útočit na vás tak dlouho a vytrvale, až se konečně rozhodnete bránit. Skutečně bránit. Protože vaše Protego je silné, neexistuje jediný důvod, proč by nemělo být. Příčina vašich potíží bude někde ve vaší hlavě. Hodlám vás vyčerpat natolik, až vaším jediným, bytostným přáním bude odhodit toho příšerného Zmijozela přes celou arénu. Srozuměno?“
„To zní úchvatně,“ zamumlal Harry. A zazubil se.
Snape se nesmál. Jak nečekané.
„Myslím to zcela vážně, pane Pottere. Nebudu vás šetřit. Nejsem Black,“ dodal varovně. „Mým záměrem je zahnat vás do kouta, aby i vám došlo, že není jiná možnost, než se začít bránit. A ještě jedno varování, pan Weasley i slečna Grangerová jsou již na diváckých místech, pokuste se tvářit, jako bych vám právě oznámil, že z vás hodlám vytřást duši.“
„Jo, jasně,“ sklopil Harry rychle hlavu, skousl rty. Nasadil vážný výraz. Zvedl tvář. „Jsem připravený, pane.“
Snape stál. Sledoval ho. V černých očích… nervozita? Proč? Ale sakra, no jasně – přímá magie.
„Jsem v pořádku. Bude to dobrý,“ ujistil ho Harry tiše.
„Zajisté,“ řekl Snape. Otočil se, vyrazil na své místo, nová otočka. Vrátil se k Harrymu. „Postaví vás to do extrémně nevýhodné pozice. Ale byl byste ochoten otevřít mi nitrobránu?“ ucedil na půl úst.
Harry o tom nemusel ani přemýšlet.
„Jasně,“ rozrazil ji dokořán, „to není problém. Horší to být stejně nemůže.“
Snape rázně kývl. „Děkuji.“
Zaujali svá místa, správný postoj pro souboj; levá ruka volně za zády, pravá s hůlkou natažená kupředu, paže zlehka ohnutá, tělo mírně natočené bokem k soupeři.
„Ukažte mi vaše Perpetuum protego, pane Pottere.“
Harry poslechl, mávl hůlkou ve složitém schématu pohybů.
„Znovu.“
Poslechl.
„Znovu.“
Potřetí Snape kývl. „Dobré. Technika přijatelná, inkantace správná. Zbytek záleží na vložené magii a vaší vůli. Začněme. Everte statim!“
Protego se rozplynulo jako obláček páry a Harry už letěl. Dopadl na záda, na měkce polstrovanou podlahu, v sálu vědomí bytostně cítil profesorovu přítomnost. Snape chvatně proběhl jeho centrum vnímání bolesti.
„Vstaňte.“
Harry vyskočil na nohy.
„Perpetuum protego!“
„Everte statim!“
Další přemet, Snapeova prohlídka, vstaňte. Protego, Everte. Harry létal na všechny strany. Za chvíli měl pocit, že je víc na zemi než na nohou. Svaly začínaly bolet.
„Perpetuum protego.“
„Everte statim!“
Harry se zvedl na kolena. Zavrávoral. Uf, začíná to být náročný. Vyškrábal se na nohy, mávl hůlkou.
„Perpetuum…“
„Everte statim!“
Harry nestačil ani inkantaci dokončit a už zase svištěl vzduchem. Sakra. Musím být rychlejší.
„Perp…!“
„Everte statim!“
Sakra! Harry zůstal vrávoravě na kolenou, potřásl hlavou, mátožně se zakymácel.
„Vstaňte.“
Ztěžka se zvedl, napřáhl hůlku…
„Everte statim!“
Snapeova přítomnost v sálu vědomí již byla neustálá. Harry by ani nedokázal spočítat, kolikrát byl smeten kouzlem. Potil se, docházel mu dech. Vzepjal se, sebral síly, vyskočil.
„Perpetuum pro…!“
„Everte statim!“
Letěl.
„Myslím, že nemá smysl vstávat,“ zasténal.
„Vstaňte,“ rozkázal Snape příkře.
Částečně za to mohl jeho tón. Harry se vzepřel, vstal, otevřel ústa.
„Everte statim!“
Harry se dokutálel ke zdi, zůstal ležet.
„Vstaňte.“
„Ani mě nehne,“ vydechl vyčerpaně.
„Vstaňte.“
„Co kdybyste si chvíli hrál s něčím jiným?“
„Vstaňte!“
„Nemá to smysl!“ zakvílel Harry. Vzápětí ucítil, jak ho uchopilo Snapeovo kouzlo, smýklo jím vzhůru, postavilo na nohy. Stačil jen heknout.
„Everte statim!“
„Vás to snad baví,“ zasténal Harry, tvář zabořenou do polstrování podlahy. Oddechoval tak prudce, až se mu mžila skla brýlí.
„Vstaňte.“
Harry se vzepřel na pažích, podlomily se, svalil se na záda. „Konečná. Jsem grogy.“
„Nejste grogy, jste jen zatvrzele tvrdohlavý,“ oznámil Snape. „Ovšem, to já též.“
Mávnutím hůlky zvedl Harryho tělo na nohy, aby ho vzápětí dalším Everte srazil k zemi.
„A helemese,“ překulil se Harry na bok, „někde tady jsme začínali. Ještě jednou dokola?“
Byl postaven a odražen. Dvakrát, třikrát. Už se ani nesnažil napřahovat hůlku.
„Pane Pottere, vy nespolupracujete,“ zavrčel Snape.
„Došlo mi, že mě k tomu nepotřebujete. Vystačíte si docela dobře sám,“ uchechtl se Harry vysíleně.
Snape zavrčel o stupínek nebezpečněji.
„Nebavím se ani v nejmenším. Vstaňte.“
„Slovo pauza ve vašem slovníku asi není…?“
Snape ho zdrtil pohledem. Harrym trhlo kouzlo, byl postaven.
„Everte statim!“
„Bacha, letííím!“
„Pane Pottere!“
„Pardon,“ zamumlal Harry. „Začíná to být docela sranda.“
Černé oči se rozšířily. „Tohle není zábava!“
Harry byl zvednut.
„No jo, já vím, pardon… Můžete mě hodit zpátky? Doleva. Myslím, že tam někde jsem nechal brýle.“
„Pane Pottere…!“
„Já za to nemůžu,“ rozesmál se Harry.
„Everte statim,“ procedil Snape.
„Skvělý, dík,“ přistál Harry kousek od brýlí, nasadil je na tvář. „Teď zas kam chcete.“
Snapeova ruka s hůlkou zvolna klesla. Profesor vypadal, že exploduje. Harry ležel na břiše, posledními zbytky vůle přiměl ruku, aby se pohnula. Podložil si s ní hlavu.
„Kde to vázne…?“
„Harry,“ vydechl Snape. „Snaž se, prosím.“
Harry bezradně pokrčil rameny, aspoň v duchu, v reálu na to neměl sílu.
„Já bych strašně rád, pane. Fakt. Jenže tohle je prostě bez šance.“
„Vím, že jsi unavený. Že tě všechno bolí. Tak se přeci braň. Nevěřím, že tvá představa ideálně stráveného pátečního večera je létat vzduchem a válet se po zemi.“
„Souhlas. Jsem unavený a mám pocit, že na mně seděl troll. Jenže vy mě nepustíte ani k tomu, abych Protego zkusil!“
„Musíš být rychlejší. To je vše.“
„Prdlajs,“ převalil se Harry na záda, uf, to byla slast, jen tak se válet, „vy chcete, abych se naštval. Jenže to se nestane.“
„…A to proč?“
„Myslíte, že vás necítím? Jak pořád kontrolujete, jestli jsem si něco neudělal? A poslední dva, tři lety jste pode mě seslal polštářový kouzlo,“ Harry zavřel oči, vychutnával blažené nicnedělání. „Nemám důvod se bránit. Vy mi neublížíte. …I když byste teď zrovna možná chtěl,“ opatrně po něm mrknul.
Snape stál jako svíce, nevěřícně na něj zíral.
„Pane Pottere, vy dáváte slovu zoufalství zcela nový rozměr. Vstaňte.“
„Kdepak,“ uchechtl se Harry. „Musíte si mě zvednout.“
„Vstaňte. Počkám, až uděláte Protego.“
„Slibujete, že stihnu aspoň první tři písmenka? Přísahejte!“
„Harry.“
„No jo, tak jo. Já to zkusím. Když vám to udělá radost…“
Snape cosi nesrozumitelného utrousil, Harry se vyškrábal na nohy. Zvedl hůlku.
„Perpetuum protego.“
„Everte statim!“
Harry odplachtil.
„Ano a Potter letí, řítí se… a míjí! Škoda, téměř to byla branka,“ zahlaholil, dopadl, udělal dva přemety a zůstal ležet.
„Harry!“ Snape zněl definitivně zdrceně.
„Pardon, pane, fakt… Nemůžu si pomoct,“ chechtal se Harry.
„Dobře,“ oznámil Snape. „Zoufalá doba žádá zoufalé činy. Pane Pottere, kolik lidí myslíte, že je nyní na ochozech?“
„Nevím… Dva? Ron už nejspíš usnul a Hermiona si dělá úkol.“
„A co když vám povím, že jsou plné?“
„Cože?“ hlesl Harry. Rozhlédl se. Divácké prostory dělilo od arény nezničitelné sklo. Prostor za ním se zdál temný a bez života. „Blafujete.“
„Zneprůhlednil jsem okna. Jen z naší strany, samozřejmě.“
„Proč?“
„Abyste nebyl nervózní.“
„Ha. Nevěřím. A teď mi to říkáte, protože…?“
„Nyní si intenzivně přeji, abyste nervózní byl.“
Harry pronikavě studoval černá skla balkónů. „Nevěřím. Blafujete.“
„Zhruba třicet Mrzimorů je po vaší levici, Havraspárští jsou zprava. Moji hadi v plném počtu sedí za mnou, stejně tak studenti z vaší koleje, nepostřehl jsem pouze pana Longbottoma. Profesoři s ředitelem jsou v lóžích. Lupin s Blackem pobíhají z místa na místo. Pane Pottere, ochozy jsou plné.“
„Perfektní,“ protáhl Harry procítěně, „dík moc, udělal jste mi ohromnou radost.“
„Rádo se stalo,“ ušklíbl se Snape. „Vstaňte. A při Merlinovi vás zapřísahám, přestaňte se na mě culit.“
„Já se neculím!“
„Chcete to ukázat?“
„Vy se zaculíte?“
„Harry!“
„No jo, no jo…“ Harry se vyhrabal na nohy, napřáhl hůlku. „Tak já to ještě zkusím… Ale fuj! Tváříte se děsně, skoro jsem se lekl.“
„Merline!“ zalkal Snape.
Harry se zlomil v pase. Opřený o kolena, rozchechtal se na celé kolo. Byl vyřízený.
„Vy jste blázen, pane Pottere. Jste si toho doufám vědom?“
„Pardon,“ zalykal se Harry smíchy, „omlouvám se, vážně, ale já už fakt nemůžu…“
„Vzdávám to. Merline, já rezignuji.“
Harry se napřímil, hýkavě lapal po dechu. Otřel si tvář, zmáčenou potem i slzami smíchu.
„Fakt? Tak to jsem asi vyhrál…?“
„Zmizte,“ zasyčel Snape, v černých očích jiskřil smích, „jinak při Merlinovi přísahám, že se neudržím. Zmizte.“
„Asi byste mě neodnesl?“
„Pane Pottere…!“
„Jistě, pane. Chápu, pane. Žádám o svolení se odplazit, pane!“
„Ven!“
Harry se plahočil k šatně, hlavu dole, ramena se mu třásla nezadržitelným smíchem. Totálně vyřízenej, Merline, týden se nehnu…
Ron s Hermionou mu vyběhli ze dveří vstříc, každý ho podepřel z jedné strany, vlekli ho dovnitř.
„Sakra, kámo,“ vrčel Ron, „sakra, sakra…“
„Dobrý, Harry?“ šeptala Hermiona ustaraně.
Harry se svalil na lavičku, zchváceně se předklonil hluboko mezi kolena.
„Lidi, nemám sílu ani bejt zoufalej.“
 
Severus je sledoval, to děcko bude má smrt… Dobře, nadechl se zhluboka. Bude to těžší, než jsem myslel. S tím si poradím. Bylo vcelku naivní čekat, že napoprvé…
„Grázle.“
Black k němu kráčel, hůlku v ruce, v očích zběsilý vztek.
„Takže už víme, že na bezbranné dítě si troufneš. A co takhle rovnocenný soupeř?“ syčel, slova se roztékala v jedu.
Severus k němu líně stočil pohled. „Jaký žal, že tu nikdo takový není…“
S Blackovými rysy to zaškubalo.
„Uvidíme,“ ucedil. Zaujal postoj. „Braň se; braň se, ty všivej zmetku!“
„S nesmírným potěšením,“ zavrčel Severus, zvedl hůlku, namířil na Blacka.
V přímce za ním dvě zelené oči.
„Irascor!“ metl Black kouzlo. Severus ho zlehka odrazil.
„Percutio,“ sykl na oplátku. Blackovo Protego ho zachytilo.
„Vulnus laceratum!“
Severus odrazil i tenhle útok; zelené, zelené, zelené oči. A za otevřenou nitrobránou takové – ticho.
„Přestaň,“ hlesl.
„Snad nejsi unavený?! Nebohý Severusi, muselo být tak vyčerpávající mlátit o zem s někým, kdo se nebrání… Defervesco!“
Severusovo Perpetuum protego lehce zezlátlo.
„Přestaň.“
„Ani nápad,“ zavrčel Black. „Vesaniens impetus!“
Zářivě zlaté Protego. Popelavě zelené oči.
„Dost, teď není vhodná…“
„Letifer!“
Protego ohnivě vzplanulo.
„Dost!“ přikázal Severus. Předpažil, rozevřel prsty, hůlka padla na zem. Dvakrát poskočila, zůstala ležet.
„Seber ji,“ zasípěl Black, „hned ji zvedni. Zbabělče!“
„Ne,“ řekl Severus klidně. „Přestaň. Dívá se.“
Black běsnil, zabořil mu hrot své hůlky pod klíční kost.
„Zvedni ji!“
Blacku, on se dívá!“
A konečně jako by Blackovým šílenstvím pronikla jiskra rozumu, ohlédl se, otevřenou šatnou na ně zírali Ron, Hermiona. Harry. Black strhnul ruku s hůlkou, jako by ho uštknul had. Otočil se k Severusovi, modré oči rozšířené. Zdivočelé záští.
„To jsi udělal schválně,“ prodralo se mu skrz zaťaté zuby, zasyčel to téměř bez dechu.
„Pochopitelně,“ pronesl Severus chladně. Přivolal hůlku, poslušně vklouzla do dlaně. Zasunul ji do rukávu. „Jsi beznadějný tupec, Blacku.“
„Vím, o co ti jde,“ chytil Severuse za zápěstí, zabránil mu v odchodu.
„Pusť mě. Okamžitě.
„Ale jistě,“ Black se ošklivě pousmál, uvolnil sevření, štítivě otřel prsty o hábit. „Ta tvá směšná posedlost. Jako by ses o nás mohl umazat. Nepřijde ti to absurdní? Jediný, kdo tu má ruce od krve, jsi ty.“
„Ubožáku.“
Severus vykročil.
„Nezapomeň, že tohle jsme už zažili,“ prohodil za ním Black. „Pamatuješ na Lily? Taková malá, naivní, zelenooká Nebelvírka? Ne? A co takhle – Potterova žena? Vzpomínáš, Severusi?“
Severus stál. Jako by mu nohy vrostly do země.
Jak jen v téhle chvíli Blacka nenáviděl!
Black se pohnul, zvolna vyrazil k šatnám. Když Severuse míjel, zašeptal: „Prohrál jsi tenkrát. Prohraješ i dnes.“
Severus přivolal rtuť, tiše se v ní rozplynul.
 
„Aspoň někdo tu má rozum,“ hlesla Hermiona.
„Jo,“ kývl Ron, „díky Merlinovi za Siriuse!“
Harry neřekl nic. Neměl nejmenší tušení, co říct. V hlavě se líně plazila jediná myšlenka. Pustil hůlku. Pustil – on pustil hůlku. Prostě pustil hůlku. …Proč?!
Sirius k němu došel, poplácal ho po zádech.
„Trochu jsem se nechal unést… Jsi v pohodě?“
Harry kývl. Podívali se na sebe a vzápětí oba uhnuli pohledem.
„Tak fajn,“ odkašlal si Sirius. Ohlédl se, k šatnám se blížil Snape. „Myslím, že radši půjdu. Zatím, děcka.“
„Nashle,“ řekla Hermiona, Ron si s ním chlapácky srazil pěsti. Sirius chvatně zmizel v chodbě.
Snape vešel dovnitř. Přistoupil ke svému hábitu na věšáku, z kapsy vyndal lahvičku. Podal ji Harrymu, současně s tím na něj seslal Purus lavare.
„Posilňující lektvar.“
„Díky, pane,“ hlesl Harry.
Snape drobně kývl, oblékal si hábit.
„Dnes v noci nebudu v Bradavicích, potřebuji nějaké ingredience…“
„V pátek v noci? Všude bude zavřeno,“ vyjevil se Harry.
Snape mu věnoval útrpnou grimasu. „Co vám říká pojem soukromá konverzace?“
„Já to řekl nahlas?! Kruci.“
Snapeův výraz byl výmluvný, i zmatek v obličejích Rona a Hermiony.
„Popravdě, tam, kam jdu, už žádné hodiny nejsou,“ prohodil Snape.
Harry se nechápavě podíval po ostatních, oh, jasně, tudy cesta nevede. Vypadali stejně mimo jako on. A v tom mu svitlo.
Tam?!“ vydechl. „Vy jdete tam? …Smím s vámi?!“
„Pane Pottere, nejsme tu sami,“ napomenul ho Snape s povzdechem.
Ron stál s rukama založenýma na prsou, zakaboněný jako tisíc čertů. Hermiona studovala špičky svých bot.
V Harrym se to svářelo; Snape šel do domku, při Merlinovi – do domku! Harry tam chtěl, tak zoufale, urputně tam chtěl, aspoň na chvilku. Na chviličku. Ron se mu pohledem provrtával do ledvin.
„S ohledem na to, jak neuspokojivý jste podal výkon… Přijde mi jako výtečný nápad, pane Pottere, když obětujete svůj veškerý volný čas dalšímu tréninku,“ oznámil Snape jízlivě. „Děkuji za to báječné vnuknutí. Oblečte se, odcházíme okamžitě.“
Harrymu úžasem spadla brada.
„Výraz, pane Pottere! Snažte se být nešťastný. Aspoň trochu. Nepatrně?“
„Sakra,“ sklopil Harry hlavu. „Ano, pane,“ zamumlal, v duchu výskl: „Děkuju, pane!“
„Celý víkend?“ vybuchl Ron.
Snape se k němu obrátil.
„Pane Weasley? Rád byste se připojil?“
Ron zatnul pěsti. „Snad ani ne, díky. Pane.“
Harry se spěšně navlékal do hábitu. Celý víkend? Pochopil to správně? Veškerý volný čas, to přece znamená celý víkend, ne? Měl by se zeptat? …Ach Merline, děkuju! Těšil se. Nevěděl přesně proč, jen se prostě – těšil. Hřálo to uvnitř. Hřálo to tolik, že Ronovy mrazivé pohledy ani nevnímal.
„Zpátky půjdeme stejnou cestou?“ prohodil, hlas mu jemně vibroval potlačovanou radostí. „Moc rád bych někoho pozdravil.“
Jistého muže v jistém domě v Surrey… Teď, bez Smrtijedů v patách. Jaké by to setkání asi bylo, pomyslel si Harry temně.
Snape se zarazil. Zamyšleně ho studoval.
„Dobře,“ řekl.
A byla řada na Harrym, aby zůstal zírat.
„Já… žertoval jsem,“ hlesl.
„Já vím,“ řekl Snape klidně. „Já ne.“
Ó bože… Harrymu zatrnulo ve slabinách. Vrátit se tam. Postavit se tomu muži tváří v tvář – s hůlkou v ruce. Kdo by se teď válel u zdi, žebral o slitování?!
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ ozvalo se za ním, Brumbál vstoupil do dveří, věčný úsměv sotva znatelný.
Harryho srdce se zřítilo na zem.
„Ředitel ví pouze, že jste byl napaden. Žádné detaily,“ ujišťoval ho chvatně Snape.
„Aha… Dobře. Tak jo,“ polkl Harry. „Díky.“
„A na ten názor máte právo,“ kývl Snape nevzrušeně směrem k řediteli. „Jdeme, pane Pottere.“
„Severusi. Není to dobrý nápad,“ zopakoval Brumbál jemně. Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Slyšel jsem. Pane Pottere? Jdeme.“
Harry nevěřícně létal pohledem z jednoho na druhého; Snape za něj bojuje? Proti Brumbálovi?! Ty blázne.
„Co se děje?“ vstoupil do šatny Sirius.
„Snape chce Harryho někam odvézt!“ vyhrknul Ron.
„Profesor Snape,“ napomenul ho Brumbál mírně.
„Cože? Kam?!“ přeletěl je Sirius podezřívavým pohledem, všichni se nadechli, Ron byl opět nejrychlejší.
„Ředitel říká, že to není dobrý nápad,“ vyjekl. Založil ruce na prsou. „A já si to myslím taky,“ dodal tvrdě.
„Harry samozřejmě nikam nejde, opustit Bradavice není bezpečné,“ položil Sirius majetnicky na Harryho rameno svou těžkou dlaň.
„Jo,“ kývl Ron spokojeně.
Harry vyjeveně zíral. Hermiona se přisunula k Ronovi.
„Když Brumbál myslí,“ špitla nešťastně k Harrymu.
Všichni hleděli na Harryho, číhavě, nejistě nebo významně, pouze Snape se tvářil jako vždy, kamenně nezúčastněný.
„Vždyť vůbec nevíte, o co jde,“ namítl Harry slabě.
„Já vím naprosto přesně, o co tu jde,“ oznámil Sirius. „Harry, no tak. Opravdu si myslíš, že my bychom chtěli pro tebe něco zlého? My, Harry?! To nemyslíš vážně. Že ne?“
„Jsou i jiné cesty,“ promluvil Brumbál laskavě, „jednat ukvapeně se nevyplácí.“
„Harry,“ zašeptala Hermiona, „Harry, prosím.“
Z Rona všechen hněv vyprchal. Teď se tvářil jen zraněně.
„Nemůžu uvěřit, že nad tím vůbec přemýšlíš… Možná by ses fakt už měl rozhodnout, kam patříš, kámo.“
Harry bezmocně zíral. Ve dveřích stohlavý dav, zmijozelští s prázdnými výrazy, nebelvírští napjatí, havraspárští a mrzimorští zvědaví. Remus, podivně smutný.
raznym-krokem-sam.jpg„Ráno jsem zpět. Do domku zajdeme příští víkend, nějak to zařídím. Slibuji, Harry. Zůstaň,“ řekl mu Snape mírně, nahlas oznámil strohé: „Jdeme, pane Pottere.“
Vyrazil ke dveřím, studenti mu uvolnili cestu. Kráčel chodbou bez ohlédnutí. Rázným krokem, sám.
Ostatně jako vždy.
 
„Odpusť mi, chlapče,“ zašeptal Albus, „tohle jsem nechtěl.“
„V pořádku,“ řekl Severus příkře. „Zvítězím v jiné bitvě.“
 
Harry hleděl do země.
„Nevím, co říct,“ hlesl.
Chvíle byla divná; znáte ten pocit, když svět se zatajeným dechem čeká, strnulý v půli pohybu?
V tomhle okamžiku věděl Harry jen dvě věci s absolutní jistotou – za prvé, když půjde za Snapem, všechny tím zklame. Za druhé, když za ním nepůjde, Snape zklamaný nebude.
„Vážně nevím. Ale to je jedno,“ řekl tiše. „Vy stejně nic slyšet nechcete.“
Harry vzal své věci, vyšel ze dveří, rozběhl se. Dohonil Snapea, sladil s ním krok, dech i tep srdce.
                14.Ze všech karkulinek
 
 ______________________________________________________________________
 
Ochutnávka na 14. kapitolu Ze všech karkulinek
 
Jednou, v jednom hnízdě, se narodila malá karkulinka. Sotva se naučila mluvit, bylo ji stále slyšet.
„Nechci syčet! Nechci mít červené vlasy! Nechci žít tam, kde je všude krev! Já nechci být karkulinka!“ křičela od rána do večera. A tak jí začali říkat karkulinka Nechci.
 
XXX
 
Nekřičel. Ne doslova. Byl to takový ten tichý řev, když slova znějí jako tikající bomba, čtyři, tři, dva… Nehýbal se, stál ve dveřích u prádelníku.
„Ale co,“ pohodil hlavou, usmál se. Byl to divný úsměv. Jako by mu ho někdo do tváře vyřízl tupým nožem. „Pokecáme pak.“

XXX

Editor si jednoduše postavil hlavu :) Zdá se, že už všechny kapitolky budou rozdělené; omlouvám se. Na druhou stranu, díky tomu můžu vkládat obrázky a nemusím se krotit s ochutnávkami ;-)

Ráda bych poděkovala všem, kdo se zúčastnili debaty na téma "Severus" :-)) Bez ohledu na to, zda jsou vaše představy s těmi mými shodné trochu, hodně, úplně nebo vůbec, vaše názory a úvahy jsou pro mě důležité, nutí mě nad dějem stále přemýšlet. Děkuji každému, kdo se vyjádřil. :-))

A díky vám všem, i "němým" čtenářům, že tu jste a čtete. Kouzelný víkend, Merlin s vámi

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář