Jdi na obsah Jdi na menu
 

14. Ze všech karkulinek
„Ten příští víkend pořád platí?“
Snape mlčel. Upřeně zíral před sebe, strnulý výraz, krok téměř vojenský.
„…Zemětřesení?“ špitl Harry.
Snape udělal neurčitý pohyb hlavou.
„Nepatrné,“ ucedil lakonicky.
Harry potlačil úsměv. „Pardon.“
Snape po něm mrsknul černým okem, a v těch zorničkách bylo něco, co se Harrymu sladce zahryzlo do srdce. Došli ke dveřím do velké chodby, vedoucí ke schodišti. Snape otevřel, oba prošli, dveře se zavřely. Harry konečně přestal v zádech cítit desítky palčivých očí. Úlevně se narovnal.
„Nebylo to nutné, pane Pottere,“ řekl Snape prostě.
„Já vím,“ kývl Harry. „Vážně. Vím to. …Co ten příští týden?“
„Momentálně se mi jeví příští víkend jako velká neznámá. Kdo ví, zda se ho vůbec dožijeme,“ pronesl Snape a opět po něm loupl pohledem. „Život s vámi mne učí nic nepovažovat za samozřejmé.“
„No jo, přátelství s Nebelvírem má své stinné stránky…“
„Zjevně, ano.“
Harry se zazubil. „Děkuju, že můžu s vámi. Nebudu překážet. A s tamtím… To nevadí. Vrátíme se normálně krbem.“
„V Surrey se zastavíme zítra,“ řekl Snape klidně.
„Ale Brumbál…“
„Občas máme s ředitelem na stejnou věc rozdílný názor. To je zcela přirozený jev, já i ředitel si s tím rozhodně poradíme.“
„Nechci, abyste měl problémy… Mně to opravdu nevadí, to je v pohodě.“
„Pane Pottere.“
Snape se zastavil tak nečekaně, že se Harry musel o dva kroky vrátit. Profesor se před ním tyčil, černý, vysoký. Silný. Někdy Harrymu připadalo, že si musí zlomit vaz, aby mu dokázal pohlédnout do očí, tak mohutný se Snape zdál.
„Muž k životu potřebuje nezbytně pouze čtyři věci. Vzduch, vodu, jídlo. A svou hrdost.“
Černé oči k němu mířily, intenzívní, elektrizující, Harry se do nich uhranutý propadl. A když Snape natáhl ruku, přiložil dlaň k Harryho tváři, přitáhl si ho blíž – byl už Harry definitivně ztracený.
„Ukážeme světu, že není radno Harryho Jamese Pottera podceňovat. A začneme s tím zítra v Surrey,“ oznámil Snape a jeho hluboký hlas připomínal tenkou krustu skály, pod níž se nezadržitelně valí proud lávy.
„Mám již určitou vizi. Ukážu vám ji, zavřete oči.“
Harry sevřel víčka, Snape vyslal do jeho síně vědomí obraz. Už v první vteřině se v Harrym zajíkl dech. Ochromeně zíral na sebe samého, jak kráčí chodbou jistého domu, černý hábit lemovaný stříbrem rozevlátý, tvář bez brýlí klidnou, sebevědomou, zelená v očích planula, vlasy mu zlehka poletovaly. Hůlku v ruce, vzduch kolem něj jiskřil jako nabitý statickou elektřinou, jen jen vybuchnout. Čišela z něj síla. Mocná. Syrová.
A jistý muž se ládoval v křesle u televize, nohy na stole, po břiše drobečky, ohlédl se. Vytřeštil oči.
„Já… omlouvám se! Nechtěl jsem, odpusť mi!“ blekotal, couval ke zdi…
Vize skončila.
Harry otevřel oči, Snape na něj hleděl. Čekal.
A v těle… v těle cítil Harry cosi vřelého. Jako by v něm došlo k Velkému třesku a nyní někde mezi orgány bylo samo Slunce, sálalo. Pronikalo do plic, do srdce. Vlévalo se do žil. Jaká strašná, neskutečná síla, jaká dravá touha žít – a bránit se.
Stát se mužem.
Už nikdy nedovolit, aby mě srazili do bahna, nikdy se nekrčit v koutě!
Harry omráčeně kývl. Ano. Ano! Chci to.
„Domluveno,“ řekl tiše Snape. Napřímil se, vzal Harryho kolem ramen. „Jdeme, pane Pottere.“
Harry se nechal vést, před očima stále ten obraz, on sám, tak jiný a přece stále stejný. Nebo ne?
Ne. Definitivně jiný.
Harry James Potter, který není zbabělec.
Harry takový, jakého svět chtěl. Harry, na kterého by jeho otec konečně mohl být pyšný. I Ron, Brumbál. Sirius!
A vy? Harry pohlédl vedle sebe. Budete hrdý i vy? …Merline, děkuju. Děkuju za každou příležitost, děkuju, že jsi mi Snapea poslal! Zvládnu to. Uzdravím se. Dokážu to! Jenom díky němu, bože, za tohle bych ho nejradši zulíbal…
…Fakt? Užasl Harry sám nad sebou. No… A proč ne? Už jsem ho políbil. I když to bylo vlastně obráceně… Jaké to vůbec bylo? Harry si nedokázal ten pocit vybavit, samozřejmě, byl tenkrát tak vyděšený. Má Snape rty stejně chladné jako ruce? Jaké by to asi bylo, políbit ho, ne v sálu vědomí, ale tady, v reálném světě? Harry hypnotizoval profesorův výrazný profil, tu tenkou linii pevně semknutých rtů, vábily ho.
Sakra! Zakvílel. Nitrobrána!
Prudce strhnul pohled jinam, tep mu vyletěl nad rudý ukazatel. Sakrasakrasakra… slyšel mě?! Opatrně juknul vedle sebe, Snape kráčel dál s kamenným výrazem. Uf, díky Merline, za tohle ti fakt dlužím…
Snape byl zjevně utopený ve vlastních myšlenkách, možná plánoval do detailů zítřejší akci. Harry se uvolnil, adrenalin se rozpouštěl. Znovu mrknul vedle sebe. A přistihl se, jak zírá na profesorovy rty. Jsou chladné? Nebo horké, jako když se napijete vřelého kakaa, mazlivě sladké… o-ou, stop. Přeskočilo mi? O tomhle nebudu přemýšlet, ne, nic, zírej před sebe, mysli na zítřek, Snape nemá žádný rty, nikdy přece nic takovýho neměl! Naprosto rozhodně ho nechci políbit. …Jednou? Jenom jedinkrát? Možná v noci, když bude spát… Merline! Prostě nebudu myslet na nic, dádydá dy dá, důdly dů, tamta dá, dá dy…
Harry se zabral do svého srdceryvného popěvku, rázoval halou k hlavnímu východu. A zjistil, že jde sám. Zastavil, zmateně se ohlédl. Snape stál pár kroků za ním, hlavu svěšenou. Ramena se nepatrně chvěla.
„Pane Pottere,“ procedil, hlas se mu třásl vypětím, „tohle už mi prosím nikdy nedělejte.“
Harry užasle naklonil hlavu. A to jako co?
„Dádydá…?“ navrhnul nejistě.
Snape se rozesmál. Hlasitě a upřímně, smích z něj vytrysknul jako šumivé víno.
„Smějete se!“ vyjekl Harry. „Pane bože, já jsem vás rozesmál!“
 
V šatně to hučelo víc než v úlu, hádal se snad každý s každým. Sirius soptil, nebelvírští si vjeli do vlasů se zmijozelskými, Albus naslouchal oběma stranám; sám se cítil rozervaný.
„Utište se,“ požádal. Marně, neslyšeli ho ve všeobecném chaosu.
„Ticho!“ vykřikl Albus. Místnost ve vteřině oněměla. Albus mávl hůlkou, kouzlem rozrazil dveře, i ty další a další.
„Můj Merline,“ zašeptal, „Minervo. Slyšíš to?“
Minerva McGonagallová přikývla, opětovala jeho široký, šokovaný úsměv svým, oči stejně slané.
„Směje se,“ hlesl Albus. „To jsem neslyšel už léta…“
„Dámy a pánové,“ zavelela profesorka McGonagallová, „začal vám víkend, nevěřím, že jej chcete strávit školními tresty. Rozejděte se, ihned. A ty,“ otočila se k Siriusovi, „už jsi řekl všechno, co jsi chtěl. Tak prosím, prosím, dnes už nic neříkej.“
 
Venkovní vzduch byl sychravý, studeně vlezl do rukávů. Harry kráčel bradavickými pozemky, ven, za antipřemisťovací bariéru. Nebyla mu zima. Nadšení hřálo skvěle.
„Nemáte poslouchat za dveřmi,“ oznámil spokojeně; slyšet Snapeův smích a zemřít, kam se na tohle hrabe Neapol!
„Pravda,“ kývl profesor, „však také mlčím.“
Harry po něm mrknul.
„…Co přesně vás tak pobavilo? Teda, myslím… ten můj nápad nebo písnička?“
Snape udělal nejméně sedm kroků, než odpověděl.
„Pane Pottere, navrhuji toto téma uzavřít a navěky odložit.“
„Super nápad,“ kývl Harry rázně.
Překročili hranice, Snape ho vzal kolem ramen, Harry zavřel oči. A když je otevřel, stál v domku.
Krb se rozhořel, světla zvolna rozžíhala, dům se pomalu probouzel. Vítal je zpět.
Harry se usmíval. Nemohl si pomoct. Jako by se vrátil domů. Což bylo dost zvláštní, protože Harry nikdy skutečný domov neměl. Vlastně nevěděl, jaké to je – vracet se domů. Ale asi by to mělo být nějak takhle, pomyslel si. Bezpečí. Jistota. Hezký pocit.
„Udělám čaj,“ navrhnul.
„Dobře,“ kývl Snape.
 
Než se voda začala vařit, Harry připravil šálky, mléko, cukr. Našel nějaké sušenky, k večernímu čaji dokonalost sama. Snape si zatím odložil hábit, přivolal nějaké ingredience. Stál u pracovního stolu, kde vaříval lektvary pro Harryho, cosi tam kutil.
Harry zalil snítky čaje vroucí vodou, nechal vylouhovat, kouzlem je odstranil, přidal mléko, osladil. A až do morku kostí ucítil známou vůni hořepníčku, vílí dech se linul místností jako teplo krbu, když se promočení vrátíte z deště.
Harry na okamžik zavřel oči. Vychutnával.
Pak odlevitoval šálky ke Snapeovi, usadil se na blízkou židli.
„Co děláte?“ zeptal se zvědavě.
„Malý experiment. Udělám ho zde, když už se zdržíme přes víkend. Děkuji za čaj.“
Snape zapálil oheň pod kotlíkem, vlil tam nějaký průhledný roztok. Obezřetně vkápl jedinou, maličkou slzu vílího dechu a křišťálový flakónek pečlivě uzavřel, zajistil kouzlem. Intenzita hořepníčku zmizela, zůstal jen vzdálený opar, jako příjemná vzpomínka. Březovou metličkou obsah kotlíku rozmíchal, nechal projít varem.
„Můžu vám pomoct?“ nabídl se Harry.
Snape zvolna upil svého čaje. Vložil na Harryho černý pohled.
„To byl velmi chabý pokus mne rozesmát, pane Pottere.“
Harry se zazubil. „Náhodou, myslel jsem to vážně.“
„…Tak to mne vyděsilo.“
Harry se zasmál.
„No tak nic. Chápu to jako ne.“
„Není s čím,“ řekl Snape. „Nejde o nic složitého. Odpočívejte.“
Harry v klidu vypil čaj, vyjedl téměř všechny sušenky. Sledoval Snapea, jak rozdělal oheň pod druhým kotlíkem, rozehřál tam stejný roztok. Jenže místo vílího dechu tam vkápl jednu krůpěj z prvního kotlíku, zbytek vzápětí Evanescem nechal zmizet. Harry nad tím zavrtěl hlavou, no, ale nemusí chápat všechno, ne? Hlavní je, jestli Snape ví, co dělá. A to zřejmě ví, že jo?
„Zřejmě ano,“ opáčil Snape suše.
Sakra, nitrobrána, rozesmál se Harry.
„Klidně ji zavřete.“
„Mně to nevadí. Ale jestli vám ano…?“
Snape vyzývavě zdvihl obočí. „Co myslíte, pane Pottere?“
Myslím, že máte špehování v krvi a že vám to chybí, pomyslel si Harry pobaveně. Vysloužil si tím kyselou grimasu. Což není až tak úplně ne, že ne?
„Ne,“ utrousil Snape, „až tak úplně ne to není.“
„Co přesně vám chybí? Nebezpečí? ...Nudíte se se mnou?“ zamrkal Harry, nevinnost sama. Snape se po něm ironicky podíval.
„Po vašem boku nuda vskutku nehrozí.“
„Tak co vám chybí?“
Snape pokrčil rameny. „Myslím, že jsem rád informován.“
…Nemyslím. Vždycky jste stál v první linii. Být stranou dění musí být nezvyk. Možná si teď připadáte zbytečný.
Profesor opět přemístil jednu kapku, nechal zmizet obsah kotlíku, nalil nový roztok.
„Dobrá úvaha. Přesto, pane Pottere, zbytečný se necítím. Smyslem mého života je k smrti dráždit Blacka a to se mi daří báječně.“
Teď to byl Harry, kdo se kysele zašklebil. A na dně dušičky to zaskřípalo, ach Siriusi, tohle už mi asi neodpustíš…
„Právě naopak,“ ozval se Snape. „Přinutí ho to, aby se vám víc věnoval. Domnívá se, že se vás snažím získat na svou stranu jen proto, abych mu ublížil. Udělá cokoliv, aby vás přede mnou zachránil.“
„Tak to mě zrovna moc neutěšilo,“ povzdechl si Harry.
„Možná ne. Ale je lépe být obeznámen se situací, než docházet k falešným závěrům. Právě teď se Black nehněvá na vás, ale na mě. Je to jasné?“
„Hm. …Vám to nevadí?“
„Šílíte? Z toho vědomí vrním blahem.“
Harry se rozesmál; ale co, dneska už je možný všechno, i vrnící Snape. …Cože? Ne. Absolutně ne.
„Děkuji,“ ušklíbl se Snape, „i mně ta představa přijde děsivá.“
„Co se mezi vámi stalo? Teda, jestli o tom nechcete mluvit… Ne, nic mi do toho není, pardon.“
„Myslím, že na takovou otázku máte právo. Ocitl jste se uprostřed,“ Snape se odmlčel. Přemýšlel. „Všechno a nic. Nevinné dětské rozepře přerostly do závažnějších, osobnějších konfliktů. A pak, někdy, někde, jsme překročili bod, ze kterého není návratu. Roky v Azkabanu a má služba u Temného pána tomu nijak nepomohly.“
„…Je to škoda,“ řekl Harry. Snape neřekl nic.
„Nemáte už hlad? Udělám večeři,“ nabídl Harry. „Sendviče?“
Snape přitakal, Harry vstal.
„Pane Pottere? Obávám se… Pan Weasley to vidí jinak než Black. S ním jste se zřejmě právě dostal do potíží.“
Harry ztěžka kývl. Pokrčil rameny.
„Já vím. Říkal jsem, že přetvařování mi moc nejde. …Vlastně jsem rád. Nebylo to k Ronovi fér. On to pochopí. Časem.“
„Vážím si toho, co jste udělal,“ řekl Snape vážně. „Třebaže to bylo zbytečné.“
„Nelituju toho, pane. Chtěl jsem s vámi. Jsem rád, že tu jsem.“
Černé oči ho sledovaly, hluboké a nějak… smutné?
„Něco je špatně?“ znejistěl Harry.
„Ne,“ potřásl Snape hlavou. „Všechno je v pořádku, Harry.“
No skvělý, zasténal Harry. Tak teď už jsem fakt nervózní. Co se děje?!
„Nic. Bylo to poněkud náročné odpoledne. Všechno je v pořádku.“
„Proč mi to nechcete říct?“
Snape mlčky přemístil kapku.
„Není možné, že byste se snad… ocitl v dalším patře, pane Pottere?“ zeptal se pak tiše.
Harry se zarazil. Ano? Znamená teď pro něj Snapeovo přátelství víc než dřív? No, když už to přiznal sám sobě. Jemu. Všem?! Takže asi ano.
„Vadí to?“ hlesl.
Snape oklepal březovou metličku. Pohlédl na Harryho zpříma.
„Já vaše tempo nestíhám,“ řekl. „Omlouvám se.“
A Harrymu se ulevilo.
„To nevadí,“ zazubil se, „počkám tady na vás.“
Usmíváte se. Poznám vám to na očích. A dneska jste se dokonce smál. Podle mýho už se za mnou sápete do schodů, pomyslel si vesele.
„Sápu do schodů,“ zopakoval Snape nevěřícně. „Tedy, pane Pottere, váš slovník mne neustále uvádí v trans. Jděte nám připravit večeři, já se tu zatím budu dál… sápat.“
Harry se rozesmál, přešel ke kuchyňské lince, přivolal pečivo. Snape se věnoval svým kapkám, ještě dlouho při tom vrtěl hlavou. Harry připravil obložené sendviče, dalšími kouzly přiložil do krbu, vyvětral peřiny na obou lůžkách, umyl hrnky od čaje a dal vařit nový.
„…Pane Pottere? Co přesně to děláte?“
Harry se po něm překvapeně ohlédl, Snape ho sledoval, vážně, pátravě.
„Nechápu,“ řekl upřímně. „Co jsem provedl? …Jasně. Hůlka,“ zasténal. „Zase jsem zapomněl. Pardon.“
„Nepoužil jste hůlku, co jsme vešli?“
„Ne,“ zavrtěl Harry schlíple hlavou, „pardon.“
„Přestaňte se omlouvat,“ zachmuřil se Snape. „Pane Pottere, jaký je rozdíl mezi bezhůlkovou a stínovou magií?“
„…Stínová je silnější?“
„Proč?“
„Nemám tušení.“
„Nepotřebuje žádné inkantace.“
„A jo,“ vzpomněl si Harry, „Ron něco takového říkal.“
„Vy ale inkantace používáte stále.“
Harry zmateně přitakal, tak asi ano, nejspíš, jak jinak? Vadí to?
„Má chyba,“ zavrčel Snape, „stále zapomínám, že jste vyrostl mezi mudly, považuji tolik věcí za samozřejmost…“
„Vůbec vám nerozumím.“
„Hůlka je sama o sobě nositelem magie. Stejně tak magické inkantace jsou samy o sobě zdrojem. Čím méně podpůrných prostředků potřebujete k vyvolání a ovládnutí vlastní magie, tím je vaše magie silnější. Čistší. Pokud vám k tomu stačí pouze hlas a inkantace, používáte bezhůlkovou magii. Pokud k tomu nevyžadujete ani kouzelné formule, ovládáte stínovou magii. Čili pouze svou vlastní. Užívat stínovou magii pomocí inkantací je stejné… jako jíst polévku vidličkou. Nakonec hlad utišíte, ale neskutečně se u toho nadřete. Dostatečně srozumitelné?“
„Jo. A ne. Dělám to špatně. Proč to vadí? Já nemám pocit, že bych se u toho nadřel. A jak se to dělá správně?“
„Podobně jako immagie. Jednoduše si představíte, zformulujete v mysli, co si přejete udělat. Do té myšlenky nasměrujete svou magii. Proč je to špatně? Nevyužíváte svůj potenciál. Ve své podstatě ho sám snižujete. Když budete po lidech házet hůlkou, zřejmě někoho zaženete. Ale pokud si ji necháte v ruce a použijete ji správným způsobem… Jasné?“
„Dokonale,“ kývl Harry. „Tak jo. Díky. Zkusím to. Teda jestli můžu?“
„Ne,“ zatvářil se Snape kysele, „nesmíte. V tomto domě je magie striktně zakázána.“
„Jasný,“ zazubil se Harry. „Radši jsem se zeptal. Večeře je hotová, budete jíst u práce? Nebo máte hotovo?“
„Ještě ne. Najím se tu.“
Harry ke stolu přemístil talíře, šálky s čerstvým čajem. Povečeřeli spolu v tichu, Snape tu a tam přemístil svou kapku. Fakt, moc zábavný experiment. Harry zlikvidoval nádobí od večeře. Začal se nudit. Dřív, než ho Snape pošle spát nebo nedej Merline se učit, přešel ke knihovně. Tak jo. Zkusíme to. Čelem ke knihám, intenzivně se soustředil.
Chci vidět knížky, kterých si Snape nejvíc cení.
A k jeho úžasu mu před očima zmizela ozdobná příčka, táhnoucí se prostředkem knihovny. Místo ní hleděl na perfektně zarovnanou řadu knih, vázaných v kůži, černé, červené… Grimoáry.
„Ups,“ hlesl Harry. „Pardon.“
„Proč ten úžas, pane Pottere,“ pronesl za ním Snape klidně. „Nemám dojem, že bych před vámi svou znalost černé magie zatajil. Smíte si přečíst, kteroukoliv chcete. Pod jednou podmínkou. Zeptáte se mne na vše, co vás k tomu napadne.“
„Dobře,“ zamumlal Harry. „Děkuju.“
Jen si nejsem jistej, že to číst chci…
Tak kterou? Klouzal pohledem po hřbetech knih, ošetřených kouzly, některé musely být staré staletí. Sefer Ha-Razim, Picatrix, Liber Iuratus, Abramelinova magie, Turielův Grimoár, všechny čtyři díly Lemegetonu, Šalamounův testament, no, bylo toho požehnaně. Harry neměl tušení, kterou začít. Tak jinak. Soustředil se.
Kdyby hořelo, kterou knížku Snape zachrání?
A z nejvyšší poličky mu do dlaní vklouzla maličká, útlá knížečka, O karkulince Nechci. Pohádka? Harry užasle mrknul po Snapeovi. Černé oči ho strnule sledovaly.
„Můžu?“ zeptal se Harry.
„Řekl jsem, kteroukoliv chcete,“ pronesl Snape chraplavě. Odvrátil se. „Jistěže smíte.“
A tak se Harry usadil v křesle, poblíž krbu, čaj nechal levitovat po ruce a začal číst O karkulince Nechci.
karkulinka-nechci.jpgKarkulinky jsou malá, divá stvoření s rozcuchanými, ohnivě rudými vlasy. Mají špičaté zuby, nepřirozeně velké oči a dlouhé prsty, zakončené ostrými drápky. Žijí pouze na místech, kde je dosud cítit čerstvě prolitá krev a na všechny neopatrné, zbloudilé poutníky už zdaleka varovně syčí: „Pryč! Moje!“
Jednou, v jednom hnízdě, se narodila malá karkulinka. Sotva se naučila mluvit, bylo ji stále slyšet.
„Nechci syčet! Nechci mít červené vlasy! Nechci žít tam, kde je všude krev! Já nechci být karkulinka!“ křičela od rána do večera. A tak jí začali říkat karkulinka Nechci.
Milá Nechci pomalu rostla a stále víc si uvědomovala, že nechce být jako ostatní karkulinky. Přála si být bludička. Tančit s nimi v bledé záři měsíce, chichotat se a zpívat. Lákat poutníky, a ne je děsit už prvním pohledem. Jenže když se k bludičkám přidala, průsvitné divoženky se rozprchly. Nechci se je pokusila přivolat zpět a začala zpívat. Místo libé melodie z ní vyšlo jen hrozivé syčení.
„Nechci být karkulinka!“ rozkřičela se Nechci po celém lese.
Nikdo jí však nedokázal pomoct. Nechci trávila dny o samotě, stranila se ostatním svého rodu, přespávala na místech, kde nikdy nikdo nezemřel.
Jednoho dne se k ní donesla úžasná zpráva. Do jejich lesa vstoupil mladý kouzelník, který uměl výjimečné kouzlo – dokázal proměnit karkulinku na bludičku. Nechci se ho vydala okamžitě hledat, trmácela se lesem několik dní. Až přišla na nádherné místo, krásnou louku pod skálou, plnou květů. Jenže její velké oči viděly víc, než oči jiných, a ona spatřila mnoho, mnoho krve. Nechci se rozeběhla, utekla pryč.
„Tady nechci spát!“
Našla si jiné místo, ne tak hezké, ale bez krve. Seděla u potůčku, máčela v něm unavené nohy. Když tu se vedle ní otevřelo křoví a k potůčku se sklonil mladý muž.
„To jsi ty!“ zajásala Nechci. „Našla jsem tě! Proměň mě do bludičky, už nechci být karkulinka!“
Kouzelník se na ni laskavě, moudře podíval.
„Každý má na světě jen jedno správné místo. Víš jistě, že to tvé je mezi bludičkami?“
„Vím,“ kývla Nechci, „nechci být karkulinka.“
„Dobře,“ souhlasil kouzelník. „Proměním tě. Ale je to velmi složité kouzlo a já jsem unavený. Vyspím se a zítra ráno se k tobě vrátím.“
Napil se z potůčku a odešel si najít bezpečné místo k noclehu.
Karkulinka Nechci se nemohla dočkat rána. Konečně vysvitlo sluníčko, Nechci netrpělivě pobíhala podél potůčku. Kouzelník ale nepřicházel. Nechci vydržela čekat do pravého poledne, potom se ho vydala hledat. Karkulinky mají skvělý čich, jeho stopu našla snadno. Následovala ji až k louce, kde hrozivá mantichora ještě stále požírala zbytky mrtvého kouzelníka.
Karkulinka Nechci plakala. Plakala velmi, velmi dlouho. Pochopila, že kdyby zůstala spát tam, kde mantichora loví, kouzelník by věděl, jak je louka nebezpečná. Nechci konečně rozuměla, jak je důležité, aby každý znal své správné místo.
A tak zůstala žít tam, na krásné louce, na kouzelníkově krvi. A na každého, kdo prošel kolem, syčela ze všech karkulinek nejhlasitěji. „Pryč! Moje!“
 
Harry zavřel knížku. Rozhlédl se, Snape už svůj experiment skončil, seděl na gauči, četl si. Harrymu bylo smutno. Těžko u srdce. Jak jen on Nechci rozuměl… Zíral do prázdna, kousal si rty. Měl pocit, že se svět dýchavičně zastavil a opřel o něj plnou vahou, drž mě, Harry Pottere, padám.
A pak mu došlo, že je v domku. Že tady platí jiná pravidla, tady se smí, co by jinde bylo nemyslitelné; tady na ten pocit nemusí být sám.
Odložil teninkou knížku na stůl, zvedl se. Přesunul se na gauč. Lehl si, hlavu položil na Snapeův klín. Nervózně ostražitý čekal, co se bude dít. Profesor na okamžik zkameněl; pak Harry ucítil na zádech chladnou dlaň. A smutek malinko polevil.
Harry se díval do plamenů v krbu a přemýšlel. O ničem. O všem. Co se asi teď děje v nebelvírské věži? Na co myslí Ron, Sirius…?
„Víte, co dělá Uršula, když jí je smutno?“ zeptal se; dřív, než ho napadlo, že možná Snapea ruší.
„Zhmotní svůj smutek do černých úponků,“ odpověděl profesor klidně. Jeho hluboký hlas sem dokonale patřil, k hučení ohně, dýchání nábytku, k melancholii téhle chvíle.
„Říkala vám to?“
„Slečna Uršula to říká každému,“ řekl Snape, na pár vteřin se zamyšleně odmlčel. A potom nezvykle jemně dodal: „Ale jen velmi málo lidí jí naslouchá, pane Pottere.“
Dlaň na Harryho zádech se pohnula, krouživé pohyby zvolna odnášely smutek do nicoty. Harry zavřel oči, karkulinka Severus ve své knize otočila další list.
 
 severus_snape_by_uniquelegend.jpg

  uniqueLegend (Thanks J )

Další trénink Protega čekal Harryho hned po snídani. Ach jo, to vypadá, že s tím veškerým volným časem to myslel vážně, povzdechl si. Ale statečně Snapea následoval ven; už proto, že na stole v kuchyni se ráno povaloval svitek s úkoly a hromádka jeho učebnic.
Domek se nacházel v malém údolí na jednoduché, podzimní louce bez květů, obklopený hustým lesem. Nikde žádná nápověda, kdy by mohli být, Harry si nebyl jistý ani tím, zda jsou ještě v Anglii.
Ne že by na tom záleželo.
„Vyjasnili jsme si, že naštvat mě se nepovede… Že jo?“ ujišťoval se opatrně.
Snape zlehka pozdvihl obočí.
„Když to říkáte, pane Pottere.“
Harry chvatně otevřel ústa k nešťastným protestům, Snape ho zarazil. „Nechám vás dokončit každé Protego. Budeme procvičovat, nic víc.“
„Tak jo. Prima,“ ulevilo se Harrymu. Vidina dalších beznadějných pokusů zrovna nelákala; tohle se dalo skousnout.
Postavili se proti sobě ve vzdálenosti několika kroků, zaujali postoj.
„Perpetuum protego!“
„Everte statim.“
Harry odlétl, padl do neviditelných polštářů, Snapeovu přítomnost v sálu vědomí.
„Ach jo,“ vyhrabal se na nohy.
„Copak? Čekal jste během noci nějaký zázrak?“
Harry pokrčil rameny. Napřáhl hůlku.
„Jen proto, že jste se dozvěděl rozdíl mezi bezhůlkovou a stínovou magií, nemůžete čekat zlepšení. V tom váš problém nevězí, vůbec nespočívá ve vaší magii. …Považujete se za silného kouzelníka, pane Pottere?“
Harry se uchechtl.
„Myslíte, když letím vzduchem, vybuchuje mi kotlík pod rukama, nebo když změním vidličku na židli s bodáky?“
„Ano, přesně o tom mluvím,“ podotkl Snape suše. „Potíž je v tom, že vy jste silný kouzelník. Pokračujeme,“ namířil hůlku.
„Pane? Mohl bych to zkusit stínovou magií?“
Snape nechal ruku zvolna klesnout.
„Dobré Protego vyžaduje mnoho magie,“ řekl prostě.
„No jo, já vím, jenom…“ Harry si skousl rty, váhal. „No, napadlo mě… Vy jste svoje knížky neschoval za nějaké obyčejné matoucí kouzlo, že ne?“
„…Chápu. Ano, máte pravdu, včera jste překonal poměrně složitou sérii zaklínadel. Samozřejmě. Můžeme to zkusit. Představte si kolem sebe štít, nějakou bariéru. Pokud mohu doporučit, je lhostejné, pro jaký materiál se rozhodnete, důležité je představit si ji, jak kouzla odráží.“
Harry nechal ruce u těla, soustředil se. Usilovně. Představil si kolem sebe silové pole, kterým nic nemůže projít. Merline, prosím! Ať to funguje.
„Připravený,“ kývl.
„Everte statim.“
Harry odlétl stejně jako kdykoliv předtím.
„Beznadějný,“ zavrčel do trávy. Sakra…!
„Odrazit útok stínovou magií dokáže možná Temný pán, možná ředitel Brumbál, pane Pottere. Nebuďte idiot.“
„Hm…“ Vstal, oprášil si kalhoty. „Nebaví mě to. Já opravdu chci udělat pořádné Protego! Jsou chvíle, kdy si to přeju snad víc, než cokoliv jinýho… Tak proč to sakra nefunguje?!“
„Cítíte se poražený.“ Snape k němu pomalu došel. „Dnes to v Surrey změníme, pane Pottere.“
„Myslíte? Vy si opravdu myslíte, že mi to pomůže?“
„Ano,“ kývl Snape vážně. „Vidím to jako poměrně reálné.“
Harry si znovu zhluboka povzdechl. Váhavě přešlápl.
„Nemohli bychom se projít? Klidně sebou tu a tam praštím o zem.“
„To nebude nutné,“ ujistil ho černý pohled. Snape zasunul hůlku do rukávu. „Bohužel vám mohu nabídnout pouze procházku po louce, hranice lesa označují konec Fidelia.“
„Co by se stalo, kdybych je překročil?“
„Příjemné by to nebylo.“
Jak jinak. Harry schoval svou hůlku, volným krokem vyrazili podél prvních stromů.
„Je tu hezky,“ zamumlal.
„Přejete si mluvit o něčem konkrétním, pane Pottere?“
Harry odhodlaně kývl. Nádech. „Surrey. Nejsem si jistý.“
„Čím?“
„Že bych tam měl chodit. Udělat to. Víte… Já vím, co jste mi ukázal. A líbilo se mi to, fakt. Chtěl bych být takový, moc bych to chtěl. Být silný. Jenže… Mám pocit, že to je špatně,“ dodal, úplně potichu.
„Pochopitelně,“ přitakal Snape klidně. „Vy jste přeci hodný idiot. K vaší velké smůle v tom vězí háček. Vy hněv v sobě máte. Pokud ho budete stále popírat, je velmi pravděpodobné, že si jednoho dne najde cestu ven sám. A v té chvíli ho již nebudete schopen kontrolovat. To nechcete.“
Harry šel se sklopenou hlavou. Přemýšlel.
„Nechci ho cítit. Já se prostě nechci zlobit. Lidi dělají chyby a… Kdo ví, co má ten chlap v Surrey za sebou, třeba měl fakticky mizernej den, nebo mu zrovna někdo umřel… Nikdy nevíte.“
„Vím,“ oznámil Snape. „Prošel jsem jeho vzpomínky. Nelíbily by se vám. Nelíbily se ani mně.“
„…Aha.“ Ach – jo!
„Hněv je přirozenou součástí života, pane Pottere, ať si to přejete nebo ne. A trest? Jak jinak se člověk naučí, že něco dělá špatně, když ho nikdy nikdo nepotrestá? A když to nebude vědět? Co se stane? Bude své chyby opakovat, dokud se nedopustí něčeho nenapravitelného… Pane Pottere, vždyť my ho nejdeme zabít. Zaútočil na vás ve chvíli, kdy jste byl velmi zranitelný. A napáchal větší škody, než si sám dokáže představit. Není to tak?“ zeptal se Snape prostě.
Harry na sobě cítil černý pohled, zakousl se do tváře. Dech se mu zrychlil jen nepatrně. Kývl.
„Oplatíte mu stejným. Ukážete mu, jaké to je, být bezmocný. Že každý se může bránit. A dost možná ho to zachrání, aby jednou v budoucnu jiného bezbranného chlapce nezabil. Rozumíte mi?“
Harry polkl. Přitakal. Vzhlédl, opatrně se pousmál.
„A vy vážně myslíte, že to něco změní?“
„Myslím. Nečekejte zázrak, i nejdelší cesta se skládá z malých krůčků… No, a pokud to nezmění nic, bude to přinejmenším zábavné,“ mrknul Snape.
Harry se zazubil.
„Tak jo. Zahraju si na strašlivého, mocného kouzelníka. …Kdyby to viděl Ron, umlátí se smíchy.“
„Nepovídejte. Vždy jsem pana Weasleyho považoval jen za mírně retardovaného.“
„Ale no tak,“ zasmál se Harry, „Ron je moc prima. Nikdy mě nezklamal, šel by se mnou třeba do pekla. Nebo za vámi do kabinetu.“
„Vždyť říkám, mírně retardovaný,“ opáčil Snape nevzrušeně. „Tu žalostnou snahu o inzultaci přejdu povzneseným mlčením.“
 
Vrátili se do domku, poobědvali, den se pomalu chýlil k odpoledni.
„Je čas. Pojďte, připravíme vás.“
Potter opět znervózněl, ale odhodlaně se postavil doprostřed místnosti, kam ho Severus nasměroval.
„Nejdřív na vás vložím všechna kouzla, pak je deaktivuji. Spustíte je později sám, v pravé chvíli, nějakou frází. Návrhy?“
„Dobrý večer?“ pokrčil Potter rameny.
„Velmi děsivé,“ prohodil Severus. „Domluveno. První hábit.“
Přeměnil Potterův školní hábit do sytě černé, matné látky, kraje olemoval stříbřitým pruhem, trochu jisker, ano. Skvěle. Připojil zpomalené kouzlo pohybu, stejné vpletl do Potterových vlasů. Hůlka. Severus ji opatřil aurou průsvitného vzduchu, vlnil se jako horký opar v poušti. Podobnou vložil na celé Nebelvírovo tělo, přidal sotva postřehnutelné výboje, neustále se pohybovaly, vláčně poletovaly. Nakonec seslal zneviditelňující kouzlo na brýle. A přičaroval vysoké zrcadlo.
„Hotovo. Podívejte se.“
Potter poslušně pohlédl na svůj odraz. Úžas mu vdechl do očí zvláštní, hlubinný oheň.
„Páni,“ hlesl. „Nádhera. …Vypadám v brýlích hloupě?“
„Vnímejte to jako umělecké dílo, pane Pottere. Drobné detaily vytváří impozantní celek.“
Potter se zamračil. „Takže jo.“
„V brýlích vypadáte skvěle,“ oznámil Severus suše. „Úžasně. Neodolatelně. Postačující?“
Potter se zazubil. „V tom případě nechápu, proč jste je zneviditelnil.“
„Brýle dodávají vaší tváři vzhled dítěte, dítě evokuje představu zranitelnosti a bezbrannosti. Opravte mne, pokud se mýlím, ale nesnažíme se z vás udělat strašlivého, mocného kouzelníka?“
„Vypadám jako dítě?! No skvělý.“
Merline, ty to vidíš. A nezasáhneš, pomyslel si Severus zdrceně.
„Pane Pottere, co kdybychom tuto tragédii odložili na později a věnovali se původnímu cíli?“
„Vy mě umíte vždycky tak naladit…“
„Já vím. Připraven?“
Smích z Potterovy tváře zmizel jako kámen pod hladinou. Takže nepřipraven.
Severus ho znovu nasměroval čelem k zrcadlu. Zůstal stát za ním, ruce na jeho ramenou, přiměl ho hledět vstříc lesklé ploše.
„Dívejte se. Dívejte. Dívejte se tak dlouho, jak potřebujete. Tohle je Harry James Potter. Takového vás vidí svět.“
A vy? Prošumělo okamžitě Potterovými myšlenkami.
Severus se nepatrně sklonil, do rozevlátých vlasů řekl tiše: „Já vidím mladého Nebelvíra v brýlích. Nepotřebuji pozlátka a varietní kouzla, abych poznal, kdy přede mnou stojí muž.“
A zelená v očích získala nedozírnou hloubku oceánu. Připraven.
Severus se dotkl špičkou hůlky Potterova spánku, zašeptal poslední inkantaci.
„Cože? Ligor cantalis? Co je to za kouzlo?“ užasl Potter.
„Fixor oculis, připevňující kouzlo. Už jste někdy hledal neviditelné brýle?“
„Accio by nefungovalo?“
Severus si s despektem povzdechl.
„Pokud jsme již vyčerpali všechny irelevantní náměty, mohli bychom vyrazit.“
„Jo. Jasně, pane. Pardon,“ zazubil se Potter, trochu nejistě, trochu provinile. Trochu vzrušeně.
„Jdeme. Lekce číslo jedna, pane Pottere. Muž nikdy nenastavuje druhou tvář. Prosím,“ ukázal Severus ke dveřím. Potter vytáhl ramena, vykročil, přešel práh. Severusova kouzla se deaktivovala, ven vyšel jako obyčejný mladík.
A Severus na okamžik, na kratičký záblesk myšlenky, zatoužil ho zastavit. Ještě ne, ještě – ještě aspoň jednou se podívat do těch zelených očí a vidět v nich nevinnost.
Neudělal to.
Lekce číslo jedna se měla jmenovat jinak, třeba… Třeba Nikdy nevěř Zmijozelovi.
 
Harry byl neklidný. Roztěkaným pohledem létal po nábytku; obývací pokoj vyvolával tolik vzpomínek, příliš, příliš mnoho. Tamhle, tam u té skříně… Ne. Nebudu se tam dívat.
Když mu Snape položil ruku na rameno, Harry skoro vyletěl z kůže. Dlouhé prsty Mistra lektvarů ho krátce, pevně stiskly.
„Všechno je v pořádku.“
Harry němě přitakal. Srdce v hrudi bušilo do žeber; taky chtělo z tohohle hnusnýho baráku pryč. Harry se zvedl z křesla, začal po místnosti přecházet, tam a zpátky, uklidňovalo to. Snapeova absolutní nevzrušenost taky pomáhala.
Třeba dneska domů vůbec nepřijde, zatoužil Harry.
„Před pěti minutami vyšel z budovy, kde je zaměstnaný. Ta se nachází na Waterbury Street, pokud půjde pěšky, je tu během čtvrt hodiny. Pokud použije…“
„Auto,“ zamumlal Harry, k čertu s těmi jeho vyhledávacími kouzly…
„Ano, zajisté. V takovém případě by tu měl být během několika málo minut.“
A Harry zatoužil utéct. Tohle všechno je naprosto šílenej nápad, vůbec sem neměl chodit, co si tím chce probůh dokázat…?!
„Stačí slovo, pane Pottere.“
„Já vím,“ zamumlal Harry. Bylo to tak. Vážně to věděl. Zvedl hlavu, podíval se do černých očí. Vím, že můžu odejít. A vím, že pro vás nebudu zbabělec.
„Zvládnu to,“ pousmál se. Trochu křečovitě, ale byl to úsměv.
Snape kývl. Zaposlouchal se.
„Zaznamenal jsem slabý výskyt magie, zajdu to prověřit…“
Ne! Nikam nechoďte, nenechávejte…! Harry zatnul pěsti. Nic jsem neřekl. Zapomeňte na to. Běžte.
„Zjistím, o koho jde a hned jsem zpět,“ řekl Snape zvolna. „V případě potřeby mne zavolejte.“
Potřeby. Ne nouze. Jen potřeby. Tak – jednoduše. Jako by tou prostou větou právě nezachumlal Harryho zmasakrovanou duši do hřejivého plédu.
„Ano, pane,“ kývl Harry pevně.
Snape na něm ještě okamžik spočíval pohledem. Kývl nazpět, vyšel ze dveří. Seběhl schody, opustil dům.
Na budově opět leželo Protego incubare, ale tentokrát je pouze chránilo před nevítanými zvědavci. Žádní Smrtijedi, žádné pasti v meziprostoru. Jen to vypadá stejně jako předtím. Ale není. Vůbec to není stejné.
Bouchly dveře. Pomalé dusání po schodech, to přece není… Nebyl.
Harry zůstal přimraženě stát vprostřed místnosti, čelem ke schodišti. Srdce v krku. Hůlka v ruce. Vraťte se, pane, vraťte, tak už se prosím… Klid! Dýchej. Klid.
Chlap si ho nevšiml hned, odhodil svou brašnu jen tak na zem, zapadl do kuchyně, vyšel s otevřenou plechovkou piva u úst. Teprve pak vyprsknul.
„Co tady zatraceně… No to snad… To jsi ty?!“ Zíral. „No mě klepne. Ty jsi nějakej magor, viď?“
Harry stál. Modlil se, aby se mu netřásla kolena. A aby nezvracel, kriste, ty vzpomínky. Najednou tak reálné, jako by se to stalo včera, před hodinou, dýchej!
„A víš ty co, kluku? Jsem rád, že ses zase stavil,“ řekl muž. Odložil plechovku. „Ale ty asi nebudeš vědět, jak je kurva možný, že jsem se ráno probudil na ulici o patnáct kilometrů dál. Co?“
Nekřičel. Ne doslova. Byl to takový ten tichý řev, když slova znějí jako tikající bomba, čtyři, tři, dva… Nehýbal se, stál ve dveřích u prádelníku.
„Ale co,“ pohodil hlavou, usmál se. Byl to divný úsměv. Jako by mu ho někdo do tváře vyřízl tupým nožem. „Pokecáme pak.“
Hmátl za prádelník. Vylovil masivní baseballovou pálku.
Harry se napřímil, hůlku sevřel v prstech trochu pevněji. Krev svištěla tepnami šílená, až měl z toho zalehlé uši. Tak pojď.
„Dobrý večer,“ zachraptěl.
A vůbec nic se nestalo.
Tedy kromě toho, že se muž proti němu rozběhl, máchl pálkou, Harry vykřikl: „Everte statim!“ A pálka dopadla. Harrymu se zatmělo před očima, padl k zemi. V ústech ocelovou chuť krve. Nebolelo to, vlastně to vůbec nebolelo. Ta hrůza byla totiž všepohlcující. Omráčeně se přetočil na bok, ještě ze země znovu namířil hůlkou.
„Everte statim!“ zařval.
Nic.
Dobrý Bože.
„Ty jsi vážně docela blázen, co? A přestaň mi s tím klackem tady šermovat, ty malej parchante.“
Popadl Harryho hůlku, přetahovali se, odletěla na druhou stranu pokoje. Harry se pokusil vstát, dostal další ránu, třetí schytal od podlahy; moje – magie. Pryč. Je pryč, všechna je pryč. Jak?!
Pálka na něj dopadla ještě několikrát, bolest byla tak nepodstatná. Harry se topil v děsu. Jak teď porazím Voldemorta? Chlap ho chytil pod krkem, smýkl s ním nahoru, něco říkal, Harry zíral do té cizí zbrunátnělé tváře. Cos mi to udělal.
Cos – to – udělal?! Zařval v duchu, nebo možná to zavřískal nahlas, chlap vypadal docela překvapeně. Harry nemohl dýchat. Umřou, všichni umřou… Praštil do něj, veškerou silou, nebo spíš tím zoufalstvím, chlap se zakymácel, pustil ho. Harry sípavě zalapal po dechu, marně, hrdlo sevřené děsem. Ne. Ne! Jsem kouzelník. Moje magie je jenom moje – nikdo mi ji nemůže vzít! A ty, ty už vůbec ne! Natáhl ruku k protější zdi.
„Accio,“ procedil mezi zuby. Poslechni mě. Musíš mě poslechnout. Jiná možnost v tomhle vesmíru neexistuje.
Hůlka poslušně vklouzla do prázdné dlaně, slila se s ním v jednotu. Ano… Ledový pancíř praskl, kyslík syčivě naplnil plíce, Harry zavřel oči. Strach mizel, rozplýval se, drolil na prach, a pod ním… hněv. Harry otevřel oči.
„Řekl jsem,“ pronesl tiše, „dobrý večer.“
Vřelá vlna Snapeovy magie se rozprostřela kolem něj, vracela světu řád a věcem smysl.
Chlap stál s otevřenou pusou.
„Co jsi to… jak jsi to…“
Harry namířil hůlkou na sebe. „Tergeo. Episkey.“
Chuť i vlhkost krve z rozbitého rtu zmizela.
„Reparo. Purus lavare.“
Roztržená košile pod vlajícím hábitem byla opět v pořádku a bez poskvrny.
Muž couval. Pálku v ruce, před sebou.
„Co má tohle znamenat? O co tady jde?“
Jeho nehezkými, odulými rysy probleskovala panika; nic neděsí tolik, jako věci, které nechápeme. Které se vymykají všemu, co nás naučili. No… možná najdeme něco, co děsí víc.
Harry na něj zvolna namířil hůlku.
„Impedio,“ zašeptal.
Pálka s dutým zvukem dopadla na podlahu, magické lano hladově obkroužilo mužova zápěstí, kotníky.
„Levicorpus.“
Muž se zvedl do vzduchu. Nějak tou dobou začal zase dýchat, vydávat zvuky. Chroptění.
„Anihilar.“
Jeho špinavé, propocené oblečení zmizelo, vypařilo se jako sněhová vločka na slunci.
„Iterum inversio.“
Nahý muž se začal zvolna otáčet, kolem dokola, ruce i nohy pevně spoutané. Tak aspoň zběsile trhal hlavou.
„Dej mě dolů,“ zasípěl. „Přestaň. Přestaňpřestaňpřestááááááááň!“ Ječel.
Harry byl klidný jako smrt. Výboje kolem něj s tichoučkým praskotem poletovaly, hábit zpomaleně vlál a ten nepřirozeně táhlý pohyb sám o sobě vyvolával dojem čehosi nelidského. Děsivého.
„Silencio.“
Pokoj se opět mírumilovně koupal v tichu, chlap dál hýbal ústy. Harry se díval.
Takže takové to tedy je. Hněvat se. Být na druhé straně.
„Slyšíš mě?“ zeptal se.
Muž ještě chvíli bezvýznamně otvíral ústa, pot mu stékal po těle, páchl místností. Zavřel pusu, přitakal. Oči velké jako pěst.
„Omluv se mi,“ řekl Harry. „Řekni, že je ti to líto. Rozumíš mi?“
Chlap přitakal. Asi tisíckrát.
„Dobře. Finite. Můžeš mluvit.“
Chlap se zhluboka nadechl.
„Chcípni!“ zavřískal.
Harry přivřel oči, ten jekot trhal uši.
„Jak myslíš… Silencio. Maxima culpa reitero.“
Harry se odvrátil, přešel k oknu, vyhlédl do zahrady. Polehoučku se snášel soumrak. Pouliční lampy se rozžíhaly, ozařovaly městečko jako pochod elektrických světlušek.
Už nikdy. Už nikdy nebudu ten, co leží na zemi. Už nikdy nikomu nedovolím, aby mi ublížil. Umím se bránit. Budu se bránit. Mám právo se bránit.
A taky sílu.
Muž za ním znovu a znovu prožíval svou nejhorší vinu, vlastní svědomí je nelítostný soudce; kdo ví, co to bylo. Nejspíš dobře, že to Harry nevěděl. Když později seslal Finite, svalil se muž na podlahu, schoulil do klubíčka, drmolil. Harry si musel k němu přidřepnout, aby slyšel.
„Prosím, prosím, prosím, už dost, prosím, už dost, prosím…“
„Omluvíš se?“
„Omlouvámsestrašněseomlouvám!“
Tak to bychom měli, Harry se vytáhl na nohy. Kývl. „Děkuju.“
Ohlédl se po Snapeovi, mlčky a nehybně stál v rohu místnosti.
„Myslím, že můžeme jít,“ řekl Harry.
 
Přemístili se na louku u domku.
„Tak… Jaký jsem byl?“ zeptal se Harry, snažil se zamaskovat dychtivost. „Jaké to bylo?“
„Výtečné,“ řekl Snape pustě.
Harry se po něm zmateně podíval; prosím? Stalo se něco…?
„Ustupte, pane Pottere. Udělejte Protego. Hned.“
Co je?! Harry nejistě poslechl, ten příkrý tón znervózňoval. Vykouzlil Protego, nespouštěl oči ze Snapeovy tváře. Zdál se… rozhněvaný? Ne, sevřelo se Harrymu srdce, tohle není zloba… On je zklamaný.
Harryho Protego se rozplynulo, zklamaný?! Jak? Proč! Co jsem udělal špatně?! A proč mi neodpovídáte…?!
„Protego, pane Pottere!“
Harry poslechl, jako ve snách, zklamaný, je zklamaný…
„Everte statim!“
Harry odletěl několik metrů, náraz byl nezvykle prudký, jako pěstí do břicha. Chvíli zůstal omráčeně ležet.
„Vstát. Protego.“
Co se stalo? Nerozumím…!
„Vstaňte!“
Snape stál s namířenou hůlkou, výraz tak chladný a prázdný. Harry se zvedl.
„Pane, omlouvám se, jestli…“
„Protego,“ ucedil Snape.
„Perpetuum protego,“ mávl Harry hůlkou, bezduše.
„Everte statim!“
Další nešetrný náraz, Harry po několika přemetech zůstal ležet. Vyškrábal se na kolena, něco je špatně, moc špatně…
„Pane, prosím, já se…“ zvedl k němu tvář. A zkameněl.
Jen na kroky od něj stál černý plášť, bílá maska.
„Bojím?“ dokončil Smrtijed. A ten hlas nebyl Snapeův.
 
death-eater.jpgHarryho srdce nestihlo zaznít ani jedinkrát, už stál na nohou, hůlku drtil v pěsti, držel ji u těla.
„Nechte toho,“ zachrčel. „Vím, že jste to vy.“
„Skutečně? A kdo jsem… pane Pottere?“
„Přestaňte! Pane, nedělejte to. Dost.“
„No tak, kdo jsem?!“ vysmíval se Smrtijed.
„Snape!“ vykřikl Harry. „Jsme pod Fideliem, nikdo sem nemůže, nejsem idiot – přestaňte s tím!“
„Zábavné,“ protáhl Smrtijed. Mírně se předklonil. „Vy tomu opravdu věříte?“
„Ano,“ zavrčel Harry. „A nelíbí se mi to, přestaňte.“
„Když je to tak… pak zřejmě není důvod k obavám, že ne, pane Pottere? V tom případě mi jistě bez problému odevzdáte svou hůlku.“
Natáhl ruku, zvolna k Harrymu vykročil. Zdál se menší, rozložitější než Snape… Iluzionistické kouzlo, nejsem idiot! Jste to vy!
„Tu hůlku.“
Harry couvl. Nešlo to jinak, vážně ne… Sevřel hůlku pevněji. Křečovitě. Smrtijed se rozesmál. Úděsný zvuk, vstávaly z něj vlasy.
„To vypadá, že si možná až tak jistý nejste. A možná ani nevíte, kde to vlastně jste…? Nebo ano? Rozhlédněte se. Rozhlédněte se dobře, pane Pottere.“
Harry se nechtěl podívat, oči se rozlétly samy, já přece vím, kde jsme, poznám… Život se v něm zastavil. Les byl pryč. Dům taky. Jen louka, sytě zelené stvoly tančí ve vánku, šumí, ševelí k ohluchnutí, Newgrange…
„Ne!“ vykřikl Harry zoufale. „Tohle je lež! Iluze, nevěřím!“
Couval. Kde je les? Někde za mnou, konec Fidelia, ať už tam je cokoliv, všechno lepší, tuhle hru nehraju…!
„Traho,“ mávl Smrtijed znuděně hůlkou, vlečné kouzlo se omotalo Harrymu kolem kotníků, strhlo ho k zemi, vleklo trávou k němu.
„Sectum!“ zasípěl Harry. Řezné kouzlo lano přeseklo, Harry se překulil, ještě na čtyřech sebou smýkl stranou, vyskočil na nohy. „Už dost!“ zaječel.
„Ale kdepak,“ prohodil Smrtijed, krutý úsměv prosákl bílou maskou, „teprve začínáme.“
„Nechte toho! Jste to vy, tohle všechno je lež! Proč to děláte?!“
„Jste tak zábavný… No dobrá. Že jste to vy,“ Smrtijed zvedl ruku, malou, s masitými hrubými prsty, sňal masku.
„Nevěřím!“ zavřískal Harry do té cizí tváře, ale ne, ne, nebyla tak cizí, viděl ji, kdysi, matně, v šeru a v davu, tehdy, tam… tady. Na Taře. „Vy jste Snape!“
Smrtijed vrátil masku na tvář. Pokrčil rameny.
„Nu, jak je libo. Klidně pro vás budu Snape. Irascor!“
Břidlicově šedý mrak udeřil Harryho do prsou, vyrazil mu dech, zlomil ho v pase. Bolest v pozadí, šok ještě stále držel absolutní vládu nad Harryho vědomím.
„Dost,“ zašeptal. „Pane, prosím. Přestaňte.“
„…Jste tak směšný.“
Tráva šuměla. Harry měl pocit, že se z ní po něm vztahují zelené ruce, chytají ho za nohy… Jen iluze! Je to Snape, jenom Snape, chce mě naštvat, všechno je lež, jenom lež…
„Vulnus laceratum!“
Tahle bolest už byla skutečná. Na břiše, hrudníku i tváři to ostře pálilo, košile rudě prosakovala z tržných ran. Harry nevěřícně zíral na vlastní ruku, otřel si tvář, krev na prstech, mazlavou, horkou.
Rozdělili jsme se, v Surrey jsme se rozdělili, co když… Ne! Je to Snape! Přece ho poznám!
„Bude pro vás snadnější, když mi svou hůlku vydáte hned. Očividně ji ani nepotřebujete.“
„Perpetuum protego!“ zařval Harry.
„Percutio!“
Harry se vrhnul k zemi, magické bodáky ho minuly. Téměř všechny. Tohle není skutečné, není to pravda, není to pravda, opakoval si nepříčetně, jenže ta tráva tak – šuměla.
„Jaké zklamání,“ utrousil Smrtijed. „Jestli tohle je vše, co dokážete…“
Šelestění černého pláště, Smrtijed ho obcházel v pomalých kruzích, blíž, kroužil, blíž. Blíž.
Harry stál, nohy se mu třásly, ruce taky, ledový pot mrazil v zátylku, stékal do očí; je to Snape! Sledoval ho, vytřeštěně kopíroval jeho pohyb.
Smrtijed se zastavil. Znechuceně mlaskl. „Skončeme to. Incanto rigidita.“
Ne! Zavřískal Harry. Vylétla z něj tlaková vlna, odrazila magipouta do tmy; dřív, než ho stihla odsoudit k smrti hrůzou.
Smrtijed znehybněl. Stál. Hůlku napřaženou.
„Dost,“ zasípěl Harry.
„Vesaniens impetus!“ vykřikl Smrtijed, z jeho hůlky vybuchly desítky ohnivých vírů, skučely zběsilostí.
Harry křičel. Bezeslovný křik, jen strach a šok. Štít, zavyl v duchu, ze země se prudce vztyčila silová bariéra, zajiskřila pod náporem. Většina vírů se sykotem vyhasla a bariéra padla, Harry oněměl bolestí. Trhalo to šaty, drásalo kůži, zarývalo se do masa.
„Příliš snadné,“ vrčel Smrtijed. „Pán nebude potěšen.“
Harry ležel na zemi, tráva konejšivě laskala tvář. Šuměla svou ukolébavku, vzdej to Harry, vzdej, schovej se ve mně, spi… pšt, nemůžeš vyhrát, spi… Oddychoval tak prudce, až se nejbližší lodyhy ohýbaly. Je to Snape. Je to Snape. Je to…
„Incanto rigidita,“ zopakoval Smrtijed otráveně.
Harry se vymrštil. „Ignitus!“ Magipouta shořela jen stopu před ním. „Jste to vy! Vím, že jste to vy! Přestaňte!“
„Přesně to mám v úmyslu,“ zasyčel Smrtijed, mávl hůlkou. Ten pohyb by Harry poznal i za tisíc let. „Imbracare hostigar.“
A svět se smrsknul v implozi nevýslovné hrůzy.
„Letifer!“ zaječel Harry.
Smrtící kouzlo prolétlo vzduchem, na své dráze sežehlo magický bič, Smrtijedovo Protego zezlátlo v oslepující záři, a prasklo, puklo, rozpadlo se, i iluzionistické kouzlo za ním, Snape…
Stůj, hlesl Harry.
Prosím.
Nekonečně travnaté pahorky Newgrange zmizely, vrátil se les, jeho hranice označují konec Fidelia, domek rozzářenými okny lákal do tepla. Nebe plné hvězd, srpek měsíce netečně ozařoval palouk, listí na stromech, Snapea ještě stále s napřaženou paží. Harryho, bledého na smrt. Fialově černé kopí kletby Letifer, zmražené v prostoru. Hrot u Snapeova hrdla, z jeho špičky se vlnila teninká vlákna, vzpínala k chladné kůži, už jen kousek, kousíček! Dychtivá. A pak Letifer zešedlo, rozpadlo se, v částečkách prachu klesalo k zemi.
„…To bylo fantastické, Harry,“ vydechl Snape.
Z Harryho vyrazil nějaký zvuk. Zabořil ruce do vlasů. Zatočil se kolem své osy.
„Harry! To bylo neuvěřitelné…“
„Sakra!“ zařval Harry. Rozmáchl se, zahodil svou hůlku. „Sakra…“
Otočil se, rozběhl. Vletěl do domu, třískl s dveřmi. Asi to trochu přehnal, protože ten náraz ho nějak rozbil, Harry se rozsypal, rozkutálel do všech stran, a každý z těch miliónu kousků se v soukromí duše rozkřičel do ochraptění.
 
Severus na okamžik zůstal jen tak stát. Oči zavřené, vnímal vznešeně majestátní oblohu nad sebou, mír lhostejných hvězd. Jednoduše byl. Ale radost z prosté existence má v Severusově světě jepičí život, zazářila a zhasla jako prskavka na vánočním stromku.
Přivolal Potterovu hůlku, vykročil k domku. Stiskl kliku, otevřel vchodové dveře, vstoupil do haly; vymazal stříbřitý monolit, přitiskl dlaně k Potterově nitrobráně. Zůstala zavřená. V pořádku. S tím jsem počítal, napomenul se Severus příkře. Zisk dalece přesahuje cenu. Emoce jsou tak… nepraktické, pomyslel si a zaplavil sál vědomí rtutí.
Potter seděl na zemi, vmáčknutý do rohu u krbu. Objímal kolena, třásl se, zakousnutý do vlastní ruky. Taky mu tekly slzy.
Ten obraz Severus smazal ještě na sítnici oka. Co nevidím, nemohu si pamatovat.
Potter zaznamenal jeho přítomnost, trhlo to s ním, chvatně, zuřivě otřel tvář. Jinak svou pozici nezměnil.
„Ošetřím vaše rány,“ informoval ho Severus dřív, než zdvihl hůlku. Potter neřekl nic. Severus seslal pár diagnostických kouzel, sérii Episkey, silnější Sano purifico. Postačující.
Odlevitoval k němu jeho hůlku, nechal ji klesnout na podlahu po Potterově boku. A poklekl, čtyři pět stop od něj. Dostal by se tak do úrovně zelených očí; pokud by ovšem Potter zarytě nezíral do země.
„Ani Albus Brumbál, ani Temný pán, ani žádný jiný kouzelník, kterého jsem kdy potkal,“ promluvil Severus, „nikdy nedokázal zastavit vlastní vrženou kletbu. Ve skutečnosti jsem o ničem podobném ani neslyšel. To, co jste udělal, je nesrovnatelné s čímkoliv. Nejenže jste stínovou magií stvořil štít, který téměř eliminoval Vesaniens impetus, nejenže jste zlomil mé Protego jediným úderem… Pane Pottere, vy jste zastavil kletbu. To bylo,“ Severus se odmlčel. Nestávalo se často, že by mu chyběla slova. „Neuvěřitelné. Prostě neuvěřitelné.“
Potter mlčel. Třásl se. Kolena mu drkotala o sebe, třebaže je jednou rukou křečovitě objímal. Tu druhou měl sevřenou v pěst, držel ji u úst. Možná, aby nekřičel.
Možná by to Severus uvítal.
„Vaše magie je silná, pane Pottere. V této chvíli už před tím dokonce ani vy nemůžete zavírat oči. Vždy jste byl a vždy budete mimořádně silný kouzelník. Tara na tom nic nezměnila.“
Potter po něm šlehl pohledem, bleskově uhnul, zelená v očích tak ostrá a jasná, že mohla mít sílu Avady. Ano, docela jistě ji měla…
„Skoro jsem vás zabil,“ dostal Potter ze sebe, slova pokroucená vypětím, přerývaným dechem.
„Ano,“ přitakal Severus. Rtuť konejšila, objímala ze všech stran, vraždila každý záchvěv pocitu. „Má chyba. Je evidentní, že jsem podcenil situaci.“
„Přestaňte,“ sykl Potter varovně.
„Zajisté. Budu stručný. Neodvážil bych se tvrdit, že znám vás, ale znám váš strach, pane Pottere. Využil jsem proti vám vše, co jste mi svěřil, a neměl jsem v úmyslu skončit dřív, než se budete cítit natolik ohrožen, abyste se začal bránit. Jsem si vědom, že jsem vás zklamal. A s tou cenou jsem počítal. Na svůj hněv máte tedy plné právo. Ať zvolíte jakýkoliv druh trestu, přijímám ho. Ujišťuji vás, že jsem pevně odhodlaný si vaši důvěru získat zpět.“
Další zelený záblesk, nevěřící, bolestně výsměšný mžik.
„Potrestat vás? Já? Jak asi?!“ zasyčel Potter. „Že za mě uděláte úkol z přeměňování?!“
Severus se zamyslel.
„Zdá se mi to adekvátní. Přiměl jsem vás učinit něco, co se vám příčí, na oplátku tedy udělám já, co je v přímém rozporu s mým přesvědčením. Ano. Vypracuji za vás váš domácí úkol.“
Potter na něj chvíli zůstal zírat. Strhnul pohled k zemi. Potřásl hlavou, pokrčil rameny.
„A ne, pochopitelně tím nebudu považovat svůj dluh k vám za smazaný. Jsem si plně vědom, jak hluboce jsem vás ranil. Pane Pottere… Vy ale chápete, proč jsem to udělal?“ zeptal se Severus, rtuť zradila, do hlasu se vloudila naléhavost. Do mysli také. Merline, je to chytrý kluk, že to pochopil?!
Potter škubnul hlavou. Bylo to kývnutí? Nebylo?
„Když jste…“ začal, polkl. Jako by ho vlastní jazyk neposlouchal. „Když jste vyčaroval ten bič, já…“ Hlas ho definitivně zradil, slova odumřela od úst. Potter zabořil tvář mezi lokty.
„Já vím,“ řekl Severus prázdně. „Doufal jsem, že k tomu nebude muset dojít.“
Potter cosi zamumlal, Severus mu rozuměl. Až příliš dobře. Neopakuj to. Neříkej to. Mlč, Harry.
Potter zvedl hlavu.
„Ligor cantalis,“ zopakoval sevřeným hlasem. „Žádné Fixor oculis. Řekl jste Ligor cantalis.“
„Rigor cantatis,“ řekl Severus rezignovaně. „Zmrazí dvě tři první kouzla. Nepoužívá se, jelikož vyžaduje příliš mnoho magie a protivníka zdrží jen na okamžik. Ale někdy… se hodí.“
Zelenými zorničkami problesklo tolik bolesti; Severus střemhlavě propadl rtutí, na dno, až na dno, tam, kam žádná zelená nepronikne.
„Proto,“ zašeptal Potter. „To vy. Ne on. Vy.“
Severus pevně kývl.
„Já.“
„…Proč?“
„Nic kouzelníka nevyděsí tolik, jako ztráta magie. A strach se tak lehce mění na hněv. Pokusil jsem se… Chtěl jsem… Doufal jsem, že to bude stačit. Jenže vy jste se zachoval jako obvykle. To, co jste mi dnes ukázal v Surrey, bylo jednoduše… impozantní.“
„Proboha,“ zasípěl Potter, jako by se dusil. „Mlčte už!“
„Zajisté,“ kývl Severus odevzdaně. Přivolal několik lahviček s lektvary, dolevitoval je k Potterovi.
„Vypijte to, prosím. První zleva je protibolestivý s antiseptickými účinky, druhý…“
„Je mi to jedno,“ vyjekl Potter. Vypil je všechny, se vzteklou rázností.
„Děkuji,“ řekl Severus. Zvedl se, vykročil ke stolu.
„A to je všechno?!“ vylétlo z Pottera šokovaně. Zuřivě. „Prostě… Víc nic?!“
„Co chcete, abych řekl, pane Pottere?“ namítl Severus. „Ztratil jste víru v sebe. Obnovili jsme ji.“
„Vždyť jsem vás skoro zabil!“ rozkřičel se Potter, obě ruce v pěst, třásl se jako osika. A hlas se mu zlomil. „…Co bych dělal? Zbláznil bych se. Nebo otočil hůlku proti sobě,“ zašeptal. „Nejspíš obojí.“
„Ano,“ přitakal Severus pustě. „Předpokládám, že situace by pro vás byla neúnosná. Nás oba jste zachránil před katastrofálními následky mého omylu.“
Potter už neřekl nic. Tišící lektvar začal působit, Nebelvír se svezl na bok, schoulil do klubíčka.
Severus usedl za stůl. Rozvinul pergamen se zadáním Potterových úkolů. Zelené zorničky ho sledovaly, cítil na sobě jejich váhu. Nenašel odvahu se do nich podívat. Stejně, k čemu by to bylo.
O pár minut později dýchal Potter pravidelně, klidně. Severus několika tichými kouzly připravil jeho lůžko, změnil Potterův oděv na noční úbor, zvedl se, došel k němu. Obezřetně se ho dotkl. Potter nereagoval. Severus ho zvedl do náruče, odnesl, uložil. Zakryl ho přikrývkou. Ruka sama sklouzla po mladičké tváři.
Severus věděl, že všechno má svou cenu. Lhostejné, zda ji chceme zaplatit; s osudem se nesmlouvá. A bez ohledu na všechny zničené hodiny světa, čas plyne dál a nesmlouvavě spěchá ke znamínku na orloji, bachraté misce, jenže tahle bude plná krve, tvé krve, když nebudeš připravený. Neviděl jsem jinou cestu. …Mrzí mě to, Harry.
Potterův hrudník se rovnoměrně zdvíhal, dnes nebudou žádné zlé sny, lektvar Hlubokého spánku se o to postará. Potřeboval odpočinek.
Severus se vztyčil, vykročil zpět ke stolu. A zjistil, že nemůže, látku jeho kalhot svíral Potter v pěsti.
„Zůstaňte,“ zašeptal.
„Omlouvám se, vzbudil jsem vás…“
„Zůstaňte.“
Severus se posadil.
„Vaši ruku. Prosím,“ řekl Potter, sotva slyšitelně. Oči pootevřené, zíral do nikam, víčka těžká vyčerpáním.
Severus vyhledal jednu jeho dlaň, Potterovy prsty ho křečovitě sevřely, ledové k smrti. Severus chvatně zkontroloval jeho stav, ne, žádná horečka, nic nepřehlédl. Jen odeznívající šok.
„Vím, že to není možný,“ řekl Potter, hlas slabý a jaksi fatální, „a taky vím, že to nemáte rád… Ale prosím. Prosím. Mohl byste mi to odpustit?“
„Nemám co,“ hlesl Severus otřeseně.
„Málem jsem vás zabil, je mi to líto, pane, tak hrozně mě to mrzí!“
„Harry… Nemůžu ti odpustit, když jsi nic špatného neudělal. Vždyť jsem tě k tomu přinutil. Neměl jsi nejmenší šanci.“
„Já jsem… Varoval jste mě, už včera jste říkal, co chcete udělat, a já jsem… Já přece věděl, že jste to vy! Prosím! Mohl byste mi to odpustit?! Prosím, pane, prosím!“
Rtuť vřela, kypěla v agónii. Merline, kam až musím prohloubit svou vinu vůči tomu děcku?!
„Odpouštím ti,“ řekl Severus do rozcuchaných vlasů.
  _______________________________________________________________________

Ochutnávka na 15.kapitolu Do prázdna

Pot štípal, hrůza trhala zevnitř, Harry se rozhlížel, vyděšeně létal pohledem, všechny masky byly stejné, kruté a bledé; nebude to bolet věčně, slíbila tráva, konejšivě polaskala bosá chodidla, budu ti zpívat.
 
XXX
 
Sirius švihl hůlkou, on i Snape vykřikli současně.
„Impetus!“ vykřikl Sirius.
„Zatraceně!“ vykřikl Snape.

XXX

Editor se opět umoudřil... :-)
Snad se vám pohádka o karkulince líbila :-) 
Díky vám všem! Přeji příjemnější víkend, než měl Harry ;-) Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

dokonalé

(Maleficia, 24. 8. 2011 14:03)

Už dlouho sem i nestalo, že nedokážu odtrhnout oči od nějaké povídky. Je to prostě úžasné a děkuji všem, kteří se podíleli na této povídce. :-)

překrásný

(Kami, 3. 8. 2011 18:53)

Můžu upřímně říct, že jsem se do téhle povídky zamilovala...a mohla bych tu pět ódy další dvě hodiny, ale životně nutně musím jít číst další díl, takže bude muset stačit: naprosto dokonalá práce!!

ked on sa konecne zasmial...

(Ninnie, 20. 7. 2011 22:31)

... ja uz som mala dost. Mna skosil uz trening xD Moja smrt toto poviedkaaa... Milujeeem, ale ma zabijaaa hahaha... Uzasna praca... xxxxxxxxx

ked on sa konecne zasmial...

(Ninnie, 20. 7. 2011 22:31)

... ja uz som mala dost. Mna skosil uz trening xD Moja smrt toto poviedkaaa... Milujeeem, ale ma zabijaaa hahaha... Uzasna praca... xxxxxxxxx