8. kapitola Tom - O tom prvním a té druhé II. část
Krut za krutem, hrůza Fay stahuje ostnatým drátem.
On. On… on! Ten Sup mrchožrout zraňuje vás?!
Dokážu žít v hříchu; je-li má láska hříchem. Dokážu žít se vším, co mi udělal.
Ale odmítám ponechat bez trestu vaši bolest.
Přejede mu dlaněmi po ramenou, látka košile jemňoučce zašumí, jak umí šumět jen ložní povlečení ojíněné vzdechy noci a okřídleným cherubínkem, tím rozmarně škodolibým lučištníkem, který tak rád svými šípy protíná lidské cesty. Jemně proklouzne nitkami jeho vlasů, přiloží mu dlaně na tvář.
Adrian de Vries, ten pošetilec, který první vytesal sochu Adonise, neměl ani tušení o mužské kráse. Jak nevýslovně umí být dokonalá; jistě, nikdy se s Lordem nesetkal.
Stejně by nedokázal bezchybně zachytit každý z jeho rysů, neodolatelnost úzkých rtů, samet pokožky, tu sílu a vášeň planoucí v jeho očích…
Nikdo by neuměl. Jen tragická láska černé kaly zrozené ze Salazarovy krve.
Fay ho polaská droboučkými pohyby prstů.
„Za to plukovníka sama zabiju,“ zašeptá.
A čokoláda se prudce rozvoní místností, snad smíchaná s jasně rudými plody cesmíny, jako když pod tenkou vrstvou půdy prosvítá řinoucí se láva, takový je jeho pohled, vášeň i rozkoš v něm dosáhne vyšší úrovně.
Sleduje ji, pronikavě, je v tom cosi nového, snad úleva, překvapení; a touha. Touha, jakou jsi, světe, nepoznal.
„Dobře,“ řekne Lord tlumeně. Posadí se. „Půjdeme hned.“
Opustí lůžko, zmizí v koupelně, Fay slyší cinkavý proud puštěné vody v umyvadle.
Ztěžka polkne.
Hned.
Teď.
Za pár minut uvidí plukovníka.
A jako blesk ji zaplaví strach, špinavá voda, špinavá, topí se v ní, dusí, nemůže – dýchat!
Zatne prsty do prostěradla. Divoce v mysli vyvolá vzpomínky na Lordovo laskání. Jeho polibek. A ten pohled. Šla by pro něj na kraj světa.
…Už nejsem ta, která z toho domu v ohni utekla; rozbitá, zlomená.
Hluboce se nadechne. Znovu. Znovu.
Lordova přítomnost všude na těle ještě téměř fyzická, cítí ho, vnímá. Přináší mír.
A sílu.
Jsem spravedlnost ohně. Ten neuplatíš.
Jsem vlčí věrnost.
Tu nezlomíš.
Šelma k ní bez zájmu upírá kardinálsky červené zorničky. Bez tebe tu bylo líp.
Dlouze si zívne, složí hlavu na tlapy.
Znovu bude.
Fay ve spodním prádle stojí před otevřenou šatní skříní. A neví. Část chce sáhnout po strohých černých šatech, zasunutých až vzadu. Část touží po jejích rudých.
Koupelna se otevře, dýchne oparem ledové vody, Lord má na skráních ještě pár kapek, prameny vlasů vlhké. Dojde k Fay, postaví se za ni. Levou paží obkrouží její pas; jen drobné gesto, tak čarovné svou samozřejmostí…
„Tyto,“ vyndá mnohobarevné v jasných barvách, s hlubokým výstřihem, jsou jak parné léto uprostřed louky a vy se roztočíte, točíte se, točíte, až se svět slije do barevných stužek, modrá nebem, zlatá sluncem, stabarevná divokým kvítím.
„A…“ přivolá Fayin hábit s vyšitými hady, „rozhodně toto. Žádné boty,“ dodá téměř varovně.
Vtiskne jí letmé políbení na spánek, kouzlem načechrá, provoní její vlasy.
„Půjdu se připravit,“ zmizí za prahem.
Jeho klid a sebejistota tu po něm zůstane jako vzácný parfém, Fay ji všechnu nasaje do sebe, zavine se v ní. Každý jeho polibek navlékne na měsíční nit jak drobné korálky černého jantaru, také jsou tak překvapivě lehké a hřejivé, pověsí kolem hrdla. Každé pohlazení vplete do vlasů.
Výkřiky, kterými bojoval se svou touhou po ní, připevní na hrudník. Pancíř drakobijců.
Smečka v plné síle, znovuzrozená a dychtivá, netrpělivě přešlapuje v jejích duhovkách, touží vyrazit za kořistí, uštvat ji, skolit do sněhu, jak malíř v něm nakreslit rozpukávající květy růží.
Přivolá Ohnivou. Ta ji bez jediného slova obejme, vstoupí do ní.
Pak se Fay oblékne. Šaty. Hábit.
Pohled do zrcadla. Rozhodně jako nová žena vypadá.
Jsem připravená, Supe.
Mám svou zbroj, zbraň, víru.
A svého Krále.
Fay opustí pokoj, vibrace Lordovy magie k ní vystřelují ze salonku, vydá se ke schodišti.
Čeká na ni dole.
Hábit rozepnutý, černá košile s rozhalenkou, černé kalhoty. A plody cesmíny v každém oku; obalené rozteklou hořkou čokoládou.
Nedělá nic. Jen tam tak stojí pod posledním schodem, vzhlíží k ní. Ani nataženou dlaní ji nenutí sejít, splnit svůj slib. Jeho magie tichá, zkrocená.
A přesto je ho dům plný.
Sám svým osudem, svou cestou, velký a mocný, i bez magie kolem něj září aura, jako by se stal zřídlem; Fay na okamžik pocítí lítost, že tohle vše musí před ostatními skrývat.
Až to šelmu zaujme, věnuje jí přimhouřený pohled.
Fay sestoupí, zastaví na posledním schodu, Lord k ní vztáhne ruce, jsou nyní stejně vysocí, přiloží dlaně k jejím spánkům. A Fay ho ucítí v mysli, trochu se jí z toho zamotá hlava.
Probere ji jeho polibek, podivně krotký. Jen pohlazení rtů.
„Mysli na mne,“ řekne Lord.
Jako by snad jakákoliv jiná varianta vůbec přicházela v úvahu…
Nabídne jí ruku. Fay ji sevře. Dokáže se usmát; trochu.
Odpusťte mi můj strach; nejste to vy, o kom pochybuji.
„Bude to dobré, plamínku,“ pronese mírně.
Fayin úsměv zněžní. Přitaká. Následuje ho, kráčí halou, velké hodiny ukazují něco málo před půl druhou v noci.
„Bude spát,“ pokyne k orloji.
„Popravdě? Dost o tom pochybuji, tráví noci s bourbonem a sladkou nespavostí.“ Pokrčí rameny. „Ale pokud přeci jen ano, vzbudíme ho. Něco jako ratolest míru; přicházíme v době, kdy nás v Sarumu nikdo nemůže spatřit. To jistě uvítá,“ mrkne Lord.
„Krkavec s námi nepůjde?“
„Potřebuji ho zde. Připravena?“
Bojovat o vás? Získat vaši blízkost a slast a tolik vytoužené splynutí?
„Ano,“ řekne Fay.
Eurielle - City of The Dead
Přemístí se přímo před dům; tyčí se tam, chladný, bezcitný, schody vzhůru, sarumská ulice je plná lezavé mlhy, těžkého vzduchu otráveného benzínovými výpary, bzučení sodíkových výbojek pouličních lamp.
Mírně prší, ve snově nažloutlém osvětlení.
Půda, uvězněná pod tlustými betonovými silnicemi, chodníkovým dlážděním z žulových kostek, jen tichounce sténá.
Nic se tu nezměnilo; dobrovolní vězni kamenných kobek, nepřekonatelná vzdálenost jednoho k druhému, lístky sporých stromů lapavě zápolí o kyslík, pokryté vrstvami smogu. Kámen, železo, mechanické vrnění strojů. Všude tak studeno.
A déšť. Věčný, droboučký, marně se snaží smýt všechen ten prach.
Lord vytáhne hůlku, zamíří s ní ke vchodovým dveřím, měkké světlo a dveře se otevřou.
Fay nechce jít dál. Všechno na ni křičí tolik známou prázdnotou v srdci, svistem plukovníkova bičíku, dubovou skříní, pohrdáním v každé tváři.
Pevně stiskne Lordovu dlaň, křečovitě. Snad až příliš silně.
Ale on se nebrání. Opětuje nekonečným kroužením palce, hladí ji, konejší.
Vystoupají schody, vejdou dovnitř. Dveře se za nimi zavřou.
Prostorná hala je přivítá šerem, z pootevřeného salonku se svítí.
A pachem dávného ohně, spáleného dřeva, parket, nábytku. Ani po týdnech odsud nevyprchal.
Dveře její staré ložnice jsou zabedněné silnou deskou.
Podivným způsobem to Fay přinese úlevu. Záchvěv jistoty.
Ne. Nejsem stejná.
Už nikdy nebudu.
Lord trpělivě čeká, nespěchá, stojí. Hledí na Fay. Ona stočí zrak k němu.
Zorničky hnědé jak půda svobodná, dýchající, požehnaná trávou, stromy, milióny stop ptactva, drobných živočichů, sem tam otisk predátora.
To je můj domov.
Ne tahle hrobka.
Napřímí se, sama vykročí k salonku; Lord ji nepouští, jde s ní, dlaň v dlani.
Plukovník sedí v křesle, jako vždy stroze elegantní v nažehlené bílé košili, kalhotách s puky, čerstvý sestřih. Jen ty temné kruhy pod očima ho usvědčují.
Lituješ, Supe? Chybí ti tvá mršina nebo truchlíš, že jsi ji nestihl pozřít celou?
Spatří je, zrak zakalený alkoholem a nevyspáním; mrkne. Asi stokrát. Droboučká vlna magie - a už ví. Vzpomněl si, kdo je Lord. Oči opět jasné; oči Supa.
Fayin krok zakolísá, ale Lord ji drží. Vede. Skrz jejich dlaně do ní proudí jeho síla.
„Vím, že rušíme,“ prohodí netečně, svlékne svůj hábit, i ten Fayin, Fay se ho téměř odmítne vzdát, můj štít, přehodí je přes komodu, „ale my bychom rušili v kteroukoliv hodinu. Tudíž je zbytečné se omlouvat.“
Usedne do protějšího z křesel, Fay si ponechá stát u boku.
A drží ji.
Možná ví, že by se rozbila, kdyby ji pustil.
Plukovníkův výraz, jeho bytí ve stejném prostoru, v ní otevře Jámu, Fay v té samé vteřině propadne, až na dno, dokola kolem tma, dubová skříň, pach hanby – a žádní vlci, ani jiskřička, je tam tak sama, je zpátky; matko!
Na stole broušená dóza se zbytkem zlatavého nápoje, sklenka. Plukovník mlčí. Upřeně hledí. Na Fay.
Supové vždy vidí svou kořist.
Pak konečně promluví.
„Věděl jsem to.“
Hlas pevný, chladný; pod krustou teprve se rodící vztek.
„Tušil,“ namítne Lord shovívavě. „Ale ano, Jeremy. Tušil jsi dobře.“
„Kdo to vymyslel?“ vysloví plukovník, slova jak ostří jeho čestné šavle; Fay fyzicky vnímá, jak se v ní otvírá každá ze zhojených jizev. Látka šatů na zádech už mokvá.
„Rád bych řekl, že já,“ pousměje se Lord koutkem úst. „Ale ne. To má sladká Fay.“
„Není vaše,“ procedí plukovník, první zášlehy zuřivosti proniknou skrz, Fay se podlomí kolena; zachrání Lordovu hrdost tím, že poklekne u jeho nohou, opře se o pevnost jeho stehna, lýtka, dýchá mělce; ten strašlivý zápach skříně škrtí – a nemá dveře, matko, tahle skříň nemá dveře! „Fay Belamorová je moje. Moje manželka, abych byl přesný.“
„Což je důvod, proč jsme tu,“ usměje se Lord zářivě. „Jak příjemně osvěžující hovořit s vojákem, žádné zbytečné tlachání kolem. Ačkoliv, možná menší rozhovor by neuškodil. Nezeptáš se, Jeremy, kde celou tu dobu byla?“
Plukovníkovy rty zbělají, jak pevně je stiskne. Nechce se ptát. Že by tohle snad taky věděl?
„Napovím ti,“ mrkne Lord. „Můj dům. Má ložnice. Moje lůžko. Každý den. Každičkou noc.“ Trochu se předkloní, sníží hlas do tajnosnubného šepotu. „Chceš slyšet podrobnosti?“
Nechce. Chvíli vypadá, že vybuchne. Ale ovládne se, opře v křesle, ruce volně na područkách.
„Co jste to s ní provedl?“ řekne, plný odporu a nechuti, zírá na Fay jako na cosi zkaženého. Trochu zvláštní, na Supa.
„Probudil jsem ji,“ shlédne krátce Lord k Fay, očima mu prokmitne lesk bronzu. „Stačila trocha něžné péče. Je nádherná, co říkáš, Jeremy?“
„Je to coura,“ opáčí plukovník.
Lord káravě zvlní obočí.
„Jeremy. Hovoříš o své manželce.“
Z plukovníka syčivě unikne výdech. Tvář se mu vyrovná, výraz pustý. Jen v očích má hlad, lačný hlad mrchožroutů, zdechlina před ním už krásně voní, měkoučká rozkladem.
„Takže jste se pobavil. Gratuluji,“ oznámí netečně. „Předpokládám, že jste se již nasytil a nyní ji přišel vrátit.“
„To že bych učinil?“ protáhne Lord. Hlas hebký. Přetočí tvář. Hledí na Fay. Pod ledovou kresbou zakletě září rudé plody jeřabin. Nekonečně krásné; navěky. „To by bylo tak kruté.“
Okamžik prozření. Pochopení.
Někdy se za ním pachtíme, třeba roky, lhostejní k cenám, štvaní posedlostí. Jindy kolem sebe šestým smyslem vnímáme pavučinu lží, zrcadlový sál odrážející naše iluze; ne realitu. Sami se chopíme vřetena s pavoučí nitkou, ovíjíme, nanášíme další vrstvy, nové, pevnější, hustší. Zrcadlový svět je příliš cenný. Venku bychom nepřežili.
V obou případech chvíle prohlédnutí přichází znenadání. Nečekaná. Strhne kulisy, roztříští zrcadla k nespravení.
A ještě jedno mají společné; často jsme tou dobou dávno za hranicí spásy.
Fay opětuje Lordův pohled. Už ví.
Ne Cecile, ne…
Tohle je jeho trest.
Nechá ji tu.
Srdce vyčerpaně sklouzne po mřížích žeber, opře se o ně skrání. Nemá sílu se ani bát. Vždyť čeho také. Skříň už neděsí. Tak nemá dveře. K čemu dveře, když svět za nimi bude bez něj?
Ani bičík, hanba, veřejné odsouzení. Tresty, které si plukovník vymyslí. Lhostejné. Vždyť jaké utrpení by dokázalo překonat obraz, v němž Lord vyjde ze dveří, budoucnost ho schramstne; víc v ní není.
Jako by Fay někdo otevřel, zeširoka, životní síla a touha a sny a naděje se vyvalí, zahučí to. A jsou pryč. Prázdná.
Prsty povolí sevření, bezvládně mu vyklouzne z dlaně, ruce jí padnou do klína. Hlava klesne ke křeslu. Ani páteř už není, co bývala.
Smrt po ní vztáhne mateřskou náruč, pojď ke mně, dítě; se mnou ti vždy bylo dobře.
Uchovám zář tvých očí, hebkost rtů, něhu dlaní, kročeje bosých nohou i zpěv látky rozvířené tancem; ukryju je v stříbrem kované ebenové truhle, kam dávám vzácnosti. Ty zlé.
Před tímhle vším tě ochráním.
Pojď, moje malá. Spolu jsme kráčely desítky let, vzpomínáš? A mnoho dalších ještě půjdeme.
Svíčky budou hořet, dny plynout, svět se točit, ale ty budeš v mém bezpečí. Však už to znáš, má vykradená.
Fay se spánkem opírá o Lordovu dlaň složenou na křesle, se zvláštní ostrostí vnímá strukturu pokožky, pulsování magie. Jeho vůni; omamnou pokojem predátorů, nerušených soucitem.
Přivine k ní tvář.
Už vím, jaké to je stanout v záři Slunce.
Nesrovnatelné s čímkoliv.
Cena odpovídající. Ta nejvyšší. Smrt? Ach ne, kdepak; smích. Život. Ano. Ten.
Nicotný, zchátralý, každá vteřina dlouhá staletí, s vědomím, že všechno krásné a důležité už bylo, dávno bylo, tak dávno…
Před vámi neutuchající, bezbarvé cosi, stále stejné, s ošuntělou jmenovkou na klopě. Já jsem Zítřek.
Fay vloží na hřbet jeho ruky křehké políbení.
Nelituji.
Jednou půjdete světem, nesmírný, nedotknutelný, mocný, že i nebesa se skloní.
Budu se dívat.
Tom vymaní dlaň zpod jejích rtů.
Jak dobře mi rozumíš, Fay. Roztomilé.
Ano. Nechám tě zde, na skládce marnosti, kam patříš; jak láhev dopitého vína. Nebo popel z krbu. Každý krb se přeci musí občas vymést, aby nový oheň mohl vzplanout, vesele a zčerstva.
Zbavím se své žárlivosti, té ohyzdné pachuti, všechnu sílu jí vezmu, za koně přivážu, k smrti usmýkám; lektvarem a nitrozpytem plukovníka povzbudím, ať si tě vezme jako nikdy, jako děvku z přístavišť, z hladu a zoufalství ochotnou snést cokoliv a doufat, že tenhle páchnoucí surovec jí zaplatí, budu mu našeptávat, donutí tě se dívat, vnímat, zúčastnit. Mám tolik nápadů, Fay. Představuji si je všechny stále dokola.
Jelikož vím, že to neudělám.
Jak dlouho by mi trvalo, než bych si pro tebe přišel, vzal zpět; a já bych přišel.
Za kolik dní? …Minut?
Tohle zjistit nejsem připravený.
„Pak tě zřejmě zklamu, Jeremy,“ řekne Lord. Vztáhne k Fay obě paže. „Pojď ke mně, plamínku. Tiše. To nic. Pojď ke mně.“
Musí ji vzít v podpaží, vytáhnout si ji na klín, Fay slaměná panenka, dutá stébla šustí, vymlácená, zbavená zrn. Prsty vklouzne do vlasů, přivine si ji k hrudi, druhou paží obejme její schoulené tělo, nějak se mu povede uzamknout ho ve svém bezpečí celé.
„Nenechám tě tu. Se mnou jsi přišla, se mnou odejdeš. Patříš mi. …Neplakej.“
Slzy? Kde se tu vzaly, ty podivné, dávno neplakala, snad v minulém století, slané kloužou po tvářích a jsou teplé; to je dobře, protože Fay mrzne, matko, kdy jsi přiložila naposled, kamna jsou studená.
Přesto cosi hřeje. Rozpouští led, kterým obrostla. Fay slyší syčivé odpařování smolných krůpějí dřevěných polen v plápolavém náručí. Vnímá tepelné vlny, co ji ovíjí. Skoro bolí.
Srdce vrávoravě schází schody z popraviště, oprátka se smutně kývá, prázdná, bezúčelná, vrátíš se; řekni, že vrátíš.
Jednou, slíbí Fay. S nejistou obavou vyhledá Lordovu tvář, vážně tu stále jste?
A je.
Oči voňavé čokoládou, vláčně rozehřátou, že se vám roztéká v prstech, uvízne v každém z chuťových pohárků; vystrašeně z nich vykukuje Něha. Zmatená, váhavá, vyhublá, v otrhaných šatech. Děvčátko se zápalkami. Koupíte si, paní, jen jedny, paní? Ale nevím, zda hoří.
„Nikdy mi neuvěříš,“ vysloví Tom. V duhovkách samota širých plání, v nitkách vlasů vpletené jediné stopy, nepatrná vráska podél rtů nese tíhu nebetyčných skal, kam se jiný neodváží.
Usměje se; smířený, odevzdaný. Zvyklý.
„V pořádku, Fay. To nevadí.“
Zármutek s lítostí zaplaví nitro, ve výbuchu páry se srazí se štěstím a vděčností; Lord přimkne Fay těsněji, k veškeré své důvěryhodné síle a pevnosti, žáru. Přítomnosti. Ukonejší její bouři, zašeptá do vlasů.
„Duch pokořený lásky hanebnostmi
je triumf chtíče; ta svátost nevděčných,
po líté bitvě se zlámanými kostmi,
do dna, pyšní pozvedáme slasti kalich
– a jen potěšil nás, hned jím pohrdáme.
Modlitbičku nebo dvě kajícně uroníme,
spaseni milostí již sníme první z krás
divě štvát, sami štvaní touhou přeukrutnou;
my měli, máme, prahneme míti zas
rozkoš chvilky, co přejde v dobu smutnou.
Ač víme – kdo z nás svede
zapřít ráj, jenž k peklu vede?“ 1
Sytě hnědou na ni mrkne, drobně pokrčí rameny.
Cosi se blýskne; to plukovník jejich směrem mrštil svou sklenkou, jistě mířil přesně. Roztříští se o zeď za nimi, tak zbytečná.
„Dost,“ zachrčí, bělmo plné krvavých žilek, zběsilost je potrhala, prostě se do nich nemohla vejít, „hned. Přestaňte.“
Lord k němu pohlédne, klidný, klidný; jak bezedná hlubina oceánu, mír, ticho, tma. Zničující tlak tisíců tun vody; tady má smrt docela jinou tvář.
„Odpusť, Jeremy. Je těžké se jí nedotýkat. Zbožňuji její kotníky; také jsi je miloval? Jistěže ne, naivní otázka. Chtěl jsi je vlastnit, což popravdě chápu, také bych chtěl. Já však nemusím. Narodila se pro mne.“
„Jste zvrhlý, zkažený na dřeň. Bůh vás zatratí,“ zasyčí plukovník, paní Zima teď asi objímá jeho, obličej má bílý, několik rudých skvrn, pokřivená ústa se mu chvějí odporem.
„Chápu. Máš špatný den,“ přitaká Lord shovívavě. „Zkusím být tedy stručný. Rozveď se s Fay. Stejně je už dávno má, znám ji dokonale, do nejposlednějších úkrytů těla, znám její chuť i vůni, každičký centimetr její kůže, stokrát jsem je zlíbal, nespočítal bych, kolikrát se dotkl. Je má, Jeremy. Tak, jako nikdy nebyla tvoje. Nemohla být. K čemu je ti ono pomyslné pouto bez významu? Či snad si přeješ být manželem té, s kterou líhám, vedle níž se probouzím? Dej souhlas k rozvodu. A už nás nespatříš.
Pak si tu můžeš dál nerušeně sedět, zpíjet se do bezvědomí, a tentokrát skutečně vědět, že i v dané chvíli je se mnou. V mém objetí. Má, jak jen žena může patřit muži. Má.“
Zima kreslí v plukovníkových rysech, opatrně vkládá krystalky ledu na jeho ústa, už promodrávají. Zabodává tříšť do očí, pronikne do tepen. Začne sněžit. Úchvatně dokonalé vločky se dotýkají červených krvinek, prolínají, rudé krajky splynou s proudem.
„Zvláštní. Že by vám snad svátost manželství byla na obtíž?“ vysloví, z úst mu vyklouzne mlžný opar studeného dechu. „Mého souhlasu se nedočkáte.“
„Nemoudré,“ pronese Lord tiše. „Každý voják by měl poznat, kdy bitvu prohrál. Zklamal jsi mne, Jeremy. Přesto, nehněvám se. Vždy mám záložní plán. Vlastně se mi zamlouvá mnohem víc. Fay se stále obává vyjít na veřejnost; to ty vaše humorné předsudky.“ Znovu se k ní přivine, sklouzne dlaní po jejích zádech, dolů, až ke kotníkům, stulená v jeho pažích se zdá tak maličká. „Věřím, že ji přesvědčím. Zamluvil jsem nám pokoj ve zdejším hotelu. Na její jméno. A mé. Jeden pokoj. Nějaký čas se tu zdržíme.“
Plukovník vstane. Pohybuje se poněkud toporně, to už mu asi nohy mrazem dřevění. Dojde k sekretáři, otevře ho, cosi vezme, otočí se k nim.
Zrak palčivý; tvář mu z toho popraská.
„Snad jste pobyt neuhradil předem.“
Míří k nim zbraní, armádní Smith & Wesson, Magnum 44 Special, prodloužená poniklovaná hlaveň, anatomická rukojeť, šestiranný zásobník. Dobrý revolver na krátkou vzdálenost; těžko bys minul.
A stiskne spoušť, jednou, dvakrát, šestkrát, napálí to do nich obou, rozstřílí je na cáry, chcípající a krvavé v jeho křesle, do hrudníků, do hlavy, zůstanou z nich záškuby masa, řinoucí se krev, roztříštěné úlomky kostí, ano. Ano!
Až na to, že nic z toho se nestane.
Jeho ukazováček stále ční zkameněle centimetr od spouště, ani se nepohne. Nemůže. Jeremy Colin Belamor Třetí nepřemýšlí, zdivočele po revolveru hmátne druhou rukou; znehybní v půli pohybu.
„Jeremy, Jeremy,“ povzdechne si Lord. „Ty stále nerozumíš.“
Vstane, Fay v náručí, spustí ji na nohy. Natáhne se po jejich hábitech; první do něj zachumlá Fay, chvěje se jak ptáčátko, vyděšená.
Plukovník zařve. Řine se to z něj, veškerá zuřivost, nenávist, zášť, hanba a ponížení, bezmoc, takhle asi řvou supi, taky v tom není nic lidského.
Lord se hbitě oblékne, sevře Fay kolem pasu, opře ji o sebe, nohy se jí třesou, stále se ohlíží po plukovníkovi, ten jeho jekot ji naplňuje hrůzou.
„Pak se tedy znovu setkáme, Jeremy,“ prohodí Lord, vykročí s Fay k hale, „a pro dobro nás všech doufám, že své rozhodnutí změníš.“
Vyjdou ze dveří, po schodech z patra sbíhá v růžovém flanelovém županu paní Chatfieldová, vlasy rozčepýřené, víčka napůl slepená spánkem, mladá Rose váhavě za ní.
Plukovník s těžkým dusotem vojenského kroku běží za nimi.
Všech pět se setká v hale.
Plukovník už nekřičí.
Příjemně hebké příšeří, několikanásobný dech.
Skoro přátelská atmosféra.
Pak se paní Chatfieldová pokřižuje. Několikrát.
„Čarodějnice,“ zasípe, zorničky širokánské, míří k Fay. „Děvka babylónská.“
Vypadá, že k Fay vyrazí, asi jí vyškrábat oči nebo polít svěcenou vodou, důtkami vyhnat ďábla z těla; to už se Fay nedozví. Lord starou dobrou paní Chatfieldovou znehybní, stejně jako plukovníka s jeho revolverem, mladičkou Rose.
Dovede Fay k vchodovým dveřím, ona má nohy vratké, chce se jí zvracet, cítí se tak špinavá.
Tak rozbitá.
Zklamala Lorda.
Nevydržela.
Vůbec se nezměnila.
Oči se jí opět štiplavě zaplní, hrdlo stáhne. Hmátne po klice.
A Lordova ruka spočine na její, oba svírají kliku, ale neotvírají, přimkne se těsně k jejím zádům, zaboří tvář do jejích vlasů, hluboce vdechne jejich vůni.
Druhou rukou vezme její bradu do prstů, přetočí k sobě.
A políbí.
„Initium. Mysli na mne.“
Současně stínovou magií k Rose vyšle Otium, prázdný čas, kouzlo, které z vás vymaže vše, co vás činí lidskou bytostí. Nebo možná živým organismem. Nemyslíte. Nevidíte, neslyšíte. Nehýbete se. Existujete míň než vytesaná socha.
Přiměje Fay kliku pustit, obrátí ji k sobě. Prohloubí polibek, vloží do něj touhu a vášeň a žár, vnikne dlaněmi pod hábit, laská její křivky, pozvolna, klouže po bocích, vzhůru, dokud mu v ruce nespočine jedno z drobných ňader, sevře ho, promne mezi prsty; a nepřestává. Druhou rukou vezme její bohaté vlasy do pěsti, zvrátí jí hlavu, dravě se přisaje k jejímu hrdlu, líbá a saje, vlhčí jazykem, dosáhne k jejímu uchu. Tlumeně, dlouze vydechne v zastřeném zasténání. Tvrdý klín přitisknutý k jejímu podbřišku.
Tom odkloní tvář, zrak sytě bronzový.
„Toužím po tobě,“ zavrčí hrdelně.
A jeho Vlčí královna je zpět. Obsidiánové nebe září, že bys oslepnul, rty rudé malinami, stojí pevná, beze strachu.
Při slávě Stínů; jak já zbožňuji tě probouzet…
„Nyní se pobavíme, plamínku,“ mrkne rozverně.
Otočí je ke zkamenělému sousoší. Plukovník s paní Chatfieldovou mají zorničky rozšířené děsem, zhnusením. Pohled Rose je nevidomý.
„Zkusíme to ještě jednou, Jeremy. Jdi do salonku.“
Plukovníkův výraz naznačuje, že by chtěl znovu řvát. Smůla, ani ústa, ani hrdlo mu už nepatří. Ani nohy; poslušně se otočí, vkráčí zpět. Určitě by chtěl řvát.
Tom nabídne dlaň Fay.
„Tentokrát to bude jiné, plamínku. Neublíží ti ani slovem. Přísahám.“
Věří mu. Bez zaváhání, ačkoliv nerozumí. Ale co na tom záleží? Její Slunce to ví.
Sevře ho, proplete jim prsty, vyšle k němu všechnu svoji lásku; když v ní svým teplem zabil strach, vyšlehla mocnější než kdy dřív.
Zůstal a neopustil.
Ostatní je bezvýznamné.
Společně dojdou k barokní soše paní Chatfieldové.
„Děvka babylónská,“ zopakuje Tom pobaveně. Pohodí hlavou. „To se mi líbí. Připoj se k našemu malému dýchánku; tak šupitej, ty pravověrná, honem, honem,“ pohání ji do salonku.
V jedné ruce drží Fay, druhou jí ovíjí pas, přitisknutou před sebou společně kráčí jak při tangu, žhavé jiskry vášně přeskakují, Fay má hlavu opřenou o jeho rameno, přetočenou, sleduje ho; má oči jen pro něj.
„Sedni,“ zavelí Tom k paní Chatfieldové, matróna v růžovém županu vmžiku dosedne na mohutné pozadí, na holé parkety v rohu místnosti vedle dveří, trochu to pleskne.
„Hodná,“ poplácá jí pochvalně po hlavě.
Až to ve Fay jemňoučce zazurčí nesmělým smíchem.
„To je ono, plamínku,“ zašeptá jí Tom do ucha, „směj se. Trápila tě desítky let. Tohle je tvá chvíle. Směj se, plamínku bosý; takhle chutná spravedlnost.“
Pohlédne k plukovníkovi.
„Tvou zbraň, Jeremy. Prosím.“
Muž se pohybuje jako postižený nejhorší formou pakostnice, všechny klouby v těle prožrané bolestí, jde trhaně, vrávorá. Bojuje.
Zábavné.
A tolik, tolik zbytečné, jen se vyčerpává, Tom ovládá každý jeho sval. K čemu Imperio, pouze vás obírá o tu humornou část jejich bezvýznamného vzdoru.
„Dej ji Fay.“
Jejich ruce se setkají – plukovníkova strnulá, nepatří mu, ve výrazu zřetelné, že by si ji z nenávisti sám uřezal; Fayina nejistá, vážná.
Odebere mu ji z prstů, Tom je uvolní jen tak, aby ji mohla vyjmout.
„Odstup pozpátku o deset kroků, Jeremy.“
Vyjde to na devět, narazí do sekretáře. Nevadí.
„Víš, jak se drží revolver, plamínku?“ obejme ji oběma rukama kolem pasu, opře se jí bradou o rameno. Neodolá; špičkou nosu odhrne husté kadeře, pronikne k hrdlu, políbí, jemně skousne. Vychutná si její zachvění.
Fay ví. I jak ji odjistit.
„Výborně. Namiř na něj, takhle, trochu výš, ještě malinko, teď mírně doleva, to je ono. Teď. Teď míříš na jeho srdce. Stačí jedna rána, Fay. A je po všem. Budeš moje, celá, úplně moje,“ promlouvá k ní tlumeně, vábně, vzrušení mu žhavě protéká tepnami, zostřuje smysly, lov a sex si jsou tak podobné. Držet ji kolem pasu už nestačí, pomaličku vystoupá výš, aby ji nevyrušil, nezničil dobré postavení, ovine ji pažemi kolem hrudníku. V každé dlani jedno z ňader.
A na okamžik přivře oči, táhle vydechne.
„Jsi tak…“ zavrčí, duševní i tělesná slast v něm rozkvétá, závěrečné slovo se v ní rozplyne. Stejně neví, jaké by použil.
Fay stojí.
Míří.
Prst na spoušti.
Míří.
Srdce v hrudním koši zběsile tluče do Tomovy dlaně.
Míří.
…A ruce se jí roztřesou, zprvu drobně, potom už hlaveň nezvladatelně kmitá, neschopná trefit cíl. Fay nechá ruce se zbraní klesnout k pasu. Sklopí hlavu.
Smutek a žal z ní stoupají jak mlha nad mokřinami.
„Nedokážu to,“ zašeptá zlomeně. „Miluji vás víc než svůj život. Víc než svobodu. Ale nedokážu to.“
Tom ji pustí. Vezme za ramena. Otočí k sobě.
Prsty pod bradu, přiměje ji zvednout tvář.
„A já ti to odpouštím,“ řekne.
Věnuje jí onen jemný, zpola skrytý, tajný úsměv, o kterém ví, že ho zbožňuje.
A uchopí ji pevně kolem boků, zvedne, divoce se s ní roztočí, rozesměje.
„Jsi má ohnivá divnovíla, můj plamínek bosý, má selenitová princezna; jsi můj sen, má touha a mé přání – a jsi dokonalá taková, jaká jsi.“
Postaví ji, měkce sevře její užaslý, rozzářený obličej s třpytivými kapičkami na řasách do dlaní.
„Nikdy jsem po tobě nechtěl, aby ses stala šelmou.“
Daruje jí polibek jak krůpěj rosy. Také tak čerstvý a protkaný čistotou.
„Ačkoliv přiznávám, ten pohled byl skvostný,“ dodá s tichou vášní.
„Můj Lorde,“ hlesne Fay. Na víc se nezmůže. Není třeba.
Dokázala do těch dvou slov vložit úplně všechno, co chtěl slyšet.
Tom jí odebere revolver, magií ho očistí od jejích otisků, ty jeho se tam neobjeví, druhou rukou si ji opět přivine k sobě. Podívá se na plukovníka.
„Odpusť, Jeremy. Trochu jsem na tebe zapomněl.“ Stočí zrak k Fay, oči hnědé jak kyprá hlína, sytá, prudce voní příslibem jara a dobrých žní. „Tohle se mnou ona dělá…“
A jeho žena zrůžoví sladkými rozpaky, štěstím, láskou.
„Vezmi si novou sklenku, sedni si do křesla. Nalij si, všechno vypij. Jsi voják, Jeremy; neloudej se, jako bys šel na smrt. Ačkoliv ty jdeš. Odpusť. Smíš se loudat.“
Nakonec plukovník splní každý z jeho příkazů. Po bradě mu stéká několik kapek bourbonu, jak se vzpíral, sklouznou po krku, vsáknou do bílého límce nažehlené košile. Žádná velká škoda, stejně je celá propocená.
Tom se opět posadí do druhého křesla, pohodlně. Fay se mu uvelebí u nohou, tvář položenou na jeho stehně, přivine se k ruce, kterou se jí probírá ve vlasech.
Tom odlevituje revolver, uloží ho na stolek před plukovníka, hned vedle prázdné dózy.
„Vezmi si ho, Jeremy.“
Tentokrát poslechne hbitě, skoro po něm skočí, chce ho namířit na ně, vystřelit, Tom to ví, znovu se rozesměje. Baví ho to čím dál víc.
Jistěže to plukovníkovi nedovolí. Znehybní mu ruku už napřaženou; dál ho nepustí. Kohoutku se ukazováček ani nestihne dotknout.
Ale ten záchvěv doufání a jeho okamžité zardoušení v plukovníkovi vyvolá devastující explozi zoufalého vzteku; ne, tomu opravdu Tom nemohl odolat. Proč by taky měl.
Zmrzačit tělo, rozřezat maso, zlámat kosti, svede každý řezník. Skutečné mučení je umění; delikátní, prováděné v klidu s chirurgickou přesností. Nestačí znát zranitelná místa, zdaleka ne. Potřebujete vědět, kde vaší oběti začíná práh bolesti, kde končí, protože jeho překročením se změní ve zvířátko. Bez šance se vrátit. Zvířátka cítí bolest, jistěže; avšak jen příčetný člověk je schopný uvědomovat si bezvýchodnost situace, děsit se vlastních představ, další minuty, umožňuje probouzet v něm naději, že to bude dobré, za chvíli vše skončí a třeba i jeho volbou. Že má situaci pod kontrolou. Nevěřili byste, jak dlouho vydrží lidé doufat.
Musíte dosáhnout krůček před hranicí a tam ho udržet. Jen krůček. Dál ne. Psychologický teror je nezbytností; z prostého důvodu, každý útok vedený zevnitř je efektivnější. Rozkládá, narušuje. Činí z nepřátel a neutrálních vaše spojence. Žádný strach, není to tak těžké, vaše oběť s vámi totiž od počátku nevědomky spolupracuje. Když víte, kam se dívat, co slyšet, čemu dát význam, sta způsoby na vás ječí, udělej cokoliv jen tohle ne. Přesně to samozřejmě uděláte. Ve správnou chvíli. Ovšem nezapomínejte.
Jen – krůček.
Mučení zvířátek nechejme dětem, ať nezlobí. Vše srozumitelné? Krůček. Ano. Výtečně.
Ještě jedna podstatná rada. Věnováním takové péče a času dáváte svému aktu důležitost. Stane se významným. Osobním. A tím vždy prozradíte něco o sobě.
Zvažujte tedy pečlivě. Než s čímkoliv začnete, první fází je prozkoumat situaci, možnosti, následky. A především sám sebe. K čemuž slouží tři body: kým jste v této chvíli, čeho chcete dosáhnout, kdo je vaší obětí. Tak získáte odpověď na primární otázku.
Je hodna vašeho daru?
Tom svou odpověď již zná.
Plukovník hoden není. Není ničím. Jako miliony jiných.
C21 FX - Blood Red Roses
„Víš, co bude nyní, Jeremy? Vím, že to víš. Teď si vložíš hlaveň do úst. Trochu zešikma, vzhůru, přeci nechceme, aby ses zmrzačil, to nebývá hezké. A potom vystřelíš. Jednoduché. Jistě to zvládneš,“ dodá povzbudivě.
Otočí se po paní Chatfieldové, křídově bledá je sleduje skrz přimhouřená víčka, jako by takhle hrůza byla menší.
„Máš dobrý výhled? Dovolím ti se posunout, jestli chceš.“
Paní Chatfieldová přestane dýchat. Takže asi nechce.
Jak je libo, Tom se vrátí k plukovníkovi.
Jeremy Colinovi Belamorovi Třetímu se skráně rosí potem, zápolí, bojuje, dýchá tak prudce, že by snad začal brzy hyperventilovat – kdyby mu ovšem zbývalo dost času. Nezbývá.
Pravička pevně svírá Magnum 44 Special, hlavní se dotýká úst, drží je zavřené, ne, už je pootvírá, ani lícní svaly Tomově magii nemohou odolat. A šup, revolver je uvnitř, zaboří se mu až po mandle.
Ukazováček vztyčený. Jediný živý, osamělý pěšák za barikádou, bránící město. Nemá naději. Přesto svou pozici neopustí. Praporce nepřátelských vojsk před ním se vlní jak zralé klasy obilí.
„Bojuješ do poslední chvíle,“ pokývá Tom hlavou. „Tohle umím ocenit. Jeremy. Colin. Belamor. Třetí.
Znáš vůbec historii svého rodu, Jeremy? Měl bys ji znát, rod je důležitý, určuje naše cesty. Trochu jsem pátral. Od 14. do 16. století v jednom bezvýznamném přístavišti u Tyrhénského moře vládl šlechtický rod Bellamore. Jeden člen mne zaujal; Filippo Bellamore se svou drahou manželkou Noemi. Voják, jako ty. Byly to divoké časy, z moře připlouvaly lodě s nájezdníky, loupeživé výpady byly téměř na denním pořádku. A tak, jak už to v pohádkách bývá, ani jeho přístavu se zkáza nevyhnula a té noci Noemi Bellamoreová zemřela. Filippo přežil; nebo aspoň jistá jeho část. Z hněvu nad její ztrátou změnil rodové jméno. Bellamorte. Filippo Bellamorte. Úžasné jméno.
Stal se obávaným válečníkem, vraždil bez soucitu, dal dohromady malou bojovou flotilu, sám se svými bojovníky vyrážel na moře, hledal piráty, potápěl je a věšel až do své smrti, kdy jeho krvavé poslání převzal prvorozený syn. A po něm zase jeho syn.
Bellamore. Bellamorte. Víš, co to znamená, plamínku? To první je v italštině krásná láska. To druhé krásná smrt.
A smrt jim šla v patách, věčně lačná, věčně spokojená. Až roku 1853 mladičký Paolo z Itálie uprchl, emigroval do Anglie, vzdal se svého jediného dědictví – svého jména. Ani láska, ani smrt. Stal se z něj obyčejný, bezvýznamný Paolo Belamor.
Tvůj praděd, Jeremy. Svým způsobem to byl on, kdo ti vzal tvou sílu. Stiskni spoušť.“
Ukazováček vibruje. Plukovník zatím nejspíš dočista zešílel, kmitá očima, sem tam, posedlý metronom, pohyb očních bulev je jediné, co mu Tom ponechal. Kmitá, kmitá, kmitá, že by to jednoho zhypnotizovalo. A ukazováček se ohne.
Tom používá jemný, ale vytrvalý nátlak, nechce poškodit kosti, šlachy, vazy, nechat důkazy, čím víc plukovník odolává, tím méně síly mu zbývá; Tom má všechen čas světa. Jen jemně. Žádný spěch.
Nakonec, vidět ho umírat může jen jednou. Chce si to vychutnat.
A v tom se Fay zvedne.
Vstane, uhladí látku sukně. Dojde k plukovníkovu křeslu, jeho zběsile vytřeštěné bulvy ji sledují, s hrůzou a… nadějí.
Ano.
S nadějí.
Fay vedle něj poklekne. Nakloní hlavu trochu do strany, sleduje ho.
Černé oči, dlouhé černé vlasy, barevné šaty; louka za nejhlubší noci, ani hvězdička, nechoď; zabloudíš.
„Já ti pomůžu, Jeremy,“ řekne Fay tiše.
Zvedne svou malou drobnou dlaň, která umí být tolik něžná, opatrně ji přiloží k jeho pravičce. A položí svůj ukazováček na ten jeho.
Tom zatají dech, v klíně to dravě zabrní.
Ona je galaktická; vesmírem sama o sobě, plná netušených divů a nevídaných krás, bez hranic, skýtá nepřeberné možnosti i smrtelná nebezpečí, nikdy ji nemůžeš poznat dokonale, nikdy nezevšední…
„Per hora cesset actio,“ zachraptí Tom, hlasivky touhou sevřené, vyšle svou magii, omotá jí plukovníka, náboj v komoře, paní Chatfieldovou, Rose v hale.
Fay k němu obrátí tvář.
Alabastrově bílá, ústa z rubínů, temné oči hluboké, že by jí je sám Berith záviděl; a v nich vlčí smečka, věrnost sála z jejich kožichů.
„Nikdy nebudu šelmou,“ promluví, čerň zorniček závratná, „ale vždy vás budu milovat.“
A přes plukovníkův prst stiskne spoušť.
Projektil v naprosté tichosti vyletí z hlavně, zaboří se do mozku, dotkne lebeční kosti. A ustrne.
Fay zmateně chce stisknout znovu, Tom ji sotva stihne zadržet.
„Jen jednou, plamínku. Věř mi; ani ten nejodhodlanější sebevrah se nedokáže zastřelit dvakrát. Pojď ke mně.“
Vstane, vyjde jí naproti, setkají se uprostřed. Sevře ji v náručí. Pevně.
Jen ji tak drží.
Dlouho.
Skutečně jsem tě našel?
Měl jsem pravdu. Narodila ses pro mne.
Vždy jsem si myslel, že mi chybí uznání, prestiž. Černá magie, možnosti ji svobodně použít.
Ale… byla jsi to ty? Mohla bys?
Propustí ji z paží, nedokáže ji aspoň nedržet u sebe. Společně dojdou k paní Chatfieldové.
„Chceš se rozloučit, plamínku? Tato stará žena naneštěstí umírá.“
Paní Chatfieldové tečou slzy; rozmazávají nedostatečně smyté líčení. Pitoreskní, ubohá karikatura, dávno nepřipomíná lhostejně krutou, nenávistnou velitelku domu, která dělala roky Fay ze života peklo. Jak dobrá a spravedlivá si při tom připadala.
„Možná jsem děvka babylónská, ale čarodějnice ne,“ sdělí jí Fay. „Řekla bych bohužel,“ stočí pohled k Tomovi, hlas jí zjemní, ztiší se, „ale myslím, že to nevadí.“
„Ne,“ zavrtí Tom hlavou. „Nevadí.“
Stínovým Renascor vnikne do mohutného poprsí v růžovém županu, sevře její srdce, podrží.
Paní Chatfieldová naprázdno lapne ústy, rozšíří se jí panenky. A zůstane tak. I ji smrt dostihne až později.
Tom přivolá do sebe svou magii, téměř všechnu. Nechá jí tak akorát.
„Můžeme jít,“ vyvede Fay do haly, dům je tak tichý, Rose se stále nehýbe, jediným projevem života občasné nadechnutí.
Dojdou k vchodovým dveřím, Tom vezme Fayinu ruku, položí ji na kliku, zakryje svou. Přimkne se těsně k jejím zádům, druhou rukou ji vezme za bradu, přetočí tváří k sobě.
„Peractio. Mysli na mne.“
Fay se zatočí hlava, kolena se jí podlomí, kdyby ji nedržel, upadne; ale Tom ji drží. Je jí špatně, připadá si špinavá, zlomená, zneuctěná…
„Pšt, tiše,“ přitiskne k ní rty, „to nic, Fay, to nic. Dívej se na mě. Jenom na mě. Neohlížej se. Nepřemýšlej. Nic neříkej. Jsem u tebe.“ Sám pohlédne do haly. „Finite.“
I tohle kouzlo zůstane nečině čekat na svůj čas.
Tom stiskne kliku, otevře, doslova Fay vynese ven, už za prahem je přemístí.
Clint Mansel - Lux Aeterna (OST Requiem For A Dream)
Objeví se u schodiště, doma, přivítá je vůně bylinek, palmových listů, rozhoření polínek v krbu salonku.
„Nemluv. Nevzpomínej. Nic z toho, co jsi tam slyšela, není důležité. Dívej se na mě; Fay. Podívej se na mne.“
Drží ji pevně v pase tváří k sobě, pohled intenzivní, pronikavý.
„Teď ti svléknu hábit,“ rozepne ho, zvolna, stáhne z ramen, přehodí přes zábradlí, „a teď svůj,“ jeho hábit následuje rychle, stojí u sebe, tak blízko, Tom jí sklouzne dlaněmi po tvářích, prsty skrz nádherné černé vlny kadeří, vrátí se k ramenům. Vnikne jedním prstem pod levý rukáv, pomalu ho stáhne dolů, hebká látka se po sametové pokožce ramene i paže smekne bez odporu, klesne k loktu. Odhalí jak rajské jablíčko čerstvé a měkké ňadro.
Druhý rukáv padne.
Tom vezme obě drobná prsa jemně do dlaní. Hladí je, krouží palcem kolem bradavek, dokud nezačnou tuhnout, měnit se v poupata.
Přitáhne se blíž, políbí ji na rty; jsou horké, pootevřené, užaslé a plné nejistoty.
„A nyní tě vynesu nahoru. Do své ložnice. A budu se s tebou milovat,“ šeptá, svůdně, tajemně, jak Krysař na svou píšťalu. Té taky žádný neodolá.
„Budu se s tebou milovat jako nikdy. Jako by to bylo mé poprvé, jako bys byla mou první. A ty jsi; Fay, ty jsi. Je mi jedno, co si myslí ostatní. Na ničem mi nezáleží; lhostejné, čí příjmení nosíš. Jen mít tě u sebe. Podívej se na mne, Fay. Řekni, že víš proč. Protože já to vyslovit neumím.“
Hledí na něj z takové blízkosti, že by rozeznal každou z hvězd, každý z jejích vesmírů. Jednou je bude znát všechny. Možná; tam vzadu se mihotají světy nové.
„Zkusím… se to naučit. Říkat to. Slibuji, Fay, kvůli tobě to zkusím.“
Opírá se o něj dlaněmi, o jeho hrudník, a ta její váhavost, obavy, že ho zklame, ji činí ještě kouzelnější. V jemné tváři probouzející se touha jak panna na svatebním loži, vystrašená, čistá, nevinná, a přesto připravená, oddaná, důvěřující; tak – svůdné.
Tom se pokrčí v kolenou, uchopí ji za stehna, vytáhne k sobě, Fay mu je obtočí kolem pasu, trochu automaticky, trochu to v ní zajiskří, vášeň už raší, droboučké stonky prorůstají, jejím tělem, klínem, rty. Očima.
Tom začne stoupat do schodů, domem prozní orloj, kyvadlo mahagonových antických hodin se kývá, druhá hodina po půlnoci, hodina Býka; kráčí, Fay v náručí, nespěchá, proč také, její tvář, ústa i šíje jsou na dosah a tolik vábí, Tom je hýčká polibky, jak jarní deštík, jen zlehka se dotýká, na horním rtu setrvá, ochutná ho, nechá se zmámit chutí, jejím vydechnutím; a už míří dál, svlažit to křehké místo pod uchem a níž, kde bouří krční tepna. Fascinuje ho, jak mu buší vstříc, snaží se prodrat k němu, stále zoufaleji; uchlácholí ji táhlým pohybem jazyka, puls zmlkne údivem. A slast ho rozburácí stokrát víc. Skoro by ho to pobavilo.
Kdyby mu plíce nesvíraly ohromné kleště.
Schody se začínají zdát nekonečné, její ruce mu bloudí po zádech, sem tam projedou vlasy, pohladí tvář, Tom se musí soustředit, aby nechal oči otevřené, víčka sama klesají, drcená váhou touhy, Fayina bílá kůže už nestačí, divoce najde její ústa, prodere se dovnitř a ony ho uvítají, dychtivé a svolné, nebrání se jeho hladu, vychází mu v ústrety.
Konečně dveře, jeho ložnice, maně zažehne svíce, ne tmu, ne, žádné šero, chce ji vidět, celou a dokonalou.
Vrávoravě zastaví pár stop od lože, nemůže se přimět opustit její sladkou chuť, Fay mu svírá hlavu v loktech, nerozhodná bázeň je pryč, tiskne se k němu a její polibky nabírají první známky zkušené rafinovanosti. I tohle ji už naučil.
Odtrhne se téměř násilím, dech mu kolísá. A Fay… svítá.
Propustí ji, nechá postavit na zem. S hledáním zipu se nezdržuje, rozepne šaty magií; klesnou jí k nohám jak barevný vodopád. Krajkové kalhotky roztrhne, zahodí.
Přetáhne si košili přes hlavu, i tu nechá padnout k podlaze bez povšimnutí.
„Svlékni mne,“ řekne chraptivě, hlas drhne. Chce říct ještě něco – ale vzápětí na to stejně zapomene.
Fayin pohled se rozhoří, jak uhlíky v kadidelnici, co nikdo nesfoukl, posvátnou bázní, úctou, vzhlíží k němu nevěřícně; vážně smím?
Ačkoliv to v něm sytí pýchu i prostinkou mužskou ješitnost, víc nevydrží, vezme ji za ruku, přiloží ke svému opasku. Fay poklekne, její prsty pokorně poslechnou, roztřesené, nedaří se, chvíli to trvá, povolí přezku, knoflíky, zaváhá.
Přestane dýchat, Tom slyší to naprosté ticho, připomíná mu kopce Tary s jejich požehnaným půvabem a majestátností.
Fay chytí látku kalhot, svlékne mu je. Zůstane klečet. Dívá se.
Vdaná téměř dvě desetiletí, nikdy nahého muže neviděla. Nechtěla vidět.
Nyní chce.
Tomova erekce se před ní vzpíná, rudá a naběhlá, krev v tepnách pulsuje, vrchol třpytivě lesklý kapičkami vášně, je jako zpěněný kůň vztyčený na zadních, divoký a nespoutaný, i bez křídel Pegasů poletí, poběží za obzor, nikdy ho nechytí, Pán bouří a nekonečných stepí…
„Jste nádherný,“ splyne Fay snově ze rtů, vzhlédne. Z každého oka jí vyvěrají pramínky slz.
„Plamínku,“ vydechne Tom, její láska ho obejme, zataví do bezpečí, tak absolutního, tak něžného; že takhle by asi musela chutnat matčina náruč, kdyby ji někdy poznal.
Ne.
Tohle by černá kala neuměla.
Takové lásky jsou schopné jen divoké vlčí máky.
Podá jí ruku, Fay ji přijme, vstane, nechá se vést a jde jako oheň; také tak uhrančivá v každém vláčném pohybu.
Tom shrne přikrývky ke straně, položí Fay na malachitově zelené prostěradlo, na záda, vlasy rozhozené po polštáři. Poklekne vedle ní.
Ani jehňátko. Ani vlk.
Bílá jak chomáčky pěny na vršcích vln, nezachytitelná jak droboučký písek pobřeží, prosýpaný v prstech, tělo jako samo moře, plné pokladů, tajemných zátočin nedotčených člověkem, klín je ostrov zázraků, kam dosud nevstoupil, bříško mělčina mazlivě prohřátá sluncem, ňadra hlubinné květy co rozkvétají jen za úplňku, černé kadeře nedozírná hladina, neúnavně se vzdouvá a klesá, rty z rudých korálů. V očích věčné světlo majáku.
To abys vždycky našel cestu domů.
Taková ona je.
Na tohle všechno Tom myslí, když na ni hledí. Vyslovit to nedokáže. To šelmy neumí.
Ale cítí to; cítí až v morku kostí.
Šelmy poznají, která kořist je příliš vzácná, než abys ji mohl skolit.
A tu si střeží, je chrámem jejich území, korunou přírody, klenotem dní, kdy ji zahlédnou mihnout se mezi stromy, najdou její stopu, zachytí pach u napajedla…
Ulehne vedle ní, Fay ho sleduje, nehybná, čeká, neví; ale souhlasí, se vším a s čímkoliv, Tom to ví.
Jen nerozumí své touze. Je jiná. Prostě jiná.
Chybí v ní dravost, nenasytná lačnost, bezohledná potřeba uplatnit svůj nárok, vzít si, co chce a už se neohlédnout.
Je… pokojná. Přesto nesmírná, prostupuje ho od palců u nohou po kořínky vlasů, je jí plný, ale netrhá ho zevnitř, smířlivě zalévá místa v něm, kde nikdy nic nebylo, a přináší s sebou teplo, rovnováhu; mysl i vnímání krystalicky čisté, jako stav hluboké trankvility, předstupni osvícení a splynutí s všehomírem.
Prostě jiná.
Ale stále touha; a jeho vesmír tu leží před ním, trpělivě čeká a voní, jak jen ona voní.
Hladí ji. Dotýká se. Neví přesně, kdy začal a kde, ale co na tom záleží. Přeje si dotknout se každého centimetru kůže, její zápěstí byla vždy tak křehká? Loketní jamky tak hebké? Zkoumá ji hmatem, zrakem, čichem, někdy během toho se přidají ústa, a Fayina chuť je až magická, slaná, živočišná, promísená s její speciální, jedinečnou esencí.
Pak mu dlaň zabloudí k jejím stehnům, přiměje je se rozevřít, pustit ho dál. Nechá ho, jen shrne do pěstí látku prostěradla, dech se jí zrychlí, očekáváním, neurčitými pochybami, strachem.
Nejdřív horkou úžlabinkou projede prsty, zlehýnka, téměř na povrchu; její vlhkost a odér tělesné vášně se do něj nasají jak vdechnutí černého opia.
Podruhé už vklouzne hlouběji, oči přivřené vlastní slastí, nechce je zavřít úplně, nesmí, sleduje Fayinu tvář, její výraz, vstřebává každý zákmit, zachvění i bezhlesý sten.
Ví, že to je pro ni poprvé.
Pokud to během svých předchozích zkušeností Tom nevynechal úplně, rozhodně nebýval něžný.
Teď je.
Chce být.
Vnikne prsty dovnitř, Fay zalapá po dechu, je sevřená a tak – úzká, Merline… Tom si připadá jak v ocelářské výhni, chladivé jezírko spásy na dohled, ale odolává, vzpírá se, připravuje ji, otevírá, vláční křečovitě stažené svaly.
A Fay se mu odevzdává, podléhá, poddajná, uvnitř tak andělsky hebká; prohne se v kříži, hlasitě zasténá. Víc Tom nevydrží.
Vyklouzne z ní prsty, jejím nitrem prozní žalostné zklamání, ale to už se na ni položí, vzepřený o lokty, přiměje ji obtočit mu nohy kolem boků.
Skloní se. Políbí poupě levého ňadra. Pravého. Vystoupá po hrdle výš, otiskne jí lehký polibek na rty.
Úpěnlivá erekce těsně u vchodu do jejího těla.
Protáhne paže pod jejími rameny, vplete prsty do vlasů. Palci v kruzích laská její spánky.
Fay má ústa otevřená, oči široké, zamžené; ale hledí na něj, jako se nikdy nepodívala na plukovníka; hladí ho, objímá, dotýká se, jako se jeho nikdy nedotkla.
I tohle Tom ví.
Tak vidíš, Jeremy. Po celém tvém manželství, já jsem její první.
Tohle je ona chvíle na velká, vznešená slova; Tom poprvé zalituje, že žádná nezná.
„Jsem… vítán?“ zeptá se. Zmatený volbou svých slov, podivnou nejistotou.
„Vítán. Vroucně očekáván,“ zašeptá Fay s nádechem vnitřního pláče, toho krásného, který vás umí rozložit na atomy, trochu zvedne hlavu a do rtů mu vdechne: „Lásko.“
Políbí jí, vnikne jazykem do jejích úst, současně vstoupí do jejího nitra; jen opatrně, zvolna, spolyká její steny. Pohybuje se pomalu, postupuje dál a hloub, s každým něžným, neuspěchaným přírazem, a celé Fayino tělo ho přijímá, zahrnuje jemností, zahlcuje pozorností, oslavuje rozkoší.
Takže taková jsi, Kráso. Neznal jsem tě.
Nezrychlí, ani když dosáhne na konec jejího lůna, pozvolné tempo, tak nezvyklé, nikdy nepoznané, v něm odhaluje každý nerv, protkává nirvánou, ztratil se v ní, zapomněl na všechno, na nic se nesoustředí, jen vnímá, rty na rtech, dýchají si z úst do úst, postřehne v jejích temně černých očích oslepující zář; rodí se tam nová galaxie. A byl to on, kdo ji stvořil.
Příliš brzy ho extáze zalije, přijde bez varování, nerve na kusy ani nedrásá lítou prudkostí; vlídná zaceluje zranění. O kterých nevěděl.
Vydere se z něj naříkavé zaúpění, vyčerpaně klesne na Fay, ona ho pevně sevře, uzamkne v objetí, Tom se třese po celém těle, dozvuky orgasmu, ale i něčím dalším, větším. Děsivým.
Něho, ty lhářko!
Říkala jsi, že zůstanu stejný.
Něha se Štěstím a Radostí se cinkavě rozesmějí.
Hlupáčku. Copak jsi mezi námi spatřil Pravdu?
Ta přeci chodívá s Žalem.
Leží na zádech, pravičku pod hlavou; Fay částečně spočívá na něm, u jeho boku, lehoučká, měkká, hřejivá, jak pokrývka z čerstvého mechu.
Takže o tomhle tedy sepisují knihy, skládají verše, hudbu; pro tohle se vedou války, staví chrámy, padají království.
Pro tohle pošetilé, bláznivé nic, nehmotné, neuchopitelné. Nemůžeš se ho dotknout. Přesto tě uvnitř spálí na uhel. Nemůžeš ho spatřit. Stejně ti dává křídla, zvedne do oblak, z té výšky se vše ostatní zdá tak titěrné a bezvýznamné.
Jak nebezpečné, když ti z rukou bere zbraně, rozkládá myšlenky a krade soustředění. Věděl jsem, že s touhle šelmou bych se neměl utkat.
A bláhově věřil, že ona mou cestu nikdy nezkříží. Že se neodváží.
Protože my dva jsme si rovni; stejně mocní, stejně zkázonosní, stejně obdarovávající. Jen jiným způsobem. Ale oba nás věrně následuje zmar; mám pravdu, ty s diamantovou kůží?
Jsme?
Nu – jsi tu. Tak tedy uvidíme.
Levou paži obtočenou kolem Fayiných zad, víská ji ve vlasech.
Je těžké žít mezi lidmi, jejichž řeči nerozumíte; jak máte poznat, co po vás chtějí, co čekají a žádají?
Dětství v sirotčinci byla tvrdá škola. Tolikrát špatně pochopil, došel k mylnému závěru, tolikrát byl za to potrestán, aniž by chápal proč.
Než se naučil sledovat. Pozorovat, co ostatní dělají, jak se tváří, co říkají, kdy se smějí, kdy pláčí, kdy křičí. Jak na to reagují ostatní. Učil se. Pomalu a těžce. Každý drobný úspěch zaplatil stovkami selhání. Ale učil se.
Především vnitřnímu klidu a prázdnotě; usnadňovala přijímání informací, jejich ukládání, třídění, zapamatování.
Vyhnán z jejich středu, obáván dětmi i vychovatelkami, na to měl spoustu času.
Báli se ho; dnes už chápal, že mnoho z toho způsobila bezděčně uvolněná magie, jako u každého nedospělého kouzelníka. Bylo by to jiné, kdyby vyrůstal v magickém světě, veden a učen od počátku? Zbytečná úvaha.
Nazývali ho monstrem. Děti nechtějí být monstry; děti se monster bojí. Jedno, jak silácky si buší do prsou a povýšenecky se tváří; za bezesných nocí prohlíží temné skříně a prostor pod postelí se stejným strachem. Jen jsou na to vždycky samy.
Přesto právě tohle dokázalo Toma připravit na život poté. Na příchod Albuse, objevení nového světa, kam zapadal mnohem lépe. Už zkušenější, sledoval. Dlouho. Znovu se musel začít učit od začátku; jen něco bylo stejné, ale i tady mluvili nesrozumitelným jazykem. A nebyla to latina.
Prostudovat zákony bylo snadné – jednoduché, konkrétní, srozumitelné; tohle smíš, za tohle tě čeká smrt. Rychlé a nenáročné studium.
Společenské zákony, nepsaná pravidla, vymezující hraniční čáru mezi dobrem a zlem, byly mnohem, mnohem těžší. I proto začal s nitrozpytem, Merlinovo požehnání Salazarově krvi, že mu odkázal přirozené nadání, nejen hadí jazyk.
Obstál. Naučil se.
S pomocí chladného rozumu, miliónů setříděných poznatků, racionálních kalkulací a jemného nitrozpytu splynul; poprvé ve svém životě splynul s davem.
Snad jen Albus tušil, že něco není úplně správně; lhář lháře prostě cítí.
To, co všichni ostatní ovládali bezprostředně a nenuceně, musel Tom získat usilovnou, vyčerpávající prací.
Jak být člověkem; sociálně přijatelným, přijímaným, viděným, slyšeným – a především svobodným; jeho první samostatný výlet ve škole byla návštěva Azkabanu.
A uspěl. Perfektně ovládl znalosti lidské duše, jejích slabin, silných stránek. Našel sobě podobného v Yaxleym. Věděl, co je dobro, co je zlo.
Jen nikdy neporozuměl, proč se musí oddělovat; v dómu své mysli mezi nimi rozdíly nenacházel.
Takže také věděl, že po sexu má následovat tělesná blízkost, objímání partnerky. Občas to zkoušel; nějak nezáleželo, zda ženské tělo vedle něj ještě dýchá. Prostě byl zvědavý, proč se to dělá.
Ale pochopil až nyní.
Protože to je příjemné.
Shlédne na Fay.
Protože by bylo nepřijatelné ji už nemít u sebe. Nedotýkat se.
Protože to přesně tak chci.
Fay oddechuje jemně, pravidelně, nespí, vychutnává si intimnost, vznešené ticho, její pokojná blaženost ho omývá jak vlny mělké pobřeží.
Odhalíš mi víc svých tajemství, Diamantová? Pohlédne Tom k té druhé, nové šelmě ve své ložnici; zajímavé, také má rudé zorničky. Krvavé drahokamy.
Možná spolu nebudeme muset soupeřit o dominanci. Možná jsme si vážně rovní; i ty zabíjíš bez soucitu, bez lítosti krutá, odhodlaná žít navěky. Jako každý predátor.
Co říkáš? Stejné způsoby i cíl už máme.
Najdeme stejnou řeč?
„Chcete být sám?“ zašeptá Fay.
Zvedne hlavu, pohlédne na něj, mírná, pokorná. Vděčná.
Tom ví, proč se ptá, proč teď; ještě z té krásy v sobě má dost síly, aby unesla jeho nikdy víc.
Sklouzne jí kloubky prstů po líčku v pohlazení. Bříškem palce obkreslí rty, pomalu, zamyšleně.
„Ne.“
Její výraz němě rozkvete, vlci k němu upírají modrobílé oči, věrní za hrob.
Tom se trochu napřímí, naskládá polštáře za sebe, vytáhne se výš, opře, zůstane v polosedu. Přetočí Fay, aby na něm obkročmo seděla, paže sevře v objetí za jejími zády. Přivolá pokrývku, zahalí je do pasu.
Sleduje ji, špičkami prstů zlehýnka cestuje po jejím těle, obtahuje obliny kostí, žeber, klouže po pažích, prozkoumává tvář. A třebaže v ní není žádná magie, která by mohla reagovat, vnímá, jak mu čímsi v sobě vychází vstříc, každému polaskání, doteku. Pohledu.
Zdá se jiná. Jemnější. Silnější.
A přitom se na ní vůbec nic nezměnilo.
„Nelhal jsem. Byla jsi má první.“
Fay polkne, řasy se zatřpytí vlhkem. Pokusí se něco říct. Nepodaří se. Tak se jen usměje, zvláštně bolestně, potřese hlavou, jeden křišťálový střípek steče po tváři.
V té chvíli Tom pocítí ochranné štíty kolem domu.
Začínáme.
Pohlédne k Diamantové. Přidáš se?
Vrátí se k Fay a než ji hluboce políbí, vydechne jí do rtů.
„Bystrozoři.“
____________________________________________________________________________
pozn. autora
1) Alice O’Really, na motiv sonetu 129., William Shakespeare
"Per hora cesset actio" – děj na hodinu zastavit
Tomova "výuka" mučení během návštěvy Sarumu - vlastně vysvětloval / popisoval budoucí děj, Harryho osud na Taře v Klíči
V čem spočíval můj totální tvůrčí zásek? Pravděpodobně mi to nebudete věřit, ale v popisu sexuální scény Toma s Fay. Kompletně neschopná zplodit smysluplnou větu, skoro jsem to vzdala.
A editor dnes opět žertuje, ale nevadí, vkládám ihned "druhou část druhé části" :-D
Komentáře
Přehled komentářů
Kapitola je přímo magická, přečetla jsem jí znovu na jeden zátah, nedalo se přestat. Tvůj sloh je brilantní, charaktery postav úžasně propracované, ale ještě navíc je to tak napínavé! Jak to všechno dokážeš skloubit?
Teď musím pořád přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby Tom o Fay nepřišel. Jak by žili Tom a Fay? Přišel by svět o Pána zla? Pokud ano, tak zřejmě jen na chvíli, vždycky se nějaký odněkud objeví. Ale co by se stalo s Tomem?
Alice děkuju... jedinečný zážitek, jako vždycky :-)
Musím..
(Issabella , 2. 4. 2017 18:37)
Alice,
Nedá mi to a musím vložit komentář i sem, přesto, že jsem to původně neplánovala.
Přiznám se, že jsem opravdu tajně doufala, že se plukovníka zbaví Fay a ne Tom. Ty jsi mi to přání velmi ochotně splnila, přesto že jsi o něm vůbec nevěděla. :-) děkuji.
Sexuální scéna mezi Fay a Tomem mě opravdu dostala. Toma bych si ráda půjčila domů. Ou, ale nikomu to neříkej :-)
Jestliže jsi u popisu jejich postelové scény měla tvůrčí zásek, už se vůbec nedivím, že píšeš tak úžasně jak píšeš. :-D Jen někdo jako ty, na jehož písmenka každý týden čekáme s trpělivostí vyšponovanou na maximum, může říct, že nebyl schopen splodit smysluplnou větu. :-)
Obě části dnešní kapitoly mě zanechávají poněkud rozpolcenou. Stále častěji mě napadá co, že se to vlastně s Fay stalo. Nechal ji napospas nebo mu ji vzali? A co se to s ním sakra stalo, že skončil jako...Had? Nechci to tak. Hih..To asi nikoho nezajímá, viď?
Nevadí no, stejně ti děkuji.
Merlin s tebou Alice. :-)
poděkování
(Astra, 2. 4. 2017 22:40)