8. kapitola Tom - O tom prvním a té druhé II. část pokračování
Zákonem podloženou mocí zlomí štíty, zákon projde všemi; nebo aspoň všemi legálními.
Vniknou dovnitř jak rudý příboj, Tom ucítí, jak se Yaxley v poslední vteřině přemístí pryč, bystrozoři vydusají schody během několika vteřin, rozrazí dveře ložnice, je jich dvanáct. Všichni sešlou magipouta současně.
Tom se jim vzepře – jen natolik, aby udržel Fay přitisknutou na sobě, ruce sveřepě ovinuté kolem jejího těla.
A zůstane tak.
The Civil Wars - Devil’s Backbone
Fay zkamení, dech v ní ustrne. Částečně úlekem, částečně strachy, částečně prudkým objetím a těsným sevřením.
Ale právě to jí vrátí schopnost dýchat. Myslet.
Lordova blízkost, jeho síla. Jeho klid.
Sama se snaží povolit prsty, zděšeně zatnuté do jeho ramenou, nedaří se. Nezdá se, že by mu to vadilo.
Leží na něm, skrz popadané rozcuchané prameny vlasů ostražitě sleduje Rudé, jejich namířené hůlky, děsivě odhodlané výrazy, také neklid, jiskří jim v očích, bojový postoj, hraje v nich každý nerv, ovzduší okamžitě zaplní třaskavina rozjitřených emocí, balancují na hraně. Jen jen explodovat.
Někdo rozsvítí stropní lustr, zalije je prudké světlo.
„Vaše hůlka, pane Raddle,“ řekne jeden z nich, vysoký, statný, vlasy plavé, ale knír mu už šediví. Oči má nepřirozeně malé, kulaté; a studeně bezkrevné jako rybí. Jeseter.
„Noční stolek,“ odvětí Lord. Ani nemrkne.
Jeseter si ji přesto přivolá nějakými latinskými slovy. Hůlka mu poslušně přiletí do nastavené dlaně. On svou formuli zopakuje, jako by čekal, že se objeví i nějaká další. Neobjeví. Jiná tu není.
Pokud je Jeseter zklamaný, najevo to nedá.
„Nyní vás požádám, abyste vstali. Každý zvlášť. Velmi pomalu, žádné rychlé pohyby; chci stále vidět vaše ruce, pane Raddle. Paní Belamorová, vy první. Pane Raddle, vy se nehýbejte.“
I kdyby chtěla, nemůže. Lordův stisk nepoleví ani o setinu.
„Tak to máme zřejmě problém, vrchní veliteli Coldricku,“ pronese Lord. „To neudělám. Má dáma je nahá.“
„Jsem si toho vědom, pane Raddle. Samozřejmě se smí obléknout. Jakmile se od vás vzdálí.“
„Nepřichází v úvahu.“
Jako by se namířené špice hůlek přiostřily.
„Pane Raddle, nenuťte mne, abych použil násilí. Pusťte ji. Paní Belamorová, vstaňte.“
„Ne,“ řekne Lord.
„Legitimus segregatio!“ prošlehne magie, zabodne se mezi Fay a Lorda jak elektrický výboj, div, že kůži nepopálí, Fay má pocit, že se jí omotává kolem těla, trhá z Lordova náručí, zoufale se k němu přimkne.
Netřeba. Lord ji udrží. Tep srdce neměnný, skálopevný. Klidný.
Palčivost vyhasne, jako když otočíš vypínačem.
Val Rudých stěží znatelně zakolísá, těch pár, které Fay vidí z půlkruhu kolem lůžka má podivný tik v očích, jako by toužili podívat se jeden na druhého nebo svého velitele, ale neodvažovali se spustit zrak z Lorda. Jeseterův pohled zůstane nezúčastněně bezkrevný.
„Ublížím vám, pane Raddle.“
„Pokud je to nezbytné,“ oznámí Lord stoicky.
„Dolorosum algospasmus!“
Lordovi se zachvějí víčka, lehce mu naběhnou lícní svaly, stiskne zuby. Dech se nepatrně zrychlí.
Víc nic.
„Takových kouzel znám mnoho,“ oznámí Jeseter; kdyby jeho hlas nebyl stejný jako rybí oči, možná by to znělo varovně.
„O tom nepochybuji.“
„Martyrium convulsio!“
Lordovo tělo pod ní sebou trhne, jako by odolával křečím, oči pevně zavřené.
Nepustí.
Znovu se uvolní, zvedne víčka, pohled neutrální. Jen na spánku se mu objeví drobné kapičky potu.
„Neužívám si to, pane Raddle. Přestaňte s tím. Propusťte paní Belamorovou. Hned.“
„Nechte mne ji obléknout, než vstane.“
Jeseter pouze pomalu zavrtí hlavou.
„Pak tedy pokračujte, vrchní veliteli. Já vydržím hodně.“
Zřejmě tolik, že to u některých Rudých vyvolá první záchvěvy paniky.
„Klid,“ řekne Jeseter svým mužům; stejně bezbarvě. Asi jinak mluvit neumí.
„Respektujeme soukromí paní Belamorové. Ale z magipout vás nepropustím. Nedělejte si to zbytečně těžší, než to musí být. Zlomím vás.“
„Můžete to zkusit,“ kývne Lord.
Jeseter prostě mávne hůlkou.
„Suffocatio!“
Lord stiskne víčka, drtivě semknuté rty mu začnou promodrávat; hrudník se přestane zvedat. Přestal dýchat, zděsí se Fay, matko, on nedýchá!
Trvá to dvě pekelné minuty. A on stále nedýchá. Z obličeje se mu vytrácí barva.
„Udělám to,“ vyjekne Fay, „vstanu!“
Lord se napne. A prudce otevře ústa, zhluboka nabere vzduch do plic.
„Ne,“ zachraptí.
Stočí pohled k Jeseterovi.
„Můžeme pokračovat celou noc. Nakonec svolíte, abych ji nejdříve oblékl.“
Fay se k němu přivine, ztrápeně dotkne rty jeho hrdla.
Jestli to tak chcete… poslechnu.
Asi to má co dělat s pýchou šelmy.
Jeseter znovu krouží hůlkou, Fay zavře oči. Nechce to vidět. Lordova bolest je pro ni nesnesitelná.
Spěšné kroky na chodbě, někdo další chvátavě vkročí do ložnice.
Krkavec Yaxley.
A Pomněnkový.
„Albusi,“ řekne Lord. „Už jsem se obával, že zmeškáš mé další ponížení.“
Krkavce Rudí okamžitě vyženou z ložnice, zabaví mu hůlku. Nebrání se.
„Pan Raddle klade odpor při zatčení, Velmistře,“ řekne Jeseter směrem k Pomněnkovému, zřejmě titul členů Starostolce.
„Dovolím si nesouhlasit,“ namítne Lord. „Pouze žádám, aby se Fay směla zahalit, než vstane.“
Pomněnkový má v rysech hluboké, truchlivé vrásky, těžký smutek mu halí výraz.
„Ach Tome.“
Obrátí se k Jeseterovi.
„Dovolíte, abych paní Belamorovou zakryl, pomohl jí obléknout se do županu? Prosím, vrchní veliteli.“
Jeseter okamžik zaváhá. Úsečně kývne.
„Předpokládám, Velmistře Brumbále, že ohlídáte, aby se pan Raddle neuvolnil z magipout.“
„Zajisté,“ přitaká Pomněnkový tiše. Přivolá si nějaký kus látky z podlahy, přemění ho na dlouhý župan, nebesky modrý, přistoupí k lůžku.
„Nyní Fay zakryji. Slib mi, Tome, že jakmile přes vás oba ten župan položím, podvolíš se magipoutům, pustíš ji a zvedneš ruce, aby je bystrozoři viděli. O nic se nepokusíš. Slib mi to, Tome.“
Fay zakloní hlavu, jak nejvíc může, aby Lordovi viděla do tváře. Neudělá nic, s čím on nebude souhlasit.
Sytě hnědé zorničky ji upřeně pozorují. Je v nich ticho, nehybnost, šelma sledující z úkrytu.
„Všechno bude v pořádku, plamínku,“ řekne.
Vzhlédne k Pomněnkovému, půda v očích vychladne a ztvrdne.
„Dobře.“
Chladivá látka jí klesne na záda, okraje přepadnou přes ramena, boky. Fay čeká; pokud Lord zaútočí, je připravená rvát se s ním, zemřít, cokoliv.
Uvolní sevření.
Pustí ji, jeho dlaně po ní jemně sklouznou jako v konejšivém pohlazení, vytáhne ruce zpod látky, složí volně u hlavy.
Až to bolí, necítit pancíř jeho objetí. Až srdce puká žalem z toho náhlého pocitu samoty.
Očím se chce plakat; Fay jim to zakáže. Ať přichází jakákoliv bouře, bude stát pevně po jeho boku. Žádné slzy.
Chytne lemy županu, neobratně se vsouká do rukávů, stále hluboce předkloněná, aby ji zakrýval. Přitáhne si ho k tělu, napřímí se. Zaváže pásek. Teprve potom opatrně vyklouzne zpod přikrývky, tak, aby zůstávala halit Lordovo tělo aspoň do pasu, vstane z lůžka.
Pomněnkový ji odvede o pár kroků dál, předá dvěma Rudým; Fay nechce, tolik nechce, Lord se zdá vzdálený světelné míle.
Aspoň z něj nespouští zrak.
„Nyní vy, pane Raddle. Vstaňte. Velmi pomalu. Tváří ke mně. Chci vidět vaše oči a vaše ruce. Neustále,“ přikáže rybím hlasem Jeseter.
Lord poslechne. Zvolna, s lenivou grácií dravce se zvedne, nechá pokrývku smeknout na matraci, sestoupí z lůžka, zůstane stát. Ruce mírně od těla, pohled upřený k Jeseterovi.
Ve Fay se zadrhne dech, hrudník se jí sevře.
Tak lhostejný ke své nahotě, stojí tam mezi nimi – a je neskutečný.
Velký, mocný, neporažený ani neponížený, vždyť jen kůže samotná je královským rouchem šelmy; vzpřímený, klidný, sebevědomý, hrdý, jak ušlechtilé štíty tibetských hor, silný jako říční proud, nezkrocený jako vítr, důstojný jak země.
Koruna ani trůn krále nestvoří; králem se musíte narodit.
On se narodil.
Jak uboze vedle něj vypadají, se svými plamennými hávy a zbraněmi…
Lord mírně zdvihne levou paži, rozevře dlaň – a sedm z dvanácti Rudých v panice švihnou hůlkami, Lord sebou trochu trhne, na těle se mu otevřou sečné rány, mokvající skvrny popálenin, k ruce mu doplachtí jeho župan z koupelny, Fay zavrčí zběsilou zuřivostí, vlky v hrdle, pokusí se vyškubnout, Rudí ji nepustí, Pomněnkový s Jeseterem vykřiknou současně: „Dost!“
Lord se napřímí. Nevšímavý k ranám, tvář netečnou.
„Nesmím se obléknout?“ zeptá se stoicky.
„Jistěže ano,“ odvětí Pomněnkový chvatně.
„Měl jste o oděv požádat,“ řekne Jeseter.
Lord na něj stále hledí. Jen občas mrkne.
„Nežádám rád. Oba vaše požadavky jsem splnil.“
Pomněnkový zatím spěšně zahojí Lordova zranění; ne že by tomu Lord snad věnoval pozornost.
„Kdy jste zlomil magipouta?“ zeptá se Jeseter.
„Není to lhostejné? Předpokládal jsem, že dobrovolná spolupráce bude chápána jako akt mírumilovnosti. Zjevně mylně.“
„Oblékněte se,“ utrousí Jeseter a poprvé nepůsobí jako dravá ryba. Je naštvaný a nervózní. „Půjdeme do vašeho salonku, pokud proti tomu nic nenamítáte. Držte od paní Belamorové odstup.“
„Zajisté,“ zahalí se Lord do černé látky, volně sváže, „dokud zůstane ve stejné místnosti jako já,“ zvlní rty do studeného úsměvu. „Jinak bychom se opět dostali do nepříjemné situace.“
Krb v salonku se samovolně rozhoří, jakmile překročí práh, světla rozsvítí.
Lord zcela samozřejmě dojde ke svému křeslu, usedne.
Rudí se rozestaví v místnosti, kolem i za něj, Jeseter s Pomněnkovým stanou čelem k němu, Fay se svými dvěma vězniteli zůstane v rohu u komody. Svícen k ní obezřetně natočí všechny tři kalichy, zdá se to jako povzbudivé gesto.
I Krkavce pustí dál, dokonce smí usednout na pohovku. Jen na nejvzdálenější konec od Lorda.
Ticho je tak dusivé, že se oheň snaží hořet hlasitěji.
Pomněnkový vypadá zasmušile; něco si krátce s Jeseterem cestou řekli, Fay neslyšela co.
Jeseter sleduje Lorda. Lord Jesetera.
Fay s Krkavcem se krátce setkají pohledem, proběhne v tom zvláštní jiskra porozumění. Oba čekají, připravení, k čemukoliv se Lord rozhodne; bez zaváhání.
„Dnes jste byli s paní Belamorovou v Sarumu,“ vysloví Jeseter konečně. „To není otázka, pane Raddle.“
„Pak zjevně nemám na co odpovídat.“
„Za jakým účelem? To už otázka je.“
„Soukromá záležitost.“
„Už ne,“ řekne Jeseter. „Pan Belamor byl ve svém domě nalezen mrtev.“
„Mrtvý,“ hlesne Fay.
„Ano, madam,“ stočí k ní rybí oči. „Upřímnou soustrast.“
„Mrtvý.“
„Ano. Madam.“
„Jak?“
„Dle hlášení mudlovské policie zemřel okamžitě následkem střelného zranění.“
„Vážně jsi to nevěděla?“ sykne polohlasně jeden z Rudých, drží ji za levou paži, netají se odporem. „Cizoložnice. Zaprodala jsi duši ďáblu a on se ti se svými plány nesvěřuje? To musí být zdrcující.“
„Přestaňte číst bibli před spaním,“ pronese Fay prázdně. „Až se dostanete ke Zjevení, začnete mít zlé sny.“
V Krkavci to zabublá, Lordem prokmitne pobavení. Pomněnkový se zatváří napůl káravě, napůl zarmouceně; kdo ví, komu který výraz patří. Jeseter zůstane u rybího vzezření. Jen ho chvíli upřeně věnuje svému muži, ten nervózně přešlápne. Víc už nedodá.
Vrchní velitel Jeseter se vrátí k Lordovi.
„Naše zákonodárné složky zjistily na místě přítomnost vaší magie, pane Raddle. Považujte se za podezřelého z vraždy prvního stupně.“
„Děkuji za objasnění. Dumal jsem, zda vaše návštěva má nějaký důvod.“
„Můžeme vás oba vyslechnout zde nebo dáte přednost naší stanici?“
„Rád bych se vrátil brzy do postele; zůstaňme zde.“
„Jak si přejete,“ kývne Jeseter. „Paní Belamorová, začneme s vámi. Nyní vám podám Veritasérum…“
„Námitka,“ řekne Lord. „S odkazem na Sbírku zákonů o začlenění mudlovských občanů do kouzelnické společnosti, článek třetí, odstavec sedmnáct, Fay Belamorová dosud neukončila šestiměsíční zkušební lhůtu, potřebnou k definitivnímu rozhodnutí a případnému složení Nezrušitelného slibu mlčenlivosti. A jako k takové se na ni vztahuje výjimka ze zákona, kdy v právních záležitostech za ni rozhoduje její poručník, ten, kdo ji do kouzelnického společenství přivedl. Tedy já. Využívám svého práva a jejím jménem Veritasérum odmítám.“
Strnulý rybí pohled. Ani vlnka na hladině.
„Proč, Tome?“ ozve se Pomněnkový naléhavě. „Copak nerozumíš, že to je téměř jako přiznání?“
„Nikoliv,“ pronese Lord nevzrušeně. „Za prvé, od jistého incidentu jsem ohledně podávání jakýchkoliv lektvarů Fay poněkud paranoidní. Za druhé, není to nutné. Jsi tu ty; vážený člen Starostolce, uznávaný a legitimní Mistr nitrozpytu, který je k výslechu víc než pravomocný. A prozkoumáním jejích vzpomínek se vše prokáže, jak by ti mudla mohla cokoliv zatajit? Nemám snad pravdu, Albusi?“ spočine na něm okamžik upřeným pohledem. Pak ho stočí k Jeseterovi.
„Veritasérum přijmu já.“
Jeho slova vyvolají v řadách Rudých bouřlivou odezvu, i Jeseterovi blýskne v očích nadšení. Pomněnkový vypadá překvapeně; a příliš zaujatě, než aby se to Fay líbilo. On chce prozkoumat její mysl.
„Souhlasím,“ kývne Jeseter rázně.
„Já též,“ přitaká Pomněnkový, skoro vzrušený nedočkavostí.
Fay v sobě svolá smečku, obrní se jejich těly. Na Ohnivou pohlédne zamítavě, ty raději ne. A podívá se na Lorda.
Skutečně tohle chcete?
Chce. Kaštanově hnědá klidná, sebejistá.
„Bude to jen chvilka, plamínku. Nebolí to. Albus tě nezraní. A páni bystrozoři do dvaceti minut náš domov opustí; s kajícnou omluvou. Slibuji. …Albusi?“ přejde jeho hlas z jemného tónu do vážné serióznosti, téměř varovné.
„Jako vyslýchající nitrozpytec smíš prozkoumat jen a pouze onu konkrétní událost z naší dnešní návštěvy Sarumu. Nic jiného. Nezasahuj do našeho soukromí víc, než musíš. Věřím ti.
Nezklam mou důvěru, Albusi.“
Ivan Dominik - Grief
Dlaně na spáncích, obě paže v ocelovém sevření Rudých, Fay ucítí přítomnost Pomněnkového.
Není příjemná. Cizí entita, nekompatibilní, narušující.
Ne jako Lordova syrově krásná, souznící v harmonii…
Ale to už vnímá, jak Pomněnkový nějak přivolává vzpomínky, na dnešní noc, Sarum, plukovníka. Fay to nechce prožít znovu, nic z toho, bezděčně se brání; marně.
Jeho vemlouvavá síla je neoblomná, obrazy a hlasy se vyvalí, zahltí ji.
Hrůza z plukovníka. Ochromující strach, že ji tam Lord opustí. Úleva a štěstí, když si ji zvedne na klín, utěšuje. Plukovníkův vztek. Lordova slova, rozvod, rozveď se s Fay, stejně je má, jako nikdy nebyla tvoje, dej souhlas a už nás nikdy nespatříš, každý voják by měl poznat, kdy prohrál, zklamal jsi mě, Jeremy, zamluvil jsem nám pokoj v hotelu, myslím, že se tu nějaký čas zdržíme.
Revolver. Nikdy, řekne plukovník, míří na ně, chce střílet, chce zabít, má to ve tváři, ale nemůže se hnout, Jeremy, Jeremy, ty stále nerozumíš, plukovníkův řev bezmocné zášti, ze kterého tuhne krev v žilách, Fay se ani neudrží na nohou, Lord ji musí podpírat, pak se tedy znovu setkáme, Jeremy, a pro dobro nás všech doufám, že svůj názor změníš, Fay s Lordem odchází, skoro ji musí nést, paní Chatfieldová v hale, čarodějnice, děvka babylónská.
Konečně dveře, Fay chytí kliku, cítí se špinavá, zničená, zlomená, Lord zakryje její ruku svou, obejme ji zezadu, přivine k sobě, vezme bradu do prstů, otočí k sobě, mysli na mne, pšt, tiše, políbí ji, to nic, Fay, dívej se na mě, neohlížej se, nepřemýšlej, nic neříkej, přemístí se.
Jsou doma, stojí u schodiště. Lord ji začne laskat, hýčkat a konejšit, budu se s tebou milovat, jako by to bylo mé poprvé, jako bys byla mou první; a ty jsi. Na ničem mi nezáleží, lhostejné, čí příjmení nosíš. Řekni, že víš proč, protože já to vyslovit neumím. Zkusím se to naučit.
Zvedne ji k sobě, vynáší do schodů, líbá, domem prozní orloj, druhá hodina ranní, vstoupí do ložnice, svléknou jeden druhého, ta krása, ten úžas, tolik něhy, milují se…
Pomněnkový to vše sleduje, soustředěně, zaujatě, nic jiného nevnímá – a Fay křičí a křičí a křičí, mé vzpomínky, tady už nemáte být, jděte pryč, pryčpryčpryč! Tohle nesmíte zničit!
Je to mé zřídlo.
Křičí, vlci vyjí, vrčí, zatínají tesáky do nehmotné existence, znesvěcuje svatyni, zlořečená a nevítaná; trhají mlhu na cáry, snaží se ji zardousit, táhni!
Pomněnkový se vzpamatuje, polekaně stáhne; jako by ji vážně předtím neslyšel.
Konečně její mysl opustí.
Fay zjistí, že křičela nahlas. V hrdle to škrábe. Po tváři tečou slzy.
Rudí ji drží tak pevně, div nezlámou kosti v pažích. To ale Fay necítí.
Bolí ji v hrudi.
Naše poprvé. A možná naposled.
Nejvzácnější okamžik mého života.
Ach, matko. Je mým údělem vše požehnané ztratit? Neochránit jediné.
Lovci se nepřestanou vracet. Čemu žehnám, v pokoře se klaním, slzami omývám, vlasy osuším – vezmou. V bahně utopí.
Jaké prokletí, narodit se s láskou i duší Ohně, ale bez jeho síly.
Pomněnkový poodstoupí, tváří se zmateně, snad i zahanbeně, ale to záhy mizí, vrací se vyrovnanost.
Lord sedí v křesle vzpřímeně, černá látka na prsou volně rozhalená, ruce položené na područkách. Prostor kolem něj se vlní jak vroucí vzduch na poušti.
V očích arktický mráz. Všechen se zabodává do Pomněnkového.
„Co jsi udělal, Albusi?“ pronese ledově, až slova řežou; slepý k tomu, že Jeseter i Rudí už zase na něj míří hůlkami, některým se ruce chvějí.
Asi strachy.
Asi k tomu mají důvod.
Pomněnkový si odkašle. Otočí se tváří k němu.
„Ověřoval vaše alibi,“ oznámí klidně.
„Lháři.“
Jako když cinknete o rampouch.
A jeho chlad nějak pronikne do Fay, přestane se Rudým vzpírat, narovná se. Stojí pevně, hlavu zvednutou. I slzy se zastaví, zamrznou v kanálcích.
Od vlčích mord se zvedají chomáčky horkého vzduchu, sráží se v té zimě. Sněží.
„Bylo to nezbytné,“ sdělí Pomněnkový téměř pokorně, „pro tvé vlastní dobro, Tome. Prosím, utiš svůj hněv, chlapče. Má drahá,“ ohlédne se po Fay, „prosím i tebe, pochop mé obavy. Musel jsem vědět, zda jsi tu v bezpečí… v každém směru.“
Vlčí máky přešlé mrazem. Nehybné, upřené bleděmodré zorničky.
Neodpustím.
Nahlas neřekne Fay nic.
Však on rozumí.
„Stáhněte svou magii, pane Raddle. A potřetí to už nezopakuji.“
Tom nespouští pohled z Albuse.
Jistěže s tím počítal, věděl, že Albus neodolá, prohlédne si vše. Naplánoval to tak. Chtěl, aby k tomu došlo; zaměstnal Albusovo soustředění na jiné věci. Prováděl nitrozpyt jako u každého mudly, nečekal odpor, nehledal úhybné taktiky.
Ano. Vše vyšlo, jak zamýšlel. Jak potřeboval.
Tak proč to chutná tak trpce?
Přivolá magii do sebe. Odvrátí od Albuse zrak; dá si záležet, aby vyjádřil, co není nutné vyslovit nahlas.
Zklamal jsi mne.
A chvatně začne pracovat na svém nitroklidu, nečekal, že ho tím tak vyvede z míry.
Tušila jsi to, Diamantová? Jistěže ano. Chápu, proč jsi mne nevarovala.
Chybami se učím.
Svolává v sobě bezezvučné ticho, pohřbívá emoce, přebírá kontrolu nad vlastním tepem. Potřebuje být absolutně soustředěný. A přitom vypadat rozhněvaně.
„Nyní vaše hůlka,“ řekne vrchní velitel Coldrick, položí si ji na dlaň, drží ji, dvakrát k Tomovi úsečně mrskne pohledem; jako by měl strach, že mu ji každou chvíli vyrve, zaútočí.
Tom hledí před sebe, ve tváři se mu nehne sval. Oči plné zloby; na tu se soustředit nemusí, plane v něm neustále. V mysli zvedá hladinu prázdnoty, bezemoční koncentraci.
…Viděl mou Fay nahou, jak leží na prostěradle, překrásná jak žádná jiná, zahlédl v jejích očích zrodit se nový vesmír?!
Irelevantní.
Soustřeď se.
„Prior incantato,“ zavelí Coldrick, nad Tomovou hůlkou se vznese jasný nápis, Purus lavare, Alohomora, Cave inimicum, Protego horribilis, Protego totalum, Salvio hexia, Nolitangere tenebrae… Nápisy dávno změnily barvu, přešly do šedé, znak, že jde o kouzla vyslaná déle než před dvaceti čtyřmi hodinami. Coldrick sešle Finite.
„Používáte svou hůlku vůbec, pane Raddle?“
„Jistěže. Především na ochranné štíty kolem domu, jak jste evidentně pochopil. Na obecná, prostá kouzla? Ne. Nijak zvlášť.“
Coldrick má opravdu rybí pohled. Prázdný a studený. Takový mrtvý; nikdo doma.
„A tomu mám uvěřit? Že jste za celý dnešní den seslal pouze Purus lavare a Alohomora?“
„S hůlkou? Ano. Bez ní poněkud víc. Žil jsem mnoho let mezi mudly, vrchní veliteli, ovládnout bezhůlkovou magii byla nevyhnutelnost. Ať už tomu věříte nebo ne.“
„Potvrzuji,“ řekne Albus, „v Sarumu dnes seslal pomocí hůlky jen Alohomoru.“
„Od kolika hodin dnes v noci se stala bezhůlková magie nelegální?“ zavrčí tlumeně Yaxley.
„Prosím?“ obrátí se na něj Coldrick.
„Jsem jen zvědavý, vrchní veliteli, nic víc,“ trhne Yaxley rameny, na tváři rudé skvrny potlačované zlosti. Projeví se mu i v hlase, trochu zadrhává. „Od okamžiku, kdy jste vstoupili, neustále porušujete občanská práva pana Raddlea.“
„Prosím?“ zopakuje Coldrick.
Yaxley vyskočí na nohy, korálkové oči rozlícené. Udělá k němu břitký krok, zůstane mu zírat do tváře; musí trochu zaklonit hlavu, vrchní velitel bystrozorů je vysoký i na muže.
„Jen si tady tak přemýšlím. Že bych podal stížnost. Ale ne, vrchní veliteli, stejně by to zametli pod stůl, jako všechno bezpráví, kterého se kdy vaši muži na panu Raddleovi dopustili. Mám jiný nápad,“ zabodne mu ukazováček do prsou, skoro prská vzteky. „Ještě dnes dám exkluzivní rozhovor Dennímu věštci. Jak se vám líbí titulek Bystrozoři propadají panice před neozbrojeným nahým Tomem Rojvolem Raddlem? Nebo snad Vrchní velitel bystrozorů přehlíží šikanu nevinných civilistů vlastními muži? A velmi rád k tomu přihodím i mlčenlivý souhlas člena Starostolce.“
Ne, vrchnímu veliteli Coldrickovi se ani jeden patrně nelíbí. Zachmuřený, rybí oči mu těkají od podivně neutrálního Albuse k Tomovi, zpět k Yaxleymu, vrásky na čele se prohlubují.
Ačkoliv možná za to může naředěný Matoucí lektvar, který mu Yaxley během kontaktu vkouzlil do těla.
„Odstupte, pane Yaxley. A mlčte. Jinak vás nechám vyprovodit.“
Yaxley s ostentativně semknutými rty a vyzývavým pohledem poslechne, vrátí se na pohovku. Úkol splněn. Coldrick bude mít teď menší potíže se soustředit a každý to pochopí jako reakci na výhružku s negativní reklamou jeho úřadu.
Dobrá práce jako vždy, pomyslí si Tom.
Nitrobrana postavená, v sálu vědomí ticho a dokonalý klid. Je připraven.
Oficiální výslech pod Veritasérem má dvě pravidla. Smí k danému podezření proběhnout pouze jednou; jelikož je Veritasérum nepřekonatelné, lež je vyloučená, tudíž výpověď je brána jako definitivní a nezměnitelná.
Za druhé a opět, smí se podat jen jedinkrát. Tudíž každý výslech trvá přesně pět minut. Spousta času na to zeptat se: Spáchal jste to a to? Pět minut shledali zákonodárci jako zcela postačující.
V tomhle směru by se s nimi Tom rozhodně nehádal. Pět minut je hodně minut, když hrajete o život.
Veritasérum je skutečně nepřekonatelné, ochrana proti němu neexistuje.
Přesto má jedno maličké úskalí. Musíte odpovědět vždy a musíte odpovědět popravdě – ale jen na to, na co se dotyčný vyslýchající zeptá. A tohle skýtá možnosti.
Samozřejmě za podmínek, že máte své emoce i myšlenky pod kontrolou, bystrý úsudek, bohatou slovní zásobu; a rádi kličkujete v dešti kulek po minovém poli.
Pokud je váš vyslýchající lehce zmatený, může to též nepatrně pomoct.
Coldrick vytáhne z kapsy ampulku, přivolá lžičku, pečlivě odpočítá tři kapky.
„Vkouzlím vám je do těla, pane Raddle. Nové pravidlo při výslechu.“
„Prosím,“ kývne Tom úsečně.
Obě šelmy v místnosti; cítí je. A napadne ho, že by mu vlastně nevadilo selhat. Nebyla by to úleva přestat se skrývat? Stát se sám sebou, se vším všudy.
Jistě, musel by přítomné bystrozory zabít. To stínovou magií zvládne bez potíží. Albuse? Ne, toho nejspíš ne. Zranit ano, uniknout mu bezpochyby. S Fay. Rozhodně s Fay. A Yaxleym.
Tom nepochybuje, že by ho oba následovali.
Ztratil by možnost stát se členem Starostolce. Nejspíš. Pokud ji vůbec má.
A s ohledem na pachuť, která se mu neodbytně lepí na patro, by dnes Albuse zranil velmi rád…
Tvá práce, Diamantová?
Protože tohle mě nikdy dřív nenapadlo.
Víš co?
Není to špatný nápad.
Tom se posadí pohodlněji. Sám je zvědavý.
Dámy a pánové, ukončete sázky, ruleta se roztáčí. Černá, bílá, černá, bílá.
Kdo uhodne, která padne?
„Začínáme, nyní. Případ úmrtí Jeremy Colin Belamor Třetí, mudla, Catherine Helen Chatfieldová, mudla. Vyslýchající vrchní velitel bystrozorů Dan Coldrick. Jste Tom Rojvol Raddle?“
„Ano.“
„Zabil jste Jeremy Colina Belamora Třetího?“
„Ne,“ odvětí Tom klidně.
Pravda; zabil ho vystřelený projektil. A spoušť stiskl plukovník s Fay.
„Zapříčinil jste jeho smrt?“
„Částečně,“ pokrčí Tom rameny. „Myslím. Možné to je.“
„Takže jste si přál jeho smrt?“
„Ano,“ kývne Tom. „Samozřejmě. Provinil se v mnohém, dlouhé roky týral Fay, několikrát ji málem zabil. Mudlovský zákonný systém k tomu byl lhostejný, kouzelnický stejně tak. Třebaže je ve všeobecném povědomí, jakých zvěrstev se na ní dopustil, nikdy nepřišel jediný z vás to vyšetřit. Ani Velmistr Brumbál tomuto aspektu nevěnoval pozornost. Doufal jsem, že zde bude Fay v bezpečí. Místo toho jsem jí ukázal, že naše společenství je k utrpení slabých netečné zcela totožně a naopak ji dalšímu ohrožení a ponižování vystavil. Takže ano, znovu. Přál jsem si jeho smrt.“
„Zkraťte své odpovědi, pane Raddle. Definujte částečně.“
A kde je otázka, Coldricku?
Uvědomí si to rychle; možná byl ten Matoucí lektvar příliš naředěný.
„Proč si myslíte, že jste částečně zapříčinil jeho smrt?“ vychrlí vrchní velitel.
Špatně, Coldricku. Tom se v duchu spokojeně pousměje. Kdyby ses zeptal, jakým způsobem jsem částečně způsobil jeho smrt, ruleta by se zastavila a padla černá.
Ale taktika podsunutých otázek funguje. Co se dá dělat; hrajeme dál.
„Protože se domnívám, že vyšetřujete sebevraždu, ke které jsem mu zavdal důvod. Proč si myslím, že jde o sebevraždu? Nazval jste případ úmrtím, nikoliv vraždou. A protože zemřel na následky střelného zranění; vojáci často volí takový způsob dobrovolného odchodu.“
„Šel jste tam s úmyslem zavdat mu důvod k sebevraždě?“
„Částečně. Asi.“ Tom se v duchu usmívá, Coldrick se nesoustředí, stále klade špatné otázky. „Ovšem jak jsem již zmínil, sebevražda je akt čistě dobrovolný. Měl i jiné možnosti.“ Pravda, protože vždy existuje nějaká další možnost; třeba se mohl vážně zastřelit sám. Právě k tomu se vám hodí bohatý slovník, dají se s ním informace podat příjemně zaobalené. „Šel jsem tam s úmyslem vyžádat si od něj souhlas k rozvodu s Fay.“
Tak trochu. Ale nemyslím, že by mě pouhý rozvod uspokojil.
„Požádal jste ho o to? O rozvod?“
„Ano.“
„Jak zareagoval?“
„Odmítl. Pokusil se nás zastřelit.“
„Vyprovokoval jste ho k tomu násilnému aktu?“
„Pravděpodobně ano. Někteří lidé psychický tlak snáší špatně.“
„Vyprovokoval jste ho k násilnému aktu, abyste ho mohl zabít ve zdánlivé sebeobraně?“
„Ne,“ zavrtí Tom hlavou. Pravda jako slovo Boží. Takový plán nebyl.
„Co jste udělal, když se vás pokusil zastřelit?“
„Zabránil mu v tom, pochopitelně.“
„Pomocí kouzel?“
„Ano.“
„Pomocí bezhůlkové magie?“
„Ne.“
„Tedy stínové?“
Trefa, Coldricku.
„Ano.“
„Jaká kouzla jste stínovou magií použil?“
Škoda jen, že přesně k takto formulované otázce jsem tě naváděl.
„Se stínovou magií je definice poněkud složitější. Znehybněl jsem ho. Paní Chatfieldovou a další mladou dámu, která se tam objevila, také. Znehybňující kouzlo jsem použil několikrát.“ Například stínovou verzi Renascoru. „Umlčující. Ochranné. To je vše. Při konfrontaci s mudly je stínová mnohem vhodnější, s ohledem na snahu utajit před nimi naši existenci. Mate je to; a čemu nerozumí, to většinou nakonec zavrhnou jako chybnou vzpomínku nebo dezorientaci následkem duševního otřesu. Nepoužil jsem žádná útočná ani smrtící, nic závažného.“
Protože na ta nejdůležitější jsem použil bezhůlkovou. Jenže na tu už se znovu nezeptáš. Nebo ano?
Překvap mě.
„Stručně,“ zavrčí Coldrick. Čas mu utíká. Takže na paní Chatfieldovou už nezbyde. Výtečně. „V jakém stavu byli, když jste dům pana Belamora opouštěli?“
„Ve velmi rozrušeném.“ Když jsme ho opouštěli poprvé. Když jsme odcházeli podruhé, nu, těžko říct. Sám nevím. „Rozhodně nikdo nebyl mrtvý.“
Technicky vzato. Ačkoliv termín živý by to také až tak úplně nevystihoval.
„Vrátil jste se tam ještě této noci?“
„Ne.“
Jelikož jsem poprvé neodešel, nemohl jsem se vrátit. Logické.
„Zanechal jste tam něco po sobě?“
Dobré, Coldricku. Lepšíš se.
„Svou magii.“ Nikoliv zůstatkovou, jak to chápeš, ale ve stále trvajících kouzlech. Což je de facto totéž. Jen to zní docela jinak, že? „A silný dojem. Doufám.“
„Přiznáváte, že jste Jeremy Colina Belamora Třetího donutil k sebevraždě?“
Bravo. Přímo do černého.
„Ano. Částečně,“ pokrčí Tom pokojně rameny, v duchu znovu poděkuje Fay za její aktivní zásah. „Přesto podotýkám, že to je velmi těžko specifikovatelný úkon. Nastínit někomu chmurnou budoucnost, probudit v něm žárlivost, dát mu pocítit bezmoc vůči přicházejícím změnám, nepřijatelným jeho zaostale konzervativnímu smýšlení, není nelegální. A opět – mohl zkusit i jiné věci. Třeba mě znovu zabít. Nebo Fay. Nebo s rozvodem souhlasit. Či prostě nesouhlasit a žít ve své soukromé mizérii. Spousta možností.“
„Cítíte se vinen jeho smrtí?“
„Ne,“ řekne Tom. Pravda čistá jako lilie. Pocit viny je něco, co nezná.
„Víte, kde se nachází Maria Duncanová nebo Richard Duncan nebo Paul Burnell?“
Coldricku, Coldricku… Jeden případ, jeden výslech. Porušuješ pravidla.
Patrně jsi zoufalý.
„Ne. V této chvíli? Podle mého mohou být naprosto kdekoliv.“ No vážně; jak by asi mohl vědět, kam jejich popel vítr rozfoukal? „Ovšem byl bych velmi překvapený, kdybych je znovu potkal.“
Samozřejmě. Každý by byl, potkat svou mrtvou oběť.
„Tome,“ zasáhne Albus zničehonic, oči zdánlivě nezaujaté, ale Tom v nich už umí číst, Albus se chce zeptat na něco důležitého. Ohrožujícího? „Jak dobrý jsi v nitrozpytu?“
Že by přeci jen něco ve Fay postřehl?
Tom k němu stočí bodavé ledovce, v jejich středu rudě plane hněv. A možná se lesknou po diamantu.
Znovu zatouží tuhle frašku skončit. Nebo mu aspoň ublížit…
„Dobrý jako ty?“ vysloví vláčně. „Ne.“
Pravda. Ty jsi získal titul Mistra.
Navíc, já jsem lepší, Albusi. Lepší, než by se ti zdálo v nejtemnějších snech.
Ale to je tajemství. Pšt.
„Čas vypršel,“ oznámí Coldrick, snaží se o stroze oficiální tón. Selže. „Velmistře Brumbále? Našel jste v paměti paní Belamorové cokoliv nelegálního, čeho by se pan Raddle dnes v Sarumu dopustil?“
„Nikoliv. Potvrzuji naprosto vše, co uvedl, včetně toho, že se do domu nevrátil a to až do vašeho příchodu. A jejich návrat sem byl krátce před druhou hodinou ranní.“
„Děkuji za vaši spolupráci, Velmistře. Verdikt nevinen. Jste zbaven veškerých obvinění, pane Raddle.“
„A Fay?“ zeptá se Tom.
„Nevina,“ řekne Albus. „Bez nejmenších pochyb.“
„Případ uzavřen,“ pronese Coldrick s rybíma očima nevrle. Jako by si právě nezachránil život; lidi jsou vážně nevděčná cháska.
Ruleta se zastaví; bílá.
Tak tedy znovu příště, dámy a pánové. Určitě přijďte.
Je to zábava. Ten adrenalin.
A každému jednou padne ta jeho barva.
„V tom případě, vrchní veliteli, ať vaši muži okamžitě propustí mou dámu.“
Bystrozoři vyčkají na Coldrickovo němé přitakání, pustí Fay.
Vykročí k němu zvolna, vzpřímená.
Obsidiánové nebe zasněžené, vločky padají v těžkých lepkavých chuchvalcích. Jinovatka na řasách.
Nelíbí se mu to.
Věděl, co Albus udělá. Věděl, že to Fay zraní.
Bylo to nezbytné.
…Stejně se mu to nelíbí.
Dojde k němu, chce usednout na kobereček, Tom k ní vztáhne ruce. Chce ji… Ne. Potřebuje ji u sebe.
Cítit důvěrně známé křivky jejího těla. Schovat ji v náručí. Rozehřát ten chlad.
Fay malinko zaváhá, nejistá z tolika lidí v místnosti. Ale přijme jeho dlaně, nechá se usadit na Tomův klín. O vteřinu později se mu už choulí v pažích.
Jak drobný plamínek v ledové jeskyni.
…Trochu lepší.
Ale ne dost.
Jednou rukou ji k sobě pevně tiskne. Druhou v kruzích bloudí po jejích zádech.
Probuď se, plamínku. Vždyť mi v té vánici vyhasneš.
„Jsem tady. Jsem u tebe,“ zašeptá jí do vlasů.
Chytí do pěsti lem jeho županu, přivine se těsněji, tváří k odhalené kůži jeho hrudi.
Ani to nepomůže.
Truchlí, v ledu oděné vlčí máky stříbrně zvoní žalozpěvy, za znesvěcené poprvé, smečka se k sobě tiskne, uši sklopené, neochránili dar Slunce, selhali, zklamali. Čenichy zabořené do závějí.
Sněží.
Sněží.
A nepřestává.
„Fay,“ pohladí ji po vlasech.
Nezvedne k němu pohled.
Chtěl by se omluvit. Měl by se omluvit.
Jenže to šelmy neumí, ne upřímně. Nedokážou.
Nepomůžeš, Diamantová?
Sleduje ho, blýskavě třpytivá, krvavé zorničky nehybné.
„Fay,“ pohladí ji rty po skráni. Sklouzne níž, k jejímu uchu. „Nebylo to naposled.“
Vzhlédne k němu, je v tom tolik zimomřivé naděje.
„…Ne?“
„Ne,“ řekne Tom.
A už taje, obleva jí zvlhčí tvář, všechno v ní změkne, přitulí se k němu, začne hřát.
Tak je to správně.
„Vaše hůlka, pane Raddle,“ položí ji na stůl před něj Coldrick.
„Děkuji.“
A nechá ji tam. Nepotřebuje ji. Ani v místnosti plné bystrozorů.
„Prozradíte mi, co přesně se v Sarumu odehrálo po našem odchodu?“
Vrchní velitel přemýšlí. Trhne rameny. Vždyť už je to stejně jedno.
„Ve tři čtvrtě na tři ráno se z domu ozval výstřel. Mudlovská policie našla pana Belamora již mrtvého, s prostřelenou hlavou. Žádné násilné vniknutí. Kvalifikovali to jako sebevraždu. Ale naše kontrolní hlídka na místě zjistila přítomnost vaší magie; a věděli jsme, že jste se přemístili. Ačkoliv z jakéhosi důvodu byla vaše stopa nevysledovatelná.“
„Hlídali jste jeho dům?“ pozdvihne Tom obočí.
„Namátkově. Ano.“
„Čekali jste, že se tam objevím, abych ho …co? Zabil a stal se vmžiku hlavním podezřelým?“
Coldrick cosi nesrozumitelného zamumlá.
„Takže už když jste sem vtrhli, věděli jste, že zemřel téměř hodinu po mém odchodu. Nebo ani můj návrat domů nebyl vysledovatelný?“
„Bylo nutné prověřit všechny eventuality.“
„Zajisté,“ utrousí Tom. „Zmínil jste smrt té osoby, Chatfieldové. Také se zastřelila? Nebo ji zabil on?“
„Zástava srdce. Nejspíš ho našla. Podle svědků mu byla velmi oddaná.“
„Svědkové. Nemyslíte snad onu mladou ženu v jeho domě? Copak jste ji nevyslechli?“
„Samozřejmě,“ zavrčí Coldrick; tady má asi někdo špatný den. „Její svědectví potvrzuje vaše. Ovšem byla velmi zmatená, poněkud chaotická, především ohledně času…“
„Říkal jsem, že mudlové na to, čemu nerozumí, reagují zvláštně.“
„Tome? Smím se zeptat, proč jsi nikomu neohlásil, že vás s Fay plukovník Belamor ohrožoval na životě?“ pronese Albus ustaraně. „Podle Fayiných vzpomínek to myslel vážně. Chtěl vás zabít.“
„Postřehl jsem.“
„Tak proč jsi to neohlásil?“
Tom k němu divě stočí rozzuřený pohled.
„A komu, Albusi? Zde přítomným bystrozorům? Před zákonem jsme si přece všichni rovni – ale jen, pokud se vám to zrovna hodí.“
„Vždyť jste ho k tomu vyprovokoval,“ vyštěkne jeden z nich, dřív, než ho zadrží rybí oči. Coldrick začíná být unavený.
Tom muži úsměvně pokyne. „Děkuji.“
Vrátí se k Albusovi. Zvlní obočí. Vidíš?
Albus si povzdechne.
„Kdybys aspoň trochu změnil svůj přístup…“
„A konkrétně v čem? Mám se přestat bránit, když na mě někdo zaútočí? Nebo nemám spolupracovat s bystrozory, ačkoliv mě v noci vytáhnou nahého z postele, aby mne za nejpřísnějších podmínek vyslechli z obvinění, o kterých předem ví, že nejsem vinen? Nebo bych možná měl přestat důvěřovat lidem, kteří mou důvěru zneužijí… Ano. Máš pravdu. To bych měl.“
„Tome.“
Tom přivře oči, vyvolá svou magii. Nechá ji vroucně a mocně projít domem. Zvedne víčka.
Bystrozoři už zase stojí s hůlkami v rukou; chloupky na pažích zježené. Že je to s těmi hůlkami pořád baví.
„Smím se zeptat, co jste právě udělal, pane Raddle?“ promluví Coldrick. Taky drží hůlku.
„Zvedl ochrany domu, které jste zničili; pochopitelně. Asi bych vás měl upozornit, že tu již nejste vítáni. Pokud náš dům a pozemek neopustíte do dvou minut, ochrany se aktivují. Bez platného zatykače, jehož působnost jste sám deaktivoval, vás budou považovat za násilné vetřelce. A jako takové vás spoutají, přemístí před budovu ministerstva. Svázané jako žok slámy,“ projede prsty havraní kadeře, přivoní k Fay. Mrkne na Coldricka. „Nerad se zdržuji se zloději.“
„Odchod,“ zavelí vrchní velitel.
Muži jeden po druhém opouští salonek, vyráží ke dveřím.
„Vrchní veliteli?“ zadrží ho Tom varovně. „Na něco jste zapomněl.“
Coldrick se zastaví na prahu do haly. Oči leklé ryby. Zhluboka se nadechne.
„Přijměte prosím mou omluvu. Pane Raddle. Paní Belamorová. Dobrou noc.“
Odejde chvatně.
„Tome?“ Albus zůstane jako jediný; kromě Yaxleyho, samozřejmě. „Mohli bychom si promluvit?“
Tom hladí Fay ve vlasech. Nechá ty sametově hebké pramínky proklouzávat mezi prsty. Vzhlédne k Albusovi.
„Ani ty tu nejsi vítán,“ řekne.
A skloní se zpět k černé záplavě vln.
„Velmistře Brumbále,“ dusavé spěchající kroky, Coldrick, „nemůžeme projít ven,“ procedí mezi zuby. „Velmistře. Prosím.“
Tom se pousměje. Jistěže nemohou.
Měl jsi to tušit, Coldricku; vždyť jsem zlomil dvanáct magipout.
Proti mé magii nemáš šanci.
Yaxley se rozesměje nahlas.
„Dobrý Merline, to musím vidět,“ vyskočí z pohovky, běží ke vchodovým dveřím do zahrady, „tohle interview bude Denní věštec zbožňovat.“
Albus už neřekne nic. Odejde s velitelem. Provede je štíty; on to dokáže. Nakonec, jsou všechny legální. Vzdálí se s nimi.
Dům je opět celý jejich, bezpečný, mírumilovný.
A Fay v náručí krásně hřeje, voní, leží mu v objetí, jako by tam měla patřit navěky, to je příjemná představa, podivně vzrušující, takovým neznámým způsobem…
Zase ty? Vrhne Tom pohled po diamantové šelmě. Zatím to nebylo tak zlé.
Ale nelez mi do hlavy moc často.
Yaxley se vrátí, usedne na pohovku, svou hůlku opět v rukávu hábitu.
„Jsou pryč. Všichni. Nezůstali ani v okolí. Ale pokusili se tu nechat dvě odposlouchávací kouzla; zničil jsem je.“
„Tři,“ prohodí Tom věcně. „Albus to zkusil také.“
„Kruci,“ zakleje Yaxley přidušeně. „Uniklo mi. Kde bylo?“
„Dal ho Fay do vlasů během nitrozpytu.“
„Zákeřné.“
„To je Albus,“ pokrčí Tom rameny.
„Je tu bezpečno?“
„Ano.“
„Výborně,“ opře se pohodlně, „takže; během vašeho přemístění jsem rozeslal matoucí kouzla, aby vás nemohli stopovat. Trochu jsem se bál, že to nevyjde, Coldrick je proslavený stopař.“
„Vedl sis dobře.“
„Děkuji. Pak jsem si dal čaj v zahradním altánku, aby mě neustále viděli, i po vašem návratu. Spoustu čaje. Zdálo se mi to, nebo se ti někam poztrácelo nádobí? To nic, zapomeň na to. Pěti bystrozorům jsem vnutil potřebu ustavičně kontrolovat čas, aby případně potvrdili dobu vašeho příchodu. A jakmile se tu objevili s příkazem, šel jsem pro Brumbála.“
„I ten Matoucí lektvar jsi zvládl skvěle. Ale interview pro Denního věštce?“ zasměje se Tom krátce, potřese hlavou. „Kam na ty nápady chodíš?“
„Zabralo to,“ pokrčí Yaxley potěšeně rameny. „Rád to udělám, pokud tě to zaujalo.“
„Myslím, že ne. Ačkoliv uznávám, bylo by to zábavné čtení.“
Yaxley zvážní.
„Byl jsi… neuvěřitelný. Při výslechu. Tohle bych nedokázal, nikdy. Tak vyrovnaný. Obdivuju tě.“
Tom k němu zvedne pohled.
„Klidně pokračuj, Yaxley. Dělá mi to dobře.“
Yaxley trhne rameny.
„Vždyť to stejně všechno víš.“ Odkašle si. „Prozradíš mi, jak jsi to všechno dokázal? Jak Fay při Merlinovi prošla nitrozpytem?! Nebo se mám vrátit do altánku a dát si pro změnu trochu čaje?“
Tomovi se zvlní rty v dravčím úsměvu. Příjemné na přátelství je to, že máte s kým sdílet svůj úspěch.
Přiměje Fay zvednout hlavu, vezme ji do dlaní. Palci polaská spánky. Potěší se jemnou září hvězd v jejích očích. A vnikne do její mysli.
Skloní se, políbí ji. Původně chtěl jen krátce; ale jako by ji nelíbal roky…
Odtáhne se.
„Mysli na mne.“
A vzpomínková kapsle paměťového kouzla v jejím vědomí praskne, rozplyne se, vychrlí skryté chvíle, jejich návrat, smrt plukovníka i té ženštiny.
Fay se zajíkne, zorničky se jí rozšíří. Zatne do něj prsty.
Potom se rozesměje; zprvu jemně jako vánek v listí, hlasitěji, zurčivý potůček, vášnivěji, ohnivý tanec v suché trávě, svobodněji, splývavý let dravce. Omamně. Jako vlčí máky.
„Je mrtvý,“ vysloví zadýchaně, rozesmátě, „mrtvý, mrtvý… Mrtvý! Jsem volná!“
„To rozhodně nejsi,“ řekne Tom, políbí ji na špičku nosu. „Jsi moje.“
Fay ho obejme kolem krku.
„Jen vaše. Absolutně vaše. Ale to jsem byla vždycky.“
„Tipuju to na ten čaj,“ zamumlá Yaxley, začne se zvedat, „kdybys mě snad potřeboval, budu v zahradním…“
„Sedni si,“ zadrží ho Tom pobaveně. „Paměťová kapsle. Zkušený nitrozpytec v ní dokáže uzamknout vzpomínky, přesně ohraničené dvěma identickými okamžiky a zvolenou formulí. Jakýmkoliv výrazem, pochopitelně co nejméně výstředním. Jako třeba Mysli na mne. Ale zkoušel jsem to jen párkrát, kdyby Albus nebyl tak zvědavý na intimní detaily našeho života, možná by tam nějakou nepatrnou nedokonalost objevil. Další nevýhodou je, že vydrží stabilní pouze tři až čtyři hodiny. Ovšem, jak jsem předpokládal, naše drahé zákonodárné složky nemohly odolat možnosti vytáhnout mě z postele. I proto jsem potřeboval dostat sem Albuse co nejdřív.“
„Úžasné. Nikdy jsem o tom neslyšel,“ čelo mu zvlní mělká vráska. „Netrénoval jsi to náhodou někdy na mně?“
„Dvakrát nebo třikrát.“
„Aha. Jasně. V pořádku. Měl jsem takový dojem… Ten polibek je u toho nutný?“
„Ne,“ vysloví Tom velice pečlivě.
„V pohodě, jenom jsem se ptal. Nevadilo by mi to. Kdybys náhodou potřeboval trénovat. A tak.“
„Jsem neskonale šťastný, že to vím,“ věnuje mu hluboký pohled.
„Nemyslel jsem to…“
„Myslel.“
„Tak jo,“ škubne Yaxley rameny. „Myslel. Jsem na ženský. Ale není moje vina, že jsi prostě tak…“ bezradně rozpaží.
Tom svůj pohled prohloubí.
„Yaxley. Položím ti otázku. Dobře si promysli odpověď. Ve vztahu ke mně – jsi příčetný?“
Yaxley se rozchechtá.
„Jo. Přísahám, Raddle. Zcela příčetný. Možná jen maličko nesvéprávný.“
Tom pohlédne na Fay, oba sleduje s půvabně laskavým úsměvem.
„A tohle je prosím můj nejlepší přítel,“ povzdechne si Tom teatrálně. „Pořídím si rybičky.“
„Krkavec vám sluší víc,“ špitne.
„Děkuji, madam,“ kývne jí Yaxley. Myslí to vážně. „Ale dál, a to mě zajímá hodně. Jak jsi zařídil, že výstřel vyšel až tři čtvrtě hodiny poté, co jsi odešel?“
„Merlinovo kouzlo. Albusovi to nejspíš časem dojde. Příliš pozdě, případ uzavřen. Merlin uměl zastavit čas, či spíše děj, v omezeném prostoru nebo u konkrétního stvoření či věci, na určitou dobu. Moc nejásej, osobně jsem zklamaný. Snažil jsem se o hodinu, ne o čtyřicet pět minut.“
„Dokonalý zločin,“ vydechne Yaxley s mocným uznáním. „Tak tohle bych vážně chtěl umět, to zní zatraceně užitečně. Asi nemám šanci, že?“
„Asi ne.“
„Předpokládal jsem to. Škoda. Raddle, nepoužil ho Merlin náhodou na Lancelota s Guinevere? Když je Artuš objevil?“
„To vskutku netuším. O tom se v Magia in statu nascendi nezmiňují. Yaxley, jaký čaj jsi to pil?“
„Ženšenový. Myslím, že přesně tohle použil. Kdysi jsem se U křivé hůlky vsadil o deset galeonů, že je Artušovi prásknul Merlin. Jsem si tím jistý; největší kouzelník všech dob, a že by nebyl žárlivý?! Nesmysl. Jen to nemůžu dokázat.“
„Mrzí mne tvá ztráta deseti galeonů. Ženšenový už nikdy nepij.“
„Dobře. Poslední otázka. Chtěl jsem na to přijít sám, ale nevím. Prostě nevím, ani náznak. Jak jsi u Mordreda dokázal na přímou, jasnou otázku pod Veritasérem říct, že jsi Belamora nezabil?“
Tomovi při té vzpomínce zatrne v bedrech. Ve slabinách. Někde v hrudníku. Takovým tím vzrušujícím horkým pocitem, ze kterého vám současně přeběhne po zádech mráz.
Znám kontakt s mou šelmou. Poznal bych ji kdykoliv.
Takže takové to je, když se o mě otře Diamantová…
Vezme Fayinu dlaň. Nehtem palce v ní nakreslí kruh, sklouzne po čáře života. Zdá se dlouhá a hluboká. Zvedne ji k sobě, vtiskne do těch měkkých polštářků políbení.
„Protože to tahle něžná, drobná ručka stiskla spoušť. Zcela dobrovolně.“
Yaxleymu zřejmě dojdou slova. Nebo ho Tom jen přestane vnímat.
Zabloudí ve Fayiných galaxiích. Jsou jich statisíce. Jsou překrásné. A všechny planou pro něj.
„…Raddle?“ Yaxley stojí pár stop od jeho křesla, na stole sedí sova. „Pustil jsem ji dál. Asi jsi ji neslyšel.“
Tom mrkne.
„Děkuji.“
Natáhne se k ní, pozná ji okamžitě, přilétla z Bradavic. I písmo na hlavičce složeného pergamenu je důvěrně známé. Vydá mu dopis, odlétne na skříň. Má příkaz počkat na odpověď.
Tom pergamen rozloží, začte se. Je poměrně stručný.
Tome,
vím velmi dobře, jak stojíš o místo ve Starostolci. Možná nerad; přesto s veškerou vážností uznávám, že navzdory svému mládí máš odpovídající moc, znalosti i schopnosti, abys křeslo právem získal.
Osobně Ti předám pozvání na nejbližší setkání Starostolce. Přesně ve chvíli, kdy nadobro opustíš Fay.
S úctou,
Albus
Přečte to podruhé. Podesáté. Dvacáté.
Další test?
Snad.
Přesto písemně stvrzený slib je závazný, pozvánku by mu skutečně dal.
Dveře Starostolce otevřené.
„Fay,“ řekne Tom, „jdi si prosím sednout jinam.“
Poslechne okamžitě. Četla to? Nejspíš ano.
Přejde tiše do rohu místnosti, kde stála v zajetí bystrozorů. Tom cítí její pohled, taky Yaxleyho; nepodívá se ani na jednoho.
Přivolá kalamář, brk, čistý list.
Píše rychle. Ani jeho dopis není dlouhý. Za chvíli má hotovo. Podpis, přeložit, nadepsat.
Sova přiletí sama, přiváže jí ho k noze.
Teprve potom vezme svou hůlku, dosud nečinně ležící na stolku, kam ji Coldrick odevzdal. Mávne, pergamen se sově na noze zbarví do sytě červené. Yaxleymu úžasem poklesne brada.
„To myslíš vážně…?“
Tom ho ignoruje, magií otevře okno, sova vyletí. Zavře za ní.
Yaxley několikrát naprázdno klapne ústy. Potřese hlavou.
„Ty jsi právě poslal Brumbálovi huláka,“ zkonstatuje.
„Ano,“ řekne Tom. Trochu se zamračí. „Je to dětinské?“
Yaxley polkne.
„No, myslím… asi záleží na tom, co přesně na něj tvůj dopis bude ječet.“
„Není to dětinské,“ přikývne si Tom souhlasně.
Pohlédne na Albusův vzkaz. Odlevituje ho do krbu. Shoří pěkně zčerstva.
Tom vstane.
„Kdyby mi to nabídl včera,“ vykročí k Fay. „Ráno. Zřejmě bych souhlasil.“
Dojde k ní.
„A to by byla chyba,“ přiloží dlaň na její sněhobílou tvář, jeho selenitová víla k němu vzhlíží, láska z ní sála víc než z krbu a dnešek počtvrté její nádherné oči zaplní slzami. „Nebudu dělat kompromisy. Jsem Tom Rojvol Raddle. Můžu mít vše, co chci.“
Díky, Diamantová.
Bez tebe bych tohle nepochopil.
Zvedne Fay do náruče.
„Dobrou noc, Yaxley.“
Vynese ji do schodů, do své ložnice. Zažehne svíci. Kouzlem celou místnost prodchne čistotou, smaže nevítané reziduum magie rudých vetřelců, jejich pach; nepatří sem.
Postaví Fay na nohy. Rozváže pásek, nechá modrý župan padnout k zemi, i v něm je cítit nežádoucí magie, Albus; ten tu není vítán ze všech nejvíc. Tom župan nechá zmizet.
Svlékne svůj. Vezme Fay za ruku, společně ulehnou na lůžko. Tváří k sobě, Fay složí hlavu na jeho paži. Druhou rukou si ji přitáhne blíž. Tak, aby se jejich nohy mohly proplést, klíny přimknuté k sobě.
Fay zvedne dlaň. Prsty jak okvětní plátky něžné mu kloužou po tváři, dotýkají se rysů, žádné nevynechají. Oči jí září; tím vesmírným tichem nekonečných dálav, duhovými odlesky galaktických krás. Je v nich láska, bolest, syrové jak čerstvé stopy diamantové.
„Někdy mám pocit, že je tohle všechno pouhý sen,“ zašeptá. „Že nejste skutečný. Krkavec měl pravdu; byl jste neuvěřitelný.“
Tom mírně přimhouří víčka.
„To jsem stále.“
Na jejích rtech to provoní něžným úsměvem.
„Ano. Jste,“ kývne. „Vzhlížím k vaší síle. K vaší moci. Naplňuje mne úžasem.“
Dotýká se jejích beder, sladce jemná kůže se mu horce vine k dlani.
„Já mám rád tvou pokoru a nejistotu,“ řekne Tom. „A chvíle, kdy nejsi ani jedním z toho.“
Fay se mírně nadzdvihne, vloží políbení na jeho prsa, tam, přesně tam, kde mu zvonivě duní srdce.
„Mučil vás,“ zašeptá, hlas se jí zachvěje.
Tom vnikne dlaní do jejích vlasů, přivine ji k sobě.
„Kdepak, plamínku,“ pronese zlehka, pohladí ji, „to bylo jen takové laškování. Mučení vypadá docela jinak.“
„Bylo to strašné,“ hlesne.
Tom neřekne nic.
Jak zvláštní, svírat ji v objetí, vnímat tolik svůdnosti jejího hřejivého těla, cítit vůni její nahé kůže – a být spokojený. Netoužit po něčem víc.
Tak zvláštní.
Tvůj svět má tolik nových pravidel, která neznám, Diamantová.
Merlin ví, že dlouho budu tápat.
„Jsi unavená,“ zašeptá jí do vlasů.
Vezme ji za rameno, přiměje přetočit na bok, zády k němu. Přitiskne se k ní, paži pod její hlavou, druhou objímá její ňadra, své částečné vzrušení v měkoučkých oblinách jejího zadečku.
Zahalí je pokrývkou.
„Spi; spi, můj plamínku bosý.“
Je spokojený. Tato noc byla dobrá. Zničil svého nepřítele. Unikl trestu. Miloval se s ní.
Rozpíná se v něm mír, jaký ještě nepoznal; jako když po dlouhé vyčerpávající plavbě na dravém moři zakotvíte v přístavu. Doma. V bezpečí.
Tom usne. Tak tvrdě, jako dlouhé roky ne.
Probudí ho prázdnota. Fay je pryč. Jeho černý župan také. Tom okamžitě projde magií domem; nalezne její magické pusto na schodišti.
Dřív jako první kontroloval ochranné štíty.
Ráno za oknem se teprve líně protahuje, neochotně zalévá vzdálený obzor. Spal stěží dvě hodiny.
Vstane, natáhne kalhoty, košili jen navlékne, nezapíná, opustí pokoj.
Fay sedí na třetím schodu dole. Vzhlédne k němu, přiloží ukazováček na rty, pšt. Oči usměvavé.
Tom k ní sestoupí, usedne na schod za ní, přitáhne si ji k sobě, opře o hrudník.
„Copak tu děláš?“ zeptá se tlumeně.
Fay pokývne k jedné z palem.
„Konečně jsem ji utišila. Byla chudinka celá vyděšená z Rudých,“ ohlédne se po něm, pousměje se jemným půvabem rozkvetlých leknínů. „Nemohla jsem spát. Vaše blízkost byla… Nemohla jsem spát,“ tváře jí znachoví, sklopí zrak. „Vstala jsem; musela jsem, opravdu, jinak bych asi přišla o rozum. Ale pak to bylo ještě horší. Když jsem vás uviděla… Víte vůbec, jak moc jste nádherný?!“ špitne.
„Nějakou představu mám,“ přitaká Tom pobaveně, „klidně mi to upřesni.“
Zaboří mu tvář do hrdla, líčka planou krví pod jiskřivě sněhovým příkrovem.
„Překrásný. Toužila jsem se vás dotknout; tak hrozně moc. Jenže jsem vás nechtěla budit,“ pronese zadýchaně, i její dech je vroucí, roztřesený. „Ale pak mě naštěstí zavolala klika ode dveří. Říkala, že se dole něco děje. Tak jsem šla. A jedna z palem, ta s těmi dvěma novými lístky, se třásla tak zoufale, až její květináč nadskakoval. Zábradlí oznamovalo, že jestli s tím nepřestane, vytáhne se až do nejvyššího patra, běhoun vyhrožoval, že se svine a odkutálí třeba i na zahradu, truhlíky mluvili jeden přes druhého, podlaha se hodlala rozestoupit a nechat ji propadnout do sklepa…“
„Úplný palácový převrat,“ zhodnotí Tom. „Co jsi udělala?“
„Uklidnila je. Vyprávěla jsem jí o lese, snad hodinu. To se jí líbilo. Před chvíli usnula.“
„Příště,“ skloní se k ní Tom, „jí jednoduše řekni, že jestli okamžitě nepřestane, skončí v krbu.“
„To byste neudělal,“ namítne Fay zděšeně.
„Pokud mi tě bude krást z lože, budou bystrozoři její nejmenší starost.“
„Je to má práce. Vy se staráte o všechno, o bezpečí a nás. Já se starám, aby byl dům v pořádku a mohl vás těšit.“
„Konečně rozumím zdecimování naší kuchyně.“
To už se neudrží, úsměv mu zvlní rty.
Fay se tichounce zasměje, je v tom rozpačitost i roztomilé vzbouření.
„Stejně jsme měli zbytečně moc nádobí. Nikdo sem nechodí, jen Krkavec a Pomněnkový. A pro ně se šálek vždy najde.“
„Pravda,“ přitaká Tom. „Bylo ho tu příliš. Jen se na něm usazoval prach.“
Fay se mu zavrtá do hrdla.
„Omlouvám se za to. Hněváte se?“
Drží ji v objetí. Dům pokojně mírumilovný, zdá se nějak jasnější, jako by už poledne zářilo do oken, zalévalo ho teplem.
„Ne,“ vysloví Tom. „Odvádíš svou práci skvěle. Proměnila jsi to tu v domov. Možná jsi vážně kouzelnice. Jen jiného druhu.“
Fay mu ovine paže kolem těla, přetočí se bokem k němu. Složí hlavu na jeho rameno, aby na něj viděla.
Neodolá; možná se tomu odolat nedá. Vklouzne dlaní pod svůj černý župan na jejím těle, dotkne se nahé kůže; procítí ji každičkým pórem.
„Už vím, kolikrát se s tebou chci milovat,“ řekne. „Tisíckrát. A potom ještě jednou. Naposled. Z nostalgie,“ mrkne.
Její výraz prodchne krása. Něha. Jiskry v galaxiích, křehké zárodky vášně.
Tom zvážní.
„Nemůžu slíbit, že ti budu věrný. Nikdy jsem o něčem takovém ani nepřemýšlel. Neměl jsem důvod.“
Její rysy se nezmění. Jen se k nim přidá šedavý přízrak pokorného smutku.
„To nevadí,“ zašeptá.
Tom sklouzne prsty na Fayinu tvář.
„Ale mohu ti slíbit, že se o to pokusím.“
A láska v jejích očích dosáhne zenitu. Takového, že pohled na něj podivně zabolí mezi žebry.
„Fay.“
Políbí ji, vdechne její chuť i vůni, žíznivě svlaží rty jejími ústy; ten prostý, cudný polibek jím prozní stejně hluboce jako předzvěst extáze.
Zatouží si ji vzít, tady, hned, bez ohledu na cokoliv; a současně se v něm všechno vzepře, ne, jeho královna patří do sametu lože, kožešin před krbem, oparu světla z bílých svící…
Odtáhne se, hrudník sevřený.
Co mi to děláš?
„Smím mít prosbu, můj Lorde?“ požádá Fay nejistě.
„Poslouchám,“ kývne rázně. Vděčný, že aspoň hlas ho nezrazuje.
„Mohli bychom… prosím, mohli bychom si vzít Provinilé slasti?“ hlesne a už se nečervená, ne, ani trochu, je téměř úpěnlivě vážná.
Tolik pro tebe naše poprvé znamenalo?
A já ti ho vzal.
Měl jsem to vymyslet jinak.
„Mám podmínku,“ skloní se zpět k ní, zašeptá jí do rtů, „chci je dnes posnídat v posteli. A chci být při tom v tobě.“
Jeho plamínek se rozhoří, rozvoní tak silnou vášní, touhou, láskou, že má Tom co dělat, aby se udržel. Aby neprožili dvakrát jejich podruhé.
„Půjdu je objednat hned,“ propustí ji, vstane, „sepíšu objednávku, zašlu sovu. Ne, krahujce, umí být skutečně neodbytný, kdyby snad obchodnice ještě spala. Do pár minut jsou zde.“
„Děkuji,“ špitne jeho Fay, i její hlas zní jak nejsladší vábnička. „Půjdu nahoru, počkám tam na vás. Jen se vysprchuji.“
„Ne,“ zachytí ji. „Mám rád tvou vůni. Chci tě takhle.“
A prudce odvrátí zrak, pohled na její výraz je víc, než se dá snést, takovou touhu ještě nepoznal, ničí jeho nitroklid maně a zlehka jako hrad z písku; chvatně sejde zbylé schody, zmizí v kuchyni. Obě šelmy ho následují. Černá. Diamantová.
Kráčí vedle sebe, neslyšně našlapují.
Fay obejme sama sebe; to aby udržela srdce v hrudním koši, tak bláznivě buší, slastí, štěstím, rozpouští se, blažené.
Levý kalich svícnu vyhlédne zpoza rohu.
„Pojď sem,“ zašumí stříbrně, spiklenecky mrkne.
Fay vstane, dojde k prahu salonku. Potichu, Krkavec stále spí na pohovce.
„Je tu něco nového,“ pronese kalich důležitě.
„Schválně, jestli to poznáš,“ utrousí ten prostřední.
Fay zmateně prohlédne místnost, vše se zdá stejné, nábytek, koberečky, stolek, krb…
Tam. Tam, na zdi nad krbovou římsou se skví obraz černé kaly.
„A kdepak byla předtím?“ protáhne pravý kalich vyzývavě.
Fay se zamračí. Proč Lord obraz přemístil? To není moudré, aby chodba do jeho svatyně zůstala odkrytá, když sem Rudí chodí, kdykoliv se jim zachce; rychle zamíří k laboratoři. Je stále zakrytá obrazem.
Na něm trs vzpřímených, rozkvetlých sytě rudých vlčích máků.
Mladičký soumrak nahlédne rohem okna, rošťácky vhodí do pokoje několik šerých třásní. Fay nevzbudí. Oddechuje pravidelně, závoj havraních nitek padlých do obličeje se chvěje jemnými vzdušnými proudy. Včerejšek plný vzletů a pádů, probděná noc, milování, vpád bystrozorů; den blízkosti, den doteků, den hebké vášně, den touhy sladce zešílené; to vše jí mělo do rysů vtisknout strhaný punc vyčerpání. Nevtisklo.
Spící tváří zurčivě protéká život, mocný proud, tu vyhladí bílé čelo, tam načechrá dlouhé řasy, zde obtáhne kontury úst, nanese čerstvou růž na rty, měsíční emulzí potře nahou kůži ramen. Leskne se. Jen tak trochu.
Pokud jsi. Takové sis nás přál? Neodolatelné. Ryzí čistotou svůdné.
Své padlé anděly.
Tom po jejím boku sledoval, jak Fay usíná, víčka klesají. Před hodinou? Možná dvěma. Ještě se dívat nepřestal.
Už jste se na bujaré oslavě zdánlivě nekonečné propili do střízliva? Tělo neposlouchá, ani oči, ústa. Ale mysl náhle jasná; hrozí se nad kolísavou chůzí po kraji cimbuří, skepticky pozoruje, do jakých zakázaných končin se vaše dlaně vloudily, vysmívá šeptaným hloupostem.
Každá buňka Tomova bytí chce zůstat. Přivinout se blíž, vnímat všechny z jejích křivek. Neodvrátit zrak.
Jenže večírek skončil.
Ursine Vulpine ft. Annaca - Wicked Game
Opatrně vstane z lůžka, Fay cosi zamumlá ze snu, přetočí se na záda, pokrývka z ní sklouzne téměř celá. Tom zůstane stát; to ty cípy látky. Titěrnými kousky skrytě nahá, k závrati, vábí, až puls vynechává. Nejen fyzickou touhou.
A přesně to je důvod, ve kterém najde sílu se odvrátit. Přivolá svůj oděv, opustí pokoj. Tiše zavře. Oblékne se na chodbě. Yaxley odešel dávno, Tom si ani nedokáže vybavit kdy přesně. Další příznak; zbytečný. Je dokonale střízlivý.
Krb v salonku se rozhoří, pár polínek na vyhnání sychravého chladu, co přichází s nocí. Svíce na stěnách i lustru poslušně setrvají v netečnosti. Tom nechce světlo.
Přítmí vkrádajícího se večera. Pokojnost stínů, když se rozprostírají, malebně halí předměty, ověnčí snovým nádechem, potají dokreslují fantaskními tvary. Tohle má rád. Černá magie se zdá živá, nespoutaná, všude kolem něj; vztahuje se, láskyplně nehmotná objímá. Vítá svého jediného.
Na to je však brzy, sluneční kotouč se teprve sklání k horizontu. Tom si nalije sklenku zemitě trpkého červeného vína, dopřeje doušek. Postává v prostoru. Na okamžik vyhlédne z okna, Gravesend se svým osobitým, rozmanitým způsobem loučí s dneškem, pošetilý, nevidoucí, tak spokojený ve své blaženě bezpečné nevědomosti, že slabé zaštítí silný, les odkloní větve, aby čerstvé stromky mohly růst. Tak nesrozumitelný.
Vždy žil mezi cizinci.
Tom se obrátí, přejde pár kroků.
Ale ty mi rozumíš.
Kdo jiný by měl? Výjimečná mezi všemi.
Má první oběť.
Vztáhne dlaň, polštářky prstů měkce obkreslí malbu černé kaly.
Prošla sis tím. Znáš ji.
Tu zvrácenou hru, jež tě nutí dělat, co bys neučinila nikdy, nutí tě myslet, nad čím bys ani prchavý moment neuvažovala, říkat slova, která bys nevyslovila. Uhranutě sledovat, za čím by ses neohlédla.
Nutí tě… cítit.
Věci.
Divné věci. Neznámé. Přináší bolest, jakou jsem nepoznal.
A strach. Že ji ztratím.
Vím, co to znamená. Stávám se zranitelným.
Tolik jsem obětoval, tolik se snažil o švestkový hábit. Roky. Před pár hodinami mi ho sám Albus nabídl, otevřel dveře ke Starostolci. Stačilo vejít. A já odmítl.
Rozumíš, matko?
Protože já ne.
Bezmyšlenkovitě zakrouží sklenkou, šarlatové jazyky se líně vlní v zajetí průsvitných stěn, uvolní do vzduchu nádech ovocného aroma.
S kompromisy nemám problém. Je tolik způsobů, jak je obejít, získat vše. Já hodlám mít vše.
A v tom to vězí, matko, právě v tom – vše, co chci. Po čem toužím, prahnu od svých prvních dnů?!
Po svobodě. Nezávislosti.
Přesně toho se nyní vzdávám. Děsivé je, že to vím, vím celou tu dobu.
Ze všeho, s čím jsem se kdy musel utkat, je láska nejzákeřnější. Žádná pravidla. Mění nezměnitelné, ničí nezničitelné. Vždyť bere i tam, kde nic není!
Opřený o obraz, nechá víčka klesnout.
Tobě to ale vysvětlovat nemusím. Ty víš.
Zřejmě nastal čas poděkovat za největší dar, jaký jsi mi dala. Ne za život; to byla tvá volba.
Ty jsi mi ukázala zhoubu.
Neviděl jsem to. Už vidím. Jsem vděčný za tvé varování.
Tom otevře oči, napřímí se. A než se vydá ke sklepení, rozloučí se s obrazem, celou plochou dlaně přejede přes štíhlý tmavý kalich.
Myslím, že ji miluji, matko.
Nechci ji milovat.
Odmítám skončit jako ty.
Uhasí kotlíky, odešle zbylé ingredience, kam patří, očistí použité náčiní. Flakónek s temně rudou tekutinou, až se téměř jeví černá, levituje ve vzduchu. Zvolna vychládá.
Možnosti Narsiliova lektvaru Poslání jsou nepřeberné, skoro hanebné, jak snadné je ho zneužít; ne že by to vadilo. Jako se vším, záleží na vás; stejným nožem, kterým odříznete záchranné lano, ty pod sebou necháte zemřít, můžete rozkrojit chléb a podělit se s hladovějícím. Nebo vy nosíte nože dva, jeden na dobré, druhý na zlé skutky? Pochybuji.
Ani není pouhou tekutou formou Imperia; je mnohem sofistikovanější. Při bezchybném postupu nevystopovatelný. Po podání se aktivuje formulí Audi et face, Slyš a vykonej. Sdělíte mediu své rozkazy; záhodno si vše důsledně promyslet předem, ticho delší než minuta přenos informací ukončí, lektvar je absorbován organismem, odstraní vzpomínku. Zůstane stužka magie, protkaná skrz na skrz tělem i myslí. Neodvolatelná. Nepřekonatelná. Spící – dokud nenastane čas konat.
Z mnoha variant nakonec jednu zvolí. Důkladně zváží znění; tak, aby sám nevěděl kdy a jak, mohl být překvapený, snažit se dění zabránit. Nechat se zaskočit následky.
Netušil, jak bude reagovat. Odmítl o tom přemýšlet. Nesměl.
Až zahlédneš Albuse na veřejnosti, zabij ho.
Zkusí to Fay při první příležitosti? Druhé? Třetí? Jaký způsob vybere?
Uspět nedokáže; v tom smysl beztak není. Před svědky se smrtícím úmyslem zaútočí na člena Starostolce, okamžitý ortel, odsouzení k Polibku. Ale ne, žádný strach, k němu nedojde, je přeci Tomova, jeho budou podezřívat. Nejdřív Fay podrobí výslechu.
Zabije ji její Slib.
Podezření ho tím nezbaví, avšak důkaz nezískají jediný. Největším triumfem bude Albus sám.
Jeho pochyby. Kolikrát se pokusil ji od Toma odvést, přesvědčit, že její láska je magickou lží? Čím se jeho nitrozpyt vlastně lišil od znásilnění? Ano; Albus to ponese velmi těžce.
Tom skryje lektvar do kapsy, opustí laboratoř. Přinese do své ložnice šaty, co rozevláté připomínají oheň.
„Probuď se, plamínku,“ polaská ji na skráních, lechtivými polibky probere k vědomí. „Co říkáš na noční procházku?“
Posadí se do křesla. Dívá se. Sleduje, jak ze sebe Fay v koupelně smývá spánek, rozčesává vlasy. Jak se obléká. Chce si to pamatovat.
Její pohledy, úsměv. Pohyb. Doteky.
Své pocity. Hřejivé příjemno sálající z její přítomnosti, jak měkce se v něm rozpíná. Svírání srdce, když nádhera bolí.
Tolik mne děsí pomyšlení, že bych tě ztratil. Probudil se do dne, ve kterém mne nemiluješ. Vrátil do prázdného domu. Že by mi tě někdo vzal. Třeba smrt.
S takovým strachem žít neumím.
Vstane, vezme Fayinu ruku do své. Proplete jim prsty. Přemístí se rovnou z ložnice.
Nebeský oceán pokojný plyne, jen tu a tam vlnka. Kolébají se na nich perličky hvězd, přetržený náhrdelník. A z půdy se k němu vzpíná čarodějný gejzír, duhově opentlený, snaží dosáhnout, marně, se smíchem padají barevné jiskřičky. Tara je oslnivá i v zlomu půlnoci.
Tom vnímá.
Hlubinnou vibraci zřídla, konejšivá nirvánou zasévá mír, vlídná omývá portály; a prolíná, stéká po vnitřní straně kůže, popínavě ovíjí.
Fay u svého boku, její měkkost, vůni, křišťálový půvab citu. Tak bezpodmínečného.
Svůj vlastní pocit celistvosti.
Vše ukládá do paměti.
Ještě ho čekají probuzení s ní v náručí, dny rudě sladké jejími rty, rozesmáté pošetilostmi; a možná týdny. Hodlá si uchovat každou z minut. Třebaže ví, že až nastane ten den, uvalí své vzpomínky do klatby, nikdy nenavštíví.
Ale bude je mít.
Přetočí Fay k sobě.
Děkuji ti za nový svět, který jsi mi ukázala. Byla jsi skvělou průvodkyní.
Děkuji ti za krásu. Děkuji za bolest.
A přísahám, ať se stane cokoliv – moment, kdy jsem tě poznal, neprokleji.
Odhrne jí z tváře nespoutaně volné kadeře. Chce vidět něhu v jejích očích.
Snad za to může opojnost zřídla, závratná tíha okamžiku. Nebo si víc nechce lhát. Co na tom záleží. Právě nyní, právě zde, ví bez nejmenší pochybnosti.
Odpusť, že ona dvě slova ode mne neuslyšíš, plamínku bosý. Co kdybys poznala, že jsou pravdivá?
Ale chtěl bych ti je říct.
Zvedne druhou ruku, rozevře dlaň, podá Fay lahvičku s lektvarem Poslání. Ani se ho nezeptá, co to je, proč. Přijme ji, odzátkuje, přiloží k ústům. Vypije do dna.
„Audi et face,“ vysloví Tom; noční obloha objímá Zemi, kolébá v náručí, zulíbá ostré hroty horských štítů, kráčí po hladině moří.
„Zatanči mi.“
Opřený o kámen Osudu, sedí v trávě, dívá se. Oranžové, rudé vrstvy látky vlají, obtékají paže, lýtka, vzdušně políbí kotníky.
Kdykoliv to můžeš zkusit znovu. Příště to vyjde, řekne Černá, složí mu hlavu do klína.
Přesně tak, přitaká Tom.
Diamantová leží z druhé strany, blízko, že se ho dotýká. Stočí k němu své krvavé drahokamy.
Nikdo to nezvládne napoprvé. Věř mi, pronese s hebkým hrdelním zavrčením. Objeví se jiné příležitosti.
Pravda, přitaká Tom.
Položí ruce na obě z šelem, prsty projede jemnou srstí, každá je cítit trochu jinak.
Hezké lži. Dobře se poslouchají.
Tuhle válku jsem prohrál.
„Jsem si poměrně jistá, že tvé přání by vyplnila i bez Poslání,“ prohodí. Skrytá kouzlem Halení; jen Tom smí vidět.
„Tančit mezi střepy je tebe milovat.
Však střez se, drahý, srdce mé;
neb za tanec svůj
a nohy zkrvavené
co Salome tvou hlavu mohu zažádat,“ odříká Tom, pomalu, neutrálně. 1
Pousměje se. Hořkosladce. Ironicky.
Elspeth složí své mohutné tělo na zem, poblíž. Šelmy neruší. Ví o nich? Nepřekvapilo by ho to.
„Jsi tu, s neutralizačním lektvarem, tudíž s úmyslem mne požádat, abych to nedělal. Chci vědět, jak je to možné?“
Neohlédne se po ní.
„Ujišťuji tě, Tome, cokoliv zavánějící prosbou v mém plánu nebylo. Jednoduše bych ti v tom zabránila.“
Teď už se podívá.
„Proč?“
„Protože ty nejednáš ukvapeně. A já nejsem stoupenec, slepě plnící tvé rozkazy. Jsem tvůj přítel, Tome.“
Tikne vteřina ticha. Oba se zahledí před sebe na div světa, nikým dosud neviděný. Ohnivý tanec divnovíly mezi třpytnými pramínky magického vodopádu.
„Naneštěstí ses nemýlil v daru své matky. Jejím varování.“
„Tvrdila jsi, že nemáš dar Vidění.“
„Nemám. K čemu by mi byl? Znám někoho, kdo zná někoho… víš, jak to chodí. Sbírám informace. Hledám, kupuji, kradu. Draze prodávám. Pro tebe jsou zdarma. Těší mne být svědkem tvého růstu. Obnovuješ stabilitu, kterou nikdy neměli zničit. Kéž bys uspěl.“
„Podivné řeči na bílou čarodějku.“
Elspeth se krátce zasměje, ještě sis nezvykl?
„Protože nejdu s davem? Proč s ním nejdeš ty?“
„Ubírá se špatným směrem. Co jsi zjistila o matčině varování? Po všem, čeho jsem dosáhl a ještě získám, mne porazí láska? To mi říkáš?“
„Znáš proroctví; jsou vždy tak srozumitelná a detailní,“ utrousí Elspeth s despektem. Načež s povzdechem kývne. „Přesto nelze nechápat, že se v ní skrývá nebezpečí; pro tebe. Dost možná vícero způsoby. Ovšem že by tě porazila? Ne, to jisté není.
Žádná lidská bytost lásce neodolá. Všichni milují. Sebe. Svou moc, prestiž, postavení. Krásu. Mládí. Peníze, majetek, úspěch. Vlast. Jiné lidi. Blízké či tak nějak všeobecně. Všichni, Tome.“
„I ty?“
„Jistěže.“
„Jiné lidi?“
„Dokonce několik. Neznáš je.“
Tom zakloní hlavu, opře se temenem o kámen. Fay tančí, čarosvůdná.
Měl by běsnit. Nebo si zoufat. Nic z toho necítí.
Snad rezignace? Přijetí? Šok?
Co je to za pocit, který se vám schoulí na srdci, bezezvučně němý spolyká slova i zvuky, přináší dojem beztíže?
Odmaskované postavy, Štěstí omluvně pokyne. Možná já; bývám taková ve zlé chvíli.
„Navzdory jasným hrozbám, milovat černou magii je snadné. Přirozené,“ řekne Tom.
„Rozumím ti,“ přisvědčí Elspeth vlídně, „pouto s magií je naší součástí, z něj riziko věštby nevychází.
Tome. Právě ses poprvé střetl s nesmírně mocným protivníkem. Kam se poděla tvá moudrost a zkušenosti? Skutečně nevyužiješ své znalosti Umění války? Hodláš promarnit jedinečnou šanci? Odmítáš zažít na vlastní kůži kolik síly i odhodlání láska dává, kolik bere, jak mocná může být, co vše jsou lidé ochotní pro ni obětovat? Jakými dary je odměňuje? Kdy je činí nezranitelnými a kdy slabšími než dým? Pokud tě to v budoucnosti čeká, nechceš mít výhodu, znát slabiny, její i své?
Přestaň se vzpírat. Poddej se své lásce k Fay, prožij, seznam se, odhaluj. Abys jednou mohl zvítězit; poznej svého nepřítele.“
Tom přetočí tvář, dlouze se na ni podívá, vážně, upřeně.
„Děkuji, Elspeth.“ Zúží zorničky. „Jsem schopný pochopit, proč mi pomáháš. Ale ty děláš víc. Mnohem víc. Máš mne ráda. Proč? Znáš mě, snad lépe než kdokoliv jiný. Musíš vědět, že ti důvěřuji, ale závěrečné rozhodnutí si ponechám. Že si tě vážím, vnímám naše spojenectví za mimořádně cenné; a bude-li to pro mne někdy výhodné, bez výčitek tě předhodím lvům.“
„Já vím,“ souhlasí zmateně, „samozřejmě. Je pro tebe tolik nepředstavitelné, že by tě někdo mohl mít rád, aniž by si třeba jen v duchu přál od tebe na oplátku totéž? Či cokoliv jiného?“
„Ano. To je.“
„Skvělé. Jsem ráda originální,“ a přimhouří víčka, zhluboka nasaje kyslík do plic. „Také vnímáš tu energii kolem? Je dnes něčím jiná. Intenzívnější. Sálá mocí… Nepomiluješ se tu s Fay?“
Tom nehne brvou.
„Uprostřed zřídla? Ne, odpusť. Jisté věci jsou i pro mne svaté.“
„Záleží na tom, jak je bereš. Můžeš dávné sídlo Stínovládců zhanobit barbarským chtíčem. Nebo kolébce magie požehnat oslavou krásy života,“ pokrčí mohutnými rameny. Natáhne se k němu trochu blíž. „Byl bys prvním,“ špitne spiklenecky. „Nejspíš i jediným. Odoláš?“
Tomovi to škubne rty. Potřese hlavou.
„Ty jsi velmi zkažená bílá čarodějka.“
Vstane. Zvolna vykročí.
Ne, nemůže odolat. Nechce.
Navíc, má v sobě cosi špinavého a zřídlo nepomáhá.
Fay by mohla.
„Budu strážit, aby vás nikdo nerušil. Tome?“ zavolá přidušeně. „Chceš, abych se dívala?“
Tom se rozesměje.
Jde dál, Elspeth vztyčí nad Tarou bariéru, spokojená ho vyprovází pohledem.
Má ráda jeho smích.
Hluboko v jejím měkkém těle, hluboko ve sladkých ústech, v zámotku její něhy, vpletený do vraních vlasů, dvojí srdeční tep jednolitě zvoní; doma.
Zřídlo se prohne v bezdechém výkřiku, pojme je do sebe, každičká z kapek nese poselství o slasti; a stébla trávy, sytě zelená, se omámeně vzrušená rozševelí.
Kruh započal.
____________________________________________________________________________
pozn. autora
1) Alice O’Really, Salome
První z velkých střetů sám se sebou má tedy Tom za sebou. Snad se mi nyní, v celkovém obrazu kapitoly, ho podařilo vykreslit aspoň trochu věrohodně. Že by se někdy přestal bouřit si představit neumím; zároveň si ale dokáže vychutnat plnými hrstmi, co dobrého mu láska přináší. Jeho devátá kapitola byla pro mě mimořádná, psát ji bylo... ano, jako propadnout králičí norou. Přála bych si jistou dlouhou pasáž psát znovu a nikdy nepřestat :-)
Ovšem příští týden nás čeká Harryho návrat do reality, Draco, Poppy, Jones. A jedno z dalších odhalených tajemství Žlutoočky; moc doufám, že vás překvapím ;-) Sama ještě netuším, jak a kde kapitolu rozdělím, čeká nás hodně smutku, hněvu, ironický nadhled černého humoru, popírání, tisíciletá kletba, návštěva Bradavic, první úkol ve funkci likvidátora a jak to u nich vlastně funguje, zlomení dalších dvou pečetí, děsivé nebezpečí, hluboká ztráta. Nový spojenec.
Kde bude nehmotný Severus bezmocný, najde Harry Dracovo objetí, kam za ním nedosáhne nikdo, opře se o svou lásku k Severusovi; a kde bude ztraceno vše, zrodí se naděje. Draze vykoupená. Hm... snad jsem vás tím neodradila :-D
Dvě poznámky na závěr:
- obdržela jsem nový dárek do Zelených pro Severuse, jistě se tu brzy objeví (a já ty své, dej Merlin!, dopíši též)
- čtenářka alichay přinesla báječnou zprávu pro millovníky Roku, Aspen in the Sunlight oznámila, že hodlá pokračovat ve své závěrečné části trilogie, Rodině jako žádné jiné; díky, alichay!
Děkuji vám všem, přeji nádherný den, kéž jsou vaše hry jen šťastně veselé.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Nemám tušení, kam se poděl ten cca měsíc, co jsem tu byla posledně o.o Asi mě vcucl nějaký časový vír, či co, ale pořád toho mám prostě hodně a strašně mi ty dny utíkají. Doufala jsem v nějakou klidnou chvíli, abych si s chutí užila tvoje rozsahem tučné kapitolky... a paradoxně ten čas nacházím
teď, když jsem přímo v práci. (Mám holt prazvláštní pracovní zaměření.) Tak beru čas, dokud je mi dáván. Mrzí mě, že se tu objevuju po takové době, moje ticho nebylo ani záměrné, otrávené, ani
nijak jinak negativně myšleno. Zůstávám se Stopami. ♥
Zbožňuju, jak Fay vedle Toma roste. A on vedle ní, Merline!!! Oba jsou tak strašně jiní, než jací
byli na začátku! Pokaždé si ale říkám, že teď, teď už je Fay hotový člověk, a že teď už nepřekročí své
hranice... a ona je zas posune o kousek dál. Plukovník... Tu část jsem si až nechutně užívala. JO, mrazilo mě, ale to monstrum prostě potkalo osud, který k němu sedí. (A opakovaně se chytám při tom, jak přemýšlím, co Toma dovedlo do jeho vlastního děsného konce... Vlastně, na mém názoru nezáleží, a na čím vlastně jo?... Kdo ho vlastně může soudit?... Tvůj Tom je tak komplexní bytost, tak komplikovaná, že už teď si přeju, aby se věci vyvíjely trochu jinak a on se nestal tím, jaký je v EK... A už teď vím, že Fay mi bude velmi, velmi chybět.)
A že ti dalo zabrat jejich milování, skutečně nechápu. :D Bylo to psané skvostně, s kouzelnou něhou, bylo to přesně takové, jaké jsi to mohla napsat pouze ty. ♥
Tak já jdu dál, přede mnou je ještě mraky nepřečteného, jupí! A navíc... Harry! Dvakrát jupí! Miluju to jeho špičkování s Dracem, snad mě opět nějaké čeká. :)
<3 <3
(Amáta, 9. 4. 2017 14:50)
K přečtení jsem se dostala bohužel po více jak týdnu, jelikož jsem večer před vydáním této části podlehla nutkání přečíst si všechny Tomovy linie ještě jednou. Rozhodně toho nelituji, vrátit se ke Stopám po dlouhém dni je pro mně téměř příjemnější jak vrátit se domů po dlouhé dovolené. Děkuji ti za tvá slova, o která se s námi tak láskyplně dělíš.
Merlin s Tebou!
Amy
Láska
(Issabella, 2. 4. 2017 18:18)
Alice, asi se budu zase opakovat, ale miluji tvého Toma (neboj, ne víc než zbožňuju Severuse s Harrym) a opravdu, ale opravdu ti ho věřím. Je tak... lidský. :-) a ten jeho strach z lásky!? Je to strach? Teda ne přímo z ní, spíš z toho co z něj dělá. Podivné proroctví o lásce. Byla jeho zhouba. Proč ji nechtěl poznat? Přijmout? Ach jo, pořád bych si pro něj přála takový maličkatý zázrak, ale to by musel skončit jinak celý HP a i tvůj Elysejský klíč.
No co, snít můžu. :-)
Děkuji ti za úžasný výlet do magického světa, snad mi ten pocit vydrží zas až do pátku. I když tentokrát to bude Harry a ten je....Hodně emotivní. :-) malý emoční uragán. Těším se!
Přeji ti krásný den i celý týden a Merlin s tebou.
-
(L., 2. 4. 2017 11:00)
Nikdy bych do sebe neřekla, že mě střípky Toma a Fay tak zaujmou. Musím přiznat, že si jejich příběh vyloženě užívám. Jsem moc zvědavá, kam je nakonec jejich cesta zavede.
Děkuju za další krásné chvíle prožité ve Tvém příběhu.
uf...
(miamam, 25. 4. 2017 16:15)