www.elysejsky-klic.estranky.cz - Stopy Šelmy - 8. kapitola Tom

8. kapitola Tom - O tom prvním a té druhé I. část

Amy Lee - Sally’s song

Noc jak belhavá stařena se plouží zahradami, záda tíhou let sehnutá, plášť potrhaný. Hlavu plnou truchlivých vzpomínek na roztančené mládí, šedé vlasy mračen zacuchané. Holí se vztekle ožene po Měsíci; táhni, slídile.

Fay leží na posteli, hledí do stropu, ani dnes k ní spánek nezavítá. A noc se zdá nekonečná…

Ohnivá sedí na parapetu, kýve svěšenou nohou, splétá tenký pramínek kadeří, koneček rozdmýchá do plamínku.

Ozve se tiché zaklapnutí, obě okamžitě pohlédnou ke dveřím.

Lord tedy také nespí.

Naslouchají, jak téměř neslyšně kráčí chodbou. A jako vždy u Fayina prahu zastaví.

Ale dál nepůjde; obě to ví.

Jak dlouho už se jí vyhýbá, deset dní? Dvanáct? Víc? Čas splývá; jen osiřelé noci se zdají bez konce.

Od Tary spolu stěží promluvili; několik letmých setkání, letmých doteků, letmých pohledů.

Zdá se stejný. Ale není. Je tu – a přitom odchází. Stále jen odchází.

Fay to cítí. S každým slůvkem, nepřítomným úsměvem, bezděčným pohlazením; touha se z nich všech vytratila, chvátavě jak kalná voda po dešti zmizela v podzemních stokách, pozřelo ji smutno.

Takové sucho, matko.

Prosklenými oblouky oken do místnosti proniká šedavě modré světlo, obkresluje siluety skříní, po zdech kreslí pitoreskní obrazce.

A Lord stále stojí u Fayiných dveří.

Cítíte můj žal po vás? Pošle k němu myšlenku; pokud vůbec ještě její mysli naslouchá. Jsou dny, kdy si není jistá, zda ví aspoň o její přítomnosti.

Tolik síly mne stojí oplácet úsměvy naše chvilková střetnutí; když vím, že vzápětí odvrátíte pohled, zvednete se od stolu, překročíte práh. Už v příchodu odcházející.

Cizota se nastěhovala do našeho domu, má lásko. Vzala lesk barvám, hlas zvukům, zakryla vše jedovatou mlhou; a byl jste to vy, kdo ji pozval dál.

Zoufám si, můj Lorde.

Tisíckrát raději shořím ve vašem jediném vášnivém objetí než sledovat to nelítostně – pomalé – vychládání!

Fay vydechne, znaveně, vyčerpaně, prázdnota se už stěhuje do duše, obsazuje každý kout; v okovaných botách drtí sladce pošetilé vzpomínky. Nic nemá váhu prázdnoty. Lidské kosti ji neunesou. Jednou se prázdné srdce vámi propadne; zpřetrhá tepny, rozláme žebra, prorve se skrz vnitřnosti. Tolik váží samota. Ale to není nejhorší, ne. Její největší krutost spočívá v tom, že vás nezabije; zanechá v rozsápaných ostatcích sebe sama, neschopné pohybu, jen oči vám zůstanou a věčná smyčka starých snů, co už neplatí.

Proč nám ti, které milujeme, na odchodu nezlámou vaz? Tolik se hněvají, tolik jsme je zklamali? Nebo jsme jim prostě jen už tak lhostejní.

Nejspíš.

Já hloupá. Na okamžik jsem uvěřila, že mne dokážete milovat.

Poznal jste to také?

…Vždyť já vím, že ano.

Fay se usměje; vyšle k neprodyšnému dřevu zavřených dveřím svůj nejniternější, nejlaskavější úsměv, projde skrz?

Je dobře, že se bráníte.

Přeji vám vítězství.

Zaskřípění prken pod běhounem na chodbě.

Lord odchází.

Jako každou noc. Od Tary.

Fayina víčka zvolna klesnou. Stejně není na co se dívat.

... Nebe bylo zlé a vzdálené,

nebe bylo legendárně hluché.

Zeptali jsme se. Láska řekla: Ne.

Tak jsme umřeli. Jak jednoduché.₁

Tom touží vstoupit. Touží po jejím těle. …Ne.

Touží po ní.

A v tom je ten problém.

Vnímá její stesk, trápení, jak svůj oheň halí do smutečních rouch poslušné rezignace. Nelíbí se mu to, vždyť právě její divoký žár ho uchvátil jako první, téměř svedl.

Jenže tohle už není hra, má milá.

Cosi se zvrtlo.

Tolik touží vstoupit!

A tak se přiměje pokračovat, první kroky trochu těžkopádné, sejde schody, obraz černé kaly se odkloní. Tom sestoupí do sklepení, překročí práh laboratoře.

Nasype do kadidelnice novou směs pryskyřice z listů cistu labdanového, nejlepší pro silné uzemnění, uvědomění si sebe sama. Zapálí uhlíky. Místností se zvolna rozvine vůně, pokaždé trochu jiná; květinová, jindy mechová, ambrová nebo medová. Nikdy nevíte.

…Jako u Fay.

Tom usedne do křesla, vypije Posilňující lektvar, jen tělo se zdá vyčerpané neschopností spát. Mysl čistá nitroklidem je stoicky lhostejná.

Nerozumím. Proč čím víc vítězím, tím větší pocit ztráty na mě dotírá?

Nic není takové, jaké znám.

Někdy tu jednoduše prosedí celý den.

Přemýšlí. Nachází odpovědi.

A žádná řešení.

Fay zatím procházívá domem, posedává na schodech sklepení, promlouvá s věcmi, směje se. S každým dalším dnem méně.

Včera strávila všechen čas na schodišti. Nezasmála se jedinkrát.

Tomovi ten zvuk chybí.

Postrádá její pohled, plný lásky, odevzdání, věrnosti. Stýská se mu po tvaru jejích kotníků v jeho dlani.

A nic z toho cítit nechce. Je to matoucí.

Současně na ni nedokáže přestat myslet.

Někdy to vyvolává hněv; ten je dobrý. Připomíná, co je důležité.

Ale jindy…

Tom na okamžik zavře oči. Soustředí se, čistí hlavu od myšlenek, ponoří hlouběji do svého nitroklidu.

Rozebírá své emoce, rozplétá zamotané klubko, přiděluje jim jména. Až zůstane samo jádro všeho, skryté pod tím vším zmatkem, možná ho navrstvil on sám.

Protože tenhle pocit zná, jeho chuť i barvu; ačkoliv se s ním dávno nesetkal. Roky.

Ta ironie ho téměř pobaví.

Strach ještě nikdy nebyl tak opojný.

Ale nejsi to ty, které se bojím. Kdepak, Fay.

Děsí mne moc, kterou nade mnou bez boje získáváš.

To nebylo součástí plánu.

Fay vstane z lůžka. Dojde k Ohnivé, posadí se do protějšího rohu širokého zděného parapetu, přitáhne nohy až pod bradu. Hledí ven.

Nebe je pod mrakem, šero v cárech visí zachycené mezi větvemi stromů.

Dnes poprvé Fay chybí déšť. Drobné mrholení, jež se jí zachytí na tváři, pomalu slévá do kapek, slzavě klouže po líčkách.

Ale mlčenlivé stíny pokyvujících se keřů stačí také; dokreslují melancholii všech nemilovaných, hledících na ně z oken prázdných ložnic.

Sleduje nejbližší domky, jejich zatemnělá okna, někde slabou zář; nejspíš z dětských pokojíčků. Kouř stoupající z komínů, zavřené kalichy květů na pěstěných zahradách.

Opře se tváří o složené paže. Jsou tam šťastní, za těmi krajkovými záclonami, opředení vůní právě vypraného prádla, čerstvým pečivem? Jaké jsou asi jejich noci? O čem přemýšlí, když nemohou spát? Sejdou do kuchyně, rozbalí kelímek vanilkové zmrzliny, sladkostí zaženou zklamání dne nebo jen čekají, až její aroma a zvuky přilákají ostatní členy rodiny? A noc se stane společným tajemstvím, plným tlumeného smíchu.

Jaký je asi jejich život, mezi těmi zdmi, za těmi okny? Dobrý; tak, jak prý život být má? Plný všedních starostí a malicherných hádek, které samy vyšumí, plný rozhovorů, společných snídaní, výletů? Večerů, kdy žádný není sám?

…To by asi mohlo být hezké.

Přesto jim nezávidí. Ráda je sleduje, ráda si představuje, že je jednou z nich. Ale neměnila by.

Stejně bych nevěděla, jak takový život žít.

Prošla jsem dětstvím plným lesů, nespoutaného tance a matčiných laskavých dlaní, prošla jsem ledovou plání, kde každý krok mohl znamenat propadliště do zamčené dubové skříně. Abych jako fénix povstala z ohně a jeho část si odnesla v sobě. Dokud nedohořel, když jste ho přestal živit.

Stejně jsem za vše vděčná.

Vždyť co oni vědí? Zámotky oslepené pavučinou obyčejných radostí; nemohou rozeznat slávu ráje, když nepoznali pekelný mráz.

A ráj tady na Zemi nemůže trvat věčně, na to jsme příliš malí. Omrzel by nás.

Takže je vše v naprostém pořádku.

Ohnivá pustí nedopletený cůpek, natáhne se po Fay. Vezme ji za ruku. Jen tak. Nic víc.

Sedí spolu, vyhlíží z okna, stařena noci dobelhala za obzor, její potrhaný šat svlékl zem, první náznaky rozednívání se zarděly na obloze.

…Takové sucho, matko…

Fay drobně stiskne dlaň Ohnivé, usměje se.

Vlci v jejích očích jsou vyhublí na kost, leží, němé modrobílé zorničky zaprášené letargií.

„A to je vše?“ promluví Ohnivá vážně. „Neuděláš nic?“

Fay se pousměje, rty potažené smutečním závojem.

„Už tak jsem získala víc, než v co jsem kdy doufala. A nemyslím tím tenhle nový svět, všechny zázraky, svobodu. Tebe. Vždycky jsem si myslela, že… kontakt… mezi ženou a mužem…“

„Sex,“ utrousí Ohnivá, „říká se tomu sex, drahoušku.“

Fay pohodí hlavou.

„Nevím, zda to byl sex s plukovníkem. Vím jen, že to bylo nutné zlo. Bolest, hanba. Cosi ohavného. Spoustu let jsem bojovala především s tím, abych zvracela až po tom. Bral si mě roky. A víš, kdy jsem poprvé pocítila rozkoš? Když mě Lord pohladil.“ Jemně zasněný pohled, obsidiánové nebe pohaslé, v černotě díry jako vzpomínky na dávno vychladlé hvězdy.

„Do té doby jsem ani netušila, že takové pocity mohou existovat. A potom mne políbil. Objímal, hýčkal, dal mi pocítit svou vlastní vášeň. A bylo to… Bylo to krásné, Ohnivá. Šokující. Ochromující. A když pak na Taře…“ krátce se odmlčí, emoce příliš živé. Mrazí z nich i žhne zároveň.

„Tam jsem poprvé sama toužila,“ vzhlédne k Ohnivé, syrová jak čerstvá rána. „Zasáhlo mě to jako blesk, já toužila, aby se mne dotýkal, aby si mě vzal, poprvé jsem se chtěla dívat mu do tváře, protože jeho rozkoš je něco, co vidět chci a chci mu ji dát všechnu a chci se dotýkat jeho! Rozumíš?! Nikdy, nikdy jsem se na plukovníka nepodívala. Nikdy se ho nedotkla. Přišlo mi to odporné. A já blázen myslela, že takové to být má,“ zasměje se, trochu trpce, trochu pobaveně. Zavrtí hlavou. „Ale nemá. Může to být jiné, úplně jiné. Lord mi to ukázal.“

„Aby ti vše vzápětí odepřel?“ nabídne Ohnivá jedovatě.

„Ne,“ přimhouří Fay shovívavě víčka. „To není trest. Ani zkouška. A snažíš se marně, nebudu k němu za to cítit nenávist. Prožila jsem krásu. Jsem mu vděčná,“ řekne pevně. Klidně.

Ohnivá přejede něžně palcem přes její dlaň ve své.

„Vždyť já vím… Tak proč se ho vzdáváš?“

Fay pokrčí rameny.

„Nabídla jsem víc, než chtěl.“

„Možná,“ přitaká. „Což neznamená, že to skutečně nechce.“

„Odmítám ho měnit, Ohnivá.“

„Neměň,“ kývne klidně. „Dej mu, co má nejraději; boj.“

Fay se tiše rozesměje. Já s ním?! I kdybych snad měla šanci…

„Nechce se mnou bojovat. Chce zapomenout.“

Ohnivá trhne rameny.

„Pravděpodobně. Ale i já něco o dobývání vím. Když se nám nepřítel vyhýbá, musíme přinést válku k němu.“

„Lord není můj nepřítel.“

„Ne. Není,“ souhlasí. Přisedne blíž, vezme Fay kolem ramen. „Když odmítá svou královnu, je nepřítelem sám sobě.“

Skloní se, vtiskne jí na čelo měkce vřelé políbení.

„Lovci jsou lest a tisíc tváří. Někdy nosí naši vlastní. Opustíš ho, Fay? Dovolíš, aby podlehl svému nejděsivějšímu protivníkovi; svému strachu? Copak to neslyšíš?

Za dveřmi se střílí.“

Koncentrovaný. Soustředěný.

Tom přetočí stránku, Slova Stínu. Hledá kouzlo, kterým by Fay označil. Potřebuje být schopen vždy určit, kde se nachází a v jakém stavu, současně ji chránit proti manipulaci s myslí, vkouzlení lektvarů. Kdyby byla kouzelnicí, bylo by vše snadnější, existovaly způsoby, jak se svázat s magickým jádrem druhého…

A opět zjistí, že kdoví jak dlouho hledí na tutéž stránku. A nemá tušení, zda ji četl.

Magicky ji k sobě připoutat.

I ta myšlenka je zrádně slastná. Chce to.

Ano.

Mít ji jako nikdy nikdo.

Mít způsobem, kterému se nic z toho, jak ji kdy plukovník vlastnil, nemůže rovnat!

Pachuť v ústech, hnilobný sliz sebepohrdání. Téměř k zalknutí.

Jsem směšný.

Porazil jsem ho. Ukradl mu ženu z jeho vlastního domu.

A stále mám pocit, že je to on, komu patří.

Jak – patetické.

V žádném směru se mi nemůžeš rovnat, plukovníku Belamore. Jen mé absurdní emoce ti nasazují korunu vítězů.

Mne miluje, se mnou žije, pro mne je ochotná kdykoliv zemřít; vždyť i tvé jméno jsem z ní sejmul!

A přesto ji svět stále vnímá jako tvou.

Potřese hlavou. Nezvané myšlenky sežehne netečností; iracionální a bezvýznamné.

Opět se zahledí do stránek. Zotročující kouzlo, stvořené pro mudlovské služebníky; nese prvky ochrany, vlastnictví, koriguje jejich smýšlení. Tohle?

Ne.

Jejím největším darem a předností je dobrovolnost všeho, co mi dává.

Též tím nejsvůdnějším. Jak mimořádné.

Vlčí královna, která se o své vůli rozhodla být dobrovolným jehňátkem.

Jen pro mne.

…Táhněte, hloupé emoce, rušíte; Tom rázně přetočí list.

Hledá dál. Kouzlo bezpodmínečné poslušnosti, něco mezi soustavným Imperiem a Nezrušitelným slibem. Zbytečné; to mu Fay dávno dala.

…Na jednu stranu mne blaží, s jakou pokorou přijímáš mé odmítání, plamínku. Vnímám tvůj zármutek, tu potřebu. Bolest. Bezbřehou. A přesto je ve tvých očích žalná tryzna poslušnosti. Půjdeš, kam určím. Bez odporu.

Ano; to mám rád.

Tom otočí stránku.

Uzavírající kouzlo? Jeho mudlovský nositel nevidí, neslyší nikoho jiného než svého pána.

Ne, Tom pokračuje na další inkantaci, potřebuje, aby Fay vnímala i ostatní; tohle jsi měla použít ty, matko.

Varovná kouzla, podřizující, sledovací, identifikační, je jich mnoho, v každém trochu z hledaného, ale žádné dokonalé; Tom je trpělivý.

…Na druhou stranu mě rozčiluje, jak lehce se mne vzdáváš. Nebudeš o mě bojovat?

Tak málo pro tebe znamenám?!

Černá kala udělala vše; neobětovala jen svou krev vznešeného rodu, neriskovala pouze vydědění, zneuctění, vězení. Odhodlala se podstoupit i nebezpečí největší – hrozbu odmítnutí.

Možná jsou na tohle divoké vlčí máky příliš hrdé…

Nejhorší na tom je, že se cítím zklamaný.

Tom se v duchu trpce zasměje.

Také sis, matko, tolik protiřečila ve vlastní hlavě?

A s netečnou rezignací knihu odloží. Stejně ji nevnímal. Přivolá láhev červeného vína, pozdní sklizeň, Fonte Puro Sangre, Fontána čisté krve, hebce sametová chuť, vůně tmavých třešní, cedrového dřeva a doutníku. Nalije si sklenku. Kupuje ho často, především proto, že kvůli vysoké ceně si ho většina čistokrevných nemůže dovolit; přijde mu to půvabně ironické.

Upíjí zvolna. A mysl zrádně zašeptá úryvek veršů, vytanou, prozní; zlehka, jak břit hrdlem.

Mé srdce divě životu se rouhá,

mé srdce divě život miluje.

Rty něžně líbá po tobě má touha,

když noc samotou mne bičuje…₂

Tom prudce vydechne, zášleh hněvu; na Fay, plukovníka, Albuse! Na všechny. Ale nejvíc na sebe, když vlastní vědomí ho sráží zmatkem a nejistotou.

Jak se má vydat konkrétním směrem, když nemá jasno… vlastně už v ničem?

Dopřeje si hluboký doušek, postaví sklenku na stolek, tvrdošíjně se vrátí ke knize; zarputilý. Vymýtit zbytečné myšlenky, sežehnout emoce. Ruší.

Soustředit na podstatné.

Tak je to správně.

Je o dalších dvacet stránek, dvacet nevhodných kouzel dál, když zaslechne tlumeně vzdálený zvuk. Tupý úder, tříštivé zaznění skla. A znovu.

Hbitě zkontroluje ochrany domu, vše v pořádku, žádný narušitel. Vychází to z kuchyně, kde cítí i Fay.

Znovu.

Tom založí stránku, odešle knihu do bezpečí, vstane z křesla. Projde chodbou, vystoupá schodiště. Téměř pravidelné rány neutichají.

Tom nahlédne přes práh. Fay v ohnivě rudých šatech stojí bosá u skřínek s nádobím, podlaha pokrytá střepy, v ruce má talíř. Možná ho slyšela, možná už dokáže vycítit jeho přítomnost; ohlédne se přes rameno, zářivě usměje.

„Dobré ráno, můj Lorde,“ skloní mírně hlavu, „neposnídáte se mnou?“

Tom se opře o stěnu hned vedle dveří. Sleduje ji; zdá se… jiná?

„Nemám hlad,“ řekne.

„Dobře,“ věnuje mu Fay další vroucí úsměv. A pustí talíř v ruce. Spadne, rozbije se, střepy rozletí do stran. Fay vezme druhý, zamyslí se, pokrčí rameny. „Myslím, že ani já nemám hlad.“

Propustí talíř mezi prsty, další hroty se přidají k novému porcelánově ostrému koberci.

A Tom začne být zvědavý.

„Čaj?“ uchopí Fay jeden z květinových šálků.

Tom přimhouří víčka. Ale nespustí z ní zrak.

„Ne, děkuji.“

Fay šálek propustí z prstů, ten se roztříští v bílé spršce. Natáhne se po druhém.

„Máte pravdu. Ani já nemám chuť.“

I druhý se zřítí na podlahu, změní v střepy.

„Možná kávu?“ vzhlédne Fay, tvář mírnou, klidnou.

Tom založí paže na prsou. Pobaveně; ačkoliv znát to nedá. A v podhoubí se už líhne pocit, ještě vratký.

„Ne, děkuji,“ odvětí.

„Pravda, je příliš brzy,“ přikývne Fay souhlasně, další šálek propadne hrdlem, rozletí se na kousky. „Raději si také nedám.“

Vezme nejbližší hrneček ze skřínky, zaváhá. Ověnčený drobnými modravými kvítky. Postaví ho na linku, vezme jiný, s květy ibišku, pustí z výšky.

Podívá se na Toma, tajnosnubně mrkne.

„Už vím. Horká čokoláda?“

Tom musí kontrolovat tvář, ústa se snaží zvlnit do úsměvu.

Ano.

Tak přeci jen se hněváš.

…Konečně, vydechne s nadšením, úlevou; a ten pocit chutná.

„Ne. Děkuji,“ pronese nevzrušeně.

Fay zachmuřeně přitaká.

„Tušila jsem to; nápoj pro staré dámy,“ znechuceně sama nad sebou zavrtí hlavou. „Jak mě to jen mohlo napadnout?“

V mžiku odsouzen dopadne šálek na podlahu. Druhý za ním.

Fay se natáhne na špičky, aby dosáhla na vyšší poličku. Stojí tam sklenky na víno. Vezme mezi prsty hned dvě za jejich dlouhou stopku.

„Víno na zahřátí? Je tu dnes trochu chladno.“

Tom už se neovládne, nechá pobavení vstoupit do svých očí.

„Ne,“ řekne. „Děkuji.“

Sklenky cinkavě potřísní podlahu tisícero blýskavými střípky.

Fay se natáhne po broušených skleničkách na whisky, Tom zvedne jednu dlaň.

„Mám otázku.“

Vydá se k ní, střepy a zlomky pod podrážkami křupou jako zmrzlé listí. Dojde k Fay.

„Proč tenhle dostal milost při genocidě naší kuchyně?“ ukáže na odložený šálek na lince.

Fay se pousměje, snad trochu rozpačitě.

„Pomněnkový,“ řekne tiše. „Váš Albus.“

„Ah. Zajisté. Co tenhle?“ vyjme ze skřínky s ornamenty v barvě bordó.

Fayin výraz zchladne.

„Maria Duncanová,“ oznámí tvrdě.

Tom jí ho podá. „Tu osobu ve svém domě rozhodně nechci.“

Fay zmateně mrkne; a tvář jí změkne úsměvem. Takovým tím skutečným, ze srdce. Téměř veselým. Jen téměř.

Stejně Toma osvěží jak pramenitá voda; hbitě následovaný zasmušilým poznatkem, netušil jsem, že žízním.

Fay si zatím šálek od Toma vezme, vteřinku přemýšlí. Rozmáchne se, mrští jím o protější stěnu.

Tom se v duchu rozesměje.

Ano; ano!

Hoř. Víc.

Uchopí Fay v pase, posadí ji na stůl, podlaha je už pro její bosá chodidla nebezpečná. Vybere další šálek, posetý růžemi.

„Tenhle?“

Fay našpulí ústa, mělká přemýšlivá vráska na sněhovém čele.

„Rudý,“ nastaví dlaň.

Tom jí ho dá, porcelánový Kieran Hollington už letí vstříc svému osudu.

„Ten?“

Fay s lehkým uzarděním potřese rozpuštěnými vlasy, roztančí se jí po ramenou.

„Obchodnice z Blankytných hříchů,“ špitne.

„Tu ne,“ postaví ho Tom opatrně na linku vedle Albuse. „Tento?“

„Paní Chatfieldová.“

Už letí proti zdi.

„Tenhle?“

„Plukovník,“ pronese Fay s mnoha odstíny v hlase; nenávist, strach, pohrdání. Stud.

Tom pocítí něco jiného. Hněv.

Nikde se tě nezbavím? Vloudil ses i do mého domu?!

Ale to není vše, ne, hněv zná Tom dokonale, a současný nepřichází sám, znetvořený čímsi podivným… žárlivostí?

Co je to za pocit?! Kde se ve mně vzal, neznám ho, nikdy jsem ho nepotkal, neměl jsem důvod, ani dnes nemám, již jsem ti vše vzal, tak – proč?!

Potěžká ho v ruce. Sevře. Rozdrtí v prstech, na prach porcelánových kostí, na krev bělavého prachu; nevyzývej ďábla k tanci. Samo peklo se přijde podívat. Copak tebe nikdo nevaroval?

Tom nechá střepy proklouznout na zem, sleduje jejich pád.

Smečka ve Fayiných očích zvedne čenichy, v zorničkách se cosi blýskne. Váhavě zvídavé.

Tom otře dlaň do hábitu; nejsi ničím, Belamore.

Vyjme ze skřínky další. Pokračuje ve hře.

„Krkavec,“ zavrtí Fay zamítavě hlavou.

Je usazen vedle Albuse a Obchodnice.

Tom nabídne další, s trsy konvalinek.

„Vaše Bílá.“

„Elspeth? Tu si raději ponecháme. Co tenhle?“

Štíhlý, elegantně tvarovaný, pozlacené ouško.

Fay polkne. Odvrátí zrak.

„Clarice Greerová,“ hlesne téměř neslyšně.

„Kdo je to?“ zvlní Tom levé obočí.

Fay na něj pohlédne, nedůvěřivě.

„Vy nevíte?“

Nitrozpytem do ní vnikne; a už ví, nudná, bezvýznamná, plavovlasá nymfa z plesu v Novém Sarumu. Vybral si ji, protože byla naprostým opakem Fay, tisknoucí se v stroze černých šatech do stínů; věděl, že jí tím ublíží. Chtěl jí ublížit. Dusila v sobě oheň a ten toužil planout. Zasloužila potrestání.

Ale netušil, že ho v sobě nese dodnes.

„Měl bych?“ prohodí netečně.

„Ne,“ vydechne Fay. Vztáhne se po šálku, skoro naléhavě. V očích jiskřičky obav, že jí ho nedá.

Tom natáhne dlaň, vloží ho do její ruky.

A vlci v jejích očích vstanou, tělo na tělo, plec na pleci, ohrnou pysky, odhalí špičky tesáků. Rozhněvaní.

Fay jím veškerou silou švihne o stěnu. Pozoruje déšť porcelánových střípků.

Plamínku…

Jak skvostná jsi, když tvůj pohled plane zlobou a nesmiřitelným odhodláním!

„Chtěla bych smět ho rozbít ještě jednou,“ pronese Fay tiše, zrak upřený k blyštivé hromádce na zemi.

Tom mávne dlaní, ze střepů se vznese šákek zcelený, nedotčený, doplachtí k Fay. Vyvolá to u ní částečně nadšení. Částečně strach.

Bojíš se, že i Clarice z masa a krve ti znovu vstoupí do cesty, ať ji rozbiješ, kolikrát chceš?

Zajímavé.

Každá žena mi nabízí jen jediné; kouzlo nepoznaného.

Ale to ti nejspíš neprozradím.

Tvá žárlivost chutná příliš sladce.

Tentokrát vloží Fay do hodu mnohem víc síly, razance. Šálek se rozbije úplně stejně.

„Můžete ho spravit znovu?“ zeptá se; a Tom ví, na co se ve skutečnosti ptá.

„Ano,“ kývne klidně.

Než stačí zareagovat, Fay seskočí ze stolu, lhostejná ke střepům doběhne k hromádce, bosou nohou promíchá ostrou tříšť.

„A nyní?“ vzhlédne nadějně; je v tom cosi tak důležitého.

Hoř.

Víc. Chci víc.

Tom se pousměje.

„Ano.“

Vlci vycení tesáky, tolik bezmocného vzteku; Fay poklekne, zuřivě promísí pichlavé porcelánové zlomky, všechny shrne na hromadu, to už jsou potřísněné kapičkami krve, zvedne se, chce je zamést, vynést před dům, rozsypat po větru.

Ano…

Bojuješ.

Jak – neodolatelné.

Ano.

Tenhle žár jsem postrádal.

…Ale nevěděl jsem, že tak moc.

Ty celá jsi mi chyběla.

Jak jsem to mohl nevědět?

Je to příliš prudké, příliš silné hnutí mysli; Tom stínovým Evanescem nechá zmizet veškerou spoušť, a už stojí u Fay, zvedne ji do náruče, vrátí se s ní ke stolu, posadí ji na něj.

První uzdraví její dlaně, malé ranky, odstraní zabodnuté střípky; jednu malou ručku za druhou.

Poklekne. Vezme do prstů nejdřív levou nohu, potom pravou, bosá chodidla, i v nich uvízly pichlavé hroty. Tom jim vrátí nedotčenost. Ale nemůže se přimět je pustit. Ne, nemůže.

Patří do jeho dlaní. Prostě tam patří.

A ty sladké, křehké bělostné kotníky vábí, snad slyší i jejich přidušené vzlyky; tak dlouho nás nikdo nepolaskal, zapomněl jsi na nás? Ty už nás nemáš rád?

Vy bláznivé; jak bych na vás mohl zapomenout?!

Hněv pryč, zmizel, byl tu vůbec někdy? Tom si najednou nevybavuje, kde byl celé dny, co dělal. Ani proč. Co ho mohlo přimět, aby si odpíral blaženost, kterou mu nabízí?

Fascinovaný, zvolna obkresluje bříšky prstů jejich pahorky, těší se hebkostí kůže, z té zranitelnosti, žádné ženské tělo mu ještě nikdy nenabídlo požitek z něčeho tak prostého; jenže ne, ne, Fayiny kotníky nejsou prosté, ani obyčejné, je v nich cosi úžasného, zvoucího, oddaného. Její důvěra, víra, se kterou mu je odevzdává, je až zahlcující; vždyť zlomte nohy vlkům a pojdou, rozdrťte kotníky divnovíle a nikdy víc nezatančí, oba zahynou schoulení v houštinách, zlomení i na duši.

A Tom ví, že Fay, tak klidná, od něj stejnou měrou čeká obojí – něhu i zatracení.

Jak má něčemu takovému nepodlehnout?

Propustí jednu nožku, aby mohl tu druhou obemknout v obou dlaních, prozkoumat ji víc, detailněji, sevřít až k bolesti, polevit k jemným dotekům, laskat a poznávat; a náhle ji drží těsně u tváře, dýchne na ni, skloní se níž.

Políbí levý kotník, dotýká se ho rty, klouže po sametové pokožce, neodolá, snad to už ani nebylo v jeho moci, tak dávno to chtěl udělat. Přejede po nich kluzce špičkou jazyka, a ony ho zpijí do němoty, slaně potem, sladce jejím aroma, voní trávou, jehličím a zemí, líbá její kotníky, žádná ženská ústa mu nikdy nedala takovou slast…!

Kromě jediných.

Vztyčí se, příliš hladový, než aby mohl přemýšlet, pohled do její tváře zlomí poslední titěrné vzdorování rozumu, tohle není chtíč, blázne; probuď se!

Jenže její oči planou, miliardy galaxií, mámivé září, jiskří láskou, touhou i vášní.

Tom nechá její kotníky proklouznout v prstech, ale nepustí se, s vražednou pomalostí lechtivě stoupá výš, přes lýtko, pod látku sukně, hladivě splyne přes oblouk kolene a pokračuje dál; nemůže svou dlaň zastavit. Možná mu už nepatří.

Kůže na vnitřní straně Fayiných stehen je jemnější alabastru, Tom rozevře prsty, přimkne se celou plochou dlaně, pokračuje. Dotek naléhavě hrubý potřebou.

Hledí na ni, na její rozevřené rudé rty, je v nich rozkoš a chuť, jakou před nimi nepoznal, ruka snad jen centimetr od jejího klínu, i tak vnímá ten žár…

Fay zvedne pravičku, přiloží mu ji k tváři. Sotva patrnými pohyby prstů ho hladí, zorničky kloužou po jeho obličeji, jako by se tím pohledem sytily, láska v nich vře, jako magma, snadno bys v něm uhořel, ach, tak snadno, prchni, blázne.

Copak jsi kdy od ženy chtěl něco takového?! Zaječí hlásek uvnitř, na hranici zoufalství.

Ne, přitaká Tom, jaksi vzdáleně. Nikdy.

Fay k němu vztáhne i druhou dlaň, vezme jeho tvář do obou, do těch laskajících prstů, jsou něžné, sevření téměř volné; přesto je v něm síla, které se nedá vzdorovat.

Dívá se. Tom se dívá. Nic víc nedokáže.

Jak se k němu sklání, oči dokořán, ovane ho její dech; a potom ho Fay políbí.

Poprvé si svůj polibek vezme sama.

Jen křehký kontakt rtů.

Ale bouře, co se mu prožene nitrem, zničující stovkou uragánů, jím otřese do základu.

Odtrhne se, chvatně odstoupí, skoro klopýtne.

Zděšený.

Otočí se na patě, opustí kuchyň, zmizí v laboratoři.

Jeden by skoro řekl, že šlo o historický okamžik. Tom Rojvol Raddle poprvé utekl.

Stojí uprostřed místnosti. Nehýbe se. Prázdný pohled míří kamsi.

Lektvary, knihy, víno; ne, nic z toho ho právě nyní nezajímá. Nic z toho by nedokázalo zahnat myšlenky.

Co se to… Ne, vím, co se stalo. Už tomu rozumím.

Jen nechápu proč.

Jak je to možné? Jak k tomu mohlo dojít?

Je mudla. Žena. Je vším, čím jsem kdy pohrdal. A nic se na tom nezměnilo – stále tím pohrdám. Stále nenávidím.

A stále vím jasně, proč jsem ji přivedl. Znám svůj plán. Vím, co chci.

A vím, kdo jsem!

Cítí svou šelmu, jak ho na měkkých tlapách obchází; dodává pocit jistoty. Vrací klid a řád.

Ano; tímhle jsem.

Válečníkem. Mám to v krvi. Mám to rád. Chci získat všechna privilegia mého světa, váš respekt, úctu. Ne proto, že by mi na tom skutečně záleželo. Ale protože mi to upíráte.

Chci vysvobodit černou magii z okovů zákonů stvořených vystrašenými starci; protože mi koluje v žilách, živá jak jen magie může být, protože je mnou a já jsem jí. Protože je součástí světa, kterou tak pošetile popírají.

Protože kdybych se jí oddal plně, byl bych největším černým kouzelníkem. Vím to.

A tolik let se držím zpátky, zrazuji své přesvědčení; kvůli tobě, Albusi. Ačkoliv ty to vidět odmítáš.

Ještě stále věřím, že sám pochopíš, že tu je místo i pro mne, takového, kým jsem. Že tě k tomu prozření dovedu. A třeba i donutím. Vím, že to můžu dokázat – já. Oddaný černé magii.

Mám právo tu být, s veškerou svou mocí, jedinečnými kouzly i schopnostmi.

A dokážu ti to. Vám všem. Ne proto, že by mi na vašem úsudku o mně záleželo, ale protože jsem vyděděnec každého ze světů. Což je mi vlastně lhostejné.

Jenže je to výzva – těm nikdy neodolám.

Uvědomujete si vůbec zvrácený humor Osudu? Kdybyste mne přijali, žil bych po vašem boku spokojený, nic by mne nehnalo vpřed. A já bych zůstal malým. Ale právě oním nekonečným, neutuchajícím zápasem o holé přežití sílím, nutíte mne stále hledat nové cesty jak růst, živíte mou moc skrz můj hněv, s každou uštědřenou ranou moudřím. S každým vaším odvráceným pohledem je mé odhodlání pevnější.

Tolik se bojíš, že bych mohl být jako Gellert, Albusi, svést tě černými poklady Stínů. Ale je snad má chyba, co způsobil? Trestáš mne za své vlastní viny! To své slabosti se děsíš; ne mé síly.

Přesvědčený, že mým zavržením chráníš svět před válkou. Jak se ti spí, s vědomím, že tím jsi můj život ve válku proměnil? A ona zuří, Albusi, v každém z mých dní. Desítky let.

Válka, kterou odmítám prohrát.

Tvá volba. Ne moje.

Ačkoliv, jistě, i já měl na výběr; mohl jsem uznat důležitost zbytečných, přijmout obojek, obětovat sebe. Ale proč bych to dělal? Tvé argumenty, Allbusi, mi nedávají smysl. Žádný z nich. Snažil jsem se je pochopit; Albusi. Na Necronomicon přísahám, snažil. Marně. Nerozumím jim.

A dost možná už dnes bych mohl být schopný podrobit si všechny; mudly, kouzelníky. Dokázal bych to?

Někdy mne napadá, že bych to zkusit chtěl.

Tom omráčeně shlédne na své dlaně.

Tak jak je při Merlinovi možné, že když mne políbila, přišlo mi tohle vše bezvýznamné?

Fay vyběhne schody, bere je po třech, zabouchne za sebou dveře své ložnice, uchopí Ohnivou za obě ruce.

„Co jsem to udělala?! Ublížila jsem mu; nevím jak, proč ani čím, ale ublížila jsem mu!“

Ohnivá se jí vysmekne. Dojde k lůžku, svalí se na něj.

„To se tak někdy ve válce stává, zlatíčko,“ utrousí netečně.

„Omluvím se. Vyprosím odpuštění, vezmu vše zpět,“ točí se Fay v kruhu, vystrašená, studí to v žaludku jak hrouda ledu, ruce se chvějí. Kolena také.

Co jsem to provedla, matko?!

„A za co přesně že se budeš omlouvat?“ podotkne Ohnivá, zvlní vyzývavě obočí. „Za to, že tě chtěl?“

„Já nevím,“ hlesne Fay, nepřestává se točit ve svém bezvýchodném kruhu, „na tom nezáleží, omluvím se za cokoliv.“

„Úžasné. Jsem na tebe tak pyšná,“ protáhne Ohnivá ironicky. Posadí se, zapře do Fay palčivý pohled. „Dovol mi jednu otázku – proč jsi tedy plukovníka vůbec opouštěla? Evidentně ti to s ním vyhovovalo.“

To Fay zastaví.

„Jsi zlá,“ řekne tiše.

Ohnivá trhne rameny.

„Jistě. Já vím. A baví mě to. Bohužel pro tebe to nic nemění na tom, že mám pravdu.“

„Ne,“ zašeptá Fay, vrtí hlavou, „nemáš. Ne. Ne.“

„Tak to dokaž. Ne mně. Ne jemu. Dokaž to sobě.“

„Vím to. Nemusím nic dokazovat.“

„Dobrá,“ mlaskne otráveně. „Zkusíme to jinak. Proč jsi tady? Proč jsi s ním?“

„Protože… ho miluji,“ vysloví Fay tichounce.

„Jak chvályhodné. A dál?“

„Dál? Chci mu pomoct, ať už s čímkoliv. Chci mu být oporou, udělat, cokoliv potřebuje – já nevím! Co chceš slyšet?!“

Ohnivá vstane.

„Tak mu pomoz.“

„Jak?“ rozpaží Fay zoufale. „Tím, že ho budu zraňovat?“

„Žije v kleci; jen o tom neví. Celý život byl na všechno sám. Myslí si, že tak to má být, že to je v pořádku. Ale není. Nemusí být sám. Může mít tebe. Žebrák, král, jehňátko, dravec; nejsme zas tak odlišní. Toužíme po stejném. Mít domov, kde nás někdo čeká. Rozbij jeho mříž.“

Šelma se mu stočí u nohou, přivine mocným tělem; vpustí do něj svůj chladný hlad, touhu po krvi, lhostejnost ke všemu živému. Ticho predátorů.

Tom zavře oči. Jen ji vnímá.

Potřebuje to.

Nemůžu dovolit, aby mi všechno vzala.

Aby mne měnila.

Nemůžu.

Nesmím.

…Kým bych pak byl?

Zapomněla, kde je její místo, překročila naše hranice, našeptává šelma hrdelně. Chce válku? Pak ji tedy má mít.

A prázdný klid se zvolna rozvine duší, rozhodí plášť v srdci, nicota je tak krásná a bezpečná. Divné věci ani pocity neruší.

Vše znovu na svém místě, jak to zná.

Tom zvedne víčka.

„Zlomil jsem každého. Zlomím i ji.“

Ano, zavrní šelma spokojeně, otře se mu mohutnou hlavou o lýtko. A pokud to selže…

Vždy ji můžu sežrat.

„Není sám. Má šelmu,“ namítne Fay; ale už váhá, nejistota ohlodává strach, prohryzává se k slabému paprsku naděje, kolísavému možná.

„Jistě, to má. Je jeho součástí, jako jsem já tvou,“ přitaká Ohnivá, pomalu k ní kráčí, „ale políbí ho? Zahřeje v náručí? Daruje mu rozkoš? Sdílí s ním jeho vítězství, pláče místo něj pro jeho prohry? Je to jen šelma, Fay. Bojuje po jeho boku, chrání ho, dává mu sílu. Jenže na vše ostatní je sám a toho ostatního je tolik! Třeba radost. S kým se rozhodl podělit o své štěstí, když Pomněnkový chránil jeho život? S tebou.“

„Nechci, aby byl sám,“ špitne Fay.

Vztáhne paže, spočine Ohnivé v náručí.

„Co mám dělat?“

„Nepřestávej,“ zašumí jí do vlasů. „Bojuj. Donuť ho, aby si uvědomil, že s tebou víc získá, než ztratí. Že ty jsi to, po čem celou dobu touží, aniž by věděl.“

„…Znovu mu ublížím,“ pronese Fay s hlubokým zármutkem, jak podzemní voda truchlivě protéká skalními proláklinami, kam nikdy slunce nezavítá.

„Ano,“ sevře ji Ohnivá. Pevně. „A on ublíží tobě. Hodně. Jsi na tuhle cenu připravená?“

Fay se nevesele pousměje.

„To se prý tak někdy ve válkách stává.“

„Dobře,“ kývne Ohnivá. A prolne s ní, skrz na skrz.

Dopije další sklenku, nalije zbytek z láhve. Nyní se kouzlo hledá snáz, když nepřekáží všechny ty podivné šepoty v hlavě; mysl jasná a čistá.

Stále zamítá zotročující inkantace. Směšné. K tomu svou magii nepotřebuje.

Šelma mu leží u nohou, zdá se spokojenější než dřív. Nejspíš za velmi dlouhou dobu.

Zanedbával jsem tě. Ale nebylo to kvůli ní. Víš to, že ano? Jde o náš plán. Nic víc.

Šelma se zvedne, položí mu hlavu do klína. Kočičí zorničky kardinálsky rudé s perleťovými odlesky k němu míří netečně pokojné, všeobjímající mír ničeho.

Vždyť já vím, prozní vrčivě jejím hrdlem.

Tom cítí; její myšlenky, pocity.

Ten královský klid.

Provází ho snad celé věky, na vteřinu neopouští, sytí hlad jeden druhého. A když Samota dopadne, sevře Toma do ocelových lan, drtí kosti a láme, je to ona, kdo ji zažene. Pokaždé.

Odloží knihu. Dotkne se Černé.

Nikdy bych se tě nevzdal.

Odpoví prolnutím, daruje mu svou nepřipoutanost k čemukoliv, svobodu vůle, vědomí moci, je temná a hutná, vyvážená, stabilní; ona se nikdy nezmění. Chce ho takového, kým je.

Jeho equilibrium. Harmonie rovnováhy.

Vznešené svobodou prvotních predátorů, nespojených s čímkoliv. Jen si tak kráčí světem, nikoho se nedotýkají, nikdo se nedotýká jich.

Patříme k sobě, vyšle k němu myšlenku. Jsme jeden díl toho druhého. Kdyby nás rozdělili, zemřeme oba.

Poslední slova si Černá nechá pro sebe. Prozatím.

Jednou pochopíš, že ty a já jsme jedno. Pustíš mne dál; staneš se mnou. Já tebou. A nic nás už neoddělí.

…Možná nyní ta chvíle přichází.

Tom odešle knihu do bezpečí, nechá prázdnou láhev zmizet, očistí sklenku, vrátí na její místo.

Ještě ráno tu chtěl opět strávit celý den. Ne teď.

V jeho domě je nepřítel; nebude se mu vyhýbat.

A pak, k čemu rozjímání?

Ortel padl.

Budeš má, Fay; tak, jak chci já. Nebo zemři. Jiná možnost neexistuje.

Vstane, vykročí ke dveřím, mírumilovné odhodlání, skálopevné a neměnné jak přílivové vlny omývající skalnaté břehy, možná zní tak trochu jako hudba, klavír, jeden pravidelný úder klávesy za druhým s lehkou prodlevou. S těmi tóny vcházel do bitev, aby zabíjel, lhostejný k počtu mrtvých za sebou. Na mrtvých přeci nezáleží; jim je taky už všechno jedno.

Vyjde z chodby, černá kala za ním skryje svatyni laboratoře. Fay cítí v jejím pokoji.

I z ní vychází ticho; smečka zkameněle čeká na povel nebo rezignovala?

To poznáme.

Tom vystoupá schody, mine její dveře bez zastavení, zavře se ve své ložnici. Odloží pracovní hábit, jen v košili a kalhotách zamíří do koupelny, opláchne si tvář. Na okamžik zůstane hledět do zrcadla.

Rysy volné, netečné, v hnědých očích rozprostírající se sucho dutých věder s děravým dnem.

Klapnutí dveří.

Hluché místo z mudlů v jeho ložnici; Fay.

Vstoupila.

Nepozvaná.

Další překročení hranic.

Tak tedy vítej. Lhostejný nezájem je to nejmilosrdnější, co jsem ještě ochotný ti nabídnout. Ber, neber. Je mi to jedno.

Tak či tak; nemůžeš vyhrát.

Osuší kapky vody, zavěsí ručník na jeho místo, vyjde ze dveří.

Klavír zmlkne. Šelma zmizí.

A Tom zapomene… vlastně na všechno.

Royal Phalharmonic Orchestra - Scarborough Fair

Kdyby sama Éós, bohyně úsvitu, mohla sestoupit, přišla by ve Fay; kdyby Jitřenka navštívila tuhle bezvýznamnou planetku, vtělila by se do ní – a přišla by v černém.

Husté temné kadeře jak zpité svobodou jí spočívají na ramenou, spadají podél zad, dávají její sněhové pleti jiskření první jinovatky, rtům nádech červánků, zatímco v očích chová matku všech nocí, postříbřenou hvězdným mihotáním.

Tenký tmavý župánek rozevřený, sklouzl z levého ramene, odhaluje štíhlé tělo v košilce z černého saténu se světlounce růžovou krajkou, svůdně zahaluje a současně vystavuje na odiv; zbraň hodná Adrasteie, bohyně osudu, té, které prostě nemůžeš uniknout…

A přesto z ní víc než cokoliv září nevinná čistota.

Zrak tolik plný něhy, že skoro dusí, něhu Tom nezná, neumí s ní zacházet, nikdy ji nepoznal, děsila by ho – kdyby byl jakékoliv myšlenky schopný.

Ale není.

Jeho víla, utkaná z černého sněhu, sametu noci, křehká dýmem svící, k němu zvolna vykročí, látka dlouhého županu omývá cukrové kotníky a šumí, tichoulince, že bys ohluchnul.

Dojde k němu, zakloní hlavu, aby mu hleděla do tváře.

Tak jemná, tak krásná, tak něžná.

Jak parfém z ní stoupá láska, ovíjí se kolem něj, ale nesvírá, hýčká v náručí, kolébá jak matčiny lokty, tiše, můj, tiše, neměj strach…

Fay zvedne dlaň, tu malou a drobnou, tu zhoubnou, měl by jí uhnout. Ale nedokáže. Ani ustoupit. Ani odvrátit zrak.

Blíží se, neodvratná, přináší zmar a konec, Tom to ví.

Nezastaví ji.

A Fay se ho dotkne, zprvu polštářky prstů, splyne mu po tváři, polaská líčko, spánek, jak mořská pěna sklouzne po čele, obtáhne chmýří obočí. Seznamuje se s každým záhybem, rysem, nespěchá, okouzlená štěstím, že až voní, prodotýká se k jeho rtům.

Sleduje své prsty, jako by tomu sama nemohla uvěřit, přejede ukazováčkem po Tomových zavřených ústech, a v očích jí rozkvete duha statisíci odstíny noci.

Dýchá mělce, rty pootevřené, její vroucí dech k němu zalétá, mrazivě mu zježí chloupky na zátylku.

Tom až v játrech pocítí touhou – ne, ne, tohle není touha, tu pozná, tohle je cosi jiného, cosi… cosi strašlivého. Protože to zastírá mysl, bere význam všemu, co bylo, je a bude, převrací něco uvnitř, kde přeci vždycky bylo pusto, tak kde se tam tohle všechno vzalo, že to bolí a svírá a pálí?!

A zmírá hlady.

Nepříčetnost se líně proplétá žebry, proroste páteří, chtivými šlahounky pronikne do klína, kde v sladké agónii zešílí; a pokračuje dál, prolne svaly paží i nohou; a Fay už se sklání.

Dotkne se rty Tomova hrdla, kdy rozepnula knoflíčky jeho košile? Křehkými polibky rozžhaveně cejchuje jeho kůži, vlhce olízne klíční kost a líbá, líbá jeho ramena i hrudník, něžná, něžná, něžná!

Nelítostná, jak na smrt odsouzený galejník, který už nemá co ztratit.

Jednu paži mu ovine kolem pasu, i ta je surově jemná, jak ho ve vláčných kruzích hladí po zádech, druhou dlaní vnikne pod látku košile, rozhalí ji víc, vydá napospas. Prolíbá se k hrotu ztvrdlé bradavky, a když ji vezme do úst…

Z Toma se vydere zvuk, jaký nikdy neslyšel. Necítil.

Já blázen; proč jsem si kdy myslel, že vím, co je slast? Nebo trýzeň, kterou bys zlomil každého. Nevím; nemůžu to …rozeznat.

Uvědomí si, jen matně a vzdáleně, že ji drží, volně objímá, kdy to udělal? …Co na tom záleží.

Zjistí, že se přeci jen může hýbat, ačkoliv mu vlastní tělo nějak nepatří, udělá krok kupředu, Fay se nebrání, povolná a mírná a tak – nesnesitelně – něžná, další krok, ještě jeden, ještě, a už je tu lůžko, Tom ji na něj položí. A má pocit, že umírá.

Vždy jsem věděl, že čistá krása je smrtelný jed, co vás rozežere, až zbyde jen chvějící se rosol, neschopný čehokoliv.

Jen jsem nevěřil, že mne jím může někdo nakazit.

Právě mne. Byl jsem si tak jistý.

Vklouzne dlaní do Fayiných vlasů, tak hebké, tak ostré po hrotech jehliček, rozdírají kůži, stejně nepřestane; nemůže, nemá sílu přestat.

A teď tu jsem.

Bezbranný.

Položený na jejím těle, je tak měkká a horká a voní, svou váhou ji tiskne do matrace a přitom má pocit, že je od ní na světelné roky vzdálený, chce blíž, musí, jinak ho to zabije, docela jistě ho to zabije… Zakloní jí hlavu, hladově najde její ústa, prodere se dovnitř, líbá ji žíznivě, snad hrubě, tak mocná je ta potřeba. Ale to není to nejhorší. Nejhrůznější na tom všem je niterní nutnost, touha, posedlost hraničící s bázní, nezranit ji, být jemný, pokusit se o… něhu. Tu skutečnou. Upřímnou.

Já?!

Jak!

Nejistý, zdráhavý sevře její hlavu do rukou, prsty vpletené do kadeří, trhaně jimi pohybuje v ubohé parodii na laskání, zatímco ji líbá a zoufale se snaží dravost polibků zjemnit, přestat její rty drtit a místo toho se s nimi mazlit…

Ale ani její sliny, její chuť, nepomáhají, nehasí ten žár v něm, netiší brutální bolest, jak po ní celým svým bytím prahne; naopak.

Možná proto, že jeho košile je dávno pryč, kdesi zapomenuta na podlaze, Fayiny dlaně ho týrají a mučí v dlouhých láskyplných pohlazeních, a kdoví jak se jí daří dotýkat se míst, kde na něm nikdy lidská ruka nespočinula, je to někde uvnitř něj. Mezi nimi jen to směšné saténové nic, které tolik pečlivě vybíral; Tom ho nenávidí.

Jako uprostřed válečné vřavy, smrtelně raněný se vzepne k poslední ráně, opustí její rty, přinutí se odtáhnout, chytí košilku, škubne, rozervat ji, zničit, zabít; snad se tím zachrání, snad pak bude schopný se nadechnout… a …pohladit ji?

Pohladit Fay.

Být něžný.

Ano…

Šelma nad ním, probodne ho drápy, do svalstva, hluboko, až zaskřípou o kosti, zaboří tesáky do zátylku, projedou k páteři.

Tak už se začni bránit!

Tom strne, setina vteřiny, jak kruhy na vodě zamrzlé v pohybu.

Konečně mě slyšíš?! Zavrčí šelma, tlamu plnou krvavého masa duše. Zabíjí tě.

A ty jí jdeš dobrovolně vstříc.

Tohle nejsi ty. Tohle nechceš.

Řekni sám – co skutečně cítíš?! Právě teď? Tak přeci přemýšlej!

Tom hledí na Fay, její tváře jsou zrůžovělé, oči jiskří, tak vábné, tak svůdné.

Já cítím…

Strach.

Tak něžné.

Všechno je cizí. Nic nepoznávám. Své reakce. Pocity.

Sebe nejvíc.

Fay opětuje jeho pohled.

Je v něm tolik nesmírné lásky.

Toma napadne, jaké by to mohlo být. Být schopen ji opětovat.

A jako by zaslechl zaskřípění, hluché ticho, vesmírné znehybnění.

…Zachraň mě, šelmo.

Ona mne k smrti děsí.

Fay to pozná okamžitě. Ačkoliv se Lord nepohne, nepropustí ji z objetí. Nepřestane se na ni dívat.

Jeho výraz, tak bolestně zranitelný, až jí srdce trhá, mizí. Jako by místností provál severní vítr a vzal ho s sebou, jako lístky jabloní, chmýří pampelišek, odnesl je do ledové země, zaklel do mrazu.

A je to Sněhová královna, kdo ho teď líbá; až mu rty modrají.

Čokoládové zorničky, opiově narkotické v bodu varu, rozehřáté vnitřním ohněm, voňavé k zemdlení, jsou zčistajasna tabulkou čokolády zapomenutou na stole; dětská oslava skončila, smích utichl, běhání, chvat a létající míče zmizely, snesla se noc, tabulka leží mezi zbytky a papírovými ubrousky a prázdnými kelímky, padá soumrak a ona si tam tak leží, nedotčená, neochutnaná, okorávající, lhostejná. A pak na ni dopadne poslední paprsek zapadajícího slunce. Sytě rudý.

Ale jinak se vůbec nic nezměnilo.

Leží na ní, mírně odtažený, hledí si do očí.

Jen tam už s ní není.

„Patřím vám,“ zašeptá Fay. „Všemi způsoby. Vezměte si mě. Odmítněte. Zraňte; udělejte cokoliv, co vás potěší.“

Kloubky levé ruky sklouzne po její tváři.

„Zranit tě. Ano,“ vysloví mírně. „To by se mi líbilo.“

A rty mu zvlní ten vláčný poloúsměv dravců; lov skončil, kořist na zemi, k čemu spěchat? Koktejl smrtelné bázně a beznaděje je poslední trofejí, nektarem na oslavu úspěšného honu.

Skloní se malinko níž, zašeptá jí do ucha.

„Potíž je v tom, Fay Belamorová, že tobě by se to líbilo také.“

Odtáhne se, jeho výdech nadzvedne několik nitek Fayiných vlasů.

Lord mrkne, zašeptá; pšt, naše tajemství.

„Jaké štěstí, že jsem Mistrem bolesti.“

Vzepře se o paže, vztyčí. Vstane z lůžka. Podá jí ruku. Tak galantní.

Fay ji přijme, nechá se zvednout z lože. A Strach, to na kost prochladlé děcko, se jí zděšeně přimkne k bokům, ovine kolem pasu vyzáblé paže; vyšplhá se jí až do tváře.

Lord vezme do prstů pokleslé cípy jejího župánku, vytáhne k jejím ramenům, zahalí roztrhanou košilku. Ováže páskem.

Na chvilku se zastaví, spočine na ní pohledem.

Vztáhne dlaň, přiloží ji k její pobledlé tváři. Přitáhne si ji blíž. Těsně, jako k políbení.

„Už přemýšlíš, co udělám?“ vydechne jí do rtů. „Půvabné.“

Nechá svou dlaň splynout, po jejím hrdle, ramenu, paži. Vezme ji za ruku. A vykročí ke dveřím.

Tak prosté. Tak nevinné.

Tak hrůzné.

Sálá z něj ticho, ta nerušenost vulkánů, majestátně se tyčí zahalení zdánlivým spánkem, ale zhoubná síla v nich pramení, připravená ve vteřině rozervat zem, v sopečném popelu navěky zastavit čas i rozklad mrtvých těl; takovou mají moc. S jakým pobavením shlíží na titěrný svět pod nimi, ukolébaný jejich němotou, jistý si svým bezpečím.

Jde, vede ji, drží téměř jemně, i v tom se skrývá hrozba, stahuje se jak oprátka kolem hrdla,

Lord se po Fay krátce ohlédne, věnuje jí úsměv.

Děsivější než cokoliv.

Otevře dveře, jak při tanci ji s lehkou úklonou, zatočením, přiměje překročit práh, tam ji zastaví.

Upřený pohled. Jeho nádherné kaštanově rudohnědé oči jsou prázdné, vymetený každý kout; nic bys v nich nenašel, i kdybys hledal tisíc let.

A Fay hledá. Zoufale. Cokoliv; třeba i hněv.

Jenže oči šelem jsou prázdné, skleněné tabulky okna bez jediného snítka prachu; a za nimi daleké, hluboké nic.

Lord se předkloní, vloží jí na roztřesené rty políbení, zlehýnka jak poslední záchvěv plamínku hřbitovní svíčky, když všechen vosk už pozřela.

„Já tvé srdce vznítil prvý,“ řekne laskavě. „Já prvý ho rozlomím.“₃

Dveře mezi nimi se zavřou, kovové cvak.

Jako když odjistíš zbraň.

„Ohnivá,“ zachraptí Fay. I slova se jen těžko derou z hrdla. Kolena vratká, třese se a není to zimou.

Ohnivá z ní vystoupí, chytne ji kolem pasu, vleče k jejich pokoji.

„Tady ne, tady ne, ještě vydrž, tady se nesmíš zhroutit!“

Nějak se jí to podaří, odtáhne ji ke dveřím, za prahem pustí, Fay v tu ránu klesne k podlaze. Téměř zdivočele Ohnivou zachytí.

„Co udělá?! Jak mne potrestá?!“ zasípe. „Myslela jsem, že mne uhodí. Vezme si mě a bude zlý, krutý, nebo netečný, jak býval plukovník, nebo mne zavře do skříně, nebo sešle nějaké své kouzlo nebo… Ale teď nevím. Já nevím! Vyžene mě? Co udělá?! Mluv, Ohnivá!“

„Nekřič.“

Usedne naproti ní.

„Měla jsi mne nechat. Ale ty sis prostě musela prosadit svou. Kdyby bylo po mém, svedly bychom ho, ukázaly mu divokou vášeň, kterou má rád; trochu boje, trochu neřesti, trochu vzdoru, tomu by neodolal, tohle zná, právě teď ses s ním mohla milovat. …Jenže ty jsi ho musela zahltit svou láskou. Samozřejmě, že se brání.“

Zavrtí hlavou. Pokrčí rameny.

„Co udělá? Tak to vážně nevím.“

Vztáhne k Fay ruce, přijme ji v náručí.

„Ty jsi takový hlupáček.“ Nechá ji schoulit ve svém klíně, pohladí po vlasech. Povzdechne si. „Vyzvala jsi jeho šelmu. Fay, to jsi dělat neměla.“

Odešel. Jen tak. Beze slova, beze spěchu. Prošel kolem jejího pokoje, sestoupil schody, vyšel z domovních dveří.

A ještě hodinu poté Fay stále leží v objetí Ohnivé, neschopná myšlenky. Pohybu.

„Tak dost,“ oznámí rázně, setřese ji ze sebe, vstane. „Jdi se umýt. Obléknout. Měla jsi sílu mu vzdorovat – takže nyní hleď najít sílu přijmout jeho hněv. Ať už bude jakýkoliv.“

„K čemu…“

Paralyzovaná. Vyžene ji. Nebo si ji tu nechá, aby mohl každým dnem připomínat, čeho všeho se vzdala? Co ztratila.

Žít jako dřív, jen jiný Sarum, jiné týrání, s ubohými útěky do snů a vzpomínek, palčivějších než kyselina; ne, matko, tohle bude statisíckrát horší! V téhle kleci žít nedokážu. Nechci dokázat.

Ohnivá na ni shlédne, tvrdý výraz.

„Protože tohle bude nejspíš náš poslední tanec. A já chci, abys hořela jako královna.“

Tvář jí změkne.

„No tak, Fay,“ řekne, tón na krajích lítostivý, „nakonec, tohle sis přeci přála… Dobrovolné jehňátko. Možná jen přišel čas obětiny. Nasytit šelmu. Dát mu, co žádná jiná. A to není tak zlé, ne?“

Fay přetočí tvář, podívá se do jejích žhnoucích očí. Podivný mír ji zalije, jak mělká vlna sluncem prohřáté pobřeží.

„Ne,“ sklouzne jí po rtech křehký úsměv. „To není tak zlé.“

V popílkově šedých šatech prochází domem, dotýká se věcí, nábytku, pokojových rostlin. S každým z nich se pojí vzpomínka, hebká Lordovou přízní.

Fay je chce všechny absorbovat, uchovat v sobě. Jako když navždy opouštíte rodný dům, s sebou si smíte vzít jen to nejcennější. Prolezete každičký kout, rozloučíte se s dětskou kresbou pod novými tapetami, posedíte v křesle, odkud jste zachumlaní v peřinách čekali na spánek a směli při tom pozorovat matku, jak při světle svíček zašívá vaše potrhané oblečení; vybavíte si ten pocit tepla a její lásky.

Co to v nás lidech je, že neumíme žít v pokojném, malebném údolí, obyčejném prostotou, proč ho opouštíme, škrábeme se do hor kolem, nehostinných a strohých, jen abychom možná mohli stanout na nejvyšším z vrcholů? K čemu?

Proč neznáme mír stromů a květin, spokojených s vodou a sluncem, které jsou jim dány; nikdy se nevzpírají, nebojují o víc, rostou a kvetou stejně krásné kdekoliv.

Možná se každý člověk už rodí ve své vlastní kleci, podvědomě se z ní snaží uniknout.

Ale možná ne každá klec je vězením. Některé nás chrání.

Ale jak to poznat? A jak se vrátit do náručí mříží blažené nevědomosti, když realita není taková, o jaké jsme snili, vyprahlá, i kamení zmrzlé na kost a vše ztratí smysl? Vrať se domů, zapřísahám tě, lži mi navěky!

Ale ty se nevrátíš. Vždyť já vím.

Fay dojde ke schodišti, polaská ohlazenou kouli na zábradlí, ta zavrní, ale je v tom cosi smutného, Fay se posadí na schody. Obkreslí prsty obrazce na běhounu, koberec se lechtivě zavlní, a také v tom zazní truchlivý podtón. Dům ji cítí. Dům ji miluje.

Levý kalich svícnu vykukuje zpoza zárubně dveří salonku. Párkrát otevře ústa. Znovu je zavře.

„Chceš si povídat?“ vyhrkne nakonec pisklavě.

Fay se na něj usměje.

„Ne,“ potřese hlavou. Už nemám co říct.

Soumrak jak zchromlý žebrák hladově nahlédne do oken. Sklopí hlavu, belhá se dál.

Fay sedí, Ohnivou po boku.

Čeká.

Je téměř k půlnoci, když se domovní dveře otevřou, Lord vstoupí.

Fay vstane.

Jsem tu. Usmířím vaši šelmu. Nasytím ji bolestí, krví i smrtí.

A stanu se tak vaší součástí.

Ne, matko. Tohle není ani trochu zlé.

Vykročí mu vstříc, vzpřímená, klidná, pokorná. Šťastná ve svém smíření.

Na dvě stopy od něj zastaví.

Z Lorda je cítit alkohol, dráždivý pach sexu. A odér jiné ženy.

Shodí plášť, nechá ho jen tak na zemi, dojde k Fay, vezme za ramena, skloní se k polibku. Na rtech chuť té druhé.

„Víš, kde jsem byl. S kým. Já vím, že to víš,“ sklouzne ústy k jejímu uchu, dýchne: „Vyslov to.“

Na začátku menu je tedy bolest. Ta větší, horší. Oči dokořán, servírovat se bude prozření, výtečná volba, vypálí zrak, sežehne sny až k pramenům, slepé prsty tápající, každý dotek odhalí další z klamů, kterými jste se obklopovali; no není to osvěžující?

Fay odpoví. Slova v hrdle chutnají mlhou, s příchutí střelného prachu.

„Clarice. Byl jste s Clarice.“

„Velmi správně,“ pousměje se Lord, její tvář v hebké dlani. Pokojný. „A po celou dobu jsem myslel na tebe, Fay. Zcela konkrétně – na tento okamžik. Plný tvých představ, co vše jsem dělal, jak se cítil… Přiznávám, že to pro mne byla nová zkušenost. Darovala mému dostaveníčku nečekaný žár. Slast, jakou jsem dosud neokusil.“ Přejede palcem její rty, vychutná si jejich mramorový chlad. „Děkuji.“

Už ji porcuje, rezavou pilkou odřezává údy, do misek z chromu ukládá orgány.

„Plamínku pošetilý,“ s lehkým pobavením potřese hlavou. „Co jsi čekala? Že si sama smíš vzít, co ti upírám – a já svolím? Fay,“ věnuje jí laskavý úsměv. „Nikdy.“ Pustí ji, poodstoupí. „Zůstaň zde. Odejdi. Je mi to lhostejné.“

Mátožný šok, kdy nechápete, nechcete chápat. Vždyť pro vás jsem se narodila, za vámi šla všechny své roky, bez lítosti; nic to neznamená?

A trýzeň už se prodírá ochrannou emulzí, propastná. Tříštivá, rozbije Fayin výraz, jak zhoubná nákaza se vsákne do očí, prožere skrz. S další explozí propadne do hrudi. Až Fay zavrávorá.

Bolest.

Ano. Takovou jsem si pro tebe přál. Tu sis zasloužila. Ano.

Tohle je můj svět. Má pravidla.

A ty jsi je znala.

Myslela sis, že mne svou obětí usmíříš? Ne, děkuji. Země je plná utrpení, proč by mne právě to tvé mělo zajímat?

Zvlášť, když jeho odmítnutím tě zraním stokrát víc.

Tom na ní visí pohledem, plnými doušky upíjí její žal. Neunikne mu jediná kapka.

Možná je ho trochu víc, než jsem plánoval.

Ve Fay vyhasne poslední jiskra. Jen to sykne.

Ne. Mnohem víc, než jsem plánoval.

Obsidiánové oči potažené mázdrou nevidomých, vlci pošli, hrdla podřezaná. Fay se pohne. Jde. Mine ho, dojde ke dveřím. Otevře. Vykročí do temnoty.

Ta ji spolkne, tak samozřejmě, tak jednoduše; jako by byla jejím dílem, jako by na ni věky čekala.

A Fay už není.

Tom se přetočí, hledí přes práh. Nicota venku tajnosnubně špitne.

Tohle sis přál?

„Počkej! Fay. No tak počkej. Kam jdeš?!“

Ohnivá chvátá po jejím boku, snaží se ji zachytit, aspoň držet za ruku. Ale Fay nevnímá. Možná ji ani nevidí.

„Fay?“

Kráčí, zvolna, noc kolem je černé houští, nebo snad jezero, svažující se dno, temná voda hustá, snadno by tě spolkla.

„Mluv se mnou! Kam jdeš, Fay?“

„Není to jedno?“ pronese Fay, hlas pustý jak koryta vyschlých řek, jen spousta písku a mechem obrostlého kamení.

„Tak byl s jinou; Fay, probůh, to se děje pořád. Nebuď malicherná, tohle není konec světa.“

„Nechápeš?“ pohlédne na ni. „Řekl mi, že mu nemám co nabídnout; že mé cokoliv je směšně málo. Že tady vždy bude nějaká lepší.“

Ohnivá jde okamžik mlčky.

„No jo. Tak trochu jsem doufala, že ho nepochopíš,“ utrousí.

„Promiň.“

Ohnivá se nadechne. Sladí s ní krok, sevře její dlaň, pevně.

„Takže, kam jdeme?“

„Přeci na konec,“ usměje se Fay.

Boy Omega - True Haven

(naprosto dokonalý text, od první chvíle slyším Toma s Fay; dodnes mi běhá mráz po těle, když vykřikne "There ain't no love" / "Goddam I miss you"...

a Fay na závěr "There’s hope on the horizon"

Pokud můžete, věnujte prosím písni svých pár minut.)

Zavře dveře. Zavěsí svůj plášť na věšák. Vstoupí do salonku.

Tak trochu mechanicky.

Přivolá lahvičku s lektvarem na eliminaci alkoholu v krvi, vypije ji. Působí okamžitě; mysl ostrá po střepech skla, jasná zášlehem blesku.

Stojí v salonku. Dům není tichý. Ani němý.

Je mrtvý.

Tom dojde ke křeslu. Posadí se.

Kobereček vedle na podlaze je smrtelně prázdný.

Šelma vlnivou chůzí k němu dojde, složí se mu k nohám, hlavu zvednutou. Obezřetně ho pozoruje.

Tom sleduje kyvadlo hodin.

Znám bolest. I potěšení, jaké mi přináší ji působit.

Znám pocit vítězství.

Nechutná takhle.

Nemůžeš jít za ní, zavrčí šelma varovně.

Tom se jejím směrem ani nepodívá.

Já přeci vím, že nemůžu.

Jsem Tom Rojvol Raddle.

Místnost je chladná. Studená, až kosti praští. Oheň v krbu nějak zapomněl hřát. Asi mu chybí jeden bosý plamínek.

Ten kamenný zmetek si to může dovolit; Tom se od krbu odvrátí.

Stále máš mě, pronese šelma hrdelně.

Jistě. Já vím.

Ale neptej se, zda mi to právě nyní stačí.

Nechci odpověď vyslovit.

Tohle jsem nechtěl vědět.

Nebeská kopule se vzpíná jak stádo divokých koní, Měsíc pastevec. Tady je nebe čisté. Skutečné. Umělé osvětlení pouličních luceren, rozsvícené domy její krásu nekradou, neutápí v šedém přízraku elektrického bzučení, smogových výparů.

Tady nebe opravdu existuje; i noc, jaká má být, hustá na dotek, sytá šepoty.

Fay jde, Gravesend skončil, i písečné cesty, pod chodidly šumí stébla trav, mohutné kmeny stromů blízkého lesa siluetami pokyvují, možná v nich žije šelma, která ještě hladoví.

Fay zastaví.

Jenže pro tvůj hlad jsem se nenarodila.

Stojí. Docela dlouho. Pak se prostě posadí do trávy.

Ohnivá se uvelebí vedle ní.

„Tenhle konec je pěkný,“ přitaká.

„Také se mi líbí,“ kývne Fay. Najde její ruku, drží se, hledí k lesu, naslouchají.

Ohnivá se rozhoří, vzplane jasně jak vyschlá kůra bříz; sedí vedle sebe, oheň a popel, v dokonalém souladu, a svět se točí, točí, že by se z toho jednomu zamotala hlava.

„Fay, má drahá,“ ustaraný hlas, chvátavé kroky, šelest hábitu, Pomněnkový vystoupí z nočních stínů, hůlku v ruce, několikrát s ní zakrouží, „copak tu děláš? Co se stalo?“

Fay se mírně zakloní.

„Díváte se někdy na oblohu, Albusi? Noc tady je nádherná.“

Dojde k ní, zůstane stát. Tváří se smutně, vědoucně; prostě jako vždy.

„Já spíš sleduji živé,“ pronese tlumeně. „Ublížil ti?“

Fay k němu stočí pohled. Usměje se.

„Ne.“

Vrátí se k nebeskému moři, omývá kraje půdy na obzoru.

„Občas je mi vás líto, Albusi. Tolik krásy vám uniká.“

Starý muž si povzdechne.

„Snad máš pravdu… Některé cesty jsou nám předurčeny. Jiné si volíme sami. Setkal jsem se se zlem stejně jako ty, má milá. Jako ty jeho kouzlu propadl. Dokud mne nestálo to nejdražší, co jsem měl. Možná jsem se rozhodl krásu nevidět, aby mi další zlo už neuniklo.“

„Je mi líto vaší ztráty,“ řekne Fay upřímně. „Ale Lord není zlo.“

„Copak ty z něj necítíš to hrozivé prázdno; tam, kde by měla být duše a soucit a láska?“ zašeptá naléhavě.

Fay se zamyslí, ticho podkresluje cvrkot nočního hmyzu.

„Nemůžu odpovědět,“ pokrčí rameny. „Nepoznám rozdíl mezi prázdnem a neposkvrněnou čistotou.“

„Jsi jak svěží závan. Přinášíš nové otázky, nové pohledy. A možná…“ Pomněnkový si zdráhavě kývne, „ano. Možná. Možná kvůli tobě začínám váhat.“

Ve Fay jedno vychrtlé vlče vstane z popela.

Tak přeci jen jsem pro vás něco dokázala udělat, můj Lorde…

A ten pocit zavoní rozteklou čokoládou.

„On s vámi nechce bojovat, Albusi,“ vzhlédne. „Jste to vy, kdo ničí nabídky smíru.“

Pomněnkový zvedne tvář k obloze.

„Máš pravdu. Ten výhled je půvabný.“

Skloní se. Natáhne k ní levačku.

„Budu o tvých slovech přemýšlet. Ale nyní tě prosím, pojď se mnou. I můj svět nabízí mnoho pěkného. Ale zde není bezpečno; především pro tebe ne. Odejdi se mnou, Fay. Nemůžeš tu být sama.“

„Není sama,“ řekne Krkavec, vstoupí do bledé měsíční záře.

Fay sklouzne pohledem z Pomněnkového na Krkavce.

„Dobrou noc, Albusi,“ usměje se.

A vrátí se k hvězdným drahokamům na dlani noci.

Pomněnkový zmizí, asi se přemístil. Možná jen o pár metrů dál; s ním nikdy nevíte.

„Posadíte se, pane Yaxley?“ zeptá se Fay.

Dojde k ní, krok lehký, krok Válečníka.

„Klidně mi říkej Krkavče,“ usadí se do trávy. „Raddle říkal, že nám všem dáváš svá vlastní jména. Krkavec se mi líbí.“

Utrhne stéblo, vloží si ho do úst, začne žvýkat.

„Vykouzlil jsem kolem nás diskrétní clonu; je tu sedm bystrozorů. U domu dalších pět. Sledují nás od chvíle, co zmizeli Duncanovi.“

Vyloví z kapsy útržek pergamenu, drobným pírkem chvatně napíše zprávu, Jsem s Fay, je v bezpečí, smotá vzkaz, vloží do tajného úkrytu uvnitř pláště, kde nosí truhlu prázdnoty. Skoro vzápětí tam sáhne znovu, vyjme jiný. Zaváhá.

Přetočí se, skrytý v dlani jí ho ukáže.

Přiveď ji domů.

Nechá ho zmizet.

„Měli bychom jít.“

Fay přitáhne kolena k tělu. Schoulí se, obejme sama sebe.

„Nemůžu,“ špitne. „Když se na něj podívám, uvidím ho… s ní.“

„Takže o tohle jde, byl s jinou,“ svalí se Krkavec na záda. Dlouhý stonek mu dovádivě poskakuje po tváři, jak ho žvýká. „Víš co? Zrovna když jsem si začínal myslet, že na tobě vážně něco je… Ale není. Jsi stejná jako všechny. Nakonec ho jako každá chceš změnit.“

„Nechci,“ otočí se po něm prudce, to přeci není pravda!

Krkavec přimhouří korálkové oči.

„Tak po něm nechtěj, aby tě miloval.“

Fay mrkne.

A tíha na ni dopadne, jako by noc měla svou váhu a teď jí spočinula na ramenou.

„Máte pravdu,“ splyne jí ze rtů smutně. „To jsem udělala.“

„Nemůže tě milovat. Tohle neumí. Nerozumí tomu. A čemu nerozumí, to ho dohání k zuřivosti. Ať už udělal cokoliv, vyprovokovala jsi ho k tomu. Nemáš právo se na něj zlobit.“

„Já vím,“ zašeptá. „Nezlobím se na něj.“

„Tak v čem je problém?“

Fay se schoulí těsněji.

„Zkazila jsem to. Všechno jsem… zkazila.“

„Což byla jen otázka času,“ namítne Krkavec stoicky. „A on to čekal. Přesto jeho rozkaz zní: Přiveď ji domů. Chápeš? Ne zpátky. Domů.“

Posadí se. Vyplivne trávu.

„Něco ti povím. Poslouchej zatraceně dobře, protože to už nikdy nezopakuju. Já ho skoro nepoznávám. Jak se k tobě chová, od první chvíle. Takový nikdy nebyl. K nikomu. Byl jsem si jistý, že nepřežiješ týden, to bylo maximum, co jsem ti dával. A teď to budou skoro dva měsíce – a on chce, abych tě přivedl domů.

Když se Raddle podívá na ženu, člověka, hodnotí, jakou bude kořistí. Ale na tebe se dívá. Naslouchá ti. Povídá si s tebou. On ti náš svět neukazuje, nepyšní se jím; sdílí ho s tebou. A chce v tom pokračovat. Ale milovat tě nebude.“ Trhne rameny. „Jestli ti to nestačí, jdi k čertu.“

Fay ho intenzivně sleduje, vpíjí se mu do tváře; lape každé slovíčko, kapky rosy. Dopadají na mrtvá těla vlků, zvolna hojí jejich rány.

„Vás má rád,“ řekne tiše. „Jste jeho přítel.“

Krkavcův výraz se změní, prolne jím hrdost. Potěšení.

„Ano,“ kývne, „to jsem.“

Stočí k ní obličej, vypadá téměř důvěrně. Asi za to může všechna ta sametová noc kolem, nějak lidi sbližuje.

„Snažil jsem se roky, dělal cokoliv, riskoval život, Azkaban, opustil rodinu, všeho se vzdal. A stále jsem pro něj byl nikým. Myslím, že mě to zraňovalo… Svým způsobem tě chápu,“ zašklebí se, zpola omluvně, zpola výsměšně. Znovu zvážní. „Víš, jak jsem to změnil? Přestal jsem se o to snažit. Došlo mi, že ho budu ctít, následovat kamkoliv, věřit v něj bezvýhradně – a je úplně jedno, jestli si bude pamatovat aspoň moje jméno. Protože to ve skutečnosti vůbec nic neznamená. On stále bude tím, kým je. Tím, ke komu vzhlížím.“

„Je dokonalý,“ špitne Fay, pohlédne k lesu, k jeho tajemstvím v korunách stromů, skrytých mezi kořeny, a rty se jí samovolně zachvějí v měkkém úsměvu, „viďte? Je v něm tolik síly. Až bere dech. A nemyslím magii, ačkoliv i v tom je jistě mimořádný, ale on, jako člověk, je prostě… velký. I kdyby ho vedli v poutech na smrt, byl by to on, kdo by mezi všemi působil jako král. Vyzařuje to z něj; takový klid. Ticho. Je jako země. Neměnný, věčný, vědomý si své síly a důležitosti, ačkoliv to všichni přehlíží, pohrdají nebo berou za samozřejmé; on ví.

Všechno na něm mě fascinuje. Je překrásný. Ať už se hněvá nebo usmívá, je v tom ryzost, nehyzdí ho sebeklamy a přetvářky všech nás obyčejných, co se snažíme někam patřit a děláme se lepšími. On je k sobě upřímný. Zná svou cenu i své místo. Obdivuji ho. Stát při něm, a třeba jen v jeho stínu, dává člověku pocit, že je také něčím důležitý, že má význam. Nerozumím, proč to ostatní nevidí.“

„Tak co tady ještě děláš?“ zeptá se Krkavec a vysloví to skoro jemně. Vstane, podá jí ruku.

Fay k němu kratičce vzhlédne.

„Mám strach, pane Yaxley.“

„No jistě,“ přikývne, „to už k tomu, holka, patří.“

Fay se zhluboka nadechne. Přijme nabízenou dlaň, zvedne se, opráší šaty.

Krkavec má pravdu. Nezáleží, co ji tam čeká.

Lord stále bude tím samým. Tím, koho miluje.

„Je to pěkný kus cesty a znovu se mi to jít nechce, takže nás přemístím,“ oznámí Krkavec, vezme Fay za paži. Ale zůstanou na místě. On hledí do země. „Už tě potrestal. Osobně myslím, že to bude v pohodě, nemusíš se bát,“ zamumlá chvatně.

„Děkuji. Pane Yaxley,“ hlesne Fay překvapeně. „Že jste přišel. Za to, co jste řekl. Že jste se mnou vůbec mluvil. …Že už pro vás nejsem jen ta prokletá mudla.“

„Moc tu hůlku neohýbej,“ zavrčí, „mohla by prasknout.“

„Rozumím,“ kývne vážně. „Ale stejně jsem vám vděčná.“

„No jo pořád,“ věnuje jí kyselý úšklebek, přemístí je k prahu domu.

Fay mrkne po Ohnivé. Nevadí, když konec o nějakou chvíli ještě odložíme?

„Já průšvihy zbožňuju, zlatíčko,“ usměje se na ni oslnivě. „Hlavně ty tvoje.“

Fay se v duši přivítá s každým z vlků, vrávoravě, kulhavě se vrací z nebytí, prsty projede jejich srst, pohublá těla, podrbe je na čenichu; zatímco stoupá do schodů, vchází do dveří.

A už je tu salonek, jeho křeslo. Lord.

Sedí tam, sleduje ji. Oděv i kůži stále potřísněnou pachem jiné ženy, hnědé oči se k ní upírají, tvář bez výrazu.

Fayino srdce se bolestně sevře, smutkem i štěstím.

Nejste můj. Nikdy jste nebyl. Nikdy nebudete.

Ale já budu navěky vaše.

To stačí.

„Omlouvám se,“ řekne. Hlas trochu zradí, ale ovládne ho. „Nechtěla jsem vás rozhněvat.“

Mlčí. Dívá se na ni.

Dívá se, jako by už nikdy neměl pohledem uhnout.

„Smím jít do svého pokoje?“ hlesne Fay; ty jeho oči se propalují tělem, kradou sílu, je v nich něco… hlubokého? Naléhavého?

Ale mlčí.

Dívá se.

„Nechci vás znovu rozhněvat,“ namítne nešťastně, neví, co má dělat; zůstat pro další trest? Odejít?

„Běž,“ utrousí Krkavec na půl úst.

Fay mu důvěřuje. Srdnatě se napřímí.

„Budu tedy ve svém pokoji, kdybyste něco potřeboval. Dobrou noc, pane Yaxley,“ skloní se mírně, pohlédne k Lordovi. „Dobrou noc, pane.“

Neřekne nic. Jen se mu cosi mihne v zorničkách. A je to pryč.

Sleduje ji, pozoruje, jak se vydá ke schodišti, nespustí z ní zrak, když stoupá po schodech, Fay ten pohled cítí až na dřeň.

Sotva se za ní zaklapnou dveře pokoje, opře se o ně skoro vyčerpaně. Tichost hnědých očí bolela až k závrati; současně rozehřívala ledovou hroudu v žaludku pocitem blaha.

„Tak to bylo fakt vzrůšo,“ svalí se Ohnivá na postel.

Yaxley okamžik váhá. Potom se rozhodne; dojde k pohovce, posadí se.

Raddle ještě stále hledí k místu, kde Fay zmizela.

A vypadá jako nikdy.

„Venku je pořád dvanáct bystrozorů,“ přeruší Yaxley ticho, nasadí konverzační tón. „Objevil se tam Brumbál. Chtěl Fay odvést s sebou. Odmítla.“

Raddle mrkne. Zpomaleně stočí zrak k němu.

„Myslel jsem, že jsem ji ztratil,“ řekne pustě. „Něco takového už nechci cítit. …Miluji ji, Yaxley? Je tohle láska?“

Yaxley strne. Usilovně přemýšlí.

„Ne nezbytně,“ prohodí zdánlivě nenuceně, pokrčí rameny. „Myslím, že by se to ještě pořád dalo uhrát na dočasnou nepříčetnost.“

A opatrně se přikrčí; tenký, tenoučký led.

Raddleho zkamenělost nepatrně poleví. Jako by se vnitřně pousmál. Yaxley úlevně vydechne.

„A ty už jsi byl někdy… dočasně nepříčetný?“

„Párkrát,“ přitaká Yaxley. „Naštěstí to většinou vyprchá rychle. Nemívají moc pochopení pro všechen čas, který trávím s tebou. A já bytostně nesnáším otázky typu: Kde jsi byl? Ty už zase odcházíš? A kdy se vrátíš tentokrát, bude to letos?!“ Potřese hlavou, jako by se zbavoval dotěrné vzpomínky.

„Chybí ti některá z nich?“

„Ne,“ odpoví pevně.

„Mně tu Fay chyběla,“ vysloví Raddle, zrak mu opět sklouzne k opuštěnému schodišti, jako přitahován magnetickou silou. „Nevím, co mám dělat.“

Yaxley zběsile přemítá; na co přesně se Raddle ptá? A co si může dovolit odpovědět?

„Myslím, co zkusit přestat se tomu vzpírat? Přijmi to. Vezmi si, co od ní chceš. A pak prostě uvidíš.“

Raddle zírá na schody.

„A teď?“

Takže se ptá, jak se má omluvit?!

„Netvař se tak zděšeně,“ vloží na něj Raddle studené zorničky. „Stačí mi, jak jsem z toho vyděšený já.“

„Promiň. Já jen… takový rozhovor jsem nikdy nečekal.“

„To jsme dva.“

„Jasně,“ kývne Yaxley rychle, „takže. Jdi za ní… Ne, počkat! Nejdřív se osprchuj, i já z tebe cítím tu druhou. A ženské jsou v tomhle směru jak ohaři, mají na to nějaký šestý smysl. Převlékni se. Možná to raději rovnou spal, jestli tuhle košili ještě někdy uvidí, okamžitě si vzpomene… víš na co. Usmiřování je na tom vlastně to nejzábavnější, je to jako bys ji získával znovu, jako poprvé. Přines jí dárek, to prostě milují. Možná kytky nebo šperk. Šaty.“

Raddle drobně přitaká.

„Vím přesně, co ji potěší.“

„Ty,“ řekne Yaxley. „Tvá přítomnost. Ona tě miluje. Opravdu miluje.“

A zase se na něj Raddle podívá tím divným, neznámým pohledem.

„Jak moc?“

„Zemře, až ji opustíš,“ odvětí Yaxley bez zaváhání.

„To je poměrně dost.“

„Jo. To je.“

„Přemýšlel jsem o té báchorce. Vzpomínáš na potrhlou vědmu Lucindu? Kletba Salazarova rodu; moji rodiče nebyli právě prototypem šťastného manželství. Nepoznal ho nikdo z Gauntů.“

„Rodové kletby jsou nejsilnější,“ podotkne Yaxley zachmuřeně. Pohodí hlavou. „O kohokoliv jiného bych se asi bál. Ale ne o tebe. Ty svůj osud určuješ sám.“

„Říkáš to proto, že tomu věříš, nebo se mne snažíš potěšit v téhle bizarní chvíli?“

Yaxley nějak dokáže zasunout hlavu mezi ramena. Opatrně zvlní obočí.

„Malá nápověda, která odpověď je správně?“

A další stupeň znehybnělosti Raddleho poleví.

„Jsi dobrý přítel, Yaxley. Vím, že ti dlužím. Za mnohé.“

„To ne,“ narovná se Yaxley. Veškerý humor stranou, je smrtelně vážný. „Přijal jsi mé přátelství. Mou věrnost. Já znám cenu těchhle tvých darů; nedlužíš mi naprosto nic.“

Raddle ho okamžik upřeně sleduje. Kývne.

„Tohle byla správná odpověď.“

„Všechno, co chci, je tvá jistota, že kdykoliv zavoláš, já vždy přijdu.“

„Ne že bych tvému postoji rozuměl. Ale vítám ho.“

Yaxleyho pohled sklouzne ke schodišti; také ji tam Raddle vidí kráčet, zneuctěná královna s hlavou hrdě vztyčenou?

„Všechny změny nemusí být špatné,“ prohodí zadumaně, „možná, že některé jsou prostě jen dalším stupněm vývoje.“ Stočí zrak k Raddlemu. „Ale zůstaň sám sebou. Prosím. Vyznač hranice, za které nesmí. Bude je respektovat. Ona je… jiná.“

Raddle pomalu kývne.

„Dobře.“

„Můžu pro tebe ještě něco udělat?“

Nejdřív vypadá, že zavrtí hlavou, pak mu tváří prokmitne překvapení. Znechucení. Únava.

„Nevymazal jsem jí paměť. Té druhé. Chtěl jsem už být pryč.“

Yaxley z hábitu přivolá kousek pergamenu, malý brk, podá mu to.

„Napiš mi adresu a jméno. Postarám se o to. Mám vymazat její vzpomínky nebo ji?“

Raddle se zamyslí.

„Vzpomínky,“ rozhodne. „Když nás sledují, nebylo by moudré tolik provokovat. Navíc, mohla by se ještě někdy hodit. Pro Fay je trochu speciální.“

Tohle je Raddle, jakého znám, pomyslí si Yaxley nadšeně.

Raddle dopíše, vrátí mu pergamen.

„Zklamu tě,“ pronese netečně. „Mám v úmyslu ji zabít, kdyby mi někdy došly... dárky na usmířenou.“

„Taky dobrý,“ pokrčí Yaxley rameny, mrkne na Raddleho úhledné drobné písmo, přečte, zapamatuje, na dlani útržek spálí.

„Přemísti se z mé laboratoře, ať si bystrozoři myslí, že jsi tu strávil zbytek noci. Nechci k Sarumu přitahovat pozornost.“

„Chápu správně, že se mám stejnou cestou i vrátit a zůstat?“ vstane.

„Pokud ti nevadí spát na pohovce.“

„Já miluju tvoji pohovku,“ ušklíbne se Yaxley, vyrazí ke dveřím a obrazu černé kaly.

„Yaxley? Nikdo tě doma nečeká?“

„Čeká,“ rozhodí ruce skoro omluvně, „nemám rád studenou postel. Ale jsem momentálně zcela příčetný.“

Raddle přimhouří víčka.

„Na to slovo začnu být brzy alergický.“

„Cokoliv žádáš; budu používat slovo zamilovaný.“

„Neváhej,“ kývne Raddle, v očích mu zajiskří pobavení. „Hned, jak si budeš přát zemřít velmi bolestivou smrtí.“

Yaxley se krátce zasměje, obraz kaly odkloní, pochodně po stranách kamenných zdí svažujících se dolů vzplanou. Přesto se neubrání poslednímu pohledu ke schodišti vzhůru, k jejímu pokoji.

Mudlové, ta úporná plíseň světa… A přece se mezi nimi našla jedna spora, která dokáže Toma Rojvola Raddlea vidět Yaxleyho očima. Možná ještě oddaněji. A pak nevěřte na zázraky.

Ale právě nyní jeho přítele, mistra a vzor čekala jedna z těch opravdu těžkých zkoušek – čelit sám sobě, své nejistotě, strachu z neznáma.

„Neexistuje nic, co bys nedokázal,“ řekne Yaxley; a rychle vstoupí na první schod, seběhne dolů k laboratoři, aby Raddleho uchránil před nutností nějak reagovat.

Smýt ze sebe Cecile Greerovou je úleva. Oblečení nechá zmizet; popravdě ani on sám netouží si ještě někdy vzpomenout.

Převlečený do pohodlné domácí volné košile, kalhot přechází svou ložnicí, vlasy ještě vlhké. Nechat rozhovor s Fay na ráno?

Zbytečné, když ani jeden stejně neusne.

Jen si trochu uspořádat myšlenky; nyní už je toho schopný. Když je tu, jen o pár metrů dál, na dosah.

A jeho.

Ještě stále jeho.

To vědomí uklidňuje, vrací rovnováhu. Asi by ho mělo rozčilovat…

Ne. Zkusit to přijmout. A zůstat sám sebou.

Tom vykročí ke dveřím, ještě neví přesně, co jí chce říct, slova i myšlenky rozhárané. Ale na to přijde, až ji uvidí.

Ty mlč, pohlédne směrem, kde čeká šelma.

Zaklepe.

Odpoví mu ticho, tak hluboké, že snad i dům tají dech.

Usnula? Pomyslí si Tom, podivně to píchne pod žebry, opravdu by mohla usnout bez jeho odpuštění, bez smíření?!

Otevře, vstoupí, její pokoj ho přivítá mléčným šerosvitem měsíce, mírem nehybnosti.

Fay leží na posteli, zakrytá peřinou. Jen tep srdce ji zrazuje; nespí.

Tomem prozní úleva, zažene ji, musí být klidný; klidný, klidný. Soustředěný.

…Dává mu možnost ustoupit se ctí nebo chrání sama sebe?

Nejspíš od obojího trochu.

K nitrozpytu se Tom neodvažuje. Má dost sebeúcty, aby si to dokázal přiznat. Nechce cítit její bolest, znovu už ne; Fayino utrpení chutná jako zkažené víno.

Dojde k lůžku. Usedne. Potom se natáhne na bok vedle ní, ohne ruku v lokti, podepře si hlavu; dělí je stopa prázdného prostoru, křičící ticho a tma.

Výtečně.

Nejsem klidný.

Zažehne jednu ze svíček v rohu pokoje. Její měkké světlo klesne na Fayinu tvář jak mlžný šál, podtrhne tvar lícních kostí, křivku rtů, drobný nos, křehkost víček. Vlnky černých vlasů, jak jí padají přes skráň.

Takhle, zdánlivě spící, je nádherná způsobem, jakým ženu ještě neviděl. Nádherná to nedokáže vystihnout; Fay je spanilá. Selenitová víla posvěcená noční temnotou. A stále to není ono.

Možná pro ni výraz neexistuje. Nebo ho Tom nikdy neslyšel.

Ale všechno nemusí mít jméno, právě nyní ho vůbec nepotřebuje; stačí mu tam ležet a dívat se. Vnímat její blízkost. Bezejmenně krásná, jeho, vracející se, ačkoliv si na něj nevzpomíná, vracející se, i když ji sám vyžene.

Prostě Fay.

Chci tě.

Nevím přesně proč. Ani jakým způsobem.

Ale chci tě.

Nepřestávej se vracet.

Jako když se položíte do huňaté podušky z mechu; takový klid a mír a pohodlí, až se ve vás duše slastně protáhne, nechá paže, nohy padnout, dýchá zhluboka. Jen mít Fay u sebe. Nebylo nic, k čemu by to mohl přirovnat, žádná lidská bytost, skutek, lov či vítězství mu nedalo takový pocit… stability. Skrz ni si připadá propojený s celým světem. Doslova v žilách vnímá jeho odvěké rotování na své orbitě v dokonalém souladu se vším na povrchu, s vakuem plným vzdálených galaxií a jiných forem života; jako by v téhle chvíli opravdu mohl dokázat cokoliv.

Divné a neznámé věci pokorně sundávají masky, odhalují cizí tváře, seznámíme se? Mně říkají Radost, já jsem Štěstí, já Touha milencova, já Něha.

Tom je sleduje, všechny je vidí ve Fayině jemném profilu.

…Nejsem si jistý, zda vás ve svém životě chci. Zda je v něm pro vás místo.

Vůbec si nejsem jistý.

Přinášíte nepoznanou sílu. Ale znervózňuje mě, jak snadno procházíte mými ochrannými valy.

Co se stane, když vás pustím blíž? Změníte mne?

Nechci být jiným.

Štěstí se rozverně zasměje, zavoní divokým lučním kvítím.

Vcházíme jen tam, kam jsme zváni, měníme, co je nám nabídnuto. Zůstaň si Hadem; ale i ti se rádi vyhřívají v slunečním teple.

S námi nic nemusíš. Jen to, co chceš.

Víš, co chceš, Hade?

Tom v duchu rázně přitaká. Nepotřebuje přemýšlet.

Vím.

Chci zůstat sebou.

A chci Fay.

Něha vesele zašumí perutěmi labutí.

Tedy budiž; s námi je možné všechno, Hade.

Tom pomalu, zkoumavě přejede bláznivě usměvavé obličeje svých nečekaných hostí.

Těžko ode mne můžete čekat, že uvěřím. Říkejme tomu třeba životní zkušenost.

Ale přemýšlet nad tím... to bych zkusit mohl.

„Fay,“ řekne Tom. „Podívej se na mě.“

Zachvění dlouhých řas. Zvedne víčka. V obsidiánových očích bláznivý rej, blaženost s láskou, v koutku do šedého pláště zachumlaný žal, u nohou třesoucí se strach, zkroušená lítost; a uprostřed toho všeho se jí v panenkách odráží maličký váhavý svit.

Můj plamínku bosý.

Neznal jsem zimu, dokud jsem tě neuhasil.

„Dnes jsme oba zjistili, že snažit se mne donutit k čemukoliv je velmi nemoudré. Nereaguji na to právě dobře,“ pronese vážně, zdvihne mírně levé obočí. Pokrčí rameny. Stoicky dodá: „Zjevně i v případech, kdy jde o něco, co sám chci.“

„Já vím,“ hlesne jeho zasněžená divnovíla stísněně. „Věděla jsem to i předtím.“

„A to je ono; to je přesně ono, Fay! Já přeci vím, že jsi věděla. Přesto jsi to udělala.“

Tom potřese hlavou. Asi nejvíc sám nad sebou.

„Hrozně mne mateš. Nedokážu rozhodnout, zda mne k tobě víc vábí tvá pokora nebo tvůj vzdor. Zřejmě chci od tebe obojí… třebaže tě za to pravděpodobně občas potrestám.“

Pravou ruku volně položenou mezi nimi; Tom ji přetočí dlaní vzhůru, rozevře. Zve Fay dál.

Pojď; je divné tohle nedotýkání.

Nechutná správně.

Pojď ke mně, Fay; nechtěj, abych to říkal nahlas. Víš, že nemůžu.

Jen navenek trpělivý, musí počkat vteřiny váhavého smutku. Zdají se jako hodiny.

Pak konečně pokrývka zašustí, její malá ruka se objeví, nejistá a užaslá, jako čerstvě zrozený pramínek mu vplyne do prstů a tam se vylije z břehů, laskající nesmělým kontaktem jak první sklouznutí po houslových strunách; alabastrově jemná.

Tom uvnitř sebe vydechne; a jako by z něj při tom vyšlo něco černého a zlého, zimomřivě studeného.

„Už nikdy mne neoslovuj pane,“ promluví. Pohne palcem, sklouzne po hebké kůži pokrývající křehké kůstky; a ten pohyb opravdu chutná. „Jsem tvůj Lord.“

Jedna z hvězd v jejích očích tlumeně zazáří.

„Dobře,“ špitne.

Její pohled je úporný, pronikavý, smečka v něm kráčí k němu mordy sklopené, gesta podřízenosti, pak jak hejno vyděšených křepelek chvatně uletí, Fay stočí zrak jinam.

„Tak už se zeptej,“ pobídne ji Tom.

Probuď se. Povstaň. Vyjdi ze stínů, má Vlčí královno.

Vím, že tam jsi.

Uslyší, jak se jí zrychlí tep. Ale zvedne oči k němu; vyděšené, pevné.

„Přivedete sem Cecile?“ pronese společně s vydechnutím, je v tom bolest i smíření; její jemná tvář je v té chvíli tak neskutečně krásná, že ho stojí všechny síly ji nepolíbit.

„Ne,“ řekne Tom. Zavrtí hlavou. „Copak vážně nerozumíš? Byla jen nástrojem jak tě zranit. Tehdy i teď.“ Cítí, jak se mu zrádně do hlasu loudí naléhavost. Potřebuje okamžik, aby našel odvahu říct to důležité.

„Ji jsem nikdy nechtěl, Fay,“ vysloví chraptivě.

Tahle nová dimenze.

Bude v ní všechno tolik těžké?

Chce ji políbit.

Tak moc.

Mělký výdech, Tom se převrátí se na záda. Položí hlavu na polštář, hledí do stropu. Její dlaň nepustí. Možná sevře trochu pevněji. Nebo to udělala ona? …Raději nevědět.

„Něco se změnilo,“ řekne. Stropní omítku třpytivě ovíjí měsíční stonky. „V ten den, s Duncanovými. Na Newgrange. Vím, že jsi to poznala. Uvědomil jsem si, že tě skutečně chci. Bez ohledu na mé cíle. Chci tě. Chci se s tebou milovat.“

Polkne, stonky se vzrušeně rozechvějí; už zase špehuješ, Měsíci? Asi bych ti musel být k smíchu; kdyby ti naše lidské malichernosti nebyly lhostejné, láska, válka, smrt, na všechno shlížíš stejně.

Rozumím ti víc než právě nyní sám sobě.

„Měl jsem spousty žen, Fay. Ale nemiloval jsem se ani s jedinou.“ Přetočí k ní tvář. „Nevím, jak se to dělá.“

Fay se přitáhne blíž, schoulí do klubíčka kolem jeho ruky. Rty mu jemně sklouzne po zápěstí.

„To ani já,“ zašeptá.

„Fay. Beru. Nikdy nedávám. Umím působit bolest a strach. Ne potěšení.“

Položí se líčkem na jeho předloktí. V očích souhvězdí Blíženců.

„Mě jste potěšil tisíckrát.“

„Chladnokrevné kalkulace,“ odtuší Tom. „Manipulace. Nebylo v tom nic upřímného.“

Hledí na něj. Temné nebe pod řasami zvlněné přílivem něhy; nabírá na síle.

„Tomu sám nevěříte,“ namítne tiše.

Nadzvedne se. Nakloní k němu. A je tak jemná, tak půvabná, tak ušlechtilá, tak svůdná tou prostou upřímností…

„Smím vás políbit?“

Uhranutě sleduje její rty; ví, jak jsou sladké. Jak umí omámit, zbavit nejistoty, uvolnit touhu z pout a vznést se s ní vzhůru, když divoce vyvře, tak – svobodná!

V ústech sucho; kdybys kopal stovky sáhů, vláhy se nedobereš.

Přinutí se sklouznout pohledem k jejím očím; a jejich něha ho prožere skrz na skrz, až se v něm všechno sevře do pěsti.

„Mám strach,“ zachraptí. „Ještě nikdy jsem žádnou ženu nechtěl dvakrát. Co když tomu podlehnu a pak – nezůstane nic? Nechci to ztratit, Fay. I když mě to drásá, dohání k zběsilosti a ničemu nerozumím. Já to nechci ztratit.“

Něha v jejích zorničkách prolne ke kořenům. A Fay se pokorně stáhne, složí u jeho ramene, v obou dlaních svírá tu jeho, hladí, laská.

„Tolik mě mrzí, co vám působím,“ vysloví smutečně, slovíčka měkce chundelatá jak zámotky jív na dlouhých větvích vrb u řeky.

A je to jako by mu čísi surové ruce roztáhly žebra, potrhaly kůži, svalstvo, rezavým hřebíkem probodly plíce, obě srdeční komory.

Tom po ní natáhne druhou ruku, přitáhne si ji těsně k sobě, sevře v polovičním objetí; naléhavě.

Skryje obličej do jejích vlasů, sametových černotou. Zhluboka nadechne její vůni.

„Oba víme, že tomu stejně jednou neodolám,“ zašeptá, „abych se před tím zachránil, musel bych tě zabít. …Neříkej to,“ zavrčí, zpola zuřivě. Zpola zoufale.

Protože šelma sleduje v rohu pokoje, rudé oči nehybné. Tom ji cítí. I její hněv.

Dávno jsem akceptoval, že jsem přišel na svět, kde pro mě není místo. Že mám jen ji; svou černou šelmu.

…Ale když tě takhle držím, napadají mne zvláštní věci.

Třeba, že takové místo je. Snad. Možná?

U tebe.

V tobě.

Zhluboka vydechne, povolí stisk. Nechá Fay na sobě spočívat. Dlaní uhladí neposedné dlouhé kudrlinky, šimravě lechtají na bradě, krku, v rozhalence košile.

„Fay. Přišel jsem ti něco dát. Pokud o to ještě stojíš.“

Před jejíma očima rozevře ruku. Skví se na ní jeho damaškový nůž.

„Tvou druhou jizvu. Ode mne.“

A jeho ohnivá divnovíla vzplane, tak jasně a oslnivě, jako by se v místnosti rozhořely stovky pochodní, ústa pootevřená, oči dokořán a v nich oheň ohňů, nebeská vatra, žíravá vášní a láskou a vděčností a štěstím; napřímí se, přetáhne noční košilku přes hlavu. Odhodí do kouta, jen v bílé kůži oděná, zdobená temně růžovými poupaty kalmie latifolie.

Příliš rychlé, než aby se mohl spasit nitroklidem. Zatouží po ní tak niterně, že by pro to vraždil. Nebo zůstal oněměle hledět, neschopný pohybu.

Fay se položí na břicho, složí paže pod hlavu, natočenou tvář jeho směrem; ty nelítostně krutá, jak nevině se díváš, jako bys nevěděla… Ale víš. Vím, že víš.

Svádíš mne víc než nejzkušenější z kurtizán.

Mučíš mě.

A – Merlin mi pomoz – mně se to líbí.

Tom se posadí. Poklekne vedle jejího sněhového těla, jediná stopa na něm, ta jeho, první jizva, tenoučký paprsek od levého žebra směrem k páteři.

Neodolá, nejdřív po ní sklouzne polštářky prstů, se zavřenýma očima procítí tu téměř neznatelnou nesrovnalost, mimořádnou jemnost, jakou se mohou pyšnit jen jizvy a nová kůže na nich.

Fay se pod tím nepatrným dotekem zachvěje.

Tom přimhouří víčka; jak nezvykle perfektní, když se téhle hry účastní oba se stejnou chutí.

Přiloží ostří na druhou stranu jejích zad, rovnoběžně s počátkem té první, hned nad třetím žebrem, jemně zajede do pokožky. A ta se otevře, jak šarlatový háv, zdobený rudými granátky, ve světle svíčky se lesknou, prostor zahltí hypnotická vůně s kovovým podtónem.

Vede svůj řez zvolna, pomaloučku, vychutnává si každý milimetr, každou krůpěj krve, každé Fayino zasténání, tlumené, dušené tajeným dechem, skvostně roztřeseným. Její dlaně, když se bezmocně zatínají do polštáře.

Špička čepele dojede na konec, setká se s první jizvou v prohlubni mezi dvěma obratli páteře, jen palce od Fayina zadečku.

A obě jeho znamení, vyřezaná do jejího těla, vypadají jak rány po odtržených křídlech padlého anděla.

Neskutečné.

Perfektní.

Tom pustí nůž, vzepře se sám sobě, ještě ne, ještě aspoň chvilku; natáhne paži, dotkne se jejího chodidla. Klouže po něm, kolem kotníků, přes lýtko, měkoučkou prohloubeninu v ohbí kolene, vlastně se jí stěží dotýká, prsty se mu chvějí nesnesitelnou touhou, zároveň extatickým opojením z toho, co přijde, saténové stehno a ta závratně sladká vyvýšenina jejího zadečku, s ještě nikdy nepoznaným územím žádostivosti skrytém kousek níž, mezi stehny, ale její vůni cítí palčivě, tu horkou vlhkost potřeby, jak brutálně příjemné si to odepřít, ještě – ne, tělo mu odpoví rvavou trýzní. Bolest a bezuzdný požitek si jsou tolik podobné a Tom se odmítá vůbec kdy spokojit s čímkoliv průměrným.

Jenže pak už je to prostě příliš.

Skloní se k ní, ústa sama žíznivě najdou krvavý nektar, jak rudá stužka se jí vine přes žebra, hladově se přisaje, dlaně mu zešílí. Vedené vlastní vůlí dravě bloudí po jejích křivkách; Tom líbá její ránu, zjistí, že u Fay leží, tiskne se k jejímu žáru, chce zachytit každičké zachvění, otřes slasti, sluch napnutý, aby mu neunikl jediný vzdech. Líbá ji, hojí, dotýká se, hýčká, a to vše z něj vychází samo, nad ničím nepřemýšlí. Jazykem se prolaská výš, teď už na ní zpola leží, ocelová erekce se jí zarývá do těla, i přes látku kalhot ho zalévá tichou extází; žádné ženské lůno mu nikdy nedalo takovou rozkoš jako prostý kontakt s její hřejivou nahotou!

A to její sténání…

Fay má hlavu zakloněnou, oči zavřené, ze rtů jí unikají zvuky blaženosti hraničící s nirvánou, omývají Toma a vnikají póry dovnitř, rozpalují i konejší, z těch protichůdných signálů by snadno zešílel. Nebýt oba tak opojné.

Slíbá poslední nachovou kapičku, ruce drsné nezbytností docestují podél jejího těla až k měkkému podpaží, Tom přilne rty k její šíji, svůj klín zabořený do oblin jejího zadečku, urputně bojuje s nutkáním přirážet, dokončit to, utišit ten zběsilý chtíč; příteli, s tou nepříčetností jsi byl blíž, než tušíš… Dravě vnikne pod její hrudník, obejme v dlaních Fayina drobná prsa a jejich ztvrdlé bradavky ho téměř svrhnou přes okraj orgasmu.

Se sípavým zalapáním po dechu se odtrhne od její šíje, zaboří tvář do polštáře, vyrve se z něj něco mezi výkřikem a nářkem.

Ne!

Ještě – NE.

Fay pod ním ve vteřině zamrzne, ztichne, znehybní.

Stačil by drobný pohyb. Tlumené povzdechnutí. A Tom by se neudržel.

Ale Fay neudělá nic.

Poslušná, pokorná, oddaná, věrná. Absolutní.

Tom zatne zuby; a musí skrz ně zasténat znovu, uvolnit ten přetlak, i její duševní odevzdání je tak vzrušující!

Dýchá bouřlivě, něco se v něm bortí, tohle nemůže vydržet; možná dnes, ale co zítra?

Když s každým dalším krokem vstříc je ten další tisícinásobně intenzivnější?!

Tom sevře víčka, volá spásu nitroklidu. Přichází. Obejme ho prázdnotou.

S ní se dostaví i schopnost myslet; obluzeně, mátožně, myšlenky vrávorají. Ale už ví.

Zbývá poslední bariéra, která může všechno zvrátit do bezpečného hněvu a zuřivosti. Vysvobodit ho.

Ano.

Vysvobodit.

Ať už definitivním vítězstvím nebo mrtvou samotou.

Má oblíbená hra, Osude – všechno nebo nic.

Na co čekáš; házej.

Tom se vzepře o loket, nadzvedne boky, přetočí Fay pod sebou tváří k sobě, znovu se na ni položí. Její ňadra se mu s palčivou ostrostí vtisknou do hrudi, opět rozvíří rudočernou mlhu v mysli.

Ale už je připravený. Nitroklid vrací část sebekontroly. Bídnou a ubohou. Musí stačit.

Vezme její hlavu do dlaní, vplete prsty do vlasů.

Vyhýbá se očím. Sálají láskou; její nadýchané rty jsou už tak těžkým protivníkem jeho obranné nicoty.

A skloní se, políbí ji, pronikne hluboko do jejích úst, líbá ji vášnivě, pronikavě, polyká její jazyk, zpíjí se její chutí… přesně po chvíli, kdy se nitroklid začne poraženecky rozpouštět a všude je Fay, Fay v ústech, Fay v dlaních, Fay v očích, Fay pod ním; Fay nahá a voňavá, Fay…

Chvatně se odtáhne.

„Pověz,“ zaskřípe mu hlas, zní protivně vratce, ale ani to ho nerozčílí, „co cítíš, když pomyslíš na Cecile?“

Zorničky se ji rozšíří, zmatek, touha, zděšení, bolest.

„Mluv,“ pobídne ji hrubě. „Hned.“

Fay sklopí řasy.

„Žárlivost,“ zašeptá vyprahle. „Vztek. Nenávist.“

Tom se k ní přitáhne, promlouvá k jejím rtům; sem tam se o ně otře.

„Znásob to statisíckrát, Fay. A nepatrně se přiblížíš tomu, co cítím já k tvému manželovi,“ pronese tiše. „Jsi tu. V mém domě, v mém loži, v mém náručí, nahá a svolná. Celý kouzelnický svět věří, že jsme dávno skutečnými milenci. A přesto tě stále vnímají jako jeho ženu. Ne mou. Jeho,“ rozdrtí v ústech, hnilobný odér zběsilé zášti víří v lebce.

„Je jako chiméra, pronásleduje mě na každém kroku, v každé myšlence, neviditelný, nehmotný, neustále na mě útočí a vyhrává,“ pokračuje Tom, hněv podpálí každé slovo. „Chceš být mou, Fay? Chceš mi patřit, naprosto a bezvýhradně, milovat se se mnou a možná jen jedinkrát a naposled – chceš to?“

Ústa se jí zachvějí; jako by potlačovala pláč.

„Ano,“ hlesne. „Ano.“

„Tak mne požádej,“ dotkne se jejích rtů v náznaku políbení, něžně po nich sklouzne, teple dýchne. „Požádej mne, Fay. A potom si tě vezmu. Požádej mne, abych plukovníka zabil. A já to udělám.“

8. kapitola Tom - O tom prvním a té druhé II. část

___________________________________________________________________________

Pozn. autora

1) Alice O’Really, variace na úryvek verše č. 5, ze sbírky Marnosti, Viktor Dyk

2) Alice O’Really, variace na úryvek verše Epilog, ze sbírky Po nás ať přijde potopa, František Gellner

3) Úryvek veršů Noc byla touhou přesycená, ze Sbírky Po nás ať přijde potopa, František Gellner

Přiznávám, že s touto konkrétní částí sama nejsem spokojená, ač jsem ji upravovala mnohokrát. Fayina revolta, Tomova sebeobrana, obojí bylo nevyhnutelné; co se dá dělat, lépe se mi to vyjádřit nepodařilo.

Technická - pokud je obrázek Černé, Tomovy šelmy, příliš nezřetelný, dejte mi prosím vědět, zesvětlím ji; sama musím mít staženou gamu na minimum, ale při testu na běžném rozlišení mi přišla dobře viditelná do detailů.

Následující díl kapitoly se mi snad podařil lépe, psal se i snadněji - tedy až na jistou pasáž, která mne zaskočila kompletně nepřipravenou, že s ní budu mít TAKOVÉ problémy :-) (spoilerovat se nebudu, o kterou jde, prozradím až příště).

Následující pátek navštívíme Sarum. Leč nepůjdeme sami; ti v rudém nikdy nespí. Ani Albus... A s Tomem roztočíme ruletu; padne černá nebo bílá? Kdo si vsadí?

Děkuji vám všem, nesmírně děkuji za vaše laskavá slova, děkuji za Severuse

Cosi mi říká, že další Harryho návrat by se vám mohl líbit - a že mě za něj budete nenávidět ještě víc ;-) Devítkové kapitoly sama miluji všechny, každá je tak jiná, jinak intenzivní; snad si každý z vás najde něco svého v některé z jejich částí.

Přeji nádherný den, kéž vaše Radost, Štěstí, Touha ani Něha nenosí masky a jsou u vás doma stále přítomné.

Merlin s vámi

Komentáře

Přehled komentářů

<3

(zuzule, 3. 4. 2017 8:52)

Merline... Moc dekuju!

Odpovědět

Rok jako žádný jiný

(alichay, 31. 3. 2017 4:40)

Povídka je jako vždycky skvělá, ale jen jsem se tu chtěla zmínit - když už jsi psala poznámku o "návratu" Josephine Darcy, přidám sem i minizprávu o návratu Aspen in the Sunlight. Pokud někdo četl Rok jako žádný jiný jako já, Aspen je zpátky v komentářích svého livejournalu a plánuje se k povídce vrátit a v létě začít znovu postovat Rodinu jako žádnou jinou :)

Odpovědět

poděkování

(Astra, 30. 3. 2017 23:28)

Ano, jsi úžasná spisovatelka. A já při každé "Tomově" kapitole žasnu, jak mistrně jsi dokázala jeho charakter popsat. Já ho vždycky viděla jako velikou neznámou - a teď se najednou přede mnou objevuje skutečný člověk. A já si říkám ano, právě takový by musel být, se svou minulostí, se svými schopnostmi, se strachem z lásky, kterou nepoznal.
A stejně tak Fay, na její osvobození ze skříně myslím skoro každý den.
Děkuju...

Odpovědět

Nevěřím...

(Veronika, 28. 3. 2017 11:19)

Tomu, jak skvělou spisovatelkou jsi. Každý týden se nemůžu dočkat, až se na stránkách objeví nová kapitola.
A tahle byla... Páni. Nemám slov.
Začínám tušit, jak strašně těžká musela být ztráta všech kapitol, poznámek, veršů... Jestli tvým příběhem žiju jen z tisíciny tak, jako ty, nevím, jestli bych tu ztrátu na tvém místě dokázala unést.. Jsem velice ráda, že ses se střípkem svého života podělila i s námi.

Odpovědět

Se zatajeným dechem...

(Issabella, 27. 3. 2017 2:06)

Merline!
Alice, zlatíčko, opravdu jsem poslední část dočítala se zatajeným dechem. Došlo mi to však až v okamžiku, kdy jsem na konci vydechla. :-) Vidíš, už zapomínám i dýchat, já ti říkala, že mě zabiješ. :-) ale prosím, počkej s tím až na konec Stop. :-D přece jen si to trošku masochisticky užívám.

Jak už jsem psala minule, jsem Tomova, takže na všechny co ho trápí mám neodolatelnou chuť vrčet, štěkat, ani drápat by mi je asi nevadilo a možná ani kousnout. :-O ale co dělat s tím, že trápí sám sebe nějak netuším. Mám chuť ho plácnout a věř mi, že ne kvůli škádlení. Možná bych měla plácnout sama sebe. :-D

Myslím, že si budu muset začít vymýšlet vlastní slova, abych mohla opěvovat tvůj svět anebo znovu přečíst slovník. :-) Ne, vážně Alice, úžasné a já ti moc děkuji, že nás všechny do svého světa tak ráda pouštíš a dovolíš nám jej sdílet. Děkuji.

Přeji ti hodně síly, spoustu krásných, sluníčkových dnů a žádné mraky. Merlin s tebou.

Odpovědět

ModraK, Magdaleno

(Alice, 25. 3. 2017 19:39)

Děkuji vám. Jste velmi laskavé.
Snad se mi příště bude dařit lépe :-)

Odpovědět

...

(Magdalena, 25. 3. 2017 18:53)

Páni... To bylo... Úchvatné <3 Na Sarum se těším, plukovník zažije peklo. No... Možná si bude přát, aby ho zažil, že by to mohlo být příjemnější. Další Harryho kapitola zřejmě bude hodně bolavá, když si představím, co všechno se v minulosti u Seva stalo... Draco bude mít zřejmě hodně práce. Moc se těším na další Harryho cestování s Lamií. Mám pár typů, kdo by mohl být osmým, ale jeden typ mě děsí víc než druhý, hlavně kvůli toho, jak by na to Harry reagoval- celý kouzelnický svět by si přál, aby byl Voldemort zpět. Díky za další nádhernou kapitolu, Alice

Odpovědět

Ale ne!

(ModraK, 25. 3. 2017 0:26)

Seznam kapitol s daty je bezva prehled...a zaroven mi slouzi jako odskrtavaci kalendar...v dobe, kdy bude povidka vrchlolit, bude vrcholit i me studium a doufam, ze jak povidka, tak me studium budou mit stastny zaver :D

Nicmene..nikdy nevim co napsat k Tomovym kapitolam. Porad jeste jsem nebyla schopna se rozhodnout, zda mam Fay rada ci nikoli a to me mate, vetsinou mi u pribehu netrva takhle dlouho si udelat nazor...nu coz, zjevne se budu muset smirit s tim, ze se rozhodnu az na konci a nebo vubec.

A Tom - v tvem podani dostava primer 'to je kapitola sama o sobe' realny rozmer :D jsem zvedava, jak to s nimi nakonec uzavres.

Preju mnoho sil pri dokoncovani pribehu ;)

Odpovědět

Komentáře

Přehled komentářů

<3

Rok jako žádný jiný

poděkování

Nevěřím...

Se zatajeným dechem...

ModraK, Magdaleno

...

Ale ne!

Menu

Nebeský most

Salazaret

TOPlist

Oblíbené odkazy