8. kapitola Severus - Paradox
FAUN - Federkleid
(text je naprosto ideální, něco takového by Severus právě nyní měl v mysli)
Severus zavřel oči, pohroužil se do nitroklidu. Vyvolal obraz Zapovězeného lesa – stane na jeho kraji, nebe nad ním se klene až na věčnost, majestátní v rouchu bezhvězdné noci, pokryté hustými krajkami roztrhaných mraků, měkce postříbřené srpkem měsíce. A les vábí, vábí tisíci druhy vůní, tlejícím listím, jehličím, rozhrabanou půdou, kůrou stromů, mechem obrostlými kmeny; pachy kožíšků, schoulených k sobě v hluboké noře, zpocenou srstí uhánějících kentaurů, bdělých strážců souznících v harmonii se vším kolem sebe… Někdy jim skoro záviděl.
Jejich prostá přírodní pravidla k udržení rovnováhy.
Jistě, i v lidském světě panovala. Do krve, do masa svázaná ostnatým drátem světských příkazů, morálních zásad, společenských předsudků a vlastních soudů; přesto stále rovnováha.
Jenže v ní si Severus připadal nevhodný. Plný rozporů, rozhodnutích jdoucích proti sobě, zdánlivě nemožný. A přece tu byl, se všemi svými vnitřními konflikty.
Paradox, narušující rovnováhu všehomíru. Nebo ji právě on dorovnával, přepečlivě vyvážený ve středu vah?
Nejspíš ne. Vesmír je příliš malý prostor pro kompromisy. Podle slepě spravedlivých zákonů imunitního systému zachování existence bývá nesoulad nakonec vždy odstraněn sám sebou. Jak logické.
Ano, někdy Severus kentaurům záviděl.
Ale to bývaly jen nepatrné chvilky sebelítosti, které vzápětí rozdrtil, sfoukl z dlaně; blázne. Na co si stěžuješ? Svobodně hledíš na oblohu, smíš žasnout nad její rozmanitou dokonalostí, cítíš vůni lesního života, nasloucháš zvukům noci, šplouchání vln Velkého jezera, aroma vodních řas, vlhkého kamení… a to nejdůležitější, to svaté, je přímo za tebou.
Neohlíží se; v téhle vizi se Severus nikdy neohlíží. Jen vnímá.
Bradavický hrad za sebou, vysoký a překrásný, vznešený, s královskou korunou z věžiček, sepnutý propojujícími mosty jeden díl k druhému, tak celistvý, tak absolutní ve své bezchybnosti, milujícím řádu, pečující o všechny ty maličké uvnitř bez rozdílu věku. Rezonující svou magií, byla jako hudba, snad housle za tichého doprovodu klavíru, podkreslené bezeslovným chorálem ženského hlasu s opakující se ozvěnou kamenných chodeb. Věděl, čí by ten hlas měl být; voněl by oceánem a byl protkaný dávnými věky, kdy tu ještě stávaly jen holé skály a snad bezedná voda se vlnila ze všech stran. Nebo kdoví, co tvořilo kolébku věků, pousmál se.
Poznal by tu hudbu kdekoliv na světě. I potůčky magie, linoucí se ze dveří a pootevřených oken, ovíjející hrad v láskyplném objetí; Zakladatelé, Albus, Poppy, Minerva. A stovky dalších, menších, stejně věrných.
Kdyby Prvotní přišli dnes, jistě by nezvolili ani hlubiny moří, ani Taru nebo Stonehenge. V Anglii bys nenašel čistější místo než zde.
Absurdní dvojnásob, že právě tady jsem já našel domov.
Severus s povzdechem immagii ukončil, vrátil se do reality. Seděl ve svých soukromých komnatách, v pracovně, prostorný stůl pokrytý nezbytnostmi, především posledními testy z lektvarů čtvrtých ročníků. Hromádka opravených ruliček svázaná magií už tvořila pyramidu na levé straně, zbývaly poslední dva. Skrz ochrany silných zdí sklepení slyšel dusot nohou, halasný smích, výkřiky; neutuchající. Důvod, proč poměrně pravidelně vynechával společná jídla ve Velké síni. Prokletý Ohnivý pohár; počátek druhého pololetí zavraždil i jeho poslední úkryt, zardousil ticho a nacpal hrad k prasknutí cizí magií, cizími školními hábity, cizími zvyky.
A Igorem. Bylo zvláštní se s ním setkat po tolika letech. Za tak jiné situace. Velmistr Kruvalu; kdo by to byl do něj řekl, s jeho strachem z Temného pána, úslužnou poslušností?
Zřejmě nejsem jediný, kdo se během války něco naučil; především znát sám sebe. A stejně tak nejsem jediný, v kom zůstala touha a prázdné místo po černé magii…
Zvláštní, že zrovna Igor Karkarov ji přijal, kruvalská škola jako jediná neučila obranu proti černé magii, ona černou magii vyučovala. Možná jejich krvavě rudé hábity jsou narážkou na anglické bystrozory, kterým Igor po Pánově pádu tak dlouho unikal, než ho Alastor chytil? A než jim vyzradil vše, co věděl.
Anebo to souviselo čistě s jejich původem, Kruval ve své zemi známý jako Durmstrang byl přesmyčkou slov – bouře a vzdor.
Překvapuješ mě, Igore, potřásl Severus hlavou. Stále v něm byla ta jiskra, charisma, kterým Severuse v mládí a těžkých časech svedl, nejednou utěšil. Ačkoliv tohle by Severus nepřiznal nikdy.
Od svého příjezdu se snažil se Severusem sejít. Severus mu prozatím dovedně unikal; sláva Merlinovi za všechny tajné chodby. Nechtěl se s ním setkat. Příliš mnoho vzpomínek. Příliš dlouhá absence Albusových návštěv. A především; cítil to také. Znamení zla zvolna nabíralo temnější barvu, zřetelnější kontury. Pán se vracel. Bylo to blízko.
A Severus stále nevěděl, jak mu odpovědět. Ve jménu své protichůdnosti chtěl říct ne, už nikdy! …Ano, stále vás postrádám, stále doufám. V cosi. Možná ve vaše čokoládově hnědé oči. Vrátíte se s nimi? Nebo jsem je zničil, já, právě já zabil to poslední dobré?!
Žádná z těch myšlenek Igorovi nenáležela, neměl na ně právo. Nakonec, nesvěřil se s nimi ani Albusovi. Jak by také mohl?
Potřásl hlavou, vyčistil mysl. Měl práci. Hbitě ověnčil předposlední test rudými poznámkami, urážkami a pohrdáním; pochopitelně byl nebelvírský. Svým hadům jejich chyby vysvětloval. Už tak je čekaly tvrdé časy. Předčasná dospělost, životní volby zahrnující smrt; Salazare, přestane někdy Zmijozel stát na tenké hranici mezi dobrem a zlem, světlem a temnotou?
Jaká další ironie, že jsem jejich ředitelem. Já, stojící na té teninké linii snad celý život.
Jak jim mám ukázat správný směr? Albusi, tvé světlo mne provází, svítí mi na cestu kamkoliv jdu – ale do zmijozelských řad proniká jen titěrným paprskem. Čas mi protéká mezi prsty a já jsem… bezradný.
Nejvíc právě nyní.
Odložil oznámkovaný pergamen, jednoznačně Mizerné, ten se poslušně svinul do ruličky, uhnízdil na vrcholu pyramidy. Zbýval jen jeden.
Vždy si ho nechával na konec.
Severus po něm sáhl, rozložil před sebou. Kostrbaté písmo, většina otázek bez odpovědí nebo s několika málo slovy, podpis Harry Potter.
A rázem mu jako pokaždé v mysli vytanula vzpomínka. Prostý šedý oděv. Tichý žal rudozelených očí. A to nejhorší – jeho úsměv. Drásal duši. Nedal se vymazat z paměti. Prostě nedal. Užíral Severuse celé dva roky, od jejich prvního a jediného setkání; ani Žlutoočka za ním nepřišla, jen se tu mihla vůní oceánů.
Co se s tebou událo za ony dva roky? Utěšil tě někdo ve tvém zármutku, nabídl teplo v sychravé zimě u omšelých náhrobků? Jaké jsou tvé oči dnes? Utichl tvůj hněv, nasycený, či se vyčerpal sám sebou?
Nebo za naši spásu budeš platit navěky?
Otázky bez odpovědí. Myslel na ně pokaždé, když se s ním setkal. Tisíckrát se v hodině přistihl, že se dívá jeho směrem. Ještě stále mladičký, téměř děcko, nezodpovědný a bezstarostný, i když se proti všem předpisům účastnil turnaje. A tak vzdorný při Severusových hodinách, tolik ohně v něm planulo… Severus ho rozdmýchával. Nemohl si pomoct. Čím víc Harry Potter zuřil, tím byl Severusův spánek klidnější. Dnes tvé oči ještě nejsou zbarvené utrpením a prázdnou duší. Tvůj smích ve Velké síni zní hlasitě.
Dnes ještě ano.
Přál bych si, aby to tak zůstalo. A vím, že si to přát nesmím. Jsi cena, kterou zaplatíme za tisíce nevinných, za jejich budoucnost. Dobrý obchod. Ano, je.
Tak proč s ním tolik nesouhlasím? Proč tu daň nemohl zaplatit někdo z nás, už zjizvených?
Proč musela být tak vysoká; že z tvého žáru a síly a odhodlání zbyl jen ten strašný úsměv?
A proč jsem nechtěl vědět víc?!
…Protože už nyní s tím mám problém. Ovlivňuje mě to. Když se na tebe dívám, jak opět ničíš další lektvar stupidní chybou a je ti to lhostejné, když tě nachytám po večerce a ty mi drze a vzdorně hledíš přímo do očí, já vidím tvou budoucnost. A chci být k tobě laskavý. Ať je aspoň ještě tento den pro tebe dobrý.
A vím, že nesmím.
Protože kdybych tě nepotkal, zítřejší Harry Pottere, dnes bych tě jednoduše nesnášel a užíral se vinou za svůj hřích. Byl bych krutý, bezcitný, odháněl tě od sebe, chránil tvůj život, věčně si na tebe stěžoval. A přesně tak to musím zachovat. Nesmím změnit proud. Vidíš, Žlutoočko? Jsem dobrý student, tvé rady beru vážně.
Ale jak to mám dělat, když stále vidím ten jeho Merlinem prokletý úsměv?!
A pohled. Ten – pohled. Plný lásky; tak vroucí, tak oddané, tak naprosté. Tak zničené. Ani tohle ti Merlin nemohl ponechat?
Koho jsi asi tolik miloval, že tě jeho ztráta rozlámala na kousíčky?
Vím, co se mnou udělala smrt tvé matky. Jak mne ničilo Albusovo odmítání, beznadějné roky. Vždy jsem si myslel, že jsem je oba miloval celou svou duší i tělem; a stále miluji.
Ale co jsem spatřil ve tvých očích… Jaká tohle musela být láska, že tě její ztráta spálila na uhel?
Ničíš mě, zítřejší Harry Pottere. Milionkrát násobíš mou vinu. A ty si jen tak přijdeš a řekneš: „Stali se z nás přátelé.“ A uvaříš mi čaj.
Dobré nebe. Jak mám s tímhle žít?!
Albusovi o jejich setkání neřekl. Ukryl vzpomínku za jedněmi z dveří, kde se skrývala i Žlutoočka. Svou rozporuplnost vůči dětskému Potterovi nikomu vysvětlovat nemusel, byla veřejně známá. Nebo aspoň její negativní strana. Albus znal i tu druhou. Proč to před ním Severus zatajil?
Protože příliš miloval rozkvetlé pomněnky v jeho očích, neustále prozářené sluncem smíchu.
Chtěl je takové. Chtěl je zachovat, aspoň tak dlouho, jak to půjde. Ne, tohle mu jednoduše nemohl říct.
Někdy vážně kentaurům záviděl.
Severus si s dalším těžkým povzdechem promnul oči, shlédl na test. Zjistil, že je popsaný jeho radami, vysvětloval chyby, nedostatky… Zatraceně.
Všechno vymazal. Začal znovu. Drásal nejjedovatější poznámky, jaké mu přišly na mysl, urážel, zesměšňoval, nelítostně strhal každičké jeho slovo, hrot brku kmital po textu jako by zešílel. Závěrečné H, pětkrát podtržené, že skoro pergamen proděravěl.
Severus na něj okamžik zůstal hledět. V hrudi kámen.
Je mi to líto, zítřejší Harry Pottere.
Otevřel letaxem krb, odeslal svitky do svého kabinetu. Nechtěl je tady. Nebo aspoň jeden konkrétní z nich.
Jako by ho to mohlo zbavit pocitu viny.
Ale ohnivá whisky by snad mohla. Přivolal láhev, nalil do broušené sklínky, usedl do křesla. Dusání hradem nad jeho hlavou pomalu utichalo, blížila se večerka. Severus věděl, jak stráví čas do půlnoci. Blouděním chodbami, hledáním Pottera. Vyhýbáním se Igorovi. Nepočítáním, kolikátá je to noc od poslední Albusovy návštěvy. Nepočítáním, kolik takových nocí zbývá do návratu Temného pána. Nepřemýšlením.
Dokud si takový luxus mohl dovolit.
Pomalu upil, zlatavá tekutina popálila ústa, hrdlo, palčivě stekla útrobami. Škoda, že neuměla spálit myšlenky.
Toužebně očekávané ticho se konečně rozprostřelo i sklepními chodbami; a myšlenky se staly hlasitějšími.
Polkl další doušek. Skoro se začal těšit na nudné bloumání prázdnými chodbami ve sporém osvětlení slabého Lumos, v jejich vytrvalém chladu, jaro si letos dávalo načas. Studenti všech ročníků si o něm myslívali, že je upír. Severus se spíš považoval za jednoho z hradních duchů, jen trochu nedokonalého; ještě neumřel. Což čas spraví. Někdy ho už téměř slyšel klepat na dveře, je to tady, balit nemusíš, jdeme.
Postrádám tvou blízkost, Albusi.
Ve tvém náručí mám jasno, co Temnému pánovi říct. Když tě políbím, úsměv zítřejšího Pottera má smysl. Jeho rudozelené zorničky za tvé pomněnkové lány.
Postrádám tě, Albusi.
Ale na to jsem zvyklý, to nic. A minuty ještě stále tikají. Třeba přijdeš zítra.
…Postrádám tě.
Dopil. Postavil prázdnou sklenku na stůl, chvíli ji nepřátelsky sledoval. Znovu naplnil. Některé noci by asi nespasila ani všechna whisky světa.
Já tě postrádám!
Ovšem na rozdíl od zítřejšího Pottera vím, že ty jednou přijdeš.
V co asi doufá on?
Pohrával si se skleničkou v dlani, sledoval medové odlesky. Láhev byla téměř plná a tak příjemně uměla sežehnout hrdlo. Dnes pravděpodobně od svých obchůzek upustí…
Druhou várku upíjel zvolna.
Přicházíš stále méně často. Chvilky strávené s tebou jsou s každou další vzácnější. Ale jsi tu.
Neumím si představit, že bys nebyl, Albusi. Už nikdy nepřišel. Kdesi spal, nejspíš na bradavických pozemcích, zakrytý závojem z bílého mramoru.
Ne, to si představit odmítám.
…Jak trávíš své osamělé noci, zítřejší Harry Pottere? S mrazivě ochromující jistotou, že ten, na koho čekáš, nepřijde.
Protože nevěřím, že na téhle planetě chodí bytost, která by dokázala opět zažehnout tvůj plamen, přimět tě zapomenout na bolest. Těšit se na ráno.
Tvé oči mi to řekly.
Nemůžu na ten pohled zapomenout.
Dopíjel třetí sklenku, když se jeho pokoj zaplnil čistotou oceánů, těžkou váhou dávných věků.
Severus vstal, otáčel se, s upřímnou radostí, že přišla. A jako neodbytný chudý příbuzný se k tomu pocitu přisál další; přivedla jste ho? Prosím, že ano! …Ah Merline, kéž přicházíte sama.
Sebral odvahu, ohlédl se. Žlutoočka v rouchu královny Mab, svým půvabem zahlcujícím smysly, jantarovýma očima prozařujícíma duši. Nezářily.
Stála sama.
„Měl jsi pravdu, Severusi,“ zašuměla mořskou pěnou, když znavená pokryje skalisté pobřeží, teskná šepotem Rusalek, jejichž slova nikdo víc neslyší; jen moře, moře slané slzami, naslouchá. Ale neutěší.
„Hněv mých temných bratří mu dává sílu jít dál. Jenže on míří ke konci. Potřebuje naději,“ vzhlédla k němu, v kadeřích smuteční pentle dýmu, dlaně prázdné bezradností, „a já ji už dávat neumím. Zapomněla jsem, Severusi.“
Vykročil k ní, obejmout, skrýt v náručí, vrátit víru! Zastavila ho drobným pohybem, zavrtěla hlavou.
„Volá smrt. Dokážu se vrátit v čase třeba tisíckrát a zabránit mu v tom. Ale k čemu? Vize budoucnosti jsou stále zřetelnější. Stále prázdnější. On se… vytrácí.“
Zvedla dlouhé řasy, pohlédla na něj.
„Uzdravíš ho, Severusi?“ poprosila, tichá jak zvolna padající pírko z křídel racka, zatímco mizí v dálkách.
Vyléčit tělo, zahojit rány; ano, jistěže, to umím. Ale odcházející duši? Jak se zastavují?
Nemám tušení.
Severus polkl.
Pro její matné oči. Pro jeho úsměv.
…V jakém je stavu, že přicházíte prosící?! Nechci to vědět. Merline. Nechci.
„Pokusím se,“ kývl pevně.
Two Steps From Hell - His Brightest Star Was You
(věnováno Severusovi od "čtenářky K. s modou duší" 
)
)Natáhla ruku do nicoty, vyvedla ho ven.
Šedý, šedý, šedý; jako by už byl na půl cesty tam nikam. Tvář strhanou, pobledlou, snad vyčerpáním, snad prožranou lhostejností, když všechny pokusy zklamou.
A jen jeho zorničky, rudá prokvétající zelení víc než předtím, plály. Vzrušením, touhou, doufáním. Strachem.
„Opustím vás. Na den, možná dva,“ řekla Žlutoočka váhavě. „Budu poblíž.“
Zmizela.
Severus se nadechl k přivítání. Ale nějak vyhaslo už na jazyku. To ty jeho oči.
Zítřejší Harry Potter na něj hleděl, pohled odevzdaně mírný. Téměř vznešený němou úctou, se kterou vcházíme do starých kostelů, dýchajících dřevem lavic, omšelým křížem, tisíci vyřčenými modlitbami; v bláhové naději, že právě nás někdo vyslyší v ohlušujícím mumraji, nesoucím se vzhůru z miliard šeptajících rtů.
Zároveň v něm bylo cosi divokého, zběsilého, nepříčetný výraz člověka, který se vás chytil, když se mu půda pod nohama propadla, země otevřela bezedný chřtán; nepouštěj. Nesmíš mě pustit. Zapřísahám tě; nepouštěj.
Mohou existovat dva paradoxy současně, vesmíre?
Severus konečně našel hlas. Dokonce i slovo.
„Skleničku?“ pokynul k otevřené láhvi.
Zítřejšímu Potterovi to zvlnilo rty, takovým tím mužským úsměvem vzájemného pochopení beze slov. Barva zorniček se trochu projasnila; červánky v jarním ránu nebo všežravý požár v lánu obilí?
„Díky, pane. Tu bych uvítal.“ Příjemně mužný, melodický hlas, znějící vědomím své síly; i marností všeho.
Posadili se do protějších křesel. Mezi nimi jeden obyčejný stůl a kdoví kolik let utrpení.
Severus přivolal druhou sklenku, nalil oběma, tu jeho mu poslal po leštěné desce.
Nechtěl se na něj dívat. Bylo to horší, mnohonásobně horší než poprvé, z ticha mladého muže naproti sálala muka okořeněná zuřivostí, plíživé všepronikající mlhy rezignace, třeskutá kombinace, smrtící exploze na dosah. Současně z něj jak lehký opar po dešti vonělo smíření, žijte blaze, na smrt jdoucí vás zdraví, ave…
Ne, Severus se nechtěl dívat. Takže se loktem vzepřel o područku, v levé ruce otáčel sklenkou, pravou si podepřel špičkami prstů tvář. A nespustil z něj pronikavý pohled.
Přesně, jak jsem tušil; žal zítřejšího tebe dávno překročil hranice běžné ztráty, změnil se v nemoc, rozkládající tělo i duši jako černá sněť. Jaké to je hnít zaživa a být si toho plně vědom? …Vím to. Jenže pro mě Merlin udělal hned dva zázraky, přivedl Albuse, vrátil Lily. Zastavil hnilobu.
Kdo spasí tebe, když Merlin z jakéhosi důvodu oslepl?
Potter si vzal skleničku, opřel se. Rozhlížel kolem. Skoro jako by se vítal se všemi těmi obyčejnými všedními věcmi, kterými se tu Severus obklopil; stejně jako kdysi v domku. Potom opřel hlavu o vrch křesla, nechal víčka klesnout.
Jako dávný druid uprostřed borovicového háje v hluboké meditaci; vnímal. Nasával atmosféru Severusova pokoje a ta ho prostupovala jako léčivé kouzlo, měkčila mu rysy, nejistě vháněla barvu do sinavě popelavé tváře, vyhlazovala neústupné vrásky hněvu kolem úst, vracela mu mladistvý vzhled; když ty staré, staré, strhaně vyčerpané oči zůstávaly skryté.
Severus od něj nemohl odtrhnout zrak. Zítřejší Potter mu před očima obezřetně váhavý polehoučku rozkvétal, život se do něj vracel. Jako sledovat umírání v opačném pořadí. Fascinující.
Jaký jsi asi byl ve chvílích svého štěstí? Jak zněl tvůj smích, bezstarostný, jak ses díval na svého ztraceného, ještě plný víry ve věčnost a šťastné konce?
„Vážně řekla den nebo dva?“ pronesl Potter mírně, zničehonic. Severus sebou téměř trhnul.
„Zhruba cosi takového, ano,“ přitakal; a samotného ho to vyděsilo. Celé dva dny s tebou, tvými úsměvy?!
Spolu s tím se vědomím mihla myšlenka vyplašená jak myška, jen dva dny? Chci tě znát lépe. Chci spatřit aspoň jeden prostý, obyčejný úsměv.
Možná bych pak dokázal ještě někdy usnout.
Potter zvedl hlavu, otevřel oči. Pohlédl na něj. Ze zorniček mu zpoza opony šibalsky vykukovalo šílenství zoufalců.
„Tak to bude peklo,“ prohodil se stínem pobavení, ostrém po krystalcích ledu.
Severuse maně napadlo, že přes svůj bohatý slovník lépe by to nevyjádřil.
„Myslím, že ono místo je nám oběma již důvěrně známé,“ podotkl. Pozvedl sklenku, naznačil přípitek.
Potterův úsměv se mírně rozšířil; jako dva sebevrazi na břehu řeky, k nohám připoutaný ohromný balvan, a jeden řekne: „Taky tak nesnášíš, když máš mokro v botách?“
Opětoval přípitek, vypil obsah naráz. Severus ho následoval. Oběma dolil. Přiložil do krbu. Přišla zima se zítřejším Potterem, jeho očima a úsměvy, nebo tu už byla?
Rudozelené zorničky se k němu upíraly, intenzivní, jako by jim nesměl uniknout žádný Severusův pohyb či gesto; jako by si ho chtěl zapamatovat do posledního nejmenšího detailu. Jako by to bylo nesmírně důležité.
Ty se vážně topíš. Když se chytáš stébel minulosti.
„Jak se vám daří, pane?“ promluvil, klidný, mírný.
Severus si chvíli pohrával se skleničkou. Přemýšlel. Pokrčil rameny a řekl pravdu.
„Závidím kentaurům.“
Výraz zítřejšího Pottera se čímsi zahalil, snad smutkem, snad nějakým podivným pochopením.
„To je mi líto. Zdál jste se šťastnější, když jsme se setkali minule.“
„Nebuďte pošetilý, pane Pottere,“ upil Severus ze své whisky, „štěstí je pouhá chemická reakce v mozku, kterou vám vmžiku namíchám v kterémkoliv z desítek lektvarů.“
„No ano. Samozřejmě,“ věnoval mu Potter ten svůj úsměv. Pozvedl svou sklínku. „Tenhle lektvar se vám docela povedl.“
„Můj oblíbený.“
Potter maličko upil, nechal řeřavou chuť působit v ústech, než polkl. Vzhlédl; Severus měl podivný dojem jako by ho tím pohledem celého objal.
„Je vážně dobrý,“ řekl Potter a cosi v těch jeho očích změklo. Ledovec, co zvolna začal tát, úchvatná podívaná, jak se třpytí v záři slunečních paprsků, kapičky křišťálově čisté vody po něm klikatě stékají, odráží duhu, desítky odstínů, nebo možná samu jedinečnost polární záře.
Pak většinou přijde povodeň. Stovky mrtvých. Zdevastovaný kus země, pokrytý troskami.
…Stejně je to krásný pohled.
„Kolik času uběhlo od vaší návštěvy, pane Pottere?“
Zaváhal.
„Jeden den. Pane,“ řekl tlumeně, sklopil zrak.
Jeden – den.
A tvé oči jsou rudější. Za jeden jediný den.
„Byl celkem náročný, pane,“ prohodil, jako by tušil Severusovy myšlenky. „Stalo se …pár věcí.“
„Zjevně,“ přitakal Severus. A dobré nebyly. „Mně nemusíte nic vysvětlovat.“
Úsměv. A pohled, jako by přesně tohle od něj čekal; vděčný. Odtrhnul se od Severuse, skoro nuceně.
„Zatímco zde,“ přivřel víčka, jako by se zaposlouchal; slyšel také hudbu Bradavic? Zvedl řasy. „Jsem ve čtvrtém ročníku. Probíhá turnaj tří škol.“ Přičemž se na jeho zvlněných rtech objevila trpkost pelyňku. „Protože k vašim dveřím právě míří Igor Karkarov.“
Potter se sklonil k whisky, potřásl hlavou, vyšlo z něj něco jako přidušený smích, takový ten rozhněvaně hořký s oparem předem prohrané bitvy.
„Myslím, že byste mu měl jít otevřít,“ řekl a napil se.
Severus až teprve nyní pocítil první závan Igorovy magie. O chvíli později zaklepání na dveře. První reakcí bylo ignorovat ho; jenže Igorova přítomnost nějak narušovala jejich zvláštní atmosféru tisíce nevyřčených slov. A především vracela do Potterových rysů vrásky hněvu a hořkosti.
Samozřejmě, měl málo času. Kdoví, zda ve své současnosti má někoho, s kým by mohl jen tak mlčet, v míru a souznění, s někým, kdo zná vyprahlost pekelných plání práchnivějící duše.
„Zbavím se ho rychle,“ zvedl se Severus z křesla.
„To není nutné,“ zašeptal Potter.
Severus se krátce zastavil. Hleděl na něj.
A spatřil sám sebe, v tom pochmurném dni na hřbitově, v nějaké jiné verzi reality; v té, kdy za ním Albus nepřišel, nenabídl svou dlaň, svou lásku. Sebe.
„Je,“ řekl Severus. „Na Igora jsem si nevzpomněl řadu let. Na vás, pane Pottere, myslím poslední dva roky každý den.“
Otočil se, hbitě pokoj opustil, zamířil do chodbičky; jak hrdinské, když to byla jediná možnost zachránit se před jeho pohledem.
Stejně ho cítil.
Vroucí, čímsi monstrózní, palčivý lávou. S příchutí soli, nejspíš navěky zapečetěné v slzných kanálcích. Nevěřte tomu, že muži nepláčou; to jen velký žal, ten král králů, je proti nim imunní. Slzy prostě ztratí smysl.
Je to můj pocit viny nebo ti prostě tolik rozumím?!
Severus stoicky připojil ke svým pocitům bezradnosti i dojem bezbrannosti.
Otvíráš staré rány, přinášíš nové, zítřejší Harry Pottere. A já nevím, co s tím. Jak jen ti mám pomoct, když stěží zvládám své emoce?
Otevřel rázně, ale nechal dveře rozevřené jen zčásti.
„Severusi,“ vyhrknul Igor nadšeně, s úlevou, „ konečně jsem tě…“
Severus zvedl dlaň, zarazil ho.
„Je mi líto. Není vhodná chvíle.“
Popravdě jsem ti nepatrně vděčný za drobné vyrušení, moment na srovnání myšlenek.
„Nezdržím tě, prosím, tohle je skutečně nutné. Severusi. Jen na okamžik.“
A tohle byl Igor, jakého ho Severus znal; svůdný, odevzdaný, svolný k čemukoliv, Igor, který znal všechny cesty slasti jeho těla a rozdával je plnými hrstmi. Tak zrádné, když Severus hladověl; ach Albusi, nebyl jsi za mnou snad – roky!
Vřelé díky, Igore. Připomínka mé vlastní mizérie mě spolehlivě vrátila na zem.
„Zítra,“ vyslovil chladně. „Mám společnost.“
Nechal svá slova vyznít v jakémkoliv duchu si Igor vybere, zavřel.
Prošel chvatným nitroklidem, zklidnil tělo i mysl. Rtuti, má drahá přítelkyně, dnes tě budu nejspíš potřebovat víc než za mnoho uplynulých let, pomyslel si chmurně.
Vrátil se do pokoje, usedl do křesla.
Praskání polen v krbu. Příjemně ostré aroma ohnivé whisky.
„To jste myslel vážně?“ prošumělo místností; tak tiše, že to syčení unikající mízy v plamenech skoro pohltilo.
Rudozelené oči k němu mířily ostré, zděšené, plné naděje, nevěřící, prosící o kladnou odpověď. Žadonící, aby mlčel navěky.
Neúnosné. Severus se musel odvrátit.
„A co jste čekal?“ namítl věcně, sál vědomí hutně stříbrný. „Naše osudy byly propletené mnohem dřív, než jste se vůbec narodil. Je ve vás vše, co se mne kdy hluboce dotklo. Čistota a krása Lily. Tvrdohlavé odhodlání Jamese. Vznešená moudrost Albuse, který vždy vidí dál než jen k následujícímu dni. Hněv i bolest Temného pána. Mé vlastní ztráty a má samota. Pochopení, že vše má svou cenu, že je občas taková, kterou zaplatit nechceme. Přesto to uděláme. Ale víte, co ve vás vidím ze všeho nejvíc?“ Podíval se na něj zpříma. „Vidím Harryho Jamese Pottera.“
A z toho je mi smutno.
Krutě něžný, jemně brutální, zelenorudý třpyt; Potter odvrátil tvář.
Severus si v duchu dopřál kratičké poděkování, jeho pohled by dlouho nevydržel.
„No ano. Jistě,“ přitakal si zítřejší Potter tlumeně, „vy jste mě vždy viděl, pane.“
Potřásl hlavou, jako by v posměšném pobavení nad sebou samým.
„Roky jsem to neuměl ocenit. Vnímal jsem váš postoj jako nespravedlivost, pohrdání, snad ignoraci. Než mi konečně došlo, jak nesmírný, velkorysý dar mi dáváte. Vy jediný. A nejen to,“ vzhlédl k Severusovi odhodlaně, „také jste mě učil. Třeba, že čistotu a krásu lze najít i za strohým výrazem a nemilosrdnou pravdou. Že odhodlání je bezvýznamné, pokud nejste ochotný obětovat víc než jen svůj život. Že moudrost a vědění je důležité, ale zatemňuje nám volby srdce, že každý hněv jednou odezní, po každé noci přijde ráno.“ Odmlčel se, promnul rty. „Jen jste mi zapomněl říct, že jednou může přijít ráno, které už mít význam nebude. Asi jste to nevěděl,“ pohled mu zhedvábněl, pousmál se, takovým vzdáleným způsobem.
Zvláštní, jakými způsoby se umí bolest naučit křičet. Docela němá.
Je v tom jisté milosrdenství; pokud mne nechceš slyšet, neuslyšíš. Jdi a žij dál ve své bezpečné iluzi, jak láska a spravedlnost vždy vítězí, že Zlé navštěvuje jen příbytky druhých a dobré dny se jednou vrací. Vždyť co já vím. Třeba to je pravda.
„Co vidím já, když se podívám na vás, pane,“ řekl zítřejší Potter, měkce se nadechl, stužka jeho magie křehká jak první nesmělý polibek jara se kratičce, letmo dotkla Severusových prstů, „ne. To vám nepovím.“
Severus několikrát strnule mrknul. Kůže na rukou brněla krásou. Tou, co sdírá na kost. Polkl, přiměl krční obratle k pohybu, zůstal zírat do plamenů.
Ani nemusíš. Tuším, co vidíš. Ač tomu nerozumím, připomínám ti, koho jsi ztratil. Sám jsi mi to ukázal. V tom jednom jediném pohledu. Kolik nesmírné lásky jsem v něm spatřil… I jeho ses dotýkal takhle?
A možná, někdy, na nepatrnou setinu vteřiny, to nejsou kentauři, komu závidím.
„Patrně cosi z toho někdy v budoucnu zmíním, pane Pottere,“ promluvil prázdně, „ale že bych vás to naučil? Nemožné. Tohle naučit nelze. Musíte to prožít.“ Zvedl skleničku, svlažil sucho v ústech, ohnivá tekutina nějak pálila víc než obvykle. „Netěší mne, že jste tyto zkušenosti získal.“
Potter pokrčil rameny. Usmál se, místností provanul věčně krvácející žal s nádherou šťastné vzpomínky; až se ohnivé chvosty v krbu zimomřivě zachvěly.
„Vidíte,“ řekl, „a já jsem za ně vděčný.“
Ty skutečně odcházíš. Jen na konci cesty jsme schopni upřímně děkovat za bolest života.
Co mám dělat? Potřebuji o tobě vědět víc.
Jenže nesmím. Ne, nesmím.
A kromě toho ani nechci. Děsí mne síla tvého citu, kterou zatím jen tuším.
Protože je mi jasné, že vnímám stěží patrný záblesk tvého skutečného utrpení. Nechci znát ho celé. Je to zbabělé? Sobecké? Nebo čistě pud sebezáchovy?
Je to lhostejné, že? Výsledek zůstává stejný – nechci to.
Protože nevím, zda bych to unesl. Já ti vzal dětství. Proč musím být svědkem, jak se kvůli komusi jinému vzdáváš zbylých let? Stál za to vůbec, byl tě hoden?! Nevěřím. Ne. Na této planetě není, nebyl a nebude žádný člověk, který by měl cenu jediného z tvých úsměvů.
Jenže právě v tom spočívá ona nezměrná krutost lásky; poutá nás navěky k těm, co odchází.
Na to lék neznám. Odpusť mi. Harry.
„Pane Pottere,“ pronesl zvolna, pečlivě vážil každé slovo, „jste mimořádný kouzelník. Máte dar nesmírné magie. Víc než to, víc, než kdokoliv z mocných před vámi – moudrost, zodpovědnost. Laskavé srdce. A jelikož důvěřuji vašemu prohlášení, že jsme si my dva v průběhu let k sobě našli cestu, musíte mne znát. Nepřišel jste si pro plané lži, jak čas rány zhojí, že naděje nikdy neumírá. Protože čas rány jen otupí a naději stejně jako cokoliv lze ztratit. Občas se zrodí nová, většinou v dobách či místech, kde byste nehledal. Což není podstatné; nepotřebujete ji. Beztak je pouze berličkou slabých. Vy jste silný. Přestaňte hledět zpět. Najděte smysl života v něčem jiném, nedostaví se hned, ale postupem doby si zvyknete. Pomáhejte druhým. Těšte se z jejich štěstí.“
Nevěř mi, Harry Pottere.
Třebaže nevím jak, třebaže nevím kdy, já budu mezi těmi, kteří tě prodají za spásu druhých.
Přeci to musíš vědět; musíš! A neodvažuj se tvrdit, že jsi mi to odpustil. Nemohl jsi. Nesmíš.
Tento hřích bych už neunesl.
Nemohl by ses poučit ze svých chyb, nasytit svůj hněv tady a nyní?
Protože štěstí druhých jen láme vaz a zvyk na samotu je pouze jiné slovo pro prázdný život.
Nevěř mi.
„Pomáhat druhým. Ano,“ přitakal Potter. Několikrát. „To bych mohl.“ Zelená hutná až téměř zčernala, rudá jak chladnoucí tratoliště. „Ale upřímně, pane, proč bych to dělal? K většině cítím závist. Zbytek nenávidím. Asi jsem to laskavé srdce někde zapomněl.“
Hlas dutý, prázdný, tak nepřirozeně, jako by v něm chybělo něco… něco zásadního, jinak všudypřítomného, něco… lidského. Ano. Cokoliv lidského. Takže všechno; chybělo v něm všechno.
Přebíhal z něj mráz po zátylku; chtělo se vám utéct a zapomenout, že ve vaší realitě můžete potkat člověka, který člověkem už není, děsivá noční můra, že i tohle se děje, že se to může stát vám, ne, to vědět nechcete, odmítáte. Utíkáte.
Pokud ovšem jste si tím sami neprošli.
Protože lidé cítí. Milují, sní, touží. A ztrácí. Prohrávají, lámou se. Padají.
Co dělat, když jste zkusili vše, vše obětovali, vydrželi nesnesitelné – a ono to nestačilo? Nebylo dost? Jak přežít vědomí, že na žádném z vašich skutků na konci vlastně vůbec nezáleží?
Kolem prach a zmar, točíte se v kruhu, mumláte stále totéž, kde jsem chyboval, kdy měl volit jinak, jak se tohle mohlo stát? Mnoho otázek. Pár odpovědí. Irelevantních; ztracené zůstane ztraceným.
Zbývá ukončit podporu života, vstoupit do nicoty. Ani bolest není schopná přežít ve vakuu.
Ponechá vám to šanci, tak malou, až se téměř rovná nule – že jednou někdo za vás stiskne restart. Ve správné chvíli.
Jenže kdo a z jakého důvodu by to pro vás dělal?
Vážně. Kdo by zachraňoval mrtvé?
Nečekaně náhlý pohyb, mladík se narovnal, prudce vydechl; jako by se právě probral z transu.
„Omlouvám se, pane,“ hlesl, „moc se omlouvám! Vás jsem nechtěl zklamat. Mrzí mě to. Prosím.“
Severus se na něj nepodíval. Ne. To po něm nikdo nemohl chtít.
Sál vědomí jiskřil agónií.
Co mi to – děláš?!
„Nenacházím sebemenší důvod, proč bych z vás měl být zklamaný, pane Pottere,“ vyslovil stoicky. „Podle mého tím pouze dokazujete, že mám pravdu. Ač Vyvolený jste především člověkem. Neposkvrněná čistota, jakou si svět vysnil, neexistuje. Strohá realita; přesto lepší než bláhovost snílků, balamutících se utopistickými vizemi. Pravá dokonalost spočívá v přijetí sebe sama takového, kým jsme. S veškerou dobrotou, s veškerou temnotou, která je v každém z nás. Těžko bych vám mohl vyčítat, že jste toho dosud nedosáhl, když sám s tím bojuji, co si vzpomínám. Já vás nesoudím, pane Pottere. Merlin ví, jak dobře vašim pocitům rozumím. Je mi líto, že ve vašem čase nejsem schopný být vám oporou…“
„Ne, to ne, pane,“ přerušil ho Potter chraptivě, jeho výraz se prudce změnil, „jste se mnou. Pomáháte mi. Neustále. Bez vás bych to nezvládl. Přísahám, pane. Nikdy jste mě neopustil. Kdysi jste mi to slíbil. A vy své sliby plníte.“
Kdyby ty oči mohly plakat, ronily by krvavé slzy, tolik rudé v nich bylo; a žádná, žádná zelená…
Severus je neviděl. Nemusel. Cítil jejich spalující intenzitu do morku kostí. Sveřepě zíral do krbu; ačkoliv nevnímal ohnivý tanec ani jeho žár.
Tak niterní, ryzí vděčnost zítřejšího Pottera se zarývala pod nehty. Bylo v ní i cosi dalšího, ještě hlubšího, ještě víc matoucího. Ještě krutějšího.
Vždyť já tvou oběť přijal a to s díky; za Albuse, za svět, který nikdy nepochopí, jak draze za jejich bezpečí zaplatíš – já s tou cenou souhlasím!
Jak můžeš, Merline, dovolit, aby mi za to děkoval?
Potřeboval nějaký čas. Rtuť procházela bodem varu.
Potter mu ten čas dal; možná ho k tomu přimělo Severusovo drtivé sevření područek křesla.
Seděli, mlčeli. Polena v krbu hořela.
Konečně tlak v lebce a hrudním koši polevil. Na téměř snesitelnou úroveň. Už jen připomínal čerstvé dozvuky Crucia.
Severus uvolnil stisk, pohnul se. Natáhl po sklence, dopil ji. Nalil si další.
„Pak tedy nerozumím jedné věci, pane Pottere,“ oznámil prostě. „Proč za mnou přicházíte sem?“
Ale nepodíval se na něj. Moc brzy.
Nejspíš udělal dobře.
„Protože stíhám vrahy, kteří zabili…“ Potter polkl, pokračoval pevnějším tónem. „Dnes jsem dostal souhlas od naší společné známé hledat důvod. Mohl by spočívat v minulosti. A pokud ho objevím, smím… smím to změnit.“
„Ona vám dovolí změnit proud?“
„Pokud ho dokážu zachránit, ano. A já to dokážu. Jakmile zjistím příčinu. Jeho vrazi si odstranili vzpomínky, takže musím hledat jiný způsob.“
„A se mnou to souvisí…?“
„Vy byste mi s tím mohl pomoct.“
„Jak?“
„Tím, že vám ukážu budoucnost,“ sdělil Potter, hlas vratký jak věž postavená z jehel, „pak byste pochopil. …Neříkejte ne, pane. Prosím. Neříkejte ne.“
Severus zjistil, že na něj zírá.
Šance, jak tě vykoupit z pekla? Tisíckrát ano!
…Znát budoucnost, detailně, s každým datem, každou smrtí, nést další břímě, čemu všemu vědomě nesmím zabránit?
Nikdy. Můj Bože. Nikdy.
„Uvědomujete si, co ode mne žádáte?“ vyslovil; i jemu samotnému to znělo vyčerpaně.
„Ano, pane,“ řekl Potter tiše.
Severusovi klesla víčka, prsty v krouživém pohybu mnul spánek. Jako by to mohlo čemukoliv pomoct.
Ne, ne, ne. Ne. Ne.
„Musím si to promyslet,“ řekl. „Odpovím vám ráno.“
Ačkoliv odpověď už znal. Jen si na ni potřeboval zvyknout.
„Jistě, pane,“ hlesl Potter. „Děkuji vám.“
Severus nechal dlaň klesnout, vzhlédl k němu.
Tváří zítřejšího Pottera kráčel Smutek, ten potulný básník v šedém plášti s otlučenou loutnou, za sebou otisky bosých chodidel ve snad bezedném nánosu prachu.
Vždyť přesně tohle jsem si přál. Aby tvou cenu zaplatil někdo jiný.
Já.
Dej mi chvilku, Harry. Jen chvilku.
A budu ti za tuhle možnost vděčný.
„Neděkujte, pane Pottere.“
„Smíte odmítnout,“ vydechl Potter, náhle pobledlý, jako by dokázal Severusovy myšlenky číst, „omlouvám se, že jsem naléhal; samozřejmě, že smíte odmítnout.“
„Pane Pottere. Odpovím ráno.“
„Ale…“
Severus drobně zavrtěl hlavou. Dost.
Potter prudce vstal, udělal dva kroky, zastavil. Zůstal stát zády k němu, paže svěšené, ruce sevřené v pěst.
„Neměl jsem vás žádat,“ pronesl tvrdě, hlas znetvořený žlučovitou sebenenávistí, „řeknete ano. Vím, že řeknete. Jste prostě takový.“
Co mu měl odpovědět? Asi jen to jedno.
„Ráno,“ řekl Severus.
Potterovi poklesla ramena; hněv a síla z něj vyprchaly stejně náhle, jako se objevily, stál tam zlomený.
„Myslím, že vám hrozně ublížím,“ vyslovil pustě.
Severus si dopřál pořádný doušek whisky.
„Já myslím, že to přežiju,“ zkonstatoval.
Potter k němu stočil tvář, v očích vražedný žal.
„Neměl byste být k lidem tak laskavý, pane,“ řekl. „Nezaslouží si to.“
„Gratuluji, pane Pottere. Právě jste získal první místo o nejabsurdnější radu, jakou mi kdy život udělil,“ pronesl Severus suše, mávl rukou, přivolal ze své laboratoře lahvičku.
„Běžně bych výrazně nedoporučoval míchat lektvar s alkoholem, pravděpodobně bude mít daná kombinace silně sedativní účinky,“ nechal ho levitovat u Pottera, „ale sám jste zmínil, že jste měl náročný den. A něco mi říká, že toho poslední dobou mnoho nenaspíte.“
Vezmi si ho. Už ty tvé pohledy nevydržím.
Potter k němu vztáhl ruku, dotkl se lahvičky s výrazem, s jakým se dotýkáme svatých relikvií. Polaskal ji v prstech, otevřel, přivoněl.
„Uklidňující,“ vyslovil tlumeně, sklouzl pohledem k Severusovi, pousmál se. „Škoda ho na mě plýtvat. Dávno nezabírá.“
Prostě si ho vezmi!
A při Merlinovi tě zapřísahám – přestaň se usmívat.
K Severusově nesmírné úlevě ho Potter skutečně vypil, zvolna, po malých doušcích; asi jako bychom pili živou vodu. Nebo v jeho případě možná tu mrtvou.
„Zřejmě jste ho nezkusil naředit ohnivou whisky,“ utrousil Severus. „Sedněte si. Mohla by se vám zatočit hlava.“
Poslechl, vrátil se do křesla. Prázdnou lahvičku v dlani, nejspíš ji vracet nehodlal. Nebo na ni jen zapomněl.
„Vlastně jsem se ani nezeptal, zda vám můj pobyt tady nevadí.“
„Postřehl jsem,“ podotkl Severus suše. „Ne, pane Pottere. Nevadí.“
Ne, vážně, nevadí. Pouze mě připravuje o rozum. Nic nového.
Zelené zorničky skrz rudou pavučinku k němu mířily, mírné, mlčenlivé. Žádné drásající pocity, jekot šílenců v zazděné cele; prostě jen úchvatný obraz karmínově rudé, šťovíkově zelené, prolínající se, proplétající jedna druhou, konec, počátek, počátek, konec, a někde mezi tím – odevzdaný smír.
„Vždyť já vím,“ prohodil Potter tlumeně, s jakousi podivnou laskavostí. „Vždycky jste se o mě staral.“
Ah. Možná lektvar nebyl až tak dobrý nápad.
„Zajisté,“ přitakal Severus s despektem, „například před malým okamžikem jsem vám udělil další Hroznou z lektvarů.“
Potter se přidušeně rozesmál. Jen kratičce. I tak to znělo příjemně. Děsivě.
„Víte, je skvělé, jak je tady všechno v naprostém pořádku,“ oznámil vláčně, složil hlavu na zadní opěrku křesla. „Nejspíš to zítra zničím.“
Zůstal hledět do stropu, víčka napůl skleslá.
„Zdá se, že to přeci jen působí. Pojďte, ukážu vám hostinský pokoj,“ začal se Severus zvedat.
„Ještě ne. …Prosím.“
A tak se Severus znovu posadil.
Místnost se zachumlala do pokojného ticha, stínové hry plamenů. Němého souznění nevyřčených myšlenek. Seděli tam a mlčeli. V dokonalé harmonii.
Spolu.
Bylo v tom cosi zvláštně očistného, mimořádného. Vzácného. Severus si nemohl pomoct; vnímal to tak. Většinu života strávil mlčením ve společnosti někoho jiného. Jen zřídka to bylo aspoň snesitelné. Jedinou výjimkou byl Albus, pochopitelně; ale jejich mlčení znamenalo, že je každý pohroužený do vlastních úvah, příliš složitých, příliš osobních.
S Potterem nějak mlčeli společně. Na stejné frekvenci, ve stejné tónině.
Severus k němu stočil pohled, bylo to tak silné nutkání, že mu snad ani nebylo možné odolat.
Potter seděl nehnutě, hlavu mírně zakloněnou, zřetelný reliéf tváře, přivřených víček. Lehká látka jeho prostého šedého oděvu na něm spočívala, obkreslovala paže, hrudník, jak se zpomaleně zvedal s každým nadechnutím.
Zdál se uvolněný. Jako by všechno trápení někdo smetl pod koberec, zastavěl skříní. Měkké rysy, rty v lehkém náznaku poloúsměvu, toho obyčejného, když je nám prostě dobře a o ničem nepřemýšlíme, tak v bezpečí. Věčně rozcuchané pramínky vlasů mu přetínaly čelo, pár jich spočívalo na spánku, zvlněné konečky padaly až na ramena.
Štíhlé tělo, téměř hraničící s pohublostí jako po dlouhé nemoci, přesto stále mužné, s náznaky rýsujících se svalů; vypařila se z nich křečovitá ztuhlost těch, co zarputile kráčí dál, ačkoliv už dávno došly síly.
Pohledný. Svůdný i ve své mírumilovné nehybnosti. To ta tvář; účinky lektvaru podpořené whisky a nejspíš i dlouhodobým duševním vyčerpáním z ní vymazaly urputnost rvavých emocí. Zůstala nevinnost, čistota, lehkost… krása.
Ano. Harry Potter zítřka byl nádherný muž. Měl by teď ležet v čímsi láskyplném náručí, klidně spát, milující, milovaný; to by tedy rozhodně měl.
…Snad znovu budeš.
Nejsi jako já, který pro své viny smí z milosti paběrkovat na zbytcích. Zasloužíš si víc.
Všechno.
Hodiny tikaly. Severus se na něj díval. A hodiny tikaly.
Pak Potter přetočil hlavu, vložil na něj přimhouřené zorničky, lenivě poklidné, mírné, trpělivě poddajné. Téměř něžné.
O dvacet vteřin později byl Severus schopen opět mrknout. Hypnotizovaný.
Odvrátil se, odkašlal si.
„To bylo naposled, kdy jsem zpochybnil váš lektvar,“ promluvil Potter zvolna. „Je mi dobře. Cítím se… souměrný. Už si nevzpomínám, jestli jsem něco takového skutečně kdysi cítil. Někdy jsem začínal pochybovat, zda to všechno, co bývalo, nebyl jen sen. Děkuju, pane.“
„Není zač,“ utrousil Severus netečně, upil whisky.
Vzpamatovával se.
Ty tvoje pohledy mě rozleptávají. A evidentně je úplně jedno, co jimi říkáš.
„Nad čím přemýšlíte?“ zeptal se Potter.
Humorné.
Raději strávím hodinu v zamčené místnosti s Trelawneyovou než bych se přiznal.
„Vlastně jsem byl zvědavý, kdy se zeptáte na Lily.“
„Cítím vibrace magie z jejího esenciálu. Ale ne její přítomnost. Takže nejspíš někde s Uršulou prohání paní Norrisovou,“ pousmál se Potter.
„Většinou se vrací kolem půlnoci. Což je zhruba nyní.“
Ještě během jeho slov se Potter v křesle prudce napřímil. Severus to cítil, samozřejmě, že Lilyinu přítomnost rozpoznal i v jejím neviditelném stavu.
Potter vstal. Hleděl k prázdnému místu u zdi vedle krbu. Klid a mír tentam, za okny zorniček už zase blázen lomcoval s mřížemi, zdivočelý potřebou uniknout.
„Lily,“ hlesl. „Směl bych… prosím, směl bych tě vidět?“
Severus dravě zabojoval s dávnou panikou; ale zítřejší Harry Potter nebyl James. Nebyl ani tím vzdorovitým, sobeckým děckem. Navíc, byla to jeho krev, která Lily přivedla zpět.
Úspěšně stvořil neutrální masku, vyčkával. Děsil se jen v duchu.
Lily se zhmotnila; nervózní, trochu vystrašená, v pěstích držela látku bílé sukýnky, její svěže zelený pohled splašeně těkal mezi Severusem a Potterem.
„Lily.“
Potter se zvolna sesunul na kolena. Dlaně v klíně, hleděl na ni.
A oči se mu rozzářily, tak oslnivě, tak bouřlivě, až barva jarní trávy téměř pohltila všechny rudé mraky, rty se mu roztáhly do úsměvu, tak plného neposkvrněného štěstí; že by ho Severus téměř nepoznal.
Takový jsi tedy býval, než ti vzali, co jsi miloval?!
Tak – skvostný?
Merline, jak jsi mohl…
„Ahoj, Lily,“ zašeptal Potter, hlas se mu chvěl, „já jsem Harry. Prostě Harry. Lily. Moc rád tě poznávám. Tak strašně, strašně moc rád tě poznávám. Lily.“
Tiše se rozesmál, byla v tom blaženost, ukrutná bolest, Severus náhle chápal; ten smích byl vlastně jeho pláč.
„Lily,“ smál se tichounce, hleděl na ni, a tím svým jedinečným způsobem plakal, „Lily. Jsi nádherná. Jsi… Bože, jsi překrásná. Lily.“
Došla k němu, ještě trochu nejistá. Podřepla, uhladila kraječky.
„Ahoj, Harry. Ty jsi smutný?“
Semknul ústa do bezkrevné čárky, vrtěl hlavou; jako by nikdy neměl přestat. V očích mu vybuchovala jedna zelená exploze za druhou, smaragdový ohňostroj. Tu a tam prokvetl rubínový kvítek.
Je mnoho způsobů, jak plakat z lásky. Kdo by potřeboval slzy.
Zvedl ruku, váhavě, nerozhodně, připravený ji okamžitě stáhnout a zapřít navěky, překonal prostor mezi nimi. Zlehýnka, skoro bojácně, se dotkl rezavých vlásků na levém spánku, nejspíš během prolézání tajnými chodbami vyklouzly z copů. Sklouzl po nich bříšky prstů, uhladil je zpět k ostatním. Stejně zase hned spadly.
„Lily,“ zachraptěl.
Lily se po něm natáhla, přiložila mu dlaň k tváři.
„Jsi smutný,“ řekla, čelo zkrabacené.
„Ne,“ potřásl hlavou, jen tak malinko, aby neztratil její dotek, „jsem šťastný. Jenom jsem nějak zapomněl, jak se to dělá.“
„To se přeci nedá zapomenout,“ zamračila se zmateně.
Potter pokrčil rameny.
„Jsem idiot. My dokážeme spoustu nemožných věcí,“ zasmál se.
Lily se zamračila ještě víc. Ostych byl pryč, chytila ho kolem krku, přitáhla do náruče; Potter s dlouhým bezhlesným výdechem obtočil paže kolem jejího drobného těla, přivinul ji k sobě, tvář slabě zakloněnou, oči zavřené.
A pořád svítil.
Severus ho sledoval. Neschopný odtrhnout zrak. Neodvažoval se dýchat hlasitěji.
Pokud by snad předtím potřeboval nějaký důvod, proč podstoupit prokletí vědění o věcech příštích – pak na něj právě nyní hleděl.
Ano. Tohle je Harry Potter zítřka. A žádný jiný.
Ptali jste se, kdo by zachraňoval mrtvé?
Inu, tu a tam se takový blázen najde. Někdo, kdo věří. Ne v cosi Vyššího či zázraky, kdepak, nic tak vznešeného v tom není.
Jen prostá víra, že i některé bitvy s mizivou šancí na úspěch mají význam.
Najdu pro tebe cestu ven, zítřejší Harry Pottere.
A ty, vesmíre, si klidně dál plánuj, co chceš; mě se tvé božské projekty netýkají.
Stejně jsem vždy raději plaval proti proudu.
„Jsi unavený,“ napřímila se Lily, shlédla na něj s přísným výrazem. „Takže jdeš spát.“
„Rozkaz, madam,“ zazubil se Potter, trochu nejistě, ale rozhodně šťastně, zvedl se na nohy.
„Za mnou,“ zavelela Lily, zamířila k hostinskému pokoji, zmizela za rohem.
Potter ji následoval. Severus krok za ním.
Potter ostře zabočil, vzápětí zakolísal, ztratil balanc, jak se div nepřerazil o dřevěnou truhlu u zdi. Severus ho chytil jen tak tak.
Hřál. A tak nějak divně, neúnosně, perfektně pasoval do Severusova polovičního objetí. Materiál šedého oděvu příliš tenký, Severus vnímal v dlani jeho svaly, pevnou stavbu kostí, byl blízko, zkázonosně blízko, opřený o něj bokem. Absolutně nevinný kontakt. Společensky přijatelný. Tak proč Severuse v jediném mžiku zahltil přemírou vjemů, odstavil mozek, vydal napospas?!
„Sakra, kdo to sem dal?“ ulevil si Potter přidušeně, bolestně mnul naraženou holeň, zatímco s šokující samozřejmostí přijímal oporu Severusova těla.
„Já,“ řekl Severus stupidně.
V ústech sucho. V hlavě ochromené ticho.
„No jo, jasně,“ zasmál se Potter, „já jen, že to tady nikdy nebylo. Teda vlastně nebude.“
A v té chvíli si to uvědomil také.
Smích vyhasl. Hleděl na Severuse. Z takové blízkosti, že i molekuly vzduchu se mezi nimi musely prodírat. Tvář mu prostoupil svit; jako by se nesl z hlubin někde strašně dole uvnitř něj, svit tlumených svící hořících v ložnicích, podtržené tence stoupajícím dýmem vonných tyčinek a svěžestí ložního prádla, svit šepotu v přítmí, sladkých hloupostí, stovek doteků, svit dechu odrážejícího se od protějších rtů vteřinu před políbením… Svit. Okouzlující, až srdce klopýtlo, proud v tepnách v úžasu ustrnul.
Jeho paže, původně automaticky kolem Severusova pasu, jak se ho zachytil, se pohnula. A snad sama o své vůli, Potter ve stejném zakletí sklouzl po hábitu na Severusových zádech, dlaň s prsty roztaženými doširoka. Těsněji, úžeji, přimknul se k němu. Jako by nestačila jeho magie, která se někdy, kdoví kdy, rozlila Severusovi po celém těle, látkou se prosákla k holé kůži, jako voda živá a dýchající, mazlivě elektrizující, nevtíravě laskavá. Drobně ukročil, přetočil se tváří k Severusovi, rty pootevřené. Zdály se hebké. Krev je probarvila do temně narůžovělé; zvoucí. Svůdné. Sladké. Musely být.
Ale nejhorší byly jeho oči.
Pohlcující, bezedné a přece plné vášně, té, která nespaluje, ale hýčká, něžná se prodotýká vámi skrz, každé místečko pomazlí, vstoupí a současně vás v sobě neprodyšně uzamkne. Nekonečně štědrá.
Albus Severuse nikdy nesváděl. Žádný z rafinovaných triků Igora se nemohl měřit s… tímhle.
Dlaní přitisknutou ke kříži, jeho ústy, jeho pohledem.
Mrazilo z nich v lebce, palčivě trnulo v slabinách.
Severuse maně napadlo, zda není pod Imperiem, veškerá vůle pryč; a myšlenka se rozplynula, bezvýznamná.
Připadal si na kraji srázu – a přál si spadnout.
Stejně už padal. Do těch rudozelených očí, do horkého dechu, který se mu křehce otíral o kůži, do jeho vůně. Černé opium smíchané z jedinečných ingrediencí mužského pachu, kouřového odstínu rozcuchaných vlasů, odpařujícího se odéru soli potu, horká medovina slastných příslibů vycházející z jeho rtů.
Potter zvedl druhou ruku, nějak zpomaleně, nebo to jednoduše Severusovy smysly nestíhaly vstřebávat, blížila se trýznivě pozvolna a třeba naopak až příliš rychle, přinášela záhubu; Severus to věděl. Neschopný se pohnout. Neschopný ji zastavit. Neschopný aspoň chtít ji zastavit.
Došla svého cíle, měkkými polštářky prstů sklouzla rýhou hluboké vrásky na Severusově tváři, stekla níž. Vnikla pod závoj vlasů, přivinula se k jeho hrdlu, v laskajícím pohybu se smekla ještě kousek dál, přitulila k zátylku. Jemná. Vlídná.
Zabijácká.
Mladík prudce vydechl, zelené erupce s ohnivým chvostem. Merline.
A víčka mu klesla, sklonil hlavu, složil ji na Severusovo rameno. Tváří i rty u divoce tepající krční tepny, jako by tam byl uvězněný rudý ptáček, zoufale tloukl křídly do okovů žil, toužil uprchnout, vytrysknout, rozletět se všemi směry. Třeba by to nebyl špatný nápad.
„Kdybyste nebyl zadaný, zkusil bych vás svést,“ zašeptal Potter rezignovaně. „Jsem tak dlouho sám.“
Dýchal, voněl, hřál. Mučil.
Kdesi v koutku mysli byl Severus vděčný za selhání svého těla. Protože mít v rukou sílu, sevřel by ho, přimáčkl ke zdi, přimknul se k němu na kost; smět vládnout svým rtům, rozdrtil by ho v políbení, kdyby ho nohy poslouchaly, dávno by s ním smýkal k pokoji, posteli, anebo by si ho vzal, přímo tady, u té zdi…
Potter si naposledy povzdechl, odtáhl se, vzhlédl k němu; smutný. Smutný vysychajícím pramenem, vadnoucím listím, smutný mizejícím sněhem, posledním chladně větrným pohlazením léta.
Zůstal na Severuse hledět. Zorničky nepatrně rozšířené.
„Uspěl bych,“ hlesl omráčeně.
Severus nebyl ani schopen to skrýt. I kdyby ho nezrazovalo tělo, výraz musel být jednoznačný; toužil po něm.
Byl rád, že sám se vidět nemůže.
„Po dobu vaší přítomnosti vyhlašuji absolutní prohibici,“ zachraptěl.
I totální porážkou můžete projít se ctí.
Potter ho chvatně pustil, odstoupil několik klopýtavých kroků pozpátku, prázdné ruce odtažené od těla, jako by se vzdával.
Ty jsi vážně idiot, rozesmál se Severus v duchu. Hořce.
„Omlouvám se, pane,“ vydechl Potter zděšeně, „já naprosto respektuji vaše závazky. Tohle se už nikdy nebude opakovat. Nikdy. Omlouvám se.“
Dravě otevřel dveře hostinského pokoje.
„Dobrou noc, Lily. Dobrou noc, pane,“ vběhl dovnitř, zabouchl za sebou.
Severusovi se vrátila vláda nad tělem; zhrouceně se opřel o stěnu. V hlavě mu zavyli dva vlci současně. Jeden spásnou úlevou. Druhý zoufalstvím.
Občas je to tak trochu schizoidní být paradoxem.
Uvědomil si přítomnost Lily. Sledovala ho o pár metrů dál, hlavičku trochu nakloněnou do strany, výraz soucitně vážný.
„Možná bys mohl jít za ním, Severusi,“ řekla tiše.
Ze Severuse se vydral kratičký, trpký smích.
Jistě. A možná budou od zítřka sobectví a krutost jen slovníkovým pojmem.
Kolena mírně vratká, vrátil se do obývacího pokoje. Chvíli sledoval nedopitou láhev whisky; oba vlci s ním. Jeden s lačnou žízní vypít všechno a hned a podlehnout. Druhý vrávoral zpitý sebenenávistí.
Severus se odvrátil. Zůstal stát vedle krbu, opřený o římsu.
Toužil!
Ne, ne jen tělo, kdepak, i duše se svíjela smrtící potřebou, po blízkosti, souznění, porozumění beze slov, smazání hranic mezi ty a já, splynutím v jednolitost.
A tohle vše mu zítřejší Harry Potter před chvíli nabídl v pouhém jediném pohledu.
Dost! …Dost.
Albusi, mám neblahý pocit, že jsi za mnou nepřišel déle než jen zatraceně dlouho.
Přivolal nitroklid. Nepomohl. Natáhl ruku, přivolal lahvičku s Uklidňujícím lektvarem. Právě se ho dotkla, když v krbu zahučelo.
Albus ve smetanově bílém vyšívaném županu vstoupil na rohož, smetl smítka prachu.
„Albusi,“ pokynul mu Severus, vroucně zadoufal, že jeho hlas zní aspoň zdánlivě normálně, zůstal natočený stranou, „proč nespíš?“
„Vždyť ani ty,“ namítl Albus úsměvně. „Zdá se, že jsi měl návštěvu.“
Zjevně postřehl dvě sklenky.
„Igora,“ zavrčel Severus. „Vyhodil jsem ho.“
Samotného ho to pobavilo; jsem směšný. K uzoufání.
„Ale zřejmě tu cosi zapomněl,“ dotkl se Albus jemně jeho zad, hlas tiše vemlouvavý, konejšivý, „můj sál vědomí doslova hoří tvou touhou, drahý Severusi.“
„Ne po Igorovi!“
„Ne?“ vzal ho Albus za ruku. „To je dobře. Jinak bych tu byl jaksi zbytečný.“
Pokynul ke dveřím Severusovy ložnice.
Kdyby se něčeho takové ke svému partnerovi a milenci odvážil, odnesl by ho na lůžko v náručí. Takhle ho prostě následoval.
Vděčný, že ani nepostřehl zarmoucený pohled zelených očí Lily Evansové.
Oblékl černý župan přes noční košili, ovázal páskem, vyšel z koupelny. Po Albusovi zůstala jen jeho vůně, i přikrývky provětral a srovnal, než odešel.
A pocit smíření v duši. Ne ta spokojená sytost, pohodlně se rozvalující v mysli, kdy už se do vás jednoduše nevejde ani jediný střípek krásy; ta ne.
Přesto Severus v duchu vzdal díky Albusovi, že mu znovu přišel na pomoc, beze slov, bez nutnosti cokoliv vysvětlovat. Vážil si jeho darů, snad skrovných. Snad o to vzácnějších.
Rozpor umí ocenit poklidný smír, jak omamný dým halící věčnou rozervanost. Vracel stabilitu, schopnost myslet.
Tvé světlo je nejspíš to jediné, co mne chrání od roztříštěnosti zítřejšího Pottera.
Severus došel k houpacímu křeslu u očarovaného okna s výhledem na Zakázaný les, posadil se.
Nyní už dokázal vrátit se k oné chvilce v chodbě, Potterově blízkosti.
K jeho světlu.
Bylo jiné než Albusovo. Intenzivnější. Pronikavější. Třebaže tlumené vycházelo z jakýchsi hlubin, snad přímo z nitra země?
Prvotní světlo.
Nevinně ryzí bílou magií, vroucí a spalující černou, nevyzpytatelné a přetvářející měsíční.
Bylo by hezké namlouvat si, že to byla čistě jeho magie, která Severuse zmámila; ano, to by bylo.
Také by to byla lež. A Severus si nikdy nelhal.
Skutečně za to mohla jen příliš dlouhá Albusova nepřítomnost?
Ano. Jistě. Možná. …Doufám.
Lily se objevila v půli ložnice, došla k němu s šustěním kraječek. Nechala se zvednout k Severusovi na klín, uvelebila v jeho náručí.
„Byla jsem s Harrym,“ zašeptala mu do prsou. „Když jsem vešla, vypadal hostinský pokoj úplně jinak, nádherně, Severusi, jako by v něm někdo žil, dlouho a šťastný; byl tam mechový koberec s postříbřenými konečky, svítily jak odlesky měsíce, nebo zář světlušek, taky tam stála velká postel s povlečením s erby všech čtyř kolejí. A psací stůl, pohodlné křeslo, několik lamp, čtyřramenný lustr ve tvaru hadů s lampou v otevřených tlamičkách. Květiny, takové ty popínavé, plazily se po zdech. Vypadalo to moc krásně, vážně! Škoda, že jsi to neviděl,“ zavrtala se hlouběji v jeho pažích. „Všechno zmizelo, když jsi odešel s Albusem.“
Severus ji pohladil po hlavě, maličká, vešla se přesně do dlaně, sklouzl k jejím copům. V jejich soukromém rituálu obkresloval palcem cestičky spletených vlásků.
„Harry mě učesal. Umí zaplést copy skoro tak dobře jako ty,“ špitla Lily.
„Vidím. Velmi ti sluší. O čem jste si povídali?“
Pokrčila ramínky.
„Moc toho neřekl. Spíš se na mě díval. Česal mě, opravdu dlouho, jako někdy ty, když přemýšlíš. Seděli jsme na zemi u zdi vedle dveří, nechtěl jinam. Vlastně se jen zeptal na tebe. Zda jsi šťastný. Řekla jsem, že… právě teď asi ano,“ povzdechla si. „Ale taky mi řekl, že jestli jednou objevím úžasného dvacetinohého pavouka a někdo mi bude tvrdit, že je obludný, abych tomu nevěřila. Že to řekne nějaký zabedněný hlupák. Existují dvacetinozí pavouci, Severusi?“ zvedla k němu zvědavě obličejík.
„Proč by ne? Svět je místo plné malých zázraků,“ usmál se na ni.
„Skvělé! Doufám, že ho opravdu jednou najdu.“ A znovu zesmutněla. „Chtěl, abych mu vyprávěla. Jen tam tak seděl, díval se na mě, poslouchal. Pak mě poprosil, zda mi smí dát pusu na dobrou noc… to když Albus odešel. A poslal mě za tebou. Nechtěla jsem, jenže…“ pokrčila rameny. „Zvedl se, odešel k oknu do bradavických zahrad a změnil ho na výhled na Velké jezero. Doufám, že to tak nechá, bylo nádherné, jak se v něm odráželo nebe. Už neřekl nic. Jen se díval ven. Tak jsem šla.“
Odmlčela se. Cupitala prstíky po vrchních knoflíčcích Severusovy košile.
„Bylo mi s ním moc hezky, Severusi. Ale teď se mi chce plakat. Je přesně takový, jaký jsi říkal; jako by ho úplně všechno bolelo,“ hlesla. „Pomůžeš mu?“
Severus ji přivinul blíž, sklonil hlavu, vtiskl polibek na úhledně rovnou pěšinku mezi copy.
„Ano, Lily,“ zašeptal jí do vlasů. „Rozhodně to zkusím.“
„Severusi… budu brečet.“
„To je v pořádku, Lily. Plač. Já tě nepustím.“
Zvláštně je to zařízeno na tom světě; zraňte dítě a bude to matka, kdo propláče noc.
Únor, ještě nový, neošoupaný v kalendáři, pyšně vykračoval bradavickými zahradami, křehké závěje mu pod nohama křupaly, rozséval sněhová pápěří. Ráno spěšně oblékalo teplý kabát, omotalo se šálem ze třpytek, slunečními paprsky teple dýchlo do zkřehlých dlaní. Únor se zasmál a začal chumelit.
Bílá Bradavicím vždycky slušela.
Lily jak sněhová panenka s cůpky rezavými, snad spletenými z liščích ocásků, Severusovi pravidelně oddechovala v náručí. Usnula mu v klíně. Křeslo se nepřestávalo jemně kolébat na vlnách, možná právě proplouvali jedním z měsíčních útvarů, Mare Tranquillitatis, Moře klidu.
A sobotní ráno bylo klidné. Tichošlápkově procházelo hradem, nakukovalo do ložnic plných spáčů, spiklenecky mrklo na Severuse, odspěchalo dál.
Severus miloval tyhle okamžiky. Být jedním z mála bdících, vítajících čerstvý den, ještě svatý mírem, byl jako nepopsaný list, možná dobrý, možná krutý, možná jen jedna další perlička k navléknutí na šnůře času. Tahle chvíle skýtala tolik možností. Někdy si připadal jako dítě, natěšené nad zabaleným dárkem; svým způsobem nebylo až tak důležité, co přesně je uvnitř, spíš ten moment prozření, odhalení. A přijetí.
Ale takových rozbřesků bylo málo. Většinou Severus věděl, co se pod víkem dalšího dne skrývá. Zřídka to bývalo dobré. Dny nabízely pouze ono akceptování; takový tedy přicházíš. To není tvá vina. Vítej, projdi, daruj mi naději, že zítra se mi nadělíš předem nepoznaný.
Oheň v krbu v pravidelných intervalech vyléval do místnosti vědra horkých pramenů. Lily pokojně spala, dušičku očištěnou předlouhým pláčem, její magie stejně jako ona sama takovým raráškovským způsobem Severuse objímala, tu polechtala, tam jemně dloubla do žeber a už s němým smíchem proklouzla jinam. Albusova magie, vystupující z obsidiánového nože, něžně prozařovala ložnici svým neměnným světlem.
A za zdmi několika pokojů byla magie zítřejšího Pottera. Tak odlišná než cokoliv. Neburácela mocí, která se v ní skrývala, nesmírná. Ani nepůsobila hluše jako prázdno mudlů. Ne, bylo to něco jiného. Ale co?
Nepoznali byste ji; kdybyste o ní nevěděli, jedinkrát ji neochutnali, nikdy byste ji nedokázali postřehnout. Existovala v jednotě se vším kolem sebe, prolínala. Skálopevná, sebejistá, nedotknutelná. Nevoněla oceánem, smrtí jednorožců, ani nenesla tíhu věků jako u Žlutoočky.
Ale měla svou vůni, zatím teninkou, lehoučkou, Severus pro ni neměl jméno, ještě ne. Snad později. Ovšem pokud by ji musel k něčemu přirovnat – jen v soukromí své mysli, přiřknul by Severus tomu pocitu slovo.
Z magie zítřejšího Harry Pottera sálalo bezpečí.
Takové absolutní, které přinášelo zrození, úlevu, ve kterém bolest i smrt byly v pořádku. V souladu. Dokonalý kruh. Věčně mladý, věčný stařec, věčně kráčející vpřed ve svých vlastních stopách, a přitom v každém kroku bylo něco nového. Žádný stereotyp, žádné tupé plynutí proudem, ne, nikdy.
On sám byl proudem. Nebo se jím stával.
Severus si vzpomínal, co o něm kdysi Žlutoočka říkala. První kouzelník od Merlinových časů, který ovládne prvotní magii. Zatím se v něm teprve probouzí, utváří, vymezuje.
Nejspíš dosud nerozhodl, kým se stane. Všechno čerstvě zrozené vyzařuje pocit bezpečí.
Kterou cestu zvolí? Splyne s tónem své magie, zmoudří způsobem dávnověkých, kdy trápení i smích mají pramalou hodnotu v rámci nekonečna, osvobodí se od svého břemena, přestane jako Žlutoočka rozumět našim emocím?
Nebo vystaví vedle sebe dva další trůny, bude kráčet světem, po levém boku král Žal, po pravém vládce Hněv, a jeho rudé oči budou děsit samu noc?
…A třetí možnost by nebyla? Vždy přeci bývají i třetí možnosti. Třeba by se mohl stát tím, koho včera Severus na pár momentů spatřil, světlem, touhou, nadějí, láskou? Vážně by to nešlo, Merline?
Severus potlačil povzdechnutí. Ráno za oknem se zvolna rozevíralo jako zasněžené poupě, mezi kmeny stromů Zapovězeného lesa se mihnul kentaur.
Pokud to byla jeho magie, co Žlutoočku k zítřejšímu Potterovi tolik vábilo, pak tomu Severus rozuměl. Byla výjimečná. Jediná svého druhu, stejně jako jeho přítelkyně s jantarovýma očima. Jenže Harry Potter zítřka byl celý výjimečný.
A jestli ji lákala jeho bouřlivá duše, vášnivé srdce, svůdné tělo s těmi pootevřenými rty, horkostí kůže pronikající látkou, niterní pohled zelenorudých očí zvoucích k hostině, servírovat se bude rozkoš, něha až do dna, prolnutí k nerozpletení…
Nu, tomu Severus rozuměl také.
Svým podivným způsobem byl vlastně rád za své včerejší selhání. Kdyby ho vlastní touha nezbavila všech ochran a zábran, spatřil by Pottera v jeho nejintimnějším půvabu? Tak otevřeného, upřímného? Tak mámivého.
Pravděpodobně ne. A to by byla škoda.
…Byla? Ano, kývl si Severus pevně. Ačkoliv mi to nepatřilo, cítím se obdarován, že jsem ho mohl takového vidět. Protože tohle mi Albus dát nemůže. Igor nedokáže.
A já dnes mohu říct, že už vím, jak vypadá láska duše protkaná láskou těla.
Je to zázrak.
Lily cosi zamumlala, zavrtěla se, chytila jednu Severusovu dlaň do obou svých, přitáhla si ji k tváři; její symbol bezpečí. Spala dál, opět klidná.
Zároveň byl Severus vděčný, že včerejší noci nepodlehl Potterově chvilkové slabosti, nevzal si, co mu nenáleželo. Třebaže by si to dnes vyčítal kvůli Albusovi, třebaže by to i tak stálo za to – pošpinil by tím, co skutečně Potter zítřka chová ve svém srdci. Jeho rány by dnes byly hlubší. To definitivně nemělo cenu pár minut Severusova potěšení.
Už žádná bolest navíc. Ne pro tebe.
Proč postáváš na prahu, dnešku? Vím, co mi přinášíš. Vejdi. Jsem připravený.
Položil opatrně Lily na lůžko, zakryl ji. V koupelně se převlékl, potichu ložnici opustil. O pár vteřin později se dveře hostinského pokoje otevřely; přesně, jak Severus čekal.
Potter vstoupil, oči krhavé nevyspáním, zjevně ani on neusnul. Ale šel vzpřímený, výraz vyrovnaně klidný.
Pozdravili se němým pokývnutím, žádné rozpaky, žádné omluvy za včerejšek. Dobře; velmi dobře.
Severus připravil konvici čaje, oba podělil Posilňujícím lektvarem. A opět seděli spolu v souznění ticha, upíjeli horký čaj, mlčeli o stejných věcech a rozuměli si.
Na to bych si mohl zvyknout.
„Už dlouho jsem neprobděl noc tak příjemně,“ promluvil Potter jako první. „Vaše Bradavice jsou nádherné. Plné klidu. Neposkvrněné; bylo krásné znovu slyšet jejich hudbu.“
„Ve své současnosti Bradavice nenavštěvujete?“ zeptal se Severus.
„Ne. Moc ne.“
„Vždy jsem si myslel, že tu jednou skončíte jako profesor obrany proti černé magii,“ prohodil Severus, pokrčil rameny. „I pro vás byly domovem. Takže čím jste se stal? Zvítězil famfrpál nebo úřad bystrozora?“
„Jsem likvidátor,“ vyslovil Potter bezemočně. „Vyhovuje to mým schopnostem. I potřebám.“
Tak tedy přeci jen vyhrála černá magie. Ve službách té bílé.
Nebo možná ne.
Severus se na něj zahleděl, pátravě. Popraskané krvavé žilky v bělmu zdůrazňovaly rudé okruží, paprsky v duhovce. Přesto i zelená v nich zářila jasně; Avada v šarlatových šatech.
Pověz. Jsi hněvem země? Nebo její spásou?
Potter pohledem neuhnul. Opětoval ho; rozkvetlými růžemi v sytě zelených záhoncích.
…Nejspíš by mi mělo záležet na tom, kým jsi. Kterou cestu zvolíš.
Jenže nezáleží.
Já nejsem ten, komu přísluší soudit svět. Neničí mne touha ho spasit jako Albuse, nebo zpustošit jako Temného pána.
Jen tě chci zbavit bolesti.
„Výtečná volba,“ kývl Severus.
Oba sklonili zrak ke svým šálkům.
„Včera jsem tu na chvíli cítil Albuse,“ pronesl Potter, odmlčel se. Odhodlaný nádech. „Jsem rád. Jsem rád, že tu je pro vás.“
Severus vnímal, že je v těch slovech něco dalšího, něco skrytého. Něco důležitého. Netušil co. Snad pochopí později.
Upil doušek zlatavého čaje, odložil šálek. Opřel se v křesle.
„Ano,“ řekl. „Má odpověď, pane Pottere. Zní ano.“
Ani k Severusovi nevzhlédl.
„Já vím, pane.“
I on položil čaj na stůl. Napřímil se v ramenou. Ale hleděl do ohně.
„Bude to absurdní, když jsem to já, kdo žádá; a ne o málo. Přesto mám dvě podmínky. Za prvé, nebudu vám to vyprávět. To nedokážu. Nemůžu mluvit… o ničem z toho. Nemůžu. Budete muset provést nitrozpyt a já vás vším provedu. Právě vám nemusím vysvětlovat, že to tak bude pro vás mnohem náročnější. Druhá podmínka – ať už se dozvíte cokoliv, přísahejte, že to nijak a ničím neovlivní vaši současnou situaci. Vše zůstane přesně tak, jak je. Nezměníte nic. Přísahejte.“
„Nitrozpyt jsem předpokládal,“ odvětil Severus klidně. „S ohledem na množství informací a náš úmysl je mnohem efektivnější. Navíc, poskytne mi příležitost se k vašim vzpomínkám vracet i později, procházet je detailněji. Prozatím se pokusím vstřebat co nejvíce v co nejkratším intervalu. K vaší druhé podmínce – jediné, co vám mohu s čistým svědomím slíbit, je, že se nic nezměnit pokusím. Kdybych vám řekl cokoliv jiného, lhal bych.“
„To je fér,“ přitakal Potter strnule. „Váš nitroklid je v pořádku?“
„Naprostém.“
„Čistě náhodou, Povznášející lektvar nemáte?“
„Poněkud radikální,“ pozdvihl Severus levé obočí. „I kdybych měl, nevezmu si ho. Pane Pottere, pokud se mne snažíte odradit, pokoušíte se marně. Jsem si plně vědom, s čím souhlasím. Vymezil jsem si v sálu vědomí ohraničený prostor, kam vaše vzpomínky a prožitky umístím, aby se neprolínaly s mými. A ne, vskutku nečekám, že budou příjemné.“
„Nemáte tušení,“ zamumlal Potter.
„Ne. To nemám.“
„Myslím, že potřebujeme nějaké bezpečné slovo, kdyby toho na vás bylo moc a nemohl jste se vymanit…“
„Pane Pottere,“ zarazil ho Severus. „To stačí. Prostě to uděláme. Teď.“
Já vím, co chci. Že to bude bitva?
Nu, jsem Válečník.
Zítřejší Harry Potter se k němu otočil, šedá z oděvu se už zase rozpouštěla do jeho kůže, tvář bledá, že by Měsíc záviděl, a jeho oči, ty oči nehořely ohněm, nevoněly trávou; byly studené a prázdné.
Řekl něco, čemu Severus nerozuměl.
„Pak je nás tedy pět. Vítejte, pane.“ Usedl naproti němu, nechal klesnout všechny štíty nitrobrany. „Pojďte dál.“
Už jste někdy navštívili nějaké exotické cizí místo, napůl vystrašení z neznáma, napůl vzrušení z možných objevů? Uchvátí vás, všechno je tu jiné, nějak ztratíte své zábrany, které vás ve vašem světě svazují. Chcete dělat věci, které byste doma zamítly dřív, než by se zhmotnily do myšlenky. Třeba s rozběhem skočit do řeky, s grácií se vine krajinou, hladina blankytně modrá, pokrytá širokými vějíři listů a růžovobílými koruny leknínů, tak rajsky nádherná.
Nedělejte to.
Pod povrchem číhá temná voda plná aligátorů. Ještě se porvou o každé sousto z vašeho těla.
Severus seděl ve svém křesle zhroucený, tvář v dlaních. Sál vědomí se otřásal v základech. Bylo to jako sledovat desítky divadelních her současně; komedie, drama, fraška, tragédie, milostná romance. Ze všech jevišť hlasy, smích, křik hrůzy, zpěv, šeptaná slůvka, věty pevné a silné, svist biče, kroky linoucí se chodbami, šumění trávy, ticho stohlavého davu stojícího bok po boku, trhání látky ve zmuchlaných peřinách, šelestění droboučkých křidélek, monotónní zpěv černých stěn, světelný metronom, hop, hop, hop, duhová hopsakulička poskakující po sbitých prknech podlahy.
Stovky vůní, krev, pot, hořepníček, vůně nahého těla spícího po boku, čerstvě uvařeného čaje, nemocničních lůžek, slanost oceánu, tisíce ingrediencí, čistý chlad koupelen, zpěněných testrálů, hořících polen, levandulových bublinek šampónu, rozervaných lidských těl, sladká vůně chryzantémy.
Zástup tváří. Míhaly se, téměř neuchopitelné ve svém chvatu.
A emoce. Strach, hrůza, bolest, vztek, úleva, smíření, důvěra, přátelství, láska, souznění, ztráta, touha, vášeň, víra. Naděje. Bezpečí. Krása. Mrtvolný šok. Nekonečný pád prázdnotou. Spalující zášť. Žal. Bez počátku. Bez konce.
Taková – trýzeň.
„Musím…“ zasípěl Severus.
„Mluvit s Albusem,“ dořekl Potter mírně. „Já vím.“
Severus se pokusil vstát, nějak se mu to podařilo, asi za to mohla silná paže kolem pasu, nebyla jeho.
„Soukromé komnaty Albuse Brumbála, Bradavice,“ vhodil Potter letax do krbu, pomohl Severusovi vstoupit. A pustil ho, nechal odejít.
Severus vyklopýtal na rohož, něčeho se zachytil, tlumené rány, nejspíš něco shodil, hmátl do prostoru.
„Albusi.“
Před očima se mu mihl fialkový hábit, bílé vousy s vpletenými korálky. Náruč, tak jistá, důvěryhodná; vždy přinášela útěchu a spasení.
Albusovo světlo vniklo do jeho mysli, promísilo se rtutí. Utišilo žár, přineslo mír.
Spočíval v nehmotném objetí Albusova vědomí, skládal sám sebe, cítil se rozmetaný, rozdrolený po prachu neseném větrem; Severus se bezmyšlenkovitě skládal. Jako když se vaším domem s úderem blesku prožene uragán a zmizí; postavíte převrácené židle ke stolu, najdete ubrus, z rozbité vázy vyjmete květiny, vložíte do hrnku s vodou. Nepřemýšlíte. Nechcete přemýšlet. Nezkoumáte, zda tu jsou všechny stěny, zda za dveřmi je pokoj, ve kterém kdosi spal, nebo se staly jen dřevěným epitafem nicoty za nimi. Zda váš domov stále stojí tam, kde stával. Nechcete vědět. Ještě ne.
Albus se rozhlížel. Bez nejmenší špetky údivu. Netečný. Stříbrný velikán měsíční magie; s rozjařeným úžasem jásal nad prvním pupenem zeleného lístku na počátku každého jara, oněměl dětinským údivem z nové příchuti limetkových dropsů. Ale temnota a zlo? Ne. Ty ho dávno překvapit neuměly. Vstoupil na černé území budoucnosti, vzpomínek zítřejšího Harryho Pottera.
Severus ve světelné rtuti ze sebe nechal sklouznout ochranný štít popření. Na rozdíl od Albuse věděl. Tam uvnitř jak střepy ostré číhaly dílky mozaiky; trpělivé, až budou složeny, zjeví svůj obraz kompletní v celé jeho nestvůrné hrůze.
Takže Albuse následoval až o vteřinu později.
Seděli v květinových křesílkách, nadýchaných polštářky, popíjeli čaj. Severus si dopřál maličký doušek whisky; chtěl mít mysl jasnou. Jen k tomu potřeboval trochu opory.
Mlčeli.
Dlouho.
Albus změnil zoisitové korálky zřejmě ještě v noci, nyní měl v tenkých copáncích vousů sugilitové. Ladily s hábitem.
Mlčeli.
„Ztratím tě.“
První, co Severus vyslovil.
Dostavovala se otupělost, distancovanost od sebe sama, pud sebezáchovy chránil přetížené vědomí.
Zíral před sebe a nic neviděl.
„Získáš mnohem víc,“ namítl Albus; stejně vzdáleně.
A čas se zhoupl na oprátce z konopí. Sem, tam, a dokola, dokola, jupíjahéj.
„Známe všechny jeho viteály. Povstane během tří čtyř měsíců, padne za tři roky. Můžeme to změnit,“ promluvil Severus.
Albus téměř neznatelně potřásl hlavou.
„To se neodvážím. Co když jediná nepatrná odchylka způsobí, že k jeho pádu nedojde? Že se oddálí; kolik dalších mrtvých pak přibyde? A co když Harry nakonec vůbec nezvítězí?“
„Obětujeme naše děti? Nezabráníme Běsnému pátku? A …Taře?“ hlesl Severus.
„Tara je bezpodmínečná,“ oznámil Albus tvrdě; emoce prozněla jeho komnatami, rozpustila se jako kapka mléka v příliš tmavém čaji. „Bez ní se převrátí vše, na čem naše budoucnost stojí; na spojení mezi tebou a jím. Ne já, jak jsem se snažil a domníval; to ty Harryho stvoříš, Severusi. Dáš mu sílu. A důvod.“
„Nechci to, Albusi. Bože. Nechci,“ splynulo Severusovi vyprahle ze rtů. „Vidím jen ztráty. Nepředstavitelně kruté ceny, kde je každý následující den pouze další krvavou splátkou. Tohle přeci nemůžeme připustit. Bude ještě dítětem. Všichni… Všichni budou dětmi. Takovou cenu zaplatit nedokážu. Neříkej, že ty ano.“
„Jenže my nemáme na výběr,“ sdělil Albus prázdně. „Tvůj, můj názor; na ně se nikdo neptá. Jsme figurky na šachovnici ve hře. Která je už vlastně dohraná. Severusi. Vždyť Harry sám tě žádal, abys nic neměnil. Tohle změnit nechce. A ty to víš.“
Čas rozverně odhopkal ke gilotině, svist, ostří padlo, sťatá minuta se jim němě skutálela k nohám. A už poklekala další, břit se blýskavě zvedal, lano napnulo. Svist.
„Nechápu to,“ řekl Severus. „Vůbec nic. Já tomu prostě… nerozumím,“ pokrčil bezmocně rameny.
„A čemu přesně, můj drahý Severusi?“ sklonil se Albus, odložil šálek, vzal Severuse za ruku. Měkce hebké byly jeho dlaně, zvrásněné stářím. Hřejivé; jako v onen chmurný den na hřbitově, kdy sychravá bezvýznamnost cizopasně prožírala tělo. A stejně laskavé. „Že se pro něj na Taře obětuješ? To jsi udělal předtím snad stokrát. Že s ním projdeš prokletím jeho utrpení, budeš ho s ním sdílet, aby nebyl sám, zmírníš ho, vyléčíš? Že se ti za to odvděčí důvěrou, blízkostí? Láskou? Odpuštěním, po kterém tak zoufale prahneš?
Nebo že si tě tím vším získá, jak bych já nikdy nedokázal? Že ti daruje krásu života, jakou jsi nikdy nepoznal? Že budeš vroucně milovaný milovat?“
„Ano,“ kývl Severus mechanicky. „Přesně tomu nerozumím.“
„Ach, Severusi. Budeš šťastný. Můj chlapče, nic, nic na světě si pro tebe nepřeji víc.“
„Vykoupené jeho utrpením? I kdybych si to dokázal představit. Pochopit. Nechci to.“
Albus ho jemně stiskl.
„Jenže Harry ano.“
Čas vojenským krokem seřadil minuty u zdi, jednočlenná popravčí četa. Pal.
Klesaly k podlaze poctivě jedna po druhé. Ani netikly.
„Ne, Albusi. Já to odmítám. Zničíme jeho viteály dřív, než se vrátí. Změníme to. Vždyť budou umírat děti; naše děti.“
„Dobrá; možná se nám to podaří. Přesto bude muset Harry zemřít. Jeho poslední viteál. Dokážeš ho vrátit, Severusi? Uslyší někdo jeho volání, pokud se nikdy nesetká s Harriet? A jestli ano, rozeznáš znamení?“
„Někdo ho jistě uslyší. A my ho najdeme, když budeme vědět, co hledáme,“ odsekl s prvním záchvěvem vzteku. A odezněl v mlhách, někde se v nich ztratil, zřejmě překročil bludný kořen. Žádný div; byl to les plný bludných kořenů.
„Avšak jistotu nemáš. Ani já. Rozumím ti, Severusi. Ale přeš se zbytečně, tohle už bylo rozhodnuto. Námi. V budoucnosti.“
„Něco udělat musíme,“ namítl Severus. S trochou hněvu, špetkou hrůzy.
„Jistěže,“ přitakal Albus. „Musíme to přijmout. Přichází válka, Severusi. A ta si vždy žádá vysokou daň. Kdo by to mohl vědět lépe než ty a já?“
„Právě proto!“
Pomněnkové oči na něj hleděly s takovým soucitem.
„Tolik tě trápí ona strašlivá událost na Newgrange?“ zeptal se měkce. „Pak si prosím vzpomeň na Harryho vlastní slova o měsíce později. Tobě je řekl. Tady jsem se narodil. Skrz tebe.“
Severus divoce stiskl víčka, odvrátil se.
Je vůbec možné vyrovnat se s tímhle?
„I já vidím bolest a ztráty, Severusi. Smrt těch, které jsem přísahal chránit. Má vlastní selhání. Vidím chvíle tak černé, plné beznaděje, až mi to krade dech. …Ale také v těch dnech nalézám krásu. Sounáležitost. Sílu jednoty. Nepřemožitelnost lásky. Vidím naději a vidím vítězství. Ne. Až do pádu Voldemorta nezměníme vůbec nic, jedinkrát nezasáhneme.“ Albus se nadechl.
„Co mne děsí, je to, co přijde pak,“ řekl přiškrceně; jako by ta slova sama o sobě dusila.
„Tvá smrt. Lily. Moje,“ pronesl Severus pustě.
Chladné pomněnky.
„A nesmírný hněv v rudých očích kouzelníka s prvotní magií, který zná nazpaměť Berithův Necronomicon.“
„Potter není jako Temný pán,“ prohlásil Severus stroze.
„Ne. To není,“ zavrtěl Albus pomalu hlavou. „Ale mohl by být; mnohem horší. Už nyní stojí na hranici. Kdo ho zastaví?“
„Nebuď absurdní,“ zavrčel Severus.
Albus mírně naklonil hlavu.
„Zabíjel, Severusi.“
„To není pravda, nezabil jediného z nich. Nepřekrucuj skutečnost, Albusi, nevkládej do nich své vlastní obavy. Potter není Temný pán.“
„Souhlasil s brutální popravou šesti likvidátorů. Nečinně přihlížel neméně strašlivé smrti onoho lékouzelníka.“
„Nevěděl, co Jones udělá. A ten lékouzelník… Nejspíš byl v šoku. Albusi, přestaň. On se hněvá. Je tak těžké tomu porozumět? Vždyť i já zabíjel. Jenže já zabíjel skutečně. Vlastní rukou, vlastní magií. Z vlastní vůle.“
„Ano? A kolikrát z těch případů jsi toužil vraždit?“
Severus do něj zabořil zorničky ostré jako černý led.
„On není Temný pán. A nebude. Potrestá své domnělé viníky, jeho hněv utichne. Najde znovu sílu i chuť žít.“
„Severusi,“ pousmál se Albus vědoucně. Smutně. „Uvědomuješ si, že už nyní ho bráníš?“
„Přestaň!“ vyskočil z křesla, udělal několik rázných kroků. Někam. Kamkoliv. Nikam.
„Ty jsi ho neviděl! Když se včera vítal s Lily; stále je v něm tolik lásky.“
„A ty jsi neviděl Toma, než se stal Voldemortem. Ale ano. Cítil jsem Harryho lásku. Jeho nesmírnou lásku k tobě, Severusi. Ty snad ne?“
Na to odpovědět nemohl. Nedokázal.
Jistěže ji vnímal…
Copak by se dala přehlédnout vlna tsunami, vysoká tisíc stop?
A stejnou vahou na něj dopadla. Rozbila na kvarky. Taková malá jaderná reakce, smýkla jím smrští orkánu, moře vysoko nad ním na hladině bílé pěnou a mokrou tříští, Severus zavalený zdrcující tíhou zřícené vodní stěny.
Zrodil ses skrz mne? Snad. Za daných okolností… možná. Eventuálně bych to mohl někdy i pochopit.
Ale proč mám pocit, že tam, uprostřed nekonečné hlubiny všech vod, jsem se poprvé nadechl?
Tak – svobodný.
Ze vzpomínky na ten pocit Severuse jímala hrůza. Víc než z návratu Temného pána, nyní už tak jistého.
Víc než z Polibku, své nejhorší noční můry, která na něj v budoucnosti čekala, dychtivě lhostejná.
…Představte si, že desetiletí žijete v poušti. Pijete dešťovou vodu, zachycenou do dlaní, kožených vaků. Vymámíte z kaktusů každičkou slzičku mízy. Když jsou zlé časy, pijete z kaluží. V pořádku. Jste zvyklí. K přežití to stačí.
Ale co když vám pak někdo podá pohár křišťálově čirého nektaru?
Napijete se? S vědomím, že je to poprvé – a naposled? Že už nikdy nepocítíte tu chuť, blaženost hrdla, svěžest plynoucí tělem; že žádná voda světa potom nedokáže uhasit vaši žízeň?!
Severus by ho odmítl.
Kdyby tu možnost ještě měl. Protože on už ochutnal.
Zůstal odvrácený; skoro se bál na Albuse podívat.
Co kdyby se mu něco z toho zračilo ve tváři.
Čas se znuděně vyškrábal na ozdobný stolek s bruselskou krajkou, složil nohy do tureckého sedu, přiložil ústí revolveru ke spánku, stiskl spoušť. Vteřiny se rozstříkly do všech stran. Minuty těžce odkapávaly na orientální koberec z Isfahánu, hustě vázaný z hedvábí, pyšnící se pestrobarevnou zahradou.
„Posaď se, Severusi,“ pronesl Albus smířlivě. Nebo možná jen unaveně. „Prosím.“
Poslechl. Co taky jiného.
Severus, víc než cokoliv, byl Válečník. Ti neutíkají z bitev.
Ani z těch předem prohraných. Doslova.
„Myslím, oba reagujeme poněkud spontánně. Což není divu, radikálních informací bylo mnoho, mnoho zůstává ke zvážení,“ hovořil Albus s vlídnou vláčností, „prozatím, je možné, že bychom se shodli na tom, zvážit Harryho současné požadavky? Co přesně od tebe čeká? S čím chce pomoci?
A pokud snad dokážeme odvrátit tvou popravu, budu ten poslední, kdo by tomu bránil; to doufám víš. Víš to, Severusi?“
Křečovitě kývl. Sledoval porcelánové šálky z dynastie Ming s vychládajícím čajem.
„Pomůžeš Harrymu s hledáním obvinění, za které tě soudili. Kdo za tím stál a proč. Z jakého důvodu to ministerstvo utajilo je víc než zřejmé. To ale nebude tvým hlavním úkolem, Severusi,“ zvážněl Albus, světle modré oči pronikavé, skrz na skrz, nebylo kam před nimi uniknout. Tak jim Severus hleděl vstříc. Zpříma.
„Harry, který právě nyní čeká ve tvých komnatách, není ten, koho jsme znali. Změnil se. Vzpírej se tomu, jakkoliv chceš; pravda zůstane stejná. Stojí na křižovatce. Není tebou. Není ani Tomem. Je to mladý muž plný bolesti a hněvu, který v sobě třímá nezměrnou moc a ta ho mění.
Obětoval bezstarostnost dětství, rozvernost dospívání, obětoval dobrovolně vlastní život pro dobro tohoto světa. A ten samý svět mu na oplátku vzal jediné, co bezmezně miloval; tebe. Lily.
Jistěže se hněvá. Ale co až dostihne všechny ty, kteří se na ministrův rozkaz zúčastnili tvé popravy – nasytí se jeho hněv? Dojde k závěru, že se mu tím neulevilo ani trochu? Co udělá, Severusi? Když všechno, co ho v budoucnu naučíš, s tvou smrtí v jeho očích ztratilo smysl, k čemu být dobrý, když svět oplácí zlem a krutostí bez lítosti? Skončí svůj život, jak jsem matně zahlédl v jeho vzpomínkách? Nebo vrátí světu, co mu nadělil; samotu, strach, bolest, hrůzu, ztráty?
Já to nevím. Nevím, Severusi. Ale vím, že tě miluje. Že ti naslouchá. A pokud existuje člověk, který může jeho zášť utišit, zmírnit jeho žal, jsi to ty. Nikdo jiný.
To je tvá úloha. Už žádní mrtví. Přiveď ho zpátky do světla. Buď mu oporou; buď mu čímkoliv bude potřebovat.“
Severus na něj zůstal hledět. Onyxové oči stejně černé jako pocit, který se studeně rozléval útrobami.
„Tak snadno se mne vzdáváš, Albusi?“ zeptal se pustě.
„Ne,“ zašeptal Albus. „Tak velmi se ho bojím.“
Severus odvrátil pohled. Černý pocit zůstal. I chlad, ze kterého modrala lůžka pod nehty.
„Ale pokud to nedokážeš,“ promluvil Albus, hlas tvrdý, prázdný, s ozvěnou jako dávno opuštěná lastura, jejíž perlu kdosi uloupil, „věz, Severusi, že zasáhnu. Znemožním ti ho nalézt. Nechám Harryho zemřít s Harriet. Na Bradavice přísahám, tohle učiním. Odsoudím nás všechny k velké bolesti; tebe k nejhlubší. Ale stále to bude lepší než Polibek a hrozba světu. Snad ti bude útěchou má víra, že sebe tím vydám zatracení.“
A za okny sněžilo, bělostná chmýříčka, sněhové kraječky, rozmarně proplouvaly kolem, tak lehkovážné, nic je netížilo; snad jen hrozba tání.
Jak já jen závidím kentaurům…
„Občas přemýšlím, v čem se vlastně lišíš od Temného pána,“ řekl Severus.
Bílá, bílá, bílá; za okny se pěnivě přelévala sněžná peříčka na větrných vlnách, houpala v jeho sítích, tančila po třpytivých špičkách, občas zvědavě přilétla ke sklu, přitiskla se a zmizela na věčnost odpařená teplem krbu.
„Už brzy přijde,“ oznámila Lily, nespočítal by po kolikáté, „každou chvíli. Uvidíš.“
Seděla na parapetu, za jejími zády se v pokojném chumelení Velké jezero pokrývalo tenkou vrstvou modravého ledu. Harry seděl na zemi před ní, ruce složené v jejím klíně, probíral se vrstvami kraječek.
„To je v pořádku,“ vzhlédl k ní, usmál se. „Ukázal jsem mu spoustu hodně zlých věcí. Musí si to všechno promyslet. Probrat s Albusem. Nejspíš to ani dnes nestihnou.“
Alabastrová panenka se šatičkami ze šlehačky, oči hedvábné po lesním mechu, vlasy jak nezralé plody divokých jeřabin. V dětském těle, v mladinké tvářičce, pohled smutný moudrostí a věděním; maličcí vždy vidí víc. Asi se dívají do míst, kam my už nevidíme.
Harry vzal jednu z jejích dlaní, ukazováčkem lechtivě klouzal po každém z prstíků, skončil v mističce dlaně, laskal ji krouživými pohyby.
Tak drobná. Tak něžná. Tak silná.
Nikdy jsem ti neřekl, jak moc jsem pyšný, že právě ty jsi mi byla matkou.
Nechtěl bych jinou.
Sklonil se, vtiskl jí do dlaně šimravé políbení. Zasmála se, rozcuchala ho druhou rukou.
„Chceš vidět tajemství?“ zeptal se. „Mám svého vlastního anděla, všude chodí se mnou.“
Lily se vzrušením rozzářila očka, dychtivě se předklonila; Harry rozepnul vrchní knoflíček šedé košile, přivolal jednoho z žalandílků. Vyšplhal se mu do dlaně, protáhl uzounké paže, rozevřel křidélka, zkusmo jimi zatřepotal. V odlesku od plamenů z ohniště se v nich rozehrály duhové barvičky.
„Je překrásný, viď? Také jim říkají arkádijské kvítky. Podle řecké mytologie nejvyšší z bohů, Zeus, se zamiloval do lidské princezny Kallistó a ta mu darovala syna, jeho jméno bylo Arkas. Ale bohyně Artemis se rozhněvala a za trest proměnila Kallistó v medvědici. Když její syn dospěl, na lovu ji spatřil a rozhodl se ji zabít, aniž by věděl, že jde o jeho matku. Zabránil mu v tom sám Zeus, proměnil i jeho v medvěda a oba poslal na nebe, daleko do bezpečí. Tak vznikla souhvězdí Velké medvědice a Malého medvěda.
Lid z žalu nad ztrátou svého panovníka dal zemi jméno po něm, Arkádie. Později tam našel domov Pan, bůh lesů, pastvin, stád, pastýřů i lovců. Když začal hrát na svou flétnu z rákosí, vyrostly z půdy čarokrásné květinky, vypadaly jako malé princezničky v duhových sukénkách. Jakmile melodie Panovy flétny utichla, uzavřely se znovu do sebe, skryly do šedých poupat malých jak oblázky. Pak do Arkádie přišla válka, půda se dusila prolitou krví, umíraly louky i divoká zvěř. Tehdy tam bůh Pan zahrál naposledy; a hrál jako nikdy dřív. Jeho tóny darovaly arkádijským kvítkům křídla, oddělily je od země a ony odletěly pryč, do celého světa, a žijí v něm dodnes. Když je úplné ticho a ty se pořádně zaposloucháš, můžeš v šumění jejích křidélek ještě stále slyšet, jak Pan hraje na flétnu.“
Natáhl dlaň k Lily.
„Nastav ruku; když bude chtít, přijde k tobě. Mají velký dar. Připomínají lásku lidem, kteří na ni zapomněli.“
Lily skoro nedýchala, prstíky natažené, rozšířenými zorničkami sledovala žalandílka, zda k ní přeleze. Zaváhal, několikrát máchl křídly. A přelétl na její maličkou dlaň, usedl, složil křidélka.
„Líbí se mu u tebe,“ usmál se Harry.
„Je tak rozkošný!“ vydechla Lily. „Kvítečku, zahraješ mi prosím?“
Žalandílek se vznesl do vzduchu, zůstal poletovat u Lilyina ouška, mával křídly, tak rychle, až to připomínalo mihotání polární záře.
„Slyším to,“ hlesla Lily uchváceně, „slyším flétnu!“
Harry se na ni díval; pokoj zmizel, žár ohně, sněžení za oknem. Zůstala Lily.
Nejkrásnější z květů ve tvých zahradách, světe.
Vkládal si ji do paměti, její šťastný úsměv, smaragdové světlo očí, cůpky z jeřabin; díval se tak, jako se snažíme zapamatovat hudbu, která nám vnikla přímo do srdce a my máme strach, že ji jednou zapomeneme, zůstanou útržky a tolik prázdných míst.
Nestačil jsem se s tebou rozloučit. Dvakrát jsem tě ztratil a ani jednou jsem nestihl…
Ber to jako mé poděkování za vše.
A mé sbohem. Mami.
Žalandílek dvakrát Lily obletěl, chvatně vklouzl pod Harryho límec, přimknul se mu k hrudi; jsem tu, človíčku. Usmívej se. Já budu plakat za tebe.
„Něco jsem ti neřekl,“ mrknul Harry. „Protože jsou nesmrtelnou pamětí lásky, jejich hudbu může slyšet jen ten, kdo čistou lásku daroval i získal. Přesně jako ty.“
Lily naklonila hlavičku, mezi řasami se to zalesklo.
„Harry, proč je s tebou? Ty jsi na svou lásku zapomněl?“
„Nikdy,“ řekl Harry.
Rozvážně přikývla.
„Dobře. Tak se asi u tebe prostě cítí v bezpečí.“
Sklopila víčka, chvilku namotávala koneček jednoho z copů na prst. Zvedla hlavu.
„Taky ti povím tajemství. Přísahala jsem, že ho nikdy nikomu neřeknu, ani Severusovi. A neporušila jsem to. Ví to jen Albus a já. Ale tobě ho prozradím.“
Předklonila se, že skoro přepadla, kdyby ji nedržel, přitáhla se těsně k jeho uchu.
„Našla jsem v Bradavicích studnu z barev,“ zašeptala skoro neslyšně, „ale je hrozně zvláštní, není v zemi, ona se nad ní vznáší. Nevím, co je uvnitř, to jsem neviděla, ale je omotaná kolem dokola propletenými barevnými pruhy, modrou s bronzovou, žlutou s černou, červenou se zlatou a zelenou se stříbrnou. Dotýkají se navzájem, někdy splývají, někdy jsou vidět úplně jasně. A stále se točí. Je to úplně dole, hodně, hodně hluboko pod hradem. A je to vážně skvostné! Ale když mě tam Albus nachytal, skoro se zlobil. Zakázal mi tam ještě někdy přijít a přinutil mě přísahat, že o tom nikomu nepovím. Potom se uklidnil, začal mluvit v těch svých tajemných hádankách,“ zachichotala se tlumeně, „že kruh je základním symbolem magie, představuje dokonalost, duši, nekonečný cyklus. Že se používá téměř při všech rituálech, protože zajišťuje, že je do rituálu zahrnut každý stejně a nikdo nestojí nad druhými kvůli vyšší hodnosti, která by s sebou nesla moc. Každý přináší své jedinečné dary na dané místo, tady a teď.“ S laskavým despektem zvrátila panenky, mávla rukou. „Však ho znáš. Ale! Také povídal, že jde o pozůstatek z dávných časů, který Bradavice přísahaly chránit. A já vím, co to je,“ mrkla. Ztišila hlas ještě o oktávu níž. „Na tom místě žijí Zakladatelé.“
Odtáhla se, narovnala, v očích čertovské jiskřičky.
„Myslíš si to taky, viď?“
„Nejspíš,“ přitakal. Pokrčil rameny. „Nebo tam položili základní kámen Bradavic. Nebo na tom místě přísahali, že budou hrad a všechny v něm navěky chránit. Anebo uprostřed kruhů roste Oběšencův strom, kde věší zvědavé holčičky…“
„Harry!“
Rozesmál se.
„Myslím, že máš pravdu, bude to mít něco společného se Zakladateli. Ale víš co? Byla bys úžasný Strážce tajemství. Protože tohle nikdy nikomu neprozradíš.“
„Hlupáčku,“ vyplázla na něj růžový jazyk, „to přece nemůžeš vědět. Přicházíš ze zítřka, ne z nikdy.“
Kéž bych.
Nikdy pro budoucnost, jakou znám, zní vážně moc dobře.
Zahučení krbu, měkké kroky. Ve dveřích stanul Severus.
Harry se napřímil, otočil k němu. Neubránil se; nemohl. Zaplavila ho směsice lásky, úžasu. A pýchy.
Vrátil ses. Tak brzy. Řekl jsem ti, že ztratíš všechno, co miluješ. Albuse, Lily. Svou duši. A ty už jsi zpět, silný, pevný, připravený tou cestou jít.
Vím to. Máš to v očích.
Vždy jsi počítal, že vítězství nad Voldemortem nemůžeš přežít. Jenže jsi to přežil. Zkáza číhá jinde, kde jsme ji nečekali.
To já ti všechno vezmu.
Stál jsi při mně v kterýkoliv čas, neopustil mě jedinkrát, snesl za mne tolik ran, kolik jsi jen mohl – a v té jediné chvíli, kdy budeš potřebovat ty mě, já budu klidně spát.
Přesto ve tvé tváři ani dnes nevidím zklamání.
Je absurdní, že toužím po sebemenším slůvku hněvu za mou zradu, když vím, že bych ho z tvých úst přežít nedokázal?
Severusi. Někdy mám strach, že jsem tě nemiloval dost.
A přitom bych tady na místě ve vteřině vyměnil všechno světlo světa za čerň tvého náručí!
…A vím, že ty ne.
Ale to je v pořádku, lásko. To nic.
SVRCINA - Battlefield
Bylo toho tolik, na co se potřeboval zeptat. Získat informace. Detaily, konkrétní údaje, data, fakta. Bylo toho tolik.
Bylo?
Zůstal stát dva kroky za prahem, Lily na parapetu zmizela jak obláček dýmu, za oknem sněžilo, Harry Potter zítřka k němu vzhlížel, oči rudozelené.
A Severus poprvé věděl, o čem milostně šumí zelená stébla, pro koho krvavě pláče ohnivý kruh.
Jenže si nemohl vzpomenout na jedinou věc, kterou potřeboval zjistit. …Potřeboval?
Ani tím si už nebyl jistý.
Nikdy jsem tě neobjal. Přesto znám každičkou křivku tvého těla, v prstech mě brní slastné dotýkání, šimrání nitek tvých vlasů.
Nikdy jsem tě neviděl nahého. Přesto vím s dokonalou přesností, jak se lámou paprsky slunce o tvou kůži, vdechují jí odstín bronzové patiny, zalesknou se v kapičkách potu.
Nikdy jsem tě nepolíbil. Přesto bych dokázal slepý rozeznat chuť tvých úst, jejich tvar i dech, když se ke mně skláníš.
Nikdy jsem se s tebou nemiloval. A stejně si vybavím s dechberoucí ostrostí tvou horkost, těsnost, vášnivé odevzdání, perfektní rytmus vzájemného prolínání.
Nikdy jsem tě nemiloval.
A ty už jsi pro mne zabíjel.
Nikdy jsem k tobě ani na okamžik lásku nepocítil.
A ty stojíš v branách pekla, odhodlaný je otevřít zeširoka za to, že mi ublížili.
…Nerozumím tomu, Harry.
Každá sněhová vločka za ním v sobě nesla střípek únorového slunce, vznášely se kolem něj, jak stál vzpřímený před oknem, bylo to jako tisíce bíle planoucích svící tančících kolem něj, bělostná aureola.
A možná ho volala, pojď, vejdi a ztrať se ve mně, splyň, zapomeň, buď zapomenut, jsem nekonečná pláň mrazu, uhasím tvůj žár, uložím k spánku jedno zelenkavé stéblo za druhým, až zbyde jen mír, ticho, lehkost vznášení, dotek země, a pak už vůbec nic; krásné, dokonalé nic.
Severus pocítil šlehnutí strachu, že by tam Potter vešel.
Já přeci vím, Albusi, že máš pravdu. Ta síla v něm je ohromující. Jeho hněv by mohl sežehnout svět na prach.
A stejně jako ty, i já jsem v jeho vzpomínkách, pocitech, našel cosi mrtvého. Také jsem to poznal; tak chutnal Temný pán, bylo to v jeho magii, vzdálený pach mršiny někde u cesty, cosi bezkrevně mrtvolného v jeho sálu vědomí.
Teď to našlo domov v Harrym Potterovi zítřka. Ještě ohraničené, ještě slabé. Ještě spící, na pokraji probuzení. Ale je to tam.
A jsem to já.
To má smrt ho požírá, pomalu vraždí; ne jeho magie, Albusi. A jednou možná budou jeho zorničky čistě rudé; kým bude pak? Nevím… já nevím, Albusi.
Ale ty jsi zase nevěděl, že Temný pán pod svým palčivým ohněm skrýval přede všemi oči vonící čokoládou.
Harry.
Z tvých vzpomínek vím, že to budu já, kdo s pomocí tvé oběti ve tvém těle Pána usmrtí. Přenesu snad tím jeho prokletí na tebe? Zničím Šelmu – abych dal povstat nové, mnohem zkázonosnější? Zrodí se ze mě, kvůli mně?!
…To by dávalo smysl.
Překonal těch několik málo zbývajících stop, došel k němu.
Potter ho nepřestával sledovat, nespustil z něj pohled ani na okamžik, výraz klidný, ve tváři rýhy bolesti a hněvu, ještě mělké, vymletá koryta žalu, protékají jím teprve pár let; prohloubí se.
Severus vztáhl ruku, špičkami prstů se té tváře dotkl. Jen jemně, jako povzdechnutí.
Nevím, kdo jsi. Znám tvá nejintimnější tajemství. A stále jsi pro mne cizincem.
Nevím, kým se staneš. Ne, nebudeš Temným pánem; nic v tobě není, kým byl on. Možná budeš horším. Nebudeš potřebovat plamínky, jen tvůj zrak dokáže vyvolat zložár, který uchvátí svět.
A možná ne.
Nevím to. Nepotřebuji to vědět.
Protože i ty mi v budoucnu něco slíbíš; i ty své sliby plníš. A já vím, že přese všechnu temnotu, která se v tobě probouzí, v sobě nosíš i něco jiného.
Někoho jiného.
Někoho, kdo k mým dveřím dosud nepřišel, kdo mne ještě ani jednou neovinul svou vůní, neobjal oddaným zrakem, nepřimknul se v absolutní důvěře.
Moje štěně.
Roky jsem bojoval proti Šelmě Temného Pána. A několik dalších ještě budu.
A nevím, zda z tebe nevyroste Šelma, co zláme váhy, roztříští řád vesmíru. Nevím.
Ale nedopustím, aby tě Albus zabil. Ne. To nedopustím.
Můžu si to dovolit.
Jsem paradox.
„Přesto, že jste se mnou sdílel své pocity, pane Pottere, neumím si představit, jak těžké pro vás musí být pobývat zde, nyní. Se mnou,“ promluvil Severus tiše. Snad proto, že mlčeli celou věčnost, snad proto, že si uvědomil, jak blízko u něj stojí, hledí mu do očí a bříšky prstů laská jeho tvář. Zahleděl se na svou ruku. „Zhoršuji to?“
Potter se tlumeně rozesmál, ten smích už Severus znal, skrýval se v něm pláč o utrpení a štěstí.
„Ano,“ řekl Potter. Přitiskl se líčkem k jeho dlani, nechal klesnout víčka. „Ne.“
Severus ruku neodtáhl.
„Přiznávám, že tohle jsem nečekal. Že jsem zmatený. Velmi zmatený. Vaše vzpomínky byly tak intenzivní, tolik živé, jako by byly mé vlastní; nejspíš to způsobilo naše pozdější propojení myslí. Mnoho z vašich emocí patřilo mému budoucímu já. Mám dojem, jako bych v sobě nyní nosil dvě osobnosti. Chvíli mi zabere, než se v tom zorientuji.“
„Mrzí mě, že vám komplikuji život,“ zašeptal Potter.
„A já se domníval, že se mi ho snažíte zachránit.“
„Doufám,“ otevřel oči.
Vím, jak jsem je nazval. Jednou si pomyslím, že v nich nosíš prvotní zář stvoření.
A možná je to pravdou až dnes. Vždyť co my víme, Albusi? Možná na počátku se zeleným světlem planul i žár, který dodnes jako tepající srdce hoří v nitru planety.
V čem všem jsme se ještě mýlili? Co když o tomhle mluvila věštba, ta první a prokletá? Co když tvým skutečným nepřítelem nikdy nebyl Temný pán – ale Šelma, jejíž drápy rostou v tobě právě nyní?
„Co vidíte, když se na mě podíváte teď, pane?“ zeptal se tiše Potter.
…Zadržel bych ten růst, kdybych tě políbil?
„Svou budoucnost,“ řekl Severus.
…Zastavil krev, prýštící z ran ve tvých očích, přinesl vláhu zelenému jaru ve tvých usychajících sadech?
„Nikdy jsem si od ní příliš nesliboval. Ale zdá se, že má pro mne přichystané ještě nejedno překvapení. Když pominu těch několik neblahých okolností, není to tak …zlé.“
„Severusi!“ vydechl Potter; bylo v tom tak trochu bezútěšné zasténání.
Merline.
Vím, že budu zbožňovat, když takhle mé jméno vyslovíš.
Jenže dnes mne především děsí. Ta síla všeho. Stále jsi vodní stěnou sahající k nebi, těsně před spadnutím; tak neodvratná.
Nemůžu si pomoct. Chci jí uhnout.
Stáhl ruku. Náhle ten dotyk nějak pálil.
„Omlouvám se,“ vyjekl Potter přidušeně, „omlouvám se, pane! Já… Omlouvám se.“
…A pořád chci vědět, co by se stalo, kdybych tě políbil.
„Přemýšlím nad polibkem,“ pronesl Severus zadumaně, zachmuřenou vrásku na čele, „je to drobně matoucí; znám vaši chuť, ačkoliv jsem ji nikdy neochutnal. Oba víme, že již včera večer, aniž bych věděl, co vím dnes, jsem to téměř udělal.“
Potterovi vylétla paže, zatnula se mu prsty do hábitu na prsou, sevřela černou látku do pěsti; odstrčí ho, přitáhne?
Ani jedno. Jen ho držel.
Křečovitě. Zoufale.
V očích trsy kapradin, plátky růží, tančila v nich Rozkoš, divoženka blažených nocí, potrhané šaty rozevláté, kolem svůdné šíje náhrdelník, ten poslední, spletený z naděje nebo z konopí?
To zřejmě poznáme.
Za okny sněžilo jako o život a Severus se sklonil, položil nehybné rty na delikátně hebký povrch jeho úst, zmražených šílenstvím touhy i letící kulky, co nikdy nemine cíl. Zdánlivě netečným dotykem otřáslo zemětřesení, tektonické desky se pohnuly, vychrlily proudy lávy; a přitom ani jeden z nich nedýchal.
„Kterému z vás musím připomenout, jaký je rok?“ zahřímal Albusův ostrý hlas ode dveří. „A komu patří tvůj slib věrnosti, Severusi?“
Potter ho divoce odrazil, až Severus zavrávoral, sám sebou smýkl, ustoupil, udeřil se bokem o parapet, pohled zběsilý; vztek, nenávist, zuřivost!
Jeho magie jak divá řeka se vylila ze břehů, palčivě ovanula všechno v místnosti, třeskutá trýzní, nepříčetná záští, neutěšitelná žalem…
A byl pryč.
„Přemisťuje se v Bradavicích, aniž bychom to já nebo Zakladatelé postřehli,“ oznámil Albus stoicky.
Severus se pomalu, zhluboka nadechl.
Ráno během pouhé hodiny prožil několik svých budoucích let. Teď za necelých deset vteřin prošel rozechvělou nejistotou slasti počátku i krutým ostřím konce.
Jsi na mě poněkud rychlý, dnešku… Nestíhám tě.
„Zřídka měníš svá rozhodnutí tak náhle,“ otočil se k Albusovi. „Vysvětlíš mi, prosím, co to mělo znamenat?“
„Dvě věci. Za prvé, podpořit váhu tvých laskavostí, pokud se k nim uvolíš. Když půjdou otevřeně proti mé vůli,“ opáčil Albus. „Za druhé zjistit, jak moc je nebezpečný. Musel jsem to vědět, Severusi. Vždyť tě za ním posílám,“ dodal tlumeně.
Severus ho okamžik sledoval.
„Mohl tě zabít,“ řekl.
„Proto tu nejsem,“ prohodil Albus a jeho zrcadlové kouzlo se rozpadlo, zmizel z místnosti. Skutečný pak překročil práh.
„Úžasné,“ utrousil Severus. „Takže jsi čekal, že ti ublíží.“
„Nic o něm nevíme,“ podotkl Albus varovně, „jeho vzpomínky mohly být pečlivě zvolené, kdoví, kolik ti zatajil? Nevíme nic.“
„Což je vskutku báječný důvod ho provokovat.“
Severus měl vztek. Nevěděl úplně přesně proč. Ale cítil ho.
Obešel Albuse, vstoupil do obývacího pokoje, přivolal si z chodby vycházkový hábit.
„Někam jdeš?“
„Že by?“ ucedil. „Ale tobě by možná malá procházka neuškodila. Třeba jen před hrad, přečíst si nade dveřmi heslo Bradavic?“
„Jenže tenhle drak už nespí, Severusi,“ pronesl Albus znepokojeně. Krátce zaváhal. „Políbil jsi ho? Políbil?“
„Albusi.“ Severus pevně stiskl víčka. „Albusi. Prosím. Mám v sobě nesmírný chaos. Musím nějak pochopit a vyřešit ten Potterův. Nevkládej na mě ještě svůj. To mi nedělej.“
Otevřel oči. Odvrácený od starého muže vsunul paže do rukávů zatepleného pláště, možná trochu rázněji; proč jsem tak rozhněvaný?
„Takže políbil.“
Severus se prudce otočil.
„Ty žárlíš?! Vždyť jsi mě za ním sám poslal! Jak je to dlouho, co jsi mi doslova rozkázal, abych udělal cokoliv?“
„Nežárlím. Tedy, aspoň ne do chvíle, než jsem vstoupil,“ připustil Albus ztěžka. „Zkus mne prosím pochopit; už jednou tě temnota svedla. A já tě nyní vysílám vstříc ještě větší. Ano,“ kývl. „Mám strach, že tě ztratím.“
„Pro Merlina,“ vydechl Severus. „Co po mně vlastně chceš?“
„Myslím… potřebuji jistotu, že víš, ať se vydáš kamkoliv, ať uděláš cokoliv, že jsem tady a čekám na tebe.“
Severus na něj zůstal hledět. Pak se dooblékl, zapnul knoflíky. Přistoupil ke krbu.
„Já to vím, Albusi,“ sdělil prázdným hlasem.
„Severusi,“ vztáhl se po něm naléhavě, „prosím tě. Prosím. Neopouštěj mě ve hněvu.“
Letax v hrsti, Severus se unaveně opřel o římsu, všechna zloba vyprchala. Asi protekla rohoží a vsákla se do kamenů sklepení.
Ohlédl se, vložil hluboký černý pohled na Albusovu tvář; zdál se tak podivně ztracený.
„Já tě přeci neopouštím,“ řekl mu tiše. „Jak bych vůbec mohl, Albusi? Copak nechápeš, že právě tohle je, čemu rozumím nejméně? Miluji tě, kam mi až paměť sahá. Tak jak je možné, že jednou… že budu chtít… že…“ potřásl hlavou. Bezmocně pokrčil rameny. „Já prostě nevím.“
Napřímil se; a měl pocit, že mu na ramenou spočívají tuny dní, těžkých k nedýchání.
„Budu se muset spokojit s tím, když se mi podaří změnit konec. Z tvého dobrovolného odchodu mě mrazí víc než z Polibku. Přeji si, abys žil dlouho; a třeba i beze mě. Pokud je vážně tvá smrt jednou nevyhnutelná, Albusi, pak chci, abys odešel v klidu a spokojený.
Nyní mne omluv. Zkusím najít pana Pottera. Mám tušení, kam mohl jít. A potom se vrátím.“
Nějak v sobě našel sílu, nechal do svých očí vstoupit jeden z těch skrovných, vnitřních úsměvů; věděl, že Albus ho uvidí.
„Samozřejmě, že se k tobě vrátím.“
Letaxovou sítí se přesunul do bezpečného domu mimo Bradavice, odtamtud se přemístil.
Zabořil se do sněhové pokrývky po kotníky. Newgrange vypadalo jako zasypané strouhaným kokosem.
Potter klečel na zemi kousek dál, poblíž kamene Osudu, dlaně bezvládně na stehnech, hlavu zakloněnou, oči zavřené. Ústa mírně pootevřená; jako by chtěl křičet a ono to nešlo. Tak to vzdal.
Severus k němu došel, poklekl za ním. Opatrně mu ovinul paže kolem hrudníku. Nebránil se. Severus si ho opřel o sebe.
Z jeho vzpomínek znal, jak v bezpečí se cítí, když ho takhle objímá.
„Jak jste věděl…?“ vyšlo z Pottera chraptivě; možná se mu přeci jen podařilo aspoň chvíli křičet. Dobře. Křik pomáhá.
„Tohle místo má svou minulost. Světlou i temnou.“ Severus trochu přetočil tvář, aby na něj viděl. „A stejně tak i budoucnost.“
Klečeli, sníh se zvolna vsakoval do látky oděvu, chladivými prstíky pronikal ke kůži.
Potter zvedl ruce. Vložil je na Severusovy, přivinul si je těsněji k tělu.
„Zvláštní. Vlastně jsem tu nikdy nebyl v zimě. V bílém je Tara nádherná. Čistá. Můžete vidět zřídlo, pane?“
„Ne,“ potřásl Severus hlavou, „pouze ho cítím. Dar ho vidět je dán jen těm největším.“
„Škoda. Nezdá se mi to fér. Nezapomeňte na to. Až se pomocí Evitery spojíte s mým mladším já, ukáže vám ho. Ten pohled vážně stojí za to.“ Potter se odvrátil od výhledu na zasněžené kopce, zabořil se Severusovi obličejem do hrdla, malinko se natáhl, aby dosáhl přes kraj vysokého límce. „Nepoznávám vaši vůni. Je jiná. Něco v ní chybí. …Hořepníčky,“ pochopil.
Stáhl se. Ale zůstal na něm ležet, ve znásobeném objetí.
Vítr kolem nich pokojně šeptal, načechrával sněženkové peřiny.
„Mohl byste prosím vyřídit Albusovi, že se omlouvám? Za ten polibek. I svůj hněv. Ani na jedno nemám právo,“ pronesl Potter. Tichý a mírný jak to bílo všude, kam až oko dohlédlo. Taky tak studeně prázdný.
„Lituji, pane Pottere, nemohl. To já políbil vás.“
„Já po vás přece nežádám, abyste mi nahradil toho, koho mi vzali. Jen mi ho prosím pomozte zachránit. Kdo jiný by to dokázal než vy? Pomůžete?“
„To je poměrně zbytečná otázka, pane Pottere. Máte nápad, kde začít?“
„Děkuju,“ zatnuly se mu do paže Potterovy prsty křečovitě; a povolily úlevou, rozprostřela se kolem nich, načechrala sníh. „Sepište mi jména všech, kteří by mohli proti vám svědčit v hrdelním zločinu. Já zjistím, kdo z nich byl v době vaší popravy ještě naživu a ty prověřím.“
„To bude dlouhý seznam,“ sdělil Severus věcně. „A jistě se v budoucích letech o další jména doplní. Pokusím se to nějak rozpoznat z vašich vzpomínek. Přesto nebude kompletní.“
„Je to jen začátek. Než někoho z nás napadne něco lepšího.“
„Kdo je Ianto Jones? Na vrchního palatina má poněkud zvláštní… zájmy.“
„Lamie,“ řekl prostě.
„Ah. To už smysl dává.“
Dokonce hned několik. Takže tohle je úkol, se kterým ti pomáhá, ale nechává tě splnit ho tvými vlastními silami.
…Konkrétně co? Najít mé vrahy nebo zabránit mé popravě? Ne že bych byl zvědavý.
Možná jen drobně neobjektivní.
„Nikdo tu není,“ oznámil Severus. „Co kdybychom dokončili náš polibek?“
Potter se odtáhl. Upřel na něj pohled, pevný. Klidný. Rudozelený.
„Já nejsem sám,“ řekl. „Nikdy jste mě neopustil. Jste tam se mnou. Neustále. Jen trochu nehmotný. Nejsem sám.“
„A tak trochu vymyšlený; ano, postřehl jsem. Co zkusit brát to jako experiment? Chci vědět, zda bych tím nějak neovlivnil vaše oči.“
Rozhodně by mohl; už teď se mu panenky rozšířily.
„Vy myslíte…?“
„Já si myslím spoustu věcí.“
„Ale… proč?“ hlesl Potter.
Severus pokrčil rameny.
„Jsem od přírody zvědavý?“ navrhnul.
„To není dobrý nápad,“ zašeptal Potter; a hlas mu zakolísal.
„Zrealizoval jsem mnoho těch špatných. A ne všech lituji. Pane Pottere, jsem zcela vážný. Ta rudá ve vašich očích symbolizuje váš smutek nebo hněv. Případně obojí. Chci vědět, zda je v mé moci to zmírnit. A chci vás políbit.“
Víc argumentů použít nestačil. Jeho prsty ve vlasech, jeho ústa na svých, Potter se k němu přimknul.
Nejdřív vražedně něžné pomazlení rtů, vláčné, pomalé, omamné, vroucí. Studené. Pak mu vlhce vklouzl dovnitř, sametově hebký, zkušený, sladký.
A Severus kdesi v hloubce pocítil, že postrádá příchuť citrónových bonbonů…
Ani jeho vášni nestačil, opětoval políbení zaskočeně, nejistý, zdráhavý. A tak – rozpolcený.
Část si přála se všemu poddat, podlehnout jeho touze, i té vlastní, bublavě vřela pod povrchem, splynout v rytmu, zapomenout na zábrany, prozkoumat, zda sdílené vzpomínky jsou v realitě také tak neopakovatelné.
A část jednoduše nemohla. Nebyla to správná ústa.
Odpusť mi, Harry.
Potter se odtáhl, semknul rty. Ještě chvíli nechal víčka sklopená. Zvedl je.
Rudozelená.
Severus jen němě zavrtěl hlavou. Krátce.
Je mi to líto. Harry.
„To nic,“ zašeptal Potter. Uronil jeden jediný úsměv. „Není vaše vina, že mě nemilujete. Ještě nepřišla má hodina.“
Pustil ho úplně, vstal.
„Jste tu, Jonesi?“ zvedl hlas, rozhlédl se.
Žlutoočka se objevila vzápětí.
Severus se vztyčil. Pokynul jí. Váhavě; další zmatený zádrhel v duši.
Hněváte se? Zašel jsem daleko?
Potřásla hlavou, šedobílý dým se rozvlnil.
Nezlobím. A ty?
…Tak v tom nemám docela jasno, připustil.
„Můžeme jít domů?“ zeptal se Potter. „Jsem unavený.“
„Jistě,“ nabídla mu ruku.
Vzal ji.
„Přijdete znovu?“ zeptal se Severus chvatně, doslova to z něj vylétlo, najednou něco uvnitř svíralo a nechtělo, tolik nechtělo.
„Ano,“ přitakala. „Brzy, Severusi. Opatruj se.“
Potter se na něj už nepodíval. Držel útlou ženskou dlaň s dravčími drápy, hleděl kamsi.
„Děkuju za všechno, pane. Napište ten seznam. A… buďte šťastný. Co nejvíc to půjde. Ano?“
Tara Severuse objala zasněženými vrcholky.
Asi aby se necítil tak sám, jediný uprostřed na smrt bledé krajiny.
Severus trpělivě čekal, až se kamenné schodiště přetočí, se zaskřípěním klesne, začne připlouvat k mezipatru, kde stál.
Hloučky dětí ve všech kolejních barvách spěchaly nahoru, dolů, v barvách Kruvalu a Krásnohůlek, špitání, chichot, hulákání jedné skupinky na druhou, netrpělivé přešlapování. Desítky kradmých pohledů jeho směrem.
Mohl jít tajnými průchody, které používal většinou. Mohl se přesunout krbem. Mohl jít koridorem vedoucím od Orloje. Mohl.
Nechtěl.
Chtěl cítit ten život, proudící Bradavicemi, smích dětí, dusný vzduch smíchaný se zpocenými dresy hráčů famfrpálu, dívčími parfémy, dětskými sladkostmi v jejich kapsách a upatlaných rukou. Chtěl vidět jejich tváře, s těmi dospívajícími starostmi, prvními láskami.
Kruvalští o patro níž na zvolna plynoucích schodech; ti dva mezi nimi stanou v první řadě v bitvě o Bradavice, přijedou s Igorem na pomoc.
Nick Dawson, začtený do učebnice proměňování, čtvrtý ročník, Havraspár; na Běsný pátek bude přemisťovat mladší, tvář strhanou vyčerpáním, a přesto se bude vracet, znovu a znovu.
Holly Hendersonová, pátý ročník, Zmijozel; minulý týden zkusila vylepšit Zářivý lektvar přidáním pigmentu, obarvila spolužáky a polovinu učebny na fialovo. Za tři roky půjde v davu ostatních bok po boku, hráz na ochranu Londýna, ačkoliv už v Bradavicích studovat nebude.
Jeremiah Lawrence, druhý ročník, Mrzimor. Běžel po schodech, jako by je to mohlo popohnat, asi spěchal na hřiště sledovat famrpálový trénink. O Běsném pátku zemře. Jeho sestřička v Bradavicích ještě není; stejně její tvář Severus už znal. Úžasná, odvážná, Zpívající Anna.
Schodiště s dutým žuchnutím přirazilo k jejich ostrůvku, Severus přestoupil s váhavou skupinkou nebelvírských. Schody se pohnuly, vydaly na svou věčně se opakující pouť, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
A všude kolem Severuse byly děti. Jeho děti.
Generace, pro které budoucnost už chystá přízvisko; Testrálové děti.
Nikdy vám to neřeknu. Nikdy nedám najevo.
Ale na každého z vás jsem pyšný.
Chodba v pátém patře zela prázdnotou, dětské hlasy odeznívaly, měnily ve vzdalující se připomínku, Severus téměř mohl cítit každé zrnko v přesýpacích hodinách, jak proklouzne hrdlem a dopadne, bez šance vrátit se zpět, sem, do časů bezstarostného smíchu, snů a nadějí.
Musel se na okamžik zastavit.
Po nějakém čase zjistil, že stojí u okna, hledí do zahrad… a vzadu za nimi, v dálce, hřiště s obručemi, první hráči na košťatech. A tam, nade všemi, droboučká postava v barvách Nebelvíru, střemhlav stoupající vzhůru.
Harry James Potter. Třináct let.
Dítě, které se narodilo, aby převzalo úděl Atlasův, to on jednou ponese váhu oblohy, aby se nezřítila. A jednou začne přemýšlet, proč by ji neměl pustit.
Severusovi s ostrou zřetelností vytanula na mysli slova, která ještě nevyslovil. Nepomyslel si je. Dnes ještě ne.
Jaké to bude, až z žádného z koutů nebudou měkce zářit důvěřivé zelené zorničky?
Dnes už to vím. Černá se změní v bílou, bílá v černou, asi někdo přetočí přesýpací hodiny, když všechny ty, kteří v Severusově životě představovali světlo, pohltí temnota, žal a smrt.
Albus. Lily. Draco. Harry.
…A stojí takový svět vůbec za záchranu?
Měl bych říct: Ano, jistěže, zůstanou jiní, také dobří, také zlí, nová hra, nové figurky na šachovnici. Ano, to bych měl, já přeci znám cenu války. Je nesmírná, jak letní požár v suchém lese, nic ho nezastaví, dokud nepozře sám sebe – a pak, z popela a černé půdy povstane nový, čerstvý a zelený. Ale neřeknu.
Odpusť mi, Merline.
Protože já to nevím.
Prošel dveřmi, ošetřovna ho jako vždy objala láskyplně vůní čerstvě povlečených lůžek, elixírů, něžné magie. Bylo tu ticho a klid, dnes nikdo nebyl nemocný.
Poppy v lékouzelnickém hábitu postávala u jednoho z vysokých oken, dlaně ustaraně svíraly jedna druhou, na čele zachmuřenou vrásku.
Ohlédla se, její výraz se změnil, věčné jiskřičky poťouchlosti v jejích laskavých očích, široký úsměv.
Plná světla. Ještě ano.
„Severusi,“ přivítala ho radostně, „copak potřebuješ?“
Vždy jsem se u tebe cítil v bezpečí. Ty jsi mne nikdy nesoudila, pokaždé jsi našla důkaz v dobách mého zoufání, že je důvod, proč jít dál, že zdaleka není vše ztraceno, kdepak, Severusi, ještě stále toho tolik dobrého zbývá.
Vždy jsem věděl, že mne máš ráda.
Ale, dobré nebe, netušil jsem, jak – moc!
„Nic,“ odvětil stroze, došel k ní, vyhlédl ven do hlavní zahrady a velkého parku. „Ty něco potřebuješ, Poppy?“
Čelo jí opět zkrabatila vráska, vrátila se pohledem k zasněženému prostranství.
„Šesťáci od rána venku trénují Glacius. Což mladší ročníky vítají víc než vehementně. Osobně bych přístupovou cestu dnes nedoporučovala používat; je plná skluzavek. A já mám jen dvě lahvičky Kostirostu,“ dodala chmurně.
Severus hleděl před sebe; přesto malou dámu vedle sebe vnímal, jasně a zřetelně. Prozradil jí někdy někdo, že její magie, samovolně vyzařovaná z portálů, kolem ní vytváří auru Slunce? Teple zlatavou, hřejivou úsměvy, silou paprsků, které dokážou proniknout i tou nejmenší skulinkou, aby přinesly víru v únikovou cestu z černoty hlubin, něhou drobných dlaní, léčivých stejně jako její inkantace.
Zatoužil ji obejmout. Říct, že ji má rád. Že…
Ale možná by bylo lepší její lásku k němu nepodporovat; třeba by pak pod září nebeské chryzantémy neporušila svou největší přísahu? Životy chránit.
„Mám volno. Uvařím ti zásobu,“ řekl.
„To bys byl laskavý,“ stočila k němu sluneční úsměv. „A kdyby ti malinko času zbylo, snad i nějaký proti nachlazení?“
„Jistě,“ přitakal věcně. „Donesu ti je co nejdřív.“
„Děkuji,“ natáhla se, bez nejmenšího varování jemně sklouzla po hřbetu jeho dlaně v pohlazení. „A neměj strach,“ mrkla spiklenecky, „nikomu tvou dobrosrdečnost neprozradím.“
„Poppy, nebuď pošetilá. Jednoduše nesnáším, když studenti vynechávají hodiny kvůli něčemu tak banálnímu jako je kašel nebo zlomená končetina,“ utrousil, o krok poodstoupil.
Její dotek pálil jak rozžhavené železo.
„Samozřejmě,“ přikývla vážně; a v pohledu jí vzplanul ten důvěrně známý, měkký smích; mě neobelžeš, hádě moje.
Severusem zacloumala touha; obejmout ji, držet pevně, srdce se svíralo, ach Poppy, co to jenom uděláš?!
Pro mě.
Otočil se, rázným krokem vyrazil ke dveřím. Na prahu zaváhal.
„Poppy,“ ohlédl se, hlas trochu chraptivý, „nechoď ven. Je tam zima.“
Zavřel za sebou.
Zima? Ne, kdepak, Poppy, kdepak…
Venku číhá doba ledová.
Nechoď ven.
Soumrak dávno halil Bradavice do svého šedavého hávu, zdobeného bílými perličkami hvězd. Severus došel na ošetřovnu, malá truhlička plná čerstvých lektvarů levitovala za ním, prošel dveřmi.
Místnost byla prázdná. Žádní zranění.
A žádná Poppy.
Nebyla ani ve své kanceláři.
Severuse skoro zachvátila panika. Vyslal několik pátravých paprsků magie; vrátily se téměř vzápětí. Poppy byla venku.
Ty prostě nikdy neposlechneš.
Jenže právě tohle mě na tobě vždy fascinovalo nejvíc. Ta jistota, se kterou kráčíš směrem, který považuješ za správný – ať si kdokoli, všeobecné mínění a třeba i zákony, říkají, co chtějí.
Tvá láska je prostě taková. A je lhostejné, co udělám. Úplně lhostejné.
Tajným průchodem opustil Bradavice, našel ji u menšího kopečku, stála nahoře, svažoval se dolů celý pokrytý ledem. Jiskřil v hvězdném mihotání, v odrazech světel ze vzdálených oken.
„Co tu děláš, Poppy? Jestli z nich máš takové obavy, rozmrazím je sám. Stejně to měl Albus udělat hned.“
Shlédla k němu. Ústa roztažená v tom dívčím rošťáckém úsměvu, rarášci v očích.
„Poppy.“
„No ano,“ pokrčila rameny rozpustile, „chci se sklouznout. Víš ty vůbec, kolik let jsem to už nedělala?!“ Povzdechla si, urovnala bílý čepec. „Ale předpokládám, že si zlomím všechny kosti v těle. Což pro školní lékouzelnici není právě nejvhodnější.“
Další povzdech. Nabrala bohatou sukni do pěstí, začala obezřetně sestupovat podél klouzačky v úzké cestičce mezi vysokým sněhem.
A možná to není lhostejné; možná to vůbec není lhostejné.
„Stůj,“ řekl Severus. „Jdi nahoru. Musíš se rozběhnout, ať to stojí za to. Rozběhni se, Poppy,“ Severus rozpažil, „já tě chytím."
___________________________________________________________________________
Doufám, že se vám kapitolka líbila, přinesla aspoň malé potěšení, útěchu v Severusově blízkosti.
Příští týden vás přivítá opět Tom s Fay, s poměrně důležitými rozhodnutími. Znovu rozdělená na dvě části; nejdřív si přečteme o té druhé. O tom prvním až přespříští pátek.
Děkuji, velmi děkuji vám všem, kteří se vracíte. Je mi líto, že se neumím "programovat" a psát na přání další laskavé pohádky; kdyby to šlo, změním to. Ale nejde. Jsem prostě taková :-)
Přeji krásný den a náruč, která vás na konci skluzavky bezpečně zachytí.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Tedy, nevím, jak vy, možná mě za tohle většina spolučtenářů bude chtít ukřižovat, ale jak v Elysejském klíči, tak i tady mi neskutečně vadí Albus. :D Nevím, jestli to neměl být Alicin záměr nebo ne, ale je mi zde strašně nesympatický a odporný. Taky, kromě toho, že SS/AB mi způsobuje žaludeční potíže, si nemůžu pomoct, ale v obou povídkách vidím Albuse jako osinu v zadku páru SS/HP. Uznávám, že je to realističtější právě v tom, že člověk během svého života může být víckrát skutečně zamilovaný, ale vůbec se mi nelíbí vidina, že jej Severus nikdy nepřestane milovat... V mých očích by měl Severus patřit jen a pouze Harrymu! :D :D
Zase brečím
(Issabella , 17. 3. 2017 18:26)
Alice,
Sluníčko naše. Sotva jsem se stačila do kapitoly začíst, už jsem zase brečela. Ach jo, zdá se mi, že slzy jsou během čtení Stop jejich nedílnou součástí. Bez nich by to asi nešlo. Ale tentokrát to byly slzy maličko jiné. A věřím, že i když se mě budou držet až do poslední kapitoly, jejich příchuť se nakonec změní. Možná by mohly vonět po hořepníčcích a chutnat jako čokoláda.
Neustále se mi v hlavě točí plno otázek na Lamii, její skutky a taky kam se ztratily všechny ty vzpomínky, ale nějak jsem se zařekla, že nebudu fantazírovat, ani spřádat mylně konspirační teorie a počkám, ty mi to nakonec vysvětlíš, já vím, že ano.
Takže ti moc děkuji za Severuse. Víš, tvůj Severus je jedinečný. Někdy mě to nechává na pochybách jestli ten originál je opravdu od JK Rowlingové. Nepůjčila si ho náhodou ona od tebe? :-)
Tohle by asi slyšet nechtěla, co? Tak jo, už mlčím.
Přeji ti krásný večer a kouzelný víkend.
Merlin s tebou Alice. :-)
Re: Zase brečím
(Issabella, 3. 4. 2017 0:22)
Z nějakého důvodu jsem měla nepřekonatelnou potřebu přečíst si tuhle kapitolu znovu. A výsledek to mělo stejný... Slzavé údolí.
A Severusovo „Rozběhni se Poppy, já tě chytím", mi málem utrhlo srdce. Zvláštní, jak můžeš brečet i nad vlastně krásně laskavou větou.
Promiň, nemohla jsem si to odpustit.
Severus
(An, 27. 3. 2017 9:50)Křičela jsem... Sice jen v duchu, ale křičela jsem. Pro Harryho, pro Severuse, i pro Žlutoočko... Nádherně smutná kapitola. Děkuji :)
Ach...
(Veronika, 25. 3. 2017 18:20)
Alice, miluji tvůj příběh. Tvoří ze mě nového člověka. Snad lepšího, laskavějšího, tolerantnějšího.. Nebo taky ne. To by ti museli potvrdit mí blízcí. Ale než jsem přečetla Klíč, než jsem začala číst Stopy, byla jsem jiná.
Tahle kapitola byla balzámem pro duši. A možná i trochu tupou, zubatou pilkou, ale to není důležité. Setkání Harryho s Lilly mě dostalo do kolen. Je čím dál náročnější číst dál, ale jsem napnutá jak kšandy, a těším se na tu jízdu. Bude to parádní.
♥
(miamam, 24. 3. 2017 18:42)
Alice,
že neumíš psát laskavé pohádky? Kdo to řekl?? Třeba tahle kapitola je laskavostí úplně prodchnutá, kristepane!!! Jak by si mohl člověk vychutnat
laskavost, kdyby nikdy nepoznal utrpení?...
Alice, Alice, Alice... Já ti za tenhle dílek tolik děkuji!!! Neustále mě štípou oči, celou dobu čtení, protože Klíč jsem četla tolikrát a tak nějak
v něm bydlím, tím pádem je o moc živější než jiné mé oblíené příběhy; takže tahle kapitola VONÍ, sakra, jak jen to říct přesně??! Prostě, když se objevila
Lily před Harrym, bože, bylo to přesně takové, jako když ji v Klíči viděl poprvé – aspoň pro mě, Merline!!! Hodně uplakané... Když opakoval
její jméno, slyšela jsem ozvěnu jeho prvního setkání (Mami. Mami...), tak silný pocit! A všechny ty místnosti Severusova bytu, voní voní VONÍ,
a on v nich teď Harry byl, a bylo to tak strašně zvláštní, že se vrátil do minulosti a mluvil se Severusem... Všechno se ve mně svírá. A ta bedna v chodbě, ta mě
rozesmála, než ve mně všechno zamrzlo s tím, jak ho Severus zachytil před pádem; a pak čas úplně zmedovatěl, když tam tak stáli
jeden druhému na blízku, myslela jsem, že mi srdce vyskočí z těla. Nitrozpyt a únik za Albusem, to jsem zas poposedávala na krajíčku židle, jak
teď proboha zvládnout žít dál s tím, kolik je čeká hrůzy a že s ní nic nesmí udělat??! Z toho by jeden zešílel...
A Tara... Jsem ráda, že Harrymu může být Severus útěchou, i když jen zlomkem, a že jsi ten polibek napsala takový – nemohl mít sílu hurikánu,
to prostě nejde, když jediný, kdo všechno dosud prožil, je zatím jen Harry, protože Severus není ještě ani na schodech a Harry už je dávno na střeše... že
ho Severus nestíhá. Být s nimi v téhle kapitole je tak hutný, živoucí pocit... Děkuji ♥
Ach ach...
(Amáta, 24. 3. 2017 8:18)
Ano, skutečně jsem dočetla kapitolu až za týden. Dlouho jsem odolávala pokušení sednout si a "zhltnout" záplavu tvých slov naráz. Naštěstí jsem nepodlehla, jelikož když jsem četla vždy jen kousky, tak jsem měla Severuse (a všechny ostatní) okolo sebe celý týden. A že to byl krásný pocit... Vědět, že kdykoli otevřu mobil, tak tam je. A čeká. Čeká, laskavý a trpělivý. Čeká, jelikož ví, že se stejně jako zatoulané štěně vždy vrátím domů. Domů k němu a jeho příběhu. Domů k tvým slovům. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ti vděčná za to, že děláš mé dny krásnější. Alice, i kdybys nebyla anděl, tak jsi minimálně velice laskavá divnovíla. Či naopak jsi Lord a my, tví čtenáři, jsme tvé divnovíly. Jelikož pokorně sneseme vše, co nám přichystáš, i kdyby to mělo být srdcervoucí, a budeme ti za to vděční. Merlin s tebou, naše Lady.
Amy
poděkování
(Astra, 23. 3. 2017 21:50)
Vlastně ani nevím, jak kapitolu popsat. Asi jen jedním slovem - překrásná. Ta poslední věta - já tě chytím...
Na první pohled obyčejná věta - a přeci mě její kouzlo donutilo usmívat se i brečet zároveň.
Čtu si tu kapitolu už potřetí a pořád objevuju nové odstíny, nové barvy. Je mi s ní dobře.
Alice, děkuju...
děkuji
(AleNo!, 23. 3. 2017 16:33)
Každou novou kapitolu očekávám s netrpělivostí. Každý další příběh mi poskytl překvapivé neočekávatelné zážitky. Severusova linka pro mě byla a stále je tou emočně nejnáročnější. Na každý pátek jsem se dosud těšila jako dítě. Teď už se začínám krásně bát. Nejsem si jistá, kolik toho jsem schopná zvládnout a vydržet, kam až jsi odhodlaná, milá Alice, nás svým nepřekonatelným dílem dovést. Po pravidelných dávkách emocí stává se pravidelná týdenní přestávka nutností.
Spoléhám na Tvá slova o červené niti a o Osudu a pevně věřím, že vše dokonale zašmodrchané se ve správný čas rozmotá a propojí.
Skláním se v hluboké úctě před Tebou a Tvým uměním.
DĚKUJI za skluzavku a za naději nejen pro Poppy
Skluzavka
(Domca, 20. 3. 2017 16:59)
Nemam vubec slov.... Co rict na neco, co mi vehnalo slzy do oci(po kolikate uz?) :) a z ceho mam husi kuzi a takovy zvlastni pocit uvnitr. Nejtezsi kapitoly budou, zda se, ty Severusovy.
Definitivne nemuzu cist v praci. Ted uz to vim :) Je to moc narocne a hoste na me koukaji dost divne :)
Kazdopadne mi bylo jasne ze to bude tezka kapitola hned po precteni Harryho. Boze Zlutoocka mu opravdu dovoli to Severusovi rict? Vsechno....?
Lilly..... tak na to ani ...vubec... proste.... Jeste ze tu mame kapesniky. :) nechapu, jak dokazes takhle kouzlit se slovy. Je to D-O-K-O-N-A-L-E
Kdyz se Harry sesunul na podlahu a privinul ji k sobe... :( jak uz jsem rikala u knizek nebrecim.... To dokazes jen ty.
Severusuv polibek... Tara..
A to ze ho Severus jeste nemiluje mi drasalo srdce. :(
Plus tolik uzasnuch mouder, ktera jsem si musela ihned stahnout a vytisknout.
Stene..... Stoji takovy svet za zachranu?
Pisu pate pres devate ale kdyz ja opravdu nejsem schopna sesmolit neco smysluplnejsiho...
Myslela jsem si ze minuly Severus byl proste vrchol meho emocionalniho vypeti ale opravuji. Byl to tenhle Severus. Severus ktery vi....
Dekuji Alice za vsechno. Jsi nasim sluncem a tak nejak tusim ze cekas na kazdem konci nasich skluzavek <3
Co říct
(Aneta, 20. 3. 2017 1:00)
S touhle kapitolou jsem si znovu uvědomila, co na tvém příběhu tak miluju - Severusovo prožívání zaměřené na Harryho. Umíš skvěle i charaktery ostatních postav, to už jsme se přesvědčili mockrát, ale ten Severus... asi moje slabost, no.
Říkala jsem si, jak to uděláš, vždyť jejich vztah v Klíči dospěl svého vrcholu, naplnil se, co ještě přidat a jak, aby to bylo stále přitažlivé.. a najednou je to tady znovu, jejich vztah, hluboký, snad hlubší, přelil se do nové nádoby, která se začíná naplňovat. Páni...
Je tak hřejivé to číst a vnímat, prožívat srkze ně. Jako by toho člověk mohl být na chvíli součástí... trochu se přiživil. Protože to občas hladoví lidé dělají, přiživují se, když není možné se pořádně najíst. Hledají cestu, jak utišit hladová místa.. a najednou vnímají, že to jde, protože má někdo dar to stvořit a napsat.. zdá se mi to až neuvěřitelné, ale je to pravda. Díky za tebe.
♥
(Bella, 19. 3. 2017 23:47)Jen by mě zajímalo, kolikrát tak zvládne přijmout prostý průměrný člověk takovou malou vnitřní smrt. Někdy mám pocit, že to prostě nevydržím... : ).
...
(Magdalena, 18. 3. 2017 19:18)To bylo neuvěřitelné... Jenom obyčejné slůvko SPOLU znělo tak nějak láskyplně <3 Poppy, nechoď ven; venku zuří doba ledová... Když se dívám na Harryho a vidím madam Pomfreyovou, začnu brečet- vždycky si vzpomenu, jak jí popisuješ jako malou holčičku. A ublížit malému dítěti je něco neuvěřitelně děsivého a odporného. Poppy, chytím tě... A chytne tě Poppy někdo i tam, kde teď jsi ? Albus mě hrozně rozesmál s tou otázkou, komu má připomenout, jaký je rok :D Děkuju moc za další nádhernou kapitolu <3 Pán Bůh s tebou, Alice
Severus
(Mak, 18. 3. 2017 11:19)
Mám hrozný strach. Co se stane se Severusem? Nemůže žít tolik let s vědomím toho, co se stane v budoucnu... S takovým vědomím by se přece nemohl naplno odevzdat všemu tomu, co se mu v Klíči přihodí.
Ale mám v tebe absolutní důvěru. Že to vysvětlíš, že to bude zapadat...
Žárlivý Albus mě opravdu dostal :-D to byl krásný okamžik. Vždycky mi připadalo nefér, jak jej Severus miluje, i když věděl, že jeho láska není opětována stejnou silou. Tohle bylo jako zadostiučinění:)
Držím Harrymu palce. Pro bezpečí celého světa.. ale hlavně pro ty dva. Severus i Harry si oba prožili své rance utrpení. Potřebují ranec lásky minimálně do nekonečna.
❤
(ModraK, 18. 3. 2017 1:12)
Dnesek, vlastne uz vcerejsek, byl veskrze zvlastni den, spousta vzpominek na ty, co tu uz s nami nejsou a celodenni touha zapalovat jednu bilou svicku za druhou.
Kapitola mi sedla presne do nalady, davkovala jsem ji po kouskach a mezi tim jsem chodila na etapy luxovat kocourovy chlupy po celem byte, abych si urovnala myslenky.
Soucitim s Harrym, soucitim se Severusem, ale snad nejvic je mi lito Zlutoocky...co s dlouhovekosti kdyz je clovek sam a kdyz vas pripravi o emoce a schopnost empatie...
Tesim se zas na pristi tyden a nejvic znovu na Severuse...coz bude, jestlu spravne pocitam, za mesic. Ach :D
...
(Nancy, 17. 3. 2017 22:57)
Alicko, nejak nikdy nemam slov. Ale abys nezustala na pochybach, bylo to D O K O N A L E. Dekuji Ti! <3
Mimochodem moc rada vidim, ze Tomovu linii zboznuje i nekdo dalsi :)
Poděkování? Proklínání? Sama nevím
(Jana, 17. 3. 2017 21:04)
Nejsem dost otrlá nebo cynická, abych zvládla číst kapitolu najednou, mám to jako seriál.
Vše nutí k zamyšlení, vracím se k jednotlivým odstavcům abych pochopila. Je to to jeden z nejsilnějších příběhů co jsem četla. Většinou skončím ubrečená. Ale každý pátek čekám, kdy se díl objeví.
Děkuji ti, proklínám tě, obdivuji tě,....
Jana
...
(Seiyuu, 17. 3. 2017 20:40)Čtu každou kapitolu se zatajeným dechem, i když komentáře nenechávám. Vždycky si do ní připadám jako zakletá a ještě nějakou dobu potom trávím ve světě, který jsi stvořila. Vždycky na konci mám pocit, že umřu, protože ještě není pokračování. A pak jsem vlastně ráda, protože každá další kapitola má takovou hloubku, že kdybych četla celý příběh naráz, mohla bych se snadno utopit. Kdybys kdykoliv z Elysejského klíče a Stop šelmy udělal autorskou knihu, budu okamžitě stát ve frontě na její zakoupení :) Jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat, mám různé teorie a strašně se mi líbí, kam příběh vedeš a jak rozehráváš různé roviny. A zbožňuju Toma s Fay!
...
(Idris S., 12. 9. 2018 20:28)