7. kapitola Harry - Svědectví krve
Koosje van Maaren - cover Nara (E. S. Posthumus)
Jak láska, bezpečně skrytá ve staleté vrásce ticha, tarské mohyly spaly zakryté suknem noci; zatímco Koloběh, ten neúnavný šafář Světa, začínal zvolna stahovat černé plátno děravé hvězdným mihotáním, trpělivě, neodvratně dobýval každý metr oblohy, temnota zadrhávala o pichlavé hroty všech minutových ručiček a jednu hloupou prosbu; ještě neodcházej, noci, ještě nepřicházej, ráno. Ještě nejsem připravený.
Harry ležel na zádech, sledoval dění nad sebou. Strop pokrytý krápníky mu před očima rozkvétal, každý bodec pukl, rozvinul se v korunu pětilistého kvítku. Matově smolná louka hořepníčků bez vůně, vlnily se na měkce vláčných stoncích, svedené tlumeným broukáním monolitu.
Zvláštní. Dívat se na to vzhůru nohama. Tohle bylo po probuzení vždycky nejtěžší, poznat, kde je nahoře, kde dole. Někdy jste na to nepřišli do večera.
Ale ne dnes. Dnes to Harry věděl okamžitě. Protože jeho dlaň stále spočívala v Dracově, prsty se volně dotýkaly.
Ležel, díval se na svou černou zahradu obrácenou naruby, držel se Draca.
Věděl, že je taky vzhůru. Třebaže zůstával stejně nehybný, magion na jeho hrudi odpočíval, stříbrné krajky křídel rozprostřené, jen tykadélka se mu rozkývala s každým Dracovým nadechnutím. Není to zvláštní, jak u blízkých lidí vždycky poznáme, že se probudili? Možná už podvědomě známe jejich rytmus dechu, srdečního tepu? Možná. Nebo je v tom něco jiného? Stejně to je zvláštní. Takovým příjemně uklidňujícím způsobem.
„Tak,“ promluvil Draco jako první, do stinného ticha monolitové náruče. „Nový den.“
„Jo. Už na tom pracuju.“
Smiřuju se. Akceptuju. Rezignuji. Bouřím se.
Abych jako vždy došel k závěru, že s tím stejně nic nenadělám.
„Napadlo tě někdy… když otevřeš oči, že právě v té chvíli ve skutečnosti usneš? Přímo do té nejhorší noční můry.“
„Občas,“ pronesl Harry. Jemně sevřel Dracovy prsty. „Tohle pomáhá.“
Draco váhavě křehký stisk opětoval. Mělký nádech.
„Ano. To pomáhá.“
Stočil k němu tvář, magion ospale mávl křídly.
„Dal bych přednost noční můře. Tahle realita stojí za zlámanou hůlku.“
„Co naděláš,“ zamumlal Harry, „po ránu můj sex appeal tolik nezáří. S polednem se to zlepší.“
Draco na něj okamžik hleděl bez hnutí víček.
„Nevadí, pokud zareaguji až po sprše a svém ranním šálku čaje?“
„V pohodě. Žádná křeč.“
Draco se vrátil pohledem ke stropní zahradě.
„Lenka před chvílí odešla,“ vyslovil.
Harry to taky vnímal; její přítomnost ve vedlejší místnosti, zajiskření magie přemístění.
„Mrzí mě to, Draco,“ řekl tiše. „Mrzí mě, že tě od ní odvádím.“
„Myslím… Já ji opustil už dávno,“ vyslovil Draco; upřímný, až to zastudilo. Pravda bývá taková. Studená. „Jen to zatím není vidět.“
Jenže bylo; Harry to viděl. Lenka také.
A Harry věděl, že i Draco to někde hluboko v sobě ví.
Ale kdo z nás má sílu unést všechny pravdy najednou? Myslím, kromě Severuse? Tak kdo? Kdo aspoň někdy s úlevou nesáhne po milosrdně slepé lži, vděčně se v ní nezachumlá?
Třebaže jako každý hrad z písku, i každou lež podemele už první přílivová vlna; ale to je v pořádku, bratříčku, neplač, bratříčku. Ještě je odliv, ještě stále je odliv.
„Tak pojď,“ napřímil se Harry, jeho hřejivá přikrývka se rozprchla v třepotání stovek křidélek, „vstávej. Vždyť o nic nejde. Prostě jenom jeden další den, který čeká, až ho zaživa stáhneme z kůže.“
Nebo on nás; nikdy nevíte předem. Ale co by to bylo za život bez kapky vzrušení?
„To jako vážně? Už?“ zasténal Draco. „A co ranní sex?“
„Před sprchou a prvním šálkem čaje?! Jak barbarské.“
Harry se protáhl, promnul tvář, rozcuchal vlasy. Draco vstal s nonšalantní grácií, věnoval mu povzneseně chladný výraz – jehož efekt trochu kazil pobavený záblesk v očích – a odkráčel do koupelny jako první.
Harry skryl drobný úsměv. Je tolik horších způsobů, jak začít den.
Když opustil koupelnu i on, umytý a převlečený, stál Draco v kuchyni, bystrozorský hábit přehozený přes opěrku židle, na lince před ním prázdný šálek, voda v kotlíku bublala.
„Myslíš, že bys mohl zkusit dát si taky čaj? Tvůj organismus by si měl začít pomalu zvykat na normální stravu.“
Harry pokrčil rameny.
„Jasně. Proč ne. Dával jsem si…“
„Já vím,“ zabořil Draco lžičku do jedné z připravených dóz s čajovými snítky, podle vůně smíchaný ásámský a ceylonský, ovoněný bergamotovou silicí, nabral dvě várky, vsypal do šálku, zalil vodou. Za pomalého míchání přidal tři vrchovaté porce třtinového cukru; a kuchyní se zvolna rozvinulo aroma rán se Severusem.
„Vím, že sladíš víc, ale pro začátek by… Prozradíš mi, co to děláš?“
„Dělám čaj tobě,“ odtušil Harry nevinně, zasypal dno přivolaného porcelánu směsí z druhé dózy, Pu-Erh, Liu Bao, červený čínský čaj a poupata francouzských růží, přelil vroucí vodou. Malý džbánek se smetanou, lžičku na talířku, odnesl vše na stůl. Draco nesladil.
„Svěřím ti svůj život. Ale ne svůj ranní čaj,“ zamumlal Draco tragicky.
Promíchal Harryho šálek, lžičku v něm nechal, Harry vždycky pil čaj se lžičkou uvnitř, nejspíš riziko vypíchnutí si oka tomu dodávalo nějaký podmanivý šmrnc. Postavil ho před něj. Sám usedl za stůl naproti, nad svůj šálek.
„Stálo by tě hodně síly odpustit si ten trpitelský pohled? Není to lektvar, Draco. Je to čaj. Obyčejný čaj. Myslíš, že i čaje můžou explodovat?“
„Nepřekvapilo by mě to.“
Draco mávnutím hůlky odstranil vylouhovaná snítka, přidal smetanu, zamíchal, s klepnutím odložil lžičku.
„Tak schválně, kdo odpadne první,“ mrknul Harry, pomalu upil. Draco nad ním s dospělým povzdechem potřásl hlavou a následoval ho. S ostentativní opatrností. Převalil doušek v ústech, polkl.
„Zdá se, že tento experiment přežiju.“
„Prima,“ zazubil se Harry, „jsem rád, že ti chutná.“
„Nic takového jsem ani vzdáleně nenaznačil.“
„Jasně, že ne.“
„Co tvůj žaludek?“
Harry zakmital řasami. „Zvracet čaj, který jsi mi připravil s tak nehynoucí láskou, by mi přišlo krajně nespolečenské.“
„Nespolečenské je pít tento vznešený, delikátní nápoj zavražděný lžičkou. Nevolnost je přijatelná,“ hmátl do prostoru, přivolal malou lahvičku. „Žaludek tišící lektvar. Pro jistotu.“
„Dík.“
„Co budeš dnes dělat?“
Harry zvolna upíjel, orgány nejistě reagovaly na zapomenutý pocit, dávnou chuť, vřelost tekutiny stékající hrdlem, medové slzy Illacrima měly vždy tělesnou teplotu.
„Čekat na odpověď ministra.“
A na to, co udělal Ianto Jones.
„Vážně myslíš, že odpoví tak brzy?“ prohodil Draco zvědavě.
Harry pomalu přitakal. „Dejme tomu, že mám jisté tušení.“
Draco mu věnoval krátký, zkoumavý pohled. Ale neřekl nic, vrátil se ke svému čaji. Skutečně ho vypil všechen, odeslal prázdný šálek do umyvadla, voda z kohoutku ho poslušně opláchla, odplachtil na odkapávadlo.
Draco vstal, navlékl se do bystrozorského hábitu s bílým lemováním. Harry zbystřil.
„Kde máš berušku?“
„Asi jsem ji někde ztratil během včerejšího tréninku,“ odpověděl Draco, hlavu sklopenou, jak se zapínal. Okamžik tak zůstal.
„Harry? Dnes na mě své Protego nesesílej,“ řekl tiše. „Prosím.“
Zvedl tvář, výraz neutrálně klidný. Harrymu cosi studeně dýchlo na zátylek. Co ti udělal? Co ti ten bastard včera udělal?!
„Jasně,“ zachraptěl. „Promiň.“
„Nic se nestalo.“ Draco prohnul koutky úst v náhle prázdném úsměvu. „Uvidíme se večer. Takže… zatím.“
Nečekal na odpověď, otočil se, vyrazil ke dveřím; tak rychle. Jako by měl strach, že ztratí odvahu odejít. Harry se za ním díval.
Jsi všechno, co mi zbylo.
Nenávidím, že se o tebe musím bát.
Harryho sál vědomí byl monolit. Požehnaný chlad, důvěrně známý sametový odstín černé.
Vzpomínky zakleté do tisíců stěn, matné a neurčité se pohybovaly, zbavené zvuku. Uprostřed maličký vrcholek, pokrytý zelenými stvoly. Prázdný. Už tu nestál nikdo, s kým by mohl prorůst. Přesto ho monolit z nějakého důvodu pohltit nedokázal. V pořádku.
A pak tu byla místnost. Prostor bílého ticha. A žádných emocí. Jen čistoskvoucí prázdno; bez žalu, bez lásky, bez hněvu. Bez svědomí. Bylo to dobré místo. Tak svobodné.
Zde trávil Harry většinu času. Myšlenky přicházely jasné a klidné, racionální, oproštěné od všeho; zbavené nečistot strachu, nemrzačené výčitkami.
Mír a soustředění.
Trpělivost.
Bezpečí.
Tady konečně mohl dovolit úvahám přijít; těm, před kterými od včerejší noci utíkal.
Co udělal Jones? Zabil někoho, abych získal místo mezi likvidátory? Udělal to?
Chci, aby to udělal?
…Nepodstatné.
Chci získat místo na ministerstvu?
Ano.
Chci najít Severusovy vrahy?
Ano.
Chci jejich smrt?
Ano.
A jsem skutečně ochotný pro to udělat, obětovat cokoliv?
Harry se na okamžik zamyslel, intenzivně, důkladně. A zbytečně. Odpověď přišla okamžitě, průzračná jak plát ledu bez jediného kazu. Stejná jako kdykoliv předtím.
Ano.
„Harry,“ proznělo místností laskavým úsměvem, že skoro hřál, „jsem tak moc ráda, že jsem tě zastihla.“
Otevřel oči.
Stála pár kroků před ním, v šatech žlutých po pampeliškách, ladily s barvou jejích vlasů, zachytávaly první odstín zlátnoucího obilí. Jako by svět kolem neodumíral zimou, která přišla nečekaně brzy.
„Lenko,“ usmál se, v její přítomnosti jednoduše nešlo se neusmívat. I když se vám vnitřnosti uzlovaly provinilostí. „Mysleli jsme, že už jsi pryč.“
„Musela jsem odejít trochu narychlo, včera byla nad Bradavicemi strašná bouře. Možná to má něco společného s vodním lidem ve Velkém jezeře,“ zamumlala, potřásla hlavou. „Musím to prozkoumat, protože jestli se vodní dryády stěhují do vnitrozemí, znamená to pořádný problém.“
„Aha. Zní to… vážně.“
„Ani netušíš jak,“ povzdechla si. Mávla rukou, opět se rozzářila. „Přišla jsem si sbalit pár věcí, vyřídíš prosím Dracovi, že se zdržím v práci? Nechci mu nechávat vzkaz, přijde mi to arogantní a mě vždycky hrozně bolí hlava, když udělám něco arogantního.“
„Samozřejmě,“ přitakal Harry zvolna. „Rozhodně nechci, aby tě bolela hlava. Vyřídím mu to, můžeš se spolehnout. Jak dlouho ti to asi potrvá?“
„Jen pár hodin. Možná týden.“
„Rozumím,“ protáhl Harry.
„Děkuji ti,“ usmála se zeširoka, jako by jí právě zachránil život, zmizela v jejich společné ložnici.
Harry se sklonil k chladnoucímu čaji. Cokoliv, co řekl Draco, dávalo dokonalý smysl. Nic, co kdy řekla Lenka, smysl nedávalo. Ti dva se k sobě hodili perfektně.
V duchu se pousmál. A slíbil si, že udělá všechno, aby je nerozdělil, dokud jsou oni spolu, nemůže být svět úplně ztracený.
Objevila se po chvilce, malé zavazadlo dolevitovalo ke dveřím, zůstalo pokojně ležet. Lenka si přisedla ke stolu.
„Postaráš se o něj, viď? Dokud tu nebudu. Je tak nesoběstačný, občas úplně ztracený, někdy mi to vážně dělá starosti,“ povzdechla si ztrápeně.
Harry mžiknul.
„Promiň. To mluvíme o… Dracovi?“
Přitakala, hluboké ustarané vrásky na čele.
„Aha.“
„Ale ty na něj dáš pozor, že ano?“
„Spolehni se,“ pronesl opatrně, při komunikaci s Lenkou bylo moudré dodržovat bezpečnostní opatření jako u Hagridových miláčků.
„Skvělé. Můžu se tě na něco zeptat, Harry?“
„Mluv,“ pobídl ji.
„Kdybys teď mohl profesora Snapea potkat, co bys mu řekl? Kdybys na to měl třeba jen pár vteřin? Jak bys vyjádřil všechno, chápeš, úplně všechno?“
Harryho tvář ztuhla.
„Nevím.“
Otázka za milion; co byste vzkázali milované bytosti, středobodu vaší existence, do bezedné propasti mlhy, do odsouzení k nesmrtelnosti v pochybách a nočních běsech, bez naděje na vysvobození?
Křečovitě sevřel šálek, vyhnal tu představu z hlavy. Takhle to není. Severus je silný. Vždycky najde způsob, jak přežít. I po smrti. Jo.
A pak, nikdo přece ani netuší, jak přesně to tam vypadá. Třeba je všechno úplně jinak. Určitě.
„Já myslím, že to víš,“ pronesla Lenka s mírným úsměvem, lokty opřená o stůl, tvář položenou na spojených dlaních.
„Proč to chceš vědět?“ dokázal ze sebe vynutit přirozený tón. Dal by cokoliv, kdyby se tu zničehonic objevila vodní dryáda; ať už je to cokoliv. Hladová mantichora taky nezněla špatně.
„Protože vím, co bych mu řekla já. Vím, co by mu řekl Draco. Ale nevím, co bys řekl ty.“
Nechtěl o tom přemýšlet. Vůbec o tom nechtěl přemýšlet, chtěl vychrlit první nesmysl, co by mu vytanul v mysli, jen aby se přestala ptát, nebo ji prostě poslat k čertu!
Jenže tohle byla Lenka. Lenka, která se s ním rozdělila o Draca, Lenka, kterou neděsily jeho rudé oči.
…Sakra.
Harry se zhluboka nadechl, ponořil do své bílé místnosti.
Takže. Co bych Severusovi vzkázal? Jak bych mu řekl, že byl celý můj svět a stále je? Že si stále dokola a tisíckrát přehrávám každou z našich společných chvil? Že ho nikdy nedokážu přestat milovat? Že to dokázat nechci?
Špatně.
Tohle není to, co bych mu chtěl říct. Ani náhodou.
Chci, aby věděl, že ho miluju. Že jsem mu vděčný za všechno. A chci mu přinést mír; víru, že jsem v pořádku a můj život je dobrý. Protože tohle by potřeboval slyšet.
Lenka měla pravdu. Vážně znal odpověď.
Vrátil se k ní do kuchyně a nejspíš to na něm muselo být poznat, nebo… ale no tak, tohle byla Lenka. Vždycky viděla neviditelné.
Napřímila se, oči jiskřivé.
„Nemusíš to říkat nahlas,“ přisunula mu list pergamenu.
Napsal to, přetočil zpět k ní. A svým divným způsobem to byla úleva. Opravdu chtěl, aby tohle Severus věděl. Slyšel. Nějak. Někdy.
„Vypadá to divně. Ale Severus by to pochopil. Věděl by, co mu tím říkám. Kdysi mě o něco požádal… On by věděl, co tohle znamená.“
Lenka svitek přelétla pohledem, pomalu, pevně kývla. Maličkým kouzlem nechal pergamen shořet. Vstala, obešla stůl, silně Harryho objala.
„Děkuji, Harry. Hodně to pro mě znamená. Děkuji.“
Odtáhla se, chvatný pohyb ruky, jako by otřela vlhké oči. Povzdechla si, vytáhla z kapsy kousek čehosi nevábného, strčila do úst, poctivě rozžvýkala.
„Ty vodní dryády, vždycky mě nakazí. Štěstí, že je v téhle roční době dostatek čerstvého suchopýrku. Tak já jdu. Vyřiď to Dracovi, ano? Pa, Harry. Dej mu za mě pusu.“
„To fakt musím?“ hlesl zděšeně.
Rozesmála se, vzala své zavazadlo a byla pryč.
Harry dlaní smetl popel ze stolu na hromádku. Pečlivě. Může si popel pamatovat mé poslední vyznání?
Pamatuj si ho.
Stínovým Evanescem ho nechal zmizet.
A jestli můžeš, ve své neexistenci, kam se ztrácí všechno vymazané, vzkaž mu to.
Všechna tři písmenka.
Jednu velkou lež. Ještě větší lásku.
Ale někdy se i ty největší, nejdůležitější věci vejdou do pouhých tří písmen. Někdy není potřeba vznešených slov. Někdy stačí ta úplně prostá. Třeba haf.
Donutil se dopít čaj, studený nebyl nic moc. Ale připravil ho Draco.
Právě uklízel oba umyté šálky do skřínky, když se Jones objevil, ve svém měňavém hábitu palatinů, šedý přehozený přes ruku.
„Dobré ráno, pane Pottere.“
„Dobré ráno a vaše osoba se vzájemně vylučují,“ odvětil Harry netečně.
Obrátil se k němu. Zůstal hledět na šedý plášť.
„Znamená to…?“
„Že jste oficiálně jmenovaným likvidátorem. Prosím,“ rozprostřel hábit, zvedl do výše ramen, nejspíš aby do něj Harrymu pomohl.
Harry mu ho vzal, oblékl se sám.
„Fajn. Co teď?“
„Navrhoval bych seznámení s vašimi novými kolegy.“
Harry pokrčil rameny, kývl. Vyrazil za ním ke dveřím. Jen se ještě ohlédl po Severusovi, skrytý ve stínu jednoho z koutů místnosti, že byste ho skoro přehlédli; tak jdeš?
Předpokládal budovu ministerstva. Tak ta to nebyla.
Druhou variantou bylo nějaké veřejnosti utajené sídlo likvidátorů. Tak to to taky nebylo.
Přemístili se do nějaké menší magické vesnice, docela obyčejné, široká ulice lemovaná nízkými domky se zahrádkami.
„Nechám se poddat,“ zavrčel Harry. „Kde to sakra jsme?“
„Tam, kde jsou právě nyní všichni vaši kolegové,“ opáčil Jones nedotčeně.
Harry se zamračil. Vzápětí mu svitlo; až se mu orosily spánky.
„Na místě… činu?“
Dalo hodně práce, aby dokázal pokračovat v chůzi. Protože vědět a vidět je hodně velký rozdíl.
Nechci tam jít. Nechcinechci… Sklapni. Pokrytče.
„Rozmyslel jste si svůj cíl?“ zeptal se Jones se zvláštně neutrální zvědavostí; může vůbec být zvědavost neutrální? U Jonese? Rozhodně.
„Ne,“ řekl Harry. Srovnal krok, opět pevný a rázný. „Je něco, co bych měl vědět? Nakonec, je to vaše místo činu.“
„Nijak zvlášť se to neliší od mudlovských praktik, pochopitelně až na vyšetřovací metody. Ale v základu je to stejné. Na každém místě zločinu je enormní spousta lidí, z toho devadesát procent stráví veškerý čas předstíráním, že dělají něco smysluplného. To platí dvojnásob, pokud je mezi obětmi někdo z nás. A stonásobně, když se tam setkají všechny tři zákonodárné instituce. Totéž se týká emocionálních projevů; nemohl jste si vybrat příhodnější okamžik, jak poznat nejsyrovější tvář ochránců kouzelnického světa.“
„Ne že bych si ho až tak docela vybíral,“ procedil Harry mezi zuby. „A na tohle jsem se neptal.“
„Vskutku? Pak jsme si zřejmě nerozuměli.“
Harry chtěl něco jedovatého dodat, ale to už zahnuli za roh, před nimi se objevilo stavení. Jones nelhal; nebo aspoň ne ve všem. Nízká budova připomínala stodolu, vysoké široké dveře zavřené, celé prostranství se doslova hemžilo pobíhajícími lidmi mávajícími hůlkami, debatujícími hloučky, bloudícími jednotlivci, všichni pečlivě rozdělení podle barev hábitů. Jako by se odlišné barvy vzájemně odpuzovaly magnetickou silou. Jediný společný znak spočíval v křídově šedobílé pleti a nepřítomném pohledu.
Bílé hábity lékouzelníků se mezi nimi proplétaly, přidělovaly malé lahvičky; neteční jak k magnetické síle, tak k občasným rozčíleným reakcím. Zvracet poblíž místa činu bylo zřejmě snesitelně ponižující. Přijmout Konejšivý lektvar ne.
„Vrchního velitele bystrozorů Kingsley Pastorka, předpokládám, představovat nemusím,“ pokynul Jones jedním směrem, Harry ho pohledem následoval, „muž vedle něj je váš nadřízený, vrchní likvidátor Amador Sheppard.“
Oba stáli vedle zavřených dveří, jediné dva hábity různé barvy poblíž sebe, i velící důstojníci se zdáli vůči zdejšímu magnetismu imunní. Sheppard byl zhruba padesátník, vysoký s širokými rameny, silnou postavou, která dávala tušit, že pod látkou neskrývá ani gram zbytečného tuku; nezvyklé na kouzelníka, většinou nemají potřebu dbát na fyzickou sílu. Kdysi krátce střižené vlasy byly neupraveně přerostlé, tvář s hrubými zatvrzelými rysy pokrývalo strniště. Ale nejvýraznější byly jeho oči. Tvrdé a ostré jak kamenitý štěrk podél cesty.
Pastorek vedle něj působil nepatřičně jemně, až zranitelně. Ačkoliv tak musel vypadat nejspíš každý muž stojící poblíž Shepparda.
Ti dva se v jednoznačně nepřátelském duchu o čemsi tlumeně dohadovali.
Harry zaslechl několik přidušeně vzteklých komentářů, automaticky se ohlédl. Řekli to bystrozoři vlevo, nebo likvidátoři napravo? A koho tím mysleli? Nejspíš všechny ostatní, pomyslel si a nechal to být.
Došel s Jonesem k velitelům.
„Pánové,“ pokynul vrchní palatin.
„Výtečně. Vy jste poslední, kdo mi tu chyběl,“ ucedil Pastorek zuřivě. „Můj rajón. Moje jurisdikce. Můj případ.“
„Moji lidé,“ pronesl Sheppard s chladnou autoritou. „Takže můj případ. Tady Jones je stejně už na odchodu.“
„Útok na jednoho z nás je útokem na nás všechny,“ sdělil palatin rezervovaně, „věřím, že si vzájemně můžeme pomoci.“
Páni, vy jste ale chladnokrevnej parchant, pomyslel si Harry.
„Děkuji,“ pronesl Jones.
Harry užasle mrknul. Silou vůle se přiměl na něj nepodívat.
„Nitrozpyt?“ prohodil zkusmo.
„Zajisté. Dovolil jsem si zoufalé magické schopnosti Ianta Jonese poněkud vylepšit.“
„Už takhle v tom mám chaos. To, že o sobě mluvíte ve třetí osobě, mi fakt nepomáhá.“
„Beru na vědomí.“
„Jonesi,“ otočil se k němu Sheppard čelem. „Možná, jen velké zatracené možná, budu nakonec ochoten spolupracovat s bystrozory. Ale nic na světě mě nepřinutí pracovat s vámi.“
„Chápu, jak se cítíte. Je to těžká ztráta. Přijměte mou upřímnou soustrast. Byli to dobří muži.“
Harry v duchu lapl po dechu.
„Řekl jsem chladnokrevný? Beru zpět. Tohle bylo morbidní.“
„Nikoliv,“ opáčil Jones, „byla to bohapustá lež. Vůbec nebyli dobří. Byli houževnatí, vyschlí. Tvrdí jak podešev. Týden budu mít zažívací potíže.“
„Jasně,“ zasípěl Harry, „do toho, pokračujte, toužím znát naprosto všechny detaily.“
„Víte co, Jonesi? Jděte se vycpat.“ Sheppard zabořil svůj štěrkový pohled do Harryho. „A tohohle vezměte s sebou. Nechci ho tady. Nechci ho ve svém týmu. Vlastně mám pocit, že ho nechci ani v Anglii.“
Až nyní věnoval Pastorek pozornost Harrymu. Jen kratičce. Znovu se odvrátil; už si byli cizí. Nebo jednoduše ten pocit se Sheppardem sdílel.
„S veškerým respektem k vám oběma, bylo by pošetilé při tak závažném činu nevyužít všech našich společných prostředků. A znalostí.“
„Nejde o žádný zločin,“ zasyčel Pastorek, „to je jen Amadorovo zbožné přání. Protože přiznat, že si jeho lidé opět pohrávali s černou magií a něco jim nevyšlo, by pošramotilo dobrou pověst likvidátorů. Jako by to snad ještě šlo.“
Takhle zblízka připomínala Sheppardova tvář náhrobní kámen; omšelá, vyhlazená větrem a deštěm, jako by dávno ztratila schopnost jakéhokoliv výrazu.
„Neudělali žádnou chybu, Kingsley,“ pronesl tiše. „Ve dvě dvacet ráno se na mapě rozsvítil maják. Zanesli to do záznamu a přemístili se na místo. Sem.“
„Na naší mapě žádný maják nesvítil.“
„Není má chyba, že bystrozoři ve službě spí.“
Pastorek se zprudka nadechl. Pomalu vydechl nosem. Asi nechtěl křičet.
Vlastně to bylo docela příjemné, jejich vztek a hádka odváděla pozornost. Od stavení. Od toho letmého závanu, linoucího se škvírami pod dveřmi. Od věcí uvnitř. Co se Harryho týče, klidně by tu stál a poslouchal je až do večera.
„Ujišťuji vás, Amadore, že moji lidé své povinnosti znají a dodržují. Na naší mapě maják nesvítil.“
„Ani na ministerské,“ kývl Jones. „Přesto se něco stalo. Než jsem dorazil sem, ověřil jsem to s noční službou. Zhruba kolem půl třetí zaznamenali na mapě cosi podivného, jako letmé zachvění. Nedokázali určit přesnou lokaci, ani zda šlo o užití černé magie. Nakonec se rozhodli, že šlo o omyl a do hlášení incident nezanesli.“
„Až v půl třetí? To nevylučuje mou teorii,“ vzhlédl k němu Pastorek.
„Vlastně ano. Pokud tedy vaši bystrozoři skutečně nespali.“
Pastorek zopakoval dýchací cvičení. A strojeně kývl, nejspíš k nim oběma.
„Promluvím s noční službou.“
„Kdyby moji lidé opravdu použili černou magii, jakkoliv nepovedenou, dokonce i vaše mapa by to zaznamenala.“
„Jsem si vědom, že vaše je mnohem citlivější,“ zasyčel Pastorek, „nakonec, je pokrytá černou magií.“
„Což se v minulosti mnohokrát ukázalo jako velmi užitečné,“ opáčil Sheppard studeně.
„Výborně,“ pronesl Jones, „takže, když jsme si tohle vyjasnili – co jste zatím zjistili?“
„Nejdřív ho odveďte,“ řekl Sheppard. Harry ani na vteřinu nezaváhal, koho tím myslí. „Měl jsem za to, že jsem se včera vyjádřil zcela srozumitelně.“
„A já si troufám tvrdit, že vám ministr dokonale rozuměl. Ale pokud si vzpomínám, váš hlavní – a jediný logický – argument byl, že máte plný stav,“ pokynul palatin. „To už neplatí.“
Sheppard mrknul. Harry usoudil, že tohle je jeho projev nepříčetné zuřivosti. V té samé chvíli se rozhodl, že tu nechce stát až do večera.
Chtěl pryč. A chtěl zůstat likvidátorem.
„Smím promluvit?“ zeptal se.
„Ne,“ řekli všichni tři velitelé v dojemném unisonu.
Harry se na okamžik zamyslel.
Nemít Severusovu školu, věděl bych, že jste můj nepřítel a udělal cokoliv, abych vám nezkřížil cestu. Díky Severusovi vím, že znát svého nepřítele je výhoda.
Chci všechny výhody, které mít můžu.
Pohlédl na Shepparda zpříma.
„V tom případě, pane, si dovolím vás poprvé a naposledy neuposlechnout. Ministr Brousek mi nabídl pozici palatina. Před chvíli jsem se dozvěděl, že jsem se místo toho stal likvidátorem. Nechtěl jsem tuhle práci. Ale souhlasím s vrchním palatinem Jonesem; pokud někdo zabíjí strážce pořádku, je lhostejné, ke které skupině patří. Chtěl bych pomoct. Samozřejmě chápu, že právě nyní je situace citlivá. Proto se vzdálím. A budu doufat, že své rozhodnutí ještě zvážíte.“
Štěrkové oči se do něj provrtávaly, chladné. Ostré. Prázdné.
„Falešná upřímnost, Pottere?“
„Není falešná. Pane.“
„Tak proč máte černé brýle?“
Harry je sundal z tváře, zasunul do kapsy. Pastorek uhnul pohledem do strany; jen na setinu vteřiny, jako by si svůj projev odporu vzápětí uvědomil a hbitě se ho snažil zamaskovat. Sheppard neudělal nic. Stál a díval se. Bod pro něj.
Harry jeho vyzývavé zkoumání nehnutě snášel. Dívej se, jak dlouho chceš. Vím, že o mě nestojíš. Teď víš ty, že já nestojím o tebe. Není prima mít ve věcech jasno?
Možná ne až tak docela. Protože s jeho další reakcí nepočítal.
„Chcete pomoct? Dobře. Oslňte nás,“ popadl ho Sheppard za paži, drtivý stisk, budu mít modřiny, pomyslel si Harry maně; vzápětí zpanikařil. Sheppard ho vláčel dovnitř. Vysoká vrata se před nimi otevřela, Harry klopýtl, vstoupili, Harry se propadl do své bílé místnosti.
Což ho pravděpodobně zachránilo před tím, aby nevrhnul už na prahu.
Ten pach byl všudypřítomný. Lepil se na kůži, pronikal nozdrami, aby v nich zůstal nejspíš navěky.
Zápach syrového masa, perforovaných střev – nic se nepodobá hnilobnému rozkladu rozervaných vnitřností. A výkaly. V okamžiku smrti všechny svaly povolí, svěrače nejsou výjimkou. Smrt je ve skutečnosti tím naprosto nejintimnějším, co kdy člověk udělá.
A pak tu byla krev. Spousta krve.
Když v místnosti rozlijete patnáct, dvacet litrů mléka, budete ho mít po kotníky, nechutné, otravné. Vyměňte mléko za krev a získáte pocit, že se v ní topíte. Lidské podvědomí má humorné sklony k lehkému psychopatismu.
Mezi tím vším se povalovaly kousky. Prostě kousky. Ne části těl, ne ostatky jiných bytostí, které ještě včera přemýšleli, co si dají k snídani, jaký dárek bude vhodný k desátému výročí, a že je ty prokleté nové boty tlačí. Ne. Byly to kousky.
Úhledně zabalené do vůně čerstvě namletého lidského hamburgeru.
Harry se mělce nadechl nosem; ne ústy, to by byla chyba. Velká chyba. A on byl odhodlaný v sobě Dracův čaj udržet. Zřejmě to dokáže. Ačkoliv mu bylo jasné, že jeho pleť musela získat stejně zdravý břidlicový nádech jako všech ostatních, zvracet nebude. To je aspoň za dva body, ne? Hurá.
Místnost byla prostorná, vyklizená, bez nábytku, starého harampádí nebo čehokoliv jiného. Možná nová; těžko poznat s její současnou dekorací. Protože to bylo úplně všude. Podlahu z prken prozrazovalo jen několik málo míst, nepotřísněných zřejmě zázrakem. Stěny zdobily nejrůznější stříkance a krvavé mapy, několik přilípnutých narůžovělých kousků. Jeden s dlouhým pramenem vlasů. Asi skalp.
Zaznamenal po svém boku Shepparda, Pastorka i Jonese, měl pocit, že něco říkají. Neslyšel je. Pravda, nijak zvlášť se nesnažil. Mozek měl už tak dost práce. Byli tu ještě další dva lidé, obklopovala je bronzová aura, nejspíš aby nekontaminovali důkazy. Strojenými, křečovitými pohyby hůlek přemisťovali nejrůznější vzorky do připravených sáčků, označovali je nápisy, odesílali do velké vznášející se krabice uprostřed místnosti.
Nakonec se Harry podíval před sebe. Věděl, co tam je, postřehl to hned, jak vešli. Ale zřejmě potřeboval chvíli, aby se adaptoval. Když mu došlo, že ona chvíle by klidně mohla trvat následujících deset let, prostě se tam podívat donutil. Další mělký nádech a postavil se k tomu čelem.
Nesežral je. Tedy, ne kompletně. Ianto Jones je ohledně svého stravování skutečně poněkud vybíravý.
Ležela tam hromada lidských končetin, hlav, částí hrudníků, bílé kosti prosvítaly skrz rudé chuchvalce. Kopeček z puzzle, připravený ke hře. Kolik človíčků by se z nich asi poskládalo? A kolik částí skládačky chybělo? …Hloupý nápad.
Ne. Nebudu zvracet.
I zeď za nimi byla poznačená krví… počkat, tohle nebyly stříkance, tohle byl… Harry zamrkal, zaostřil. Stěnu pokrývaly nicneříkající stružky, bez ladu a smyslu směřovaly všemi směry.
Ale ne před chvílí. Vím, co jsem viděl.
„Necítím magii,“ uslyšel sám sebe. „Necítím tu naprosto žádnou magii. Čí krev je na téhle straně?“
Ukázal k žalostné hromádce; drobky po Jonesově svačince.
„Proč?“
Sheppard. Kdo jiný.
„Kvůli tomu nápisu.“
Pastorek se zamračil.
„Co tím myslíte, Pottere? Jaký nápis?“
Harry se po nich rozhlédl.
„Bylo tam něco napsaného.“
„Ne. Nebylo. A není,“ řekl Pastorek.
Sheppard se Harryho snažil rozdrtit kamennými zorničkami.
„Co jste viděl?“
„Slovo.“
„Jaké?“
Harry se okamžitě rozhodl.
„To nevím. Zmizelo to moc rychle.“
Sheppard do svého pohledu přisypal další fůru štěrku.
„Lžete.“
„Ne, pane,“ řekl Harry pevně. „Byl tam nápis?“
„To je tajemství.“
„Čí je to krev?“
„Tajemství.“
„Co tam bylo napsáno?“
Jones mrknul. „Tajemství.“
„Žádný nápis tam nebyl,“ trval Pastorek na svém.
Harry si dopřál svůj obezřetný příděl vzduchu. Krátce kývnul.
„Máte pravdu. Musel jsem se splést. Co s tou magií? Vy ji cítíte? Protože já ne. Ani nejmenší jiskřičku.“
A divoce ignoroval krvavé šplíchání, když nízkou hladinu rozvířil jeden z pohybujících se laborantů.
Pastorek roztančil svou hůlku. Jones vypadal, jako by se zaposlouchal do čehosi vzdáleného. Sheppard sledoval Harryho.
„Nějaká teorie?“
Harry pokrčil rameny.
„První, že ji tady něco anuluje. Zahlédl jsem tři… hlavy. Kolik,“ polkl. Kolik lidí? Mužů? Obětí? „Kolik jich tu bylo?“
„Šest.“
Nesnáším vás, Jonesi.
„Našli jste i jejich hůlky?“
„Ano.“
„Všechny?“
„Ano.“
„V jakém byly stavu?“
„Jedna nalomená. Ostatní v pořádku.“
„Takže šest zkušených, plně bojeschopných likvidátorů. Proč tu tedy není jediná známka zápasu? Stodola stojí v pořádku, okna nerozbitá. Žádná stěna není porušená. Ani škrábnutí. Možná je něco na podlaze, ale že by se vyhnuli všemu ostatnímu? Nemyslím, že si v té chvíli dělali starosti s poškozováním cizího majetku. Anulování magie by to vysvětlovalo.“
Ne tak docela, když se tu setkali s Lamií. Nějak necítil potřebu tenhle detail zmiňovat.
„Ale je to špatná teorie,“ pokračoval Harry, „protože ačkoliv nemám představu, co všechno ohledání místa představuje, teď tu magie funguje. Kouzla fungují. A myslím, že jste jich tu provedli vážně hodně. Tak proč tu stále není žádná cítit?“
Pastorek sklonil hůlku.
„Není,“ poznamenal. Ani se nepokusil skrýt lehkou nervozitu. „Nebyla, když jsme přišli. Osobně jsem to kontroloval. Nenapadlo mě… kontrolovat to znovu.“
Buď Sheppard jeho schopnostem důvěřoval, nebo měl stejný cit na vnímání magie jako Harry. Konečně ho propustil ze své kamenné pozornosti, pomalu se rozhlédl.
„Něco ji tu vysává,“ pronesl zvolna. Trochu se nahrbil, jako by mu hlava nepatrně vklouzla mezi ramena. Ve střehu. Takže takhle vypadá Amador Sheppard na lovu…
„Respektive nasává,“ oznámil Jones přiškrceně, pohled upřený před sebe. Jako jeden muž se tam bleskově podívali všichni.
Hromádka ostatků zmizela. Puzzle bylo složené.
Tak jo, usoudil Harry. Asi nakonec přece jenom budu zvracet.
Nohy, paže, části hrudníků, několik kyčelních kostí, hlavy; všechno porůznu pospojované a srostlé, nesymetricky trčící každým směrem. Slovní obrat samá ruka, samá noha získal zcela nový význam. Každá ta součást byla více či méně zbavená masa, cáry svaloviny, proužky kůže povlávaly, crčela z nich krev, stékalo cosi žlutozeleného. Hlava na vrcholku se s mlaskavým zvukem odchlípla, zůstala viset ke straně.
Poulily oči, otvíraly ústa. Ty hlavy. Aspoň ty, co oči a ústa měly. Ne, nekřičely, vlastně nevydávaly žádný zvuk. Chybělo jim k tomu pár drobností; třeba plíce. Nebo hrtan. Jazyk. A tak.
Hrůzná lidská skládačka. Ne. To. Jednoznačně to. Jiný výraz neexistoval.
Působilo to vratce, jak se to komíhavě opíralo o poničené, zlámané a ohryzané končetiny. Kupodivu to nevypadalo humorně. Divné.
„Co to kurva je?“ hlesl Harry.
„Překvapení. Řekl bych,“ řekl stejně tlumeně Jones.
„Nesnáším překvapení.“
„Všichni klid. Nic ukvapeného,“ ozval se Sheppard tiše; milé, že ani jeho hlas nezněl tak sebejistě jako dosud.
„Jak to zabijeme?“ zašeptal Pastorek.
Harry si troufl vrhnout chvatný pohled Sheppardovým směrem. Nakonec, byli to jeho lidi. Vrchní likvidátor mrknul.
„Už to je mrtvé, Kingsley.“
„Možná by mu to někdo mohl připomenout,“ podotkl Harry. Trocha černého humoru nemůže uškodit, vrací to pocit reality.
„Shodli jsme se, že se to živí magií?“ zeptal se Sheppard.
Všichni kývli.
„Co černá?“ navrhnul Pastorek.
Jones s Sheppardem se na okamžik zamysleli. Oba zavrtěli hlavou.
„Příliš silná.“
„Nebudu to ještě přikrmovat.“
„Dobře. Souhlasím. Návrhy?“
„Ústup. Pěkně pomalu. Nejspíš to nevidí ani neslyší, ale může to reagovat na pohyb. Přivolejte svoje muže, Kingsley. Myslím, že si ještě nevšimli.“
„Donalde, Jeffersone,“ pronesl Pastorek téměř konverzačním polohlasem, „odcházíme. V klidu. Okamžitě.“
Laboranti se po něm zmateně ohlédli, ale poslechli, zvolna vykročili k zavřeným vratům. Jeden z nich se podíval po truhle se shromážděnými důkazy, vzít ji s sebou, možná Donald, možná Jefferson. A spatřil to. Zezelenal, udělal několik klopýtavých kroků pozadu, po čemsi sklouzl, s uširvoucím šplouchnutím se rozplácl v krvavé lázni. Až tehdy začal ječet. Zběsile se snažil vyškrábat na nohy, rudé spršky odletovaly do všech stran, hladina se vlnila, tehdy už vřískal i ten druhý, utíkal, řítil se ke dveřím.
To se vztyčilo. Nerozběhlo se. Napérovalo na kolenních a loketních kloubech, vymrštilo do vzduchu, naprosto neomylně přistálo u zmítajícího se laboranta, strhlo ho zpět na zem.
Křičelo jich tu víc, většinou nadávky, Sheppard, Jones i Pastorek se hnali laborantovi na pomoc. Harry zjistil, že běží s nimi. Zatracený záchranářský komplex, měl bych se začít léčit…
Ubožák v bronzové auře sebou hystericky zmítal, v obou rukách svíral nejbližší hlavu, v útočných výpadech na něj dorážela, snažila se kousnout. Fakt, že postrádala spodní čelist, jí evidentně nevadil.
Bylo to ohavné a děsivé, ale nepředstavovala život ohrožující nebezpečí; Harry ji pustil ze zřetele. Ruka, sápající se po laborantově krku, nebezpečná byla. Harry ji popadl, pokusil se odtáhnout; šmarjápano, mělo to neskutečnou sílu. Taky to bylo slizké a klouzalo to. Harry do toho zatnul prsty, zachytil vřetení kost, bezmyšlenkovitě znásobil intenzitu svalů magií, jak byl zvyklý z dob své rekonvalescence. Škubnul. Ozval se odporný, mokře čvachtavý zvuk trhání vazů a kůže. Ohlodaná paže ochabla, zůstala mu v ruce. Zahodil ji, odrazil další, která se sápala po něm, dostal tvrdý zásah zpola obnaženým kolenem do brady. Teď už se taky válel na zemi, krev studeně a lepkavě prosakovala oblečením. Periferním viděním zahlédl, že velitelé dělají totéž, Jones měl prsty zabořené do očních důlků jedné z hlav s oběma čelistmi, snažil se ji aspoň odvrátit, Sheppard odhodil ruku nebo možná nohu, Pastorek stál zezadu, držel to za nějaké končetiny, páčil pryč. Nikdo neztrácel čas vyhýbáním se úderům, těch rukou a nohou bylo prostě moc. Moc.
Laborant nepřestával ječet. Podařilo se mu téměř vydrásat zpod toho lidského jehelníčku, plazil se po břiše, právě teď mu koupel v lidské krvi nevadila ani za mák. Harry to docela chápal.
„Zahodíme to!“ zakřičel Pastorek.
Ze změti pařátů vyrazila další paže, chyběly jí dva prsty, chytila laboranta za kotník, muž sebou zazmítal, začal bezhlavě kopat, kdyby měl taky víc hlav, vřískaly by všechny.
Sheppard se nějak ocitl vedle Harryho, vztyčil se na nohy, skoro jako by se domluvili; Harry popadl tříprstou ruku, Sheppard se mohutně rozmáchl, kopl do míst, kde vrůstala. Křupnutí, zůstala ochable viset, laborant se smýkavě odplazil. Přestal křičet. Teď bude asi hodně dlouho mlčet.
Dobré bylo, že ta věc si ho přestala všímat, i když se dostal na nohy a začal utíkat; špatné bylo, že to začalo věnovat veškerou svou pozornost jim.
„Zahodíme,“ štěkl Sheppard zadýchaně, uhnul nějaké noze, „támhleta stěna!“
Harrymu se podařilo vstát už na podruhé, načež po vzoru velitelů opět podřepl, snažil se zůstat co nejdál od šmátrajících dlaní, pokud se jim to vážně povede odhodit, rozhodně nechtěl letět s tím.
„Vyberte si něco, na čem to stojí,“ ozvalo se z míst, kde tušil Jonese.
„Mám,“ ohlásil Sheppard.
„Mám.“ Pastorek.
„Mám,“ zvolil si Harry.
„Chytit, zhoupnout, zahodit. Teď!“
Harry čapnul lýtko nohy, zvedl se, smýkl s tím dopředu, v perfektním souladu s pohybem ostatních nabrali rychlost, zvrátili směr, pustili. Vzneslo se to do vzduchu, odplachtilo ke zdi, s mlasknutím narazilo a sklouzlo na podlahu.
„Nehýbat!“
Pravděpodobně přestali i dýchat. Minimálně Harry přestal. Doufal, že to na něm není poznat; prestiž především. Cítil, jak mu po obličeji stéká chladem tuhnoucí krev, pravděpodobně cizí, ve vlasech měl cosi pevného, viselo to, krakalo… Intenzivně ten vjem vypudil z mysli. Purus lavare se zdálo jako nejbáječnější kouzlo pod sluncem.
Lidský shluk před nimi se batolivě zvedl. Zůstaň tam, zůstaň, pomyslel si Harry vroucně, už nikdy se nechci dotknout ničeho, co neví, kdy se přestat hýbat, zůstaň tam, nic osobního.
Zůstalo to stát na spodních rukou i nohou, stejně jako na počátku, dlaně a chodidla mířící do vzduchu se škubavě chvěla, oči poulily. Hledalo to nový cíl. Zatím nenacházelo.
Jones zlehýnka, pomalu vydechl.
„Neslyší ani nevidí. A není to inteligentní.“
„Reaguje na silnější vibrace,“ přitakal Pastorek. „Takže se to živí magií, ale…“
„Útočí bez rozmyslu na cokoliv,“ dokončil Sheppard.
„Extrémně agresivní.“
„Extrémně silné.“
„A rychlé.“
Jones rázně kývl. „Nesmíme to pustit ven.“
„Moje místo činu,“ pronesl Pastorek trudně.
„Moje důkazy,“ řekl Sheppard.
Podívali se na sebe a přitakali si.
„Oheň.“
Proč jsem si jenom myslel, že se ti tři nemají rádi, pomyslel si Harry skoro pobaveně.
Velitelé si zatím svlékli hábity, pokusili se je vyždímat, co nejvíc šlo, Harry je chvatně následoval.
„Potřebujeme nějaký urychlovač hoření,“ houkl Pastorek tlumeně směrem ke dveřím.
Stál tam dav, rameno na rameni, hůlky připravené, ale nikdo nevstupoval ani nevrhal kletby, zřejmě jim to na začátku všeho toho křiku některý velitel zakázal. Zřejmě všichni tři. Pak se dav zavlnil, jeden lékouzelník jim hodil lahvičku. Sheppard ji zachytil, musel kvůli tomu udělat hbitý úkrok, krev na podlaze se zavlnila, zkameněli.
Ticho.
Když trvalo i další údery srdce, napětí opět kleslo na snesitelnou úroveň. Ježatá koule pokračovala ve svém chvějivém pohupování, jako by tam vůbec nebyli.
„Chce to k tomu někdo odnést?“ zeptal se Jones.
Harry netušil co a rozhodně nechtěl.
„Myslím, že trocha magie z malého levitačního kouzla to už nemůže moc zhoršit.“
„Navíc by ho mohla naopak nalákat.“
„Domluveno.“
Sheppard odzátkoval lahvičku, pocákal jejím obsahem všechny čtyři hábity, zvedl pomocí Wingardia do vzduchu, společně s Pastorkem je dalším kouzlem podpálili. Koule zostražitěla.
Sheppard hořící hábity odeslal jejím směrem. Chtivě po nich hmátla veškerými volnými pažemi, i hlavy se zubatě natáhly. O minutu později se místnost zaplnila pachem škvařícího se masa, koule se zamotala do plápolajících cárů látky. Nevadilo jí to. Nasávala zbytečky magie, zatímco oheň požíral ji.
„Sakra,“ ulevil si Jones; požár přeskočil na dřevěnou stěnu stodoly.
„Asi to nebudeme hasit?“ zeptal se Harry.
„Asi ne,“ odvětil Amador Sheppard chmurně. „Tady jsme skončili.“
Společně s Pastorkem popadl truhlu s několika sáčky na dně, oba stejně sveřepě odhodlaní bránit svá práva na její obsah, vlekli ji k východu; příměří bídně zhynulo společně s nebezpečím.
Harry přesto ještě zůstal. Až když se ostatky rozpadly a oheň rozšířil na strop, vydal se s Jonesem ke dveřím.
Koho by napadlo, že ohledávání místa činu může být tak… co přesně?
„Šílené,“ oznámil s jistotou. „Bylo to naprosto, absolutně šílené; co vás to u Merlina popadlo?!“
„Nikoliv,“ odtušil Jones, „bylo to praktické. Většinou za sebou nenechávám takový nepříjemný nepořádek. Neměl jsem jistotu, zda tu nezůstane nějaký neblahý důkaz. A protože bylo potřeba Amadora rychle přesvědčit o vaší nezbytnosti, přišlo mi vhodné, aby místo činu viděl. Tudíž jsem je přiměl, aby mé stopy zlikvidovali za mě. Praktické. Bylo to praktické.“
„Ale proč šest? Šest, proboha!“
„Upřímně, pane Pottere, nerozumím, proč má pro vás množství význam. Nemohl jsem vědět, kolik jich přijde. Likvidátoři pracují po dvojicích. Když je zvýšené nebezpečí, reagují adekvátním navýšením sil. Pokud hrozí ztráty na civilním obyvatelstvu, jako například útok v osídlené oblasti, připojí se lékouzelník a Mistr lektvarů pro případnou rychlou pomoc. Opravdu jsem netušil, kolik jich dorazí. Popravdě, já jsem s počtem spokojený. Jeden by byl podezřelý, šest Amadora odvede od myšlenek na vás a soustředí se na vyřešení něčeho, co řešení nemá, přičemž zároveň nejde o tak výraznou ztrátu, aby ochromila funkčnost celého oddělení. Jsem spokojený.“
Harry šel s hlavou odvrácenou, překročil práh, konečně byli venku. Vzduch tu byl skoro dýchatelný. Nebo si na ten puch prostě zvyknul.
„Pro vás lidský život asi moc neznamená.“
„Na planetě s miliardami lidských životů? Ne, moc ne. Trápí vás svědomí?“
Nad tím Harry nehodlal přemýšlet. Nechtěl znát odpověď. Protože ji tušil.
A to trochu děsilo.
„Copak vy nemůžete umřít?“
„Tohle směšné tělo je stejně snadno smrtelné jako kterýkoliv jiný kouzelník,“ posteskl si Jones. „Ztratit Jonese by bylo nemilé. Ale nahradil bych ho, nemějte obavy. …Udělal jste tam uvnitř na Amadora dojem.“
„Znamená to, že mě přijme?“
„Především to znamená, že budete záhy litovat svého přání stát se likvidátorem.“
„Možná bych ho mohl potěšit informací, kdo je vrah,“ utrousil Harry jedovatě. Vzápětí unaveně trhnul rameny. „Což by bylo zbytečné, absurdní a stejně by mi nevěřil. Sám jsem to ještě nepobral.“
„S Amadorem nikdy nevíte,“ namítl Jones. „Je to typ, který přistupuje k vetchým stařenkám stejně jako k ozbrojeným Smrtijedům. V jeho světě nikdo není nevinný. Připravte se, že právě nyní bude chvíli podezřívat vás.“
„Nebude tak daleko od pravdy.“
„Takže vás trápí svědomí.“
Harry zůstal stát. Hleděl na hořící stodolu, kruh různobarevných hábitů, strážících, aby oheň nepřeskočil na blízká stavení.
„Mělo by,“ řekl.
Jones velice moudře neřekl nic.
Ale to už je oba obklopili bronzově zářící laboranti, začali z nich s pečlivou opatrností odebírat zbytky… důkazů. Harry vklouzl do sálu vědomí. Myslel na hořepníčky. Zkoušel si představit, jak asi voní.
Vzpomenu si, až tvou smrt pomstím? Bude mi líp?
Ach Severusi. Co bys mi teď asi řekl?
„Že s tvým rozhodnutím nesouhlasím. Že ho dokonale chápu,“ poznamenal Severus věcně. „A chraň tě ruka Merlinova, jestli jim dovolíš, aby tě chytili.“
Když mu konečně dovolili se očistit, seslal na sebe Purus nejméně čtyřikrát. Ani to ho nezbavilo touhy ponořit se do horké vany a vydrbat rýžovým kartáčem. Zřejmě bude muset počkat.
Harry stál stranou nejrušnějšího dění, sledoval pobíhající postavičky, vlající pláště; na rozdíl od něj každý vypadal, že ví naprosto přesně, co a kde dělat. Nebo jak to předstírat. On netušil. Neměl ani jistotu, zda je ještě likvidátorem – pokud ne, byla to rozhodně nejkratší kariéra v dějinách. A těch šest zemřelo zbytečně.
Nebo možná ne. Protože ten nápis… Ten nápis.
„Oni to slovo doopravdy neviděli? Nikdo z nich?“
„Vzkaz byl určen pouze pro vaše oči,“ přitakal Jones klidně, o kus dál si přes vyčištěný oděv navlékal nový měňavý hábit.
„Co znamenal?“
Jones pohlédl jeho směrem. Krátce. Pronikavě. Sklonil zrak, uhladil klopy, srovnal límeček košile.
„Myslím, že to víte, pane Pottere.“
Harry se nadechl k další otázce. A nechal ji rozplynout na prahu vědomí.
Vím to? Opravdu to vím? Je to to, co si myslím…?
„Proč bych vám měl věřit?“ Pokrčil rameny. No vážně. Proč by měl?
Ianto Jones se rozhlédl po všem tom různobarevném pinožení kolem.
„Ze všech stvoření, jaká jsem kdy poznal, jen lidé cítí onu bizarní potřebu lhát. Já člověk nejsem.“
„Dobře. Dejme tomu,“ připustil Harry, „to ale nevysvětluje, proč mi pomáháte.“
Palatin zaklonil hlavu, zhluboka se nadechl. Jako dravec u napajedla, když z pachových stop vybírá tu nejlahodnější.
„Možná se ještě stále nudím. Maličký.“
Svižným krokem vyrazil, vmísil se do davu. Harry ho zamračeně sledoval; nelíbí se mi být vaše rozptýlení. Ale prozatím…
Sklouzl zrakem ke stodole, nosné sloupy prožrané žárem vzaly za své, budova se zhroutila, horkost plamenů ohřívala vzduch.
Prozatím bych se s tím smířit mohl. Protože jestli ten vzkaz znamenal, co si myslím…
Ohnivé chvosty rudozlatě tančily. Vroucí jako pocit, prolínající mu srdcem i slabinami.
Pak si chci tenhle obraz pamatovat.
Hoř.
„Pottere,“ dopadla mu na rameno těžká dlaň, „jdete se mnou.“
A už byl v meziprostoru.
Objevili se u několikapatrové anonymní budovy, Sheppard ho pustil, rázně vykročil. Pastorek s Jonesem spěchali před nimi, za patami laborantů a levitující truhly. Harry se k jejich podivnému průvodu připojil; tohle zřejmě znamená, že jsem buď likvidátor, nebo podezřelý. Pokud mě to dostane dovnitř, nejsem proti žádné z variant.
Cítil tlak mocných ochranných štítů, rozprostíraly se nad celým ohromným prostranstvím, spousta travnaté plochy, porůznu ohraničené vysokými živými ploty, snad tréninková pole? Je Draco někde tady? Právě nyní?
„Vidíte něco zajímavého?“ zeptal se Sheppard stroze, štěrkové zorničky přimhouřené, pátrající.
Kdyby nic jiného, on definitivně zajímavý byl. Snoubila se v něm železná disciplína a sebekázeň s třaskavinou vzteku a nenávisti namířené vůči všemu a všem. Kráčející hora explozivního materiálu, odděleného teninkou membránou – čeho? Rozumu? Ano, určitě, jen neúprosná logika rozhodla postavit Amadora Shepparda na stranu zákona; ne dobra. Definice dobra je příliš diskutabilní.
Svým způsobem se ze všeho nejvíc podobal Severusovi. Současně se nemohl lišit víc.
Protože Severusova hraniční čára byla tvořena citem. Láskou. K Lily, Albusovi, Bradavicím. K Harrymu.
Třebaže by bylo navýsost nemoudré tenhle poznatek Severusovi sdělit, pousmál se Harry niterně.
Opětoval Sheppardův ostrý pohled, pokrčil rameny.
„Ano. Vás.“
Výraz vrchního likvidátora se nezměnil. Zůstal nijaký.
„Proč máte rudé oči?“
Hola, tak tohle bylo nejmíň za deset bodů! Amador Sheppard nechodí kolem horké kaše, on do ní mlátí perlíkem. Já vás snad začnu mít rád.
„Nejsem si jistý. Možná se tak trochu zlobím.“
Muž vypadal, že nad tím přemýšlí. Pak prostě kývnul.
„Upřímnost je jedna z mála věcí, které si cením, bez ohledu na obsah. Zdá se, že máte dobrý odhad na lidi. Takže, co jste tam viděl?“
Teď byla s přemýšlením řada na Harrym.
„Viděl jsem toho dnes poměrně dost.“
Sheppard mu věnoval chladný, skeptický poloúsměv, jen takové letmé zvlnění rtů. Nemohl se usmívat. Zničilo by mu to pověst.
„Myslíte ten neexistující nápis?“ prohodil Harry opatrně. „Jak jsem řekl. Spletl jsem se. Nic tam nebylo.“
„První věc, kterou se jako likvidátor naučíte, je fakt, že každý u výslechu lže. Svědci lžou. Obvinění lžou. Oběti lžou. Vy lžete.“
„Omlouvám se, netušil jsem, že jsem u výslechu.“
„Ten nápis, Pottere.“
„Tak jo.“ Harry se zastavil. „Nevím, jestli tam opravdu byl. Zahlédl jsem ho stěží na vteřinu, a hned na to byl pryč. Navíc jsem byl v té chvíli tak trochu v šoku ze všeho kolem. A já skutečně nevím, jestli se mi to jen nezdálo.“
„Co jste viděl?“ Sheppard zůstal stát naproti němu, oči nesmlouvavé.
Harry měl vtíravý pocit, že právě teď se vrchní likvidátor rozhoduje nad jeho budoucností. Pokud neodpoví, tady skončil.
„Fajn,“ kývl Harry. „Potter. Viděl jsem tam svoje jméno. Vyděsilo mě to. Možná jsem i trochu zazmatkoval. Ale když už jsme u té upřímnosti, jak by bylo vám, vidět své jméno napsané krví mrtvého muže na místě brutálního zločinu?“
„Zabil jste je?“
„Ne,“ opáčil Harry tak suše, až se mu to skoro drolilo z úst. „Malíři podepisují svá díla. Spisovatelé, možná i sochaři. Ale pokud vím, mezi sériovými vrahy se tenhle zvyk příliš neujal.“
Sheppard zúžil pohled do nasupených linek.
„Tohle je přesně ten důvod, proč vás ve svém týmu nechci. Arogance. Ta vaše jistota, že vám váš status Vyvoleného zajistí, cokoliv si zamanete. Ano, porazil jste Temného pána. Protože tak znělo proroctví. Nevybral jste si ho. Nijak jste se o to privilegium nezasloužil. Jak moc vás zdeptá holá pravda, že bez stovek dalších, kteří za vás bojovali a umírali všechny ty roky, byste nebyl ničím? Jen jeho další oběť, bezejmenná. Zapomenutá.“
„Rozumím,“ pronesl Harry rozvážně. Několikrát přitakal. „A máte pravdu. Nezasloužil jsem se o to stát se Vyvoleným. Nezískal jsem to díky usilovné snaze, ani si to nevybral. Ale vybral jsem si to přijmout. Myslíte, že jsem nechtěl utéct? Že jsem neměl možnost to udělat? Měl. A chtěl jsem utéct.
Zvolil jsem si zůstat. Podařilo se vyhrát; díky všem těm stovkám dalších, kteří věrně stáli při Brumbálovi, díky vám likvidátorům, bystrozorům, palatinům, a především díky nekonečnému množství obyčejných kouzelníků, už proto, že nepodlehli strachu a nepřidali se k Voldemortovi. Ale že mi můj status zajistí, cokoliv si přeju? Ohromně zábavný. Víte, co ve skutečnosti znamená být Vyvoleným? Že si každičký kouzelník myslí, že mě vlastní. Že mají právo říkat mi, co si mám myslet, jak se mám chovat, co mám dělat, s kým se stýkat, co říkat, jak žít. Kým mám být.“ Zavrtěl hlavou. „Nemají. Ani vy ne. Ačkoliv už hodinu po tom, co jste mě poprvé potkal, máte dojem, že mě smíte soudit.“
„Jak jsem řekl,“ utrousil Sheppard. „Arogantní.“
„Možná trochu,“ trhnul Harry rameny, „vy zas máte předsudky založené na fámách. A co? Nemusíme se mít rádi. Být likvidátor neznamená vyhrát Miss Sympatie, ve skutečnosti je to nejméně populární povolání v kouzelnické společnosti. S tím problém nemám. Zato mám potřebné schopnosti. Dejte mi příležitost.“
Amador Sheppard se nad ním tyčil, výraz nečitelný. Co asi z něj udělalo muže, kterým je dnes?
„Myslel jsem, že chcete být palatinem.“
„Změnil jsem názor. Jsou příliš oblíbení.“
„Nejsou. Kde jste byl dnes mezi druhou a třetí hodinou ranní?“
„V Carwynské roklince, v domě Draca Malfoye a Lenky Láskorádové. Nezabil jsem vaše muže.“
„Mohou vám to potvrdit?“
Ti mrtví nejspíš ne.
„Nevím jistě, zda Lenka, ale Draco ano.“
Sheppard se otočil na patě, vyrazil k budově. Rozhovor zřejmě skončil.
Harry netušil, jestli je to dobré znamení. Což mu nebránilo ho následovat; nakonec, pryč ho neposlal.
Co myslíš? Jak to šlo? Mrknul po Severusovi po svém boku.
Severus zvolna kráčel, paže založené na prsou, zádumčivá vráska nad kořenem nosu.
„Můj názor je, že ona zmíněná arogantní část tvé rozkošné osobnosti ho nesmírně irituje, leč zároveň mu imponuje; zvláštní, jako bych ten pocit někdy sám zažil…“
Nejsem arogantní! Nebo aspoň jsem nebýval. Býval?
„Drzý. Nesnesitelně, vražedně, primitivně drzý. Snad aspoň Merlin ví, jak je možné, že jsem to dokázal snášet tak dlouho. Jelikož já netuším.“
Protože jsi mě vždycky miloval? Nabídl Harry s dráždivou nevinností.
„Pak je tvé přežití v blízkosti Shepparda zcela nepředstavitelné,“ odtušil Severus.
Budova měla jediný vchod. Čtyři patra. Okna každého z nich směřovala pouze jedním směrem, pokaždé jiným; zbylé tři stěny ve všech místnostech byly zazděné. Pravděpodobně obdařené pouze očarovanými výhledy.
Trochu zvláštní. Ale jestli byl Harryho odhad správný, že se nachází v centrále všech tří zákonodárných institucí – posedlých zachováváním svých tajemství, dávalo to docela smysl.
Vítejte na hradě královny Paranoie, máte právo mlčet, cokoliv řeknete, může být a bude použito proti nám. Jo. Tady se mi bude líbit.
První poschodí byla zjevně neutrální půda, křehce udržované příměří. Laboratoře.
Chodba plná hábitů třech barev, Harry měl co dělat, aby udržel Sheppardova široká záda v dohledu. Naštěstí mu pomáhala likvidátorova výška, tenhle člověk by se v davu neztratil, ani kdyby tisíckrát chtěl.
Sheppard se zastavil u jedněch dveří, ohlédl se.
„Pottere,“ bylo vše, co řekl, a zmizel uvnitř.
Asi pozvánka, usoudil Harry, následoval ho. Nesouhlasné mručení ze všech stran, sem tam závan závisti, několik málo zbožňujících pohledů; zavřel za sebou s neskrývanou úlevou. Lidi mu v monolitu fakt nechyběli.
Místnost vypadala trochu jako ošetřovna, trochu jako lektvaristická laboratoř. Trochu jako mudlovská pitevna.
Až na to, že místo nerezových stolů se tu vznášely do hladka vybroušené desky z bílého jadeitu, pokryté teninkou bronzovou září, blízký stolek neobsahoval ony děsivé skalpely, pilky a nůžky, pouze sadu pečlivě udržovaných talonitových nožů.
Stěny zaplňovaly regály plné lahviček nejrůznějších lektvarů, samostatných ingrediencí, a spousty dalších věcí, jejichž účel Harry nechtěl znát.
Pár kotlíků, několik menších jadeitových stolků.
Celkově to působilo téměř pokojně, mírumilovně. Vznešeně. Prodchnuté respektem k mrtvým, kteří tudy prošli. Ano. Téměř.
Pokud by to nebylo místo, kde před dvěma lety leželo tvé tělo; kde ho zkoumali, řezali, krá-je-li…
„Klid. Harry. Utiš se. No tak; už jsem byl mrtvý, nic jsem necítil. Tihle lidé mi neublížili. Chtěli pomoct. Tiše, Harry, tiše.“
„Jste v pořádku, pane Pottere?“ ozval se Jones ustaraně.
Harry se několikrát zhluboka nadechl.
Zůstaň se mnou, Severusi, teď se neodvažuj zmizet, potřebuju tě vidět; nedovažuj se ztratit.
Stál před ním, vysoký, silný, černý. Hluboké oči plné saténové noci, biliard souhvězdí. Zvedl dlaň, v pomalém polaskání sklouzl milimetry nad Harryho tváří.
„To by mi strach nedovolil,“ řekl s tichou něhou. Mírně přimhouřil víčka, zavrtěl hlavou. „Já tě neopustím, Harry. Budu tady, dokud mě tu budeš chtít.“
Harry ztěžka polkl to svíravé palčivé cosi, co ho dusilo zevnitř.
No jasně, že budeš. Slíbil jsi mi to.
Další hluboký nádech, odvrátil se od prázdna před sebou, pohlédl na přítomné; Sheppard, Jones, Pastorek, neznámá mladá žena v rudém hávu, jen o několik málo let starší než Harry.
„Naprosto,“ sdělil rezervovaně.
„Ráda vás osobně poznávám, pane Pottere,“ vykročila k němu žena, pohyby plavné, snad nevědomky svůdné… No jistě. „Jmenuji se Theoline Cassidyová. Mou specializací jsou unikátní magická stvoření, většinou na pokraji vyhynutí. A z pochopitelných důvodů snažící se svou přetrvávající existenci utajit.“
„Těší mě,“ potřásl jí rukou. „Nenapadlo by mě hledat mezi bystrozory vílu. Bez urážky.“
„Slečna Cassidyová má mnoho předností.“
Být to Pastorek, vyznělo by to logicky. Jenže to vyslovil Sheppard. A jako by mu štěrk z očí propadl do úst, zaskřípěl mezi zuby.
Ups, že by náš kamenolom měl také nějaké lidské stránky?
Harry na vílu pohlédl s novým zájmem, čímpak jsi ho okouzlila? Likvidátorův výraz se změnil na diamantový vrták, odhodlaný rozdrtit, rozžvýkat a vyplivnout.
„Souhlasím, že je to poněkud nečekané a překvapivé zjištění,“ zkonstatoval Severus, „ovšem nedoporučuji dráždit ho víc, než je nezbytně nutné. To, že jsi tu, není znakem důvěry či přijetí. On tě stále testuje, Harry. Buď obezřetný.“
Harry poslušně odvrátil zrak, zaměřil se na stůl pokrytý sáčky s důkazy. Ačkoliv to bylo to poslední, na co se vůbec kdy chtěl ještě podívat.
„Máte už nějakou teorii, kdo to mohl udělat?“
„Kdo,“ zopakoval Pastorek vláčně, „zajímavá formulace. Proč myslíte, že to byl někdo? I bez bližšího testování se zdá zjevné, že šlo o něco.“
Harry potřásl hlavou. „Nesouhlasím.“
„Poslouchám,“ řekl Sheppard. Opět chladný a ostrý, oči pronikavé.
„Opatrně, Harry.“
Harry po všech čtyřech sklouzl zachmuřeným pohledem; Jones zachovával diplomatické mlčení.
„Myslím, že to všichni víte. Ale budiž. Budu to brát jako přijímací zkoušku. Takže,“ prohrábl si vlasy, srovnával myšlenky. Je docela těžké udělat dojem a neprozradit pravdu; chápu, Severusi.
„Zvíře, nelidská bytost, tedy ono něco, by za prvé s největší pravděpodobností nedokázalo stvořit… oživit ostatky. Nehledě na to neznámé kouzlo – minimálně pro mě neznámé, které nasměřovalo veškerou užitou magii a krmilo jí svůj výtvor. To je práce kouzelníka. Protože i kdyby šlo o jakési unikátní stvoření, které slečna Cassidyová studuje a které by snad dejme tomu toho mohlo být schopné, to by, jak ona sama řekla, chtělo zůstat v anonymitě. Nemám pravdu? Mohlo zpanikařit. Mohlo být donucené se bránit, to ano. Prozkoumali jste už hůlky? Jaká byla poslední vržená kouzla?“
„Ochranný kruh proti černé magii, standardní postup,“ promluvil konečně i Jones.
„V tom případě nemělo důvod se bránit. Prostě by uteklo. To, co tam bylo, utíkat nechtělo.“
„Unikátní stvoření. Z jakého důvodu vynecháváte zjevné podezřelé?“ zapojila se zvědavě Cassidyová.
„Ze zjevných důvodů,“ utrousil Harry.
„Bravo. Právě jsi všem dokázal, že rozhodně nejsi arogantní.“
„Vlkodlak má fyzické predispozice, ale ne intelektuální, ne po proměně,“ pokračoval Harry; Severusi, tímhle mi nepomáháš. „Upír má obojí, ale na to jsou vaši lidé trénovaní. I kdyby je překvapil, minimálně jeden z likvidátorů by stačil zareagovat. Pevně věřím, že by jich bylo víc. A pak, upíři maso nejí. Jen pro jistotu, kdyby to nebylo dostatečně zjevné.“
„Řekl jste za prvé. Co je za druhé?“ ozval se Pastorek.
„To je jasné. Byli svlečení. Na žádném z ostatků nebyl ani zbytek oděvu. Žádné zvíře by je nesvléklo. Prostě by je sežralo tak, jak byli.“
„Brilantní postřeh,“ poznamenal Severus spokojeně, „plně souhlasím.“
Sheppard pravděpodobně ne. Vzal z desky největší sáček s ohlodanou stehenní kostí, maso a svalstvo téměř pryč, po chybějící hlavici zůstaly hluboké ostré zářezy, nejspíš zuby. Mňam. Strčil ji Harrymu pod nos.
„Takže tohle podle vás udělal člověk?“
Harry asi podesáté od rána zalitoval, že si s sebou nevzal Dracův Žaludek tišící lektvar.
„Byl bych vám nehorázně vděčný, kdybyste mi umožnil uchovat mou snídani tam, kde být má,“ zamumlal. Odkašlal si. Zvedl zrak, zabořil ho do Sheppardovy tváře. V porovnání s důkazem byla vcelku příjemná.
„Jsou kouzla, která mohou člověka roztrhat. Odstranit libovolné části. Ale ne sežrat. Ne takhle evidentně.“
„V tom případě si poněkud protiřečíte, Pottere,“ usmál se tím svým neúsměvným způsobem. Aspoň že vrátil ono torzo čísi nohy zpět na desku; zašustilo to, dutě cvaklo, trochu čvachtlo, brr, nesmím zapomenout, že s nikým z nich si už dnes ruku nepodám, Harry se zimničně otřásl.
„Chce tě vyvést z míry. Vším, co dělá, tě zkouší. Nedovol mu to.“
Já se snažím!
„Neprotiřečím, pane. Napadají mě dvě možnosti. Mohlo jít o kouzelníka, který chtěl nakrmit svého masožravého mazlíčka, jenže ani ten by neměl důvod oběti svlékat. To si prostě neumím představit. Proč by to dělal? Pokud se mu chystal naservírovat čerstvé lidské maso, pochybuji, že by dbal na stolní etiketu. Se vší úctou k zemřelým.“
„Druhá možnost?“
„No tak. Vím, že to víte,“ rozpřáhl Harry dlaně. „Zvěromág. Mocný, naštvaný, sociopatický zvěromág, se kterým jste se už někdy museli setkat. Protože tohle bylo osobní, ať už vůči celému ministerstvu, nebo čistě vůči likvidátorům. On je jen nezabil. Znesvětil je. Zhanobil. A zároveň zesměšnil všechny zákonodárné složky. Tohle je akt člověka se sílou mocné magie a možnostmi zvířete.“
„Jsem ohromen. Řekl jsi pravdu a zároveň jim neprozradil vůbec nic. Kdyby mne neděsilo, že bych se snad mohl začít podobat Albusovi, zatleskám.“
Pastorek pohlédl k víle.
„Slečno Cassidyová? Prosím.“
Mladá žena mu pokynula, otočila se k Harrymu, upřela na něj pohled. A svět se zhoupnul.
Harry se propadl do záplavy heboučkého peří, všude, bylo úplně všude, taky hlas, vábivý, sladký, důvěryhodný, volal ho. Sahal mu do těla, hmatatelně se dotýkal míst uvnitř něho, kterým nikdy nebylo určeno, aby se jich cokoliv dotýkalo, bylo to děsivé, ale Harry neměl strach, ten hlas byl tolik podmanivý, líbezný, Harry mu chtěl vyhovět, dát mu cokoliv žádal, ačkoliv nerozuměl jedinému slovu, chtěl ho potěšit, zdálo se to tak důležité…
Podlaha laboratoře, pach dezinfekce, jemná vibrace magie bronzové aury. Harry zmateně potřásl hlavou. Co to zatraceně bylo?!
„Výsledek?“
„Negativní, pane,“ řekla Cassidyová.
„S jakou odchylkou?“
„Nulovou, pane.“
„Vysvětlí mi někdo, o co tu šlo?“ ozval se Harry; znovu potřásl hlavou, ten hlas mu ještě stále vzdáleně zněl v uších.
„Slečna Cassidyová má schopnost přivolat zvířecí podobu zvěromága i proti jeho vůli,“ oznámil věcně Jones. „Nejste zvěromág, pane Pottere.“
Aha. Asi jsi mě nemohl varovat, co? Vrhnul pohled k Severusovi.
„Teoreticky mohl,“ přitakal nevzrušeně.
Harry se neubránil, věnoval ženě nevlídnou grimasu. Připadal si zneužitý. Veřejně. Ženskou.
„Mé vřelé díky, slečno Cassidyová. Konečně s jistotou vím, co jsem věděl s jistotou odjakživa.“
Sheppard zavrčel. To Harrymu drobně zlepšilo náladu. On ji má snad vážně rád. Merline, vždyť by mohl být jejím otcem…
„Pokrytče,“ ucedil Severus koutkem úst.
Ups, hekl Harry v duchu. Promiň! Ale my dva jsme přece něco úplně jinýho! Oni, oni jsou jako kámen a vítr, ale my dva… My dva jsme kompatibilní. Naprosto, dokonale, úžasně. Orgasmicky kompatibilní.
Severusem to škublo. Sklonil hlavu, havraní vlasy mu padly do tváře.
„Orgasmicky. Kompatibilní,“ zopakoval, hlas křečovitý úsilím. Vzhlédl, oči mu jiskřily vnitřním smíchem. „Jaká hrůza, když si uvědomím, že to právě já jsem zodpovědný za rozšíření tvého slovníku.“
Harry se chtěl zazubit. Nešlo to.
Smějící se Severus.
Ten výjev byl příliš krásný, než aby mohl dělat cokoliv jiného. Stál a díval se.
„…ttere? Pane Pottere? Slyšíte mě? Vím, že to bylo nepříjemné, ale už to mělo odeznít, jak se cítíte? Pane Pottere? Veliteli, možná bychom měli zavolat…“
„To nic,“ řekl Harry mírně. „Jsem v pořádku. To nic, slečno.“
Objal Severusovu vizi pohledem, zahalil ho něhou a vděčností.
Otočil se do místnosti. Sledovali ho trochu nedůvěřivě, Pastorek měl v ruce hůlku, zřejmě chtěl právě seslat nějaké diagnostické kouzlo.
„Opravdu,“ zopakoval Harry. „Nic mi není.“
„Vyděsil jste mě,“ hlesla víla upřímně, „měla jsem strach, že jsem na vás zatlačila příliš.“
„Věděli jste, že to byl zvěromág.“
„Nevíme nic. Vědět budeme, až skončíme s průzkumem důkazů. Prozatím předpokládáme,“ oznámil Jones.
„Samozřejmě,“ pokynul mu Harry sarkasticky, pohlédl na Shepparda. „Jsem stále podezřelý?“
„Dokud neprověřím vaše alibi.“
„Dávám opět do záznamu, že to považuji za absurdní,“ poznamenal Jones.
Cassidyová se tvářila omluvně, Pastorek vyrazil ke dveřím. Otevřel, vyštěkl rozkaz.
„Přiveďte pana Malfoye.“
Nějaké rozpačité zamumlání.
„Prosím?“ pronesl Pastorek tlumeně s podhoubím hněvu. „Už zase?!“
S prásknutím dveří se vrátil do místnosti. Provedl své dechové cvičení jako před stodolou, jeho tvář získala pustý výraz.
„Obávám se, Amadore, že to budeme muset na chvíli odložit, pan Malfoy je momentálně na ošetřovně…“
Bratříčku.
Hlasy. Slova. Zvuky.
Nepodstatné.
Hůlky mířící jeho směrem.
Bezvýznamné.
Bratříčku.
Harry se otevřel magii, vyslal ji všemi směry, kde jsi, bratříčku.
Šel, stříbročerný plášť se kolem něj zpomaleně vlnil, dveře se otevřely samy několik stop před ním, narazily do zdi a odskočily, Harry šel, magie kolem něj vřela, vedla ho, táhla, spěchej, tam, tam je, cítíš ho? Cítím.
Cítím bolest.
Chodba plná lidí, přimáčkli se ke zdem, snažili protlačit skrz, jen mu nestát v cestě, stejně je neviděl.
Troje schodiště vzhůru, každé označené jinou barvou, rudé, šedé, měňavé.
Tam.
Harry vstoupil na rudé území bystrozorů, jakási magická bariéra před ním vzplanula, prošel skrz.
Tam.
Dusot nohou chvátajících za ním; tak nedůležité.
Harry kráčel patrem, jeho magie jak električtí úhoři olizovala zdi, zvedala květináče, malé stolky, stohy papírů, všechno se to mátožně vznášelo ve vzduchu jak zdrogované balónky nafouknuté opiovými výpary, a jiskřily, mrazivé mihotání lesknoucích se špicí rampouchů.
Nicotný křik nicotných lidí. Žádný smysl.
Tam.
Už jdu.
Malý pokoj, ženský hlas plný chvatu, mužský podrážděně vzteklý. A vůně. Dracova vůně.
„…fraktura lebky, popáleniny třetího stupně nejméně na šedesáti procentech těla, volám okamžitě Svatého Munga, vždyť umírá! Jak mám tohle zamaskovat, vy jste se už doslova zbláznil… Merline!“
Harry vstoupil, lékouzelnice zavřískla, uskočila k oknu, muž, byl tam nějaký muž; toho Harry taky neviděl.
Protože na lůžku ležel Draco, hábit rozprostřený, a jeho látka se asi nějak roztékala, rudá záplava vsakovala do lůžkovin. Košile na hrudi roztržená, i rukávy, a tam, kde bývala kůže, ta jemná alabastrová kůže, ty dlaně hebké na dotyk – tam bylo cosi tmavě zuhelnatělého. Místy mu oděv podivně srůstal s tělem. Seškvařený.
Taky mu chyběla část tváře. A vlasy. Jeho vlasy v barvě bílého zlata.
„Necítí bolest, tkáň je odumřelá, necitlivá, nemá bolesti,“ mlela lékouzelnice překotně a nepřestávala. Jako by ji někdo poslouchal. Stejně lhala.
Protože Harry Dracovu bolest cítil. Možná ne fyzickou. Možná ne současnou.
Možná promísenou se svou vlastní.
Jeho bílá místnost jí byla plná. Praskala ve švech.
Monolit křičel, zelená stébla malého pahorku ševelivě naříkala.
To bylo dobré. Moc dobré.
Protože Harry nic z toho nedokázal.
Celé jeho bytí, myšlenky, emoce, touhy, magie, tohle všechno se smrštilo do chladivých bodů na polštářcích prstů, přiložil ruce na Dracův hrudník.
Vrať se mi, bratříčku. Přišel jsi za mnou.
Vrať se mi.
Nenechávej mě tu samotného.
Vrať se mi.
Jestli umřeš, přísahám, já přísahám, zabiju všechno a všechny, a až tu nikde nebude živého vůbec nic, najdu způsob, jak zabít mrtvé!
Takže by ses radši vrátit měl.
Vrať se.
Stisk kolem zápěstí. Zprvu mělký, křehký, nejistý. Sílil.
Ať to byl kdokoliv, neměl šanci ho od Draca oddělit. Nikdo by to nedokázal. Protože to nikomu nedovolí.
…A pak ho poznal. Tu důvěryhodnou jemnost, skálopevnou oddanost. To prolnutí.
Harry prudce zvedl víčka. Dracovy holubičí zorničky k němu vzhlížely z dokonalé tváře, bělostná kůže hrudníku bez poskvrnky.
Jenomže bolest zůstala. Jak kapky rosy prosakovala popílkově šedou barvou jeho očí, zachytávaná řasami.
„Harry,“ naznačil bezhlesně.
Harry ho popadl do náruče, přitáhl k sobě, pevně sevřel.
„Děkuju, Draco, děkuju, jsem tady. Jsem tady, Draco. Už jsem u tebe. Bože. Děkuju.“
„Harry…“ zašeptal mu do ramene, divoce polkl, otřásl se, „Harry, on… já zabil berušku. Včera mi ji vzal a dneska… Nechtěl jsem. Harry. Ale nevydržel jsem… Harry, já nechtěl!“
Jednou paží objal Draca kolem zad, položil na sebe, druhou rukou mu prsty vklouzl do světlých vlasů, měkce se jimi probíral.
Neplač, bratříčku. Ani tvoje slzy ten příliv nezastaví.
Vždyť já taky vím, že už začal.
Sklonil se k němu, nasál jeho vůni, byla v ní trocha krve a spousta, spousta bylinek, rty se dotkl Dracova ucha.
„Jestli s ním musela strávit celý den… víš jistě, že nespáchala sebevraždu?“
Draco se zazmítal; a rozesmál se. Trochu hystericky, trochu vděčně. Ale rozhodně s úlevou. Držel Harryho košili v pěstích, tichounce se smál.
„Zdá se, že jsme právě rozluštili záhadu zázraku u Svatého Munga,“ ozval se Jonesův pragmatický hlas.
Harry trochu pootočil hlavou; stáli tam všichni tři velitelé, hůlky stále v rukou. Lékouzelnice, zorničky vytřeštěné, pleť sinalá, dlaň přes ústa, kolena se jí třásla.
A muž.
Kdyby nepoznal Shepparda, považoval by ho Harry za velkého. Takhle to byl jen smutný průměr. Starší než kdokoliv z přítomných, vlasy s knírem pepř a sůl, tvář snědá častým pobytem venku, atletické tělo. Harry ho nikdy neviděl. Ale věděl naprosto jistě. Cítil to do morku kostí.
Před ním stál vrchní zatracený velitel prokletého výcvikového centra bastard Holcomb.
Vůbec netušíš, jak rád tě potkávám.
Vrátil se pohledem k Dracovi, sevřel ho trochu pevněji.
„Připrav se,“ zamumlal mu skoro neslyšně do ucha, „když už tu máme publikum, sešlu na něj Fidentia.“
Draco strnul. Kývnul. Pustil ho, chvatně osušil tváře. Zůstal sedět, opřený o čelo lůžka. Nelíbilo se mu to, jistěže ne, po tom, čím si právě prošel. A kdo ví, čím vším v minulosti. Ale věřil Harrymu.
Tak bezvýhradně.
Jak dvousečná zbraň, z jedné strany to řeřavě proniklo srdcem, z druhé ledovou námrazou pokrylo vědomí.
Nezklamu tě, bratříčku. Podruhé už ne.
Harry vstal. Obrátil se k ostatním.
Ruce mírně rozpažené, vidíte? Nemám hůlku. Mimochodem, jako jediný z vás všech tady.
„Mám takový zvláštní pocit, že tu Draco není poprvé,“ pronesl vlažně. „Pletu se?“
Lékouzelnice dravě uhnula pohledem. Sheppard se zamračil, kratičce zalétl očima k Pastorkovi, vrátil se k Harrymu. Ostražitě ho sledoval. Jones vypadal znuděně. Pastorek hleděl na Harryho, tvář prázdnou.
„Jistěže tu není poprvé, každý diakon tu občas skončí,“ odsekl Smutný Průměr nevraživě. „Každý dobrý diakon tu občas skončí. Pouze tenhle neschopný simulant tady má trvalé bydliště.“
„Ah,“ usmál se Harry zeširoka. „Vy budete Holcomb.“
„Vrchní velitel výcvikového centra Holcomb,“ zavrčel muž.
„Má chyba. Vrchní veliteli,“ pokynul mu Harry, vykročil k němu s rukou napřaženou.
„Pottere,“ ozval se Pastorek varovně, Sheppardova hlava vklouzla mezi ramena, Harry na tváři vykouzlil nechápavě nevinný výraz. Došel k Holcombovi na délku paže.
A sevřel pěst, rychlá jako blesk pročísla vzduch, síla znásobená magií, provázená stínovou Fidentia, se zdrcujícím úderem dopadla na Holcombovu čelist, Holcomb se zapotácel. Harry hbitě zvedl prázdné ruce, ustoupil.
„Nějak jsem nedokázal odolat. Asi,“ pokrčil rameny.
Sheppard se narovnal. Pastorkův obličej zvrásnil vztek, otevřel ústa…
„Ty malej sráči!“ zařval Holcomb zběsile, vyplivl krev a tři zuby. „Říkal jsem to, říkám to už dva roky! Tenhle zmetek je synem pravověrných Smrtijedů, nikdy jste ho neměl přijmout, Pastorku, říkal jsem to! A co udělal teď?! No co?! Přitáhl k nám druhou rudookou stvůru! Malfoy je Smrtijed, vždycky byl a vždycky bude a teď sem přivedl novýho Temnýho pána! Všichni to víte a nikdo s tím nic nedělá! Ale já jo, já to skončím, dokud je čas, skončím to tady a teď, Avada k…“ hůlka mu vylétla z ruky, přisála se k Sheppardově levačce, „…edav…!“
„Tramortimento,“ seslal Sheppard.
Holcomb se v mdlobách němě poroučel k zemi.
Harry mrknul.
„Páni. Fakt jsem ho naštval.“
Pastorek konečně ústa zavřel. Bílý jako křída. Polkl.
„Nechápu,“ vymámil ze sebe. „Já prostě… nechápu.“
„Vyučovat mládež je poměrně psychicky náročné,“ prohlásil Jones vědoucně, poplácal Pastorka po paži, „možná by si váš vrchní velitel měl vzít dovolenou. Zdá se mi maličko přepracovaný.“
„To bylo zmijozelsky rafinované,“ sdělil Severus nebezpečně pomalu, „a nebelvírsky imbecilní. Co sis pro Merlina myslel?!“
Že sešle Crucio? Přinejhorším, nabídl Harry obezřetně.
„Nezodpovědné. A imbecilní.“
To už jsi říkal.
„A stále je to pravda,“ odsekl nelítostně.
Sheppard se pohnul, přivolal k sobě Harryho pozornost. Zapřel do něj svých pár tun štěrku.
„Jo. Praštil jsem ho,“ kývl Harry. „Žalujte mě.“
Kamenný sráz se přiostřil.
„Co mám ještě říct? Omluvit se? Nikdy. Holcomb se právě pokusil upálit mého přítele zaživa. Mimochodem, díky za záchranu života.“
„Byl jste u Svatého Munga, Pottere?“
Kruci, tenhle člověk nikdy neřekl to, co jste čekali.
„Jistě,“ přitakal Harry. „Dokonce několikrát.“
„Víte, na co se ptám.“
„Ano. Vím.“
„S okamžitou platností zbavuji velitele Holcomba jeho funkce,“ oznámil Pastorek neutrálně plochým hlasem, „jakmile nabyde vědomí, bude postaven před disciplinární řízení. Pokud ovšem netrváte na vážnějším stíhání.“
„Já nejsem ten, koho přes dva roky týral,“ namítl Harry, natočil se k Dracovi.
Seděl na svém lůžku, nepřítomně zíral na nehybné tělo na podlaze.
„Draco?“
Stočil k Harrymu sivé panenky.
„Seslal na tebe Avadu.“
„Fakticky? Ani nevím, byl to docela fofr.“
„Nesnáším tě.“
„Prima. To znamená, že jsi v pořádku.“
„Harry.“
„Jo, jasně, já vím,“ došel k němu, přisedl na pelest. Položil ruku na jeho spojené dlaně. „Šetři dechem,“ zašeptal, „Severus se už vyjádřil.“
„Ano? A co říkal?“ Dracova nazelenalá pleť zvolna získávala obvyklou bledost.
Harry pohodil hlavou.
„Něco o nebelvírské rafinovanosti a zmijozelské imbecilitě nebo tak nějak,“ zamumlal.
„Jistěže,“ utrousil Draco povzneseně. Přivolal ze stolku svou hůlku, opravil zničený oděv. A nadechl se. Vzápětí mu tváří prolétl zachmuřený výraz. „Prosím tě, čím to tak smrdíš?“
„Já že…? Jo aha. To budou lidské ostatky,“ poznamenal Harry trpce.
Dracovo obočí vylétlo na vrch čela.
„První den v práci. Tvé první místo činu. A ty se vyválíš v lidských ostatcích. Vím, že ses těšil. Ale přiznávám, tolik entuziasmu jsem nečekal.“
„Uvěřil bys, že se válely ony po mně?“ zašklebil se. „Dokážeš vstát?“
Nabídl mu podporu, Draco zvládl vstát sám. Okamžik setrval v nehybnosti, zkoumal své tělo, funkce. Souhlasně si přitakal.
„Jsem v pořádku.“
„Pane Malfoyi,“ připomněl se Pastorek, dosud s taktní trpělivostí vyčkával, třebaže na něm bylo znát, kolik námahy ho to stojí, „bude pro vás disciplinární řízení vůči bývalému veliteli Holcombovi adekvátní? Ujišťuji vás, že současně plně uznávám svou spoluzodpovědnost. Nevěnoval jsem vaší …situaci pozornost, jakou si zasluhovala.“
„On seslal na Harryho Avadu,“ vyslovil Draco pečlivě, slova podkreslená pečlivě kontrolovaným vztekem.
„Technicky vzato neseslal,“ vzal ho Harry kolem ramen, „osobně bych tuto nešťastnou záležitost docela rád nechal být, pokud mi odpustíte mou neprofesionální reakci; nakonec, vyprovokoval jsem ho a to nebylo dvakrát moudré. Když k tomu uvážím, že jsem ani nerespektoval jeho nadřízenost, a že zdaleka nebyl první,“ věnoval kyselý úsměv Jonesovi, „necítím potřebu tomu přikládat jakýkoliv význam.“ Stočil se k Dracovi, špitnul mu do vlasů: „Mám s ním jiný plán, lepší než Azkaban. Bude se ti líbit. Přísahám na berušku.“
Draco se několikrát zhluboka nadechl; jako Pastorek dnes už několikrát, je snad součástí bystrozorského tréninku výuka dýchání pro pokročilé?
„V tom případě vaše řešení přijímám, vrchní veliteli Pastorku. Děkuji.“
„Výtečně,“ utrousil Sheppard znuděně, „takže, pokud jsme již skončili terapeutické sezení, odhalili šikanu v řadách bystrozorů, co kdybychom přeskočili vaši nejoblíbenější část s byrokratickým papírováním, a přistoupili rovnou k výpovědi pana Malfoye pod Veritasérem? Pokud je mi známo, dal samotnému ministrovi souhlas k jeho užití kdykoliv bude zapotřebí.“
Draco pobledl. Harry také. Veritasérum?
„Jsme v průšvihu!“ vyjekl na Jonese.
„Rozumím a postarám se.“
Tak to sakra doufám.
„Myslí si, že jsem někoho sežral,“ utrousil směrem k Dracovi, udělal bezmocné můžu-já-snad-za-to-že-jsou-všichni-šílení? A na vteřinku nechal do své tváře vstoupit vážný tón. Věř mi.
Draco velitelům pokynul, Harry chápal, že gesto patří jemu, věřím ti. Merlin mi pomáhej.
Všech pět opustilo pokoj ošetřovny, zanechali tam lékouzelnici, jejíž kariéra nejspíš právě skončila, omráčeného muže, jehož kariéra skončila naprosto rozhodně; Harry v sobě shromáždil magii, soustředil se, daroval mu své poslední stínové rozloučení.
…Pochopení. Odpuštění. Milosrdenství.
Díky lidem, jako je Holcomb, začínám zapomínat význam těch slov.
„Harry.“
Ty nesouhlasíš? Neudělal bys to?
„Mít tvé možnosti, tvé schopnosti. Ano. Udělal bych naprosto totéž,“ řekl Severus pevně. „Ale ty ne.“
Vždyť jsi mi to sám kdysi řekl; když štěně dospěje, stane se ochráncem stáda. Takže přijde chvíle, kdy prostě jednou musí nějakého vlka zardousit.
„Ano. Ano, to musí.“
Měním se, Severusi.
„Já to vidím, Harry.“
Budeš mě… milovat? I potom? Budeš?!
„Je vskutku třeba to vyslovit?“ zvedl k němu obličej, tuhové oči protkané sametem, věčné vrásky hebce změkly smutným úsměvem; všeobjímající. Věrné za hrob.
Vždyť já vím, Severusi. Promiň. Já to vím, zvedl Harry dlaň, polaskal pustopusté prázdno před sebou.
Další místnost na rudém podlaží. Neosobní, strohá. Svit očarovaných loučí.
Tři křesla. Jedno křeslo. Dlouhý stůl mezi nimi.
Velitelé seděli vedle sebe, Draco osamoceně naproti.
Prázdná lahvička Veritaséra na desce, němý svědek, žalobce, obhájce nebo kat?
Harry postával u zdi, nikdo neřekl, že u toho být nesmí. Tak se přidal.
Drž se, Draco. Nezklam mě, Jonesi. Občas sem mrkni, Merline. Dík.
Výslech začal Pastorek.
„V souladu s protokolem upozorňuji, že vaše výpověď bude pomocí vzpomínek zde přítomných vyslýchajících, jmenovitě Kingsley Pastorka, Amadora Shepparda a Ianto Jonese, přes Myslánku extrahována a zapečetěna, umístěna do archivu, a tedy nadále kdykoliv k dispozici příslušným zákonodárným orgánům. Berete toto upozornění na vědomí?“
„Ano, pane.“
„Vypovídáte pod Veritasérem dobrovolně?“
„Ano, pane.“
„Sdělte nám vaše jméno, rodinnou příslušnost.“
„Draco Malfoy, syn Luciuse a Narcissy Malfoyové.“
Draco seděl rovně, paže volně složené na desce stolu, respekt k nadřízeným smíšený s bezstarostnou nonšalancí. Kdyby ho Harry neznal, skoro by mu to věřil.
Draco měl strach.
„Víte, kde Harry James Potter strávil čas mezi druhou a třetí hodinou ranní, dnes, v pátek sedmého října roku devatenáct set devadesát devět?“
„Ano, pane.“
„Kde?“
„V mém domě.“
„Byl tam celou noc?“ promluvil Sheppard.
„Ano, pane.“
„V kolik hodin přišel?“
„Nevím přesně, zhruba kolem jedenácté včera v noci.“
„A až do rána neodešel?“
„Ne, pane.“
„Jak to víte s takovou jistotou?“
„Každé ráno kontroluji ochranné štíty kolem našeho domu. Nikdo nevstoupil ani neodešel.“
„Kdo ty ochranné štíty stavěl?“
„Já, pane.“
„Považujete se za mocnějšího kouzelníka, než je Harry James Potter?“
„Ne, pane, jistěže ne.“
„Pak by pro něj zřejmě nebyl příliš velký problém vaše ochrany obejít, že?“
„Ne, to by pravděpodobně nebyl. Ale on neodešel.“
„V tom případě zopakuji svou otázku – jak to víte s takovou jistotou?“
Dracova ramena se nadzvedla nádechem. Odpověděl s neochvějným klidem; který mu Harry rozhodně záviděl. Sám měl pocit permoníčků, houževnatě kutajících kdesi v břišní dutině.
„Protože strávil celou noc se mnou.“
„Myslíte s vámi a slečnou Láskorádovou?“
„Ne. Pouze se mnou.“
„Slečna Láskorádová nebyla přítomna?“
„Byla doma. Šla spát dřív, než Harry dorazil.“
„A vy jste s Potterem strávil noc sám… kde?“
„V jeho pokoji. Pane.“
Pastorkovi poklesla čelist, Jones si znuděně prohlížel manikúru, Sheppard nehnutě hleděl.
Harry se tvářil, že tam není. Z Draca vyzařoval téměř zenový mír.
„Ovšem když jste usnul, odejít mohl, že?“
„Ano, to by mohl. Jenže my toho moc nenaspali.“
Pastorek potřásl hlavou; jako by zaháněl nějaké obskurní myšlenky.
„Při vaší poslední výpovědi se objevila možnost, že Harry James Potter teoreticky ovlivnil vaši paměť,“ vyslovil chvatně, „neudělal poslední noci něco, cokoliv, s vaší myslí?“
„Ne, pane. Včerejší noci Harry nedělal nic s mou myslí. Ani s pamětí.“
„Vy dva jste mil…“
„Stop!“ vyštěkl Sheppard. „Kingsley, tohle je irelevantní a nevhodné. Potterův intimní život mě nezajímá. Vás by také neměl. Slečna Láskorádová je s tím evidentně srozuměna, a pokud ne, není to náš problém. Takže, pane Malfoyi. Nastala během noci chvíle, kdy jste se… rozdělili?“
Draco chvíli přemýšlel.
„Ráno. Něco málo po půl sedmé. Vystřídali jsme se v koupelně.“
„A tímto bych prohlásil alibi pana Pottera za prokázané,“ ozval se Jones, „pokud samozřejmě souhlasíte, pánové?“
„Ano,“ pronesl Pastorek poněkud znaveně, promnul si čelo.
„Ano,“ řekl Sheppard. Ani zklamaně, ani spokojeně. Prostě si ve svém pomyslném seznamu podezřelých škrtnul jedno jméno a nyní se už soustředil na další v pořadí.
„Výtečně.“ Jones vykouzlil Tempus. „Zbývá nám necelých pět minut, než Veritasérum vyprchá. Což bohatě stačí na mé otázky, kterými jsem byl pověřen ministrem Brouskem. Pane Malfoyi, byl jste v minulosti svědkem, že by Harry James Potter projevil nepřátelské úmysly vůči ministerstvu nebo jakékoliv jeho složce?“
Draco strnul, záda se mu napnula. Harry šokovaně zatajil dech; Jonesi, ty parchante!
„…Ano,“ procedil Draco křečovitě. „Na škole, v Bradavicích, před pádem Temného pána… několikrát… kritizoval… jistá ministerská rozhodnutí.“
„Ah. Zajisté,“ pousmál se Jones.
Vstal ze svého křesla, obešel stůl. Postavil se za Draca. Položil mu ruce na ramena.
„Omlouvám se, špatně formulovaná otázka. Dal najevo jakékoliv nepřátelské tendence vůči ministerstvu či jeho složkám v uplynulých posledních dnech? Konkrétně od chvíle, kdy opustil svůj ostrov?“
Ne, ne, ne, ne, křičel Draco v duchu, ne, nesmím to říct, Harry, Merline, nenenene!
„Ne,“ vyklouzlo mu z úst. Zcepeněl.
Harry také. Už se viděl na cestě do soudní síně. Jak to sakra Jones udělal?!
„Ne,“ zopakoval Draco; jako by chtěl sám sebe ujistit, že to vážně řekl.
Jones ho pustil, odstoupil.
„Neprojevil zklamání, že se dosud nepodařilo uspokojivě vyřešit úmrtí Severuse Snapea?“
Draco otevřel ústa k dalšímu ne.
„Ano,“ vypadlo z něj.
„V pořádku, pane Malfoyi, to byla pouze kontrolní otázka. Upřímně, považoval bych za velmi podivné, kdyby tomu tak nebylo. Z mé strany to je vše. Děkuji za vaši spolupráci.“
Amador Sheppard Dracovi pokynul. Pastorek se neobtěžoval.
Harry začal zase dýchat.
Není nad to, když si vás všimne znuděný prvotní démon. Život je hned krapet… zmatenější.
Vrchní velitelé pomocí hůlky vyjmuli z paměti teninký provázek bílé konzistence, spustili ho do Myslánky, jeden po druhém se nad ní sklonili, aby neztratili získané informace. Pastorek poté obsah přemístil do zvláštní skleněné karafy, zapečetil ji, označil dnešním datem, Dracovým jménem, názvem Ardara vs. lid. Osobně ji odešel uložit do archivu, aniž by s kýmkoliv prohodil jediné slovo. Harry předpokládal, že ho cestou čeká velmi ošklivý rozhovor s ministrem Brouskem; nějak se nepřiměl s Pastorkem soucítit.
Jones se k odchodu neměl. Ani Sheppard.
Palatin se opíral o stůl, létal pohledem z Harryho na Draca a tvářil se nepříjemně spokojeně. Tak spokojeně, že Harry odolal pokušení mu poděkovat, ať už ho pomoc Dracovi proti Veritaséru stála cokoliv. Nakonec, udělal to z nudy, ne?
„Smím vám položit jednu otázku, pane Pottere? Mimo záznam.“
„Mimo záznam?“ podařil se Harrymu nezúčastněný tón.
„Mimo záznam,“ přitakal Jones.
Sheppard se zdál duchem nepřítomný; prozradil ho lesk kamenné drti v očích.
„Můžete to zkusit,“ pokrčil Harry rameny.
„Byl jste před třemi dny, tedy čtvrtého října, u Svatého Munga?“
Dracova záda se napnula.
„Zkus být ještě chvíli Zmijozel,“ ozval se Severus s mírným varováním.
„Možná,“ řekl Harry opatrně.
Jones se usmál. „Děkuji.“
Stočil hlavu k Dracovi.
„Pane Malfoyi, kolik kreditů vás dělí od získání titulu Mistra lektvarů?“
„Dvě úspěšně složené zkoušky. Pane,“ pronesl Draco věcně.
„Jaká to sympatická náhoda, Amadore, nemyslíte? Dnes jste ztratil čtyři likvidátory, lékouzelníka a Mistra lektvarů. A hle, tady máme kouzelníka s výjimečnými předpoklady pro likvidátora a současně mimořádného lékouzelníka, a bystrozora s – opět mimo záznam – jistými zkušenostmi s černou magií, vzhledem k jeho původu a minulosti, který bude v brzké době Mistrem lektvarů. Dovolil jsem si jeho složku projít, doposud ve všech testech exceloval.“
„Nevěřím na náhody, Jonesi,“ odsekl Sheppard, „prostě mi chcete Pottera vnutit a já vám mám být za to ještě vděčný. Ohledně Malfoye, tady trochu tápu. Proč bych měl u Mordreda chtít neúspěšného diakona? Proslavil se pouze tím, že patří mezi jediných sedm v této dekádě, kteří propadli. A Mistrem lektvarů dosud není.“
„Jistě. I takto by se to dalo chápat. Nebo byste pro změnu mohl na okamžik přestat být tak tvrdohlavě zaslepený; pod vedením velitele Holcomba by pan Malfoy jako diakon strávil zbytek života. Tuším, zbytek velice krátkého života. Mezitím ovšem prokázal nebývalou houževnatost a odhodlání dosáhnout svého cíle navzdory nepříznivým podmínkám. Mimoto si nešlo nepovšimnout, jak nerad využíváte mých či Pastorkových Mistrů lektvarů, a o žádném novém, přijatelně vhodném, nevím. Mohu se mýlit, samozřejmě. Rozhodnutí je na vás, Amadore. Hezký zbytek dne vám všem, pánové.“
Odešel s pečlivým zaklapnutím dveří.
Sheppard spravedlivě podělil oba mladé muže přídělem nerostného bohatství svého do morku kostí pronikajícího zraku. Zastavil se na Harrym.
„Čím jste, Pottere, Jonese tak vytočil, že se vás chce zbavit natolik, aby ke mně byl milý?“
Harry zamrkal.
„Že by můj osobní šarm?“
„Tak ten mi zřejmě unikl.“
No jasně; nejsem víla. Ale koho by napadlo tohle považovat za zásadní hendikep, když usilujete o pozici likvidátora?
Sheppard se zachmuřil. Položil dlaně na stůl, opřel se.
„Dobře,“ řekl. „Konec hrám. Chci pravdu. Způsobil jste zázračné uzdravení u Svatého Munga?“
Harry zaváhal.
„Ano,“ kývl.
„Jak?“
„To nevím. Upřímně, nevím. Chtěl jsem někoho konkrétního vyléčit. Trochu se mi to vymklo. A naprosto definitivně netuším, zda jsem schopný něco podobného zopakovat.“
„Ovládám základy lékouzelnictví, jako každý likvidátor. Až příliš často jsou nedostatečné. Potřebuji kvalitního lékouzelníka. Zahlédl jsem dnešní Malfoyovo zranění jen krátce, ale i tak je mi jasné, že přesahovalo rámec kompletního uzdravení, dost možná samotného přežití. Dokážete tohle zopakovat? Vyléčit vážně zraněného jednotlivce?“
Harry opět zaváhal; pouto s Dracem bylo silné, tohle určitě muselo mít pro jeho magii význam.
„Stoprocentní jistotu nemám.“
Sheppard poklepal prsty o stůl. Přitakal si.
„Jakákoliv jiná odpověď by vás už vyváděla z budovy, Pottere. Dobrá tedy, jako lékouzelník jste akceptovatelný. Nyní mi dejte důvod, proč vás přijmout coby likvidátora. Neodvažujte se vytáhnout cokoliv o Temném pánovi.“
A bylo to tu. Chvíle, na kterou Harry čekal.
Jeho velký, černočerný trumf.
„Likvidátoři, jako jediná zákonodárná složka, smí využívat znalostí černé magie. A smí ji používat; pochopitelně pouze k plnění rozkazů v souladu s ministerským rozhodnutím. To vás staví nad bystrozory. Podle mého i nad palatiny, ale to je čistě osobní názor. Víte, co si o černé magii myslím? Je jako oheň. Dobrý sluha, ale špatný pán.“
„Hezký proslov. Dál?“
„Předpokládám, že právě vy, jako vrchní likvidátor, své muže vyučujete tajům a darům černé magie. Tudíž se nejspíš nemýlím, pokud se domnívám, že vám něco říkají slova Berithův Necronomicon?“
Draco se po Harrym prudce ohlédl, Sheppardovy štěrkové valy rozechvěly hlubinné otřesy.
„Tušil jsem to. Četl jste ho?“ zeptal se Harry. „Protože já ano. Celý.“
Dracovy sivé zorničky se šokem zúžily do špendlíkových hlaviček. Sheppard na tom nebyl líp. Eufemisticky řečeno.
„Kdy,“ zachrčel, „kdy naposled jste ho četl?“
„Někdy během minulého týdne. A pokud tu knihu skutečně znáte, víte s naprostou jistotou, co přesně to znamená.“
Sheppard zíral. Jednoduše zíral.
Draco působil, že se zoufale snaží vzpomenout na kurz dýchání pro začátečníky.
„Jak jste ji získal, Pottere?“ vydrásal ze sebe Sheppard, ani se nesnažil vypadat nad věcí; možná pro něj prestiž kamenné tváře neznamenala tolik, jak se jevilo původně. Nebo to s ním prostě jenom pekelně otřáslo.
„Řekněme, že ji vnímám jako dědictví po tom, koho jste mi zakázal vytahovat.“
„Proč jste ji četl?“
„Strávil jsem téměř dva roky na samotce,“ pokrčil Harry rameny. „Nudil jsem se.“
Lhal. Byla to Severusova kniha; když ji v monolitu objevil, když ji začal číst… jako by mu byl Severus nablízku. Poznával jeho svět, jednu z jeho vášní, tu, kterou na rozdíl od lektvarů byl schopen pochopit. Chtěl ji chápat. Chtěl znát; ten poslední střípek Severuse, který dřív pouze akceptoval.
Vždycky je to tak. Když ztratíme někoho nenahraditelného, věci, které miloval, se stanou naší láskou. Čteme jeho knihy. Pijeme z jeho šálku. Spíme v jeho lůžku. Nosíme jeho košili. Asi nám to dává pocit, že v těch chvílích je nám blíž? Směšné. Absurdní. A všichni to děláme.
„Úplně celou?“
„Jo. Některé pasáže víckrát, sem tam je to dost náročné čtení.“
Štěrkový pohled byl zpět, každý úlomek na svém místě.
„Chci ji,“ řekl Sheppard.
„Je nebezpečná.“
„Chci ji.“
Harry zvolna vydechl.
„Nechápejte to špatně, nemám problém se jí vzdát. Ale ona je nebezpečná. Zabíjí. Chcete s ní otestovat své muže? Chcete zkusit své štěstí? Ne. Tohle si na svědomí nevezmu.“
„Nemám v úmyslu o ní komukoliv říct. Nemám v úmyslu se jí vůbec kdy dotknout. Složím Nezrušitelný slib. Ale chci ji. Chci ji ukrytou a zamčenou na bezpečném místě.“
„Žádné místo není dost bezpečné,“ namítl Harry mírně.
„Jedno je. Věčný sejf u Gringottů.“
„To jsem nikdy neslyšel,“ zamračil se Harry nedůvěřivě.
„Já ano,“ promluvil Draco. Stále trochu pobledlý, krev se mu zvolna vracela do líček. „Využívá ho především ministerstvo k uskladnění nebezpečných, leč bohužel nezničitelných artefaktů. Věčný je proto, že po jeho uzamčení neexistuje způsob, jak ho znovu otevřít.“ Letmo pohlédl na Shepparda. „Ano, pane. Využívají ho i staré rody, schovat svůj majetek do Věčného sejfu se jim zřejmě zdá výhodnější než ho vydat ministerstvu. Než se zeptáte – ano. Domnívám se, že i má matka tuto službu využila. A ne, netuším, co tam ukryla.“
Možná měl raději mlčet, Sheppard ho zasypal lavinou své ostražitosti.
„Myslíte, že Veritasérum ještě funguje?“ otázal se s tím svým neúsměvným pohybem rtů.
„To nevím,“ zamumlal Draco. Ale pohledem neuhnul.
„Milujete Pottera?“
Draco zatnul prsty do stolu, až nehty vydaly odporně skřípavý zvuk, Harry zařval: „Shepparde!“, Draco zasípěl: „Ano.“
Harry se otočil ke zdi. Opřel se o ni čelem. Bod číslo jedna na příští týden; přihlásit se na kurzy dýchání.
„Omlouvám se,“ prohodil Sheppard stoicky, „jen jsem chtěl mít jistotu ohledně vašeho prohlášení kolem rodinného majetku. Váš vzájemný vztah, jakkoliv intimní, mne nezajímá. Třebaže mi to poměrně objasnilo Potterovu předchozí reakci na ošetřovně. Nicméně oba máte mé slovo, že tohle přiznání šířit nehodlám, k tomu byste měli dojít sami. Pottere? Můžete mi opět věnovat svou pozornost?“
Harry v duchu napočítal do deseti. Obrátil se.
Draco seděl, nohu přes nohu, ruce v klíně, s aristokratickou vznešeností, výraz nihilisticky pustý, téměř hraničící s nudou.
Jako Zmijozel bych byl beznadějný případ, přiznal si Harry útrpně.
„Jste ochoten mi onu knihu přinést?“
„Složíte Nezrušitelný slib mlčenlivosti a umístíte ji do Věčného sejfu?“ zavrčel Harry.
„Ano.“
„Přijmete mne jako likvidátora?“
„Pokud ji přede mnou otevřete a text se zjeví; ano.“
„Pak jsme domluveni.“
„Výborně, děkuji. Teď vy, Malfoyi. Jak jste na tom ve skutečnosti s vašimi zkouškami na post Mistra lektvarů?“
„V současné době mám dostatek kreditů na úspěšné završení zkoušek, i kdybych posledními dvěma testy neprošel. Což se nestane.“
Sheppard vypadal zádumčivě. Skoro bylo slyšet, jak se mu štěrk v očích rachotivě převaluje, zatímco poletoval pohledem z jednoho na druhého.
„Pottere,“ protáhl, „jaký je váš názor na vašeho milence?“
„Draco je mimořádně schopný,“ vyštěkl Harry navztekaně. Sheppard mrknul. Draco se zajíkl. A Harry v hrůze smrtelně zrudl.
„Jako zákonodárce,“ vydechl sípavě, „myslel jsem jako zákonodárce! Je zkušený v soubojích, skvěle ovládá obranu proti černé magii i základní kouzla černé magie, je geniální v lektvarech, má pozoruhodnou citlivost na vnímání magie…“
„Pochopil jsem,“ přerušil ho Sheppard suše. Zvedl se, vykročil ke dveřím. „Následujte mne.“
Mlčky vyrazili za ním, bok po boku, oba se přepečlivě vyhýbali vzájemnému kontaktu. Opustili rudé patro, Sheppard ignoroval projevy soustrasti za ztracené muže, vystoupali do šedého poschodí.
Sheppard rázoval chodbou, opět ignoroval různě hlasité uctivé pozdravy ostatních šedých hábitů. Zastavil u bytelných, jednoduchých dveří.
„Má kancelář,“ oznámil. „Pottere. V pondělí, v sedm hodin, ta kniha. Na mém stolu. Malfoyi. V pondělí, v sedm hodin, zde. Oba složíte přijímací zkoušky pod mým dohledem.“
Chodbou to zašumělo desítkami hlasů, Sheppard otevřel dveře, vstoupil, zavřel. Loučit se bylo zjevně likvidátorsky nepřípustné.
„Blahopřeji, pane Pottere, výtečná práce,“ oznámil Severus se známým škodolibým potěšením, „přesně jako váš první den v Bradavicích. Je teprve časné odpoledne a už vás část vašich kolegů nesnáší, část zbožňuje, Draco je zoufalý a vašeho velitele ukrutně bolí hlava. Jsem nadšený.“
Draco musel v prvním patře absolvovat důkladnou prohlídku bystrozorským lékouzelníkem. Trvalo téměř hodinu, než muž zkonstatoval očividné; že je Draco zdravý. Aspoň se ze špitání kolem plížících novicek Milosrdného Merlina dozvěděli, že Holcomb je stále v bezvědomí a v cele předběžného zadržení. Lékouzelnici, která Holcombovi pomáhala zatajovat vážnost a četnost Dracových zranění, právě vyslýchal sám Pastorek.
Na závěr Draco obdržel úsečný vzkaz, že je pro zbytek dne uvolněn do domácí péče, podepsán ministr Brousek. Jelikož Harry prozatím oficiálně žádného nadřízeného neměl, přemístili se domů do Carwynské roklinky.
Za celou dobu spolu stěží prohodili slovo. Harry se vyhýbal očnímu kontaktu tak urputně, div že nezačal šilhat.
„Dáš si… ehm, čaj? Třeba. Nebo… něco.“
„Harry?“ pronesl Draco jemně. „Podívej se na mě.“
Harry sebral všechnu nebelvírskou odvahu – a ještě si kousek vymyslel – a obrátil se čelem k němu. Upřel zrak na Dracovu bradu.
Jsem v háji. Jsem totálně v háji. Severusi, mohl by ses prosím aspoň pokusit a přestat se tak poťouchle usmívat?!
„Harry?“
„Jo, jasně, já… vždyť víš… já tě mám rád… taky,“ vymáčkl ze sebe, namáhavě vydechl, „a hodně a… tak všechno.“
Minuta ticha. Harry proklel všechny lektvary světa, speciálně jeden konkrétní, proklel Shepparda a jeho stupidní otázky, slíbil modré ze dna vodnímu kdovíčemu, co Lenku pro dnešek odvedlo, zrovna se chystal nabídnout Merlinovi svou hůlku, když…
Když se Draco rozesmál. Ne, on se rozchechtal jako absolutní šílenec na pokraji kolapsu, zlomený v pase se opíral o kuchyňský stůl, po tvářích mu stékaly slzy, Draco se řehtal, až se zajíkal.
Zbláznil se. Pravděpodobně.
„Draco?“ hlesl Harry nejistě.
„Promiň, já nemohl… nešlo… prostě to nešlo… Harry, promiň, nemohl jsem,“ vyrážel ze sebe hýkavě, „já vážně nemohl… odolat, Merline! Kdyby ses viděl! Já umřu…“
Harrymu se rozšířily panenky. Pochopil. Dravě nasál vzduch.
„Ty jsi to udělal schválně!“ zaječel. „Bídáku! Ty že seš přítel?! Věnuju tě na charitu! To Veritasérum už nefungovalo, že ne?! Jasně, že ne! Merline, proč jsem tak pitomej?! Jsi úplně stejnej jako Severus, oba máte naprosto otřesnej smysl pro humor! Cože, ne, tohle nebylo vtipný, vůbec to nebylo vtipný, bylo to třeskutě ujetý!“
A přelila ho úleva, odlehčení, přešlo v pobavení, ze svalstva se odpařovala tíseň, nervozita, nepojmenovatelný strach, Harry se smál, praštil pěstí Draca do zad, oba to rozesmálo ještě víc.
„Už nemůžu,“ zasténal Draco zničeně, „úplně všechno mě bolí, pro Merlina, už mě nerozesmívej.“
„Málem mě z tebe trefil šlak. Milost zamítnuta.“
„Dost! Prosím!“ svíjel se Draco. „A nechci vědět, co je šlak.“
„Blbečku,“ roztřásl se Harry novým záchvatem. „A já tam ještě halekám, jak jsi mimořádně schopnej! Merline.“
„Přestaň,“ zasípěl Draco, „když jsi to tam na něj zařval, málem jsem spadl pod stůl. Dobré nebe, a ty jsi tak zrudnul, myslel jsem… Ne. Dost. Mír.“
Harry neměl dostatek kyslíku na reakci. Svíral bolavé břišní svaly, bránici jak plátek řízku poctivě naklepaného dlažební kostkou, zničeně lapal po dechu.
Trvalo to asi dvacet minut a tři zcela bezdůvodné poryvy smíchu, než se oba dali jakž takž dohromady.
„Je po mně,“ šeptnul chroptivě.
Draco jen mávl rukou, bezvládně mu padla do klína.
„Uf,“ oznámil konečně. Narovnal se. „Díky. Tohle jsem potřeboval. Byl to docela mizerný den.“
„A to se tě nesnažil sežrat šestihlavej karbanátek.“
Dracovi klesla brada na prsa.
„Vzdávám to,“ zaskřehotal, „pojď, oběsíme mě.“
„Můžu se nejdřív vysprchovat?“
„Já taky.“
Harry otevřel pusu. Zavřel ji. Otevřel.
„Já jsem idiot. V tom případě ty musíš být améba.“
„Dobře. Co je améba?“
„Strašně chytrý zvířátko. Jdu první. A zamknu se.“
Osprchovali se. Každý zvlášť. Dali si čaj. Draco připravil Harryho, Harry Dracův. Posadili se ke stolu, promíchali zlatavou směs v šálcích.
„Nedívej se na mě,“ pronesl Draco, „ještě se necítím zcela příčetný.“
„V zájmu zachování míru se zdržuji poznámek,“ utrousil Harry; taky sledoval svůj čaj. Hluboký nádech, natáhl ho skoro do střev. „Tak jo. Vážná tvář. Proč jsi mu to řekl? A nesnaž se mi tvrdit, že sis ze mě chtěl jen vystřelit, na to znám Zmijozely moc dobře.“
„Chci se zeptat. Musím se zeptat.“ Draco stisknul víčka. „Mám základní znalosti ohledně mudlovských zbraní, ale… jak se střílí z lidí? To tě jako chytí za nohu a zmáčknou… Vlastně to vědět nechci. Ne. Nechci. Proč ke mně neustále přichází informace, o které absolutně nestojím? Nejspíš na lidi působím příliš inteligentně. Důvěryhodně. Musím na tom zapracovat.“
„Skončil jsi?“
Draco rázně kývnul.
„Totálně. Vážná tvář.“
„Děkuju.“
„Není zač.“
„Takže proč?“
„Stejně si to už mysleli. V pondělí si o tom bude šuškat půlka ministerstva; čím víc bychom to popírali, tím by to bylo horší. Tak proč nedat Sheppardovi falešný pocit výhody? Nakonec, třeba se to bude jednou hodit, nikdy nevíš. Plus hlavní výhoda – pokud si bude ministerstvo myslet, že jsi opět hluboce zamilovaný, bude doufat, že časem na Severusovu vraždu zapomeneš. Přestanou být tak ostražití. Vidíš? Tohle znamená myslet jako Zmijozel.“
„Ale co Lenka?“ namítl Harry rozpačitě.
„To bude v pořádku. Vysvětlím jí okolnosti, ona to pochopí, neboj.“
„A… tobě ta fáma nevadí?“
„Mít prospěch z toho, že jsem zdánlivě vyvoleným Vyvoleného? Ne. Mám se omlouvat?“
„Netřeba. Večer mi připomeň, že chci udělat zápalné oběti jako poděkování Merlinovi, že jsem Nebelvír, díky. Ale vážně, Draco. Jsem rád, že jsme se zbavili Holcomba, a jestli tohle trochu pomůže, abys byl se mnou likvidátorem, jsem za to vděčný. Jen chci, abys věděl, že já vím, že na to máš. Sám, svými schopnostmi. Nebýt toho parchanta, byl bys bystrozorem dávno. Skvělým bystrozorem.“
„Je od tebe laskavé, jak pečuješ o mou hrdost,“ poznamenal Draco s lehkou uštěpačností. „Zkus si na to vzpomenout, až budu opět umírat v mukách, a netul se ke mně. Ale jinak, děkuji. Za záchranu života. Že jsi přišel. Za tu ránu. Nápad s Fidentiou; ačkoliv zrovna tohle bylo stupidní.“
„Vyšlo to! Dokonce líp, než jsem čekal. Ale jasný, pochopil jsem; příště se dotyčného nejdřív zeptám, jestli mě náhodou nepovažuje za Pottermorta. …U krutinohy! Zapomněl jsem! Lenka se ráno vrátila, že nad Bradavicemi byla bouřka, že bude pryč pár hodin, možná týden, že se jakési děsivé triády stěhují do vnitrozemí a že nechce nechávat vzkaz, protože ji arogantně bolí hlava. Nechtěj po mně, abych ti cokoliv z toho vysvětlil. Ztratila mě u pár hodin, možná týden.“
„Tím se netrap. Málokdy se mi podaří dešifrovat její zprávu dřív, než se vrátí. Naučil jsem se extrahovat důležité – je živá, teď tu není a někdy dorazí.“ Draco pomalu upil svého hnědozlatého čaje, měkce zavoněl po růžích. „Tak už mi to prozradíš? Za tu Avadu by bez potíží skončil v Azkabanu. Co je horšího než Azkaban?“
„Seslal jsem na Holcomba ještě jedno kouzlo. Rigor cantatis.“
Draco celkem úspěšně zamaskoval zklamání.
„Zmrazil jsi mu tři čtyři kouzla. S ohledem, že jde o tebe, možná i sedm. Ano, to je přijatelně hrozné, zvlášť pro bystrozora a velitele výcvikového centra.“
„Už jsem ho jednou použil. Před lety, ve škole. Před pochodem na Londýn. Na Siriuse; zmrazil jsem mu něco málo přes třicet kouzel, než jsem to ukončil pomocí Finite. Draco? Zavři pusu. Vypadá to divně.“
„Třicet. A musel jsi to ukončit. Před plnoletostí.“ Draco se zhluboka napil. Postavil šálek na talířek. Pohlédl na Harryho. „Je ten čaj dobrý? Spí se ti tu dobře, nepotřebuješ třeba polštář navíc? Nebo můj dům? Vyleštit boty?“
Harry se sladce usmál. „Kreténe.“
„Odpusť, to se jen chvilkově projevil můj chatrný pud sebezáchovy. Už se to nebude opakovat.“ A nechal prasknout svou masku nevzrušenosti, udělal rázné gesto vítězů. „Jo! Sakra. Jo! Tohle je milionkrát horší než Azkaban! Skoro bych tě objal. Odolám. Harry, to je fantastické! Nic, absolutně nic na světě není horší, vlastně jsi z Holcomba udělal motáka na kdoví jak dlouho. …Zatraceně. Budou tě podezřívat.“
„Nejspíš,“ trhnul Harry rameny. „Začínám chápat, že mě teď budou podezřívat všichni ze všeho. Nevadí mi to,“ ujistil Draca chvatně. „Protože dokázat mi nemůžou nic. Stínová magie je na záškodničení perfektní. Prostě jsem lékouzelníkům přidal novou noční můru; jeho magie i portály zůstanou v dokonalém pořádku, pouze nedokáže udělat jediné kouzlo.“
„Zničí ho to. Myslím, že nějaké disciplinární řízení a ztráta zaměstnání se mu bude jevit jako podružná nepříjemnost; totálně ho to zničí. Ano,“ vydechl Draco nepřítomně, a jako by z něj spolu s kyslíkem vyšla všechna bolest, ponížení a zoufalství uplynulých dvou let, na těch pár okamžiků vypadal šťastný.
„V to doufám,“ řekl Harry tiše.
Sledoval Draca.
Na tenhle pocit svou bílou místnost nepotřeboval. Vnímal ho jasně. Ne. Neměl výčitky. Neproblikla jediná jiskřička provinilosti, že je nemá. Cítil se spokojený.
Ať cesta za pomstou znamená cokoliv, teď to věděl. Už po ní kráčíme, bratříčku.
První malé vítězství. První ztráta.
Kéž existují elysejská pole i pro lásku berušek.
Odpoledne znaveně předalo své žezlo podvečeru, obloha získala břidlicový nádech. Kuchyň s vázou plnou slunečnic vypadala jako poslední ostrůvek léta. Zachumlaná do nasládlé vůně čaje jak do vlněného šálu je objímala září očarovaného lustru, s girlandami popínavého břečťanu.
Draco povečeřel tuňákový sendvič, Harry medové slzy Illacrima. Uvařili novou várku čaje.
A jen tam tak seděli, v tom tichu, vůni, světle. I jejich věrný společník pán Žal v podivném smíření usedl do jednoho z koutů místnosti, s něhou navlékal na nit své slané průsvitné perličky, dlouhý byl jeho náhrdelník, předlouhý.
„Nemusíš mi to říkat,“ vyslovil Draco tlumeně; asi nechtěl rušit onu vzácnou harmonii němého souznění, jednoho s druhým, obou s jejich maličkým světem, ohraničeným kuchyňskými zdmi. „Ale nikdy jsem neslyšel o žádném způsobu, jak přelstít Veritasérum. Tedy, kromě vymazání vzpomínek. Jenže já si na vše vzpomínal naprosto zřetelně. A navíc to bylo kontrolované, na všechny ostatní otázky jsem musel odpovědět pravdu.“
Harry váhal. Mohl Dracovi říct o Lamii? Když jeho jediné zkušenosti s ní byly jemně řečeno drastické? A mohl riskovat prozrazení Jonese, kdyby příště u Veritaséra s Dracem nebyl?
Ale nechtěl mu lhát.
Ach ty úžasné zmijozelské zlaté střední cesty a jejich diplomatické polovičaté lžipravdy. Začínal jim přicházet na chuť.
„Nevím, jak to funguje. Popravdě nemám ani mlhavou představu. Ale… máme jistého spojence. To on to zařídil. Víc ti prozradit nemůžu, promiň. Aspoň ne teď.“
„V pořádku,“ kývl Draco. „Je spolehlivý?“
Harry udělal neurčitý posunek.
„Je nebezpečný. Je užitečný. A je všehoschopný. Spolehlivost nebude jeho největší přednost.“
„Co ví?“
„Ohledně našich záměrů? Všechno.“
„To není dobré.“
„Má svůj vlastní cíl. Který se nějakou náhodou slučuje s našimi… potřebami. Nedělej si starosti, Draco; nechceme ovládnout svět ani žít věčně. Se vším ostatním je nám ochotný pomoct.“
„Jak moc pomoct?“
„Hodně,“ řekl Harry.
„Jeho podmínky?“
„Žádné.“
Draco zachmuřeně přetáčel šálek v dlaních.
„Moudré by bylo se ho zbavit; disponuje informacemi, které by nás mohli zničit, a neklade si požadavky. Příliš nevypočitatelné. Jaký z něj máš pocit ty?“
„Že ho nemám rád. A že hodlám využít naprosto všechno, co je mi ochotný nabídnout.“
„Dobře,“ pronesl Draco; tónem, že je rozhodnuto. „Chceš mi povědět o tom, co se stalo v Ardaře? Kolují úplně šílené historky o nepříčetném masakru, a to jsem jich zaslechl sotva pár, než jsem na sebe neprozřetelně Holcomba upozornil.“
„Nepříčetný a šílený to docela vystihuje. A masakr to byl. Sheppard ztratil šest likvidátorů. Mezi nimi lékouzelníka a Mistra lektvarů, jak jsi jistě už pochopil.“
„Napadlo mě to. Bylo to hodně zlé?“
Harry vyhlédl z okna do zahrady. Podzimní chlad padajícího soumraku studeně dýchl na skleněné tabule.
„Nemusíš o tom mluvit. To nic, Harry.“
„Jen přemýšlím, jak mám vyjádřit ano i ne zároveň.“
Ozvalo se zaklepání na vchodové dveře, Draco poplašeně vzhlédl, ztratil se v myšlenkách natolik, že nevnímal narušení ochranných zón kolem pozemku? Vzápětí mu tváří probleskl zmatek, nejistota.
„Vyřídím to,“ oznámil, vyskočil od stolu, odchvátal do maličké předsíně.
Do kuchyně se nevrátil sám.
Žena mu s děkovným pokývnutím dovolila odebrat a pověsit svůj tmavý hábit, pohlédla na Harryho. Nepoznal ji. Ne hned.
Její drobný obličej vždy plný laskavosti, milující rozhodnosti, něhy, všeodpouštějící jas jejích zorniček – to všechno bylo pryč.
Zůstaly temné kruhy pod očima, úzká linka rtů, tvrdý pohled.
„Dlouho jsme se neviděli, Harry,“ řekla madam Pomfreyová; hlas pustý jak půda vyčerpaná staletím, smířená, že na ní už nikdy nic nevykvete.
Usedla za stůl, Draco přisedl k Harrymu.
„Smím vám nabídnout…?“
„Ne, děkuji,“ přerušila ho, „nezdržím vás dlouho.“ Položila paže na stůl, zakryla jednu malou dlaň druhou. „Pokusím se být stručná. Nevím, co všechno víte. Nevím, co všechno vědět chcete. Buďte tedy prosím zcela svobodní a přerušte mne kdykoliv.“
Posadila se zpříma.
„Stejně jako vy, Draco, s Albusem, i já jsem tajně navštívila onoho osudného listopadu ministerskou márnici. Předpokládám, že jsme všichni nakonec usoudili totéž; že Severus zemřel Polibkem.
Mimoto jsem v záhybu jeho košile našla stopové prvky Paratacamitu. Jde o nesmírně vzácný druh nerostu, který se velmi dávno těžil v Cornwallu, než byly jeho zásoby vyčerpány. Rozhodně ho nenajdete v Londýně, kde bylo Severusovo tělo objeveno. Je pouze jedno místo, kde se dosud nachází. Pro své magické schopnosti posilovat štíty byl použit do runových znaků. A to ve Věži nářků.“
„Měli jsme pravdu,“ zašeptal Harry.
Zjistil, že drtivě svírá Dracovu pravičku. Ale nebyl schopen se ho pustit; možná za chvíli, možná až vstřebá, že hrůzná realita je skutečně hrůznou realitou, nikdy víc žádné pochyby, žádná naděje. Možná se ho nedokáže pustit už nikdy.
„Zavraždili ho s požehnáním ministerstva,“ pronesl Draco zastřeně, vzdáleně.
A možná to byl on, kdo Harryho dlaň svíral, snažil se rozmačkat záprstní kůstky.
„Ano,“ kývla. „K tomuto závěru jsem došla. A proto jsem opustila Bradavice, přihlásila se jako lékouzelník u bystrozorů. Během uplynulých měsíců se mi podařilo získat sympatie několika svých starších kolegů.“
„Proč?“ bylo vše, na co se Harry zmohl.
„Protože každé popravy se účastní jeden ministerský lékouzelník. A já ho chci najít. Chci najít muže, který zavraždil mého Severuse,“ řekla malá dáma. „A chci jeho smrt.“
Byl to Harry, kdo k ní natáhl volnou ruku. Položil ji zlehka na její paži.
„Madam Pomfreyová, pokud jste si tím absolutně jistá…“
„Poppy. Říkejte mi Poppy. A ano. Jsem.“
Zhubla. Vrásky na její tváři, kdysi stvořené ze statisíců úsměvů, byly dnes prostě rýhami; ostrými, hrubými. Už se neusmívala. Dávno ne.
Pohladil ji bříškem palce. A jemně stiskl.
„Pak tedy vítejte, Poppy. Teď už jsme tři.“
Kratičce semkla víčka, rysy jí proběhla úleva, zoufalství, hněv. Naděje.
„Děkuji. Doufala jsem… ale pochopila bych, kdybyste… oba dva jste tak mladí, nechtěla jsem vám ničit budoucnost, ještě stále můžete…“
„Dovolím si nesouhlasit,“ ozval se mužský hlas, všichni sebou trhli, Draco s Poppy zbledli děsem. Harry vzteky.
„Nyní jsme čtyři,“ dokončil Ianto Jones nevzrušeně, přisedl k nim ke stolu.
„Vidíte támhle ten divný obdélník ve zdi? Umí se hýbat, dokonce na dvě strany, říká se tomu dveře,“ pronesl Harry jedovatě. „Takový malý zázrak, když projdete skrz, jdete dovnitř, otočíte se – a najednou jdete ven. Dovnitř, ven, dovnitř, ven; fakticky to funguje. Je to úžasný, to prostě musíte někdy vyzkoušet.“
„Vskutku? Zní to báječně; definitivně to zkusím. Má to jen zcela nepatrnou nevýhodu, viděli by mě všichni bystrozoři a likvidátoři, co se tak dovedně ukrývají podél vašeho pozemku, pane Malfoyi. Vzpomínky na vás, madam Pomfreyová, jsem si dovolil jim odstranit,“ sklonil se důvěrně k malé dámě. „Nyní, pane Pottere. Byl byste tak laskav a představil mne mým novým kolegům?“
„Na vás se těžko zapomíná,“ zachraptěl Draco, žilky prokrvující kůži obličeje to pro dnešek zřejmě vzdaly, zůstal voskově žlutobílý.
„Vrchní palatine Jonesi,“ pokynula Poppy stroze, jen dlaně svírající křečovitě jedna druhou ji prozrazovaly, tvář zůstala jak vyřezaná ze slonoviny.
„To je milé, děkuji,“ pousmál se Jones. „Přesto, domnívám se, že vám pan Potter dosud nesdělil jistou drobnost.“
Harry se nedůvěřivě zamračil.
„Konkrétně kterou drobnost? Že jste Lamie nebo že jste se dnes po ránu stavil v Ardaře na rychlé občerstvení u McKanibala?“
„Jelikož nejsem člověk, je definice kanibal poněkud zavádějící, ale budiž, nebudeme bazírovat na detailech. Ohledně prozrazení mého prvotního původu, to rozhodnutí nechám na vás. Jen si dovolím upozornit, že lidé mívají poměrně protivný zvyk reagovat zvláštně. A tato nepohodlná tělesná schránka je pro dnešek již celkem opotřebená.“
„Přestaňte o sobě mluvit ve třetí osobě,“ zavrčel Harry, „vypěstujete mi schizofrenii. Řeknu jim o Ardaře.“
Jones mu nepatrně pokynul.
„Ianto Jones je neregistrovaný zvěromág,“ řekl Harry. Nadechl se. „Dnešní čistka v řadách likvidátorů je jeho práce,“ vychrlil.
Draco nemrknul.
„Ardara,“ zkonstatoval flegmaticky. Pokud se za tím slovem skrýval otazník, bídně zhynul někde cestou.
Zato Poppy ožila. Její bezvýrazně pustý výraz nahradil ledový, strohý. Odhodlaný. Úplně cizí.
„Proč?“
„Pan Potter mne požádal o pozici likvidátora.“ Jones pokrčil rameny. „Měli plný stav.“
„Proč?“
Jones ji okamžik sledoval, zkoumal.
„Ze dvou důvodů,“ pronesl nezvykle vážně. „Pochopil jsem, že touha po pomstě, či spravedlnosti, je momentálně to jediné, co pana Pottera drží při životě.“
„Proč vás to zajímá?“
„Příliš osobní,“ usmál se shovívavě, mezi řádky jasné: Neptej se. Víc neřeknu.
Harry se neubránil postrannímu pohledu na madam Pom… Poppy. Vždy z ní sálala vřelost, smích, láska; dnes její vnitřní oheň planul studeně, sibiřský severák zdobený třpytem jinovatky. Takový mráz, Severusi…
„Druhý důvod?“ zeptala se.
Jones mírně naklonil hlavu do strany. Přemítal.
„Kdybych snad někdy plně pochopil význam toho slova, kdybych snad někdy pocítil potřebu jím někoho označit… pak by mým jediným přítelem byl Severus Snape.“
Poppy se prudce odvrátila, skryla před nimi svou tvář. Jejich souputník pán Žal se zvedl, objal ji jako drahou dávnou známou; a už zase si hověl ve svém koutku, navlékal, navlékal, bylo tolik toho k navléknutí.
„A kdyby to snad někomu z přítomných uniklo, tady náš Jones je tak trošku sociopat,“ utrousil Harry.
„To Veritasérum,“ ozval se Draco, jako by se právě probudil, „dotkl jste se mě. Během té jediné otázky, kdy jsem dokázal lhát. To vy. Vy jste to nějak ovlivnil.“
Jones mu pochvalně pokynul.
„Bylo nutné zbavit pana Pottera veškerého podezření, Pastorka, Shepparda a především ministra tato konkrétní otázka zajímala víc než cokoliv jiného. Víc než Ardara. Díky vaší výpovědi jsme získali mnohem větší prostor. Což je důvod, proč jsem dnes přišel.“
Hmátl do kapsy, cosi vylovil, rozevřel dlaň. Leželo tam několik droboučkých podlouhlých krystalků černé barvy s duhovými odlesky.
„Nuummit. Grónský drahokam, jehož stáří je zhruba tři miliardy let. Dnes je už téměř zapomenut, třebaže v sobě ukrývá nejhlubší sílu samotné Země. Nutno říct, k našemu prospěchu. Má mnoho magických schopností; neutralizovat Veritasérum je čistě vedlejší efekt. Ale jak jsme dnes poznali, poměrně příhodný vedlejší efekt. Přesto i v tom spočívá nebezpečí. Skutečnost, že na vás nebude Veritasérum účinkovat, znamená nesmírnou obezřetnost ohledně vašich odpovědí.“ Rozhlédl se po přítomných. „Nejen pan Malfoy, každý z vás může skončit u výslechu. To bude vyžadovat vysokou úroveň sebeovládání, soustředění. Odpovídat rychle, občas přiznat něco nepříjemného či důvěrně osobního, ale neprozradit nás. Cítíte se na to připraveni?“
„Ano,“ kývl Draco okamžitě, sebevědomě. „Tohle dokážu.“
„Myslím, že ani já s tím nebudu mít problém,“ přitakal Harry, jeho nitroklid a bílá místnost mu poskytne stejnou službu jako Dracova mnohaletá zkušenost se zmijozelskou diplomacií.
„Ano,“ vyslovila Poppy prostě.
Harryho bolavě napadlo, že Draco získal tvrdost diamantu neschopného milovat, on hněv a rudé oči, Poppy svou vlastní dobu ledovou.
Jones sklopil zrak k Nuummitu.
„Pro Severuse,“ řekl.
Jeden krystalek se zvedl do vzduchu, zvolna přistál na Dracově hrudi. A vsákl se dovnitř. Skrz látku, kůži, svalstvo, okostici.
Draco se trochu nejistě dotkl daného místa.
„Nebude to poznat?“
„Madam Pomfreyová, kdybyste byla tak laskava,“ pokynul k ní Jones. „Je přímo v hrudní kosti.“
Poppy už stejně měla hůlku v ruce, seslala na Draca několik diagnostických kouzel. A znovu. Soustředěním se jí zvrásnilo čelo.
Sklonila hůlku.
„Nenašla jsem ho. Ani nic mimořádného. Cítím jen velmi jemnou změnu v magickém jádru.“
Jones spokojeně přikývl. „To znamená, že se bez potíží ujal. Nyní vy, pane Pottere.“
Nuummit do něj vklouzl stejným způsobem, vůbec to nebolelo, snad trochu hřálo. Poppy ho opět zkontrolovala.
„Madam.“
„Vy ho už, předpokládám, máte?“
„Jako palatin bych jinak těžko utajil své schopnosti zvěromága. Je účinný i vůči talentu půvabné slečny Cassidyové.“
„Pak směle do toho.“
Jones do ní vkouzlil poslední krystalek, Poppy zkontrolovala sama sebe.
„V pořádku. Děkuji. Takže, nyní jsme… čtyři,“ dýchla. A narovnala se, rázně přitakala.
„Možná bych si přeci jen dala trochu čaje, kdybys byl tak laskav, Draco.“
Hbitým kouzlem připravil celou konvici, přivolal ji na stůl, čisté šálky, nalil všem.
Zvolna upila, nechala vřelé teplo polaskat vyprahlé, sevřené hrdlo. Dokonce jí to vrátilo nepatrnou jiskřičku do těch matných očí.
„Prozatím jsem zjistila toto: popravy probíhají podle přesně stanovených pravidel,“ spustila, tón pragmatický. „Vždy je přítomno sedm lidí; ministerský lékouzelník, dva bystrozoři, dva likvidátoři, dva palatini. Lékouzelník na výběr nemá, účastní se ten, který má v daný moment službu. Ovšem souhlas s touto součástí své kariéry zcela vědomě podepisuje v okamžiku přijetí.
Se zákonodárci je to komplikovanější, každá sekce musí nabídnout k dispozici dvacet dobrovolníků. Takže to máme dvacet bystrozorů, dvacet likvidátorů, dvacet palatinů, kteří tam mohli a nemuseli být. Jejich seznam existuje, bohužel k němu má přístup pouze ministr. Mýlím se v něčem, pane Jonesi?“
„Nikoliv. Bohužel. Dokonce ani já nedisponuji informací, kteří z mých mužů patří mezi dobrovolníky, jejich přihlášení do programu má zcela specifické ochranné zajištění.“
„Můžeme ten seznam získat?“ zeptal se Harry.
„Není to nemožné,“ připustil Jones vlažně. „Ale potřebuji čas na vytvoření plánu.“
„Máte ho mít,“ odvětila Poppy briskně.
„Jen šedesát podezřelých. To je lepší, než jsem doufal,“ řekl Draco, „výborně.“
„Ne tak docela. Doneslo se mi, že ve výjimečných případech si všichni po provedení popravy odstraní vzpomínky,“ poznamenala Poppy. „Napadá vás, jak zjistit pravdu, pokud si skutečně vzpomínky odstranili?“
„Jonesi?“ otočil se Harry automaticky na něj.
„Excelentní nitrozpytec s mnohaletými zkušenostmi by možná mohl dokázat vyvolat mlhavé, nesouvislé útržky. Například závan vůně. Část slova. Čísi ošoupané boty. Byl by doslova zázrak, kdyby nám cokoliv z toho pomohlo. Což nevadí – je i jiný způsob, mnohem prozaičtější. A stoprocentně průkazný. K tomu ale později, mám dojem, že madam Pomfreyová již cosi zjistila.“
„Ano,“ kývla, „první záchytný bod. Onoho dvacátého čtvrtého listopadu měli na ministerstvu službu dva lékouzelníci. Alex Skinner a Damian Powell. Neexistuje žádný zápis, že by budovu opustili. Ovšem v ten den odpoledne došlo na Útvaru pro nápravu nevydařených kouzel k nehodě a všechny tři zraněné zaměstnance podle lékařských záznamů ošetřil Powell. Možná šlo o lehčí úrazy, dva lékouzelníci nebyli třeba.“
„Nebo tam Skinner nebyl,“ doplnil Harry.
Poppy rázně kývla. „Nebo. Jenže to byl Powell, který se zmínil o jistém palatinovi, co se mu svěřil s nepochopitelným výpadkem paměti. Z konce listopadu. Derek McGinley, tak se jmenoval ten palatin. Říká vám to něco, pane Jonesi?“
„Znám ho. A prověřím.“
„Powell vypadal, že mu to dělá starosti. Mohla to být náhoda. Čistě profesní obava. Stejně tak mohla být náhodná ona ztráta paměti.“
„Ne, Poppy, tohle je skvělý začátek. Promluvíme si s oběma lékouzelníky. Koho navrhujete prvního?“
„Skinner,“ řekla Poppy.
„Powell,“ řekl Jones. „Kdybych se měl podílet na smrti životní lásky Vyvoleného, jedno bych udělal docela jistě. Zajistil si alibi. Powell má alibi.“
„Dobře. Stejně jsem zvažovala, že odstraním oba. Bylo by to méně nápadné,“ řekla malá dáma a napila se čaje z francouzských růží.
„Prozradíte nám nyní ten stoprocentní způsob prokázání jejich viny?“ přerušil nastalé ticho Draco. „Nechci vypadat zvědavě. Ale jsem.“
„Měl jsem jisté tušení. Které se mi šťastnou náhodou podařilo dnes v Ardaře potvrdit.“ Jones jim všem věnoval pomalý, intenzivní pohled. „Severus své vrahy označil.“
„Nikdy!“ ozvalo se divokým trojhlasem.
„Severus by je nikdy neproklel! A kdyby ano, pak způsobem, který by mu zachránil život; tohle je stupidní,“ vyjekl Draco.
„Severus odjakživa trpěl výčitkami svědomí; ať ho odsoudili za cokoliv, to ubohé dítě ten příšerný trest přijalo bez jediného slova protestu,“ namítla Poppy hořce.
„Severus by v žádném případě nezanechal jakoukoliv stopu, která by kohokoliv z nás mohla svést na cestu pomsty,“ řekl tiše Harry. Na to nás všechny příliš miloval.
Jones se drobně pousmál.
„Všichni máte pravdu,“ pronesl zvolna. „A všichni se mýlíte. Severus je skutečně označil. Nevědomky. Pane Pottere, vy jste četl Necronomicon. Co stálo v Berithově úvodu?“
„Krev nikdy nelže,“ odvětil Harry roztržitě. Nerozuměl, kam tím míří.
„Velmi správně. Jeden z důvodů, proč je černá magie považována za tak nebezpečnou. Krev totiž nikdy nelže. Nebyla snad vaše a jeho krev součástí Permisceo evitery? Spojila vás nejen magicky, ale i pokrevně. Jeho vrahové zavraždili část vás, pane Pottere. A to velmi fyzicky. Evitera je označila. Každého, vepsala to do nich. Chtěli jste nezvratný důkaz? Severus nám ho dal. Svědectví krve. A krev prostě lhát neumí.“
„Jak to funguje?“ zeptala se Poppy.
„Stačí pár kapek. A pan Potter bude vědět. Jen on, nikdo jiný.“
„Ten nápis,“ vydechl Harry. „Myslel jsem… ale vy jste ho nenapsal.“
Jones drobně kývl. „Ne. Já ne.“
„To skýtá skvělé možnosti. Nakonec ten seznam třeba ani potřebovat nebudeme,“ ozval se Draco nadšeně, „Poppy, vy mezi bystrozory máte skvělou příležitost sbírat krevní vzorky, já s Harrym se o to pokusím mezi likvidátory, a vy, Jonesi, mezi palatiny.“
„Žádný problém,“ přitakala Poppy.
„Zajisté. Udělám, co bude v mých silách, ačkoliv seznam dobrovolníků rozhodně uvítám. Vám to asi uniklo, ale každá sekce zákonodárců čítá dvě stě osob. Třeba jsem pouze paranoidní, ale při takovém počtu by si toho možná mohl někdo všimnout,“ prohodil Jones sarkasticky.
Harry na něj pohlédl zpříma.
„Chci vidět vaši krev.“
Jones neřekl nic. Neobtěžoval se ani změnou výrazu. Prostým Sectum nařízl kůži v dlani, nechal na desku stolu skanout pár rudých krůpějí.
Nic se nestalo. Žádný nápis, ani mlhavé zachvění.
„V pořádku. Děkuju.“
„Není zač.“ Jones uzdravil svou dlaň, dalším kouzlem očistil stůl.
„Vlastně tohle je důvod, proč jsem dnes přišla,“ ozvala se Poppy. „Dnes přijali do laboratoří několik důkazů z Ardary, včetně krevních odběrů z místa činu. Prý sis vyžádal jméno jednoho konkrétního, Harry. Nemohla jsem nepostřehnout, že ti ho nemají v úmyslu sdělit. Zní Levan Foster. Likvidátor čtrnáct let, dvě vyznamenání za odvahu.“
„Nic mi neříká,“ pronesl Harry zvolna. A v duchu to jméno ještě jednou převalil na jazyku. Chutnalo sladkotrpce, s kovovým dozvukem. „To jeho krev mi tam zanechala vzkaz. A skutečně ho nikdo jiný neviděl. Jen já.“
„Jaký vzkaz?“ zeptali se současně.
Harry pohlédl na Draca. Na Poppy. Na Jonese.
„Vinen,“ řekl. „Tohle tam bylo napsáno. Vinen.“
A vzpomněl si na hořící stodolu. Na ten žár. Na ten pocit.
„Chci zpátky. Chci vidět Severuse. Potřebuju ho vidět.“
„Zítra,“ řekl Jones unaveně.
„Pokud to tedy chápu správně,“ projel si Draco prsty své jemné vlasy, neposlušné opět padly do čela, sivé oči mu jiskřily zvláštním hlubinným svitem, „pak můžeme z našeho seznamu sedmi jednoho likvidátora škrtnout.“
Poppy stiskla víčka a na jediný nepatrný okamžik byla její tvář stejná jako kdysi. Plná života.
Otevřela oči. Ledová maska byla zpět.
Pozvedla květinový šálek k přípitku.
„Šest zbývá.“
_________________________________________________________________________
Konečně jsem vás mohla seznámit s Amadorem, postavou, která mi pod rukama ožila a začala mi šeptat svůj příběh sama (ano, on je otcem Tori), s Theoline, trochu lépe poodkrýt postavu Jonese - a především přivítat mezi námi mou milovanou Poppy.
Příští týden se na vás těší Severus se Žlutoočkou a dvě cesty tam a zpět. Zda dobré nebo zlé si opět netroufám hádat :-)
Děkuji vám všem. Přeji krásný den a milovanou náruč, která vás obejme. Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuji za kapitolu. Na to, jaký masakr obsahovala, byla neskutečně zábavná.
Některé hlášky si musím zapamatovat. Třeba dám tě na charitu... jo, to je dobré! Moc dobré.
Ještě jednou děkuji.
sen
(suzi brambora, 29. 3. 2017 11:56)
Moje nejoblibenejsi autorko! Uz jsem nekdy zminila, ze studuju literaturu? Takze toho mam nacteno celkem dost. A stejne jsi stale moje nejoblibenejsi autorka. Myslis, ze bys mi mohla treba nahodile nekdy poslat seznam knih, ktere jsi cetla a ktere te ovlivnily? Tvuj styl psani je naprosto unikatni. Je to vsechno, co si clovek od umeleckeho textu muze prat a jeste vic. Pises tak nadherne a ja pokazde hltam kazde tvoje slovo. Zadna cast neni nudna, protoze i kdyby byla nudna dejove, zpusob, jakym jazyk pouzivas, je brilantni a ja se pristihavam, ze ctu a uzivam si kazde slovo a kazde slovo sem patri tak jako kazda nota v Mozzartove Requiem, vsechno je presne tam, kde ma byt, dohromady vytvari dokonale mistrovske dilo. Ale ted z jineho soudku: rikala jsi, Klic mohl byt a byl pro mnohe znas unikem z reality, zatimco Stopy hledaji otazky. Priznavam se, a to je take duvod, proc pisu dnesni komentar, ackoliv jsem jeste tuto kapitolu ani nedocetla, ze Stopy me tak mocne vtahly, ze odpomitam se do te vlastni reality vratit. Radeji jsem dnesni dopoledne stravila ctenim tveho dila, nez abych sla do skoly - ne, oprava, ja proste nemohla jit do skoly, musela jsem v tomhle kouzelnem svete zustat o chvili dyl. Jako kdyby to byl muj vlastni monolit, ktery me chrani pred ne vzdy prijemnou a stastnou realitou. Ba co vic, dava pocit nadeje a snu, ze vsechno je mozne, ale predevsim - ze vsechno bude v poradku, a kdyz ne, tak to nevadi. Musim rict, ze jsem prvnich nekolik kapitol byla stejne nestastna jako Harry. Prece jenom, cist fanfikci na Harryho a Severuse, kde Severus je mrtvy, je ponekud nestastne. Pribeh Toma a Fay se mi libil, ale pozdeji jsem tyto kapitoly zacala preskakovat, ale jsem si jista, ze pri dalsim cteni uz nebudu, tak se nezlob. :) Zachvev nadeje a vasniveho cteni prisel nekolik kapitol nazpatek, kdyz se ukazalo, ze nam Lamie zmeni historii. Na to se moc tesim. A moc te prosim, nemysli si, ze stastne konce jsou jen pro Hollywood. I my, v zapadlych a studenych Cechach jej potrebujeme. Nelam nase prchliva srdicka. Dej Harrymu a Severusovi a nas stastny konec.
A ted jeste neco malo na zaver. Z vlastni zkusenosti si troufam rict, ze ti nejlepsi spisovatele nebyvaji zrovna temi nejlepšími a nejstastnejsimi lidmi, mozna je to tim, ze nechteji davat kus sebe ctenarum, kdyz uz to udelali ve svem dile. Ale ty jsi jina. Davas nam obrovsky kus sebe v Klici a ve Stopach a dalsi kus sebe davas fanouskum. Jsi vzdy nesmirne mila a laskava. Ackoliv jako spravny spisovatel obestrena tajemstvim. Preji ti ze srdce vsechno nejlepsi, preji ti krasny zivot, a pokud nemuze byt zdravy nebo dlouhy, vyzdimej z neho to nejvic, co ti dava a nabizi. A hlavne ti preji zivot v miru, s lidmi kolem tebe i se svym vlastnim nitrem.
Za ten familierni konec se omlouvam a loucim se s pozdravy a s nadeji! :)
Perfektní jako vždy
(Mak, 16. 2. 2017 19:49)
Milá Alice, opět děkuji za silnou kapitolu. Jsem velký fanoušek HP/DM, takže veškeré náznaky vítám s nadšením.
Krev nikdy nelže, to je perfektní! Moc se mi líbí, jak jsi vymyslela tyto stopy k Severusovi. Budu týmu držet palce, ať se jim podaří všechny najít!
Děkuji a myslím na tebe <3
Ach...
(Issabella , 15. 2. 2017 20:37)
Alice,
Děkuji ti! Nedostává se mi slov abych mohla náležitě opěvovat další dokonalou kapitolu. Abych mohla opěvovat Tebe. Jsi dokonalá! Miluji tvůj svět a bez mrknutí oka bych jej vyměnila za tuhle naši fádní realitu. A i kvůli tobě. Pak by jsi se nemusela trápit, stačilo by pár mávnutí hůlkou nebo Harryho dotek. Tak moc bych si to přála až se mi chce brečet.
Víru, sílu a lásku Alice. Merlin s tebou.
Děkuji
(AleNo!, 15. 2. 2017 17:48)
Kde po přečtení takového skvostu hledat slova, která by vyjádřila dojmy, pocity a emoce, a kde trpělivost k čekání na další pokračování? Bezbřehá fantazie, neočekávané jazykové prostředky, překvapivé metafory, vytříbený styl, to je naprosto jedinečný a vzácný koktejl namíchaný skvělou Mistryní slova Alicí.
Za vše, co jsem měla tu čest s hrdiny Stop i EK zatím zažít, děkuji, mnohokráte děkuji. Naprosto unikátní báječné zážitky.
Těším se na pokračování s neotřesitelnou vírou, že vše, a tím myslím opravdu VŠE, se bude ubírat stále k lepšímu. Přeji to nejen Harrymu a Severusovi, ale zejména a především Tobě, naše vzácná paní Alice.
Přeji Ti hodně Slunce, dostatek energie, sílu a odvahu při dokončování a zveřejňování nových kapitol a při překonávání obvyklých i neobvyklých životních nástrah každodenních života. Nesmírně si Tvého obdivuhodného úsilí, které vynakládáš ve prospěch nás, dychtivých čtenářů, vážím a jsem za všechno nesmírně vděčná.
Děkuji.
:)
(zuzule, 15. 2. 2017 7:59)
Ach, pani! Nevim, co rict.
Kdo jiny, nez Poppy to citi stejne jako oni. Dekuju za ni, hodne pomohla.
Nezbyva mi nez pripit s nimi. Jeden dole, sest zbyva.
Dekuju!
poděkování
(Astra, 14. 2. 2017 0:14)
Další dechberoucí kapitola :-). Poprvé mě tak uchvátila, že jsem okamžitě vyrazila shánět nuummit a kupodivu ho sehnala. Ano, pořád žasnu nad tím, jak mě dokážeš vtáhnout do děje, musím číst, prostě musím! A těším se z tvých vět, z jejich krásy, slova řadíš tak bravurně!
No a samozřejmě, McKanibal, ten mě dostal.
Děkuju...
Neodolala jsem a konečně komentuji
(Martina, 13. 2. 2017 22:09)
Konečně jsem neodolala a komentuji - nebylo by fér užívat si četbu a nedat zpětnou vazbu někomu, jehož práci oceňuji; Tvůj EK je můj nejmilejší šálek čaje - silný zelený, trpký, ale s mátou a třtinovým cukrem... EK jsem ale našla pozdě a už jsem ho četla vcelku, tak jsem tehdy nekomentovala. Za pokračování jsem moc vděčná - i když je tak, tak moc bolavé! Vysoce oceňuji tvou práci s jazykem, péči o jednotlivá slova, hru s textem, včetně rozdělení do řádků, do vět, odsazení, proložení slov - to je balzám! Někdy čtu jednotlivé kousky víckrát, abych si je vychutnala na jazyku, prožila, procítila.
Ale k té bolavosti: ještě jsem se nevzpamatovala ze způsobu, jakým jsi Severuse sprovodila ze světa, a jeho promluvy s Harrym mě vážně zabíjejí, žaludek se kroutí, dech se zkracuje.
Váhám stále, zda nepočkat, až dopíšeš. Nerada čekám na pokračování; raději něco začnu a po několika dnech, kdy hledám každou krátkou chvilku mezi prací a povinnostmi, a hlavně probdělých nocích strávených nepřetržitým, bezdechým čtením, prostě skončím až s poslední větou. Jenže nedokážu odolat.
Zajímá mě, jak vysvětlíš posun mezi EK, kde Severus vypadá, že Lamii nikdy dříve neviděl a Stopami, kde je jeho svého druhu průvodkyní. Zajímá mě, jak se vyjasní rozpor mezi Lamiinou odpovědí na Harryho dotaz, proč nemohla Severuse ještě jednou zachránit - "Už jsi ho nepotřeboval", a tím, že se přidává k partě mstitelů s vysvětlením, že Severus byl téměř přítel. Vím, hraje svou hru, může jít jen o slova, ale Harry by se tím neměl nechat oklamat, ne? Bojím se, kam Lamie vezme příště Harryho, když jsi psala, jejími ústy, že ty návraty v čase budou stále horší, aby Harry pochopil, že je S. skutečně mrtvý. Ach, jo... Vážně? Je?
Nedostatek slov
(Salem , 12. 2. 2017 20:02)
Mila Alice,
Díky moc za oba tvé příběhy. Ke Klíči se vracím vždy, když je mi nejhůř, často čistě jen pro ten pocit radosti z krásného jazyka, protože ten někdy v knížkách až bolestně postrádám.
Dnešní kapitola byla první, kterou jsem kdy musela číst na etapy, nebyla jsem schopna vše vstřebat najednou...pořád ještě úplně nerozumím všem emocím, které to ve mě vyvolává. :)
Ještě jednou díky za nádherný příběh a posílám pozitivní myšlenky Tvým směrem.
Miluješ Stopy? Ano!!! (not joke)
(Amáta, 11. 2. 2017 23:48)
Došla mi slova. Po této kapitole jsem zůstala sedět a zírat na mobil. Neskutečné, krásné, strašné, vtipné, smutné... Vše dohromady a ještě něco navíc. Jsi nejlepší, Alice. Díky za každé tvé slovo :)
Amy
Nevím jak dostatečně poděkovat
(Vlasta, 11. 2. 2017 23:16)
Ahojky Alice,
poprvé se mi stalo že jsem nestihla přečíst a komentovat kapitolu v den kdy vyšla, až dneska jsem se dostala ke kapitole z minulého týdne :-(
Přiznávám, měla jsem o Fay i Toma neskutečný strach, Tom je bravurní válečník, ale tentokrát...Wow Díky Merliovi i Tobě za to, že Albus přišel včas.
Při dnešní kapitole jsem nevěděla jestli se dřív smát nebo plakat. Chudák beruška, je škoda že ona Holcomba nepřežila...
Editor stávkuje, takže musím sem :-)
(Alice, 10. 2. 2017 19:54)
Ohledně vašich reakcí... přiznávám, že jsem na rozpacích. A děkuji za ně, samozřejmě. Skutečně jsem jen z respektu, úcty i lásky k vám potřebovala vysvětlit, proč selhávám v přidávání; a že se pravděpodobně k odpovědím na komentáře nezmůžu. Nejde pouze o čas; nechátrá jen tělo, ale i mysl. Těžko hledám slova, zapomínám. Na krátké okamžiky nepoznávám místa, kde žiju desítky let :-) Což není právě optimální k duchaplné konverzaci. Tak raději mlčím, lepší než plácat nesmysly ;-)
Děkuji vám všem <3
šestihlavý karbanátek
(Elza, 11. 10. 2017 12:39)