Jdi na obsah Jdi na menu
 

 7. kapitola Severus - V kruhu
 
Prosinec, ten rozverný Faun, konečně rozpletl svůj předlouhý cop, rozprostřel po zemi bělostné kadeře, přepečlivě zachumlal každičký strom, každou rostlinku, keř i hroudu hlíny; spi, odpočívej, tolik jsi pracoval, spi. A fouknul do dlaní, světem se rozlétly sněhové kraječky vloček.
Pokud by ses zaposlouchal, mohl jsi v tom vznešeném tichu zaslechnout tóny jeho flétny – ukolébával půdu k dřímotě, sbírej síly, sni o vůni jara, bzučení včel, syté chuti zrání, spi; má spanilá.
Severus jeho melodii slyšel. Sem tam křehké zachřoupání, když některý z tvorů Zapovězeného lesa zabloudil na hradní pozemky, dýchání věžiček s jejich načechranými kupičkami mléčné perleti, jak šumění mořských vln zpomalený tanec vloček.
Miloval Bradavice v jejich mrazivém hávu. Tak čisté, opředené svěžestí jinovatky na oknech. Kdyby měl zimu jako Mistr lektvarů chuťově přirovnat k ingrediencím, zvolil by bílý cedr, bambus, květy vistárie a osmantusu. A vůni ušlechtilého jantaru. Ano, tu rozhodně.
Pousmál se, jen tak uvnitř. Pustil vodu, zavřel oči, nastavil tvář jemnému deštíku ze sprchové hlavice ve tvaru hada. Nechal tělo omývat vodou s příměsí vetiverie, její aroma bylo čerstvě zemité, mírně kořeněné s kouřovým nádechem citronové trávy. Jako vykuřovadlo se používala k navození dobré nálady, klidu, spokojenosti. Ne že by to potřeboval. Naopak. Právě nyní totiž dokonale ladila.
Spláchl pěnu z vlasů, neuspěchaně umyl hrudník, paže, nohy. A jako vždy se zdržel s levým předloktím. Několikrát duhovými bublinkami přejel vybledlé Znamení zla, devět let němé, bylo to už devět let. Stejně jako hrůzná kresba i pocity v něm ztrácely na ostrosti, hrany se ohlazovaly. Ale nemizely. Nikdy nezmizí. Zřejmě ani ta myšlenka, jemnější než pára, které neměl odvahu dát jméno… Ne. Potřásl hlavou, zaplašil ji, nasál do plic kouzlo vetiverie.
Očistil kůži od pachu potu, slin, semene; nevadilo to. Albusova esence se stejně dávno prodrala póry hluboko dovnitř, aby v něm zůstala, dlouho, ještě tak slastně dlouho.
Správný Mistr lektvarů vnímá svět skrz odstíny barev, chutě a vůně; nezapomeň na to, Severusi, říkávala často Eileen Princeová. Nezapomněl jsem, matko.
Zastavil vodu, přivolal osušku. Tu vlhkou. Dosud z ní cítil Albuse.
Byl to takový jejich nevyřčený rituál; po milování odcházel Albus do koupelny jako první, Severus až poté. A nespěchal. Dával si načas. To aby mohl Albus odejít z jeho soukromých komnat zpět do svých, bez rozpačitého loučení, nejistoty, zda k přání dobré noci připojit políbení. Severus nechtěl, aby dělali gesta, která se tak nějak všeobecně dělat patří.
Připadalo mu, jako by to poskvrnilo onu éterickou nevinnost jejich soukromých chvilek, harmonii tělesného splynutí. Slovo „sex“ se zdálo ohavně neslušné, když se mělo týkat Albusovy něhy, vzájemnému odevzdání. Ani „milování“ nebylo dostatečně výstižné.
Nepodobné čemukoliv, co kdy poznal, bylo to jako tichá modlitba, dobrá píseň, sluneční zář, svěží vánek, hvězdný třpyt, pírko andělů, všechno z toho a stále ne to správné! Až konečně našel slovo.
Gloria.
Políbit Albuse, obejmout ho, rozplynout se v jeho objetí, vnímat ho kůži na kůži, souznět s ním v každičkém pohybu, doteku, polaskání – bylo to Gloria.
Třebaže by to Albusovi ani na smrtelném loži nepřiznal. Uměl si v podrobných detailech představit, jak by ten starý čaroděj užasle zamžikal a rozesmál se, laskavě, shovívavě, pobaveně. Definitivně, tenhle zážitek si Severus mínil odpustit.
Vložil osušku do koše na špinavé prádlo, vzápětí zmizela skřítčím kouzlem, vzal dlouhý černý župan, oblékl se, zavázal pásek. Pročísl ještě zvlhlé vlasy jen prsty, zrcadlo bylo stejně zamžené. Otevřel dveře, vrátil se do své ložnice.
A Albus tam stále byl.
V zářivě melírované noční košili seděl na rozestlaném lůžku v tureckém sedu, před sebou malý jídelní stolek plný mističek nejrůznějších pochutin.
„Musím doplnit energii,“ oznámil soustředěně, zatímco se snažil nabrat na lžíci zrna kukuřice s topinamburem, kouskem avokáda a na vrch uložil datli, „jinak hrozí, že se po dnešku samým vyčerpáním již nevzbudím.“
Severus ucítil, jak se mu koutky rtů škubají, oči slaně zaštípaly, cosi velikého a krásného mu tichošlápkově kráčelo nitrem.
Odkašlal si, odhodil mokré prameny z tváře.
„Přeháníš,“ odvětil suše.
„Dáš si?“ natáhl k němu Albus lžíci černých oliv.
Severus přimhouřil víčka.
„V posteli nejím.“
„Sedni si na zem,“ pokrčil Albus rameny.
Severus bezmocně potřásl hlavou, smích mu rozechvěl ramena. Došel k lůžku, posadil se na pelest. Albus mu znovu nabídl olivy.
„Pokusím se to zvládnout sám, děkuji,“ vzal ze stolku druhý příbor, přejel pohledem nabídku, „citrónové bonbony došly?“
„Těmi den začínám. Ale pokud si přeješ, nějaký jistě najdu.“
Severus s vřelými díky odmítl. Ochutnal z každé misky něco, bradavičtí skřítkové se opět překonali, tohle byla hostina, kterou by ocenil i rozmařilý hédonik. Pastva chutí všeho druhu, dohromady energetická bomba; Severus upřímně zapochyboval, zda bude Albus vůbec schopný usnout. Albusovi to zjevně starost nedělalo.
Vsunul do úst poslední zabijácké sousto, kostky camembertu s kešu oříšky a plátky kokosu, spokojeně otřel vousy ubrouskem, nechal stolek s prázdnými miskami zmizet, kouzlem provětral peřiny.
„Výtečná půlnoční svačinka,“ poznamenal spokojeně.
„Být toho o trochu víc, začneš přestavovat hrad,“ utrousil Severus. Poposedl, hmátl pod župan, okamžik šmátral po pelesti. Objevil zlotřilce, co se mu snažil procpat do holeně, vylovil ho, rozevřel dlaň. S povzdechem ho podal Albusovi.
„Neztratil jsi náhodou něco?“
„Ah! Můj zoisitový korálek,“ zajásal Albus, „já věděl, že tady někde bude. Byl bys tak laskav, Severusi? Sem. Ano, přesně,“ oddělil jeden z pramínků stříbrných vousů. Počkal, až ho Severusovy šikovné prsty navléknou zpět, upevnil ho kouzlem. „Děkuji ti. Chyběl by mi, mám ho rád.“
„Ty máš rád spoustu podivných věcí.“
Albus se natáhl na záda, složil dlaně na břiše, nechal víčka klesnout. Drobně se usmíval.
„Ano. To mám,“ řekl. „Přikryješ nás? Začíná mi být trochu chladno.“
Severusovi to nějakou chvíli zabralo. Nejdřív překonat vroucí záplavu užaslého štěstí, potom poryv vnitřního slzavého dojetí. Nakonec svléknout župan, obléct svůj noční úbor. Lehl si vedle Albuse, zakryl je oba širokou teplou dekou.
„Smím zhasnout? Obávám se, že z té tvé duhové košile se mi bude zdát o jednorožcích a hrnci zlata.“
Albus se zachichotal.
„Severusi? Co jsi snědl jako poslední?“
Severus k němu nedůvěřivě přetočil tvář, zachmuřenou vrásku na čele.
„Mandle.“
„Hm,“ protáhl Albus zasněně, na pokraji přívětivého polospánku, „znamenitá volba. Mandlové políbení na dobrou noc se mi jeví neodolatelně přitažlivé.“
Severus by souhlasil, i kdyby Albusovo poslední sousto bylo křen s cibulí a česnekem. Protože jen on, on jediný, mohl dokázat změnit cosi všeobecného na malé Gloria.
 
albus-severus.jpg
autor neznámý, zdroj Google
 
Sobotní ráno přišlo jiskřivě bílé, ačkoliv studené slunce z chundelatých mraků pouze vykukovalo, nechtělo se mu ven.
Severus se probudil sám. Místo vedle něj ještě zcela nepatrně hřálo, polštář voněl limetkovou trávou, Albusovým osobním aroma a onou nepojmenovatelnou esencí spánku.
Na nočním stolku ležel krátký vzkaz, Děkuji za krásnou noc, spalo se mi báječně. Zatížený citrónovým bonbonem. Severus si ho vzal. Nikomu to neříkejte.
Vstal, vyvětral lůžko, ustlal. Vykonal ranní hygienu, převlékl se. A stále se cítil dobře.
Dokonce natolik, že zavrhnul známkování posledních testů a domácích prací z lektvarů; mohl by být shovívavý, což by starším studentům způsobilo trauma s doživotními následky. To bylo pravda lákavé… Odolal. Usoudil, že do večera mu jistě někdo ochotně náladu změní, načež budou podmínky pro hodnocení mnohem příznivější.
Bezděčně vklouzl rukou do hluboké kapsy svého hábitu, prsty polaskal obsidiánový nůž, zasvěcený rituálem Splynutí. Ať jsi kdekoliv, vždy jsi mi nablízku.
Myslím… jinak bych to ani neuměl. Na to jsme oba příliš tvrdohlaví, pousmál se v duchu, opustil ložnici. Na stole v obývacím pokoji ležel malý balíček.
Další citrónové bonbony?!
Pro tvé blaho, Albusi, velmi doufám, že ne, pomyslel si Severus chmurně, došel ke stolu. Ovanula ho magie, známá, dobře známá. Elspeth.
Severus zaváhal; neslyšel o ní od pádu Temného pána, a teď, zničehonic, mu zasílá dárky?
Ale Elspeth nikdy neznamenala nebezpečí, jediné, čím se snad kdy v očích druhých provinila, byla její bezvýhradná láska k magii samotné a kompletní. Ne v Severusových očích.
Vlastně se mu po ní stýskalo.
Vykročil, natáhl se po balíčku – a kolem pasu se mu ovinuly útlé paže, jemné dlaně, šavlovité drápy, ovanul ho kovový odér prolité krve. A vůně, vůně prastará jak vesmír sám.
Strnul. Vnímal její měkké tělo přitisknuté k zádům, zdála se tak podivně malá, když mu náhle sahala jen po ramena, tvář přitisknutou k úžlabince mezi lopatkami.
Postrádal jsem vás. Tak moc jsem…! Jsem rád, že jste v pořádku.
Nahlas neřekl nic. Nechal se objímat, nasával do sebe její přítomnost, zapomněl na všechno kolem. Jen ji vnímal. A Žlutoočka ho držela, tak, jak se drží drazí přátelé po nekonečných létech odloučení; skrytě, aby je výraz tváře neprozradil.
Povolila sevření, proklouzla kolem něj, její závojovité cáry šatů zašuměly, stanula před ním. Jantarově zlaté oči, rudé rty, šedobílé pramínky dýmu v neúnavném prolínání zdobily její tvář. Stejná. Byla úplně stejná.
„Měla jste se dobře?“ zeptal se Severus.
Drobně našpulila ústa.
„Nevím, jak odpovědět. Dobře, špatně, jaký je v tom rozdíl? Je to prostě jen jiné. Změny jsou zajímavé. Proč je tak důležité, abych se měla zrovna dobře?“
„Nejspíš jde o pouhý sobecký projev mé maličkosti. Vy jste zjevně spokojená s jakýmkoliv stavem. V pořádku, víceméně asi právě tohle jsem chtěl slyšet.“
Věnovala mu svůj úsměv ohraničený špičkami tesáků, pohodila hlavou. Vzala ho za ruku, odvedla k pohovce. Přiměla usednout. A položila se na záda, složila mu hlavu do klína.
Sledovala ho.
„Zdáš se jiný.“
„Zestárnul jsem,“ poznamenal Severus mírně.
Rozesmála se. Byl to příjemný zvuk, slyšel v něm divoký hvozd, ozvěnu kamenných slují, cinkot vodopádů.
„Zajisté. Rozumím. Pro vás budu navěky čerstvě vylíhnutým hádětem.“
„Ano, to budeš.“ Přimhouřila víčka. „Přesto jsi jiný. Něco se změnilo. Tohle dělá s lidmi láska, Severusi? Mění je? V tom je to tajemství?“
Zamyslel se. Levou paži položil na opěrku pohovky, pravou vnikl do neposedného reje dýmovitých šlahounů, ovíjely se mu kolem prstů, lechtaly na dlani, mizely a objevovaly se.
„Ani netušíte, jak rád bych řekl ano. Jenže tak to není. Láska dokáže lidi změnit, trochu. Občas. Velmi zřídka. Mnohem častěji je mění bolest a nenávist. Také mnohem intenzivněji.“
„Ale ty ses změnil. Vím, že ti Bělovousý konečně dal svou přízeň. Jsi tedy šťastný?“
„Ano,“ kývl bez váhání.
Zvedla ruku, jedním rudým drápem mu něžně sklouzla po tváři.
„Lháři.“
Povzdechl si, jen uvnitř sebe.
„Jsem šťastnější, než jsem kdy býval. V tom nejspíš spočívá ona půvabná nesnesitelnost lidstva; my nikdy nejsme spokojení.“
Zvážněl. Pohlédl na balíček na stole.
„Nebyla jste tu dlouho. Přišla jste kvůli tomu?“ pokynul k němu.
„Navštívila jsem tě včera,“ namítla klidně. „Chci si povídat, Severusi.“
Zapomněl na krabičku, ať obsahovala cokoliv. A neubránil se, úžas mu prohnul obočí.
„Pak tedy naslouchám.“
„Měl jsi pravdu,“ řekla. „Dala jsem mu, co nemůže nikdo jiný. A přineslo mu to bolest. Přesto přišel znovu. Podruhé to bylo ještě horší. Odpusť, zapomínám, že od našeho rozhovoru pro tebe uběhlo několik let.“
„Vím, o čem mluvíte,“ zarazil ji. „Pamatuji si všechny naše rozhovory. Myslím, že to je dobré. Protože nyní vás vidí. Na tom se dá začít stavět. Můžete se s ním vídat i jinak, nebo pouze při… tom čemkoliv?“
„Ano. Dělám pro něj i jiné věci. Pomáhám mu. Jen trochu. To jsi mě naučil ty,“ mrklo medové oko. „Silní lidé chtějí růst sami, svým vlastním způsobem. On je silný.“ Zadívala se na něj soustředěněji. „Nebo se mýlím? Kdybys získal Bělovousého už kdysi dávno na počátku, kdybys o něj nemusel tak dlouho a trýznivě bojovat, dobývat každou píď své cesty – bylo by to lepší?“
„Těžká otázka,“ pronesl Severus tiše. „Část mne zběsile křičí: Ano, samozřejmě, že ano! A je hrozné si přiznat, že to není pravda. Albus… Asi ta jeho vílí podstata mu vnukává pošetilé myšlenky. Že i dobré věci mohou přijít zdarma. Že si to každý zaslouží. Jenže zapomíná, jak jsme my lidé povrchní. Miloval bych ho dnes stejně hluboce, kdyby mi vyšel vstříc hned napoprvé? Miloval bych ho, kdyby mi nyní dal vše, po čem toužím? Upřímně – já to nevím. Děsí mě, že získat vše, nezlomnou jistotu jeho lásky, by možná zničilo veškerou její krásu.“ S jemným sarkasmem k sobě samému potřásl hlavou. „Nerozumím, proč s námi ztrácíte čas. Bezhlavě bojujeme, riskujeme smrt a utrpení, a přitom nás k uzalknutí dusí strach z vítězství.“
„Smysl je v rovnováze, Severusi,“ namítla klidně. „Je tvůj dnešek v rovnováze?“
Nepotřeboval přemýšlet.
„Ne,“ řekl. Pravda na dřeň kostí. „Pro Albusovu lásku jsem se musel vzdát jiné. Tehdy se to zdálo tak snadné. Dnes… je to těžší. Pročítám temné knihy potají, studuji černé lektvary. S vědomím, že je nesmím ani vyzkoušet. Získáním Albuse jsem ztratil díl sebe. Ale neměnil bych. Ne. Neměnil.“
„Černá magie je tvou součástí. Stejně jako Bělovousého, to jistě víš.“
„Albus ji zavrhnul.“
„Jenže ty ne.“ Zavrtěla se, uložila hlavu pohodlněji na jeho stehně. Drápky si pohrávaly s upnutým límečkem jeho hábitu. „Nerovnováha má zvyk se prohlubovat.“
„Ano,“ pronesl tiše, „já vím.“
Shlédl k ní. Jako pokaždé ho na vteřinu omámila medová zář jejích zorniček; jako by v obou z nich byl droboučký úlomek slunce. „Pomohlo vám to nějak?“
„Právě nyní touží po něčem, co mu mohu dát okamžitě. Rozhodla jsem se to neudělat. Nechám ho po té cestě jít samotného. Občas pomohu. Ale myslím, že to chce dokázat sám. Že jen takhle to pro něj bude mít význam. Změní ho to, Severusi. Už teď se mění.“
„Je to špatně?“
„Je to přirozené a čekala jsem to.“
„Na to se neptám.“
Pohodila hlavou. Pokrčila nohy v kolenou, složila paže pod hlavou, znovu si na něm našla pohodlnou polohu.
Severus vrátil dlaň do jejích dýmovitých vlasů. Měl pocit, že ji to uklidňuje. A pak, líbilo se mu to.
„Sleduji proud. Neustále. Studuji budoucnost, snažím se zachytit každičký střípek. Někdy se to podaří, jsou mlhavé, nicneříkající. Ale jednou jsem zahlédla…“ zmlkla.
Být Žlutoočka muž, Severus by mlčel; je to takový chlapský kodex, neptej se, řekne ti to, až bude chtít, nejspíš nikdy.
Pravděpodobně by se nezeptal, ani kdyby byla ženou. Z důvodu, že by tomu stejně nerozuměl.
Ale ona nebyla nikým z nich.
„Co jste zahlédla?“ pobídl ji jemně.
Zavřela oči. Pokoj ztemněl.
„Spatřila jsem nicotu. Prázdno. Konec všeho.“
 
Prudce zvedla víčka, vytáhla jednu z dlaní zpod hlavy, přitiskla si ji k hrudníku.
„Tohle je ono? Dobrý pocit? Úleva? Když smím s někým sdílet, co mi nedá spát?“ Zamračila se. „Připadám si divně.“
„Pak se omlouvám,“ odvětil Severus; v rysech náhle staré stíny, hluboké, temné. „Ale jisté to není. Proud se teprve tvoří. Ještě není daný,“ pronesl pevně. Jaksi odhodlaně. Sveřepě.
Sledovala ho, tu ostrou rozhodnost, kterou drtil droboučké chvění strachu.
Vždyť já přeci vím; lépe než ty.
Tak proč z tvých úst řečeno totéž zní jinak? Přináší… klid.
„Jistěže,“ přitakala. „Příště spatřím něco jiného.“
„Nemůžu se dočkat další předpovědi, já jednoduše zbožňuji proroctví,“ utrousil suše; stíny zvolna prchaly, vyháněné měkkým úsměvem v jeho očích. „Tedy zpět. Je špatné, že se mění? Ne přirozené, ne očekávané. Je to špatné?“
Její tvář se vyhladila do pusté masky; děsivé, nádherné, nadpozemské. A pusté.
„Dnes mne požádal potřetí. Chce další dávku bolesti.“
„Vrací se. To jste chtěla.“
„Ano,“ řekla. „Přesně to jsem chtěla. A mám to. Teď už vím, že se bude vracet stále, bez ohledu, kolik trýzně mu tím způsobím.“
Pohlédla na něj. Kdyby ji neznal, skoro by ho napadlo, že v těch jantarových očích zahlédl závan smutku.
„Tak proč se mi to nelíbí, Severusi?“
 
„On je pro vás skutečně důležitý,“ pronesl vážně.
„Nemáš představu, kolik desetiletí jsem usměrňovala proud, kolik marných pokusů, jen aby byl tím, kým je. Stvořený pro mne. Je tím prvním po stovkách let, co mne zaujalo, na co myslím, co chci získat, ne si jen vzít. Proč je v tom takový rozdíl? Proč mi to tak připadá? Přestávám rozumět sama sobě, kladu si absurdní otázky. Zřejmě bych se měla přestat tolik stýkat s lidmi, je to nakažlivé.“
Severus přemýšlel.
„Miluje vás?“
„Jistěže ne,“ opáčila pobaveně.
„A mohla byste mu místo bolesti nabídnout něco jiného? Něco dobrého?“
Pokrčila rameny.
„Samozřejmě. Ale jak by pak pochopil, že to, co nyní postrádá, je pro něj pryč navěky? Bolest mu s přijetím nezvratného pomůže.“
„A otevře cestu k vám.“
„Ano,“ kývla.
„Je šťastný? Kromě té bolesti, pro kterou si k vám chodí. Je ve svém životě šťastný?“
„Ne,“ pronesla nevzrušeně. „Snad chvilkami. Takovým zvláštním způsobem.“
„Pokud bych směl radit… nebuďte mimořádná jen tím, že mu dáváte, co nikdo jiný nemůže. Staňte se mimořádnou tím, že mu dáte něco dobrého.“
„V tom případě uvízne v bludném kruhu. A já ho ztratím.“
„Nemůžete ztratit lásku, kterou nemáte,“ promluvil Severus jemně.
Zamračila se. A mávla dlaní.
„Nakonec proč ne. Stejně k čemu by mi bylo, kdyby mne miloval, když já lásce nerozumím? Nehledě na to, že ji docela jistě nejsem schopná opětovat. Jen chci, aby přijal, že patříme k sobě, protože tak to je. Neobtěžuj se; chápu. V lidském slovníku se tohle zřejmě nachází pod pojmem láska.
„Ne tak docela. Snad někde poblíž. Tak trochu. Skoro.“
„To bylo velmi srozumitelné, hned se orientuji lépe, děkuji,“ ušklíbla se. „Nuže, co je tedy dobré?“
„Dobré,“ zahloubal se Severus, „dobrých věcí je mnoho. Nejlepší? Nejlepší na světě je naděje. Jako Světlonoška byste to měla vědět,“ podotkl jemně.
„Nemůžu mu dát naději. Nesmím. Kdyby získal, po čem touží, opustil by mě.“
„Nesouhlasím. Dejte mu naději; možná ztratíte onu pomíjivou možnost jeho lásky, ale zaručeně získáte jeho přátelství. A to je mnohem cennější.“
Mrkla. Prudce se napřímila. Ve tváři divný, divný výraz.
„To myslíš vážně?“
„S plným vědomím mé nesmírné lásky k Albusovi – ano. Skutečné přátelství je nejvzácnější. To jediné je nenahraditelné.“
Hleděla na něj. A pak se odvrátila.
 
„Řekl jsem něco špatně?“
„Ne,“ potřásla šedobílými stuhami kadeří. „Jen musím… přemýšlet. Čím víc vás poznávám, tím je vše komplikovanější.“
„Pak se zdá, že jste na správné cestě; nás nelze pochopit.“
Odehnala myšlenky plavným pohybem dlaně.
„Ten balíček. Ano, přišla jsem i kvůli němu. Je od Elspeth, jak jsi poznal; ne, nedotýkej se ho! Ještě ne.“
Severus se poslušně opřel zpět. A ten starý známý děs vykřesal první jiskřičku v útrobách.
„Je nebezpečný?“ zeptal se.
„Elspeth by ti nikdy neublížila. Ale není to ona, kdo ho poslal. Nebo, lépe řečeno, někdo jiný ji požádal ti ho doručit.“
Severus pozvedl hladinu rtuti.
„Dobře,“ přitakal klidně. „Co je v něm?“
„Elspeth ho nazývá Bránou. Mám raději obyčejné, věcné názvy. Tam uvnitř je kámen proudu. Stvořila jen jediný, ve slabé chvilce… Lze ho použít na cestu, jednou zpět, jednou kupředu. Napříč proudem. Byl jí poslán z budoucnosti; cesta zpět. Aby ti ho předala a ty ho použil. Na cestu kupředu. Pak se zničí sám a vrátí cestovatele, odkud přišel.“
Mohl se zeptat kam. Nebo do kterého času. Ale to nebylo to podstatné, že?
„Ke komu?“ zeptal se.
„Vždyť to víš.“
Měla pravdu. Věděl to.
„K Temnému pánovi. Do času, kdy se vrátí.“
„Ano,“ kývla prostě.
Nevědomky spojil dlaně, opřel se tváří o špičky prstů.
„Proč?“
„To budeš muset zjistit sám.“
„Vy to víte.“
„Ano.“
„Musím ho použít?“
Potřásla hlavou, až se dýmovití hádci bláznivě rozvlnili. „Ne. Nemusíš.“ Pousmála se. „Ale použiješ.“
„Touží po své pomstě. Srozumitelné. Tak proč mi nevzít roky klidu a štěstí, když tu příležitost má,“ pronesl Severus stoicky.
Žlutoočka naklonila hlavu do strany. „Možná ano.“ Sklonila ji k druhé straně. „Možná ne.“
„To mi příliš nepomáhá.“
„Nejsem tu, abych ti pomohla se rozhodnout,“ namítla. „Navíc, ty už rozhodnutý jsi.“
Na okamžik nechal klesnout víčka.
„Ano. Jsem,“ zašeptal. „Není to absurdní?“
„Když zvážím, co všechno jsem se o tobě naučila – ne, vůbec to není absurdní.“
„Bude to bolet?“ pronesl. Prostě jen tak.
„Ano. Bude.“
„Zemřu?“
Zatřepotala dlouhými řasami. „A nebylo by příhodnější položit tuto otázku před tím, než jsi došel k rozhodnutí?“
„Pokud se mi podaří zjistit, kdy se vrátí… třeba tu informaci dokážu přinést zpět. Varovat Albuse.“
„Tak málo Rudookého znáš? Jistěže nic nezjistíš,“ zasmála se. „Třebaže si stejně myslíš, že se ti to nějak podaří. A ne, Severusi. Nezemřeš tam.“
„Neříkala jste, že tu nejste proto, abyste mi pomohla se rozhodnout?“ neubránil se, křehce pousmál. Se sinavým podtónem strachu.
Zachmuřila se, jantar v očích ztmavl. „Řekni, že bys to udělal, i kdybych ti tohle neprozradila.“
„Udělal,“ přitakal smířlivě. „Jen bych tu nechal Albusovi zprávu o možném riziku. …Proč jste tedy přišla?“
Zaváhala. Výraz ve tváři ji náhle změnil, tak nejistá, tak zmatená, tak… zranitelná?
„Napadlo mne, že budeš mít strach,“ řekla tiše. „Jsem tu, abych šla s tebou. Rudooký mě neuvidí. Ani ty. Ale budu tam.“
Seděl. Hleděl na ni. Nenapadalo ho jediné slovo.
Co byste řekli, stát na pobřeží, sledovat valící se strašlivou zeď ohromné černé vlny, a náhle se někdo postaví vedle vás, vezme za ruku, jsem tu, bude to dobré?
Nic. Neřekli byste vůbec nic.
 
Obezřetným kouzlem balíček rozbalil, stěny krabičky se poslušně rozevřely. Na jeho stole ležel, velký jako dětská dlaň, kámen. Heliotrop, prostý, úchvatný, překrásný Heliotrop, Dračí krev, matově průsvitný s šedými, stříbrnými, zelenými skvrnami, rudými kapkami zakletými uvnitř. Vibrující mocnou bílou magií.
Žlutoočka stála za Severusem, vytáhla se trochu na špičky, opřela bradou o jeho rameno.
„Tak už se ho dotkni. Bude to jízda,“ a zasmála se.
 
 
Two Steps From Hell - Star Sky (text je přímo dokonalý)
 
Objevil se v pošmourné místnosti, stará, zašlá, snad dávno opuštěný dřevěný dům; točila se mu hlava, vnitřnosti v těle zoufale hledaly své původní místo; Severus zalil sál vědomí rtutí po okraj.
Kámen proudu tlačil do dlaně. Žlutoočku neviděl. Ani necítil. Ale byla tu. Věděl to.
V pološeru jediné chabé louče… ho spatřil.
Temný pán stál u velkého, věkem zaprášeného okna, zády k němu, díval se ven. Kamsi do tmy. Vysoký, štíhlý, vzpřímený, černý hábit podél něj splýval v bohatých záhybech. Ruce složené za zády. Bosý.
Severuse zahltil pocit, že ho to nepřeneslo do budoucnosti, ne, kdepak, byl zpět, v jediném oka mihnutí jako by se vypařilo minulých devět let, Pán tu stál a byl stejný. Jeho moc, síla, jen bezděčně vyzařovaná z portálů, kolem něj sálala, vzduch se vlnil jak v parném poledni a hřál. Severus maně pohlédl na své předloktí – Znamení zla, ač tiché, křičelo sytou barvou jako v první den.
Vůbec nic se nezměnilo.
A ta myšlenka, ta myšlenka, nezvaná jak výběrčí daní, opět přešlapovala na prahu vědomí, pusť mě dál, nemůžeš se věčně tvářit, že neexistuji; pusť mě dál.
Ne, vydechl Severus. …Ještě ne!
„Dnes jsem získal zpět své tělo,“ promluvil Pán náhle, do ticha sesychajícího dřeva, kvílení větru mezi polámanými okenicemi. I jeho hlas byl tentýž. Pevný, sebevědomý. Tlumený, a přece se mu nedalo nenaslouchat, cosi hypnotického v každém tónu.
„Svolal jsem své Smrtijedy; tak málo jich přišlo. A tolik z nich zradilo. Zabil jsem je. Víš, Severusi, co jsem slyšel v mysli každého z nich? Proč tu není Severus? Proč právě on zde neleží mezi prvními?“ Nadechl se, ramena se mu mírně nadzvedla. „Neřekl jsem jim, že tebe jediného jsem nezavolal.“
Němé příšeří je obkroužilo, lenivě jak sytý leviatan, zaplnil místnost od podlahy po ztrouchnivělá prkna stropu, tlamu dokořán, dychtivě naslouchal.
Severus mlčel. I kdyby na troud vyschlé hrdlo snad dokázalo vydat zvuk – co měl říct?! Rtuť stříbřitě chladila, nehybná, nebylo nic, co by rušilo její klid. Naprosté bezvětří.
„Ten kámen, Bránu, mi Elspeth věnovala před pětadvaceti lety. Dvacet pět let, Severusi. Dvacet pět let ho střežím a přemýšlím, dnes, teď, mám ho použít, změnit děj? Vrátit se do dne, který ze mne stvořil Lorda Voldemorta? Nebo do dne, který mne téměř zahubil? A zvolit jinak? Jenže kým bych byl? Co všechno by se změnilo, kde bych stál nyní a s kým? Co bych získal – co ztratil?
Pokaždé jsem došel ke stejnému rozhodnutí. Že bych učinil totéž. Protože i můj pád mi přinesl mnohé, nechci se vzdát ničeho z té moudrosti, znalostí, z té zkušenosti. Jistě; ani té nesmírné magické moci, kterou mi darovalo mé znovuzrození.
A pak, když jsem svolával své Smrtijedy, jsem to zničehonic věděl. Ano. Dnes. Tohle je ono. Tohle chci změnit.“
Hedvábný hábit zašustil, Pán se obrátil. Zůstal hledět na Severuse. Holá lebka těsně potažená promodralou kůží, neúplná tvář s chybějícím pahorkem nosu a rubínově rudé oči – byly prostě jen očima.
„Chci zpět svého korunního prince.“
Ze Severuse se syčivě vydral vzduch. Kolena se zachvěla, svaly i šlachy změkly, zavrávoral. Nebylo se čeho chytit.
Ale to bylo v pořádku. Stejně neměl právo před ním stát.
„Vím, Severusi. Vím vše. Zrazoval jsi mne, možná roky. Vysloužil sis milost, lásku Albuse, domov v Bradavicích, ve tvém letos jste přijali Vyvoleného do prvního ročníku. Vím i to, co ty sám ještě netušíš. Získal jsi vše, po čem jsi tolik toužil. Asi bych se měl zeptat, zda jsi tedy šťastný. Zda to stálo za to. Nezeptám. To není důležité.“
Zavrtěl hlavou, ne, není.
„Protože jediné, co mne zajímá, jediné, na čem záleží… proč jsi nyní za mnou přišel?“
Pán učinil prudký krok k němu, druhý, třetí; zastavil. Jako by mezi nimi byla jakási bariéra, ne skutečná, ne magická. Ne. Byla jiná. Taková lidská.
Asi jako strach.
„Tebe jediného jsem nezavolal. Tobě jedinému jsem dal možnost přijít. A ty jsi ji přijal. Proč? Proč jsi to udělal, Severusi?! Znáš mě, nevěřím, že bys doufal, že ti poskytnu sebemenší vodítko, v jaké době a místě se právě nacházíme, jistěže ne, proto tu nejsi, ale klidně si to nalhávej. Mně však řekni pravdu. Nezemřel jsem, můj Nezrušitelný slib nadále platí, ať bude tvá pravda jakákoliv, přijmu ji. Ale musím to vědět, Severusi. Proč jsi ke mně přišel?“
Tak – naléhavý.
Severus sevřel dlaně do pěstí, na kolenou, drtivě mačkal kámen i látku hábitu, až ji téměř trhal, hlavu sklopenou, ale ta myšlenka, ta myšlenka! Už prostě překročila práh. Rozpila se v sálu vědomí, nabrala tvar, vkreslila se do písmen a slov. Rtuť byla pryč; asi ji spolkl ten leviatan.
„Protože cosi hrůzného, odporného, zkaženého… zrůdného ve mně vás… postrádá.“
Zaklonil hlavu a zavyl, Severus zavyl jak blázen, co dostal doživotí, a ve své prašivé cele právě zešílel podruhé: „A za to nenávidím sám sebe víc než vás!“
 
„Severusi,“ hlesl Tom. A překonal svou bariéru, došel k němu, poklekl, vztáhl ruku, můj Severusi…
„Ne! Ne,“ zašeptal Severus zoufale, udělal jakési poloviční gesto, jako by ho chtěl odstrčit a současně si netroufal, „prosím. Ne.“
Tom nechal paži klesnout. Téměř bez lítosti, vždyť i úpěnlivá obrana znamenala, že Severusovi není jeho dotek lhostejný.
Klečel, hleděl na něj. Tolikrát mu byl v uplynulých letech nablízku, aniž by Severus tušil; ale teď poprvé byl blízko.
„Ze všech, které jsem kolem sebe kdy shromáždil, právě ty jsi mne zradil nejvíc. Poskytne ti útěchu, že i já tebe nenávidím?“ prohodil, jak uboze zdánlivý byl ten lehký sarkasmus. „A sebe též, když ani dnes se tě neumím vzdát. Vidíš? Stále jsme si tolik podobní.“
Díval se. Tohle byl Severus; poprvé za ty roky bez vlastního těla, tohle byl konečně Severus, jakého ho znal. Bez přetvářky. Upřímný, skutečný. Možná ne až tak úplně věrný. Měl jiné přednosti.
Třeba umění říkat pravdu. Od pravdy nemůžete čekat, že bude líbivá; nakonec, to není její smysl.
Tom se ho zatoužil dotknout. Tak, jak mu to dovoloval v dávných časech, proč se náhle zdály být nevinné, skoro hravé samou nesmělostí počátků?
A věděl, že nesmí. Ještě ne. Možná nikdy.
Kdysi by se téhle vlastní pošetilosti vysmál. Mohlo za to čerstvě získané tělo, smrtelně vyhladovělé po kontaktu, že mu to přišlo tolik důležité? Jediný dotek…
Tak pokynul rukou, temnota jednoho z rohů se zhmotnila, pohnula, v plazivých kličkách šelestivě vyrazila k němu. Velký had se mu ovinul kolem pasu, přes záda, složil svou trojúhelníkovou hlavu na jeho rameno. Tom ji polaskal táhlým pohybem, nechal dlaň položenou na důvěrně známých šupinách. Dodávaly pocit jistoty.
Nepřestával hledět na Severuse.
„Stal se z tebe muž. Silný, hrdý,“ pronesl s tichou pýchou. „Roky s Albusem ti svědčí.“
Severus bezútěšně vrtěl hlavou.
„Co ode mne chcete? Já… nerozumím. Prostě nerozumím.“
Jako by s tím nikdy neměl skončit, jako by se vesmír ve své netečnosti k lidským bolům a touhám rozhodl konečně přestat, a jediné, co mu zbývalo na pokraji té zkázy, bylo stát tam a vrtět hlavou.
Ale tak zlé to není, můj Severusi, tiše, není to tak zlé…
„Proč jsem tě přivolal jistou dobu dopředu? Protože ti musím něco říct. Protože si přeji, abys nad tím přemýšlel. Brána se pomalu vytrácí; až zmizí docela, vrátíš se domů do svého času. Nebo ho můžeš rozbít a odejít okamžitě. Ale já tě žádám, abys mne vyslechl. Severusi. Já tě o to prosím.“
Ze Severuse unikl neartikulovaný, přidušený zvuk. Tvář skloněnou tak hluboko, že mu ji celou zakrývala opona havraních pramenů; zavřeno. Nikdo doma.
Ale zůstal. Kámen v hrsti.
Tom se nadechl.
„Je toho mnoho. Zkus… aspoň se pokus vyslyšet vše. A pak můžeš jít. Nebudu tě zdržovat. Nedotknu se tě, nezraním. Máš mé slovo.“
Další nádech, hlubší. Přejel rukou po hebkém hadím těle.
„V ten den, kdy jsem byl vyvržen z hmotného světa, ten dům, nevstoupil jsem do něj se záměrem… Severusi, nechtěl jsem ji zabít! Já přísahám, tvou Lily jsem měl v úmyslu nechat naživu, pro tebe, byl jsem rozhodnutý ji ušetřit, pro tebe, Severusi, to ona mi skočila do rány, při Merlinovi přísahám, mířil jsem na děcko, ona sama mi vešla do kletby…“
Tom zmlknul, poslední slova vyzněla do ztracena. Stejně by ho nebylo slyšet. Severus křičel.
Zhroutil se do sebe, prsty zatnuté ve vlasech, kolébal se a naříkal, krátce utichal, jako vyčerpáním, prázdnotou v duši, aby o něco později znovu vzplanula v plné síle hořem a utrpením. A křikem.
„Odpusť mi mé sobectví. Vím, že by bylo jednodušší mne čistě nenávidět za její vraždu. Vždyť stále jsem vinen, ano. Jenže šlo o její rozhodnutí, ne moje,“ hlas rezignovaně pustý, Tom hovořil; ačkoliv mu nejspíš naslouchal jen ten leviatan. A tomu to bylo srdečně jedno.
„Přál jsem si, abys to věděl. Nechtěl jsem ti ji vzít. Nechtěl. Albuse jsem ti ponechal; tak proč bych ti bral ji? Nemohu použít Bránu, ne, Severusi, ani pro tebe se nevzdám toho, co jsem tím získal. Nemůžu. Nezměním skutečnost, že zemřela. Ale našel jsem způsob, jak ti ji vrátit.“
A zatajil dech.
Čekal.
Čekal.
Kámen proudu se zvolna rozpouštěl.
Nevím. Severusi.
Jestli jsem tě ztratil.
Já nevím, zda se naučím s tím žít.
Tom čekal.
Čekal.
A pak se pavučina ticha protrhla, Severus zvedl tvář, oči zarudlé, výraz rozervaný, na cáry, syrový, že téměř krvácel, a Severus řekl: „Jak?“
Merline.
 
Tom chvatně přivolal svitek pergamenu, před Severusem ho rozvinul.
„Během hledání způsobu, jak navrátit sebe, jsem objevil zapomenutý druidský rituál Pěti elementů. Sloužil k vyvolání duchů starých božstev, aby chránili úrodu či vesnice, ovšem často končil zkázou a vyhubením celého rodu, bohové zřejmě nejsou shovívaví k těm, kdo ruší klid jejich spánku. To s tvou Lily nehrozí, je bílou čarodějkou a její největší silou byla láska.
Zde máš popsaný rituál, zde ingredience nutné k lektvaru, který na závěr vypiješ. Základem je posvátná relikvie, symbol věčného koloběhu, kosti Saehrímniho. Sám jsem je nenašel, požádal jsem o ně Elspeth v dopise společně s Bránou, pokud je někdo dokáže sehnat, je to ona. Nezklame tě. Element ohně zastupuje zlato a kůra kaktusu saguaro, element země olovo, kořen kurkumy, element vody cín a melosirské řasy, element vzduchu železo a okvětní plátky laskavníku. Pátým elementem je samotné bytí, tedy smrtelné tělo a věčná mysl. Namísto těla poslouží krev, tvá i její, v tomto případě krev jejího syna. Přidáš obojí do lektvaru, šestkrát šest kapek od obou. Na závěr rituálu lektvar vypiješ a v té chvíli do něj vložíš svou myšlenku, vzpomínku. Což je kritická fáze. Stačí drobné nesoustředění, chvilka vyrušení. Ale každý krok jsem prozkoumal snad tisíckrát, bude to fungovat, jediné riziko při selhání rituálu spočívá v tom, že ztratíš onu konkrétní vzpomínku na ni; vybírej tedy pečlivě.
Jsi Mistrem nitrozpytu, Mistrem lektvarů, jedním z nejlepších, ty to dokážeš. Vrátíš jí fyzickou existenci. Sobě vzácnou přítelkyni. A pak… pak mi snad dokážeš odpustit. Protože bolest, kterou jsem ti její ztrátou způsobil, je jediné, co si přeji vzít zpět.“
Pustil okraje pergamenu, svinul se s lupnutím. Ruličku položil před Severuse.
Nevzal si ji. On ji uchvátil, jak věčný zbloudilec poslední mlhavý záblesk světla v tuhnoucí temnotě. Přitiskl k hrudi, prsty křečovitě zkroucené.
„Neříkej o tom Albusovi,“ pronesl Tom mírně. „Nehledej v tom žádný úskok, klidně prober s Elspeth celý rituál, ona nemá důvod ti lhát, ani kvůli mně. Neohrozila by tě. Má tě ráda; neptej se mě proč, netuším,“ dovolil si mělký úsměv, pokrčil rameny. „Jde o černou magii. A já ji z tebe necítím. Ani ten nejvzdálenější prchavý odstín. Jak dlouho v sobě vraždíš svou polovinu? Zapíráš, zříkáš se, co je tvou součástí. A co postrádáš, vím, že ano, nesnaž se lhát. Pro Albuse. Pro jeho lásku. Je to tak? Ne, nemusíš odpovídat. I já ho přeci znám, tu zatvrzelost, s jakou popírá půvab stínů, jejich vznešený klid a sílu, kterou nám Prvotní darovali. Kdo jsme my, bezvýznamní, abychom si přisvojovali právo rozhodovat, který z jejich darů je dobrý a který špatný? A proč je musíme rozlišovat?
Neříkej mu o mně. Především ne o tom, co jsi mi prozradil. Nepochopil by to, Severusi. Když nevidí, že tě nutí žít jen způli; cítím z tebe, jak velmi svou magii postrádáš. Jak moc si připadáš nekompletní.
Neříkej mu to. Kvůli sobě. On stejně ví, že se vrátím a ty jsi nezjistil ani náznak, v jakém čase a místě se právě nacházíme; tak k čemu by to bylo? …Ale ty mu to přesto povíš,“ pousmál se Tom.
„V pořádku,“ přikývl. „Ač nerad, připouštím, že cítí k tobě tak silnou náklonost, aby ti v rituálu nebránil, přestože jde o černou magii. Ukážeš mi Bránu?“
Severus rozevřel volnou dlaň, kamínek měl velikost nehtu na malíčku.
„Čas prchá tak chvatně… skoro jsem na ten pocit zapomněl, ve svém nebytí. Tolik toho poznávám znovu,“ pronesl Tom zamyšleně, možná jen tak pro sebe. „Připiješ si se mnou? Ještě máme pár minut.“
Nečekal na odpověď, přivolal láhev whisky, nalil do dvou sklenek.
„Pijete červené víno,“ poznamenal Severus bezvýrazně.
„Ovšem. Nechci, aby sis myslel, že se tě snažím otrávit.“
„Já si to nemyslím,“ řekl Severus tiše.
Přijal sklínku, sledoval, jak se v zlatavém moku odráží matné světlo.
„Až odejdeš, zavolám tě v mé současnosti. A budu doufat, že v tom mezidobí získáš zpět svou Lily, že tě utěší ve tvém žalu, že Albusova náklonost, ve tvém dnes tak dostačující, vyprchá všedností a ztratí svou sílu, že tvůj hlad po černé magii bude již neudržitelný… že mi přijdeš říct své ano.
Protože já vím, že jsi mne zradil. Protože předpokládám, že tak pravděpodobně učiníš znovu, oh ano, budeš o tom přemýšlet. Oba to víme. Protože vím, že polovina tebe ctí a vzývá bílou magii a vždy bude.
A přesně o takového tebe stojím. Já sám jsem dokonalý, k čemu druhý?“ prohodil zlehka. Upřel na Severuse své rudé oči. „Což je něco, co ti Albus nedá nikdy. A ty to víš.“
Zvedl ruku k přípitku, nechal ji čekat v půli cesty.
Ano, víš. Oba víme.
Ale přiznáš si to?
Severus hleděl na svitek pergamenu.
Pohlédl na Toma. A natáhl paži se skleničkou.
Můj Severusi… děkuji.
Za naději.
„Ať vám odpovím cokoliv – vždy vás budu nenávidět.“
„Nu, já tebe též,“ pokrčil Tom rameny, sklenky o sebe cinkly, „přesto ono podivné pouto mezi námi je příliš silné, příliš neodolatelné. Nikdy nás nepřestane svádět.“
„Ne,“ přitakal Severus strnule, „nejspíš nepřestane.“
Oba se napili; Tom vychutnal každičkou krůpěj, její palčivost, pocit, jak protéká hrdlem, vše ho naplnilo zvláštní spokojeností; chuť, dotek skla, tvrdost podlahy, zatuchlý vzduch proudící do plic.
A především – Severusova společnost.
Jak slastná iluze.
Nebo… nový začátek? Mohl by?
„Tohle prostě nemůže dopadnout dobře,“ pousmál se.
Severus odložil sklenku. Věnoval Tomovi pohled, kradmý. Letmý. Křehký, křehký byl, křehoučký.
„Copak my dva věříme ve šťastné konce?“ zašeptal.
Kámen v jeho dlani se vytratil, Severus zmizel.
Tom zavřel oči. Nechával v sobě okamžik doznít.
Představy šťastných konců mohou být různé, Severusi. Třeba čelit mu po tvém boku.
Bezmyšlenkovitě laskal hadí smyčky, sbíral sílu, zavolat ho ve svém dnes, vyslechnout odpověď.
Leviatan znuděně zívl a šel jinam.
 
Obývací pokoj, žár krbu, Bradavice stříbrně opentlené prosincem. Dozvuk ohnivé whisky v hrdle. Pergamen sevřený v pěsti.
Žlutoočka před ním, obočí zachmuřené, pohled starostlivý.
„Severusi?“ zamávala mu před obličejem dlaní. „Jak se čucháš? …Tedy cítíš, ty skoky proudem mě pletou…“
Severus vnímal, jak se mu roztřáslo tělo, neměl v sobě ani zlomek síly tomu zabránit. Rozesmál se, nahlas, s příchutí hysterie.
„Čuchám se výtečně, děkuji za optání.“
Žlutoočka protočila panenky.
„Jako bych se neptala. Stejně mě to nezajímá,“ zavrčela. „Na Elspeth zapomeň, je hrozně pomalá, dej mi chvilku, hned jsem zpět.“
Zmizela.
Severus si přivolal vlastní láhev whisky. Potřeboval ji. Hodně. Nalil si, usedl na pohovku. Rozevřel pergamen před sebou.
„Jsem tu! Nečekal jsi dlouho?“ shodila Žlutoočka na jeho čistoskvoucí stůl obsah náruče, krvavé kosti s několika málo kousky masa. „Lovila jsem ho téměř čtyři dny, Saehrímni je hrozně plachý.“
Svalila se vedle Severuse, šaty potřísněné, paže až po lokty ještě rudé nezaschlou krví.
Severus mrknul. Odkašlal si.
„Zřejmě… děkuji. Doufám, že vám chutnal.“
„Magické zvíře, které můžeš každý den usmrtit, pozřít každičký kousíček a ono do rána opět obživne, zdravé a celé? Samozřejmě, pokud mu někdo neodcizí kosti. Byl skvostný! Nemáš představu, jak mi přišel vhod, když má poslední strava byla poněkud prošlá,“ otřásla se. „Ostatní ingredience zvládneš sehnat bez potíží.“
„Chápu tedy správně, že ten rituál, lektvar, funguje?“ pronesl Severus tiše, opatrně.
Žlutoočka zvedla jednu ruku, rozeklaným jazykem svižně olízala dlaň.
„Funguje, jednou to dokážeš…“ Zděšeně strnula. „Vůbec nic jsi neslyšel, protože já naprosto nic neřekla! Věděla jsem, že mám počkat, až ze mě jeho magie vyprchá,“ založila ruce zlobně na prsou.
„Jednou,“ pousmál se Severus; prosinec v Bradavicích nikdy nebyl tak čarovný.
„Asi také víte, ve kterém čase a místě jsme byli?“ pohlédl na ni úkosem.
„Ano,“ usmála se sladce.
„Ale zřejmě mi to neprozradíte?“
„Oh, jak ty umíš být občas úchvatně vnímavý. Dozvíš se to. V pravý čas.“
„Dobře,“ přitakal klidně. Vždyť co na tom záleželo. Získal naději.
Ach, Lily… Zkusím to třeba statisíckrát. Přivedu tě. Budeš tu. Lily!
„Prozradíš to Bělovousému?“
„Ano.“ Tak mírný. Tak šťastný. „Až si utřídím myšlenky.“
Přetočil tvář, pohlédl na ni. Zvedl ruku. A shrnul ke straně neposedné dýmovité pramínky, polštářky prstů jí jemně sklouzl po skráni.
„Zase přijdu, Severusi,“ promluvila, náhle podivně vážná. „Slibuji.“
Kývl.
„Budu čekat.“
 
 ab-igne-pulvis-et-umbra.jpg
 
Přiložil do krbu, oheň téměř vyhasl. Říjen, vlhký a lezavý, se škvírami, střešními doškami vetřel dovnitř, studeně dýchl místností. Zlatorudé chvosty plamenů hladově vzplály, bezpečně zahnaly sychravost, odkud přišla, a voňavé dubovým dřevem se rozprostřely, prohřály zkřehlé prsty.
Severus očistil dlaně kouzlem, vrátil se k laboratornímu stolu.
Čtyři dózy s pilinami čtyř různých kovů, čtyři misky s naškrábanou kůrou kaktusu saguaro, nadrceným kořenem kurkumy, rozemletými melosirskými řasami, pečlivě nasbíranými okvětními plátky laskavníku.
Kosti Saehrímniho obalené konzervačním kouzlem. Ubývaly. Ale to mu starost nedělalo; ačkoliv tu Žlutoočka nebyla od onoho prvního dne, věděl, že se objeví, pokud by zásoby došly. Prostě to věděl.
Někdy měl pocit, jako by její přítomnost, neviděnou, nehmotnou, ucítil. Trochu připomínala vůni oceánu, mokrých skalisek, tuhnoucí škváru lávy, bezbřehou nekonečnost dálek; možná takhle nějak skutečně voní vesmír. A krev, ano. Ta nikdy nemohla chybět.
Byla tu? Nahlédla občas, tu a tam? Nepřemýšlel nad tím. Stačila mu představa; ano, byla. Je.
Palouk za domkem byl opět pečlivě vyčištěný od veškerých magických příměsí, runy rozmístěné ve světových stranách, Ansús, vzduch, ochrana, probuzení schopností, Sovilo, oheň, mužský princip, tvůrčí energie, Lagus, voda, emoce, zrod nového, Urus, země, bytelnost. Vprostřed pak velký znak trikvetry, od jeho rohů mířící podpůrné runy, Dagas, harmonie vyrovnání, nekonečno, Hagalas, magie temnoty, podvědomí, Pertro, zrození, mateřský princip. Zatím spící; až spálením Saehrímniho kosti se jejich magická moc probudila, zvedla jako štít nad celým prostranstvím.
Severusovi trvalo téměř deset marných pokusů, než pochopil, že kromě všech ingrediencí a krve potřebuje především magii. Svou. To on celý rituál udržoval v chodu; černá magie nebyla nikdy určena slabým kouzelníkům. Proto se nic nestalo, ani když vykonal veškeré kroky, vypil lektvar – místo v té chvíli bylo opět mrtvé, veškerá síla se zbortila. On sám na pokraji magického vyčerpání.
Probíral to s Albusem. Dvakrát mu přes jejich spojení propůjčil svou magii; ale nejspíš jeho odpor k černokněžnictví se nedal překonat, i tehdy selhali. Severus pro sebe vařil nejrůznější obměny Magiiobnovujícího, Magiiposilujícího lektvaru. Žádná změna. Nakonec bez Albusova vědomí uvařil lektvar Očisty. To bylo před třemi pokusy. Opět marné. Co bylo špatně?!
Jako by nestačily potíže se získáváním Potterovy krve; to vůbec nebylo snadné, jak se původně zdálo. Nebo možná jen Severus nebyl tak trpělivý. Třicet šest kapek bylo hodně. Prostě hodně.
Severus trávil noci blouděním bradavickými chodbami, jak Potterův stín, hlídal každý jeho pohyb – každé zranění, jeho tréninky na famfrpál a hodiny lektvarů byly nejčastějšími zdroji. Přesto nedostatečné. Albus párkrát vypomohl. Jenže od posledního pokusu uplynulo už šestnáct dní, šestnáct zatracených dní, Severusovi došla trpělivost. Zašel za Poppy. Neptala se proč. K čemu. Zlatá, úžasná Poppy.
Zítra je konečně bude mít.
Zkontroloval plamínek pod kotlíkem, i voda pro lektvar musela projít naprostou očistou. Oheň ze dřeva bílého santalu, kotlík vysypaný halitem, sůl je jedním z nejdokonalejších absorbentů čehokoliv negativního, krystaly kyanitu, prehnitu a křišťálu na dně její práci podporovaly, na závěr přelít vroucí vodu skrz dým šalvěje. A z běžné vody se stala téměř živá tekutina, jiskřivě běloskvoucí.
Hotovo, Severus ji zakryl ochranným a konzervačním kouzlem. Jinak svou magií šetřil, dny před prováděním rituálu byl až úzkostlivě opatrný. Nutno říct, že to bylo otravné, hrozně se naběhal.
Vzal ze stolku menší pohár z epidotu – dárek od Albuse, že by mu snad chtěl ten starý čaroděj něco naznačit? Obsidiánovým nožem se řízl do dlaně, jen jemně, naklonil ji nad pohár, počítal. Rudé kapičky poslušně sklouzávaly na místo určení. Třicet šest. Severus ránu uzavřel, odebranou krev ochránil dalším kouzlem. Možná zbytečně předčasné; ale zítra se bude hodit každičká jiskra magie i síly, tak k čemu jí plýtvat.
Vše připraveno, poslední příměs získá od Poppy, nastal čas k úvahám, duchovní přípravě. Severus ještě polaskal medailonek, zahalený v prostém bílém plátnu; dosud prázdný, dosud mrtvý. Nebude to tak navěky, Lily. Slibuji.
Posledním doutnajícím dřívkem santalu zapálil v zavěšené kadidelnici uhlíky, na mřížku vložil kousky pryskyřice Shorea wiesneri. Lidovým názvem Damara – Světlo. Její jemně éterické aroma hovořilo samo za sebe.
Sám si vlastně nebyl jistý, proč tohle všechno dělá; ty nepřímé znaky bílé magie. Pro Albusův klid? Pro Lily?
Ano. I ne. Bylo to o rovnováze; že ano, má Žlutooká přítelkyně? Proč by rituál černé magie nemohl být provázen pomocí té bílé?
Nebo právě tohle způsobovalo její selhání?
Nevěděl. Nicméně nebyl ochoten se bílých drobečků vzdát.
Prozatím.
Z přihrádky vzal svůj deník Pěti elementů, jako každý experiment zaznamenával každý pokus, okamžik selhání, rozvíjel teorie. Zapisoval použité vzpomínky, které naplánoval použít; Temný pán měl pravdu, při neúspěchu z jeho paměti vymizely. Nechtěl je ztratit úplně.
Po kolikáté ho napadlo, že tohle byl Pánův skutečný cíl? Přimět ho dobrovolně posilovat svou magii, znovu se s dychtivostí vrhnout do studia… a ztrácet střípky Lily, jeden po druhém…
Ne, Severus potřásl hlavou. Stejně jako Severus nebyl až tak úplně věrný, Pán nebyl až tak úplně upřímný. Ale znali se. Jeden druhého.Příliš dobře. Možná s vedlejšími účinky počítal, ale skutečným cílem bylo vrátit mu Lily. Severus tomu nevěřil – věděl to. Asi to mělo něco společného s rudýma očima, které neplanuly, nebo s naléhavostí tichého hlasu, který mnohem raději udílel lhostejné rozkazy. Prostě to, co Albusovi vysvětlit nedokázal.
Jenže Albus se neptal. Severus sebou nechal krátce proznít lásku s příchutí vděčnosti.
Usedl do křesla, otevřel deník. Jako vždy první pročetl ztracené vzpomínky. Potom se soustředil na chvíle zhroucení energie. Jeho lektvary působily, moc rituálu v posledních třech pokusech vydržela do konce; slabá, chvějivá, ale přítomná. Severusova magie sílila. Dobré znamení.
Pozorně procházel záznam posledního pokusu. Po vypití lektvaru a vložení Lilyiny představy z něj měla vyjít její životní esence, splynout s medailonkem. Nestalo se. Koncentroval se nedostatečně? Byla vzpomínka slabá?
Rituál byl magicky vyčerpávající, ale znal ho již zpaměti, uchovával soustředění na tuto konkrétní část. Pak tedy vzpomínka? Začal od nejstarších, logicky; byly protkané pocity viny, žalu. Ano, jistěže to chtělo intenzivní emoci. Ale zřejmě trochu pozitivnější.
Nejlépe krásnou.
O jedné by věděl – ale je ochotný ji riskovat, vzdát se jí?
Ano.
Severus vzal brk, namočil ho do kalamáře na stolku před sebou, přetočil deník na novou stranu, začal psát. Pokus číslo…
Ucítil ji. Dřív než zaslechl jakýkoliv zvuk. Odér pradávné moudrosti, věčného světla, dítěte nekonečna. Okořeněného smrtí jednorožců.
Severus odložil brk, ohlédl se, pousmál.
 
Žlutoočka mu věnovala medové mrknutí, naklonila se nad jeho pracovním stolem, očichala ingredience. A zcela neomylně zabořila ukazováček do epidotového pohárku, prošla jeho ochranou, vylovila prst zmáčený Severusovou krví. Vložila do úst, slastně přivřela víčka.
„Třicet šest,“ pronesl Severus suše. „Před chvílí jsem to dopočítal.“
Žlutoočka zamrkala.
„Což znamená, že už stejně nevíš, kolik tam zbývá?“
Nestačil zareagovat; přiložila pohárek k ústům, vypila.
„Nyní to již vím zcela přesně, děkuji. Nic.“
Žlutoočka rozeklaným jazykem hbitě slízla poslední kapičky v koutcích.
„Jste snad opět na prošlé dietě? Mohu něco nabídnout? Kromě sebe,“ zvedl se Severus z křesla.
„Byla jsem jen zvědavá, jak chutnáš.“
„Pak doufám, že jsem nezklamal.“
„V porovnání s čím?“
„Řečnická poznámka. Na ty je zvykem nereagovat. Pro dobro všech přítomných.“
„Jak chceš,“ kývla bezstarostně, pohybem dlaně shrnula veškeré misky, dózy a ostatní propriety ke straně v neúhledném chumlu, vyhoupla se na desku, rozkývala bosé nohy, až se průsvitné cípy jejích šatů rozevlály.
„Ah. Dle tvého zasmušilého výrazu soudím, že jsi v tom měl systém? Odpusť,“ obdařila ho širokým úsměvem s ostrými hroty špičáků.
Severus chmurně pohlédl na chaotickou změť, ještě před minutou tak přepečlivě roztříděnou.
„Ani ne,“ utrousil.
A zahnal svou pedantskou posedlost týkající se jakéhokoliv vaření lektvarů; nechal se prostoupit tichou radostí z její přítomnosti. Rychle, než zjistí, s jakou katastrofou opět přichází.
Skutečně vzdáleně voněla oceánem…
„Občas jsem měl pocit, že vás tu vnímám. Byla jste tu?“
„Jistěže, mnohokrát. A ty jsi to poznal? Zajímavé, stále mě překvapuješ.“ Naklonila hlavu do strany.
Zvláštní výraz její tvář zmizel, ať už znamenal cokoliv. Nahradil ho vážný, soustředěný.
„Přemýšlela jsem nad naším posledním rozhovorem. Abych mu dala něco dobrého.“
Nadechla se; jak podivně nejistá, váhající, skoro ji nepoznával.
„Ano,“ pobídl ji mírně.
Seskočila na zem.
„A chci to udělat,“ učinila několik rázných kroků, zbůhdarma, otočka, zamířila jinam, „ale je to komplikované.“
„Jistěže,“ přitakal, „probouzet bolest či strach je snadné. Jejich protiklady nikoliv. O to jsou cennější.“
„Nerozumíš.“
„To jsem snad ani nečekal,“ nechal vstoupit do svých černých očí klid, ujištění. Lživou iluzi bezpečí, se kterou konejšíme děti, probuzené noční můrou.
„Může to ovlivnit proud. Může toho způsobit tolik! Chci to udělat, prozatím jsi měl vždy pravdu a já věřím, že ji máš i nyní, jen nevím…“
„Jak?“ nabídl jemně.
Žlutoočka zavrtěla hlavou. Dýmovité pramínky podivně zplihlé.
„To vím,“ řekla tiše. Pohlédla na něj. „Nevím, zda smím.“
 
„Omlouvám se,“ promluvil Severus. „Tak sebevědomě tu sděluji svá naivní moudra, a přitom ani nejvzdáleněji netuším, jak závažné následky může mít každé vaše sebemenší rozhodnutí. Jak těžké to musí být. Co vše musíte vzít v úvahu. Omlouvám se.“
„Severusi.“ Několik neslyšných, chvatných krůčků a nějak, Merlin ví jak – náhle mu ležela v náručí, objala ho, tak malá, útlá, křehká. „Potřebuji tvou pomoc.“
Šokovaně zůstal stát, vteřinu, dvě. Pak zlehka ovinul paže kolem jejích zad, stěží se jí dotýkal.
„Cokoliv,“ řekl. Pyšný, že se mu hlas nezachvěl. Třebaže zněl trochu chraptivě.
„Nevíš, co říkáš.“
„Pravděpodobně ne. I tak to stále platí.“
Opřela se mu čelem o hrudník.
Odvážil se, jednou dlaní vklouzl do dýmu, polaskal šedobílé stužky.
„Co mám udělat?“
Zavrtěla hlavou, kouřoví hádci se rozvlnili, lačně natáhli zpět, ovinuli se mu kolem zápěstí, propletli mezi prsty.
„To je právě ono. Já nevím.“
Severus ji držel. Přemýšlel.
„Což je poněkud složitější, než jsem čekal,“ připustil.
„Kdybych ti neřekla vše, co jsem řekla… ale to bych tu dnes zřejmě nestála. A on by mi byl vzdálenější než zpočátku. Už vím,“ zvedla k němu tvář, jantarové zorničky zářily, slunce nikdy nebylo blíž, „buď sám sebou.“
„Tohle bych zvládnout mohl.“
Zhluboka se nadechla. Pustila ho, poodstoupila. Jen o krůček.
„Dnes tu nejsem sama. Přivedla jsem ho.“
Trvalo mu to asi dva mžiky.
Jeho?“
Přikývla.
Severusovi se na jazyk draly i další stupidní otázky, jako sem? Za mnou? Proč už vynechal i v duchu, rozum opět naskočil.
„Dobře,“ protáhl.
„Budeš vědět, kdo to je,“ hlesla tiše.
Severus informaci zpracoval.
„Poznám ho. Zajímavé. Budu překvapený?“
Žlutoočka zavířila řasami. Pokrčila rameny. Rozpažila.
„Pokud dojde na nejhorší, oživím tě. Přísahám.“
Severus mrknul. Uhladil látku na hrudi, napřímil se.
„Nuže, v tom případě zmírám nedočkavostí.“
 
Lucas King - War Is Over (piano version, John Lennon)
 
Harry stál na kraji meziprostoru.
V domku.
Oheň v krbu plápolal, pracovní stůl byl přeplněný ingrediencemi, skutečné svíce v lucernách osvětlovaly místnost, když okny proudily jen vychládající paprsky podzimního večera, a Severus ve svém černém hábitu seděl v křesle, pročítal rukou psanou knihu.
Soustředěně hleděl na poslední stranu – teď. Teď. Ano; Harry to věděl, už dávno to znal; teď mu ten jeden příliš dlouhý, příliš jemný pramínek havraních vlasů sklouzl po pravém spánku, spadl do tváře. Harry se musel usmát; věděl to. I to, že ho Severus o pět vteřin později nevědomky znovu zasune za ucho, aby mu nepřekážel ve čtení. Věděl to.
A teď si podepřel loket o područku, bříšky prstů zamyšleně přejel přes rty, pomalu, prsty se přesunuly na bradu, jen nehtem palce setrval na ústech, klouzal přes tenkou konturu vrchního rtu, tam a zpět, tam a zpět.
Věděl!
A teď se k jeho věčným vráskám připojila ona mezi obočím, ta ustaraná, zamyšlená, když zvažuje něco opravdu důležitého, činí rozhodnutí. A zmizela – Severus došel k řešení.
Harry to všechno věděl. Poznával na něm každičkou jeho část, každé gesto, výraz.
Ačkoliv se mu obraz mžil neutuchajícím slaným mrholením, smýknutí víček, obraz se znovu vyjasnil, ostrý a překrásný.
A už zase mží.
Oči tuhově černé po noci plné přesladkých příslibů, úzké rty s jejich požehnanou chutí, bledá kůže polaskaná měsíčním svitem, desítky rýh v jeho tváři, znal je, všechny je znal, tisíckrát zulíbal, několik málo vymazal, pár přidal, to ty vějířkovité vrásky v koutcích očí, ty úsměvné.
Ebenový závoj vlasů, tak hebkých na dotek, a jak slastné, když mu padly do tváře v milostném opojení, rozechvělé jen jeho prudkým dechem.
Motýlí místečko na jeho bělostném hrdle, kde zpěvavě tepal srdeční puls, kolikrát se k němu přimknul, dýchal životadárnost jeho pravidelného rytmu?
Svaly paží skryté pod látkou, vzpomínal si na jejich něžnou sílu i hladovou naléhavost, pevnou těsnost.
Dlaně, Severusovy dlaně, dar bohů, ukonejšily každou z bolestí, rozdaly tolik potěšení.
A tolik bezpečí.
V jejich objetí se svět točil správným směrem, správnou rychlostí. Správný svět.
Nezmizel. Ten svět tu stále byl, ještě stále existoval!
Stačilo udělat jediný krok, vyjít ven.
Jenže…
Lamie, v nezvykle nádherném ženském těle, se k Severusovi připojila, Harry okrajem vědomí zaregistroval, jak je neskutečně jiná, bezprostřední, rozverná, důvěrná, přátelská. Vážná. Nejistá. Vystrašená.
Mrholení, setření víčky, Lamie v Severusově náručí, hledala útěchu; a Harrymu to přišlo samozřejmé, kde jinde by se dala najít, v jakémkoliv čase?
Jenže…
Hovořili spolu, slova Harry nevnímal. Jen Severusův hlas. Hluboký, dotýkal se všeho uvnitř Harryho těla, hladil, hojil, účinnější než ten Nejvšeléčivější balzám, jako kostelní zvony, když se nesou do dálky na křídlech andělů a zpívají.
Severus.
…To proklaté mrholení…
Severus.
Téměř neznatelně, nepatrně mladší, o čtyři roky? Pět? Před Tarou.
Za pár let bude můj.
A před šest set osmdesáti sedmi dny ho navěky ztratím.
Ano. Tento jedinečný, úžasný, moudrý, mocný, laskavý a milující, hrdý, silný, velký muž před ním byl Severus Snape. Živý Severus Snape.
Jenže… ne jeho Severus.
Do morku trouchnivějících kostí, na dno práchnivějícího srdce; Harry to věděl. Jistěže to věděl.
Ale kdy nás rozum ochránil před pošetilostí srdce?
Vždyť když je pravá láska věčná, co pro ni znamená čas?! Minulost, budoucnost? Nemůže být ničím!
…Může?
 
Poznáš mě? Pozná mě láska tvého srdce, Severusi?
Až vyjdu ven.
Má duše. Vzpomeneš si na mě, mé drahé štěstí?
 
„Tak tedy mohu?“ zeptala se Žlutoočka.
Naslouchat čistě rozumu, odmítl by. Spousta lidí by nejspíš dala cokoliv za návštěvu z budoucnosti, zjistit, co všechno se změní, kdo zvítězí, jak bude kdo žít; především oni samotní. Severus mezi ně nepatřil.
Pokud nám věštby a proroctví svazují ruce, zprávy z nadcházejících zítřků docela jistě lámou vaz. Funguje to tak děsivě prostě – kdyby věděl, který pokus s rituálem Pěti elementů bude úspěšný, jak moc by se soustředil na jejich počet místo na jejich provedení? A co když by právě tou lhostejností neodhalil důvod, proč se mu jednou onen daný rituál má povést? Podařil by se stejně? Logicky vzato – ne. A co všechno by to znamenalo poté? Neztratil by tak svou jedinou šanci?
Ano. Odmítl by ji. Kdyby nebyla jeho přítelkyní a nepožádala o pomoc. A kdyby medová zář jejího pohledu nejiskřila prvními mrazíky strachu.
„Zajisté,“ přitakal Severus. A zalil sál vědomí veškerou rtutí.
Dobře udělal.
Žlutoočka hmátla kamsi, její paže částečně zmizela. Objevila se. Společně s ním.
Mladý muž v prostém šedém hávu, volná košile se stojáčkem, široké kalhoty z jemné látky, urostlý, tmavě hnědé vlasy neuspořádaně mířící všemi směry. Tvář s lícními kostmi tak jednoznačně známá, že nepotřeboval ani vybledlé znamení blesku na čele. Jasně zelené oči, obkroužené úzkým pruhem sytě rudé, v každém oku k černé tečce uprostřed mířila teninká, paprskovitě rozvinutá krvavá nitka.
Vzpřímený hleděl k Severusovi, výraz tak dospělý. Ne. Byl starý. Děsivě starý.
„Harry James Potter,“ pronesl Severus zmrtvěle; před některými šoky byla jeho rtuť bezbranná.
Mladý muž se pousmál, sotva patrně. Každý sval ve tváři ječel sebeovládáním.
„Pane profesore,“ pokynul mu.
Severus se zhluboka nadechl.
„Malý moment; jen si tu bleskově vyřídím hysterický záchvat a hned se vám budu věnovat, pane Pottere.“
Otočil se k Žlutoočce.
„Myslím, že až nyní jsem pochopil, jak nesmírně, neúprosně, sebevražedně jste osamělá.“ Další nádech. „V pořádku. Jsem v pořádku.“ Načež z něj tlumeně vyšlo cosi, co se asi nejvíc podobalo lehce nepříčetnému: Hah!
Odkašlal si, potřásl hlavou. Zkontroloval bezchybnou řadu knoflíčků na svém hábitu.
„Vyřízeno. Děkuji za strpení. Neposadíte se, pane Pottere? Mohu něco nabídnout? Osobně si dám Uklidňující lektvar.“
„Ne, děkuji. Pane,“ pronesl Potter tiše. S jakousi odevzdanou smířlivostí, podkreslenou laskavým úsměvem. Takový byste asi našli jen na lůžku umírajícího.
Severus si lektvar přivolal, vypil; návštěvu Temného pána by zvládl. Možná i Trelawneyovou. S tímhle překvapením potřeboval pomoc.
A při tom až v játrech cítil, že ho rudozelené zorničky intenzivně sledují, pronásledují každičký jeho pohyb…
Posadil se do křesla. Na stolku vysychal otevřený kalamář, ležel zavřený deník. Jak úchvatně normální.
„Samozřejmě můžete zůstat stát,“ poznamenal.
„Omlouvám se,“ řekl Potter, usedl do protějšího křesla. Opět ten úsměv.
Přes všechny jeho zjevné bariéry – smutný. …Smutný? Ach, ty směšný blázne, ne, kdepak, z jeho úsměvu čiší syrový žal; jako by neutrpěl svou ztrátu, o které nebylo pochyb, před jakkoliv dávným časem. Ale nyní. Právě nyní. V této chvíli.
Severus se předklonil, na okamžik složil tvář v dlaních.
Mladík před ním byl tou nejdůležitější, nejděsivější pokladnicí odpovědí na všechny otázky, které ho napadaly. Na které se ptát nechtěl. Nesměl.
Jenže to nebylo, na co Severus myslel, co před ním skryl.
Takže tohle s tvým synem, s tím rozjíveným, nezodpovědným, drzým, nebetyčně odvážným a nehorázně laskavým děckem, které denně potkávám, Lily, tohle s ním udělá válka. Tímhle se stane.
Mladým starcem s očima plnýma ukrutné bolesti.
Proč jen mám hrůzný dojem, že tohle je cena za vítězství nad Temným pánem?!
„Omlouvám se, že jsem vás rozrušil, pane,“ promluvil. Melodický, příjemný hlas. Absolutně upřímný.
„Ne,“ napřímil se Severus. „Ne,“ zopakoval rezolutně. „Vše je v pořádku, pane Pottere. Nyní – naše společná přítelkyně mi sdělila, že něco potřebujete. Smím se zeptat, jak vám mohu být nápomocen? Co vás trápí, že jste navštívil právě mne?“
Potter z něj nespouštěl pohled. Severus ho vnímal téměř jako cosi fyzického, co se mu napůl chladivě, napůl vřele omotávalo kolem těla.
Bolest z Potterových očí mu stekla pod kůží i do pohybu rtů.
„Necítím vůni hořepníčků,“ řekl a usmál se.
 
Za svůj život Mistra lektvarů vyslechl spoustu absurdních potíží. Mnohdy byly absurdní jen zvenčí. Takže prostě natáhl ruku, přivolal ze skladu dózu se sušenými hořepníčky, podal ji Potterovi.
Mladík ji chvíli podržel. Jako by sbíral odvahu. Potter, chlouba Nebelvíru?
Odšrouboval víko, vyjmul několik kvítků. Na rozevřené dlani jim věnoval dlouhý, dlouhý pohled. A pozvedl je k tváři, zhluboka vdechl.
Vrátil do dózy, zavřel víko, postavil na stolek.
Potřásl hlavou. S tím úsměvem.
Pak prudce stočil obličej do strany, Severus zahlédl usvědčující lesklý třpyt.
Potter si odkašlal.
„Nic. Ale děkuji za snahu, pane,“ pronesl, zasmál se, zvuk prožraný chorobnou beznadějí a ještě podivnějším drásavým štěstím, vstal. Vydal se podél stěn, ke krbu. Zarazil se.
„Nevadí, pane? Pokud se tu projdu?“
„Jistěže ne,“ odtušil Severus. Přemýšlel, přemýšlel. Přemýšlel. „Máte představu, co vaše potíže způsobilo?“
Znovu ten smích. Kratičký.
„Docela přesnou. To, co odjakživa působí všechny mé potíže,“ dotkl se dvěma prsty levého spánku, významně poklepal.
S jedenáctiletým Potterem, který na něj netrpělivě čekal v bradavických chodbách, pravděpodobně s nejnovějším nápadem, jak Severusovi způsobit aneuryzma mozkových tepen, by okamžitě souhlasil.
„Smím prozkoumat vaše čichové receptory, pane Pottere?“
Mladík pokrčil rameny.
„Smíte. Ale vše ostatní cítím dokonale, například Smrtipoušku věčnou poznám do vzdálenosti několika metrů. A doufám, že moč kentaura si odpustíte.“
Severus rozpohyboval hůlku v několika diagnostických kouzlech.
„Přirozenou cestou zpracované exkrementy jsou nesmírně bohatou škálou biologických i magických ingrediencí; třebaže přiznávám, kentauří moči jsem průzkum dosud nevěnoval.“ Ukončil inkantaci. „Zdá se, že příčina skutečně nespočívá v jakékoliv fyzické dysfunkci.“
Mladík se po celou dobu jeho zkoumání nepohnul. Stál, zkamenělý. Oči zavřené. Jako by do sebe Severusovu magii nasával; s výrazem degustátora, který právě objevil víno svého života.
Bylo to… intimní. Jiné slovo ho nenapadlo. Intimní. Severus chvatně hůlku sklonil, pocit zahnal; samozřejmě šlo o Potterův všeobecný dojem z návratu do časů, které nejspíš bývaly lepší.
Další důvod se na nic nevyptávat.
„Pane?“ ohlédly se po něm zelenorudé zorničky. „Mohl bych mít přání?“
„Poslouchám.“
„Mohl bych… nikde tu nevidím váš šálek, takže… Smím vám uvařit čaj?“ A při tom se strnule napřímil v ramenou, jaksi ztuhle.
Severus zaplašil zmatek mírným zachmuřením.
„Pokud vám to udělá radost,“ utrousil. „Ovšem neslibuji, že ho vypiji.“
Potter se zasmál. Ale cosi z té jeho topornosti se vytratilo, i výraz mírně zjemněl; zvolna vyrazil podél zdi, špičkami prstů se jí dotýkal jak slepý, neomylně zamířil ke kuchyňskému koutu, cestou rozhořel oheň pod konvicí s vodou, přivolal Severusův oblíbený černý hrnek, jeden konkrétní plátěný sáček s čajovou směsí.
Teď pro změnu Severus sledoval jeho.
„Vy už jste tu byl,“ pronesl s jistotou. A divným pocitem.
Potter se zasekl v půli pohybu.
„No… ano. Párkrát,“ zamumlal. „Byl jsem zraněný, takže…“
Nechal to vyznít do ztracena.
„Pochopitelně,“ řekl Severus. Víc nic.
Mladík se opět uvolnil, nasypal do šálku přesnou dávku voňavé směsi, zalil vroucí vodou. Přidal dvanáct kapek mléka. Přinesl ho do místnosti, postavil před Severuse. Sám se vrátil do druhého křesla.
Severus zíral na svůj dokonale připravený oblíbený nápoj jako na cizí entitu.
„Zjevně víc než jen párkrát.“ Zvedl pohled k Potterovi. „Válka musela být zlá,“ dodal neutrálně; nemusíš odpovídat. Sám nevím, jestli chci.
A Potter se zasmál.
„Vždycky jste říkával, že jsem nezodpovědné, rozmazlené, sobecké děcko. Měl jste pravdu, pane. Jen to sobectví jsem v pozdějším čase vybrousil k dokonalosti.“ Absurdně šťastný žal se v jeho očích rozhořel, Potter drobně zavrtěl hlavou. „Ne. Válka nebyla tak zlá.“
Severuse nikdo nemusel učit zmijozelštině; chápal informaci perfektně.
To zlé přišlo až pak.
Tak vzal šálek do prstů, pomalu upil. Chutnal výtečně.
„Děkuji,“ pokynul, vrátil čaj na stůl. „Kolik vám je let, pane Pottere?“
Mladík hbitě zalétl pohledem ke Žlutoočce, seděla na Severusově laboratorním stole, němá, tichá; nestranný pozorovatel. Dobrý vtip.
Vrátil se k Severusovi.
„Strávil jsem nějaký čas v místě, kde jeden den znamenal týden. Nebo dva. Možná se to měnilo. Sám nevím.“
„Brilantní odpověď,“ přimhouřil Severus víčka, „což znamená, že vám může být dvacet nebo třeba osmdesát. Byl jste tam dobrovolně?“
„Ano.“
„Odpusťte mi evidentně zaostalou otázku, ale nemohu odolat. Proč jste tam vstoupil?“
„V dané chvíli se to zdálo jako dobrý nápad. A bylo to tam… dobré. Opravdu dobré,“ přitakal si. „Potom jsem vyšel ven a zjistil, že svět je jiný.“ Pokrčil rameny. „Také jste říkával, že jsem idiot. Ani to se s věkem nezměnilo.“
Ten jeho – úsměv! Se Severusem cloumala touha k němu přiskočit a pořádně s ním zatřást. Nebo ho obejmout… Což ho s mrazením v zádech mrštilo zpět do reality.
„Vrátím se tam. Jen musím… chci nejdřív něco dokončit. Líbilo by se vám tam, pane, vážně, je to krásné místo, tolik klidu. A žádní lidé,“ zasmál se. „Měl jsem spoustu času na čtení. Přečetl jsem snad všechny knihy o lektvarech. Vlastně jsem je začal mít rád.“
„Lektvary,“ vyslovil Severus. „Vy.“
Potřásl hlavou, s kyjem a řevem pravěkých lidí tu děsivou představu zahnal na kraj srázu a svrhnul dolů, nevracej se, je-li ti můj život milý.
„Neříkám, že je ovládám,“ rozesmál se tlumeně Potter, jen krátce; Severus mu byl za to vděčný. Ten zvuk zalézal pod nehty, provrtával se oběma mozkovými hemisférami. Tou bolestí. Ve smíchu by neměla být bolest; prostě to bylo špatně. „Ale rád je mám. To ano. Hodně.“
 A Severus našel odvahu. Nebo se tomu jednoduše nedalo uniknout.
„Proč jste přišel za mnou, pane Pottere? Jsem zcela srozuměn s tím, že o pohybu časem vím směšné zanedbatelno, ale vím, že si smíte vybrat. Vynechme onu zvláštní čichovou indispozici, oba víme, že nejsem lékouzelník. Proč jste zvolil mne?“
Smích a štěstí zmizely jak první sníh. Zůstala žravá bolest. Rudá v jeho očích zintenzívněla; ale možná to byl jen optický klam.
„Protože během doby se z nás dvou stali přátelé,“ řekl Potter.
„Máte rád lektvary. A my dva jsme přátelé,“ zkonstatoval Severus. Přetočil se v křesle, pohlédl na Jantarové očko. „Cosi v budoucnosti se muselo hrozivě zvrtnout.“
Žlutoočka nejistě trhnula rameny, váhavá, obezřetná.
Severus sklouzl zrakem znovu na Pottera. Klidný.
„Pak tedy chápu, že jsem ve vaší současnosti již mrtvý.“
„Ne,“ pronesl Potter tvrdě. „Nejste. Jen jste ještě protivnější, než jste vůbec kdy býval.“
Úsměv.
„To mi zní až příliš slibně,“ poznamenal Severus sarkasticky, „dovolím si upřímně doufat, že lžete. A když už jsem porušil svou zásadu, zeptám se ještě jednou. Jak se daří Albusovi?“
Potter nezaváhal ani na vteřinu.
„Albus je stále stejný. Tajnůstkářský, že by se z toho jeden zbláznil. Žije teď s Uršulou u mě. Já dočasně bydlím s Dracem a Lenkou. Lenkou Láskorádovou.“
„Albus žije se slečnou Uršulou ve vašem domě. Konečně něco, co dává perfektní smysl.“
Potter se rozesmál.
A ten smích, skoro, skoro, zněl normálně, příjemně hluboký mužský hlas, radost, prosté veselí, rozsvítilo ho to, tvář se mu vyhladila od těch hlodavých krutých vrásek trýzně, zelená v očích se rozzářila. Slušelo mu to. Ten prchavý zákmit obyčejného potěšení.
Takhle bys vypadal, kdyby…?
Než opět zmizel, nahrazený výrazem moudrosti a uvědomění, které přináší jen válka, smrt blízká na dotek, až téměř svádí.
„Povězte mi něco o sobě, pane Pottere.“
Mladík sklonil hlavu.
„Já nevím, jestli můžu. Co můžu. To stvoření, které jste tak zábavně nazval naší společnou přítelkyní, mě drží zatraceně zkrátka. K chybným krokům je stejně shovívavá jako vy v hodinách lektvarů. Ale tak nějak se zapomněla zmínit, že se spolu vy dva znáte. Asi drobný výpadek paměti, to se stává,“ podotkl jedovatě, spojil sevřené dlaně v klíně, vztekem mu zbělaly kloubky.
„Pochlubila se vám, že většinou nebývá tak… okouzlující? Vlastně její podoba, se kterou navštěvuje mne, je extrémně nesnesitelná. A to pomíjím fakt, že jejím koníčkem je skládat pohyblivou lidskou mozaiku. Z mrtvých lidí; to jen tak na okraj. Konkrétně tohle byla ohromná švanda, nemůžu se dočkat, co vymyslí příště.“
„Ty po mně házíš kuchyní,“ pokrčila Žlutoočka nevzrušeně rameny.
„Zdá se, že si spolu poměrně užíváte,“ poznamenal Severus.
A neuniklo mu, jak zlomky slunce v jejích očích opět nepatrně pohasly.
„Omlouvám se, pane Pottere, že se naše názory poněkud liší. Ale já ji považuji za blízkou přítelkyni. V uplynulých desetiletích mi pomohla, nejednou zachránila život. A nejen to.“
Pokud tím chtěl přinést alespoň zdání příměří – pak totálně selhal. Protože Potter prudce zvedl hlavu, pohlédl na ni, ve tváři takovou zběsilost, že hraničila se záští, rudá v očích žíznila po krvi!
Mrknul. Strhnul pohled. Odvrátil se.
Žlutoočka nehnula brvou. Asi už byla zvyklá.
Jenom jantar v očích ztmavl do barvy stromové smůly, špinavé, plné smítek.
„Mluv, Maličký,“ pronesla ztlumeně. „Dnes jsme tu pro tebe. Přála bych si, abys byl …rád.“
Potter mlčel, hlavu sklopenou. Tenze v ramenou zvolna vyprchávala. Velmi zvolna.
„Jsem,“ řekl pak, téměř neslyšně. Zvedl tvář. Pohlédl na Severuse. Na ni.
Jsem šťastný. Ale vděčný vám za to nebudu.“
„To je v pořádku, Maličký. Stejně nevím, co vděčnost znamená.“
Potterovi to trhlo koutky úst, bolest v očích se smísila s hořkostí.
Vhodný okamžik zasáhnout, rozhodl se Severus.
„Také vám rozhovory s ní připadají osvěžující?“
„Myslíte nesrozumitelný,“ poznamenal Potter briskně. Ale trpkost se vytrácela. Jako by stačilo jen pohlédnout Severusovým směrem…
„Myslím, že to záleží na úhlu pohledu.“
„V tom případě se na ni díváte skrz kaleidoskop. Pak bych tu fascinaci chápal.“
Mělký náznak úsměvu.
„To nebude tak špatné přirovnání. Nuže, když nyní máme svolení, povězte mi o sobě. Vyprávějte, pane Pottere.“
„Vlastně nemám co říct,“ namítl rozvážně. „Opravdu. Není co. …Draco,“ usmál se, tentokrát téměř skutečně, s lehkým nádechem čehosi vřelého, „Draco je báječný. Hodně se vám podobá. Budete na něj pyšný. Já jsem.“
„To vskutku rád slyším. Velmi rád. Děkuji,“ přikývl Severus. „Zjevně i vy dva jste se v průběhu doby stali přáteli?“
„Ano. Ano, stali. Popravdě nevím, co bych si dnes bez něj počal.“ A ta bolest dostala zvláštní, slavnostní příchuť, jako když hovoříme o našich soukromých pokladech.
Severus zvlnil obočí. Zaváhal.
„Vaši nebelvírští přátelé…?“
„Jsou v pořádku,“ řekl Potter chvatně. „Mají se dobře. Všichni.“
„Dokážu to,“ oznámil Severus, „ano. Dokážu. Takže – to se mi ale ulevilo.“
Potter se rozesmál, v očích něco vděčného. Něco krásného. Něco hlubokého. Tak, až to děsilo. A něco třpytivého.
Utichl, přešel zpět do svého smířlivého, povznášejícího míru umírajících.
„Tak už se zeptejte,“ pobídl Severuse. „Na mé oči. Právě vy, vy ze všech byste se na ně měl zeptat. Popravdě jsem to čekal jako jednu z prvních reakcí. Zeptejte se.“
„Jenže já nemám, na co bych se ptal,“ odmítl Severus pokojně. „Těžko by kdokoliv mohl čekat, že se postavíte největšímu černému kouzelníkovi, aniž by se vás to dotklo.
A pak, ze své vlastní zkušenosti s Temným pánem mohu říct, že jsem jeho rudé oči nikdy nevnímal jako znamení černé magie. Ne, s ní neměly nic společného. Chápal jsem je jako jeho hněv. Nesmírný hněv. A ten příliš často pramení z žalu.
Původ toho jeho jsem nikdy nezjistil. Ale domnívám se, že na tom až tak příliš nezáleží, když změnit nelze; stejně jako u vás. Každý z nás občas něco drahého ztratí. Někdy je ta ztráta jednoduše příliš… Myslím, že mi rozumíte.“
Potter pevně semknul víčka. Stejně se jedna kluzká uprchlice prodrala řasovím, sklouzla po tváři.
„Děkuji vám, pane,“ řekl přiškrceně.
„K díkům není důvod, pane Pottere. Pouze vám rozumím,“ namítl Severus vyrovnaně. „Působí vám váš nový vzhled potíže ve vaší současnosti?“
„Někdy. A někdy ne. Umí posloužit k dobrým účelům,“ vklouzlo mu do hlasu cosi ledového.
A na okamžik, na prchavý okamžik rychlý jak mihnutí křídel vážky, nebo možná smrtihlava, si Severus náhle plně uvědomil, že tady v jeho křesle nesedí mladík – ale muž, Válečník, tvrdý a chladnokrevný, který pochopil význam slov „přijatelné ztráty“. S desítkami bitev za sebou, s mnohými před sebou, plný jizev, jež nejsou pyšným znakem odvahy, statečnosti, vítězství; jen nemizejícími ranami.
A že žádnému z jeho nepřátel není dáno privilegium, které je nyní věnováno Severusovi – spatřit, jak jsou ty rány hluboké. Až na kost. Možná skrz.
„Pane? Na Voldemorta se nezeptáte?“
„Ne,“ oznámil Severus rázně, zahnal ty chladivě truchlivé myšlenky, pláče tam pro vás někdo, pane Pottere? Někdo by měl. „Pokud jste ho již neporazil, jste na té nejlepší cestě. Víc vědět nechci.“
„Chápu. A respektuji.“
„Děkuji.“
Potter kratičce sklopil zrak. Pohlédl na Severuse zpříma.
„Jak se daří vám, pane? Ve vaší současnosti jsem nebyl právě… radostí vašeho života, takže nevím, jak se máte. Jste spokojený?“
„Radostí mého života,“ zopakoval Severus zvolna. „Kupodivu, ne. To skutečně nejste. Ovšem je až strašidelné, co se mi chce říct. Vyrostl z vás moudrý muž, pane Pottere. Dokonce i z vás. Nu, zázraky se dějí.“
Jako by každý jeho další úsměv ztrácel cosi ze své bolesti, zdály se čistší, posvěcené dávno ztracenou dětskou nevinností.
Kromě toho byly hezčí.
Severus nikdy tolik netoužil pokračovat v bezvýznamné, nicneříkající konverzaci.
„Jinak ano. Jsem spokojený, děkuji. Nebýt jisté skupiny Nebelvírů, kteří se věčně toulají chodbami Bradavic po večerce, přes den mi demolují laboratoř a svými testy mou šedou kůru mozkovou, byl bych možná téměř i šťastný.“
Smích. Ještě měkký, opatrný. Ale bylo to tak; v jeho společnosti Potter roztával, obezřetný, se strachem. A přesto tomu nemohl odolat. Nebo nechtěl.
Asi vážně měl nějaký důvod, proč přišel právě za Severusem.
Takže z nás dvou budou přátelé. Divná myšlenka. Tak nepředstavitelná.
Zřejmě pravdivá.
Strašidelné.
Potter vstal, pokývl k laboratornímu stolu.
„Smím se podívat? Nebudu na nic sahat, přísahám.“
Před pár minutami by to Severus vyřešil jízlivě humorným odmítnutím. Ale Potter nebyl tím rozjíveným spratkem, oblažujícím Severusovy dny, uvězněným ve větším těle. Byl mužem. Mužem, kterým se stane. Mužem, kterým ve své době už je.
A který, ze všech lidí na světě a v čase, přišel právě za Severusem pro trochu… čeho?
Radosti?
Kdy že se to přesně v budoucnosti, Merline, zblázníš?
„Prosím,“ přikývl Severus. Přeci jen trochu strojeně, tam na stole leželo tajemství Lilyina znovunarození; ale ne, o tom Potter vědět nemůže.
Šel s ním. Pro jistotu, samozřejmě.
Nemělo to vůbec nic společného s hebkou emulzí blaženosti na mladíkově tváři; naprosto nic.
Žlutoočka seskočila, vzdálila se, jako by se varovala přiblížit, narušit podivnou křehkost chvíle, Potter přistoupil ke stolu. Rozhlížel se. Tu a tam se sklonil, přivoněl, zrakem prozkoumal obsah některé z misek.
„Kurkuma,“ zamumlal, „ saguaro. Laskavník. Řasy; ale nevím jaké.“
„Melosirské,“ doplnil Severus automaticky. Zdá se, že to s oblibou v lektvarech myslel vážně.
Potter natáhl ruku, zarazil se. Pár centimetrů nad rozhaleným plátnem, jak se mrtvě prázdný medailonek nešetrným přisednutím Žlutoočky rozbalil. Nějaký čas nad ním zůstal viset dlaní.
Pak ji stáhl, přiložil k hrudi, jako by sám cosi skrýval pod anonymně šedou látkou; i barvy ztratily ve vašem světě význam?
Pohlédl na Severuse, zelenorudé oči mírné. Laskavé po růžovobílých plátcích květů v jedné z misek.
„Oživujete Lily?“ zeptal se.
Severusův sál vědomí se otřásl v základech.
Ví to.
Jaká choromyslná posedlost mne v budoucnu přiměje mu to prozradit?!
„Bude perfektní,“ řekl Potter chvatně; a křečovitě stiskl víčka, jako by čekal… no jistě. Že porušil některý ze zákazů a Žlutoočka ho rázem odnese pryč, tam, do jeho bolesti, tam, kde je skutečná.
Severus po ní vrhnul zběsilý pohled; ne! Nedělejte to.
Nerozumím spoustě z toho, co se tu odehrává – ale nedělejte to. Ještě ne.
Vím, že to neslyšíte. Ale on křičí o pomoc.
Nevím, zda jsem něčeho takového schopen. Přesto rád… rád bych se aspoň pokusil.
Možná to pochopila. Možná to stejně neměla v úmyslu. Hleděla na Pottera, její zorničky byly jako jantarová zástěna, za kterou planulo malé světlo louče; ve větru, míhalo se, pohasínalo, vzplanulo a opět se sehnulo pod dalším prudkým náporem, odhodlané nezhasnout.
…Děkuji.
Potom už Severus potřeboval pouze najít hlas.
„V to doufám,“ dostal ze sebe přidušeně.
Potter otevřel oči. A usmál se. Tak otevřeně.
Tak dokonale.
„Nevím, co všechno je k tomu třeba, podrobnosti jsme nikdy neprobírali, ale jedno vím jistě. Jedna důležitá ingredience vám tu chybí,“ prohodil, hlas lehký, lehce omámený, jak klesající lístky jabloní v sladké vůni zrání. „Kolikátý pokus to je, pane?“
Severus se okamžitě rozhodl.
„Dvacátý.“
Potter začal rozepínat knoflíček levého rukávu.
„Jsem špatný host, přišel jsem bez dárku. Snad tedy postačí… Nevím, kolik krve potřebujete.“
Severus zíral. Konsternovaný. Potter, který mu Lily dává?
„Stále jsem její syn,“ zašeptal mladík a všechny stíny byly rázem zpět, bezedná černá jáma v každé z vrásek, „už ne nevinný ani čistý, ale stále jsem…“
„Třicet šest,“ vydechl Severus spěšně, „třicet šest kapek bude bohatě stačit.“
I kdyby je použít nehodlal, za tu úlevu v mladé tváři a starých očích to stálo. Definitivně.
„Kam?“ vyhrnul Potter rukáv, odhalil předloktí.
Severus kouzlem vyčistil epidotový pohárek. Možná by Potter potřeboval nějaký vlastní, Albusi…
Stínovým Sectum se otevřela drobná ranka, karmínově rudé slzičky šplíchavě stékaly na dno.
Severusovi došla další věc; Potter celou dobu zde používal pouze stínovou magii. Musel být mocný. Přesto z něj nebyla cítit, ne jako z Temného pána. Dokázal ji snad zkrotit, skrýt v sobě; až tak byl silný?
Jaká by asi byla, kdyby se kolem něj rozlila, nespoutaná? Nádherná. Svěží. Ano, určitě, jako první jarní den, ospalé bílé kvítky s rudým úsvitem zvedající hlavu v zelených ostrůvcích mezi závějemi sněhu, a stejně tak nesmírná, absolutní, jako zápraží rodného domu, matčin smích…
Blouzním, usoudil Severus.
Takže si ani nevšiml, jak se Žlutoočce rozšířily panenky, odvrátila tvář.
Pohárek se naplnil, Potter ránu uzavřel. Zapnul rukáv.
„Hodně štěstí, pane.“
„Děkuji vám, pane Pottere. Zcela upřímně. Věřím, že chápete.“
„Chápu,“ ujistil ho mladík. A – zase – ten – úsměv!
Ničil ho. Doslova Severuse ničil; s mrtvými se ve válce počítá, jsou děsivou daní, jenže každý o ní ví, s ní se počítá. Ta se platí.
Kdo zapaluje svíčky za ty, co přežili?
Také trávíš svůj čas v hovorech s mrtvými?
Dobrý Merline, tohle jsem vědět nechtěl. Ani ty, Albusi. Jakou cenu zaplatíme – protože ani ty, ani já, bychom stejně v kritickém okamžiku neřekli: Stop.
Neřekli. Vím to.
…Je mi líto, Harry Jamesi Pottere.
„Stalo se něco?“ pronesl Potter nervózně, nejspíš se v Severusově obličeji muselo něco zobrazit; proklel se za to.
„Ne. Jen jsem vám velmi vděčný.“
Za co všechno nechám nevyslovené. Stejně by to ani jednomu z nás nepomohlo.
„Nebuďte,“ vydechl Potter, „vytvoříte někoho mimořádného, kdo přinese spoustu štěstí a krásy. A smíchu. Pro mnohé. Věřte mi. Bez ní by svět prostě nebyl úplný.“
A samozřejmě se usmál.
Rozhlédl se. Jako by se s místností, domkem, loučil, jako by toho bylo ještě moře dalšího, co by si přál udělat a nesměl, nadechl se. Obrátil k Severusovi.
„Zdržel jsem vás víc než dost. Děkuji za vaše přijetí, pane. Měl bych jít. Ale když už jsme se adekvátně nepřivítali, což naprosto chápu, bylo by možné se rozloučit?“
Napřáhl k němu pravici.
Severus ji přijal. Trochu automaticky. Trochu z vděčnosti. A hodně z úcty a respektu, které k němu cítil.
Potter jeho ruku sevřel; projelo jím jakési nezadržitelné zachvění, celým tím mladým tělem, třebaže stisk byl spíš jemný, ne, tohle nebyl krátký, pevný pozdrav muže…
A znenadání Severusovu dlaň zakryl i svou druhou, zlehýnka, prsty přejel po drobných kůstkách, žilkách v tenké kůži, on ho hladil, dotýkal se, každičkého článku prstů, kloubku, měkkých proláklin, oči zavřené, vnímal Severuse a v tom pocitu se úplně ztratil, vstřebával ho, výraz prodchnutý okouzlením, euforií, slastí, vzrušením a… a – láskou?
Severus strnule stál, neschopný pohybu. Myšlenky.
Potter zvedl víčka.
Merline… Kéž by ses na mne takhle podíval jen jedinkrát. Dal bych cokoliv, Albusi.
Potter smrtelně zbledl.
Pustil ho, divoce ustoupil.
„Omlouvám se!“ zasípěl. „Ztratil jsem někoho, koho jsem nesmírně miloval, na okamžik jste mi ho připomněl, já se omlouvám, je mi to líto!“
Dravě se ohlédl po Žlutoočce.
„Vezměte mě pryč! Hned! Hned!“ zaječel, okruží zelených zorniček krvavě planulo.
„To nic…“ hlesl Severus.
„Pryč! Hnedhnedhned-hned!
A jeho bolest, dočista nepříčetná, se v bezuzdném rytmu roztančila místností, skákala po skříních, zhoupla na lustru, hlasitý smích jak paví pláč, nebo zvuk vran, svolávajících k hostině.
„Nic se nestalo,“ pohnul se Severus k němu o krok blíž, „pane Pottere,“ opatrně, ruce mírně rozpažené, „poslouchejte mě,“ klidně; jako se přibližujeme k lidem stojícím na římse, dneska je špatný den na létání, vážně. Počasí na houby. Zmokneš.
Věř mi. Vím to. Taky jsem tam stál.
„Vůbec nic se nestalo. Nehněvám se. Ani mi to nepřišlo nevhodné. Rozumím. Ano? Nic se nestalo. Přísahám.“
Žlutoočka stála nakročená směrem k nim, sama nevěděla, rozpolcená.
„Je to dobré,“ pokračoval Severus vemlouvavě, neskákej, nechci, aby tohle byl poslední obraz tebe, s jakým budu usínat. Jsem sobec. O tebe tu vlastně nejde. Chápeš? Prostě to udělej pro mě. To bys mohl, ne?
Potter přestal křičet. Možná začal dýchat.
A velice nepatrné možná začal Severuse vnímat.
„Neudělal jste nic špatného. Všechno je v pořádku. Minulost nás občas zaskočí, většinou nepřipravené. To se stává. Nepřikládejte tomu větší důraz. …A neutíkejte přede mnou.“
Asi ho opravdu slyšel.
Anebo taky ne; protože na Severuse hleděl a z očí mu vytryskly proudy slz.
„Vaší ztráty je mi upřímně líto, pane Pottere. Přijměte prosím mou soustrast.“
Potter se rozesmál; šílenství mu se zavýsknutím skočilo na záda, ve smrtícím stisku objalo kolem hrdla.
Někdy asi nemůžete udělat nic správně.
 
Utichl. Hluboký nádech. Několika ráznými pohyby osušil tváře.
„Děkuji. Pane,“ promluvil tiše, slova ovázaná jakousi osudovostí. Pokrčil rameny. „Vidíte? Pořád jsem idiot. Některé věci se nemění.“
Úsměv. Jenže tenhle byl už prostě jen unaveně prázdný.
Severus jednoduše zavrtěl hlavou.
Láska dělá z lidí hlupáky; opravdu je nefér, že její ztrátou nemoudříme.
„Moc rád jsem vás viděl, pane,“ řekl Potter. Bojoval sám se sebou, aby neuhnul pohledem. Zvítězil. „Vím, že to nebylo zrovna… Směl bych za vámi ještě někdy přijít?“
Nevyslovené prosím.
Nemám pocit, že bych ti jakkoliv pomohl, pomyslel si Severus.
Někdy ale stačí být s někým, kdo rozumí. Severus ztrátě rozuměl. Jistě, to bylo ono, proto za ním Potter přišel…
„Ano,“ přitakal. Pohlédl na Žlutoočku. „Ano,“ zopakoval velice důrazně. „Samozřejmě. Kdykoliv.“
„Děkuji,“ pousmál se Potter, a možná v tom docela maličko opět zazněl tón jeho soukromého zoufalého štěstí. Vzal Žlutoočku za ruku.
„Přijďte brzy,“ oznámil Severus; doufal, že pochopila, komu je to adresováno. Přijďte brzy, nejlépe ihned.
Drobně přikývla. Potter také.
„Omlouvám se.“
„Není důvod, pane Pottere,“ prohlásil Severus skálopevně.
Mladík se usmál. Vložil do toho většinu svého žalu; ne všechen. Všechen by se tam nevešel.
„Je,“ řekl. A zmizel.
 
Zavřel kalamář. Dopil svůj čaj. Bezcílně bloudil ode zdi ke zdi. Příliš mnoho myšlenek.
A každé řešení v záporných číslech. Moc špatná rovnice.
Objevila se po pár minutách. Na Severusovu němou otázku potřásla hlavou.
„Vyhnal mě. Vždycky mě vyžene.“
„Trpí,“ řekl Severus prostě.
Vypadala… raněná. Přesně jako nesmrtelný prvotní démon, co si kdesi v šerém koutku o samotě lhostejně olizuje hlubokou, rozšklebenou díru v hrudi, netečně čeká, až se kosti i maso zacelí. Jen zvyk.
„Lituji, že to nevyšlo.“
„Mnohem lépe, než jsem čekala.“
„Hněvá se.“
„On se zlobí na všechny.“
„Ostatní jsou mi lhostejní. Mrzí mne, že se zlobí na vás.“
Konečně se pousmála. I dýmovité kadeře nějak pookřály.
„To nic, Severusi.“
„Přiveďte ho znovu.“
Jantarový svit zjemněl.
„Ty vůbec netušíš, co žádáš.“
„Což v mém životě není poprvé,“ pozvedl levé obočí vyzývavě. Zvážněl. „Přiveďte ho. Domnívám se, že potřebuje něco známého. Aby se mohl nadechnout, odpočinout si. Pak, možná, bude schopný jít dál.“
„Nevím. Nejsem si jistá,“ zavrtěla hlavou.
„V pořádku, pak ho nepřivádějte. Ale neopouštějte ho. Potřebuje vás. Je úplně ztracený. Kdysi jste mi řekla, jak si na mně ceníte, že o víc nežádám. Mrzí mne, že vás zklamu – protože dnes vás prosím. Zachraňte ho. Kdo jiný by to mohl dokázat než právě vy?“
„Severusi,“ řekla. To bylo všechno. Víc nic. Jen maličké sluneční erupce.
Otočila se, pomalu přešla k laboratornímu stolu, zůstala stát nad plným epidotovým pohárkem. Zlehka se jeho kraje dotkla jedním rudým drápkem.
„Použiješ ji?“ zeptala se.
Severus se zachmuřil.
„Neměl bych?“
Usmála se.
„Ta volba je čistě na tobě, Severusi.“
Pokrčil rameny. Kývl.
„Pak tedy ano. Měl pravdu, je její syn. Vždy bude. Ano, použiji. Na svůj další pokus. Zítra.“
 
Věděla jsem to.
Bloudím v kruhu.
 
„Je to špatně?“
„Takové je tvé rozhodnutí. …Severusi? Co bys dělal, kdybys zjistil, že chodíš stále dokola a nemůžeš najít cestu ven?“
Zamyslel se.
„Nejspíš bych se zastavil.“
„Ano,“ přikývla zpomaleně. „Ano. To by zřejmě bylo rozumné. Pokusím se. Hned, jakmile zjistím, jak to udělat.“
„Přivedete ho tedy znovu?“
„A ty se vážně na nic nezeptáš? Žádné otázky?“ pronesla trochu nevěřícně.
Severus se zády opřel o stůl, založil ruce na prsou. Přemýšlel. Nakonec zavrtěl hlavou.
„Ne.“
Její rudé rty se nepatrně rozšířily v úsměvu.
„Začíná být nudné opakovat, že jsem překvapená tvou moudrostí. Ale víš co? Není to nudné. Povíš o tom Bělovousému?“
„A co bych mu řekl? Že válka přijde? Že bude zlá? Cena za vítězství hrozná? Nezjistil jsem nic, co bychom už nevěděli.“
Zamyšleně ho studovala.
„Dobře, Severusi. Neslibuji, že ho přivedu. Ale budu o tom přemýšlet.“
„Víc bych se ani neodvážil žádat. Děkuji. On vás potřebuje; i když to ještě nechápe.“
Zvedla ruku, prsty zlehka projela pramínky jeho černých vlasů.
„Jsem ti vděčná, Severusi. Za to, že jsi, jaký jsi.“
„To je dobře. Jiný totiž být neumím.“
A zachytil její mizející dlaň, na chviličku podržel. „Jsem moc rád, že vás má.“
„Ach, Severusi.“ Povzdechla si. Vyprostila se, poodstoupila. „Půjdu. Hezký večer, Severusi.“
„Na viděnou. Má jantarová přítelkyně s podivnými zálibami; vážně skládáte mozaiku z mrtvých lidí?“
Rozesmála se, zurčivě, až se jí tesáky ve svitu ohně zaleskly. Zmizela.
Severus osaměl. Přesto je tam oba ještě stále vnímal. Vůni prastarého oceánu. Jeho pohled, ten úsměv.
Vložil konzervační kouzlo na Potterovu krev, dnes se pokoušet o rituál by bylo zbytečné mrhání ingrediencí, nikdy by se nedokázal soustředit. Vzorek získaný od Poppy použije příště. Aspoň nebude muset čekat tak dlouho.
Opět srovnal vše na stole, přísady podle elementů, medailonek s láskou zahalil do plátna.
Došel si pro své lektvary, obvyklé před rituálem. Magiiposilující, Magiiobnovující. Vypil je, prázdné lahvičky odnesl na místo k ostatním, čekajícím na očistu. Vyrazil ke křeslu. A změnil směr.
Chvíli musel hledat. Ale nakonec jednu bílou svíčku objevil.
Merlin mi odpusť, že nedokážu víc.
Postavil ji do okna, zapálil.
Za Harryho Jamese Pottera, který přežije.
 
Usedl do křesla, nohu přes nohu, kalamář po ruce. Deník Pěti elementů v klíně. Poslední příprava před zítřejším experimentem.
Nalistoval správnou stránku, namočil hrot brku.
A nemohl si pomoct, rty mu zvlnil úsměv. Tahle vzpomínka byla opravdu krásná.
Pokus číslo dvacet tři.
Použitá vzpomínka:
Právě jsme nasedli do loděk. Lily se mě drží křečovitě, vymlouvá se, že je to jen kvůli rovnováze, loďky prý vypadají vratké. Tvářím se, že jí to věřím.
Vypadá báječně; má bílé kraječkové šaty, bílou pelerínku s kapucí pošitou kožešinkou. Samozřejmě si na to aspoň desetkrát postěžovala, copak jsou Vánoce, aby mě takhle vyšňořili? Moc jí to sluší; ale nejsem blázen, abych jí to řekl.
Dlouhé vlasy má spletené do dvou copů, vyklouzly zpod peleríny, jejich rezavá barva v dopoledním slunci vypadá medově zlatá.
Pořád se usmívá, usmívala se celou cestu vlakem. Naštěstí takových tam bylo víc a většina z nich natolik nervózní, že si nás ani nevšímali. Jsem spokojený.
Propluli jsme zátočinou, obzor před námi se objevil jako kouzlem.
Lily mi rozdrtila ruku.
„Severusi,“ vydechla uchváceně, zelené oči jí září, ohromné úžasem. „Severusi. Je to hrad. Chápeš?! Hrad! Opravdový, skutečný hrad! A je fantastický!
Náš první den v Bradavicích.
 _______________________________________________________________________
Pozn. autora
Abyste nemuseli pátrat, ano, tento pokus je posledním, tím, při kterém Severus uspěje a přivede na svět Lily z Klíče. Pro samotný děj to není podstatné, jde čistě o mou zálibu v detailech. Tom své tělo získal též s pomocí pěti elementů a onen pátý byl definovaný naprosto konkrétně - kost otce darovaná nevědomky, maso služebníka darovaná dobrovolně, krev nepřítele uzmutá násilím; pro pátý element považuji za zásadní definici podmíněného záměru, vloženého vědomí. Proto podle mého mohl Severus uspět až s Harryho krví darovanou dobrovolně, s čistým a silným záměrem Lily oživit, tedy se stejnou informací, jakou vnášela do lektvaru Severusova krev. Stejně tak, díky Eviteře, je jejich vzájemná magie v naprosté harmonii. Zároveň jde o důvod, proč Lily "zemřela"; držela ji při životě magie a krev Severuse, který byl popraven, a Harryho s probuzenou prvotní magií, který onoho listopadu ještě neexistoval.
Věřím, že jste si domysleli a prožili každý sám vše nevyřčené; to děsivé a bolavé. Harryho pocity.
 
Příští pátek hodlám být hodná :-) Tedy jak se to vezme :-D Původně jsem to nezamýšlela, ale minulá kapitola, Svědectví krve, byla opravdu dlouhá. Příliš. Proto jsem se nyní rozhodla Tomovu rozdělit, ač jsem to neplánovala; beztak bych ji dělit musela, je ještě o tři strany delší než ta předchozí a editor mi posledně už stěží dovolil mých pár slov na závěr. Takže příští pátek vám bude dělat společnost Tom s Fay a přečteme si pouze o čokoládě ;-), o pochodních až další týden. Vezmu vás na výlet do Příčné ulice, má velmi oblíbená část.
 
Též si dovolím předem s radostí oznámit, že 21. února k Alanovým narozeninám se v Zelených pro Severuse objeví dárek v podobě příběhu od Esti Vera :-)
 
Děkuji vám všem. Jsem za vaši společnost nesmírně vděčná.
Přeji krásný den a úsměv, který nebolí.
Merlin s vámi  
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dáreček

(Elza, 12. 10. 2017 14:14)

Děkuji, Alice, za tuto kapitolu, četla jsem si ji za odměnu, tak ji trochu sobecky vnímám jako dárek.
Děj možná trochu poodkryl, proč se jednou Severus nebude zas až tak bránit, až ho Harry začne po štěněčím způsobu obskakovat.

<3

(Madd, 20. 3. 2017 10:14)

Právě jsi mě touhle úžasnou kapitolou donutila napsat svůj první komentář v životě- takže ho napíšu hrozně dlouhý (když už, tak už). Před nějakou dobou jsem poprvé četla Elysejský klíč...a bylo to absolutně perfektní,když jsem ho četla, převážně ve vlaku, děsila jsem spolucestující záchvaty chichotání, uchechtáváním, bezdůvodným uculováním, či neuvěřitelně zasněným pohledem z okna. Nechápu, že jsem ho nečetla už dávno. Ze začátku mi trochu mi připomínal Rok jako žádný jiný,ten jsem četla hodně ráda...ale teď už vždycky Klíč.
Pak jsem narazila na Stopy a začala číst, na první kapitolu jsem zírala v absolutním šoku, pak jsem četla další, další, další a čekala jsem, kdy to bude zase "dobré", ale nebylo...a mě se to začalo líbit, k smrti líbit. Prožívala jsem Fayino (a Ohnivé) osvobození, Harryho žal, Severusův úděl, nevzbuzovaly chichtání a uculování, ale Něco, něco jiného. Všechny tyto kapitoly brnkaly na jisté struny ve mě, které jsem obvyklou četbou moc nestimulovala.
Dnes jsem sedla do vlaku s tím, že si přečtu pár kapitol (cesta je dlooouhá) a přečetla jen tuhle. Je nádherná, ještě teď ji nechávám doznít. Musela jsem se snažit hodně moc, abych nebrečela, když Severus zapálil za Harryho svíčku. Myslím, že do večera nic jiného dělat nebudu. Pak budu poslouchat klavír a pak ji možná přečtu znovu než se vydám za Tomem. Píšeš nádherně, návykově, nikdy nepřestaň.

wau

(alman, 25. 2. 2017 17:32)

Je skvělé, jak maš vše dokonale promyšlené, jak v každé kapitolce najdeme malé dokreslení klíče. Nejvíc mě asi překvapilo, že Tom vlastně říkal svým způsobem pravdu, když Harrymu v klíči tvrdil, že mezi ním a Albusem šlo vždycky především o Severuse, tehdy to byla jasná lež, teď se na to dívám trochu jinak. Oživování Lily, záchrana Albuse, vše teď dává dokonalý smysl. Harryho setkání se Severusem bylo hodne emotivní, ani jsem nevěděla koho z nich bych měla litovat víc. Kapitolku jsem musela číst hned několikrát, stále se k ní vracím, je tak bolavě krásná, že mi to nedá :)

Neopakovatelné

(Zuza, 22. 2. 2017 11:00)

Neustále si říkám, že si musím stáhnout všechny kapitoly, abych si vše osvěžila. Postupný způsob vydávání mi nesedí- pro děravou hlavu zapomínám. Neužívám si čtení tak, jako bych měla vše přečtené jedním dechem. Vím, že mi hrozně moc věcí nedochází, některé přehlížím, nespojuji. A to mě trápí.
Jenže mám hrozný strach. Zvládnu si vše připomenout, vším projít znovu a skončit čtení právě u téhle kapitoly? Není vlastně milosrdnější, že čas otupil většinu pocitů a převládají jen ty z právě čtené kapitoly?
Nevím, stále jsem nenašla odvahu přečíst vše znovu.

Každopádně toto je první kapitola, kterou jsem přečetla podruhé. Neskutečná kapitola, nabytá neskutečnem. Tolik naznačených pocitů, tolik němých výkřiků... Neskutečné...

Děkuji Alice, každý den ti patří řada mých myšlenek...

Děkuji

(AleNo!, 22. 2. 2017 10:32)

Poprvé se mi podařilo přečíst celou kapitolu hned v pátek s očekávaným výsledkem - bezesná noc, emoční kolaps, slzy... Nenacházím výstižná slova, která by vyjádřila alespoň zlomek úžasných pocitů a dojmů. Všechny dosud zveřejněné komentáře bych mohla podepsat. Prožívala jsem to stejně, co dodat víc?

Dovolím si s hlubokou pokorou pomoci větou z kapitoly Svědectví krve: "Ale někdy se i ty největší, nejdůležitější věci vejdou do pouhých tří písmen. Někdy není potřeba vznešených slov. Někdy stačí ta úplně prostá. Třeba haf." a říkám pouze všední, obyčejné DĚKUJI.

poděkování

(Astra, 21. 2. 2017 23:02)

Setkání Harryho a Severuse je... ani nevím, jak to výstižně popsat. Dostalo mě do kolen. Nemůžu se od té pasáže odtrhnout a chybí mi slova. Mám pocit, že oba stáli přede mnou, naprosto skuteční. Jak tohle dokážeš?
Zase jsem pro ně brečela...
Děkuju, za tu krásu :-)

:)

(zuzule, 21. 2. 2017 7:02)

Ach Merline...
Dekuju!

Posledních pár týdnů...

(miamam, 20. 2. 2017 13:30)

... dumám nad předchozími kapitolami, občas se chytím při tom, jak zírám do prázdna a před očima mám Toma, Fay, Draca,
Harryho... a přesto jsem nebyla schopná vymyslet komentář(e), který by můj bordel v hlavě dostatečně zachytil(y). Ale dnes,
při čtení téhle kapitoly...!!! Kdybych byla aspoň minimálně magicky aktivní, tak to všechno ze mě vytryskne oslepujícím světlem
(a netvrdím, že bílým...) :D. Takhle musím podotknout, že jsem brečela *skoro* od začátku a *rozhodně* až do konce. Uf. Trapné, takhle
v kanceláři, naštěstí je doba oběda, takže se to obešlo beze svědků; zřejmě bych se jinak neubránila dotazům, jestli jsem o někoho nepřišla...
Merline!!! Ty to vidíš. Jen si vybavím Toma a jak začal mluvit o rituálu a Lily, zase slzím!!!!! Bože... bože! Jakou neskutečnou hloubku dáváš rčení, že vše zlé je pro něco dobré! Tolik různých událostí napříč časem, a co všechno z nich vzejde... Ano, ano, takže zřejmě to fyzické,
HMATATELNÉ prolínání mezi kapitolami Toma, Severuse a Harryho, mezi "jejich světy", právě to mě asi dostává do kolen nejvíc a vzápětí
žene k slzám; nedýchala jsem, nedoufala, že Lamia skutečně Harryho pustí za Severusem... A PAK jsem trpěla jak zvíře, každou Harryho
slzu a každý jeho smutný úsměv jsem sdílela, až na kost... A Severusovi to nedošlo, ani ho ta možnost nenapadla, že Harrym oplakávaný zesnulý
je on sám... Ničíš mě, rveš mě na cáry, abys mě pak zase nějak zázračně poslepovala dohromady. Já ti fakt nevím, asi bych se měla
aspoň zlobit, je to přece jen MOJE srdce, které trháš na cucky - ale zlobit se nedokážu, číst Stopy je totiž jak brutální očista. Můžu ti jen
poděkovat - a hele, to je najednou tak hloupý slovo, to "děkuju". Mám stejným slovem vyjadřovat vděk za to, když mi obsluha restaurace donese jídlo na stůl, a když mi TY naservíruješ TOHLE? Nedostatečné, absolutně nevyhovující slovo. Nicméně lepší nemám - Děkuji. S láskou a vděčností,
přáním, abys těch zlých dní měla jen vzácně a těch jasných a lepších dní nekonečně mnoho - já je díky tobě mám, nic menšího ti přát
neumím. A prosím, klidně mě nič dál, evidentně mi to svědčí. ♥

Také brečím

(Macík, 19. 2. 2017 18:33)

Tato kapitola se opravdu povedla. Už celkem dávno jsem se nějak zvrhla do solidního cynika, ale Elisejský klíč i Stopy mě dostali a u této kapitoly jsem brečela jak želva. Tak jsem si to zkusila přečíst znovu a opět jsem si málem utopila tablet v slzách. Píšeš krásně, děkuji za nádherné příběhy. M

.

(Andrea , 18. 2. 2017 16:32)

Tak tohle bylo... nádherně brutální? Nebo brutálně nádherné? Teď sama nevím... Děkuji ♥.

Brečím

(Mak, 17. 2. 2017 17:39)

Ach Alice...
Když jsem přistupovala ke kapitole, vůbec jsem nečekala, že bude takhle silná. Ano, já vím, všechny kapitoly jsou silné, ale na mě nejvíce doléhají ty Harryho. A že budu takhle svíravě plakat uvnitř i u Severuse, to mělo být červeně hned pod nadpisem.
Vedu si deník, kde si píšu citáty z knih, které mě osloví. Dneska jsem si přidala dva, z toho jeden ti tady zopakuju, protože mě dostal. Kdo zapálí svíčku za ty, co přežili?
Druhá věc...bojím se pokračovat ve čtení, protože mě to utvrzuje v pocitu, že podle tebe bude dobrý konec v tom, že se Harry se Severusovou smrtí smíří nebo v tom, že se rozhodne dál už nežít. To mě děsí.
Nicméně dnes mi první slzy vyhrkly v Harryho odpovědi: Necítím vůni hořepníčku...
Stává se to...po čase my všichni "necítíme vůni hořepníčku".
:(

Re: Brečím

(Nancy, 17. 2. 2017 20:11)

Ja verim tomu, ze kdyz Alicka slibila, ze to pro ne dopadne dobre, navic s moznosti cestovani casem mame dost velkou skulinku...

Re: Re: Brečím

(Mak, 17. 2. 2017 21:11)

A cetla sis, Nancy, ukazky z pribehu na FB? Je tam jedna, kde se, pravdepodobne v minulosti, definitivne louci s Lily...

Re: Re: Re: Brečím

(Alice, 17. 2. 2017 22:38)

OK, krátce zasáhnu :-) Ta ukázka s Lily ještě není konec :-) Neboj, moje představa šťastného konce se docela jistě shoduje s tou tvou <3

Re: Re: Re: Re: Brečím

(Mak, 18. 2. 2017 11:19)

Už jsem napsala, jak jsi báječná?

Těžko je mi, těžko

(Issabella , 17. 2. 2017 23:04)

Alice, sluníčko moje. Když jsem ti na fb psala, že nemůžu už dnes psát, protože mě čeká Severus... no pravdu jsem nečekala, že to skončí jako obrovský emoční výbuch. Merline, jsem roztrhaná na kousíčky, kdo je poskládá?
Odkud bereš sílu na Harryho bolest? ...„Necítím vůni hořepníčků." ...Srdce se mi zajíklo, dech zadrhnul a slzy jako perly tiše sklouzly po tvářích. A pak už to bylo jen horší. Nebo lepší? Nedokážu si ani představit jak mu musí být. Tam! Se Severusem na dosah ruky a přitom tak daleko.
A Severus!? Zmatený a přesto... „Dnes vás prosím. Zachraňte ho." Ach Severusi. Kdyby jsi jen tušil.

Alice, co uděláš, že si tohle nebude pamatovat? Nebo bude? Ne,ne, nebude. Zapomene na ni přece nějak, na Lamii. Zapomněl i na Harryho? Tohohle Harryho?

Fascinovaně sleduji jak skládáš střípky roztroušené na stovkách stran a tvoříš dokonalý obraz a stále ještě tolik chybí.
Tak jo, nechám komentář komentářem, nějak jsem se rozhodla, teda moje slzné kanálky se rozhodli, že mi tu vytvoří slzavé údolí, takže...Ehm, špatně se mi píše.
Věř mi, budu se dávat celý víkend do kupy.
A ne, není to tvoje chyba. Jsi úžasná a já už ti stavím piedestal.
Merlin s Tebou Alice a děkuji!