Jdi na obsah Jdi na menu
 

 6. kapitola Tom - O vlčím dítěti a temném zahradníkovi II. část
 
Tom automaticky otevře okno stínovou magií. Povede se to.
Napodruhé.
Do místnosti krouživě vplachtí Athene noctua, prozaičtěji sýček obecný. Už od dob starověkého Říma je považován za posla smrti a špatných zpráv. Není to tak docela pravda; jednu dobrou zprávu v sobě skrývá. A totiž, že Cleitus Goimarac minimálně jednu hodinu historie neprospal.
Goimaracova osobní sova spustí do Tomovy dlaně úzkou ruličku, nečeká na odpověď ani odměnu, vrací se k oknu. Drzý pták. Tom začne zavírat okenní křídla dobré dva metry před ním, se škodolibou radostí zaznamená, jak sýček zpanikařeně prudce zamáchá perutěmi, vyletí jen tak tak.
Tom sevře pergamen. Nepotřebuje ho číst. Ví, co tam je. Zhruba.
Čeká na něj od prvního dne, tomu nebylo možné se vyhnout. Přesto si dovolil počítat s delším termínem.
Můj respekt, Mordrede. Vhodnější chvíli bys nenašel.
„Co je to?“ zeptá se Fay, odloží netknutou sklenku s vínem.
Tom pergamen rozvine.
„Pozvání na večeři.“
„I pro mne?“
Co na to říct, má milá? Netuším. Jídelní menu Cleitus nepřiložil.
„Ne. Jen pro mne.“
„A na kdy?“
„Hned.“
Tom zaváhá, zda oděv na sobě přeměnit. Rozhodne se, že nikoliv. Nechá lektvar pracovat, nezasahovat silou do jeho působení, kdo ví, co by tím mohl způsobit.
Aspoň do té chvíle, než nebude zbytí.
„Jdu se převléknout.“
Opustí salonek, stoupá do schodů, Fay zůstane dole bez hnutí.
A Toma trochu zamrazí, že neslyší ani ten nejmenší, nejvzdálenější šepot jediné její myšlenky.
 
Obléká se pomalu, nespěchá.
Nitroklid? Ne. Magie… Neprovokovat lektvar.
Šetřit síly.
Spolehnout se na své instinkty a chladný rozum; k tomu nitroklid nepotřebuje.
Natáhne si společenské černé kalhoty, smetanovou košili, slavnostní zelenočerný hábit. Zasune hůlku do rukávu.
Necítí svou šelmu. Necítí ji, necítí, necítí…!
Obuje si boty.
A pak, najednou, je tu. Stále ji necítí. Ale ví. Je s ním; tady, po jeho boku, navěky. Tom přivře oči, představí si její mohutnou hlavu, překrásné rudé oči, jak sedí před ním, konec ocasu netrpělivě mrská ze strany na stranu. Jak ho černým, vlhkým čenichem šťouchne do stehna.
Dnes je dobrá noc na lov.
Jistě, neubrání se Tom malému úsměvu, je v něm úleva, vracející se klid, sebedůvěra; ale to je přeci každá noc. Ne?
Vstane, vyjde ze svého pokoje a ví, že ona jde s ním.
Fay čeká pod schody.
„Přečetla jsem si to,“ přizná, černé oči plné úzkosti. „Cleitus Goimarac je ten…?“
Ano, moje milá. Ten. Náš soused a jeho živý plot, držící striktně mudlovskou proteinovou dietu.
„Je to váš přítel?“
„Přítel? Rozhodně ne. Pouze máme společné záliby.“
„Jako zabíjení mudlů,“ řekne, zvedne ruce, urovná mu límeček u košile.
Ah ano, má milá; jako lovení, znásilňování, mučení a vraždění mudlů.
„Mimo jiného.“
„Lektvar působí?“
Tom krátce zaváhá.
„Ano.“
„Nemůžete tam jít. Prosím. Ne v tomhle stavu,“ zašeptá.
„Nemůžu tam nejít, Fay. To by byl projev slabosti. Strachu. To neudělám.“
„Ale co když vám ublíží?!“
Tom užasle zdvihne obočí.
„A riskovat tím, že po něm začneš házet střevíčky?“
Fay klesnou paže podél těla. Skloní hlavu, opře se mu tváří o hrudník.
„Mám o vás strach,“ řekne tiše.
Sevře její bradu pevně do prstů, zvedne pohledem k sobě.
„Už nikdy,“ pronese zvolna, chladně, tvrdě, „o mně nepochybuj.“
Obrátí ji k vchodovým dveřím.
„Až jimi projdu, Fay, až je zavřu, už neotevřeš. Ať se bude dít cokoliv. Ať přijde kdokoliv, neotevřeš je. I kdyby se tam objevil Albus. I kdyby tam stála tvá mrtvá matka a volala o pomoc; ty je neotevřeš. Ne, dokud se nevrátím a sám jimi neprojdu. Ani mně je neotevřeš.“
Bojím se o vás!
Nemusí její myšlenky slyšet, sálají z ní, vibrují, doslova křičí. Rozhněvá ho, v jediné vteřině ho tím strašně rozhněvá…
A to je přesně ono. Tohle potřebuje.
Cítit hněv.
Jeho sílu, mrazivě vroucí. Trpělivě čekající, kroužící kolem, třeba věky, hledající skulinu, a pak jí proklouznout jako jedovatý dým dovnitř. Neodpouštějící.
Takže se k ní skloní, vtiskne mělké políbení do havraních vlasů, obejde ji, vyjde ven. Zavře pečlivě.
Pokračuje cestičkou z písku k brance; neohlédne se ani jedinkrát.
 
Rozlehlá jídelna. Dlouhý stůl. Vysoká, prostorná okna; pochopitelně očarovaná, nikdo z přítomných nestojí o to být tu viděn.
Zvlášť, když se tu sešli všichni. Všech dvacet.
Každý, kromě Toma, byl vůdcem nejméně dalších padesáti. Trochu se to za ty roky rozrostlo z jejich malého, téměř komorního pánského klubu.
Tom sedí v čele, na čestném místě. Jako vždy. Nakonec, on stál na počátku toho všeho.
Cleitus, pán domu, naproti němu, přes celou dlouhou desku stolu; místo pro První dámu, jak se Tom párkrát úsměvně vyjádřil.
Tak tedy všech devatenáct; devatenáct nejlačnějších, nejhouževnatějších, nejbrutálnějších vrahů. Které sám zaučil.
Každý z nich je nebezpečný. Každý má svou slabinu.
A každý z nich se nyní domnívá, že ji má i Tom.
Zatímco sleduje, jak levitující láhve naplňují sklenky, opatrně, zlehýnka, prohmatává myslí ovzduší; ne nitrozpyt, ne, jen takové očichávání bezděčně vyjadřovaných myšlenek, výrazy tváře, gesty, projevy těl. Bohatě to stačí.
Jako ohaři, ještě pevně držení na krátkém vodítku, ale už teď jim pěna lítá od huby, pach krve je blízko a tolik svůdný. V lítých očích obrazy, rozum zastřený hladem; Fay zneuctěná, zbitá, rozsápaná, leží tam na zemi oděná jen krví, jak v lánu rozkvetlých vlčích máků, vraní vlasy rozhozené, v očích ani jedinou hvězdu. Jsou černé. Prostě černé. A prázdné; havrani už se slétají.
Tom uchopí za stopku svou širokou sklenici s vínem, když nejdřív zkontroluje před ním otevřenou láhev, španělské, suché, správně navlhlý korek, černá etiketa s dominantním názvem Saxa loquuntur. Mírně sklínku roztočí, přivoní. Vůně dubu, jemný závan vanilky, přechází do ovocných odstínů. Už nyní ví, že jde o exkluzivní jakostní víno s přívlastkem. Pozvedne k zářivému světlu u stropu, prohlédne detailně barvu i čirost.
Ve skutečnosti se celou tu dobu zběsile soustředí; tak, až mu lebka hrozí puknout ukrutnou bolestí, soustředí se.
A kdesi, daleko, na jistém stolu, na jistém pergamenu, se zčistajasna objeví horečnatě, vysíleně kostrbatá slova.
Můj dům. Hned.
Chraň Fay.
T. R. R.
Tom stáhne ruku se sklenkou, promne si spánky, pomalu, jako by se chtěl uklidnit. Místo toho se zvolna vpravuje do své role. Být tím, kým je tu vždy. Arogantní bastard.
Snadné. Tahle role mu jde ze všech nejlíp. Možná proto, že ji hrát nemusí.
Zhluboka si povzdechne. Narovná se, ruku se sklenkou, trochu výš než je úroveň stolu, nakloní. Sleduje, jak z ní pomalu s pleskáním červených kapek vytéká nápoj na podlahu. Prázdnou vrátí na stůl.
„A nyní bych prosil sklenku vína. Pokud bys byl tak nesmírně laskav, Cleitusi. Děkuji.“
Ostatní vínu nerozumí, nemají tušení, že právě zasvinil podlahu z třešňových prken kaluží v hodnotě dvou tisíc galeonů; chápou pouze, že Cleituse urazil. Úspěšně.
Protože Goimarac nehne brvou.
„Samozřejmě. Omlouvám se.“
Přivolá černou láhev se stříbrnou vinětou Yllera Dominus. Skvost mezi víny, zrající tři dekády, téměř k nesehnání. Lakomec.
Tom blahosklonně pokyne.
Absolvuje svůj degustační rituál a pozvedne pohár k přípitku.
Zasedání Černostolce může začít.
 
Pohodlně se opře.
„Poslouchám.“
Ticho. Myslí na to všichni, touha to vyslovit z nich až překypuje. Jen nechtějí být tím prvním.
„S ohledem na to, že jsme se tu de facto poprvé sešli v plném počtu, předpokládal jsem, že to má nějaký důvod. Mýlil jsem se, zjevně. Nebo se snad naše aktivity mění na čajové dýchánky?“
Provokuje. Ví to. Provokuje ve chvíli, kdy je velmi zranitelný. To ví také.
Ale potřebuje vědět, co mají v plánu. Jak velké je jejich rozhořčení a pocit zrady. A potřebuje to vědět co nejdřív; aby měl čas vymyslet obranu. Protiútok. Strategii.
Nebo smírné řešení.
Nemůže si dovolit si je znepřátelit. Už takhle musí být věčně na pozoru před bystrozory. Mít v zádech ještě tyhle; to si prostě nemůže dovolit.
…Nebo ano?
Dobře. I to lze považovat za krajní řešení.
„Každý z nás, Raddle, každý jeden z nás složil Nezrušitelný slib mlčenlivosti,“ promluví konečně Cleitus. Klidně. Samozřejmě; to on je tu ten nejnebezpečnější. Tedy druhý nejnebezpečnější.
„Kromě tebe,“ dodá významně.
„Paměť mi slouží skvěle, Cleitusi, děkuji.“
„Pak jistě chápeš, že cítíme jisté… znepokojení spojené s tvou nedávnou činností.“
„Ne. To já jsem znepokojený. Jelikož vy stále nerozumíte, oč se snažím. Skutečně chcete zůstat tímhle?! Bandou vesnických buranů, co si tu a tam vyrazí z kopýtka, někoho zamordují, a poté o tom měsíce žvaní nad chlastem? Úplně jste zapomněli, o co tu jde především. O prosazení černé magie, získání pro ni jejího právoplatného místa. Na školách, ministerstvu. O zásadu, že magický svět patří kouzelníkům; ne motákům, ne darmodějům. A především ne mudlům. Až – ne pokud – až získám místo ve Starostolci, tohle všechno se stane. Jistěže to nebude zítra. Ani za rok. Za pět let? Možná. Za pět let možná může být Anglie konečně místem k životu.“
„Ta mudla ve tvém domě…“
„Součást plánu,“ přeruší ho Tom otráveně.
„Návštěva Costiganových…“
„Součást plánu.“
„Tvá přítomnost na plesu Svornosti…“
„Součást plánu,“ protáhne Tom znuděně.
„Dnes ráno tě navštívil Brumbál, sám slavný člen Starostolce,“ nenechá se Cleitus odradit; je jako pitbul, zahryznout, nepustit. Tedy skoro jako on. Pitbulové jsou věrní. „To, že jsi jeho návštěvu strávil o samotě na zahradě, byla, předpokládám… také součást plánu?“
„Upřímně? Ano. Získávám jeho důvěru. Pomalu. Ale získávám.“
„Chci ti věřit, Raddle. Opravdu chci.“
Tom udělá netrpělivé gesto, co ti brání?
„Důkaz. Potřebuji… my všichni tady potřebujeme důkaz. Že jsi stále s námi. Že nás na své cestě za vidinou švestkového hábitu nepředhodíš bystrozorům. Slož slib a můžeš jít.“
Tom se vláčně pousměje.
„Znáš mě, Cleitusi. Tyhle svazky až na věčnost mi nevoní. A výhružky také ne.“
„Slož ten slib, Raddle.“
Tom na něj vloží pohled, hnědé oči přešlé mrazem.
„Ne.“
Nikdy. Protože až budu potřebovat, velmi rád vás bystrozorům vydám. Přesně jak jsi řekl. I to je součást plánu. Ačkoliv jsem ji možná opomněl zmínit. Pardon.
Cleitus zrakem neuhne. Ani Tom.
„Tvé poslední slovo?“
„Ano.“
Kolem stolu zavládne hrobové ticho. Čekali to? Jaký bude jejich další tah?
Cleitus Goimarac sklopí oči, opře se.
„Přiznávám, že jsem s tím tak nějak počítal, Raddle. Naštěstí pro tebe – a pro nás, tvé přátele, jsem přišel na jiné řešení. Kompromis.“
„Ta mudla ve tvém domě…“ nesměle začne Rainworth.
„Je součástí plánu,“ zavrčí Tom.
„Mohl bych domluvit? Prosím?“
Tom udělá neurčité vzteklé gesto.
„Pokud je to nutné,“ ucedí. „Nechci se o ní bavit. Stačí, že ji musím vídat.“
„Záleží ti na ní?“
Tom zvedne sklenici, upije. Natočí se k Rainworthovi, zahledí se mu upřeně do očí. Dívá se. Dlouho.
Vrátí pohled ke Cleitusovi.
„Kompromis. Povídej.“
„Pokud jsem tvé plány pochopil správně, je to právě tvá upřímná láska k mudle, co ti má zajistit důvěryhodnost. Je to tak?“
Tom se neobtěžuje s přitakáním.
„Dobře. Beru to jako ano. A chápu, že se ti o něčem takovém nechce ani hovořit.“ Odmlčí se, dramatická pauza. „Co žal nad její tragickou ztrátou? Nemohl by splnit stejný účel?“
Tom neřekne nic.
Sleduje hladinu vína, jak se v ní láme světlo.
Myslí na černé oči, třpytící se půlnočními drahokamy. Na pramínky vlasů, když se rozmotávají, kloužou z jeho prstu. Na rubíny poházené ve sněhu, jejich chuť. Na nebeskou hladkost její jediné jizvy. Na její smích.
Na svou touhu; tak jinou. Stále silnější. Stále nesrozumitelnější.
Na bílé kotníky.
A na Artušův meč.
„Ano,“ vysloví Tom. Zvedne zrak. „Ano. To by mohl.“
 
Fay sedí na schodišti, lokty opřené o kolena, bradu v dlaních. Hypnotizuje dveře.
„Jak je to dlouho?“ zamumlá.
„Přesně o minutu a půl déle, než když ses ptala naposledy,“ opáčí Ohnivá. Aspoň se už nevzteká.
„Hodina… Je v pořádku? Řekni, že je v pořádku.“
„Je v pořádku.“
„Nemohla bys být malinko přesvědčivější? Ocenila bych to.“
„Je úžasně nádherně v naprosto dokonalém pořádku. Lepší? Možná právě čtvrtí nějakého chudáka.“
„Nebo oni čtvrtí jeho,“ pronese Fay a v hrudním koši to zastudí. „V tom dopise bylo: čekáme tě. Množné číslo. My. Kolik jich asi je?“
„Můžu hádat? Matematika mi nikdy moc nešla a „my“ je docela složitý vzoreček.“
„Nebereš to vážně.“
„Beru to až krematózně vážně.“
„Neviděla jsem šelmu. Nešla s ním. Co když ji kvůli tomu lektvaru taky ztratil? Co když je tam úplně sám?“
„Je to žoldák, zlatíčko. Zabil víc lidí, než kolik ty jsi rozkrájela mrkví. A myslím, že to nebyly zrovna obtloustlé domácí hospodyňky.“
„Nevzal si žádnou zbraň.“
„On sám je zbraň,“ povzdechne si Ohnivá.
„Ne, když nemůže kouzlit.“
„To ale přeci v našich válkách taky nemohl, ne? Nebo myslíš, že vykoukl ze zákopu, udělal abraka dabra, tanky před nimi prostě zmizely, vojáci popadali na zem a nikdo z jeho spolubojovníků si toho nevšiml?“ Pomalu fouká na drobné plamínky na konečcích svých prstů; jako by pomáhala zaschnout čerstvě nanesenému laku. „Je v pořádku. Umí se o sebe postarat.“
„Bojím se o něj, Ohnivá. Hrozně moc se bojím.“
„A kruci. Zlatíčko! Promiň, to mi vůbec nedošlo,“ zašklebí se jízlivě.
Fay se stěží znatelně pousměje.
Strach ji rdousí.
A nejistota, ta je ještě horší.
Když se ozve zaklepání na vchodové dveře, skoro úlekem nadskočí.
Šoupavé kroky, v prosklené části se objeví zrůžovělá obtloustlá tvářička s nervózním úsměvem. Několik málo skrovných zbytků vlasů má úhledně sčesaných ke straně.
„Paní? Haló?! Jste tu, paní? Posílá mě pan Raddle. Paní?“
„Kohopak nám to studený rošt nese?“ zvedne se Ohnivá zvědavě, přistoupí ke dveřím. Detailně si ho prohlédne.
„Ach matko. A já myslela, že tyhle zoufalé karikatury se rodí jen u nás. Prosím, že to není kouzelník!“
Fay vstane, dojde na dva kroky ode dveří.
Mužík se polekaně chytí za srdce. Vzápětí se mu kulatým obličejem rozlije šťastný úsměv.
„Vyděsila jste mě,“ pokárá ji něžně. „Ale jsem tak rád, že jsem tu včas. Pán mě pro vás poslal, mám vás urychleně přemístit na bezpečné místo.“
„Je to kouzelník,“ pronese Ohnivá zdrceně.
„Tohle místo je bezpečné,“ namítne Fay.
„Bylo,“ zarmoutí se tlouštík srdceryvně. „Už není. Rozhodně ne na dlouho. Měli bychom vyrazit; pokud možno co nejdřív, paní.“
„Vždyť on si slintá na bradu,“ pronese Ohnivá temně. „Zírá ti do výstřihu a slintá. Je mi špatně.“
„Je pán v pořádku?!“
„Oh, ano! Ano, paní, je zcela a kompletně zdráv a v bezpečí. Nechtěl jsem vás vystrašit, odpusťte mi. Ta má nešťastná pusa, mluví rychleji, než stačím přemýšlet.“
„Jste pánův přítel?“
Jeho kulaté oči obrostlé sádlem se rozšíří.
„Přítel,“ skoro se zadusí. „To bych si nikdy nedovolil, paní. Jen pokorný následovník. Nesmírně poctěný, že mne pověřil takovým úkolem. Takovou důvěrou,“ zašeptá s blažeností. Trhne hlavou, mlaskne. „Paní, opravdu vás nechci děsit. Ale oni přijdou. A jsou zlí, velmi zlí. Chtějí vám ublížit. Hodně ublížit, paní. Pán je v bezpečí, ale jeho hlavní starostí právě nyní je dostat do bezpečí vás. Prosím. Potřebuje vědět, že se k vám nedostanou, že vás nenajdou. Musím vás ochránit, jinak mě potrestá… Co to povídám, na tom vůbec nezáleží. Vy jste důležitá. A pánovo přání je důležité. Prosím. Prosím. Paní. Prosím; musíme pryč.“
„Nikam nejdu.“
„Paní,“ vydechne nešťastně.
„Tak tohle fakt není žádné terno,“ pronese Ohnivá s despektem, „ale nebezpečný není. Vždyť se na něj koukni. Hromádka neštěstí vedle něj bujaře tančí. A jak zírá na tebe; ukaž mu holé lýtko a upadne do kómatu.“
„Nikam nejdu.“
V zapadlých prasečích očkách se kutálivě zalesknou slzy čirého zoufalství.
„Má paní… prosím. Pán to potřebuje. Pán to opravdu moc, moc potřebuje.“
A Fay zaváhá.
Co když ji Lord skutečně potřebuje? Nemůže chránit sebe i ji současně, to je logické. Stejně jako je logické, že jeho nepřátelé ji přijdou hledat sem. Kam taky jinam.
Jeho moc a síla, jeho magie, chrání dům; tomu rozumí. Ale nezměnil i tohle ten lektvar?
„Moc vás potřebuje,“ zakvílí tlouštík, červené tvářičky získávají šedavý odstín paniky a strachu.
„Přestaň dělat drama,“ vyfoukne Ohnivá dým, „tak si uděláme výlet. Jen mi slib, že mu nedovolíš, aby se tě dotkl. Jinak budu týden zvracet brikety.“
„Paní,“ vzlykne Prasátko za dveřmi, potáhne nosem.
Fay natáhne ruku, jestli ji Lord potřebuje, půjde třeba do horoucích pekel, dotkne se kliky; zpoza rohu ze salonku se na dlouhém stonku jak krk žirafy natáhne levý kalich svícnu. Kovovým hrdlem, staženým neviditelnou smyčkou, chraptivě špitne.
„Neotvírej.“
 
Fay nechá dlaň klesnout.
Paní!
Prasátko skryje tvář v dlaních, hlasitě se rozeštká, až mu ramena škytavě nadskakují.
Zvuk. Zvláštní. Nečekaný. Známý.
…Tleskání?!
V proskleném průzoru dveří se zjeví krkavec Yaxley.
„Bravo. Impozantní výkon,“ spustí dlaně, upře své temné korálky na tlouštíka. „Jsem vážně ohromen, Cleitusi. Sám bych ti na to skoro skočil.“
Obrátí se k Fay, několikrát otráveně mávne prsty, odstup od těch proklatých dveří, ženská hloupá; tak mazej.
Prasátko se napřímí. Po slzách ani vidu. Dobrosrdečný výraz idiota tentam. Už není prasátkem; tohle je divoký kanec, masožravý, krvelačný. Predátor chameleon.
„Za pokus to stálo,“ pokrčí rameny klidně. „Copak ty ji tady chceš?“
„Já?! Přeskočilo ti?“ Krkavec si odplivne. „Ale když Raddle řekne, že ty dveře zůstanou zavřené, tak zavřené zůstanou. Konec debaty.“
„Dobře,“ kývne Chameleon s porozuměním. Mrkne. „Tak zas příště.“
Zmizí.
„Děkuji,“ dostane ze sebe Fay omráčeně.
Krkavec to odmávne.
„Půjdete dál?“ přikročí opět ke dveřím.
Krkavec se k ní otočí jak na obrtlíku, v zorničkách mu vztekle zajiskří.
„Konkrétně čemu přesně jsi nerozuměla v rozkazu, že ty dveře nemáš otvírat?!“
Nasupeně potřese hlavou. A posadí se na schody.
„Jistě,“ hlesne Fay. „Omlouvám se. Já jen… vy jste Lordův přítel. Vás znám. Přeci nebudete sedět venku.“
„A napadlo tě někdy, že nijak netoužím sdílet stejný prostor s tebou?! Dost na tom, že ti musím dělat chůvu,“ zavrčí. „Venku je fajn. Líbí se mi tu. Ty hvězdy, čerstvý vzduch…“
Možná chtěl pochválit i měsíc. Nestihne to. Snášejícím se soumrakem cosi bleskne, Krkavec zmlkne, skutálí se ze schodů, zůstane ležet bez hnutí.
Je to instinkt.
Jen instinkt.
Prostý, obyčejný, neovládnutelný ženský instinkt.
Ohnivá se svícnem vykřiknou dvojhlasné Ne!, Fay rozrazí dveře, seběhne ze schodů, než se bosé chodidlo dotkne písčité cesty, zem se obrátí vzhůru nohama a cesta jí vyjde vstříc, zrnka písku se zakousnou do tváře.
Bolest neucítí. Bylo to rychlé.
Jen tmu.
Cleitus Goimarac vyjde zpoza rohu, schová hůlku. Skloní se, vezme neživé ženské tělo do náruče, přemístí se.
Spi sladce, Růženko. Ah, mimochodem – prince sežral vlk.
Blbý, co?
 
Jon & Daniel Licht - Honor For All instrumental (OST Dishonored)
 
Cleitusův domácí skřítek pobíhá mezi dlouhým stolem a servírovacím stolkem, nosí mísy s pokrmem. Jeho pokřiveně shrbené tělo, plné modřin, starých i čerstvých jizev, se přitom kolébá jak děravá bárka na moři, nepřirozeně velká kostnatá chodidla plácavě dusají po lakovaných třešňových prknech, dlouhé uši, rozřezané do téměř pravidelných pruhů, k tomu vydávají pleskavé echo, jako ozdobné konce vlajících praporců; tak rychle kmitá svýma neforemnýma nohama.
Jaká disharmonie.
Nemá jméno. Asi ho měl. Někdy strašně dávno, než ho Cleitus koupil. Když o něm občas mluví, označuje ho za Merlinův trest, učiněnou zhoubu, výkvět šerednosti. Pokud ho volá, nejčastěji užívá oslovení Ty starej křápe.
Trefné.
Tom nesnáší domácí skřítky. Jejich ohavná nedokonalost ho připravuje o chuť k jídlu.
Právě když Křáp pokládá na saténově černý ubrus pátou zeleninovou mísu svými popálenými prsty, opatrně, aby zálivku nerozlil, nedotkl se ubrusu nebo nedej Merline některého z kouzelníků, vstoupí Cleitus do jídelny, shodí obsah paží na zem. Prostě to pustí. Jen tak.
Žuch.
Všichni se ohlédnou, i Tom.
Aby vzápětí stočil zrak zpět ke stolu, zkoumavě nahlédne do nejbližší mísy, salátovou lžící promíchá obsah; hledá černé olivy. Má je rád.
A jen v mysli probírá ten obraz, detail za detailem. Fay hrubý dopad na zem probírá z omámení, nadzvedá se, paže podklouznou, znovu spadne. A znovu se vzepře, zatne nehty do prken, sbírá sílu. Pomalu se vztyčí, ještě trochu rozkročená, udržuje rovnováhu. Nekrvácí. Nemá bolesti.
Zvedne paži, elegantním pohybem uhladí rozcuchané vlasy, urovná popílkově šedé šaty. Už stojí rovně, netečný pohled upřený do protější stěny. Hlavu zdviženou.
Stojí tam, vzpřímená, němá, klidná, dlouhé temné lokny černé jako nicota před vznikem všeho, pleť jiskřivou po sněhu, v očích statisíce galaxií; a jednu kometu, chvatnou jak mávnutí křídel kolibříka. Úleva, že je Tom živý.
Jehně přivlečené na porážku v místnosti plné chrtů.
Přesto je to ona, jen ona. To ona dominuje celému prostoru.
Pyšná, pyšná. Pyšná.
Nebude plakat. Nebude prosit, křičet, vzpínat k němu ruce. Nedá najevo jedinou emoci.
A Tom ví proč.
Jeho vlčí královna ho odmítá zahanbit.
Pozornost všech se obrací k němu. Cítí jejich oči; jak špinavé krysí tlapky plné drápků, cupitají mu po těle, tváři, zasekávají se do kůže.
Tom vezme vidličku, nabere jednu z oliv, vsune do úst. Zvolna rozžvýká.
Tušil, bylo mu jasné, že najdou způsob, jak ji vylákat ven, lest, které neodolá.
Ale proč nepřišel?
Opozdil se? Nenašel můj vzkaz?
Nebo ho vůbec nedostal. Nedokázal jsem to.
Portály na těle mu stále připadají jako slepé a hluché. Cítí se zmrzačený. Podvedený. Vlastní magií!
Ty – krysí – tlapky. Oči jako jehličky, vzrušené, dychtivé, lačné aspoň jednoho jediného jeho projevu.
S jasným výrazem, že jde ryze o jeho blahovůli, jim to potěšení poskytne, mrzutě k ní stočí pohled.
Fay se na něj nepodívá. Nedívá se na nikoho. Sleduje zeď.
A je nádherná.
Jak tam tak stojí, štíhlá jako kmen mladé jabloně, vznešená a lhostejná před popravčí četou.
Všechno na ní je perfektní.
Nejspíš začnou mučením. Na bolest je zvyklá, tím ji nezaskočí.
Pak přijde na řadu znásilnění. Tomu neodolají, někteří jistě ne; na to je příliš krásná. Její absence strachu příliš provokativní. Ale i tohle zná, chrte, dobře zná, reakce se nedočkáš.
A nakonec – smrt.
Nu, tohle bude i pro Fay něco nového. Tom nepochybuje, že se toho zhostí s grácií.
Dívá se na ni – a náhle, čistě a jasně, ví, že něco na tom obrazu je špatně.
Ví to.
Jeho emulzí zastřené portály to nejsou.
Ví to.
Jen nemůže přijít na to co. Kde. Ale je to tam; nějaký kaz, něco, co pokrytecky skryté nahlodává a hanobí celou scenérii.
Znáte ten pocit, kdy sníte, není to příjemný sen, a víte, že se vám jen zdá? Ale nemůžete se probudit. Čím víc se snažíte, tím hlouběji zabředáváte, smyčka kolem krku, kámen připoutaný k noze.
A pak to uvidí.
 
Spodní lem její sukně, dlouhý až téměř k zemi, stěží odhaluje bosé nohy, Tom je spíš jen tuší ve stínech záhybů látky.
Spodní lem její sukně, zakončený krajkou.
Je roztržená.
Natržená krajka, třepící se nitky.
Taková drobnost.
Bezvýznamné nic.
Jenže to tak není.
Je to trhlina v oponě, otvor ven, puklina ve skále, Tom se chytí, dravě prodere, vydrásá na povrch.
A je vzhůru.
S očima zeširoka dokořán.
Ten chrt zaútočil na jeho Fay. Na jeho rozesmáté dítě, jeho ohnivou divnovílu, jeho selenitovou princeznu. Jeho vlčí královnu.
Patří mu. Stvořil ji. Narodila se pro něj.
Nikdo jí neublíží; to smí jen on. Jen tehdy, když on sám chce.
Protože ona mu patří. Je jeho.
Nikdo ho nebude nutit, aby se jí vzdal.
…A už je tu hněv. Bezuzdný, zběsilý, šílený, kataklyzmatický; surově si razí cestu tělem, devastuje a bortí, chaos, zhouba, zkáza, pustošivě sžírající bublavě chroptí tepnami, bez lítosti zmasakruje každou z myšlenek, zásad a rozhodnutí, slepý, hluchý, němý; páchne řinoucí se lávou a je mrazivě ledový.
Nikdo se neumí hněvat tak, jako Tom.
Absolutně.
Celistvě.
S krystalicky průzračnou harmonií s vesmírem.
Křáp před něj položí talíř s hlavním chodem, odspěchá k dalšímu z hostů.
„To. Nemyslíš. Vážně,“ vloží Tom na Cleituse nesmiřitelný pohled plný zášti, hlas zlověstně tichý. „Servíruješ bílé maso k červenému vínu?! Večeřím s barbary.“
S odporem odstrčí talíř, až z něj pár osmažených brambor popadá. Krysí tlapky ztuhnou úžasem. Cleitus Goimarac zmateně zamrká.
A v odrazu okenního skla se vlčí královna docela nepatrně usměje.

she-wolf.jpg

Jídelnou se rozlije úleva, jak svěží vánek snášejícího se večera po palčivě krutém dni, rozproudí se tlumený hovor, zazní nesmělý smích, Cleitus se smířlivě skloní.
„Odpusť mi. Má chyba. Křápe! Ty hanbo zvrácenosti, okamžitě přines mému vzácnému hostu ten nejlepší plátek zvěřiny, pěkně krvavý. A ukliď ten bordel na stole; jestli to neuděláš dřív, než mrknu, donutím tě sežrat všechno, co tu zůstane, včetně talířů a příborů, a sám Merlin tě chraň, jestli si přitom dovolíš chcípnout.“
Křáp si zachrání svůj mizerný život pomocí kouzel, před Tomem se objeví nový talíř, kvalitní porce ze hřbetu kolouška, řádně prokrvená, protkaná jemnými proužky slaniny.
Odřízne kousek, jen na špičku vidličky, ochutná.
„Výtečné,“ oznámí smířlivě. Pustí se do jídla; ostatní následují, jako by celou dobu čekali na jeho svolení. Čekali.
I Cleitus se usadí, jemu bílé maso k červenému vínu nevadí, ani u jednoho stejně zvláštní rozdíly nepozná.
„Jsem rád, že tě stále umím potěšit,“ prohodí téměř rozmarně, uklidněný vývojem situace, šlo to hladčeji, než se obával, „dobré víno, dobré jídlo. A dobrý lov,“ mrkne.
Tom mu mlčky pokyne, pokračuje v jídle.
Pošetilý chrte; tohle by stačilo ke spokojenosti jen tupému hovadu. Sex, chlast, nažrat, pomodlit a spát.
Všichni jedí, konverzace plyne, Fay nehybně stojí, Tom se věnuje večeři.
V mysli se probírá svými devatenácti spolustolovníky.
Prožili toho spolu mnoho. Nebyly to špatné časy. S některými své záliby sdílel, v jiných vášeň k černé magii rozdmýchal, tomu zbytku prostě vštípil.
Právě s nimi si poprvé připadal jako mezi svými.
Ale potřeboval je?
…Ne.
Už ne.
Dost možná ani nikdy předtím; byly jen zábavou, odreagováním, odhalováním jeho možností a schopností.
Potřebuje svou magii. Své knihy. Své lektvary. Svůj sen.
A…
Ano.
V jedné své zásadě je Tom od raného mládí zcela nekompromisní.
Nikdy nelhat sám sobě.
Takže ano. Možná je nepotřebuje. Ale rozhodně je chce.
Fayiny bílé kotníky.
Laskat jejich tenkou kůži, zulíbat, prozkoumat hebkost, ochutnat…
Touží po nich.
Jen po nich.
…Prozatím.
„Spíš s ní, Raddle?“ zahuhlá s plnou pusou Gethin Hayes, brada se mu leskne omáčkou, oči chtivě přilepené k Fay. „Je to fakt parádní kus. I když jsem nikdy nepochopil, proč si vybíráš jen mudlovský těla.“
Vida. První dobrovolník.
 
Tom s nenuceným poloúsměvem pokrčí rameny. Polkne, zapije sousto vínem.
„Mám mudlovské kurvy rád. Jsou zkušené, nerozfňukají se s první ránou, a občas jsou jak divoké kočky. Brání se do posledního dechu. Zábavné. Když je zabiju, je to v pořádku. Nic se nestane. Nikdo se nad tím nepozastaví. Mají to v náplni práce. Šoustat. A umírat.“
Hayes zuřivě přitakává, pusu od ucha k uchu, taky to má rád na ostro.
Koneckonců, je to vlkodlak.
„Ale,“ odloží Tom sklenku, srovná ubrousek, „máš samozřejmě pravdu. S čarodějkou jsem to také zkusil. Je to,“ zapátrá v paměti, „patnáct let? Zhruba.“
„Jasně,“ kývne Hayes vzrušeně, „stačí jen sebrat jí hůlku, užít si a na rozloučení poslat Obliviate. Jenom se nesmí zabíjet, je kolem toho spousta otravnýho poprasku.“
„Když to říkáš…“ Tom nakloní hlavu, upřeně se na něj zahledí. „Už jsi někdy dostal přímý zásah stínovou Avadou? Od takové holky tě nezabije, ale pálí to jak čert.“
Nelhal. Brněla ho celá ruka. Půl roku.
Trýznivou touhou zlámat jí vaz.
Ačkoliv Obliviate fungovalo bezchybně, už druhý den se na něj opět zářivě usmívala, vrhala koketující kmitání řas. Dělalo se mu z toho zle.
„Čekal jsem zhruba šest měsíců, než jsem jí mohl ten dluh splatit,“ nabere rozkrojenou půlku toskánského rajčete, přidá kousek masa, namočí ve šťávě. „Pak jsem ji potkal na trhu, zrovna si koupila kanadské borůvky. Pro neznalé oko jsou od jezinkových bobů k nerozeznání. Až na to, že jezinkové boby jsou smrtelně jedovaté. A umírá se na ně dlouho. Ošklivě. Jak jen se jmenovala? Glorie?“
Hayes se zdá náhle chorobně bledý. Možná mu některá Křápova delikatesa nesedla.
„Grace,“ zachroptí. „Jmenovala se Grace.“
„Pravda,“ usměje se Tom. „Zapomněl jsem.“ Vloží připravenou porci do úst, s chutí se zakousne.
Stůl ztichne, jako by na ně seslal Silencio.
„Ne. To ne. Ne,“ šeptá Gethin Hayes a krysí tlapky skotačivě přeskakují z něho na Toma. „Ty jsi… to ty jsi zabil moji malou Grace. Znásilnil a zavraždil moji malou sestřičku.“
Tom zvedne látkový ubrousek, osuší koutky úst. Věnuje mu zářivý úsměv.
„Ano.“
Za uplynulé čtyři roky, co se k nim Gethin Hayes připojil, neuplynulo jediné setkání, během kterého by se neopil. A jakmile k tomu došlo, nemluvil o ničem jiném. Se slzami v očích, posmrkával, naříkal na každých ramenou, které se neprozřetelně ocitly v blízkosti. O své milované, překrásné, mladičké sestřičce, v jakých bolestech umírala a jak mu to lámalo srdce.
Bylo to humorné. Naslouchat mu. Občas konejšivě poplácat po zádech, dolít sklenku.
Na druhou stranu – vlkodlak se sklonem k plačtivosti? Někde jsi musel, Merline, udělat chybu.
Bastarde!“ zavyje Hayes, vrhne se na stůl, řítí k němu, tvář brunátnou nepříčetností; Tom se nevzrušeně skloní ke svému talíři.
Ostatní divoce tasí hůlky, Hayese spoutá až čtyřnásobné Petrificum, ještě dvě místa od Toma. Svalí se na zem jak žok slámy.
Křáp chvatně dává rozházený stůl do pořádku, kouzelníci se zvolna vrací na své židle, pár si jich rukávem osuší orosené čelo.
„Věděl jsi to?“ promluví jako první Cleitus. „Že to byla jeho sestra? Věděl? Celou tu dobu.“
„Jistěže,“ přitaká Tom pobaveně. Nabere osmažený kroužek cibulky, nasáklý krvavou omáčkou.
Jeden dole.
Osmnáct zbývá.
 
„To mi připomíná,“ zahledí se na prázdnou židli, kde už žádný Hayes nesedí; konverzace opět plyne, jen získává lehce rozpačitý podtón. Stočí zrak ke své levici, na Juliana Rainwortha. „Proč všechny znásilňuješ pod Petrificem? Čarodějky, mudly. Jaký to má smysl? Nemohl jsem na to přijít.“
Co se týče společenského sexu, Tom se ho striktně neúčastnil. Upřednostňoval soukromí, volný průchod fantazií, improvizací, a nebýval rád rušen. Takže zatímco ostatní ukojovali své nízké pudy mezi mrtvými a umírajícími zbytky navštívené rodinky, těla pod nimi plakala, křičela, prosila o smilování nebo smrt, což vyšlo nastejno, Tom zabíjel. Dokončoval, co bylo třeba. Nebo se jen díval, jak z tváře některého těla vyprchává život, ten proces byl fascinující. Jindy procházel dům a hledal tiché myšky.
Na lovu měl nejoblíbenější dvě varianty; skutečně fyzicky zdatné, odolné muže, odhodlané se rvát bez ohledu na bolest a zranění až do konce. A potom tyhle tiché myšky.
Většinou se ukryly okamžitě během jejich příchodu, schoulené někde v temném stísněném prostoru, dlaní zacpaná ústa, srdce jim bila jak požární zvonce, ale neodvažovaly se dýchat. Nevydaly hlásek. Tiché, tichoučké…
Nepoužíval nitrozpyt, vyhledávací kouzla. Nikdy. Hledal je podle pachu; cítil je, ah, jak jen ty byly cítit. Hrůzou, potem, lepícím šaty na kůži, krvinkami, pachtícími se žilami, prosakujícími podkožním vazivem do škáry, slzami. Vždy je našel rychle. Příliš rychle. Několikrát prošel kolem jejich úkrytu, zvolna, pátravě. Občas se zastavil; těsně, těsně u nich, dělila je dvířka kuchyňské skřínky, látka záclony, převislé prostěradlo, sprchový závěs. A odešel. Dvakrát, třikrát.
Naslouchal, jak se zběsilý tlukot jejich malých srdíček zklidňuje, sladce rozvoní endorfinem úlevy, konečně uvěřily, že jsou v bezpečí. Aby se před nimi přesně v té chvíli zjevil, udělal Bu.
Tom miloval tiché myšky. Byly rozkošné.
…Trochu se zasnil. S omluvným pousmáním se vrací do reality, stůl je teď trochu tišší a Rainworth zatím dosáhne odstínu šedivějšího než Fayiny šaty.
„Pak jsem si uvědomil, že tvůj výběr těl je naprosto specifický,“ prohodí směrem k němu. A mrkne. „Matoucí, přesto jedinečný. Blondýnky, brunetky, černovlasé, zrzky; hezké, ošklivé, štíhlé, tlusté, malé, velké, bojovné, vystrašené. Ne, na ničem z toho ti nezáleželo. Až jednou, když jsi svou ideální nenašel a trochu ji poupravil, jsem konečně porozuměl. Všemu. Petrificu. Tvému výběru. Nechodíš na lov šukat. Chodíš tam trénovat. Protože jediná žena na světě, po které zoufale toužíš, je tvá matka.“
Něčí nůž s falešným zaskřípěním sklouzne po porcelánu, někomu zaskočí. Rainworthův obličej připomíná toho bystrozora v uličce; dokonale odkrvený.
„No tak,“ usměrní Tom přítomné káravě, „jsme tu mezi džentlmeny. Oidipus byl hrdina. A každý ví, že dlouhé čistokrevné kouzelnické rodové linie jsou skrz na skrz protkané incestem. Není za co se stydět, takže prosím odložte své pokrytecké výrazy. Navíc, Julian má výtečný vkus. Paní Rainworthová je půvabná dáma. Sophia,“ nechá její jméno slastně rozplynout na jazyku. „Stále s ní žiješ v Apilgirthu? Tolikrát jsem přemýšlel, že se zastavím.“
Zarazí se s plnou vidličkou na půli cesty, zůstane nepřítomně hledět do prázdna. Jako by se mu před očima odvíjela nějaká zajímavá scéna.
Potřese hlavou, dokončí pohyb, než sousto vloží do úst, prohodí k Julianovi: „Prosím, pozdravuj ji ode mne.“
„Budu,“ zachraptí Julian, hrdlo stažené, až to v něm hvízdne.
A Tom ví, že Rainworthovi navždy opustí Anglii ještě před kuropěním.
Druhý dole.
„Stalo se něco?“ rozhlédne se. „Zábava nějak vázne, to tu nebývá zvykem. Myslím, že by to chtělo veselou historku. Něco na rozproudění krve. Kdo se toho ujme?“
Zaloví v salátové míse, objeví moroccanskou černou olivu, její sytá hořkost skvěle doladí chuť zvěřiny.
„Nikdo?“ Tom odloží příbor, zvedne pravý ukazováček, zakrouží místností, sklouzne po každém z přítomných. Zastaví. Rozesměje se.
„Brette. Brette? To mi neříkej. Vždyť už to budou dva měsíce – a ty ses ještě stále nikomu nepochlubil?“
Brett Greylander se nuceně, křečovitě zašklebí; asi to měl být úsměv.
„To není nutné, Raddle. Vždyť o nic nešlo.“
„Jsi zbytečně skromný. Dobře, budu vyprávět já.“ Tom se zakloní na své židli, složí dlaně na temeni hlavy, proplete prsty. „Potkali jsme se. Náhodou. Padal soumrak, noc byla ještě mladá. Tak jsme si řekli, proč ne? Uděláme si malý, soukromý večírek; jen takovou jednohubku, nic mimořádného, na ukrácení dlouhé chvíle. Vybrali jsme namátkově jedno stavení, malé mudlovské hospodářství kdesi uprostřed Skotska, široko daleko žádný soused. Příjemné místo. Žilo tam devět těl, většinou muži; tak akorát pro nás dva a lehkou zábavu.
Prvního jsme oslepili, druhé zchromli, třetího oběsili na řetězu ve stodole. Špatně, samozřejmě, nechtěli jsme, aby si zlámal vaz. To jeho chroptění a sípání bylo jako kvičení podsvinčete, co říkáš, Brette? A jak kopal nohama, sotva dvě čísla nad zemí…
Pak se to stalo. Dveře přede mnou se rozrazily, s šíleným řevem tam vpadl chlap jako hora, máchal sekerou, i ta byla možná větší než já. Můj Merline, přísahám, že tak ohromného chlapa jsem v životě neviděl, v první chvíli mě napadlo, že to musí být poloobr. Překvapil mě, přiznávám,“ pokrčí Tom rameny.
Samozřejmě lže. Věděl o něm dřív, než vstoupili. Kvůli němu tam šel.
„Ale Bretta ne. Kdepak. Nezaváhal ani na vteřinu. Švihnul hůlkou, podpálil mu tu sekeru přímo v ruce. Taky oblečení, vlasy, vousy… Další dvě minuty kolem nás lítala gigantická ječící ohnivá koule, než konečně pošel. Ostatní už byla rutina, Brett si odskočil zpracovat ta dvě ženská těla, já pozabíjel zbytek. Nuda. Počkal jsem ve stodole, než se to tělo zadusí. Brett zatím dodělal svou práci.“ Tomovi to škubne tváří. „Jenomže tím večer neskončil.“
„Raddle,“ vysloví Greylander tiše. „Prosím.“
„Ale, Brette, to není žádná hanba. A bylo to směšné, neskutečně směšné, dávno jsem se tak nenasmál. To je v pořádku, všichni se něčeho bojí. Věděli jste, že náš hrdina má příšernou fobii z hadů?“
Nevěděli.
Tom ano. Už dávno. Proto tam toho chřestýše vykouzlil. Měl na Bretta vztek, že zpanikařil a obra mu zabil. Patřil Tomovi; to snad bylo nad slunce jasnější, ne?
Přineslo to ovoce sladší než čekal.
„Zničehonic se tam objevil chřestýš, asi tamní domácí miláček. Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřím – Brett vyskočil dobré dva metry vysoko,“ směje se Tom, několik ostatních se přidá, „uháněl odtamtud, že se ani netrefil do dveří. To byla rána, až se stodola otřásla, musel se ven vyplazit po čtyřech, napůl omráčený.“
To už se smějí všichni, třebaže někteří trochu nejistě. I Cleitus se pousměje.
Brett Greylander má nehybný výraz. On totiž ví. Skutečná pointa nemá s chřestýšem nic společného.
Tom spustí ruce, napije se vína. Počká, až okolní veselí pohasne. Nabodne poslední kousek zvěřiny, pomalu ho sní.
„Myslím, že právě tam, ve vratech stodoly, sis zlomil svou hůlku,“ promluví pak. „Takže ráno bystrozoři objevili devět zavražděných těl. Jednoho malého chřestýše. A úlomek tvé minulé, registrované hůlky.“
Nastane ticho; takové to ticho jako pod vodou, ze kterého vám šumí v uších, a nemůžete popadnout dech.
„Úlomek dostatečně velký, aby se dal přiřadit ke svému majiteli. Dostatečně velký, aby z něj dokázali vytáhnout všechna vržená kouzla za několik měsíců zpátky. Jistě si umíte představit, jaké nadšení to na ministerstvu vyvolalo. Konečně, poprvé, měli v ruce hmatatelný důkaz, že za vraždami mudlů stojí kouzelník. Nebo skupina kouzelníků. Důkaz, který jim místo činu spojí se jménem. S tváří.
Jaké nesmírné štěstí, že můj všehoschopný přítel Yaxley pracuje na ministerstvu, že ano? Dokázal úlomek tvé hůlky vynést ještě to ráno, před identifikací. Víš, že ho ještě stále hledají? Ó ano, hledají; vyslýchají jeden druhého, dělají domovní prohlídky, všichni museli vypovídat pod Veritasérem. Hledají ho zběsile.
Ale neměj obavy, Brette. Je v bezpečí. Střežím ho u sebe jako oko v hlavě. …Křápe, jsi slepý nebo jen tak vražedně zaostalý?! V salátu došly černé olivy.“
„Můj pane, bídný Křáp se omlouvá, moc omlouvá, pane, už to bude, pane, tady jsou, vzácný pane,“ s hlubokým předklonem položí před Toma velkou misku plnou oliv.
„Připadám ti jako děcko?“ zeptá se Tom ledově. „Nechci je jíst samotné. Vmíchej je do salátu. Rád je hledám. Pokud tam samozřejmě něco k nalezení je.“
Křáp s překvapivou svižností poslechne. Tom v duchu odškrtne další jméno.
Brett Greylander se jeho vůli nepostaví. Ať přikáže cokoliv. Dnes, zítra. Kdykoliv v budoucnu.
Z nějakého neznámého důvodu netouží po Polibku; a to všechna znásilňovaná těla líbá tak rád.
Třetí dole.
A Fay se usmívá.
 
„Přiznávám, že jsem poněkud zaskočený,“ oznámí Cleitus klidným, vyrovnaným tónem. „Tato informace tu měla zaznít již dávno.“
Pohled upřený na Greylandera.
„Omlouvám se. Byla to chyba,“ odkašle si Brett. Ruce se mu chvějí. Schová je pod stůl.
„Chyba. Chyba,“ zopakuje Cleitus. „Chyba, můj drahý příteli, je obléknout si ráno dvě odlišné ponožky. Chyba je nevšimnout si, že máš na hábitu skvrnu. Chyba je se oženit. Ale to, co jsi udělal ty, chyba není. Všechny jsi nás ohrozil. Nebýt schopností a duchapřítomnosti Raddleho, sedíme už druhý měsíc v Azkabanu v neodolatelné společnosti mozkomorů.“
Když Cleitus hovoří tímto způsobem, mírným, téměř laskavým, znamená to, že se chystá zabíjet.
Vědí to všichni. Opatrným šoupavým pohybem se od Greylandera odsunou.
Brett shlíží na své ruce v klíně. Na zátylku a v podpaží se objevují vlhké skvrny. Nechce zemřít. Ale bojovat nebude; stejně by neměl šanci. A pak, pořád je to lepší než Polibek.
„Cleitusi, nač to dramatizovat,“ protáhne Tom líně, „bouře zažehnána, bystrozoři nic nemají. A všichni tu a tam uklouznou. Od toho tu přeci jsme; abychom jeden druhému kryli záda.“
Čímž Greylanderovi zachrání život. A zpečetí jeho věrnost až za hrob. S velkou pravděpodobností i několika dalších.
„Ty jsi tam byl tehdy s ním. Tebe ohrozil nejvíc,“ ozve se Cleitus po chvíli. Pohodí hlavou. „Tak dobře. Užij si svou druhou šanci, Brette. Jen nezapomeň, že druhé šance bývají křehké.“
Greylander sípavě vydechne. Promne si tvář dlaněmi, zakryje idiotský úsměv úlevy. Stočí se k Tomovi; Cleitus mu může vyhrožovat, jak chce. Dobrý sluha má jen jednoho pána. A Brett Greylander si toho svého právě zvolil.
„Tohle si žádá přípitek. Pokud smím být tak smělý. Na tebe, Raddle. Děkuji.“
„Přípitek? Proč ne. Ale pokud je na mě, chci ho pronést sám. Víno, Křápe.“ Počká, než mu dolije sklenici. „Můj speciální přípitek.“
Nechá zaznít několik tónů slavnostního ticha. Pozvedne číši.
„Rozsviť mnoho lamp a postav kolem jeho lůžka,
půjč mu své oči, horkou krev a vůli žít.
Ale Smrt odpověděla: „Je můj.“
Tak odešel.
A té letní noci nastalo ticho; ticho a bezpečí a závoje spánku.
A pak, daleko odtud, zaduněly zbraně.“
 
Ty verše slyšel Tom jen jedinkrát; šeplavé, chrčivé, z úst Francouze, který vedle něj v mělkém příkopu zrovna umíral, zatímco kolem svištěly kulky, zem se tříštila dělostřeleckými granáty, vojáci křičeli. Tohle vše Tom vytěsnil. Natáhl se k umírajícímu co nejblíž, uhranutě naslouchal.
Netušil, kdo je ten muž. Kdo verše napsal, nějaký známý básník? Možná Francouz sám? A pokračovaly dál?
Nevěděl. Nebyl čas se zeptat; Francouz zemřel s poslední větou, kterou si Tom pamatoval.
Ale nikdy je nezapomněl.
Bylo v nich cosi nadčasového. Magického.
A ladily.
S okolní atmosférou, nasáklou krví, spáleným masem, střelným prachem.
Prostě ladily.
 
Možná proto je citoval té noci, kdy vedl bratry Coltonovy, Rogera a Martina, na první lov, zasvěcení nováčků. Nebo to byl tehdy jen pouhý závan vzpomínky, záblesk nostalgie? Kdo ví. Prostě to udělal.
Zastavil je před hlavním vchodem do domu, krátce po půlnoci, měsíc skrytý za mlhavými cáry šedi, a zvolna, s citem je tiše odříkal.
I v tom okamžiku ladily.
Možná je zkrátka na smrti cosi poetického?
Až poté dveře otevřel a vpustil dovnitř hotové peklo.
Na lovu Tom používal zásadně jen nezbytně nutné množství magie; minimum potřebné k zastínění světel a hluku.
Měl rád ruční práci.
Za prvé to významně znesnadňovalo snahy bystrozorů, zda šlo o kouzelnickou akci. Za druhé, pod vlivem své vrozené paranoie a zmijozelské přirozenosti, nechtěl ostatním ukazovat svou moc víc, než bylo třeba; letmé náznaky a drobná překvapení svému účelu sloužily dostatečně, rozvíjely představy.
Za třetí – jednoduše to měl rád.
Za ty roky v mudlovských válkách si oblíbil jejich techniky boje. Některé; neměl rád střelné zbraně, příliš neohrabané, příliš hlučné, příliš zbabělé. Příliš barbarské.
Přesto mezi odstřelovači patřil mezi nejlepší, nikdy cíl neminul; nebyl na to hrdý. Proč taky, vedl své projektily magií, žádná sláva. Ale cíl světí prostředky, ne?
Ovšem když došlo na nůž nebo zabíjení holýma rukama, to bylo jemné umění. Intenzita, adrenalin, soustředění, šance téměř vyrovnané – dobře, naprosto nevyrovnané, ale ta iluze dodávala jeho soupeřům sílu pokračovat, vybičovávala je až k nadlidským výkonům. Fay by to možná přirovnala k tanci. Svým způsobem to tak bylo.
Na frontě pravidelně užíval pouze slabé Protego. Nakonec, nepřišel tam umřít. Občas dostal chuť si hrát. Vylákal skupinku protivníka stranou, nechal se obklíčit, uzavřít past, dal jim pocit předem jistého vítězství; když se nikdo jiný nedíval, zvedl naráz všechny prázdné vystřelené patrony, poslal jim je magií zpět. Hezky přímo mezi oči. Ty jejich ohromené výrazy… Největší úsilí ho stálo se nesmát.
Jindy se nechal záměrně zranit. Zůstat po všech bitvách nezraněný by bylo podezřelé. Ale Toma k tomu vedla jiná touha. Chtěl vědět. Cítit. Nemůžete mučit nebo zabíjet, aniž byste věděli. Jak bolí prostřelené rameno. Zlomená kost. Nůž, nořící se do masa. Krájející svalová vlákna. Zpřetrhané vazy.
Tohle prostě vědět musíte, jinak si mučení nemůžete užít, ne opravdu. Nikdy nepoznat skutečnou bolest na vlastní kůži je při zabíjení jako pohlavní styk na dálku. Nebo o něm slyšet vyprávět. Můžete si extázi a vybuchující orgasmus pouze představovat. Fantazie je hezká věc, ovšem realitě se nevyrovná.
…Tedy většinou, někdy je to také pěkné zklamání. Ale co, i to k životu patří.
Když ochutnal všechny možnosti mudlovské bolesti, přešel na vyšší stupeň. Magii. K tomu si zvolil Yaxleyho. Nechal ho na sebe sesílat všechna možná útočná kouzla a nebránil se. Jakmile vyčerpali zásobu běžných, silných i mimořádných kouzel, odhodlal se Tom ke kroku poslednímu.
K Nepromíjitelným.
Dovolil Yaxleymu, aby na něj seslal Crucio. Pod Imperiem, samozřejmě. S naprosto jasnými příkazy – seslat Crucio, počítat do šedesáti, seslat Finite, víc se nehnout, nevydat ani hlásku.
Zajímavá zkušenost. Tom došel k závěru, že je buď na bolest víceméně imunní, nebo že minutové Crucio je skvělé, pokud chcete zlomit vetchou stařenku se slabým srdcem. Ale důležité bylo, že už měl představu; co asi umí po dvou minutách. Po pěti. Deseti. Jak říkám, zajímavá zkušenost.
Následovalo Imperio.
Yaxley zjistil, že se na ministerstvu šušká o možnosti, zvažování, zda bystrozorům poskytnout svolení použít zákonem podmíněné Imperio v případech, kdy čelí extrémně nebezpečným tvorům. Kdyby nikdy neslyšel o Nurmengardském odkazu, mávnul by nad tím rukou. Jenže slyšel. Tom se za extrémně nebezpečného tvora považoval. Prozíravé bylo se připravit.
…Tohle nikdy nikomu neprozradil. Že považuje Imperio za nejzvrácenější, nejzlověstnější kouzlo. Ztráta svobodné vůle. Noční můra.
Děsilo ho.
Takže Yaxley, sám pod jeho vlivem, sesílal na Toma jedno Imperio za druhým, celý den, jasné rozkazy – seslat kouzlo, vydat příkaz, aby Tom stál na jedné noze, odpočítat deset minut, seslat Finite, odpočítat pět minut, seslat Imperio. A znovu a znovu. A znovu.
Kolem poledne byl Tom nepříčetný vzteky. Jeden z malých Merlinových zázraků, že během některé své pětiminutové pauzy tupou loutku Yaxleyho nezabil.
Potom se uklidnil. Našel svůj hněv; ten tichý spodní proud, strhávající mosty, polykající města, lámající kontinenty.
A Imperio zlomil. I to podmíněné zákonem. I to posílené černou magií.
A pak se naučil ho rozeznat při prvním zajiskření vznikajícího kouzla. Vštípil si ten vjem do paměti, jako věčně žhnoucí šrapnel. Aby nikdy nezapomněl. Aby vždy poznal.
Tehdy z něho přestal mít strach. Zkrotil svého démona. Ochočil si ho.
Mimoto přišel na další zajímavou věc; když odrazíte Imperio na osobu, která už je pod jeho vlivem, dostanete ji do katatonického stavu. Stálo ho spoustu magie a lektvarů, aby Yaxleyho udržel při životě. Vyplatilo se.
Když vyčerpaný, mátožný a na smrt bledý Yaxley odcházel, byl Tomovým prvním skutečným přítelem, oddaným na krev. Směl na něj seslat Crucio a Imperio. Nikdy o tom živé duši neřekl, tohle udělené privilegium bylo svaté. Za uplynulé roky se to nezměnilo a Tom věděl, že k tomu ani nikdy nedojde. Bez ohledu jak neurvale, urážlivě se k Yaxleymu občas choval – Yaxley byl jeho přítel.
Avadu nezkoušeli.
Pochopitelně.
 
Kde jsme to skončili? Už vím; bratři Coltonovi, Roger a Martin, zasvěcení nováčků. Dům, vchodové dveře. Měsíc skrytý za mlhavými cáry.
Rozsviť mnoho lamp a postav kolem jeho lůžka,
půjč mu své oči, horkou krev a vůli žít.
Ale Smrt odpověděla: „Je můj.“
Při zasvěcování je Tom mimořádně brutální.
Vždy si v myslích natěšených a trochu vyděšených nových rekrutů vyhledá jejich nejslabší stránky; jejich strachy, to, co je jim odporné, to, co považují za krásné.
Nechá před nimi zhmotnit jejich nejniternější hrůzy, přinutí je sledovat, co pokládají za zrůdně ohavné, obscénně šokujícím způsobem zničí, co vnímají jako čistou nádheru.
A zatímco je vodí domem od jednoho těla k druhému, promlouvá k nim monotónně nezúčastněným hlasem, učí umění války. Nikdy neskončí, dokud nováčka nezlomí. I kdyby měl té samé noci navštívit druhý dům. A třetí.
Ale to musel jen s Cleitusem.
Ostatní se zlomí během prvního domu; pár na prahu toho druhého. Nikoho jistě nepřekvapí, že nejsnadnější to bylo s Gethinem Hayesem, naším vlkodlakem. Tom vybral dům, kde žilo tělo podobné maličké Grace, s laskavým úsměvem Hayesovi nabídl, že si může zvolit jednoho, koho té noci ušetří. Hayes zvolil tělo mladinké dívenky; jak překvapivé. Nosil ho celou dobu v náručí, kolébal a konejšil, zatímco dychtivě sledoval vraždění, naslouchal Tomovým radám. Když bylo po všem, otočil se Tom k němu a řekl: „Pravidlo číslo jedna. Žádní svědci.“ Slabé Imperio, Hayes droboučké tělíčko roztrhal vlastníma rukama. Vzlykal dlouho; ano, občas zasvěcení končilo až tak trapně… Od té doby vždy zabil jako první, co Grace jakkoliv připomínalo. Poučil se. Měl pár chyb, ale hloupý nebyl.
Všechna pravidla měla číslo jedna.
I to bylo pravidlo.
Válka je především lest; jsi-li schopný, předstírej neschopnost, jsi-li připravený, předstírej nepřipravenost, jsi-li blízko, dělej, že jsi daleko, jsi-li daleko, dělej, že jsi nablízku. Vylákej nepřítele zdánlivou výhodou, předstírej zmatek a náhle udeř. Je-li rozzuřený, ještě ho provokuj. Je-li skleslý, vzbuď jeho pýchu. Má-li přítele, rozděl je.
Toto jsou pravidla vedení útoku: jsi-li desetkrát silnější, nepřítele obklič. Jsi-li pětkrát silnější, na nepřítele udeř. Jsi-li dvakrát silnější, střetni se s nepřítelem. Je-li ti nepřítel rovný, pokus se jej rozdělit. Jsi-li slabší než on, snaž se mu ubránit. A nemáš-li proti němu šanci, vyhni se mu. Pokud během bitvy zjistíš, že nemůžeš zvítězit, zajisti, abys aspoň nebyl poražen.
Extrémy jsou samy o sobě nestabilní. Je-li nepřítel silný a jeho vojsko velké, učiň jej ještě
silnějším a ještě větším – co je příliš silné, samo se zlomí, co je příliš velké, je plné vad.
Toto jsou pravidla vedení armády: Nikdy netrestej muže, u kterého sis ještě nezískal úctu. Takový se ti věrně nepodřídí. A pokud nebude věrný, není ti k ničemu. Ale nikdy nepřestaň trestat, pokud se ti již podřídil; věrnost takového se časem otupí.
Udílej vyznamenání bez ustálených pravidel, vyhlašuj rozkazy bez ustáleného pořádku. Podněcuj k činům, aniž bys řekl slovo, vystav je nebezpečí, aniž bys vysvětloval výhody, vrhni je do záhuby a oni přežijí; tak budeš velet celým armádám jako bys řídil jednoho muže.
Toto jsou pravidla vítězství: Kdo zná protivníka a zná sebe, vybojuje sto bitev beze ztrát.
Kdo nezná protivníka, ale zná sebe, jednou zvítězí, jednou prohraje.
Kdo nezná protivníka ani sebe, ztratí každou bitvu.
…Někteří nováčci přichází zabít toho, kdo v místnosti není, nikdy nebyl ani nebude; toho, kdo je zranil, ponížil nebo nad kým jinak zvítězit nemohou, než v zastoupení těl. Jiní zde čerpají zdání moci; aby se zítra mohli v davu spěchajících kouzelníků zastavit, rozhlédnout se a pomyslet: Tuší někdo z vás, co jsem včera dělal? Ani jediný. Najednou se ti ostatní zdají směšní. Maličcí. Dává to pocit nesmírné síly. Další zláká neodolatelná chuť zakázaného.
Každý z těch tří důvodů nezbytně vede ke zklamání. Následně k selhání. Tohle jsou nejčastější dětské nemoci zabijáků. Tou čtvrtou, stejně zrádnou, je specializace. Ať už jde o taktiku, způsob boje nebo používaný nástroj. Opakování se stává rutinou, rutina se mění v bezmyšlenkovitost, nesoustředěnost rodí chyby. Každý nůž se ztupí, každé pistoli dojdou náboje, každá hůlka se zlomí, každá magie vyčerpá. Spoléháš-li jen na svou fyzickou zdatnost, jednou budeš unavený, zpomalený nevyspáním. Takový den vždy přijde. Vždy.
Musíš se naučit, že všechno je zbraň. Máš-li po ruce pouze hrst písku, použij ji; oslep nepřítele, zabij nebo uteč. Nikdy nepřestávej hledat nové cesty, nové způsoby útoku, nové možnosti, jak usmrtit. Stejně neodhalíš všechny. Jsou jich statisíce.
Takové jsou základní principy umění války.
Ano – je to jako tanec.
 
Než měsíc vybledl, nahrazený rozpačitě růžovými červánky, bratři Coltonovi venku dávili, mocně a úporně, těla zbrocená ledovým potem děsu. Tom dvakrát prošel dům, odstranil případné stopy, důkazy, pozůstatky magie.
A té letní noci nastalo ticho; ticho a bezpečí a závoje spánku.
Než své verše dorecituje u dlouhého stolu s pozdviženým pohárem, ten pot se na nich objeví znovu. Roger. Martin. Vzpomenou si.
Málokdo ze zasvěcovaných si dokáže zpětně vybavit alespoň některé z Tomových slov, pronesených té noci. Ale všichni si pamatují ji. Svou první noc. Toma. Jeho chladnokrevnost, lhostejnost i vlídnou bestialitu. Jeho zkušenost. Nezlomné odhodlání dokončit započaté, objevit každou tichou myšku. Ten klid. Soustředěnost. Až mrazivě precizní absenci jakéhokoliv projevu milosrdenství.
Ano, pamatují si ji naprosto všichni.
Nakonec, tohle je také její jediný smysl.
Takže – čtvrtý, pátý dole.
…Myslíte?
Ani omylem. Je jich mnohem víc. I to je totiž jeden z tanečních kroků umění války; dobrý vojevůdce nevyhrožuje, neburácí zbraněmi, nedrancuje města bez rozmyslu. Dobrý vojevůdce kolem sebe šíří obavy. Stíny nejistoty. Mají na odvahu soupeře drtivější dopad než ochranné palisády v plamenech.
I Cleitus už ví. Už rozumí.
Vlčí královna je trofej, o kterou se Tom hodlá bít.
Celou tu dobu, kdy ho kolébal v dobrém rozmaru a vidině oboustranně stvrzeného kompromisu, si tu upevňoval své postavení.
Hledí na sebe přes celý stůl a ani jeden neví přesně, kolik z přítomných má právě nyní na své straně.
Mít tak zpět schopnost nitrozpytu, svou magii, věděl by to Tom s jistotou.
…Ale nebylo by to pak příliš snadné?
Tom se začíná bavit. Takový lov tu ještě nebyl.
„Co takhle změna prostředí?“ navrhne Cleitus. „Čerstvý vzduch nám všem jistě přijde vhod.“
„Proč ne?“ přitaká Tom netečně, vstane; bedlivě sleduje, až téměř vzrušený, koho si Cleitus zvolí a vezme s sebou.
Gethina Hayese. Pochopitelně. Šest dalších. A Fay; přirozeně. Přemístí se, Tom je následuje meziprostorem.
Jedenáct dole z devatenácti. Vcelku obstojný výsledek na pouhou společenskou konverzaci.
 
Objeví se na neznámé pastvině, noc je hutná a celé tělo svědí použitím magie skrze zastřené portály. Přesto Tom ví, že jsou stále v Anglii. Což znamená, že Nepromíjitelné se konat nebudou.
Méně příjemným zjištěním je přítomnost dalších dvaceti kouzelníků Černostolce, těch níže postavených.
A zcela překvapujícím je objevení manželů Costiganových.
Lenora, bledá jako stěna, rozcuchaná, vlasy slepené potem, stěží stojí na nohou. Hůlku namířenou na Owena. Její mudlovský manžel levituje v silnou magií ohraničené prázdnotě, tak dva metry nad zemí. Pod ním jak žiletky ostrá vztyčená kopí. Jediné, co ho dělí od pádu a řádného prošpikování chtivými hroty, je uvadající kouzlo jeho ženy.
Kdo ví, jak dlouho už tahle soukromá party trvá.
Asi to nějaká chvíle bude. Lenoru od naprostého vyčerpání dělí sotva nitka babího léta.
„To je dobré,“ zašeptá Owen. Nevypadá o moc líp, pot a strach z něj páchne na míle daleko. Přesto je nějak podivně, vyrovnaně mírný. „To je v pořádku, lásko. Už nemusíš.“
 
Uzavřeli byste smlouvu s ďáblem, pokud by to byla jediná možnost, jak zachránit život milovanému?
Ne. Ticho. Neodpovídejte.
Ono to je totiž úplně jedno.
Ať zvolíte kteroukoliv z těch dvou variant, už druhý den budete ochotni zaplatit cokoliv, obětovat duši nebo věčné vykoupení, jen abyste mohli své rozhodnutí změnit.
V tom spočívá onen neskonalý půvab zvráceného; správná volba neexistuje.
Prohráli jste ve chvíli, kdy jste usedli k hracímu stolu.
Občas, velmi zřídka, nejspíš z nudy, vám ďábel dá onu druhou šanci, hrát znovu, vybrat opak. Jen aby se pobavil vaším zoufalstvím z pochopení.
Dost řečí; sedíte u stolu a kostky stojí.
Házíte.
 
Vlčí královna stojí spanilá s natrženou krajkou uprostřed noci, jako stvořené pro ohnivý tanec divnovíl, běhání s vlky. Neřekne nic. Ani se nepodívá.
Vše, co stálo za vyslovení, už řekla.
„Lásko, prosím,“ hlesne Owen. „Je to dobré. To nevadí. Už nemusíš.“
A při tom pohledu temného zahradníka napadne divná věc.
Jako temnota nemůže existovat bez světla, světlo bez temnoty, smrt bez života, život bez smrti… možná kouzelníci stejně tak potřebují existenci mudlů.
Možná jsou čtvrtým dílem magické zahrady.
A třebaže je ta myšlenka naprosto šokující… mohlo by to tak být?
Zvedne se vítr, na okamžik zažene noční mraky, měsíc shlédne, selenitová princezna se zatřpytí.
Lenora Costiganová klesne na kolena, stočí zrak k Tomovi, zorničky zkrvavené popraskanými žilkami, posledním záchvěvem zmírající magie vyšle kouzlo. Jak opar průsvitnou sukýnku vlčího máku.
Dílo vteřiny; Tom to udělá dřív, než si vůbec uvědomí, co že to vlastně dělá. Stínovou magií rozbije bariéru, uchopí Owena, složí ho bezpečně vedle manželky.
 
A jednou za milion let ďábel zachytí kostky v letu, schová v zavřené dlani. Můžete jít. Vy i váš milovaný.
Proč?
Nevím.
Třeba je zvědavý, jaký je to pocit?
Vážně nevím. Zeptám se, až půjde příště kolem.
 
Tom je – konsternovaný. Ze sebe. Naštěstí chladný rozum i logika přichvátají zpět;  přivolá kousek větvičky, změní ji na přenášedlo, vloží Obliviate, hodí objímajícím se, vzlykajícím Costiganovým.
„Jděte domů.“
Poslechnou okamžitě, zmizí.
Hrudník ho pálí, jako když na jednom roce poprvé bezděčně uvolnil syrovou magii, vzpomíná si na to. Ale to je dobré znamení. Je schopný svou magii přinutit pracovat i přes zakryté portály. Není to dost proti dvaceti sedmi.
Bude to muset stačit.
Pastvina je tichá, kouzelníci se nehýbají, sledují. Nejistí.
I to je dobré.
Pokud je nepřítel klidný, vnes do jeho řad chaos.
„Co si od toho slibuješ? Že ti budou vděční?“ zeptá se Cleitus.
Tom se zamyslí.
„Ne,“ potřese hlavou. „Ale za uplynulé dva dny mne dvakrát veřejně napadli, obvinili z mnohonásobné vraždy, z užívání zakázaných lektvarů. Nyní se domnívají, že mě tím rozhněvali; jako by mi snad záleželo, co si o mně nějaká chátra myslí. Už takhle se za mnou její bratr věčně táhne jako smrad, co myslíš, že ho napadne, pokud by zmizeli? Kdo by byl první podezřelý? A díky naší úžasné večeři nemám právě věrohodné alibi. Zabít je nyní by byla začátečnická chyba. Opravdu sis myslel, že mě něčím takovým nachytáš?“
Cleitus prudce namítne: „To jsem nechtěl. To nebyl plán.“
„Ne?“ pozdvihne Tom obočí. „Pak tedy možná dáváš svým mužům příliš volnosti. Nebezpečné volnosti. Příště mohou ohrozit nás všechny. Neztrácíš nad nimi kontrolu… Cleitusi?“
Pokud v jeho skupině žádná rebelie nebyla, pak ji tam právě zasel. Do těch méně věrných srdcí rozhodně. Nic nepovolí obojky tolik, jako ponížení jejich pána.
„Máš pravdu,“ skloní se Cleitus mírně, „dohlédnu, aby se to neopakovalo.“
A nic je neutáhne zpět pevněji, než hrdá síla přiznat porážku. A vidina trestů; jak jinak.
Cleitus je kvalitní protivník.
Když nemůžeš zasáhnout primární tepnu, zaměř se na sekundární. Krvácení je pomalejší, ale výhodu přinese.
Druhým nejsilnějším zde je Gethin Hayes. Nejen proto, že je vlkodlak. Ale proto, že je momentálně nepříčetný vlkodlak.
Už není pod Petrificem, drží ho čtyři muži z těch šesti, které si Cleitus vzal s sebou.
Vlkodlaci, kromě všech svých předností, mají jednu úžasnou vlastnost. Ve stavu rozrušení bez nejmenších výčitek sežerou i ruku, která je krmí. Právě nyní by vedle něj Tom nestál, i kdyby byl jeho rodným bratrem.
Hayes, rozkročený, dýchá chraptivě, propaluje Toma vražedným pohledem, zášť z něj čiší, až tráva kolem uvadá.
„Gethine,“ pronese zvolna, smířlivě, „musím se ti k něčemu přiznat.“
„Raddle, prosím,“ zasáhne Cleitus, „nedělej to. Už dost.“
„Ale já se musím omluvit. Lhal jsem mu.“
Hayes zaváhá. Přešlápne.
„Nezabil jsi Grace?“ hlesne; tak nadějně, že by mu Tom koupil chechtákovou zmrzlinu. Děti ji zbožňují.
„Prosím? Ale ano, zabil. Jistěže jsem ji zabil. Tohle všechno byla pravda. Jde o tu stínovou Avadu; přirozeně nebyla schopná něčeho tak mocného, to jsem si vymyslel. Ale byla skvělá v přeměňování. Vzpomínáš na tu maličkou, roztomilou pihu, co měla nad horním rtem? Nebyla to piha. Přeměnila ji. Byla to bradavice; obrovská, ohavná bradavice. Když jsem na to v posteli přišel, hrozně mě to rozčílilo. Tvá Grace byla odporná; proto jsem ji zabil.
Gethin prvnímu rozdrtí hrtan, druhému utrhne ruku, třetího kopancem omráčí. Čtvrtý se stačí zachránit pádem k zemi. A už se řítí, i v lidské podobě pouhým primitivním zvířetem, lacinou havětí, slepě štvanou posedlostí po vlastním sebezničení.
Toto je pět nebezpečí, hrozících vojevůdci:
Pohrdá-li smrtí, bude zabit. Lpí-li na životě, bude zajat. Je-li prchlivý a zbrklý, dá se snadno vydráždit. Dbá-li na čistotu a vybranost, dá se snadno urazit. Má-li rád lidi, bude se trápit.
Kterákoli z těchto pěti vlastností je u vojevůdce chybou a hrozbou pro jeho armádu.
Gethin Hayes se valí jako pekelná průtrž, ne na Toma, míří na Fay, Tom přivolá hůlku, mávne.
„Sit haec creatura tocius nequitiae purgata discessu.“
Takové nevinné, drobné, bílé kouzlo. Stačí k němu úplné minimum magie. Získává sílu až ze zuřivosti útočníka, obrátí jeho vlastní agresi proti němu. Merlinovo kouzlo.
Díky, Elspeth.
 
Gethin Hayes ještě půl metru sklouzne po drsné zemi, zůstane ležet. Údy zpřelámané, vnitřnosti rozemleté. Tom mu to řekl snad stokrát: „Nerozčiluj se. Škodí to zdraví.“ Neposlechl.
Tak si tu teď tiše krvácí do trávy a umírá.
„Dost. Pro Merlina, prosím. Dost.“ Řekne Cleitus Goimarac. „Raddle, tohle není útok proti tvé osobě. Nenárokuji si tvé místo. Já tě respektuji a ctím. Uznávám tvé prvenství, nezpochybňuji ho ani v nejmenším. Jde jen a pouze o tu mudlu.“
Tom kývne.
„Já vím.“
„Kdybych to necítil jako nezbytné, nikdy bych k tomu nepřistoupil, nežádal tě o to. Ale cítím to tak.“
„Já vím,“ přitaká Tom.
„Dobře. Usnadním ti to rozhodnutí, jak nejvíc je možné. Dvanáct z nás vyšle Letifer proti té mudle. Zbylých dvanáct proti tobě. Včetně mne. Jsi nejsilnější z nás. Tvé Protego dvanáct současných útoků neprolomí. Ale ani ty nemůžeš tak mocné Protego stvořit dvakrát zároveň. A zemřít jen proto, aby žila o minutu déle, by bylo hloupé a zbytečné. Taková rozhodnutí ty neděláš.“
„Ne,“ přitaká Tom. „To nedělám.“
Muži se rozestoupí, popravčí čety rozdělí do dvou řad.
A tehdy poprvé vlčí královna na Toma pohlédne. Obrátí se k němu, skloní.
Tom ví, co říká.
Ochraňte prosím, co je mi nejdražší; sebe.
Napřímí se, otočí zpět čelem ke svým katům.
Tom se neubrání; nemůže. Spočine na ní zrakem o vteřinu déle, než je nutné.
Nestojím o všechny hvězdy noci, plamínku.
Jen o tu jednu jedinou.
Tu věrnou.
Voní jehličím a její bílé kotníky miluje i Měsíc.
…Přemýšlet nad tím budu zítra.
Přivře oči, soustředí se na svou magii. Volá ji, z nejhlubších útrob, svolává, shromažďuje. Patří mu. Nevzepře se jeho vůli. Jeho magie ho nikdy nezradí.
A vyšle ji ze sebe, stínovým Protegem ovine Fay jak motýlí zámotek, černou perlu uzavře v lastuře, zatarasí tajný vchod do království divnovíl.
Fay ji ucítí, jako vždy, zděšeně se ohlédne; výraz se jí vyhladí. Usměje se. Odvrátí.
Ačkoliv nerozumí.
Nepochybuje o něm.
Emulze na portálech popraská, čerstvé pramínky magie, tenké jak kolébky potůčků, polaskají bolavou kůži. Ty si Tom ponechá.
Ví, že některá Letifer odrazí. Některým se vyhne. Některá ho zraní. V pořádku; stačí ochránit vitální centra, ponechat poslední špetku magie na přemístění, uprchnout s Fay do bezpečí domu.
Klidný hledí zpříma do zděšených, šokovaných očí Cleituse Goimaraca.
Cleitus otevře ústa. Znovu je zavře.
Asi mu slova došla.
Tvář mu zahalí nefalšovaný zármutek. A odhodlání; Cleitus Goimarac je dobrý vojevůdce. Neskloní se před špatným rozhodnutím jen proto, že ho učinil přítel. Umění války se totiž přátelství netýká. Jen dočasných spojenectví.
Zvedne hůlku, všichni ho následují, nemají tušení, co se tu odehrává, zdá se jim to jasné; příliš mladí, příliš nezkušení, magii nevidí.
A právě tehdy ji Tom pocítí; zprvu slabou jak vzpomínku, svěží a nádhernou, magii, za kterou by šel slepý a její zdroj našel mezi všemi; zesílí, ovine se kolem něj, obejme ho v náručí.
 
Čtyřiadvacet fialových blesků obarví noc, je to jako divotvorný ohňostroj, Fayino Protego se rozzáří ohnivě, Tomovo bíle.
Čtyřiadvacet kouzelníků zkamení nevěřícím úžasem. Mění se v strach, hůlky chvatně klesají.
Tom natáhne ruku. A Fay jde. Přistoupí, jejich pomalu hasnoucí Protega prolnou, přivine se k němu v objetí.
„Jenže,“ řekne Tom čtyřiadvaceti, „já ji chci.“
Přemístí je domů.
 
Yaxley sedí venku na schodech, hlavu v dlaních. Vyskočí jak na pérko.
„Jsi v pořádku?!“ vyštěkne chraptivě. „Jsi?! Co se stalo? Nic si nepamatuju.“
Tom mu věnuje letmý, ledový mžik, mine ho, vstoupí do domu.
„Zavři.“
Yaxley asi deset vteřin váhá, zda zvenčí nebo zevnitř. Rozhodne se vejít. Zavře velmi pečlivě.
„Raddle, omlouvám se. Nevím, co se stalo. Ale je mi jasný, že jsem něco podělal.“
„Snažil se mě zachránit. Opravdu se snažil,“ špitne Fay. „Skoro se mu to povedlo.“
Skoro se mu to povedlo, plamínku, je totéž, jako naprosto selhal.“
„Vážně se omlouvám, Raddle. Nechápu, co se stalo, jak se to stalo. Ale myslím, že vím, proč se to stalo,“ přizná těžce. „Měl jsem chránit tvou mudlu. Je to tak? Zvoral jsem to, protože… jsem to nebral vážně. Už to vážně beru. Jestli mi ji ještě někdy svěříš, postavím se mezi ní a Avadu. Přísahám.“
Tom na něj zkoumavě pohlédne, víčka přimhouřená.
Několik hodin strávených v noci pod širým nebem plný nejistoty a obav je zjevně dobré pro rozjímání a sebezpytování.
„Jmenuje se Fay,“ řekne.
„Fay,“ hlesne Yaxley. „Budu si to pamatovat.“
Tom nad ním s povzdechem potřese hlavou, vyrazí do schodů, Fay v náručí.
„Dnes raději zůstaň tady. Přespíš na pohovce v salonku,“ dodá varovně. Na první patro zapomeň. Neexistuje.
Yaxley se rozsvítí radostí jak vánoční stromeček. Merline…
 
Pomůže jí z šatů, ve spodničce uloží na postel. Svou magii nechá odpočívat. Zaslouží si to.
Vlhkým ručníkem omyje bosé nohy.
Posadí se na pelest vedle ní. Dlaní vklouzne do temných loken, na každý prst jednu namotá.
„Omlouvám se,“ zamumlá Fay. „Otevřela jsem dveře.“
Tom zvedne druhou ruku. Přiloží ji k jejímu líčku.
„Dnes jsi slyšela o mně a ode mne mnoho hrozných věcí.“
Fay klesnou řasy, zpomaleně se zvednou, tolik vyčerpaných vlčích stop se vleče bezhvězdnou černotou.
„Šelma musí žrát,“ vysloví stěží srozumitelně. „To je přirozený řád věcí.“
Tom se dotkne jejích rtů, obkreslí je hroty nehtů. Rubíny rozházené ve sněhu.
„Byl jsem tam na tebe velmi hrdý,“ řekne.
Jeho plamínek se unaveně rozhoří selenitovým ohněm.
Tom vstane. Zakryje ji pokrývkou.
„Spi. Zůstanu zde.“
Přistoupí k oknu, zadívá se ven do zahrady. První hodina po půlnoci, hodina Krysy.
Je toho mnoho ke vstřebání. K promyšlení.
Když se později ohlédne, Fay spí tvrdě, stočená jak vlče v závějích peřin.
Jen ty bílé kotníky odkryté. Rajská jablka vedle nich sesychají zatrpklou žárlivostí.
Zlíbám je. Ochutnám. Celé si je vezmu, na dřeň kostí a bělmo kloubů, něžný jako nikdy…
Tom přistoupí k lůžku.
Ale ne dnes.
Pousměje se, příjemně spokojený hladovějícím zakňučením touhy. Zakryje je látkou.
Ještě ne.
 
Lenora Costiganová neví, co ji vzbudilo. Možná ten strach.
Příšerný, všeprostupující, jako jedovatá mlha se plazí tělem, paralyzuje myšlenky.
V panice sevře hůlku, sešle Lumos.
Nic se nestane.
Její magie je pryč, dočista pryč… Děs natáhne kostnaté pařáty po jejím hrdle, laškovně sevře, až prstní kůstky o sebe narazí s takovým směšným cvaknutím.
Díky Merlinovi je za oknem první šero, zlehka svítá, Lenora se divoce rozhlédne. Je v ložnici. V jejich ložnici. Doma.
Jenže strach nemizí.
„Owene?“
Její manžel vedle ní leží nehnutě, obličej zabořený do polštáře.
„Owene?! Owene, vzbuď se!“ popadne ho za rameno, zacloumá s ním. „Owene!“
Její muž se pohne. Přetočí tvář k ní; s námahou, jako by ho to stálo poslední jiskru života.
Vypadá příšerně. Rysy strhané, pleť šedou, černé kruhy pod očima.
Dívá se na ni. Zpomaleně mrkne, řasy klesnou, strnou, znovu se zvednou.
„Už… nemusíš,“ zašeptá.
A bolest, hrůzná, se Lenoře zahryzne do srdečního svalu, taky plic, slinivky, drápy zadních běhů probodnou ledviny.
„Co nemusím?!“ zasípe Lenora.
Owen zase tak zpomaleně mrkne.
„…Nevím,“ zamumlá. „Nevím. Nevím, proč jsem to řekl.“
„Pro Merlina!“ vzlykne Lenora. „Něco se stalo. Něco se stalo, lásko, něco strašného, vím to, cítím to! Jsi v pořádku? Není ti nic, nejsi zraněný?!“
Owen se zmateně prohlédne, prohmatá.
„Ne. Jsem… Ty?!“
„Taky,“ přitaká, přitom jí po vyděšené tváři sklouzne slza. „Ale nemám magii. A jsem špinavá. Oba jsme. A šli jsme spát oblečení. Něco se stalo!“
Owen se po ní natáhne, přivine si ji do náruče. Při tom něco v posteli praskne. Takové tiché suché lup. Odhrne peřinou. Oba zůstanou zírat na zlomky větvičky.
„Zavolej bratra,“ pronese Owen mdle.
 
Krbem se jí to nepodařilo. Vyslala spěšnou sovu.
O necelých dvacet minut později stojí Kieran Hollington v bystrozorském hávu v jejich obývacím pokoji. Za dalších deset buší na dveře Brumbálových komnat.
Přijde jim otevřít, hábit trochu zmuchlaný, dlouhé vlasy rozvrkočené, vous neupravený. Pohled lehce nepřítomný. Pozve je dál.
Vypadá unavený; jinak než Costiganovi. Ale unavený. Nejpodivnější ovšem je, že není překvapený.
Lenora s Owenem vstoupí, Kieran je následuje rázným krokem, v ruce třímá kusy větévky jako Diův rozlomený blesk.
Překročí práh ředitelovy pracovny. A zaraženě zůstane stát. Brumbálův stůl je jedna velká spoušť, i na zemi kolem se povalují ohořelé zbytky všeho možného, zbytky pergamenů s rozpitým textem, nejspíš od vody z hasícího kouzla.
„Co se tu stalo?“ štěkne ostražitě; to bystrozorství má prostě v krvi, vše vybočující z normálu je podezřelé.
„Mohu vám nabídnout čaj?“ zeptá se Brumbál.
„Ne,“ odpoví Lenora s Kieranem současně.
„Ano,“ řekne Owen mírně, sevře manželčiny dlaně do svých, konejšivě. Posadí se s ní do nabízených křesel. „Prosím. Čaj by byl výtečný, pane. Pro nás pro všechny. Myslím.“
Brumbál usedne naproti nim, místností připlachtí tác s vroucí konvicí, čtyřmi šálky, silné, příjemné aroma lístků damiany.
Kieran zůstane stát. Příliš rozčílený, příliš rozhněvaný, příliš vystrašený, příliš… všechno.
Podá Brumbálovi úlomky větve; no, spíš mu je se zlověstným výrazem vrazí pod nos.
„Dotkněte se jich. Jsou v nich kouzla. Zbytková magie. Poznáte ji. Vy ano.“
Brumbál bez odporu poslechne, podrží je v dlani. Odloží na stolek.
„Cítím nepatrné pozůstatky Portus. A Obliviate.“
„A magii? Jeho magii?! No tak, řediteli, nikdo nezná Raddleovu magii tak dobře jako vy, musel jste ji poznat!“
„Ano. Je tam zbytková magie. Zcela slaboučký závan. A pod Veritasérem řeknu totéž, co povím nyní vám – ne. V žádném případě si nejsem jistý, zda jde o Tomovu magii.“
Kieran udělá několik rozzuřených kroků od stolu. Několik zpět. Zaboří do Brumbála zachmuřený pohled.
„Nevěřím.“
„Unesli nás,“ vzlykne Lenora. „Řediteli. Dnes v noci mě a Owena unesli, udělali nám něco příšerného. Ani si nechci… Merline! Nechci si představit, co. A on tam byl. Ta zrůda tam byla u toho.“
Albus přiloží šálek ke rtům, foukne. Opatrně upije.
Nad Bradavicemi svítá, pozvolna, rozvážlivě, klidně; tady se vždy zdá vše nějak krásnější. I úsvit přichází pokorněji.
„Včera večer jsem se věnoval obvyklé práci, být ředitelem této báječné školy je Merlinžel nejvíc podobné té nejnudnější úředničině a nekonečnému papírování. Potřeboval jsem chvilku pauzy, odešel si připravit čaj. Potěšit se s Fawkesem. Když jsem se sem vrátil, byl můj stůl celý v plamenech. Všechno hořelo, mé pergameny, knihy, brky. I kalamář. Ten také. Uhasil jsem to.
Naneštěstí mi trvalo poměrně dlouho, než jsem zjistil příčinu.“
Albus odloží šálek, vstane, dojde ke svému stolu, ještě je cítit spáleným dřevem. Dlaní odhrne vrchní vrstvu zpola zčernalých svitků.
„Včerejšího večera unesli Fay.“
Na desce, hluboce vpálené do dřeva, je pár slov.
Můj dům. Hned.
Chraň Fay.
T. R. R.
„Tom mne zavolal na pomoc. To se tu stalo.“
 
Lenora se trochu šokovaně, trochu zmateně, ukryje v Owenově náručí. Vrátí se do svých křesel. Mlčí.
„A vy jste tomu uvěřil?“ pronese Kieran Hollington chladně.
„Můj milý chlapče,“ usměje se Albus, „neměl jsem odvahu neuvěřit.“
Unaveně dojde ke svému místu, posadí se.
„Ale přišel jsem pozdě. Tomův dům byl prázdný, Fay pryč. Před vchodem ležel jeho přítel Arnold Yaxley, omráčený, spoutaný. S vymazanými vzpomínkami. Naprosto zmatený. Neměl tušení, kdy, kdo a kam Fay odvedl. Stopovat mudlu meziprostorem, když neznám jejího únosce, je k mé hanbě i pro mne nemožné. Zbylo mi jediné. Hledat tam Tomovu stopu. Dlouho marně. Dlouho. Začínal jsem věřit, že jsem selhal, zklamal jeho důvěru a Fay, to podivuhodné čisté dítě, je ztracené, mrtvé…
A pak, krátce po půlnoci, se náhle objevila. Tomova magie v meziprostoru. Jiskřička naděje. Sledoval jsem ho, opatrný, vzdálený, jak nejvíc jsem se odvážil. Bez nejmenší představy, kam jde a co, kdo ho tam očekává.
Bylo jich mnoho. Skryti za bariérou, skrývající jejich identitu, zvuky, nejen tváře, ale i magii; tohle byl předem připravený plán. Profesionální. Dokonale promyšlený. Rozhodně to nedělali poprvé.
Tam se Tom objevil. Fay už tam byla, v obklíčení těch druhých.
Myslím, že ho přilákali sami. Chtěli, aby se díval.
A tam jste byli i vy dva, má milá Lenoro. Měla jsi pravdu; udělali vám něco příšerného. Uzavřeli Owena v tubusu magie, vyčarovali pod ním bodce. A ty ses ho snažila levitačním kouzlem udržet nad nimi. Nepustit. Když jsem se tam objevil, byla jsi již na pokraji naprostého vyčerpání.
Ale byl to Tom, kdo Owena zachránil, složil k tobě do bezpečí, cosi vám hodil, zmizeli jste.“ Albus pohlédne na úlomky větve. „Všichni nejspíš tušíme, co vám to dal.“ Zvedne zrak k manželům. „Toho jsem byl svědkem. Této zrůdnosti se na vás dopustil.
Tím pro něj ale noc neskončila. Naopak. Ti únosci měli s sebou vlkodlaka, zdivočelého, ačkoliv v nezměněném stavu. A toho vypustili na Fay.
Tom ho zastavil. Jedním mimořádným, jedinečným kouzlem. Bílou magií. Ano. I touto zrůdností se v noci provinil.
Poté, jak jsem pochopil, byl postaven před volbu; zachránit život svůj nebo Fayin. Zvolil ji. Ochránil ji veškerou svou magií, pro sebe si ponechal jen bezvýznamné drobky, nesmyslně marné.
To jsem viděl. Jeho třetí, navýsost zrůdný hřích.
Pokud by to snad někoho z přítomných zajímalo, tak uspěl. Zachránil Fay, podařilo se mu s ní uprchnout do bezpečí. Kierane, asi bys ho měl jít zatknout.“
Hollington se svalí do volného z křesel. Vrtí hlavou.
„Ne. Prostě ne. Nevěřím tomu. Odmítám. Prostě… odmítám.“
„Na to máš zajisté právo,“ přikývne Albus smírně. „Říkám jen, co jsem viděl.“
„Tak dobře,“ předkloní se bystrozor, pohled jestřába, „kdyby – zcela hypoteticky – to byla pravda a žádné divadlo, pak mi prosím vysvětlete, jak je možné, že to dosud nikomu nehlásil?!“
Albus pokývá hlavou. Upije čaje. Pohlédne laskavě na Lenoru.
„Vy už jste to hlásili?“
„Chtěli jsme, samozřejmě! Ale teď, když jsme slyšeli, jak jsou… vycvičení, jak to mají promyšlené, do posledních detailů… Merline, kolik takových tu ještě asi může být?! A co by nám udělali, kdybychom se přihlásili, chtěli svědčit? Jak moc by je to rozzuřilo?! Ne. Ne, v žádném případě. Nebudeme nic hlásit. Odstěhujeme se. Hned.“
„Aha,“ pousměje se Albus.
„No jistě,“ utrousí Kieran sarkasticky, „takže Raddle se teď bojí? No tak, řediteli. Vážně?! Tomu sám nevěříte. A jestli se jich skutečně bojí, znamená to především, že je zná. Že je jedním z nich. Proč by jinak zatraceně do toho Portus přidával i Obliviate, kdyby neměl co skrývat?!“
Albus si povzdechne. Unavený.
„Souhlasím,“ vysloví tiše. „To je jedno z možných logických vysvětlení. Přišli jste za mnou. Chtěli slyšet můj názor. Vyslechli události minulé noci, jak jsem je viděl. Sedíte tu, díváte se mi do očí. A pochybujete i o mně. Kdyby vám to vyprávěl Tom, uvěřili byste?“
Skloní hlavu, špičkami prstů vyčerpaně promne kořen nosu.
„Proč tam přidal Obliviate? Já to nevím, Kierane.“
Vzhlédne, zahledí se do oken, vstříc zlatavému oblouku. A ten zbytek spíš zašeptá. Ještě nejistý; tolik nejistý.
„Možná mu nedáváme na výběr. Možná se jen brání.“
 
Slunce jak nadýchaný medový pouťový balónek plachtí oblohou; tu pozlatí střechy domů, tam se zaleskne v okenních tabulích. Jinde provoní větve stromů obsypané listím, načechrá korunky květin v zahradách. Ozáří tváře obyvatel Gravesendu, teplou dlaní polaská dovádějící děti.
Zvláštní. Nikdy netušil, že by toho v Gravesendu bylo tolik k slyšení. Tolik zvuků. Tolik hlasů. Tolik dětského smíchu.
A těch barev. A vůní…
Tom sedí na lůžku, zády opřený o stěnu, natažené nohy překřížené, ruce složené za hlavou.
Dívá se z okna.
Fay se vedle něj zavrtí. Nadzvedne se, pokrývka jí sklouzne z ramenou; místnost se zaplní novým aroma, tou speciální esencí spánku, je v ní špetka soli, pach kůže, vlhkost vlasů… a něco sladkého.
Kdo ví co. Prostě cosi sladkého.
„Dobré ráno,“ řekne. I v jejích černých očích se obtiskne sluneční korona.
„Dobré poledne,“ odvětí Tom.
Mandlové oči se mu usmívají. Nemůže si pomoct.
„Spala jsem tak dlouho?“
Tom pokrčí rameny.
„Byla to poněkud divoká noc.“
Fay se posadí.
„Jste v pořádku? Vaše magie?“
„Ano,“ přimhouří víčka.
„A lektvar? Funguje?!“ vydechne Fay vzrušeně.
Tom se k ní skloní, horce vydechne do ucha: „Oh ano. A jak.“
Emulze popraskala, portály byly čistoskvoucí. Neskutečné. Jako by z něj někdo stáhl tlustou, zaprášenou, plesnivou deku a on se mohl po bezmála sedmadvaceti letech konečně nadechnout.
Měl pocit, že kdyby nyní svou magii vypustil veškerou, nebude ji snad ani schopný ovládnout… Nesmysl. Jistěže by ji ovládl. Byla jeho.
Fay se usmívá. Zářivěji, oslnivěji, tepleji, než ten hloupý namyšlený kotouč na nebi.
„Neumím si ani představit, jak mocný kouzelník jste. Ale viděla jsem, jak se tvářili. Oni. Včera v noci, tam. Víte? Byli zděšení. A to jste byl ještě pod vlivem toho lektvaru, kdyby jen tušili… Přesto jste před nimi dokázal ochránit nás oba.“
Tom vstane. Stínovým kouzlem na sobě vyrovná pomačkané kalhoty, košili, prodchne svěžestí.
„Ne, Fay,“ řekne. „Neochránil jsem nás oba. Jen tebe.“
„Nerozumím,“ hlesne zmateně. „Tak kdo? Kdo zachránil vás?“
Tom se k ní otočí, přistoupí blíž. Poklekne před lůžkem. Přitáhne si svou ohnivou divnovílu blíž. Ovine jí paže kolem pasu, jen zvolna, složí hlavu do jejího klína. Zhluboka nasaje vůni ženského těla.
Nejdřív ta slova nechá proznít v sobě; sklouznout po duši, zarezonovat tělem, vytančit do hrdla, pohladit patro úst, polaskat jazyk.
Až pak je vysloví.
A teprve tehdy se to stane skutečností. Důkazem, že Merlin dodnes prochází světem, opatruje všechny své zahradníky.
„Albus. Plamínku můj. To Albus mě tam zachránil.“
_________________________________________________________________________
Pozn. autora
- „Sit haec creatura tocius nequitiae purgata discessu.“ - volný překlad: „Ať je tento tvor očištěn od veškeré špatnosti.“
Během zasedání Černostolce a Tomova zasvěcování nováčků jsem citovala z knihy „Umění války od Mistra Suna“
- „Rozsviť mnoho lamp a postav kolem jeho lůžka, půjč mu své oči, horkou krev a vůli žít, ale Smrt odpověděla: „Je můj.“ Tak odešel. A té letní noci nastalo ticho; ticho a bezpečí a závoje spánku. A pak, daleko odtud, zaduněly zbraně.“ - verše použity ze seriálu Numbers, S03E24, autor nezjištěn (bohužel)
 
 
Zhruba počátkem prosince jsem svou závratnou rychlostí měnící se situaci konzultovala se svou lékařkou; z jakéhosi nepochopitelného důvodu se mě už šestnáct let zarputile snaží udržet naživu, třebaže ten boj byl dávno prohraný, ale někteří lidé jsou zřejmě nepoučitelní :-) Ví o mé tvorbě, od ní vzešel nápad začít zveřejňovat dřív; jen aby mě zaměstnala, mé myšlenky. V tomhle směru myslím uspěla, je děsně zákeřná ;-)
Před těmi dvěma měsíci mi řekla, že čtenáře knih, příběhů, nezajímá, čím si autor prochází, netýká se jich to, nemá to s nimi nic společného. Souhlasím, má pravdu (nepříjemné, má ji poměrně často). Ale jelikož jsem se odmlčela a opět zveřejňuji později než jsem slíbila, chtěla bych to aspoň vysvětlit. Dost možná jen pro své čisté svědomí. Užívám velmi silné léky na bolest, přesto jejich dávkování musím pravidelně násobit, nezřídka k bezvědomí; velmi přijatelná cena, abych unikla zbytečné hospitalizací. Většinou ztratím jen pár hodin denně. Někdy ale ztratím dny. Nemůžu slíbit, že se zpoždění nebude opakovat. Omlouvám se.
 
Děkuji vám. Přeji všem krásnou noc, krásný den, ať nikdy neztratíte naději :-)
Merlin s vámi
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

potěšení

(Elza, 10. 10. 2017 20:50)

S nebývalým potěšením čtu vše, oč jsi ochotná se podělit, Alice. (Lékařka není vševědoucí, občas se splete.)
Tomova linie je tak nádherně... svým způsobem čistá. Miluju ji.

ale zajímá...

(Elen, 24. 4. 2017 22:12)

Ahoj Alice, je mi stydno, že ti dost možná píši svůj první komentář, i když mě tvé povídky uchvátily již před léty. Byly tak jiné, lidské, plné bolesti a přeci z nich dýchala spousta pozitivního. FF jsem se dlouho vyhýbala, ale narážela jsem na různé poznámky o klíči. Ten ve mě probudil lásku ke snarry. Zhltla jsem ho lačně a na konci si přečetla tvé rozloučení. Komentáře byly zaarchyvovány. Tehdy mě to hodně zasáhlo.. Život prostě není fér. Kolikrát jsem si na tebe za tu dobu vzpomněla a ptala se, jestli jsi tu ještě s námi. To rozloučení znělo tak definitivně.
Ale z malé jiskřičky se nedávno znovu stal oheň. Klíč znovu ožil. Já se to kvůli nedostatku volného času na cokoliv dozvěděla poněkud pozdě. A se čtením jsem stále pozadu, takže kdo ví, jestli se můj komentář k tobě vůbec dostane.
Prostě jsem ti Alice chtěla říci asi toto. I když tě neznám, tvé psaní je jedinečné, krásné a dělá ze mě lepšího člověka. Za to ti moc děkuji. Doufám, že ti tvá cesta přinese to nejlepší možné a brzy bude zase líp.

Opět neskutečně kouzelné

(Vlasta, 24. 3. 2017 14:37)

Ahoj Alice, teprve teď se dostávám k tomu v klidu pročíst několik kapitol, dohnat co jsem nestihla (a to nejenom tady), není pravda, že nás Tvůj stav nezajímá, určitě nemluvím jenom za sebe, že stojíme při tobě, není se zač omlouvat :-)
Jsem ráda, že Albus Toma zachránil, že v něho pořád (zatím) věří.
Děkuji

Jsem s Tebou!

(Issabella, 15. 2. 2017 17:07)

Alice nejdřív se chci omluvit. Nebyla jsem teď přes dva týdny k dispozici a proto doháním čtení teď.
A přiznávám, že víc než celá kapitola se mnou zamávala tvá poznámka autora. Určitě lékařce nemůžeš věřit, že nás čtenáře nezajímá čím si procházíš. To prostě není pravda. Možná kdyby byl příběh zverejnený celý a já se na konci dozvěděla jak těžké břímě leží na autorce, vyjádřila bych upřímnou lítost a určitě by mě to mrzelo, přesto bych se tím pravděpodobně tolik netrápila... Nedokážu to takhle posoudit, protože v té situaci nejsem. Okolností jsou jiné! A rozhodně to není kvůli tomu, že Stopy nejsou dopsány. Mám tě ráda, opravdu! Za tu dobu co tě znám jsi mi přirostla k srdíčku a kdybych mohla tak bych za tebe dychala. Třebaže tě neznám osobně, stala jsi se součástí mého života, vždyť tvá písmenka mi ukazují tvou duši a ta je nepopsatelná. Budeš mi věřit když řeknu, že ty se rozhodně nemáš za co omlouvat?
Merlin s tebou Alice.

Tom

(An, 10. 2. 2017 8:09)

Jsem fascinována... Jako opravdu fascinována. Obě části se mi moc líbily. Naprosto mě odrovnal tvůj popis toho, čeho všeho je Tom schopný. Možná, že nejdivnější (mě to teda divné nepřijde) je to, že mě na tom něco přitahuje. Ne že bych se vyžívala v násilí, ale tohle je úžasný.
Co se týká dodatku... Holka, ty mě děsíš, netušila jsem, že je to až tak vážné o.o Tak hlavně ať se to zlepší :)

Nevzdávej se

(AleNo!, 9. 2. 2017 16:36)

Milá Alice, již po několikáté tento týden sedím nad klávesnicí a hledám slova, kterými začít. Hlavou mi běží tolik myšlenek, ale těžko hledám slova a stále nenacházím. Nevím, jak oslovit člověka, kterého neznám, ale který mi je tak blízký. S neuvěřitelnou a do té doby nepoznanou razancí jsi do mého života vstoupila 23. dubna 2016 dopoledne, kdy jsem se poprvé začetla do EK. Byla jsem si jistá, že po pár stránkách tento druh literatury odložím, protože jsem si nedovedla přestavit, že může existovat něco a někdo, kdo se alespoň přiblíží kvalitě díla o HP od geniální JKR. Místo toho se v tento den můj život otřásl v základech. Snad jsem se podruhé narodila. EK mne zcela pohltil a poskytl mi dobrodružství, radost, dojetí, útěchu, víru, energii i odvahu. Změnil můj život a změnil mne samotnou.
Stopy jsem očekávala s neutuchající zvědavostí a napětím. Nezklamaly. Převratné a nečekané charaktery postav a jejich nové neuvěřitelné osudy. Dobro a zlo se překrývají, hranice mezi nimi stírají, všechno je jinak. Je to ještě příběh tří hrdinů nebo už Život sám? Po přečtení každé kapitoly počítám dny, které zbývají do pátku. Staly se mi životní drogou a tento druh závislosti je infekční jako chřipka. Nelze si takové zážitky nechat jen pro sebe. Infikovala jsem několik přátel a ty šíří virus dál..... V posledních týdnech se čekání stalo napínavější a bolavější. Bohužel za to nemůže autorská licence, ale Osud.
Drahá Alice, píši nejen proto, abych Ti poděkovala za úžasné dílo a dala najevo, že řady Tvých příznivců se rozšiřují, ale hlavně proto, abych Ti dala najevo svou bezbřehou přízeň, hlubokou úctu a širokou podporu. Chtěla bych tě ujistit, že mi na Tobě záleží a že nemáš jediný důvod omlouvat se za zpoždění. Jsem Tvůj velký dlužník a dluhy by se měly splácet. Jen opravdu nevím jak. Díky Tobě se těším na každý nový den a věřím, že vše se v dobré obrátí. Přeji Ti hodně síly, trpělivosti a odvahy. Nevzdávej se, bojuj! Prosím. Myslím na Tebe .

<3

(Danča, 8. 2. 2017 19:02)

Alice, musím říct, že Ty nás zajímáš, protože nikdo jiný nikdy nebyl schopný napsat tak autentické dílo - autentické k psychologii postav, ke všemu. Bez Tebe...nebyla bych taková, jaká jsem dnes. A za to ti děkuji. Doufám, že ti velice brzy bude líp.

Merlin i s Tebou.

poděkování

(Astra, 6. 2. 2017 23:07)

Pročetla jsem si komentáře a souhlasím s nimi. Klíč a Stopy jsou jiné, strhnou čtenáře sebou a nepustí. Nikdy jsem při čtení ostatních knih takovému víru emocí nepodlehla. Člověk se vznáší a přitom padá, všechno prožívá naplno, tvůj svět se stává realitou a je strašlivě těžké se s ní rozloučit. Klíč a Stopy - to jsi přeci ty, jak bys tedy mohla být někomu lhostejná? Jsi naprosto vyjímečná autorka a já ti za všechno to krásné, co mám předáváš, ze srdce děkuji :-)

:)

(zuzule, 6. 2. 2017 7:40)

Chytre, Tome :)
Jinak souhlasim s ostatnimi. Ctenarum neni autor tak lhostejny, jak se muze zdat. Ty urcite ne.
Moc dekuju!

...

(marci, 5. 2. 2017 21:59)

Milá Alice - nemyslím si, že v tomto má Tvoje jinak jistě úžasná lékařka pravdu. Jasně - přečtu-li si hotové dílo a pak se dozvím o krutém osudu autora, pokývám hlavou, povzdechnu si, je mi ho líto, ale hlouběji mě to opravdu nezasáhne. Ale Klíč a Stopy jsou jiné. Čtenáři čekají na každou kapitolu, dýchají spolu s Tvými postavami a spolu s Tebou. A zajímají se, doufají a modlí se. Tak to je.
Vnímám, že komentářů ke Stopám je méně. Já sama přiznávám, že se teď vědomě bojím začíst. Každou novou kapitolu ale poctivě stahuji, ukládám, čtu Tvé doušky v závěru a Těším se (a bojím) až si jednou vyhradím dlouhý nerušený čas a ponořím se do Tvého vyprávění. Musím se ponořit a plavat bez nádechu, protože hned v úvodu jsem pochopila, že toto dílo po kouskách číst nezvládnu... Ale minimálně každý pátek jsem v duchu s Tebou, vnímám Tvé trápení a doufám v zázrak, protože Ty jsi jeden z nejstatečnějších lidí, co ve virtuálním světě znám. A já Ti nepřestanu děkovat, že jsi a že nám umožňuješ nahlédnout do své fantazie.

Stále více v úžasu

(avel, 5. 2. 2017 14:32)

Minulý týden jsem neměla odvahu rozečítat kapitolu, když jsi k ní dala takový komentář. Přes týden bych netrpěliviostí byla všem jen na obtíž... O to náruživěji jsem se pustila do čtení v pátek a teď v neděli. Už nevím, jak mám áchat. Charaktery postav neztrácejí šťávu. Stále dokáží představit a odkrývají další a další vrstvy. Myslím, že právě tohle je problém u řady povídek, které začínají slibně, drží si standard, ale nepřináší již nic nového.. Což se o stopách říct nedá! Pořád víc a víc jsem zvědavá, kam nás to dovede (resp. jak nás to dovede do linie Klíče).
A Tvoje poznámka, Alice. Myslím, že tvůj vztah ke čtenářům je trošičku jiný, než klasických spisovatelů, a nechci mluvit za ostatní, tak alespoň za sebe - i já Tě vnímám naprosto jinak, a proto kdybych mohla jakkoliv trošku odlehčit, ráda bych. Již jsem ti to jednou psala, třebas nejsem schopna své pocity popsat, ale je to jako shledat se s někým, ke komu cítím bezměrnou úctu a ani myšlenkou jsem nezavadila o možnost se s ním třeba virtuálně setkat (u knižních autorů mě nikdo podobný nenapadá). Dokázala jsi lidem přiblížit takové nepřeberné množství pocitů, a přesto za vším vidím naději. O to víc mě zasahuje, když vím, že to máš podložené vlastní zkušeností.
Každopádně jsi stvořila něco úžasného!

Duše

(Amáta, 5. 2. 2017 14:23)

Není pravdou, že autorovi potíže jsou čtenářům lhostejné. Duše příběhu je zároveň duší autora - jsou provázané a neoddělitelné. Když vyschne jedna, uvadne i druhá. Tak, jako zbožňujeme Klíč a Stopy, tak máme my čtenáři i pouto k naší skvělé autorce. Jen mne mrzí, že ti bohužel asi nemáme JAK pomoci, když ty pomáháš nám - uniknout od všedního života, zapomenout na naše strachy, na naši bolest či samotu. Pomáháš nám vyznat se sami v sobě (těm, kteří se najdou v některých tvých postavách) a hlavně - jsi inspirací a něčím, na co se můžeme těšit. Tvé příběhy bych přirovnala k Tomově touze - pečlivě načasovaná, často odkládaná pro větší potěšení. Když nepřijde jeden den, dorazí v den druhý... či později, či vůbec... Ne vše, po čem člověk touží, dostane a tak to má být. Ano, milujeme tvé příběhy, ale jen na tvé libovůli nám je předkládat. Díky, že to s námi vydržíš. Díky Merlinovi za tebe, Alice

První můj komentář ke Stopám

(Charli, 4. 2. 2017 23:28)

Celou zimu se soustředím na to, jak jsem prošvihla komentovat prvních pár kapitol a že to chci okomentovat všechno postupně... Ale protože jsem se k tomu ještě nedostala, nedá mi to a pravidlo poruším. Krásná kapitolka, zajímavá pointa a uvažuju, jestli se Albus nebránil vztahu se Severusem i částečně proto, že on měl svého rovnocenného partnera... Nebyl to sice vztah milostný, ale možná tahle forma, co s Tomem měli, byla pro duši ještě náročnější. A hrozně se mi líbí tahle Tomova představa. Je prostě jiný. Není zlý, není ani hodný, a tak jako tak je to záporňák, nejdeš mimo charakter, což hrozně oceňuji (obecně nesnáším povídky o něm, protože skoro vždycky jde zcela mimo charakter, obvykle z něj udělaj vlastně hodnýho, případně zlýho ale pro dobrou věc. A bála jsem se toho trošku i tady)
Fay je úžasná. Asi můj nejoblíbenější charakter ve Stopách, soupeřící o první místo s tím zlomyslným Harrym, který škádlí Draca představou "Severus říká". Ještě tím, jak jí popisuješ jako Vlčí královnu si vždycky vybavím mojí vlčici, mrchu, vypočítavnou, škodolibou, ale věrnou a milující. Tedy milující do chvíle, dokud nepřijdu na to, že mi snědla oběd na další den. Pak se milující mění na zbabělá a děsně podvyživená :D
Jinak já bych v druhém názoru nesouhlasila. Čtenářů se to týká, svým způsobem mi Stopy dávají mnohem větší smysl co se uspořádání kapitol a pocitů postav týče, protože si troufám říci, že poo nějakém tom roce sledování tvých FB příspěvků, sice jen zhruba a jen matnou představou, mám tušení o tom, jakými problémy si procházíš. Neříkám že jím rozumím, to bych si nedovolila, ale svým způsobem už obraz mám. U EK mi částmi přišlo, že je až moc na city, že je v některých částech příliš nereálný.
Když člověk ví, že se to "někomu" skutečně děje i v reálném životě, strasti i radosti nad osudem co se vážných nemocí týče, vnímá to najednou mnohem vážněji a intenzivněji, spousta vět se najednou dá vyložit více způsoby. To je to kouzlo proč se mi i hrozně líbí sledovat Stopy v "přímém přenosu", oproti Klíči, na který jsem narazila pár měsíců po jeho dopsání. Mám na mysli samozřejmě že je hrozně zajímavé sledovat autora a dozvědět se o něm něco aktuálního, jak se cítí při psaní, proč co napsal a tak... Ne to, že máš takové problémy, to samozřejmě nikomu nepřeji. (Četla jsem si to po sobě a znělo mi to totiž hrozně blbě, tak radši vysvětlím :D)