Jdi na obsah Jdi na menu
 

 5. kapitola Harry - Brusinkový

Hidden Citizens - Silent running
 
Znával zpaměti každý keř, strom, shluk kamenů i proláklinu. Ale nejspíš se všechny cesty jednoho dne změní.
Kotouč jedovatě oranžového slunce perfektně obkresloval každičký detail, štíhlé věže s pichlavě ostrými hroty vrcholů, vodorovné tahy střech. Křídla kamenných chrličů, oblouky oken, spojujících mostů. Impozantní jako vždy, dokonale známý všemi rysy.
A tak nečekaně cizí.
Harry se zastavil, bradavický hrad v dálce před ním trpělivě čekal, ty nepůjdeš dál?
Mluv se mnou, Severusi. Povídej, o čemkoliv chceš, jen prosím mluv. Potřebuju tě, právě teď tě…
Co to plácám. Potřebuji tě neustále.
Harry se v duchu zhluboka nadechl.
Ale ty tu jsi. Že mám pravdu? Jsi se mnou – jednoduše se jen odmítáš ozvat. Protože jsi ten nejtvrdohlavější zmetek, jakého jsem kdy poznal. Definitivně nejhroznější z hrozných. Pořád se v tom chceš zdokonalovat?
Potřásl hlavou, pousmál se. Vytáhl se v ramenou, vykročil.
Ale, víš, Severusi, teď už by tě fakt nezabilo, kdyby ses aspoň malinko změnil… Nic jsem neřekl! Zůstaň takový, jaký jsi.
Vzápětí ho ucítil. Neslyšné tichošlápkové kročeje beze stop, plápolání látky černého hábitu, závan vůně jako šeplavé vydechnutí víl; mohla to být vůně hořepníčku? Mohla?!
Harry zvolnil. Přivřel oči.
Severus šel s ním.
Kovová brána, za ní cesta lemovaná bělostnými kmeny Innosentů, naposledy jsme tudy šli v lednu. Pamatuješ? A pak k Londýnu, k Voldemortovi.
Někde tamhle u toho křoví jsi mě políbil a řekl: Tohle není sbohem.
Nebylo.
Když jsi odcházel z domku, taky jsi neřekl sbohem.
Takže ani tohle nemůže být konec.
Mrknul vedle sebe, do prázdného prostoru.
Jo, jasně, klidně mlč, zazubil se v duchu. Já to stejně vím; někde jsi. A čekáš. Už šest set osmdesát čtyři dní.
Čekej dál. Najdu tě. Taky jsi mě našel.
Sychravý vzduch se jemně zachvěl, slabě zajiskřil, bradavické štíty ožily.
Jak velmi tu jsi vítán,“ vztáhla k němu průsvitnou dlaň Helga z Mrzimoru.
Čekali jsme na tebe, náš mladý příteli,“ pokynul mu Godric z Nebelvíru.
Věděli jsme, že je pouze otázkou času, kdy sem zavítáš,“ dodala Rowena z Havraspáru.
Salazar ze zmijozelského domu, temnou tvář orámovanou sněhově bílými vlasy, neřekl nic.
„Hledám odpovědi,“ řekl Harry. „Pokud je někdo zná, měli byste to být vy. Aspoň některé.“
Helga chvatně sklopila pohled. Ostatní se nepohnuli. Vyslovila to Rowena.
Ne, Harry Pottere. Z Mlhy se nikdo nevrací.
Zášleh bolesti se palčivě dotkl bránic. Rozplynul se ve vzteku, s ohavnou chutí bezmoci.
Severus není nikdo! A že to dosud žádný nedokázal, neznamená, že to dokázat nejde!
Ale proč ne. Nejspíš je dobře, když si to myslíte. Myslete si to dál.
Pokud bys přesto našel způsob,“ promluvil Godric naléhavě, asi Harryho myšlenka byla příliš hlasitá, „veškerou svou mocí ti pomůžeme, na svůj meč přísahám.“
Proč tomu jen nevěřím…?
Ovšem,“ pohlédla na něj Rowena, hrdá, silná a krásná; a spravedlivá, „pokud by ses vydal jinou cestou, Harry Pottere, stejnou mocí tě i zničíme. Taková je má přísaha. Sledujeme tě velmi ostražitě.“
Zřejmě pro tohle, ušklíbl se v duchu.
Fajn, takže je to tak. Stal se hrozbou.
Což znamenalo, že ptát se jich na Severusovy vrahy nemá smysl.
Harry krátce sklonil hlavu.
„Děkuji,“ pronesl pevně.
Vstoupil do jejich středu, nesmírná magie Zakladatelů se dotkla každičkého z jeho portálů, rozechvěla je, Salazar se k němu naklonil, tiše vydechl: „Doufám, že víš; jejich přísaha se mne netýká. Zmijozelská loajalita podmínky neklade. Já půjdu s tebou, kterýmkoliv směrem zamíříš.“
 
Vážně?!
Merline. Já miluju Zmijozel.
Sice netuším, jak toho využít, ale rozhodně nezapomenu.
Přiměl se pokračovat v chůzi. Srovnal krok, vyprázdnil mysl, písek pod podrážkami šustivě praskal, bradavické pozemky byly bezejmenné tvary.
Dospívání je vlastně směšné. Tolik let jsem byl přesvědčený, že Bradavice byly můj domov. Pletl jsem se.
Mým prvním a jediným domovem jsi byl ty. Severusi.
Otevřel ohromné vstupní dveře, vešel do haly. Prostorná, zdobená sochami bradavických rytířů v jejich kamenném brnění a prázdná. Vzdálený hluk dětských hlasů z Velké síně, školní rok už začal? No samozřejmě. Je podzim.
Šplouchnutí, kovový zvuk, Harry se ohlédl.
U kýblu se špinavou vodu stál shrbený Filch, mop v ruce. Ošuntělý a nechutný jako vždycky, pramínky slepených nečesaných vlasů padaly do tváře, porostlé strništěm, oči krhavě propadlé, strhané rysy. Vůbec se nezměnil. Patrně se takhle rovnou narodil.
Přesto, Harry na něj zůstal hledět, jako by ho viděl poprvé.
Popravdě – ano. Dnes, právě teď, ho úplně poprvé skutečně uviděl.
Možná za to mohly jeho černé brýle.
Nebo to, co ukrývaly.
Pohrdaný všemi, zavržený vlastní rodinou, pro něco, za co nemohl, co si nevybral; kdo by taky chtěl být motákem? Tolik let hněvu a nespravedlnosti, kolikrát křičel bezmocným vztekem, na který mu odpověděl jen bezstarostný výsměch? Než to vzdal. Stal se tím, kým mu určili být.
Skvrnou.
Argus se zvolna napřímil, pohlédl na Harryho. Obvyklý úšklebek se vytratil. Zíral.
Výraz tak nepodobný všemu, co kdy u něj Harry viděl. Vážný. Plný vnitřní síly. Jistěže ano, bez ní by to všechno přece nemohl dokázat snést…
„Stalo se, že se na mě podíval někdo se soucitem. Brumbál, například,“ pronesl hrubě, hlasivky zničené litry alkoholu, jenže v tom tentokrát nezazněl ani jediný prchavý podtón jízlivosti; byl to vážně Filch?! „Ale jen jeden se na mě podíval tak, jako právě vy. Myslím, že víte, kdo to byl, pane Pottere.“
Harrymu se sevřelo hrdlo. Nepochyboval. Jestli někdo chápal, co znamená žít jako skvrna…
Ach, Severusi.
Argus se křivě pousmál, zabořil mop do kýble, až vyšplouchlo několik kalných kapek. Okamžik tak zůstal. Přitakal.
„Ano,“ vzhlédl k Harrymu. „A vy to teď chápete také. Trochu ironie, nemyslíte?“ Žluté zuby v nehezkém úsměvu, záblesk zadostiučinění. „Je jedno, kolik máte magie, zda všechnu nebo žádnou, žádný svět neodpouští odlišnost.“ Odchrchlal si, zbytek zahuhlal neochotně na půl úst. „Nemá smysl se tím trápit, pane Pottere. Ani obviňovat ostatní, plynout s davem je prostě snadnější.“ Odmlčel se, jako by chtěl něco dodat a zároveň to vyslovit nechtěl, ne, ani za nic.
Sehnul se, s čvachtavým zvukem plesknul nasáklým mopem o podlahu, několika ráznými tahy přejel nejbližší plochu.
„To, že nemají sílu se proudu postavit, neznamená, že vás nemají upřímně rádi,“ zamumlal. „A přestaňte na mě sakra tak civět,“ hbitě dodal s tradičním obhroublým vztekem, prudce se otočil, zuřivě drhnul podlahu.
Harry ztěžka polknul.
Jako bys mi všude po světě poschovával na nejrůznějších místech vzkazy. Rady, pomoc, slova útěchy.
Ne. Nikdy jsi mě neopustil, Severusi; já to přeci vím.
„Děkuju, pane Filchi,“ pronesl trochu nakřáplým hlasem.
Školník cosi zamručel, dál si ho nevšímal. Vytíral, jako by chtěl mramorové kostky sedřít na základový kámen.
Harry se donutil pokračovat, došel k zavřeným dveřím do Velké síně, zprůhlednil je. Desítky studentů, většinu nepoznával, za profesorským stolem v jeho středu ředitelka McGonagallová, po jejích stranách tak málo známých tváří. Sirius. Co tady sakra…?! Učí? On už zase učí?
Harry překonal záchvat paniky, touhu okamžitě zmizet.
Klid. Je to v pořádku. Dovnitř nemusím. Ten, koho hledám, tu není. Klid.
Nechal dřevo dveří opět zmasivnět, rázně zmizel v postranní chodbě.
Ne v té do sklepení. Tam ne.
Vyslal ze sebe droboučký bílý paprsek pátrací magie, prosvištěl školou, všemi patry, vrátil se během několika vteřin. Třetí poschodí, směrem k učebně starodávných run. Harry vyrazil ke schodišti, nechal se vynést do třetího patra.
I profesorka Trelawneyová vypadala stejně jako dřív. Snad jen víc pomatenější, v tomhle novém cizím světě zjevně není nic nemožné. Přinejmenším co se zlých věcí týče. Plížila se chodbou těsně u stěny, neustále se rozhlížela, cosi si divoce mumlala, k jejím obvyklým ozdobám přibyl náhrdelník plný cinkajících amuletů, ochranných run, kolem pasu jí šustily přivázané snopky rozmarýnu, skořice, pískavice a kdoví čeho dalšího.
„Dobrý d…“ stačil Harry vyslovit, dál se nedostal. Sybilla Trelawneyová vyjekla, uskočila, oči za tlustými skly brýlí dosáhly velikosti talířů.
„Nechtěl jsem vás polekat, omlouvám se.“
„Nechoďte blíž!“ zapištěla.
Harry zastavil. Mírně rozpažil, dlaně prázdné.
„Zůstanu tady, dobře? Jen s vámi chci mluvit. Prosím.“
„Ale já s vámi ne, jděte pryč, hned nebo zavolám ředitelku,“ chrlila Sybilla, zatímco se snažila vecpat do centimetrové škvíry mezi kamennými kvádry, „myslím to úplně vážně! Budu se bránit!“ Dravě vyhrnula rukáv, zvedla předloktí s vytetovaným hexagramem před sebe jako štít. „Tohle je Šalamounovo znamení, varuji vás!“
Harry si s povzdechem sejmul šedou kápi hábitu.
„A tohle je Harry Potter, váš bývalý student. Neublížím vám.“
„Já přece vím, kdo jste,“ zakvílela, hlavu odvrácenou.
A-ha.
Zůstal na ni okamžik hledět. Hlavu prázdnou.
Bojíte se… mě?
Tolik?
Jedovatá pachuť v ústech, jako by mrtvé srdce v něm podlehlo neúprosnému rozkladu a hnilobný pach si našel škvíru do trávicí trubice, vystoupal vzhůru. Nebo jeho duše?
Případně další zlomek chatrné víry, že tenhle svět by možná mohl být místem k životu.
„Nechte mě jít, prosím, prosím,“ drmolila, couvala, „nikomu nic neřeknu, jenom mě prosím nechte jít!“
Hleděl. Sybilla Trelawneyová se pomalinku vzdalovala, nepřestávala se svým plačtivým mumláním. Tlení se v Harrym zvolna rozpínalo, prosakovalo; do hrudníku, rukou, nohou, podbřišku. Když se pak pohnul, muselo to v něm čvachtat.
Čtyřmi ráznými kroky ji dohnal.
„Přišel jsem, abych si s vámi promluvil,“ oznámil pustě. „A budu.“
Sybilla se s úpěním schoulila u země. Harry to ignoroval. Na tohle by si měl začít zvykat.
„Před Voldemortovým pádem jsme se potkali v chodbě ve sklepení, vzpomínáte? Hledala jste Severuse. Kvůli vaší věštbě.“
Ženské naříkání zesílilo.
„Zjevně pamatujete. Tenkrát jste mi řekla, že Severus má zemřít. A zemřel.“
Vyslovit to bylo divné. Slyšet vlastní hlas, jak to říká, ještě divnější. V mysli to trochu užasle, trochu zděšeně zašumělo, on vážně… umřel?
„Porazili jsme Voldemorta, oba to přežili. A já na vaši věštbu zapomněl,“ řekl Harry tiše. „Potom v listopadu jsem si vzpomněl.“ Harry potřásl hlavou. Zatkl emoce, nahnal do karantény, zapečetil vchod. Divoce se soustředil na ženu před sebou.
„Proč myslíte, že jsem se nechala potetovat? Máte vůbec představu, jak moc to bolelo?! A kolik galeonů mě stály všechny ty ochranné amulety,“ zaskučela napůl zuřivě, napůl zoufale.
Harry mrknul, kvůli tomu?
„Jak zněla ta věštba? A neříkejte mi, že šlo o to jediné slovo,“ neubránil se, zasyčel na ni.
„Nepovím! Neřeknu! Přísahala jsem Albusovi!“
Vážně? Povzdech. Už zase, Albusi?
„Jak dlouho o ní Albus věděl, kdy jste mu ji prozradila?“
„Hned… hned po smrti profesora Snapea,“ vzlykla. „Ale víc neřeknu, nemůžu, slíbila jsem!“
Zběsile vrtěla hlavou. Přemluvil by ji, samozřejmě. Chvíli by to trvalo, ale přemluvil by ji, přesvědčil, že jí neublíží. Jenže snídaně ve Velké síni mohla skončit každou chvílí, chodby se zaplní studenty. Siriusem.
A pak. Aroma práchnivění se v něm změnilo. Vonělo tak nějak… rudě.
Harry před ní poklekl.
„Jenže já to slyšet chci,“ pousmál se. Sundal brýle. „Celé. Hned.“
Sybilla mrtvolně zbledla, schovala obličej do loktů, vydralo se z ní zachroptění, jako by se dusila.
„Teď,“ vyslovil Harry.
„Zemřeš, vezme si tě Mlha!“ vyštěkla, hysterie, vztek. Hrůza. Rezignace. Paže s hexagramem jí bezvládně klesla do klína, zbytek dořekla téměř neslyšně. „Bez sobě rovného ztracené povstane, aby pozřelo vše.“
Harry se pomalu napřímil.
Měl jsem se zeptat.
Odvrátil se, nasadil brýle.
Měl jsem se zeptat dřív.
Přehodil přes hlavu kapuci.
Měl jsem ti to říct, Severusi!
Intenzivně se snažil nezačít křičet nahlas.
Změnilo by se něco, kdybys věděl?!
Myslel jsem, že ti rozumím. Že chápu. A pletl jsem se, Severusi, opět jsem se mýlil. Až nyní skutečně rozumím. Měl jsi pravdu.
Co kdyby jsou strašná slova. Možná ta nejhorší.
„Všechno?“ zeptal se vyprahle.
Zdrceně kývla. Amulety kolem krku zacinkaly.
„Přeji příjemný den, paní profesorko.“
Vykročil ke schodišti, východu, pryč od ní, pryč z Bradavic. Pryč.
Schodiště se slabým dunivým skřípěním odíraných stěn klesalo níž, narazilo do mezipatra. Harry přestoupil.
Ztracené povstane.
Budeš tím ty, jehož oči nosím? Já? My oba? Společně.
Někdo třetí?
Kamenné žuchnutí, nové patro.
Ne že by na tom záleželo.
Protože někdy pozřít vše nezní tak špatně. Ne, nezní. Ani trochu.
 
Harry prošel chodbou, zabočil za roh do vstupní haly. A zabodl se na místě.
Stála tam. Útlá, drobná. Usmívala se.
„Jsi to ty,“ hlesla Zpívající Anna. „Věděla jsem to. Cítila jsem magii profesora Snapea.“
Usmála se. Usmívala se tak, jak se usmívají děti války. Jinak.
„Vyrostla jsi,“ zachraptěl Harry.
„Ano,“ přikývla s tím stejným úsměvem. „Ale do Velké síně bys raději chodit neměl,“ špitla, „vypráví se tu tolik nesmyslů. Jedna polovina tě považuje za nového Temného pána, druhá tě zbožňuje jako svatého, další si myslí, že jsi jen děsivě parodická hříčka magie, kterou by měli držet někde mimo dosah civilizace, a ten zbytek, no, ten si prostě myslí, že jsi blázen,“ trhnula rozpačitě rameny.
„Aspoň tady se nic nezměnilo. Stále je tu moc… polovin.“
Pousmála se o malinko víc; zpoza rohu se jak velká voda vyvalil hlasitý hlouček druháků ve stejnokrojích Nebelvíru.
„Podívejte! Bláznivá Anna má návštěvu! Psychokouzelníci od svaté Aurélie dali tvému otci vycházky?“
Úsměv z její tváře nezmizel. Jen získal nádech nepřítomnosti.
„Teď jsem tu vytřel!“ zahulákal Filch. „Mazejte odsud, bando budižkničemů, všechny vás nahlásím, dávno jste měli být na snídani! Ať vám to shnije v tlamě!“
Druháci se smíchem vběhli do dveří, zabouchli za sebou.
Harry hleděl na Annu a něco v něm hrozně bolelo. Chtěl ji obejmout. Neudělal to. Protože mu připadala čistá, příliš čistá na to, co právě vnímal v sobě.
Asi to z něj muselo být cítit.
„Říkají, že máš jeho oči,“ řekla Zpívající Anna. „Máš?“
A Harry zjistil, že zoufale nechce, aby to ona věděla.
Ona ne. Kdokoliv, ale ona ne.
Přesto se nebránil. Neudělal vůbec nic. Sledoval, jak se její drobná dlaň k němu natáhla, sejmula šedou kápi z jeho hlavy, nechala ji klesnout na ramena, uchopila do prstů obroučky brýlí se zatemnělými skly. Sundala mu je z obličeje.
…Odpusť mi, Anno.
Její tvář se nezměnila. Úsměv, stále stejný, stále stejný.
Vrátila mu brýle, usadila je na hřbetu nosu.
Obrátila se, stiskla kliku dveří do Velké síně, ohlédla se.
„Tomu rozumím, Harry Pottere,“ přikývla. Vešla, zavřela za sebou.
Cosi rozpáralo čas, vycpalo pilinami, režnou nití sešilo rty. Pšt. Už nemluv.
 
Harry se pohnul, mechanický soulad svalů, kostí a kloubů, vykročil. Už nikdy se sem nehodlal vrátit. Minul mokrou louži na podlaze, pohled upřený k východu.
„Sbohem, pane Filchi.“
„Sakra,“ zavrčel Argus Filch. „Stůjte. No tak stůjte. Mám vás honit nebo co?!“
Harry se zastavil, Filch k němu dosupěl, vytáhl cosi z kapsy, vrazil mu do ruky zmuchlanou obálku.
„Od Brumbála. Řekl mi, že budu vědět, komu ji dát. Ten starý zatracený blázen. Jak to asi mám vědět?“
Harry na ni zmateně pohlédl, obyčejná obálka s čímsi malým, tvrdým, hranatým uvnitř; klíč ke Gringottům. Na pomačkaném zašpiněném povrchu dvě slova.
Pro tebe.
„Řekl, co tam je?“
„Samozřejmě, ředitel přece každému vždycky všechno podrobně vysvětlil,“ ucedil Filch sarkasticky.
„Chápu.“
Ať je tam cokoliv, to, co hledám, bys mi nedal. Radši jsi zemřel, než bys mi to řekl.
Podal mu ji zpět.
„Není možné, že by byla skutečně pro vás?“
„Tak to je zlý,“ protáhl Filch, „protože já tu prokletou věc nechci víckrát ani vidět. Každý den se mě to snad stokrát zeptá, jestli už vím, komu ji dát. Moc blahopřeju, jste novým majitelem.“
Harry kývl. Jasně. Aspoň tohle pro vás můžu udělat.
„Zjistím, komu patří. Možná, že už to vím,“ zamumlal. Schoval ji do kapsy. „Děkuji, pane Filchi.“
„No jo, pořád. A mazejte vocuď, nehodlám to tady vytírat desetkrát.“
 
Minerva McGonagallová postávala na cestě kousek před branou. Asi bylo hodně naivní doufat, že by právě jí jeho přítomnost unikla.
„Paní ředitelko,“ pozdravil ji Harry.
Vypadala o tolik starší, než si pamatoval, příliš mnoho nových vrásek brázdilo její ostrou tvář, jako by tu nebyl nejméně deset let.
Hleděla na něj upřeně, výraz neprozrazoval naprosto nic.
„Pane Pottere,“ pokynula mu. „Evidentně spěcháte. Smím vás tedy aspoň vyprovodit?“
„Nechci vás zdržovat.“
„Není nad příjemnou procházku na začátku dalšího úmorného dne,“ pousmála se svým kostnatým způsobem a přetočila se, stanula po jeho boku, zvolna vyrazila k východu z Bradavic.
Harry se přidal, obezřetně. Mluvila už s Trelawneyovou?
„Pane Pottere, nebyl jste v poslední době u svatého Munga?“
„Měl jsem?“ prohodil neutrálně. A trochu to v něm zatrnulo.
„Za pokus by to možná stálo. Podle ranního Denního věštce je svatý Mung stále bez pacientů, stačí vstoupit a veškeré zdravotní potíže okamžitě zmizí. Jakási neznámá, avšak nesmírně silná bílá magie tam stále přetrvává. Třeba by vyřešila i váš triviální růžový zákal.“
Harrymu se sevřelo srdce. Tolik významných slov skrytých v několika málo banálních větách.
„Jste velmi podobná Albusovi, madam.“
V tom dobrém. Však víš, Albusi.
„Laskavá lichotka. Leč zcela mylná, obávám se,“ povzdechla si trpce, „starý pán svou práci miloval. Ještě jsem neodhalila proč.
Harry se přinutil k drobnému společensky vhodnému úsměvu, víc už nepromluvili, došli k bráně, Harry se otočil k rozloučení.
Minerva McGonagallová, ruce založené za zády, se rozhlížela okolím, objala pohledem hrad, přilehlé pozemky, zachumlané v časném říjnovém oparu sychravého mžení.
„Jednou mi Severus řekl, že když člověk dlouho zírá do světla, ztratí schopnost vidět, kolik krásy se skrývá pod rouškou tmy,“ řekla.
Jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Harry šel černým lesem a sbíral.
Severusovy drobečky.
 
Štíty zůstaly spící, s lupnutím prošel do meziprostoru, ke Carwynské roklince, k Dracovi. Toužil po jeho společnosti a mlčet, intenzivně do nejmenších detailů s ním mlčet o všem, co se tu stalo…
Její přítomnost poznal téměř okamžitě. Čekala na něj.
Prastará magie ho zastavila v nicotě, všudypřítomná, neuchopitelná.
Nehmotně hmotný, roztříštěně celistvý, bytí v meziprostoru se těžko dalo popsat. Nebo pochopit. Byli jste tam a současně nebyli. Ale pocity zněly stejně ostře jako kdekoliv jinde.
A Harry ji cítil všude. Kolem. Uvnitř. Desítky nehmotných doteků, zkoumající; na setinu vteřiny zřetelně vnímal dlaň přitisknutou k vnitřní straně žeber.
„Fascinující.“ Slova jako zavanutí dechu, možná jen v jeho mysli. „Žiješ tak absolutně,“ zašeptala s vláčným vzrušením, „jsi jako extrahovaná esence čistého bytí. Když miluješ, země se rodí nová. Když truchlíš, voda zčerná. A když se hněváš, vzduch pálí žárem.“
Hadovitě ho obtáčela, dala se rozeznat jen v náznacích, prchavých momentech, kdy se na kratičké chvilky zhmotnila, aby vzápětí byla znovu pryč. Hned nato její tvář v těsné blízkosti, zhluboka do sebe otevřenými ústy nasála jeho výdech.
„Závidím ti.“
Zaklonila se, zmizela. Objevila. Oči přimhouřené, omámeně se kývala. Zmizela.
„Ale je v tom jistá spravedlnost,“ zašuměla. „Nikdo nemá všechno.“
Co asi postrádáte vy; kromě srdce, samozřejmě. Ačkoliv nemyslím, že by vás zrovna tohle trápilo, pomyslel si záštiplně, ale udržel se, krotil vztek. Opatrně. Neprovokovat. Nesměl zemřít. Ne takhle.
„Pravda,“ přitakala.
Zatraceně. Ovládá nitrozpyt; to jsem taky zapomněl? Zatraceně!
„Skončila jste?“ vynutil ze sebe neutrální tón. Nebo se o to alespoň pokusil.
„Volal jsi mě. Nemohla jsem nepřijít,“ pokrčila rameny a zmizela.
Nevolal jsem,“ zasyčel Harry.
„Ty vaše emoce… necháváte je za sebou jako pachovou stopu. Cítím je na míle daleko. Procházel ses někdy zahradou v plném květu, Maličký? Kyslík protkaný nejrozmanitějšími odstíny. A zde je to ještě výraznější. Víš, jak mi voní vaše láska? Jako krev, ještě horká, chrlená z rozervaných tepen. Je to těžká silná vůně, nahoře v patře po ní zůstává chuť mědi.
Ale nic není tak vzrušující jako pach strachu, pronikavý, pulzující, pižmovitý, ostrý. Elektrizující. Nenávist voní chladně. Takovou zvláštní vlhkou čistotou čerstvě napadaného sněhu. Žal? Věky mi připomínal dávné lesy, nedotčené vaší existencí. Pryskyřici krvácejících stromů. Jehličí. Mech. Tlející dřevo,“ tvář, zjevila se pár stop od něj, víčka zasněně přimhouřená. Zvedla řasy. Prázdný pohled jantarových očí. „Dnes kvůli tobě voní po modrých květech.“
Harry sebou trhnul, jako by ho uhodila. Uhodila.
I ona je cítí. Tak proč já nemůžu?!
„Ach ano,“ zašeptala, opět se vytratila, „vůni bolesti jsem mívala ráda. Připomínala mi domov. I tu jsi změnil.“
Objevila se celá, od kotníků po pás ho ovíjela, hrudníkem přitisknutá k jeho zádům, sevřela ho silnými pažemi. Bylo mu to odporné. Doteky. Všechny byly špatně.
„Tvá bolest nemá vůni. Je prázdná.“
Spánkem opřená o vršek jeho hlavy.
„Tento čas je skrz na skrz prosáklý tvou bolestí a žalem. Nenávistí tvého Běláska. A strachem. Táhne se jak dým snad z každého domu, Anglie čpí strachem a nejistotou; a šíří se, doléhá k dalším břehům. Málo je dnes lásky, Maličký. To je v pořádku,“ řekla téměř konejšivě, „vždy je to tak, jen v dobách umírání tvůj druh miluje víc. Opět se rozvoní.“
Otočil hlavu, aby ji viděl. Pocity lehce nepříčetné, odmítaly se vtěsnat do konkrétních výrazů. Pouze v jediném měl křišťálově jasno. Chtěl jí ublížit. Opravdu moc to chtěl.
„Říkala jste, že vám bolest připomínala domov. Jste poslední svého druhu. Dívala jste se, jak umírají? Jeden po druhém. Nebo jste je zabila sama?“
„Ano. Dívala jsem se, jak v utrpení odchází.“ Povolila sevření. Nepatrně se odtáhla. „Hněváš se. Rozumím. A tohle mne mělo ranit. I tomu rozumím. Jen netuším, jak přesně to mělo fungovat. Odpusť.“
Zážeh; žal a hněv jako Molotovův koktejl, jiskřičky na zápalné šňůře lačně chvátaly ke svému konci.
„Nenávidím vás,“ zašeptal Harry.
„Jistěže, Maličký. Ty přeci nyní nenávidíš všechny.“
Vzápětí ucítil její stisk, meziprostor se rozmazal, hučení, a Harry byl vyvržen ven. Klopýtnul, dezorientovaně se zachytil první věci, co mu přišla pod ruku. Stůl. Židle. Travnatý ubrus, váza se slunečnicemi.
Ne, zasípěl v duchu.
Uteč, Draco.
 
„Není tu. Tvůj Bělásek. Ani jeho podivná samička.“
Lamia, vzpřímená na svém mohutném ocasu, stála opodál, hlavu mírně nakloněnou do strany, špičky rozeklaného jazyka se chvěly na spodním rtu. Sledovala ho. „Necítím potřebu jim ublížit.“
Kratičký záblesk úlevy, Draco byl v bezpečí. Prozatím.
Jenže každou chvíli se mohou vrátit, kde vůbec jsou? Když jsem ráno odcházel, vážně jsem se nezeptal?
„Chtěla jsem tě utěšit,“ oznámila. „Patrně jsem neuspěla.“
Zmateně mrknul. Načež si ten pocit striktně zakázal. Pokud by to někoho zajímalo, tak ne, někdy se ani snaha necení. Beztak to byla lež. No, kdyby náhodou… udělejte, co potřebujete a zmizte. Nejlépe navěky. To by mi možná mohlo udělat malou radost.
„Cítíš se v mé společnosti nepohodlně,“ oznámila Lamie.
Empaticky na úrovni jednobuněčných spor, ale s logikou – a s do očí bijícími fakty – potíže nemá. Prima. To se taky nepočítá.
„Snad ti tohle situaci usnadní,“ řekla.
A rozvlnila se, zprůhledněla, jako mžící se obraz v dáli na poušti, Fata morgana. Aby o dvě vteřiny později opět nabyla pevný tvar a rozměr.
V Dracově kuchyni náhle stál vysoký muž v měňavém hábitu, krátké hnědé vlasy, úzké ostříží oči, strohé rysy; znám ho, znám, už jsem ho viděl… Vím. Palatin. Ten palatin z mého ostrova, který mě chtěl odvést na ministerstvo. Ten, který vydal rozkaz k Avadě.
„Zabila jste ho,“ zkonstatoval; a někde vzadu, v tom místě, kde se lebka vazy pojí s prvním z obratlů, se nesměle schoulila myšlenka. Fajn.
„Nikoliv,“ řekl. Nebo řekla? „Toto jsem já. Respektive jedna z několika mých variant.“
„Nechápu. A upřímně? Je mi to jedno.“
„Jak jinak bych mohl poznat, skutečně poznat, tíhu a onu tak proklamovanou krásu lidského bytí, než se člověkem stát? Převzal jsem jeho tělo dřív, než opustil lůno rodičky. Ianto Jones vždy byl pouze mnou. Ianto je starovelšská varianta obyčejného Johna, moji rodiče byli poněkud konzervativní… Rozumím, pane Pottere. Etymologie jmen vás nezajímá.“
„Úžasné,“ protáhl Harry mírně konsternovaný. „Zabila jste jenom nenarozené dítě, abyste převzala jeho identitu. Ale jo, jasně. Musela jste být báječným synem.“
„Volím pečlivě. Původní verze byla bezvýznamnou existencí, její ztráta narušila dějiny zcela nepodstatně. Ani já je neovlivním, místo v hledišti je pro pozorovatele dokonalé.“
„To by původní verzi určitě ohromně nadchlo. Čistě ze zvědavosti, seslání Avady bylo součástí neovlivňování dějin?“
„Pravda,“ přitakal s letmým pobavením. Pokrčil rameny. „Drobně jsem zasáhl. Nic významného, jemné urychlení dění s příznivým dovětkem posílení mé důvěryhodnosti. Věděl jsem, že monolitem neprojde. Ona zkušenost na ministerstvu vyvolala přesně to, oč se snažíte, pane Pottere. Nesmírné obavy. Které vaše skvostné představení u svatého Munga mistrovským způsobem vyvážilo; sám bych to nevymyslel lépe.“
Harry založil ruce na prsou.
„Dveře jsou tamhle.“
Běžte. Prostě jděte pryč.
„Předpokládal jsem, že vás potěší zjištění o spojenci, pane Pottere. Takovém, který vás dokáže s předstihem varovat, že ministr je chráněn proti nitrozpytu mocí Starostolce, tudíž pokoušet se o něj by bylo nemoudré. Navíc byste se pravděpodobně dopátral toliko oficiální zprávy s nejvyšší prioritou utajení, že Severus Snape byl zákonodárci nalezen již mrtev, několik mých palatinů seslalo ony kletby na zastření příčin úmrtí a zmatení stop, přemístilo jeho tělo na místo nálezu. Což je lež. Či přesněji, poslední a zcela bezvýznamná část pravdy. Kdo ji zná celou, jsem dosud nevypátral.“
„Aha. Teď budu chvíli předstírat, že vám věřím,“ utrousil Harry suše. „To je skvělé! Jinak řečeno nevíte nic. Tudíž se závratným sebezapřením překonám nutkání vám děkovat. Krom toho jste až tak úplně nepochopila… nepochopil… sakra!“
„Ianto Jones je muž. V rozhovoru se mnou bude tedy mužský rod poněkud vhodnější.“
„Vážně?“ sykl Harry podrážděně; proč nemůže jednoduše odtáhnout?! Ať jsi kdekoliv, Draco, ještě tam zůstaň. „Přesto vám stále uniká podstata spojenectví; partner je někdo, na koho se můžete spolehnout. Ne kdosi, kdo s vámi jako s loutkou hraje svoje bizarní představení s koncem, který nikdo nezná!“
„Jako bych už tohle někdy slyšel. Mimochodem, konec je už daný.“
„No jistě, jak jsem jen mohl zapomenout, s kým mluvím? Sbohem,“ oznámil Harry mrazivě. „A jelikož jsem mizerný lhář, poznámky typu: Rád jsem vás poznal, pane Jonesi, vynecháme.“
Palatin na něj vložil pohled. A Harry nějak v těch pustých očích identifikoval cosi jako upřímnost, pochopení. Kruci, jeden by mu na to skoro skočil.
„Jsem tu, abych vám pomohl, pane Pottere. Jakýmkoliv způsobem.“
„Pomozte,“ kývl Harry. „Dveře jsou pořád tímhle směrem.“
Zavlnění. Jones zmizel. Lamia v Dracově kuchyni, jantarové zorničky matové.
„Pomoz tedy ty mně, Maličký. Pověz – co si skutečně a ze všeho nejvíc přeješ?“
Harry se křivě pousmál. Hořce, trpce, plný bolavého vzteku; přetékal, unikal póry, studeně cestoval po kůži, kapal na podlahu.
„Páni, to jste mě dostala, fakt těžká otázka, nechte mě přemýšlet. Co by to tak asi mohlo být? Chci zpátky Severuse, kurva!“
„Dobře,“ řekla Lamie.
 
A byli zpět v meziprostoru. Lamie ho ovinula, Harry ucítil zachvění neznámé bariéry, kde se tu vzala, nikdy ji nepostřehl, proudila z ní prastará magie, prošli skrz; stále meziprostor. Jen jiný.
Naprosto jiný.
Harry se vznášel uprostřed čehosi, co ze všeho nejvíc připomínalo ohromný válec, složený ze stovek, možná tisíců otáčejících se pruhů. Lišily se barvou, šířkou, rychlostí otáček, některé celistvé, jiné narušené, popraskané. Pár ukončených.
„Tohle,“ rozhlédla se Lamie, „je tvůj život, Maličký. Jen tvůj. Každá z jeho variant, každá volba, kterou jsi kdy učinil, se všemi jejími následky.“
Nevěřím.
„Tento,“ ukázala na jeden z otáčejících se kruhů, zpočátku šedý, přecházel do barev, zezlátl do oslnivé záře. Aby v jediném bodě zčernal, nově rostoucí droboučké šlahounky tuhově temné. „To je tvá současná realita. Život, jaký nyní znáš. Život se Severusem. A bez něj.“
Nevěřím.
„Vrátím tě k němu.“
Válec se točil, pruhy kroužily, prostor omamně dýchal pulsující magií. Jen Harryho srdce se zastavilo. Pohlédl na Lamii.
Merline.
Chci věřit.
 
„Existují dvě pravidla, nedokážu se vrátit do času a místa, kde jsem již byla. Druhé pravidlo je pro tebe. Nesmíš změnit budoucnost. Chápeš, že tě vrátím tam, kde jsi už byl?“
„Rozumím,“ zachraptěl. Chci věřit, chci věřit, chci…
„Vím, že rozumíš. A stejně tak vím, že to přesto zkusíš,“ pronesla klidně. „Zabráním ti v tom.“
„Dobře,“ kývl; jako by na tom záleželo, jako by právě nyní záleželo na čemkoliv; chci věřit, chci věřit, chci… já…
Věřím.
Dlaně v pěst, a touha, ten bláhový Grál pošetilých, se dravě vlévala do ztrouchnivělého těla, skrytého pod kůží, vášnivě uháněla žilami, pálila, mrazila, pod jejími polibky z údolí prašného zmaru rašily čarokrásně snivé oázy.
„Vraťte mě,“ zasípěl.
Teď, teď, teď – teď.
K Severusovi.
Dám cokoliv.
Odvrátila tvář, jantarové oči halené průsvitnou krajkou vědění.
Bude mě nenávidět. Doufám, že ses nemýlil… příteli.
Stočila se zpět k Harrymu, ovinula pevněji.
„Je to náročnější, než na co jsi zvyklý,“ opojné dýchnutí, barevné kruhy nadprostoru se rozplynuly.
 
 
Fleurie - Hurts Like Hell
 
Zavřená; držel víčka sveřepě zavřená. Stěží se odvažoval dýchat.
Strach? Nenechte se vysmát. Nic a nikdy se ani vzdáleně nemohlo rovnat tomu, co právě cítil, nejhorší fobie, nejhlubší panika, ochromující hrůza – to vše byly jen výletní pocity ze zábavního parku.
Harry byl strachem.
V té nejabsolutnější, nejčistší formě, vydestilované a zbavené veškerých směšných příměsí.
Protože nic necítil. Žádné pachy, žádný kontakt, ani vlastní tělo.
Obelhala mě. Přiměla mne uvěřit, že je to možné. Proč? Abych pochopil, že cesta zpět neexistuje, v žádném z vesmírů, z žádné z realit? Měla mě zabít.
Udělám to sám.
Hneeeed!
„Harry? Harry?!“
Hlas.
Hluboký. Nenapodobitelný. Jedinečný. Ten jediný.
Svatý.
Prudké zvednutí řas, Severusova tvář se nad ním skláněla, v černých očích špatně skryté známky paniky, pleť nadpozemsky bledá.
 
Se-ve-rus.
 
„Co se stalo? Máš bolesti?! Měl jsem dojem, že jsem zachytil závan podivné magie… Harry?“
Severus zmlknul. Sklonil ruku s pátrající hůlkou. Usedl na lůžko. Výraz trochu vážný, trochu zděšený.
„Harry. Proč pláčeš?“
 
Severus.
 
Plakal. Nedalo se to ovládat. Slzy se valily, rozmazávaly obraz, Severusův obraz, ale nemizel, byl tam, stále tam byl; a přitom se Harry smál, zvuk trhaný vzlyky, uvnitř se všechno bortilo a z rozvalin pučelo nové, umírat a rodit se zároveň lidé nedělají často. Asi proto na ten pocit není žádné dostatečně výstižné slovo.
A jen ta vteřina, duhový krystalek, příliš výjimečný, než aby se mohl včlenit do proudu času, se vznesl, vydal na nekonečnou, osiřelou cestu napříč vesmírem.
Protože Severus, živý a skutečný, se nad ním skláněl, pramínky vlasů mu padaly do tváře, přetínaly jeho věčné rýhy, černé oči hluboké a plné starosti a lásky. Severusovy lásky.
 
Severus!
 
„Harry,“ zašeptal. Natáhl k němu dlaň, sklouzl jí po Harryho spánku, Harry to viděl periferním viděním, ale necítil, ne, necítil ji. „Co se stalo? Pověz mi to.“
Harry zhluboka nasál vzduch. Polkl další vzlyk. Zmizíš, když promluvím? Probudím se?
Ne. Ne, když použiju magii; ať už jsi sen nebo ne, uchovám si tě. A já znám magii! Inkantaci nejmocnější ze všech. Ani Merlin by ji neporazil.
Harry otevřel ústa.
„Severusi,“ řekl.
 
„Ano, Harry?“
Nezmizel jsi! Věděl jsem, že to bude fungovat, rozesmál se Harry, další slzy stekly z koutků, slily do potůčků, smáčely krk, zatékaly za zátylek.
Severus odložil hůlku. Věčně ustaraná vráska napříč čelem hlubší než obvykle, vstal. Sehnul se k lůžku, stálo uprostřed místnosti v domku, opatrně nadzvedl Harryho bezvládné tělo, odsunul ho trochu stranou. Ulehl na pelest, vedle něj, přitáhl mladíka k sobě. Sevřel v náručí.
 
Ty požehnané pevné paže, co vždy zaplašily každou bolest – byly to ony. I když je Harry necítil, byly to ony! Protože bolest srůstajícího srdce utichala, mírnila se, odcházela. Byly to ony.
Severusovy dlaně.
 
Přivinul si Harryho k rameni, složil mu hlavu na svou hruď. Harry ucítil tlukot srdce. Severusova srdce.  Mocné, silné. Skálopevný rytmus. Harry se v něm ztratil; jak propadnutí do extatického šálení, na smrt vyhladovělý ten zvuk hltal, plnými hrstmi rval do sebe. Rozum s časem i prostorem zmizel v zapomnění, nevracejte se. Tady o vás nikdo nestojí.
Spočíval na něm a vnímal. Pravidelný dunivý tep, důvěryhodný sliboval, budu znít navěky. Nadzvedání hrudníku, vzdálené šumění dechu; kdybyste se ocitly uprostřed vesmíru, s výhledem na planety, hvězdy, mlhoviny, docela jistě tam uslyšíte přesně tohle. Nic jiného.
„Jsi v bezpečí,“ promluvil Severus tlumeně, „jsi v domku. V bezpečí. Jsem s tebou.“
Krátce vydechl.
„Prosím. Už neplač.“
„Severusi,“ zašeptal Harry.
„Jsem tady.“
„Severusi.“
„Harry. Jsem tady.“
Harry několikrát ztěžka polkl. Zamrkal. A šílenství, na nerv obnažená agónie, se konečně začaly rozplývat, blahodárné vyčerpání tichošlápkově vstupovalo do nitra, hrubými stehy narychlo látovalo cáry duše.
„Ano,“ řekl Harry, hlas mu zaskřípěl. „Jsi tady.“
A rozesmál se nahlas.
 
Kdo ví, jak dlouho tak zůstali. Věčnost by stejně nestačila.
„Mluv, Severusi. Potřebuju tě slyšet, říkej cokoliv. Nepouštěj mě.“
„Nepustím.“ Nejspíš ho sevřel pevněji, tlukot srdce se zdál hlasitější. „Co mám říkat? Že jsi mne právě opět vyděsil k smrti, zmiňovat myslím nemusím. Můj lektvar číslo padesát sedm je nyní již evidentně nenávratně zničený, Lily je na návštěvě u Uršuly, ty se jevíš nesvéprávný stejně jako kdykoliv jindy. A jsi zazděný ve svém sálu vědomí. Povíš mi, co se stalo?“
„Sen,“ zašeptal Harry. „Měl jsem… strašný sen.“
„Chceš si o něm promluvit?“
„Ne!“ vydechl Harry prudce. „Chci… chci tě vidět.“
Severus bez jediného odstínu námitky Harryho položil vedle sebe, sám se přetočil na bok, podepřel si hlavu dlaní.
„Stačí to takhle?“
Harry skousl rty. Stejně tomu nezabránil.
„Jo,“ vzlykl. Trhnul hlavou. Polkl. „Tohle je fajn. Dík.“
A jako kyselina se mu pohledem zažral do tváře, surový nájezdník loupil a plenil sebemenší detaily, zubatým střepem vyřezával do paměti – tahle vráska. Tahle maličká, jemná vráska nad levým obočím. Zapomněl jsem na ni. Jak jsem mohl?!
Ale rty si pamatoval, úzké, bledé, jsou sametově hebké a horké, když líbají, hladově líbají, klenba nosu, výrazná, dokonalá, temné chmýří obočí. Oči plné netušených zázraků, bezedných hlubin, oči, které uměly hovořit výmluvněji než tisíc slov, havraní vlasy, tak jemné, když protékaly mezi prsty, a kůže, ach ano, jeho kůže, alabastrově jemná na dotek. Prsty, Severusovy prsty! Štíhlé, bledé, elegantní, chladivé, precizně schopné nejen v lektvarech, i v rozdávání rozkoše. Té absolutní.
„Severusi,“ hlesl Harry, „jsi nádherný.“
Severus mžiknul.
„To musel být vskutku otřesný sen,“ utrousil suše.
Harry se bezmocně pousmál; v lebce to zastudilo. Ten nejhorší, lásko. Stal se skutečností.
Ale už se zorientoval, Lamie ho vrátila do času po smrti Voldemorta, po záchraně od Harriet, v téhle chvíli se mu vrátila schopnost zraku, sluchu i řeči. Chuť mu obnoví lektvar číslo sedmdesát čtyři. Čich! Ten se vrátil dřív, mnohem dřív, kdy? Proč si nevzpomínám?!
„Severusi, jak voní hořepníčky?“ vyhrknul.
„Ucítíš je, Harry. Brzy. Uzdravím tě. Přísahám.“
Ano. Já vím, Severusi. Uzdravíš mě.
A pak si umřeš.
Harry bojoval s víčky, nechtěl mrkat. Odmítal přijít o jedinou tisícinu vteřiny obrazu před sebou. Vysychající rohovka v sebeobraně vypustila ze slzných žláz vláhu, slévala se do kapek, klouzala po dolních řasách. Severusovy prsty je neochvějně stíraly, jemné. Harry spokojený, pokračoval ve svém souboji, k čertu s kompromisy.
„Miluju tě, Severusi. Budu tě milovat pořád. Vím, že tomu nevěříš, ale je to tak. Ať se stane cokoliv, nikdy tě milovat nepřestanu. Nikdy tě nepřestanu potřebovat.“
Nemáš tušení, jaký je svět bez tebe. Prázdný, studený. Bezcenný. Vůbec si to neumíš představit; co všechno se změní, až tu nebudeš. Nechci ho, Severusi. Ani nedokážu vyjádřit, jak strašně moc ho nechci.
„To nebyl obyčejný sen,“ pronesl Severus zvolna. Zadumaný, upřený pohled. „Proč mi ho nechceš prozradit?“
„Protože…“
Harry se zarazil. Možná? Šlo by…?
Ano.
„Protože ho zničím,“ řekl tvrdě. „Chci tě políbit. Vím, že to neucítím, ale…“
Nestačil domluvit, Severus se k němu natáhl, umlčel ho políbením. Harry to necítil. Vzpomínal, zběsile vzpomínal! Jediné, co se mu vybavilo zřetelně, byl mrtvolný kontakt Severuse z monolitu.
„Jaké té je? Severusi, prosím! Jaké to je? Jak chutnáš, jaký je to pocit? Nevzpomínám si!“
Muž ho sledoval. Kdykoliv jindy by ho dávno odbyl sarkastickou poznámkou. Ne dnes. Stín beztvářného strachu proplouval hlubokými rýhami vrásek a nemizel.
„Pusť mě k sobě a ucítíš ho,“ prohodil zlehka. „A nejen ten. Mnohem víc.“
Tolik to chtěl! Být se Severusem v sálu vědomí, cítit Iskariota, vnímat Severusovu lásku, obejmout ho, líbat, pomilovat, připomenout si vůni modré lásky i tekutou krásu… Tak moc to chtěl.
Jenže nesměl. Věděl, že ho hlídá. Divoce budoval neprodyšnou zeď kolem vzpomínek na budoucnost; ale věděl. I kdyby se mu to podařilo, stále zůstanou jeho součástí. Ta bolest. Samota. A hněv.
Severus by poznal, že je něco špatně.
A ona by Harryho odnesla pryč.
„Promiň,“ pousmál se nervózně, nechtěl mu lhát, nikdy Severusovi nelhal, „třeba později. Nejdřív v sobě potřebuju… uklidit.“
Severus pochopil. Samozřejmě.
„Čili skrýt něco, o čem nemám vědět,“ poznamenal věcně.
„Neptej se,“ zašeptal Harry, „prosím. Dnes je prostě jen obyčejný, všední, dokonalý den. S tebou.“
Černý pohled.
„Respektuji,“ řekl Severus. „Ale stále tu jsem. Pokud bys potřeboval pomoc, stačí říct.“
Ano. Jsi. Pořád tomu nevěřím; ale jsi.
Vážně tady jsi.
„Já vím,“ zachraptěl Harry. „Zvládnu to.“
Zvládnu. Přísahám, Severusi! Zničím to, zničím všechny vzpomínky, všechno, co se má stát. Zůstanu s tebou, tady a teď, napořád!
A mrazivý hádek se proplazil tělem, jedovatě uštkl; vážně napořád?
Kolik času nám vlastně zbývá?
„Co je za den, Severusi?“ zeptal se a ne, nemohl to skrýt, špičky žiletek čouhaly z každičkého písmenka.
„Druhého července.“
Jedno sto čtyřicet pět dní do tvé smrti.
Téměř pět měsíců. S tebou. Ve tvém náručí. Během kterých znovu ucítím tvé doteky i chuť a vůni, vůni hořepníčků. Pět blažených rajských měsíců.
Ale budou stát za dvacátý čtvrtý listopad? A to všechno, co přijde pak? Znovu?!
Když tě nesmím varovat – mohl bych tu zůstat a toho dne jít s tebou? Ať by to dopadlo jakkoliv. Mohl bych?!
„Můžeš mě držet? Tak, abych tě viděl.“
Severus prostě vzal jednu Harryho ruku, přiložil si ji na hrudník, zakryl svou. Dokonalé řešení; nakonec jako všechno, co kdy Severus udělal. Severusovo srdce dunělo v Harryho dlani, ještě stále plné života.
Vezmou ti ho. Všechno vezmou.
Jak je možné, že jsi jim to dovolil? Nerozumím, Severusi. Viděl jsem smrt tolikrát; a pořád jí nerozumím. Možná se pochopit nedá.
Klouzal po něm pohledem, svářelo se v něm štěstí s bolestí. Tohle bylo od Lamie tak zatraceně kruté, vrátit ho k Severusovi ve chvíli, kdy ho nemůže cítit. Chtěl se ho dotýkat. Hladit, laskat, znovu se posvětit každým záhybem bledé kůže, sametem vlasů, utopit v jeho chuti…
„Nebudu se s tebou milovat,“ pronesl Severus varovně; asi ta myšlenka byla příliš hlasitá. „Domluvili jsme se, Harry. Nebudeme se milovat, dokud mě neucítíš. Nepřemluvíš mě.“
Harry k němu vzhlédl, smutně šťastný, blaženě rozbolavělý.
„Nebudu tě přemlouvat,“ pousmál se. „Chtěl jsem být s tebou. A jsem. Všechno je v naprostém pořádku, Severusi.“
Lásko.
…Nevěř mi.
„Pro mě to je také těžké, Harry. Myslíš, že tě nechci?“
„Já vím! Promiň. Promiň, nezlob se.“
Severus si ztěžka povzdechl, hruď se mu nadzvedla, s ní Harryho dlaň, sklouzla po látce košile. Severus ji zachytil a vrátil na místo.
„Já se přeci nezlobím. Neděkuj.“
Harry to spolkl na poslední chvíli. Tak jen naplano otevřel a zavřel ústa. Načež se opět pohroužil do vnímání, žádná budoucnost, žádné myšlenky, mírumilovné bezpečí současné chvilky, načechraně vyplňující pokoj v laskavém světle, nahlíželo oknem dovnitř.
Srdce dál slastně dunělo, stálý tlukot měkce vibroval bříšky Harryho prstů.
„Severusi.“
Chtěl jsem ti toho tolik říct. Vždycky, když jsem si tě v monolitu přivolal, mluvil jsem s tebou hodiny. Dny. Bylo toho tolik, co jsem ti říkal. Proč mě teď vůbec nic nenapadá?
„Ano, Harry?“
„Ne, nic. Já jen… rád říkám tvoje jméno. Promiň.“
Další povzdech.
„A já ho rád poslouchám. Vyslovené tebou. Za to se omlouvat nemusíš. Natož děkovat,“ dodal temně.
Až to u Harryho vyvolalo úsměv, ten opravdový. Zubatý.
 
Tvůj sarkasmus, výhružky… tolik mi chyběly.
Všechno mi chybí.
To prostě nemůžu z mysli vymazat, nezvládnu! Něco tak strašného zničit neumím, už mě to prorostlo úplně, prožralo se do každé šťastné vzpomínky. Nedokážu to vymazat, Severusi.
Což znamená, že tě už nesmím do sálu vědomí nikdy pustit. Celých pět měsíců. Vydržím to? Unesu tvé zklamání?
Pořád půjde o nádherných pět měsíců. Ale už nebudou takové, jaké si pamatuju. Půvabně lehké, bezstarostné. Neposkvrněné.
Zničím to poslední dobré, co jsme spolu zažili? Abych vstoupil do pekla, dvojnásob hrozného, když ho budu čekat celou tu dobu, děsit se tikotu hodin? Víc než kdysi.
Mnohem víc.
 
„Severusi,“ skoro vyjekl; samozřejmě, já hlupák! Jestli tohle může někdo vyřešit, jsi to ty. Ty vždycky všechno víš, vždy najdeš cestu. Nezklameš mě. Nikdy jsi nezklamal. Ty znáš odpověď. „Co kdyby ses musel rozhodnout, o něčem skutečně důležitém, ale žádná možná volba by nebyla dobře? Co bys udělal?“
Severus chvíli jeho úpěnlivý pohled opětoval. Pak složil ruku, kterou se podepíral, přetočil se na záda. Harryho dlaň na svých prsou udržel. Upřel oči do nicoty někam u stropu.
„Podivné otázky v ještě podivnějších hádankách jsou Albusova specialita. Ve tvém podání mne straší dvojnásob,“ vyslovil. „Pusť mě k sobě, Harry. Nemůžu ti pomoct, když nevím, co po mně vlastně žádáš.“
„Severusi, prosím! Pomůžeš mi, když odpovíš. Protože ty to víš. Vím, že znáš řešení!“
Zachraň nás.
Kdo jiný, když ne ty?
Severusova víčka zvolna klesla.
„Pokud žádná volba není dobře,“ promluvil pomalu, těžce, „vybral bych tu, která skýtá aspoň nepatrný příslib naděje.“
 
Takže tě mám varovat.
Vzdát se téhle chvíle. Pěti měsíců tvé lásky. Tebe.
…Dobře.
 
„Děkuju,“ řekl Harry upřímně. Kdoví, odkud se v něm brala ta síla a klid; asi z toho neměnného rytmu v jeho dlani. „Mohl bys prosím pro mě ještě něco udělat?“
Severus k němu přetočil tvář, černé oči hluboké, smutné, vážné. A moudré. Tou moudrostí, co pochází z bolesti a utrpení, hlubokých ztrát, staleté samoty.
„Cokoliv, Harry.“
„Usměj se. Teď. Hned. Pro mě, Severusi. Prosím!“
Muž vydechl. A natáhl po něm paži, přivinul Harryho těsně k sobě, schoval v náručí, zabořil tvář do jeho rozcuchaných vlasů.
„Ať už tě trápí cokoliv, nejsi sám, Harry. Copak to nevíš?“
 
Tentokrát jsem, Severusi. Hůř než to.
Jsem sám bez tebe.
Ale já najdu cestu. V pekle, ráji nebo na zemi; budeme spolu.
 
„Severusi?!“ vzpomněl si náhle zděšeně. „Jaké mám oči?!“
Severus se odtáhl. Pohlédl na něj.
„Otevřené?“ nabídl nejistě.
Takže zelené; Harry se rozesmál, škytavě, nádherně, šťastně.
„Prima,“ zazubil se, „a co bys říkal tomu, kdybych si začal něco s Dracem?“
„Oh,“ prohnul Severus obočí. „V tom mám poměrně jasno, udělal bych hned věci. Za prvé, jakmile dokončíme tento náš povznášející rozhovor, půjdu prozkoumat, co jsem tak tragicky zkazil s lektvarem číslo padesát šest. Za druhé, Draco. Je mi velmi blízký, tudíž bude poměrně nesympatické zlámat mu vaz. Ale vyrovnám se s tím, Harry. Věř mi.“
Harry se smál. Blaženým zoufalstvím. Šílenství už napínalo plachty.
„Miluju tě. Přísahám, Severusi – miluju tě navěky. A při všem, co je mi svaté, přísahám, že nenávidím brusinkový džus!“
Jantarový záblesk.

zustanes.jpg

„Myslela jsem, že vydržíš déle,“ pronesla Lamie zvolna, přemýšlivě, sledovala ho upřeně. „Byla jsem si tak jistá.“
Harry klečel v hlubokém předklonu na kuchyňském linu potaženém mechem. Dracova kuchyň, velké květy slunečnic stáčely své těžké hlavy k rohu okna, kam se pomalu přesouval kotouč slunce pozdního odpoledne.
„Nic jsi nezměnil. Tvé minulé já, jehož tělo jsi obsadil, zatímco vědomí spalo, ještě ten samý den Severuse přesvědčilo, že brusinkový džus zbožňuje a netuší, o čem je řeč. Pustilo Severuse do sálu vědomí, on tam skutečně nic nenašel. Protože neměl co najít. Přisoudil událost působení lektvaru. Takže když v onen listopadový den vstoupil do krbu, na nic si nevzpomněl. Rozhlédni se,“ pokynula dlaní, „tvůj svět je stále stejný. Jsi u Běláska, Severus je mrtvý. Bylo to zbytečné. Vůbec nic jsi nezměnil.“
Cítil to.
Samozřejmě, že to cítil.
Tu hnisající prázdnotu, ovíjela se kolem jedné malé rotující bezvýznamné planetky kdesi ve všehomíru. Okem bys ji nenašel, pohledem se nevrátil. Proč bys měl.
Harry se napřímil. Oči zavřené, mírně se zaklonil, rozpažil, jen zlehka.
Nebyly to plátky leknínu, co se kolem něj rozvinulo. Dehtově matné úponky z něj vyrašily jak klubko zmijí, tisícihlavá saň, kterou právě oslepili. Šlahouny udeřily do stolku, při nárazu o zeď se rozlétl na úlomky, rozervaly travnatý ubrus, do nitek, do stébel ho roztrhaly. Oškubaly lístky slunečnic, rozmázly je po podlaze, vylámaly dvířka skříněk, zásuvek, ledničky, spíže, rozdrtily na třísky. Šálky, talířky, porcelánové misky, létaly vzduchem, narážely do sebe a do zdí, v bělavém gejzíru prachu klesaly ve střepech na zem.
Bylo to lepší než slova. Dokonce lepší než křik.
Prostě jen ničit; vnímat každý z útoků, každičký rozmach i úder, cítit němý nářek svých obětí, zmačkaných a zahozených. Bylo to dobré. Bylo to v souladu.
A konečně i ten nepatrný kousek světa kolem byl přesně takový, jaký být měl.
Zmařený, zničený, rozbitý.
Zbytečný.
„Tolik jsi to chtěl. A já ti to dala, skutečné, fyzické. Vzdal ses toho v jediné vteřině. Pro myšlenku. Pro pocit.“ Potřásla hlavou, dýmovité vlasy se vláčně rozevlály. „Jsem stále na začátku. Ničemu nerozumím.“
„Popravdě?“ pronesl Harry chraptivě, víčka sklopená. „Právě nyní to taky nechápu.“
Zvedl řasy, pohlédl na ni. Prohnul tvář v úsměvu. Vyprahlém, až se v koutcích rtů drolil.
„Děkuju,“ řekl vážně. „A teď bych opravdu ocenil, kdybyste táhla k čertu.“
 
„Pojďte dál,“ pokynul Draco s bezvýraznou zdvořilostí, potlačil povzdech, Harry nebude rád.
Nebo bude? Možná by mohl být.
„Děkuji. Cením si toho, skutečně,“ kývl Remus Lupin. Přemlouval Draca celý den, od okamžiku, kdy Harry opustil bradavické pozemky. Musel ho vidět, musel vědět.
Prostě musel.
Překročil práh domovních dveří, následoval ho chodbičkou. A zůstal stát po jeho boku na kraji kuchyně. Asi kuchyně.
Podlaha nebyla vidět, pokrytá vrstvou rozlámaného dřeva, cárů ubrusu, záclonek, střepy rozbitého nádobí, rozteklé cínové louže příborů.
Draco nehnul brvou.
„Nabídl bych vám čaj, ale obávám se, že nám došlo čisté nádobí,“ sdělil. Vstoupil, hnědavá kupička pod podrážkou zaskřípěla. „A káva bohužel už není. Ani cukr. Mléko. Jablečný mošt.“ Koutkem oka zaregistroval kovový kohoutek nad dírou, kde obvykle stával dřez, zkroucený mířil vzhůru. Ale možná fungoval. „Nedáte si trochu vody?“ ohlédl se po Lupinovi. „Do dlaní.“
„Myslím, že ne,“ hlesl Remus, „děkuji.“
Uprostřed toho zmaru seděl Harry. Opřený zády o velký kus dřeva, který nejspíš býval kredencí. Vypadal stejně jako kdysi. Se zavřenýma očima, lehce zakloněnou hlavou; jen ztratil bronzový nádech kůže, jaksi zmatověl a zešedl. Kruhy pod očima, hluboké, černé. Ty skrýval za brýlemi s tmavými skly, o kterých všichni tolik mluví. Že ano, Merline?! Prosím.
„Harry?“ vyslovil opatrně, nejistě vykročil, střepy a úlomky se pod jeho vahou drtily s ohlušujícím rámusem. „To jsem já, Remus.“
Nic. Nepohnul se. Řasy se nezachvěly.
Jen krční tepna, zrychleně pulsující zrazovala, že je stále živý.
Aspoň z lékařského hlediska.
Remus se zastavil.
„Dnes jsi byl v Bradavicích. A byl jsi u svatého Munga. Vím, že jsi to byl ty. Zachránil jsi mě. Nás všechny. Já to vím, Harry. Chci ti pomoct, jestli je cokoliv, naprosto cokoliv, co můžu udělat…“
Harry zvedl víčka.
A přes zorničky, jak nejjemnější francouzská krajka, ležela pavučinka utkaná z teninkých šarlatových vlákének. Tmavě rudých jako velká, šťavnatá, právě rozmáčknutá brusinka.
Zažraly se Remusovi do mozku, chytily ho do sítí, palčivých, vroucích; Remus chvatně strhnul pohled, odvrátil hlavu, tep vystřelil k horizontu.
„Harry tady není,“ vyslovila ta cizí rudooká věc. „Navíc, ty právě odcházíš.“
 
Šel. Šel tak rychle, až zakopával o kusy nábytku; měli pravdu, měli pravdu… Dobrý Merline.
Už nikdy se s ním nesmím setkat.
Remus chvátal, přemístil se ještě v předsíni, musel za Siriusem. Musel mu říct, že i kdyby se země propadla, i kdyby to byla otázka života a smrti, i kdyby už ležel na smrtelné posteli – nikdy se nesmí s Harrym potkat.
Nikdy.
 
Draco se nepohnul.
„Já jsem také na odchodu?“ zeptal se prostě.
Harryho paže po něm vystřelila do prostoru. Jako varovný úder do gongu ze strážné věže na kraji vesnice, už jedou, utíkejte.
Draco pocítil… něco velkého. Skoro se to nevešlo do hrudníku.
Došel k Harrymu, přidřepl. A než se nadál, Harry ho chytil, přitáhl k sobě, křečovitě objal kolem krku, v pěstích sevřel bílorudou látku diakonského hábitu. Zabořil se mu tváří k odhalené kůži na hrdle.
„Draco,“ procedil mezi zuby, „byl jsem se Severusem. Teď. Právě teď. Opravdu s ním. Byl živý.“
Draco silou vůle zpřelámal zkamenělá svalová vlákna. Dlaní odsunul hromádku ostrých trosek, poklekl na zem. Vzal Harryho do náruče; neohrabaně. Trochu hrubě. Přiměl se ovinout mu paže kolem těla. Zhruba se stejnou vřelostí, s jakou sevřeme neohoblovaný trám plný trčících třísek, po kterém máme nazí vyšplhat asi jenom do oblak.
Aspoň si to tak v sobě pojmenoval. Protože Harryho nečekaná, důvěrná blízkost nebyla nepříjemná.
„A…“ odkašlal si, zkusil to znovu, „a co říkal?“
Harry se rozesmál. S bláznivým vírem lehké nepříčetnosti.
„Že ti zláme vaz, jestli si se mnou něco začneš.“
Draco rázně kývl.
„Pak to byl Severus.“
 
Po nějakém čase Harry uvolnil smrtící sevření. Ale nepustil ho. Trochu posunul, poupravil polohu, přizpůsobil ruce, nohy – a Draco náhle seděl na jeho původním místě, opřený o kus dřeva, Harry mu ležel schoulený po boku, hlavu položenou v Dracově klíně. V obou dlaních svíral jednu jeho dlaň, tiskl si ji k srdci. Hleděl do stropu, v očích západ slunce a zelené vrcholky Tary.
„Bylo to neskutečné,“ zašeptal. „A přitom opravdové. Nádherné. Šílené. Měl jsem hlavu úplně prázdnou, nezmohl jsem se snad na jedinou kloudnou větu; teď mě napadá milión věcí, co jsem mu chtěl říct! Díval jsem se na něj. Slyšel ho. Cítil jeho tep. Vrátil jsem se v čase, Draco. Nebyl to sen.“
Nemožnost cestování v čase zaujímala vysokou příčku na stupnici faktů. Jenže na té poslední, úplně nejvyšší, byla nemožnost Severusovy smrti.
Absurdně nereálný, čistě emocionální fakt.
Když k tomu došlo, žebříček hodnot se zhroutil, příčky popraskaly.
Takže cestování časem?
Jo. Proč ne.
„Věřím ti,“ řekl Draco.
Současně s tím nevěřícně zíral na svou druhou ruku. Ležela v Harryho vlasech.
„Měl jsem zelené oči.“
„To je zajímavé,“ poznamenal Draco přemítavě.
„Ale bylo to v době, kdy jsem se ještě nemohl hýbat, ani cítit, v domku, víš, pět měsíců před jeho smrtí. Nebyl jsem schopný ho ani obejmout,“ Harry se krátce odmlčel. „Je to divný. Nevadilo mi to, vlastně mi to vůbec nevadilo. Stačilo se na něj dívat.“
„Zřejmě proto, že ho miluješ?“ nabídl Draco.
Ne – miloval.
Miluješ; stále, nyní, teď. Dva roky po jeho smrti. Navždy.
„Jo,“ přitakal Harry. Zelená v očích se rozrostla, tráva divoce bujela, prorůstala červánky. „To by mohlo být ono.“
Stočil pohled k Dracově skloněné tváři, sivým zorničkám.
„Mohl jsem tam zůstat. Chtěl jsem. Ale nedokázal jsem to,“ řekl. „Zkusil jsem ho varovat.“
„Což tě vrátilo zpět,“ usoudil Draco zadumaně, zpracovával informace, třídil fakta, emoce, všechno neslo své jedinečné údaje k analýze, oboje stejně důležité.
„Neuspěl jsi,“ zkonstatoval jednoduše.
„Ne,“ přisvědčil Harry. „Chtěl jsem tam zůstat. Ale nemohl jsem odolat, prostě jsem… nemohl jsem to nezkusit. A selhal jsem.“
Draco mírně pokrčil rameny.
„Žádný lektvar se neuvaří zdárně napoprvé. Zachoval bych se stejně. Možná o něco později. Ale udělal bych totéž.“
Harry na něj hleděl. S takovou vděčností, až zubatě škrábala o hladké stěny kostí.
„Děkuju,“ zašeptal. „Bratříčku.“
Dracovi to konečně škublo tváří.
„Ah. Omluv mne, ale coby jedináček jsem v tomto směru drtivě nezkušený; tohle tedy sourozenci provozují? Lezou si navzájem do hlavy, dohání se k nesvéprávnosti, užívají si na ně letící Avadu, válí se po sobě a spí v jedné posteli?“
„Jo, tak nějak,“ zazubil se Harry. Z Dracovy blízkosti čišel chlad podzemních laboratoří, vůně bylinek, bublajících kotlíků, starých pergamenů; byl to dobrý chlad. Konejšil. Uklidňoval.
Měl smysl.
„Tu a tam se k tomu počítají i příjemné věci. Třeba jako demolice kuchyně,“ zamumlal obezřetně.
„Já tě o to nepožádal?“ mrknul Draco užasle. „Plánoval jsem tu vymalovat.“
Drobný úsměv.
„Omlouvám se,“ řekl Harry upřímně, „a děkuju, že se nezlobíš.“
„Nevidím důvod. Potřebovala přestavět. Přišlo mi to tu takové… ponuré.“
Neslyšný pohyb, ve vyvrácených dveřích se objevila Lenka.
Teď ne, vyslal k ní Draco chvatný pohled, promiň, lásko – ale teď ne.
Věnovala mu úsměv, chutnal po chrpách. Zmizela.
Draco se vrátil k Harrymu, nepatrným pohybem prstů v rozcuchaných vlasech si udržoval jeho pozornost.
„A kromě toho, zažil jsi dnes něco zajímavého?“ prohodil.
„Vlastně ano. Byl jsem v Bradavicích,“ zašátral Harry po kapsách, „něco jsem ti přinesl.“
Vylovil zmuchlanou obálku od Albuse s klíčem. Stála na ní dvě slova.
Děkuji, Draco.
__________________________________________________________________________
 
Budu doufat, že se kapitolka líbila, třebaže pocity budou jistě rozporuplné... :-)
V příští kapitolce Harryho navštívíme ministra, opět se setkáme s Jonesem, zaběhneme na skok do minulosti; a zjistíme, že ani Lamie neví vše ;-)
 
Následující pátek vás čeká před Štědrým večerem Severus; nejkratší ze všech kapitol :-) Prostě to tak vyšlo, ale myslím, že tak jako tak budete mít času ještě méně než kdykoliv jindy, takže to nevadí :-) Společně s ním si vyjdeme s Tomem na soukromou noční procházku s nečekaným překvapením ;-)
 
Dovolím si upozornit na společnou akci s Lowris - mrkněte se prosím do záložky v menu "Zelené pro Severuse". Každý z vás je velmi, velmi vítán!
 
Prozatím děkuji za vás, vaši vlídnou společnost, užijte si příjemný "poslední" víkend, ať stihnete vše, co potřebujete :-)
Merlin s vámi

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Wow...

(Alice, 23. 12. 2016 23:32)

Ahojky, Issabello :-)
Děkuji. A omlouvám se za ten chaos :-D
Děkuji, že Salazar potěšil <3 Ještě se s ním setkáme :-)
Nějak si neumím představit, že by Albus nemíchal s kartami, živý, mrtvý, on si vždy najde cestu :-D Ne, slib nebyl nezrušitelný, Sibylla to přežila; možná zatím? :-D Žertuju. (možná :-D)
Díky <3 Ano, návrat do minulosti Harrymu pomohl, něco mu dal - něco zase vzal, jak to bývá, opravdu vzácné věci nelze získat zdarma (ačkoliv možná někdo to tak má :-) )
Na tvou otázku k Lamii se dozvíš odpověď hned v následující kapitole Severuse ;-) A důvod, proč je Iantem, tu byl (částečně) vysloven; snaží se pochopit lidi, jejich motivy a něco, co už nezná - emoce :-) Samozřejmě proč si při tom neužít trochu zábavy? :-D
Děkuji, že sis ten chvilkový dotek mohla vychutnat <3 Ač, stejně jako Harry, jsi ho "zaplatila" pocitem smutku.
Remus. Máš pravdu, "nikdy" je obrovské slovo. A přesně tak ho Remus myslel. Se všemi následky.
Děkuji za Draca <3 Nevadí, že to neumíš nějak popsat :-) Jsem vděčná a je báječné, je je (Draca a Harryho) můžeš cítit <3
Ano, miluju je, všechny a opravdu :-) Moc děkuji, že i ty <3
Krásný zítřejší Štědrý den, Issabello! <3

Ach Harry

(Mak, 17. 12. 2016 23:51)

Mila Alice, zdravim a dekuji. Za krasnou a naplnenoz kapitolu. Uz nejakou dobu mi vrta v hlave takova vsetecna otazka... neumim se ale zeptat taktne, tak to zkusim alespon takto impertinentne. Co sis asi zazila? Co si musi prozit clovek, ktery pise tak prociteny pribeh o vztahu tak pevnem a tak fatalnim? Ja vlastne ani necekam odpoved, jen vez, ze tvuj pribeh je skutecne pusobovy v tom nejsyrovejsim smyslu. Pokusila jsem se predstavit si, ze by se i mi postestilo jako Harrymu...rozhodne bych to nezvladla s takovym sebeovladanim...
omlouvam se. Priste muj komentar bude vice "k veci", vice k pribehu. Bylo to krasne. Dekuji

Re: Ach Harry

(Alice, 23. 12. 2016 23:15)

Ahojky, Mak :-)
Já děkuji, jsem moc ráda, že se kapitolka "líbila", snad se to dá tak nazvat :-)
Hm, je dobře, že na svou otázku odpověď nečekáš :-) (a ne, nebyla impertinentní). Jeden z mých dávných šéfů říkal "Všichni si neseme nějaké to válečné zranění". S tím souhlasím :-)
Upřímně, Mak? Nemůžeš vědět; pokud by ses někdy v podobné (reálné) situaci ocitla (a velmi, velmi doufám, že neocitneš), nejspíš bys byla překvapená, kolik síly v sobě najdeš :-)
Není proč se omlouvat. Děkuji ti <3

Re: Re: .....

(samba, 17. 12. 2016 22:27)

Milá Alice, opět jsem si musela dát odstup mezi přečtením a komentářem. Ono to bylo i z důvodu nejen ztráty mozku, ale i únavy, zas jsem si nedala říct a četla kdy neměla :) v jedenáct večer a vstávat za 5 hodin. Mé první dojmy jsou hlavně o bolesti a žalu, a ten danajský dar, návrat do doby štěstí to bylo pro mě těžké čtení. Naprosto dokonale, jsi mi vyrazila dech Lamia alias Jones, zbožňuji tvou představivost a moc se mi ta představa líbí. Já vím, že jsi nás varovala a víme to všichni a taky nepotřebuji opětovné ujištění, že konec bude dobrý a možná, že se trochu zlobíš, na některé, kteří to hůř prožívají, ale je to fakt pro citlivé a představivostí postižené jedince velká nálož pocitů. Já sama jsem si včera skvěle vyčistila slzné kanálky, skoro by se dalo říct, že jsem se odlíčila :) Setkání s Annou bylo takové čisté, ona to zná velkou bolest ze ztráty a Filch, tak tady jsem prvně měla možnost, udělat si jiný obrázek. Podivná samička :) je vidět, že i pro prastarou je naše Láskolenka krapet zjevení. Opět a nejspíš ještě několikrát napíšu, zbožňuji Draca, úžasného zmijozela, bratříčka, přítele. Děkuji

Re: Re: Re: .....

(Alice, 23. 12. 2016 23:08)

Ahojky, sambo :-)
Netřeba vysvětlovat, tomu rozumím; šílený předvánoční shon, do toho práce, povinnosti a ona otravná potřeba spánku :-D
Ale zároveň je mi jasné, že komentovat Stopy není snadné. Myslím to zcela vážně a upřímně. Ti, které kapitolka něčím oslovila, ji potřebují vstřebat, promyslet, strávit pocity. Tohle není Klíč, kde se dalo komentovat "za pochodu" :-)
Návrat ke svému ztracenému. Ono záleží hodně na duševním stavu čtenáře; pro někoho je to danajský dar o utrpení, pro jiného, který už došel stavu jakého smíření, je zázrakem, který zahřeje a dá sílu. Tím byl pro mne při jeho psaní - třebaže Harry to tak samozřejmě nevnímal, nemohl. Zřejmě ani většina z vás, proto jsem byla velmi nejistá, jak kapitolku uvést, zda dobrou či hroznou :-)
Jsi hodná, ale nezlobím se; na weras ani nikoho jiného. Pro vás je to jeden takový ohlas, pro mne jeden z mnoha, které mi od začátku přichází soukromě. Je jich opravdu hodně, od laskavých jako od weras, až po takové, kde mě posílají "s mými predátory jít se nažrat jinam" :-D (to byla fakt perla! Navíc od člověka, od kterého bych to nikdy nečekala :-D) Ale nejhorší jsou takové, kdy vysvětlují, že nemohou číst, jelikož v nich opět probouzím starou bolest - a toho jsem se tolik snažila vyvarovat :-( Ty mě bolí, to jsem nechtěla. Ale každého z nich bez rozdílu chápu. Nu, někdy jsem z toho všeho chápání a porozumění drobet unavená ;-) Ale nezlobím se, to ne. Opravdu tomu rozumím.
Jsem moc ráda, že Jones překvapil ;-) A s překvápky nekončíme ;-)
Děkuji za Annu, ještě se objeví :-) A mnohokrát děkuji za tvůj nový pohled na Filche <3
A pochopitelně, děkuji moc za Draca bratra a jeho podivnou samičku :-D
Díky, sambo <3

Inu..

(Veronika, 17. 12. 2016 9:59)

Co jen říct. Opět jsi nám ukázala, kolik toho slovy dokážeš vyjádřit. Takže vlastně všechno.
Tato kapitola byla neskutečně dojemná a bolavá a prozradím ti, že jsi to umocnila písničkou Hurts like hell. A to z jednoho prostého důvodu. Už od čtvrtka prožívám neskutečnou bolest ze smrti mé oblíbené postavy v jednom skvělém seriálu. Když jsem brouzdala po Youtube, narazila jsem na video na rozloučenou právě s touto postavou a někdo se rozhodl k němu přidat právě Hurts like hell. Takže bolest z této kapitoly prožívám dvakrát.
Jsem vděčná, že ses před třemi lety rozhodla přivést naše milované znovu k životu (i když o tom životě by se dalo polemizovat, že). Nemůžu se dočkat Severusovy kapitoly <3

Re: Inu..

(Alice, 23. 12. 2016 22:48)

Ahojky, Veroniko :-)
S volbou písničky mě to mrzí :-( Rozumím tvým pocitům, některé postavy do nás prostě vrostou a milujeme je víc, než se zdá možné. Tohle má správně stvořený příběh s divákem / čtenářem udělat. Jenže ty následky, když se rozhodnou "tu naši" postavu odstranit! Závěrečný díl poslední série Dextera jsem rozdýchávala asi půl roku. A seriál Profilage?! Ten mě v třetí sérii skoro zabil. Takže opravdu a upřímně rozumím, jak se cítíš a moc nerada jsem ti to připomněla :-( Promiň.
Budu doufat, že vánoční svátky s láskou v realitě tvůj smutek zahojí <3
Děkuji, Veroniko :-)

...

(Nancy, 17. 12. 2016 0:22)

Fascinuje mě, jak dokážeš skloubit vtipné pasáže s pasážemi nervydrásajícím. Jak věrohodně dokážeš popsat - vlastně úplně cokoliv, takže i já, se svou prabídnou představivostí, mám v mysli barevné a ostré obrazy toho, co se odehrává. Jak ve mně každé slovo dokáže probudit různé pocity. Je to úžasné.

Vím, že se najde skulinka. Možná titerná, teninká, ale najde. A ani netvrdím, že ji najde sám Harry... Ale prostě jí proklouzneme. Takže nechápu, nač ostatní potřebují opakované utvrzování, když mně stačí ten jeden příslib z úvodu a nepochybuji o tom.

Do té doby je to pro mě prostě trnitá cesta, no, spíš horská dráha, abych to uvedla na pravou míru, ale jízdu po ní si tedy užívám náramně i se všemi těmi hrůzami a bolístkami. Je ohromné moci nahlédnout do nitra někoho tak moc rozbitého. To se nestává každý den, je to zničující a zároveň energii dodávající, když zvládl Harry něco takového, pak člověku přijdou jeho maličkosti směšné, a to je právě ten posilňující prvek, víš? Já být on, asi to nezvládnu...

Je to takové světýlko na konci každotýdenního tunelu. Po přečtení první části bylo pořadí toho, jak budu jednotlivé části milovat, trak nějak jasné (nejlepší Tom, pak Severus, pak Harry), a ty rozdíly byly veliké. Po přečtení poslední části a této se potvrdilo, že rozdíly se vyrovnaly a všechny tři linie jsou pro mě oblíbeností vyrovnané. To je skvělé, protože pro mě čekání nepředstavuje takové muka.

Děkuji to, Alice! Těším se na vánoční nadílku (a tou skutečně myslím tu plánovanou) a následně na poslední část před koncem roku.

Re: ...

(Alice, 23. 12. 2016 22:40)

Ahojky, Nancy :-)
Pokud se mi to vážně daří nějak nenásilně skloubit, jsem moc ráda, děkuji :-) A silně pochybuji, že by právě představivost byla prachbídná ;-) Děkuji za tvé pocity <3
Samo objevení možnosti, že časem cestovat jde, je skulina jako ďas, no ne? :-D Ale děkuji za tvou důvěru :-)
Horská draha... njn, zjevně to je můj styl, slýchala jsem podobné přirovnáníi u Klíče. Možná v tom má trochu vliv ono postupné zveřejňování, kdy se podvědomě snažím nadělit ode všeho trochu při každé kapitolce, netuším :-)
Jako posilňující prvek to zcela chápu :-) Takhle pro mě mnoho let fungoval Frodo a jeho cesta do Mordoru ;-)
Atmosféra všech tří linií se bude měnit po celou dobu, zpočátku byly všechny jenom temné, teď "zjemňujeme" (raději uvozovky :-D), snad v každé jiným způsobem, ať se neopakuji, ačkoliv tomu se zřejmě neubráním... co jsem to.. aha :-D Původně jsem chtěla říct, že ti především děkuji, že i přes ony rozdíly jsi dala šanci všem třem a zaujaly tě <3 Uvidíme, zda názor časem nezměníš :-D Můj kamarád "pisálek" má takové pěkné přirovnání - "jako jízda na řetízkáči bez obsluhy" :-) Nebo ta horská dráha; a místy ruské kolo, kdy se zasekneme hlavou dolů :-D Asi tak... ;-)
Já děkuji tobě, Nancy <3 Krásné Vánoce!

====

(weras, 16. 12. 2016 13:02)

Já nevím,jak vyjádřit moje pocity. Toto se mi ještě nestalo. Tvrdila jsem,že to vydržím,že budu číst,ale nemůžu. Začala jsem číst kapitolu(už ani nevím kterou) a musela jsem odejít. Nedokázala bych normálně fungovat.Pořád jsem o tom musela přemýšlet.Přijde mi,že všechny kapitoly jsou jedna velká bolest. Na to prostě nemám. Takže počkám,až bude dobře(a já doufám že bude) a potom se ke čtení vrátím. Řeklas přece,že ty dva nemůžeš rozdělit. A necháš Severuse umřít hned v první kapitole. Takže dokud nebudu mít jistotu,že je Severus zpět,nedokážu číst. Myslím,že toto je pro tebe tak trochu poklona. Píšeš neskutečně.Jsem už dost stará na to,abych to zvládla a vidíš,nezvládám. Při čtení jsem tak vtažená do děje,že nemůžu dýchat,brečím(v podstatě pořád) a je mi těžko. Když bude dobře,už mi to tak vadit nebude. Takže si prostě počkám do příštího roku a vrátím se!(doufám!)Teď ti přeji krásné Vánoční svátky a hodně síly do Nového roku!!!!!!

Re: ====

(Alice, 16. 12. 2016 22:16)

Ahojky, weras :-)
To je v pořádku, takových reakcí mi přišlo opravdu hodně :-) Jistotu jsem vám dala tím, že jsem spoilerovala sama sebe ještě v úvodu, víc udělat nemůžu :-)
Děkuji za přání, i tobě krásný konec roku a v tom příštím jen to dobré. A že odejdu a vrátím se sem, až to někde lépe dopíše za mě, zvažuji intenzivně též :-D
Měj se krásně, weras :-)

....

(Abigail.snape, 16. 12. 2016 12:16)

Dobrotivý Merline....
Smála jsem se a brečela zároveň. Úžasná kapitola. Úžasný příběh.
Ach Severusi....
<3

Re: ....

(Alice, 16. 12. 2016 22:12)

Ahojky, Abigail :-)
Mnohokrát děkuji, jsem ráda, že se ti kapitolka líbila, probudila slzičky, ale i smích <3
Děkuji <3

Děkuji <3

(Vlasta , 16. 12. 2016 10:04)

Ahojky Alice, už jsi vylezla z koutu? ;-)
Děkuji že jsi nám na chviličku vrátila Severuse, z masa a kostí, pokud se to tak dá říct, přiznávám, že jsi mě neuvěřitelně potěšila když se Lamia rozhodla vzit Harryho zpět v čase a vrátit mu ho, a pak zrada, měla jsem tušit že to nebude jenom tak :-) chápu že se Lamia snaží pochopit Harryho za každou cenu a pořád se ji to nedaří?
Ta Filchova bolest z nepřijetí, Harryho pochopení, je to kouzelné. A hurá :-D "náš" Ianto je takové roztomilé 2v1 :-D (trochu jako kinder vajíčko :-D) pokaždé tak nějak překvapí :-P (odpusť, tomu přirovnání jsem prostě nemohla odolat) i když nečekám ze na něm bude v budoucnu cokoli roztomilého, pokud se Lamia rozhodne stále hrát svoji/jeho roli... Její přezdívka pro Draca je krásně výstižná, jako obvykle <3
Opět Dracovo němé přijetí, bez námitek a zbytečných slov. No jo, co na tom ze nám někdo zničil kuchyň, že ano ;-) Lenka dokáže i tím málem říct tolik. Těším se až se dozvíme význam klíče který Draco dostal :-)

Re: Děkuji <3

(Alice, 16. 12. 2016 22:10)

Ahojky, Vlasti :-)
Děkuji ti, jsem ráda, že se první návrat líbil :-) Lamie poslechla radu, dala Harrymu něco, co nikdo jiný nemohl :-)
A děkuji za Filche <3 Sama jsem ho v Klíči zařadila do obvyklého obrazu nechutné postavy, ještě mu "přišila" tu věc s Dolohovem, zkusila to trochu zachránit, že ani coby moták Bradavice v den boje neopustil. Ale až zde jsem mohla říct, co si skutečně myslím.
Ianto, překvapení z kinder vajíčka :-D Moc pěkné! Bude Harryho od téhle chvíle provázet a má ještě mnoho překvapení (takže možná by byla vhodnější ruská matrjoška? :-D)
Díky i za Draca a Lenku :-) A tvou věrnou přízeň.
Krásný víkend, Vlasti <3