4. kapitola Tom - O dnech hrobů a květech vlčích máků
Ludovico Einaudi - Experience (OST Mommy)
„To nemyslíš vážně. Ty skutečně spíš?!“
Fay zvedne víčka, vytržená ze spánku. Vzápětí to s ní úlekem trochu škubne, Ohnivá se nad ní sklání, že se jí téměř dotýká špičkou nosu, mezi prameny hustých černých vlasů rozverně prokvétají oranžovo rudé plamínky, tváře žhnou vzrušením a zorničky tmavých očí planou, jako by v nich rozdmýchala řeřavé uhlíky.
„Všechno je tady naprosto úžasný, vstávej! Vodu na tebe… jak můžeš spát?!“
„Byla jsem unavená?“ nabídne Fay nesměle.
„Už nejsi,“ ujistí ji Ohnivá pochmurně.
„Ani trochu. Vůbec. Naprosto ne.“
Vlastně je to pravda. Zjistí totiž, že leží v ohromné posteli s milionem nadýchaných polštářů, přikrývka v hedvábném povlečení skvostně hřeje, matrace pod ní měkoučká jak vodní hladina. Za ohromným oknem po levici se noc teprve zvolna ukládá k odpočinku, domky i stromy venku ještě tvrdě spí pod pláštěm příjemně modravého světla pouličních lamp. Dokáže osvětlit i vnitřek místnosti, mezi huňatými koberečky prosvítá podlaha z prken, nábytek kolem stěn je jak ze starého hradu, dřevěný, zdobený rytinami, většinou propletenými hady. Ne. Samí hadi. Fay to pobaví.
„Tak vstaneš?“ zavrčí Ohnivá nevrle.
„Nepamatuji si, jak jsem se sem dostala,“ pohlédne na ni Fay. Odhodí pokrývku, posadí se. A uvědomí si, že má na sobě bělostnou krajkovou noční košilku, krásnou tak, že by klidně mohla být plesovými šaty. Pokud by samozřejmě nebyla tolik průsvitná.
„Ani proč mám na sobě tohle,“ zamumlá rozpačitě.
„Usnula jsi dole v salonku, což bylo velmi nezdvořilé, jelikož jste byli uprostřed poměrně zajímavého rozhovoru o zdejších zvycích, pak tě tvá šelmička odnesla sem, zamumlala to své Abraka a onen kus hadru, ve kterém jsi strávila půl dne, se změnil v tenhle úchvatný skvost. Mezi námi, je to skoro hřích, mít na sobě něco takového a spát sama.“Ohnivá sešpulí rty. „Je to hřích,“ kývne si. „Rozhodně.“
Fay nervózně skousne spodní ret.
„Chápu tedy správně, že mě Lord převlékl a odešel…?“
Zběsile se snaží nečervenat. Nepodaří se.
Ohnivá klečí vedle na lůžku. Teď se k ní natáhne, divoce zamrká.
„Chceš slyšet pravdu? Pravdu pravdivou? Chceš, chceš?!“
Fay získá odstín svého plamenného já. Polkne. Přitaká. Velmi nejistě. V podbřišku hřejivé mravenčení, zřejmě musela spolknout nějakou jiskru, jak se nad ní předtím Ohnivá skláněla.
„Dí-val-se,“ odslabikuje Ohnivá, vycení zuby v ďábelském úsměvu. „Díval se na tebe hodně, hodně –hodně – hodně dlouho, hm. Pak tě přikryl a odešel.“
„Ah,“ hlesne Fay. Mravenčení se chvatně rozleze po celém těle,
„Jo, a ten dlouhý kabátec, co nosí přes oblečení, a který tak perfektně obkresluje všechny živočišné proporce nestoudně smyslného mužského těla…“ Ohnivá krátce zmlkne, ztracená v chlípných myšlenkách. „Jo, tak tomu se říká hábit. Nevzpomínám si, jestli ti to říkal před tím, než jsi usnula, nebo až po tom. Každopádně, budeme doufat, že ho bude nosit často, co říkáš?“
Fay neříká nic.
Intenzivně nevzpomíná na brutálně vášnivý polibek, Lordovo objetí, jeho smích… Aha. To se taky nepovedlo.
Hbitě vstane, zmizí v přilehlých dveřích, k jejímu štěstí se tam skutečně nachází koupelna. Fay pustí studenou vodu, nabere do dlaní. Ponoří do ní tvář. Je až ledově mrazivá, všude z ní naskáče husí kůže. Prima.
S výdechem vybublá vzduch do dlaní, mezi prsty nechá vodu protéct. Znovu je schopná přemýšlet.
„Copak?“ zavrká Ohnivá škodolibě na prahu. „Něco je špatně? Oprava – něco je snad hodně dobře?“
Fay po ní hodí ručníkem, ten jí projde jako nic, dopadne na podlahu. Ohnivá zvrátí zorničky. Fay se rozesměje. Má chuť se roztočit, zaklonit hlavu a rozšumět svou noční košilku v tanečním reji, jen tak. Pro opojnost nevinného rána, čistého, ani zrnko strachu neskřípne v kloubech, pro krásu každé další minuty, co nedočkavě přešlapují na prahu a dychtivě nahlíží, mávají, smím už dovnitř, smím, jsem skvělá, tak smím?!
Pojď, pokyne Fay s chvějivým úsměvem, lechtá v břiše, obrátí se malinko rychleji než je zvykem a sukýnka košilky se nazvedne, s ševelivým dýchnutím polaská stehna. Fay provede ranní hygienu; ačkoliv s ohledem na čtvrtou hodinu po půlnoci je spíš noční. Vykartáčuje si vlasy. Přitom se rozhlíží, koupelna je nádherná, prostorná, jednoznačně dámská, jelikož vše je sladěné do jemného narůžovělého tónu manganokalcitu. A jsou tu pokojové rostliny, je jich spousta, bohatě rostlé kapradiny. Možná proto má pocit, že stojí u lesní tůně a vzduch je plný vůní, že by nasytily hladového.
„Hotovo?“ zasténá Ohnivá. Nečeká na odpověď, drapne ji za ruku, vytáhne z koupelny, vleče ke dveřím pokoje. Fay se křečovitě chytí stolku.
„V tomhle?“ ukáže s lehkou hysterií na svůj oděv. „Nikdy.“
„Malicherná a prudérní,“ zkonstatuje Ohnivá zdrceně. Ale pustí ji, svalí se na postel.
Fay povolí drtivý stisk, pustí dřevěnou hranu stolku.
„Děkuji,“ zašumí úlevně pokojem.
Fay se zmateně rozhlédne.
„Za co?“ zeptá se Ohnivé.
„Cože? Prosím, buď od té neskonalé lásky – a pohni! Na rozdíl od tebe jsem v téhle místnosti strávila asi pět hodin při plném vědomí. Drobet mě už nudí, víš?“
Já bych ráda, pomyslí si Fay rozpačitě. Jen si nějak nevzpomínám, že bych si zabalila kufr.
„Tomuhle,“ namíří Ohnivá špičku levé nohy, „se říká šatní skříň. Jsem sice tvé pouhé nefyzické já, přesto si dovolím hádat, že by snad název něco naznačoval?“
Fay se otočí ukázaným směrem, ano, šatní skříň tam skutečně stojí. Dost možná i s nějakým oděvem uvnitř. Ale proč by tam mělo být cokoliv pro ni? Přesto ji otevře.
Je plná. Ramínko vedle ramínka, desítky nejrůznějších šatů ve všech možných barvách.
Matčiny rudé! Srdce v ní se zajíkne, Fay je láskyplně pohladí, ty jediné opustila, zrazené nechala napospas plukovníkovu domu. Ale ony na ni již čekaly zde.
Tady se nebudete muset skrývat, slíbí jim tiše, pohladí prsty krajku živůtku. Vybere jiné, hbitě se oblékne, prosté černé s límečkem u krku. Naučenými pohyby ve vteřině splete vlasy do copu, stočí do drdolu, otočí se k zrcadlu. A lekne se. Ohnivá stojí těsně před ní, ruce založené na prsou. Hm, ano, takhle nějak by vás mohly v branách vítat ohně pekelné.
„My jdeme na pohřeb Fay Belamorové?“
Načež si srdceryvně povzdechne, spustí paže podél těla.
„Svlékni se. A vychutnej si to. Jelikož tohle je naposledy, kdy máš na sobě něco tak ohavného. Nechytá tě náhodou žhářský záchvat?“ zdvihne jedno obočí. „Maličký? Úplně malinkatý.“
„Ne,“ zavrtí Fay hlavou, pálit je nebudu. Docela upřímně se na Ohnivou usměje. Jen tak trochu, ústa si na ten pohyb pořád zvykají. „Máš pravdu. Naprostou. Promiň. Mohla bys mi prosím nějaké vybrat? Ne matčiny. Chtěla bych některé… od něj.“
Svlékne se, složí černé šaty do úhledné hromádky. Položí ji na dno skříně. Nosit je nebude; ale jsou od Lorda.
Ohnivá jí podá slonovinově bílé s amarantovými prvky kolem živůtku, na konci širokých rukávů a krajích dlouhé kolové sukně. Prostý střih, v jednoduchosti je skryté kouzlo půvabu.
Padnou Fay jako ulité.
Hledí na sebe do velkého zrcadla, připevněného na vnitřní stranu dveří skříně. A nepoznává se.
„Velmi pěkné, lady Fay,“ řekne zrcadlo.
Fay sebou trhne úlekem. Ohnivá se bláznivě rozesměje.
„Říkala jsem ti, že je to tady úžasný,“ mrkne. Sklouzne po ní znaleckým pohledem. „Mnohem lepší. Ale pořád tomu něco chybí.“
Zručným hmatem osvobodí Fayiny vlasy, v bohatých černých závějích klesnou na ramena, rozprostřou se po zádech.
„Ách. Ano, dokonalé,“ vydechne zrcadlo zasněně.
„Děkuji,“ pronese Fay obezřetně k lesklé ploše.
Ohnivá vklouzne mezi ně, s distingovanou úklonou pokyne dlaní k zrcadlu.
„Dovolte, abych vás představila. Fay, toto je zrcadlo. Zrcadlo, toto je vyšinutá část mne. Je adoptovaná.“
„Nejsem blázen!“
Ohnivá přimhouří víčka. „Mluvíš se zrcadlem.“
„Začalo si.“
Odvrátí se, skloní ke spodní přihrádce, je tam místo přesně na tři páry bot; jsou tam dvoje. Nevzhledné černé polobotky, jaké nosívala v Sarumu, elegantní černé střevíčky s podpatky jak jehličky. Ty si Fay vezme, netouží po další přednášce. Opatrně je nazuje, jejich barva se vmžiku změní do slonovinové, aby ladily. Fay udělá opatrně několik vratkých kroků, není zvyklá…
„Au, au, au, au,“ zanaříká tlumeně kobereček.
„Promiň!“ vyjekne Fay, uskočí stranou, automaticky, jako když někomu šlápnete na nohu; a vyklouzne z bot.
„Příjemňoučké,“ zavrní kobereček, jeho vlákna Fay šimravě polaskají zespodu na chodidlech.
„Přestaň, lechtáš,“ rozesměje se.
„Kdyby mě někdo hledal, páchám sebevraždu v umyvadle.“
Fay vrátí střevíčky do skříně.
„Už vím. Chci tyhle,“ ukáže na prázdné místo.
„Dým buď pochválen, na věky věků, plamen,“ pronese Ohnivá vroucně.
Fay se na ni pousměje, vykročí, jde bosá, Ohnivá už netrpělivě čeká u dveří.
„Tak krásná,“ zavzdychá zrcadlo.
„Tak laskavoučká,“ špitne kobereček.
„Pohneš?“ zamrmlá Ohnivá. „Já se z tebe rozpráším.“
Za dveřmi je chodba, zábradlí, Fayin pokoj se nachází v druhém patře.
„Smím?“ optá se nesměle, dotkne běhounu na podlaze jen bříškem palce u nohy.
„Ale zajisté,“ odvětí běhoun, vytkané obrazce se zatetelí blahem, „jsem vám plně k službám, projděte se, běhejte, skákejte, tančete. Cokoliv bude báječné.“
„Sem! Prosím sem!“ zavlní se jeho část směřující ke schodišti a dolů.
„Sem! Ke mně!“ zaprosí běhoun na druhé straně.
„Tak… kam?“ otočí se Fay pobaveně na Ohnivou.
Pokrčí rameny.
„Tam,“ rozhodne, kývne směrem ke zdi na konci chodby. „A potom zpátky; chyť mě!“
Rozběhne se, prudce, až se jí sukně rozhoří.
Fay spolkne smích – a následuje ji. Mnohem pomaleji, našlapuje opatrně, tiše, nechce vzbudit Lorda. Když se nad tím tak zamyslí, nejspíš bude moudré nevzbudit ani celý dům.
Koberec její kroky tlumí, Fay běží téměř neslyšně, jen látka šelestí, dech prýští z plic a krev hučí v uších, Fay v sobě rdousí podivný pocit, snad smích nebo co; neběžela tisíc let, takhle, jen pro radost a vítr ve tváři…
„První!“ výskne Ohnivá, dlaněmi se odrazí ode zdi. „A zpátky, slimejši!“ prosviští kolem Fay.
Fay se zapíchne na místě, mrštná otočka, už letí za ní.
„Podvádíš!“ směje se Ohnivá, hlasitě a bouřlivě, ona smí, ji slyší jen Fay, a Fay běží, už žádná opatrnost, žádné ohledy, touží běžet s větrem o závod, rychleji, rychleji, dotknou se stěny téměř současně.
Zadýchaně se opře, úsměv široký.
„Podvádět se vyplácí,“ hlesne přerývaně.
„Krásně tě kazím,“ roztočí se Ohnivá kolem své osy, hoří spokojeností.
Počká, až se Fay zklidní. Společně schází schodiště do nižších pater, tichých a ztemnělých.
„Zdravím tě,“ polaská Fay dlaní ohlazené madlo zábradlí z jasanového dřeva.
„Dobré ráno,“ odpoví ospale desítky sloupků najednou, hlubokým zemitým hlasem, trochu to v něm vrže, jako větve klouzající po kůře stromu.
„Vážně hodláš pozdravit všechno?! Myslím úplně všechno? Začínám být vděčná, že tvá šelmička nežije v paláci.“
„Nebuď nevrlá,“ mrkne na ni Fay. „Mně to přijde skvělé. Nevzpomínám, kdy se mnou někdo mluvil takhle. Laskavě.“ Pohlédne na Ohnivou a usměje se. „Takže si to naprosto rozhodně hodlám vychutnat.“
„Ale stále si uvědomuješ, že hovoříš s něčím, s čím lidé běžně nemluví? Že ano?“
„Myslíš například s tebou?“ vzhlédne k ní Fay nevinně. Ohnivá se tváří, že neslyší.
„Se zrcadlem, s kobercem, s dalším kobercem, se zábradlím,“ vypočítává na prstech, „se stolkem, závěsy… samozřejmě. S květináčem. Ano, bylo by krajně nezdvořilé nepozdravit květináč.“
Fay si jí nevšímá. Dotýká se. Promlouvá, seznamuje se. Všechno je tu živé. A všechno je to fantastické!
Nakonec se přeci jen dostanou do přízemí, Ohnivá mlčí, zjevně vyčerpala všechny sarkastické poznámky, velká chodba dlážděná zeleným mramorem, ale není studený, hřeje i do bosých nohou. Vysoké palmy v objemných truhlících se skloní, přivítají Fay letmým pohlazením dlouhých listů.
Dveře napravo. Pootevřenou škvírou proniká zevnitř světlo, Lord je vzhůru?!
Fay se rozběhne, vrazí do dveří.
„Dobré ráno! …Pane.“
Salónek si matně vybavuje. Muže v něm ne.
Zhruba čtyřicátník, šlachovitý, v rozepnutém hábitu, takže kouzelník, lesklé černé vlasy uhlazené, tvář hustě zarostlá stejně temnými vousy, oči má úzké a pichlavé. Jako krkavec.
Sedí na pohovce, pohodlně rozvalený, upřeně sleduje Fay.
Není to pěkný pohled.
Je v něm něco znechuceného, něco hladového, něco zvědavého. Asi jako když vám zpod skříně vyleze cizokrajný brouk. Je vážně hnusný, ale nemůžete se nedívat, nikdy předtím jste nic takového neviděli. A taky se potřebujete rozhodnout, zda ho na lopatce štítivě vynést z domu nebo rozšlápnout.
Radost s nadšením se rozplyne v chladivém plédu reality; v každém světě bude Fay něco, co tam nepatří. Ale to je v pořádku. Věděla to; čekala. Lord ji varoval. A pak, tohle Fay přeci zná, tomu rozumí, s tím umí zacházet.
Drobně se pokloní.
„Dobré ráno, pane. Omluvte prosím můj tak nevhodný příchod. Lord tu není?“
Krkavčímu muži to škubne tváří.
„Lord,“ protáhne, zopakuje nevěřícně, posměšné vrásky mu zkrabatí obličej. A zřejmě dodá i něco dalšího; jenže mezitím se Fay pohne, udělá další tři kroky do místnosti, mine komodu u zdi a zlatý trojramenný svícen se rozječí.
„Mudla! Šerednost! Sprostota!“ rozječí se trojhlasně, každý kalich má svá ústa i vlastní slovní zásobu. „Jaká obscénní zvrácenost! Špinavý mudlovský znetvořenec v blízkosti jediného majetku mého starého dobrého, vznešeného pána Gaunta! Kdo sem zase vpustil tu zlořečenost?! Vyhoďte tu žebravou chamraď! Jen ať na nás nesahá! Takové zhanobení krve, nesmí se nás dotknout, žeňte ji pry…!“
Zmlkne, jako když utne, s nedokončeným slovem. Možná na něj přešla zkamenělá strnulost Fayina těla, nemůže si pomoct, vždy zkamení, když plukovník začne křičet, nedělá to často, ale o to je to horší, znamená to velkou bolest, opravdu velkou, Fay se propadne do černé díry, kde stávala její niterní skříň, Tma s Tichem ji zběsile obejmou, schováme tě, neměj strach…
Silná paže ji jemně obkrouží kolem pasu.
„Dobré ráno, má Fay,“ ozve se alabastrově tlumený hlas, Lord si ji přivine; opatrně láká, zkušený lovec, obezřetně nedbalý vábí z propasti. Neutíkej přede mnou, patříš mi, pouze já ti smím ublížit. Vzpomínáš?
Druhá dlaň ji uchopí za bradu, přetočí tváří k sobě. Prostor vášnivě zaplní vůně čokolády.
„Je to jen svícen, Fay. Velmi starý, velmi upovídaný; velmi senilní svícen. Jelikož si zjevně nevzpomíná, že jsem ho našel v zablešeném mudlovském vetešnictví. Přemýšlím, že ho roztavím na pohrabáč. Co myslíš ty?“
Fay mrkne. Nejdřív ochutná čokoládu pravého oka. Potom levého. Sladce se rozpustí pod víčky, drobečky ulpí na řasách.
„Že se na něj potom budou špatně připevňovat svíčky,“ zamumlá.
Kolem čokoládového království se jemně rozevřou úsměvné vějířky vrásek.
„Pravda,“ připustí Lord. „Dostal jsi milost,“ pronese ke svícnu. „Pro dnešek.“
Ztuhlost je pryč, Fay se cítí vláčná a nadýchaná; možná by se vznesla do vzduchu, kdyby ji pustil. Určitě by se vznesla.
Ale nepouští, natočí je oba směrem ke krkavčímu muži.
„Má Fay, toto je můj mnohaletý přítel Arnold Yaxley. Dá se říct, že svým jistým způsobem pracuje na ministerstvu… ano, našem ministerstvu. Yaxley, představuji ti onu půvabnou výjimečnou dámu, o které jsem vyprávěl.“
Půvabná? Výjimečná? Slyšela jsi to, ohlédne se Fay okouzleně po Ohnivé; ta sedí na komodě, oběma rukama ošmatlává uječený svícen: „Takže kam přesně nemám šahat, ty pichlavej mosaznej šmejde?“
Krkavec Yaxley se zvedne, napřáhne pravici.
„Dobré ráno, paní Belamorová.“
Fay se k němu vrátí pohledem, automaticky vztáhne ruku. Pak si to uvědomí.
„Nejsem paní Belamorová,“ strhne paži zpět. „Patřím Lordovi.“
Sytě sladká vůně v místnosti téměř zkrystalizuje do karamelu.
Yaxley nechá ruku zvolna klesnout, podivný úsměv mu zjizví tvář.
„Zajisté. Má chyba.“
Lord to nekomentuje, pokyne k prázdnému křeslu naproti svému, vedle pohovky, kam Krkavec opět usedl. Fay poslušně vykročí, naducaně polstrované polštáře obalují celou konstrukci, hned se prohnou jako v nabízeném vzrušeném objetí, Fay vyplašeně zůstane stát.
Díky, ale raději ne, omluví se křeslu pohledem; pohovka nepřichází v úvahu, ani kdyby mezi ní a Krkavcem stála azbestová zeď. A pak. Je jen jedno místo, kde chce být. Kde opravdu chce být. Jenže to nejde, jestli to udělá, nebe se zhroutí a země bude nahoře, jestli to udělá, začne téct voda do kopců a oheň bude studit, jestli to udělá…
Udělá to.
Ujde dalších pět kroků, usedne, na zem, na kobereček na zemi u Lordova křesla. Pár centimetrů od jeho levé nohy. Na jediný výdech od jeho dlaně, složené na područce.
U něj.
S ním.
„Cože?!“ vyjekne Ohnivá. „Kdo jsi a kam jsi zahrabala moje tělo?!“
Fay se v duchu zasměje, zjistí, že v realitě tají dech, dovolí si lehké pootevření dvířek k plicním sklípkům. Protože Lordův výraz se zdá stejný, vyrovnaný, rezervovaný – ale není to tak, Fay to ví. Cítí to. Hnědé oči získají barvu podzimních kaštanů, čerstvě zbavených slupky, možná je v nich několik málo odstínů skořice, jsou lesklé a živoucí; směřují kamsi, ale hovoří k Fay. Mé dobrovolné jehňátko.
Líbí se mi to.
Fay je šťastná. Víc než to, je dojatá, okouzlená, zamilovaná, cítí se rozpustile, podivně rozechvěle, pocity jsou sametové bublinky, krouží tělem, naráží jedna do druhé; díky němu. Pro něj.
Kouzla jsou skutečná. A zázraky se dějí, opravdu dějí, matko!
Ani tisíc korálkovitých krkavčích očí ji nemůže zastavit, Fay se usměje.
„Áááh, dokonalé,“ protáhne se pod ní kobereček slastně. „Jsem dost měkký?“ vyhrkne vzápětí. „Hřeju? Nemám se zvětšit, netlačím někde?!“
„Je to dobré, děkuji,“ zamumlá Fay rozpačitě, Krkavec ji sleduje, ani na vteřinu z ní nespustí pohled; ve skrytu polaská kobercová vlákna v konejšivém gestu.
Krkavec se pohodlně rozvalí. Tlumeně mlaskne.
„Jsem upřímně rád, že jsi konečně dal na mou radu a pořídil si domácího skřítka. Ačkoliv tohle se nemusí zdát jako právě nejšťastnější volba. Mohu se mýlit, pochopitelně.“
„Ty se nemýlíš často,“ pronese Lord klidně. „Tentokrát ano. A hned dvojnásob.“
Fay nerozumí, ovšem hlavní význam chápe; Krkavec ji urazil a Lord bránil. Zahřeje to uvnitř jak uhlíky Ohnivé, Fay musí bojovat s touhou dotknout se Lordovy dlaně. Je příliš blízko. Příliš svůdná. A voní, mužským pachem, teplem jeho těla, pronikavým i přes tu vzdálenost, hradbu oděvů a krkavčí společnost.
Vytuší pohyb, Lord k ní shlédne, Fay se rozpustí v čokoládovém oceánu. Tisíc maličkých rolniček se rozezní na poplach. Není zvyklá na tak krásné pocity, s těmi zacházet neumí, není zvyklá!
„Pozval jsem Yaxleyho, jelikož díky jeho konexím můžeme zajistit téměř okamžitý převod této nemovitosti na tvé jméno. Stačí podepsat jeden pergamen a do večera máme ministerský souhlas.“
Rolničky úžasem oněmí. Fay hledí.
„…Prosím?“
„Je to magický dům, Fay. Vše se tu ovládá kouzly. Pokud budeš jeho majitelkou a on tě přijme – o čemž nikterak nepochybuji, jelikož už nyní tě upřímně zbožňuje, jak mne cestou sem zábradlí mnohohlasně ujišťovalo – bude tvým přáním a rozkazům naslouchat i přesto, že jsi mudla. Což znamená, že ti nebudu muset pouštět vodu v koupelně, jako třeba před chvílí,“ mrkne Lord. „Případně, že žádná zdejší veteš se neodváží na tebe křičet.“
Kdyby Fay nebyla roky plukovníkovým majetkem, cvičeným důsledněji než jeho válečný kůň, jistě by nyní seděla s ústy dokořán. Jenže byla. Takže oněměle hledí.
Nakonec pár slov najde. Přesně tři.
„To přeci nejde,“ namítne tiše.
„Ne?“ prohodí Lord. „Mně to přijde poměrně jednoduché.“
„Souhlasím s nepaní Nebelamorovou,“ kývne Krkavec rázně. Předkloní se směrem k Lordovi. „Podívej, já to chápu. Ona má své klady. Tak ji s Merlinovým požehnáním třeba stokrát ošukej do bezvědomí a nepřepisuj na ni svůj dům.“
Fay nehne řasou.
Vaše hrdost je něco, co vám nikdo nemůže vzít, ať udělá nebo řekne cokoliv. Ne, pokud mu to vy sami nedovolíte. Můžete ležet zbití do krve na zemi, můžou na vás plivat nejhorší urážky – stačí zachovat nezúčastněně prázdný výraz, kterým říkáte: „A co?“
Veškerá jejich agrese po vás steče, zanechá vás čisté. Ano, chce to jistou dávku vůle. Nebo vědomí holého faktu, že prostá lidská důstojnost je to poslední, co ještě máte.
Fay se naučila ji chránit. Ochrání ji i před krkavčím mužem.
Protože až přijde čas, nasytí s ní šelmu.
Sedí tedy dál klidná, společensky vhodný úsměv; plýtvej dechem, chceš-li. Neslyším.
Ale v těle …ach, v těle, to je něco docela jiného. V tepnách vyvřely krystalky touhy, krev se jimi valí dravě jako přes peřeje, představa Lordových dlaní, úst brutálně hladových, zorničky žádostivostí ztemnělé k bronzu, nenasytitelné, chtivé, všeobjímající, všežádající…
Až z toho slabě šumí v uších a místnost se měkce zamlží oparem.
Lordovi to neunikne. Neunikne to ani Ohnivé.
„První část návrhu jednohlasně přijata!“ zasalutuje rázně; a přeskočí stolek, dopadne s žuchnutím na pohovku vedle Krkavce, skloní se, zblízka prozkoumá jeho klín. Velmi zblízka.
„Tak s tímhle,“ napřímí se, doutnající prstík pochmurně míří do intimních partií, „nedostane do bezvědomí nikoho. Eh. Beru zpět. Paní Chatfieldovou ano.“
Fay se neudrží, trhne jí to tváří. Lord mírně zvlní obočí.
„Ohnivá?“ skloní se ke straně.
Fay se zmůže na škubnutí hlavou, zběsile se kouše do tváře, jen nevyprsknout smíchy.
Krkavec ji sleduje. Pobavení? Její reakce v něm probouzí hněv, prosákne mu i do výrazu.
„Je to mudla. Mudla! Kdyby aspoň byla mudlovskou šmejdkou. Nebo moták.“
Lord k němu zvolna stočí tvář.
„Anebo třeba někdo jako já?“ prohodí.
Hluchá vteřina, šelma přestane příst, seskočí mu z klína, líně se protáhne.
Krkavec získá křídově bledý odstín kůže. Oči jak temné oblázky vtlačené do sněhu.
Lord se od něj odvrátí, natáhne dlaň, Fayina do ní vklouzne hbitě jako pramínek; čokoládové zorničky pokryté teninkou vrstvou ledu. Hněvá se. Lord se hněvá. Ať už to, co Krkavec řekl, znamenalo cokoliv – on urazil Lorda.
A konečně ho Fay smí nenávidět.
Nenávidí; k chuti všech čokoládových tabulek světa, pro měkkost polštářků velkých tlap, pro švihnutí ohonu, skrz mlhy Starého Sarumu a hebký dotek kožených rukavic, napříč svou jedinou jizvou, ona Krkavce nenávidí!
Lord si přitáhne její dlaň k tváři, vdýchne do ní sněhové políbení.
„Počkej v hale, Fay.“
Fay okamžitě vstane, šelma sedí na zadních před stolkem, lesklá srst, pod kůží napnuté svaly, tesáky ještě skryté, upřeně sleduje kořist, Fay šelmu mine. Trhej.
S Ohnivou vyjde na chodbu, zamíří ke schodišti. Posadí se tam, opře hlavou o zábradlí. Bezmyšlenkovitě sevře nejbližší dřevěný sloupek.
„Slyšelo jsi, co Krkavec řekl?“ zašeptá k zábradlí tlumeně.
„Ne,“ zabrní jí v pěsti, „ale klika u dveří se chvěje, je chuděrka z tenkého plátku kovu, tak je trochu citlivější. Pán se hněvá. To může být velmi ošklivé.“ A sloupky sebou zadrkotají až do druhého patra.
„Co ho rozzlobí nejvíc?“
Vyleštěná koule na konci madla se zamyšleně zavlní. Skloní se k Fay.
„Neúcta. A neposlušnost.“
„A dopisy od Starostolce,“ vzedme se běhoun nepatrně vedle Fay. „Ty ho rozhněvají pokaždé. Sovy, které sem létají, už skoro vypelichaly strachy.“
„Děkuji,“ kývne Fay; třebaže dešifrování této informace musí odložit na později. „Ještě něco?“
Vysoká palma zašumí. „Občas úplně všechno.“
„A co mám udělat, abych pomohla?“ rozhlédne se Fay.
„Pomohla?“ zahučí nevěřícně hliněný květináč. „Snaž se zůstat v celku. Ty asi neumíš být neviditelná, že ne?“ dodá lítostivě.
Fay se předkloní. Pohladí ho pomalým, táhlým pohybem. Vrátí se zpět na své místo na třetím schodu.
„To umím skvěle,“ pronese. „A už nikdy být neviditelná nehodlám. Děkuji vám všem. Já na to přijdu. Časem,“ pousměje se.
„Neslyšíš něco?“ mrkne po Ohnivé, stojí u dveří a snaží se propálit dovnitř.
„Chroptění, staccato v g mol,“ mávne rukou unešeně v dirigentských vlnkách, „a zvolňujeme, ano, adagio, dramatické crescendo, a vibrato zanikající v jemném finále… Potlesk, prosím,“pokloní se publiku, „vlastně ne, chtěla jsem říct, upřímnou soustrast všem necudným fantaziím paní Chatfieldové.“
Fay se nedočkavě vztyčí. Jeden z palmových listů ji váhavě zachytí, v něžném gestu sklouzne po rameni.
„Je krásné smět zase mluvit,“ zaševelí. „Pán má rád ticho a klid. Ale včera rozkázal, abychom všichni hovořili.“
„Proč? Kvůli mně?“ užasne Fay; a všecičko se v ní, tam uvnitř, se sladkým mrazením zatetelí rozkoší.
„Velmi pravděpodobně,“ řekne květináč dunivě, jedna z plastik na něm seriózně kývne.
„Vrať se, Fay,“ zazní skrze dveře.
Fay se s celou halou a jejím osazenstvem rozloučí zamáváním, spěchá, Lord k ní už od prahu natáhne dlaň. Usedne opět na zem blízko k němu, sevře nabízenou ruku, pohlédne mu zpříma do tváře. Námraza v zorničkách roztává, pomalu. Čokoládová vůně se v místnosti zlehýnka rozvíjí jako kvítka sedmikrásek v prvních letních paprscích.
„Nenudila ses?“ zeptá se Lord vláčně.
Fay dravě zavrtí hlavou.
„Dobře,“ přivře Lord víčka. Pokoj zesmutní nedostatkem sladké krásy.
Yaxley sedí stále na pohovce, na skráních zasychající čůrky potu, pohled slepě nepřítomný. Jaká potměšilost Osudu, když přinutí krkavce vyklovat své vlastní oči.
Lord si ho nevšímá. Hledí na Fay.
Opět tím jiným, zvláštním pohledem, hlubokým. Kosti v těle z něj rosolovatí.
„Přeji si přepsat tento dům do tvého vlastnictví, Fay,“ vysloví. „Pochopitelně uvítám, pokud tu nadále budu smět zůstat jako tvůj host.“
Já hloupá, zasténá Fay v duchu. Tohle je přeci součást plánu jak přesvědčit ty druhé, proč mi to nedošlo?!
„Správně,“ přitaká Lord.
„Kde se mám podepsat?“ zeptá se Fay.
Krkavec Yaxley s neohrabaným chvatem vytáhne z kapsy hábitu ruličku pergamenu, rozloží ji na stole, přisune k nim.
Gravesend, dům číslo třináct, lady Fay, Tom Rojvol Raddle; a spousta dalších slov, psaných úhledným rozmáchlým rukopisem, Fay je nečte, v duchu se musí rozesmát. Vždycky věděla, že štěstí najde až na dně hrobu, ale kdo mohl tušit, jak velké to štěstí bude?! A jak líbezné.
Lordovi z rukávu vyklouzne hůlka, stejně slonovinově žlutobílá jako Fayiny šaty, vrchol u dlaně zakončený dřevitými výhonky, připomínají pařát orla těsně před sevřením štvaného kolouška. Špičkou se dotkne spodního okraje pergamenu, objeví se jeho jméno, jak se inkoust chvatně vpíjí do listiny v přesně ohraničených koridorech. Vidět ho napsané ho učiní skutečným. I když je špatně; mělo by tam stát Já, Lord… Já jediný, Já věčný. Ano, to by mělo.
„Obávám se, že tohle nesvedu,“ vzhlédne k němu Fay.
„Jistěže ne,“ přitakají hnědé oči a zavoní. „Mudlové podobné záležitosti řeší otiskem palce ve vlastní krvi.“
Fay k němu v mžiku natáhne obě paže, rukávy sklouznou až k loktům, odhalí předloktí protkaná modravými stužkami žil.
„Kapka bude stačit,“ ujistí ji Lord.
Vzápětí se na Fayině palci otevře čerstvá ranka, zaplní tekutými granátky.
Fay ho přitiskne na pergamen, pod rudě lesklou značkou vyvstanou písmena. Lady Fay. Jen – Fay.
I pergamen už to ví; je Fay, je prostě Lordovou Fay. A rolničky už zase zní, cinkají jak o život, že to prostě musí být slyšet.
Lord vezme její ruku do svých, přitáhne si zraněný palec k ústům. Dlouze, vláčně po něm přejede jazykem, zacelí ranku.
„Rozumím, oč se snažíš. A přísahám, podpořím tě v každém směru,“ zachraptí vyprahle Krkavec, „ale tohle nebude stačit, abys je přesvědčil.“
„Chutnáš mi,“ řekne Lord. Hnědé oči bronzové.
Fay na opiových vlnách nechá svou dlaň v jeho, mozkem maně proplouvá myšlenka, když svůj palec teď hned ochutnám, budou tam ještě jeho sliny? Zanikne v spasmické křeči čisté touhy.
„Souhlasím. Tohle je teprve počátek,“ přitaká Lord Krkavci, ale nepodívá se na něj, hledí na Fay. Jako by se nikdy neměl přestat dívat. „Dnes večer to tu chci mít stvrzené ministerstvem. Cestu ven znáš.“
Krkavec s trhaně šoupavým krokem a pergamenem opustí místnost; a pak už tu jsou skutečně jen oni dva, čokoládové aroma, šelma spokojeně vrní, hlavu položenou na předních tlapách, Ohnivá na pohovce objímá pokrčená kolena, sleduje Fay.
„Kéž to vidíš, matko. Naše malá divnovíla je tak krásně zamilovaná.“
„Jaká byla tvá první noc?“ zeptá se Lord. Bříškem palce zvolna bloudí v rýhách Fayiny dlaně, bezvládná mu spočívá v jeho druhé ruce. Sklouzne po prstech, jeden po druhém, žádné místečko nevynechá; jako by ji probouzel, jako by oživoval nervové dráhy, jejich zakončení prorůstající vrchní vrstvou epidermu, vnímej mne. Chci, abys mne vnímala i do nejposlednější synapse.
A Fay vnímá. Trochu to šimrá, trochu brní, trochu z toho jde hlava kolem. Možná kdyby vám po třiceti letech sejmuli kamenné rukavice připevněné kovovými šrouby k zápěstí, cítili byste něco podobného. Dotek získává význam. A jako nákaza se nezadržitelně šíří dál, předloktím, k loketní jamce i kloubu, rozdrnčí svalová vlákna paže. Fay pro ten pocit nemá slovo. Bude ho muset vymyslet. Bezděčně sklouzne pohledem k jeho rtům.
…Bude potřebovat mnoho, mnoho nových slov.
„Fay?“ pohnou se ty rty, lehce zvlněné úsměvem, takovým tím drobným, kdy se jeden koutek mírně nadzdvihne a linie úst trochu semkne. Ze všech úsměvů tenhle mu sluší nejvíc. Je v něm cosi vznešeného, cosi intimního a cosi neskutečně dráždivého.
„Spalo se mi dobře,“ kývne Fay, prozkoumá úžlabinku od horního rtu mizející pod nosem. Zdá se hebká a svůdně ztemnělá tečkami rašícího strniště, slušelo by mu? Ano, samozřejmě, přitaká si. Ačkoliv hladkost pokožky mu dodává zdání křehkosti, jemné nevinnosti, jak vzrušující v kontrastu s jeho očima, když se roztaví v bronzu, když rozevře ústa v žádosti políbení…!
Možná v tomhle spočívá ona zrádnost padlých andělů. I bez křídel v sobě nesou záři čistoty, lživě našeptávající, že byste v nich ještě jednou mohli světlo probudit.
Jako by bylo možné žít pouze ve světle.
I šelmy mají svou vlastní neposkvrněnost. Šero a tma jsou plné tichých divů, nových odstínů, za každým stínem se skrývá vzrušující tajemství; tohle všechno by světlo zavraždilo.
„To jsem rád,“ řekne Lord.
Vytrhne Fay z myšlenek, hnědá v očích se roztéká jak ve vodní lázni, zvolna vypouští do éteru své aroma, tak nezaměnitelné s čímkoliv, tak neodolatelné, možná má láska tisíce barev, ale chuť je jen jediná. Láska chutná čokoládou.
„A jaké bylo tvé první ráno?“
…A jaký by asi byl svět, kdybychom vyrůstali v moudrosti, že když silnější pozře slabšího, není to zvrácená krutost, ale přirozený koloběh života?
Možná by zavládl mír, jaký tato planeta dosud nepoznala. Protože šelmy zahnané do kouta by nemusely útočit bez hladu, bez potřeby bránit své právo na život, bez vnucovaných pocitů viny by nezešílely. Možná. Nejspíš.
Zvěř v lesích to přijala a respektuje; lidstvo k tomu bodu zřejmě ještě nedospělo. Ale jednou i člověk přeci musí pochopit, že každý z nás se rodí se svou vlastní šelmou, aby mohl být celý – a že není jeho úkolem ji zničit, ale naučit se žít s ní v harmonii.
Jako já s Ohnivou a Ohnivá se mnou.
Fay hledí na Lorda, cítí vůni drcených mandlí, vmíchaných do hořké čokolády, tekuté, téměř vroucí.
Bez vás bych to nedokázala.
„Ráno bylo krásné,“ řekne Fay.
„Pojď ke mně,“ chytí ji za zápěstí, s jemným nátlakem přiměje vstát, usednout mu na klín; zvuk rolniček se ustálí do čehosi nekonečného, jako šumění moře, bude to tak už navěky a to je dobrá věc. Fay se vklíní zadečkem do úzkého prostoru mezi Lordovým stehnem a křeslem. Přehodí přes něj nohy, pokrčí je v kolenou. Vzápětí Lordova levačka zabloudí k jejím kotníkům, i ty chtějí štíhlé prsty probudit a Fay se nebrání. Vzbuďte mě celou, žiju poprvé.
„Když jsem přišel do kouzelnického světa, bylo mi deset let,“ promluví Lord. Zamyslí se, nejspíš vzpomíná. „Tolik úžasných věcí za jediný den. Stejně jako tebe mě nadchlo, že věci umí mluvit, schodiště se hýbají, obrazy jsou živé, kouzla skutečná a Merlin existoval. Víš, co mi v paměti utkvělo ze všeho nejvíc? Když jsem první noc usínal ve své nové posteli, polštář mi pošeptal: Dobrou noc. Poprvé, co mi to někdo řekl.“ Lord se krátce odmlčí. Přimhouří jedno oko. „Polštář mne téměř dohnal k slzám. Spasí mou pověst, že jsem ho o dva roky později proměnil do ostnaté koule, zneviditelnil ji a dal spolužákovi na židli?“
Fay kýve a tiše se směje.
Není smutné, když dítě musí čekat deset let na laskavé slovo. Je to jen jiná cesta k osvícení. Pochopení. K mnohem, mnohem hlubšímu procítění, jak umí být dobré věci… dobrými.
„Má matka byla kouzelnice, otec mudla, na to Yaxley tak elegantně upozornil. Zemřela při porodu, vyrůstal jsem v sirotčinci, otec o mně neměl ani tušení. Tedy, ne do mých šestnácti let, kdy jsem mu to oznámil. Chvíli před tím, než jsem ho zabil.“
Zvědavý pohled zpod řas. Vyhledal jsem svého otce jen proto, abych ho mohl zabít, Fay. A zabil jsem ho. Byl to dobrý pocit.
„Hlupáci umírají brzy,“ přitaká Fay klidně. „Hlupáci a blázni.“
Takže když zítra umřu, nebudu překvapená. Ale šťastná, ano, to budu, ach ano… Velmi šťastná na dně hrobu.
„Proto mudly tolik nenávidíte? Kvůli otci?“
„Ne,“ potřese hlavou. Zarazí se, drobně kývne. „Ne tak docela. Žil jsem v jejich světě mnoho let a nic pěkného v něm nenašel. Nejspíš proto, že tam nic pěkného není. Potom částečně kvůli tomu, že aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit, byl jsem odsouzen k životu nečistokrevného kouzelníka. Magická společnost, nebo aspoň její významná část, je posedlá čistotou krve, rody se pyšní, že v jejich historii nikdy nebyli pošpinění mudlovskou krví. Přijdou mi směšní. O to víc, jak snadno se svou iluzí dají ovládat.“
„Yaxley je také čistokrevný?“
„Správně. A ty, má Fay,“ pobavený náznak úsměvu, „ty jsi nejčistokrevnější mudla, jakého jsem kdy poznal. Prozkoumal jsem historii tvého rodu, kam až se dalo, ani ten nejvzdálenější příbuzný se s kouzelníkem nespojil. Vlastně jsem se s ničím takovým dosud nesetkal. Jsi pramen čisté krve.“
„Nejsem,“ namítne Fay zmateně, „maminka říkala, že jsem divnovíla. Jsem vaše ohnivá divnovíla.“ Sklopí zrak. „Chtěla bych být,“ dodá tiše.
Lordova ústa se opět prohnou v tom svůdném poloúsměvu.
„To zní dobře,“ přitaká tlumeně, „velmi dobře.“
„Takže i váš svět vás odmítl,“ špitne Fay. Smutek pro šelmu bez domova jak mořská pěna sklouzne po kamenitém pobřeží. „Jen proto, že se vaše matka zamilovala do mudly?“
„Takových jako já je mnoho, ne, neodmítl mne, Fay. Aspoň ne kvůli tomu. Ale velmi záhy jsem zjistil, že umím něco, co ani kouzelníci běžně nedokáží. Že jsem první a jediný po velmi dlouhé době. To mne jaksi vyčlenilo z davu, řekl bych.“
Fay se zamyslí. Kývne.
„Jste výjimečný i mezi kouzelníky,“ řekne. „Pochopitelně.“
„Nejsem Merlin, Fay. Ani nejmocnější kouzelník své doby,“ rozevřou se úsměvné vějířky. Lord nakloní hlavu do strany. „Ačkoliv stát se jím mám rozhodně v plánu.“
Zničehonic se temně rozzáří vzrušenou extází dravce, druhou rukou přitáhne její tvář těsně k sobě.
„Tohle se mi líbí,“ oznámí zastřeně, „skutečně líbí; smět mluvit naprosto o čemkoliv. Mám toho v sobě tolik k vyslovení, co nikdo nikdy slyšet nesmí. A všechno ti chci říct!“
Fay omámeně hledí, na čokoládovém oltáři plane první svíce a je královsky šarlatově rudá.
„Bohužel pro tebe to znamená jistou nevyhnutelnost. Vložím na tebe kouzlo Nezrušitelného slibu mlčenlivosti. Nic z toho, co mezi námi zazní či se stane, nebudeš smět sdílet s nikým. Kromě Ohnivé, pochopitelně,“ dodá mírněji, krvavá jiskřička v zorničkách naposledy blikne a zmizí. „Velmi záhy se staneš středem pozornosti, mocní mého rodu budou zkoumat, zda jsou mé úmysly s tebou upřímné a tak naivní, jak jim budeme předestírat. Musím se chránit.“
Fay prostě kývne.
„To kouzlo tě zahubí, pokud bys o mně něco prozradila,“ zdůrazní Lord varovně.
Nikdy vás neohrozím, copak to ještě nevíte? Vážně nevíte?
„Úmyslně jistě ne,“ přitaká shovívavě. „Jenže občas nevinné slůvko vyvolá lavinu. Navíc existují způsoby, jak tvou vůli zlomit. Pod vlivem Slibu zemřeš dřív, než stačíš dokončit větu.“
Takže mne jím zachráníte před tím, že bych vás zranila.
„Udělejte ho hned,“ řekne Fay. „Prosím.“
Spojené dlaně, ze špičky hůlky vyraší hřejivé vlnky, jako stužky, omotají se kolem dlaní, zápěstí, vniknou do těla a prolnou.
Hotovo. Navěky. Vy a já.
Lord hůlku schová zpět do rukávu.
„Později budeš muset podstoupit něco podobného, objeví se tu kouzelník pověřený ministerstvem a ty složíš další Slib. Jde o běžný postup, pokud se k nám připojí mudla, chrání nás před prozrazením. Jeho varianta není tolik radikální, jednoduše ti znemožní mluvit, pokud bys chtěla před nezasvěceným mudlou vyslovit cokoliv ohledně našeho světa. Samozřejmě ti zabrání i v psaní a jiných způsobech komunikace. Jen tě nemůže zabít,“ pousměje se.
„Dobře,“ kývne Fay lehce nepřítomně; proč si lidé myslí, že sex je jediný způsob spojení?
Existuje tolik dalších možností dokonalého splynutí. Skrz jizvu na zádech, neviditelné stuhy magie vsakující se do těla, otázku vyslovenou v mysli, na kterou vám druhý odpoví nahlas…
„Další pravidlo – jen a pouze tento dům je bezpečný. Venku, ať uděláš, řekneš či si pomyslíš cokoliv, může a zcela jistě bude viděno, slyšeno a zaznamenáno někým z mých nepřátel. Venku nesmíš zaváhat, Fay.“
Váhat? Nad čím, matko?!
„Rozumím,“ přikývne Fay vážně. „A vím, že to víte. Stejně bych to ráda vyslovila nahlas. Ať už ten pergamen znamenal cokoliv, vy jste pánem domu a já váš host. Nic se nezměnilo.“
„Pochopitelně,“ pousměje se s přimhouřením víček, nádech sebevědomého pobavení. „Ovšem toto je tajemstvím jen nás dvou, má Fay. Pro všechny naše hosty, zvané i nezvané, budeš paní a hostitelkou ty.“
Fay se zhluboka nadechne. Tahle role bude těžká.
S Ohnivou to zvládne.
„Budu se velmi snažit,“ řekne.
„Vím, že budeš.“
Opět ten úsměv. A ne, déle se nedá ignorovat; hřejivá dlaň, opojný pach těla, blízkost k nesnesitelnosti ostrá, Fay po páteři přeběhne mrazík. Och Blaženosti, k čemu lidé vymýšlí všechny své krutosti, když ze všech nejmučivější jsi právě ty, v okamžicích, kdy jsi blízká na dotek a současně nedosažitelná?
„Jaké plány máte se mnou dnes?“ zeptá se chvatně a hlas ji zradí.
„Zajdeme na přátelskou návštěvu. Poblíž žije smíšený pár, kouzelnice s mudlou. V naší situaci se mi jeví přirozené jít se poradit s těmi, kdo si začleněním mudly již prošli.“
„Dobře,“ Fay rázně kývne, nadzvedne se, „hned se připravím.“
Silná paže obtočená kolem pasu, udrží ji na místě; matko, jako by snad jediná buňka v mém těle skutečně chtěla od něj.
„Možná bude moudřejší vyčkat aspoň do svítání,“ pronese Lord shovívavě. A pobaveně, tahle hra se mu zamlouvá. „Beztak potřebuji pár věcí promyslet.“
Proto jste nespal? Vím, že nespal. A vím, že mít mě tu je velká změna, vy máte rád ticho a klid, všechno jsem narušila… Pro vás budu opět neviditelná. Stačí náznak. A už nikdy nepromluvím.
Elegantní prsty jí vjedou do rozpuštěných vlasů, lehce zakloní, odhalí hrdlo s pulsující tepnou, udrží tvář v blízkosti té jeho.
Příliš kruté blízkosti.
„Přeji si, abys tu běhala. Tančila. Smála se, mluvila, hněvala se, naslouchala Ohnivé. Buď mou divnovílou. A buď mým dobrovolným jehňátkem; buď tu vším, čím jsi. Až budu chtít být sám, poznáš to. Tohle není můj jediný dům. A ne, nespal jsem. Jak bych také mohl, když naplnění mého snu,“ oči v tak těsné vzdálenosti, jestli mrknou, musí se řasami protnout, „je konečně téměř…“ ale Fay nemrká. Ani nedýchá. Kráso, všechna jsi vzešla z téhle tváře, hloubko sametu, z jeho hlasu ses zrodila, srdce moje bláhové, pro hnědé oči zachvělo ses poprvé?
„Téměř na dosah,“ dořekne Lord tiše.
A rozesměje se, pustí ji, bez opory jeho dlaně se Fay převáží zpět, zády dopadne na opěrku křesla, nestačí polknout překvapené vyjeknutí. Ale nehněvá se, kdepak. Co na tom, že ji nepolíbil? Za okny temná noc, ve Fay jsou dveře dokořán a zlatý úsvit hřejivě vplouvá přes práh, skoro pálí; já blázen. Jsem miláček Štěstěny!
„Šelmička si ráda hraje,“ zívne Ohnivá, „zvykej si, holka. Chce se mi říct, že tě bude provokovat, dokud nezešílíš,“ pokrčí rameny. „Jenomže ty už docela šílená jsi.“
„Nechám vás přemýšlet,“ zašeptá Fay, chybí mi vaše sliny v ústech, rozdrolím se, znovu se nadzvedne. Jeho paže ji opět pevně přimkne k sobě.
„Zůstaň zde. Se mnou,“ řekne Lord.
Odhrne pár neposlušných černých pramínků vlasů, snad bezděčně polaská spánek. „Zkus ještě usnout.“
Ah. Usnout na úpatí doutnajícího vulkánu.
Ale bezevšeho. Žádný problém.
„Zkusím to,“ hlesne Fay.
Koleny opřená o jeho hrudník, složí mu hlavu na rameno. Zavře oči.
A otevře okna srdce, všechny zásuvky duše, v každém koutku posbírá i ten nejnepatrnější kousek sebe, složí na hromádku. Spravím tě, lásko, poskládám celičkou. Protože jeho chci milovat… nerozbitě? Ano.
„Dávám ti týden,“ oznámí Ohnivá pochmurně. „Maximálně.“
A pak co? Pomyslí si Fay maně, vlastně ji to ani moc nezajímá, proč by mělo; hledá, sbírá a skládá.
Ohnivá cinkne náramky, rozdmýchá jiskřičky do plamínků, rozhoří se jí v dlani. Chvíli je sleduje.
Sevře ruku v pěst, oheň zhasne.
„To je dobrá otázka,“ řekne vážně. „Nemám ponětí.“
Tom od Issabelly (děkuji 
)
)Dlouhá nadýchaná sukně, halenka s límečkem, vrchní dva knoflíčky rozepnuté, střevíčky, vše sladěné v odstínech modré. Vlasy rozpuštěné, vnímá každý pramínek, na ramenou, zádech, kolem tváře, tak nezvyklé. Fay nervózně žmoulá dlaně.
„Skutečně takhle smím ven?“ zeptá se všech; Lorda, Ohnivé, zrcadla na zdi, mramorové podlahy i věšáku u stěny.
Všichni souhlasí. Jen Lord řekne: „Ne.“
Za límeček si ji přitáhne, mírně se předkloní, vtiskne jí na rty políbení; krátké, letmé. Zabijácké.
Odtáhne se, sklouzne po ní pohledem. Jak sluncem nahřátá tabulka čokolády, rozplývá se v ústech, mísí s oparem dechu, který jí věnoval, a chutná.
„Nyní již ano.“
Otočí se k východu, vztáhne k ní dlaň.
Má pravdu. Musí ji mít; protože Fay je náhle zcela lhostejné, co má na sobě, kde je a kam jde, všechno je tak směšně dětinsky nedůležité, až rozkošně zábavné, že jí to kdy dělalo starosti. Tohle všechno dokáží jeho rty. O dva tři lehké tóny tmavší než opálená pleť, úzká, perfektně tvarovaná mužská ústa. Fay musí potřást hlavou, aby jejich obraz aspoň zprůhledněl, následuje ho ven z domu.
Prostranství je plné vůní, čerstvého světla, tlumených hlasů, magické městečko pulsuje zvolna a rytmicky ve svém životním tempu, jak odlišná melodie od sarumských pohřebních bubnů. Ale to je také nepodstatné. Stejně jako siluety skryté v záhybech krajkových záclon, zvědavci na prazích domů, v zahradách. I ty zahrady se dívají. Stromy za nimi stáčí větve, keře se vlní, listnatě ševelí, komíny ze střech nebezpečně naklání; hůlka pravidelně ťuká o dláždění, Lord kráčí vzpřímený, klidně, s Fay ruku v ruce prostředkem ulice
Fay to registruje na okraji vědomí, zpola ostře, zpola zamženě. Alenka musela propadnout králičí norou, Fay proskočit hořícím oknem – je vážně tak snadné procházet mezi dimenzemi? Nejspíš ano. Každý z nás to někdy zažil; jen ne všechny nové dimenze jsou lepší.
A možná jsem v plukovníkově domě skutečně uhořela.
Protože i Fay se cítí jiná. Nová, čistá. Jako všechno kolem. Stejné tvary, obrysy, názvy, molekulární složení. Přesto jiné. Barevnější, skutečnější, hlubší. Nějak. Něčím.
Takové to je, když jste vážně naživu? Mohlo by?
…Ale to vše není vůbec nic proti jeho dlani.
Silná a velká, hřeje, propletené prsty svírají jemně; zároveň jako by ji celou nesla, tak skálopevně důvěryhodná se zdá. Také je v tom prostém kontaktu cosi neodvratného k závrati, poslední hroutící se pilíř kamenného mostu. A citadela odříznutá od okolního světa je konečně v naprostém bezpečí.
Ano. Dopolední slunce čechrá barvy raného podzimu, bok po boku za bílého dne, neznámé oči ze všech stran, v jeho dlani je Fay v bezpečí.
Lord zastaví. Fay mu poslušně stane po boku, on se k ní otočí, druhou rukou z její tváře setře několik klouzajících slaných kapiček.
Fay užasle mrkne, nepostřehla jsem!
„Omlouvám se,“ vydechne.
„Není proč,“ řekne Lord.
A pokračují v cestě. Zpěv vnitřních rolniček, vítr si hraje s provázky vlasů, tráva voní, nebe se vzpíná jak rozdováděné hříbě, oblačné podkovičky zvoní, písek skřípavě šumí pod podrážkami. Zamilovaná divnovíla se pevně drží, taneční chůzí kráčí po chodníkovém dláždění, chodníky jsou dobrá věc.
„Je to ještě daleko?“utrousí Ohnivá otráveně. „Mám z vás zimnici.“
Lenora a Owen Costiganovi čekají na zápraží, přivítají, pozvou dál, samý úsměv, projevy úcty, hlavu skloněnou, jako by se neodvažovali k očnímu kontaktu. Lenora se sytě směje, když je provede halou do salónku, je plný živých květin.
Špatně. Tohle všechno je špatně, šestý smysl divnovíl smích neošálí, jako vlčí instinkt, ani hrsti rozsypaného pepře nezakryjí pach krve.
„Je k smrti vyděšený,“ stojí Ohnivá před Owenem, pátravě nakloní hlavu do strany. Přitaká si. Ohlédne se po jeho ženě. „Ona na pokraji zhroucení. Prima. Bude legrace.“
Nadšením vzplane jako smolná pochodeň.
Proč, zeptá se jí Fay v duchu. S děkovným pokývnutím přijme židli, usedne za stůl po Lordově boku.
„Mají z tvé šelmičky strach?“nabídne Ohnivá sarkasticky. „Jen tipuju.“
Proč? Zopakuje Fay.
„Hm. Víš, já chápu, že je těžké mne kamkoliv zařadit. Ale jedno vím jistě. Nejsem křišťálová koule.“
Sleduj je, přikáže Fay.
„Nezapomínáš náhodou na něco? Ty jsi ušlápnuté holátko, já válečník v hořící zbroji.“
Fay ji ignoruje. Nelíbí se jí tu.
Lord pohodlně přehodí nohu přes nohu, vycházkovou hůl opře o hranu stolu, výraz pokojný s přídechem mírnosti. Po šelmě ani vidu, ani slechu.
„Smím nabídnout čaj?“ zatrylkuje Lenora, hlas nepřirozeně veselý, až to v něm neupřímností skřípe.
„Velmi rádi,“ pokyne jí Lord laskavě. „Upřímně si cením vaší ochoty pomoci nám. Vše je pro mne nové. Přiznávám, že mne děsí, na co všechno bych mohl zapomenout či si neuvědomit. Vaše zkušenosti, Owene, mají pro mne cenu zlata.“
Owen se chraplavě zasměje, sedí naproti a celé jeho tělo křičí, že rozložitý jídelní stůl mezi nimi je proklatě, zatraceně, děsivě malý.
„Hned jsem tu s čajem,“ zasměje se Lenora, zmizí ve dveřích.
Jdi za ní, přikáže Ohnivé Fay.
„Rozkaz,“ ucedí znechuceně, šourá se otevřeným průchodem do přilehlé kuchyňky.
„Vyprávějte, Owene. Cokoliv. Jaké byly vaše první dny?“
„Příšerné,“ vylétne z něj. To zřejmě vyslovit nechtěl, pleť mu popelavě zešedne. „Tedy, já… nemyslel jsem to…“
„V pořádku,“ mávne Lord dlaní. Pokrčí rameny. „Chápu. Vstoupil jsem do magického světa jako desetiletý a kouzelník, přesto i pro mne to byl šok. Mluvte, prosím. Za každou informaci budu vděčný.“
Owen několikrát hlasitě polkne. Prsty drtivě svírá desku stolu. Kývne.
„Jistě. Vynasnažím se. Takže, první potíže zde… pocit, že nejsem schopný ani nejběžnějších věcí. Pustit vodu. Zapálit oheň. Otevřít dveře domu. Najít cokoliv,“ zasměje se křečovitě.
„Výtečně,“ přikyvuje Lord zaujatě, „pokračujte.“
Fay je sleduje, slova příliš nevnímá, nezdají se důležitá; nelíbí se jí tu! Něco se děje. Něco se stane. Cítí to.
Do nosu ji udeří těžké aroma jasmínového čaje, byla Lenora tolik nervózní z jejich příchodu, že zapomněla vyndat louhovaná snítka?
„Fay,“ vtrhne Ohnivá do místnosti jak závan horkosti z kovářské výhně, „něčím potřela okraje jednoho šálku, ona tam něco dala, něco je na šálku!“
Na kterém?!
Levitující tác, konvice chrlí vražedně silnou vůni jasmínu v nadýchané páře, čtyři květinové šálky, každý jiný. Lenora se usmívá tak široce, že o její momentální nepříčetnosti už nemůže být pochyb.
Na kterém? Ohnivá!
Lenora složí tác na stůl, rozdělí šálky s kouřícím čajem, šeříkový před Owena, konvalinkový před své místo, vlčí máky Lordovi, ibiškový Fay.
Který! Vykřikne Fay.
Ohnivá jí položí dlaň na rameno a jen to špitne.
„Vlčí máky.“
Fleurie - Breathe
Ublíží mu.
Pikovteřina zmražené nehybnosti, prázdnoty mysli.
Chce ublížit mému Lordovi.
Fay hučí v uších, takové to šumění jako pod hladinou, vodní tíha tlačí do ušních bubínků, všechno ostatní rozostří. Duní a ohlušuje myšlenky.
„Děkuji,“ usměje se Lord, „voní to báječně,“ natáhne se po šálku.
„Miluji vlčí máky,“ vysloví Fay.
Hmátne po něm, nedovolím, nedám, ochráním…! Srazí se s Lordovou dlaní.
Jemně ji zachytí, pokyne k jejímu šálku. Větvička obsypaná růžovými ibiškovými kvítky zmizí, kolem dokola bílých stěn se rozvinou rudé květy.
„Já vím,“ řekne Lord mírně.
…Ne.
Prosím.
Ohnivá, pomoc.
„Rozbij ho!“
Fay trhne rukou, vyrazit mu ho, roztříštit na tisíc střepů, zadupat do země; Lordova pravička ji sevře pevněji, nepustí. Levou uchopí svůj čaj do prstů, donese k ústům. Napije se.
„Fay,“ hlesne Ohnivá. Tiše. Tichounce. „Fay…?“
A Fay se natáhne, nakloní k němu celým tělem, šálek ještě ani nedosedl zpět na porcelánový talířek, Fay se nesmiřitelně přitiskne na Lordova ústa, vlhce je políbí.
Narovná se. Promne rty, polkne vše, co na nich ulpělo.
Jestli vás nesmím zastavit, skočím s vámi.
Konsternované ticho rozbije Lenořin hysterický smích, Owen prudce sklopí hlavu, sinavou pleť stejně nezakryje.
Lord hledí.
Zorničky bezedné, mahagonově hnědé, je v nich něco tak… velkého. Silného. Jako by se před vámi rozestoupila půda a vy pohlédli přímo do očí Matky Země.
„Nemohla jsem jinak,“ pousměje se Fay, jeho duhovky získají příchuť belgických pralinek.
Lord se od ní odvrátí, šálek vrátí k ústům, dopije celý. Prázdný vrátí na stůl.
A než ten pohyb dokončí, je místnost plná; Lenora s Owenem prchnou ze svých míst tak rychle, až se židle překlopí. Skryjí se za valem mužských těl.
V rudých hábitech.
„Kdo to je?“ vyklouzne z Fay bezděčně. Mísí se v ní šok s mírem odevzdání.
Ať přichází cokoliv, půjdu s vámi. A to je dobré.
„Bystrozoři,“ řekne Lord.
„Kdo jsou bystrozoři?“
„Zastávají funkci mudlovské armády a policie zároveň… ah,“ zarazí se Lord. Shlédne na šálek. A rty mu zvlní ten skvostný, dravčí poloúsměv.
„Veritasérum,“ pronese zvolna, „proto byl čaj tak silný, aby přehlušil vůni i chuť.“ Pohlédne na Lenoru. „Dobrý tah,“ pokyne jí pobaveně.
„Co je Veritasérum?“ zeptá se Fay.
„Kolik toho vypil?“ otočí se současně jeden z nich k Lenoře, rozložitý, divé oči, Rudý rudých.
„Všechno,“ zachrčí. „Ale políbila ho.“
„Sérum pravdy,“ odvětí Lord Fay, „přinutí tě odpovědět pravdivě na jakoukoliv otázku.“
Fay v hrůze otevře ústa, braňte se, prchněte! Rudý mávne hůlkou, Silencio, Petrificus totalus, Fay zůstane němá s rozevřenými rty.
„Ptát se tu budu pouze já,“ řekne Rudý.
Stočí zrak k Lordovi, v očích má klec pro šelmu a v ruce klíč.
„Máme zřejmě méně času, než jsem doufal,“ řekne Rudý. „Takže nebudeme ztrácet čas. Jste Tom Rojvol Raddle?“
„Ano,“ kývne Lord.
Rudý mávne hůlkou, nad stolem se objeví mlhavý obraz ležícího těla, promodralý obličej s otevřenýma očima.
„Tome Rojvoli Raddle, zabil jste tohoto muže?“
„Ne,“ řekne Lord.
Rudý mrkne. Chvatný švih hůlkou, obraz se změní.
„Zabil jste tohoto muže?“
„Ne.“
„Zabil jste tuto ženu?“
„Ne.“
Otázky, odpovědi, slova létají vzduchem jako mrskání bičem, hůlka Rudého nepřestává tančit, jako by zešílela, obrazy nehybných těl se neustále mění, některé nedotčené, jiné zmrzačené, zkroucené v posmrtné agónii. Muži, ženy, mladí, staří. Jen ten prázdný pohled mají stejný.
A tím vším nevinně prolíná silná vůně ještě horkého jasmínového čaje.
Zdá se to nekonečné.
„Zabil jste tohoto muže?!“
Hlas Rudého získává na intenzitě, dravosti, vzteku.
„Ne,“ řekne Lord klidně.
Mrtvý zmizí, objeví se další.
„Zabil jste tuto ženu?!“ zakřičí Rudý, tvář už mu ladí s hábitem, krátké vlasy na spáncích vlhnou potem.
Lord otevře ústa.
A zakloní se, pohodlně opře o opěrku židle.
„Nerad ničím zábavu. Ale začíná být stereotypní,“ oznámí. „Finite,“ otočí se k Fay.
Vstane, vezme Fay za ruku, vytáhne ji na nohy.
„Myslím, že tady jsme hotovi. Děkuji za vaše rady, Owene. I za čaj, paní Costiganová,“ a už Fay vyvádí halou, dveřmi, ven, kyslík se narve do plic, Fay vydechne.
Kráčí po Lordově boku. Slunce svítí, stromy a keře je sledují, desítky očí, Ohnivá jak beránek cupitá s nimi, Fay jde. Pak se zastaví.
Hněv.
Tak – nesmírný – hněv.
Hoří v ní, že dech z ní musí vycházet v páře, Fay nepřemýšlí, nemůže, jediná myšlenka usedla na trůn.
Pokusili se mi vzít mého Lorda. Zavřít šelmu do klece.
Matko.
Do klece!
Nedá se to přestát. Nedá umlčet. Trhá jí to.
Fay se prudce sehne, stáhne z nohou střevíčky, otočí se, na verandě Costiganových postavy bystrozorů, dívají se, nenávist z nich čiší jak puch muchomůrek. Rudý vpředu. Ve Fay se rozlije ledový klid.
Rozmáchne, mrští střevíčky proti němu.
Mudlovský hněv také umí ranit. I když se nyní netrefím. Tvou tvář si budu pamatovat navěky, Rudý.
I ty si mě pamatuj.
Kieran Hollington, bratr Lenory, vztekle švihne hůlkou. Tříštivé kouzlo se směšně rozprskne po nárazu do Protega, a střevíčky neporušené změní poslušně směr, vklouznou do Tomovy dlaně.
Neřekne nic. Ani slovíčko. Dívá se na ně. Modré Fayiny střevíčky, drobné pro její malé nohy, oba se vejdou do jeho dlaně.
A poklekne do prachu cesty, jemně sevře Fayin levý kotník. Nadzvedne její nohu. Bříšky prstů očistí chodidlo. Nazuje střevíček. Druhý.
Zvedne se.
Natáhne ruku do prázdna, pohled upřený před sebe. Není si jistý, co by to s ním udělalo. Kdyby se na ni právě nyní podíval. Kdyby spatřil její trny.
„Pojďme domů, Fay,“ vysloví netečně.
Dveře bouchnou.
Maska padá.
Lord ji divoce sevře kolem pasu, zvedne k sobě, tvrdě, prudce, oči mu žhnou, pleť jiskří žárem, šelma je venku. Zfetovaná extází. Hrubě přirazí Fay ke zdi, prsty zatnuté v černých vlasech, skloní se k ní. Živočišná energie prýští z každého póru, vzduch nabitý statickou elektřinou, Lord pod kůží hoří, vášeň prošlehává skrz, šelma prohnutá v slasti. Sluneční erupce, smyslů zešílení.
„Bránila jsi mne,“ vydechne. Magma vtěsnané do slov. „Bránila. Jsi. Mne.“
A dravě se k ní přimkne, rozdrtí ústa nenasytitelně žádostivým políbením, šelma zařve; Fay!
Možná, že svět mudlů, v jejich špíně a malosti, posedlosti mrtvými věcmi, v té nekonečné šedi a bezdůvodné brutalitě, vznikl jen proto, aby ses v něm mohla zrodit.
Zrodit pro mne.
Ano.
Tohle by mohlo konečně dávat smysl.
Mírná jak vánek nad klasy obilí, nechá se odnést dovnitř, usadit na Lordův klín. Obejme ho, složí mu hlavu na hrudník, srdce šelmy bije dunivě.
Omámená. Připadá si křehká jak mořská pěna. A tak v bezpečí v dračí tlamě.
„Nemohl jsem ti to říct,“ promluví Lord, hlas ještě stále rezonuje pomalu odeznívající rozkoší, „naplánoval jsem to. Všechno. Hollington, kterého sis nazvala Rudým, mne sleduje už dlouho, bylo jen otázkou času, kdy zaútočí. Nabídl jsem mu tedy příležitost. Ovšem podle mých pravidel. Během žádosti o naše přijetí jsem vnukl Lenoře nápad přivolat bratra, použít Veritasérum; to všechno byl můj plán, Fay. Vymazal jsem sérum ze šálku dřív, než jsem se napil. A ten bláhový pošetilec nejenže porušil zákon, když mi ho podal bez mého souhlasu, on současně zničil možnost se mne na totéž zeptat znovu oficiální cestou. Očistil mé jméno a ještě ho za to potrestají,“ Lord se tlumeně rozesměje.
Fay mu spočívá v objetí, rolničky už zase zní, vesele, vesele. Jak na sobím spřežení, radostně chvátá zasněženou krajinou, čistě se třpytí.
„Nezeptáš se, Fay?“
Pohne tváří, přivine se k jeho odhalené kůži na hrdle. Opojeně vdechne vůni.
„Zda jste je zabil?“ zamumlá. A záleží na tom?
Lord spokojeně zavře oči, zakloní hlavu. Prsty levé ruky vyhledá pod vrstvou oděvu Fayinu jedinou jizvu na zádech. Pomalu, vláčně po ní sklouzne palcem.
„Ano,“ řekne, „zda jsem ty mudly zabil. Nezabil, Fay. …Všechny ne.“
Smích.
____________________________________________________________________________
Doufám, že se vám počátek prvního dne líbil :-) Krkavec Yaxley se zatím neuvedl příliš dobře, ale kdoví, možná to ještě napraví ;-) V následující části se dozvíme, zda dům přijme Fay za svou paní, pohovoříme si se svícnem o něčem velmi důležitém, Fay stráví s Tomem první noc (věříte mi? :-D), zajdeme na ples Pospolitosti kouzelníků s mudly. A poprvé se setkáme s Albusem.
Příští pátek vás čeká Harry. S ním několik odpovědí, z nichž jste pár někteří již uhádli. Také něco, v co jste jistě doufali všichni. Ani v nejmenším si netroufám odhadovat, jak to na vás zapůsobí; bude to krásné? Příšerné? Opravdu nevím, takže nic neslibuji :-)
Děkuji vám všem. Občas vaše laskavá společnost, vlídná slova, je to jediné, co mi pomáhá smířit se s novým dnem :-) Děkuji. Přeji klidný pátek a další nádherný adventní víkend!
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojky, Veroniko :-)
Ne, ani trochu obyčejně, naopak, zní mi to skvěle ;-) K čemu jinému by příběhy měly být, než na zachraňování před všedností a nudou :-) Bylo mi velkým potěšením, že jsem ti směla den projasnit <3
Děkuji moc za Fay, že ji máš ráda <3 A tohle jsi popsala velmi výstižně - Tomova fascinace je krutě něžná <3 Krásné.... díky :-) A to jsme teprve stále na začátku ;-) Počkej, až to Tomovi dojde :-D
Máš pravdu, takový vztah (Harry a Severus, či Fay a Tom tak trochu) v běžném životě příliš nepotkáš, jednostranný občas ano, za děsivou cenu, oboustranný extrémně zřídka. A ono je to dobře, protože takové pouto není dělané pro život. Je to závislost, absťák nepřežiješ :-) Buď šťastná za normálního chlapíka s jeho ponožkami všude po bytě a za zapomenutá výročí ;-) S ním máš velkou šanci na dlouhý, plnohodnotný život, kvalitní hádky a krásné usmiřování... a jak bys mohla s nej kamarádkou drbat svého ideálního partnera u sklenky vína? :-D Nehledě na to, že by na tu kamarádku ve tvém světě nezbýval prostor :-)
Zažít takový vztah je úžasné, ano. Ale ztratit ho? To nechceš zažít. :-)
Budu moc šťastná, kdybys mohla ve snu spokojeně vychutnávat fantazie kouzelných příběhů o "čisté lásce", a v životě si naplno užít té obyčejně pravé ;-) A klidně víckrát :-D
Moc a moc ti děkuji, Veroniko, jsi opravdu velmi laskavá <3 A máš pravdu, kouzla existují - vy jste můj soukromý zázrak <3
Salome
(Zuza, 9. 12. 2016 17:06)
Ach jo. Příště si musím psát poznámky, protože při čtění mě napadá milion věcí a pak sedím u klávesnice a nevím.
Tenhle díl byl krásný.
Hlouběji jsem pronikla do vztahu Fay a Lorda. Je až k neuvěření s jakou oddaností mu přenechává svůj život. Zastihla jsem se při myšlence, že její vztah k Tomovi je dost podobný se vztahem, který měla k plukovníkovi. Přijde mi, jako by se uměla odevzdat jen celá. Až na kost. Třebaže teď se jí to s Tomem líbí mnohem víc a osvobodila Ohnivou, přesto opět nemyslí na sebe...
A na druhou stranu- Tom se jí svým způsobem odevzdává podobně. Možná? Ale pořád se bojím, copak má za lubem. A jestli právě Fay není tou, která ho stvořila tak, jak jej známe my.
Něžná i proradná,
krutá i bezradná,
plamen i červánek,
ďábel i beránek,
...
Jen k překlepu (prvnímu, kterého jsem si všimla). Skoro uprostřed "Lordovi z rukávu vyklouzne hůlku..."
A otázka mimo. Japak jsi na tom, Alicinko, se psaním posledních kapitol? Daří se? Můžu doufat v bonusové kapitoly o Vánocích? Hmm? :)
Re: Salome
(Nancy, 9. 12. 2016 17:48)Vidim, ze nejsem sama, kdo by privitla vanocni nadilku <3
Re: Re: Salome
(Alice, 10. 12. 2016 19:43)
Nancy, Zuzi, jste obě vážně ohromně milé a já děkuji za zájem, moc <3
Nebudu říkat rezolutní ne, stále to zvažuji, ale víc se přikláním nechat to tak, jak bylo naplánováno... pardon <3
Re: Salome
(Alice, 10. 12. 2016 19:39)
Ahojky, Zuzi <3
Děkuji ti mnohokrát .-) Tolik mě těší přinášet zase (pro změnu) něco hezkého :-)
Jen jsi mě maličko zaskočila přirovnáním vztahů k plukovníkovi a k Tomovi. Opravdu se to takové zdá? Aj aj, to by nebylo dobře, někde jsem musela udělat chybu. Základ přístupu jich obou, Toma a plukovníka, skutečně je v mnohém podobný, majetnický, manipulativní; jen plukovník zvolil cestu hrubé síly a Tom mnohem sofistikovanější, kdy Fay svedl, aby ho následovala z vlastní vůle. Plukovníkovi se bránila (ač během našeho seznámení s ní už jen pasivně) - proto ty tresty, skříň, ponižující postavení v domě atd. Tomovi se vědomě odevzdala. I její pocity jsou naprosto opačné, u plukovníka odmítala jakýkoliv fyzický kontakt, musela se odpoutávat od svého těla. Po Tomovi touží. Ve všem mělo být znát, že jde o naprosto odlišný vztah, přímo kontrastní. Achich, tak jsem se někde sekla :-) Stane se :-)
Vztah Harryho a Severuse v Klíči byl kdysi označen (s lehkou nadsázkou) jako helsinský syndrom :-D To není z mé strany výtka, každý čtenář má plné právo na svůj názor. Sice s ním nesouhlasím, počátek Harryho náklonnosti v domku bych spíš označila za formu tzv. přenosu (poměrně obvyklá situace, emocionální vazba pacienta k psychologovi / psychiatrovi, založená na zážitku "konečně mi někdo rozumí, chápe, vidí mě a nesoudí"), s Fay by to možná k helsinskému syndromu mělo blíž, on ji Tom koneckonců vážně unesl :-D A to, že na jejím duševním zdraví by se odborníci vyřádili, je jasné :-D V jejím případě to bylo ode mě cílené, takovou jsem ji chtěla, taková mohla Toma zaujmout. :-)
Nemyslí na sebe... ano i ne. Máš pravdu, nemyslí, on je pro ni na prvním místě. Na druhou stranu, co by měla řešit? Poprvé v životě je zamilovaná a šťastná :-)
Ale souhlasím s tebou zcela, že tím procesem se jí Tom začíná odevzdávat také, prozatím nevědomky a rozhodně nechtěně :-D V jeho přerodu do Voldemorta má Fay svou roli, samozřejmě, přesto ne klíčovou. Spíš bude onou poslední kapkou, asi... To nechám posoudit vás :-)
<3 Víš, že na Salome od Kryla jsem při psaní myslela často? Napsala jsem k ní verše, ale na Fay a její příběh se vůbec nehodí, takže ty zde neuvidíte :-) Protože Salome si za svůj tanec "sedmi závojů" vyžádala hlavu Jana Křtitele, Tomova hlava zůstane pevně na krku :-D Mimochodem, je to opět ironie, Salome znamená v hebrejštině "mír", to tedy potěš, co by asi Janovi provedla "válka" :-D
A moc děkuji za upozornění! Opraveno <3
Ouvej... :-( K psaní pokračování jsem se zatím ještě vůbec, ale vůbec nedostala :-( Ani čárka nepřibyla. Počítala jsem s tím, že začátek zveřejňování bude pro mě náročný, poslední úpravy prvních kapitol, se kterými jsem byla těžce nespokojená, znovu se naučit s editorem, zvyknout si na nový životní režim, jenže k tomu se přidaly ještě komplikace mimo psaní (klasicky, jak jinak, že O.o), takže ještě nepanikařím (jenom malinko :-D). Ale na bonusové kapitolky to moc nevidím :-( Promiň!
Děkuju, Zuzi :-)
...
(Mariella, 9. 12. 2016 16:23)
Och, díky ti!
Dnešní kapitola mi nádherně prozářila páteční ráno - Fay zbožňuji víc a víc. Ano, vím, je to hlavně o Tomovi, ale on mi přijde takový v ústraní. Ona září a tančí a je to všechno neuvěřitelně krásné.
A Yaxley - na to, jak má, alespoň z mého pohledu, nepříjemnou povahu - se představil ještě vcelku obstojně.
Tom - nevím, nedokáži v něm vidět Voldemorta. Je milý, charismatický, pečující... Dnes jsem o tom přemýšlela a je špatné chtít takový vztah, který má Fay? Možná trochu ano, z pohledu dnešní společnosti, ale je přeci jen neuvěřitelně krásné míti se komu oddat.
Ohnivá je boží. Jako vážně. Chci ji domu, i když bych ji po dvou dnech asi měla silné nutkání zabít.
Díky ti za dnešní shledání a měj se krásně!
Re: ...
(Alice, 10. 12. 2016 17:02)
Ahojky, Mariello! :-)
Moc a moc děkuji, jsem tak šťastná, že konečně (!) můžu přinášet i laskavé, úsměvné části <3
Děkuji ti za Fay :-) Máš pravdu, zatím je to stále víc o ní, teprve se k Tomovi obezřetně "plížím", ale přijdou kapitoly z jeho pohledu, na ty se velmi těším :-)
Prima! ;-) Takže Yaxley tebe ještě nejspíš hodně překvapí ;-) Ale i on se s tím potřebuje v sobě nejdřív "poprat" :-)
A moc ti děkuji, že vidíš Toma, ne Voldemorta <3
Ale odpověď, vážná a upřímná, je asi složitá. Je to špatné chtít se někomu cele oddat? Je to nesmírné, intenzivní, žádný jiný vztah ti takové pocity nedá. A je to zničující. Člověk by se ani v lásce neměl vzdávat sám sebe, měl by si uchovat vlastní prostor. Ale pokud se rozhodne, že mu to za tu cenu stojí... kdo jiný má právo rozhodovat o svém životě než každý sám za sebe? Takže dobré / špatné nepoužiju, žádné škatulky :-) S plným vědomím, kolik moudrých lidí by se mnou těžce nesouhlasilo :-D
Nutkání zabít (možná uhasit? :-D) Ohnivou plně chápu! Stejně jako to, že mít ji doma umí být také báječné :-)
Moc ti děkuji, Mariello, budu se na tebe opět těšit <3 Krásné dny :-)
A zapomnela bych
(Nancy, 9. 12. 2016 15:15)Hlody Ohnive jsou dokonale. PER-FEKT-NI. Jako s tim 'pokladem' krkavce a jeho velikosti? NENE. To nechces :D
Re: A zapomnela bych
(Alice, 10. 12. 2016 16:46)Díky! :-D Ne, Ohnivá fakt nemá zábrany, s ní tu přeslazenost dorovnávám :-D Chudák Krkavec... :-D
Nadšená
(An, 9. 12. 2016 14:47)
Četla jsem s očima přilepenýma k obrazovce a zatajeným dechem. Jako vážně. Začínám se na kapitoly s Tomem, Fay a Ohnivou těšit čím dál víc.
Ohnivá je úžasná :D Baví mě sledovat, co udělá/ řekne (s tím svícnem to bylo nejlepší :D - "Takže kam přesně nemám šahat, ty pichlavej mosaznej šmejde?").
Setkání se smíšeným párem mě překvapilo i trochu šokovalo. Rozhodně jsem nečekala, že k něčemu takovému dojde (čaj - veritasérum - bystrozoři).
A samotný Tom... Nebezpečný... A přitom tak... Jiný :D S Fay tvoří, řekla bych, velmi hezký a vyrovnaný pár. Jejich vztah je překvapivý, ale přitom... Nenacházím slov.
Můj pohled na Toma se začíná měnit :D
Děkuji za skvělou kapitolu :)
Re: Nadšená
(Alice, 10. 12. 2016 16:21)
Ahojky, An! :-)
Děkuju, jsi zlatíčko <3
No jo, Ohnivá je takový úsměvný "nebezpečný šílenec" :-D
Díky, že ji máš ráda :-)
A těší mě, že jsem mohla překvapit ;-) Samozřejmě, ten plán s Veritasérem byl Tomův, to by Lenora nevymyslela (ani se neodvážila), šlo o Tomův další krok v jeho strategii, potřeboval se zbavit podezření a její bratr k tomu byl velmi vhodný ;-) Není nad dobré sousedské vztahy! :-D Ještě se s nimi párkrát setkáme. A poznáme i druhého souseda, Cleituse Goimaraca (ten s tím kousavým živým plotem), návštěva u něj bude "malinko" jiná.... ;-) :-D
Díky! <3 Moc děkuju, že už to můžeš vidět, opravdu se snažím z nich dvou (Tom / Fay) vytvořit navzájem se doplňující pár, jiný než třeba s Belatrix, která se mu spíš podobala. Budu moc doufat, že se mi Toma podaří udržet přesně v téhle rovině: nebezpečný a přitom jiný ;-)
Moc a moc ti děkuji, An! <3
Re: Ach..
(Alice, 10. 12. 2016 20:15)