4. kapitola Tom - O dnech hrobů a květech vlčích máků
Ludovico Einaudi - Experience (OST Mommy)
„To nemyslíš vážně. Ty skutečně spíš?!“
Fay zvedne víčka, vytržená ze spánku. Vzápětí to s ní úlekem trochu škubne, Ohnivá se nad ní sklání, že se jí téměř dotýká špičkou nosu, mezi prameny hustých černých vlasů rozverně prokvétají oranžovo rudé plamínky, tváře žhnou vzrušením a zorničky tmavých očí planou, jako by v nich rozdmýchala řeřavé uhlíky.
„Všechno je tady naprosto úžasný, vstávej! Vodu na tebe… jak můžeš spát?!“
„Byla jsem unavená?“ nabídne Fay nesměle.
„Už nejsi,“ ujistí ji Ohnivá pochmurně.
„Ani trochu. Vůbec. Naprosto ne.“
Vlastně je to pravda. Zjistí totiž, že leží v ohromné posteli s milionem nadýchaných polštářů, přikrývka v hedvábném povlečení skvostně hřeje, matrace pod ní měkoučká jak vodní hladina. Za ohromným oknem po levici se noc teprve zvolna ukládá k odpočinku, domky i stromy venku ještě tvrdě spí pod pláštěm příjemně modravého světla pouličních lamp. Dokáže osvětlit i vnitřek místnosti, mezi huňatými koberečky prosvítá podlaha z prken, nábytek kolem stěn je jak ze starého hradu, dřevěný, zdobený rytinami, většinou propletenými hady. Ne. Samí hadi. Fay to pobaví.
„Tak vstaneš?“ zavrčí Ohnivá nevrle.
„Nepamatuji si, jak jsem se sem dostala,“ pohlédne na ni Fay. Odhodí pokrývku, posadí se. A uvědomí si, že má na sobě bělostnou krajkovou noční košilku, krásnou tak, že by klidně mohla být plesovými šaty. Pokud by samozřejmě nebyla tolik průsvitná.
„Ani proč mám na sobě tohle,“ zamumlá rozpačitě.
„Usnula jsi dole v salonku, což bylo velmi nezdvořilé, jelikož jste byli uprostřed poměrně zajímavého rozhovoru o zdejších zvycích, pak tě tvá šelmička odnesla sem, zamumlala to své Abraka a onen kus hadru, ve kterém jsi strávila půl dne, se změnil v tenhle úchvatný skvost. Mezi námi, je to skoro hřích, mít na sobě něco takového a spát sama.“Ohnivá sešpulí rty. „Je to hřích,“ kývne si. „Rozhodně.“
Fay nervózně skousne spodní ret.
„Chápu tedy správně, že mě Lord převlékl a odešel…?“
Zběsile se snaží nečervenat. Nepodaří se.
Ohnivá klečí vedle na lůžku. Teď se k ní natáhne, divoce zamrká.
Fay získá odstín svého plamenného já. Polkne. Přitaká. Velmi nejistě. V podbřišku hřejivé mravenčení, zřejmě musela spolknout nějakou jiskru, jak se nad ní předtím Ohnivá skláněla.
„Dí-val-se,“ odslabikuje Ohnivá, vycení zuby v ďábelském úsměvu. „Díval se na tebe hodně, hodně –hodně – hodně dlouho, hm. Pak tě přikryl a odešel.“
„Ah,“ hlesne Fay. Mravenčení se chvatně rozleze po celém těle,
„Jo, a ten dlouhý kabátec, co nosí přes oblečení, a který tak perfektně obkresluje všechny živočišné proporce nestoudně smyslného mužského těla…“ Ohnivá krátce zmlkne, ztracená v chlípných myšlenkách. „Jo, tak tomu se říká hábit. Nevzpomínám si, jestli ti to říkal před tím, než jsi usnula, nebo až po tom. Každopádně, budeme doufat, že ho bude nosit často, co říkáš?“
Fay neříká nic.
Intenzivně nevzpomíná na brutálně vášnivý polibek, Lordovo objetí, jeho smích… Aha. To se taky nepovedlo.
Hbitě vstane, zmizí v přilehlých dveřích, k jejímu štěstí se tam skutečně nachází koupelna. Fay pustí studenou vodu, nabere do dlaní. Ponoří do ní tvář. Je až ledově mrazivá, všude z ní naskáče husí kůže. Prima.
S výdechem vybublá vzduch do dlaní, mezi prsty nechá vodu protéct. Znovu je schopná přemýšlet.
„Copak?“ zavrká Ohnivá škodolibě na prahu. „Něco je špatně? Oprava – něco je snad hodně dobře?“
Fay po ní hodí ručníkem, ten jí projde jako nic, dopadne na podlahu. Ohnivá zvrátí zorničky. Fay se rozesměje. Má chuť se roztočit, zaklonit hlavu a rozšumět svou noční košilku v tanečním reji, jen tak. Pro opojnost nevinného rána, čistého, ani zrnko strachu neskřípne v kloubech, pro krásu každé další minuty, co nedočkavě přešlapují na prahu a dychtivě nahlíží, mávají, smím už dovnitř, smím, jsem skvělá, tak smím?!
Pojď, pokyne Fay s chvějivým úsměvem, lechtá v břiše, obrátí se malinko rychleji než je zvykem a sukýnka košilky se nazvedne, s ševelivým dýchnutím polaská stehna. Fay provede ranní hygienu; ačkoliv s ohledem na čtvrtou hodinu po půlnoci je spíš noční. Vykartáčuje si vlasy. Přitom se rozhlíží, koupelna je nádherná, prostorná, jednoznačně dámská, jelikož vše je sladěné do jemného narůžovělého tónu manganokalcitu. A jsou tu pokojové rostliny, je jich spousta, bohatě rostlé kapradiny. Možná proto má pocit, že stojí u lesní tůně a vzduch je plný vůní, že by nasytily hladového.
„Hotovo?“ zasténá Ohnivá. Nečeká na odpověď, drapne ji za ruku, vytáhne z koupelny, vleče ke dveřím pokoje. Fay se křečovitě chytí stolku.
„V tomhle?“ ukáže s lehkou hysterií na svůj oděv. „Nikdy.“
„Malicherná a prudérní,“ zkonstatuje Ohnivá zdrceně. Ale pustí ji, svalí se na postel.
„Cože? Prosím, buď od té neskonalé lásky – a pohni! Na rozdíl od tebe jsem v téhle místnosti strávila asi pět hodin při plném vědomí. Drobet mě už nudí, víš?“
Já bych ráda, pomyslí si Fay rozpačitě. Jen si nějak nevzpomínám, že bych si zabalila kufr.
„Tomuhle,“ namíří Ohnivá špičku levé nohy, „se říká šatní skříň. Jsem sice tvé pouhé nefyzické já, přesto si dovolím hádat, že by snad název něco naznačoval?“
Fay se otočí ukázaným směrem, ano, šatní skříň tam skutečně stojí. Dost možná i s nějakým oděvem uvnitř. Ale proč by tam mělo být cokoliv pro ni? Přesto ji otevře.
Je plná. Ramínko vedle ramínka, desítky nejrůznějších šatů ve všech možných barvách.
Matčiny rudé! Srdce v ní se zajíkne, Fay je láskyplně pohladí, ty jediné opustila, zrazené nechala napospas plukovníkovu domu. Ale ony na ni již čekaly zde.
Tady se nebudete muset skrývat, slíbí jim tiše, pohladí prsty krajku živůtku. Vybere jiné, hbitě se oblékne, prosté černé s límečkem u krku. Naučenými pohyby ve vteřině splete vlasy do copu, stočí do drdolu, otočí se k zrcadlu. A lekne se. Ohnivá stojí těsně před ní, ruce založené na prsou. Hm, ano, takhle nějak by vás mohly v branách vítat ohně pekelné.
„My jdeme na pohřeb Fay Belamorové?“
Načež si srdceryvně povzdechne, spustí paže podél těla.
„Svlékni se. A vychutnej si to. Jelikož tohle je naposledy, kdy máš na sobě něco tak ohavného. Nechytá tě náhodou žhářský záchvat?“ zdvihne jedno obočí. „Maličký? Úplně malinkatý.“
„Ne,“ zavrtí Fay hlavou, pálit je nebudu. Docela upřímně se na Ohnivou usměje. Jen tak trochu, ústa si na ten pohyb pořád zvykají. „Máš pravdu. Naprostou. Promiň. Mohla bys mi prosím nějaké vybrat? Ne matčiny. Chtěla bych některé… od něj.“
Svlékne se, složí černé šaty do úhledné hromádky. Položí ji na dno skříně. Nosit je nebude; ale jsou od Lorda.
Ohnivá jí podá slonovinově bílé s amarantovými prvky kolem živůtku, na konci širokých rukávů a krajích dlouhé kolové sukně. Prostý střih, v jednoduchosti je skryté kouzlo půvabu.
Padnou Fay jako ulité.
Hledí na sebe do velkého zrcadla, připevněného na vnitřní stranu dveří skříně. A nepoznává se.
„Velmi pěkné, lady Fay,“ řekne zrcadlo.
Fay sebou trhne úlekem. Ohnivá se bláznivě rozesměje.
„Říkala jsem ti, že je to tady úžasný,“ mrkne. Sklouzne po ní znaleckým pohledem. „Mnohem lepší. Ale pořád tomu něco chybí.“
Zručným hmatem osvobodí Fayiny vlasy, v bohatých černých závějích klesnou na ramena, rozprostřou se po zádech.
„Ách. Ano, dokonalé,“ vydechne zrcadlo zasněně.
„Děkuji,“ pronese Fay obezřetně k lesklé ploše.
Ohnivá vklouzne mezi ně, s distingovanou úklonou pokyne dlaní k zrcadlu.
„Dovolte, abych vás představila. Fay, toto je zrcadlo. Zrcadlo, toto je vyšinutá část mne. Je adoptovaná.“
„Nejsem blázen!“
Ohnivá přimhouří víčka. „Mluvíš se zrcadlem.“
„Začalo si.“
Odvrátí se, skloní ke spodní přihrádce, je tam místo přesně na tři páry bot; jsou tam dvoje. Nevzhledné černé polobotky, jaké nosívala v Sarumu, elegantní černé střevíčky s podpatky jak jehličky. Ty si Fay vezme, netouží po další přednášce. Opatrně je nazuje, jejich barva se vmžiku změní do slonovinové, aby ladily. Fay udělá opatrně několik vratkých kroků, není zvyklá…
„Au, au, au, au,“ zanaříká tlumeně kobereček.
„Promiň!“ vyjekne Fay, uskočí stranou, automaticky, jako když někomu šlápnete na nohu; a vyklouzne z bot.
„Příjemňoučké,“ zavrní kobereček, jeho vlákna Fay šimravě polaskají zespodu na chodidlech.
„Přestaň, lechtáš,“ rozesměje se.
„Kdyby mě někdo hledal, páchám sebevraždu v umyvadle.“
Fay vrátí střevíčky do skříně.
„Už vím. Chci tyhle,“ ukáže na prázdné místo.
„Dým buď pochválen, na věky věků, plamen,“ pronese Ohnivá vroucně.
Fay se na ni pousměje, vykročí, jde bosá, Ohnivá už netrpělivě čeká u dveří.
„Tak krásná,“ zavzdychá zrcadlo.
„Tak laskavoučká,“ špitne kobereček.
„Pohneš?“ zamrmlá Ohnivá. „Já se z tebe rozpráším.“
Za dveřmi je chodba, zábradlí, Fayin pokoj se nachází v druhém patře.
„Smím?“ optá se nesměle, dotkne běhounu na podlaze jen bříškem palce u nohy.
„Ale zajisté,“ odvětí běhoun, vytkané obrazce se zatetelí blahem, „jsem vám plně k službám, projděte se, běhejte, skákejte, tančete. Cokoliv bude báječné.“
„Sem! Prosím sem!“ zavlní se jeho část směřující ke schodišti a dolů.
„Sem! Ke mně!“ zaprosí běhoun na druhé straně.
„Tak… kam?“ otočí se Fay pobaveně na Ohnivou.
Pokrčí rameny.
„Tam,“ rozhodne, kývne směrem ke zdi na konci chodby. „A potom zpátky; chyť mě!“
Rozběhne se, prudce, až se jí sukně rozhoří.
Fay spolkne smích – a následuje ji. Mnohem pomaleji, našlapuje opatrně, tiše, nechce vzbudit Lorda. Když se nad tím tak zamyslí, nejspíš bude moudré nevzbudit ani celý dům.
Koberec její kroky tlumí, Fay běží téměř neslyšně, jen látka šelestí, dech prýští z plic a krev hučí v uších, Fay v sobě rdousí podivný pocit, snad smích nebo co; neběžela tisíc let, takhle, jen pro radost a vítr ve tváři…
„První!“ výskne Ohnivá, dlaněmi se odrazí ode zdi. „A zpátky, slimejši!“ prosviští kolem Fay.
Fay se zapíchne na místě, mrštná otočka, už letí za ní.
„Podvádíš!“ směje se Ohnivá, hlasitě a bouřlivě, ona smí, ji slyší jen Fay, a Fay běží, už žádná opatrnost, žádné ohledy, touží běžet s větrem o závod, rychleji, rychleji, dotknou se stěny téměř současně.
Zadýchaně se opře, úsměv široký.
„Podvádět se vyplácí,“ hlesne přerývaně.
„Krásně tě kazím,“ roztočí se Ohnivá kolem své osy, hoří spokojeností.
Počká, až se Fay zklidní. Společně schází schodiště do nižších pater, tichých a ztemnělých.
„Dobré ráno,“ odpoví ospale desítky sloupků najednou, hlubokým zemitým hlasem, trochu to v něm vrže, jako větve klouzající po kůře stromu.
„Vážně hodláš pozdravit všechno?! Myslím úplně všechno? Začínám být vděčná, že tvá šelmička nežije v paláci.“
„Nebuď nevrlá,“ mrkne na ni Fay. „Mně to přijde skvělé. Nevzpomínám, kdy se mnou někdo mluvil takhle. Laskavě.“ Pohlédne na Ohnivou a usměje se. „Takže si to naprosto rozhodně hodlám vychutnat.“
„Ale stále si uvědomuješ, že hovoříš s něčím, s čím lidé běžně nemluví? Že ano?“
„Myslíš například s tebou?“ vzhlédne k ní Fay nevinně. Ohnivá se tváří, že neslyší.
„Se zrcadlem, s kobercem, s dalším kobercem, se zábradlím,“ vypočítává na prstech, „se stolkem, závěsy… samozřejmě. S květináčem. Ano, bylo by krajně nezdvořilé nepozdravit květináč.“
Fay si jí nevšímá. Dotýká se. Promlouvá, seznamuje se. Všechno je tu živé. A všechno je to fantastické!
Nakonec se přeci jen dostanou do přízemí, Ohnivá mlčí, zjevně vyčerpala všechny sarkastické poznámky, velká chodba dlážděná zeleným mramorem, ale není studený, hřeje i do bosých nohou. Vysoké palmy v objemných truhlících se skloní, přivítají Fay letmým pohlazením dlouhých listů.
Dveře napravo. Pootevřenou škvírou proniká zevnitř světlo, Lord je vzhůru?!
Fay se rozběhne, vrazí do dveří.
„Dobré ráno! …Pane.“
Salónek si matně vybavuje. Muže v něm ne.
Zhruba čtyřicátník, šlachovitý, v rozepnutém hábitu, takže kouzelník, lesklé černé vlasy uhlazené, tvář hustě zarostlá stejně temnými vousy, oči má úzké a pichlavé. Jako krkavec.
Sedí na pohovce, pohodlně rozvalený, upřeně sleduje Fay.
Není to pěkný pohled.
Je v něm něco znechuceného, něco hladového, něco zvědavého. Asi jako když vám zpod skříně vyleze cizokrajný brouk. Je vážně hnusný, ale nemůžete se nedívat, nikdy předtím jste nic takového neviděli. A taky se potřebujete rozhodnout, zda ho na lopatce štítivě vynést z domu nebo rozšlápnout.
Radost s nadšením se rozplyne v chladivém plédu reality; v každém světě bude Fay něco, co tam nepatří. Ale to je v pořádku. Věděla to; čekala. Lord ji varoval. A pak, tohle Fay přeci zná, tomu rozumí, s tím umí zacházet.
Drobně se pokloní.
„Dobré ráno, pane. Omluvte prosím můj tak nevhodný příchod. Lord tu není?“
Krkavčímu muži to škubne tváří.
„Lord,“ protáhne, zopakuje nevěřícně, posměšné vrásky mu zkrabatí obličej. A zřejmě dodá i něco dalšího; jenže mezitím se Fay pohne, udělá další tři kroky do místnosti, mine komodu u zdi a zlatý trojramenný svícen se rozječí.
„Mudla! Šerednost! Sprostota!“ rozječí se trojhlasně, každý kalich má svá ústa i vlastní slovní zásobu. „Jaká obscénní zvrácenost! Špinavý mudlovský znetvořenec v blízkosti jediného majetku mého starého dobrého, vznešeného pána Gaunta! Kdo sem zase vpustil tu zlořečenost?! Vyhoďte tu žebravou chamraď! Jen ať na nás nesahá! Takové zhanobení krve, nesmí se nás dotknout, žeňte ji pry…!“
Zmlkne, jako když utne, s nedokončeným slovem. Možná na něj přešla zkamenělá strnulost Fayina těla, nemůže si pomoct, vždy zkamení, když plukovník začne křičet, nedělá to často, ale o to je to horší, znamená to velkou bolest, opravdu velkou, Fay se propadne do černé díry, kde stávala její niterní skříň, Tma s Tichem ji zběsile obejmou, schováme tě, neměj strach…
Silná paže ji jemně obkrouží kolem pasu.
„Dobré ráno, má Fay,“ ozve se alabastrově tlumený hlas, Lord si ji přivine; opatrně láká, zkušený lovec, obezřetně nedbalý vábí z propasti. Neutíkej přede mnou, patříš mi, pouze já ti smím ublížit. Vzpomínáš?
Druhá dlaň ji uchopí za bradu, přetočí tváří k sobě. Prostor vášnivě zaplní vůně čokolády.
„Je to jen svícen, Fay. Velmi starý, velmi upovídaný; velmi senilní svícen. Jelikož si zjevně nevzpomíná, že jsem ho našel v zablešeném mudlovském vetešnictví. Přemýšlím, že ho roztavím na pohrabáč. Co myslíš ty?“
Fay mrkne. Nejdřív ochutná čokoládu pravého oka. Potom levého. Sladce se rozpustí pod víčky, drobečky ulpí na řasách.
„Že se na něj potom budou špatně připevňovat svíčky,“ zamumlá.
Kolem čokoládového království se jemně rozevřou úsměvné vějířky vrásek.
Ztuhlost je pryč, Fay se cítí vláčná a nadýchaná; možná by se vznesla do vzduchu, kdyby ji pustil. Určitě by se vznesla.
Ale nepouští, natočí je oba směrem ke krkavčímu muži.
„Má Fay, toto je můj mnohaletý přítel Arnold Yaxley. Dá se říct, že svým jistým způsobem pracuje na ministerstvu… ano, našem ministerstvu. Yaxley, představuji ti onu půvabnou výjimečnou dámu, o které jsem vyprávěl.“
Půvabná? Výjimečná? Slyšela jsi to, ohlédne se Fay okouzleně po Ohnivé; ta sedí na komodě, oběma rukama ošmatlává uječený svícen: „Takže kam přesně nemám šahat, ty pichlavej mosaznej šmejde?“
Krkavec Yaxley se zvedne, napřáhne pravici.
„Dobré ráno, paní Belamorová.“
Fay se k němu vrátí pohledem, automaticky vztáhne ruku. Pak si to uvědomí.
Sytě sladká vůně v místnosti téměř zkrystalizuje do karamelu.
Yaxley nechá ruku zvolna klesnout, podivný úsměv mu zjizví tvář.
„Zajisté. Má chyba.“
Lord to nekomentuje, pokyne k prázdnému křeslu naproti svému, vedle pohovky, kam Krkavec opět usedl. Fay poslušně vykročí, naducaně polstrované polštáře obalují celou konstrukci, hned se prohnou jako v nabízeném vzrušeném objetí, Fay vyplašeně zůstane stát.
Díky, ale raději ne, omluví se křeslu pohledem; pohovka nepřichází v úvahu, ani kdyby mezi ní a Krkavcem stála azbestová zeď. A pak. Je jen jedno místo, kde chce být. Kde opravdu chce být. Jenže to nejde, jestli to udělá, nebe se zhroutí a země bude nahoře, jestli to udělá, začne téct voda do kopců a oheň bude studit, jestli to udělá…
Udělá to.
Ujde dalších pět kroků, usedne, na zem, na kobereček na zemi u Lordova křesla. Pár centimetrů od jeho levé nohy. Na jediný výdech od jeho dlaně, složené na područce.
U něj.
S ním.
„Cože?!“ vyjekne Ohnivá. „Kdo jsi a kam jsi zahrabala moje tělo?!“
Fay se v duchu zasměje, zjistí, že v realitě tají dech, dovolí si lehké pootevření dvířek k plicním sklípkům. Protože Lordův výraz se zdá stejný, vyrovnaný, rezervovaný – ale není to tak, Fay to ví. Cítí to. Hnědé oči získají barvu podzimních kaštanů, čerstvě zbavených slupky, možná je v nich několik málo odstínů skořice, jsou lesklé a živoucí; směřují kamsi, ale hovoří k Fay. Mé dobrovolné jehňátko.
Líbí se mi to.
Fay je šťastná. Víc než to, je dojatá, okouzlená, zamilovaná, cítí se rozpustile, podivně rozechvěle, pocity jsou sametové bublinky, krouží tělem, naráží jedna do druhé; díky němu. Pro něj.
Kouzla jsou skutečná. A zázraky se dějí, opravdu dějí, matko!
Ani tisíc korálkovitých krkavčích očí ji nemůže zastavit, Fay se usměje.
„Áááh, dokonalé,“ protáhne se pod ní kobereček slastně. „Jsem dost měkký?“ vyhrkne vzápětí. „Hřeju? Nemám se zvětšit, netlačím někde?!“
„Je to dobré, děkuji,“ zamumlá Fay rozpačitě, Krkavec ji sleduje, ani na vteřinu z ní nespustí pohled; ve skrytu polaská kobercová vlákna v konejšivém gestu.
Krkavec se pohodlně rozvalí. Tlumeně mlaskne.
„Jsem upřímně rád, že jsi konečně dal na mou radu a pořídil si domácího skřítka. Ačkoliv tohle se nemusí zdát jako právě nejšťastnější volba. Mohu se mýlit, pochopitelně.“
„Ty se nemýlíš často,“ pronese Lord klidně. „Tentokrát ano. A hned dvojnásob.“
Fay nerozumí, ovšem hlavní význam chápe; Krkavec ji urazil a Lord bránil. Zahřeje to uvnitř jak uhlíky Ohnivé, Fay musí bojovat s touhou dotknout se Lordovy dlaně. Je příliš blízko. Příliš svůdná. A voní, mužským pachem, teplem jeho těla, pronikavým i přes tu vzdálenost, hradbu oděvů a krkavčí společnost.
Vytuší pohyb, Lord k ní shlédne, Fay se rozpustí v čokoládovém oceánu. Tisíc maličkých rolniček se rozezní na poplach. Není zvyklá na tak krásné pocity, s těmi zacházet neumí, není zvyklá!
„Pozval jsem Yaxleyho, jelikož díky jeho konexím můžeme zajistit téměř okamžitý převod této nemovitosti na tvé jméno. Stačí podepsat jeden pergamen a do večera máme ministerský souhlas.“
Rolničky úžasem oněmí. Fay hledí.
„…Prosím?“
„Je to magický dům, Fay. Vše se tu ovládá kouzly. Pokud budeš jeho majitelkou a on tě přijme – o čemž nikterak nepochybuji, jelikož už nyní tě upřímně zbožňuje, jak mne cestou sem zábradlí mnohohlasně ujišťovalo – bude tvým přáním a rozkazům naslouchat i přesto, že jsi mudla. Což znamená, že ti nebudu muset pouštět vodu v koupelně, jako třeba před chvílí,“ mrkne Lord. „Případně, že žádná zdejší veteš se neodváží na tebe křičet.“
Kdyby Fay nebyla roky plukovníkovým majetkem, cvičeným důsledněji než jeho válečný kůň, jistě by nyní seděla s ústy dokořán. Jenže byla. Takže oněměle hledí.
Nakonec pár slov najde. Přesně tři.
„To přeci nejde,“ namítne tiše.
„Ne?“ prohodí Lord. „Mně to přijde poměrně jednoduché.“
„Souhlasím s nepaní Nebelamorovou,“ kývne Krkavec rázně. Předkloní se směrem k Lordovi. „Podívej, já to chápu. Ona má své klady. Tak ji s Merlinovým požehnáním třeba stokrát ošukej do bezvědomí a nepřepisuj na ni svůj dům.“
Fay nehne řasou.
Vaše hrdost je něco, co vám nikdo nemůže vzít, ať udělá nebo řekne cokoliv. Ne, pokud mu to vy sami nedovolíte. Můžete ležet zbití do krve na zemi, můžou na vás plivat nejhorší urážky – stačí zachovat nezúčastněně prázdný výraz, kterým říkáte: „A co?“
Veškerá jejich agrese po vás steče, zanechá vás čisté. Ano, chce to jistou dávku vůle. Nebo vědomí holého faktu, že prostá lidská důstojnost je to poslední, co ještě máte.
Fay se naučila ji chránit. Ochrání ji i před krkavčím mužem.
Protože až přijde čas, nasytí s ní šelmu.
Sedí tedy dál klidná, společensky vhodný úsměv; plýtvej dechem, chceš-li. Neslyším.
Ale v těle …ach, v těle, to je něco docela jiného. V tepnách vyvřely krystalky touhy, krev se jimi valí dravě jako přes peřeje, představa Lordových dlaní, úst brutálně hladových, zorničky žádostivostí ztemnělé k bronzu, nenasytitelné, chtivé, všeobjímající, všežádající…
Až z toho slabě šumí v uších a místnost se měkce zamlží oparem.
Lordovi to neunikne. Neunikne to ani Ohnivé.
„První část návrhu jednohlasně přijata!“ zasalutuje rázně; a přeskočí stolek, dopadne s žuchnutím na pohovku vedle Krkavce, skloní se, zblízka prozkoumá jeho klín. Velmi zblízka.
„Tak s tímhle,“ napřímí se, doutnající prstík pochmurně míří do intimních partií, „nedostane do bezvědomí nikoho. Eh. Beru zpět. Paní Chatfieldovou ano.“
Fay se neudrží, trhne jí to tváří. Lord mírně zvlní obočí.
„Ohnivá?“ skloní se ke straně.
Fay se zmůže na škubnutí hlavou, zběsile se kouše do tváře, jen nevyprsknout smíchy.
Krkavec ji sleduje. Pobavení? Její reakce v něm probouzí hněv, prosákne mu i do výrazu.
„Je to mudla. Mudla! Kdyby aspoň byla mudlovskou šmejdkou. Nebo moták.“
Lord k němu zvolna stočí tvář.
„Anebo třeba někdo jako já?“ prohodí.
Hluchá vteřina, šelma přestane příst, seskočí mu z klína, líně se protáhne.
Krkavec získá křídově bledý odstín kůže. Oči jak temné oblázky vtlačené do sněhu.
Lord se od něj odvrátí, natáhne dlaň, Fayina do ní vklouzne hbitě jako pramínek; čokoládové zorničky pokryté teninkou vrstvou ledu. Hněvá se. Lord se hněvá. Ať už to, co Krkavec řekl, znamenalo cokoliv – on urazil Lorda.
A konečně ho Fay smí nenávidět.
Nenávidí; k chuti všech čokoládových tabulek světa, pro měkkost polštářků velkých tlap, pro švihnutí ohonu, skrz mlhy Starého Sarumu a hebký dotek kožených rukavic, napříč svou jedinou jizvou, ona Krkavce nenávidí!
Lord si přitáhne její dlaň k tváři, vdýchne do ní sněhové políbení.
„Počkej v hale, Fay.“
Fay okamžitě vstane, šelma sedí na zadních před stolkem, lesklá srst, pod kůží napnuté svaly, tesáky ještě skryté, upřeně sleduje kořist, Fay šelmu mine. Trhej.
S Ohnivou vyjde na chodbu, zamíří ke schodišti. Posadí se tam, opře hlavou o zábradlí. Bezmyšlenkovitě sevře nejbližší dřevěný sloupek.
„Slyšelo jsi, co Krkavec řekl?“ zašeptá k zábradlí tlumeně.
„Ne,“ zabrní jí v pěsti, „ale klika u dveří se chvěje, je chuděrka z tenkého plátku kovu, tak je trochu citlivější. Pán se hněvá. To může být velmi ošklivé.“ A sloupky sebou zadrkotají až do druhého patra.
„Co ho rozzlobí nejvíc?“
Vyleštěná koule na konci madla se zamyšleně zavlní. Skloní se k Fay.
„Neúcta. A neposlušnost.“
„A dopisy od Starostolce,“ vzedme se běhoun nepatrně vedle Fay. „Ty ho rozhněvají pokaždé. Sovy, které sem létají, už skoro vypelichaly strachy.“
„Děkuji,“ kývne Fay; třebaže dešifrování této informace musí odložit na později. „Ještě něco?“
Vysoká palma zašumí. „Občas úplně všechno.“
„A co mám udělat, abych pomohla?“ rozhlédne se Fay.
„Pomohla?“ zahučí nevěřícně hliněný květináč. „Snaž se zůstat v celku. Ty asi neumíš být neviditelná, že ne?“ dodá lítostivě.
Fay se předkloní. Pohladí ho pomalým, táhlým pohybem. Vrátí se zpět na své místo na třetím schodu.
„To umím skvěle,“ pronese. „A už nikdy být neviditelná nehodlám. Děkuji vám všem. Já na to přijdu. Časem,“ pousměje se.
„Neslyšíš něco?“ mrkne po Ohnivé, stojí u dveří a snaží se propálit dovnitř.
„Chroptění, staccato v g mol,“ mávne rukou unešeně v dirigentských vlnkách, „a zvolňujeme, ano, adagio, dramatické crescendo, a vibrato zanikající v jemném finále… Potlesk, prosím,“pokloní se publiku, „vlastně ne, chtěla jsem říct, upřímnou soustrast všem necudným fantaziím paní Chatfieldové.“
Fay se nedočkavě vztyčí. Jeden z palmových listů ji váhavě zachytí, v něžném gestu sklouzne po rameni.
„Je krásné smět zase mluvit,“ zaševelí. „Pán má rád ticho a klid. Ale včera rozkázal, abychom všichni hovořili.“
„Proč? Kvůli mně?“ užasne Fay; a všecičko se v ní, tam uvnitř, se sladkým mrazením zatetelí rozkoší.
„Velmi pravděpodobně,“ řekne květináč dunivě, jedna z plastik na něm seriózně kývne.
„Vrať se, Fay,“ zazní skrze dveře.
Fay se s celou halou a jejím osazenstvem rozloučí zamáváním, spěchá, Lord k ní už od prahu natáhne dlaň. Usedne opět na zem blízko k němu, sevře nabízenou ruku, pohlédne mu zpříma do tváře. Námraza v zorničkách roztává, pomalu. Čokoládová vůně se v místnosti zlehýnka rozvíjí jako kvítka sedmikrásek v prvních letních paprscích.
„Nenudila ses?“ zeptá se Lord vláčně.
Fay dravě zavrtí hlavou.
„Dobře,“ přivře Lord víčka. Pokoj zesmutní nedostatkem sladké krásy.
Yaxley sedí stále na pohovce, na skráních zasychající čůrky potu, pohled slepě nepřítomný. Jaká potměšilost Osudu, když přinutí krkavce vyklovat své vlastní oči.
Lord si ho nevšímá. Hledí na Fay.
Opět tím jiným, zvláštním pohledem, hlubokým. Kosti v těle z něj rosolovatí.
„Přeji si přepsat tento dům do tvého vlastnictví, Fay,“ vysloví. „Pochopitelně uvítám, pokud tu nadále budu smět zůstat jako tvůj host.“
Já hloupá, zasténá Fay v duchu. Tohle je přeci součást plánu jak přesvědčit ty druhé, proč mi to nedošlo?!
„Správně,“ přitaká Lord.
„Kde se mám podepsat?“ zeptá se Fay.
Krkavec Yaxley s neohrabaným chvatem vytáhne z kapsy hábitu ruličku pergamenu, rozloží ji na stole, přisune k nim.
Gravesend, dům číslo třináct, lady Fay, Tom Rojvol Raddle; a spousta dalších slov, psaných úhledným rozmáchlým rukopisem, Fay je nečte, v duchu se musí rozesmát. Vždycky věděla, že štěstí najde až na dně hrobu, ale kdo mohl tušit, jak velké to štěstí bude?! A jak líbezné.
Lordovi z rukávu vyklouzne hůlka, stejně slonovinově žlutobílá jako Fayiny šaty, vrchol u dlaně zakončený dřevitými výhonky, připomínají pařát orla těsně před sevřením štvaného kolouška. Špičkou se dotkne spodního okraje pergamenu, objeví se jeho jméno, jak se inkoust chvatně vpíjí do listiny v přesně ohraničených koridorech. Vidět ho napsané ho učiní skutečným. I když je špatně; mělo by tam stát Já, Lord… Já jediný, Já věčný. Ano, to by mělo.
„Obávám se, že tohle nesvedu,“ vzhlédne k němu Fay.
„Jistěže ne,“ přitakají hnědé oči a zavoní. „Mudlové podobné záležitosti řeší otiskem palce ve vlastní krvi.“
Fay k němu v mžiku natáhne obě paže, rukávy sklouznou až k loktům, odhalí předloktí protkaná modravými stužkami žil.
„Kapka bude stačit,“ ujistí ji Lord.
Vzápětí se na Fayině palci otevře čerstvá ranka, zaplní tekutými granátky.
Fay ho přitiskne na pergamen, pod rudě lesklou značkou vyvstanou písmena. Lady Fay. Jen – Fay.
I pergamen už to ví; je Fay, je prostě Lordovou Fay. A rolničky už zase zní, cinkají jak o život, že to prostě musí být slyšet.
Lord vezme její ruku do svých, přitáhne si zraněný palec k ústům. Dlouze, vláčně po něm přejede jazykem, zacelí ranku.
„Rozumím, oč se snažíš. A přísahám, podpořím tě v každém směru,“ zachraptí vyprahle Krkavec, „ale tohle nebude stačit, abys je přesvědčil.“
„Chutnáš mi,“ řekne Lord. Hnědé oči bronzové.
Fay na opiových vlnách nechá svou dlaň v jeho, mozkem maně proplouvá myšlenka, když svůj palec teď hned ochutnám, budou tam ještě jeho sliny? Zanikne v spasmické křeči čisté touhy.
„Souhlasím. Tohle je teprve počátek,“ přitaká Lord Krkavci, ale nepodívá se na něj, hledí na Fay. Jako by se nikdy neměl přestat dívat. „Dnes večer to tu chci mít stvrzené ministerstvem. Cestu ven znáš.“
Krkavec s trhaně šoupavým krokem a pergamenem opustí místnost; a pak už tu jsou skutečně jen oni dva, čokoládové aroma, šelma spokojeně vrní, hlavu položenou na předních tlapách, Ohnivá na pohovce objímá pokrčená kolena, sleduje Fay.
„Kéž to vidíš, matko. Naše malá divnovíla je tak krásně zamilovaná.“
„Jaká byla tvá první noc?“ zeptá se Lord. Bříškem palce zvolna bloudí v rýhách Fayiny dlaně, bezvládná mu spočívá v jeho druhé ruce. Sklouzne po prstech, jeden po druhém, žádné místečko nevynechá; jako by ji probouzel, jako by oživoval nervové dráhy, jejich zakončení prorůstající vrchní vrstvou epidermu, vnímej mne. Chci, abys mne vnímala i do nejposlednější synapse.
A Fay vnímá. Trochu to šimrá, trochu brní, trochu z toho jde hlava kolem. Možná kdyby vám po třiceti letech sejmuli kamenné rukavice připevněné kovovými šrouby k zápěstí, cítili byste něco podobného. Dotek získává význam. A jako nákaza se nezadržitelně šíří dál, předloktím, k loketní jamce i kloubu, rozdrnčí svalová vlákna paže. Fay pro ten pocit nemá slovo. Bude ho muset vymyslet. Bezděčně sklouzne pohledem k jeho rtům.
…Bude potřebovat mnoho, mnoho nových slov.
„Fay?“ pohnou se ty rty, lehce zvlněné úsměvem, takovým tím drobným, kdy se jeden koutek mírně nadzdvihne a linie úst trochu semkne. Ze všech úsměvů tenhle mu sluší nejvíc. Je v něm cosi vznešeného, cosi intimního a cosi neskutečně dráždivého.
„Spalo se mi dobře,“ kývne Fay, prozkoumá úžlabinku od horního rtu mizející pod nosem. Zdá se hebká a svůdně ztemnělá tečkami rašícího strniště, slušelo by mu? Ano, samozřejmě, přitaká si. Ačkoliv hladkost pokožky mu dodává zdání křehkosti, jemné nevinnosti, jak vzrušující v kontrastu s jeho očima, když se roztaví v bronzu, když rozevře ústa v žádosti políbení…!
Možná v tomhle spočívá ona zrádnost padlých andělů. I bez křídel v sobě nesou záři čistoty, lživě našeptávající, že byste v nich ještě jednou mohli světlo probudit.
Jako by bylo možné žít pouze ve světle.
I šelmy mají svou vlastní neposkvrněnost. Šero a tma jsou plné tichých divů, nových odstínů, za každým stínem se skrývá vzrušující tajemství; tohle všechno by světlo zavraždilo.
„To jsem rád,“ řekne Lord.
Vytrhne Fay z myšlenek, hnědá v očích se roztéká jak ve vodní lázni, zvolna vypouští do éteru své aroma, tak nezaměnitelné s čímkoliv, tak neodolatelné, možná má láska tisíce barev, ale chuť je jen jediná. Láska chutná čokoládou.
„A jaké bylo tvé první ráno?“
…A jaký by asi byl svět, kdybychom vyrůstali v moudrosti, že když silnější pozře slabšího, není to zvrácená krutost, ale přirozený koloběh života?
Možná by zavládl mír, jaký tato planeta dosud nepoznala. Protože šelmy zahnané do kouta by nemusely útočit bez hladu, bez potřeby bránit své právo na život, bez vnucovaných pocitů viny by nezešílely. Možná. Nejspíš.
Zvěř v lesích to přijala a respektuje; lidstvo k tomu bodu zřejmě ještě nedospělo. Ale jednou i člověk přeci musí pochopit, že každý z nás se rodí se svou vlastní šelmou, aby mohl být celý – a že není jeho úkolem ji zničit, ale naučit se žít s ní v harmonii.
Jako já s Ohnivou a Ohnivá se mnou.
Fay hledí na Lorda, cítí vůni drcených mandlí, vmíchaných do hořké čokolády, tekuté, téměř vroucí.
Bez vás bych to nedokázala.
„Ráno bylo krásné,“ řekne Fay.
„Pojď ke mně,“ chytí ji za zápěstí, s jemným nátlakem přiměje vstát, usednout mu na klín; zvuk rolniček se ustálí do čehosi nekonečného, jako šumění moře, bude to tak už navěky a to je dobrá věc. Fay se vklíní zadečkem do úzkého prostoru mezi Lordovým stehnem a křeslem. Přehodí přes něj nohy, pokrčí je v kolenou. Vzápětí Lordova levačka zabloudí k jejím kotníkům, i ty chtějí štíhlé prsty probudit a Fay se nebrání. Vzbuďte mě celou, žiju poprvé.
„Když jsem přišel do kouzelnického světa, bylo mi deset let,“ promluví Lord. Zamyslí se, nejspíš vzpomíná. „Tolik úžasných věcí za jediný den. Stejně jako tebe mě nadchlo, že věci umí mluvit, schodiště se hýbají, obrazy jsou živé, kouzla skutečná a Merlin existoval. Víš, co mi v paměti utkvělo ze všeho nejvíc? Když jsem první noc usínal ve své nové posteli, polštář mi pošeptal: Dobrou noc. Poprvé, co mi to někdo řekl.“ Lord se krátce odmlčí. Přimhouří jedno oko. „Polštář mne téměř dohnal k slzám. Spasí mou pověst, že jsem ho o dva roky později proměnil do ostnaté koule, zneviditelnil ji a dal spolužákovi na židli?“
Fay kýve a tiše se směje.
Není smutné, když dítě musí čekat deset let na laskavé slovo. Je to jen jiná cesta k osvícení. Pochopení. K mnohem, mnohem hlubšímu procítění, jak umí být dobré věci… dobrými.
„Má matka byla kouzelnice, otec mudla, na to Yaxley tak elegantně upozornil. Zemřela při porodu, vyrůstal jsem v sirotčinci, otec o mně neměl ani tušení. Tedy, ne do mých šestnácti let, kdy jsem mu to oznámil. Chvíli před tím, než jsem ho zabil.“
Zvědavý pohled zpod řas. Vyhledal jsem svého otce jen proto, abych ho mohl zabít, Fay. A zabil jsem ho. Byl to dobrý pocit.
„Hlupáci umírají brzy,“ přitaká Fay klidně. „Hlupáci a blázni.“
Takže když zítra umřu, nebudu překvapená. Ale šťastná, ano, to budu, ach ano… Velmi šťastná na dně hrobu.
„Proto mudly tolik nenávidíte? Kvůli otci?“
„Ne,“ potřese hlavou. Zarazí se, drobně kývne. „Ne tak docela. Žil jsem v jejich světě mnoho let a nic pěkného v něm nenašel. Nejspíš proto, že tam nic pěkného není. Potom částečně kvůli tomu, že aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit, byl jsem odsouzen k životu nečistokrevného kouzelníka. Magická společnost, nebo aspoň její významná část, je posedlá čistotou krve, rody se pyšní, že v jejich historii nikdy nebyli pošpinění mudlovskou krví. Přijdou mi směšní. O to víc, jak snadno se svou iluzí dají ovládat.“
„Yaxley je také čistokrevný?“
„Správně. A ty, má Fay,“ pobavený náznak úsměvu, „ty jsi nejčistokrevnější mudla, jakého jsem kdy poznal. Prozkoumal jsem historii tvého rodu, kam až se dalo, ani ten nejvzdálenější příbuzný se s kouzelníkem nespojil. Vlastně jsem se s ničím takovým dosud nesetkal. Jsi pramen čisté krve.“
„Nejsem,“ namítne Fay zmateně, „maminka říkala, že jsem divnovíla. Jsem vaše ohnivá divnovíla.“ Sklopí zrak. „Chtěla bych být,“ dodá tiše.
Lordova ústa se opět prohnou v tom svůdném poloúsměvu.
„To zní dobře,“ přitaká tlumeně, „velmi dobře.“
„Takže i váš svět vás odmítl,“ špitne Fay. Smutek pro šelmu bez domova jak mořská pěna sklouzne po kamenitém pobřeží. „Jen proto, že se vaše matka zamilovala do mudly?“
„Takových jako já je mnoho, ne, neodmítl mne, Fay. Aspoň ne kvůli tomu. Ale velmi záhy jsem zjistil, že umím něco, co ani kouzelníci běžně nedokáží. Že jsem první a jediný po velmi dlouhé době. To mne jaksi vyčlenilo z davu, řekl bych.“
Fay se zamyslí. Kývne.
„Jste výjimečný i mezi kouzelníky,“ řekne. „Pochopitelně.“
„Nejsem Merlin, Fay. Ani nejmocnější kouzelník své doby,“ rozevřou se úsměvné vějířky. Lord nakloní hlavu do strany. „Ačkoliv stát se jím mám rozhodně v plánu.“
Zničehonic se temně rozzáří vzrušenou extází dravce, druhou rukou přitáhne její tvář těsně k sobě.
„Tohle se mi líbí,“ oznámí zastřeně, „skutečně líbí; smět mluvit naprosto o čemkoliv. Mám toho v sobě tolik k vyslovení, co nikdo nikdy slyšet nesmí. A všechno ti chci říct!“
Fay omámeně hledí, na čokoládovém oltáři plane první svíce a je královsky šarlatově rudá.
„Bohužel pro tebe to znamená jistou nevyhnutelnost. Vložím na tebe kouzlo Nezrušitelného slibu mlčenlivosti. Nic z toho, co mezi námi zazní či se stane, nebudeš smět sdílet s nikým. Kromě Ohnivé, pochopitelně,“ dodá mírněji, krvavá jiskřička v zorničkách naposledy blikne a zmizí. „Velmi záhy se staneš středem pozornosti, mocní mého rodu budou zkoumat, zda jsou mé úmysly s tebou upřímné a tak naivní, jak jim budeme předestírat. Musím se chránit.“
Fay prostě kývne.
„To kouzlo tě zahubí, pokud bys o mně něco prozradila,“ zdůrazní Lord varovně.
Nikdy vás neohrozím, copak to ještě nevíte? Vážně nevíte?
„Úmyslně jistě ne,“ přitaká shovívavě. „Jenže občas nevinné slůvko vyvolá lavinu. Navíc existují způsoby, jak tvou vůli zlomit. Pod vlivem Slibu zemřeš dřív, než stačíš dokončit větu.“
Takže mne jím zachráníte před tím, že bych vás zranila.
„Udělejte ho hned,“ řekne Fay. „Prosím.“
Spojené dlaně, ze špičky hůlky vyraší hřejivé vlnky, jako stužky, omotají se kolem dlaní, zápěstí, vniknou do těla a prolnou.
Hotovo. Navěky. Vy a já.
Lord hůlku schová zpět do rukávu.
„Později budeš muset podstoupit něco podobného, objeví se tu kouzelník pověřený ministerstvem a ty složíš další Slib. Jde o běžný postup, pokud se k nám připojí mudla, chrání nás před prozrazením. Jeho varianta není tolik radikální, jednoduše ti znemožní mluvit, pokud bys chtěla před nezasvěceným mudlou vyslovit cokoliv ohledně našeho světa. Samozřejmě ti zabrání i v psaní a jiných způsobech komunikace. Jen tě nemůže zabít,“ pousměje se.
„Dobře,“ kývne Fay lehce nepřítomně; proč si lidé myslí, že sex je jediný způsob spojení?
Existuje tolik dalších možností dokonalého splynutí. Skrz jizvu na zádech, neviditelné stuhy magie vsakující se do těla, otázku vyslovenou v mysli, na kterou vám druhý odpoví nahlas…
„Další pravidlo – jen a pouze tento dům je bezpečný. Venku, ať uděláš, řekneš či si pomyslíš cokoliv, může a zcela jistě bude viděno, slyšeno a zaznamenáno někým z mých nepřátel. Venku nesmíš zaváhat, Fay.“
Váhat? Nad čím, matko?!
„Rozumím,“ přikývne Fay vážně. „A vím, že to víte. Stejně bych to ráda vyslovila nahlas. Ať už ten pergamen znamenal cokoliv, vy jste pánem domu a já váš host. Nic se nezměnilo.“
„Pochopitelně,“ pousměje se s přimhouřením víček, nádech sebevědomého pobavení. „Ovšem toto je tajemstvím jen nás dvou, má Fay. Pro všechny naše hosty, zvané i nezvané, budeš paní a hostitelkou ty.“
Fay se zhluboka nadechne. Tahle role bude těžká.
S Ohnivou to zvládne.
„Budu se velmi snažit,“ řekne.
„Vím, že budeš.“
Opět ten úsměv. A ne, déle se nedá ignorovat; hřejivá dlaň, opojný pach těla, blízkost k nesnesitelnosti ostrá, Fay po páteři přeběhne mrazík. Och Blaženosti, k čemu lidé vymýšlí všechny své krutosti, když ze všech nejmučivější jsi právě ty, v okamžicích, kdy jsi blízká na dotek a současně nedosažitelná?
„Jaké plány máte se mnou dnes?“ zeptá se chvatně a hlas ji zradí.
„Zajdeme na přátelskou návštěvu. Poblíž žije smíšený pár, kouzelnice s mudlou. V naší situaci se mi jeví přirozené jít se poradit s těmi, kdo si začleněním mudly již prošli.“
„Dobře,“ Fay rázně kývne, nadzvedne se, „hned se připravím.“
Silná paže obtočená kolem pasu, udrží ji na místě; matko, jako by snad jediná buňka v mém těle skutečně chtěla od něj.
„Možná bude moudřejší vyčkat aspoň do svítání,“ pronese Lord shovívavě. A pobaveně, tahle hra se mu zamlouvá. „Beztak potřebuji pár věcí promyslet.“
Proto jste nespal? Vím, že nespal. A vím, že mít mě tu je velká změna, vy máte rád ticho a klid, všechno jsem narušila… Pro vás budu opět neviditelná. Stačí náznak. A už nikdy nepromluvím.
Elegantní prsty jí vjedou do rozpuštěných vlasů, lehce zakloní, odhalí hrdlo s pulsující tepnou, udrží tvář v blízkosti té jeho.
Příliš kruté blízkosti.
„Přeji si, abys tu běhala. Tančila. Smála se, mluvila, hněvala se, naslouchala Ohnivé. Buď mou divnovílou. A buď mým dobrovolným jehňátkem; buď tu vším, čím jsi. Až budu chtít být sám, poznáš to. Tohle není můj jediný dům. A ne, nespal jsem. Jak bych také mohl, když naplnění mého snu,“ oči v tak těsné vzdálenosti, jestli mrknou, musí se řasami protnout, „je konečně téměř…“ ale Fay nemrká. Ani nedýchá. Kráso, všechna jsi vzešla z téhle tváře, hloubko sametu, z jeho hlasu ses zrodila, srdce moje bláhové, pro hnědé oči zachvělo ses poprvé?
„Téměř na dosah,“ dořekne Lord tiše.
A rozesměje se, pustí ji, bez opory jeho dlaně se Fay převáží zpět, zády dopadne na opěrku křesla, nestačí polknout překvapené vyjeknutí. Ale nehněvá se, kdepak. Co na tom, že ji nepolíbil? Za okny temná noc, ve Fay jsou dveře dokořán a zlatý úsvit hřejivě vplouvá přes práh, skoro pálí; já blázen. Jsem miláček Štěstěny!
„Šelmička si ráda hraje,“ zívne Ohnivá, „zvykej si, holka. Chce se mi říct, že tě bude provokovat, dokud nezešílíš,“ pokrčí rameny. „Jenomže ty už docela šílená jsi.“
„Nechám vás přemýšlet,“ zašeptá Fay, chybí mi vaše sliny v ústech, rozdrolím se, znovu se nadzvedne. Jeho paže ji opět pevně přimkne k sobě.
„Zůstaň zde. Se mnou,“ řekne Lord.
Odhrne pár neposlušných černých pramínků vlasů, snad bezděčně polaská spánek. „Zkus ještě usnout.“
Ah. Usnout na úpatí doutnajícího vulkánu.
Ale bezevšeho. Žádný problém.
„Zkusím to,“ hlesne Fay.
Koleny opřená o jeho hrudník, složí mu hlavu na rameno. Zavře oči.
A otevře okna srdce, všechny zásuvky duše, v každém koutku posbírá i ten nejnepatrnější kousek sebe, složí na hromádku. Spravím tě, lásko, poskládám celičkou. Protože jeho chci milovat… nerozbitě? Ano.
„Dávám ti týden,“ oznámí Ohnivá pochmurně. „Maximálně.“
A pak co? Pomyslí si Fay maně, vlastně ji to ani moc nezajímá, proč by mělo; hledá, sbírá a skládá.
Ohnivá cinkne náramky, rozdmýchá jiskřičky do plamínků, rozhoří se jí v dlani. Chvíli je sleduje.
Sevře ruku v pěst, oheň zhasne.
„To je dobrá otázka,“ řekne vážně. „Nemám ponětí.“
Tom od Issabelly (děkuji )
Dlouhá nadýchaná sukně, halenka s límečkem, vrchní dva knoflíčky rozepnuté, střevíčky, vše sladěné v odstínech modré. Vlasy rozpuštěné, vnímá každý pramínek, na ramenou, zádech, kolem tváře, tak nezvyklé. Fay nervózně žmoulá dlaně.
„Skutečně takhle smím ven?“ zeptá se všech; Lorda, Ohnivé, zrcadla na zdi, mramorové podlahy i věšáku u stěny.
Všichni souhlasí. Jen Lord řekne: „Ne.“
Za límeček si ji přitáhne, mírně se předkloní, vtiskne jí na rty políbení; krátké, letmé. Zabijácké.
Odtáhne se, sklouzne po ní pohledem. Jak sluncem nahřátá tabulka čokolády, rozplývá se v ústech, mísí s oparem dechu, který jí věnoval, a chutná.
„Nyní již ano.“
Otočí se k východu, vztáhne k ní dlaň.
Má pravdu. Musí ji mít; protože Fay je náhle zcela lhostejné, co má na sobě, kde je a kam jde, všechno je tak směšně dětinsky nedůležité, až rozkošně zábavné, že jí to kdy dělalo starosti. Tohle všechno dokáží jeho rty. O dva tři lehké tóny tmavší než opálená pleť, úzká, perfektně tvarovaná mužská ústa. Fay musí potřást hlavou, aby jejich obraz aspoň zprůhledněl, následuje ho ven z domu.
Prostranství je plné vůní, čerstvého světla, tlumených hlasů, magické městečko pulsuje zvolna a rytmicky ve svém životním tempu, jak odlišná melodie od sarumských pohřebních bubnů. Ale to je také nepodstatné. Stejně jako siluety skryté v záhybech krajkových záclon, zvědavci na prazích domů, v zahradách. I ty zahrady se dívají. Stromy za nimi stáčí větve, keře se vlní, listnatě ševelí, komíny ze střech nebezpečně naklání; hůlka pravidelně ťuká o dláždění, Lord kráčí vzpřímený, klidně, s Fay ruku v ruce prostředkem ulice
Fay to registruje na okraji vědomí, zpola ostře, zpola zamženě. Alenka musela propadnout králičí norou, Fay proskočit hořícím oknem – je vážně tak snadné procházet mezi dimenzemi? Nejspíš ano. Každý z nás to někdy zažil; jen ne všechny nové dimenze jsou lepší.
A možná jsem v plukovníkově domě skutečně uhořela.
Protože i Fay se cítí jiná. Nová, čistá. Jako všechno kolem. Stejné tvary, obrysy, názvy, molekulární složení. Přesto jiné. Barevnější, skutečnější, hlubší. Nějak. Něčím.
Takové to je, když jste vážně naživu? Mohlo by?
…Ale to vše není vůbec nic proti jeho dlani.
Silná a velká, hřeje, propletené prsty svírají jemně; zároveň jako by ji celou nesla, tak skálopevně důvěryhodná se zdá. Také je v tom prostém kontaktu cosi neodvratného k závrati, poslední hroutící se pilíř kamenného mostu. A citadela odříznutá od okolního světa je konečně v naprostém bezpečí.
Ano. Dopolední slunce čechrá barvy raného podzimu, bok po boku za bílého dne, neznámé oči ze všech stran, v jeho dlani je Fay v bezpečí.
Lord zastaví. Fay mu poslušně stane po boku, on se k ní otočí, druhou rukou z její tváře setře několik klouzajících slaných kapiček.
Fay užasle mrkne, nepostřehla jsem!
„Omlouvám se,“ vydechne.
„Není proč,“ řekne Lord.
A pokračují v cestě. Zpěv vnitřních rolniček, vítr si hraje s provázky vlasů, tráva voní, nebe se vzpíná jak rozdováděné hříbě, oblačné podkovičky zvoní, písek skřípavě šumí pod podrážkami. Zamilovaná divnovíla se pevně drží, taneční chůzí kráčí po chodníkovém dláždění, chodníky jsou dobrá věc.
„Je to ještě daleko?“utrousí Ohnivá otráveně. „Mám z vás zimnici.“
Lenora a Owen Costiganovi čekají na zápraží, přivítají, pozvou dál, samý úsměv, projevy úcty, hlavu skloněnou, jako by se neodvažovali k očnímu kontaktu. Lenora se sytě směje, když je provede halou do salónku, je plný živých květin.
Špatně. Tohle všechno je špatně, šestý smysl divnovíl smích neošálí, jako vlčí instinkt, ani hrsti rozsypaného pepře nezakryjí pach krve.
„Je k smrti vyděšený,“ stojí Ohnivá před Owenem, pátravě nakloní hlavu do strany. Přitaká si. Ohlédne se po jeho ženě. „Ona na pokraji zhroucení. Prima. Bude legrace.“
Nadšením vzplane jako smolná pochodeň.
Proč, zeptá se jí Fay v duchu. S děkovným pokývnutím přijme židli, usedne za stůl po Lordově boku.
„Mají z tvé šelmičky strach?“nabídne Ohnivá sarkasticky. „Jen tipuju.“
Proč? Zopakuje Fay.
„Hm. Víš, já chápu, že je těžké mne kamkoliv zařadit. Ale jedno vím jistě. Nejsem křišťálová koule.“
Sleduj je, přikáže Fay.
„Nezapomínáš náhodou na něco? Ty jsi ušlápnuté holátko, já válečník v hořící zbroji.“
Fay ji ignoruje. Nelíbí se jí tu.
Lord pohodlně přehodí nohu přes nohu, vycházkovou hůl opře o hranu stolu, výraz pokojný s přídechem mírnosti. Po šelmě ani vidu, ani slechu.
„Smím nabídnout čaj?“ zatrylkuje Lenora, hlas nepřirozeně veselý, až to v něm neupřímností skřípe.
„Velmi rádi,“ pokyne jí Lord laskavě. „Upřímně si cením vaší ochoty pomoci nám. Vše je pro mne nové. Přiznávám, že mne děsí, na co všechno bych mohl zapomenout či si neuvědomit. Vaše zkušenosti, Owene, mají pro mne cenu zlata.“
Owen se chraplavě zasměje, sedí naproti a celé jeho tělo křičí, že rozložitý jídelní stůl mezi nimi je proklatě, zatraceně, děsivě malý.
„Hned jsem tu s čajem,“ zasměje se Lenora, zmizí ve dveřích.
Jdi za ní, přikáže Ohnivé Fay.
„Rozkaz,“ ucedí znechuceně, šourá se otevřeným průchodem do přilehlé kuchyňky.
„Vyprávějte, Owene. Cokoliv. Jaké byly vaše první dny?“
„Příšerné,“ vylétne z něj. To zřejmě vyslovit nechtěl, pleť mu popelavě zešedne. „Tedy, já… nemyslel jsem to…“
„V pořádku,“ mávne Lord dlaní. Pokrčí rameny. „Chápu. Vstoupil jsem do magického světa jako desetiletý a kouzelník, přesto i pro mne to byl šok. Mluvte, prosím. Za každou informaci budu vděčný.“
Owen několikrát hlasitě polkne. Prsty drtivě svírá desku stolu. Kývne.
„Jistě. Vynasnažím se. Takže, první potíže zde… pocit, že nejsem schopný ani nejběžnějších věcí. Pustit vodu. Zapálit oheň. Otevřít dveře domu. Najít cokoliv,“ zasměje se křečovitě.
„Výtečně,“ přikyvuje Lord zaujatě, „pokračujte.“
Fay je sleduje, slova příliš nevnímá, nezdají se důležitá; nelíbí se jí tu! Něco se děje. Něco se stane. Cítí to.
Do nosu ji udeří těžké aroma jasmínového čaje, byla Lenora tolik nervózní z jejich příchodu, že zapomněla vyndat louhovaná snítka?
„Fay,“ vtrhne Ohnivá do místnosti jak závan horkosti z kovářské výhně, „něčím potřela okraje jednoho šálku, ona tam něco dala, něco je na šálku!“
Na kterém?!
Levitující tác, konvice chrlí vražedně silnou vůni jasmínu v nadýchané páře, čtyři květinové šálky, každý jiný. Lenora se usmívá tak široce, že o její momentální nepříčetnosti už nemůže být pochyb.
Na kterém? Ohnivá!
Lenora složí tác na stůl, rozdělí šálky s kouřícím čajem, šeříkový před Owena, konvalinkový před své místo, vlčí máky Lordovi, ibiškový Fay.
Který! Vykřikne Fay.
Ohnivá jí položí dlaň na rameno a jen to špitne.
„Vlčí máky.“
Fleurie - Breathe
Ublíží mu.
Pikovteřina zmražené nehybnosti, prázdnoty mysli.
Chce ublížit mému Lordovi.
Fay hučí v uších, takové to šumění jako pod hladinou, vodní tíha tlačí do ušních bubínků, všechno ostatní rozostří. Duní a ohlušuje myšlenky.
„Děkuji,“ usměje se Lord, „voní to báječně,“ natáhne se po šálku.
„Miluji vlčí máky,“ vysloví Fay.
Hmátne po něm, nedovolím, nedám, ochráním…! Srazí se s Lordovou dlaní.
Jemně ji zachytí, pokyne k jejímu šálku. Větvička obsypaná růžovými ibiškovými kvítky zmizí, kolem dokola bílých stěn se rozvinou rudé květy.
„Já vím,“ řekne Lord mírně.
…Ne.
Prosím.
Ohnivá, pomoc.
„Rozbij ho!“
Fay trhne rukou, vyrazit mu ho, roztříštit na tisíc střepů, zadupat do země; Lordova pravička ji sevře pevněji, nepustí. Levou uchopí svůj čaj do prstů, donese k ústům. Napije se.
„Fay,“ hlesne Ohnivá. Tiše. Tichounce. „Fay…?“
A Fay se natáhne, nakloní k němu celým tělem, šálek ještě ani nedosedl zpět na porcelánový talířek, Fay se nesmiřitelně přitiskne na Lordova ústa, vlhce je políbí.
Narovná se. Promne rty, polkne vše, co na nich ulpělo.
Zorničky bezedné, mahagonově hnědé, je v nich něco tak… velkého. Silného. Jako by se před vámi rozestoupila půda a vy pohlédli přímo do očí Matky Země.
„Nemohla jsem jinak,“ pousměje se Fay, jeho duhovky získají příchuť belgických pralinek.
Lord se od ní odvrátí, šálek vrátí k ústům, dopije celý. Prázdný vrátí na stůl.
A než ten pohyb dokončí, je místnost plná; Lenora s Owenem prchnou ze svých míst tak rychle, až se židle překlopí. Skryjí se za valem mužských těl.
V rudých hábitech.
„Kdo to je?“ vyklouzne z Fay bezděčně. Mísí se v ní šok s mírem odevzdání.
Ať přichází cokoliv, půjdu s vámi. A to je dobré.
„Bystrozoři,“ řekne Lord.
„Kdo jsou bystrozoři?“
„Zastávají funkci mudlovské armády a policie zároveň… ah,“ zarazí se Lord. Shlédne na šálek. A rty mu zvlní ten skvostný, dravčí poloúsměv.
„Veritasérum,“ pronese zvolna, „proto byl čaj tak silný, aby přehlušil vůni i chuť.“ Pohlédne na Lenoru. „Dobrý tah,“ pokyne jí pobaveně.
„Co je Veritasérum?“ zeptá se Fay.
„Kolik toho vypil?“ otočí se současně jeden z nich k Lenoře, rozložitý, divé oči, Rudý rudých.
„Všechno,“ zachrčí. „Ale políbila ho.“
„Sérum pravdy,“ odvětí Lord Fay, „přinutí tě odpovědět pravdivě na jakoukoliv otázku.“
Fay v hrůze otevře ústa, braňte se, prchněte! Rudý mávne hůlkou, Silencio, Petrificus totalus, Fay zůstane němá s rozevřenými rty.
„Ptát se tu budu pouze já,“ řekne Rudý.
Stočí zrak k Lordovi, v očích má klec pro šelmu a v ruce klíč.
„Máme zřejmě méně času, než jsem doufal,“ řekne Rudý. „Takže nebudeme ztrácet čas. Jste Tom Rojvol Raddle?“
„Ano,“ kývne Lord.
Rudý mávne hůlkou, nad stolem se objeví mlhavý obraz ležícího těla, promodralý obličej s otevřenýma očima.
„Tome Rojvoli Raddle, zabil jste tohoto muže?“
„Ne,“ řekne Lord.
Rudý mrkne. Chvatný švih hůlkou, obraz se změní.
„Zabil jste tohoto muže?“
„Ne.“
„Zabil jste tuto ženu?“
„Ne.“
Otázky, odpovědi, slova létají vzduchem jako mrskání bičem, hůlka Rudého nepřestává tančit, jako by zešílela, obrazy nehybných těl se neustále mění, některé nedotčené, jiné zmrzačené, zkroucené v posmrtné agónii. Muži, ženy, mladí, staří. Jen ten prázdný pohled mají stejný.
A tím vším nevinně prolíná silná vůně ještě horkého jasmínového čaje.
Zdá se to nekonečné.
„Zabil jste tohoto muže?!“
Hlas Rudého získává na intenzitě, dravosti, vzteku.
„Ne,“ řekne Lord klidně.
Mrtvý zmizí, objeví se další.
„Zabil jste tuto ženu?!“ zakřičí Rudý, tvář už mu ladí s hábitem, krátké vlasy na spáncích vlhnou potem.
Lord otevře ústa.
A zakloní se, pohodlně opře o opěrku židle.
„Nerad ničím zábavu. Ale začíná být stereotypní,“ oznámí. „Finite,“ otočí se k Fay.
Vstane, vezme Fay za ruku, vytáhne ji na nohy.
„Myslím, že tady jsme hotovi. Děkuji za vaše rady, Owene. I za čaj, paní Costiganová,“ a už Fay vyvádí halou, dveřmi, ven, kyslík se narve do plic, Fay vydechne.
Kráčí po Lordově boku. Slunce svítí, stromy a keře je sledují, desítky očí, Ohnivá jak beránek cupitá s nimi, Fay jde. Pak se zastaví.
Hněv.
Tak – nesmírný – hněv.
Hoří v ní, že dech z ní musí vycházet v páře, Fay nepřemýšlí, nemůže, jediná myšlenka usedla na trůn.
Pokusili se mi vzít mého Lorda. Zavřít šelmu do klece.
Matko.
Do klece!
Nedá se to přestát. Nedá umlčet. Trhá jí to.
Fay se prudce sehne, stáhne z nohou střevíčky, otočí se, na verandě Costiganových postavy bystrozorů, dívají se, nenávist z nich čiší jak puch muchomůrek. Rudý vpředu. Ve Fay se rozlije ledový klid.
Rozmáchne, mrští střevíčky proti němu.
Mudlovský hněv také umí ranit. I když se nyní netrefím. Tvou tvář si budu pamatovat navěky, Rudý.
I ty si mě pamatuj.
Kieran Hollington, bratr Lenory, vztekle švihne hůlkou. Tříštivé kouzlo se směšně rozprskne po nárazu do Protega, a střevíčky neporušené změní poslušně směr, vklouznou do Tomovy dlaně.
Neřekne nic. Ani slovíčko. Dívá se na ně. Modré Fayiny střevíčky, drobné pro její malé nohy, oba se vejdou do jeho dlaně.
A poklekne do prachu cesty, jemně sevře Fayin levý kotník. Nadzvedne její nohu. Bříšky prstů očistí chodidlo. Nazuje střevíček. Druhý.
Zvedne se.
Natáhne ruku do prázdna, pohled upřený před sebe. Není si jistý, co by to s ním udělalo. Kdyby se na ni právě nyní podíval. Kdyby spatřil její trny.
„Pojďme domů, Fay,“ vysloví netečně.
Dveře bouchnou.
Maska padá.
Lord ji divoce sevře kolem pasu, zvedne k sobě, tvrdě, prudce, oči mu žhnou, pleť jiskří žárem, šelma je venku. Zfetovaná extází. Hrubě přirazí Fay ke zdi, prsty zatnuté v černých vlasech, skloní se k ní. Živočišná energie prýští z každého póru, vzduch nabitý statickou elektřinou, Lord pod kůží hoří, vášeň prošlehává skrz, šelma prohnutá v slasti. Sluneční erupce, smyslů zešílení.
„Bránila jsi mne,“ vydechne. Magma vtěsnané do slov. „Bránila. Jsi. Mne.“
A dravě se k ní přimkne, rozdrtí ústa nenasytitelně žádostivým políbením, šelma zařve; Fay!
Možná, že svět mudlů, v jejich špíně a malosti, posedlosti mrtvými věcmi, v té nekonečné šedi a bezdůvodné brutalitě, vznikl jen proto, aby ses v něm mohla zrodit.
Zrodit pro mne.
Ano.
Tohle by mohlo konečně dávat smysl.
Mírná jak vánek nad klasy obilí, nechá se odnést dovnitř, usadit na Lordův klín. Obejme ho, složí mu hlavu na hrudník, srdce šelmy bije dunivě.
Omámená. Připadá si křehká jak mořská pěna. A tak v bezpečí v dračí tlamě.
„Nemohl jsem ti to říct,“ promluví Lord, hlas ještě stále rezonuje pomalu odeznívající rozkoší, „naplánoval jsem to. Všechno. Hollington, kterého sis nazvala Rudým, mne sleduje už dlouho, bylo jen otázkou času, kdy zaútočí. Nabídl jsem mu tedy příležitost. Ovšem podle mých pravidel. Během žádosti o naše přijetí jsem vnukl Lenoře nápad přivolat bratra, použít Veritasérum; to všechno byl můj plán, Fay. Vymazal jsem sérum ze šálku dřív, než jsem se napil. A ten bláhový pošetilec nejenže porušil zákon, když mi ho podal bez mého souhlasu, on současně zničil možnost se mne na totéž zeptat znovu oficiální cestou. Očistil mé jméno a ještě ho za to potrestají,“ Lord se tlumeně rozesměje.
Fay mu spočívá v objetí, rolničky už zase zní, vesele, vesele. Jak na sobím spřežení, radostně chvátá zasněženou krajinou, čistě se třpytí.
„Nezeptáš se, Fay?“
Pohne tváří, přivine se k jeho odhalené kůži na hrdle. Opojeně vdechne vůni.
„Zda jste je zabil?“ zamumlá. A záleží na tom?
Lord spokojeně zavře oči, zakloní hlavu. Prsty levé ruky vyhledá pod vrstvou oděvu Fayinu jedinou jizvu na zádech. Pomalu, vláčně po ní sklouzne palcem.
„Ano,“ řekne, „zda jsem ty mudly zabil. Nezabil, Fay. …Všechny ne.“
Doufám, že se vám počátek prvního dne líbil :-) Krkavec Yaxley se zatím neuvedl příliš dobře, ale kdoví, možná to ještě napraví ;-) V následující části se dozvíme, zda dům přijme Fay za svou paní, pohovoříme si se svícnem o něčem velmi důležitém, Fay stráví s Tomem první noc (věříte mi? :-D), zajdeme na ples Pospolitosti kouzelníků s mudly. A poprvé se setkáme s Albusem.
Příští pátek vás čeká Harry. S ním několik odpovědí, z nichž jste pár někteří již uhádli. Také něco, v co jste jistě doufali všichni. Ani v nejmenším si netroufám odhadovat, jak to na vás zapůsobí; bude to krásné? Příšerné? Opravdu nevím, takže nic neslibuji :-)
Děkuji vám všem. Občas vaše laskavá společnost, vlídná slova, je to jediné, co mi pomáhá smířit se s novým dnem :-) Děkuji. Přeji klidný pátek a další nádherný adventní víkend!
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Re: <3
(Alice, 10. 12. 201616:03)
Ahojky, Vlasti :-)
Děkuji, že se ti první okouzlení líbilo :-) Pro mě bylo super smět to díky rozdílným povahám "prožít" oběma způsoby, skrz Fay "holčičím" úžasem, skrz Ohnivou jejím sarkastickým nadhledem :-D
Nj, Krkavec :-D (Mezi námi, krkavec je hodně krutý predátor /mrchožrout, on své úlovky totiž nabodává na větvičky a požírá zaživa, "uždibuje" kousky. Ale nevadí mu ani příjemně uležená zdechlinka) Což mi k Srmtijedovi přišlo celkem vhodné ;-)
Mezi Tomovy první stoupence (podle knižního Lexikonu od Steve Vander Arka, kde hledám fakta, s Tomem byli už od roku 1955) patřili Mulciber sn., Avery sr., Lestrange sr., Macnair, Rosier sn. a Yaxley (zajímavé, že u nás je Arnoldem, na anglické hp wiki Corbanem; vybrala jsem si Arnolda :-D), mělo jít o jeho spolužáky z Bradavic (nepotvrzeno u všech), ale Avery a Lestrange s ním patřili do Křiklanova klubu, Mulciber a Rosier mu byli přát hodně štěstí, když Tom žádal o pozici profesora Obrany proti černé magii, Macnairovi bylo odpuštěno, že Toma po jeho pádu nehledal (což něco vypovídá), totéž platí pro Yaxleyho. Bylo celkem těžké zvolit Tomova nejbližšího přítele (protože jím zde Yaxley skutečně je), vybrala jsem nakonec Yaxleyho s ohledem na to, že v sedmém dílu (který ignoruji :-D) se de facto stává "stínovým" ministrem, natolik mu Tom věřil. Hm, ale na to ses neptala... :-D
Takže ke Krkavci. Nejde zcela o nějaké "přidělování zvířat" :-), spíš Fayinu (ok, mou :-D) posedlost dávat lidem vlastní jména. Vždy mi mnohem víc vyhovovali kultury, kde jméno o svém nositeli skutečně něco říká, získává ho až s věkem a musí si ho něčím zasloužit :-) Takže tady bude pojmenovávat naprosto zběsile :-D
Tomova linie bude končit jeho prohlášením sebe za Lorda Voldemorta (konec podzimu 1970), zde je stále Tomem Rojvolem Raddlem, k jeho vysvětlení proč se dostaneme později.
A ano, děkuji, velmi správně jsi pochopila, co jsem tím chtěla říct - Tom je už podezřelý z vražd, v hledáčku bystrozorů (a Albuse), ale důkazy nemají. Tom se tím víceméně zatím "jen" baví (tím vražděním), nebo spíš prakticky udržuje vnitřního predátora pod kontrolou.
Ah, díky, že se ti líbil Fayin projev hněvu :-D Byl docela oříšek vymyslet, jak by "lehce šílená" anglická dáma mohla vyjádřit nepříčetný běs :-D Mimochodem, doufám, že po tobě nikdo boty neháže...? :-) Au :-D
Díky, Vlasti! <3
Děkuji za úžasně vyčerpávající odpověď, kterou jsi mi reagovala i na otázky, které jsem si ještě nestihla poskládat, ale už jsem si je nějak dávala dohromady :-)
Jména "nomen omen" mám moc ráda, zvlášť když nejdou jen po povrchu své podstaty. Trochu mi to připomnělo Jeho temné esence od Phillipa Pullmana, kdy každý měl jako protiklad své duše nějaké zvíře, které ho vystihovalo (někdy až moc dobře :-) )
K házení botami :-) po mě je naštěstí nikdo nehodil, zato můj drahý bratříček si jednou krásně potykal s letící botou (a právem :-D) ale jako vtip to u nás figuruje celkem často <3
Ahojky, Vlasti :-)
Nemáš vůbec zač, nějak jsem se rozpovídala... :-D
Autora ani knihu neznám, přidávám si ji na seznam, co bych si chtěla přečíst a určitě to nestihnu :-)
Aha, rodinná historka :-D Ty bývají nejlepší! ;-)
Jinak jsem zjistila, že jsem ve své odpovědi udělala děsivě děsivou hrubku, to je tak, když uprostřed věty změním myšlenku :-D a neobtěžuji se to po sobě přečíst, ehm, že jo, proč taky.... takže kdyby mě někdo hledal, klečím v koutě na hrachu a "kultury" mě kopou do pozadí :-D )
...knihy mají několik variant překladů názvů a vydání, ani ja sama si už přesně nepamatuji, které jsem četla, ale něco ve mě nechaly, asi dost hluboko když jsem si to připomněla až teď :-)
Možná znáš zfilmovanou verzi té první, je sice neúplná, ale něco málo v ní je. Zlatý kompas :-) příběh o holčičce a její věrnosti k přátelům (i když ve filmu/pohádce nešťastně neúplné)
Teď jsem si vzpomněla na příběh o Nagini, který Tom vyprávěl Fay. Kdepak je Tomova Nagini? ;-)
Ah... Zlatý kompas! jak nádherná pohádka... dodnes mě nepřestalo mrzet, že neudělali pokračování. Nad knihami jsem moc přemýšlela; nevyšlo. :-)
Tomova Nagini? Ta objeví až v druhé válce ;-)
Drahá Alice. Děkuji Ti mockrát za tuto další nádherou kapitolku. Bylo by nefér říkat, kterého ze tří našich chlapců mám nejradši, protože každý je pro mne něčím jedinečný, co ti ale říct mohu je, že kapitolky s Tomem mne zatím ze Stop těšily číst nejvíce. Možná proto, že druhé dva příběhy bolestí začínají, zato tento jí skončí? Aspoň mám to podezření. A hrozně moc si přeju, abych se pletla... Čemu se musím přiznat že jsem nevěřila a čemu pořádně ještě nerozumím... Ohnivá. Chvíli jsem si myslela, že jde jen o výplod fantazie nebo něco podobného. Po téhle kapitolce už si jsem poměrně jistá, že ne, otázka ale zůstává - co je vlastně zač? Část Fayiny duše? Její astrální dvojče? Její nespoutané já? Kde se tam vzala, u nejmudlovatější mudly?
Každopádně jsem Ti jen chtěla znovu a znovu opakovat, jak moc pro mne znamená tvoje psaní. Vím, že něco podobného nepíšu poprvé, ale o to větší pravda to je. Zůstaň tak skvělá! <3
Ahojky, má milá Terezko <3
Děkuji ti, moc :-) Už za to, že to jsou i pro tebe už "naši tři chlapci", Tom už mezi ně patří <3 Díky! A je skvělé, že má každý z příběhů jinou "příchuť" :-) Ano, Tomova linie, je takový klasický hurt/comfort, jako byl Klíč a to až do svého konce, zatímco první dvě linie se k tomu teprve horko těžko dopracovávají :-D Myslím, že jsem nějak podvědomě v duchu své lásky k ironii psala tak, že Tomův příběh bude vlastně příjemně oddechový po částech Harryho a Severuse, kde to bude ona "emocionální ždímačka" :-D
Vysvětlení, kým/čím je Ohnivá opravdu nechám na vás, co je komu příjemné, přijatelné, srozumitelné. Pro mě je to její druhá část, jsou jako jin a jang, zároveň jasná ukázka, že Fay není až tak docela duševně vyrovnaná ;-)
Ale myslím, že tě zaráží především, jak mohla, kromě poslouchání u dveří, sledovat Lenoru do kuchyně, vědět, že potřela šálek. Možná to pro tebe nebude dostatečně věrohodné, čím to vysvětlím, ale jinou odpověď nemám :-) Fay ji vnímá velmi reálně, jako děti své imaginární přátele. Vlastně až fyzicky, že se může Ohnivé dotýkat a ona jí. Ale pod tím vším stále pracuje racionální část mozku; věděla, že s Lenorou je něco hodně špatně, vnímala podvědomé signály, že se k něčemu schyluje, usoudila, že by to mohlo souviset třeba s otravou čajem ("vyčníval" nad normálem, Lenora se měla spíš snažit, aby její pohoštění bylo bezchybné, když měla z Toma takový strach, ne zkazit něco tak snadného jako louhování čaje) a téhle racionální dedukci dala její oživlá představa Ohnivé srozumitelný tvar - něco je na šálku. Tomovu šálku; sebe nebo manžela trávit by bylo absurdní, ublížit Fay neměla jediný důvod. I kdyby to bylo jinak, třeba že by Lenora do čaje něco nalila nebo neudělala vůbec nic, výsledek by se pro Fay nezměnil, po návratu domů by Toma přesvědčovala, že se tam něco stalo (my přeci nevíme, jestli Ohnivá nelže ;-) ani jestli vážně existuje. Využívá jen to, co Fay sama zná a ví.) Takže asi tak :-) Nevím, jak moc je to pro tebe přijatelné, zkus to prosím brát, že skutečně sledujeme myšlenky někoho velmi rozbitého a logika jde trochu stranou, pro ni jsou tyhle věci velmi reálné, ani o nich nepotřebuje váhat. Naše mysl si s námi umí pěkně zahrávat :-)
To ty jsi skvělá, Terezko <3 Jste můj poklad a nesmírné potěšení <3 Děkuji <3
Ano, takové vysvětlení jsem tak trochu předpokládala úplně na začátku, než se to zamotalo - a teď jsi mi vysvětlila i zbytek :) Takže Ti děkuji a dál budu sledovat Fay se zatajeným dechem <3
Nemohu si pomoct Alice, ale v Tomovi shledávám velikou podobnost s jistým mudlovským mužem, jež byl také ve své době velmi mocný. Žádné kodexy jsem ohledně Toma nikdy nestudovala, jen co mám přečteno z HP. Tam mi to na mysl nepřišlo, ale tady u tebe vážně přemýšlím zda pro Toma nebyl předlohou paní Rowlingové Adolf Hitler. Zvláště co se týká čistoty krve.Fay je unikátní, ale naprosto chápu její bezvýhradnou lásku k Tomovi. Zmučená duše která je pozvednuta ze země někým kdo projeví alespoň špetku laskavosti a zájmu se k té osobě přimkne celou svou bytostí a bude ji bránit proti všem i kdyby byla do morku kosti prohnilá a zkažená. Vztah Toma k Fay mi připomíná jedna část písně z muzikálu Ples upírů. Ve volném překladu text zní: Dlouhé roky jsem byl jen představou v tobě, teď mě voláš a toužíš po mně. Těš se, nás dva už dělí jen malý kousek. Když tě zavolám, nic tě neudrží zpět, poháněná sny a hladová po štěstí. Ta píseň se jmenuje Bůh je mrtev. Ano jeden Bůh u Fay zemřel,aby se zrodil nový, rozhodně ne méně děsivější než ten první, jen tenhle je mnohem prohnanější a v jejích očích dokonalejší.Láska je tak nádherně slepá. Fay je malý, šílený motýlek přitahovaný a okouzlený svitem lampy, jež zákonitě shoří. Pokud Tom umí něco ocenit, věřím že je to oddanost.Začínám si myslet, že to je taková Tomova droga na níž tak trochu ujíždí u Fay u Severuse a přitom si nedělá iluze. Mám ráda složité postavy, mají nekonečný potenciál. Těším se co dalšího nám ještě odhalíš. Jen tak úplně mimo Stopy Alice jaký máš vztah k Francii? Ty vlčí máky ve mne vyvolávají jisté spojitosti s Francií a dalším muzikálem.
Ahojky, Lowris :-)
Musím přiznat, že jsi mě malinko zaskočila :-) Jistěže vím, že pro paní JKR byl předlohou k Voldemortovi Hitler, porážku Grindelwalda spojila s koncem druhé světové války - pro mě ne. Tohle jsem naprosto vypustila z mysli, jinak by jeho linie byla o jedné kapitole, během níž by nejméně sedmkrát ošklivě zemřel a velký sladký konec :-) Viděla jsem kvalitní film o jeho počátcích a musím přiznat, že se skutečně hodně podobá i mé vizi Toma, ale ne, A.H. bych nedokázala mít ráda ani mu dát šanci, protože nechci. Čistě osobní důvody (ač se to může zdát v dnešní době divné, tahle osoba můj život radikálně ovlivnila a ne v dobrém smyslu) Intenzivně se budu snažit na zmínku, že ti ho "můj" Tom připomíná zapomenout :-D
Děkuji, že Fay rozumíš :-) Jistě, kdy by na jejím místě nemiloval - jakmile v ní zlomil strach opět uvěřit. A ten víceméně překonala tím, že jí za to prostě stojí, vzdát se (možná) všech let za krátkou chvíli s ním :-) Ta píseň je velmi vhodná ;-)
Také myslím, že Tom si dokázal cenit skutečné věrnosti, v jeho postavení i později během války musela být opravdu vzácná. Myslím, že jsem to krátce zmínila i při jeho pochodu na Londýn v Klíči; měl sice děsivou velkou armádu, ale držel ji pohromadě jen strach či vidina odměny, ne věrnost, takže šel vlastně sám. A věděl to. Nějak si myslím, že věrnost je pro každého velitele to nejcennější a jeden oddaný voják mu vyhraje víc bitev než tisícihlavá armáda.
Přesně, složité postavy :-) Taky je mám moc ráda, jak píšeš, je v nich velký potenciál :-) Takže proto je u tebe favorit Lucius, chápu ;-)
Francii? Mým snem byl vždy Nový Zéland a Anglie, ale Francii a její atmosféru mám také hodně ráda :-) Dokonce jednu poměrně důležitou postavu ve Stopách nechám jistý čas ve Francii žít ;-) Přesto vlčí máky mi naskočily s Fay automaticky, nejen svým jménem (u ní jsem viděla jako "duchovní" zvíře určitě vlka), ale evokují ve mně dojem divoké krásy, volnosti, plané, nádherné, svobodné... :-)
Děkuji ti, Lowris! <3
Prosím tě Alice, moc se ti omlouvám a neděs se, asi jsem se špatně vyjádřila nemyslela jsem to tak, že tvůj Tom mi připomíná onu zmíněnou postavu, to ne. Musím přiznat, že já to nevěděla, že A.H. byl pro Voldemorta předlohou, až teď jsem si to sama uvědomila tu podobnost v činech. Tvůj Tom je jiný a mám ho ráda i když má své názory. Činy A.H. rozhodně neschvaluji, naskakuje mi při vzpomínce husí kůže. A jak píšeš 7x ošklivý konec, by byl pro mne ještě velmi málo.
Tak... vydržela jsem tři týdny čekat, abych toho měla ke čtení více, chtěla jsem vydržet déle :D
Musím se přiznat, že čím více čtu, tím více mi chybí klíč... Byla tam jedna dějová linie, Tom byl ten zlý, všechno bylo jednodušší... Zahrávám si postupně s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby Harry s Dracem skončili spolu, Severus zůstal s Tomem, popřípadě aby byl Tom byl šťastný s Fay...
Nejvíce asi postrádám koncept "Harry a Severus proti všemu zlu" Jsem si zcela jistá, že až budou dovydány stopy, tak si poběžím přečíst klíč (lžu, tak dlouho to nevydržím), už asi po sté ^^
Dříve jsem byla rozhodnuta, že Harryho kapitoly jsou mé nejoblíbenější a linie s Fay bude nejslabší (pro mě). Záhy zjišťuji, že nejde Fay nemilovat. Ač mudla, zdá se mi jako nejmagičtější stvoření... činí Toma spokojeným, až zamilovaným. Vím, že jsi v nějakém komentáři odpovídala, že zamilovaný není, ale zkus to vysvětlit srdci romantika, furt to tam vidím :D
A Severus... nejsilnější osoba napříč ději, silnější než Harry, silnější než Tom... a věrný, věrný, věrný... takových lidí si nejvíce cením. Když do něčeho jdou, když cítí, tak navždy... Jaké to pro něj muselo být, když mu Tom zabil Lily? Nedovedu si to představit. Jak mu to mohl Tom udělat? Po to všem? Je to asi výsledek toho plánovaného odcizení? Asi ano, ale i tak... Tahle linie je nejvíc procítěná, nejvíc bolestivá. Omluví se mu Tom někdy? Hrozně mě to zajímá..
Žlutoočku zbožňuji, je Severusovi velkou oporou, je vtipná, sarkastická, okouzlující, zrovna jak on :D Až si říkám, je to ten samý tvor, co ho v klíči před Bradavicemi napadl? Chci jim všem vidět do myšlenek :) A že v Severusovi vidí Fay... snad Fay skončila dobře... snad někde žije v zapomnění nebo zemřela pro toho, koho milovala <3
Za kapitoly ti moc děkuji, doufám, že nikdy nepřestaneš psát, nikdy neumřeš a budeš dál tvořit příběhy těch všech, abych ještě v devadesáti letech s klepajícíma se rukama četla tvá díla s tímhle přitroublým úsměvem <3
Ahojky, Maxë :-)
Naprosto rozumím, rozčleněný koncept je náročnější číst, není plynulý (aspoň ne při postupném zveřejňování), mohu jen slíbit, že se to zlepší, jakmile aspoň Harry a Severus začnou navazovat coby ucelený příběh. A Tom, no, ten už nebude čistě zlý nikdy, aspoň v to doufám, i když už bude Voldemortem, přála bych si, aby ve vás zůstala vzpomínka na toho, kým byl a mohl být, kdyby... :-)
Tvoje varianty zní zajímavě ;-) Kdybych neměla hlavu plnou Stop, asi pustím fantazii z vodítka :-)
K tomu koceptu se vrátím, neboj :-) Harry a Severus prostě musí být spolu, čelit bok po boku, a zlo nikdy nespí :-)
Jsem moc ráda, že si tě Fay pomalu získává, děkuju <3 Tom toho o sobě ještě hodně neví ;-) Rozhodně žádné romantické srdce přesvědčovat / měnit nehodlám! :-)
Severus <3 To jsi napsala nádherně, lepší shrnutí bych nevymyslela <3
Ke zbytku jen krátce; Lily a její vražda, jistě, tohle byl velký milník a ano, ve Stopách se k němu vrátíme ;-) Budu doufat, že překvapím ;-)
Hm, máš tu tolik, TOLIK, dobrých myšlenek a otázek ;-) A nemůžu reagovat :-D
Maxë, jsi moc hodná... <3 Děkuji ti <3 Ačkoliv tvé přání splnit nedokážu, promiň (k velké úlevě jiných :-D )
Krásný den, Maxë! <3
Nevím co napsat, bylo to zkrátka magické, neodolatelné, zamilované, rozjařené, naději-dávající a ach - tak moc a moc úžasné!!! Miluji Ohnivou, pro její temperament a poznámky. Miluji Fay, pro její neutuchající nadšení. Miluji Toma, protože je přirozený a upřímný. Miluji svět kouzelníků, pro krásu obyčejných věcí (polštář a jeho slova "Dobrou noc" mne rozbrečela :) ). A hlavně - miluji tvůj literární talent, protože... protože je a protože tvé příběhy vždy vnesou trochu magii do každého mého týdne :). Momentálně se nemůžu dočkat, až mi dorazí Klíč domů vytištěný - nemohla jsem odolat, sice to nebude klasická kniha, ale jen ten pocit, že ho budu mít v ruce je nepopsatelný!! <3
Děkuji Alice za to, že tady pro nás jsi a dáváš nám trošku světla a kouzel do našich mudlovských životů. Merlin s tebou :) Amy
Ahojky, Amy <3
Ty jsi takové sluníčko! <3 Moc a moc ti děkuji :-)
Děkuji za tvou lásku a přijetí každého z nich, že jsi tohle první kouzelné ráno mohla prožít s nimi, se mnou - děkuji <3
A samozřejmě děkuji i za Klíč, že sis ho nechala sama vytisknout <3 Ano, je to jiné držet ho v ruce, zjistit že vážně existuje :-D Nechala jsem si prvovýtisk, úplně první pokus, kde je celý v jedné knize s posunutými kraji titulních obrázků, de facto nepoužitelný, jak je těžký :-D Jen pro ten pocit, že si na něj mohu sáhnout :-) Kéž ti bude smět přinášet kouzlo do života i nadále <3
To já velmi děkuji za tebe, vás všechny, Amy <3 Dáváte mi mnoho světla. A důvod. To je opravdu hodně.
Krásný týden, Amy <3
Moje drahá Alice, začínám se bát, že se konce Stop asi ani nedočkám :-) dřív mě totiž jisto jistě zabiješ.
Jako vždy mě celá kapitola doslova okouzlila ( a pak, že kouzla neexistují) jen jsem si občas nebyla jistá jestli je Tomova nebo Fay :-)
Ohnivá je úžasná, nenechá na ničem nit suchou, ještě že ji slyší jen Fay :)
A nebyl by to Tom, aby nebyl vždy krok napřed. Trošku mi vrtá hlavou - to jí jako vidí nonstop do hlavy? Vždyť odpovídá na nevyřčené otázky. Posunul nitrozpyt na vyšší úroveň?
Přiznávám se bez mučení, že ve mě Fay zanechala stopy zlosti. Přijde mi neskutečně.... nevím... pitomá? Jo zlobím se na ni. Za to jak je pokorná....jak to říkal Tom? Dobrovolné jehňátko? Ještě aby se mu to nelíbilo. To ona? Může za to ona? Že mu pak všichni klečeli u nohou!
Předpokládám, že Tom je zase pak kroků napřed, takže se víc dozvíme v další kapitole...snad :-)
Děkuji Alice, zase jsi mi udělala pátek hezčí.....Merlin s Tebou a teď už i s námi.
Ahojky, má milá Issabello <3
Přísahám, "vraždím" jen neexistující postavy, jinak zastávám heslo "nech brouka žít" :-D Moc doufám, že i ty mě nějak přežiješ ;-)
Jj, tady jsem se ještě pořád hodně soustředila na Fay - umíš si představit, jak těžké bylo dostat se Tomovi do hlavy?! :-D Vážně, vážně ne, ještě nikdy se mi žádná "moje" postava tolik nebránila :-D Ale dostala jsem ho... nakonec... ;-)
Moc děkuji Issabello! Jsi první, kdo to zmínil :-) Ano, Tom na ni skutečně používá nitrozpyt. Nemyslím, že to kdekoliv ve Stopách řeknu přímo, ale vzpomínáte na Severusovo prohlášení, že Voldemort nikdy neovládl umění jemného nitrozpytu? Moc se pletl ;-) Přesně jako on sám v kapitole darmoděj, kdy skryl svou magickou sílu, aby měl snad jednou v budoucnosti výhodu překvapení, Tom byl stejný. Teda - Tom byl mnohem lepší :-) Opět Umění války. Když všechny přesvědčil, že jeho nitrozpyt je zatraceně cítit, kolikrát tak mohl nerušeně nasloucha, aniž by byl zaregistrován? ;-) Ale k té myšlence mě dovedla spíš logika. Být skvělý manipulátor znamená rozumět lidské psychice, mít ohromné pozorovací schopnosti, umění dedukce, výtečnou paměť a spoustu dalších věcí - ale stát se brilantním manipulátorem, k tomu naprosto nutně potřebuješ jedno: informace. Zaručené, správné a pokud možno ty nejlépe a nejpečlivěji střežené. Tom musel být brilantní manipulátor, aby získal tolik stoupenců. Jistě, později si už vytvořil "špionskou síť" na zísávání informací, snad věrohodných, ale na začátku se mohl spoléhat jen sám na sebe (ačkoliv to dělal až do konce). Takže ano, usoudila jsem, že musel být excelentním Mistrem nitrozpytu a utajit to přede všemi (ani Albus či Severus nepotřebovali k nitrozpytu fyzický kontakt nebo dívat se do očí, takže Tom ho neposunul na vyšší úroveň, jen dokázal být nepostřehnutelný). S Fay je to trochu jiné, nebyla jsem si jistá, zda by nitrozpyt mohl mudla zaregistrovat, nakonec usoudila, že by nějak měl. A Fay, když jí to sám prozradí a vysvětlí, i jednoduše postupem času, ho vnímat bude, jen zlehka jako nehmotnou přítomnost čehosi. Tom jí naslouchá, sleduje, ale ne nonstop :-D Občas má i jinou práci :-D
Je mi líto, že tě Fay rozzlobila :-) Ano, zatím ukázala svou část, která je "dobrovolné jehňátko", ale má i jiné ;-) Stejně věrné a oddané Tomovi, přesto silné a hrdé. A jistě, že se mu to líbí, poslušnost i pokoru měl rád vždycky :-D Ovšem stejně tak bude mít rád i její další "tváře" :-) Budoucnost, kdy před Tomem budou opravdu doslova klečet, ne, za to Fay nemůže. Je prostě takový. A bude v sobě mít velký hněv, jako nyní Harry (tím nechci říct, že jejich důvody jsou stejné, ačkoliv v jistých rysech, všeobecně... asi ano, nějaká podobnost tam je)
Tom se moc snaží udržet si svůj předstih, ale ke svému cíli se teprve zvolna blíží a jeho "soupeř" je velmi neoblomný. Ale ano, v jeho příští kapitolce se dozvíte zase další kousek :-)
Děkuji, že jsem tvůj pátek hezčím udělat směla <3
Alice, pravděpodobně to zazní příliš obyčejně a možná nezodpovědně, ale dnes ráno jsi mě zachránila od neuvěřitelně nudného školního dne. To by bylo na delší povídání, ale když už jsem myslela, že zdřevěním nudou, napadlo mě, že už by mohla být zveřejněná nová kapitola. Nádherně jsi mi projasnila den, kapitola mě moc moc moc bavila, Fay jsem si zamilovala naprosto a bezvýhradně a Toma v této jeho podobě taktéž. Jeho fascinace Fay je (aspoň zatím) tak krutě.. něžná? A Fayina oddanost je úchvatná, jako by přesně to bylo všechno, čeho se dá v lásce dosáhnout. Bezmezná oddanost jeden druhému, bez jediného zaváhání, jediné pochyby. Ach, ta představa je nádherná. Alice, abych pravdu řekla, svým příběhem (především vztahem mezi Harrym a Severusem) jsi mi nejspíš zruinovala život a šanci na šťastný vztah. Protože teď mi připadá, že nikdy nemůžu najít nic tak čistého.
Nicméně.. Kouzla a zázraky skutečně existují, Alice. Přivedla jsi je k životu. Děkuji ti, že jsi mi umožnila objevit tvou verzi světa, lásky i utrpení. Je to.. úchvatné.
)
Re: <3
(Alice, 10. 12. 2016 16:03)