Jdi na obsah Jdi na menu
 

 4. kapitola Severus - Dnes v noci

Zvuk sprchy konečně ustal. Igor býval s osobní hygienou přehnaně úzkostlivý; přinejmenším pokud se týkala Severusových návštěv.
Boty zarovnané u židle, hábit pečlivě složený, přehozený přes opěrku, Severus ležel na Igorově posteli. Z plamenného uvítání kalhoty s povolenou přezkou, košili rozepnutou a rozhalenou, čekal na svého příležitostného milence. A na pár vteřin orgasmického zapomnění. Ale proč předstírat, ani aktivita předtím nebyla obětí. Jak se to říká? Vysoká je politika, nízké zase pudy? Severusovy nízké pudy ani zdaleka nedosahovaly Igorově posedlosti. Což bylo zcela v pořádku. Severus byl rád ve výhodě.
Hleděl do stropu, myšlenky se kolébaly na vlnách nitroklidu, zatímco posilňující lektvar po další probdělé noci plnil svůj úkol, jako zdivočelý šarkan boural a drtil těžká pohoří únavy. Na frustraci vliv neměl. Severus už sám netušil, kolik dní strávil nepřetržitě ve své laboratoři, marně hledal správnou kombinaci lektvaru na očistu hůlek od černých kouzel a jejich dalšímu bezpečnému užívání. Namátkových bystrozorských kontrol venku přibývalo, při současném počtu Smrtijedů začalo být neúnosné, aby každý vlastnil dvě alespoň trochu adekvátní ke své magii; ne, závažnost situace doslova křičela po řešení. Jenomže to mu stále unikalo.
Byl blízko, věděl to, cítil ho na dosah, jeho teorie se ubírala jednoznačně správným směrem. Jen objevit tu jedinou dokonalou ingredienci, natolik čistou, aby vyvážila temnotu Avady. Pán na něj spoléhal a Severus ho nehodlal zklamat. Potřeboval vyprázdnit mysl, aby mohl začít znovu, opět od začátku.
K čemuž byla Igorova pozornost ideální. I jeho tělo, popravdě to Severusovo už prahlo po úlevném uvolnění. Netrpělivě pohlédl ke stále zavřeným dveřím koupelny.
Klidně by mohl říct, že čekal cokoliv – jen ne to, co stále hledal.
Jantarový záblesk.
Srdeční chlopně zamrzly v pohybu. Vzápětí rozburácely v hektickém tempu; Severus bleskově zalil sál vědomí rtutí, zaplnil ho po strop.
Cvaknutí kliky, Igor opustil svůj chrám očisty jen v rozepnutém županu. Nedalo se mu upřít, že by neuměl zdůraznit své přednosti. Do Severusova citlivého nosu okamžitě udeřil silný odér nahé kůže, šťavnaté mužské touhy. Vsákl se do útrob, chvatně ony nízké pudy překalibroval na maniakální chtíč. Igor ho zákeřně – ač zcela srozumitelně – připravoval o výhodu nadhledu.
Stálo hodně síly odvrátit zrak.
„Ty odcházíš,“ zkonstatoval Igor zachmuřeně.
„Proč myslíš?“ zvlnil Severus obočí. Obutý, hábit na sobě, dopínal poslední knoflíčky košile. Neubránil se, věnoval Igorově nahotě dlouhý, předlouhý pohled.
„Neodolatelné,“ hlesl tlumeně, hlas zastřený; chtěl ho. Potřeboval.
K čertu.
Pokrčil rameny, vyrazil ke dveřím.
„Téměř.“
Opustil jeho pokoj mlčky, zásadně se neloučil. I zdánlivě bezvýznamné střípky nakonec v  globálu upevňovaly výhody nadřazenosti. A pocit nadřazenosti měl mladý Severus mimořádně rád. Dnes už nikdo nevyslovil Darmoděj ani šeptem.
Okamžik zaváhal, soukromé komnaty nebo laboratoř? Zamířil k laboratoři.
Všechny oblasti Sídla totiž získaly nový přírůstek, v rozích stropů velká oka Věčně bdících, se zvyšujícím se množstvím zde žijících Smrtijedů vzrostla i Pánova paranoia. Severus reagoval stejně, užíval lehký nitrozpyt stejně běžně jako nosil svůj hábit. Ovšem právě v laboratoři se mu nedávno podařilo dílem náhody odhalit zřejmě jediné slepé místo.
Jeho pracovní stůl to ale rozhodně nebyl.
Žlutoočka na něm zpola ležela, vzepřená o lokty, nohy kývavě pohupovala ve vzduchu. Stejná jako kdysi v Chroptící chýši, po útoku u Lothara, nezměnila se o jedinou vrásku, kilo, či cokoliv, čím se na nás podepisuje čas. Vražedně spalující jak nejprudší žár poledne, neuchopitelná jak snový opar nad jezerem. Nesnesitelná lehkost půvabu, z něhož dýchá smrt v nejpravidelnějším rytmu vesmírných proudů; viděl Merlin takovou celistvost?! Nebo ona spatřila Merlina jako první?
Nad Igorem dutě zaklaplo propadliště zapomnění, to by Severus dokázal jen na zavolání Pána.
A pro ni.
Pro vědomí, že tu je, pořád tu je, že nad ním cosi vyššího bdí. Že není sám.
Jako toužit po nepojmenovatelném, hnát se bez rozmyslu aniž tušíte kam – chyběla mu.
Zůstal u zavřených dveří, bezpečnost slepého místa už byla bezpředmětná. No dobrá, prostě i na něj ve vteřině zapomněl.
„Můj stůl,“ pronesl pohřebně. „Měl jsem ho rád.“
Zaklonila hlavu, dýmovité vlasy coby tryzna za skomírající oheň se jí roztančily kolem tváře, ztuhlá pryskyřice v očích získala ironický lesk. Seskočila ze stolu, bosé nohy lemované průsvitnými barevnými cípy šatů, došla k němu.
„Tvá maska prázdnoty je každým dnem dokonalejší.“ Zvedla ruku, tu jemnou vílí dlaň zakončenou rudými břitvami neposkvrněnými soucitem, položila mu ji na hrudník. „Sundávej ji. Ne příliš často. Jen abys nezapomněl, že pod ní jsi stále člověkem.“
„A nyní?“ splynulo mu ze rtů, nestihl se zastavit. Možná se ani nesnažil.
Přitakala pohybem víček.
„Ano. Nyní smíš.“
Mělký nádech.
„Myslel jsem, že jste odešla. Můj nezáživně nudný život by nikoho nemohl…“
„Jsem stále s tebou.“
Váhavě tu větičku v mysli objal. Starostlivě zahalil do měkkého plátna, uschoval mezi cennosti.
A mrknul.
„Ah. Výtečně. S ohledem na to, že se jedná o vás, nepředpokládám, že to bylo míněno jako řečnický obrat. Tudíž stále znamená …stále. Děkuji. Úžasné zprávy mi vždy umí rozjasnit den. Nu, když mám tedy obecenstvo, měl bych se zřejmě snažit excelovat. Alespoň v jistých situacích.“
„Ta tvá maska. Všiml sis, jak moc se stala tvou přirozeností?“ Mlhavý úsměv. Rozplynul se. „Ano. Jsem s tebou i během osamělých chvilek strávených v náručí tvého milence, kterého nemiluješ, zatímco hledáš něco, o čem víš, že u něj nikdy najít nemůžeš. Ale na diváky jsi již zvyklý, není-liž pravda? Přinejmenším na ty, co nikdy nespí.“
„Před Pánem nemám tajemství.“
„Skutečně?“ opět ten úsměv. „Všichni je máme, Severusi. Jen ty ne? Tak proč jsem nikdy nepostřehla, že bys s Rudookým hovořil,“ nechala dlaň klesnout, naklonila hlavu, spoutala ho jantarovým medem, „o mně?“
Severus polkl.
„Nikdy se nezeptal.“
Znamenitá reakce. Vůbec nevyzněla pateticky uboze.
Měkne mi mozek, oznámil si ponuře, rezignovaně počkal, až jím projde záchvěv trpké sebekritiky a rozplyne se.
„Maska, maska, maska,“ zašeptala syčivě, jedním z drápů mu přejela po tváři. Tam, kde se začala pomalu rýsovat nejhlubší z jeho věčných vrásek. „Je opravdu tolik těžké vyslovit nahlas, že někoho potřebuješ? I zvířata trpí, když jsou osamělá. O Bělovousého ses musel dělit se všemi studenty, s těmi minulými. S těmi, co teprve měli přijít. O Rudookého se dělíš s celým světem. Ale já? Dokud jsem tajemstvím, patřím pouze tobě. Mýlím se?“
Mlčel. Hleděl na ni. A mlčel dál.
„Tvá maska je hradba bezpečí, za kterou umíráš. Nepřijde ti to absurdní?“ potřásla hlavou. „Vím, že si to uvědomuješ. Přesto v tom hodláš pokračovat. Nerozumím, nechápu váš strach z bolesti, směšné obavy ze ztráty, která je od prvního okamžiku nevyhnutelnou součástí, snažím se, ale…“ S mávnutím dlaně poodstoupila. „Jistě. Těžko mohu rozumět tomu, nač si nevzpomínám. Nechme to být. Severusi? Kdy přesně jsi začal důvěřovat druhým?“
Cvak, mysl vmžiku přeskočila na druhou kolej.
Co jsem udělal? Čeho si nevšiml, kde jsem chyboval, co mi uniklo? Igor? Na něj naráží? Ne, sex s ním, mé potřeby, nic z toho mne neohrožuje, nedal jsem mu proti sobě žádnou zbraň. Kdo tedy? O kom mluví?
Rozum ledově ostrý, emoce pohřbené, jak ocel nemilosrdný a stejně řízný promítal události posledních dnů, každý kontakt, sebemenší detail, vzpomínal na slova, gesta.
Nic.
Pustil kliku, přešel zvolna ke křeslu u své mimořádné knihovny. Usedl, hodil nohu přes nohu, volně složil paže na područky.
„Dovolím si ocenit, jak se vaše slovní zásoba od našeho prvního setkání slibně rozšířila. Čímž bych prohlásil zahajovací ceremoniál mého ponížení za splněný. Mohla byste být nyní v tématu nepatrně konkrétnější? Kdybych vás tím příliš neobtěžoval.“
Vysloužil si shovívavý úsměv. A výraz se jí vyhladil, nasadila svou vlastní masku. Případně šlo o její pravou tvář. Vzdálená všemu lidskému. Nebo prostě zcela lhostejná, můžete si vybrat.
„Tvůj pán,“ řekla.
„Jste jeho tajná zbraň. Pochopil jsem.“
„Naše spolupráce by byla mnohem přínosnější, kdybys opustil své přízemní uvažování.“
„Za prvé, velmi těžko bych naše předchozí společné aktivity označil za spolupráci, ta totiž obsahuje přinejmenším základní komunikaci,“ odvětil suše. „Za druhé, do Sídla mohou vstoupit jen prověření. Do mé laboratoře pouze já a Pán. Buď jsem částečně ohluchl, nebo tu skutečně nezní žádný poplach kvůli narušení. Tudíž mé přízemní závěry se mi jeví jako poměrně adekvátní.“
„A zcela mylné. Mimoto, zapomněl jsi na Věčně bdící,“ mrkla.
„Nezapomněl. Nadále postrádám jakýkoliv náznak poplachu.“
„Dobrá,“ s povzdechem se opět uvelebila na jeho stole. „Když ti teď o sobě něco bezvýznamného prozradím, uspokojí tě to natolik, abychom se mohli konečně věnovat důležitým věcem?“
Severus bleskem utopil v rtuti výbuch vzrušení, ani v nejmenším se nemohl rovnat zdivočelým hormonům z Igora. Tahle nabídka byla neodolatelná.
„Za zkoušku to stojí,“ pokrčil netečně rameny.
Žlutoočka potřásla hlavou, její plné krvavě rudé rty zvlnilo pobavení.
„Nepracuji pro Rudookého,“ oznámila, „nesloužím nikomu. Jen sobě. Ačkoliv připouštím, že on, jeho život, smýšlení, volby, jsou pro mne od počátku zajímavě nepostradatelné. V mnoha směrech je mi blízký. A napomůže vzniku něčeho mimořádného. Jedinečného. Jenže tvůj svět má jednu nepřehlédnutelnou vadu, Severusi. I to nejúžasnější ve chvilce zpráchniví, i to nejvzácnější už během zrodu začíná podléhat rozkladu, upadat do zapomnění. Přesně to je tvůj pán, mrtvé maso požírané červy. Jen o tom ještě neví.“
Severus oněměle zíral.
Tím se vše vysvětluje.
Je šílená. Ne, zpět. Ona rozšířila definici šílenství k naprosto nedosažitelné metě.
„Rozumím,“ protáhla věcně, „realitu nejsi schopen vstřebat. Konec s upřímností.“
„Počkat,“ chvatně namítl, „abychom měli jasno, nesouhlasím. Ale pokud si o něm tohle myslíte – a já se obávám, že vy si to skutečně myslíte – proč nezasáhnete? Nezvolíte si stranu? S tím, co o vás prozatím vím, byste možná byla schopná dovést nás k vítězství. Nebo nás zastavit.“
Přimhouřila oči, řasami probleskl potměšilý úsměv.
„Věrný zrádce Severus,“ sdělila vláčně. „Snažíš se zjistit, zda jsem hrozbou pro tvého pána? Roztomilé. Nemusíš mít strach, já mu neublížím. To je tvá práce.“
Kdyby řekla, že před minutou věk magie skončil, poslední zřídlo umlklo a vyschlo, nevyděsila by ho víc. Asi to na něm muselo být vidět.
Zorničky se jí rozšířily vzrušením.
„Už to začalo,“ zašeptala. „První pochyby? Vycházky s pánem nejsou, jaké bývaly? To pláč a prosby umírajících tě probouzí v noci ze spaní? Kvůli nim trávíš celé dny zde s tak zarputilou zaníceností nesejít z krvavé cesty, slepý a hluchý ke všemu, co v tobě křičí? Jeho hlad po zkáze tě začíná děsit? Soucit, Severusi?“
Bezděčně se odtáhl, vtiskl do křesla; jako by byla možnost se před dopadem jejích slov ochránit.
„Dost,“ vydechl ostře. „Nejsem zrádce. Nezradím ho. Já ne. Jsem jenom… unavený.“
Sklouzla ze stolu jak pramínek vody, došla k jeho místu, poklekla před Severusem. Dlaně na jeho kolenou, naklonila se, aby mu viděla do tváře.
„Soucit, Severusi,“ řekla zvláštně jemně. Med v očích zlatý podzimem a hebce táhlý. „Ač ho neznám, není hanbou. Víš, proč je tvůj pán tak velký? Akceptoval svůj účel. Přijal bez výjimky, kým se narodil a je jím. Učiň totéž. On je Šelmou. Ty jsi černobílý.“
Neměla by znát všechna jeho slabá místa. Merline, neměla by!
„Nezradím ho,“ procedil mezi zuby, křeč v dásních, zavrtěl rázně hlavou. „Nemožné.“
„Neřekla bych,“ nakrčila nos. „Nemožné věci mají poměrně pevný zvyk se nestávat. Přísahala bych ti na svou duši, ale žádnou nemám. Což ve zdejším prostředí, k mému pobavení, není až tak ojedinělý jev. Navíc,“ poklepala o něj prsty v blahosklonně chápavém gestu, „už se stalo, Severusi. Hloupou chybou jsi ho zradil.“
„Jak, čím,“ vylétlo mu z úst tak rychle, že otazník nestíhal. „A proč tu ještě není?“
Ledabyle mávla k místu v rohu u stropu. Severus se pochopitelně ohlédl. Načež dospěl k závěru, že už se nikdy nedokáže nadechnout.
A že to možná není až tak zlá vyhlídka.
Vypouklá bulva Věčně bdícího byla potažena šedavou clonou, cosi nechutného z ní vytékalo, v proužcích stékalo po stěně.
Severus se ztuhle vrátil pohledem k Žlutoočce.
„Právě jste mne uvedla do smrtelného nebezpečí,“ oznámil. Možná spíš sobě, jelikož mozek obalila lepkavá mlha, bránila chápat. Beztak byly následky zřejmé, skrývat se před Pánem a k tomu v laboratoři mohlo přinést jen smrt. Tedy – předpoklad zrady, brutální nitrozpyt, mučení a spoustu dalších roztomilostí. Smrt až na závěr té skvostné zábavy. Věděl to. Jen ona informace zatím jaksi postrádala smysl.
„Kvůli téhle banalitě se znepokojovat nemusíš,“ namítla vlažně, trhla rameny. „Jelikož ty ve smrtelném nebezpečí dávno jsi.“
„Vysvětlit.“
„Řekla jsem. Pro pošetilou důvěru.“ Napřímila se, do výrazu se jí vkradl vážný tón. „Ve spojení s tou směšnou knihou, v níž mne hledáš a nenacházíš.“
„Dorazila včera,“ zamumlal Severus, divoce přemýšlel, musel to pochopit, hned, prodrat se z otupělosti, čas hlasitě tikal, co se ještě včera stalo?!
Víno.
Přivezli Pánovo víno, mou whisky. A já z nedočkavosti vás odhalit v Lidském bestiáři: Mocné klatby a dary kompletní metamorfózy přenechal kontrolu na Farallovi. Pánovo víno!
„Je otrávené,“ vyšlo z něj. Takové slabé omráčené zašumění. „Dovolil jsem… já ho nechal otrávit.“
„Vínem?“ zasmála se. „Nebuď blázen, Severusi. Ten bezvýznamný nikdo je tvým Kainem. Jak jsi mohl udělat takovou bláhovost? Nikdy nesmíš zapomínat na ty, které jsi srazil. Ne víno, to tvou whisky vyměnil za otrávenou. Tu, co pro tebe odeslali s vínem do komnat tvého pána, kam za ním k závisti všech jediný chodíš.“
Severus musel potlačit dětinské nutkání zamávat rukama, rozehnat chaos, bylo by příliš troufalé žádat nějaký srozumitelný údaj?!
„Nechápu! Čím jsem ho tedy zradil? Prostě ji nebudu pít.“
„Tu ohnivou whisky,“ pokračovala s důrazem, vrátila se zpět ke stolu a vyskočila na něj, s mocí Merlina, tělem bohyně a očima démonů, rozkývala nohy jak rozpustilá prvačka, „jíž Rudooký přivítal dnešní zasmušilé ráno, jako každý rok v tento zvláštní den. Zdá se mu příhodnější než ona trpká krev země, kterou si zpestřuje chvíle, kdy nemůže prolévat lidskou. Pouze v tento jediný den. Což nikdo nevěděl. Snad jen,“ přivřela jedno oko, „ty jsi mohl postřehnout?“
„Ne, já… netuším, nevěděl jsem… Dnes? Vždyť ani nevím, co je za den!“
Jako by na tom záleželo. Severus mátožně vstal.
„Hodláš běžet za ním?“ zeptala se zmateně. „Nezdá se ti, že varovat ho nyní je tak trošku s rakví po funuse?“
„S křížkem,“ hlesl automaticky, nepřítomně, „rakev navíc se vždy hodí.“ Podíval se na ni. „Mou whisky. Vypil ji?“
„Ano, Severusi,“ kývla zodpovědně, „celou jednu sklenku. Třebaže lok by úplně stačil, tvůj druh je trapně choulostivý.“
Vnímání získalo příchuť neskutečna. Abstraktně surrealistický, děsivě přízračný sen, logika marně zatínala drápky, nebylo čeho se chytit.
„Zabil jsem ho.“
„Technicky vzato ještě ne, pořád dýchá.“
Ani ona nevypadala skutečná. Severus se maně rozhlédl, dveře, knihovna, regály s uskladněnými ingrediencemi, kotlíky. Myšlenky a věty se zlehka otíraly o vnitřní stranu lebky, neuchopitelné, drolily se pod prsty.
„Nemůžu myslet,“ vyslovil. Potřeby na vaření, pracovní stůl. „Nedokážu… nedokážu přemýšlet.“
Stagnace mozku, totální zásek, nedařilo se ho rozpohybovat.
„Říkala jsem si, že je s tebou něco jinak. Zpět k Rudookému. Právě míří sem za tebou, má s tím menší potíže, ale zvládne to.“
Severus zjistil, že slepě zírá na zavřené dveře.
„Zabít mě.“
„Velmi správně!“ přitakala s nadšenou pochvalou. „Zvažuje to jako jednu z možností. Hm, vlastně jich víc v nabídce nemá. Každopádně, dosud se nerozhodl. Ovšem zajímavé je, že pro pomoc tě nenapadlo. Proč?“
Energie ze Severuse kvapem prchala jak život z probodaných jater. Malátně usedl zpět do křesla.
„Jak dlouho?“ zeptal se pustě.
„Jak dlouho bude živý nebo za jak dlouho dorazí?“
Severus zavřel oči. Sklonil hlavu, konečky prstů promnul kořen nosu.
„Mohla byste mi prosím aspoň jedinkrát jednoduše odpovědět?“
„Pro tebe cokoliv; mimochodem, to byl řečnický obrat. Zbývají mu síly asi na…“ zahleděla se do nikam, chvilku tak setrvala. A levé jantarové oko spiklenecky mrklo. „Je to dobré. Stihne to sem včas.“
Snad poprvé v životě měl Severus hlavu naprosto čistou. Žádné dlouhodobé plány v pohybu, kalkulace možných strategií, dešifrování nasbíraných dat.
Jen finální bilance.
Hůlka mu samovolně vyklouzla z hábitu, spočinula v dlani.
Možná bych mohl zkusit zabít Pána dřív než on mne. Hned jak vstoupí, v jeho stavu, možná…?
A možná by mi pak Albus odpustil.
Hladké dřevo v prstech, hýčkalo magickým souzněním. Nikdy se neptá, nikdy nesoudí. Jediná věrná navěky.
Jenže neporadí, zda se dá jedna zrada vymazat druhou.
„Mohl bys uprchnout. S Rudookým nepřichází smrt rychlá ani laskavá.“
Severus k ní zvedl své bezedně černé oči.
„Udělal jsem chybu. Za chyby se platí. To je v pořádku.“ Mělký výdech. Zasunul hůlku do rukávu, opřel se v křesle. „Zcela upřímně, já se nechci dívat, jak svět oslavuje jeho pád. S vědomím, že nezemřel pro vyšší dobro během zoufale riskantní akce jakéhosi hrdiny. Ale protože mi věnoval svou výjimečnou důvěru a já selhal. Bez ohledu na mé osobní pocity k němu, bez ohledu, zda by ho dějiny jednou označily za vraha či osvoboditele – velkým mužům jako můj Pán náleží čestné právo padnout v bitvě s rovnocenným soupeřem. A to jsem mu vzal.“ Severus mírně zavrtěl hlavou. „S tím bych se žít nenaučil.“

severus-albus-tom.jpg

Medové lucerničky. Hřejivá zář.
„Věděla jsem to,“ pousmála se. Tak obyčejně. Skoro vlídně. „A odpověď na mou otázku, Severusi? Proč nečekáš, že přichází pro pomoc?“
„Protože žádná není,“ pronesl Severus s netečným klidem. Pokračoval, tón neúčastně prázdný, jako by přednášel na setkání lektvaristů. „Základní ingrediencí ohnivé whisky jsou sekrety z chrlících žláz bengálských pyroiluminátů. Vypustí spršku hořlavých sekretů, kterou vzápětí vznítí stiskem hrdla, kde mají přirozeně vrostlé křemenité kameny, těmi získávají potřebnou jiskru. Sběr je bezpečný, stačí jim z krčních oblastí odstranit křesadla a trochu je rozzuřit. Výroba whisky má pak jediné pravidlo, získaná kapalina nesmí před přidáním do klasického sladového destilátu projít zchlazením. Jím se totiž mění v jed. Natolik smrtelný, že na něj též umírají sami pyroilumináti, pokud nejsou schopni dostatečně vyhřát prostředí, kde žijí. Kontrola je snadnější než mávnout hůlkou, stačí do výsledné tekutiny vhodit světlušku. I na její stěží patrný magický oheň nápoj zareaguje a je-li toxický, dokonale zprůhlední.
K vaší otázce tedy, protijed neexistuje. Jelikož nikdo neviděl důvod ho hledat, když odhalení vadné várky je natolik prosté.“
„Sláva.“ Žlutoočka s tlesknutím hupsla ze stolu na zem. „Severusi, už ti někdo prozradil, že moc mluvíš? Bez těch zbytečností kolem jsme mohli být mnohem dál, nyní zbývá sotva pár minut, než sem tvůj pán vrazí. Což není příliš času na všechno, co je třeba udělat.“
Vzápětí celá laboratoř ožila. Některé dózy s ingrediencemi se rozprskly o zeď, strop, rozlily po podlaze, tříštící se sklo znělo jako girlanda zvonkoher ve větru. Jiné se v chaosu nakupily na stole, lněné pytlíky rozhalily, vysypaly své obsahy na desku, do misek, hmoždíře. Všechny přítomné kotlíky se rozhořely, cosi se v nich ocitlo, okamžitě začalo bublat, nože krájely jako o život, palička drtila, metličky míchaly.
Žlutoočka ukázala k oku Věčně bdícího. Bylo rozleptané jedním z obsahů zničených dóz.
„Problém číslo jedna vyřešen,“ oznámila. „Číslo dvě. Kde je láhev, kterou sis nechal?“
Severus přelétl matným pohledem svou zničenou laboratoř, zdá se, že se mnou půjde do pekla vše, co jsem miloval. Pohybem brady ji nasměroval k jedné ze zásuvek psacího stolu.
Netknutá láhev přilétla i se šuplíkem, Žlutoočka se otvíráním nezdržovala. Odšroubovala uzávěr, něco vylila na podlahu, něco do přivolané sklínky, do zbytku v láhvi vhodila světlušku. Trochu to prsklo. Nebohý hmyz se vypařil, whisky změnila barvu. Průzračná jak křišťálová voda.
„Obdivuhodně nápadité,“ poznamenal Severus, truchlivým zrakem objímal své vzácné přísady, náčiní, omlouval za neúctu, s jakou s nimi bylo zacházeno. Takový nepořádek…  „Jako bych se tu zběsile snažil najít lék a během toho několikrát podlehl návalu beznaděje. To by jistě na Pána zapůsobilo. Pokud bych ovšem antidotum objevil.“
Žlutoočka se zatvářila otráveně; a to whisky ani neochutnala.
„Dávno jsem pochopila, jak umí být lidská rasa fenomenálně nevděčná. Co mě rozčiluje, je fakt, že mě to pokaždé překvapí. Moje chyba.“
Natáhla k Severusovi dlaň. Ležel na ní úplně obyčejný flakónek s fialkovou náplní.
„Bylo, nebylo, žil jeden bezmezně znuděný lektvarista, který většinu svého marného bytí věnoval nalezení něčeho absolutně zbytečného,“ protáhla sarkasticky.
Skřípavé zaúpění dřeva, Severus téměř rozlomil područky křesla. Křečovitě semkl víčka. Potřeboval chvilku.
Pak oči otevřel, lahvičku si vzal. Malá, lehká, obsah se v ní šumivě přeléval, fialové vlny.
„Nezeptáš se, zda je to ten správný? Zda funguje?“
„Ne,“ řekl Severus. K čemu? Věřil jí.
Vzhlédl, podíval se na ni zpříma. Kouřovití hádci vlasů zpomaleně tančily kolem její děsivě půvabné tváře. Jantarové duhovky chutnaly po slunci.
„Nemám v děkování příliš praxe.“
„Což situaci podstatně ulehčuje,“ odvětila. A podala mu sklenku s otrávenou whisky. „Těžko bys vysvětloval, jak o jeho ubohé situaci víš. Jsem přeci tvé sladké tajemství,“ mrkla. „Přidala jsem urychlovač, logicky jsi ji měl vypít nejméně před hodinou. Neváhej, Severusi. Tvůj pán se blíží.“
Neslyšně zmizela.
Severus se rozhlédl. Připadal si… obluzený. Prostor se měkce kolébal.
Zničená laboratoř zraňovala. Protože až bude po všem, pošle sem Pán někoho uklidit a oni všechny Severusovy drahocennosti smetou na hromádku, vymažou Evanescem. Tahle vidina bolela.
Jak přijatelná cena, když pomýlenou lehkovážností neznesvětím, co jste mi daroval.
Kéž i vy jednou, za dlouho, budete smět odejít s mírem v duši. Můj Pane.
V levé ruce fialkový lektvar, v pravé jed.
Do oken vysoko nad zemí vniklo pár chladně lezavých paprsků, podzimní svítání bez zájmu shlíželo na lidské mravenčení.
I kdyby měl Severus několik hodin na vymyšlení oněch památných posledních slov, stejně by neřekl nic jiného. Svým způsobem zbožňoval ironii života.
Zvedl sklenku s whisky, syrové ráno jí vdechlo rudozlatý odstín.
„Na zdraví.“
Vypil ji do dna.

severus-lamia-jed-od-terezky.jpg

Na zdraví od Issabelly (děkuji )
 
Tom úderem magie rozdrtil dveře, klopýtavě prošel, mlžný vodopád droboučkých třísek. Poslední krok a musel se zachytit, nohy odmítly dál nést. Opřený o zeď se svezl k zemi. Zbrocený potem, perlil se na spáncích, studeně stékal po kůži, vsakoval do hábitu,
Krutá bolest jedu obelhávala smysly, svět byl kakofonie palčivě barevných šmouh, ječivého šumu. To ale nebylo nejhorší.
Tmavá skvrna na podlaze, Tom zuřivě donutil zrak k poslušnosti, zaostřil.
Severus chráněnec, Severus jako syn.
Severus zrádce?
Můj Severus.
Severus na kolenou. Z úst mu šla narůžovělá pěna, cosi svíral v dlani, lahvičku, co se mu stalo, co chtěl pít?
Strnul, vzhlédl k Tomovi; ta jeho bledá tvář, havraní vlasy a nádherné, nádherné černé oči…
Hleděli na sebe, mezi nimi Smrtka, rozkošně si dupla, rozhněvaná, teď nevím, koho dřív.
Téměř současně je zachvátily spasmické stahy další nepříčetné trýzně. Tom jen zatnul zuby. Severus se zkroutil do klubíčka, palec na odzátkovaném hrdlu lahvičky.
Pak zarazil korek hluboko dovnitř, poslal ji po podlaze. Kutálela se skrz nevábné louže, nadskakovala přes rozbité střepy. Dohopsala k Tomovým nohám, zastavila. Fialková barva, nepodobná ničemu, co kdy viděl.
Na kratičkou chvíli, skrz palčivé škvaření vnitřností ve vlastním těle, konečně uslyšel, co Severus říká, trhaně sípe přes krvavé zvratky.
„Pro… sím.“
Oč prosíš, Severusi? Abych vypil, co jsi tu uvařil, ač netuším, co to je? Proto ses otrávil také, abych ti věřil? A vzal si, co mi dáváš. Další jed? Možná pro mne ten skutečný. Protože ta ubohá whisky mě zabít nemůže, víš to?
Víš to, Severusi?!
Tom ucítil, jak mu hlava padá dozadu, vazy kolem krční páteře vypověděly službu. Beztak se dávno proměnily v žahavé šlahouny, prorůstaly, páčily obratle od sebe, řeřavě vtékaly do míchy.
Jak nepodstatné. Proč se zabývat nicotnou bolestí, když ta jediná pravá, k ohlušení řvavá trhala mysl na kusy.
Zradil jsi mě? Severusi. Zradil?
Kdokoliv jiný. Kdokoliv. Ale ne ty.
Tom přivolal lahvičku, zběsilý, vzteklý, ruce nemotorné, jako cizí, ale každá drobná kůstka v nich natřikrát zlomená byla jeho, oh ano, to byla. Šlehnutím magie úzké skleněné hrdlo odsekl.
Ty ne.
Nalil obsah do úst. Nechal ruku padnout do klína. Čekal.
A přišla úleva. Jak polednem prohřátá vlna na pobřeží, polaskala všechna zrnka písku, vsákla se do vyprahlé pláže. Bolest byla pryč. Prostě jen tak. Pryč.
Ledový pot zasychal, vracela se mu vláda nad svalstvem, jeho tělo opět patřilo jemu, vidění se jasnilo, i sluch. S ním zvuky Severusova chroptění, zatímco se zmítal v dalším přívalu křečí.
…Věděl jsem to.
Tom se zkusil postavit, opatrně, přidržoval se stěny. Zem se nevlnila. Nohy poslouchaly. I ruce, páteř. Byl v pořádku. Vše bylo v pořádku.
Protože Severus nezradil.
Tom se rozhlédl, zaznamenal zničeného Věčně bdícího, laboratoř křičela příběh o zoufalém souboji s časem. Co ale neviděl, byla jakákoliv fialková substance. Vybavil si její barvu v paměti, přivolal k sobě. Nepřilétlo nic.
Jediná.
Poklekl u Severuse, zvedl mu hlavu.
„Jak jsi ho uvařil? Potřebuji recept. Severusi, já ho neznám.“
Jen sípavě lapal po dechu.
Nitrozpyt, Tom ignoroval další záplavu mučivého utrpení, domáhal se vzpomínky na vaření, postup, ingredience. Získal pouze nové střepiny bolesti. Sál vědomí kolem něj se hroutil.
Severus se mu prudce vytrhnul, stočil stranou, dávil žluč a žaludeční šťávy. Za chvíli bude zvracet vlastní střeva.
Věrný!
Tom se napřímil. Seslal na sebe Purus lavare, vymazal skvrny, vyhladil oděv, jako by ho právě přinesli pečlivě vypraný a nažehlený. Spravil dveře, zasadil je do pantů. Nikdo dovnitř.
Severus věrný ve všem tom svinstvu na podlaze utichl, sledoval ho, odevzdaně smířený. Pramen tmavých vlasů mu sklouzl po skráni, zakryl jedno oko. Černé, černé, jako hutná noc, když čistá zakryje bitevní pole plné mrtvých těl; už mezi ně uléhal.
„Neodvažuj se zemřít,“ řekl Tom.
Vzepřel se mocné ochraně Sídla, s dunivým lupnutím přemístil.
 
„Kdybych měla jediné a poslední na celém světě, dám ti je. A ty to víš,“ pronesla trpělivě. Shlížela na něj, klidná, neochvějná, pobřežní útes, ta věčná stráž Anglie, staletí odolávající divokým příbojům. „Ale nemám. Ani jedinou kapku.“
Tom se odvrátil od pultu. Myšlenky v hlavě se horečnatě svíjely, snažily prodlabat lebeční kostí. Metastázovaly i do žeber.
Tohle necítil roky.
Nechybělo mu to; vážně ne.
„Potřebuji je, Elspeth,“ vyslovil. „Potřebuji. Hned.
„Tak proč jsi ještě tady?“ jemně namítla. „Oba víme, kdo je nosí stále při sobě.“
Tom se dravě otočil, otevřel ústa.
„Ne,“ stihla promluvit jako první. Rezolutně. „Ani se neobtěžuj to vyslovit. Já za ním nepůjdu. Proč? Důvod je prostý. Pokud si pro ně nepůjdeš sám – pak je možná až tak moc nepotřebuješ?“
Pomalu, zhluboka se nadechl. Duhovky na sklonku rudého šílenství.
„Jaký by to mělo smysl? Nedá mi je. Tobě ano. Mně ne.
„To nevíš, dokud ses nezeptal,“ pokrčila rameny. „Na Trojmocném s námi spolupracoval víc než ochotně. Ví vůbec Severus, že všechna krev musela být darována dobrovolně? Neví. Neřekl jsi mu o tom.“
„Neviděl jsem důvod,“ pronesl. Jako nůž, když beze spěchu krájí na precizně stejné dílky ještě horké srdce slunovratky závojnaté.
„Jinými slovy jsi viděl důvod, proč mu to neříct,“ poznamenala věcně. „Tome. Ztrácíš drahocenný čas. A zůstat váhat znamená rozhodnout se neudělat nic. Je tohle tvá volba? Ta, s kterou chceš žít?“
Opřel se o stůl mezi nimi. Zorničky už hořely.
„Nepomůžeš mi. Dnes, Elspeth?“ zašeptal. „Právě dnes?“
Položila svou velkou dlaň přes jeho.
„Ale já ti přeci zrovna nyní pomáhám,“ řekla naléhavě. „Přesně v tom, co opravdu potřebuješ. Ach, Tome. Kdy jsi ty začal utíkat před pravdou? Utiš svůj hněv, můj drahý příteli. A potom, s čistou myslí, rozhodni.“
Sevřel dlaně v pěst. Ale jejímu konejšivému doteku neuhnul. Nechal klesnout víčka, volným pádem se zřítil do vroucího žáru svého nitroklidu, utopil v plamenech.
Oheň, ten jediný neúplatně spravedlivý, nedělá rozdíly mezi dobrým a zlým. Vše spálí na uhel.
Tom oheň miloval.
Taky ho nenáviděl.
S výdechem vzhlédl, oči červené, červené jak jahodová dřeň, poslední podzimní lesní jahody, ty droboučké, nejsladší, pomilované sluncem.
Vyrovnaný.
„Dělám chybu, Elspeth?“ prohodil zamyšleně.
Obrátil se, vykročil ke dveřím, přešel práh. Přemístil se. Na odpověď nepočkal.
Asi nebyla důležitá.
 
Bolest ustávala. Samozřejmě. Severus umíral.
Nervové synapse nezvládaly přenos tolika impulsů. Činnost srdce i plic kolabovala, krevní oběh zpomaloval, rozleptané orgány vyčerpaně kapitulovaly, ustávaly v práci. Jako časosběrné snímky, když sledují zub času, vichr, déšť, korozi, lidské zapomnění, a z posvátného chrámu zůstanou rozvaliny, holé zdi, pár kamenů oděných mechem. Ucítil pohyb ve své blízkosti. Pán? …Ne.
Poklekla vedle něj, étericky lehká, ani střípek rozmetaný po podlaze nezaprotestoval. Nějak blíž než kdy dřív, Severus náhle v té změti nechutných pachů ucítil cosi jiného. Neznámého. Starého.
Ale ne, kdepak, nenechte se zmást, v žádném případě v tom nezazněl jediný prchavý podtón zatuchliny, tohle stáří vonělo vznešeností. Majestátností.
Samotou věků.
Skloněná nad ním, výraz neidentifikovatelný. Protože smutek to být nemohl. Že ne?
„Buď je tvůj pud sebezáchovy tak zakrnělý, nebo tvá vůle tak velká… asi to bude ta vůle. Co říkáš, Severusi?“ zašeptala.
Hroty nehtů mu z tváře odhrnula pramínky černých vlasů, ostře čpějících zvratky. Opatrně. Medové oči pomalu klouzaly po jeho ochabujícím těle.
„Trpké na tom je, že Rudookého by ten jed stejně zabít nedokázal. Tebe ano. Kdybych ti o tom řekla, stejně bys mu protijed dal. Jen pro ono bezvýznamné gesto věrnosti. Nemáš strach stát se zrádcem, ne, já už tě znám. Máš v sobě nesmírnou sílu ustát nemožné, co by jiné zlomilo, v tom ty vidíš důvod jít dál. Jen nedokážeš čelit svému největšímu strachu. Bojíš se, že by tě opustil. Protože tebe všichni opouští.“ Bříšky prstů mu setřela těžké krůpěje potu na čele, než se slejí, skanou přes obočí a oslepí. „K čemu to bylo? Udělal jsi vše správně. A stejně tu umíráš sám.“
Vlastně byl rád, že už není schopný mluvit. Ale přestat se na ni dívat? Ne, to nemohl.
Nazlátlý med v jejích duhovkách zhoustl, potemněl.
„A tolik se mýlíš, Severusi. Že s tebou právě nyní nejsou, neznamená, že tě opustili. Tobě drazí na tebe myslí, živí, mrtví, rozhněvaní, zklamaní, milující. Myslí na tebe. Vždy to tak bude. Pravda je mnohem větší, než kolik kdy z ní můžeš zahlédnout.“
Byl vděčný i za zkornatělé slzné kanálky.
Odtáhla se, zmizela mu z obzoru. Jenomže neodešla. Ona ne.
Natáhla se na špinavé podlaze, obkreslila jeho tělo tak, jak byl, schoulený na boku, opřela se mu spánkem o rameno. Půvabně dívčí dlaň se mu zlehka přivinula k hrudi, tam, kde ve zpomalujícím rytmu umdlévalo srdce, ještě bojovalo, ještě se nevzdávalo, každé sevření chlopní bylo cenným vítězstvím; šavlovité drápy obezřetně zdvižené.
„Já s tebou zůstanu,“ řekla.
O trochu později se nadzvedla, dýchla na něj, bylo v tom cosi omamného, jako vzdušná droga. Zničená laboratoř zmizela, poslední obraz se zachytil na řasách, sytě zlaté panenky s hadími zorničkami, než i ty vybledly, změnily barvu, přešly do zelené.
Zelené, zelené, jako čerstvě posečený trávník, vůně léta, bzučení včel.
Lily, pomyslel si Severus vděčně, tohle bude dobrá smrt.
Koho jiného by byly?
 
David Eman - Awakening souls
 
Zlo, vydechli Zakladatelé.
Zlo před branami; spěchej, Albusi.
Čerstvě namočený brk spadl na pergamen, tuš odkápla, rozpila se do velké kaňky.
Albus otevřel nouzový kanál, přemístil se rovnou k hranicím. Vztyčené štíty jako horký vzduch na poušti v líných vlnách zkreslovaly podívanou za sebou.
Vysokou černou štíhlou postavu v lidském kruhu.
Oslepené, ohlušené, oněmělé, připoutané mnohočetným Captivem, hradba z žen s dětmi v náručích. A jedna s rukama prázdnýma. Točila se kolem své osy, paže napřažené, tápavě prohmatávala pustotu. Všechny plakaly. Ona ne.
Hledala.
Tom se zvolna otočil k Bradavicím, hleděl průzory svého ochranného valu z žalu a hrůzy. Zorničky jak hladový úsvit, v lokti levé ruky mu spočívalo pár týdnů staré nemluvně.
Pusťte mne, řekl Albus.
Za hranicemi tě nemůžeme chránit, zamítli Zakladatelé. I hrad je plný dětí, Albusi. Také mají matky.
To nebyla žádost, řekl Albus.
Krok ani nezaváhal, vstoupil do magické bariéry. Prošel skrz.
Zalitý světlem nitroklidu, vymazal plačící, staly se sochami. Musel být plně soustředěný. Jeho emoce a jejich strach byly děsivé zbraně, nesměl podlehnout. A jen ty hledající dlaně se prodíraly vědomím. Před okradenou madonou se nedalo skrýt.
Protože ona ještě stále doufala, že její dítě tu není.
„Poslouchám,“ řekl Albus.
Tom stočil zrak k němu.
Jak tristní a pokrytecká je tvá věčná póza zachránce, Albusi. Kdyby jen věděli, co jsi způsobil.
Ale jak by mohli. Když ty sám ses od tíhy vzpomínek osvobodil.
Jenže já to vím. Albusi. Já nezapomněl. Nikdy nezapomenu.
Volnou dlaní prohodil mezi ženami lahvičku s tmavou tekutinou, chvíli se kutálela trávou, zastavila tři stopy od starého kouzelníka.
„Má krev, darovaná dobrovolně,“ oznámil. „Sleduji tě pečlivě. Své zásoby jsi již vyčerpal. Elspeth ti dá svou kdykoliv.“
Lup, lup, lup, prostranství se zaplnilo měňavými plášti, rudými hábity, pichlavé bodce namířených hůlek. Vzduch třaskavě nabitý jak střelným prachem, jen jen vybuchnout. Albus k nim chvatně vztáhl ruku, varovné gesto. Ještě ne.
„A bezcenné životy těchto všech,“ dodal Tom.
Nezdálo se, že by čerstvě příchozím věnoval sebemenší pozornost. Ale věděl o nich, velmi dobře o nich věděl. Ani všichni dohromady mu nebyli přiměřeným soupeřem.
Albus také nepochyboval.
„Výměnou za co?“
Tom k němu natáhl prázdnou ruku.
„Fawkesovy slzy.“
Sochy madon. Hledající paže. Bystrozoři, palatini.
Poppy. Minerva. Další bradavičtí v němém děsu za ochranou Zakladatelů.
„Ne,“ řekl Albus.
„Podívej se,“ zasyčel Tom, palčivě udeřil do bran jeho sálu vědomí, „jediný obraz, Albusi. Podívej se! Nejsou pro mne.“
Tak – pro koho?
Věděl to. Věděl.
Přesto se podíval. Nemohl se nepodívat.
Spatřil Severuse, vyhublé mladičké tělo, zmítal se v křeči, střepy, výměšky, krev kapající z úst, obličej zrůzněný neúnosnou trýzní.
Albus se lítě stáhl, zazdil ve světle. Neprodyšně.
„Umírá. Právě nyní. Právě teď, Albusi. Umírá. A jiný lék není. Dávám ti svou krev. Jejich životy. Ale to nejdůležitější, Albusi, to nejcennější – dávám ti naději, že se k tobě jednou vrátí.“ Rudý žár zorniček expandoval k bodu varu. Co bys po mně mohl chtít víc?“
Světlo-světlo-světlo! Albus živelně násobil nitroklid, chlapče, můj chlapče, co ti to jen udělal, propadal se oslepujícím jasem, hlouběji, hlouběji. A ještě níž.
Srdce sklouzlo hladkým umyvadlem žeber do drtiče odpadků, zavrčení motorku, břity nožů. Už se točí.
Albus se bezděčně napřímil, palatini vpovzdálí opatrně rozmisťovali, hledali správné místo, správný úhel, na jedinou ránu, která bezpečně projde živým valem, zasáhne svůj cíl.
„Zdá se, že je zoufale potřebuješ, Tome,“ pronesl Albus tiše. „Až příliš zoufale.“
A učinil krok zpět.
Nádech.
„Nevyměním životy několika málo, abych zachránil tebe.
„…Nedáš mi je?“ vyslovil Tom nevěřícně.
Albus udělal další krok. Zpátky.
„Ne,“ řekl.
 
Vteřina.
Vteřina, v níž seslal své Protego na lidské madony, jeho samotného objala magie Zakladatelů, palatini vyslali Avadu, Temný pán pustil děcko na zem, černá kletba otřásla bradavickými štíty.
Zelený blesk bezúčelně sežehl prázdné místo. Stonky trávy se zkroutily a rozpadly na prach, půda zjizvená.
Bradavické štíty mírumilovně klesly, rozpustily se. Jak vůně jasmínového čaje, když zvolna vychládá.
Albus stál.
Bystrozoři se přemisťovali s ženami, dětmi, palatini mizeli v meziprostoru, chvátali po stopě. Tak zbytečně.
Albus stál.
„Na co je potřeboval?“ zeptal se velící bystrozor. „Fénixovy slzy. Na co?“
„Nevím,“ řekl Albus.
„Je možné, že pro sebe? Je zraněný?“
Tolik naděje v hlase.
„Nevím,“ zopakoval Albus.
Postarší muž v rudém hábitu ho okamžik upřeně sledoval.
„Tohle bylo velmi těžké rozhodnutí. Zvolil jste správně, Velmistře.“
Drobná úklona na znamení respektu, došel k poslednímu ze svých, přemístili se společně.
„Tady zjevně nikdo nemá nic na práci,“ zazněl pronikavý hlas Minervy, bradavičtí se střelhbitě rozprchli.
Albus stál.
Poppy také.
Došla k němu, jemně se dotkla jeho paže svou malou dlaní, měkkou, hřejivou.
„Skutečně nevíš, proč je tak moc chtěl?“ otázala se mírně.
Albus k ní pomalu stočil pohled.
„Pro Severuse,“ zašeptal.
Malá dáma mrkla.
Jednou.
Podruhé.
Její dlaň sklouzla z Albusovy paže.
„Ty jsi mu je nedal.“
Křečovitě po ní hmátl. A minul, stáhla ruku za záda. Jen letmo zavadil o dlouhý rukáv bílé uniformy.
„Poppy,“ hlesl. „Jistěže dal. I kdyby přišel s prázdnou. Dal.“
Nepodívala se na něj.
„Poppy, přísahám.“
Dech mělký, kratičce semknula rty.
„Dobře,“ řekla pak chraptivě. „Chci ti věřit. Musím ti věřit. Protože tohle bych ti odpustit nedokázala.“
Odvrátila se, drobnými krůčky pomalu a trochu vrávoravě vyrazila k hradu.
Albus stál.
Sám.
Ale to nejdůležitější, Albusi, to nejcennější – dávám ti naději, že se k tobě jednou vrátí.
Stínovou magií přemístil lahvičku s krví, skrytou v trávě, do hluboké kapsy svého hábitu. Stejně jako předtím přemístil Fawkesovy slzy do Tomova hábitu.
Dvakrát jsem tě vyhnal, můj chlapče.
Mohl by opravdu být Merlin tak milosrdný, abys našel důvod přijít potřetí?
 
Nechával oči zavřené. Zůstával ležet, bez hnutí. Vychutnával ten pocit.
Žádná bolest.
Každou buňkou ho vstřebával, nechával v sobě proznít. Asi je dobré projít si občas peklem, abychom si uvědomili, kolik věcí považujeme za samozřejmé – a ony nejsou, kdepak, vůbec nejsou samozřejmé.
Zvedl víčka. Místnost byla spoře osvětlená, plamínek v tubusu zářil jen matně, průhledné sklo jeho vězení obalené stínícím kouzlem.
Můj pokoj?
Severus obezřetně pohnul hlavou, rozhlédl se, nic nebolelo. To jen zmatený mozek, čerstvě probuzený, se zpožděním zpracovával poslední dozvuky agónie.
Uviděl Žlutoočku ve svém křesle, nohy ležérně přehozené přes jednu z područek.
„Nevstávej,“ pokynula mu blahosklonně, „jsem už velká holka. Na dekorum si nepotrpím.“
„Nemám v úmyslu hnout palcem,“ ujistil ji. S nelibostí zaznamenal, jak vyprahle jeho hlas zní. „Něco mi říká, že porušení společenských pravidel nikoho z nás momentálně trápit nebude. Vás to evidentně netrápí nikdy.“
„To byl velmi ubohý pokus o sarkasmus, téměř tě nepoznávám.“
„Umírání je excelentní zážitek. Měla byste si to vyzkoušet.“
„Zvážím to.“
Severus nechal víčka opět klesnout. Vnímal. Mírumilovný klid rozprostřený v těle, příjemné šero nebodající do očí, důvěryhodně známé náručí chladu, vykvétal z kamenných zdí.
A její přítomnost.
S tou zvláštní vůní dávných časů.
Zůstala s ním. Proč zůstala s ním?
„Nezeptáš se?“ prohodila po chvíli.
Chtěl se zeptat. Bylo toho tolik, na co potřeboval znát odpověď; proč říkala, co tam řekla, o kom mluvila, proč si jako poslední vzpomínal na Lilyiny oči – proč zatraceně zůstala?!
„Jak se daří s tím vaším?“
„Tuhle otázku jsem na mysli neměla.“
„Pak jste svůj podnět měla konkretizovat. Nějaký pokrok? Nebo o tom jen nechcete mluvit, což je samo o sobě dostatečně výmluvné?“
Věnovala mu jízlivý úsměv.
„A možná ti do toho nic není, co říkáš?“
„Takže jste nic nezkusila. Případně ani druhý pokus nevyšel.“
„Mysli si, co chceš,“ mrkla jantarově. „A jelikož tě nic jiného nezajímá…“ zvedla se.
„Jak jsem přežil?“ zachraptěl. Pokusil se o věcně nezúčastněný tón. Vydralo se z něj zasípění chcípajícího urobora, který konečně spolykal svůj ocas a poprvé se zahryzl do vlastní lebky.
Sklouzla zpět do křesla, s lehce samolibou spokojeností.
„Fénixové jsou mimořádná stvoření,“ protáhla. „Dokonalá harmonie smrti i zázraku zrození, naprosto unikátní. Oni jako jediní kromě tvé rasy byli schopni absorbovat prvotní magii. Jen na rozdíl od tvého zaostalého druhu ji nikdy nezavrhli. Nejspíš proto jste je téměř vyhubili a těch několik málo přeživších zmrzačili do domácích mazlíčků.“
„Takže fénixovy slzy,“ zašeptal Severus. Rázně zabouchl dveře vzpomínce na Albusovu ředitelnu, malé bidýlko s miskou na popel, modravé lány pomněnek, tak laskavých, když se usmály.
A tolik prolhaných.
„Pláčí těsně před shořením. Alespoň většinou, jelikož jsou toho schopni i v jiných situacích, pokud k tomu najdou důvod. Víš, že oni vždy vědí, pro koho pláčí? Bez ohledu za jak dlouho budou jejich slzy použity. Vědí to.“
Severus na ni krátce pohlédl zpod přimhouřených řas.
Takže někde nějaký fénix, kdovíkdy, plakal pro mne? To chcete říct?
Proč by to sakra dělal?
„Absurdní. A patetické,“ oznámil s despektem.
„Pravda,“ přitakala Žlutoočka vláčně. „Příště si spolu nějakého ugrilujeme.“
Severusovo vyčerpané ovládání selhalo. Škublo mu to koutkem úst.
„Ale nyní,“ shodila nohy na zem, vstala, „zpět k práci. Vložila jsem ti do paměti recept na protijed, s ohledem na to, že jsi ho uvařil, bys ho pravděpodobně znát měl.“
Dokázal stvořit ironický pohled.
„Zjistit ho jsem měl pochopitelně v plánu.“
„Pak jsem ti ušetřila čas, děkovat nemusíš. Za druhé, tvůj malý Kain měl být mrtvý už dnešní ráno, tato drobná nesrovnalost musí být napravena co nejdříve. Máš s tím nějaký problém?“
„Právě nyní?“ pronesl ledově. „Absolutně žádný.“
„Výborně. Za třetí. Severusi, přestaň mne hledat.“
Chvatně stočil zrak ke zšeřelému stropu.
Stálo ho to spoustu síly; spoustu. Ale našel ji.
„Jméno,“ zašeptal. „Chci znát aspoň vaše jméno.“
Nezvučnými kroky přistoupila k jeho lůžku. Usedla na pelest, snad nehmotná, když se matrace ani neprohnula. Severus letmo pohlédl k velké bulvě Věčně bdícího v rohu u stropu. Zíralo.
„Nevidí vás,“ zkonstatoval.
„Ne,“ přitakala prostě.
Ptát se proč nemělo význam, jednoduše to bylo tak. Případ uzavřen.
„Mé jméno bys stejně vyslovit nedokázal,“ pousmála se. „Navíc, Žlutoočka se mi docela líbí.“
„Existuje nějaké tajemství, které se mi podařilo před vámi utajit?“
Zadumaně našpulila rty, pohodila dýmovitou hřívou.
„Přísahám, pokud mi je nyní všechna odříkáš, odpovím popravdě, která jsou pro mne novinkou.“
Vložil na ni propastný pohled černých očí.
„Nikdy.“
Vzápětí šokovaně zcepeněl. Žlutoočka se k němu hluboce předklonila, výraz potutelně rozjívený.
„To je dobře, tahle hra mne vážně baví,“ a vtiskla mu políbení na špičku jeho orlího nosu.
Ze Severuse vyrazil přidušený zvuk. Odhodlání se nehýbat rázem zapomenuto, chytil ji za ramena, odtáhl od sebe na délku paží.
„Tohle… tohle bylo poprvé a naposled,“ zachrčel s jemným podtónem nepříčetnosti.
Víčka přimhouřená, vymanila se mu ze sevření, vylezla na postel. V tureckém sedu se uvelebila v nohách lůžka.
„Když naposled, tak naposled,“ trhla rameny. Zvolna si přejela dvěma prsty přes rty. „Ale poprvé to nebylo,“ zamumlala.
Což…?!“ Ani to nebyl schopný doříct. „Ne. Ne. Ne.“
Zavrtěl hlavou, odhodil pokrývku, spustil nohy na zem na druhé straně, než kde seděla.
„Definitivně ne.“
Několikrát se soustředěně nadechl. Přivolal rtuť. Jen zlehka, stříbrný opar; protože to bylo humorné.
Ohlédl se po ní, tvář opět dokonale vyrovnanou.
„Nechci nic vědět,“ prohlásil.
„Tak jo,“ přitakala. „Zůstane to mým sladkým tajemstvím.“
Nedokázal tomu zabránit, pobavilo ho to. Až se Žlutoočka z jeho výrazu rozesmála.
Severus se odvrátil, vstal, přivolal hábit, oblékl ho přes svůj oděv. Košile i kalhoty, ačkoliv stejné, jaké měl ráno, byly zbavené veškeré špíny, voněly čistotou. Rozhodně se nezeptá, zda to udělala ona. Merlin dík, aspoň ho nepřevlékla. Rázné pohyby, rysy v obličeji ostré, nechal ze sebe intenzivně vyzařovat hněv. A přehrával.
Protože chvíle byla čistá, dětsky nevinná, tolik připomínala rozjívené hašteření s Lily, v časech, kdy se život zdál dobrý, sladký vzrušeným očekáváním zítřků. Jak blažená je dětská naivita, plná marných nadějí. Jaký by asi byl svět tvořený jen dětmi bez prokletí dospělosti?
Žlutoočka ho spokojeně sledovala.
Byla bych špatný divák, kdybych nepoznala, že to ona je klíč k tvému úsměvu.
„Neměl bys ještě vstávat, tvé orgány se teprve zotavují.“
„Jelikož mně je to lhostejné, proč to zajímá vás?“
„Nebyla jsem to já, kdo tě ošetřil,“ protáhla líně. Složila paže na pokrčených kolenou, opřela se o ně bradou. „Jak se cítíš?“
„Báječně. Perfektně. Nepopsatelně úžasně,“ odsekl Severus. Věnoval se zapínání knoflíků. „Jak také jinak, když zjistím, že ovládáte jemný nitrozpyt, který nejsem ani schopný zaregistrovat, že mne sledujete na absolutně každém kroku a děláte věci, o kterých rezolutně odmítám vědět cokoliv bližšího?“
„Když se vztekáš, jsi roztomilý.“
Merline. Proč ji nemůžu zabít?
„Protože by ti beze mě bylo smutno.“
„Pravidla,“ namířil k ní rázně ukazováček. „My dva si jednoznačně potřebujeme stanovit nepřekročitelná pravidla.“
Zvedla ruce nad hlavu, jako by se chtěla vzdát. Jenže místo toho se prohnula v zádech, slastně protáhla.
„Když myslíš. Nejspíš bych tě měla upozornit, že nic mne nevábí tolik jako porušování pravidel.“
Severus se zarazil. Usilovně přemýšlel.
„Žádné aktivity, které by jakkoliv zaváněly intimitou,“ prohlásil nakonec.
Žlutoočka naklonila hlavu do strany.
„A to bylo pravidlo?“ špitla.
Severus polkl.
„Ne.“
Předklonila se v tak ostrém úhlu, že byl zázrak, proč ji zemská přitažlivost nepřemohla.
„Usmál ses,“ oznámila vítězoslavně. „Viděla jsem to.“
„Nemožné,“ opáčil suše.
„Přinutila jsem tě sundat masku. A bylo to příjemné. Přiznej to.“
Zasmušile ji sledoval.
Přesně tohle je důvod, proč nemám rád děti. Jsou infantilní a k uzoufání bizarní. Nespěcháte někam? Třeba někoho sežrat.“
Dovolila gravitaci zvítězit, padla na lůžko, překulila se na záda.
„Pověz, Severusi. Vzal sis z dnešního dne nějaké ponaučení?“
„Myslíte kromě toho, že už nikdy nebudu spát, v žádném případě neztratím vědomí, a kdybych snad umíral, osobně se postarám, abych zemřel definitivně a pokud možno co nejdřív?“
„Ano, kromě toho.“
„Nic, co bych už nevěděl,“ odpověděl stroze, odvrátil zrak.
Své první pravidlo života mezi Smrtijedy soukromě nazval „Tři N“ – Nikdy nikomu nevěř.
„Velmi správně, Severusi,“ přitakala tlumeně, tón náhle bez jakékoliv známky humoru, „moudré rady je dobré si občas připomenout. Nikomu nevěř. Ne teď. Ne tady.“
Hleděla na jeho černá záda.
A především ne mně.
Rudooký, Bělovousý, nejsou ve tvém životě jediní obchodníci s bolestí.
Ani ti nejlepší.
„Jenže to stále není vše, co dnešek přinesl. Přesto se neptáš. Proč jsem tě nevarovala již včera, proč sis ty i tvůj pán musel projít takovým utrpením? Mohla jsem to udělat. Neudělala.“
Jistěže nad tím uvažoval. Musela vědět, co dnešní ráno přinese. Nezabránila tomu. Tentokrát ne.
Nemohl se zeptat. Vyjádřit nahlas, jak moc v ni věří. Hůř než to, že ji považuje za přítele. Ovšem vědět proč, pochopit, ano, to chtěl. Potřeboval.
Skončilo vaše prozatím?
Nechci být vaším nepřítelem. Nevím, zda bych to vůbec dokázal.
Medová slunce. Ušlechtilá vůně dávných věků.
„Protože nejdůležitější dar tvého dneška právě leží na tvém stolku, Severusi.“
Podíval se.
Stála tam prázdná, maličká, nerozbitná lahvička z aethelového skla, taková, ve které se uchovávají jen nejvzácnější ingredience.
Třeba fénixovy slzy.
Vedle ní lístek, psaný Pánovou rukou.
Od Albuse pro tebe.
 
Přemýšleli jste někdy nad tím, kdyby se dal pocit bolesti vyjádřit barvou, která by to byla? První nám všem nejspíš přijde na mysl palčivě rudá. Myslím… myslím, že emoce nemohou být jednobarevné.
Například bolest v barvě je zašmodrchaná motanice všech odstínů. A kdyby mohla mít tvar, měl by to být kruh. Jako jedna z mála se dotýká a prolíná snad se vším v nás; od toho nejtemnějšího plného hněvu, zrady, ponížení, přes šok, nevěřícnost, odmítání, přejde k pochopení, přijetí, pokračuje dál světlými tóny, hřejivými něhou, láskou, jemnými vzpomínkami, které nás propadlištěm šibenice svrhnou zpět do černoty. A už to sviští, sotva jste stačili popadnout dech, jedeme další kolo, zběsile roztočená dětská káča. Chcete ji zastavit. Chcete vystoupit, dřív, než začnete nenávidět každou z barev. Dali byste téměř cokoliv. Někdy se to povede. Někdy ne. A jediné, co vám zbyde, je pevně zavřít oči a vymazat tikot hodin.
Severus se díval na svůj noční stolek.
„Měl bys to vědět,“ řekla Žlutoočka. „Právě nyní, když začínáš pochybovat. Měl bys vědět, že Bělovousý ještě stále drží dveře otevřené. Pro tebe, Severusi.“
Severus se díval.
„On čeká. Severusi, stále na tebe čeká, stále doufá. Musíš vědět, že je místo, kam můžeš jít. Kde jsi vítán.“
Díval se.
Zklamal jsem ho. Podvedl. Obelhal s protijedem. A on šel prosit o můj život – k němu.
Merline.
Jak mám z toho vědomí nezešílet?
„Ujišťuji tě, že to nebyla prosba.“
„Jistěže ne,“ pousmál se. Ne, ne, žádný úsměv. Jen rty rozlámané žalem. „Byl to obchod. Pro Albuse je to vždy pouze obchod.“
Ale můj Pán, ve chvíli mého největšího selhání, právě v té chvíli! Obětoval svou hrdost, bojoval o můj život.
„Podívej se na mě. Severusi.“
Neposlechl. Nechtěl. Nebo možná nemohl, lahvička se vzkazem měly příliš velkou moc.
Tak vzala do drápovitých prstů jeho bradu, přetočila ho tváří k sobě.
„Co ti říká rozum, čí skutek je upřímnější? Toho, kdo se vzdal hrdosti, aby zachránil věrného přítele? Nebo toho, kdo bez zaváhání zachránil život svému nepříteli?“
Černé oči nemohly být bezedné. Jak by je jinak mohlo naplnit utrpení až po okraj?
„Nevím, proč to Albus udělal,“ vyslovil Severus dutě, pohled upřený do zlatých hadích zorniček. Přesto ji neviděl. „Nezajímá mne to. Protože vím, proč to udělal můj Pán.“
Chvíli tak zůstali stát.
„Chápu,“ kývla pak.
„Ne,“ pohodil Severus hlavou. Téměř laskavě. Jemně sevřel její zápěstí, odtáhl od sebe. „Nerozumíte. Nerozumíte ničemu. Vůbec nám nerozumíte. Nehněvám se. Není vaše chyba, že jsme tak odlišní.“
Poodstoupila. Nečekaně, nezvykle krotká.
„Nehněváš,“ zopakovala tlumeně, slunce v duhovkách zabloudilo do neznámých vesmírů. Pohyb řas, jasnozlatý svit zpět, snad jen trochu užaslý.
„Ale je má chyba, že jsem na tebe spěchala. Je příliš brzy. Ještě nejsi připravený vidět pravdu.“
„Pravda má tisíc tváří. Jak má pouhý člověk poznat, která je ta pravá?“
„Nejspíš tím, že postupně každé z nich sejmeš masku,“ pronesla mírně.
Severus přitakal.
„Také myslím. Dnes to byl můj Pán, kdo ji odložil.“
„A jestli pod ní skrývá tisíc dalších?“
„Pak sejmul tu první. Pro mne.“
Severus se odvrátil, vykročil, záda rovná. Jen ten trhaný krok ho zrazoval.
„Jdeš za ním,“ řekla.
Nezastavil.
„Ano, chci jít za ním. Ačkoliv nemyslím, že smím.“
„A kdy tebe něco zastavilo?“ pousmála se, oči jak medové plástve, dosud tekuté, vábně syté aroma. „Běž, Severusi. Smím mít přání?“
Zády k ní, sevřel dlaně v pěst. Nechtěl to slyšet. Tisíckrát ne.
„Poslouchám.“
„Jednou, zítra či za týden, si zkus představit, že maska Bělovousého, stejně jako ta tvá, je možná to jediné, co ho dokáže udržet na nohou.“
Zavřel za sebou.
Žlutoočka se zafuněním žuchla na postel. Přetočila obličej. Věnovala bezelstně se tvářící prázdné lahvičce pohled, ze kterého by ohnivému salamandrovi zamrzla krev v žilách.
„Víš ty co? Zabíjet je tak skvostně nekomplikované.“
 
Jesper Kyd, Lorne Balfe - OST Assassin Creed Revelation Main theme
 
Seděl na zemi, zády opřený o zeď, ruce složené v klíně. Chodba byla laskavě stinná tlumeným světlem tančících plamínků. Vzdáleně sem doléhaly zvuky spodních pater, rozhovorů, kroků pravidelných hlídek, bzučení Věčné bdících. Sídlo žilo stejným rytmem jako kdykoliv jindy, plné Smrtijedů, nových rekrutů, plnili své úkoly, užívali volné chvilky.
Ale poznal jediný z nich, že Pánův žár sálající ze stěn, je dnes jiný?
Ani chladnější, ani palčivější. Jiný.
Možná tišší.
Ač byste takové adjektivum těžko obhájili k žáru, Severus nenašel výstižnější. Pánův oheň dnes hořel tiše.
Na jednu stranu to bylo blahodárně konejšivé. Myšlenky jak ledové kry tříštivě narážely jedna do druhé a mrazivé odštěpky ostré po skle se v tom tichém ohni rozpouštěly.
Současně se tím všechno stávalo horší. Protože to bylo skutečné.
Jako pyramida. První schod Farallova touha po pomstě a získání zpět, co mu bylo Severusem ukradeno. Druhý schod Severusova neomluvitelná ztráta obezřetnosti, pošetilost, tak hloupá pošetilost. A schod poslední, vrchol pyramidy, hrot kopí.
Pánův schod.
Jak strašné muselo být čelit takové volbě? Přiznat sám sobě, že náklonost, které nerozumí, kterou nechce, která ho ohrožuje, děsí… že je to něco, co nedokáže ztratit?
Severus zaklonil hlavu, opřel se zátylkem o ohlazené kameny stěny.
Tolik jsem právě po tomhle toužil.
Tak proč mám pocit, že bych dal cokoliv, aby k tomu nikdy nedošlo?
 
severus__the_unseen_tear__by_professeur_snape-d7mq9l0.jpg
Severus The unseen tear by Professeur Snape
 
Stál tam, vysoký, temný, němý; stál tam a díval se.
Rozhodnutý otočit se na patě, stejně nepostřehnutý se vrátit, zavřít za sebou.
A zapomenout!
Jako by tahle bitva nebyla dávno prohraná.
„Někdy je těžké jít dál,“ promluvil Tom zvolna, Severus sebou trhnul, zděšeně vzhlédl.
„Určitě jsi už slyšel, že to nejhorší, co se může člověku stát, je naplnění jeho snu. Také jsi tomu nevěřil?“ Tom se pousmál s lehkým nádechem trpké ironie. Pokrčil rameny. „Ani já.“
Severus k němu vzhlížel, pohled sametový jako noc, když konejšivě laskavá obejme zem.
„Vstaň,“ řekl Tom. „Je tu zima.“
 
Obrátil se, vstoupil otevřenými dveřmi do svých soukromých komnat, došel ke svému křeslu.
Severus ho následoval, hlavu sklopenou. Neměl sílu vidět znovu, co spatřil v Pánově výrazu. Sledoval jeho kroky, bosé paty, vždy na setinu vteřinu se objevující zpod hábitu při každém pohybu. I zde chodíval Pán bosý, třebaže kamenná podlaha byla studená a tvrdá. Vždy chodil bosý.
Asi to mělo nějaký význam.
„Posaď se,“ pokynul Pán k jeho obvyklému místu, sám usedl do křesla u septáriového stolku.
I jeho hlas byl dnes jiný. Tichý. Ne tím děsivým způsobem, který ochromoval srdeční chlopně.
Mnohem, mnohem děsivějším. Byl tichý únavou.
Tou duševní.
Severus zůstal stát vprostřed místnosti.
Bylo toho tolik, co chtěl říct, co se dralo na jazyk a chtělo být vykřičeno; omlouvám se, je mi to líto, děkuji; je mi to tak líto!
Nic z toho vyslovit nesměl.
Úcta. Respekt. Důstojnost. To jsou v mužském světě ekvivalenty pro onen divný pocit láska.
Možná ne v každém mužském světě. Ale v tom zmijozelském rozhodně.
Nešel ke svému křeslu. Přistoupil na dvě stopy před Pánovo, poklekl, hlavu stále hluboce skloněnou.
A učinil neodpustitelné.
Vztáhl ruce, uchopil jedno z Pánových chodidel, ledových na kost, složil ho na svůj klín. Zakryl dlaněmi.
Ať budoucnost přinese cokoliv – vždy zůstanete ten první, kdo mne přijal, jaký jsem. Černobílý.
 
Tom prudce stiskl víčka, zadržel dech, křečovitě sevřel područky křesla.
Jinak neudělal vůbec nic. Neproklel ho, nesrazil k zemi, nevysmál se. Nepokusil vyprostit.
Protože v naprosté hrůze zjistil, že to udělat nechce.
A nejhorší bylo, že nepocítil ani záchvěv hněvu.
„Říká se, že aby tě lidé přijali, kým jsi, musíš se jako první přijmout ty sám,“ promluvil po celé věčnosti; Severusovy dlaně se nepohnuly. Nehřály. Byly chladivé.
Možná přeci jen malinko hřály…?
Máš vůbec tušení, jak moc mne zraňuješ?!
„Je to lež, Severusi. Honosně důmyslný sebeklam slabochů, obviňujících ostatní za svá vlastní selhání. Nikdo nedokáže stát proti celému světu sám. Nikdo. Ale stačí jeden člověk, jeden jediný, co uvěří v tebe. A můžeš tvořit dějiny.“
Tom uvolnil sevření, složil dlaně volně na područkách.
„Jednou toho budu jistě litovat,“ oznámil klidně, „přesto jsem o tohle prvenství skutečně stál. Byla to má svobodná volba. Oba víme, že kdybych měl víc času na rozmyšlenou, neudělal bych to.“
Severus němě přitakal. Samozřejmě, že to věděl.
„Jsem rád, že jsem víc času neměl.“
Severus šokovaně vzhlédl. Jeho chyba.
Oči rudé po červáncích ho sevřely, Tom se předklonil, natáhl pravičku. Špičky bledých prstů se dotkly Severusovy tváře. Jak první jinovatka po ní sklouzly, zanechaly po sobě pocit mizejících mrazivých květů.
„Tolik mi někoho připomínáš,“ zašeptal.
Nejsi to ty. Ale když se na mne podívá… když se na mne takhle podívá…
Občas ho za to nenávidím.
Stáhl ruku.
„Neber to tak vážně, Severusi. Každý dobrý generál ví, že ve válce pro větší vítězství je nutné občas nějakou bitvu prohrát. Posaď se. Nechtěj, abych tě žádal.“
Poslechl okamžitě.
Tom mávl rukou, přivolal sklenky, láhev.
„Myslím, že dnes si raději dáme oba víno.“
Severus nic nenamítal; ne že by tím Toma překvapil. Nalil oběma, přisunul jednu sklínku k němu, druhou pozvedl proti světlu, rozvlnil rubínový nápoj.
„Přípitek,“ natáhl skleničku k jeho. „Na to, že dnes v noci šelma spí.“
 
Ale zítra se probudí a probdí dalších tisíc let.
A zítra zraní ona tebe.
Nebude to Belatrix. Nebude to Rookwood ani nikdo jiný. Budeš to ty, kdo zabije.
Poprvé.
Protože spící šelma je stále šelmou. 
Nemůže být ničím jiným.
 

 _______________________________________________________________________

Omlouvám se, že jsem až nyní našla čas na odpovědi k vaším komentářům u minulé kapitoly, těch pár dní mé nefunkčnosti opravdu chybělo :-( A moc mne mrzí, když za váš čas a slova, která mi věnujete, nejsem schopná ani pořádně poděkovat. Doufám, že už se to nebude opakovat. Každopádně nyní jsou "resty" splněny, pokud někdo z vás potřeboval odpověď na svou otázku, snad jsem všechny zodpověděla. :-)
Ještě jednou se omlouvám za tu prodlevu a mnohokrát vám děkuji 
 
 
Snad se vám dnešní kapitolka líbila :-) Následující Severus přinese (konečně?) odhalení, kým je Žlutoočka skutečně, třebaže svá další tajemství si ještě ponechá ;-)
 
Příští pátek vás tu bude vyhlížet Tom, Fay, Ohnivá, nová (kanonická) postava, prožijeme první den v kouzelnickém světě :-)
Děkuji vám všem, jste báječní! Přeji klidný pátek a krásný první adventní víkend.
Merlin s vámi
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: proste nevim

(Alice, 4. 12. 2016 17:55)

Ahojky, má milá alman :-)
Komentáři se vůbec netrap :-) Dobrá, aspoň ne nějakými pravidelnými :-D Když mi občas kratičce dáš vědět, že tu stále jsi a spokojená, budu velmi ráda a k mé spokojenosti to stačí :-)
Ovšem cokoliv mazat je škoda ;-) Jakákoliv forma komentáře, čím víc je "autentičtější", od srdíčka, tím větší hodnotu a sílu má. Kaýdopádně jsem moc ráda, že tu jsi, příběh se ti líbí a snad i něco příjemného dává (zatím toho asi moc nebude, ale časem se k tomu doufám dopracujeme) <3
A Ježíšek ať ti splní nějaké přání, které se říká jenom šeptem <3 (kdyby to úplně náhodou byl pro tebe vážně slovník, doporučuji Tezaurus, já bych bez toho svého byla úplně ztracená :-D)
Děkuji ti, alman <3

Konečně čas číst

(Amáta, 2. 12. 2016 5:25)

Minulý týden nebyl vůbec čas, teď mě čekají 2 kapitolky za den... Mám co dělat :D Už se nemůžu dočkat! Diky za brzké uveřejnění ^^
Amy

Re: Konečně čas číst

(Alice, 2. 12. 2016 21:08)

Ahojky, Amy :-)
Chápu, chápu, netřeba dodávat cokoliv dalšího - prosinec je vždycky vrchol šílenství a den má dohromady dvě hodiny, maximálně :-)
Není zač, snad tě kapitolky potěší :-)