Chvat a shon vládne celému domu od samotného rána.
Plukovníkova čestná šavle, třicet pět palců dlouhá úzká čepel v mírném oblouku z odlehčené oceli, zdobená černou rukojetí, visící nad krbem v přijímacím pokoji, byla vždy v perfektním stavu; stejně jako její pochva, zdobená rytinami britského impéria.
Přesto ji dnes Fay čistým hadříkem z jemně vypracované kůže znovu a znovu leští včelím voskem, pečlivě, zlehka. Jen v podélném směru. Už si to pamatuje.
Konečně je plukovník spokojený. Fay zbraň osuší, natře hřebíčkovým olejem, stejným způsobem ošetří pochvu, a odnese vše do plukovníkovy ložnice. Služebné se zatím postaraly o jeho uniformu, zásadně pranou ručně, precizně vyžehlenou. Vykartáčovaly ji, urovnaly ramenní prýmky s hvězdami hodnosti, vyleštily medaile.
Plukovník odpoledne strávil v lázních, vrátil se pečlivě ostříhaný, knírek s prvními šedými vousky zastřižený, tváře hladce oholené, nehty ošetřené manikúrou.
Dnes je první podzimní ples. Snášející se večer probouzí ve Fay paniku; marně se ji snaží pohřbít.
Nenávidí to.
Sarumské dámy v honosných šatech, zvonivé hlasy a oči plné vzrušeného lesku, vír bohatých sukní na tanečním parketu; smích a prostá radost, existence vášnivě prosakující každičkou molekulou kyslíku – nenávidí to.
Dívat se, jaký by život mohl být.
Fay tiše jako myška prochvátá přízemím, plukovníkovi neproklouzne; on vždy všechno vidí.
Přejede po ní strohým pohledem.
„Vy ještě nejste připravená?“
„Již se chystám, pane,“ hlesne pokorně.
Pohled jí padne na ozdobný list papíru, seznam hostí.
A srdce v ní škobrtne.
Zná je, Fay zná každičké jméno v něm, i tvář, která mu náleží.
Až na jedno.
Ralph B. McKeown.
…Mohl by…?!
On. Lord. Můj Lord. Je zpět, je tu, on je – on bude tam.
„Drahá? Pevně věřím, že nehodláte jít na ples v domácím oděvu… a s tímto vzezřením.“
Fay prudce sklopí tvář; skutečně jí líčka planou nebo je to jen pocit?!
„Omlouvám se,“ vydechne, spěchá ke schodům do patra, pryč od plukovníka; v hrůze ji napadne, zda to nepoznal, on neumí číst myšlenky, že ne?
A poprvé se skutečně zděsí nad hodinovou ručičkou. Devadesát minut do odjezdu.
A nic z toho nedokázalo ani na moment vyhnat z hlavy onu jedinou myšlenku.
Bude tam.
Čistá, v bílé spodničce, zvlněné vlasy do půli zad, Fay stane před zrcadlem.
Nikdy dřív nebylo o čem přemýšlet – jemné líčení, splést vlasy do copu, připnout k hlavě. Nenápadné náušnice z bílého zlata, řetízek s medailonkem plukovníkovy miniaturní fotografie. Společenské, černé decentní šaty s těsným límečkem u krku.
Ale ne dnes.
Bude tam!
Fay… cítí. Cosi zvláštního. Hledí na sebe. A ví to. Přeje si, opravdu si přeje být krásná.
Pokud chcete zaujmout predátora, stojícího v houfu laní, přeci musíte být – výjimečná.
Fay chce.
O dvacet minut později vyjde ze dveří své ložnice, dech lehký, mysl omámená. Pomalu schází ze schodů, nadýchané vlasy v bohatých záhybech splývají podél tváře, přes ramena, dlouhé stříbročerné náušnice tichounce cinkají, rudý satén volné široké sukně až ke kotníkům šustí, odhalený dekolt zdobí ručně vyřezávaný květ z černého obsidiánu na trojitém řetízku, vysoké podpatky klapou, sytě rudá ústa, růž na tvářích, postříbřená víčka násobí hlubokou čerň jejích očí; Fay sestupuje schodištěm a cítí se jako královna.
Také nikdy dřív neviděla plukovníka zblednout.
Nekřičel. Ani když z ní ještě na schodech strhával šaty, rval na kusy. Ani když ji chytil za vlasy a smýkal zpět do jejího pokoje. Ani když háčkovanou dečkou surově sdíral z tváře líčení, serval náhrdelník po matce, který se s úderem na zem se roztříštil, vyškubl náušnice; levý ušní lalůček to vydržel. Pravý ne.
Ale nekřičel.
Konečně leží před ním, schoulená, němá, ve spodničce, krev z ucha v teninké stružce stéká horká po hrdle.
Plukovník se napřímí, dlaní přejede po uniformě, urovná nakrčené záhyby.
Shlédne dolů.
„Coura. V mém. Domu.“ Zhluboka vydechne, vyhladí tvář do své vojenské masky. „Potrestám vás později.“
Vyjde ze dveří, od prahu ještě oznámí: „Vůz odjíždí za deset minut. Bylo by nemoudré nechat mne čekat.“
Nelítostná zář křišťálových lustrů, světlo pichlavě ostré, pronikající i do koutů. Desítky hlasů, mužských, ženských, v pánských diskuzích i lechtivých narážkách svobodných slečen. Nad tím vším taneční tony živé hudby, vznášející se aroma všudypřítomného alkoholu a tabákového dýmu; barevný vír na parketu, dívky se točí a točí a smějí, svůdně laškují se svými kavalíry.
Plukovník stojí obklopen jemu podobnými džentlmeny, seriózní výrazy, vážná témata.
Netančí; plukovník nikdy netančí.
Fay se tiskne ke zdi v jednom z rohů, náušnicové klipsy zakrývají roztržený boltec a bolí. Vlasy spletené do copu, připnuté k hlavě. V duchu oplakává své rudé šaty, matčiny šaty, ještě si dokáže vzpomenout, jak v nich matka tančívala kolem rodného domu při oslavě sklizně, tak nádherná; Fay je pochová v paměti, na čerstvý náhrobek položí trávou ovázané plané květy.
Oděná do černé látky, černé od podlahy po vysoký límec, co škrtí hrdlo; v pořádku. Má to tak být. Jaká bláhovost ji posedla, že by mohla konkurovat živoucí kráse sarumských dívek?
Fay stojí v rohu, nehybná. Bledá tvář bez známek života.
Ale to je lež, to je lež…
Protože Lord, coby jeden z mála svobodných mužů, stojí obklopený vdavekchtivými samičkami s hlubokými výstřihy, křiklavé barvy šatů těsně obkreslovaly jejich vnady; vábily, dlouhými řasami, lesklými rty, francouzskými parfémy. Smíchem. Bezstarostným, živým smíchem plným entuziasmu.
Naslouchá jim, ušlechtilou tvář rozeného aristokrata mírně zvlněnou do poloúsměvu. Tu a tam přitaká, distingovaně se kratičce zasměje; přivolá číšníka, obdaří svůj žádostivý harém sklenkami šumivého vína. Tančí snad s každou z nich. Ale – jak!
Dovede svou dámu k parketu, vede ji jako bohyni, elegantním půlobratem stane tváří v tvář, úklona, a vezme ji do paží, první taneční krok, palčivě čokoládový zrak upřený k jejímu růžovějícímu obličeji, tančí, aniž by ze své společnice na setinu vteřiny spustil pohled; jako by byla středem vesmíru.
Kdyby jednou… Aspoň jedinkrát.
Ty hloupá!
Fay na ně hledí, tvář mrtvolně prázdnou. Cosi krutého v ní jí ohlodává kosti, drobné zoubky vržou, občas slastně sežvýkají měkkou chrupavku.
…To je v pořádku. Možná je tím nejzbytečnějším, co kdy chodilo po této planetě.
Ale ví.
Na rozdíl od všech tady, ví. Jak je vzácný, jedinečný. Jediný čistý mezi všemi.
Protože predátoři nikdy nelžou.
Nebyly ho hodné. Už jen svou přítomností, svou malostí, povrchností a všudypřítomnou lží, ho špinily.
…Možná mu to je lhostejné. Možná jednoduše nehodlá dnešní noc strávit sám.
Fay ho nespouští ze zřetele ani na prchavý okamžik; žádný záblesk čokoládových očí nepatří jí, vůbec o ni nezavadí. Samozřejmě, který dravec by se ohlédl po tlející mršině?
Svítá. Ples zvolna končí.
Nikdy neuběhl tak rychle, pomyslí si Fay maně; a sleduje, jak si Lord k šatně odvádí svou favoritku, Clarice Greerová, plavovlasá nymfa s tváří anděla a hříšným tělem.
Bude jí vyprávět o Nagini?
Fay pocítí vděčnost, že jim nevidí do tváře.
Lord odešel. Fay zůstává stát v rohu ve stínech, kam patří, o jejím odchodu rozhodne plukovník.
Místnost je ještě stále plná lidí, smíchu, hudby, tance a alkoholu.
Ne pro Fay.
V jejích očích zhasl. Ztichl. Pustý. Prázdný.
Černá díra, bezdůvodně usurpující prostor na planetě Zemi.
Ale bylo by pokrytecké, kdyby právě ona proti existenci něčeho takového cokoliv namítala.
Nechá ji uložit šperky. Svléknout šaty, zavěsit je na ramínko. Čeká. Klidný jako popravčí četa v přesném dvouřadu, za zády první záblesky krvavě se rodícího dne.
Fay na sobě nechává jen spodní košilku, poklekne před své lůžko, předkloní se. Vzepře dlaněmi o pelest.
Ani při plnění manželských povinností nemá dovoleno být nahá; ne že by litovala. Plukovník nahotu všeobecně považuje za cosi vulgárního, vhodného nanejvýš pro pouliční chátru.
A bičík se roztančí, krvavě líbá její záda, občas sklouzne ke stehnům, miluje ji vášnivě a vroucně, patří mu, až na bílé kosti žeber ji chce zulíbat…
Fay nevnímá. Necítí. Kdyby plakala, kdyby prosila, plukovník by skončil. Ale nepláče.
Nenachází v sobě jedinou slzu.
Bolest je tak malicherná proti tomu, že se nepodíval.
Protože předtím ji viděl… že ano? Že ano?!
Ale to je také v pořádku. Svým způsobem to násobí důvěrnost sdíleného tajemství; Fay se náhle cítí požehnaná.
Ač krátce, snad z náhody, snad z čiré zvědavosti, pro ukrácení chvíle – byla to ona, komu dovolil zahlédnout žár, sálající z predátorů.
Proč jen nepřistoupil blíž; mohla jsem uhořet.
Fay zatouží po skříni, ukrýt se, myslet na jeho drobný úsměv, vějířky vrásek kolem čokoládových očí. Vymazat z paměti paži zlehka položenou kolem Claricina pasu.
„Omlouvám se,“ splyne jí mrtvě ze rtů, „prosím.“
Plukovník téměř s úlevou zastaví napřaženou ránu.
Odloží bičík; kožený šlahoun nasáklý krví, hbitě se vsákne do bíle vyšívaného potahu.
Nenápadně otře potem orosené čelo, uhladí svou košili. Vykročí ke dveřím.
Fay vstane; s úžasem podklouzne na jemné kaluži krve, už rosolovitě houstne na leštěných parketách. Zavrávorá, zachytí se stolku.
A jde. Hlavu sklopenou; kdo ví, co by s plukovníkem udělal její výraz.
Konečně skříň, cvaknutí zámku. Ticho a Tma se k ní chvatně přitulí, sevřou v náručí, neplakej, malá, malá, odhrnou spadlý pramen vlasů z čela; už je dobře.
Fay se usměje.
Já přeci vím.
Denní světlo, pronikající malým oknem vikýře, uvadá. Ještě naposledy polaská nárty a lítostivě prchne drobnou škvírou mezi dveřmi skříně.
Tma přítelkyně mocně nasaje vzduch snášející se noci; roztáhne svůj plášť, ulehne za Fay, zakryje ji.
Jí pach moči a potu nevadí, Tma Fay miluje.
Ticho zvedne jemně Fayinu hlavu, složí si ji do klína, probírá se rozcuchanými vlasy. Zpívá; Ticho umí nádherně zpívat.
Fay leží stočená do klubíčka na holém dně skříně, ruce i nohy dávno zdřevěněly v úzkém prostoru, žízeň jedovatě saje její rty, už jsou okoralé suchem. Chlad Jedovatec proniká i pláštěm Tmy, kůží plnou drobných jehliček se k Fay tiskne, proniká do těla; připomíná jí, že stále žije.
Celý den naslouchala zvukům, každé zaskřípění podlahy ji vylekalo. Ale plukovník nepřišel.
Dům pod ní zmlknul, uložil se ke spánku; Fay vydechne úlevou.
Třeba se dveře skříně už neotevřou.
Nebylo by krásné zůstat tu navěky?
Fay nechá víčka klesnout, neutuchající chlad a zpěv Ticha kolébají, dobře se usíná.
Hebké namodralé světlo, závan vánku; pachy výměšků zmizí. Vůně čistoty jako bílý anděl probouzí Fay polibkem, otevře oči.
Skříň je dokořán.
I Měsíc zvědavě nahlíží malým okýnkem do plukovníkovy půdy; v jeho měkké záři se rýsuje silueta, v pokleku před skříní. Skloní se, přiloží k Fayiným vyprahlý ústům skleněné hrdlo malé lahvičky.
Fay pije, polyká pomalu. Myslí na jedinou věc.
Nechci se probudit.
Hledí do čokoládově hnědých očí, jeho pleť se zdá v nočním magickém světle jiskřivá, jako odlesk čerstvě napadaného sněhu.
Lord k ní natáhne ruku.
Fay se nehýbe. Nechce se vzbudit. Jestli tohle je smrt, přichází tak milosrdná.
Trpělivý; dlaň se ani nezachvěje. V prostoru k ní míří, zdá se silná a bezpečná…
Najde sílu. Přijme ji, dotkne se opatrně.
Nezmizel.
Pomůže jí vstát, pomalu, nespěchá, poskytuje oporu. Vyvádí ji ze skříně, zůstane stát. Pustí ji.
Neslyšnými kroky ji zvolna obejde, prohlédne rány na jejích zádech i nohou, krev na potrhané košilce zčernala. Fay necítí stud; v královských šatech by před ním stále byla ničím.
Zastaví se, stane před ní.
Majestátní. Velký. Dýchá to z něj v horkých vlnách, Fay zatouží se do nich zachumlat, zavřít oči, zalknout vděčností.
„Kdybys byla mou ženou a celou noc nespustila oči z jiného muže,“ pronese vláčně, hlas alabastrový, že i Ticho závistivě polkne, „nebyl bych tak shovívavý.“
Jistěže ne, pousměje se Fay.
Lord přimhouří víčka, kolem rtů se na setinu vteřiny objeví jemné vrásky pobavení.
Zmizí. Lord poodstoupí, pokývnutím ukáže stranou. Fay se poslušně ohlédne.
Na staré židli leží přehozené rudé šaty, její šaty, celistvé a bez jediné vady, matčin obsidiánový náhrdelník zavěšený přes opěrku se houpá.
Fay sklouzne po tváři slza, štěstí je zurčivý pramínek, který občas prosákne na povrch.
Dojde k nim, poklekne. Nemá strach, že zmizí s dotykem; vůbec nemá strach. Pohladí jejich látku, maminko…
„Pro mne sis je oblékla,“ řekne Lord. „Byla jsi nádherná, jak jsi scházela ze schodů.“
Usedne do starého houpacího křesla, zdá se nové, vůně čerstvě opracovaného dřeva, čistota potažené látky. Opře se pravým loktem o područku, sklouzne prsty na tvář. Pohled tak horký, až se čokoláda roztéká, sladké aroma hříšně naplní půdu po okraj.
„Chci to vidět znovu, Fay.“
Nepřemýšlí, jak mohl vědět. Jako mohl vidět.
Fay se cítí opilá; do němoty zpitá slovy Chci-to-vidět-znovu. Nádherná.
Zapíná zip na zádech, prsty se chvějí, dál nedosáhne, pustí jezdce, zvedne ruku, ohne v lokti, šmátravě hledá mezi lopatkami; mužská dlaň ji odsune. Letmý kontakt probudí ve Fayině těle všechny synapse, primární senzorické kortexy zešílí. Lord chytí jezdce zipu, dopne.
Vzápětí se před ní objeví náhrdelník, Lord jí ho přiloží k obnaženému hrdlu, obsidián palčivě zastudí; odhrne vlasy stranou, zručně sepne; a neurony ve Fayině mozku kolabují.
Je jí to lhostejné.
Odnikud se objeví hřeben. V jeho ruce tak nezvyklý, mimořádný… Prsty uvolní stuhu na konci copu, stejně dávno povolil, a už se zoubky hřebene žádostivě vnoří do Fayiných vlasů. Pročesává je, nechává si záležet, vůbec to nekraká; současně vlévají do splihlých vláken život a zář, Fay má vlasy náhle nadýchané, bohaté, heboučce laskají šíji i ramena, odhalená záda.
Fay stojí, zakletá.
Udělal jste totéž pro Clarice, než ráno opustila váš hotelový pokoj?
Pootočí hlavu, pohlédne na něj. A v hrudníku to zahřeje.
Ne… Já to vím.
Lord odstoupí, nechá ruku klesnout, po hřebenu ani vidu. Usedne do houpacího křesla; ani to neskřípne. Lesk v očích spokojeně líný, jako nasycený lev, když se vyhřívá v plné sluneční záři.
Pohlédne k oknu, k srpku Měsíce, jako by ho zval dál.
Stříbřitě namodralý kužel světla vnikne dovnitř, široký, jako zář kouzelného reflektoru.
„Tanči, Fay. Pro mě. Jen pro mne,“ řekne Lord, hlas jako šumivé víno, také tak slastně zrádný. „Tanči, Fay.“
Nick Cave, PJ Harvey - Henry Lee
Fay stojí, ochromená. Tančit…?
Už si… nevzpomínám.
Ale poslechne; Fay je hodná holka.
První krok. Tak nesmělý. Špička levé nohy se nejistě dotkne podlahy, dolehne svou vahou, první obrat.
A sukně se zavlní.
Fay vydechne. Zavře oči.
Nepotřebuje zvuk tónů, narodila se s hudbou v sobě. Zakloní hlavu; a podlaha z prken mizí, ucítí vůni čerstvé země, vpovzdálí hřebčín, koně nedočkavě podupávají, podkovy zvoní, vzduch nasycený pachem zvlhlé srsti, štěkne pes; a obilí šumí, jak se stébla ohýbají ve větru, šumí a šumí, pálené dřevo sytě provoní celý prostor, zdá se nekonečný!
Myšlenky vyblednou jak pára nad lesem. Nohy samy dokončí taneční krok. Druhý.
A pak už Fay tančí.
Dokola, dokola, sukně víří krvavě rudá, havraní vlasy létají svobodné k zešílení, padají do tváře, aby se vzápětí s prudkým záklonem vznesly do vzduchu, ladnost pohybů, nahé paže ve smyslných kreacích, křivky těla, Fay tančí, pole, louky, domek, stáje, les v dálce, barevné šmouhy, stejně je rozezná. Bosé nohy víří prach a měsíční svit mu dodá třpyt, Fay tančí, kruh sukně ve vlnivých spirálách klesá a vzdouvá se, pirueta, paže vzlétnou vzhůru, ve vzrušující pomalosti klesají, podél její tváře, skrz závoj rozevlátých kadeří, sklouznou po bocích, Fay se zakloní, prohne štíhlé tělo ve svůdném oblouku, konečky vlasů se dotknou země, sukně odhalí holé nárty, chodidla; zmámená. Krev v tepnách běsní, srdce je bubínek potažený kůží a paličky kmitají, vibrují tělem; tanči, Fay!
Roztočí se. Za spuštěnými víčky matka tančí s ní, rychleji, Fay, rychleji, toč se, toč, má jediná, tancuj, tanec je jako láska, vášnivá a prudká, ledová klec je smrt nejhorší z nejhorších, nepřestávej, moje milovaná, dokud tančíš, život je dobrý!
Fay tančí. Symfonie těla, každé zavlátí látky je tah štětcem, každý pohyb slovem písně, ne tanec, ne, byl to magický rituál vzývající elementy života; bosé nohy líbají zemi, rozevláté kadeře žehnají větru, vláha v očích vzývá vodu, žár krve hoří plamenem, a pátý element, to věčné tajemství …láska. Lehkým mávnutím řas rozdrtí mříže vědomí a svobodná prolne s Fay, celou ji prozáří.
Fay se točí. Zalyká se vášní, vděčností, životem, klokotá žilami, zurčí, nic už nemá smysl, jen půda pod nohama, hebkost látky, nitky vlasů, Fay se točí, točí; navěky, bohové!
Sedí bez hnutí. Dívá se; nemůže odtrhnout zrak.
Jak fénix z popela povstala planoucí!
A jako květ plané růže, zakletý mrazem, když ho vezmete do dlaní, horce dýchnete – rozvoní se mocně, až se hlava zamotá.
Také má trny; ač jste ho zachránili ze smrtelného zajetí, stejně vás pobodá, protne kůži v prstech, ozdobí granátovou kapkou; růže jsou prostě takové. Dokonalé.
Uvědomí si, že drtivě svírá područky křesla; uvolní sevření. Pohled z ní nespustí.
Probudit tě bylosnadné. Přesně, jak jsem čekal.
Myslíte, že existuje přítel, který nikdy nezradí? Matka, která neopustí dítě, bratr, co nezabije bratra, spravedlivý, který nikdy neselže? Bezvěrec, co neuvěří? …Blázni.
Všichni mají svou cenu. Stačí nabídnout, po čem touží nejvíc – nebo čeho se nejvíc bojí. A každý něco takového má. Vidíte? Až tak je to snadné.
Musíte se jen dívat. Naslouchat. Naučit se rozumět; řeči těla, gest, zdánlivě bezvýznamným slovům. Ve své podstatě bezděčně a nevědomky neustále křičíme do světa svá nejhlubší tajemství.
Albus to věděl; Albus rozuměl.
A potom – udeřit. Rozdrtit. Zničit. A z toho bláta stvořit někoho nového. Jiného. Ideálního.
K obrazu mému.
Dost možná právě tohle byla nejdůležitější lekce, kterou jsi mi udělil, můj drahý Albusi… Jsi na sebe hrdý, jak učenlivý jsem byl žák?
Prosím? …Ah tak. Rozumím. Myslíte, že Fay Belamorová byla víc než lehký cíl. Protože probudit víru v tom, kdo pochoval každý ze svých snů, vdechnout naději někomu, kdo ji sám z chladného rozumu zavraždil, když to byl jediný způsob, jak přežít… Vážně? Tak to zkuste.
Jistě, Albus by to dokázal; trochu jiným způsobem, ale dokázal.
Jenomže já ještě neskončil, Albusi; ani zdaleka ne.
Protože já chci tvé trny, Fay, chci cítit tvé trny…! Bez nich jsi ničím.
Nepřestává ji sledovat, zachytává každičký sebenepatrnější pohyb, výraz. Vstřebává je. Sytí se jimi.
Dokud na pár vteřin neustane, tváří k němu, a oči jí hoří. Vášnivou vděčností, oddaností do morku kostí, úctou bez hranic; v tom jediném mrknutí času, na jedinou vteřinu z věčnosti, se mu odevzdá bezvýhradně.
Až ho z toho zamrazí v bedrech; a ledová myšlenka jak neodbytný podomní prodavač neúnavně buší do bran mysli, pustíš mě dál? Pustíš. Oba to víme.
Byl jsem stejný? Všechny ty roky, díval jsem se takhle …na tebe?
Také jsem byl tak – směšný, Albusi?!
Bolest, vztek, černá voda; s hukotem vytryskne, odstřelí poklop, dravě se vysápe úzkým komínem těla až po okraj.
Ale nepřeteče.
Lord si podepře bradu o pokrčené prsty a vyčaruje drobný úsměv; jen pro ni.
Vím, že to nepochopíš. Vím, že za nic z toho nemůžeš.
Ale právě nyní potřebuji někomu ublížit.
Stejně bys souhlasila.
Přála si nikdy se nezastavit. Toužila v jednom z tanečních kroků vydechnout naposled, klesnout k zemi mrtvá, zatímco látka šatů by ještě vířila, ozvěna v echu udělala půlobrat se šramotem klouzajících chodidel…
Jenže když padne k podlaze, nohy bezvládné, tep v ní zlomyslně buší hlasitěji než sarumské zvony a dech burácivě proudí do plic.
Fay klečí na zašlých prknech podkroví, prach se snáší, štiplavě dráždí bránice.
Šťastná k sebevznícení, v mysli ještě stále tančí.
Zoufalá k neunesení; matka je pryč, i kořeněný odér jejího španělského parfému. I černá prsť, podkovy koní, oheň v krbu. Šumění obilí. Pryč.
Půda plukovníkova domu ze všech stran, výsměšně cení zuby.
Fay vyčerpaně zvedne hlavu, smutek a bezvýznamnost každé dalšího dne už zatloukají kovové tyče, vítězné praporce s pleskáním zavlají ve větru.
Hnědé oči, ostře pronikavé; veškerá jeho pozornost jí patří, celá, celičká… Úsměv. Lord se usmívá, jen pro ni, jen na ni; usmívá se.
Za jedinou noc daroval Fay víc, než plukovník za šestnáct let manželství.
A jako orkán, když pustošivě prochvátá ve svém osmispřeží krajinou, za sebou mrtvé ticho a svatý mír, Fay se napřímí.
Už si vzpomínám. Takové to bylo, cítit se naživu.
Měsíc bledne, jeho svit odumírá.
Lord sedí, sleduje ji. Ani slůvko.
Fay se zvedne ze země, chůze trochu vratká. Dojde k jeho křeslu. Poklekne před ním. Přeje si být blíž. Fascinuje ji; všechno na něm ji fascinuje, jeho energie, sebevědomí, sálá z něj jako by byl samotným Sluncem, úsměv v jeho podání není projevem slabosti, ani v nejmenším, ne, kdepak!
I ten nejdrobnější je pokynutím bohů, vidíme tě, maličký…
V době bronzové věřili, že pozřením lidského srdce získáte část fyzické i duševní síly jeho původního majitele. Absurdní. Jediná síla, kvůli které by stálo za to tohle udělat, je síla predátorů; a predátoři přeci srdce nemají.
V téhle neposkvrněnosti spočívá jejich jedinečná krása.
Fay klečí na zemi, podlaha je promrzlá, vzhlíží k němu; a vzduch trpce voní hořkou čokoládou.
Nevím, kdo skutečně jste, jak zní vaše opravdové jméno. Nevím, proč jste právě nyní zde. Nevím ani, jakou hru se mnou hrajete.
Nezajímá mě to.
Lord pustí područku. Levá dlaň se zvedne, mírně natáhne, k ní, k Fayině tváří; dech se v ní zajíkne.
Dlouhé elegantní prsty polaskají vzduch.
Na palec vzdálené, obkreslí její líčko. Pomalu. Opatrně. A tak nějak… křehce.
Žádný muž jí nikdy neobdařil takovou důvěrností; vznešenou. Čistou, ctnostnou, všeprostupující; jako horský vzduch, když vás za časného rána vezme do náručí, pronikne a celičkého vás zevnitř zulíbá.
Klesnou zpět do klína.
„Ještě máme čas,“ zašeptá Fay, duši ztracenou ve vesmíru; ke každé hvězdě se přitočí, tajnosnubně špitne, pohladil mě, viděla jsi? „Vyprávějte mi. Prosím.“
Zaváhání, na setinu vteřiny. A Fay už se svléká, pečlivě složí šaty, odepne náhrdelník. Položí ho na hromádku. A jako by tím zrušila jakési kouzlo, vlasy jí zplihnou, bezvládně zacuchané tíživě klesnou na ramena. Naposled se po matčiných věcech ohlédne; pokud to nebyl sen, plukovník je objeví. Potom zničí; znovu. Nejspíš v krbu.
Sbohem, maminko. Bylo krásné s tebou tančit, ještě jednou. Naposledy.
Ubohá a nuzná, v potrhané košilce s černými skvrnami, kráčí Fay vzpřímená. Vstoupí do skříně, usedne na zem. Přitáhne nohy k tělu; bolí, slastně bolí, utančené, Fay je vděčně polaská.
Opře se bradou o pokrčená kolena, obejme je. Tma s Tichem zvědavě přisednou.
Oči dokořán, dívá se na Lorda, bezelstná, čistá, dětsky důvěřivá, mír jsou hřejivé vlnky, láskyplně kolébají pobřežní písky; dívá se na něj a naslouchá.
Ach, Fay… Slepá důvěra je prvním mostem k předpeklí; copak tě plukovník nic nenaučil?!
Jistěže naučil, pousměje se Fay shovívavě.
Ale kolika nám, nevýznamným, byla dána volba; zůstat další desetiletí zející prázdnoty nebo jedinkrát pohlédnout a vidět – krystalickou esenci prapůvodní existence, život a smrt tak perfektně se prolínající, absolutní rovnováhu bytí?
Pisklavý hlásek se zaraženě stáhne, usedne v koutku vědomí. To přece nemůžeš přežít, zamumlá zatvrzele.
Fay se v duchu rozesměje.
Samozřejmě, že ne, hlupáčku.
Lord se usadí pohodlněji, přehodí nohu přes nohu. Loktem vzepře pravičku o područku křesla, bříšky prstů zadumaně sklouzne po rtech.
Zaskřípění parapetu u malého vikýře, dva havrani černí jak uhel přistanou u okna, Hugin a Munin, malá kulatá očka sledují. Tu a tam velký zobák načechrá peří.
„Jednou, v jedné docela obyčejné vesnici, se docela obyčejným rodičům narodila lidská víla,“ promluví Lord zvolna. „Víly jsou éterická stvoření, se silou Měsíce, lehkostí větru, ohebností vody; jejich kroky nezanechávají stopy. Povstaly z Gaiy, Matky země, nedotčené lidskou pýchou, jsou démantem lásky; jediný pohled na ně probouzí nepřekonatelnou touhu. A jsou tolik, tolik zranitelné… Když víly pláčí, jezera i řeky zčernají; tak nesmírný může být jejich žal.
Ne však lidská víla. Ta povstala z ohně, vášnivá, nezkrotná, divoká jak plameny, když žhavě vztahují paže k nebesům, voda je neděsí, s větrem chvátají planinou, chvilku na místě nepostojí.
Naše maličká lidská víla nikdy neplakala. Její smích hřál; jak planoucí vatra každému daroval jiskřičku tepla.
Bosá a prostovlasá protančila celé dny, jak už to víly dělávají. Marně otec hrozil a trestal, nic nepomohlo. Její matka? Když se nikdo nedíval, tančila s ní.
Lidská víla se ničeho nebála. Měsíc ji vábil; často utíkala z domu, toulala se po nocích v černém lese, tančila mezi stromy.
A tak se zřejmě muselo stát, že jednoho dne potkala v lese vlka. Vyhnaný od své smečky, prašivý, vyhladovělý, zbídačený a zraněný; nebezpečný jako břitva.
Chvíli se na sebe dívali. A pak se lidská víla otočila, rozběhla, letěla s větrem o závod; hnal se za ní, hlady nepříčetný. Po několika skocích padl do trávy, uštvaný, bez dechu. Umíral.
Díval se za ní, dokud mu výhled nezakryly stíny a šedý plášť Smrti, už ho spravedlivá obcházela v kruzích.
Vezmu tě na lepší místo, slibovala. Všechny tvé ráno zhojím, utiším tvůj hlad…
„To já dokážu taky,“ ozvala se lidská víla nahněvaně.
Tváře rudé spěchem, přinášela z domova ukradený kus čerstvého masa. Položila ho před vlka, a zatímco hltavě polykal, roztrhala svou noční košilku, vodou z potůčku mu vyčistila rány, ovázala látkou. Jednou se po ní se zavrčením ohnal.
„Lehni,“ pleskla ho přes mordu. A odvrátila se, pokračovala v práci.
Potom usedla kousek od něj, sledovala, jak žere.
Vlk spolykal všechno do posledního kousku, očichal půdu, zda mu něco neuniklo, a šel se napít. Tam zůstal sedět. Díval se na vílu svýma překrásnýma očima, na okrajích sytě šedé, ke středu se zesvětlovaly až k jemnému nádechu žluté. Velký. Hrozivý.
„Budu ti říkat Prašivec,“ rozesmála se, „teď patříme k sobě, ty a já.“
Vyskočila ze země, utekla domů.
Vlk se dobelhal do úžlabiny mezi kořeny stromů, stočil se do klubíčka, sytě líný, a usnul.
Lidská víla pak přicházela každou noc, celé léto i podzim, bloudila po lese, tančila se stromy a hledala svého prašivého bratříčka. Občas ho zahlédla, mezi kmeny, za pasekou, v zákrutě potoku.
„Ty a já!“ zavolala pokaždé.
Viděl ji? …Domnívám se, že ano. Vlci jsou ta nejvěrnější stvoření. Možná to bylo mávnutím ohonu, možná zábleskem v očích, čím ve vlčí řeči říkal: „Ano. Ty a já.“
Potom přišla zima. Dlouhá, krutá, i lidé ve vesnici hladověli, zvěře ubývalo, dobytek umíral.
Lidská víla tančila na sněhu. Její smích byl to jediné, co vesničanům ještě dávalo naději, když slunce zůstávalo věčně skryté za ocelově šedými mraky. Zdálo se, že tahle zima potrvá věčně.
Vílu to netrápilo. Občas se hlubokým sněhem prodrala na kopec za humny, přiložila dlaně k ústům, a z plného hrdla zakřičela k černému lesu.
„Ty a já!“
Když vydržela čekat dostatečně dlouho, spatřila mezi větvemi keřů černou srst, šedožluté zorničky, rychlé jak mávnutí dračích křídel.
A pak, jedné noci, vlky z lesů vyhnal hlad. Byli to lidé, kdo vyhubili divokou zvěř; to lidé jako první porušili dávné příměří. Tu noc vlci vyplenili jedno celé, malé hospodářství na kraji vesnice. Zůstal po nich zmar a rudý sníh.
Lidská víla tančila dál; jen krok na zmrzlých závějích trochu vázl. Dál se smála. Jen možná trochu tišeji. To až když šla spát, strach se v ní rozbujel naplno. Vždy přistoupila k oknu, tomu jedinému, které mířilo k lesu, a přitiskla k němu dlaň.
„Ty a já,“ zašeptala tichounce. Láska k vlčímu bratříčkovi tak horká, až jinovatka na okenních tabulích roztála.
Zima nekončila. Otec vílího děvčátka byl stále zachmuřenější; vlci přišli už dvakrát na svou krvavou hostinu. Muži z vesnice se víc neodvažovali do lesů; o to drahocennější se stal každý kus domácích zvířat. Rozhodli se nalíčit past; v oplocené ohradě s jediným vchodem podřízli berana, ukryli se a čekali. Noc byla ledová, srpek měsíce bledě zářil na mrazivé obloze.
Vílí děvčátko sedělo u okna, pěsti bázní zatnuté, hledělo do noci.
Ty a já, opakovalo v duchu. Ne nahlas, ne. Protože vesnice byla tichá, nepřirozeně tichá, jako mělký hrob.
Čerstvě prolitá krev se otiskla do každé poletující sněhové vločky a nesla její pach dál, neodvratně, dál, až k černočerným lesům.
A vlci přišli. Snad ukolébaní předchozím úspěchem, snad dohnaní hladem k nepříčetnosti. Kdo ví.
Ty tam nejsi, nejsi mezi nimi, opakovala si malá okenní víla tvrdošíjně. Nemůžeš mezi nimi být. Ne dnes. Nejsi tam.
Rána jak zatroubení polnice, to muži zabouchli vrátka, uvěznili vlčí smečku v pasti. Svištění šípů, záblesky vzníceného prachu při výstřelu loveckých pušek, pach spáleniny, vytí vzteku i bolestné kvílení, těžké dunění, jak vlčí těla narážela do opevněných hradeb, znovu a znovu, marně, příliš těžké obednění, příliš vysoká zeď. Mužské hlasy, hrubé adrenalinem, dychtící po krvi. A pomstě.
Tehdy malé srdce lidské víly poprvé okusilo jedovatou chuť hrůzy. Protože tam, mezi všemi, v záblesku ran, spatřila svého němého přítele.
Říkal jsem, že víly pláčí, když jsou smutné; tohle ale byla lidská víla. Neobyčejná lidská víla. Neuronila jedinou slzu.
Zvedla se z kavalce pod oknem, prošla místností, vstoupila do kuchyně. Její matka tam na ohni vařila pro otce čaj, až se vrátí promrzlý.
Víla neřekla ani slovo. Došla k ohništi, vytáhla hořící poleno.
Matka ji sledovala; možná to nebyla až tak úplně obyčejná matka.
„Copak ty nás nemáš ráda?“ zeptala se smutně.
„Mám,“ vydechla víla. „Ale on je můj přítel. A když ho nebudu milovat já – kdo bude?“
Matka ji ještě okamžik sledovala. Potom se otočila zpět ke kotlíku s vodou.
„V tom případě to udělat musíš,“ řekla, do vroucí směsi vody a čajových snítek vlila několik kapek potcheenu ze sladového ječmene, promíchala. „Ať je to cokoliv.“
A lidská víla vyběhla ven, v noční košilce, bosá, sníh mrazil a řezal do chodidel, víla utíkala, vzduch pálil v plicích ledově ostrý, doběhla k velkému seníku, odklopila závoru, otevřela vrata dokořán. A hodila dovnitř svou hořící pochodeň.
Jako vydechnutím tříhlavé saně, seník vzplál, plameny bouřlivě vyšlehly k obloze; muži v panice odhodili pušky, chopili se věder, zoufale se snažili zachránit poslední zásoby pro dobytek.
V nastalém zmatku si nikdo nevšímal maličkého děvčátka.
Jak zpěněná řeka, když v horách začne tát, drali se vlci z otevřených vrat, utíkali, šílení děsem opouštěli mrtvé druhy, letěli k lesu, do úkrytu, do chladivé náruče tmy.
Jen Prašivec se na chvíli zastavil.
Ty a já, řekly jeho oči.
„Ty a já,“ kývla lidská víla.
Matka ji nikdy neprozradila. Vlci se už do vesnice nevrátili.
Přišlo jaro; nakonec skutečně přišlo. I druhé, třetí. Páté. Desáté. Lidská víla nepřestávala tančit; v koutku zahrady, za rodným domem, tam, kde stál kříž nad matčiným hrobem.
A pak se vlci vrátili. Horší, mnohem horší; vlci s lidskou tváří. Na bílém koni je vedl Ledový pán. Odvezl vílu na svůj mrazivý zámek, zlámal jí nohy, aby už nikdy tancem nevznítila oheň; a každičký den do ní zasadil jednu sněhovou vločku. Toužil po své dokonalé Ledové královně.“
Lord ztichne. Hledí na Fay, čokoládové oči mírné.
Fay hledí na něj. Ale nevidí ho. Příliš mnoho slz. Každá z nich se mění na nádherný, blyštivý, ledový krystalek.
„Co se stalo s Prašivcem?“ vydechne; hlas neposlouchá, nechce tu být, uši má zacpané.
„Pošel hlady, přirozeně,“ řekne Lord jemně. „Ale to přeci dávno víš.“
(autor neznámý, zdroj google)
Lord se pomalu zvedne, látka kalhot zašumí, jako stébla zralého obilí, když se vláčně kýve ve větru. Poklekne před skříní. Vrchní knoflík košile povolený, odhalená kůže ostře zavoní horkem jeho těla.
„Je tohle konec příběhu, Fay?“ promluví tiše. „Dovolíš, aby lidská víla zemřela?“
Oči naléhavé; ne, už ne čokoládové, jsou hnědé jako země, jako čerstvě vyoraná půda, plná síly znovuzrození…
Fay mlčí. Nemá slova.
Ve skříni stejně slova nemají význam.
Lord se vztyčí.
„Prašivec by ji bránil,“ řekne tvrdě. Téměř s hněvem. A roztáhne paže, uchopí do prstů obě křídla skříně, provazce svalů se ladně zavlní, prostoupí ho posvátný klid predátorů, vsákne i do jeho očí. Prosté lásky, soucitu, zloby.
„Budu na tebe čekat zítra ráno na lavičce. Pokud nepřijdeš, máš můj slib, Fay Belamorová; tvůj hrob nikdy nenavštívím.“
Hugin s Muninem se s plesknutím křídel vznesou do vzduchu, blednoucí noc je pohltí, Fay lapne po dechu, otevře ústa – skříň je zamčená.
Otevřela se vůbec? Rozhlédne se Fay zoufale.
Než se přemístí, udělá dvě věci.
Staré dobré paní Chatfieldové, právě hluboce spící, vloží do sálu vědomí myšlenku. Malichernou. Neškodnou. Nakonec, bylo její povinností udržovat šatník paní domu v perfektním stavu. A pokud by v jejích kapsách snad jakousi neuvěřitelnou náhodou cosi našla, třeba… Ne, to je nepředstavitelné. Třeba lístek, rychle naškrábaný na cár papírového ubrousku?
„Zítra, stejné místo, stejný čas. Váš nedočkavě oddaný R.“
Jak říkám, nemožné.
Ovšem, kdyby přeci jen cosi takového objevila – bylo její svatou povinností plukovníka neprodleně informovat. Nebohý pán, ta přivandrovalá cundra z Nemanic od prvního prokletého dne přinášela jen hanbu, neschopná splnit ani nejdůležitější poslání a dát pánovi dědice; ach náš ubohý, ubohý pán Belamor!
Ráno nejistě nakouklo malým vikýřem, mám vejít? Ještě můžu počkat, Fay, ještě pár chvil můžu počkat…
Počkej, zaprosí Fay.
Měl přijít, dávno měl přijít; už roky mne nenechal zamčenou tak dlouho. Přijde. Každou chvíli přijde; když ne plukovník, paní Chatfieldová jistě… přece musí někdo přijít!
Počkej; jen ještě chviličku!
Už nemůžu, sklopí Ráno smutně hlavu, zahalí se rouškou mrholení, oděné v šedých kapkách deště vstoupí do oken, a do dveří, do ulic i domů.
Nepřijdou, skřípne hlásek v hlavě vystrašeně. Nechají nás tady. Napořád.
Ne, vydechne Fay prudce. Potlačí paniku, pomalu se vzdouvá jak horkovzdušný balón, vyplňuje prázdnotu těla. To se nestane. Nemůže. Nesmí.
Nedovolím to. Protože…
Teď už to nechci. Nechci to!
Zhluboka nabere vzduch do plic, kyslík je cítit zatuchlinou a prožraný prachem, Fay se vyčerpaně zvedne. Vzepře dlaněmi o strany skříně.
„Omlouvám se!“ zakřičí. „Omlouvám se, pane! Prosím!“
Dům pod ní zvolna ožívá. Cinkot nádobí, spěchající kroky tlumené kobercem; žádné nemíří na půdu.
„Omlouvám se! Já se omlouvám, prosím! Prosím, pane, prosím, pusťte mě ven, omlouvám se, omlouvám se! Pusťte mě ven!“
Fay křičí a křičí, protože v parku na lavičce sedí Lord, čeká, Fay nepřichází; křičí a křičí a křičí. Taky buší pěstmi, kope do dveří skříně, naráží celým tělem.
Dokud se neozve jásavé zaklapnutí vchodových dveří, veselé štěbetání služebných, oheň v kuchyni se rozhoří, voda začne bublat. Celý dům prostoupí vůně čerstvého pečiva a namleté kávy.
Sinavé ráno k Fay lítostivě shlédne. Rozplyne se v časném dopoledni.
Čekal.
Nepřišla jsem.
V současném světě existuje zhruba šest tisíc devět set druhů jazyků. Angličtina s největší slovní zásobou obsahuje dvě stě padesát tisíc slov, jazyk Taki Taki jen tři sta čtyřicet. Mandarínskou čínštinou hovoří přes osm set sedmdesát milionů lidí.
Přesto, ani jeden z oněch statisíců výrazů babylonské řeči nedokáže vyjádřit nepříčetnost té chvíle.
Bledé slunce se obezřetně vyhýbá půdnímu okénku; Fay stejně ví.
Lord odešel. Nevrátí se. Konec příběhu.
Den prochvátal světem, zbaběle se ukryl v noci. Noc se proplížila tichounce, bezhvězdná. Další den. Další noc. A další den.
Nikdo nepřišel. I Asgard na ni zapomněl.
Dead space - Twinkle little star
Poslední vybledlý sluneční paprsek se křečovitě držel okraje Fayiny košilky; než ho Čas, ten přesný Mistr popravčí, přeťal v půli a nechal vyhasnout.
To je v pořádku, zamumlá Fay vyprahle, konejšivě přitáhne Tmu i Ticho blíž; leží jí v náručí a bez ustání pláčou. Jistěže; nevidí, co ona.
…Zaskřípění prken.
Pach leštěnky vojenských bot, nažehlené košile. Gelu vtíraného do kníru.
Ve Fay se zvedne síla; poslední zrnko, poslední zachvění, poslední rozhlédnutí před skokem z věže. Zatne nehty do prken, přitáhne se ke škvíře mezi dveřmi skříně, dřevěné dno drsně pohladí tvář. Nepatrnou skulinou pronikne vůně jídla, vzdálené zvuky veselých ženských hlasů, praskot ohně v krbu salónku; čistota a mír ve světě za skříní. Na ulici před domem štěkne pes.
„Otevři,“ vydechne Fay chraptivě, „a zabiju tě.“
Slova roztančí prach, ve světle plukovníkovy lampy se zdá stříbrný a zlatý, jako třpytky harlekýnů.
Křupavý šramot. Podrážky drtí snad nekonečné drobné úlomky popadaného zdiva. Zavření dveří.
Fay s úlevou nechá víčka klesnout. A už se nepohne. Není důvod se hýbat.
Šedé oči v dálce, blíží se, Prašivec uhání, jazyk vyplazený, uši sklopené, běží, sníh zpod tlap odletuje, pláň neposkvrněně čistá. Fay pohladí Tmu, políbí Ticho do dlaně; tam nám bude dobře.
Blíží se, vlastně je už vážně blízko, poběžíme naproti, chytí vzrušeně Fay Ticho s Tmou za ruce, s větrem o závod! Připraveni? Teď.
Prozatím vše. Děkuji vám a přeji krásný, prodloužený víkend! (Během kterého můžete trénovat všechny možné kletby a jistě i nějaké nové vymyslíte :-D ) Příště už budu hodnější, slibuji ;-)
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to je psycho nářez,
(Rowene, 29. 10. 201611:33)
jinak to nedokážu pojmenovat. Než jsem se prokousala k nějaké epické lince, tak to trvalo. Pro mne zatím nejzajímavější je zatím příběh Severuse, tam je akce a záhada a hlavně Severus mě vždy nejvíc baví. Tomův příběh je také velmi zajímavý a tajuplný a je v něm spousta otazníků. Fay je přesně typ osoby, která mně rozčiluje, oběť, která se nedokáže bránit, ale počkám si ráda, co z toho vlastně bude. Harry, no, monolit je působivý, ale pořád se snažím věřit, že je chlap a ne baba, která svým smutkem zaplácne celý svět. Stejně tak Draco. Kluci, posmutněte si a pak jděte něco dělat! Formát tří souběžných příběhů číslovaný souběžně od jedné je určitě zajímavý a po počátečním překvapení mi zcela vyhovuje a baví.
Povídka je skvěle napsaná, řekla bych přímo fantasticky. Ta bohatost češtiny, skvělé popisy, až básnivost textu, neotřelé výrazy, práce s klasickou básní... to se nedá než smeknout.
Ahojky, Rowene :-)
Psycho nářez to myslím vystihuje hodně dobře :-D
Díky, že se ti líbí Severus, on bude opravdu spíš akčnější, přinejmenším ze začátku :-)
Harryho linie je v tomhle směru "utahanější", to určitě, nějak jsem nemohla s jeho tak pozitivním přístupem v Klíči vyslat ho do akce bez jakéhosi přerodu a ten chce čas. Ale akce dorazí a snad nezklame :-)
Umím pochopit, že je pro někoho charakter Fay rozčilující, většinou pro silné ženy ;-) Což ty jistě jsi :-) Ale někdy i v tom, kdo se s ohněm v sobě narodil, ho umí udusit. Však ji probudím ;-) Přesto zůstane hodně jiná a tobě (i dalším) nemusí padnout nikdy. Pořád je skvělé, že je to někdo, ke komu si můžeš vytvořit nějaký vztah; díky za něj! :-)
Jsem ráda, že ti příběh svou stavbou vyhovuje a moc děkuji za chválu, vážím si toho :-) Díky, Rowene :-)
Je skvělé, že píšeš i Tomův příběh. Byl nám představen jako největší padouch, le už nebylo vysvětleno, jak a proč se jím stal. Nyní dostal šanci k vyprávění i on a já na pokračování jeho příběhu budu trpělivě čekat.
Mám podobný problém, proč jako poděkování máme k použití jen jediné slovo? :-) Jsem strašně moc vděčná tobě i ostatním, že jste Stopy přijali, dali šanci Tomovi - díky, Nio <3
Upřímně. Četlo se to těžce. Jedním dechem a. . Nemohla jsem přestat. Takže komentuji za všechny kapitoly.
Překvapivě mě nejvíc šokovala a zasáhla ztráta Albuse. Tak nějak jsem předpokládala, že tam bude. . v pozadí. .pevná jistota. Neumím si představit dobrý konec, kde bude chybět Albus. . .
Přiznám se, že jsem nikdy nebyla Tomova fanynka. Vztek, pomsta, i smrt nepřítele, která se může zdát jako jediné řešení, to dokážu pochopit a ztotožnit se s tím, ale Tomův sadismus je mi cizí.
Na druhou stranu Fay. . . ta se mi dostala pod kůži.
Smekám za perfektní začátek a už nedočkavě vyhlížím další kapitolu.
Ahojky, Sirriano :-)
Mnohokrát ti děkuji <3 Ano, start byl fakt těžký, naložila jsem vám hodně. Díky, že jsi to zvládla a nezanevřela na Stopy :-)
Nepřijde mi tak šokující, že ztráta Albuse byla pro tebe zásadní. Patřil do stěžejních jistot. Jeho smrt v kánonu byla pro mě šílený šok, který jsem nemohla rozdýchat a pořád věřila, že se v sedmém díle objeví, vrátí. Musela jsem si ho vrátit sama :-) Jak píšeš, bez něj to nemůže být dobrý konec - a ten jsem vám slíbila ;-)
Upřímně, je moc dobře, že ti Tomův sadismus připadá cizí a nepochopitelný :-) Jsi dobrý a laskavý člověk :-) On nebyl. Nechci z něj dobrého člověka dělat, bylo by to absurdní. Jen člověka, nic víc. A pořád ho nemusíš mít nikdy ráda! :-) Děkuji ti za Fay :-)
Budu se na tebe těšit, děkuji za přízeň, Sirriano! :-)
žbožňuju Severuse, žbožňuju Harryho a vůbec všechny, ale Ty víš, jaký mám vztah k Tomovi... A když jsem ke všemu spatřila, že jsi k jeho části přidala i píseň od mojí další lásky, Nicka Cave (a ke všemu Henry Lee!) byla by se mi podlomila kolena, kdybych neseděla.
Děkuji za zprostředkování a zhmotnění takového příběhu, který by bez Tebe byl jen jedním z mých divokých snů, děkuji za to, že jsi vdechla život tolik nepochopené postavě Toma.
Moje milá Lyro <3
Vím a rozumím ;-) A jsem moc ráda, že jsem to mohla ještě dochutit Nickem a Henrym Lee - skvěle k nim sedí, viď?! :-D
Já moc děkuji tobě, za tvé nadšení a lásku, které jsi jim dala <3
EK mě dostal do kolen postupně, ale Stopy šelmy hned v první kapitole. Tři dechberoucí příběhy ktere ikdyž jsou na začátku tak mě dohání k slzám. Jedině tvé příběhy ve mně probouzí tolik citů a za to ti jsem vděčná. Budu se vždy těšit na pátky až budu moci v klidu číst novou kapitolu s mrazivím očekáváním co nového se přihodí Harrymu, Severusovi nebo Tomovi.
Děkuji Alice za vhození zpět do tvého snového světa
Ahojky, milá Foxii :-)
Moc a moc ti děkuji, jsi nesmírně laskavá <3 Děkuji, že mi dovoluješ ty emoce probouzet, že se ti v mém světě líbí :-)
Budu se těšit na každé setkání, Foxii <3
Teda Alice, cekala jsem, ze pokracovani bude dobry, ale ze bude az takhle dobry, to me mile prekvapilo. :) Povedlo se ti prekonat samu sebe. Myslela jsem, ze po Klici uz nic lepsiho ani prijit nemuze, ale tohle je teda NECO.
Ani nevim, ktera dejova linka me uchvatila nejvic. Prozivat s Harrym jeho smutek, je skoro stejne dobre, jako bylo prozivat jeho stesti. Ty emoce jsou tak neskutecne silne a autenticke, a pritom nemas tendence sklouzavat k patosu nebo melodramatu, jako spousta jinych autoru.
Severusovy kapitoly mi pripominaji Princuv pribeh a k tomu se vzdy moc rada vracim. Navic je tim tak nejak Severus porad s nami (presne jak jsi slibovala ;).
A Fay je nesmirne zajimava postava, s obrovskym potencionalem, sama jsem zvedava kdo to vlastne je a jak to s ni a Tomem dopadne (tusim ze asi ne moc dobre, ale uvidime).
Jsou to vlastne takove tri povidky v jednom baleni, takze super. Skvely vyber hudby jako vzdy navodil tu spravnou atmosferu behem cteni. Obcas mam pocit, ze se mi cely pribeh odviji pred ocima jako film, ale co si budem nalhavat, zadny film by bez tveho poeticna a popisu vnitrnich pocitu postav, nebyl tak dobry. Uz se moc tesim na pokracovani. :)
Ahojky, alman! :-)
Páni, mnohokrát děkuji <3 Říkala jsem si, že Stopy si své čtenáře najdou, ale nečekala jsem nadšení, v žádném případě na začátku. Takže - děkuji moc! :-)
Jsem nadšená, jestli se mi vážně podařilo vyhnout se melodramatu (aspoň nějak většinově), snažila jsem se :-) Ale asi mi to stejně nekdy uklouzne :-)
Vlastně to je Princův příběh a baví mě strašně moc, jsem ráda, že mám možnost se k němu ještě vrátit a doladit, dokreslit :-)
A díky za Fay i Toma, že jsi jim dala šanci :-) Jejich konec samozřejmě ani nenaznačím, tady hodlám být tajemnější než hrad v Karpatech :-D
Moc ti děkuji, že jsi to s nimi všemi mohla prožít až tak živě! Díky, díky <3
Aáááá, Alice,
příběh žije!!! Sice začal tím naprosto nejhorším způsobem... vlastně né, začal překrásně! To až pak... Bravůrně rozehraná partie! Smekám před obrovskou vizí, kterou jsi nám začala servírovat. Klobouk dolu, to nejhorší máš za sebou. <3 Teď už se můžeme jen těšit, jak velkolepá hra to je. :-) Velké díky patří i skvělému hudebnímu doprovodu i obrázkům.
Děkuju.
Málem bych zapomněla poděkovat za úchvatnou hudbu a obrázky. Nejen bytostníček je nádherný.
Alespoň vidíš, jak mě příběh naprosto pohltil, že zapomínám i na dobré vychování. :-)
Děkuji!!!
Ah, já děkuji <3 Sama čtu běžně bez hudby, jen v tichu, ale při psaní ji potřebuju a některé písničky se mi s příběhem spojí :-) Není nezbytné pro vás ji poslouchat také, jen nabídka :-)
Za obrázky patří poděkování a obdiv jejich tvůrcům ač mnohdy neznámým, stěží se zmůžu na jejich upatlanou koláž a nějaké ty úpravy k "obrazu Stop" :-D Možná bych je měla přestat ničit... :-D
Byla jsi velmi vychovanou návštěvou a nesmírně milou, moc děkuji za tvou přítomnost <3
On přímo zařídil, aby přijít nemohla - vykouzlil ten falešný vzkaz vypadající jako pozvánka na milostné dostaveníčko, o kterém se Fay nikdy nedozví, vnukl komorné, paní Chatfieldové, kde ho najde, a aby o tom řekla plukovníkovi, který se samozřejmě rozhodl ji potrestat prodloužením pobytu ve skříni, znemožnil jí ono setkání. Lord věděl, co tím Fay způsobí, chtěl to tak. No jo... :-)
Děkuji ti, Ado, že se díl líbil a budu se těšit na příště! :-)
Ubohá Fay... jako ptáče chycené v kleci,tolik by chtěla žít, tolik by si zasloužila aspoň chvilku v blízkosti oslňujícího slunce, než by ji jeho smrtící paprsky sežehly... Tomovy kapitoly jako by zatím tvořily zcela vlastní, okouzlující svět. A já si ho neskutečně cením. Jako někdo se vztahem k psychopatologii skláním před tím, kolik práce a času jsi mu musela dát, protože jsme ve druhé kapitole a tvé popisy jsou tak moc dobré, člověk do nich vklouzne ani neví jak, srdce mu zrychleně bije spolu s Fay, touží po světle... Úžasné!
Terezko, moc děkuju <3 Ano, Tomův příběh je vlastně hodně svým vlastním světem, třebaže v něm musí být i známé postavy, události, stav, tady mám mnohem volnější ruku v tvoření, protože jsme desítky let před kánonem. A moc to vítám :-) Baví mě ho dokreslovat, vymýšlet... :-)
Mám velkou radost, že ti přijde jejich jednání věrohodné, když se sama orientuješ v psychopatologii :-) Také mě už dlouho zajímá, ale tenhle rys jsem začala do hloubky studovat až kvůli Tomovi; takže jsem stále nováček jen se "selským rozumem" :-)
Díky ti za Fay! Přineseme jí světlo společně <3
Tak to je psycho nářez,
(Rowene, 29. 10. 2016 11:33)