Jdi na obsah Jdi na menu
 

Má duše,
vzpomínáš si,
mé drahé štěstí?
V to letní ráno,
nádherné a svěží,
mršinu strašnou
našli jsme na rozcestí.
 
Jak zřídlo tryskala
rytmicky vzlykající,
já slyším ji,
jak plna šumu pění,
a zděšen hmatám po ráně,
jež není…
 
1. kapitola Harry - Slepé zrcadlo
 
The Witcher 3  OST - Lullaby of Woe (A night to remember)
 
Severus přenesl váhu na předloktí. Vzepřel se, potichu vyklouzl zpod přikrývky. Pelest jako vždy skřípavě zanaříkala. Harry se s mumláním přetočil na bok.
Hodina beze jména, čas provazochodec balancoval na hraně mezi nocí a ránem.
Jaro dávno rozkvetlo v léto, léto uzrálo v podzim, a ten, krok sun krok, do rytmu padajícího listí krouživě tančil k sychravě mrazivé páře z úst, jiskřivým závějím… Bylo chladno. Severus přivolal župan.
Kouzlem přiložil do krbu, plamínky radostně poskočily, s praskotem se probraly z malátného hoření. Než si ohřál čaj, z ohniště se linulo přívětivé teplo, vůně jasmínových lístků, rozvinutých v horké vodě, se rozlila do pokoje jako mocný příliv a spočinula, nadýchaná sněhová závěj.
Tělo ještě stále neakceptovalo možnost dlouhých hodin ničím nerušeného odpočinku. Severus si nestěžoval. Proč taky? Lidé se prostě nemění. Možná někdy. Možná trochu.
A já? Jsem, kým jsem býval?
…Chtěl bych být?
Posadil se do křesla. Přehodil nohu přes nohu. Šálek hřál; vnímal, jak mu prsty huňatě ovíjí teplo, prodírající se skrze zdi porcelánového vězení.
Harry už vládl svému tělu. Doby nemohoucnosti ho přiměly spoléhat na magii, naučil se ji používat bez přemýšlení, splynul, stala se přirozenou částí jako ruka nebo noha. A jeho magie rostla, rozpínala se, košatěla do bohaté koruny mladého stromu, že ji dřív snad musely poutat ocelové obruče a ty náhle praskly, hráz se zbořila, magie vyhřezla z břehů, mocně vyvřela z hlubin…!
Severus několikrát mrknul.
Utišil myšlenky.
Dál sledoval Harryho obrysy, o nahou kůži ramen se lámalo světlo ohně.
Zvláštní. Jak umí být život čistý, provlnilo se mu zamyšleně hlavou. Na to si nejspíš nikdy nezvyknu.
Asi je to dobře.
Svalstvo ochablé nepoužíváním opět získávalo pevné obrysy, jemné linky pod snědou pokožkou paží sváděly k doteku. Harry mužněl; snad jen ta tvář, ve spánku jemná a čistá, provoněná nevinností, ještě stále připomínala chlapce. A minulost.
…Co říkáš, Osude? Kdy mu začne můj svět připadat malý?
Protože to časem nutně musí přijít.
Jednou rukou pustil šálek, opřel se loktem o područku křesla, sklouzl dlaní přes bradu. Prsty samovolně stekly k hornímu rtu. Svůdně intimní přítmí. Severus se díval. A jako všechno, co kdy dělal, i prachobyčejné dívání přenesl do vyšších sfér. On pohledem Harryho vstřebával; ochutnával, čichal, dotýkal se…
Ostrov masírovaly oceánské vlny, tam někde za Fideliovým kouzlem, které je dnes chránilo především před zvědavci; stejné vlnobití dunělo v Severusově hrudi.
Jako pokaždé, když přemýšlel o Harrym.
Láska dělá z lidí hlupáky. Lépe si nepředstavovat, co se musí dít, když se zamiluje idiot.
Odtrhl od Harryho zrak, přiměl se přenést pozornost na něco jiného. Na cokoliv jiného.
Napil se, převaloval doušek v ústech. Pojmenovával škálu chutí, kategorizoval vůně. Aby zjistil, že opět zírá na Harryho.
Možná byl domek prostě příliš malý.
Nemyslím, že ve Velké síni by to bylo jiné.
Láska. Pět prostých písmen, kdysi dávno z neznámých příčin vybraných z abecedy. Přitom žádné kouzlo, žádná mudlovská zbraň není tak destruktivní.
To všechno, co cítím k tobě, mne ohlušuje, oslepuje, zbavuje schopnosti myslet, je to jako vrhnout se střemhlav z vodopádu a propadnout do vroucího kotle vodních vírů, silných tak, že nemáte šanci je překonat, točíte se v šíleném kolotoči, Merlin ví, kde je nahoře, kde dole, zmítáte se v moci rozběsněného živlu, otloukáte o kameny, ušní bubínky praskají tlakem, plíce hoří nedýcháním.
Ano, vydechl Severus prudce.
Přesně takové to je.
Milovat tebe.
Pevně stiskl víčka. Skleněná voliéra ze rtuti v sálu vědomí, bývala tvrdší než diamant. Dnes připomínala mlhavé jezírko z měsíčního svitu. A jako by právě jedna z posledních zdí kdysi tak nedobytné pevnosti, zvětralá, rozžvýkaná zubem času, rezignovaně kapitulovala, v prachu suti se sesula k zemi.
Nečinnost a mír rozleptávají mé ochranné valy. Cítím se – bezmocný!
Aniž by ho jediný sval ve tváři zradil, Severus překonal nával paniky. Brzká rána přicházívala v houfu myšlenek, těch niterných. Nebezpečných. Jiných. Divných. Žádný řád, žádná logika, jak s nimi měl pracovat?!
Pomalý, hluboký nádech, Severus otevřel oči; samy zalétly k lůžku. Pološerem k němu mířil pár zorniček, zelená láska.
A znovu ho zalil příval emocí, těch bolestně sladkých, trpce hříšných, které nás zanechávají napospas.
Tvá láska je kovářská výheň; taví mne, žárem k nepřežití ničí buněčné pláště až k směšnému rosolu, v tekutém skupenství bíle žhnoucí roztavené oceli odděluješ všechny nečistoty z mé duše i těla. A ukuješ mne znovu, pevně. Bez prasklin a vylámaných zubů na ztupené čepeli. Rodím se v tobě podruhé.
Čistý. Lepší.
„Zase přemýšlíš?“ prohodil Harry tlumeně.
Jeho hlas byl hebká kožešinka plná skrytých háčků ostrých jak jehličky.
Severus odložil šálek. Vstal. Bez přemýšlení, hlava prázdná, čistý stůl. Zakrytý stobarevně vyšívaným ubrusem.
Dva rázné kroky k lůžku, župan se snesl k zemi, nepovšimnut sklouzl z ramen a zůstal ležet, Severus přisedl k Harrymu. Sklonil se nad ním, vzepřel o paže.
Harry přimhouřil oči.
„Spím,“ řekl chraptivě, varovný podtón.
Severus ho propaloval pohledem.
Znám tě. Bezvýhradně. Znám každý milimetr tvého těla, každičký tvůj rys, odstín kůže, tvou chuť i vůni.
Proč mám pocit, že to není dost? Že nikdy nebude?
„Spi,“ oznámil Severus.
A sehnul se ještě níž, vzal si jeho ústa. Tvrdě, nesmlouvavě.
Jen pro onu rozkoš bolesti.
Jen pro bolest rozkoše.
A s malou špetkou pošetilého šílenství; miluj mě navěky, nikdy mě neopusť…
Jednoho dne pochopíš, jak mocný jsi. Že ti celý svět leží oddaně u nohou, zbožně vzhlíží. Kolik možností na tebe za mými hranicemi čeká.
Byl bych hlupák, kdybych to nevěděl.
Propustil jeho rty. Napřimoval se; mladé paže ho ovinuly rychlostí blesku. Sevřely jako pancíř, sílu paží znásobila automaticky vypuštěná magie, Harry přitáhl Severuse zpět s dravou lačností.
Bestiální něha.
Jak jinak nazvat stav mysli, když toho druhého potřebujete – bytostně potřebujete, blíž, na krev, na kost?! Zlomený narkoman už lhostejný ke všemu, natahující se po další dávce; a klidně té poslední!
Severus přejel celou plochou dlaně od Harryho klíční kosti přes hrudník, dolů k bokům. Hrubě. Žilky na spáncích naběhlé, přerývaný dech. Sucho v ústech.
Surově vnikl pod látku saténových spodků. Ozvalo se tichoulinké zapraskání nitek, jemný materiál takové agresivitě nemohl odolat. Harrymu z hrdla unikl sten. Zvrátil se, prohnul tělo, ústa otevřená, panenky zvrácené. A v Severusovi  se na vteřinu zadrhnul dech.
Všichni to známe. Jak člověk ve své nedokonalosti podléhá zvyku, krása zevšední a vyprchá, zanikne v bezvýrazné šedi běžného.
Ale občas, jen velmi zřídka, se to stane. Přetvoří se do další dimenze. V cosi jiného. Vyššího?
Je tohle ta láska? Ve své pravé podstatě. Nebo obsedantní porucha, případ pro psycholékouzelníky od svatého Munga?
…Koho to zajímá?
Harry se k němu natáhl, prostupovala ho zář, prosakovala kůží, aura jiskřivě mihotavého světla; sevřel do pěstí Severusovu noční košili, škubnul. Praskání švů, trhání látky. Prostor nabitý statickou elektřinou. Skřípot kovové konstrukce lůžka, tlumené vrzání vláken v matraci, šelest povlečení, staccato dvojího dechu, pleskavé drhnutí kůže o kůži; symfonie lásky. Ve vesmíru bys nenašel dokonalejší tón.
Lidské tělo je úchvatné plátno, touha malíř, co sladce zešílel; zdobili se navzájem. Půlměsíce nehtů. Titěrné krůpějky krve, obtisky zubů, napuchlé škrábance. Leskle klikaté cestičky kapiček potu.
Vášeň dotýkání s každým nádechem nabírala na intenzitě. Ale ne, nesoupeřili o převahu. To jen cosi uvnitř explodovalo, dralo se ze zajetí žeber, lámalo kosti; laskavost a jemnost byly nedostatečné. Tak nějak ploché.
Harry zneužíval svou magii, síly vůbec nebyly vyrovnané. Severus v jednu chvíli ležel na něm, paže mu držel nad hlavou drtivým stiskem kolem zápěstí, zatímco v extatickém deliriu hodoval na mladíkově hrdle, ramenou, hrudníku; v druhé byl odražen, převalen na záda, Harry ho svou vahou i magií znehybněl. Zatnul mu zuby do svalstva, veškerou silou stiskl.
Severus syčivě vydechl, panenky zastřené.
Podvědomá touha uniknout.
Vědomá potřeba víc. Silněji. Vzepřel se, bojoval. Sval proti svalu, kost na kosti – a stále – to bylo – málo!
Pichlavě ostrá kousnutí, polibky získávaly uhrančivou příchuť krve. Jako tektonické desky při nejvyšším stupni zemětřesení, navěky měnící tvář Země; vášeň prosákla masem skrz na skrz.
Harry na drobný okamžik polevil svou magii. A už byl vespod, Severus na něm.
Krutá poddajnost Harryho úst. Vražedná jemnost jeho rychlého dechu. Každé zasténání se podobalo chirurgicky čistému řezu.
Křivky těl, perfektně pasující jedna do druhé.
Harry se do něj zahryzl, nehty rozřízl kůži zad, jak v sobě rdousil křik. Několik křečovitých záškubů boky a přimknuté podbřišky zalila lepkavá horkost.
Severus se hbitě napřímil, uchopil Harryho stehna, roztáhl je, přitlačil mu kolena k hrudi. Jediným brutálním výpadem do něj vnikl.
Monstrózní slast. Vzdáleně slyšel Harryho chraptivé sténání, Severus zvrátil hlavu, že by si téměř zlomil vaz; seschlá tráva za okny šelestivě vzdychla, pomilovaná větrem. 

1-kapitola-harry-a-severus.jpg


Leželi vedle sebe, ve zmuchlaných peřinách, zbytcích roztrhaného oděvu. Těla vychládala, slastně sytá, bouře utichala; to jen duše se ještě stále svíjela v dozvucích extáze. Harryho hrudník se mocně zvedal, zbrocený potem, slinami a semenem. Výrazná pižmovitá vůně zaplňovala prostor, jako poslední pachová stopa dalšího z mnoha všedních zázraků.
Jiskřička magie, nad nimi se objevil kouzelný ciferník. Ručičky definitivně ukazovaly přesný čas každý-příčetný-člověk-hluboce-spí.
„Pořídím sem hodiny,“ pronesl Harry pohřebně. „Velké.“
Severus přetočil tvář k němu. Přes jeho tón, Harryho panenky zářily mocně; až to bodalo do očí.
„Nevzpomínám si, že bych trval na tom, abys byl vzhůru.“
Harrymu to škublo koutky úst. Poněkud vyčerpaně. A jeho světlo získalo hlubší nádech.
„Zbožňuju, když se přestaneš ovládat,“ zašeptal.
Severus pohledem neuhnul.
Stačí jediné tvé slovo. Udělám cokoliv. Naprosto – cokoliv. Jen abys zůstal.
Víš o tom?
„Už zase přemýšlíš.“
„Odpusť. Ještě stále si… zvykám.“
Jak moc může být život dobrý.
Jak moc mě to děsí.
„Víš,“ zamumlal Harry obezřetně, „možná se pletu, ale… jako bys tak nějak… ztrácel svou železnou sebekontrolu?“
Severus mlčel. Klouzal pohledem po Harryho tváři, zarudlých lících, opuchlých rtech, rozcuchané kštici.
„Myslím, že ti to musí být nepříjemné,“ pokračoval Harry. Zvolna, s nejistotou. „Nepřál by sis třeba… být jako dřív? Nedosažitelný? Neproniknutelný? Nezranitelný?“ Poslední slovo zaznělo na hranici slyšitelnosti.
Severus se odvrátil. Zabloudil pohledem ke stropu, k míhajícím se odleskům ohně. Mizely a znovu se objevovaly, duhové mámení polární záře.
Vzdát se jediného okamžiku, třeba toho nejtrýznivějšího – ve tvé blízkosti?
„Ne,“ řekl.
Harry neřekl nic. Neusmál se.
Kolikrát za uplynulý rok vyslovil Severus ona zprofanovaná slůvka „miluji tě“? Dvakrát? Maximálně.
Harrymu to bylo jedno; nepočítal. Protože Severus to dokázal vyjádřit mnoha způsoby; mnohem intenzivněji. Až se z toho sevřelo hrdlo.
Odkašlal si, nasadil neutrální tón. Nebo se o to aspoň pokusil.
„Rozumím ti. Vážně, Severusi. Nejsi zvyklý žít v míru, bez nějaké neznámé děsivé hrozby, která jen čeká na svůj čas; já tomu přeci rozumím. A vím, že sis přál víc než kdokoliv jiný, aby válka skončila. To ale přece nic nemění na tom, že zvyknout si není lehké. Chápu to. Tvou nespavost, posedlost bezpečností a ochrannými kouzly. Opravdu to chápu.“
„Vskutku?“ prohnul Severus levé obočí. „Zřejmě mi zlomí srdce, že tě musím zklamat. Necítím žádné potíže. Starost o bezpečí bude vždy zcela na místě, oba jsme si úspěšně vytvořili mnoho nepřátel. Důvěru v ministerstvo, že všechny věrné Smrtijedy pochytalo, si s tvým svolením ponechám na dobu pokročilé senility. Co se týče spánku, průměrný člověk jím promrhá víc jak třetinu života. Je mi líto, pokud tě znepokojuje, že mne takové plýtvání časem nikterak neláká. Není to pro mne těžké. Jsem spokojený.“
Harrymu se na čele vytvořila zadumaná vráska.
„Tak máš strach z návratu?“
„Já rozhodně nemám strach z návratu,“ protáhl Severus jedovatě.
Bojím se chvíle, v níž tě ztratím.
Možná prostě už neumím žít… bez strachu.
„Vždyť se nemusíme vracet. Klidně tu můžeme zůstat, mě tam venku stejně nic neláká, Severusi. Ale ať rozhodneš jakkoliv, já tě neopustím.“
Severus po něm šlehl černým okem.
„Jistěže ne,“ utrousil.
Harry se zachmuřil. Přetočil se na bok, podepřel si hlavu.
„Bez ohledu na Iskariota, vážně si myslíš, že tě neznám natolik dobře, abych nepoznal, nad čím přemýšlíš? Neopustím tě.“
Severus sledoval strop.
„Zajisté. A pokud snad ano, půjde o zcela přirozený, logický vývoj událostí.“
Harry sebou praštil do peřin.
„Fakt mi lichotí, když mě podezříváš z logického chování.“
Úplně na dně Severusových očí to pobaveně zadoutnalo. Několik mrazivých úponků, cizopasně prorůstajících srdcem, seschlo a odumřelo.
Harry na oba seslal Purus lavare, několika drobnými kouzly ošetřil utržené i rozdané šrámy. Uchopil Severusovu pravou paži, natáhl ji kolmo k jeho tělu a položil si na ni hlavu jako na polštář. Zavrtěl se, našel pohodlnou polohu. Ramenem se dotýkal Severusova hrudníku, cítil jeho teplo; věděli jste, že bledá kůže je na omak úžasně hebká? Tak nějak jinak hebká než ostatní běžné hebké věci. Severusova kůže byla hebká nadpozemsky. Nikdy jste se nemohli nabažit.
„Co Trillium amar?“ prohodil Harry zničehonic. „Vážně, Severusi, proč to nezkusit? Klidně to podstoupím. Albus určitě pomůže a teď už by to třeba i šlo? Stačí jednoduchá otázka, třeba… hm, ta ne. Počkej, tohle by šlo. Kolik společného času nás čeká? Co říkáš?“
Jako by začalo sněžit. Jeden studený krystalek za druhým se polehoučku snášel, a přibývaly, houšť, houšť. Až ledová námraza zakryla Severusovo srdce celé.
Strach.
„Ale zajisté, beze všeho. Všechny mimořádné vševědoucí magické artefakty byly přeci stvořeny pouze pro to, aby jim slavný Harry James Potter mohl klást stupidní otázky.“
Harry pobaveně nakrčil nos. „Prima. A co kdybys teď zvědavému publiku prozradil skutečný důvod?“
Nejsem tak silný, jak si myslíš. Nejsem ani tak silný, jak si sám namlouvám.
Také potřebuji naději, tu bláhovou korunu bláznů… Jistota ji zabije.
Vím, že tě ztratím. Jednou. Zítra, za měsíc, za dvacet let; je to jedno. Ztratím.
Slepý s tím dokážu žít.
„Ne,“ řekl Severus.
Opravdu…? Něco bodavě ostrého uvízlo v krku, Harry několikrát namáhavě polkl. Opravdu se bojíš tak moc?
„No, pak se budeš muset spokojit s mým slibem,“ pokrčil netečně rameny. Toužil ho obejmout, vykřičet, jak moc ho miluje, drtit v náručí, do umdlení opakovat milostné nesmysly; utěšit!
Jenže nic by Severuse neranilo víc.
Harry zavřel oči. Složil ruce na břiše.
„Snadno se mě nezbavíš. Smiř se s tím.“
Oheň praskal. Smolné slzy, vylučované z polínek, se syčivě odpařovaly. Noc za okny hutně neprostupná.
A konečně tělo vedle něj začalo měknout, ztuhlé svaly vláčněly.
Severus nepatrně přetočil tvář, zvlhlé nitky Harryho vlasů zašimraly na kůži. Nadechl se. Opojná vůně se vroucně vsákla do nozder, plicních komůrek, zaplnila útroby. Jedinečná.
„Tak budeme žít, jako by dnešek měl být poslední,“ zamumlal Harry. „A v tom případě ti to musím říct – je fakt roztomilý, jak ke mně čucháš.“
Severus zkameněl.
„Mně se tvoje vůně taky líbí,“ pokračoval Harry přemítavě, „ačkoliv já dávám přednost hmatu, dotýkám se tě k smrti rád. Ale to tvoje očichávání mě vždycky dostane. Je to děsně roztomilý.“
Ucítil, jak se mu pokožka rozleptává pod Severusovým nejvražednějším pohledem.
V duchu se zakřenil; zbožňoval Severuse dráždit. Protože pak vždy přišlo odpuštění a Severus udělal něco… něco božského, něco, z čeho se Harrymu zatočila hlava.
Třeba se usmál.
„Co ale vůbec není roztomilý, je fakt, že mě obíráš o možnost bát se,“ poznamenal Harry, „já vůbec nemám strach, že mě opustíš. A to není fér. Když jsem tady ležel neschopný čehokoliv a ty jsi odcházel po nákupech, zkusil jsem si představit – co když tě už nebaví trávit život s mrzákem a někoho sis našel? Ta myšlenka mě skoro zabila. Smíchy, podotýkám. Teda, ne že by sis někoho najít nemohl, mám poměrně jasnou vidinu davů tvých obdivovatelů, protože jak by mohl někdo nemilovat mocného, děsivého Mistra úplně všeho možného i nemožného?! Třeba já, já tě miluju, a to máme za sebou slušnou řadu poměrně nepříjemných zážitků. Co všichni ti, kteří s tebou nic zlého nezažili? Tam venku po tobě musí šílet...“
„Plácáš,“ utrousil Severus na půl úst.
Harry rázně kývl. „Jo.“
Zvedl jedno víčko, zkoumavě se na Severuse zahleděl. Pořád nic?
„Dobrá, já jdu zase mrhat svým životem. Ty pokračuj… v čemkoliv, co jsi dělal.“
Znovu se zavrtěl; nenápadně se tím přisunul ještě blíž, těsně k jeho tělu, temenem se opíral o Severusovo rameno. Prostě mu strčil svou rozcuchanou kštici pod nos.
Čekal. Minutu. Dvě. A konečně…
Severus téměř neslyšně, zhluboka vdechl. Přivoněl si. Opět. Udělal to; jednoduše tomu nedokázal odolat.
„Miluju tě,“ zazubil se Harry zeširoka.
Severus se odtáhl.
„Já tebe vroucně nesnáším,“ procedil.
Harry polkl smích. Zaklonil se, zahleděl na Severusův výrazný profil.
Usměj se. Usměj se, teď. …Teď.
Teď?
Druhá Severusova paže se vznesla, aniž by mu muž věnoval jediný pohled, uchopil ho za bradu a odvrátil od sebe. V Harrym to zabublalo.
No tak jo, fajn, konec hry. Pro dnešek ti dám milost.
Přetočil se na bok, zády k němu, přimknutý k jeho teplu, dotýkal se ho, jak nejvíc mohl, jednu Severusovu ruku stále pod hlavou, sevřel jeho dlaň do svých. Několikrát ji pohladil krouživým pohybem palce.
Lhostejné, jak moc mu byl blízko; a třeba nejtěsněji, během milování. Bylo to jen a pouze tehdy, když se držel jeho ruky, prsty propletené – jen tehdy cítil jistotu, že se Severus s dalším mihnutím víček neztratí.
Bizarní.
Přesto pravdivé. Proč nad tím dumat?
„Dobrou noc.“ Harry si mohutně zívnul, až mu to v koutcích vymámilo po slze. „Severusi? Lhal jsem. Taky mívám strach, že tě ztratím.“
Ticho se rozprostřelo jako měkký pléd, protkaný sesycháním dřeva, praskotem hořících polínek. Harryho pravidelným oddechováním.
…A pak tu byl klid.
Spočíval na domku jako kouzelný závoj, prostoupil vzduch, popínavě prorostl střechou, vsákl se do prken v podlaze, jako neviditelná emulze pokryl stěny. A vnikal do těla. Občas byl cítit tak intenzivně, jako by šlo o něco fyzického.
Temný pán byl pryč, jednou provždy a definitivně pryč.
Když s někým bojujete tak dlouho, strach z něj se stane natolik samozřejmou součástí vás samotných, že si ani nedokážete vzpomenout, zda to někdy bylo jinak; můžete být nejracionálnější bytostí na světě, stejně vám zabere jistý čas, než informaci o vítězství skutečně přijmete. A stane se jistotou.
Severus ten proces již ukončil. Jistota změnila křečovitou vzpřímenost na hrdý postoj muže vědomého vlastní síly, vyhnala z mysli smířenou odevzdanost s pachutí fatální osudovosti a nahradila ji úžasným, nejistě vzrušeným, bláznivě dychtivým očekáváním budoucnosti; svět nikdy nebyl tak velký! Život tak dobrý.
Ležel na zádech, v tom šeru, tichu a klidu, jednu paži příjemně zatíženou Harryho hlavou – a náhle si s mrazivou hrůzou uvědomil, že pouze pohyb lícních svalů ho dělí od toho, aby se usmíval. Myslím idiotsky usmíval.
Merline, zapřísahám tě. Nech mě zemřít dřív, než se probudím s kapsou plnou citrónových bonbonů.
 
Neochotné slunce se nakonec dýchavičně vyškrábalo na obzor, rozmrzelé paprsky uvízly v břidlicově šedém baldachýnu mraků. Severus automaticky mávl hůlkou; mračna zmizela, nazlátlý kotouč v ostrých konturách ze syrově čerstvého vzduchu zalil domek i jeho prostranství laskavým, tlumeným světlem podzimního odpoledne.
Zarazil se.
Výtečně, zkonstatoval truchlivě. Je to tu.
Za měsíc si začnu do vlasů vplétat barevné korálky.
Lily právě probíhala kolem okna; zářivě se na Severuse usmála, a už chvátala dál za svými povinnostmi, roli jediné ženy v domácnosti bez skřítků brala velmi zodpovědně.
Šeplavý zvuk, jak se měkké polstrování cvičné žíněnky vracelo do původního tvaru. Harry se stínovým kouzlem zbavil potu, vysušil zvlhlý oděv. Vstal, z dlaně mu okamžitě sklouzl k podlaze stín, zhmotnil se do vycházkové hole. Žíněnka zmizela. Harry pomalu vykročil, chůze drobně nejistá, ale tělo vzpřímené bez známek bolesti; to jen příliš zvolna se obnovující vláda nad motorickou stabilitou nutila k opatrnosti.
Severus ho sledoval v odrazu okna.
Ty jejich oči. Nikdy mne nepřestanou fascinovat.
Lilyiny vášnivě zelené, plné hořících jiskřiček, rentgenově procházející každou záštitou; tak prosycené životem, že by snad mohly probouzet mrtvé.
A Harryho… Jako čerstvě posekaný trávník ještě protkaný hlubokým, zemitě výrazným aroma zastřižených stébel. Kolem klidně mohla běsnit arktická bouře – v jeho očích vonělo jaro, rozkvétajícími stromy, sladkými sliby nadcházejícího léta.
Pomalu kráčel k Severusovi, spokojený. Klidný. Usměvavý.
Oba se neustále usmívali, Harry i Lily; Severus to chápal velice jasně. Jednoznačně plánovaná, zákeřná snaha přimět ho k absurdní myšlence, že cenit zuby na své okolí je normální.
Nikdy, ujistil je v duchu zasmušile.
Stočil pohled k horizontu, na tváři chladně pohrdavý výraz; duši protkanou Harryho světlem, Lilyiným smíchem.
Harry s pravidelným ťukáním hůlky došel k němu, postavil se po jeho boku, vyhlédl ven. Lezavě studené světlo zdůrazňovalo sytost barev, palouk i vzdálené stromy hrály všemi barvami.
„Mnohem hezčí,“ přitakal rozvážně.
„Dostatek přirozeného denního světla je nutný pro udržení zrakové ostrosti,“ pronesl suše Severus.
„Jasně,“ kývl Harry. „A kromě toho to jednomu fakt zlepší náladu.“
Lily za nimi zvedla pokličku, aby zkontrolovala svůj dnešní kulinářský zázrak, místnost se okamžitě naplnila hutnou vůní koření a masa, až se na jazyku sbíhaly sliny.
Harry pohlédl ke kuchyňskému koutu, několikrát hladově polkl.
„Myslím, že by sis měl radši pospíšit,“ poznamenal. A mrknul, potměšilí rarášci vykukovali z každého rysu unavené tváře.
Severus si přezíravě odfrknul. Odvrátil se od okna, dopnul poslední knoflík zatepleného hábitu.
„Brusinkový džus, nezapomeň na brusinkový džus,“ brouknul Harry, škublo mu to koutky rtů.
Severus se napřímil. Věnoval mu temný pohled.
„Skutečnost, že jsem do Povzbuzujícího lektvaru opomněl přidat rakytník,“ pronesl mrazivě, „značí mou chvilkovou nesoustředěnost, pane Pottere. Nikoliv počínající stařeckou demenci.“
„To je jasný, nikdy by mě ani nenapadlo… ale přece jen, pro jistotu. Však víš,“ zubil se Harry od ucha k uchu, a zavrávoral. Severusovi to škublo svalstvem automatickou touhou zachytit ho, poskytnout oporu; udržel se.
Harry po chvíli balancování opět získal stabilitu, s hlubokým úlevným výdechem se narovnal. Věnoval Severusovi intimní úsměv. Vím to. A děkuji.
Když se učíte chodit, potřebujete párkrát spadnout, je to velmi prospěšné. Jak byste si bez těch malých neúspěchů mohli vychutnat plně a do dna své konečné vítězství? Jenže nechat padnout člověka, kterého milujete a toužíte chránit za jakoukoliv cenu, to je zatraceně těžká věc.
Jinak řečeno, úkol přesně pro Severuse.
Harry stál opět pevně na nohou, jeho fyzický stav se lepšil mílovými skoky; ačkoliv momentálně v něm vyčerpání potměšile lechtalo snad každé ze svalových vláken a vazů.
„Možná by nebylo marné dopřát si trochu odpočinku, než se vrátím,“ podotkl suše Severus.
„No jo, nějak jsem to dneska s tréninkem přehnal.“ Tragický povzdech. „Opravdu bych si moc přál konečně dospět a brát tvá moudrá varování vážně.“
Vzhlédl, poťouchlé zelené jiskřičky. A rozesmál se. Severusova strohá tvář byla plná despektu.
„Natáhnu se, než dorazíš,“ vydal se Harry zvolna ke svému lůžku, „ale kdyby ses úplnou náhodou nepatrně zdržel, přísahám na zmijozelskou čest, že tentokrát nesním úplně všechno a něco ti nechám.“
Severus přimhouřil víčka, tak ubohý nebelvírský žert víc nezasloužil.
Naposledy zkontroloval, zda má hotovost, seznam ingrediencí k doplnění laboratorních zásob. Nekonečně dlouhý soupis od Lily ohledně životně nezbytných kuchyňských potřeb madam šéfkuchařky. A hůlku.
…Možná má Harry pravdu. Možná je čas přijmout, že válka skončila. A začít se tak chovat.
Jeho stínová magie byla dostatečně silná; hůlku vlastně nepotřeboval. Možná by ji měl nechat doma, jako trénink. Jako první krok k akceptování.
Převaloval rozhodnutí v mysli. Dlouho.
Hůlka zůstala ve svém úkrytu v rukávu.
Zkusím to příště.
Harry se svalil na lůžko, jeho hůl zmizela jako dým.
„Severusi? Brusinkový džus,“ brouknul, jednoduše se tomu potěšení nemohl ubránit. Spokojeně si vychutnal uhrančivě černý pohled.
A lásku. Nesmírnou, bezbřehou, neutuchající. Severusovu lásku.
Usměj se, dotíraly jemně do Severusova sálu vědomí Harryho myšlenky, zlehýnka jak muší nožky, usměj se, teď? Teď?
Teď?
Severus se natáhl po krabičce na římse, nabral Letax.
„Severusi, prosím,“ otočila se chvatně Lily od bublajících hrnců, „málem jsem zapomněla! Buď tak moc hodný a přines brusinkový džus.“
Smích. Stříbřitě zvonivý, Harryho příjemně hluboký.
„Definitivně ano,“ rozhodl se Severus, „toto je trest za mé hříchy.“
Smích se znásobil.
Teď? Zaprosil Harry.
Severus se odvrátil. Vhodil prášek do krbu. V duchu pronesl vroucí modlitbu; Merline, nedopusť, abych zapomněl na brusinkový džus.
„Příčná ulice.“
Bez ohlédnutí vstoupil do plamenů, se známým zahučením zmizel.
Zelená barva ohně se zvolna vytrácela do letmého nádechu zelenkavé, až i ten vymizel docela, ohnivé chvosty roztančené ve své kamenné sluji byly opět vroucí, chtivé a dravě rudozlaté.
Asi jako rozbřesk nad bitevním polem, znásilněný, krvácející, když mrazivými prstíky počítá padlé a s každým se loučí; víc už se neshledáme, příteli.
 
Lily svými kouzly vdechla do místnosti život; špinavé hrnce, pokličky, vařečky a naběračky, prkýnka, nože, vše ožilo, jedno po druhém létalo do dřezu s bublinkovou vodou, nechalo se kartáčem vydrbat, přesunulo k vzdušnému víru, a vysušené se poslušně vracelo na svá místa ve skříňkách a poličkách. Lily jako dirigent své soukromé symfonie čistoty na vše dohlížela, dvacetinohého mazlíčka na rameni.
Harry stále spal, trénink ho opravdu vyčerpal.
Anebo v tom hrála roli probdělá noc, pomyslela si Lily pobaveně. Nemusela tu být, stejně to vždy poznala. Jejich vzájemné pohledy byly hlubší, letmé doteky výmluvnější. A vzduch, vzduch víc voněl.
Bylo krásné být svědkem jejich mlčenlivého štěstí.
Magický tanec nádobí ustal, kuchyňka byla uklizená. Poslední dva kotlíky jemně bublaly na mírném ohni, aby pokrm byl teplý, až se Harry vzbudí. Nebo Severus vrátí.
Lily opatrně sejmula Obludníčka z ramene, položila ho na zem. Nožičky zakmitaly, rozběhl se k některé ze svých sítí. Nejspíš také dostal hlad.
Lily vykročila k váze, vyměnit zvadlé květiny, vykouzlit čerstvé. Už to nestihla.
Kolikrát jste slyšeli útěšná slova, že někdo zemřel dobrou smrtí; rychlou tak, že ji ani nepostřehl? Jako by to samo o sobě nebyl protimluv, dobrá smrt neexistuje. Vždy je tu ona poslední myšlenka.
Je lhostejné, jak rychle se to odehraje; víte to. Tisícinu vteřiny před tím. Víte. Zasekne se do vás háček, kosmickou rychlostí vás vyrve z kořenů, vytáhne vzhůru. Všechno náhle vidíte čistě a jasně, z naprosto jiné perspektivy. Tolik dříve důležitých věcí se v jediném oka mrknutí změní v bezvýznamné malichernosti. Zůstane jen opravdu podstatné.
Ne, nezachvátí vás strach. Je to spíš takový odosobněný šok; nehnutě sledujete řítící se vlak, slyšíte skřípění brzd. Perfektně rozeznáte každičký rys ve strojvůdcově tváři. Taky ví, že nedokáže zastavit.
Lilyin pohled sklouzl ke krbové římse, ke zdi nad ní. Tam, vedle Elysejského klíče, tam visel její esenciál. Mocná magie, neznámá, neprozkoumaná, zhutnělá a uzamčená v malém medailónku, jako miliardy slunečních soustav plných netušených divů.
Už jste někdy viděli zánik galaxie? Ten dechberoucí výbuch stamilionů barev, explozi oslepujících ohňostrojů?!
Přijde setina vteřiny zmražená v čase; a seismické vlny se rozstřelí do všech stran kolem dokola ve vířivých tónech brutálně vášnivého tanga, drtí a polykají, vroucně nezkrotné; než se znovu utiší, nasycené vrátí ke svému středu. A jako zlatý hřeb své derniéry se s lehkou úklonou obecenstvu pozřou navzájem.
I prázdnota má svou barvu, příchuť, své hranice. Ale po zaniklých galaxiích nezůstane nic. Liduprázdné. Bohapusté. Nic.
A paní Hrůza překročí práh, tvář ještě skrytou pod hluboce staženou kápí.
Kýval se.
Stříbrolesklý řetízek esenciálu se kýval, útlý a půvabný, listopadové slunce se do něj opíralo paprsky skrz okenní tabule a řetízek jejich zář odrážel, zrcadlil sluneční echo na protější pokojové stěně, třpytivý odlesk poskakoval po lakovaném dřevu, tam a sem, sem a tam. V dokonalých intervalech, s bezchybnou neměnnou pravidelností; světelný metronom.
Jako hrobník, když pečlivě zapíná na svém ceremoniálním kabátci knoflík za knoflíkem, beze spěchu. Staré zvrásněné prsty se pohybují s distingovanou důstojností, prostor těžký liliemi z pohřebních věnců, drobounká bílá rakev trpělivě čeká na své poslední pohoupání v kolébce z konopných lan.
Nespěchá, hrobník nikdy nespěchá, když obléká svůj kabátec, pomalu, pečlivě, z úcty ke svým tichým hostům.
Anebo proto, že se z toho chlastu stěží drží na nohou.
Lily stočila k Harrymu tvář, pozvolna, rozbitý kinematograf posouval děj, filmové okénko za okénkem.
Něžný obličej, věčně mladý. Hleděly z něj oči staré tisíc let; příliš křehká tvář na takové oči. A nebyly zelené, nebyly…
Bělostná nevinnost šatů i punčošek šedivěla, barva sytě rezavých copánků ztrácela dech. Jasně zřetelné dnes se měnilo do zažloutlého pradávného kdysi. A ten rozklad nekončil.
Přesto Lily nesledovala svůj esenciál. Dívala se na Elysejský klíč, Severusi…  Už běžím.
A znovu pohlédla na Harryho. Ještě stále pokojně spal.
Ani matka, ani syn, přesto v důmyslně spletitých cestičkách osudu dali život jeden druhému. A lásku, ach ano, samozřejmě… Lásku.
Tik tak, jak strávíš poslední vteřinu, nepřemýšlej dlouho, čas letí zběsile jako kůň z válečné vřavy, kde zešílel – tik, ručička na ciferníku poskočí; pozdě. Varovala jsem tě.
Posledním záchvěvem magie uchopí esenciál, vrhne se k Harrymu, Lily průsvitný chomáček zimního dechu. Skloní se k políbení.
A přichází ona poslední myšlenka, poslední přání. Každý, kdo miluje, odchází v trýzni. Protože si zoufale přeje, aby jeho milovaný netrpěl tou ztrátou.
A ví, že není v jeho moci ho před tím zachránit.
I centimetry se mohou stát nepřekonatelnou vzdáleností, Lilyin průsvitný obraz sklánějící se nad Harrym, tik. A už tu není.
Ticho klopýtne, vypadne z rytmu, světelný metronom se zastavil; na pokrývce zůstane ležet prázdný medailónek.
 
Je tolik druhů snů. Lepkavé, těžké bahnem, stahující ke dnu, dokud vás panika nevyrve svým elektrickým šokem; bizarně absurdní, jako rozstříhaný obraz slepený šílencem, kousky bez ladu a skladu. Jiné jsou zas lehké, smutné, veselé, jejich střípky se rozprchnou s prvním zachvěním víček.
Harry nevěděl, co se mu zdálo. Vlastně ani nevěděl, co ho vzbudilo. Domek ho jako vždy přivítal neutichajícím zpěvem důvěrně známých věcí, horkým dechem hořícího ohně, bubláním hrnců, stěží patrnou přítomností hořepníčku; jeho vůně byla jako drobný podpis malíře, těsně nad spodním rohem rámu. Punc jedinečnosti.
Jenže všechno nebylo v pořádku. Jako falešný tón tu bylo cosi, nepopsatelného, jiného, Harry se zmateně rozhlížel. Znáte ten vtíravě nepříjemný dojem, plíživý pohyb postřehnutý koutkem oka, ale kdykoliv se polekaně ohlédnete, místo je prázdné?
Přesně tohle cítil.
Posadil se. Zachmuřeně prohlížel místnost, detail po detailu, hádek svíravé nejistoty se zvolna plazil tělem.
Severus se ještě nevrátil. Lily zřejmě musela být venku…
A potom ho uviděl.
Paní Hrůza nechá svůj hábit sklouznout z ramen na zem, nezaměnitelnou esencí své přítomnosti zaplní prostor k zalknutí; ve fanatickém zanícení jedinečného mistra umělce s ostřím pitevních nástrojů vstoupí do Harryho těla. Tvořit.
Harry zíral na mrtvý esenciál.
Otupěle vztáhl ruku, přitáhl pokrývku, aby na něj dosáhl; ne, tohle není pravda…Nevěřím.
Medailónek se pohnul, převalil, sklouzl po hladké látce. S dutým zvukem dopadl na zem.
Ještě dlouho se kutálel, kutálel a rozverně nadskakoval, přes drobné vyvýšeniny dřevěné podlahy, přes nepatrné rozdíly sbitých prken, poskakoval; hopity hop.
 
Ministerský lékouzelník mávl hůlkou, vykouzlil Tempus, hlas nakřáplý jak rozbitý džbán.
„Šest minut po páté hodině odpolední,“ oznámil oficiální čas úmrtí.
Kamenné zdi Věže nářků ve svitu zapálených loučí mrazivě jiskřily ledovou krásou.
Věž nářků… Ale ne, kdepak; nikdo z těch, které sem přiváděli, nenaříkal. Byli vzpurní, němí, lhostejní či arogantní, plní vzteku a nenávisti. Aspoň se o to zdání snažili. Protože každičký z nich byl ochrnutý děsem z toho, co přijde.
Byl to vítr. Ano, vítr; to kvůli němu získalo místo své jméno. Ve vysoké věži s neprosklenými okny, proháněl se jí skrz, točil v kulatém prostoru, procházel skulinami mezi kameny, a jeho kvílení připomínalo nekonečný nářek ztracených duší z druhého břehu.
Lékouzelník se bezděčně zachvěl, kyslík vnikal do plic štiplavě ostrý. Přitáhl hábit blíž k tělu.
Prsty zkřehlé, přenechal zápis svému Bleskobrku. Chráněný nejsilnějšími kouzly paranoiků proti kopírování se škrábavě rozběhl po pergamenu.
Šumění hábitů, přešlapování mnoha nohou. Pohledy se křečovitě vyhýbaly jeden druhému.
Dívali se na něj.
Tam, kam světlo loučí jen tu a tam vhodilo pár bojácných jiskřiček, tam, v pokojné nehybnosti. Tichý.
Sledovaný křečovitě ostražitým zrakem kouzelníků. Lhostejně mozkomorským Mistrem popravčím. Tichý z nejtišších.
Hrot Bleskobrku bezcitně drásal jemný povrch pergamenu, postavy přešlapovaly, urovnávaly záhyby plášťů, bezděčně projížděly prsty prameny vlasů, dotýkaly se tváře či křečovitě stály bez hnutí; tím vším z nich křičela touha odejít, opustit tohle prokleté místo – uniknout myšlenkám!
Jako by taková možnost existovala.
Kolik let temnoty přinese jejich těžké rozhodnutí, kolik čerstvých náhrobků? …Bude válka? Další válka? Bratr proti bratru, syn proti otci, černé vdovy a nářek matek; znovu?!
Přesto tu byli. Přesto věřili. Proces byl dokončen, jak zákon žádal.
Mudlové dávno vědecky prokázali, že největším predátorem je žralok, už v počátku stvořený tak dokonale, že se ho tisíciletí evoluce nedotklo. Mýlili se. Pochopitelně.
Ten nejdokonalejší predátor přeci musí zůstat lidskému zraku skrytý. I kouzlům, ach ano…
Má nespočet tváří a jedno jediné jméno; jeho obětí by ses nedopočítal. S prvním člověkem přišel, odejde s posledním.
Voldemort zemřel. Pán predátorů ho měl rád, Voldemort byl výtečný spojenec. Víc než jen to. Vychoval a důkladně připravil svého nástupce.
Právě nyní, právě zde, ho sedmero kouzelníků s ministerskými insigniemi korunovala.
Král zemřel, ať žije král!
A Strach, predátor predátorů, už zítra láskyplně obejme Anglii, rozdrtí kosti svou hnilobnou náručí; má Anglie…
Brk dopsal, škrábavý zvuk ustal nečekaně, až to s nimi trhlo. Následné ticho vyvolalo úlevu; tak předvídatelnou, tak pošetilou, Strach se pousmál.
Nastal chvat, do truhly zabezpečené tolika velkými kouzly, že se vzduch kolem ní tetelil, uložili teninký svitek s ještě zasychajícím inkoustem k mnoha dalším, mnoha objemnějším, poslední svitek. Sedm malých lahviček, všichni z přítomných do té své z konce hůlky vložili stříbřitý pramínek vzpomínky, přidali ke svitkům. Víko zaklaplo, kouzelníci ho opatřili každý vlastním pečetícím kouzlem.
Zpoza jejich zad se vynořil osmý přihlížející. Šedou masku na tváři, šedý plášť až k zemi, kápě stažená, aby stínila oči, kolem něj kouzlo zabraňující identifikaci mimovolně vyzařované magie. V dlaních s šedými rukavicemi truhlu mlčky převzal.
Otočil se, odcházel, uložit ji na místo, kde ji nikdo nikdy nenajde. Chvatné kroky neměly daleko k útěku; nejnovější nositel tajemství se v truhle kutálel, uzounká rulička pergamenu.
Vlastně tak obyčejná. S tak prostými slovy.
24. listopad 1997
Čas 17:06
Snape, Severus.

ab-igne-pulvis-et-umbra.jpg

Ioanna Gika - Gone
 
Šedá a strmá, neúrodná skaliska uprostřed nekonečných vod. Kdysi se staly útočištěm. Potom domovem. Také je chránilo Fideliovo zaklínadlo.
Nic z toho už neplatilo.
Čím byly dnes? Arthur přelétl pohledem temný monolit, jeho okolí. Ne, žádný dostatečně výstižný název ho nenapadal. Potřásl hlavou a nechal to být. Co záleží na jméně…
Znavenou, žalem obtěžkanou myslí prošla myšlenka s prchavou ozvěnou žalozpěvů. A záleží vůbec ještě na něčem? Arthur se zarazil. Znovu potřásl hlavou, rázně. Jistěže záleží, pochopitelně, že ano! Musí.
Prostranstvím se rozezněl zvonek.
Nervózní očekávání i nejistá naděje okamžitě zanikla v systematickém chvatu, ke čtyřem kouzelníkům u monolitu, střežícím nazlátlou magií prosáklé lano poskytnuté ministerstvem – jeden z mnoha tajných, hodnotou nevyčíslitelných pokladů, přibíhali nejbližší dobrovolníci, přidali sílu svých paží i kouzel k těm ve službě. Využitím všeho tahali lano z monolitu; to už se poblíž shromáždila skupina lékouzelníků, připravovali nosítka, vyndávali lektvary, polohlasně domlouvali detaily postupu.
Vzduch se tetelil nabitý inkantacemi, skála pod podrážkami prokluzovala. Provaz se zařezával do dlaní. A konečně monolit propustil ze svého ponurého vězení bezvládné tělo, lano ho ze setrvačnosti vleklo ještě několik stop, než nehybného záchranáře obklopili lékouzelníci.
Zvonek s doznívajícím echem zmlknul. Strážci lana, pomocníci, vyčerpaně dosedali na zem; s takovou důstojností, jakou jim zbylé síly ještě dovolovaly. Nastalo ticho, rušené mumláním lékouzelníků, a v kruhu kolem nosítek odspěchali do rozložitého stanu, honosně zvaného nemocnicí.
Plachtovina vchodu se zavlnila, nejmladší z nich, lékouzelnický novic, vyšel ven. Skoro ještě kluk. Zůstal stát u vysokého stožáru, na jeho vrchu schlíple v bezvětří visel jediný čistoskvoucí prapor se znakem Hippokratovy hůlky. Mladík zvedl ruku, položil ji na nosné lanko. A nechal tak. Jen na okamžik. Němé díkůvzdání.
Odvrátil se, vyrazil ošetřit drobné ranky a rozdělit lahvičky lektvarů mezi vysílené muže, prapor zůstal na špici, vysoko, vysoko. Jásavě oznamoval, že záchranář přežije.
Nevyslovená úleva se hojivě rozprostřela po celém území, magicky rozšířeném kolem skaliska; Arthur se odvrátil, vstoupil do svého stanu.
Další marný pokus.
Jak rychle člověk pod tlakem okolností změní priority? Kdy přesně začali slavit neúspěch?!
Ale ne, Arthur Weasley se na ně nezlobil. Chápal je; mnohem víc, než byl schopný dát najevo. A obdivoval je, upřímně obdivoval jejich odvahu bez ohledu na výsledek. Vstupovali do monolitu, do té černočerné neprodyšné hmoty požírající jakákoliv kouzla, světlo i zvuk, čněl se vprostřed všeho tak mohutný, tak rozložitý, tak… všudypřítomný. Obklopen ostrovními skalisky i špicemi stanů byl přesto solitérem. Záchranáři se jím prodírali milimetr za milimetrem, omotaní nazlátlým lanem, které jediné odolávalo a zůstávalo neporušené – a s prvním krokem do černoty vnikal monolit do nich.
Ochromoval. Mrazivě nelítostný prostoupil do konečků prstů, k zalknutí naplnil vyhladovělým prázdnem. Zoufalstvím tak neúnosným, že každý další sebemenší krůček byl jednoznačným hrdinstvím; bolestí tak omračující, tak vražednou… Jak snadné by asi muselo být to tam uvnitř vzdát?
Přesto to zkoušeli. Ještě krok. Jeden krůček. Než i je monolit zlomil a s posledním záchvěvem rozumu vyslali lanem signál, který rozezněl zvonek voláním o pomoc.
Po vyproštění prospali dny. Občas se našel nějaký nováček, který je chtěl přivítat k vědomí, poplácat po rameni, s nadšením a pýchou jim sdělit, kolik dělících uzlů na lanu došli; udělal to jen jednou. Protože vidět hrdinu, jak se s prvními střípky obnovujících vzpomínek přetočí na bok, schoulí a pláče, hlasitě a vzlykavě jako dítě; ne, takový pohled nikdo neunese dvakrát.
Arthur byl u monolitu jedinkrát.
Se zvláštním úžasem až tehdy postřehl, že magický útvar, zvolna rostoucí každým dnem do všech stran, prorůstající zemí, skálou a snad i mořskou vodou pod nimi, nebyl zrcadlově hladkou deskou, jakou se jevil zpovzdálí. Tvořily ho hadovité šlahouny, propletené, srostlé jeden s druhým, podivně hmotné i nehmotné zároveň; jako ta nejčernější hutná mlha.
Jejich barva byla také matoucí; lesklá čerň neodrážela světlo. Pohlcovala ho. Promísené úponky vytvářely jednolitou plochu, stáli jste před ní, slunce nad hlavou – a neviděli ani sebemenší náznak svého odrazu, světel za sebou…
Slepé zrcadlo.
Toho dne se ho Arthur dotkl. Nikdy víc to nezopakoval. Molly i dětem striktně zakázal se k monolitu přiblížit. Ron byl pochopitelně první, kdo neposlechl; první a poslední. Arthur ho zachytil v posledním momentu, roztřesené prsty vzdálené od černoty na jeden pouhý výdech. V ten samý okamžik syna přenesl do Bradavic a beze slova ho tam nechal. Nikdo další se už neodvážil.
Ano, Arthur Weasley cítil nesmírnou úctu k záchranářům, ať už přicházeli z jakéhokoliv důvodu.
Protože tam, uprostřed popínavé zahrady tekutého jedu na černém trůnu seděla smrt ve svém nejděsivějším hávu a s ní…
S ní tam byl Harry.
Sám.
Většina záchranářů vstoupila dovnitř jednou. Několik málo dvakrát. Sedm mužů to dokázalo třikrát.
Sirius Archer vešel patnáctkrát. Remus Lupin třiadvacetkrát. Oba už leželi u sv. Munga v kómatu.
Albus… Nikdo netušil, kolikrát byl uvnitř on.
Arthur přišel s prvními, to tu již Albus trávil nepřetržitě třetí den. Pátého dne z monolitu nevyšel. Následná zběsilá záchranná akce ho vynesla napůl mrtvého. U sv. Munga ho udrželi stěží dvacet čtyři hodin. A byl zpět.
Jsou okamžiky, zdánlivě bezvýznamné momentky, které jako žhavý šrapnel navěky uvíznou v paměti.
Albus Brumbál vystupující z meziprostoru, rozevláté šedobílé vlasy, vous bez vpletených korálků.
Černý hábit.
Nepromluvil. Arthur si vlastně nevzpomínal, kdy naposledy slyšel Albusův hlas.
Starý muž prošel znehybnělým táborem, tehdy poprvé se ovázal magickým lanem a za hrobového ticha vstoupil do monolitu.
Možná byste si mohli myslet, že to udělal proto, aby neviděl, do kolika tváří svým vzhledem vehnal slzy. Mýlili byste se. Albus je opravdu neviděl.
Měl oči jen pro monolit.
 

monolit.jpg

„Arthure Weasley, neodvažuj se ani pomyslet, že bys kdy do té Merlinem prokleté věci vkročil,“ oznámila výhružně Molly někdy v samotných počátcích.
Arthur zavrtěl hlavou. „Nevstoupím, Molly,“ řekl tiše. „Já nejsem hrdina.“
„Ale jistěže jsi,“ sykla Molly rozhořčeně, jako už mnohokrát za jejich manželství, „každý jiný by před našimi dětmi dávno utekl!“
Jen v tom tentokrát chyběl ten hravý tón.
Nyní se Arthur posadil k ostatním, s jeho dětmi tu byla i Hermiona, Molly nosila oběd na stůl. Rozhrnutým plátnem vchodu bezcílně vyhlížel ven. První dny se na ostrově rudý hábit bystrozorů mihl jen tu a tam. Postupem času přibývaly.
Magický prostor se rozšiřoval, rostly nové stany, až obklopily kolem dokola celé území. Když se zvedl vítr, krvavě rudé praporce se znakem ministerstva vydávaly pleskavý zvuk. Jako mávání havraních křídel.
Bez nejmenší snahy o utajení vykouzlili bystrozoři silné magické pole, zapečetili ostrov v nepropustné bublině; nyní bez jejich souhlasu nesměl nikdo dovnitř ani ven.
Stejně tak Arthurovi neunikly ony čtyři skupiny likvidátorů. Držely se opodál. Vyčkávaly. Na co?
Přišel už čas vzdát se naděje?
Arthur zvedl vidličku se soustem. Zůstal tak. Zadrnčení; jako by jakási pružina v něm napnutá na maximum praskla, rozervané části se s vibrováním smrštily a ten zvuk ještě dlouho s brněním v konečcích prstů rezonoval.
Je čas.
Arthur donesl jídlo k ústům, rozžvýkal, polkl.
Zítra svou rodinu odvedu. …Ne.
Udělám to dnes večer.
 
Čas plynul, Země se točila, hrdinové střídali.
Monolit rostl.
 

ab-igne-pulvis-et-umbra.jpg

 
Shromáždění rudých hábitů, neklamný znak nově příchozích. Bystrozoři obstoupili ocelově neprůhlednou krychli, obehnanou samostatnou bariérou. Vstupní místnost; jediné místo, odkud a kam se dalo na ostrov přemístit. Pokud jste ovšem měli ten správný glejt.
Zůstali stát, čekali. Dokud mezi nimi jako čestnou uličkou neprošel rázným krokem vysoký štíhlý muž s nepřístupným výrazem, hábit měňavé barvy, automaticky splývající s okolím. Ianto Jones, vrchní palatin, nejvyšší a nejčestnější hodnost, velitel osobní ministerské gardy.
I ti už zde byli.
On jediný směl do krychle vstoupit, zkontrolovat oprávnění. S pravomocí bez udání důvodu kohokoliv vykázat.
Vešel, rozhlédl se. Tři statní muži v nejlepší kondici, prověření bystrozorským úřadem, noví záchranáři; vstup povolen.
Drobný mužíček, lékouzelnický specialista na mimořádně závažné magické nehody od sv. Carniely. Vstup povolen.
Té dvojici věnoval palatin pozornost až nakonec.
Mladík v rudém hávu s bílým lemováním, bystrozor v zácviku. A mladinká žena, spíš ještě děvče, v oslnivě žlutých šatech se zelenkavými okraji a zářivým úsměvem.
Po dnech strávených v mužské společnosti, v tábořišti bez společenských ohňů, zpěvu, vlastně bez jakéhokoliv jiného zvuku než vyčerpaně otupělého hlášení a ostrých příkazů; jako by stín monolitu svou neznámou magií pohlcoval všechno veselé, barevné, hezké… Ano, pohledné usměvavé děvče v rozverných šatech by palatinovi připadalo jako závan čerstvého vzduchu.
Pokud by ovšem nebylo snoubenkou Draca Malfoye.
Palatin od ní odvrátil zrak, do strohého výrazu nechal proniknout pohrdavé nepřátelství. Němě natáhl dlaň. Draco do ní vložil svitek s ministerskou pečetí.
Jones vždy kouzlem ověřoval platnost. Tentokrát to udělal obzvlášť pečlivě. Draco nehnul brvou. Lenka se dál neochvějně usmívala.
Muž konečně rozlomil pečeť, přelétl pohledem text, oba opravňoval ke vstupu.
S šustivým lupnutím nechal pergamen samovolně svinout.
„Nedomnívám se, že vám pobyt na tomto místě jakkoliv poslouží ve vaší kariéře,“ pronesl, „diakone Malfoyi.“ Dokázal vyjádřit úřední název pro bystrozorské učně jako hrubou urážku až s grandiózní elegancí.
„Zamítá se. Šťastnou cestu,“ odvrátil se, vykročil ke dveřím.
„Možná jste nedopatřením přehlédl, že tu nejsem jako bystrozor. Požádal jsem o možnost stát se dobrovolným záchranářem.“
Palatin se otočil. Na tváři nefalšovaný poloúsměv. Jaksi jedovatý.
„Nepřehlédl.
Draco podal muži druhý svitek. „Konzultoval jsem to se samotným ministrem.“
Získat Brouskův podpis ho stálo jedinou věc. Pár slov. Kratičký rozhovor.
Veritasérem stvrzené svědectví proti Narcisse Malfoyové.
 
„Účastnila se vaše matka aktivně plánů či akcí Temného pána?“
„Ano.“
„Útok na bradavické nádraží – věděla o něm?“
„Ano.“
„Byla přítomna?“
„Neviděl jsem ji.“
„Byla. Přítomna?!“
„…Ano.“
„Varovala vás?“
„Ne.“
„Nevěděl jste tedy, zda či kdy k útoku na Bradavice dojde?“
„Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy k něčemu dojde.“
„Sdělil jste své tušení někomu?“
„Ne.“
„…Ne? Pročpak, pane Malfoyi?“
„Protože to věděli všichni.“
„Dobrá, to teď nechme být. Vaše matka. Kdy jste ji viděl naposled?“
„V den, kdy Starostolec vyhlásil verdikt druhého stupně pro všechny rodinné příslušníky usvědčených Smrtijedů.“
„Kde?“
„Na Malfoy Manor. Objevila se, vzala cennosti z úkrytu, řekla, že odchází do exilu. A odešla.“
„Zvláštní. Nemohu se dopátrat jediné zmínky, že byste to nahlásil.“
„Nehlásil jsem to.“
„Uvědomujete si, že tím došlo k porušení zákona?“
„V té chvíli jsem o verdiktu ještě nevěděl.“
„Ovšem později již ano, není-liž pravda? Nacházíte se na velmi tenkém ledu. Pane ministře? …Rozumím. Pokračujme, pane Malfoyi. Víte, kde se vaše matka nacházela, nachází či nacházet bude?“
„Ne.“
„Máte nějakou možnost ji jakkoliv kontaktovat?“
„Ne.“
„Domluvené setkání?“
„Ne.“
„Předpokládáte, že se s vámi někdy spojí?“
Sucho v hrdle.
„Ne,“ řekl Draco.
„Nuže, pokud by k tomu přeci jen snad někdy došlo – jste si vědom, že o její přítomnosti musíte neprodleně informovat příslušné orgány?“
„Ano,“ kývl Draco chladně, „té povinnosti jsem si vědom.“
„Výtečně. Ještě něco, co byste chtěl k výpovědi dodat?“
„Že se modlím k Merlinovi, aby se o tomhle nikdy nedozvěděla,“ vyklouzlo z Draca bezprostředně.
A přihlížejícímu ministrovi proběhl tělem záchvěv spokojenosti.
„V tom případě to je vše. Zde váš podpis a můžete jít, Veritasérum by mělo začít zvolna vyprchávat. Doporučoval bych se ještě okamžik držet mimo společnost, ale to rozhodnutí je pochopitelně pouze na vás,“ neodpustil si bystrozor jízlivý úsměv na závěr. Ne že by to stálo Dracovi za pozornost.
Když opouštěl místnost s draze vykoupeným Brouskovým podpisem, prohodil ministr jen tak mimochodem: „Postřehl jste doufám v úvodu, že vaše vědomosti ohledně matčina pobytu budeme nadále Veritasérem opakovaně kontrolovat v nepravidelných intervalech? Žel Merlinovi nemohu zaručit, aby nedošlo i na jiné otázky…“
Ano. Tohle Draco skutečně postřehl.
 
Palatin Jones prověřil pečeť, zlomil, rozvinul svitek. Četl. Dlouho, jako by se to učil nazpaměť. Příliš dlouho na to, že tam stála jediná věta.
„Diakon bystrozor Draco Malfoy je prověřeným a doporučeným záchranářem, ministr kouzel Rufus Brousek.“
Doporučeným. To bylo to slovo.
Svinul pergamen. Okamžik ho podržel v ruce. A zasunul do bezedné kapsy svého měňavého hábitu.
Pohlédl na Draca, tvář chladně bezvýraznou, vážnou, čišela z ní přímost s ostřím skleněných střepů. Konec hry.
„Čeho přesně tím chcete dosáhnout?“
„Toho, čeho kterýkoliv z ostatních záchranářů,“ odvětil Draco se stejně vážnou upřímností. Přestože lhal. Severusova tvrdá škola ho na to připravila bezchybně, nepostřehl z druhé strany ani chabý, bezděčný závan nedůvěry.
„Skutečně?“ prohodil palatin. Předchozí pohrdání bylo pryč, vystřídala ho ostříží obezřetnost. „A jaké je poslání záchranářů?“
Pojem „záchranář“ je poměrně snadno srozumitelný, včetně jeho poslání. …Pokud to ovšem není jen další divadelní představení ministerstva pro klid magické veřejnosti, s mnoha a mnoha skrytými důvody; těmi skutečně důležitými.
Základní smysl byl Dracovi jasný. Ostatní ne.
Prozatím.
„Zjistit, zda monolit představuje hrozbu. Zjistit, zda je stvořený Harrym Jamesem Potterem a za jakým účelem. Zjistit, zda je sám Harry James Potter hrozbou a pokud ano, posoudit, jak velkou,“ pronesl Draco bezemočním hlasem; jako by bez chuti diktoval číšníkovi obědové menu.
Palatin ho soustředěně sledoval. Pátral po jakkoliv drobných projevech lži.
„Bystrý úsudek na diakona,“ oznámil pak. „Pobyt mezi Smrtijedy vás evidentně naučil mnohé.“
Na to Draco nereagoval; za prvé to nebyla urážka, za druhé – měl pravdu.
„Poslední dvě otázky, diakone bystrozore. Co učiníte, pokud hrozba bude reálná?“
„Budu čelit nejtěžšímu rozhodnutí svého života,“ odvětil Draco. „Ale zvolil jsem si stranu světla. Jen a pouze kvůli Harrymu. Pokud tam uvnitř žádné světlo nenajdu, vyšlu magickým lanem signál likvidátorům. Ne kvůli kariéře,“ zdůraznil. „Ani kvůli ministerstvu. Ale protože přesně tohle by ode mne Harry chtěl.“
Pichlavě pronikavý pohled palatina, nespustil z Draca oči na setinu vteřiny.
„Věřím vám,“ kývl. „Stejně jako mi je jasné, že jste ani zdaleka neřekl vše. Nuže, poslední otázka. Jaká bláhovost vás vede k přesvědčení, že právě vy obstojíte v tom, v čem selhali mnohem zkušenější a vhodnější kandidáti?“
Draco nehnul brvou. Je možné, že by mu Severus posmrtně odkázal svou nejoblíbenější masku?
„Protože jsem objevil někoho, kdo ví naprosto přesně, co monolit tvoří. A kdo mne jím bezpečně provede.“
Lenka v slunečnicových šatech přistoupila k nim, úsměv bezelstně čistý, v náručí Ašéřinu magickou truhlu. Zdobenou po stranách připevněným úlomkem kamene bradavického hradu a částí zrezivělého potrubí.
Odklopila víko. Uršula z ní vylétla jako džin z láhve, zatočila se ve víru, jako by své mrtvé průsvitné tělo protahovala po úmorné cestě, a s elegancí distingované dámy usedla do neviditelného křesla, přehodila nohu přes nohu. Dlaní smetla neexistující snítko z látky sukně.
„Jméno mé jest Uršula, pokud by to snad nějakým omylem za padesát šest let mé existence ministerstvu uniklo,“ se zvednutým malíčkem uchopila do dvou prstů obroučky brýlí, nepatrně je stáhla, upřela na palatina své smrtí zmatnělé panenky. A opět posunula brýle na jejich místo na nose. „Já vím, co tam venku je. To já to Harryho naučila.“ Drobná úklona, děkuji, potlesk netřeba.
„Dovnitř půjdu s panem Malfoyem. Jedině a pouze s ním. Rozhodně,“ mírně se předklonila k palatinovi, „se mne nepokoušejte přesvědčovat, uplácet či vyhrožovat,“ přiblížila se k němu o další píď, „jelikož je nesmírně iritující neustále lidem opakovat, že já už mrtvá jsem.“ Další píď ke strážci ministerské gardy. „Nehledě na to, jak k uzoufání směšné jsou ty vaše dětinské finty,“ další píď, „s měňavými hábity,“ další píď, „protože,“ průsvitný nos a mrtvé oči za skly brýlí propalovaly poslední palec vzduchu mezi nimi, „já vás stejně vidím.“
A s nepostřehnutelnou rychlostí vlastní pouze duchům opět seděla ve svém křesle, půl metru nad zemí, ladně odhodila jeden přepadlý cop.
„Kapišto?“ mrkla.
Ianto Jones chvíli vypadal, že zkameněl.
Pak se otočil na podpatku, otevřel dveře vstupní komory, aniž by se ještě na kohokoliv z nich podíval.
„Vítejte na ostrově,“ vyšel ven.
 
„Je tam zatracená zima, měl byste si ho nechat,“ zamumlal vousáč, dnešní strážce lana.
„Rozumím,“ kývl Draco. Rozepnul poslední knoflík bystrozorského hávu a odložil ho.
Muž si povzdechl. Dál pracoval mlčky, s ostatními na Draca vkládal ochranné inkantace.
Z davu přihlížejících se odpojil zhruba čtyřicátník, statné tělo, kůže ošlehaná větrem. Hluboké černé kruhy pod očima.
„Tohle je sebevražda,“ oznámil suše. A jako by tím bylo pro něj téma vyčerpáno, výraz tváře se změnil na zamyšlenou soustředěnost, další slova namířil přímo k Dracovi. „Za žádnou cenu nesmíš ztratit lano. Čím hlouběji jsi, tím víc na něj působí nějaká síla, která ho od tebe bude chtít oddělit. A jestli si myslíš, že se stačí prodrat dovnitř a máš vyhráno, je to osudný omyl. Houstne to. Ta hmota je s každým krokem tvrdší. Jediné, co proti ní nepatrně funguje, je Patron. Ale zkus vydržet co nejdéle než ho použiješ, získá ti jen nepatrný prostor a na jeho vyvolání tam uvnitř spotřebuješ enormní dávku magie. Hlavně nezapomeň uchovat si dostatek magie na posledního Patrona; až ti dojdou síly, nech ho obíhat kolem sebe, jinak tě to tam pohltí a zešílíš. Myslím to vážně,“ zamračil se, „byl jsem tam třikrát. Tady na lanu jsou uzly, pravidelně po pěti stopách. Nejdál došel Albus Brumbál, osmnáct uzlů, a Remus Lupin, dvanáct. Kde oba jsou teď, jistě víš sám… A uvědom si, že k tomu došlo víc jak před týdnem. Dnes je monolit větší.“
Draco přikývl. „Rozumím.“
Ovíjela ho nová a nová obranná kouzla, od bystrozorů, lékouzelníků; dokonce i Jones se připojil.
„Ať dojdeš uzlů, kolik chceš, nic není hanba,“ oznámil trojnásobný záchranář. „Jakmile ucítíš, že dál nemáš sílu, vyšleš lanem signál a my tě vytáhneme.“ Mozolnatá dlaň ztěžka dopadla na Dracovo rameno. „Už tak je to tady těžký. Nestojíme o mrtvé hrdiny.“
Draco pohlédl zpříma do jeho tvrdé, strhané tváře. „Rozumím.“
Záchranář krátce, stroze kývl. Nechal ruku klesnout k pasu, odvrátil se. Dav ho pohltil.
„Jsme hotovi. Diakone bystrozore, jste připraven.“
„Děkuji vám všem,“ pokynul jim Draco vážně, kouzelníci se rozestoupili, Draco vykročil ke vzdálenému monolitu.
Spěšné drobné krůčky, Draco se zastavil, ohlédl. Lenka ve slunečnicových šatech.
Doběhla k němu, poklekla, za lem Dracových vysokých bot zasunula stonek neznámé rostliny, úzké kudrlinkové listy zůstaly viset až téměř ke kotníku.
„Na takových místech občas bývají škrabonožky,“ zvedla se, oprášila sukni, „tohle by tě mělo ochránit.“ Vytáhla se na špičky. Darovala Dracovi jeden ze svých výjimečných úsměvů, sytých sluncem. A otočila se, svou zvláštní taneční chůzí vracela k ostatním.
Chtěl se za ní dívat. Tak moc. Ale měl strach, že by pak už nedokázal jít dál.
A odsoudil ji tak k životu s někým, kdo s ní ani při milování není.
Zasloužila si víc.
Draco se odvrátil.
Pokračoval v cestě, zlatavé lano se vlnilo za ním. Došel k monolitu. Uršula tam už byla. Klečela před ním, omámená, fascinovaná, průhledné tělo se chvělo zbožnou úctou. A nedočkavou vášní.
Stočila k Dracovi zrak, obvykle mlhavé zorničky jiskřily vzrušením.
„Ukázala jsem mu to jen jedinkrát,“ špitla, hrdlo přiškrcené nejistou pýchou. Vrátila se pohledem k monolitu. „Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak dokonalé,“ vydechla.
„Možná jsi ho to vážně naučila.“
„Myslíš?“ Úžas se z ní vytratil, monolit ji k sobě volal, mámil. „Zahrála jsem to dobře, Draco?“ zamumlala roztržitě, vábená…
„Výtečně,“ pronesl s hlubokým důrazem.
„Takže… takže to už bych mohla…?!“ zaškemrala, hlas prosebně dychtivý jak děcko u narozeninového dortu.
Až to u Draca vyvolalo samovolný drobný pohyb koutku rtů. Skoro něco jako úsměv.
Kývl. „Můžeš.“
Dlaně zvedli současně, přitiskli k monolitu.
 
Uršula bezmocně zvrátila hlavu, pohlcená duševní nirvánou.
Draco…
Povrch byl celistvý bez jediné skulinky, přesto neměl onu neprostupnou tvrdost kamene, byl spíš jako temná pryskyřice v předposlední fázi tuhnutí, na dotek překvapivě teplá a hladká; černý jantar.
V mžiku se prodral všemi ochrannými kouzly, burácivě rozezněl dunivé zvony bolesti. Jejich kovově dutá srdce rozvibrovala Dracovo bytí, mučivě rezonovala trýznivým hořem každičké kapky jeho krve; jen zmijozelská pýcha ho udržela vestoje.
A pak se ten dravě pulsující tep ustálil.
V uhrančivé synchronizaci zvolna došel k souznění, sladil se s rytmem Dracova žalu. Bylo v tom cosi prchavě známého. Důvěrného. V Dracovi se vzedmula touha být blíž; strhující. Zběsilá. K neodolání!
Odolat ale v plánu stejně neměl.
Ohlédl se, maně zaznamenal, že Uršula je už uvnitř svého soukromého ráje, Draco přelétl pohledem vzdálenou řadu vážných tváří, lékouzelníci a vojáci, dávno tu nebyl žádný civilista. Kromě… vyhledal úsměv. Lenčin úsměv.
Nežádám odpuštění. Ale kéž jednou pochopíš.
Jedinou mocnou inkantací roztříštil všechny své štíty, zlatavé lano sklouzlo k zemi. Černá stěna před ním se okouzleně zachvěla.
A vytryskly z ní úponky, vzrušeně blažené, vpletly se s ním v objetí; Draco zmizel v monolitu.
 
Matově černé šlahouny se vpíjely do těla, muška lapená v síti.
Hladový mráz s lačnou nedočkavostí sápavě nadzvedl stavidla a přehrada, roky střežená, v jediném okamžiku vyvrhla nekonečné proudy žalu. Valily se nezastavitelné, prudké, a trhaly, na kusy rvaly hráz, Dracovu mysl i duši, špinavě kalná voda zvířených mnohaletých naplavenin si razila průchod surově bezohledná; nedalo se ustát.
Jako nikdy v životě – Draco plakal.
Popínavá čerň to všechno polykala, přijímala beze zbytku, laskala ho ve svém ovíjivém náručí. Dokud z něj nepřijala i poslední kapku.
Draco vyčerpaně spočíval v jejích temných pažích. Čistý. Otupěle prázdný.
A dřív, o tisícinu vteřiny dřív, než racionální vědomí zpracovalo všechny informace, Dracovi došlo, že vlastně chápal podstatu monolitu dávno.
Když ztratíte nenahraditelné, žádná slova útěchy k vám neproniknou. Žádná vaše slova nedokážou obsáhnout hryzavý bol uvnitř vás. Zvuk tedy ztratí smysl. A barvy? Zešednou, vyblednou, až vymizí k zapomnění. Ano. Monolit byl přesně tím, čím být měl.
Draco se schoulil, vyschlé nitro vzdáleně provoněné fatálním smířením. Už žádné předstírání; když poslední opora a víra stejně před pár dny odešla, dnes snad již v míru spící, nad sebou náhrobní desku z bílého mramoru zakrytou květy.
Draco zahodil falešnou masku ještě falešnější síly, otevřel se dokořán; pozři mě.
Oba víme, že pro tohle jsem přišel.
Bezezvučné ticho spolykalo každý sten, i klouzavé ševelení slz. Přesto právě nyní to Draco uslyšel – monolit zpíval. Bezeslovné rekviem, snad sám pláč královny Mab. Draco ten zpěv cítil.
Zároveň náhle vnímal ještě něco dalšího. Někde tady, v té bezpečné mrazivé nicotě, v konejšivě bezedné temnotě, prchavé střípky; Severus, Harry. Albus.
Byli tu, byli, tušil to; konečně je našel!
Ale především – byli tu spolu. A tady… tady to nebylo tak zlé, že ne?
Draco se bezděčně, nevědomky pousmál, pohyb mimických svalů vyhnal z oka poslední slzu a pláč utichl, jemně ho pohladil po tváři, ohleduplně nenápadný se vytratil. V Dracovi se rozlévaly tiché vlny přijetí; Uršula byla kdoví kde, ale to bylo v pořádku, byla jen klíčem ke vstupu na ostrov.
Draco ležel, nehybný.
Jaká slast nemuset dál bojovat, s pokorou akceptovat co se stát mělo a má, černé šlahouny už nebyly mrazivé. Blahodárně chladivé hýčkaly, jejich temné objetí bylo sametově něžné.
Draco se skrání opřel o tuhové hebké rameno monolitu. Už vím, co jsem vědět potřeboval. Našel jsem, co jsem hledal. Není nic, co bych ještě mohl udělat. Tak už mě pozři.
Prosím.
Pustopustou prázdnotou se cosi mihlo.
Jiskřička. Daleko, daleko. Zhasla. Objevila se blíž, mihotavě blýskla a opět zmizela.
Draco se nadzvedl, zahleděl do nicoty. Neviděl nic. Jistěže ne.
Kolikrát každý z nás slyšel, že naděje umírá poslední? Jsou i tací, co tvrdí, že naděje je vždycky.
Byl jsem si jistý, že není možné naději ztratit, opravdu, skutečně ztratit. Definitivně.
A vida.
Stalo se to.
Život bez naděje je vydrancovaný uhelný důl, propast marnosti plná duchů minulosti, mimodimenziálních zvuků, skřípění koleček vozíků, hlasů, horečnatého života prosyceného smyslem i blahodárností jejich práce – tisíckrát násobící bolest pustě prázdné reality.
Draco se zvolna uložil zpět do měkkého hrobu, nechal víčka klesnout; byl tak unavený.
Toužil po spánku bez tíživé hrozby probuzení.
Světlo se zjevilo přímo nad ním.
Dechberoucí, že snad ani nemohl pocházet z tohoto světa, stříbřitý motýl velký jako dlaň, jiskřil, nádherný, ojíněný hvězdným prachem, lehoučkým nádechem barev. Zatřepotal křídly a usedl na Dracovu hruď; zatímco třpytivý pyl se ještě stále zvolna snášel za ním, andělský sníh.
 
 
_____________________________________________________________________
pozn. autora
verše v úvodu - Alice OReally, variace na báseň Mršina, sbírka Květy zla, Charles Baudelaire
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Co mi to děláš?

(Kačka , 28. 10. 2016 13:24)

Alice, co mi to děláš? Sice jsem z tvých úryvků na fb věděla, že Severus zemře, ale že hned v první kapitole.. tak na to jsem nebyla připravena. Bojím se, že nedokážu číst dál. Chci, ale nevím jestli to zvládnu. Strašně moc mi chyběli Harry se Severusem ve tvém podání a když jsem se dozvěděla, že píšeš pokračování, bylo to, jakoby přišel Ježíšek. Doufám, že Harryho se Severusem a Lily dáš zase dohromady.

Re: Co mi to děláš?

(Alice, 29. 10. 2016 6:22)

Ahojky, Kačko :-)
A to jsem se tolik snažila, aby to nebylo z ukázek poznat! Jsi dobrá :-)
Číst dál nemusíš :-) Ale nebylo z těch úryvků zřejmé, že opět spolu budou? ;-) Nemusíš jen doufat <3
Děkuji ti! :-)

neskutečné

(Ada, 28. 10. 2016 11:45)

Strašně jsem se těšila a teď mám slzy na krajíčku doufám že nám je zase všechny přivedeš spět jinak mě máš na svědomí:)

Re: neskutečné

(Alice, 29. 10. 2016 6:16)

Ahojky, Ado :-)
Děkuji ti za tvé pocity. A neboj, slavnostně přísahám, se všemi se znovu shledáme! :-)

poděkování

(Astra, 28. 10. 2016 11:42)

Alice, děkuji za ten zážitek. Je to tak krásné, jako krystal, kterým otáčíme ve slunci a on mám ukazuje stále nové a nové barvy...
Čeká nás dlouhá cesta, my všichni jsme svázaní červenou nití osudu, budeme plakat s Harrym, čekat na Severuse a provázet Toma... a každý přitom prožijeme svůj vlastní příběh. Budeme se učit a věřit na kouzla. Povedeš nás. Těším se. Půjdu s tebou.
Děkuju!

Re: poděkování

(Alice, 29. 10. 2016 6:13)

Moje drahá Astřičko,
to já nesmírně děkuji tobě, za všechnu sílu, podporu i dodávání důvěry během těch let! Děkuji, že tě mám <3

...

(Maková Panenka, 28. 10. 2016 6:26)

Milá Alice,
žal se mi prodírá útrobami. Smutek, bolest a prázdnota. Páni, a tak vášnivě to začalo. Mohlo mě napadnout, že to bude smrtelně vykoupeno. Ale Severusem??! Lily??! Merline, Pláču... .
Severus, můj Severus, náš Severus, Tvůj Severus. Tvůj nádherně charismatický, silný, laskavý, hrozivě hrozitánsky hrozný ....... Harryho. Už nic nebude jako dřív. Vášeň změněná v oheň, láska v popel. Věřím. Věřím Dracovi. V jeho přátelství, bratrství i lásku. V sílu jeho osobnosti, vybral si ho nejprve sám Velký Mistr lektvarů a posléze i ředitel školy. Lily ....
Mám stále naději??
Aááách, Alice, tak moc jsem se na tyhle řádky těšila, ale že budou tak ...... Merline, tluču hlavou o zeď, buším palicí kolem sebe ... Zabít mi Severuse skoro na začátku??? hysterical Já vím, dalas mi ještě kousíček jejích vášně, lásky, doteků, pohledů, naděje, ale čím je to vykoupeno? .......

Né, takhle jsem psát komentář nechtěla. :-)
DĚKUJI!!! Děkuji za pokračování, děkuji za Tebe!
Za odhodlání se kterým ses zase pustila do psaní. Za vášeň kterou jsi vložila do svých písmenek, za bolest, která znovu vytryskla nad smrtí Alana...
Vím, že to tak nenecháš, protože i Ty sama Severuse miluješ. Musíš ho milovat, jinak by nebyl tak úchvatný. Náš!!!
Děkuji!!!

P.S. Moc se těším na tuhle emocionální jízdu na horské dráze.

Re: ...

(Alice, 29. 10. 2016 6:02)

Zlatá Maková panenko <3
Já vím, bylo toho tolik a náhle... jenže i to se v životě děje, ztráty přichází bez ohlášení a někdy přijdeš úplně o všechno během jednoho dne, či dvou, tří; je to jako domino. Chtěla jsem ještě prožít "nevinnou bezstarostnost" Klíče, ale zbytečně to neprotahovat nějakou "vatou", proto tak brzy.
A naděje se vrátí :-) První náznaky, které nás k ní dovedou, už tam jsou ;-)
Jistěže to tak nenechám, miluji Severuse, bude s námi brzy i zde, jen tak trochu jinak :-)
Alan... Tohle jsem napsala před třemi lety. Umíš si představit, co to se mnou udělalo, když letos v lednu bez nejmenšího varování náhle zemřel?! V první chvíli mě napadlo: "Zabila jsem ho." V té druhé "Stopy nikdy nezveřejním" Až postupně jsem došla k tomu, že když píšu... nikdy neodešel :-)
Děkuji ti! <3


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4