„Přestaň už, víš, že nemůžu,“ odsekl Potter nabroušeně, znovu se rozhlédl bradavickými chodbami. Stále byli sami.
„Ty se bojíš!“ oznámil Black vítězoslavně. A potměšile, samozřejmě.
„No to teda nebojím,“ zavrčel Potter.
„Nechme toho, kluci,“ kňučivě zažebral Pettigrew, „možná to vážně není dobrý nápad…“
„Jak může být máslový ležák špatný nápad?! Radši mlč, Petere. No tak jo, my jdeme do Prasinek. Ty se utíkej schovat za sukně slaďoučké Lily. Ať tě nevypráská.“
„Slíbil jsem to. Čeká na mě.“
„Tak šup, uháněj. Srabe.“
„Siriusi,“ zavrčel Potter varovně.
„A co ode mě čekáš? Pochopení?! Byl jsem chápavý docela dlouho, ale jsi věčně v tahu, co ses sčuchnul s tou milovnicí Zmijozelů. Pěkně si tě omotala kolem prstu, to je samé: Jamesi sem, Jamesi tam, udělej tohle, nedělej tamto…“
„Siriusi.“
Potterův tón dosáhl nebezpečného odstínu.
„Je to pravda,“ zabodl do něj Black ukazováček, „a ty to víš. A víš ty co? Vlastně začínám pochybovat, jestli mezi nás ještě patříš.“
„Siriusi,“ zopakoval Potter mrazivě. „Občas umíš být vážně parchant. …Jen počkej, až začneš s někým chodit ty. Uvidíme, co budeš říkat pak.“
„Můj zlatý, prostoduchý Jamesi… ale já neustále s někým chodím. A nechal jsem tě někdy ve štychu?!“
Potter cosi nesrozumitelného zamumlal.
„Jdeme, Petere. Užij si večer, Jamesi.“
Kroky, směřující pryč.
„…Sakra,“ ulevil si Potter polohlasně. Pár tónů vzteku, chvatně zanikly v odevzdané rezignaci. Přiškrcený povzdech. „Tak přece počkej. Jdu s vámi.“
„Skvělý,“ dopřál si Black tlumený triumf vítězství; a jeho hlas se okamžitě vrátil k familiárně přátelskému tónu. „Slibuju, dáme si jeden, dva …možná tři,“ ozvalo se pár měkkých ran, nejspíš Pottera poplácal po zádech. „A pak už můžeš utíkat za Lily a dál svědomitě budovat pověst Chroptící chýše.“
Potter se uchechtl.
„Já to jméno nevymyslel.“
„Což nic nemění na tom, že mu vy dva děláte čest. Tak pojď. A neboj, ona počká. Vždycky na tebe počká.“
Trojnásobné kroky, zněly až do ztracena, chodba ztichla.
Přesto Severus zůstal ve stínu za rohem.
Cloumal s ním vztek.
Nepříčetný.
Ten – arogantní – zmetek. Jak může, jak si vůbec dovoluje chovat se takhle k Lily?! Proč tomu odpornému Blackovi nevypláchl pusu mýdlovou vodou, už jen za tu neúctu, s jakou vyslovoval její jméno?!
Severus zuřil. Tam v sobě, hluboko uvnitř; tvář kamenně lhostejnou.
Nikdy nevíte, kdo se dívá.
Stál tam nehnutě ještě několik dalších vteřin. Ačkoliv rozhodnutí v něm už padlo.
Prudký půlobrat, rázoval chodbou, až za ním zmijozelský hábit vlál, k tajnému východu, opačnou stranou, než kudy zmizeli nebelvírští; rozzuřený.
Držel se ve stínech, dávno bylo po večerce, o pátečních nocích byli profesoři benevolentnější, ale jen bláhovec by na to sázel. A Severus si nyní rozhodně nepřál být chycen.
Chroptící chýše…
Severus se otřásl odporem. Prudce potřásl hlavou, zarputile vyhnal pachuť z jejich odporných narážek. Tohle není důležité.
Proklouzl otvorem za obrazem do jedné z mnoha skrytých chodeb, zde se odvážil použít malé Lumos. Cestu znal nazpaměť. O několik minut později, po pár křižovatkách holých kamenných uliček, stiskl výčnělek na stěně slepé odbočky. Východ se otevřel, dovnitř vniklo jasné měsíční světlo. Severus ukončil Lumos. Obezřetně vyšel ven, prozkoumal prostranství. Nikde ani živáčka.
Jasný úplněk svítil jako ohromná lampa. Špatná noc na plížení se venku.
Obratně se vyhnul osvětleným plochám, podél zdi hradu pokračoval v cestě, dokud nemohl splynout s temnými obrysy stromů a křovisek. Zde polevil v opatrnosti. Chvátal.
Vždy na tebe počká.
Zdá se, úžasný Pottere, že dnes tě čeká překvapení, ušklíbl se v duchu. Dnes v noci na tebe bude čekat někdo, koho neuvidíš rád.
Jako bych jí neřekl tisíckrát, co jsi za bezpáteřního parchanta!
Severus si povzdechl. Zvolnil krok.
Jenomže ona tě miluje a s tím nic nenadělám.
Nesmysl. Mohu mírnit škody, které pácháš.
Alespoň pro dnešek.
Dorazil na palouk k vrbě Mlátičce, nikdy nepochopil, proč Brumbál strpí na bradavických pozemcích něco tak nebezpečného.
A zrovna tohle místo sis vybrala pro své tajné schůzky, chvilky intimní samoty? Ach, Lily.
Severus zastavil. Rozpolcený. Hněv, rozhořčení, žárlivost, mísily se s bolestí – tomuhle jsi dala přednost přede mnou?
…Ale kdo jsem já, abych soudil.
Odhodlaně vykročil. A opět zůstal stát.
Pravdu ti nemůžu říct, stejně bys mi nevěřila, jak bys mohla? Láska vidí a slyší jinak.
Navíc bych tvé bolesti nezabránil.
Něco vymyslím. Potter přistižen na chodbách po večerce?
Ano. To by šlo.
Severus se nadechl. Dobře.
Ale až se to, Pottere, dozvíš, ať tě ani na vteřinu nenapadne, že jsem to udělal pro tebe, zavrčel v duchu.
Ostražitě se rozhlédl, naslouchal nočním zvukům.
Krom toho stále existuje možnost, že to je past a Black s Potterem jsou někde poblíž, aby si vychutnali můj výprask od toho nepříčetného stromu.
Severus potlačil povzdech.
Přísahám, Lily. Pro nikoho jiného bych takovou potupu neriskoval.
Jenže jestli tam jsi a čekáš, zatímco Potter se bude nalévat máslovým ležákem…
Napřímil se; jdu tam. Proklínat se budu zítra.
Zvolna vrbu obešel v bezpečné vzdálenosti, vyhledal nejvhodnější místo, naproti černé díře mezi jejími kořeny. Tady.
Obrnil se proti bolesti. Poslední nádech a rozběhl se, v letu švihnul hůlkou, Traho, vlečné lano se omotalo kolem silného kmene, Severus sebou praštil o zem, přitahován magickým provazem byl smýkán po zádech směrem k rozevřené tlamě temné jámy.
Vrba se probudila jako hladem pološílený obr, který ucítil vůni kořisti. Nebyl ani ve čtvrtině cesty, když začaly půdu drtivě masírovat desítky bičů pružného dřeva, větve nelítostně švihaly o zem, hlína lítala do vzduchu s trsy seschlé trávy. A několikrát svůj cíl neminula. Severus musel zatnout zuby, aby nevykřikl. Dostat kyjem od skalního trolla by možná bylo příjemnější.
Konečně dosáhl cíle, zajel do díry jako namydlený blesk a už se řítil dolů. Dopadl, vyklouzlo mu tlumené zaúpění. Následoval hanlivý výraz; už ne tak tlumený.
Severus se pomalu sbíral ze země z udusané hlíny, všude byla tma, rozsvítil Lumos. Celé tělo ho bolelo. To byl tedy kvalitní nářez, Pottere, to ti musím přiznat.
Lily, jestli tohle musíš absolvovat pokaždé, abys strávila s Potterem chvilku o samotě… tak Pottera zabiju.
Jen po mně při Merlinovi nechtěj, abych vám našel lepší úkryt, zaúpěl v myšlenkách.
Současně zdrceně začal v mysli probírat možné varianty; Bradavice skýtaly desítky, možná stovky tajných zákoutí a chodeb. Většině objevených vévodila zmijozelská značka – objeveno, dobyto, zabráno. Ostatní koleje také měly pár svých míst. Ale stále zbylo pár neosvojených; a neobjevených, docela jistě.
Najdu nějaké, pomyslel si pochmurně, a za tento den v duchu proklel Pottera do sedmého pokolení již po třiadvacáté.
„Lily?“
Ticho. Jen vzdálené bušení toho prokletého stromu, kéž ho Merlin spálí do poslední větvičky.
„Lily?“
Severus vykročil. Hůlka ozařovala prostor dostatečně, ocitl se v jakési noře pravděpodobně vražedně velkého krtka. Pohyboval se opatrně, kořeny prorůstaly stěnami i podlahou naprosto všude.
Konečně za dalším záhybem spatřil světlo. Petrolejová lampa, nejspíš. Zhasl Lumos.
„Lily? Jsi tu?“
Vstoupil do malé, zabydlené místnosti. Stál tam dřevěný stůl, židle. Postel. Tu Severus vmžiku vytěsnil; naštěstí byla prázdná. A ustlaná.
Zvolna se otáčel, prohlížel místnost pečlivě kout za koutem. Žádný další východ, pokud tu Lily je, musí být přímo tady. Možná ještě nepřišla. Ale to světlo? Usnula? Odběhla někam? Tuhle možnost vzápětí vyloučil s ohledem na dřevitého sadistu strážícího východ.
Takže, kde jsi? Točil se na místě, detailně zkoumal stinné kouty.
Pohyb, rychlý tak, že ho lidské oko mohlo jen stěží postřehnout, stihl zaregistrovat. Smýknutí stranou, prudce se otočil, napřáhl hůlku.
A hrůza mu z hrdla vydrala zasyčení.
Vlkodlak.
Hrůza do morku kostí. Protože…
Severus stočil zrak k zemi, odkud se bestie vynořila. Nemohl si pomoct.
Protože Lily.
Kde je.
Brutální náraz do prsou, vyrazil Severusovi dech. Řítili se k zemi, vlkodlak na něm, Severus do něj ještě během pádu vypálil Impetus, odhodil ho stranou, kolik získal vteřin?
Dopadl, smykem se překulil, na kolena, hůlka zdivočele opsala kruh. Krev bušila do spánků, slila se v prostou, jedinou myšlenku.
Nemám šanci. Proti vlkodlakovi nemám šanci.
Tyčil se na všech čtyřech, nedaleko, příšerný obličej a ještě příšernější tlama plná zubů jako břitvy, Severus cítil jeho odpudivý dech plný masa a krve, čí krve?
Ne. Nejsi mrtvá.
Soustředil se na stvůru před sebou; dívala se na něj, tvář zrůzněnou běsem a dravým hladem.
Nenasytil se. Vyrušil jsem ho.
Přišel jsem včas!
…Že ano?
Mžik, pohyb nelidsky rychlý, odrazil se, řítil na Severuse jako nezřetelná barevná šmouha, v letu se přetočil, ladně vyhnul druhému kouzlu, zahryzl do látky hábitu na zádech, strhnul Severuse k podlaze; Severus vypálil své poslední kouzlo.
Ochranný štít do stínu, odkud se vlkodlak vynořil.
Bude to dobré, Lily.
Bestie se na něj převalila, znehybněla ho svou váhou, vyrvala mu hůlku z ruky, zahodila. Bělmo podlité krví, ani záchvěv lidskosti. Severus pohled opětoval. Umřu, provlnilo se mu hlavou. Dnes. Teď. Vnímal ten hlad, prodíral se z vlkodlakova těla všemi póry, možná nenasytitelný. I jeho sliny, dopadající mu na tvář. Tesáky blížící se k hrdlu.
Závan strachu; přirozený vedlejší produkt umírání.
Temný kout jemně jiskřil ochrannou bariérou; silnou, pevnou, vydrží. Lily tam byla. Živá; Severus to věděl. Nic tak strašného by Merlin nedovolil.
Poslední myšlenka povstala, vzpřímená. Klidná. Laskavá.
Nedívej se.
Tíha. Drtila hrudník, utiskovala plíce. Třeskutá bolest hlavy.
Severus se vzepřel veškerou silou. Odvalil balvan na sobě, žuchnulo to. A sípavě nabral kyslík.
Nerozuměl. Nechápal.
Opatrně se zvedl do sedu, ušlapaná podlaha v Chroptící chýši; vzápětí se mu zajiskřilo před očima, to ti zlovolníčci, běsnili ve spáncích, zaníceně se snažili prodlabat lebkou ven.
Dýchej, poručil si. Jsi naživu, tak dýchej. Zhluboka. Nádech…
Pak se mu vybavil poslední obraz, krvelačný pohled, tesáky.
Severus se zajíkl; Lily?!
Vyskočil na nohy, bolest nebolest, divoce se rozhlédl. Vlkodlakovo tělo, ležící bezvládně opodál, nepodstatné. Jak vážně je zraněná?! Ne mrtvá. Ne.
Potom ji uviděl.
(autor neznámý, zdroj google)
Seděla na lůžku. Bosá, jednu nohu na pelesti, na koleni složené nahé paže, opírala se o ně tváří. Lehounké vzdušné šaty lemovaly útlou postavu. Její vlasy… zvláštní. Černošedé, vlnily se, jako dým?
Neznámá dospělá žena s tváří antických krásek vytesanou z mramoru Severuse intenzivně sledovala. A její oči nebyly lidské; aspoň ne svou barvou. Jantarově žlutá.
Automaticky nasál portály všechnu přítomnou magii, bylo tu pár mlhavých zlomků jakýchsi známých magií, silný proud měsíční, ta pramenila z vlkodlaka. Ale nic víc. Stejně tak jeho citlivý nos nezachytil ani sebenepatrnější odér merlíku. Chránilo ji Protego incubare? I to by bylo cítit. Takže čím skryla svou magii?
Protože byla všechno možné, ovšem rozhodně ne mudla.
Uvědomil si, že na ni zírá. Vzpamatuj se, sakra!
Nejdřív to nejdůležitější.
„Kde je Lily?“ vyštěkl. Hlas mu v hrdle nepříjemně vázl, Severus si odkašlal.
Žena přesunula pohled do šerého koutu u stropu; jako by se zaposlouchala.
„Lily Evansová,“ pronesla s podivným přízvukem, tónem prostým jakékoliv emoce. „Právě nyní je v jedné z věží bradavického hradu. Nebelvírská? Ano, myslím, že ji tak nazýváte. Dáváte všemu tolik jmen. Je to matoucí.“
„Je… v bezpečí,“ hlesl Severus. Nesmírná úleva povolila třeskutou bolest hlavy. Aspoň na chvíli.
„To je otázka?“
„Měla být tady.“
„Nejsou tu žádné pachové stopy po člověku Lily Evansová.“
Takže to byla léčka. Ten idiot Potter. Zavedl mě přímo k vlkodlakovi!
„Skoro mě zabil,“ zavrčel Severus.
„Remus Lupin?“
„Lupin v tom měl taky prsty?“
Ale no tak, proč to překvapení? Ta idiotská čtyřka vždycky táhne spolu, Lupin se jen tváří, že stojí stranou.
Jantarové oko mrklo směrem k vlkodlakovi. „Tohle je Remus Lupin.“
Severus měl co dělat, aby úžasem neotevřel ústa; Lupin je vlkodlak?!
No jistě. Samozřejmě. Tolik věcí najednou dávalo smysl; pravidelné absence, jizvy z bitev, které ředitel nikdy neřešil a Lupin zůstával bez trestu. Není ředitelův miláček – je to mnohem horší! Protože o tomhle Brumbál věděl. Musel vědět. Zatraceně. Jak mohl dovolit, aby se Lily neustále pohybovala v bezprostřední blízkosti takové stvůry?
Severus zakryl šok, snad úspěšně, vyhladil výraz k nezúčastněnosti.
Vždy jsem tak nějak počítal s tím, že nezemřu stářím; ale těžko bych vymyslel horší smrt, než být zabit choromyslným Nebelvírem, neubránil se myšlence s truchlivou pachutí. Nebelvírem, který by si to ani nepamatoval. Ne, s něčím tak děsivým by ani Potter s Blackem nedokázali přijít.
„Doufám, že je mrtvý,“ řekl.
„Jen jsem ho omráčila.“
„Měl by být mrtvý,“ oznámil Severus tvrdě. „Pak tedy doufám, že ho odvedete do Azkabanu.“
Pokud jste bystrozor. O čemž velmi pochybuji, protože tváře bystrozorů znám. Jste bystrozor?
Zdánlivě ledabyle oprášil oblečení, urovnal límeček školní košile; při tom ji bedlivě sledoval. Zároveň přidal na seznam pravidel nové: nikdy nepodceňujte ženy, zvláště ne ty podivné. Jejich křehkost může být klamná. Stejně jako jejich mírumilovnost.
„Čeká ho ještě mnoho práce.“
„Koho má sežrat?“
Neusmála se. Ani neodpověděla.
Hloubavě se na ni zahleděl. „Předpokládám, že víte, i kdo jsem já.“
„Pochopitelně. Ty jsi Princ dvojí krve.“
Severus strnul. Tohle nikdo neví. Má soukromá přezdívka; to nikdo vědět nemohl!
Tohle se mi nelíbí. Kdo zatraceně jste?
„Je něco, co nevíte?“ podotkl suše.
„Proč jsi nezemřel.“
Severus přitakal. „Rozumím. Zřejmě výtka. Evidentně jste mne zachránila, když tu nikdo jiný není. Takže, děkuji,“ pronesl distingovaně s lehkou úklonou. Děkování za život nebyla Severusova oblíbená činnost, většinou to znamenalo dluh, který bude muset být splacen. A Severus nedlužil rád. Už vůbec ne neznámým.
Vstala, Severus silou vůle překonal touhu ustoupit.
Byla nádherná. Živočišně půvabná, ladnost pohybů se podobala vílám z Krásnohůlek.
Až na to, že víly většinou nemívají zlověstně žluté oči.
„Nerozumíš,“ namítla. „Nevím, proč jsi nezemřel předtím.“
Máte pravdu. Nerozumím. Naprosto ničemu.
Ovšem nevidím důvod vám to prozrazovat.
„Čekala jsem do poslední vteřiny. Kdybych nezasáhla, byl bys mrtvý.“ Otočila se k němu; pohled žlutých očí byl uhrančivý, téměř se mu jím vpíjela do mozku. Severus vydržel, neuhnul. „Jenomže předtím jsi tu zemřít neměl,“ dodala zamyšleně.
Předtím? Kdy předtím? Pokud mne paměť neklame, nikdy dřív jsem tu nebyl.
Takže opakuji - máte pravdu. Nerozumím!
„Zcela sobecky si dovolím být rád, že jste tu byla.“
„Sleduji tě od tvého narození na každém tvém kroku.“
Severus neobstál; mrknul.
„Výtečně,“ protáhl. „Nějaká další úžasná zpráva?“
Třeba proč?
„Chci pochopit. Poznat tě. Tvé tajemství…“ Mávla dlaní, jako když odháníte otravný hmyz. „Nepodstatné. Až dodnes bylo vše v pořádku. I sem jsi došel. Potom se něco změnilo. Muselo změnit.“
Pro mě se toho právě změnilo mnoho; sám nevím, kde bych začal.
Třeba mými tajemstvími. Mám je rád.
„S tím vám pravděpodobně nepomohu.“
Mrskla po něm žlutým okem. „To vskutku ani nečekám. Možná jsi přišel později. Stalo se dnes něco mimořádného?“
Severus neodolal, se zjevným sarkasmem prohnul levé obočí.
„Myslíte něco mimořádnějšího, než že se mne právě můj několikaletý spolužák pokusil sežrat? Pak se obávám, že nikoliv.“
Běžný den, škola, učení, úkoly, pár ukradených chvilek v úkrytu, kde pročetl dalších několik stránek knihy Magia in statu nascendi; mimochodem, extrémně zajímavé čtení. Severus nepochyboval, že tato kniha pochází ze zakázané sekce v bradavické knihovně, kterou kdosi nezodpovědný nechal na stole v čítárně. Ne že by mu to měl Severus za zlé. Zvlášť, když ji stále nikdo nepostrádal.
Žena ho sledovala přimhouřeným pohledem.
„Ano. Samozřejmě,“ pronesla tiše. „Ta kniha.“ Odvrátila se.
Cože?! Severus chvatně přivolal hůlku, stále se válela na zemi, kam mu zřejmě při útoku vypadla. Schoval ruku s ní za zády.
„Nebuď směšný.“
Viděla to? Nebo je schopná cítit i tak lehký závan stínové magie?
„Omlouvám se. Při konverzaci na téma mé smrti bývám poněkud paranoidní.“
„Kdybych si přála tvou smrt, ani by ses nenarodil,“ pronesla lhostejně.
Nemrknul!
„To je dobré vědět,“ řekl stoicky.
Ohlédla se. Na plných rtech jí zničehonic pohrával letmý úsměv.
„Jsi si tolik podobný…“
A vy šílená.
„Bylo by příliš žádat vysvětlení? Jakékoliv.“
„Ano, to by bylo,“ přitakala.
„Upřímnost mám rád.“
Ani proti odpovědím nic nenamítám.
Skepticky přivřela víčka. Ať už si myslela cokoliv, nechala to být.
Kdo to sakra je?!
„Dobrá,“ svolila náhle. „Máme společného přítele. Tedy, budeme mít.“
Budeme. Je to stále lepší.
„Přátel není nikdy dost. Má nějaké jméno?“
Věnovala mu všeříkající úsměv; chabý pokus, ty to přeci umíš líp.
Severus zvedl převrácenou židli, posadil se. Přehodil nohu přes nohu, opřel tvář o špičky svých dlouhých, bledých prstů.
Ale je vážně těžké se soustředit, když se vám hlava snaží rozskočit na milion střepů.
„Jste zajímavá.“
A děsivá. Ale k čemu bazírovat na detailech.
„Jistě. Já vím.“
„Z jakéhosi důvodu nepředpokládám, že má spása vyplynula z dobroty vašeho srdce. Také mám předpovězeno někoho sežrat?“
„Severusi,“ naklonila se k němu; opojně svůdná. Také v tom bylo cosi hrozivého. Jedním slovem – vzrušující. Ačkoliv ženám neholdoval, neznámé silné magii nikdy odolat nedokázal. A tajemstvím. Nebyl tu sám, kdo jich měl mnoho… že? Lupina nepočítal.
„Z dobroty srdce mne dosud nikdo nenařknul. Ale budiž, odpouštím ti. Už proto, že ty nejsi předpojatý ani proti černým srdcím. Pravda?“
Po páteři mu rozverně přehopkal mráz svým ledovým dechem. Temný pán, na to naráží?!
Musí být vážně chorá, pokud si myslí, že to přiznám.
Nechal do své tváře vstoupit prostoduchý zmatek.
„Naprosto netuším, o čem mluvíte. Madam.“
Vyvolal u ní další úsměv, téměř pobavený.
„Nemusíš mít strach,“ napřímila se. „Já nejsem tvůj nepřítel. Prozatím.“
„To mne vskutku uklidnilo. Především ona poslední douška.“
„Přednosti tvého sarkasmu jsou mi již známé. Občas je čistě zábavný. Ale většinou jím pouze maskuješ strach či nejistotu.“
Severus semknul rty do bezkrevných čárek. Rozhovor stále víc směřoval do míst, která se mu nikterak nezamlouvala. Takže patří mezi bystrozory.
„Nejsem bystrozor,“ řekla otráveně. „Vážně tě nic lepšího nenapadá?“
„Ovládáte nitrozpyt.“
Severus se střemhlav ponořil do rtuti; ještě nebyla dokonalá, ale svému účelu sloužila dobře. Dokonce se mu podařilo zklidnit rozvířený tepot srdečních chlopní.
„K čemu? Jsi předvídatelný.“
Pokud ho chtěla ranit – pak uspěla. Severus a předvídatelný!
„Je nutné vyslovovat, aby sis naše setkání nechal pro sebe?“
„Definitivně ne,“ opáčil Severus příkře.
„Snad jsem se tě nedotkla.“
Odpověděl jízlivým úsměvem. Toužil aspoň na okamžik zavřít oči, ulevit od trýzně v lebce! Jenže si netroufal pustit ji z očí.
Procházela po místnosti, nadpozemsky krásná.
Klidně by mohla být výplodem otřesu mozku… Ovšem takové štěstí já mít nemůžu, pomyslel si trpce.
Zastavila se. Znovu mírně naklonila hlavu, jako by naslouchala.
„Tvoji zachránci. Blíží se.“
„Tuším, že je zbytečné se na cokoliv ptát,“ pronesl Severus.
Žena se k němu otočila čelem.
„James Potter na tebe volal, zatímco ses snažil dostat sem dovnitř. Slyšel jsi ho?“
„Nikoliv. Byl jsem mírně zaneprázdněn uhýbáním před budoucími poleny do našeho krbu.“
„Pokusil se tě zachytit kouzlem. Minul.“
Severus se zamračil.
„Věděl, že je Lupin tady? Jako vlkodlak?“
„Jistěže.“
„Byla to past,“ pronesl Severus tupě, „s vraždícím vlkodlakem.“
„Ohromující postřeh.“
Severus urážku ignoroval, slouží především k odvedení pozornosti, ztrátě chladného rozumu.
„Takže chcete říct, že mne poměrně složitou lstí nalákal do téhle smrtící léčky, a pak se mne pokusil zachránit?“
Ó ne, mě ne. Snažil se ochránit jejich tajemství. Pottere, ty nebetyčný blázne, právě jsi mi vložil do rukou skvostný trumf! Co asi všechno uděláš, abych vaše krvavé tajemství neprozradil?
A konečně se jím rozlil příjemný pocit. Severus se usadil pohodlněji.
Žena pokrčila rameny.
„Upřímně, shledávám jeho počínání za nesrozumitelné. Na rozdíl od tebe mne to nepřekvapuje; iracionalita je hlavním rysem lidí.“
„Iracionalita je hlavním rysem Pottera,“ odtušil Severus. „Nechcete mi říct víc? Cokoliv. Ne že bych byl zvědavý.“
„Ale jistě.“
Vážně?!
„Poslouchám.“
Jedno jantarové oko mrklo. Žena se k němu tajnosnubně naklonila.
Zašeptala: „Utíkej.“
Zmateně hleděl z jednoho žlutého oka do druhého.
Mrknutí. Zmizela.
Vzápětí zaslechl šramot kousek od sebe. Střelhbitě se otočil. Vlkodlak se probouzel.
A do háje…
Na víc Severus nečekal. Odvaha je hezká věc; stát se proteinovým chodem na jídelníčku až tak pěkné není.
Prokmitl místností, letěl hliněnou chodbou, zaslechl hlasy, blížily se, vzrušené, rozezlené, rozpoznal Brumbála. Severus zrychlil, chodbou za ním se nesl dusot hladového vlkodlaka.
Vyškrábal se ven, vlastně docela lhostejný k dalšímu výprasku od vrby.
Stála nehybně, dlouhé větve se bezelstně komíhaly ve větru. Brumbál, samozřejmě.
Pettigrew se poblíž schouleně krčil, Black stál kousek dál, ruce založené na prsou.
Původně chtěl Severus vykročit k němu, vybít si svůj vztek, frustraci i přestálý strach. Jenže to už se za ním z kořenů vrby vymanil Potter.
Severusova zuřivost vybuchla v plné síle.
„Zbabělče,“ zasyčel. „Tváří v tvář si netroufáš? Jenomže dřív, než na někoho nalíčíš past s úmyslem zabít, měl bys být připraven nést následky. Jsi připravený, Pottere?“
Potterův obličej zšedivělý obavami rázem získal barvu. A ledový výraz.
„Od tebe? Kdykoliv, Srabusi,“ pronesl výhružným pološeptem.
Severus nasadil výraz samolibého klidu.
„Uvidíme, Pottere,“ zašeptal. „Uvidíme.“
Brumbál jako poslední opustil podzemní úkryt.
„Jdeme,“ řekl úsečně. Zlobil se. A bylo velmi příjemné vědět, že se pro jednou nezlobí na Severuse.
Šli mlčky a poslušně. Severus postřehl, jak ředitel za jejich zády vrbu opět oživil; Lupin musel zůstat uvnitř. Jak znal Brumbála, pravděpodobně živý.
Záhada vrby Mlátičky rozluštěna.
Tisíc zbývá.
„Jsi v pořádku, Severusi?“ obrátil se na něj Brumbál starostlivě.
„Absolutně,“ utrousil Severus lakonicky. Bez vzteku nebo sarkasmu, nakonec, byl to Brumbál. A přispěchal mu na pomoc…
Někde dole v podbřišku to hřejivě zalechtalo.
„S tvým svolením bych uvítal, kdyby mi to Poppy potvrdila,“ pronesl Brumbál mírně. Jeho tvář opět ztvrdla chladným výrazem. „A potom si promluvíme. Všichni. Za mnou.“
Bez ohlédnutí vyrazil k hradu, věděl, že ho budou následovat.
Cestou Severus neodolal; chvatný pohled k zářícím oknům nebelvírské věže. Kéž bych mohl také cítit tvou magii i na takovou vzdálenost…
Došli k hradu, Brumbál s Nebelvírskými vešli, Severus na prahu zaváhal. Ohlédl se. Krajina snově zářila měsíčním svitem.
Pokud tam někde byly jantarové oči, neviděl je.
Kupodivu ho to neuklidnilo.
super
(Anna, 28. 3. 2017 16:36)