Slunce hřálo. Přesnější by bylo, že se pokoušelo uvařit vše živé. Dívenka si s nadšením oblékla své letní šaty, už méně nadšená byla při uvazování šátku.
Nenáviděla pokrývky hlavy jakéhokoliv druhu. Měla dojem, že jí škrtí hlavu. Ale maminka byla neústupná a ven jí pustila jen s ní.
A tak teď procházela dívenka městem, vztekle si upravovala šátek na hlavě a ztěžka dýchala, neboť horko bylo téměř neúnosné.
„Je to ale hic, co?" pronesla dívenka namísto pozdravu.
„Docela ano," pousmála se žena a kamenem zajistila květinu, kterou pokládala na břeh rybníka, aby neuplavala. „Krásný šátek."
„Hmm… Díky," zahuhlala dívenka a upravila ho.
„Chrání tvé zdraví," poznamenala žena pobaveně.
„Spíš ničí mé nervy," odvětila a zase šátek poposunula.
„Víš co je to za květinu?" ukázala žena na rostlinu a posadila se do trávy.
„Babička jí dostává k narozeninám, jen mívá jinou barvu."
„Tahle se jmenuje černá kala," řekla žena a posunula dívence šátek více k temeni hlavy. „Lepší?"
„Trochu," kývla dívenka.
„Tak tedy – ona čarovná květina je velmi zvláštní, především svou barvou. Víš o jiné černé rostlině?"
„Ne," zavrtěla dívenka hlavou.
„Existují, není jich tedy mnoho… Ale jsou. Dnes ti budu vyprávět o něčem, co provází lidstvo už od počátků. Stejnou měrou kruté i laskavé, dar, který lidstvo hanobí i pěstuje s odhodláním hodným králů. V mých příbězích se vyskytla často, i ona je dcerou naděje. Víš, o čem mluvím?"
„O lásce," odvětila dívenka hbitě. Šátek už jí netrápil.
„Správně. Můžeš mi o ní něco říct?" otázala se žena.
„No... Je zvláštní. A různorodá, a bolavá," odvětila dívenka nejistě.
„A také krásná, mocná i bezmocná, hluboká i povrchní, vášnivá a jemná. Upřímná a věčná, krátká, věrná i nevěrná. Má tisíce tváří a je jeden velký protiklad. Láska je mezi milenci, sourozenci, dětmi a rodiči, mezi přáteli. A pro někoho i mezi sebou samým.
Milovat znamená odevzdat se. Každý ale může dát jen tolik, kolik má. A ne každý tak dokáže odevzdat se naplno. Někdo ti dá jen kousek, protože víc nedokáže nebo si ten zbytek nechává pro někoho jiného. Sama rozhoduješ, co uděláš se svým vším.
Černá kala se stala symbolem takového odevzdání v jedné rodině. Michael a Miriam byli nerozlučnými přáteli snad ještě dřív, než se narodili. Vyrůstali spolu, bok po boku se vrhali do nebezpečí, ze kterých se jejich rodičům ježily vlasy na hlavě. Vzájemně si kryli záda a byli si oporou i naslouchající vrbou.
Pak se ale něco změnilo. Miriam se začala Michaelovi stranit, míjela jej beze slova, do zad mu křičela cosi, čemu nerozuměl.
Každý den chodil k jejím dveřím. A každý den byl s nepořízenou vyhnán.
Pak přišla jedna dlouhá zima a Miriam během ní jako by zvadla. Tehdy se Michael rozhodl změnit taktiku. Pod rouškou noci přistavil k jejímu oknu žebřík a nad ránem po něm vylezl. Otevřeným oknem vlezl do jejího pokoje a jemně jí probudil.
Miriam zděšením vykřikla, proto jí rychle přiložil ruku na ústa. Když už se konečně zdálo, že nevzbudí dům, pustil jí.
„Odejdi, Michaeli, prosím tě, běž pryč," šeptala Miriam vyděšeně a snažila se dostat pryč z jeho dosahu.
Michael se zarazil a velmi pozorně jí sledoval. „Co se stalo, Mio?"
Miriam zavřela oči a zadržela dech. Počítala do deseti. Dvaceti. Třiceti. Sta.
„Mio?"
„Neříkej mi tak," zakňučela zoufale a rozplakala se.
Michael se, i přes to, že ve vzduchu cítil zlou ruku, musel pousmát. Tohle na Miriam zabralo vždycky, ať už byla sebevíc zatvrzelá.
Plakala velmi dlouho. Zamkla dveře pokoje a schoulila se Michaelovi v náručí. Když se opovážila nadechnout, začala vyprávět.
O tom, jak si uvědomila, že je pro ni něčím víc než jen přítelem, o tom, jak se toho bála a o tom, jak jí přiznání překazil návrat jejího otce.
Ještě než se Miriam narodila, jejího otce zavřeli za překupnictví drog a před několika měsíci ho pustili. Přišel sem k nim, vzal si peníze a odešel. Miriam se tehdy bála, že kdyby Michaelovi cokoliv řekla, otec by mu ublížil. A když se sem během zimy nastěhoval a začal ji i matku bít, byla definitivně rozhodnutá, že se o pravdě nesmí Michael dozvědět.
„Vrátím se pro tebe, Mio," zašeptal jí do vlasů, políbil a oknem odešel.
I přes její prosby, aby nechodil na policii, to udělal. Miriamin otec byl zadržen, obviněn a odsouzen.
Čas plynul dál, na minulost zapomněl a z přátel se stali manželé a rodiče. V době, kdy se malý Alexandr narodil, však byl z vězení propuštěn Miriamin otec. A toužil se pomstít.
Jednoho dne se tak objevil v jejich domě se zbraní v ruce. Miriam okamžitě ukryla Alexe na prsou a Michael na muže namířil zbraň, kterou měli doma pro případ nutné obrany.
„Nevystřelíš," pronesl Miriamin otec chladně. A věděli to všichni.
„Co po nás chceš?" vydechla Mia ztěžka.
„Co by?" zasmál se muž. Skoro mile. „Těch zatracenejch osm let, co sem proseděl v kriminále."
„Vaší chybou jste se tam dostal," namítl Michael. Hlas i ruka se mu třásly.
„Nebýt tebe, spratku, nikdy by na mě nepřišly. Miriam a její matka byly příliš vyděšený, než aby se zastaly samy sebe, já byl tichej stín uprostřed města, který nikoho nezajímal. Vzal jsi mi roky a svobodu. Na oplátku ti vezmu to nejcennější, co máš."
Pak padly dva výstřely. Miriamin otec se skácel k zemi a stejně tak Michael, který se během několika vteřin přesunul před svou ženu a syna.
Miriam vykřikla, Alex se rozplakal. Michaelovi už nedokázal nikdo pomoci.
Jeho žena se znovu nikdy nezamilovala a jeho syn nosil celý život černou barvu. Přestože se na otce nepamatoval, jeho srdce překypovalo láskou a úctou k onomu muži, který za něj obětoval vlastní život.
A pak, každý čtyřiadvacátý den v měsíci, chodila matka se synem k otcovu hrobu a na mramorovou desku pokládali kytici černých kal."
Dívenka pozorovala černou květinu a v očích se jí třpytily slzy.
„Láska je velmi krutá. Chrání a zároveň bere," pronesla zamyšleně.
„Záleží na úhlu pohledu. Michael se pro ně obětoval dobrovolně a ani Miriam s Alexem jeho lásce nevyčítali, že je o něj připravila. Protože kde je napsáno, že nemůžeš milovat ty, jež zemřeli? Smíš, jen je to jiné. A bolavé."
„Miriam se o něj z lásky chtěla připravit a on pro ně s láskou zemřel. Chápu obě strany, přesto se přikláním k Miriam. Jen bych si asi přivstala a prohodila ho tím oknem zpátky."
„Milé," zasmála se žena smutně, „a rozumím ti. Bojíš se vlastních citů a toho, co by mohly způsobit."
„Mě i ostatním," dodala dívenka. „Mám pocit, že jsem pro hodně lidí oporou. Bojím se toho, že ztrátou mne by se rozpoutala děsivá smršť, ještě horší než ta, která by přišla ve chvíli, kdyby se dostala ta temnota uvnitř mě na denní světlo."
„Kdo by padl první?"
„Máma," odvětila dívenka bez zaváhání, „protože ve chvílích největšího pekla byl pro ni pohled na mě poslední připomínkou toho, že je ještě něco dobrého. Že zázraky nezmizely. Tenhle závazek mě děsí."
„Miluješ svou maminku?" otázala se žena.
„Moc," odvětila.
„Maminka tebe také. Tím, co pro ni znamenáš, ti dává jistotu, že kdybys padla ty, ona zůstane stát. Z lásky k tobě. Protože ona ví, že potřebuješ někoho, kdo tě zvedne zpátky na nohy. Máma je tím, u koho smíš cokoliv. Od toho tu pro tebe je."
„Já vím. Jen mi dělá problém… přijmout to za své," odvětila dívenka.
„Víš, jak vzniká věčný život?" otázala se žena.
„Ne-e," zavrtěla hlavou.
„Láskou. Dokud žiješ v srdcích těch, jenž tě milují, žiješ navěky," řekla žena a v očích se jí zaleskla vzpomínka.
„A co strach? I ten ho může vytvořit," namítla dívenka.
„Samozřejmě, že i ten. Ale řekni mi ty sama, je lepší žít z hrůz či z lásky?"
Dívenka se jen chápavě pousmála.
„Vidíš," pronesla žena vědoucně. „Láska je i přes svou krutost nádherná. Když spadneš do propasti, protože jsi ztratila svá křídla, přijde jiná láska, která ti je navrátí a pomůže ti vzlétnout na světlo. Bylo by nerozvážné se lásky vzdát ze strachu z bolesti. Přesto je to pochopitelné, proto tě prosím, štěňátko, miluj. Miluj, dokud máš koho."
„Můžu vás obejmout?" otázala se dívenka nesměle.
Žena si jí sama přitáhla k sobě.
„Jste moc krásná," zazubila se po chvíli dívenka skrze slznou clonu. „Víte, jak to myslím."
„Samozřejmě," dostalo se jí odpovědi. Hlas nakřáplý silou okamžiku.
Dívenka vzala květinu z rybníku a běžela domů. Vyměnila vodu ve váze, k ostatním přidala černou kalu, rozbila prasátko a do kapsy si shrábla všechny drobné.
V zahradnictví se na ní paní prodavačka tvářila nějak divně, ale když jí slušně pozdravila a poprosila o semínka černých kal, dostalo se jí úsměvu a přednášky o tom, že kaly se sadí z hlíz, a jak se to má dělat. Vzápětí si paní prodavačka všimla, že má málo peněz i jen na jednu hlízu. Dívenka si ale nakonec vyprosila docela maličkou, která byla na výhoz. Paní tvrdila, že z ní nemůže nic vyrůst. Ale co, aspoň to zkusí. A brzo bude mít na zahradě plno černých kal.
Doma udělala vše, jak jí bylo řečeno a vydala se hledat maminku a sestru. Našla je v pokojíku, maminka Kukuřičku zrovna konejšila, asi zase plakala.
Dívenka vyskočila na postel a přitulila se k nim.
„Mám vás obě moc ráda, mami."

9. A bělostné lilie mi vyprávěly o příbězích života