Jdi na obsah Jdi na menu
 

9. A bělostné lilie mi vyprávěly o příbězích života

 

Pokud slunce včera vařilo, dnes nemilosrdně grilovalo. Koupaliště byla plná, úpal lidi doslova ničil, bezvědomí bylo naprosto přirozený stav.
Ulicemi města kráčela dívenka, na hlavě slaměný klobouk, v rukou čistě bílou lilii. Na tvářích kolemjdoucích vyvolávala úsměv a svůj vlastní ukrývala hluboko v sobě. Zářila podivným vnitřním čímsi a občas zvedla pohled k nebi, aby se na něj zeširoka usmála.
Prošla okolo dětského hřiště, minula stromobránu a posadila se na lavičku. Žena dnes měla na klíně položenou knihu a cosi do ní zapisovala.
„Dobrý den," pozdravila dívenka.
„Je vskutku velmi dobrý," zvedla k ní žena oči.
„Tady," podala jí květinu, „pro vás."
Žena si lilii vzala a vložila na dívenku pohled plný onoho tajemného a bezejmenného cosi. Dívenka cítila v jejích očích vůni přírody a naději do dalších dnů, že pády nejsou tím jediným, co jí čeká.
„Vzpomínáš si na svou nedávnou otázku?" pronesla žena po chvíli.
Dívenka kývla. „Smím dnes vyprávět já?"
„Samozřejmě," přitakala žena s úsměvem.
„Tak tedy – byla, žila, kdysi dávno krásná mladá slečna. Ona slečna žila ve velmi rozvrácené rodině, která za maskou dokonalosti ukrývala bolest. Takovou, která sžírá dětská srdce.
Když se tedy setkala s velmi charismatickým a pohledným mladíkem, jenž jí imponoval celým svým bytím, chopila se příležitosti a na nabídku k sňatku řekla ano. V té době již čekala svou první dceru, kterou si vydobyla před člověkem i před Bohem.
Rodiče i celá rodina chtěli, aby dala dívenku pryč, že je to ostuda. A Pán Bůh si to miminko volal k sobě ještě dřív, než se vůbec narodilo.
Čas plynul, slečna se stala paní domu a spolu se svým mužem se starala o jejich dceru. Ono dítko bylo tak okouzlující, že již v první chvíli, kdy spatřila světlo světa a konečně se nadechla, se zapomnělo na to, že by měla malá jít pryč.
Začaly se dít podivné události, ale maminka jim nepřikládala větší význam a připravovala se na příchod svého druhého pokladu. Když se narodila i druhá dcera, pokazilo se i to, co doposud dokázaly skrývat růžové brýle.
Do domu té rodiny začali chodit podivní lidé, kteří chtěli ublížit mamince i jejích holčičkám. Na povrch začaly vyplouvat hluboko pohřebené pravdy.
O lidech, kteří svůj majetek svěřili nesprávnému člověku a málem tak ztratili úplně všechno. Jedni svou dceru, jiní firmy, které živily jejich rodiny. Lichváři chtěli zpět své peníze, banky posílaly exekutory konat své zkázonosné dílo. A ke dvěma sestrám přibylo dalších pět dětí z otcovy krve.
Tehdy se rozbila i maminka i starší dcera. A mladší odmítla mluvit. Osud si hrál s celou rodinou a nedbal na jeho prosby a volání. Maminka zůstala rozbitá, ale dokázala se zvednout z prachu, aby mohla jít dál pro své holčičky. A její dcera zůstala ztracená uprostřed svého ticha a tmy, z žití se stalo přežívání a z tváře se stal kámen. Ani úsměv, ani pláč nedokázali prorazit hradbami z bolesti a strachu.
Pak jednoho chmurného dne přišla do jejího života velmi zvláštní žena. A ona znala příběhy, které začaly pojmenovávat dívenčiny střepy, uměla najít cestu, jak dívenku naučit léčit a přijímat své bolesti a jizvy. Vyprávěla o merlíku, pro který jsem se rozplakala, v šumu trávy jsem nalezla svou bolest, mou nadějí se rozzářily hořepníčky, v pomněnkách jsem znovu nalezla svou víru, květ chryzantémy mi připomněl podstatu věrnosti, vlčí máky vrátily úsměv na mou tvář, zářivé slunečnice daly promluvit mému srdci, černé kaly pro mne vyčarovaly bezpodmínečnou lásku a bělostné lilie mi vyprávěly o příbězích života.
A proto jsem vám je dnes přinesla, protože znám odpověď. I já bych mohla vyprávět různé pohádky, o zradě a o bolesti, o strachu a nenávisti. A o devatero květech. Protože o tom všem je můj vlastní příběh, psaný mou cestou života. A o tom byly vaše příběhy, byla jste to vy, každá z emocí promítala kus vaší nádherné duše. A za to vám ze srdce děkuji."
Žena se neusmála, nerozplakala, nic. Prostě jen byla nebetyčně hrdá.
„Budeš velmi moudrým člověkem, mé milé štěňátko, už dnes jsi něčím velikým a nádherným. Sebou.
Můj příběh je velmi odlišný od toho tvého, je plný velké bolesti a lásky, naděje i bezradnosti, strachu, zrady, jistoty i nenávisti. Kruté bezohlednosti, nekonečně hluboké milosti a věrnosti. Poznala jsem lidi, kteří brali, co nebylo jejich, ale i malá štěňata. Jako tebe. Štěňata, která potřebovala poskládat. A vím, že jsem byla úspěšná.
Zítra se už k tobě nevrátím. Ani za týden, za měsíc. Hledej dál vůně života a dělej, jak uznáš za vhodné. Šiř svou moudrost a lásku, uč rozvážnosti, pomáhej těm, kteří budou naslouchat. A hluchým otevírej srdce.
Žij, mé milé štěňátko."
Cvak. Zmáčkli vypínač, dívenka zhasla. „Už vás nikdy neuvidím?"
„Já s tebou budu pořád," pousmála se žena a přitiskla jí dlaň na srdce.
„Tak dobře," kývla dívenka a sevřela ženu v objetí.
Chvíli mlčely. Pak se beze slov pustily a dívenka pomalu odcházela se sklopenou hlavou.
„Štěňátko?" zavolala za ní žena. Během vteřiny byla zpátky.
„Pokud na mne do té doby nezapomeneš, přijď sem za deset let a jeden den. A přines mi deset pokladů Země."
Cvak, vypínač, dívenka se rozzářila jako slunce samo. Možná že ho zastínila.
„Nikdy nezapomenu."
Pak upalovala domů, přeskočila Amanse, hupsla mamince do náručí a ze srdce se rozesmála.
„Ode dneška začneme žít mami, platí?"
Maminka mlčky sledovala dceřinu tvář. Pak se nesměle pousmála a roztočila se.
„Platí, princezno."
„A začneme tím, že na zahradě zasadíme lilie."
Zasadily. Zalily. Zhluboka se nadechly a ruku v ruce kráčely vstříc nejistotě zítřků. S vědomím, že mají jedna druhou.
Přesto dívenka dál v srdci nosila onu zvláštní ženu a den co den běhala k rybníku v naději, že zahlédne snad jen záblesk černých očí.
Pak si jednou uvědomila, že hledá pouhý sen. Sen, jemuž byl dán čas, ve kterém se má naplnit.
A tak do toho snu vložila svou víru a naději a nesměle oslovila několik dětí na pískovišti: „Můžu si s vámi hrát?"
 

10. Tou desátou jsem já, krvavě bílá růže

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář