Jdi na obsah Jdi na menu
 

2. V šumu trávy jsem nalezla svou bolest

 

Blesky neúnavně křižovaly oblohu a hromy s královskou vytrvalostí rozeznívaly krajinu. Málem se zdálo, že se nebe zřítí na zem.
Kdo mohl, nevystrčil paty z domu, samozřejmě až na výjimky.
Onou výjimkou v tomto městě byla jistá malá dívenka.
Utíkala.
Probíhala ulicemi, neslyšela hřmění, neviděla blesky.
Utíkala.
Minula dětské hřiště, proběhla bránou, oběhla rybník a vyskočila na lavičku.
„Věděla jsem, že tu budete."
„Vskutku?" obrátila k ní žena tvář zdobenou laskavým úsměvem. Nebyl úplně rovný, něco ho pokřivilo. Zřejmě kdysi dávno. Ale dívence se líbil.
Žena pátrala v její tváři po něčem. Ať už to mělo být cokoliv. A našla červené oči.
„Plakala jsi?" otázala se jí.
„Ano," odvětila dívenka.
„To je moc dobře."
„A maminka plakala taky. A pak se usmívala. Moc. Trochu smutně, ale stejně se usmívala. Naučíte mě úsměvu?"
V ženině tváři se odrazila bouře, která zuřila nad nimi. Přesto se jí hlas nezachvěl.
„Velmi ráda, ale ne dnes," odvětila. Pak se sehnula, utrhla dva stébla trávy a jedno podala dívence. „Dnes tě naučím něco jiného."
Žena vložila stéblo mezi dlaně a foukla. Ten zvuk dívenka velmi dobře znala, myslivci jim k sobě lákali laně.
„To už umím," řekla dívenka a zopakovala totéž.
„Jde ti to skvěle," pochválila jí žena, „a příběh, který ti budu teď vyprávět, o tomhle je. Můžu začít?"
„Ano," kývla dívenka a pohodlně se usadila. Na obloze se zablesklo, rozezněl se hrom.
„Tak tedy. Žil, byl kdysi chlapec jménem Jan. Jeho otec byl panský myslivec a chtěl ho do svého řemesla zasvětit. Jeník jako učenlivý chlapec brzy dokázal, o čem si jiní kluci jeho věku mohli nechat jen zdát. Ovládal mnohé z mysliveckého řemesla. Jen nedokázal zabít."
„To je dost blbé, když má být hajný," přerušila dívenka vyprávění.
„To ano. A starý myslivec se snažil svého syna všelijak přinutit k tomuto činu. Jan uměl stáhnout zajíce, ryby od rybáře připravil jako hradní kuchaři, srnu vykuchal i med divokých včel dokázal získat rychlostí blesku. Pokud měl ale zvíře zpracovat, muselo se k němu dostat už mrtvé.
Jednoho dne si Jeník v lese pískal na trávu, jen tak, pro radost. A tu se k němu rozběhla mladá laň."
„Byla krásná?" otázala se dívenka.
„Och ano, a jak. Krásnější, to abys pohledala. Jan na ni volal: „Uteč, malá, lovci jsou v lese!" Ona však pokračovala ve své cestě a přišla až k němu. Nechala se pohladit, hrála si, dováděli s Jeníkem po celém lese. A vždy se k Janovi na zapískání vrátila.
Přešly dva léta a ono pískání se znovu ozvalo. Laň, která je již netrpělivě očekávala, s důvěrou opustila svá mláďata a rozběhla se za svým přítelem. A k dětem se už nikdy nevrátila."
Dívenka se ve své mysli zabarikádovala vůči všem emocím. „Jan našel odvahu zabít?" zachraplala.
„Kdepak," zavrtěla žena hlavou. „To pískání přišlo od jiného lovce. Víš, jaká byla její poslední myšlenka?"
„Vztek," odpověděla dívenka bez zaváhání.
„Bolest. Byla plná žalu, že zradila své děti. A že na to správné pískání už neuslyší."
Zavládlo mezi nimi hrobové ticho. I hromy utichly, jakoby se je neopovažovaly rušit.
Dívenka ztratila řeč. Mlčky přemýšlela nad příběhem a v rukou přetáčela stéblo trávy. Měla pocit, že něco šeptá.
„Já bych byla hrozně naštvaná," zašeptala pak.
„Já vím. Když malá sestra pláče, když maminka křičí, když si vzpomeneš na otce. Cítíš nesmírnou zlobu. Jsi si však jistá, že je to vztek, co cítíš? Dala jsi mu správné jméno?"
Dívenka sotva znatelně zavrtěla hlavou.
„Také si myslím. Běž domů a přemýšlej o tom. Dala jsi skutečně všemu to správné pojmenování? Časem pochopíš, jak moc je to důležité," pronesla žena s tím svým křivým úsměvem na rtech.
Dívenka přitakala. Cestou domů měla v hlavě podivné prázdno. A bouře z nebes se snesla do její duše.
V kůlně vytáhla z krabičky semínka trávy a rozesela je na zahradě, poblíž merlíku. Pak vešla do domu, přitulila se k mamince a zašeptala:
„Mě bolí tady, mami." A ukázala si na srdce.
Maminka se rozplakala. Vtiskla dceři polibek na oba spánky a houpala jí. Dlouho. Velmi dlouho.
„Už je to lepší?" zeptala se maminka po té věčnosti.
Dívenka neodpověděla. Zvedla se, vzala z hromady hraček svého zeleného medvídka a zcela vážně pronesla: „Dala jsem mu špatné jméno. Ode dneška žádná Adika. Jmenuje se Mimmie."
A maminka se rozesmála.

 3. Mou nadějí se rozzářil hořepníček

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář