Bouře i deště odešly, jen obloha zůstávala stále poněkud pošmourná. Chlad se zakousával do kůže a foukající vítr nakláněl malé stromky. Malá dívenka se hnala městem.
Znala tu cestu velmi dobře. Chodila jí už přece tolikrát... Přesto dnes již byla něčím výjimečná. Byla to cesta k čarodějce s poklady, která ji učila, jak poskládat své střepy. Ty, jenž nemilosrdně rozdíraly její já, její srdce i její mysl.
Bylo to jen prosté vyprávění. S mocí zvedající divnovíly z prachu.
Ona čarodějka dnes neseděla na lavičce, jako obvykle, ale opatrně zalévala vodou z rybníka nějakou rostlinku v květináči.
„Věděla jsem, že znovu přijdeš," usmála se na ni.
„Nemohla bych nepřijit," vyhrkla dívenka. „Včera jsem to zkoušela, pojmenovávat. A povedlo se! …U plyšáka. Chci zjistit proč."
Přestože zůstala tvář ženy nepohnutá, její oči odhalovaly, že jí ona slova velmi potěšila.
„Víš, proč se lidé bojí neznámých věcí?"
„Protože je neznají," odvětila dívenka.
„Neznají je a nerozumí jim. Nechápou jejich význam, neví jak se jim bránit. A víš, proč ty nedokážeš pojmenovat své střípky?" pokračovala žena.
„Neznám své střípky?"
„Ale znáš je," zavrtěla žena hlavou. „Jen jim nerozumíš. Ne úplně. Znáš jen to, jak se jim bránit, nedokážeš je přijmout. To proto, že ti dřív ublížily. A tak je zatlačuješ do pozadí."
Dívenka chápavě kývla hlavou a pohlédla na květinu ve svých rukou.
„Dokážete mi je představit?"
„A ty je dokážeš akceptovat?" odvětila žena otázkou.
Akceptovat. Ne přijmout. To zní jako něco, s čím se dá pracovat. A časem snad přijde i to přijetí.
Tak kývla na souhlas.
„Moc hezká květina," zamumlala zamyšleně. Pětičetná koruna, blankytně modrá s bílým středem působila dojmem hvězdy. Malé, kouzelné hvězdy.
„Je to hořepníček sněžný, jednoletka rostoucí převážně na vápenatých kamenitých loukách. Přičichni si," pobídla jí žena.
Dívenka se nadechnula. A okouzleně nasála onu nádhernou vůni znovu. A znovu.
„Páni," hlesla, „nic krásnějšího jsem nikdy necítila. Je to strašně slabá vůně, ale je nádherná."
Žena se usmála. „Je to má nejmilejší květina. Pojď, posadíme se."
Dívenka uposlechla a neustále si k té modré hvězdě přičichovala.
„Kdybych ti ji teď vzala a slíbila, že pokud pro mne něco uděláš, že ti ji vrátím, udělala bys, co bych si usmyslela?" zeptala se Žena.
„Ano," přitakala dívenka bez zaváhání.
„Ať už by to bylo cokoliv?"
Dívenka znejistěla. „No… Možná jo."
„A co ti dává onu touhu to cokoliv vykonat?"
„Víra, že splníte své slovo," odvětila dívenka zamyšleně.
„Velmi blízko. Svým způsobem jedna není bez druhé, víra je dcerou naděje, bez naděje není víra a mnohdy ani nic jiného. Naděje je touha, pohání tě v před, důvěra a naděje, kterou do mne vkládáš. Víra v to, že splním své slovo, naděje, že dokážeš dosáhnout cíle.
Obojí je tak úzce spjato, že je velmi těžkým úkolem představit ti je zvlášť. Přesto to není nemožné."
„Tak jo." Dívenka se usadila pohodlněji a zaposlouchala se do slov příběhu.
„Žil kdysi jeden chlapec. Měl poměrně hezký život, možná lehce nadprůměrný, ale něco mu v něm chybělo. Připadal si jako tělo bez duše, a to doslova.
Jednoho dne přišel do jeho rodného města květinář. Mnozí lidé u něj kupovali okrasné rostlinky do svých zahrad, muži si odnášeli náruče čarokrásných růží pro své milované a onen chlapec to vše zpovzdálí sledoval. Tiše hleděl na květinářův vůz, pozoroval nádherné orchideje, voňavé levandule i barevné růže.
Tu se k němu najednou květinář otočil, mlčky, beze slov vzal z hromady malý krásný hořepníček a podal mu ho. Pak se otočil a zmizel.
Chlapec byl vůní květu nesmírně okouzlen. Jeho srdce se jakoby probudilo z dlouhého spánku, duše zajásala, vesmír i se všemi svými paradoxy začal dávat smysl.
Strávil nad květinou mnoho času. Zahrnoval jí láskou a péčí, měl jí všude s sebou. Přesto i tento jeho malý zázrak časem uhynul.
Chlapec se uzavřel do sebe. Nejedl, nemluvil, nespal, smích se ztratil kdesi v dáli.
Uplynuly dva roky a květinář se vrátil do města. Chlapec se k němu rozběhl, vzteklý křičel, zoufalý prosil, květinu nedostal. Ta jeho byla poslední, kterou květinář měl.
Dostal však od něj radu. Řekl mu, že v dalekých horách jeho modrý poklad ještě roste. Ne příliš hojně, ale posledních sedm luk je ještě modrých.
Chlapec opustil svůj domov bez jediného ohlédnutí. Putoval mnoha kraji, prošel místy nádhernějšími, než jaké si obyčejný člověk dokáže představit. Kráčel skrze hrůzná pekla i nekonečné dračí sluje, až se dostal k úpatí vysokých hor. Všech sedm luk prošel bez úspěchu. A možná dodnes hledá nějaké osmé místo, kde by rostl byť jen jediný malý modrý květ. Ochotný zaplatit životem pro maličký závan vůně hořepníčku."
Dívenka houpala nohama a hlasitě přemýšlela. „Myslím, že jsem naději pochopila. To ona ho žene dál. Naděje, že je ještě jedno místo. Ale obávám se, že jsem svou naději kdesi kdysi zazdila. Pardon."
„Neomlouvej se za to, co nemůžeš ovlivnit. A mimo to, každá zeď jde přeci zbourat. Jen je potřeba chtít. A ty chceš?" odvětila žena.
„Možná," pokrčila dívenka rameny.
„Pak si zapamatuj, co jsem řekla a přemýšlej o tom, ano? O naději se říká, že je krutou královnou všech bláznů. Ať už je to pravda nebo ne, necháš ji, aby ti kralovala?"
Dívenka se zamyšleným výrazem zamířila domů. Myšlenky jí v hlavě zběsile poletovaly, děsilo jí to. Ve svém nitru znávala jen ticho a tmu. Takový ten smrtící klid.
Vyndala hořepníček z květináče, na zahradě jej vložila do půdy a opatrně zahrabala. Pak si ještě jednou přivoněla a vyběhla na terasu, kde maminka zaplétala sestře copánky. Malá si něco žvatlala.
„Mami?"
„Copak?" zvedla k ní maminka oči. Zase tak červené…
„Věříš na naději?" zeptala se. Při použití této slovní kombinace se málem usmála.
...Bez naděje není víra...
„Ano,"dostalo se jí v odpovědi.
„A víš, co to je?" pokračovala dívenka.
Maminka na ní zvědavě pohlédla. Co se to s tebou děje, dítě moje?
„Ne. Ne, nevím."
„A-ha," povzdechla si dívenka. A začala vyprávět.
Když se pak večer ukládala ke spánku, hlavou jí prokmitla taková nesmělá myšlenka.
Ona přece má naději. Naději, že se uzdraví. Její duše, srdce, ona.
A to je přece ta nejlepší z nadějí, ne?
 

4. V pomněnkách jsem znovu nalezla svou víru