Draco se neklidně zavrtěl na příliš malé posteli. Cítil se stísněně a napjatě a nemohl usnout. Remusovo tělo za ním bylo příjemné a hřálo. V pořádku. Ale dvě těla na posteli příliš malé i pro jednoho, dva lidé pod jednou přikrývkou, to už tak v pořádku nebylo.

Kdo kdy viděl tu romantiku v nočním objímání?! Draco se nemohl ani otočit, aniž by nemusel odtlačit celou váhu vlkodlakova těla. Ani by si nepomyslel, že je Remus zvyklý na tak spartánské podmínky.
Ne, nehodlá ani v nejmenším obhajovat a vysvětlovat příčiny toho, proč zůstal na noc u Remuse. Jednoduše se rozhodl, jakkoliv iracionální to mohlo být. Nikdo se nesmí odvážit ho zpochybňovat. Ani on sám. Už proto, že se jeho rozhodnutí mohlo rozbít pod jediným křivým pohledem.
Ale byl tady. Na příliš malém, tvrdém lůžku a bez pořádného pyžama. A věděl, že se mu tu líbí. Remus a jeho ruce ve spánku těsně obtočené kolem něj, jeho dech, který Draca šimral na hlavě, vlasy rozhozené na polštáři.
I ta příliš malá postel.
Bylo to právě teď všechno, co Draco chtěl.

Cítil se vlastně trochu směšně. A zapřísahal sám sebe, že nikdy nikomu neprozradí, že se bál nechat tu Remuse samotného. Ale bylo to tak.
Draco zahlédl těch několik obrazů, které pronikly přes pečlivé hradby Brumbálovy nitrobrany. To stačilo. Představa, že Remus tomu čelil dlouhé hodiny v něm vyvolávala... divné pocity. Tížily ho v břiše jako kámen a měly až příliš mnoho společného s úzkostí.
Draco si také slíbil, že se o téhle noci nikdo nedozví. Ani Harry. Jak by vysvětlil, že strávil noc s asistentem svého učitele? A raději by si ukousl jazyk, než aby cokoliv o sobě nebo Remusovi musel vyprávět Severusovi. Nebo řediteli.
Draco skoro slyšel svou matku, jak by se mu vysmívala. Nadávala by mi do hlupáků a barvitě by mu vylíčila, co se stane těm hloupačkám, které svůj poklad vydají dříve než se dostatečně dobře vdají. Řekla by, že je stejná děvka. A s největší pravděpodobností by ho potom zavřela do nějakého pokoje, patřičně zabezpečeného, a Remuse by se pak pravděpodobně zbavila nějakým šikovným jedem. A velmi brzy by Dracovi našla nějakou mladou perspektivní nevěstu z Francie. Vždycky přeci tvrdila jeho otci, že si přeje sídlo v jižní Francii.
Draco věděl naprosto jistě, že ho jeho matka velmi miluje. A neměl žádné iluze o tom, jak ta láska vypadá.
A tak v blednoucí nočním tichu přemýšlel, jestli ta teplá ruka na jeho břiše není až příliš odhodlaná rebelie. Není až moc ochotný vydávat sebe samého příliš brzy? Dracovi tentokrát neměl na mysli jen sex. Přál si, aby ho Remus miloval. Aby mu plnil přání a byl tu pro něj den za dnem. Aby ho nikdy neopustil. Jenže jak daleko už ho Draco vpustil? A odkopne ho Remus až v Dracovi nezbyde nic, co by mohl ještě prozkoumat? Až zmizí fyzická touha nebo fascinace odejde Remus pryč? Dělají to tak Nebelvíři?
Ty myšlenky ho zmáčkly v obavách jako v železném sevření, přinutily ho setřást teplou, chlácholivou ruku, vstát, a pomalu, naprosto tiše, dojít s hůlkou do koupelny.
Rozsvítil. Náhle probuzené Brumbálovy myšlenky mu začaly laskavě domlouvat, že to není ten nejlepší nápad, ale Draco jejich rozbředlý sentiment vztekle zaplašil. Pokud měly odvahu mu radit, měly si pro to vybrat lepší chvíli. Tohle vždycky pomohlo. Bylo to v pořádku. Vždyť to měl pod kontrolou.
Na chvilku se zahleděl na svůj vlastní, pobledlý a unavený, odraz v zrcadle a napadlo ho, jestli to nedělá jenom proto, že je zbabělec.
Uhnul očima sám před sebou a potlačil ty hloupé myšlenky.
„Aestuo glacies regina,” zašeptal a chvějivé napětí a podivná bolest v nitru zmizely v chladivém pohlazení magie. Usmál se sám na sebe a přikývnul.
Tak je to správně. Toujors Pur. Vždy čistí a bez poskvrnky, viď mami?

Harry se díval na klidně oddechujícího Severuse, ležecího v jejich posteli a byl naprosto zmatený. A cítil se trochu provinile. Neřekl Severuse nic o jejich hádce. A měl by? Možná na tom ani toliknezáleželo. A tak neřekl ani slovo a Severus teď spokojeně spal na jejich široké posteli. Tmavé vlasy rozhozené na polštáři, zamračený výraz vymazaný spánkem, úzké rty mírně pootevřené. A Harry se stále nemohl vynadívat na jeho tvář. A usmíval se. Stále se usmíval. Harry upřímně netušil, co bude dál. Jak bude Severus učit, když ztratil paměť? Včera večer si nevybavoval jediné kouzlo nebo lektvar. Svým způsobem byl Harry vlastně vděčný, že si to Severus vlastně neuvědomuje. Jak moc zlé by pro něj bylo, kdyby věděl, kolik toho ztratil.
Nebo získal?
Severus nevěděl nic o válce nebo nebezpečí, které jim hrozilo na každém kroku. Včera večer ho Harry naučil Lumos a Severus byl nadšený. Ten výraz tichého, soustředěného štěstí, který dělal ze Severuse toho nejkrásnější muže na světě, mohl Harry pozorovat celou noc. Rozsvěcel a zhášel světlo s nadšením dítěte, které dostalo novou hračku. A Harry ho mohl chápat. Když se v prvním ročníku naučil vyvolávat barevné jiskry, každou přestávku běžel na záchod, aby se mohl zavřít v kabince a to kouzlo potají vyzkoušet. Nemohl tomu uvěřit. A stejný výraz teď měl na tváři Severus.
Byl krásný.
Když ho zavedl do jeho vlastní laboratoře a Severus procházel kolem svých pečlivě uložených nástrojů a drahocenných přísad, výraz nefalšovaného zaujetí na jeho tváři Harrymu ulehčil. Některé věci se snad nemění.
„Dokážeš s tímhle vším očarovat mysl a omámit smysly. Umíš stáčet slávu, připravit věhlas a dokonce i uložit a zachovat smrt,” zopakoval pomalu a pečlivě Severusovu oblíbenou větu, kterou každý rok opakoval prvákům. Vždycky zafungovala a všechny je spolehlivě vyděsila. Vybavila se mu jako něco automatického, důvěrně známý detail, který mu vnutil úsměv. Tmavovlasá hlava se ani nepohnula.
„Rád bych si o tom něco přečetl. Třeba si něco vybavím..,” odpověděl zamyšleně Severus. Teprve teď zaslechl Harry smutek jako falešný tón v tom sametově hlubokém hlase. Přešel blíž k němu a stisknul mu rameno.
„Vzpomeneš si brzo, uvidíš,” dodal povzbudivě. Pro něj, stejně jako pro sebe. Tady a teď se v tom cítil pořádně ztracený. Miluje ho Severus? Teď, když mu nezůstaly žádné vzpomínky? Nebo to znamenalo úplně nový začátek? A má stále ještě právo na něco takového, když... Když není Severus jediný, koho Harry miluje? A má na to vůbec sílu?
Žádné odpovědi.
A tak to hodil za hlavu. V tom byli Nebelvíři výjimečně dobří.

Harry se probral už v prázdné posteli. S narůstajícím zděšením se vyhrabal z přikrývek a vyšel z ložnice. Severus s obvyklým nic neříkajícím výrazem seděl u stolu, před sebou rozložené noviny a pil čaj. Teď k němu zvednul hlavu a přejel ho pohledem.
„Severusi,” vydechl Harry. Scéna na něj dýchla obyčejnou ranní každodenností. Uklidňovala ho.
„Dobré ráno, Harry,” pozdravil ho Severus. Obočí měl významně nadzvednuté. Harry zůstal pod jeho pohledem na okamžik rozpačitě stát. Trochu nemotorně přešel ke stolu a posadil se.
„Jak jsi se vyspal?” zeptal se ho Severus stejně zdvořile jako každé ráno. Harry jen něco zahuhlal na vysvětlenou. Alarmující adrenalin z náhlé Severusovi nepřítomnosti odplouval a jemu se vracela obvyklá ranní zmatenost. Zívnul.
„Zjevně nemíváš snadná rána,” poznamenal Severus a Harry sebou trhnul. Tohle bylo něco, co ten předchozí Severus věděl až příliš dobře. Příliš často ho tahal z postele, domlouval mu a bral mu vyhřátou přikrývku. Ale tohle nebyl jeho Severus. Byl to jen neznámý cizinec, který měl tvář někoho, koho Harry miloval.
Harrymu po tváři přejel bolestný výraz. Bylo to jako ostrý políček.
Severusovi to neuniklo.
„Řekl jsem něco špatně?” zeptal se, pozorné oči upřené přímo na něj. Harry jen zavrtěl hlavou a raději si sám nalil šálek čaje. Marně se snažil najít ztracenou rovnováhu pod tím tmavým pohledem.
Severus opatrně složil noviny a položil je na okraj stolu. Harry si uvědomil, že pravděpodobně vůbec netuší, o čem se tam mluví.
„Takže je tu nějaká válka..,” promluvil a přerušil tak bolestně bobtnající ticho. Harry přisvědčil:
„Ano, to je. Bojujeme proti smrtijedům a Voldemortovi, černokněžníkům, kteří věří, že mudlové - to znamená nekouzelníci - jsou horší než čarodějové,” I jemu samému ty slova zněly prázdně a trochu směšně. Jak shrnout roky bolesti, řádku mrtvých a dlouhé temné dny do několika vět?
„Nevyhráváme,” podotknul Severus tiše. Harryho na okamžik jeho rychlá dedukce zarazila, pak přikývl.
„Ale on také ne.”
„On?”
„Pán zla. Říká si Lord Voldemort,” odpověděl Harry. Potřásl hlavou nad podivností celé situace. On poučuje Severuse o smrtijedech? Vlastně to bylo svým způsobem směšné.
„Vol-de-Mort,” oddělil Severus známé slabiky. „ten, který okrádá smrt?” zeptal se zamračeně. Harry neporozuměl.
„Francoužština,” vysvětlil Severus. ,,le vol znamená krádež, la mort značí smrt.”
„Ty umíš francouzsky?” podivil se Harry. Severus jenom pokrčil rameny. Bylo to zvláštně nepatřičné gesto a Harry se nad ztraceným výrazem v jeho tváři pousmál. Patřil někomu mnohem mladšímu než byl Severus. Natáhl přes stůl ruku. Severus se na ni váhavě zahleděl a pak ji stisknul. Harry sledoval ty hořce známé černé oči, světlou pleť i křivku nosu a chápal, že mu musí vysvětlit pravdu o tom, kdo je. Kým byl. Věděl to. A stejně to nenáviděl.
Ty černé, široce otevřené oči byly příliš... čisté, průzračné. Jako by z nich všechna bolest, tvrdost a roky útrap utekly a schovaly se někde v nedohlednu.
Harry to nechtěl porušit. Přejel palcem po hřbetu Severusovi větší ruky. Nadechl se. Jak moc matoucí to bylo teď, když si vyměnili role.
„Zrovna včera proběhl jeden z Voldemortových útoků,” začal Harry. Opatrně, jako by trochu škobrtal. Severus by neváhal. A tak násilím umlčel všechny ty hlasy, které ho od toho odrazovaly; všechny, které prosily, aby mlčel a nechal mu ještě vteřinu, minutu, hodinu toho dojmu, že zlý svět je vzdálený tam někde daleko, za pevnými dveřmi a kamennými zdmi.
Být Zmijozel znamená být tvrdý, pomyslel si Harry. A jemu teď nezbývá než být Zmijozel za ně za oba.
„Ano, to vím,” odpověděl Severus tiše. „ten muž... Remus říkal, že právě během něj jsem pravděpodobně ztratil paměť.” Harry přikývl na souhlas.
„Bojuješ na naší straně. Jsi členem Fénixova řádu, tajné organizace, která bojuje proti Voldemortovi,” znovu zaváhal a stálo ho to málem všechnu sílu, aby pokračoval. V tváří v tvář těm černým, otevřeným očím. „ale... vždycky to tak nebylo a někteří lidé ti to nemohou odpustit,” vyslovil to neochotně. Ty slova ho hořce pálily. Až příliš dobře znal hloubku viny, kterou si Severus nosil všude sebou.
„Takže... já jsem předtím byl...?” Severus ty slova nedokončil.
„Smrtijed. Kdysi dávno,” Harry se nenáviděl za to, že to musí říct. Že musí roztrhat ten jemný samet černých očí, který tam nikdy předtím neviděl. „ale za obrovského nebezpečí jsi přešel k nám a špehoval jsi Voldemorta. Zachránil jsi spoustu životů,” zdůraznil Harry nakonec, ale Severus jen zamyšleně odvrátil tvář.
„Takže jsem zrádce,” promluvil. A znělo to stroze a... zklamaně. Ten tón Harryho bodnul. Jak vysvětlit, jakým úsilím už vykoupil své vlastní chyby a kolik lidí pomohl zachránit? Jak mu pomoci vyrovnat míru vah jeho vlastního svědomí? Harry netušil. Severus by věděl.
Vstal, obešel stůl a objal ho kolem širokých ramen.
„Ne, jsi hrdina,” odvětil tiše. Severus si jen povzdechl a opřel si o Harryho hlavu. Byla v tom nečekaná intimita a známost dvou cizinců. Obklopilo je ticho.
„Je to zvláštní,” zašeptal se zavřenýma očima. „poslouchat o sobě. Nevzpomínám si na nic. Jako kdybych se probudil do špatného snu. Kdo vlastně jsem, Harry Pottere?” Jeho unavený hlas, přiznání vlastní slabosti, zkrabacené čelo. Harry mu položil ruku na tváři a objal ho pevněji.
„Ty jsi prostě ty,” odpovídal. Sobě i jemu. A jeho vlastní pevný, odhodlaný tón jako by mu ani nepatřil. „nikdy nebudeš nikým jiným. Tak prostě pokračuj tam, kde jsi skončil.”
Ticho. Severus si o něj znovu opřel hlavu a přikryl svou vlastní rukou tu Harryho.
„Jen mi připomeň, kde to bylo.”
„Přesně tady,” zamumlal Harry, naklonil se k němu a vtiskl mu drobný, něžný polibek na rty. Cítil, jak Severus překvapeně ztuhnul a pak jak se mu v chvějivých vlnách z hrdla vydal smích. Harry se rozpustile usmál, na okamžik okouzlený tím bohatým radostným tónem.
A poprvé ho napadlo, že možná právě tohle je skutečný Severus.

Dracovi se zdálo vlastně smutně paradoxní znovu nastoupit po tom všem zpátky do školy. Pondělí ráno bylo nepříjemně studené, vítr sebou nesl těžká temná oblaka plné sněhu a Draco se cítil pod psa.
Tu noc od Remuse odešel bez rozloučení. Nechal mu vzkaz. Nebylo to tak těžké, protože mu Zimní královna pomáhala. Jednoduše nehodlal dopustit, aby Remusovi zevšedněl. Ale to nové ráno chutnalo odporně. Jeho vlastní postel teď byla příliš veliká a studená.
Později ten den mu přišel lístek se vzkazem. Remus psal, že by se s ním rád setkal a že doufá, že se ho ničím ten večer nedotknul. Draco odepsal a souhlasil. Nakonec, slíbili si, že se uvidí.
Přesto z toho nebyl šťastný. Nemohl pořádně jíst ani spát, ať už si to vymlouval jakkoliv. Pevně zauzlovaný balík obav v jeho útrobách ho všude doprovázel a jediná útěcha byla Zimní královna. Téměř nadšeně se pouštěl stále do nové práce, aby odehnal pochybnosti, které se stále vracely jako hejno bodavého hmyzu.
Chtěl Remuse vidět. Skoro zoufale doufal, že ho uvidí za nejbližším rohem. V další chodbě, jak vystupuje ze dveří učebny.
Nikde ho nepotkal.
A jednou v knihovně, při studiu pokročilých přeměňovacích zaklínadel, konečně vzdal snahu si namluvit, že ho vlkodlak nezajímá. Draco tušil důvod, proč mu srdce vždycky před vchodem do jídelny nervozně poskočí.
Ale nejraději by to nevěděl.

Pondělní první hodina byly lektvary. A Draco si téměř se sadictickým nadšením vyčinil, že v tom sobeckém zaujetí úplně zapomněl na Severuse a Harryho a umínil si, že to musí rychle napravit. Cokoliv, aby uniknul tomu zmatečnému očekávání uvnitř.
Téměř společně s Harrym vešel do třídy i Brumbál. Široký úsměv na tváři, rozpustilé jiskřičky v očích. A přece v tom bylo něco zlomyslného, snad v tom zdviženém koutku úst nebo trochu příliš veselém a lehkém kroku. Nikdo jiný by si toho snad nevšiml, ale Dracovi to prozradily ředitelovy vlastní myšlenky.
Brumbál hodlal převzít Severusovi hodiny a z čisté osobní záště a zaujetí připravit jeho nejneoblíbenější předmět o veškerou důstojnost. Harry se mezitím nenápadně postavil k volnému místu vedle Draca.
„Vypadáš příšerně,” prohlásil Nebelvír místo pozdravu a široce se u toho zazubil. Draco po něm hodil naštvaným pohledem a zamračil se. Dnes ráno použil Zimní královnu, tak jak bylo možné, že..? To je jedno.
„Díky, za to ty skoro kveteš,” odsekl jedovatě a okatě se zahleděl na ředitele. Ten se postavil za Severusův stůl a začal vysvětlovat, že dnes - jako náhrada za profesora Snapea - vyhlašuje soutěž o nejzábavnější a nejlepší druh zmrzliny, kterou dokáží uvařit.
Harry se ale vedle něj jenom usmál a zůstal zticha. Brumbálovo zadání bylo děsivé a Draco začal upřímně prosit Merlina, aby se Severus urychleně vrátil, protože právě teď se úspěšně složené OVCE z lektvarů vzdalovaly mílovými kroky.
Unaveně se posadil do židle a nechal Harryho zaklít kotlík mrazícím kouzlem. Brumbálovy myšlenky mu nespravedlivě napověděly, že Brumbálovým ideálem by byla citrónovo-jablečná zmrzlina začarovaná tak, aby kdokoliv jí ochutná, mohl komunikovat s okolní světem pouze libým zpěvem.
Draco teprve začal odkrývat spletitou síť Brumbálových mučících technik.
Začal Harrymu pomalu a přesně diktovat jednotlivé instrukce a přitom vlastně nevědomky složil hlavu do dlaní.

„Poslyš, ty ale vážně nevypadáš dobře,” prohlásil Harry a přerušil tak Dracův pečlivý výklad o tom, jak by měl nakrájet magický brutnák.
„Hm,” zvednul k němu hlavu Draco. „To nic, jsem v pořádku. Špatně jsem spal.” Harry se na něj přísně zadíval a v tom postoji na okamžik připomínal Severuse.
„Lžeš,” konstatoval pevně. „To Remus, viď?”
Draco mlčel. Najednou měl pocit, že není schopen říct ani souvislou větu. Jak vysvětlit Harrymu ten těžký strach, že ho Remus opustí; že jednoho dne odejde a nechá Draca samotného, ztraceného a zapomenutého?
Raději vstal a začal krájet ten páchnoucí brutnák místo něj.
„Asi,” přiznal nakonec a znělo to jako slabý šepot, v bzučící místnosti téměř neslyšný. Harry se na něj jen dlouze zadíval.
„Mám o tebe strach,” řekl pak a Draca tím starostlivým tónem zaskočil. Otočil se k němu s nechápavým výrazem.
„Jak to myslíš?”
„Bojím, že nakonec budeš litovat,” promluvil a Draco zaslechl v jeho hlase ještě jiný tón než nezištné obavy. Probleskl ale v jeho hlase jako stříbrná rybka na hladině a zase zmizel, až se zdálo, že tam ve skutečnosti ani nebyl.
Ale z té věty Draca zamrazilo. Zůstal stát, ostrý nůž na přísady spuštěný podél bok, páchnoucí šťáva z něj odkapávala na podlahu. Zíral na něj. Litovat? On? Ne, to není ve skutečnosti to, čeho se bojí. Něco takového dokáže přežít. A když se díval do těch zelených očí, uvědomil si, že dokáže zůstat stát, i když ho Remus jenom použije a opustí.
Ale nikdy nedokáže Remusovi odpustit, kdyby někdy litoval jediné vteřiny strávené s Dracem. Takové ponížení nepřežije.
A tíha v jeho nitru se rozvinula v dusivý strach, který měl najednou jméno.
Nějaká síla, o které ani netušil, že v něm je, se vzedmula jako příliv a podařilo se mu ovládnout. Otočil a další kousek brutnáku položil na pracovní plechu. Údery jeho nože byly tentokrát příliš nahodilé a příliš silné, ale Harry mlčel.
Nic jiného mu nezbývalo.
Draco vynechal oběd. Stejně neměl hlad. Stál v prázdné chodbě, vedle vchodu do Remusova bytu, ruce založené na prsou a vyčkával. Nebylo snadné sem přijít. Stálo ho to použit dvě Zimní královny. A i tak to bylo horší, než čekal.
Je to vlkodlak, učitel a ještě je o tolik starší. Není žádná možnost, aby spolu mohli zůstat. Celé je to nesmysl. Dracův vlastní otec je mrtvý, jeho matka ztracená. Jsou v otevřené válce. Jaký má smysl začínat v tom zmatku nějaký vztah? A OVCE se taky blíží.
Draco si to snažil odůvodnit. Hledal jakýkoliv rozumný argument, který podpoří jeho přesvědčení, že spolu vlastně nemůžou být. Cokoliv. Jen aby nemusel přiznat, jaký má strach. Že Remus bude litovat. Že jednoho dne přijde, stále slušný a hezký, pohladí ho po tváři, odvrátí oči a řekne: „je mi to líto, Draco."
A Draco věděl, že přes něco takového se přenést nedokáže. Nic není víc ponižujícího než lítost. Hrdost je páteří Zmijozelu. Je tím jediným skutečným pokladem, který mají.
Pevně stisknul čelisti. Proto stál tady, aby Remusovi vysvětlil, že je to vlastně nesmysl, aby se dál vídali.
Aby toho nemusel nikdy litovat.

Studené ticho na chodbě přerušily kroky. Draco se trochu křečovitě nadechl a odhodlaně zvednul hlavu. A ani se nepohnul. Před ním stál Sirius Black, tedy... Archer, samozřejmě.
„Malfoyi,” pronesl pomalu Archer a jeho hlas byl tmavý a zlověstný. ,,co tu chcete?”
„Na někoho čekám, pane,” odpověděl stroze Draco.
„A na koho?” zeptal se Black a skoro pohrdavě se usmál.
„Do toho vám nic není, pane,” odseknul Draco naštvaně. V žádném případě neměl ani tu nejmenší náladu mlvuti s tím nebelvírským psem. Ať už to byl Harryho kmotr nebo ne.
Sirius se na něj dlouze zadíval, pak téměř neznatelně potřásl hlavou.
„Promluvíme si, Malfoyi.”

24.kapitola Cesta II

A/N: Milí přátelé a čtenáři,
doufám, že se vám tahle kratší kapitola líbila. A také doufám, že jste si užili ten poslední zbytek léta, který nám zbýval. Já ano a teď je čas zase pohnout s Nebeským mostem. :-)
Bohužel mám jisté zdravotní komplikace - konkrétně zánět karpálního tunelu v levém zápěstí takže s mým psaním je to teď trochu obtížné. Přesto se budu snažit zůstat u týdenních aktualizací, byť kapitoly možná budou kratší než jste zvyklí. Věřím ale, že se to brzy zlepší.
Mějte se krásně a Merlin s vámi!