Draco kráčel tak nejpomaleji, jak to jen šlo. Vztekle pozoroval záda staršího muže před sebou a v duchu mu hořce nadával. Právě teď ho naprosto a bez výhrad nenáviděl.
Ale kdyby měl být upřímný – což Draco nehodlal být v žádném případě – přiznal by, že ten čistý, dravý vztek je vlastně docela osvěžující. Odvedl jeho myšlenky daleko od čekání na Remuse.
A tak Draco beze slova pokračoval v cestě a tiše zuřil, dílem naštvaný a dílem s ulehčením.

Sirius se zastavil přede dveřmi svého kabinetu a otočil se, aby pohlédl přímo do Dracovy tváře. Ty šedé oči byly ostré a pronikavé.
„Dás si čaj, Malfoyi.“ Neptal se. Rozkazoval a s arogantní samozřejmostí očekával, že budou jeho příkazy splněny. Čistá, správná výslovnost. Pronikavý akcent. Jasný aristokrat. Draco se v duchu musel zamyslet nad tím, jak moc byly zveličené pověsti o jeho legendárním útěku z Azkabanu. Tenhle muž by neoklamal ani slabomyslného prváka.
Draco jenom přikývl a Sirius zamumlal heslo, které Draco nezaslechl a vstoupil. A on za ním. A když překračoval práh, trochu zlomyslně se usmál. Někde tady právě končila školní půda. Teď jsou dva příbuzní – jediný a poslední dědic vznešeného rodu Malfoyů a ztracený a polovičatý Blackv cizím těle. A Draco, pokud přežijí válku, se pravděpodobn2 stane jeho výhradní dědicem.Dostane jeho jméno, dům, vliv, práva i majetek.
Když k němu profesor Archer vzhlédl, Draco se usmál tentokrát téměř oslnivě. A jeho oči přitom zůstaly chladné a tvrdé jako led. Život Zmijozela je nikdy výjimečně uspokojující.

Čaj byl mimořádně odporný, hořký a přelouhovaný, ale na tom příliš nezáleželo. Byl servírovaný v jemném bílém porcelánu, který Draco odhadl na devatenácté století. Sirius se posadil za svůj veliký učitelský stůl a jemu nabídl místo k sezení na malé stoličce naproti. Pracovnu měl zčásti hustě pokrytou svitky a spisy, které se válely v nepořádku snad i po podlaze. Druhá polovina byla srovnaná do elegantních stohů a připravena k zařazení do velké knihovny z tmavého dřeva.
Draco se jen zamračil. Remusův rukupis tu dokázal poznat až příliš dobře.
„Chtěl jste se mnou mluvit..?“ nadhodil Draco pečlivě odtažitým hlasem. Sirius potřásl hlavou jako by se probudil z hlubokého spánku. Vlastně to v novém těle nebyl ošklivý muž, pomyslel si Draco a uvědomil si, že si ho teprve teď pořádně prohlédnul, jako by ho celou dobu předtím jen ignoroval. Byl vysoký, blonďatý, hezké ostré a hrdé rysy na pravidelné tváři, velké, aristokraticky elegantní ruce. Draco Siriuse Blacka nikdy neviděl, ale předpokládal, že si s Archerovým tělem spíš polepšil. Draco si vzal šálek do rukou, aby se napil hořkého chladnoucího čaje.
„Ty s Remusem chodíš?“ vypálil Black náhle, zatímco se na něj stále díval tím ostrým, probodávajícím pohledem. Draco se málem zakuckal čajem a ztěžka polknul. Otázka dopadla jako přímý úder. Příval pocitů jednoduše rozdrtil jeho opatrně budované sebeovládání. Chodil s Remusem? Vlkodlak ho měl rád. Hodně, jestli mu mohl věřit. Ano, líbali se. A ano, měli spolu schůzku. Dobrá, strávil u něj noc, ačkoliv... A možná, jen možná, ho měl i Draco trochu rád. Ale o „chození“ tu nikdo nemluvil, nebo ano?
A neznamená snad tohle všechno, že spolu chodí, zrádně mu našeptávaly Brumbálovy myšlenky.
Tižívý pocit Dracovi sevřel hrudník. Není mezi nimi žádný vztah, žádný závazek. Nikdy o tom nemluvili... Najednou nebylo skoro možné se nadechnout. Zaťal prsty do dřeva stoličky.
„Tak?“ pobídnul ho Sirius, když mlčení nabobtnalo do obřích rozměrů a hrozilo, že Draca udusí.
„Já – já... nevím, já...“ vykoktal ze sebe Draco přiškrceně. Přes Siriusovu tvář vlastně skoro pomalu proběhla řada drobných změn. Nejdříve ztvrdla a zkameněla. Pak jí vztek vymazal všechnu barvu z jejích rysů, srazil obočí do hněvivého oblaku a zúžil oči na blesky metající štěrbinky. Jeho magie se vzdula jako zuřivý vítr a vrazila do Draca jako tisíc drobných propichujících jehliček.
A Draco poprvé dostal strach.
„Jak se vůbec odvažuješ něco takového říct?“ vyštěkl muž zuřivě. „Víš vůbec o kom mluvíš?! To je Remus! Seděl u tebe během celého toho tvého zatraceného komatu! Neustále se stará jen o tebe! Máš vůbec představu, jak moc se bál, když jsi s Harrym zmizel?! Miluje tě a ty řekneš jen „nevím“?“ Sirius vstal a před Dracem se najednou tyčil, snad vyšší než obvykle. Salající zuřovst šla téměř nahmatat. ,,Nakonec jsi jen ten zkažený spratek, kterým jsi byl vždycky. Není divu, jsi syn svého otce!“ Poslední věta byla dobře mířeným kopancem a Draco hněvivě zaťal pěsti. Ale Sirius promluvil dříve než se Draco nadechl.
,,Jdi pryč, prosím. Ven. Remus je pro tebe příliš dobrý.“ Jeho natažená ruka byla jako meč. Draco v podivných mrákotách, téměř mechanicky vstal. Myšlenky mlčely. Udělal několik kroků. Stejně dlouhých. Odměřoval vzdálenost v přesných úsecích.
Otočil se.
„Taky ho mám rád, ale...,“ Ani to nebyl jeho hlas. Nemohl být. Skousnul si rty. Ostře, aby to bolelo. Žádná lítost, žádný smutek. Na citech nezáleží. Toujours pur.
„Draco,“ oslovil ho náhle Sirius jménem. A Draco se stejně jako předtím – téměř proti své vůli – otočil a pohlédnul Siriusovi do tváře.
Nebyl v ní žádný vztek. Šedé oči nebyly zúžená a nebodaly. Třpytily se nějakými hlubokými nevyslovenými city.
Roky přátelství, důvěra nezničitelná jako hradby hradu, sdílené vzpomínky na bolest i smích, napovídaly mu Brumbálovy myšlenky. A láska, dodaly bezhlesně.
„Mít rád nebude stačit,“ upozornil ho tichým, nevýrazným hlasem. A jeho tvář byla náhle mnohem starší, přikrytá popelem smutku a stáří. Sirius se odvrátil. Draco porozuměl.
Stál tam, neschopen dalšího pohybu, ještě celou další dlouhou vteřinu. Pak se zhluboka nadechl.
„Budu si to pamatovat,“ odpověděl stejným hlasem, otočil se a odešel. A dveře za sebou zavřel docela tiše, jako by se to nikdy ani nestalo.

Harry se vesele smál. Severus právě udělal další vtip, zatímco společně hleděli do Pobertova plánku a vyhlíželi tak Brumbála, který přislíbil, že přijde na oběd. Harry si byl jistý, že by jeho otec něco takového neschválil, ale právě teď mu to bylo vlastně úplně jedno.
Okouzleně hleděl na Severuse. Tmavé vlasy mu spadaly kolem tváří, čelo měl trochu zamračené od soustředěného pozorování, koutky úst stažené do kousavého úsměvu. A Harrymu přišel přitažlivější než kdy dřív. Stále se na něj nemohl vynadívat. Na jeho gesta, na to jak se tváří, když čte knihu, jak svírá vidličku při jídle nebo jak se za ním vlní plášť. Všechno to Harrymu přišlo velkolepě elegantní. A kdykoliv si Severus všimnul, že na něj Harry hledí, vyslal k němu drobný, laskavý úsměv, který rozpustil všechny Harryho zábrany.
Pravdou bylo, že právě teď si upřímně přiznával, že je do Severuse Snapea až po uši zamilovaný. A bylo to skvělé! Cítil se kvůli tomu trochu vinen, protože předtím tohle nevnímal. Vždycky byl pro něj Severus důležitý, v polsední době ten nejdůležitější, ale tenhle nový, spontánní Severus Harryho naprosto fascinoval. Cítil, jak se mu zrychlil tep vždycky, když byly ve stejné místnosti. A vlastně ani v noci nechtěl spát, raději by se stále díval na muže před sebou.
Ne, to nebyla pravda, připustil si. Nechtěl se stále jenom dívat. Ale předpokládal, že na to je ještě prostě příliš brzy.
„Tak už jde,” přerušil Severus tok jeho myšlenk a ukázal na malou pohybující se tečku na plánku. Albus Brumbál zrovna scházel z veže ředitelny.
„To je dobře, už mám vážně hlad,“ postěžoval si Harry mrzutě a přešel ke krbu, aby zavolal skřítky, kteří snad brzy přinesou jídlo. Severus ho ale se zavrtěním hlavy přerušil.
„To by bylo nezdvořilé,“ prohlásil. „Nejdříve mu musíš nabídnout skleničku na uvítanou. Cpát do něj jídlo hned po příchodu by asi nebylo příliš vhodné.“ Harry po jeho slovech smutně svěsil ramena. Bylo jen málo žalostnějších pohledů než hladový šestnáctiletý chlapec.
Severus se jenom zasmál a projel mu rukou vlasech. Tohle vlastně skoro přátelské gesto vyslalo horkého vlny po Harryho páteři rozšiřující se jako kruhy na vodě.
Odvrátil se, aby skryl vykvétající ruměnec. Toužil si po Severusovi stále víc. Harry si v duchu říkal, že jestli na něj okamžitě ten černý netopýr neskočí a neodnese ho do postele, kde se s ním nepomiluje tak, že z toho týden nebude chodit, pravděpodobně ho to zabije.
Ozvalo se zaklepání a Severus způsobně vyšel vstříc jejich hostu. To byla další věc. Severus neměl žádné konkrétní vzpomínky. Jako by mu nezůstalo naprosto nic osobního, žádná bolest, vztek nebo vina. Nic o magii. Ale ať už to byla etiketa nebo správná výslovnost cizích slov, se kterými se Harry zrovna potýkal, Severus dokázal odpovědět na všechno zcela tak přirozeně a bez nejmenšího problému. To bylo přinejmenším podivuhodné.
„Dobrý den, pane profesore,“ vyšel i on pozdravit Brumbála. Starý muž ho přivítal stejně vřelým úsměvem jako vždycky. Jen na Severusovi se zdržel pohledem víc než obvykle.
„Tak jsem slyšel Harry, že umíráš hlady,“ ředitelovi v očích zaplály veselé plamínky, když jak Harry ohnivě rudne. „To je v pořádku, já ostatně také.“

Skřítkové na stůl poslali kachnu na pomerančích, pečené brambory a několik druhů salátů. Dýňový džus pro Harryho a karafu červeného vína pro ředitele a Severuse. Harry se jim za krásnou úpravu a dechberoucí chuť v duchu obdivoval.
Severus se ukázal jako okouzlující hostitel. Distinguovaně a na úrovni vedl s ředitelem konverzaci jako by se nic nestalo s jeho pamětí a Harryho za to obdivoval.
Kam se poděl ten Severus samotář?

„Můžu se zeptat na něco, pane profesore?“ začal po chvilce zamyšleného ticha Severus. Albus jenom sklonil hlavu a upil vína z broušené sklenice. Bylo po jídle a oni jen seděli a užívali trochu klidu jako malý moučník po vydatném obědě.
,,Myslím, že Albusi mi říkáš už posledních patnáct let. Budu rád, když s tím budeš pokračovat,“ mrknul na něj ředitel a Severus jen přikývl.
„Díky, Albusi,“ usmál se zdvořile Severus a ředitel střelil překvapeným pohledem k Harrymu.
„No jo,“ přisvědčil Harry. Severusovo obočí se stáhlo do trochu vzdorovitého výrazu.
„Něco mi uniklo?“ Rty sevřel do známého přísného výrazu. Teď už se i Brumbál pousmál.
„Jsi ten nejnenáviděnější profesor. Zloun, který mučí své studenty a nutí je třást se strachy před každou hodinou. Prostě kruťas. A teď se tu způsobně usmíváš...,“ prohlásil Harry a pohoršený výraz na Severusově tváři je přinutil oba s ředitelm vyprsknout smíchy.
„To není možné?! Myslel jsem si, že vlastně učím docela rád. Myslím, že by mě to bavilo,“ Teď na něj Harry jen nevěřícně vyvalil oči. Ředitel jemně přisvědčil:
„Ve skutečnosti si myslím, že to tak je. Řekl bych, že máš svou práci opravdu rád, ačkoliv...,“ zaváhal jen nakratičko, jako by si to celé vychutnával víc než předcházející oběd. „jsi možná trochu přísný.“
„Přísný?! Přísný?!“ zaúpěl Harry. „Měl by jste vidět jeho testy, pane řediteli. Jsou horší než písemky profesorky McGonagallové!“ Tentokrát se ušklíbl Severus.
„No alespoň mému předmětu věnujete náležitou pozornost. Lektvary jsou opravdu důležité,“ dodal a Brumbál si vkusně přikryl rukou ústa, aby skryl široký úsměv.
,,Inu, některé věci pro stě nikdy nezmění,“ přerušil Albus nadechujícího se Harryho. „Mám pocit, že jsi se chtěl na něco zeptat, Severusi,“ a Severus přikývl. Odvrátil tvář a přemýšlivě přivřel oči. Harry ten výraz znal dobře. Znamenalo to, že Severus nad něčím usilovně přemýšlí už delší dobu.
„Co je to vlastně magie? Stále tomu nerozumím. Žádné knihy v mojí knihovně nemají odpověď, která by nebyla jen snůška nesmyslů. Rozumím, že umíme dělat kouzla. Sám jsem to vyzkoušel. Ale co to je ve skutečnosti?“ Brumbál přikývl nad jeho otázkou a znovu upil vína. Harry i Severus trpělivě vyčkávali než zformuluje vhodnou odpověď.
Harry vlastně mohl pochopit, proč se Severus ptá. Měl pocit, že tohle je věc, která čistokrevné kouzelníky nikdy nenapadne. Ron ani dost dobře nerozuměl, proč se na něco takového ptají. Ale on věděl, že duší je pořád mudla stejně jako Hermiona. Oni to nechápali, proto se snažili alespoň porozumět. A Severus – právě teď přesně na hranici mudly a kouzelníka – byl stejný.
„Tohle je pravděpodobně jedna z nejdůležitějších otázek, kterou si mohou kouzelníci položit,“ začal Brumbál pomalu a v očích se mu zaleskl dávný učitelský zápal. „Jde o to, že pochopit podstatu naší magie znamená pokusit se porozumět sobě samým,“ nakrátko se odmlčel a pokračoval. „Teorie se různí. Antičtí filosofové věřili, že dar magie byl dán bohy vyvoleným lidem a že kouzelnické rody byli spřízněny s božskou prapodstatou. Buddhističtí čarodějové říkají, že magie jim byla dána jako siddhi, schopnosti zavazující je ke službě a cestě k osvícení. Středověcí teologové věřili, že magie má zdroj v božských schopnostech tvoření, které Bůh vdechl Adamovi podle obrazu svého. Ale k Evě se podle nich nepřenesli, neboť ta byla již nižším stvořením, když byla stvořena z Adamova žebra. Proto ti vzácní, kteří pochází z Adama vládnou magií a mudlové mají Evinu krev.“ Brumbál se po dlouhém monologu odmlčel.
„A co si myslíš ty, Albusi?“ zeptal se Severus a jeho soustředěný pohled Harrymu prozradil, že si zapamatoval každé slovo.
„Já?“ Ředitel se usmál. Jako by se Severus zeptal na něco, co očekával. „Co je to magie? Zaklínadla? Jsem starý člověk a už jenom málo vidím svět jako skutečný čaroděj a věděc. Zdá se mi, že jsou i kouzla, které neobsahují žádnou magii. Hudba například. Nebo láska, nebo narození dítěte. Taky střídání ročních období. Někdy mám pocit, že magie je něco, co protéká námi všemi a se vším nás spojuje. Něco tak všudypřítomného, že to už ani nejsme schopni rozlišit. A nám byla z nějakého důvodu schopnost tohle něco použít. A je to moc, která nutí zodpovědnost,“ mluvil pomalu, jeho hlas byl vlastně spíš tichý a zamyšlený. A Harry sám byl obrácený do sebe. Ani Brumbál na to neznal odpověď. A jestli největší mág tohoto století neměl vysvětlení, jak by jí mohl znát Harry?
Přesto si byl jistý, že někde, nějakým způsobem na něj čeká, jeho malá, osobní odpověď na tuhle nejdůležitější otázku.
Vzhlédl, aby se podíval na Seveurse. Tvář měl zamračenou a Harry ho znal až příliš dobře, aby nevěděl, že právě teď někde létá mezi mračny pochybností, otázek a mezi pavučinami temných koutů své vlastní mysli. A tak ho vzal za ruku.
Severus se na něj podíval. A Harry se usmál, a jako by odněkud z hlubin jeho vlastní duše vyplula vděčnost za to, co je kolem.
A Severus mu ten úsměv opětoval. A myšlenky si četli i bez nitrozpytu.
Asi to nebude ta nejdůležitější otázka.

Draco kráčel po liduprázdné chodbě. Vynechal odpolední výuku a vlastně ani nevěděl, kam teď půjde. Na kolej se vrátit nehodlal.
Co teď? Jeho první myšlenka byla promluvit si s Harrym, ale to bylo tak šílené, že ten nápad raději rychle zaplašil. Kroky se rozléhaly prázdným prostorem a za oknem se znovu stahovaly mračna. Brzy bude sněžit.
Samozřejmě mohl použít Zimní královnu. Určitě by to věci ulehčilo. Ale odpověď mu stejně nedá. A navíc... Nechtěl ho ponížit. Sirius měl pravdu a udělal pro něj víc než musel. Odhalil mu sebe sama, jako by mu snad mohl i důvěřovat. A unést něčí důvěra byla pro Draca téměř nesnesitelná tíha. A proto nemohl to, co mu Sirius dal, ponížit použitím Zimní královny. Protože nechtěl zapomenout. Ale pokračovat taky nemohl.
Posadil se na okraj podstavce, na kterém stálo rozložité brnění. Část hrudního plátu už prožírala rez. Draco si začal třít ruce, aby odehnal alespoň trochu toho vlezlého chladu.
Remus ho miluje. Bylo to drtivé vědomí, které bylo vlastně spíš nepříjemné. Způsobovalo bolestnou tíhu někde u srdce. Ale Draco by se jí za žádnou cenu nevzdal. Chtěl to. Ale co bude dál? Přál si ustrnout v tomhle okamžiku. Ještě za to nemusí platit.
A co od něj bude Remus za tu svou lásku chtít?
Draco si skousnul rty. Zmijozelové prostě nejsou na takové věci uzpůsobení. Dobré manželství nebo partnerství je přece jako obchodní spojení dvou firem, které jsou silnější spolu. Tak to bylo alespoň v rodině Malfoyů. City s tím neměly co dělat. A proč taky? Důležité byly jiné věci.
Byl to nemajetný nečistokrevný vlkodlak, to bylo třeba si přiznat. Zrůda. Pokud se rozkřikne, že nejmladší Malfoy má zalíbení v monstrech, Draco ztratí pravděpodobně většinu vlivu, který Malfoyové posilovali po staletí. Rodinné kontakty se od něj navždy distancují, přestanou ho zvát na plesy, slavnosti a bankety. Jeho pozvánky ztrátí vážnost. Známosti se vytratí a jeho finance se propadnou o několik tříd níž.
Zvednul hlavou a pohlédnul na těžké šedé mraky.
Možná nepřežijí tuhle zimu. Zítra už mohou být mrtví. Před několika dny už téměř byli, obklopení nemrtvými.
Zvedl se a vykroužil hůlkou křivku zaklínadla Tempus. Bylo něco před třetí. Ve čtyři měl schůzku s Remus ve Vstupní síni.
To znamená, že by se měl jít převléct.

Remus tam na něj už čekal, ačkoliv Draco přišel o dvě minuty dřív než bylo nutné. Udělalo to na něj dojem. Starší muž ho přivítal širokým úsměvem, který Dracovi vlil trochu tepla do žil.
„Rád tě vidím, Draco,“ promluvil Remus a jeho hlas projel jako neexistující chvění Draocým tělem. Jenom přikývl a odněkud se vzal malý, drobný úsměv. A tentokrát byl upřímný.
Něco v jeho nitru utichlo. Život je tvrdý a těžký. A lidé, kteří jsou vám věrní, skutečně bez výhrad věrní, protože vás milují, jsou tím nejvzácnějším zbožím. A žádný Malfoy by si nikdy nenechal zmizet skutečný poklad před nosem.
„Taky tě rád vidím, Remusi,“ odpověděl. A jeho hlas zněl... šťastně?

Když vyšli na vstupní branou na pozemky školy, z nebe se začaly snášet drobné, lehké vločky. Padaly Remusovi do vlasů a v šeřícím se světle se vlhce leskly. Bylo to vlastně krásné, uvědomil si Draco a nastavil padajícímu sněhu tvář.
„Už zase jsi si zapomněl rukavice,“ prohodil Remus a Draco se ani nemusel dívat. Ten úsměv v tom hlase doopravdy slyšel.
„Asi ano,“ odvětil tiše Draco.
„Pojď sem,“ promluvil Remus a on to udělal.
A pak ten hloupý vlkodlak zahřál jeho ruce i srdce v těch svých.

25.kapitola Jablko I

A/N: Milí přátelé a čtenáři,
tak, tohle je tedy druhá polovina kapitoly Cesta. Doufám, že se vám líbila. :-) Myslím, že se mi povedlo zvýšit svou laťku schopnosti napsat alespoň něco trochu romantického. A tiše doufám, že jí ještě příště překonám.
Vánoce jsou už taková doba. :-D
Obávám se, že i příště budeme takové „vydání na dvakrát“, protože teď je pro mě psát vážně trochu složité. Omlouvám se za to. Nemáte to se mnou snadné. :-)
A ještě chci říct, že si velice vážím vašich komentářů a velmi děkuji za přání brzkého uzdravení. Věřím, že pomůžou. :-)
Na komentáře odpovím během zítřka, jak říkám, je to teď trochu zdhlouhavé.

Užívejte prý poslední slunečný víkend! A Merlin s vámi!