Draco se ráno vzbudil brzy. Šedivý, tmavý den za okny věštil déšť. Schoulil se v teplé posteli a s nechutí si uvědomil, že jeho včerejší noční odhodlání ho úplně opustilo. Povzdychl si. Předpokládal, že než doopravdy vstane z postele, bude muset použít Zimní královnu. Znovu.
Nakonec nebylo jiné cesty.
Nemohl zůstat ležet v téhle posteli navždy. A nemohl ani vstát, mluvit s Brumbálem jako by nic a pak... se vrátit se do Bradavic, přátelit se s Ewanem a Harrym, začít chodit s Remusem a... žít obyčejný život. Všechno bylo špatně. A on neměl sílu tomu čelit. To pomyšlení mu způsobovalo tupou bolest.
A tentokrát to byl i zlý kousavý hlásek uvědomění, který mu pošeptal, že s vlkodlakem stejně nikdy nemůže žít obvyklý život. On, hlava rodu Malfoyů, by měl mít... vztah s vlkodlakem? Draco bolestně přivřel oči. To bylo naprosto nepřijatelné. Dokonalá společenská sebevražda.
Nezáleželo na tom, co cítí. Nezáleželo na tom, jak teplá je Remusova náruč, jak moc voní klidem, jak hezké jsou jeho ruce... Nikdy to nebylo skutečně významné. City jsou totiž na obtíž. Jsou překážka, kterou musí překonat. Draco si pološeptem opakoval mantru svého dětství stále dokola.
Nepomáhala. Chtěl Remuse, ale nechtěl vlkodlaka. Chtěl svobodu a nechtěl válku. Chtěl, aby se s ním otec rozloučil, ale bál se toho. Chtěl, aby tu byla matka, ale jen to pomyšlení mu ubližovalo. Pohrdavě se usmál sám nad sebou. Co by mu asi tak řekla na to, v jak ubohé situaci se teď ocitnul?
Nenáviděl to! Pocity byly všude! V jeho těle, v jeho hlavě. Nešlo se jich zbavit! A Draco propadal zoufalství, jak se o ně tříštila chabá síla jeho vůle.
Nadechl se.
A znovu. Pak odhodlaně popadl hůlku.
„Aestuo glacies regina!” Jeho vlastní hlas mu zněl přiškrceně. A než se všechny ty odporné city rozplynuly v laskavě tišícím klidu Zimní královny, uvědomil si, že kvůli tomu vlastně opovrhuje sám sebou.
Studený pocit zaplavoval jeho mysl a Dracovi se konečně začal vracet jeho ztracený pocit rovnováhy.
Zamračil se sám nad sebou. Takové sentimentální nesmysly!

Po tom co se na obloze ukázalo alespoň mihotavé ráno a proměnilo tak špinavou oblohu v chladně ocelovou, Draco konečně vstal z postele. Cítil lehkou slabost a únavu, ale nepovažoval za nutné tomu přikládat větší pozornost. Našel v zásuvce nočního stolku několik kousků svého oblečení. Nedaleko objevil dveře do koupelny.
Čas být konečně člověkem, pomyslel si Draco. Úsměv na tváři byl jen jako ztuhlý škleb.

Brumbála našel v kuchyni, v té strašidelné květinové zástěře, jak se marně potýká s čajníkem.
„Dobré ráno, pane,” oslovil ho a slova doprovodil zdvořilým úsměvem. Brumbál se k němu otočil, oči překvapením rozšířené.
Jak tam stál, vousy rozježené, v květinové zástěře, s obráceným čajníkem a očima navrch hlavy, musel Draco připustit, že část ředitelovi autority právě doznala vážně úhony.
„Dobré ráno, Draco,” odpověděl pomalu Albus. Zkoumavě si ho prohlížel. „Jak se dnes cítíš, Draco?”
„Už dobře. Díky, pane,” Ani si to tak docela neuvědomil a plynule přešel zpět k vykání. Cokoliv jiného bylo teď prostě příliš... nemyslitelné. „Hm, možná bych mohl pomoci s přípravou jídla?”
Albus znovu zamrkal. Pak se široce, s ulehčením usmál, jak to umí jen Nebelvíři.
„Jsi víc než vítán. Obávám se, že moje kuchařské umění je skoro stejně strašné jako moje lektvary,”
„Chápu, pane,” přikývl Draco a dovolil si krátký soucitný úsměv. Jestli byly jeho lektvary podobné jako jeho ovesná kaše, pak Merlin buď milostivý jeho učiteli lektvarů.
„Tak tedy, čím je třeba začít?” zeptal se a jediné, co ho vyvádělo z míry byl jeho vlastní klidný, zdvořile neosobní tón. Byl dokonale umělý.

Obvykle by se Draco štítil ponižující práce v kuchyni, ale nepředpokládal, že jeho tělo je už dostatečně silné, aby zvládlo další kulinářský skvost z Brumbálovy kuchyně. Byla to tedy otázka přežití. Rozhodl se, že k tomu postaví jako Malfoy. Žádný zatracený kus kuchyňského náčiní ho přece nebude ponižovat.
Nakonec se to ukázalo jednodušší než se zdálo. Byly tu totiž kuchařky, což byly vlastně soubory lektvarových receptů na přípravu mudlovských jídel.
Po hodině lopotné práce Draco servíroval vajíčka na slanině, čaj a toasty se zavařeninou. A i přes vliv Zimní královny, se na sebe cítil hrdý. Byl to víc než příjemný pocit.
A to, že ho Brumbál zahrnul celou vlnou chvály, s tím samozřejmě nemělo naprosto nic společného.

Příprava oběda byla ovšem, mnohem horší. Ale zase z jiného pohledu, povzbuzoval se Draco, to přece nemohlo být komplikovanější než sedmý ročník lektvarů pod Severusovým dohledem. Během smažení cibule ucítil, jak vyprchává kouzlo Zimní královny a musel si tak udělat krátkou přestávku.
A připálil to. Naprosto ponižující!
Jeho den v kuchyni ubíhal až příliš rychle, uvědomil si zděšeně. Kouzlům se vyhýbal, jak jen to bylo možné, protože zjistil, jak moc ho zatím vyčerpává používání jen Zimní královny. Zjistil tedy, že mudlovský způsob mytí nádobí je těžší práce než si myslel - a hlubiny děsu, když měl odrat z pánve tu spálenou cibuli, byly pro něj téměř nevyjádřitelné.
Bylo to víc práce než vůbec kdy čekal. Jak, promerlina, můžou ti mudlové dělat něco jiného než se jen točit kolem sporáku? Proč si nevymysleli nějaké svoje domácí skřítky? V duchu si udělal poznámku, že se na to musí zeptat Harryho.

Obtížné ticho mezi ním a Brumbálem, kteří ani jeden z nich nebyli tak docela schopni porušit, Draco ukončil tím, že odešel zpět do svého pokoje. Podrobněji prozkoumal noční stolek, kde našel hůlku a některé kusy svého oblečení. S překvapením vyndal ze zásuvky také nenadepsanou knihu v černé kožené vazbě. Poznal ji i ihned. Roweniny deníky. Na malý okamžik zaváhal a pak se vrátil ke svému starému zvyku otevřít ji na náhodném místě a přečíst si náhodnou pasáž. Zavřel oči a zalistoval.

...dnes jsem ji potkala. Stála na nádvoří Mrzimorského hradu, krásná a půvabná jako letní jitro. Moje srdce ještě nikdy nezahořelo láskou k jiné ženě, ale když jsem ji viděla, cítila jsem, že je krásnější než by kdy jaký muž mohl být. Ona, její hříva světlých vlasů, lehký smích, růžové rty, její oči, krásnějších šperků na světě nebylo. Co byla vášnivá hrubost mužských rysů proti její delikátní vzácnosti. Stála jsem na nádvoří, skrytá a v bezhlesném úžasu a sledovala její krásu. Byla jednoduše výjiměčná a pokud mohu soudit z mnohých pohledů, nebyla jsem jediná, kdo si to uvědomoval.
Stojím na hranici podzimu svého mládí, půvab mi ještě zbyl a tam, kde krása postupně uvadá, tam jí nahrazuje důvtip a šarm, kterého mladí nikdy nemůže dosáhnout. Nikdy jsem nelitovala šedivého vlasu nebo vrásky, pokud to byla cena za moudrost. Až teď. Přála bych si znovu jako mladá a krásná stát vedle ní, plná toho svého proklatého ohně a odvahy usilovat o její srdce. Teprve teď lituji, že jsem tolik svého času promarnila chraplavým mužským obdivem, milovaná leda tak jejich mozolnatými prsty.
Nyní jsem zklamaná. Ale zároveň blahořečím Bohu, že mi dopřál alespoň jednou v životě ji vidět. Je to jako kdyby se opona mého zašlého šedivého světa roztáhla a skrz její jasné oči sem zasvítilo slunce...

Tady byl zápis přerušen. Draco otočil stránku projel řádky očima.

Dnes jsem s ní setkala... A vím, že to cítila i ona... Tu duševní spřízněnost, jako bychom se znali věky. Požádala mě o další setkání a já jsem cítila, jak celé moje srdce tančí... Procházely jsme společně tržištěm, zkoušely látka, navštívily švadleny. Je tak rozkošná... Všechno jí tolik sluší. Ona má šaty ze žlutého atlasu a já z tmavomodrého sametu. Modrého jako noc. To jsem já. A ona je jako den... Řekla to! Řekla, že mě miluje.

Na další straně bylo naškrábán už jen krátký řádek.

Tohle je domov.

Přestože Draco cítil umrtvující vliv Zimní královny, věděl, že za hranicí emoční ledu odkapává nečekané dojetí pro lásku dvou žen, Zakladatelek.
Zahleděl se oknem ven. Jejich útes a chladné rozbouřené moře bičovaly vytrvalé provazce deště. Silou vůle odehnal myšlenky na Remuse.
Čas na večeři, povzdychl si.

Kuchařky ho, jako správné přítelkyně, neopustily a provázely i večer. Draco toho o mudlovské literatuře příliš nevěděl, ale v tenhle okamžik jasně cítil, že ony jistě patří mezi nejcennější a nejhodnotnější díla, které kdy mudlové vytvořili. Byl na tom vidět Severusův dobrý vkus.
A zcela upřímně... Bylo to mnohem snažší než Mnoholičný lektvar nebo Veritasérum.
Draco se soustředil, snažil se na duchu povzbudit a dál se zarytým odhodláním krájel hovězí. Pravdou bylo, že přestože už dnes třikrát použil Zimní královnu, bylo stále těžší ignorovat únavu a slabost. Těžce zamrkal a dokončil krájení masa. Otočil k výlevce a nůž mu náhle vypadl z neobratných rukou. Tupě a nechápavě se na něj hleděl.
S žuchnutím se sesunul na podlahu.

„Draco! Draco!” volal nějaký vzdálený hlas. Draco nejasně věděl, že zná toho, kdo na něj volá. A jak se jeho vědomí rozjasňovalo, vracely se mu jako ozvěnou jeho vlastní myšlenky. Má ho rád. Může mu důvěřovat. Zamrkal a několik vteřin jenom zíral do obličeje Albuse Brumbála.
Pomněnkové oči ho sledovaly s neskrývanou starostlivostí.
„Tak jsi se probral. Díky Merlinovi!” usmál se Albus a Dracovi se skutečně zdálo, že se mu ulevilo. Ta myšlenka ho zaskočila a on ji odehnal téměř násilným způsobem.
„Uff. Asi ano, pane,” odpověděl pomalu a pokusil se vytáhnout se do sedu. Těžkost jeho vlastních údů ho překvapila. Měl pocit, že ani neudrží víčka nahoře.
„Jen lež. Příliš jsi se přemáhal. Odpusť, měl jsem se o tebe lépe starat.” Albus se trochu kajícně usmál a tím omluvným výrazem Dracovi s bolestnou důvěrností připomněl Harryho. Nezmohl se na odpověď.
„Teď spi, ano,” prohlásil pološeptem Brumbál a přikrývku mu přitáhnul až pod bradu. Pak ho pohladil po vlasech. To gesto zafungovalo lépe než uspávací kouzlo. Draco měl pocit, že nějaký kus ledu v jeho nitru roztál a ta vlna tepla ho odnášela do houpavých krajin spánku. Oči se mu zavřely samy.
„Kéž by jsi mi tak mohl odpustit, Draco,” slyšel ještě ten tichý hlas, který znamenal bezpečí a dobrý konec.
„Myslím, že můžu,” vydechl ještě v polospánku. Pak ho pohltila jeho vlastní únava.

Ráno ho přivítalo stejně šedivé jako bylo to včerejší. Listopad za okny přinášel jen spoustu deště. Ale přesto se dnes Draco cítil podivně klidný. Najednou necítil tak nutkavou potřebu zase použít Zimní královnu.
Rozrazili se dveře a dovnitř vkráčel ředitel. Měl na sobě opět tu strašlivou květovanou zástěru a v rukou nesl dřevěný tác s kouřícím snídaní. Draco se neklidně ošil a v duchu si zazoufal. Znovu ne!
„Dobré ráno, Draco,” pokynul mu Brumbál, na tváři výraz nadouvající se pýchy.
„Dobré ráno, pane,” odpověděl Draco a obezřetně pozoroval blížící se katastrofu. Nadechl se. Hm... No, možná... Nevonělo to tak špatně. Ředitel jeho váhavý výraz pochopil rychle a lišácky se ušklíbl.
„Možná nepatřím mezi nejlepší adepty lektvarů, ale nebyl jsem primusem tak docela nadarmo. Učím se rychle,” široce se usmál a podal Dracovi tác. Toasty byly k vajíčkům naaranžovány v překvapivě estetickém úhlu. Byla tu zavařenina i kouřící čaj. Perfektní kopie jeho vlastního včerejšího pokusu.
„Vypadá to dobře, pane,” podotknul Draco a kysele se ušklíbl nad Brumbálovým nadšeným a sebevědomým přitakáním. Mohl být jakkoliv moudrý a mohl být starý jako Merlin sám, ale Nebelvíra prostě nezapřel. Jednou mozek jako šlehaný puding, vždycky mozek jako šlehaný puding, říkal si Draco. Byť jakkoliv geniální.
„Teď se najez. Pak si promluvíme,” oznámil ředitel hlasem velitele vojenské organizace, jemuž nelze odporovat, a zanechal tak Draca samotného s gumovými ale snesitelnými vejci, a nepříjemným trnutí v žaludku. Najednou neměl vůbec hlad.
Možná, když bude jíst do oběda, nebudou nuceni si promluvit..?
Ne asi ne. Draco tedy kapituloval.

Byl usazen k malému dřevěnému stolu. Naproti němu se posadil ředitel. Očima upřeně pozoroval jeden určitý bod na dřevěné desce. Ticho trvalo několik dlouhých vteřin.
„Uvědomuji si, že je to tady pro tebe teď se mnou víc než nepříjemné. Bohužel je to nezbytné. Proto mě prosím nech se nejprve omluvit,” odmlčel se Brumbál. „Uvědomuji si, že je nemístné o tom s tebou vůbec mluvit. Ale... Jak víš, byl jsem to já, kdo v té bitvě zabil tvého otce.” Albus k němu konečně zvednul oči a Draco měl na kratičký okamžik dojem, že se dívá do nekonečných safírových zrcadel. „Ale neomlouvám se za jeho zabití,” promluvil a jeho hlas náhle zazněl tvrdě a studeně jako kámen. „Tohle je válka a tvůj otec byl nepřítel. Omlouvám se za bolest, kterou ti to způsobilo. Toho lituji víc než čehokoliv jiného.”
Tentokrát to byl Draco kdo odvrátil pohled. Uvnitř něj se vzdouvaly vlny emocí, které se tak bláhově snažil potlačit zaříkáním Zimní královny. Svolával všechnu sílu svého sebeovládaní, vkládal ji všechnu do udržení temné vody nitro klidu. Aby se tu alespoň nerozbrečel.
Taková banalita! V duchu na sebe křičel.
„Obávám se, že já jsem se... tak docela neovládl,” Brumbál zakroutil hlavou. „Moje slabé místo a -”
„On brečel! Vím to! On brečel, když mě mučil,” vylétlo z Draca jako blesk a on si, zděšen svou vlastní reakcí, rukama si přikryl ústa. Bylo to dětské gesto. Ale on byl dítě.
Brumbál na něj pohlédnul, oči se třpytily soucitem a těžko rozeznatelnou emocí. Láskou..? Nic nevyžadoval, nic nepřikazoval... jenom hleděl. Byl to vřelý, rodičovský pohled. Výraz, který říkal, že kdyby tu byla nějaká možnost, jak na sebe vzít jeho bolest, bez váhání by to udělal.
Dracovi poslední obrany padly.
„Mučil mě, myslel jsem, že mě zabije a on brečel a pak mě držel a -” Jeho ústa ty slova vykřikovala sama o své vlastní vůli a z očí se mu koulely slzy jako hrachy. Přišly odnikud. „ Prosil o mě. Měl mě rád, že ano? Že to znamená, že mě měl rád.”
Rozmazaně viděl, jak se Brumbál pohnul, jeho hábit zašustil a pak ho objaly hubené, silné paže.
„Ano, jsem si jistý, že tě měl rád, Draco. Svým vlastním špatně pochopitelným způsobem. Myslím, že tě velmi miloval. Byl by na tebe jistě velmi, velmi hrdý...” šeptal mu do ucha a Draco jenom brečel. Věděl, že je ubohý, ale teď to nevadilo. Brumbál ho hladil po vlasech a šeptal mu uklidňující slůvka. A ty slzy, které Draco zadržoval celý život, slzy zklamání a hořkostí, slzy vzteku i bolesti, se prodíraly ven skrz přehradu hrdosti, pýchy.
A teď konečně, po dlouhé době bouří a hurikánů, se déšť uvnitř něj konečně vyčerpal.
A začal nový den

Dny začaly ubíhat v přesně stanovených intervalech. Spánek. Vaření. Studium. Ukázalo se totiž, že Brumbál odmítá zahálku podobně jako Severus špinavé kotlíky. A Draco musel říct, že se ještě nikdy neučil s větším zapálením. A přestože ho Brumbál vyučoval bez praktických ukázek, bylo to tak přirozené a zábavné, že si Draco ani neuvědomil, že za jediný týden se jeho praktické dovednosti v přeměňování zlepšily tak, že by možná mohl trumfnout i Grangerovou, o štítových kouzlech teď věděl víc než celý sedmý ročník dohromady a teoretická magie se zdála být konečně jasnější.
Ignorovali pouze lektvary. A možná to tak bylo lepší. Zdálo se, že tenhle obor je Brumbálovi naprosto cizí a přestože perfektně ovládal teorii, s nadšením nechával skutečnou práci na někom jiném. Jeho kotlíky byly prý stejně nevypočitatelné jako ty Longbottomovy.
Naštěstí byla Severusova knihovna dostatečně zásobená a Draco rozhodně neměl strach, že u zkoušek na OVCE propadne zrovna z nich.

V osamělém domku na útesu zavládl klid. Byl to mír zvláštního druhu, který byl pro Draca něčím novým a neznámým. Všechno se neslo v oparu laskavého ticha, zatímco za vyhřátými stěnami domku bušil listopadový déšť. Brumbál mu žádným způsobem nedovolil podílet se na jeho pátrání po příčinách ztráty jeho magie. Rezolutně prohlásil, že Draco má svých starostí dost a vzhledem k tomu, že stále ještě není plnoletý, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by se měl zabývat problémy lidí, kteří jsou víc než pětkrát starší než on sám.
Samozřejmě to bylo lež. Naprostý nesmysl. A Draco proti tomu protestoval.
Ale sám si beze studu přiznával, že to bylo naprosto vlažné a jenom proto, že to společenské konvence podle něj žádaly.
Bylo totiž něco nesmírně... uvolňující stát vedle člověka, který vás chrání. Který se choval jako dospělý, který mu pomáhal a... měl ho rád. Dracovi by bylo zatěžko to říct nahlas a ani se o to nesnažil. Ale ty slova, ty emoce, mezi nimi proudily jako nějaké neviditelné světlo, které Draca chránilo před smutkem a osaměním.
A uprostřed noci se Draco často ptal, jestli tohle má být taková malá omluva seshora. Když mu vzali jeho vlastní rodiče, poslali mu někoho, kdo se o něj postaral stejně.
Ne, opravil se tvrdě, lépe.
Draco se ale rozhodl se tím příliš netrápit. Jenom si přitáhl deku až pod bradu a usnul obklopen pocitem míru a pokoje, který chutnal jako citrónové bonbony.

A jednou musel přijít konec. Draco to věděl, střízlivě se na to připravoval, ale stejně mu to bylo líto.
Ale bylo ten zvláštní druh smutku, který si hýčkal a opatroval. Připomínal mu totiž, že to nebyl jen rozmazaný sen, ze kterého se probudí. Připomínal mu skutečnost. Draco si to ráno, kdy měl odejít zpět do Bradavic, sbalil všechny svoje věci příliš rychle a tak jenom dlouho seděl na své posteli. Pozoroval drobné kapky vody, které celý svět proměňovaly v rozmazaný obraz šedých barev. Přemýšlel o tom, co ho čeká ve škole. Co je s Ewan a Rebecou? Jak se má Harry? Jestli se Pansy konečně zbavila toho tupce Zabiniho?
Podivně obyčejné otázky. Vyvolávaly v něm neklid z neznáma. Okamžik, kdy se na plese aktivovala přenášedlo, se zdál být vzdálený tisíc světelných let. Teď se vrátí jako někdo jiný.
Ale kdo?
„Můžeme si na okamžik promluvit, Draco?” přerušil jeho myšlenky Brumbálův hlas. Ředitel přešel místnost a položil na jeho noční stolek malou lahvičku. Draco si pozorně prohlédl stříbrný stříbrný obsah.
Nepřipomínal mu nic, co by znal.
„Co to je, pane?” zeptal se opatrně. Brumbál se na okamžik odmlčel a výraz jeho očí dostal vzdálený lesk vzpomínek.
„Dárek,” usmál se na něj pak ředitel a posadil se vedle něj na postel. Uličnicky na něj zamrkalpřes své brýle.
„Ale bát se nemusíš. Nemíchal jsem to já. Je to Severusova práce.”
Draco se proti své vůli usmál. Tak nějak předpokládal, že tohle je rozloučení. Pak ho starý čaroděj překvapivě vřele objal.
„Opatruj se, ano? Brzy se uvidíme,” oznámil mu prostě a Draco, nečekaně přemožený vlastním citem, mu objetí oplatil.
„Budu čekat,” upozornil ho a když se odtáhli, Draco se na něj usmál. A byl to jeden z jeho vzácných, skutečně vřelých úsměvů, které dosáhly až k očím.
Brumbál přikývl, výraz ve tváři zvláštně pohnutý.
„Čas jít,” prohlásil prostě.

Jeho návrat do školy proběhl tak obyčejně až ho to překvapovalo. Se zavazadly se díky letaxu prostě objevil v krbu Zmijozelské společenské místnosti a nevyvolalo to větší vzrušení než bylo několik překvapených výkřiků, které přišly od skupinky prváků, kteří poblíž ohniště hrály šachy.
Draco se vrátil do své ložnice. Byla prázdná. Zabini, Nott, Crabbe nebo Goyle nebyli ani nikde v dohledu. Povzdychl v nepříjemném očekávání večera.

Nakonec se rozhodl jít spát dříve. Cítil se nečekaně unavený a neměl ani tu nejmenší náladu večeřet v té přecpané hlučné Velké síni. Uvědomoval si, že je naštvaný. Nebyl tu Harry, Remus, nebo Ewan s Rebou. Nikdo. Jako by na něj zapomněli. Možná se choval jako rozmazlený spratek, přiznával si, ale mohli se přece na něj přijít podívat. Jistě nemají tak plný program.
Usnul plný neklidných ublížených myšlenek.

Vzbudil se uprostřed noci. Ložnice byla naplněná tichým oddychováním. Rozsvítil hůlku a všimnul si podivného dárku od Brumbála. Zjevně to byl nějaký lektvar. Pozoroval tu vířící stříbrnou tekutiny uvnitř lahvičky. Ty droboučké tančícího proudy ho fascinovaly. Ve světle hůlky se přízračně leskly. Draco tím natolik okouzlen, že si jasně uvědomoval, že to nemůže odložit už ani ani o hodinu. Rozhodl se. Pustil se do tichého zaklínání a použil všechna ochranná kouzla, na které si dokázal vzpomenout. Když si byl konečně jistý, že je dostatečně chráněný proti jakémukoliv druhu vyrušení, vzal lahvičku do rukou, nadechl se, otevřel flakónek a přesně podle příkazů obsah vypil.
Položil se na postel, pohodlně se zavrtal mezi polštáři. Nestalo se vůbec nic, jen ho začala znovu zmáhat dřímota. Příjemná únava mu pomalu uvolňovala napětí ve svalech, ovíjela ho svým laskajícím teplem a něžně mu zavírala víčka. A spánek přišel úplně lehce.

Draco stál na hladině známého jezera. Na jeho povrchu se jasně zrcadlil měsíc v úplňku. Poznal to tu okamžitě. Jeho nitroklid. Rozhlédl se a s překvapením si uvědomil, že takhle hluboce a vědomě se to ještě nikdy neocitnul. Byl tu vždy jako ve své představě a jakkoliv byla posílená a vykovaná do detailů, ale tohle bylo jako... skutečnost. Voda pod jeho bosými chodidly byla příjemně chladivá a každý jeho krok vytvářel množící se kruhy na zrcadlové hladině vody.
Náhle Draco zpozorněl, když si uvědomil přítomnost něčeho cizího. Zvednul hlavu a sledoval, jak se k němu pomalým klouzavým pohybem přibližuje další postava. Okamžik mu trvalo než si uvědomil, že ta osoba na hladké hladině jezera bruslí.
Draco se zamračil. Byl to podivně pokořující. Ale ať to byl kdokoliv, necítil z něj žádný druh ohrožení.
Poslední krátkou vzdálenost překonal ten člověk už normální chůzí. Draco se soustředil. Něco v tom postoji poznával. A ty rysy mu také byly povědomé.
„Ahoj," pozdravil ho mladý muž a široce se usmál. Jeho výraz byl tak umělý a sám přetékal neochotně zakrývanou arogancí. Draco mlčel a pozorně studoval pohledného blonďatého mladíka před sebou. Zatvářil se kysele, když potlačil nepříjemné bodnutí žárlivosti. Tenhle... kluk... byl vyšší než on, kolem tváří mu padaly zlaté vlny, na tváři drzý a hezký úsměv. Vypadal sebevědomě a byl víc než přitažlivý.
Draco ho nenáviděl od první minuty.
Ale ty oči... Byly modré. Pomněnkově modré.
Pochopil.
„Ty jsi Albus Brumbál,” promluvil Draco a tázací tón v jeho otázce vyzněl doztracena. Bylo to jasné. Mladík potřásl hlavou, setřepal neviditelná smítka prachu na svém staromódním hábitu a přikývnul.
„Říkej mi Al,” odpověděl a bez většího zájmu se rozhlédl kolem sebe. „Co je to vlastně tady kolem?”
„Jezero,” vyplivnul Draco podrážděně. Ten jeho drzý výraz ho vztekle dráždil. ,,Pro Merlina, co tu sakra děláš? A kdo nebo co vlastně jsi?”
Al na něj pohlédnul jako by to bylo jasné od první minuty a jen největší hlupák by musel takhle zbytečně plýtvat otázkami.
„Jsem jeho vzpomínky, které ti předal. A jeho znalosti.” Zamračil se. „Měl by jsi se tvářit šťastněji. Máš před sebou totiž znalosti nejlepšího čaroděje posledního století. Mě,” ústa se mu teď roztáhla v širokém úsměvu a nebýt poněkud nečekané obsahu jeho sdělení, Draco by měl sto chutí mu ten samolibý úsměv z tváře smazat.
„Co tím chceš říct?” vyštěknul Draco, ale zlatovlasý mladík jen zakoulel očima.
„Ukážu ti to,” přešel až k němu a vzal ho za ruku. Dracem jako by proběhnul elektrický proud. Tmavé, měsícem ozářené jezero se změnilo na čistý úhledný pokoj. Byl nevelký s čerstvě vymalovanými bílými stěnami. Na podlaze byl hebký, huňatý koberec. Jinak byla ta místnost úplně prázdná. Ale byla naplněna světlem. Zlatým, utěšujícím, krásným... Podobným záři pozdního úsvitu.
„Tohle je jeho nitroklid, víš. Tahle místnost. To světlo,” zamával rukou kolem a klackovitě sebou plácnul přímo na podlahu. Draco sevřel vztekle čelisti. Dospěl k závěru, že na Alovi ho štvalo naprosto všechno.
„Pokračuj,” vybídl ho pevně ovládaným hlasem.
„Jsem jeho rodová magie, víš. I když... Magie,” ušklíbnul se nějakému svému vlastnímu vtipu. „Nejsem magie. Jen druh nitrozpyteckého umění. Něco zvláštního, co si Brumbálové předávají z generace na generace. A já jsem... hm, řekněme, že já jsem jeho mladší, bývalé já.”
Duch vzpomínek se zamračil a Draco si uvědomil, jak prázdná a tupá je ta tvář před ním. Uvědomil si, že ta věc je jenom schránka. Jakákoliv závist z něj rychle vyprchala. Zůstala jen lítost pro tu chabou náhražku života.
„Ale nerozumím, proč jsi tady teď ty. Nejsi jeho příbuzný ani dědic,” Al probodával Draca nepříliš přátelským, zlobně zkoumavým pohledem jako by čekal, že přímo před jeho zraky vypukne něco nechutného.
Draco musel vzít svoje předchozí myšlenky zpět. Tahle kreatura mu drásala nervy víc než Crabbeovy pokusy o zpěv Bradavické hymny.
„To není tvoje věc,” utnul jeho úvahové myšlenky. Nehodlal mu v žádném případě prozrazovat, že to neví ani on sám. „Prostě pokračuj,” vyzval ho.
„Jsem složený z jeho vzpomínek. Jsem droboučké částečky jeho zduplikované paměti. Brzy se spojím s tvou vlastní myslí... Můžeš mě brát jako knihovnu. Ano,” zase se pro sebe usmál tím svým nadutým úsměvem. „Jako knihovnu rodu Brumbálů. A tento rod ti teď prokázal tu čest, že ti předá své nashromážděné znalosti.”
Al na něj mrknul a usmál se tak široce, že si Draco pomyslel, že musí být nepříčetný.
,,Jsi šťastný?” zeptal se ho. Draco musel potlačit nutkání ho udeřit.

Stáli v té samé světlé a prázdné místnosti. Al mu zatím vysvětloval celý proces duplikování paměti. Bylo to velmi náročné a zabralo to mnoho času a duševní práce. Bylo třeba vzít nejprve každou vzpomínku, kterou jste chtěli zdvojit, a znovu si jí s pomocí nitrobrany projít a oživit. A jako nový - další - prožitek uložit do paměti. A tak vytvořené umělé vzpomínky předat novému nositeli téhle... knihovny. Brumbálovi to muselo zabrat mnoho týdnů úporné duševní práce. Z nějakého důvod se zdálo, že je na to připraven už dávno.
,,Pořád tu tak stojíš. Jsi líný, nebo co?!” vyštěkl nakonec svého monologu Al. Byl zjevně nějakým podivně pokrouceným souborem všech duševním obrazů, které měl ředitel o sobě samém. A Draco měl pocit, že z toho Alovi, vlastně také umělé vzpomínce, tak trochu... hráblo.
Ten nedostatek lepších výrazů si trochu vyčítal.
,,Začneme,” vyzval ho Al a nabídnul mu ruku. Draco na ní zazíral trochu vyvedený z míry. Zmijozelské zákoutí jeho duše vypočítávalo možnosti, které by něco takového mohlo přinést. A zároveň se ptalo, proč by Brumbál dělal něco takového.
Přijal tu ruku. Nakonec Zmijozelové i Nebelvíři milují riziko a výzvy. To měli společné.
A šedavý proud vzpomínek ho vtáhl do svého víru.

19.kapitola Vzpomínky II

A/N: Tedy, musím říct, že mi tahle kapitola dala pořádně zabrat. Stála mě spoustu nervů a příliš mnoho šálků kávy. Včera večer, když jsem přišel z večeře a z Harryho Pottera, jsem zjistil, že moje připravená kapitola se nakazila nějakou ohavnou počítačovou nemocí a nezbylo z ní víc než zmatené množství nesrozumitelných znaků.
Budiž. Život má být trochu dobrodružný.
Ale chtěl bych náhradu za vaši trpělivost a moje nervy. :-D

Tak a teď... Už jste to viděli? A co jste tomu říkali? Byl to přece jenom naposled...
Já jsem se rozhodl dát čtyři hvězdy z pěti. Z prvního dílu jsem nadšený, to bylo určitě pět hvězd. Vysoce musím ocenit i tenhle díl. Bylo to něco. Jedna hvězda za skvělou kameru, další perfektní hudbu (soundtrack poslouchám znova a znova), další za skvělé herecké výkony (přestože Alan Rickman nepatří mezi mých deset nejoblíbenějších herců, tady naprosto exceloval), čtvrtou hvězdu musím dát za výbornou režii. Yates s jemnou elegancí a přirozeným půvabem zamaskoval všechno, co JKR v posledním díle napáchala za hrůzy. Výborně zvládnuto.
Ale tu poslední hvězdu jsem strhnul... Prostě protože mě to nechytlo. Nevím, čím to je. Jestli to bylo tím, že už znám Elysejský klíč a proto mě to tak... nerozvášnilo. Ale nějak mi v tom chyběly emoce. Vážně nevím, čím to je. Byla to krásná podívaná, dechberoucí efekty, báječná kamera, podmanivá hudba, dobří herci... Všechno. Ale nějak to po mě sklouzlo a zanechalo chladným.
Musím si jít znovu přečíst Elysejský klíč. Zase jsem se totiž utvrdil v tom, že Alice prostě překonala předlohu.

A teď bych rád znal váš názor.
Opatrujte se, uvidíme se u další kapitoly během příští středy/čtvrtka.
Merlin s vámi!