Šedý vír pomalu ustupoval. Bouřlivý chaos chladivých vzpomínek, které lektvar spojil v jediný pevný celek, se začal pomalu vyjasňovat jako blednoucí mdloby. Draco náhle sledoval, jak z té zdánlivé stříbřité nekonečnosti povstal obyčejný městský dům. Bez dechu hleděl, jak se kolem něj začaly zvedat stěny jako kosti domu a kolem nich se obalily omítky a vznikl nábytek jako se tělo potahuje kůží a svaly. A aniž by to dokázal pochopit, stál najednou nad schody z tmavého dřeva, v chodbě potemnělé šedivým podzimním podvečerem.
A Draco si najednou uvědomil, že jsou teď mimo jeho vlastní čas a prostor, který znal. Jsou teď... jinde.
Al stál vedle něj. Jeho tvář byla křečovitě stažená a Draco s podivně chladným odstupem pochopil, že jeho průvodce teď čelí svým vlastním démonům minulosti.
Kolem nich proběhlo malé děvče. Ne, skrz ně, opravil se Draco, příliš zaskočený tím uvědoměním než aby ho dál zkoumal. Dívenka se řítila chodbou a její blonďaté vlasy vířily vzduchem. Smála se. Znělo to jako veselé jarní zvonečky. Ten zvuk se zvláštně nečekaným způsobem nehodil k ponurému koberci na zemi ani k vážným začernalým portrétům na zdech. Nějaký chlapecký hlas na ni přes chodbu volal.
Draco ho ale neslyšel. Jen zpomaleně viděl, jak drobounké děvčátko vběhlo na schody. A s děsivou přesností zahlédl ten okamžik, kdy se jí podlomila noha a ruce marně zamávaly ve vzduchu ve snaze najít nějakou oporu. Vrhl se, aby jí zachytil.
Ruku mu sevřel železný spár a zadržel ho.
S děsivou jasností viděl, jak holčička padá vzduchem a její výkřik se mu zařízl do duše. Bez hlesu sledoval, jak její tělíčko dopadalo na tmavé stupně dlouhých schodů.
Bylo jich příliš mnoho.
Pak s tupým žuchnutím dopadla. Trvalo mnoho ohlušujících vteřin než dům naplnily výkřiky. A ona zůstala zticha.
Draco odvrátil zrak a pohlédl na ruku, která ho svírala. Pak zvedl oči k Alovi, po jehož tváři se nepokrytě koulely slzy bolesti. Nečekaný výraz ho udeřil jako facka.
„Nemůžeš nic udělat,” zachraptěl. ,,je to vzpomínka, pamatuješ. Vzpomínka!” řekl to jako by ho obviňoval a zároveň se mu omlouval. Draco mu jen mlčky stisknul ruku. Chodbou s dusotem proběhl možná devítiletý chlapec. Byl blonďatý stejně jako ta holčička. Ledové zděšení ho zastavilo na vrcholu schodiště. Pak se za ní rozběhl.
„Jdeme,” zavelel tiše Al a na jeho pohnutém hlase bylo jasně znát, kolik síly potřebuje na to, aby mohl vůbec odejít. Draco před dalším chaotickým raději vířením zavřel oči.

Stáli na loučce. Nedaleko byl malý tisový háj a za ním vykukovala vysoká věž kaple svaté Markéty. S ledovým chladem Draco poznal, kde jsou. Londýnský kouzelnický hřbitov. Ty umírněné lesy, jemné obrysy vzdálenějších náhrobků vystupujících z šedého víru vzpomínek a úpravný trávník, to všechno ho sevřelo jako ve studeném objetí. Pršelo a Draco zvednul obličej, aby nastavil tvář kapkám, ale žádná z nich nedopadla. Byl to jen obraz, vybledlá vzpomínka. A barvy všude kolem byly tak... šedé. Tak děsivě bezvýrazné. S hlubokým nádechem se snažil zbavit děsivého šoku z předchozí vzpomínky. Nedařilo se to. Tušil, co ho čeká teď.
Al ho znovu vzal za ruku i přes Dracův odpor ho odvedl k malé skupince v černém. Starší tmavovlasý muž ve vázance právě dokončoval svou řeč.
„Takže to byla jeho sestra?” promluvil šeptem. Podivný iracionální pocit ho nutil tišit hlas, i když věděl, že oni ho nikdy neuslyší. Al přikývl. V jeho modrých očích se teď objevovala jen chladná vyrovnanost, která všechnu bolest držela hluboko, obrácenou dovnitř.
„Jmenovala se Ariana, Albusova mladší sestřička. Jeho matka byla tehdy u svatého Munga a čekala až se narodí jejich bratr Aberforth. A jejich otec byl s ní. Albus měl malou Arianu hlídat.”
Draco nad bolestivým příběhem, který před ním vyvstával, jen smutně potřásl hlavou. Hořkost, která se v jeho nitru rozlila, když sledoval, jak mladá čarodějka přišla o život nešťastným pádem ze schodů, byla surová lítostivá bezmoc.
„Odpustil si to někdy?” zeptal se Draco.
„Nemyslím,” zavrtěl hlavou Al a odvrátil pohled od scény před ním.
„A oni? Jeho rodiče? Odpustili mu někdy?”
Albus ho místo odpovědi raději znovu chytil za ruku - tentokrát trochu neurvale - a nechal je znovu vtáhnout šedivým vírem. Jeho ohlušující mlčení bylo víc než výmluvné.

Draco zaskočeně zamrkal, když se objevil na tak jasně osvětleném místě. Teplé a jasné světlo se mu po chladné šedi předešlých scén bolestně zabodávalo do očí. Vyplašil ho náhlý hlasitý hluk. Poplašeně se rozhlížel a čekal až šedé cáry mlhy konečně ustoupí. Pak pochopil, že to byl potlesk. Uviděl i ty stovky svic vznášející se celou rozlehlou síní, i dlouhé rozměrné stoly. Konečně poznal bradavickou Velkou síň. S ulehčením se ujistil, že ho nikdo ze studentů nemůže vidět. Přešel Síň a zastavil se až u nedalekého učitelského stolu. Trochu neochotně zazíral na stoličku, na kterou právě usedal blonďatý chlapec s velkýma studeně modrýma očima. Draco se chvatně zarazil.
„No tak, pospěš si,” pobídnul ho netrpělivě Al, který stál poblíž. Chlapec si právě nasazoval moudrý klobouk.
„Ale..,” V Dracovi se v tváří v tvář Zařazování vybavila jeho vlastní pulzující nervozita. Najednou mu vůbec nebylo po chuti rušit zvláštní soukromí tohoto okamžiku.
Viděl, jak Al vztekle zavrtěl hlavou a lusknul prsty. Draco se v mžiku objevil vedle něj.Mladík na něj zasyčel:
„Merline! Jsi ty vůbec Zmijozel?! To on si tě vybral, ne ty jeho! Myslel jsem, že už to chápeš.”
Než se mohl pobouřený Draco naštvaně odseknout, Moudrý klobouk zamyšleně zamručel.
„Tak kam tě poslat, chlapče?” zabrumlal starý klobouk tak tiše, že se Al i Draco museli naklonit, aby ho vůbec zaslechli.
„Do Nebelvíru, pane,” odpověděl stejným šeptem Albus. Ten jeho jasný odhodlaný tón Draca překvapil.
„Do Nebelvíru, říkáš... Hm? Skutečně...,” mumlal si dál klubouk a Síní proběhlo netrpělivé špitání. Všechny hlavy teď natahovaly krky, aby si prohlédly malého chlapce na stoličce.
„Do Nebelvíru, prosím,” úpěl tichounce Albus, ale klobouk si ho už nevšímal.
„Hm... Možná by jsi mohl,” uvažoval klobouk. „odvážný na to jsi dost. Ale zdáš se mi příliš hrdý, chlapče. Ačkoliv jiní by tomu spíš říkali arogance. Hm..,”
„Ne, do Zmijozelu nikdy. Nechci tam, kde byl otec, Zmijozel je..,”
„Ale ano, jsi až příliš bystrý pro Nebelvír,” chraptivě se zasmál klobouk a bezcitně tak přerušil Albusovi zoufalé prosby.
„Zmijozel by pro tebe byl dobrý. Vynikl by jsi tam. Jsi ctižádostivý, mysl máš křivolakou a neproniknutelnou a tvůj talent je ohromující. Ano ano, Zmijozel by z tebe udělal někoho skutečně výjimečného.”
„Ne, pane, prosím. Do Nebelvíru, prosím. Já nechci do Zmijozelu, nepatřím tam a -”
„Možná máš pravdu,” přemýšlel tiše klobouk. „Opravdu tam nepatříš. Žádný Zmijozel by mě nikdy o nic neprosil,” huhlal si klobouk, ale laskavý nadhled se najednou z jeho hlasu nějak vytratil.
„Možná Havraspár... Talent máš nesporný a tvoje píle a odhodlání jsou obdivuhodné, Albusi Brumbále. Ani já neumím předpovědět, co z tebe nakonec bude.”
„Ne, raději Nebelvír. Prosím vás! Jsem si jistý, že tam patřím a já...”
Draco střelil tázavým pohledem po Alovi, ale ten ho nerudným gestem umlčel a naznačil mu, aby poslouchal dál. Viděl, jak moudrý klobouk nešťastně kroutí trhlinou místo úst. Pak si hluboce povzdychl a zamumlal:
„Budiž, malý Albusi Brumbále. Ať je to tedy Nebelvír. Ale věř mi, chlapče, že to není kvůli tvé odvaze. Spíš neústupnosti,” Klobouk se zachechtal a tentokrát nahlas. ,,Která se ovšem chodí spíš do Zmijozelu,”
Draco viděl, jak se drobný chlapec viditelně přikrčil.
„NEBELVÍR,” zavřeštěl klobouk, stůl vpravo začal hlasitě a nadšeně tleskat a malý chlapec si doslova strhnul klobouk z hlavy. Zářivý výraz čirého nadšení prozrazoval, jak moc je šťastný.
„Je čas,” prohlásil Al a překvapeného Draca popadl za paži. Znovu je pohltily šedé mlžné víry.

Zmatený Draco neměl ani pořádně čas si uspořádat myšlenky. Bylo toho hodně. Jistě, litoval smutné smrti Albusovy sestry, ale to co prozradil Moudrý klobouk ho zaujalo mnohem víc. Albus Brumbál, zástava světla a dobroty, měl patřit do Zmijozelu? Do temné a prohnilé koleje černým mágů? A přece ho to jistým způsobem nepřekvapovalo. Už dávno věděl, že ředitelovi intriky dosahují daleko za zdi Bradavic. Draco už mnohokrát přemýšlel, jak často a jak moc ředitel zasahoval do politického života celé země.
A Draco si s jistým pomalým studeným zděšením uvědomil, že udělal tu chybu a toho muže podcenil. Nechal se uchlácholit jeho trochu bláznivý zevnějškem a nevšiml si hluboké složitosti jeho mysli.
Potřásl hlavou, aby odehnal znepokojující myšlenky a raději se rozhlédl kolem sebe. Z nevýrazných šedých stínů vystupovala ložnice. Několik lůžek zakrytých těžkými červenými závěsy tonulo v nočním přítmí. Al svíral v natažené ruce zdroj bledého světla, které nikdo kromě nich nemohl vidět.
„To je jeho postel,” ukázal mladík k poslední posteli vzadu. Tiše, jako by nechtěl budit nebelvírské spáče, prošel kolem nich. Draco zůstal zamyšleně stát.
„Asi to nebylo snadná volba,” střetl se pohledem s Alem. „myslím jako být Zmijozelem v Nebelvíru.”
Bylo to poprvé, kdy se na něj Al podíval s opravdovým překvapením.
„Co o nás vypovídá víc? Naše vlastnosti nebo naše volby?” odpověděl mu otázku a náhle z jeho tónu zmizel nebyl obvyklý chlad. Draco se nad jeho odpovědí jen pousmál.
„A není to nakonec to samé?”
Al ho sledoval celou vteřinu, pak pokrčil rameny.
„Předal ti svůj život. Neopovažuj se ho zneuctít nějakým tvým soudem,” prohlásil varovně a jeho tvář se stáhla do tvrdé a chladné masky, která k se tváři zlatovlasého mladíka vůbec nehodila. Patřila někomu mnohem staršímu.
Pak se beze slova otočil a sklonil se k Albusově posteli. Prošel baldachýnem jako duch. Draco ho následoval a rozhodl se, že soudit cokoliv o Alovi Brumbálovi, je bláznivá ukvapenost.
Sledovali teď mladého Albuse, jak leží na posteli a čte nějakou těžkou rozměrnou knihu. Dracovi se zdálo, že musí být starší, protože jeho tvář ztratila něco z kulatých dětských kontur a vypadal vyšší a hubenější než ve Velké síni při zařazování.
„Studoval dnem i nocí, víš,” promluvil Al a Draco zjistil, že ten tón, kterým o Albusovi mluví je něha.
„Hm..?”
„Jeho sestra milovala magii. Víc než na cokoliv jiného se těšila do Bradavic. Napadá mě, co je pravdy na tom, když se říká, že vztek je to kladivo a bolest ta kovadlina, které vykovou toho nejlepšího čaroděje. Možná je to tak,” uvažoval šeptem Al a Draco měl najednou znovu pocit, že sdílí něco příliš důvěrného. Bylo to nějak... nepatřičné.
„Co tím chceš říct?” zeptal se Draco, snad aby unikl tiživému mlčení.
„Ode dne, kdy zemřela, se rozhodl stát se nejlepším kouzelníkem své doby. Studoval dnem i nocí, aby toho dosáhl.” Al se náhle hořce zamračil a Dracovi jeho výraz náhle připoměl výraz rodiče, který tak silně nenávidí bolest svého dítěte. „Všichni tak chválili jeho talent. Nikdo ale neviděl ty hodiny práce zatím,” potřásl hlavou. Chvíli mlčel. „Někdo říká, že talent přemůže píli. Ale já tomu nevěřím. Talent bez úsilí a disciplíny je bezcenný,” pronesl tiše a v jeho hlase bylo tolik odtažitého odporu, že Draco pochopil i to, co Al nechtěl vyslovit.
„Takže neměl moc přátel,”
Dracův jasný úsudek zanechal Ala zcela nepřipraveného. Odpověděl raději jen pokrčením ramen.
„Nestál o ně,” prohlásil a naklonil hlavu tak, aby mu zlaté kučery spadly do čela a Draco neviděl jeho výraz. „Dívej se,” doporučil mu podivně přiškrceným chraptivým šeptem.
Sledovali, jak chlapec na lůžku netrpělivě listuje stránkami rozměrné knihy, jak studuje složité grafy a nevědomky si pohrává s malou sklenicí před sebou.
Pak se Albus posadil a položil kus skla před sebe. Na okamžik zavřel oči, nadechl se a zamířil na něj hůlkou:
„Metamorphosis vitae cuniculus!” pronesl rázně a hůlkou zatočil ve složité křivce. Krátký zářivý zášleh kouzla proměnil malou sklenici v bílého králíčka. Draco zalapal překvapeně po dechu. Přeměna neživé věci v živou patřila k nejtěžším oborům přeměňování a McGongallová ji učila až v pátém ročníku.
„Je ve druháku,” podotkl tiše Al jako by sledoval proud jeho myšlenek.
„To není možné,” odporoval nevěřícně Draco a přiblížil ruku k malému tvorečkovi, který teď nešťastně skákal po podduškách.
„Albus Brumbál je nadaný čaroděj,” prohlásil s nečekaným veselím Al. Draco po něm krátce střelil pohledem a pochopil, že nálady toho... tvora... jsou naprosto nepředvídatelné. Hlavou mu prolétla myšlenka, jestli by mohl být i nebezpečný.
„Teď ustup,” zavelel Al a popadl Draca za rukáv, aby ho odtáhl od králíka. Kulička bílých chlupů zatím přihopkala k závěsům ve snaze dostat se pryč a když narazila na bariéru z těžké látky několikrát nešťastně pískla.
A náhle se celý její bělostný kožíšek vzňal ve prudkém výšlehů plamenů. Během okamžiku se vznítili i závěsy. Draco ustoupil o několik klopýtavých kroků zpět a slyšel Albuse vyděšeně vykřiknout. Trvalo cenné okamžiky, než si chlapec připoměl hůlku a pokusil se oheň uhasit. Marně. Začal panikařit.
„Špatná intonace,” pokýval hlavou vědoucně Al a vůbec si nevšímal Dracových vyplašených pohledů. „vždycky je nejdůležitější intonace a výslovnost,” připomínal vesele Kratiknotovy zásady z prvního ročníku a Draca přímo šokovalo jeho šťastná bezstarostnost.
„Musíme -,” začal.
„Jen se dívej,” přerušil ho netrpělivě Al.
Albus zatím zuřivě sesílal jedno zaklínadlo za druhým, ale magický původ ohně mu nedovoloval ho uhasit. Každé kouzlo mizelo v hučících plamenech. Albus se ocitl v malém hořícím pekle.
Za horkými plameny najednou zazněly hlasy, ozvalo se šplouchnutí a část závěsů byla uhašena. A náhle se do malého prostoru postele vnořila ruka, popadla Albuse za kus hábitu a prudce ho vytáhla ven. Dracovi trvalo celou rozčilující vteřinu než oběhl postel, aby zjistil, co se děje.
Albus teď seděl vedle hořící postele, kašlal, prskal, na tvářích mu usychali slzy strachu a ostatní kluci lili na vznícené závěsy kbelíky vody. Trvalo ještě několik dechberoucích minut než se zbavili i posledního plamínku.
Nad Albusem se vztyčil vysoký stín.
„Brumbále, ty idiote,” zavrčel a pak vyděšenému, brečícímu Albusovi vrazil ostrý políček. Pak se k němu sklonil. „Jsi, u Merlinova prašivého plnovousu, v pořádku?”
„Fawcette,” zašeptal Brumbál, ale druhý chlapec, zjevně starší, už halasil na celou ložnici:
„Je to dobrý! Je v pohodě!”
„Fawcette!” Šok, který prožil, jeho hlasu propůjčil nečekanou pronikavost. Mladík se k němu otočil.
„No?”
,,Já..,” najednou se Albus zakoktal a pak zmlkl. ,,Díky,” prohlásil. Fawcett se jenom zaškaredil.
„V klidu. Je to moje povinnost prefekta. A alespoň víme, že ten zázračný Albus Brumbál, miláček učitelů, není neomylný,” posmíval se mu, ale Draco dobře poznal ten nečekaně přátelský tón. Používal ho i Harry. A podle údivu na Albusově tváři poznal, že i on v tom poznal nabídku přátelství.
Pak potřásl hlavou. Scéna ho podivně zasáhla. Nemusel mít tajemné schopnosti Moudrého klobouku, aby poznal, že Albus Brumbál skutečně patří do Zmijozelu. A přece se z něj nakonec stane ten nejskvělejší a nejzářivější Nebelvír. Nechápal to. Nerozuměl tomu. Ale nejasným způsobem to v něm vyvolávalo emoce, které by chtěl raději potlačit.
Z hrůzou zjistil, že Albusovi závidí. Kdyby se to stalo Dracovi ve Zmijozelské ložnici, pochyboval, že by se ho někdo ze spolužáků pokusil zachránit.
Musel napnout celé své sebeovládaní, aby přetrhl proud nečekaně bolestných myšlenek.
„Ten kluk,” otočil se k Alovi a doufal, že jeho tvář je stejně bezvýrazná jako jeho hlas. „Je důležitý?”
„Ano,” potvrdil zlatovlasý mladík a jeho hlas přešel do temného vrčení. „Zabije ho Grindelwald.”

Objevili se v prudkém světle letního poledne. Z hlubin šedivé mlhy vzpomínek vystupovala rozkvetlá louka. Vzduch byl prosycen vůní léta a na květinovém koberci se střídala smaragdová zeleň živé trávy a vznešená zlatá pampelišek. Nekonečné pomněnkové nebe nad nimi bylo tak vysoké a vzdálené až to bralo dech. Draco se udiveně rozhlédl po nečekaně kráse toho místa.
„Paměť trochu zkresluje, že,” nadhodil Draco k Alovi, který si právě zcela nevhodně lehnul do trávy a utrhl si nejbližší stéblo, aby ho mohl začít žvýkat.
„Dá se to tak říct,” zahuhlal a gestem ruky naznačil, aby se Draco posadil a sledoval, co se bude dít.
„Kde to vlastně jsme?" zeptal se Draco, aby ukrátil dlouho chvíli čekání.
„V Godrikově dole," odpověděl Al kysele.
Na rozlehlou louku právě vběhl usměvavý spokojený mladík. Vypadal téměř jako Al. Draco překvapeně zamrkal nad tím, jak oslnivý byl Albus Brumbál jako mladík. Nemohlo mu být víc než osmnáct. Štíhlá postava v dobře padnoucím hábitu. Světlé zlaté lokny se mu vlnily kolem tváří a hezky utvářené pravidelné rysy obličeje mu zdobil široký, šťastný úsměv. A ty uličnické modré oči byly prostě úžasné. Al vydal nějaký mlaskavý zvuk a Draco si ho úkosem prohlédl. Vypadali téměř identicky. Ale teď, když je viděl před sebou, cítil, jak velká je Al karikatura sebe samotného. Dlouhá řada vzpomínek, unavená věkem i bolestí, zrůzňovala Alovu tváři i chování do zvláštní směsice stařeckosti a dětinskosti. Bylo to podivně děsivě odpudivé.
Mladý Albus se zastavil nedaleko od nich a pomalu se otočil kolem dokola se zastíněnýma očima, jako by někoho hledal. Netrpělivě potřásl hlavou.
Nečekal dlouho. Na druhé straně lesa se vynořil mladík v tmavém hábitu. Pomalým, rozvážným krokem zamířil k Albusovi. Když byl dost blízko, Draco si ho pořádně prohlédl. Lhal by, kdyby řekl, že je nepohledný. Byl vyšší než Albus a jeho ostré špičaté rysy mu dodávaly určitý liščí výraz. Tmavohnědé vlasy měl přísně stažené dozadu a stejně tmavé oči byly neproniknutelné a zamyšlené.
„To je..?” zamumlal překvapeně Draco a Al vedle něj vztekle zasyčel.
„Ano, to je. Gellert Grindelwald. Pán smrti.” Jeho tón byl sžíravější než kyselina. Jeho oči sršely netajenou nenávistí a vztek zrůznil jeho krásné rysy do strašidelné podoby. Draca překvapeně napadlo, že Al je vlastně něco... primitivního, něco co se snaží Albuse za každou cenu chránit. Přestože to tady nemělo nejmenší význam.
Potřásl hlavou a raději se věnoval mladíkům před sebou. Jeho myšlenky teď byly příliš matoucí.
„Mám to, Gellerte! Našel jsem to! Hrob Ignotuse Peverella!” zajásal mladý Albus a Draca v té své nadšené nevinnosti vyváděl z rovnováhy. Ty tam byly zádumčivé oči malého prváka, které byly stejně vzdálené ostatním jako nebe nad nimi.
„Opravdu?! A kde?” vyhrkl Gellert a zněl najednou tak... žádostivě.
„Poblíž. Měl jsi pravdu. Peverellův hrob leží na hřbitově v Dole. Musíme zjistit, víc! Tak legendy měly pravdu..,” Byl opravdu nadšený, ale jeho oči pozorovaly Gellerta příliš pozorně. Jako by... čekaly na něco dalšího. Ale Grindelwald se od něj odvrátil a zamyšleně se podíval na stromy před sebou.
,,Gellerte?”
,,Zajímavé. Půjdeme se tam podívat,” odtušil a pak věnoval Albusovi úzký úsměv. Draco nad tím bolestně přivřel oči. Pochopil, co k němu Albus asi cítil.
Ale dřív než se mohl zeptat, Al ho chytil zapažit a nechal je znovu pohltit přívalem víru vzpomínek.

Černou nocí nad nimi pomrkávaly hvězdy. Byly chladné a vzdálené, stejně jako měsíc který pomalu a rozvážně plul po obloze jako pastýř, který dohlíží na své ovečky. Draco zavrtěl hlavou a počkal až se znovu vynoří celá vzpomínka. Nečekal, že ho Al vezme za ruku. Tentokrát ho s téměř dětským strachem zavedl o kus dál.
Pak Draco pochopil, kde jsou. Zase hřbitov. Staré náhrobky tu děsivě pokroutily stíny a vytvářely strašidelné tvary. A vzduchem se nesla těžká vůně smutečních květin.
„To nemůžeš, Gellerte.” Vzduch prořízl tichý prosebný hlas. Albus, uvědomil si Draco. Přibližovali se k nim dvě zahalené postavy.
„Samozřejmě, že můžu, Albusi! Copak to nechápeš? Tohle je maličkost proti tomu, co můžeme získat. Je to pro... vyšší dobro!” odpověděl mrzutý Grindelwaldův hlas. Ozvalo se kouzlo a Albusův hlas získal na intenzitě, podbarvený vztekem.
„Nemůžeš vykrádat hroby! Tohle je přece jenom výzkum. A co ten hlídač?! Nemělo se mu nic stát a ty jsi ho omráčil. To je nebezpečné, Gellerte, copak to nechápeš?! A špatné!” Brumbálova naivita Draca vlastně znechutila. Gellertův hlas byl chladný jako led a udeřil hůř než políček.
„Ten muž je mrtvý, Albusi. Nehodlám dopustit, aby ho využili i ti další, kteří je hledají. Příliš ses ho vyptával.” Draco téměř mohl slyšet ten slizký úsměv.
„Je to tvoje vina, příteli."
Slyšeli, jak Albus zalapal po dechu.
„Ne to ne,” spíš nevěřícně zašeptal než promluvil. Draco střelil po Alovi pohledem ztěžklým lítostí. Viděl jen, jak jeho průvodce kroutí hlavou a po tváři mu stékají smutné slzy bezmoci. Vlastně je něco jako zrcadlo, najednou napadlo Draca, jen sleduje a odráží emoce svého tvůrce.
Potřásl hlavou.
„Ne, to ne. To nemůže být pravda,” šeptal stále Albus, ale Gellert se jenom krutě zasmál.
„Samozřejmě, že je. Jsi tak naivní! Po tom, co Gregorovič získal hůlku se všichni ostatní rozběhli vypátrat další Relikvie. Já zvítězím, Albusi, za každou cenu.” Ozvalo se mumlané a zaklínadlo a Draco matně viděl, jak se vzdálených náhrobek rozpadl na kusy.
,,Co se vlastně s Gregorovičem stalo, Gellerte?"
Hřbitovem se rozlehlo jen těžké mlčení mrtvých.
„Dissolvio!” zahřměl kletbu Albus a tichý hřbitov ozářil rudý záblesk. Jen štěstí zachránilo Grindelwalda od smrtící kletby, uhnul jen o několik palců. Kouzlo roztříštilo velikou sochu anděla. Trvalo několik zmatených vteřin než čaroděj pochopil, co se právě stalo.
„Je mi to líto, Gellerte, ale tohle ti prostě nemůžu dovolit.” promluvil Albus smutně a Draco sprostě zaklel. Jistěže to není Zmijozel! Žádný Zmijozel by se nezdržoval a rozcupoval by toho prašivého psa okamžitě!
„Osculum defuncto!” Draco se zachvěl. Mocné kouzle černé magie cítil až sem. Vzduchem se ozval dutý zvuk gongu jak kouzlo narazilo do zářivého Albusova štítu. Grindelwald vztekle zavrčel:
„Zrádče!”
A pak kouzla začala být příliš rychlá, než aby si oba soupeři mohli dovolit mluvit. A Al vedle něj jen bezhlesně plakal jako pokřivený odraz Albusových vlastních emocí. Hřbitov naplnily výbuchy, gejzíry smrtícího světla i paprsky strašných čar, o kterých Draco jenom četl.
Vyděšeně si uvědomil, jak slabý by proti komukoli z nich byl.
„Chcípni,” zasyčel Gellert a tak tak se vyhnul zelenému paprsku, který vylétl z Brumbálovi hůlky. „Jsi naprosto k ničemu! Doufal jsem, že tě alespoň využiji, ale teď vím, že jsem tě prostě přecenil,” znělo to jako spíš jako přiškrcené skřehotání, ale zasáhlo Albuse na tom správném místě. A Grindelwaldovi poskytlo čas se přemístit.
Ticho, které náhle objalo prázdný hřbitov, bylo příliš hlasité.
„Tu noc, přísahal, že už nikdy nepoužije černou magii,” pronesl Al tiše a Dracovi se jeho slova zdála podivně důležitá, i když nerozuměl proč. Mladík si hluboce povzdychl, když se nocí rozlehl Albusův pláč.
„Pojď,” vzal ho za paži tentokrát téměř přátelsky.

Překvapivě rušná a rozlehlá místnost, ve které se objevili, Draca překvapila. Jak se její kontury vyjasňovaly a stříbřitá mlha opadávala, viděl kolem sebe procházet desítky lidí. Trvalo mu dlouho než pochopil, kde je.
„Nemocnice svatého Munga,” odpověděl mu na nevyslovenou otázku Al. Popadl Draca za ruku a odhodlaně ho táhnul změtí lidí. Recepce byla v obležení a těch několik čarodějek za pultem, které zodpovídaly nekončící proud otázek, vypadaly téměř před zhroucením.
„Ale proč je tu tolik lidí?” ptal se Draco nechápavě. Hala, jak ji znal on, byla znepokojivě klidná místnost a v recepci sedávala jediná nepříjemná čarodějka.
„Začala bitva o Británii,” vysvětlil Al, zatímco se zuřivě rozhlížel po dlouhých řadách netrpělivých lidí.
„A?” Draco věděl, že zuřivý konflikt mudlovské Británie srazil na kolena i kouzelnickou společnost. Magické štíty nebyly připraveny bránit je proti výbušninám padajícím ze vzduchu. Ale přece nemohlo být tolik obětí!
„Nestačí ti to?” střelil po něm podrážděným pohledem Al a Draco se nasupil. „Jsou tu i uprchlíci, samozřejmě.”
„Uprchlíci?”
„Grindelwald rozpoutal v celé střední a východní Evropě peklo. Vede stále sílící armádu Ohařů. Srazil na kolena Balkán i Ukrajinu, protože ruské Ministerstvo má příliš mnoho práce s ovládáním Stalina a jeho vojsk. A nikdo jiný nemá sílu se mu postavit. Teď stojí před branami Československa a brzy ho srazí do prachu,”
Draco překvapeně zamrkal nad jeho nečekanou výmluvností. Teprve, když se pozorně rozhlédl, všiml si zaprášených a uplakaných tváří, záplatovaných hábitů i procházejících mladých lékouzelníků, kteří předávali lahvičky s lektvary a obvazy.
„Tady je,” zamumlal Al a Draco vzhlédl. Albus Brumbál stál na úpatí dlouhého mramorového schodiště a s nepřítomným výrazem hleděl nahoru. Teď byl dospělý muž, vlnité vlasy krátce střižené, na tvářích upravené strniště.
„Podívej,” Al ukázal na drobnou ženu, která právě scházela k Brumbálovi. Její tvář zdobil šťastný unavený úsměv, když spatřila světlovlasého muže. Kaštanové vlasy měla svázané do pracovního copu, oči šedé, hluboké a přátelské. Ale nejhezčí byl ten oslnivý široký úsměv na červených rtech. Byl... úžasný.
Posledních několik schodů seběhla a přímo se schovala v Brumbálově náruči. Draco je udiveně pozoroval a aniž by si to uvědomil, tváře mu zrůžověly a nevědomky se začal usmívat.
„Kdo je to?” vydechl udiveně.
„Sarah Brightstoneová, lékouzelnice v zácviku. Albus... On..,” Alovi se vlastní slova zadrhly v nečekaných rozpacích. „on ji miloval. Nejvíc na světě. Ona... byla výjimečná,” prohlásil pak tiše. „Myslím, že s ní dokázal zapomenout. Na Arianu, na pohledy rodičů, na Gellerta a pak na to vyšetřování. Na válku.” Znovu se odmlčel a oba dva v tichosti pozorovali, jak mladý pár prochází ruku v ruce kolem nich. Utíkají z nacpané haly ven, do zářijového odpoledne, do svého malého soukromého ráje.
Uprostřed nejstrašnějšího válečného běsnění tohoto století, pokýval Draco zamyšleně hlavou a musel se smutně pousmát nad tou ironií.
„Je to krásná žena,” dodal pak nahlas. „A taková... čistá,”
„Ano,” přikývnul Al s odvrácenou tváří. „to byla.” Jeho hlas byl jako přiškrcený bolestí.

Ocitli se v malé světlé místnosti plné teplé záře odpoledního slunce. Draco to místo poznal podle hustého, hebkého koberce na podlaze. Vzduch byl teplý a voněl čistotou. Místnost Brumbálova nitroklidu. Útěšný klid tu byl téměř hmatatelný. Rozpouštěl veškerou bolest.
Al už stál vedle něj a z mlhy začaly vystupovat i postavy kolem.
Stál tu i dospělý Albus a díval se na Sarah, jak pohuje droboučké dítě v náručí. Tichounkým, jasným hlasem mu zpívala ukolébavku. Draco i Al zůstali okamžik stát v okouzlení nad jejím čistým jasným hlasem.
Pak zmlkla. Miminko právě usnulo. Opatrně ho uložila do malé dřevěné postýlky. A Brumbál stál u nich, zcela okouzlený svou manželkou a dítětem. A pro celý svět právě teď ztracený.
Brumbál vzal svou ženu do náruče. Ta jenom tichounce vzlykla.
„Máte takové štěstí, Albusi,” promluvila žena a schoulila se manželovi v objetí.
„Ano, to máme,” pronesl Albus zadrhávajícím se hlasem plným dojetí.
Draco i Al zůstali v nábožně tiché chvilce mlčky stát a pozorovali pár před nimi. I je zachvátila vzácný pocit toho okamžiku, který nesnesl slova. Dracem otřásly emoce.
Stáli jeho rodiče někdy tahle nad ním?
Al chytila jeho ruku do své a stisknul jí. Věděl, co ho právě napadá.
„Nepřemýšlej, jen se dívej,” zašeptal a Draco ho poslechl. A s široce otevřenýma očima se nechal pohltit dokonalým naplněním toho okamžiku.

Draco si ani neuvědomil, kdy je Al přenesl. Dokonce i mlha už vymizela. Stáli teď v nemocničním pokoji, jako tiší duchové na prahu dveří, které stejně nemohli otevřít. Ráno za okny bylo jasné a slunečné. Na úzké posteli ležel malý chlapec tak tříletý. Zlaté vlásky rozcuchané, dětské oči veliké a bouřkově šedé. Draco rychle poznal, jak ztěžka dýchá. Všiml si i napjaté porcelánové kůže na jemné tvářičce dítěte.
Draco si vyděšeně skousnul rty.
„Co mu je?” zeptal se hlasem, který jemu samotnému zněl cize a vzdáleně.
„Brian chytil dračí spalničky, stejně jako jeho matka. Zvláštní druh, víš - asi je chytila od přistěhovalců - nenapadají kůži, ničí vnitřnosti. Umírá,” Alův hlas teď byl strašlivě... nekonečně smířený, neodvratně ztracený sám v sobě. Stál jako socha, neschopen jediného pohybu.
Draco v mlčenlivé soustrasti přistoupil blíž k Albusovi. Jeho tvář byla popelavá, děsem zestárlá a ztuhlá do stařecké podoby. Světlé vlasy ztratily lesk už dávno. Draco viděl, jak se mu třesou ruce, když se stále znovu a znovu naklání k dítěti.
„Tati?" zašeptal chlapec tiše a chraptivě jako by měl poraněné hrdlo.
„Ano?" Albus byl okamžitě u něj, jeho ruku svíral ve své. Tvář měl hluboce zrůzněnou strachem a bolestí.
„Až budu zdravý, tatínku, pojdeme do Dolu, jo? Pojedeme tím velkým autobusem a s maminkou mi koupíte tu čokoládu, jo. Jako minule. Slibuješ, tatínku?.." šeptalo dítě a šedé oči se mu zavíraly zavírali spánkem. Na čele se mu perlily krůpěje potu.
,,Ano, slibuji," promluvil tiše. Chtěl ještě něco dodat, ale hlas se mu zlomil. Dítě pomalu upadlo do neklidného spánku. Albus zlíbal tu drobnou, bledou ručku. Po tvářích mu tekly dlouhé proudy slz. Vytvořily v jeho obličeji nesmazatelné hluboké brázdy.
Byl to vlek nekonečných minut. Minut, bezeslovných hodin, které se všechny slévaly v jednu strašnou, zrůdně bolestnou věčnost, o které Draco věděl, že si ji bude pamatovat navždy. Zůstane v jeho duši jako nerozpustitelný led. Slzy už dávno přestal stírat, ani mokré tváře nevnímal. Přikrýval svou vlastní dlaní ruku malého chlapce.
A pak, v jediné prokleté chvíli, se ten drobný, úzký hrudník přestal hýbat. Bez varování. Věděli, co to znamená. A přesto to bylo příliš strašné, než aby to byl mozek ochoten akceptovat. A pak Albus vykřikl a jeho hlas Dracovi způsobil téměř fyzickou bolest. Viděl, jak se Albus třese a z hrdla mu vychází bezeslovné, zoufalé vzlyky. Svět měl skončit.
„Prosím, prosím... To ne. Vraťte mi ho, prosím..,” šeptal muž a celé jeho tělo se třáslo v záchvěvech pláče a v objetí houpal tělo svého syna. Dracovi sevřelo srdce ledová dlaň, když pohlédl na Albusovu tvář a pochopil, že muž je na hranici šílenství z bolesti. Nikdy neviděl tvář tak plnou čistého utrpení.
V tom dusivě děsivém okamžiku si ho někdo vzal kolem ramen. Byl to Al.
„Nemůžeme pro ně nic udělat,” zašeptal, hlas naplněný vlastním zoufalstvím, a Draco roztřeseně přikývl. A pak je téměř milosrdně obklopila nekonečná šedá mlha.

Byl to ten nejstrašnější a nejničivější souboj dvacátého století. Ještě během Dracova života, téměř padesát let poté, se o něj jenom šeptalo. Byla uvolněna magie, kterou do té doby svět neznal. Bylo při tom úplně zničeno téměř celé město. Utkali se dva nejmocnější mágové tehdejšího světa a téměř při tom smetli Drážďany z povrchu zemského. Nebyli žádní svědkové, kteří by o tom byli schopni podat skutečně hodnověrnou zprávu a Albus Brumbál o tom nikdy nepromluvil, ale mnoho kouzelnických historiků věří, že byla tehdy použita zaklínadla tak strašná, že je svět nespatřil předchozí tři století, od dob vypuštění morové nákazy. Žádné svítání nebylo tak děsivé jako když slunce vstoupilo toho dne na oblohu.

Draco se ocitnul na bojišti ještě dřív než mu uschly slzy. A přestože to byla stále pouhá vzpomínka, Al po něm skočil, aby ho srazil před zuřícímu rudými paprsky, které vyrážely z Albusovy hůlky ve svém smrtonosném tanci.
Rychle proběhli volnou plochu a ukryli se mezi trosky nějakého zničeného domu a dva čaroděje opatrně z dálky pozorovali. Draco jen lapal po dechu. Grindelwalda nebylo přes příliš jasné světlo vidět. Ale Albusova tvář byla příliš děsivá než aby na ni mohl beze strachu pohlédnout. Jako by jeho obličej naplnila nenávist celého světa. Teprve tady a teď mohl pochopit, proč měl Voldemort z Brumbála takový strach. Nešlo o výjimečnou obratnost v nejsložitějších kouzlech ani o jeho hluboké znalosti magie. Šlo o tu děsivou, dechberoucí sílu. Byla to ta rychlost s jakou odrážel jednu kletbu za druhou a vysílal vlastní prokletí. Ten strašný, nemilosrdný tlak, kterým tlačil na svého soupeře. Draco ani neviděl, jak vzduchem kmitá Brumbálova hůlka. Okolí kolem bylo sežehnuté na popel a zem pod jeho nohama byla spečená žárem v téměř hladkou plochu.
Kouzla, která vyvolával byla tak strašná, že se Draco celý třásl. Viděl celé vlny ohně, které se znova a znova hněvivě vzdouvaly a vrhaly se proti Grindelwaldovým ochraným bariérám. Brumbál spoutal tisíce blesků a ve strašných svazcích je vrhnul proti svému protivníkovi. Stovky zaklínadel opouštěly jeho rty a nepřetržitě bortily nepřítelovy štíty. Draco viděl, jak do sebe narážely aury jejich síly a jak se temné vatry Gellertovy moci hroutí pod krutými nájezdy bílé magie.
A když Gellert se strašným výkřikem proti nim vrhnul vlnu běsnící tmy, které pohlcovala vše živé, zvednul Albus oběma rukama hůlku a její špička se rozzářila tak jasnou hvězdnou modří, že je téměř oslepila. A když otevřeli oči, zjistili, že všechno - trosky, kameny i rozervané zdi - bylo pryč. Všechno bylo pohlceno. Nezůstalo nic. Na pusté planině stál jenom Brumbál a jeho hůlka šlehala jako bič.
„Tohle není možné,” mumlal si tiše Draco. Al se k němu zvědavě naklonil, scénu před sebou pozoroval spíš s prozíravou lhostejností.
„Nemá co ztratit. Po smrti své ženy a syna to už neodkládal. Dorazil sem. Jeho bolest je strašná a vztek smrtící. A všechno to vrhnul proti Grindelwaldovi,” vysvětlil mladík a na chvíli se odmlčel. Pak znovu potřásl hlavou. ,,a on používá všechno, co má.”
„Netušil jsem, že je takhle silný..,” vydechl Draco s hrůzou a obdivem, zatímco pozoroval, jak se na bojišti střetla dvě zaklínadla a vybuchly v gejzíru zkapalněného ohně.
„Není,” Tentokrát byl Alův úsměv spíš smutný. „Tohle je vrchol jeho sil. Ty ho znáš už jen na prahu stáří. A kouzla, která tady použil, patří mezi ty, které můžeš použít jen jednou. Část jeho magie tady zůstane navždy,” vysvětlil Al a do hlasu se mu vkradl jistý truchlivý tón.
Přes prázdnou pláň se k Albusovi řítily smečky černých zrůd, jejichž stínová těla se za běhu strašidelně mihotala. Albus je srazil jediným úderem zářivého štítu.
„Nemohli bychom raději jít domů,” najednou zaprosil Draco a zavřel oči. Cítil, že dosáhl své hranice. Byl unavený a úplně vyčerpaný. Fyzicky i duševně. A strach jím otřásl do hloubky duše, přestože věděl, že strašná kouzla jsou jenom obrazy - že mu nemůžou ublížit. Nezbyla mu už žádná síla.
„Budiž,” souhlasil Al a vzal ho za paži, aby mu pomohl vstát ze země, kam Draco předtím klesnul. A ještě dřív než Draco stačil otevřít oči, šedá mlha si je znovu přivinula do náručí.

Draco se prudce nadechl a věděl, že je po všem. Stál znovu v tom prostorném, světlém pokoji, zdroji Brumbálova nitroklidu. Teď pro měl palčivě hořkosladký význam i pro něj. Povzdychl si a unaveně se sesunul na koberec. Al se s neutrálně lhostejným výrazem posadil vedle něj.
Ticho mezi nimi se s každým okamžikem víc a víc plnilo očekáváním.
,,Tak se ptej,” zazubil se Al a vydal zvuk, který se až příliš podobal zahihňání. Draco se trochu zamračil a vyslovil otázku, která ho pálila celou dobu:
„Proč mi to vůbec ukázal?”
Alův lehkovážný výraz se v jediné vteřině proměnil ve smrtelně vážný.
„Chtěl, aby jsi porozuměl. Pochopil, proč tehdy... tam.. s tvým otcem, nebyl schopen nechat žít někoho, kdo se tak ohavně zachoval vůči vlastnímu dítěti,” Povzdechl si a téměř bolestně přivřel oči. „obzvlášť, když má šedé oči.” Zmínka o drobném detailu zapadla na své místo a Dracovi pochopení málem vyrazilo dech.
„Ty myslíš..?” Nechal otázku vyznít do ztracena.
„Ty pochybuješ..?” opáčil Al a znovu potřásl hlavou. Draco teď v tom gestu poznával skutečného Brumbála.
Znovu je zavalilo ticho. Oba dva se teď zabývali vlastními myšlenkami. Trvalo dlouho než Draco znovu promluvil. Pochopení skrytých Brumbálových motivů jím poněkud otřáslo. Smutně si uvědomil, že nikdy předtím nepovažoval Albuse za člověka, který má... slabosti. Bolesti. Schází z cesty.
„Ale proč to skončilo právě tam, s Grindelwaldem...?” zeptal se najednou zvědavě.
„A proč by nemělo? Byl to konec určité fáze jeho života. Nemyslím si, že je tu pořádný nějaký důvod nechat tě, aby jsi špehoval jiné lidi skrz jeho vzpomínky,” odsekl naštvaně Al a zase byl tím rozmazleným děckem, které Draca přivádělo do stavu nepříčetné zuřivosti. Teď se ale na to cítil příliš unavený.
„Takže to je vše, co mi chtěl Brumbál předat?” Jeho slova způsobila, že se Al zasmál.
„Všechno? To sotva,” ušklíbl se a zvedl ruku.
„Dívej se a uč, chlapče. Jednoho dne tě to taky čeká,” promluvil a jeho hlas najednou vůbec nebyl Alův. Zněl jako vzdálený šeptavý mnohohlas starců, kteří jako by jen promlouvali skrz jeho ústa. Mladík natáhl ruku a dotknul se Dracovi hrudi. A Draco si najednou s ledovým pocitem uvědomil, že Alova ruka proniká stále hlouběji. Že mizí v jeho hrudi až po loket.
Najednou se mu zatočila hlava a on v přívalu prudké nevolnosti zavřel oči.
A pak to ucítil. Uviděl. Na nejdrobnějších záhybech jeho nervových vláken, na matných koncích jeho paměťových stop. Přichytávaly se k němu. Vznikaly nové. Přicházely v děsivém nekonečném přívalu.
Vědomosti. Znalosti. Milióny informací každou vteřinu.
A jeho mysl, aby ochránila samotnou podstatu vlastní příčetnosti, nechala odplout vlastní vědomí do závratných dálek.
Draco se propadl do tmy.

20.kapitola Smaragdový plamen