Severus Snape seděl ve své laboratoři. Kolem byla jen tma, známá vůně majoránky a hořkého stabilizačního roztoku. Nehořel tu žádný oheň a vzduch byl téměř mrazivý. Severus seděl opřený o studenou kamennou zeď, oči zavřené.
Bylo tu ticho. Z něj čerpal sílu, z těch známých, neměnných věcí. Za těmito dveřmi zuřila vichřice. Malý uragán. A on se právě teď cítil příliš vyčerpaný než, aby ho dokázal znovu zkrotit.
Harryho smutné lesklé oči. Pološílený vlkodlak. Vrásky na Poppyině čele, které byly hluboké jako smrt. Schůze Fénixova řádu. Neopravené písemky. A Draco Malfoy, ležící na své posteli, se sevřenými víčky. Ruce měl klidně přehozené přes deku. Pleť porcelánově bílou jako by jeho tělo bylo kus mramoru. Stejně bílé, stejně studené. Stejně nehybné.
Povzdechl si. Cítil horkou tepající únavu v napnutých ramenou, přestože si už dnes vzal druhý Životabudič. Ten nikdy nekončící kolotoč drobných úmorných úkolů spolu s dusivou tíhou zodpovědnosti za to všechno - vysávalo ho to až do dna. Kdysi slýchával, že ďábel se vždycky skrývá v maličkostech. Nikdy nevěřil v Boha ani v Ďábla. Jenom v lidskou sílu. Přesto ho poslední dny přinutily pokořit se před svou vlastní slabostí. Severus ve svém životě prošel nejrůznějšími druhy pekla a bolesti, které pro něj osud vybral z té své karmínové palety utrpení. Ale nikdy nečekal, že sráz selhání se před ním objeví právě v takové chvíli.
Draco Malfoy byl posledních dvacet šest hodin v komatu. Madam Pomfreyová na něm vyzkoušela celé své lékouzelnické umění. Jeho rozsahem upřímně Severuse překvapila, přestože si neuvědomila hlavní příčinu Dracova bezvědomí.
Nedostatek magie, jak idiotsky prosté. Jeho magické jádro bylo tak vyčerpané, že začalo vysávat sílu z celého těla. A organismus zareagoval se sporadickou praktičností, omezil životní funkce na nezbytné minimum. Vlastně bylo překvapující, že to vydržel tak dlouho.
Pravdu o tom, že Draco nabíjí a udržuje Bradavické štíty, Severus nikomu neřekl. Byla tu možnost, mizivá ale byla, že je Draco udrží. Nakonec nesl genemagický kód nejlepšího kouzelníka dvacátého století.
Na druhou stranu byl to šestnáctiletý chlapec. Nebylo myslitelné, aby nesl takovou tíhu. Ovšem dilema, které kvůli němu Severus nesl, upřímně nenáviděl. Měl pocit, že je jako v rozštěpu nalomené hůlky. A ten hořký vjem se od viny a výčitek lišil jen málo. Přesto to byl Severus ochoten zkusit. Musel. Nesl zodpovědnost za celou školu plnou dětí. Malých, hloupých, zpola nepříčetných harantů, ze kterých nikdy nebude nic kloudného. Musel je chránit všechny.
Nemohl kvůli tomu obětovat Draca, nechat ho napospas té příšerné smrti a čekat až se jeho magické jádro začne postupně hroutit samo do sebe a umučí jeho tělo v pomalé agónii. Byl to jeho vlastní úkol. On musel nést tu bolest. A Severus Snape nikdy neutíkal před sebehorším následkem svého vlastního rozhodnutí. Přijal tu výzvu, podepřel kouzelnický svět místo nezničitelného sloupu Albuse Brumbála. A teď tu tíhu musel nést.
Ale dalších možnost tu bylo jen žalostně málo. Nedopustil by se té chyby přecenit své vlastní síly, aby se opovážil myslet, že on sám by ze svého magického jádra mohl vyživovat celý ochranný štít kolem Bradavic. Nějakou dobu jistě, ale nakonec by z něj zbyla na smrt vyčerpaná troska jako z Draca. A on měl před sebou ještě příliš mnoho úkolů - nemohl si dovolit luxus pošetilé odvahy sebeobětování.
Vyžadalo to někoho většího, silnějšího než byl on sám. A on znal jen jedinou osobu. A to pomyšlení mu vhánělo slzy do očí.
Harry.
Už zase ho nedokázal ochránit.
Tahle myšlenka mu tepala ve spáncích a rozedírala mysl. Měl pocit, že krvácí zoufalou stříbrnou rtuť.
Během milování s Harrym, ať už bylo dlouhé a něžné nebo bouřlivé s hořkosladkou příchutí spěchu, do něj pokaždé pronikal hlouběji, až k samotnému středu jeho bytosti, k jeho magickému jádru. A přestože Harryho tělo bylo opojné, na světě nebylo nádhernějšího pocitu než se přibližovat té síle uvnitř něj. Vztahovala se k němu, vítala ho a vysílala neviditelné vlny magie, které rozehrávaly nekonečně dráždivou symfonii na Severusovi nervové synapse.
Ale po vystřízlivění si pokaždé s bolestným pochopením uvědomil fakt, že Harry je den ode dne silnější. On si toho přirozeně nebyl vědom, neboť zatím neovládal ani zlomek svých sil. Ale Severus, přestože se snažil, nemohl lhát sobě samému. Čím víc se Harryho genemagický kód vracel do své původní podoby, čím víc se zbavoval nánosu jménem Snape, tím silnější byl. Jeho síla se brzy bude rovnat té Albusově a závratné výšiny, ke kterým spěl, Severuse k smrti lekaly.
Protože tak daleko on nemohl.
A nepřežije další odchod zelených očích. Znovu ne.
Ale teď tomu musel čelit. Neměl žádný únikový východ, žádné dveře za zády vedoucí do nějakého lepšího, klidnějšího světa plného světla. Albus vytvořil rituál, skrz na skrz černou magii, která převede skrz symbolickou smrt ochrany Bradavic na nový zdroj.
Severus ho za to téměř nenáviděl. Jakkoliv to mohlo být iracionální.
A on věděl, že Harry s tím vším bude souhlasit. Se stejnou bolestnou jistotou jako věděl, že on ten rituál vykoná.
Vlastně ze všeho nejvíc opovrhoval sebou samým.
Byl na smrt unavený. Znovu si povzdechl a zvednul se ze svého místa v tmavé laboratoři. Mávnutím hůlky rozžehnul oheň pod největším kotlem. Oranžová záře plamenů se nemístně roztančila po místnosti.
Jenom tedy a teď mohl nenávidět celý svět.

O tři hodiny později byl Severus připraven. Na ošetřovně si s Remusem Lupinem vyměnil dvě lahvičky. On mu předal tu s tekutým zlatem. Uvnitř hořela ohněm červených odlesků. Byl to Magii obnovující lektvar. V tak silné koncetraci, že to mohl být spíš spolehlivý jed. Ale Severus nepochyboval, že bude fungovat.
A když selže všechno ostatní, alespoň Draca zbaví bolesti. Až do konce.
Vyděšený vlkodlak, jehož oči se topily v zúženém tunelu paniky, mu jako pochmurnou odměnu předal velikou nádobku s tmavorudou krví. Když jí Severus převzal, měl pocit, že se dotknul smrti.
V ten okamžik pochopil, že právě zahlédl budoucnost.

„Jak je na tom Draco?” zeptal se ho Harry s nečekanou intenzitou v hlase. Severus zvednul hlavu a v prázdné sklepní učebně se setkal s dvěma uplakanými smaragdy. Harry tu na něj čekal, přesně jak se dohodli. Právě tady vykonají rituál.
Severus si povzdechl. Těm očím nemohl jim lhát, ne teď a tady.
„Možná to přežije,” odpověděl pomalu a s jistou váhavostí. Síla a emoce, kterou Harry vložil do svého pohledu, přinutily Severus si uvědomit, jak slabé je zmijozelské delikátní sebeovládání proti surové síle nebelvírských emocí.
„Ať to stojí cokoliv,” promluvil Harry, oči stočené někam mimo něj, jako by opakoval slova, která slyšel kdysi dávno. Severus se zamračil, ale Harry zavrtěl hlavou.
„Dlužím mu to.”
Severus mlčel, zatímco rozmisťoval třináct černých svic do širokého kruhu na podlahu. Nebylo o čem mluvit. Hlavou se mu honily jen bláhová přání, která musel potlačit. Černá magie neodpouští nedostatek pozornosti.
Teď už z té cesty nemohl uhnout. Nezbývalo než tu nesmírnou neodvolatelnost v Harryho hlase přijmout.
Jakkoliv to pomyšlení nenáviděl.
Gestem Harryho pobídnul, aby vkročil do kruhu.
„Uvědomuješ si, co tě čeká,” promluvil tiše, ale v jeho hlase žádná otázka nezazněla. „budeme muset přelstít kouzlo jednoho z největších zaklínačů všech dob, Fideliuse.”
Harry se zatvářil překvapeně.
„To jako Fideliovo za..?”
„Přesně tak, i tohle kouzlo vytvořil on,” skočil mu do řeči prudce Severus. „štít Čtyř totiž nevytvořil nikdo ze Zakladatelů, ale jejich potomek. Syn Roweny z Havraspáru, Fidelius Bystrý.”
„To jsem netušil,” zamrkal Harry a rozpačitě opatrně se kolem sebe rozhlédl. Temná chladná místnost bez oken a kruh nehořících černých svic na klidu nepřidával.
„Je to tak,” pokračoval Severus, aby ho rozptýlil, zatímco si svlékal plášť. Na sobě měl jen černé obřadní roucho. „i já jsem se tenhle málo známý fakt dozvěděl teprve včera. Zdá se, že ředitel je čirá studnice vědomostí.”
„Asi ano,” přikývnul Harry nesoustředěně. „co se ode vlastně teď čeká?”
Severusova obličej začal procházet množstvím drobných změn, jak nitroklid začal zaplňovat každý kout jeho mysli. Jak se jednotlivé svaly uvolňovaly, jeho tvář jako by se měnila v bezvýraznou kamennou masku. Z širokého rukávu z černého hedvábí Severus opatrně vytáhl stříbrnou vlnitou dýku. Čepel měla zkroucenou jako tančící plamen.
„Příliš mnoho ne. V určitý okamžik k tobě přistoupím, s kapkou krve na athame a ty jí polkneš. Nemluv. Nehýbej se. A za žádných okolností nepřekračuj kruh. Rozumíš? Za žádných.”
Do svých slov vložil veškerý důraz, kterého byl schopen. Děsilo ho pomyšlení, že by se Harry setkal s temnotou, která se vzedme kolem nich. Děsil ho samotný přítomný okamžik.
Harry jen přikývl, oči široce otevřené.
Severus si dovolil jen jediný hluboký nádech.
„Připrav se. Začínáme,” zašeptal tiše bezvýrazným hlasem A Harry přikývl. Pak zavřel oči a pozvednul ruce v širokém, vzývajícím gestu, hlavu otočenou ke stropu.
„Maiṁ duniyā kē andhērē āhvāna, maiṁ rāta aura dina bhara mēṁ rōnā, mērē pāsa ā'ō, mujhē pakaṛa, mērē balidāna svīkāra karatē haiṁ, mujhē svīkāra karatē haiṁ,” Severus zvýšil hlas a chrčivé krční hlásky vycházely z jeho úst jako křik starého havrana. Jeho mysl se rychle začínala propadat do extáze transu a on přestával slyšet staré invokace jako změť nesrozumitelných zvuků. Jako by se přímo uvnitř něj přetavovaly v modlitbu temnot, stejnou jako ho kdysi naučil Temný pán, starou jako lidstvo samo. „Mujhē svīkāra karatē haiṁ, maiṁ andhērē āhvāna, maiṁ apanē svāmī hūm̐, maiṁ tumhārā rājā hūm̐, tuma mērē ādēśa niṣpādita, Āpa yā tō mērī śakti,” Řetězce slov z něj začaly proudit o své vlastní vůli. V jeho mysli zůstával jako vypálený cejch jen jejich odraz. Slyšel sebe sama jak zaklíná.
Volám tě temnoto světa, prostorem i časem, slyš mou píseň i můj křik; jeho hlas klesal i stoupal v intenzitě, kterou přikazovala dávná tradice černých mágů.
Volám tě, matko má, přijmi mě, obejmi mě, poklekni přede mnou.
Opakoval to znova a znova.
Cítil, jak vzduch v místnosti zhoustnul. Náhle jimi zacloumal silný poryv ledového vichru až se Severus se vzepjatýma rukama zakymácel.
Temnota přišla.
S podivným otřesem cítil, jak ho ohmatávají prsty temné magie. Naprosto přesně věděl, na co čeká. V prudkém gestu pozvednul dýku a říznul jí do své ruky. Pomalu, s obřadnou přesností. Bolest polykala chladná tma, které se k nim tiskla stále blíž jako by chtěla pohltit všechno jejich tělesné teplo.
A Severus věděl, že to je přesně to, co chce.
V okamžiku, kdy na zem dopadla první krůpěj jeho krve na podlahu, černé svíce zaplály vysokým bledým plamenem. Vydávaly odpornou nazelenalou záři, kterou Severus mohl vidět i za zavřenýma očima.
Tma uvolnila své sevření a stáhla se za hořící hranici kruhu. A on téměř fyzicky cítil, jak čeká na jeho jediné zaváhání.
Jeho hlas se ani nezachvěl, když pokračoval v zaklínání. Minuty plynuly pomalu a těžce jako by sám čas obával vstupovat do jejich kruhu z bledého světla. Severus slyšel Harryho zrychlený dech a cítil jeho strach jako svůj vlastní.
Zaklínal dál. Magie neodpouští žádnou chybu. Teď nebyl čas na útěšnou laskavost.
Po nekonečně dlouhé době, která mohla být i několika kratičkými minutami, Severus s přiškrceným výkřikem posledního slova inkantace konečně zmlknul. Kolem kopule hnilobně zeleného světla se točily víry temnoty. Otevřel oči a setkal se s Harryho pohledem. Mrknul na něj a zřetelně viděl, jak celé Harryho tělo povolilo.
On sám, když se zúčastnil prvního rituálu černé magie, byl na smrt vyděšený. Pán zla se totiž nespokojil jen s několika krůpějemi krve. Vzpomínka na ty scény byla ukrytá hluboko za zamčenými dveřmi Severusovy mysli.
Znovu se zhluboka nadechl a z rukávu vyňal křišťálovou nádobku s Dracovou krví. Pozvednul ji s rukama sepnutýma před sebe.
„Maiṁ apanē baccē kī mr̥tyu kō dēkhatē haiṁ, maiṁ āpakē kaidī kī mauta suna, maiṁ apanē duśmana kī mauta mahasūsa,” prohlásil, hlas zalomený v obřadním tónu. Vidím jeho smrt, slyším jeho smrt, cítím jeho smrt; Severusem probleskla nenávist k sobě samému za tyhle slova. A s náhlým výbuchem hněvu mrštil nádobkou na zem. Tisíc křišťálových střepů se s zlověstným zvoněním rozletělo po podlaze, ale žádný se nedostal za hranici kruhu. Louže krve se začala rozlévat po podlaze.
„Ale jen tohle je tvá oběť,” slyšel sám sebe promlouvat Severus a obrátil dlaně vzhůru. Pak sevřel hůlku a dýku a začal vykreslovat dlouhé ředy složitých symbolů. A Dracova krev tekoucí po podlaze se začala formovat do nespočtu pokroucených hieroglyfů a pokřivených symbolů. Vzpínala se vzduchem až se vznesla k hranici čarovného kruhu, kde jako karmínová stráž zlostně shlížely na ty, kdo se opovážili probudit je k životu.
Severus skončil až v okamžiku, kdy téměř všechna krev byla z podlahy pryč. Prostor kolem nich byl naplněn svíjejícími se krvavými symboly a Severus se sehnul k zemi. Hrot dýky téměř magneticky přitáhl poslední kapku krve. Pomalu přešel k Harrymu, který poslušně otevřel ústa. Jedna část Severusovi mysli vnímala, jak pobledlý náhle Harry je. Severus se mu podíval do očí a pokusil se do svého pohledu vložit všechnu lásku a bolestnou kajícnou omluvu. Jemným pohybem nechal stéct kapku krve Harrymu na jazyk. Ten ji poslušně polknul.
Severus poodstoupil, ani on teď přesně nevěděl, co přijde. A to vědomí bylo pro něj děsivější než jakýkoliv rituál černé magie. Na několik úderů srdce zůstalo všechno ve smrtonosném klidu. Harryho pohled k sobě Severuse pevně připoutal.
A pak všechny krvavé znaky zahořely v oslnivém prskajícím ohni. Harry se v jediném děsivém okamžiku s náhlým výkřikem sesunul na zem. A vykřikl. A v záři syčících plamenů Severus pochopil, že Harry křičí žalem. Mocné vzlyky otřásaly jeho tělem a z jeho očí proudily nekonečné proudy slz.
A on musel zůstat stát. Jeho nohy jako by někdo přikoval k podlaze. Nesměl udělat jediný pohyb, nesměl porušit rituál. Černá magie si vždycky žádala mnoho, obvykle krajní bolest. Ale Severus doufal, že to on bude muset nést následky kouzla. Ale ta síla byla esencí krutosti; bezmoc nad Harryho žalem byla tou největší bolestí, kterou mu mohla způsobit.
Skrz hradbu jeho nitroklidu se prodrala zoufalá nenávist. Vytékala z jeho očí jako drobné slané slzy.

Trvalo to příliš dlouho. Jakýkoliv okamžik byl příliš dlouhý. Znaky zmizely v nicotě a spolu s nimi i plameny černých svic. Stará prázdná učebna se znovu vrátila zpět a Severus se mohl konečně pohnout. Vrhnul se k Harrymu a s nesmírnou něžností ho vzal do náruče. Slabého a vyčerpaného nekonečným pláčem.
„Omlouvám se, Harry. Promiň. To já jsem měl...,” začal tiše Severus, ale Harry k němu jen zvednul oči a jediným pohledem ho umlčel.
„Cítil jsem, viděl jsem, jak Draco umírá. Jeho bolest...,” Hlas měl chraptivý, ale bolest do něj vrytá příliš jasně. „byla jako moje. On umřel a já jsem zůstal na živu a cítil jsem strašnou lítost, tvůj i ředitelův smutek, Remusovu bolest... Všechno.”
Severus mlčel, rty rozkousané. Na Harrym bylo něco podivně studeného, jako by se od něj odvrátila nějaká jeho část. Udeřilo ho to jako políček a vina se prohrnula jeho útrobami nahoru až hrozila ho pohltit.
„Miluji tě, Severusi. Z hlubin duše, ale...” Zaváhal a zvednul k němu třpytící se oči, k neunesení krásný. Severus se s děsivou předtuchou o kus ustoupil.
„Ale?”
„Prošel jsem skrz bolest, Severusi. Už nemůžu lhát. Miluji tě a proto k ti musím říct pravdu. Miluji Draca Malfoye. Vás oba,” A Harry se náhle znovu roztřásl a z nádherných velikých smaragdů se vyhrnul proudy slz.
A tentokrát to byly Harryho slzy, Harryho smutek, Harryho lítost, Harryho oči.
Byl to Harry. Který mu nepatřil.
Nikdy mu nepatřil.
Svět měl skončit s děsivým zhrroucením, ve strašném akordu posledního soudu, ale pokračoval s neúprosnou neúčastí dál.
Severus se mlčky postavil, o krok poodstoupil a v gestu čirého utrpení objal sám sebe. Jako by celá jeho bytost odmítla přijmout tu informaci.
„Severusi, prosím...,” Harry k němu vztáhl ruce a Severus ucítil strašlivý žhavý vztek. A zároveň všemi svými smysly vnímal Harryho plačícího, klečícího, prosícího, jako ten nejnádhernější obraz nebes.
Nebes, které mu byly ukradeny.
Nenáviděl by ho, kdyby jeho nitro bylo plné čehokoliv jiného než zoufalé lásky.

Dracův spánek slábnul až téměř k hranici bdělosti, oči měl ovšem stále zavřené. Vychutnával si hřejivé teplo přikrývky, klidné ticho kolem, líné ranní světlo za víčky. Musela být letní neděle na Malfoy Manor. Ta postel byla tak pohodlná, měkká... Přál by si v ní zůstat až do konce světa.
S širokým úsměvem otevřel oči. Trvalo mu několik nechápavých vyděšených okamžiků než si uvědomil, že tohle je cizí strop. Náhle úplně probuzený se posadil na posteli a prudce se rozhlédl. Byl v malém pokojíku, v čisté bílé posteli. Na stolku byl velký džbán s vodou a lahvičky s lektvary. Oknem hleděl na sluncem zalité moře.
Vzpomínky se vracely jen pomalu a strach a napětí odcházely jen neochotně. Dlouze vydechl. Ošetřovna a její zápach sterility, Remus na své židly vedle něj, Remusovy ruce, večeře s vůní bergamotu, stříbrné příbory, ohňostroj, Remusova náruč. A pak jen nesnesitelná únava.
,,Kde to jsem?” zeptal se prázdné místnosti, spíš proto, aby slyšel svůj vlastní hlas. Zněl trochu skřípavě, ale jinak byl v pořádku.
,,U Severuse doma,” odpověděl mu hlas ode dveří a Draco, ještě dřív než ho uviděl, věděl komu hlas patří.
,,Albusi,” vydechl Draco a usmál se. Výraz mu zatuhnul na tváři, umrtvený celou dlouho a bolestnou historií minulých dní. Jeho nitro rozbouřilo příliš mnoho protikladných pocitů. Naivní dětskou radost, že ředitele vidí, vystřídala jen těžko definovatelná studená tvrdost. Hořce tepala a byla v té příchutí nápadně podobná pocitu zrady. Měl na jazyku tisíc otázek a výčitek, ale nechuť a odpor mu zavřely ústa. Díval se na starého muže, na jeho modré oči za půlměsícovými brýlemi a zůstal zticha.
„Tohle není Severusův dům,” řekl nakonec. „on přece bydlí v Londýně a -,”
„Netvrdím, že je to jeho dům,” potřásl stříbrovlasou hlavou ředitel, hlas mírný a Draco jen za tím tónem jen tušil ocelové sebeovládání. ,,ale je to jeho domov. Celé roky bezpečně chráněný.”
Dracovi hlavou prolétla letmá myšlenka a úkosem pohlédl na ředitele.
„Takže tady byl Harry celou tu dobu?” zeptal se přímo a Brumbál jenom krátce s jakousi opatrností přikývl na souhlas.
„A teď jsem tu já,” pokračoval Draco. „co to znamená? Proč jsem tady?” Do hlasu se mu pomalu vkrádalo ostří zuřivosti. Ten Brumbálův klid, jakkoliv mohl být zdánlivý, ho vyváděl z rovnováhy.
„Je to dlouhá historie. Vypovím ti jí, pokud si to přeješ,” odpověděl Brumbál a překročil práh pokoje. Draco se hněvivě zamračil.
„Není tu nikdo jiný, kdo by to mohl udělat?” odseknul naštvaně. Vysoká ředitelova postava v zeleném hábitu dráždila Draca přímo k neunesení. Vyvolávala příliš mnoho emocí.
„Ne, to není,” odpověděl mu Albus popravdě, stále tím stejným bezbarvě vyrovnaným hlasem.
„Tak to raději nechci slyšet,” pohodil Draco hlavou a odhodlaně vstal z postele. Udělal několik váhavých kroků, ale jeho vlastní nohy ho neudržely. Překvapeně zamrkal, když ho zachytila stará, pevná ruka.
„Budiž,” odpověděl ředitel a v očích se mu zablýsklo neskrývanou přísností. „ale pro dnešek máš zakázáno vylézt z postele. Ještě nemáš dost sil.” A pevným sevřením Draca nasměroval zpátky k posteli. Draco se kousnul do rtu a raději odvrátil hlavu, než aby musel čelit tomu hloupému ponížení od svého vlastního těla.
„Vodu tu máš, oběd se podává za dvě hodiny,” poučil ho ředitel hlasem, ze kterého zmizela obvyklá shovívavost. „já budu vedle, pokud by jsi něco potřeboval.”
Draco raději neodpověděl, protože by si raději prokousnul jazyk a po tom co se za ředitelem zabouchly dveře, se znovu schoulil do své postele. Nejraději by se už neprobudil.
Merline, proč vždycky on..?

Za dvě hodiny oběd nebyl, zpoza dveří byl slyšet jen cinkot nádobí a tiché mumlané kletby. Nebýt toho, že měl Draco hlad, snažil by se světu ukázat svůj ostentativní nezájem. Ale kručení břicha ho prozrazovalo.
Za několik minut do pokoje vdusal Brumbál, na sobě květinovou zástěru, plnovous rozježený a tvářil se krajně nespokojeně. Tak... lidsky obyčejný výraz u něj ještě Draco neviděl.
„Oběd,” zabručel a položil Dracovi tác s jídlem na kolena. Draco věnoval jídlu dlouhý strastiplný pohled. Brambory byly šedivě rozvařené. Někdo se je pokusil zachránit tím, že je opeče. Nicméně černé spálené kousky jim na lákovosti nepřidaly. Co chybělo na křupavosti a propečenosti bramborám, mělo maso zjevně dvojnásob. Vlastně spíš připomínalo podrážku bot. Draco zvednul oči k zamračenému pohledu Albuse Brumbála.
Raději zůstal mlčet.
Ředitel se otočil na podpatku a zavřel za sebou dveře.

A tak to zůstalo celé odpoledne. Draco měl pocit, že to hluché ticho mezi nimi na něj tlačí a něco od něj žádá. Ale on to vytrvale odmítal.
Ten člověk zabil jeho otce, říkal si a očekával, kdy se dostaví očekávané emoce. Ale ty nepřišly. Možná to v něm vyvolávalo největší vztek.
Tvůj otec byl smrtijed a tohle byla bitva, říkaly mu tiché hlasy, musel něco takového očekávat. Byl na to připraven, vybral si bojovat.
Nejhorší na tom bylo, že Draco s nimi vlastně souhlasil.
Ne, opravil se. Nejstrašnější byla večeře. Byla snad ještě tragičtější než oběd. Dracovi byla přinesena jakási šedivá hmota, která, jak doufal, byla ovesná kaše. Byl si téměř jistý, že se mu povedlo identifikovat rozinky.
„Doufám, že ti bude chutnat,” pronesl Brumbál opatrně, když mu předal tác s jídlem.
„Jistě. Děkuji,” odpověděl Draco naprosto neutrálně. V duchu se ujišťoval, že přežil svůj vlastní únos i pokus o vraždu a že tahle... kaše ho přece nezabije. Ale všechno bylo marné, měl dojem, že se pohnula.

Dracova noc byla dlouhá. Nemohl spát vlivem lektvarů, které musel užívat, kaše mu ležela v útrobách jako kámen a tížily ho tmavé myšlenky. Věděl, že dál nemůže s Brumbálem existovat v tom vyčítavém tichu. Uvědomoval si, že jedná jako nějaké děcko a ne plnohodnotný člen Zmijozelské koleje. S bodnutím hluboce potlačovaného strachu si uvědomil, že teď, pokud je jeho matka stále nezvěstná, je pravděpodobně hlavou rodiny Malfoyů.
Předpokládal, že desítky jeho tlejících předků by se mu vysmáli, kdyby viděli, jak se chová jako malý rozlítostněný spratek nad smrtí člověka, který byl možná jeho otec, ale také se ho snažil zabít. Fakt, že přežil on a stal se hlavou Malfoyů tak brzy, by ho měl těšit a naplňovat uspokojením. Zbavil se konkurence.
Takhle uvažují Malfoyvé, opakoval si, to je správný přístup.
Nefungovalo to, ale Draco získal zvláštně krutý odstup od svých emocí, s téměř sadistickým zaujetím se znovu a znovu bavil jejich rozdíráním. Náhle se mu zachtělo použít Zimní královnu. A bylo to divoká touha, která ho překvapila svou intenzitou. Ve tmě začal hledat hůlku. Někdo pečlivý ji uložil do zásuvky jeho nočního stolku. Aniž by se obtěžoval rozsvítit, rychle na sebe seslal zaklínadlo a pak už jen vnímal klidný chlad, který se rozlil v jeho nitru. Kouzlo ho zbavilo všech nepříjemných emocí - konečně mohl jasně uvažovat.
A se studeným racionalismem si uvědomil, že Brumbála skutečně potřebuje. Vždycky ho potřeboval. Teď neměl čas na nějaké nesmyslné šarvátky o tom, kdo zavinil smrt jeho otce. Byl to především Lucius sám, který se kvůli své hlouposti zaprodal Voldemortovi. Co vlastně ten hlupák čekal, ptal se sám sebe Draco s lehkým opovržením.
Aby přežil tuhle hnusnou válku, musel se zbavit veškeré přítěže. A jeho iracionální city do téhle skupiny také patřily. Byl čas začít se chovat jako dospělý, jako hlava rodu Malfoyů.
Teď musel pomoci Brumbálovi najít zpět jeho magii, byl to nejlepší spojenec, kterého mohl mít.
A také se konečně dozvědět, co se to vlastně stalo s ním.
Draco náhle prudce zazíval. Zdálo se, že ho to kouzlo vyčerpalo víc než čekal. A s poslední studenou myšlenkou upadl do hlubokého spánku. Nezdály se mu žádné sny.

„Ale, Remus,” přerušil starostlivý tok jeho myšlenek známý hlas. ,,tak jsi se konečně uráčil přijít na jídlo s ostatními smrtelníky?” zeptal se jízlivě Sirius, když se posadil vedle něj u proferského stolu. Remus nechápavě zvednul hlavu. ,,Zajímalo mě, kdy se můj asistent rozhodně začít plnit své povinnosti?” pronesl jedovatě Sirius.
„Promiň, Sirius, já jsem...,” začal trochu zmatkovitě Remus, tváře zašedlé únavou a oči zarudlé nevyřčenými obavami.
„Se vykašlal na všechny své přátelé a zabýval se jen tím Malfoyvic klukem,” dokončil za něj Sirius kysele. Pomona Prýtová k nim vystřelila váhavý pohled, ale hned se zase obrátila, v naivní snaze zachovat jim alespoň kousek soukromí.
„Siriusi,” zamračil se Remus a vztekle sevřel rty. „co to zase, pro Merlina, plácáš?”
„Naprosto nic důležitého, Remusi,” pohodil hlavou Sirius, ironicky zvednutý jeden koutek rtu. „jenom to, že se chováš jako posedlý idiot a místo aby jsi byl s lidmi, kteří tě mají rádi, se necháváš využívat tím Malfoyvic klukem.” Špatně skrytý vztek v jeho hlase začal probublávat na povrch. Zjevně chtěl ještě něco dodat.
„Neopovažuj se, Siriusi,” zasyčel Remus, náhle zmrzlý nečekanou zuřivostí ke světlovlasému muži.
„To ti už dal?” vysmíval se mu dál Sirius, tvář zkroucenou v grimasu nenávisti. „to mu to dlouho nezabralo, co říkáš? No a co ty? Snažíš se mu to snad nějak splatit?”
Remus nejdřív zůstal jen beze slova sedět, aniž by chápal, o co se jeho příteli snaží. Sladký Merline, on žárlí, došlu mu pak.
Sirius usmál, zjevně pochopil jeho mlčení jako svůj triumf. Zašklebil se. Tím širokým, nenapodobitelným, arogantním úsměvem. A vlna špatně ovladatelná zuřivosti narazila do Remuse a on se jí protentokrát nebránil.
„Pánové!” Vzduch prořízl známý hlas a oni instinktivně ztuhli. McGonagallová.
Stará profesorka se nad nimi skláněla, z očí jí šlehali blesky, rty stáhlé do téměř neviditelné čárky.
„Kolik vám je let, Merline,” syčela na ně pološeptem. „všichni se na vás dívájí. Jděte si to laskavě vyřešit někam jinam!”
Remus s podivnou rozechvělostí přikývl a bezeslova vstal, Sirius ho následoval.
Když procházeli profesorským vchodem do Velké síně, podržel mu Sirius s tím čistokrevně škodolibým úsměvem dveře.
Chodbami prošli beze slova. Remus si nikdy neuvědomil, kolik brnění a obrazů musí minout, cestou k Siriusově pokoji. Tepající vztek pečlivě uzamknutý ve špatně těsnící skříňce jeho sebeovládání, rty hněvivě sevřené.
Nikdo z nic nepromluvil, dokud se za nimi nezabouchli dveře Siriusova bytu. Pak k němu jeho přítel otočil tvář zrudlou hněvem.
„Tak co?” vyštěkl útočně a sjel Remuse opovržlivým pohledem. Remusův vztek se ve vteřinách ticha se pomalu přetavoval v něco jiného, podivně tvrdého chladného.
„Co po mně chceš, Siriusi Blacku? Omluvu, že jsem teď tvému egu nevěnoval dostatek pozornosti? Jsem si jistý, že sis našel nějakou dostatečnou náhradu!” Sirius jenom bolestně zamrkal nad krutým tónem v Remusově hlas, pak zatnul čelisti.
„Nejsem Black,” procedil vztekle.
„Snaž se lhát laskavě někomu jinému, ano” pohodil hlavou Remus a se zvláštním odstupem vnímal, jak jeho slova působí Siriusovi bolest. Jeho příteli, který se tak zoufale snažil zapomenout na svou minulost.
Ale pocit viny se nějak nedostavoval. Vlastně to bylo docela uspokojující.
„Měl jsem tě za člověka, na kterého se můžu spolehnout. Vždycky jsem si myslel, že podržíš své přátelé a budeš při nich,” Byla to jediná vteřina ticha, ve které se Sirius rozhodl nasadit nejtvrdší kalibr. „stejně jako oni každý měsíc stojí při tobě. Teď o tom pochybuji.”
Remus zblednul a tvář mu proběhl bolestně ublížený výraz, který vystřídala zuřivá grimasa.
„A to jako proč, u Merlina?” ječel vlkodlak, oči se mu divoce leskly. „Tohle je celé nesmysl.Já se nemusím zpovídat tvojí ublížené žárlivosti, ty idiote.”
Tentokrát se chladně usmál Sirius a pohodil hlavou.
„Trochu domýšlivý, ne?” ušklíbnul se. „nepřeceňuj se. Pomyslel si vůbec na Harryho?”
Remus se zatvářil překvapeně, pak zhnuseně.
„Jak se vůbec opovažuješ ho do toho zatahovat?!”
„Chci ho chránit!” vyštěkl Sirius, téměř viděl rudě. Se vztekle zatnutými pěstmi bezmyšlenkovitě přistoupil blíž k Remusovi. Byl o několik palců vyšší než on.
Starší muž se usmál téměř něžně.
„Jediné, co Harrymu ubližuje je tvůj paraniodní fanatismus,” odpověděl klidně a Siriuse jeho slova uhodily s přesnou muškou někoho, kdo ho znal stejně dobře jako sebe sama.
„Zajímavé,” odtušil Sirius a jeho hlas byl spíš tichý nenávistný sykot. ,,kdy jsi změnil barvy?”
„Hlupáku,” Remus spíš konstatoval než vyčítal. „žádné barvy už dávno neexistují, doprdele. Snažíme se jenom zachránit životy těch, co milujeme.”
„A kteří to jsou, Remusi?” švihnul po něm Sirius otázkou a vlkodlak v jediném okamžiku přestal dýchat. Pak se na jeho rty přisál Sirius.
Kradl mu dech a sílu, jeho ruce pevně sevřel ve svých, aby se nemohl bránit. Jeho jazyk pronikl do jeho úst a plenil je jako pán, který se vrací do svých rebelujích držav.
A Remus se nebránil. Ve skutečnosti nebylo před čím.

Jejich sex trval dlouho. Sirius bezostyšně bral všechno, co jeho tělo nabízelo. Tisknul, tlačil, štípal a škrábal. Chtěl všechno a nedával vůbec nic. Nebylo v tom žádné milosrdenství, jen touha působit bolest a pokoření. A Remus to všechno přijímal a nacházel v tom podivné zvrácené uspokojení. Kdykoliv do něj Sirius s bolestnou prudkostí proniknul, z jeho duše jako by se odplavovala vina, o které ani nevěděl, že tam vůbec byla.
Bylo to jako souboj smrtelných zpocených těl, boj dvou sil, které si byly tak blízké, že mohli být téměř jedním. Byl to trest za jeho malověrnost. Primitivní snaha označkovat ho jako jeho majetek, způsob jak ho vlastnit a kontrolovat. Siriusa láska. Klec, které si do teď nevšiml.
A ta téměř dětinská nutkavost, intenzita se kterou se ho Sirius snažil zmocnit, ho téměř dojímala. Ale možná to byla jen nadčasová trocha sebelítosti.
Kdysi by pro něj Siriusův zájem byl splněný sen. Dnes to byly střepy vzdušného zámku, kterým se zdržoval tolik let svého života. Remus se mezi steny musel usmát.
Jaká to ironie.

Teď už musela být pozdní noc. Možná časné ráno, Remus to nevěděl. Ležel v Siriusově posteli, v jeho bytě. Nahé tělo jeho milence se k němu ve spánku tisklo, jeho pevné paže ho obtáčely a dnes poprvé pro Remuse nepředstavovali bezpečí ani útěchu.
Sirius usnul už před dlouhou chvílí, ale Remuse jenom zíral do tmy a přemýšlel. Tělo rozbolavělé unavené, ale mysl po dlouhých a těžkých dnech konečně jasnou.
Uvažoval dlouho a jeho myšlenky byly chladné a ostré jako ocelové břity. Rozhodnul se.
Pak se zhluboka nadechl a zašeptal kouzlo, které pojistilo Siriusův spánek. Pravděpodobně to nebylo třeba, ale Remus nestál o chyby. Vymanil se z přítelových paží a odešel do koupelny. Smyl ze sebe pot i cizí pach, proudy vody mu masírovali tělo a Remusova tvář byla stažená v bolestivém soustředění. Po dlouhé době, teprve tehdy když měl pocit, že je opravdu čistý, vyšel.
Našel svoje oblečení a použil na něj několik krátkých čistících bezhůlkových kouzel. Oblékl se a otevřel okno a do zatuchlého pokoje vlétnul čerstvý ledově chladný vzduch. Na obloze ještě svítily hvězdy. Něco z jejich studené záře Remuse uklidnilo.
Okno znovu zavřel a neslyšně rozsvítil několik svící, které měkce osvětlily ložnici. Pak se otočil ke spícímu Siriusovi a zašeptal:
„Petrificus totallus.”

Svého přítele probudil pohlazením po tváři. Sirius otevřel víčka, ale to byl jediný pohyb, který mu byl dovolen. V světlých očích prokmitla panika.
„Neboj se, nic se neděje. Všechno je v pořádku,” uklidňoval ho Remus s ruku stále jemně položenou na jeho hlavě. „To, co tě poutá je moje kouzlo.”
V Siriusových očích mohl číst otázku stejně dobře jako v otevřené knize.
„Zdá se, že není jiný způsob, jak tě přinutit poslouchat,” vysvětlil pomalu a náhle mu útroby sevřela neochota jakkoliv pokračovat. Byla to Harryho rozesmátá tvář, která ho přinutila pokračovat.
„Dnešní noc se už nebude opakovat,” oznámil prostě a nemohl se ubránit dojetí, když záhlédl vyděšenou starostlivost v Siriusových očích. Remus se musel usmát. Byl to prostě sladký tyran. A my, jeho oběti, se vzdáváme prostě jen pro ten pohled jeho očí, pomyslel si. „Ne, nic jsi mi neudělal. Jsem v pořádku,” odpověděl mu Remus na nevyslovenou otázku. „Nebude se opakovat, protože tě nemiluji Siriusi. Strávil jsem s myšlenkou na tebe skoro dvacet let a konečně jsem si uvědomil, že jsem lhal sám sobě.”
Dřeň Siriusovy duše, jeho citlivé obnažené nitro se teď zračilo v jeho očích.
„A tak je čas jít dál. Jsem tvůj nejlepší přítel Siriusi a zůstanu jím navždycky. Ať se děje cokoliv. To si pamatuj, než ti zase nějaká tupá žárlivost zastíní i ty zbytky rozumu, co ti zůstaly.”
Vstal a přel k oknu, aby ho znovu otevřel. Studený vzduch vešel znovu do pokoje jako němý spojenec. Věděl, že ho světlé oči sledují s bolestným soustředěním.
„A právě proto, že jsem tvůj přítel, tě nemůžu nechat, aby jsi ničil život sobě a těm, které miluješ.” Remus se usmál a cítil, že z jeho nitra konečně odchází hořkosti a lítost, kterou si hýčkal příliš mnoho let.
„Jinými slovy pokud ještě někdy pokusíš ublížít Harrymu, Severusovi nebo Dracovi, tak tě zabiju.”
Viděl, jak se světlé oči rozšířily. Remus se otočil a přešel k němu.
„A ano, může to brát jako výhružku pokud chceš. Nedovolím, aby jsi zničil něco důležitého, jen kvůli tomu že ty sám se nedokážeš vyrovnat s vlastní realitou.”
Znovu ho pohladil po tváři.
,,Nikdy na to nezapomeň. Zabiju tě vlastníma rukama, když budu muset, a i přesto, že mě to pravděpodobně zničí. Ale pro tebe jsem to ochoten udělat.”
Pak se usmál a na okamžik jako by byl zase tím rozpustilým záškodníkem.
„Myslím, že lepší vyznání už ode mě nečekej,” zašklebil se v trochu šíleném protikladu k jeho předchozím slovům. Pak ho znovu s něžností, kterou mu nikdy před tím nevěnoval, pohladil po vlasech a pečlivě mu přitáhl přikrývku až pod bradu. ,,Moje kouzlo vyprchá za tři čtyři hodiny. Do té doby tu lež a přemýšlej.”
Pak vstal a aniž by se jedinkrát otočil, odešel. Dveře za ním zapadly a na studeně profukující pokoj se sneslo bolestné ticho. A Sirius v ten jediný jasnozřivý okamžik věděl, že Remus už nikdy práh tohoto pokoje nepřekročí.
 

18.kapitola Vzpomínky I

A/N: Tak a je to konečně tady. Vím, trvalo mi to dlouho. Nemáte to se mnou jednoduché :-)
Jako obvykle doufám, že se vám kapitola líbila. Já jsem ji - příznačně k názvu - nenáviděl, přepisoval jsem ji dvakrát a kontroloval snad čtyřikrát. Už jí nemůžu ani vidět. :-) A stejně vím, že chyb je tam jak máku. Proto prosím, buďte s gramatikou trpěliví než kakin provede beta-reading.
Vracíme se k týdenním aktualizacím. Proběhla víc než nutná a potřebná úprava mého denního rozvrhu, proto bych se rád vrátil ke starému uspořádání. Abychom s tím Nebeským mostem konečně taky nějak pohnuli. :-)

A ještě... Těšíte se?! Za sedm dní je tu druhý HP7. Kompletně ve 3D! Viděli jste už trailer? A co říkáte tomu, že se tvůrci výrazně odchýlily od předlohy ve smrti některých postav? Že by nám Remus přežil?
Doufám, že alespoň někdo je z toho tak nadšený jako já. :-)

A ještě než pro dnešek skončím, chtěl bych všem svým úžasným a báječným čtenářům nesmírně poděkovat za podporu, které se mi za několik posledních náročných týdnů dostalo. Jste úžasní! Děkuji.

Merlin s vámi!

PS.: A příští týden se kromě Brumbálových vzpomínek můžete těšit na nějaké nové bonusy.