Jdi na obsah Jdi na menu
 

1.kapitola Dlouhý den a dlouhá noc

Draco Malfoy (narozen 26. 6. 1980)

Draco se narodil ve znamení Raka, s ascendentem ve Lvu a Měsícem v Kozorohu. (Jeho skutečné datum narození, tak jak jej vytvořila JKR, jsem musel změnit kvůli zápletce příběhu.)
Vedoucí planeta tohoto zrozence je Luna, která ovládá všechny Raky. I jeho, ačkoliv se to bude snažit všemi silami zakrýt. Jeho měsíční podstata ale vždy zvítězí. A Luna sebou nese citlivost, jemnost těla i duše, vnímavost, náladovost, hlubokou nejistotu vůči sobě samému a silnou vazbu k domovu.
Ale to, co bude ukazovat navenek, bude odlišné. Vždy se bude snažit budit dojem skvělého, talentovaného a všemi způsoby nadřazeného hrdiny, který je úctyhodný pro své profesionální úspěchy.
Právě díky kombinaci Kozoroha a Lva se zrozenec bude vždy snažit vyniknout především v profesionální či společenské dráze, která může být silně ovlivněna exaktními vědami nebo politickou kariérou. Je pravděpodobné, že bude milovat větší společnosti, a bude velmi rád v jejich středu.
Bude se ovšem silně snažit krotit svou přirozenou náladovost a bláznivý račí humor, neboť Kozoroh je přirozeně vážné a neztřeštěné znamení. Obřadnost, řád a hierarchie pro něj budou představovat bezpečí a oporu. A on se vždy bude snažit stát v jejich čele.
V každém případě bude potřebovat mnoho obdivu, částečně proto, aby byla uspokojena jeho lví pýcha – která je ve skutečnosti nejistotou – a také proto, aby byla uspokojena Rakova neustálá citová obava, že bude opuštěn.
To bude představovat i velikým problém v jeho emočním životě, neboť majetnickost bude téměř jeho druhým jménem.
Ve své podstatě má tento zrozenec výborné předpoklady pro opravdu výjimečnou kariéru, ovšem jeho osobní život by mohl být nesnadný, protože jeho touha po přijetí, domově, „a horkém šálku čaje s domácími trepkami” bude vždy představovat konflikt s jeho tvrdým neústupným královským chováním. A jeho velká vnímavost společně s jeho silnou vnitřní nejistotou budou tvořit obtížné překážky pro jeho kariérní postup. Ale možná mu také poskytnou impuls k zamyšlení nad tím, kým je a co opravdu chce od života.
 
 
 
 
Život Draca Malfoye nikdy příliš nedával smysl. Tak o tom alespoň přemýšlel on sám.
Je to totiž vážně těžké se snažit žít alespoň trochu slušný život, když váš otec je bezcitný chlap, který zaprodá svého jediného syna nelidské zrůdě kvůli své touze po moci, pomyslel si Draco cestou na oběd.
A nebo to jeho otec udělal ze strachu?
 
Tohle patřilo k jeho denním rituálům. Cesta ze sklepení do Velké síně trvala něco málo přes sedm minut, ale on šel oklikami a nepoužívanými chodbami. Měl přesně devatenáct a půl minuty než se bude muset ukázat na obědě. A tam bude přesně takový, jaký má být.
Být ve Zmijozelu má i své nevýhody. Například musíte být dokonalí. A to nebylo zrovna snadné.
Ale těch devatenáct minut bylo jeho. Mohl nechat svou mysl volně bloudit. Před několika měsíci by nikdy neřekl, že dvacet minut soukromí ve své vlastní mysli pro něj bude skutečně takový luxus.
Ale to bylo ještě před tím, než se pokusil zachránit Harryho Pottera. Vážně, byl to jen pokus. Nakonec ten zelenooký ňouma stejně skončil v rukách tety Belly.
Draco se uprostřed pomalého kroku zarazil. Žádná teta. Bellatrix Lestrangeová, nebezpečná Smrtijedka.
Povzdechl si a opřel se o chladnou kamennou stěnu.
Někdy bylo opravdu těžké narýsovat jasnou dělící čáru mezi tím, kdo je přítel a kdo nepřítel.
Jenomže snažit se zabít studenty bylo špatné. A Bellatrix, Šedohřbet a všichni, kdo byli tu noc s nimi, toužili právě po tomhle. To nebyli žádní bezejmenní mudlové, o jejichž konci se dalo diskutovat nad číší jiskřícího skřítčího vína.
To byli spolužáci. Děti.
Draco Malfoy by sám sebe označil jistě mnohými lichotivými výrazy, ale „morálně na úrovni“ by mezi nimi pravděpodobně nebylo. Ale jasně cítil, že zabíjet děti bylo špatné. Zlé. To bylo každopádně jisté.
 
Další takovou pomyslnou jistotou v jeho životě byl Severus. Vždycky, když byl malý a jeho otec mu zrovna uštědřil výprask nebo dlouho nebyl doma, Draco si představoval, jaké by to bylo, kdyby jeho otec byl Severus Snape.
Byla to hloupá sentimentální myšlenka. Ale nikdy se jí docela nezbavil. Kudy by se asi ubíral jeho život s příjmením Snape? Dovolil by ho zaprodat Temnému pánovi? Chránil by ho?
Ale věci byly tak, jak byly. On byl Malfoy a bral si od Severuse vše, co mu byl tmavovlasý muž ochoten dát. Ne vždy to byly snadné lekce, ale i tak je Draco miloval. Tak moc, jak jen zrazený syn může.
A někde hluboko, v těch místech mysli, kam vstupoval jen za zvláštní okolností, byla palčivá touha se vyměnit s Harrym Potterem. Závist, která křičela: chci to taky!
Potter byl totiž vedle toho jedna obří neznámá. To, co se stalo po zápase Nebelvíru a Zmijozelu, změnilo všechno. Draco na vlastní oči viděl, že Potter je asi tak stejný hrdina jako on sám, že se bojí a třese jako osika. Ale přesto… Kvůli Dracovi sám skočil po Zlatonce, prorval ho magipastí, spolu s ním se přemisťoval po celé zeměkouli a dostal je dokonce i skrz ochranné štíty Bradavického hradu.
A Draco mu dal svůj Elysejský klíč. Nebelvírské hrdinství snad musí být nakažlivé. Něco jako lepra. Jenomže v ten okamžik to bylo prostě… správné. Bylo to to jediné, co mohl udělat.
A pak mu ten černovlasý idiot nabídl mír. Pravda, dost neurvalým způsobem. Ale takhle to asi Nebelvíři dělají, ne?
Harry Potter byl pro Draca naprosto nečitelný. Ale kdyby měl být upřímný, rozhodně bylo milé, když se na něj usmíval někdo, kdo po něm za to nic nechtěl, kdo nemá žádné vedlejší záměry. Alespoň to tak vypadalo.
To byl ostatně i Dracův vlastní názor na to, proč Severus věnuje tolik přízně a pozornosti právě tomuhle Nebelvírovi. Harryho „nic-nechtění-zpět” bylo tak nezmijozelské…
Působilo to jako osvěžující kouzlo. Bylo to příjemné, vlévalo se to přímo do žil. A Draco byl odhodlaný se vsadit, že Severus to cítí stejně.
 
A Brumbál? Trvalo nějakou dobu, než mu uvěřil. Draco nebyl tak hloupý, aby si neuvědomoval, že i ředitel po něm bude něco za svou přízeň a ochranu chtít. A on byl odhodlaný mu to dát.
Častokrát přemýšlel, jaký přesně je rozdíl mezi ním a Pánem Zla. Samozřejmě, Albus Brumbál nikoho nemučí. To je významný rozdíl. A nenutí ho zabíjet děti.
Na druhou stranu i jeho laskavosti jsou vykoupené, i když Draco ještě přesně nerozuměl čím. V duchu to nazýval obchodem. Je to jako fúze dvou společností, z nichž jedna je slabší, ale může přinést cenné informace nebo zdroje té větší.
Alespoň tak by si to rád myslel. Jenže on, Albus Brumbál, nejmocnější čaroděj posledního století, jeho, Draca Malfoye, zrádce smrtijedské rodiny, právě teď chudého kouzelnického studenta, zachránil z pekla, kde Draco málem zůstal navždy.
 
 
Bylo to téměř před měsícem, někdy uprostřed září. Draco i Albus se vydali na jejich první výpravu za viteálem. Tajemným předmětem stvořeným černou magií, který pomohl Voldemortovi přežít kletbu smrti. To bylo vše, co o něm Draco věděl. Ale Brumbál ho ujistil, že pokud ho najdou, rozhodně ho nepřehlédne.
Jejich výprava se měla uskutečnit na místo poblíž Glastonbury, tajemné místo spojené s Merlinovou magií a králem Artušem. Ale málokdo také věděl, že tahle oblast byla také spojená s Rowenou, zakladatelkou Havraspárské koleje, a že hrad Havraspár měl svoje panství nedaleko a zahrnovalo právě i Glastonbury.
 
Určitě už bylo po půlnoci. Tmavé bobtnající ticho trosek, když je sem přišli vyrušit, nebylo vůbec příjemné. Albus i s Dracem stáli na začátku napůl zborceného schodiště, které je vedlo hluboko pod zem. Zbytky havraspárského hradu byly rozesety všude po okolí, ale zdálo se, že z nich skutečně zbylo jen tohle sklepení.
Přes síť kouzel, která tady ležela, bylo velmi obtížné se sem dostat. Ochranná bariéra byla stará jako samotné trosky, ale Albus Brumbál dokázal odhalit i složitou síť ochranných zaklínadel a strážných pečetí, které sem byly položeny teprve nedávno. Byl to důkaz přítomnosti Pána zla.
Draco tak poprvé na vlastní oči viděl něco z té legendární moci Albuse Brumbála.
Bez jediného slova začal neverbálně odeklínat složitá a mocná kouzla. Jenom z Brumbálovy magie se Dracovi postavily chloupky na celém těle. Bylo to jako živoucí magnetismus.
Museli se také dostat přes několik opravdu nepříjemných kouzelných stvoření. Velmi podivné bylo, že všechna, včetně mantichory, se jim okamžitě klidila z cesty, jen co je zahlédla. Brumbál se nad tím podezřívavě chmuřil a pro jistotu několik zvířat omráčil.
 
A tak nyní stáli na vrcholu těch starých kamenných schodů, hůlky napřažené. Albus Brumbál s tichým Lumos vykouzlil jasnou záplavu světla, která prozářila nepříliš dlouhou tmavou chodbu plnou pavučin.
Začal mumlat tichá zaklínadla a mávat hůlkou ve složitých obrazcích. Pak se otočil k Dracovi:
,,Nic tu není. Žádná magie.”
Dracovi přikývl, popravdě řečeno – ještě než vyrazili, měl dojem, že takové dobrodružství může být zajímavé, přestože je nebezpečné. Lákalo ho to. Teď už ne. Nyní to bylo jen nebezpečné a únavné. Vůbec ne vzrušující.
Draco tedy vyslal jednoduché Diffindo, kterým přeřezal dlouhé chomáče pavučin a vyzkoušel bezpečnost. Člověk nikdy neví, kde se skrývá past. Nesmí věřit ničemu.
Brumbál vykročil. Velmi rychle sešel schody a už stál na podlaze. Nic se nestalo. Kývnul na Draca, aby šel za ním. Tiché klapání Brumbálových podpatků se nepříjemně hlasitě rozléhalo chodbou.
Zašeptané Lumos osvítilo i zbytek chodby. Na konci se objevily jednoduché, věkem téměř zkamenělé dveře.
,,Můžu?” Podíval se Malfoy na Brumbála. Ten přejel dveře dlouhým zkoumavým pohledem, znovu zašeptal několik dlouhých latinských inkantací a zamával hůlkou. Když se opět nic nestalo, přikývnul.
Draco mávnul hůlkou, ale dveře se nepohnuly. Zamračil se a otočil se k Brumbálovi. Když v tom ucítil, že je něco špatně.
A Brumbálovy rozšířené modré oči za půlměsícovými brýlemi mu to potvrdily.
Draco měl pocit jako by měl za pupkem hák a meziprostor ho vtáhl do svých útrob.
Albusovo Carpe retractum přišlo příliš pozdě.
 
Netrvalo to ani mžik, než se objevil v absolutní temnotě. A padal. Naštěstí byl bez světla natolik dezorientovaný, že si to uvědomil až v okamžiku, když dopadl. Bylo to do měkkého. Zašmátral kolem sebe. Všude kolem to bylo vlhké a slizké.
Pohnulo se to.
Dracovo hrdlo sevřela hluboká panika a on se vymrštil, aby tomu unikl, ale jeho tělo jako by dřevěnělo. Vstát nešlo vůbec snadno.
Zkusil udělat další krok, ale hned zase uklouznul a spadnul nazad do toho odporného čehosi.
Měl pocit jako by mu ruce i nohy dřevěněly. V pudu sebezáchovy vyskočil na všechny čtyři, ale ta studená vlhká hmota byla všude. Snažil se uniknout, ale nebylo kam.
A pak uslyšel ten zvuk. A to bylo horší než cokoliv jiného – podivné syčení podobné hrozivému sípotu se rozléhalo prostorem.
Draco v nevidomé temnotě natočil hlavu tam, odkud zvuk přicházel. V jeden okamžik se najednou ozval za ním, pak zas odněkud z boku. Ten zvuk byl všude a vlhká hmota se začala pohybovat. Pomalu mu stoupala výš a výš po rukou a vtahovala ho pod hladinu.
Draco se zoufale snažil vstát, ale nohy ho neposlouchaly, šílený nával adrenalinu ho nutil utéct, pohnout se a za každou cenu se dostat ven. Jenže to nešlo. Obludný děs mu stoupal po páteři.
Ten zvuk si totiž dokázal spojit jen s jediným stvořením. Kdysi ho už slyšel. Mozkomoři.
A toto uvědomění jako by z něj rázem vycuclo veškerou schopnost bojovat s tou slizkou hýbající se temnotou. Draco už nebyl schopný ani pořádně hýbat končetinami.
Chladná vlhká hrůza ho vítala ve svém náručí.
Draco ztratil vědomí.
 
Víření. Šeď v jeho mysli se konečně začala projasňovat.
 
,,Matko!” Vřítil se asi pětiletý Draco do matčina odpoledního pokoje. Seděla tam s několika svými přítelkyněmi a pila čaj. Všechny byly stejně nákladně oblečené, měly stejně drahé šperky a Narcissa mezi nimi zářila světlem aristokratické nadřazenosti.
,,Draco. Neběhej tady. Děje se něco? Co potřebuješ?“ spražila ho matka. Malý Draco se zarazil a stydlivě se porozhlédl po přítomných dámách, z nichž ani jedné nedosahoval falešný úsměv až k očím. Ty zůstávaly chladné a zaujaté.
,,Tady, maminko. Mám pro tebe dárek.“ Natáhl před sebe Draco ručky a jeho matka pohlédla na malou loď z pergamenu, kterou vyráběl téměř celé odpoledne. Skřítci ji pak vybavili kouzlem proti promáčení.
,,Skutečně. Krásné,“ procedila bledá žena a opatrně si vzala loďku. Svírala ji ve dvou prstech a znechuceně na ni hleděla. Okamžitě ji odložila někam za křeslo.
,,A teď jdi do svého pokoje,“ rozkázala nakvašeně.
Draco nic nechápal. Matčin rozzlobený tón, zlomyslné obličeje ostatních žen ani následný otcův výprask.
Až později zjistil, že loďka, kterou vyrobil, byla mudlovský výtvor z nějaké knihy, kterou dostal od nějaké neznámé paní k narozeninám. Už ji nikdy neviděl. Paní, ani tu knihu.
Asi tehdy konečně pochopil, že za nic mudlovského uznání svých rodičů nezíská.
 
Další zběsilé víření. Tentokrát temnější. Plné vzteku.
 
 ,,Ty hlupáku!” Vyťal mu otec políček. Draco cítil, jak se mu tváře zabarvují červení. Částečně ponížením a částečně bolestí.
,,Jak jsi mohl dopustit, aby nějaká špinavá mudlovská šmejdka byla lepší než ty ve všech předmětech?!” křičel jeho otec. Na to Draco neměl odpověď. Bylo léto, skončil jeho první ročník v Bradavicích a Hermiona Grangerová excelovala při všech zkouškách. Předehnala ho dokonce i v lektvarech, přestože se mu Severus snažil všemožně pomoci.
,,Jsi naprosto k ničemu! Kliď se mi z očí!”
Draco přikývl, kousajíc si rty, se otočil na podpatku a přímo utekl z otcovy pracovny. Zastavil se, zadýchaný, až před zrcadlem ve svém pokoji. Cítil, jak ho pálí oči. Rychle se kousnul do ruky.
Emoce jsou špatné a ponižující. Nikdy neukazuj emoce, jestli chceš přežít. Tak zněla malfoyovská zásada.
Draco se na sebe konečně podíval. Nijak vysoký, hubený, blonďatý kluk, který měl sklony k nezdravé bledosti. Červené rozkousané rty ostře kontrastovaly s jeho světlými vlasy.
,,Ta děvka! Kéž by chcípla!” vykřiknul frustrovaně a byl to možná první okamžik, kdy pocítil skutečnou nenávist. Jenom se nemohl rozhodnout ke komu. Ke svému otci kvůli té facce, k Brumbálovi, že nechal zvítězit Nebelvír ve Školním poháru, Hermioně Grangerové, že byla taková mizerná nehorázná šprtka nebo k sobě, že nikdy v ničem nedokáže být nejlepší.    
 
Tentokrát vír hrozil, že ho pohltí.
 
Dracovi se bolest zahryzávala hluboko, snad až do samého nitra duše. Rvala tělo na kusy, mysl zanechávala rozbitou a ztracenou kdesi v děsivých krajinách těch úplně vyschlých rudých uhlíků. Takové je Crucio Pána zla.
Draco se právě svíjel v jeho nelidských mukách a křičel z plna hrdla. Jeho otec stál nad ním a on skrz přivřená víčka viděl, jak se celý viditelně chvěje. V tuhle chvíli necítil víc než nelidskou bolest.
Voldemort sklonil hůlku a červené zorničky se zabodly do ležícího.
,,Zvedni se, můj milý příteli. Mám pro tebe totiž jeden naprosto speciální úkol. Výsadu.“ Draco se jako v mlze, veden tím hypnotickým hlasem, zvedl. Muka odeznívala v postupných vlnách, ale teď jeho nitro zaplálo novou bolestí.
Jeho otec tu stál a díval se.
Celou dobu, viděl, co mu Pán zla udělal a ani nehnul prstem.
Dokonce ho sem přivedl!
Neochotně, ale… Ten pocit ublížení byl skoro horší než Cruciatus.
Skoro.
Draco se málem pozvracel. Nevěděl, jestli zklamáním nad otcem nebo přestálým utrpením.
Teď bylo jednodušší jenom hledět do těch červených očí, nechat se jimi úplně vtáhnout.
Nemyslet.
Přijmout, co řekne.
Dát mu vše, co chce.
Zapomenout.
Tehdy Draco pochopil, že se nesmíte spolehnout ani na vlastní rodinu. Chcete-li přežít, jediný, ke komu můžete být skutečně loajální, jste vy sám.
 
Uragán v jeho mysli teď chutnal jako kyselé víno zhořklé vinou.
 
,,Bude to za čtrnáct dní, večer,“ oznámil Draco tetě Bellatrix do malého černého hranatého zrcátka. Její tvář se zkřivila ve šťastném šklebu. Azkaban z ní vyškrabal všechnu lidskost a zanechal jen pokřivenou masku dřívější krásy.
Odvyprávěl jí svůj plán. Smrtijedi proniknou do Bradavic skrz Rozplývavou skříň, zaútočí na školu a on zabije Brumbála v tom shonu dobře mířenou Avadou
,,Gratuluji, synovečku. Jsem si jistá, že tě za tohle náš pán bohatě odmění,“ odporně se zachechtala a ukončila spojení. Dracovi se zase udělalo nevolno. Poslední měsíce téměř nemohl jíst z toho neustále tlaku v žaludku. Nic nepomáhalo, žádný lektvar, který dostal nebo který uvařil.
A nejhorší bylo, jak se Brumbál usmíval! Pokaždé, když kolem něj prošel, mrknul na něj jako by byli staří přátelé! Nenáviděl ho! Kéž by tak zmizel, úplně a navždy, říkal si. Nenáviděl ten podělaný plán a nenáviděl toho idiota Pottera, který se tvářil, bůhvíjaké by neměl problémy.
Nenáviděl svého otce, protože kvůli jeho chybě, on teď musí… zabít. Zradit.
V Bradavicích se cítil dobře. Nebylo to tu dokonalé, ale bylo to tu fajn, byl ve Zmijozelu oblíbený.
A teď to měl zničit?
Draco chtě nechtě musel zkonstatovat, že je jeho život naprosto v troskách.
 
Vzpomínky naplněné zklamáním, bolestí a ponížením střídaly jedna druhou, a Draco cítil, že už to nevydrží. Že ho snad ty emoce roztrhají na cucky.
,,Legilimens!“ zazněl jasný zvučný Brumbálův hlas Dracovou mučenou myslí. 
Společně s ním jako by do jeho hlavy proniklo jasné světlo, které svou září vyhánělo stíny strachu a pocitu zrady.
,,Pojď, pojď ke mně.“ Prohlásil ten hlas a světlo jako by ho zachytilo a s trhnutím zvedlo ze slepé mazlavé temnoty a on vylétl do světla. Do nekonečné zářící přítomnosti.
Do nebe?
 
Draco chrčivě dýchal, vytřeštěné oči hleděly do bodavě jasného měsíčního světla. Vysoká, bělovlasá postava na něj sesílala jedno kouzlo za druhým a s každým bylo Dracovi lépe a lépe.
,,Pane profesore?“ zasténal.
,,Už je to dobré, Draco. Už je to v pořádku. Jsi v bezpečí,“ promlouval k němu tichý, klidný hlas, zatímco šeptal inkantace.
,,Co… co se stalo, pane?“ ptal se.
,,Bylo to přenášedlo, začarované na pouhý dotyk s kouzelníkovou magií. Ale bylo zakryté mocným matoucím kouzlem.“ Magie konečně přestala čistit Draca a jeho teď držely pevné, štíhlé Brumbálovy paže.
,,Nikdy jsem nic takového neviděl,“ dopověděl. Téměř to znělo jako omluva. ,,Můžeš vstát?“ A pomohl světlovlasému chlapci nahoru. Draco zamrkal a zmateně se rozhlédl. Před nimi byly trosky hradu Havraspár, stejně netečné, jako když sem přišli.
,,Co… co to bylo tam uvnitř?“ chtěl vědět.
,,Obávám se, že nic příjemného. Larvy mozkomorů. Živí se nejtemnějšími vzpomínkami a jed, který vylučují, ochromuje tělo i kouzelníkovu magii. Dnes v noci už nebudeš schopen udělat žádné kouzlo. Je čas jít domů.“
Draco chtěl něco namítnout, ale pak se zahleděl na měsíc, který se už klonil k obzoru. Pochopil. Dnešní pokus je u konce.
,,Jistě, pane,“ odvětil a Brumbál je pak přenesl. Domů. Do Bradavic.
 
 
Draco zavrtěl hlavou, aby odehnal vzpomínky. Pravdou rozhodně bylo, že tahle událost změnila jejich vztahy. Tohle byl rozdíl mezi Brumbálem a Voldemortem. Když uklouznete, pomůže vám se zvednout a nepotrestá vás.
Zachránil ho. Byl ochotný ho přijmout i po té červnové noci. Nic mu nezazlíval.
A Draco si tehdy přísahal, že on svůj dluh vůči Brumbálovi splatí, ať to bude trvat jakkoliv dlouho. To je něco, co přeci Zmijozelové dělají.
Ale kdyby měl být Draco upřímný, tímhle to neskončilo. Prostě to přestal být obchod. Brumbál si s ním začal povídat. Tedy on mluvil, Draco poslouchal. A byla to příjemná a laskavá slova. O tom, jak se zamiloval do mudlovské dívky a zkoušel se jí dvořit. O tom, jak mu dala košem nebo o tom, proč má rád přeměňování a co bylo skvělé, když ho učil. Že miluje citrónovou zmrzlinu.
Draco si samozřejmě uvědomoval, že to nebylo nic důležitého, nic o viteálech, žádná politická diskuze nebo válečné jednání. Jenom jednoduché povídání. Úplně nevinné.
Draco tyhle malé střípky spokojenosti a podivné pohody sbíral a uzamykal hluboko do truhly svého srdce, aby je nikdo nikdy neodhalil. Ty totiž patřily jen jemu.
A on také vyprávěl. O Zmijozelu, nových prefektech, že Thorstonová miluje McFarthyho, že Pansy ani Zabini nejsou zajedno se „světonázorem“ svých rodičů, ale Nott že se bojí. Nebo taky o tom, že má strach z cornwallských rarachů a že má rád karamel a kyselé hady.
 
A dříve, než si to uvědomil, se stal Brumbál jeho skutečným přítelem. A byl ochotný pro něj bojovat.
Tedy, samozřejmě, dělal to i pro sebe. Dobře si uvědomoval, že bez něj by byl ztracený jako tříska v blížící se povodni. Byl Zmijozel. Ale... Byl odhodlaný nenechat si vzít tyhle malé chvíle míru u čaje ani samotným Pánem zla.
A chtěl stát v nadcházejícím boji po boku toho stříbrovlasého čaroděje, protože to byla... čest? Asi. Draco nevěděl. Nevěděl ani přesně, jestli je tohle to, co se nazývá věrností. Jenomže, záleží na tom tolik?
 
 
Draco zakouzlil Tempus, a prudce vykročil, zjevně se zase zapomněl někde v myšlenkách. V poslední době se mu to stávalo až moc často. Přidal ještě do kroku, chtěl, aby byl na obědě vidět.
Prohnal se po chodbách, zpomalil až těsně u Velké síně. Malfoyové neběhají, připomněl si, po chodbách ani jinde.
Najednou odněkud vyběhli dva malí prváci a řítili se přímo do Velké síně. Draco si ještě stihnul všimnout, že ani jeden z nich nemá stříbrnozelenou vázanku.
,,Dva body!“ zavolal. ,,A neběhejte po chodbách.“ Zpomalili, ale nijak moc zkroušeně se rozhodně netvářili. Jsou rok od roku drzejší, brumlal si pod vousy, když sám vcházel do Velké síně. Většina lidí už tu dávno byla a dojídala, vůně skopového probudila Dracův žaludek a tak zamířil k volnému místu.
 
Od dveří do Velké síně na něj mávala zmijozelská páťačka, nová prefektka, Rebeca Blackwoodová. Docela pohledná hnědovláska se vydala přes celou Síň až k němu. Víc než jeden student by jí věnoval pohled. Dlouhé kaštanově hnědé vlasy se jí vlnily jako hadi po zádech a velké oříškové oči měla upřené přímo na něj. Usmívala se a Draco musel přiznat, že je v každém případě moc pěkná. Kdo by si nevšimnul?
,,Ach, Draco,” nepřítomně se usmála a nahnula se k němu přes stůl, ,,mám ti vyřídit vzkaz od profesorky Sinistrové, že dnešní oprava testu z astronomie nebude.”
,,Hm, ano, jistě. Děkuji ti,” zabručel Draco. Nerad to přiznával, ale astronomie mu vážně moc nešla. Jeho slabé místo. A vážně nebyl moc rád, když to Blackwoodová jen tak vykřikovala u stolu. Byl si jistý, že minimálně Zabini dobře poslouchá.
Dívka se na Draca ještě jednou nepřítomně usmála.
,,Tak to bude asi všechno,” prohlásila Rebeca.
Draco si najednou s neklidem uvědomil, že je nakloněná velmi blízko a pohled mu sám sjel k výstřihu jejího hábitu.
Přikývl.
,,Tak tedy zatím ahoj.” A poplácala ho po paži.
Draco ani koutkem oka nezachytil zalesknutí lahvičky od lektvaru, která zmizela v její kapse.
,,Jasně, ahoj.” Vyprovodil jí Draco pohledem a zamyšleně přiložil ke rtům číši s dýňovým džusem. Vážně, byla moc pěkná.
 
Odpolední dvouhodinovka obrany proti černé magii byla jemně řečeno pořádně nepříjemná. Byl to týden od doby, co se Harry přestěhoval do sklepení a profesor Archer byl v naprosto hrozné náladě. Byl ochotný vyjet na každého, kdo mu dal sebemenší záminku.
Až na jedinou osobu. Pottera naprosto ignoroval. Kompletně, až na ledové pohledy, které vrhal směrem k předposlední lavici, kde jeho kmotřenec seděl. Draco už byl Brumbálem srozuměn se situací ohledně média Siriuse Blacka. Už proto, aby mohl někdo třetí zasáhnout, kdyby se vyskytla nějaká „nepříjemná“ situace, jak to nazval ředitel.
Naštěstí dnes měli samostudium, z čehož byl Draco v koutku duše nadšený, protože dnes neměl svůj den. Vážně ne. Od oběda nebyl schopný pořádně vykouzlit ani jednoduché čistící zaklínadlo. Pokaždé se to nějak pokazilo.
Naposledy, když se pokusil čarovat, Pansyin brk vybouchl. A Draco, ani kdyby ho mučili, by nepřiznal, že to jeho neverbální zaklínadlo způsobilo tu spoušť. Svedl to na Crabbea. U něj nakonec byl úspěch, že se mu podařilo vůbec nějaké kouzlo.
Inu, předpokládal, že se z toho vyspí. Protáhl obličej, to ale bylo ještě daleko, protože po obraně ho čekala ještě nechutně nudná schůze prefektů. Tohle ještě bude dlouhý den.
 
Každotýdenní oficiální schůze prefektů byla dnes obzvlášť strašná. Macmillan vedl neskutečně zdlouhavý projev, snad něco o protahujících chodbách v blízkosti mrzimorských ložnic. Navrhnul nějaká nápravná opatření, která mu všichni odhlasovali.
Už proto, že jediný, kdo ho vydržel poslouchat, byla Grangerová. Ale ani ta se netvářila příliš nadšeně.
Seděl vedle Ewana Garsidea, zmijozelského prefekta z šestého ročníku. Ewan byl tmavovlasý, vysoký, s ostře řezanými rysy a ledově modrýma očima.
Když schůze skončila, Draco si nepřestával třít spánky.
,,Jsi v pořádku?“ Nahnul se k němu Garside.
,,Jo. Jen mám dojem, že se mi z těch Macmillanových řečí rozskočí hlava.“ Bolest byla vážně neústupná.
,,Snad tě problematika studených zadků mrzimorských prváků nevyvedla tolik z rovnováhy.“ Ušklíbl se Ewan, ale sklonil se ke své brašně a něco z ní vylovil.
Podal Dracovi malou zazátkovanou lahvičku.
,,Tady. Lektvar proti bolesti hlavy.“
Tohle už byl Ewan Garside, ostrý jazyk, ruka s hůlkou rychlejší než blesk, ale nakonec docela přátelský.
Draco se zaúpěním poděkoval. Otevřel lahvičku a opatrně přičichnul. Nedůvěřuj, ale prověřuj. To bylo jeho heslo. Ale skutečně, tohle byl Bezbolestný dryák. Lektvar, který tiší normální bolesti jakéhokoliv druhu. Zajímalo by ho, proč ho má Garside u sebe.
,,Jen pij. I já mívám občas migrény. Být prefekt je někdy těžké,“ prohlásil jako by mu četl myšlenky. Blonďatý Zmijozel přikývl a na jediný lok lektvar vypil. Chutnal, ostatně jako všechny, ohavně. Ale ani za nic by to nepřiznal v blízkosti učebny lektvarů.
 
Zmijozelská společenská místnost už byla prázdná. Bylo půl jedenácté a profesor Snape byl vždycky velmi citlivý, co se týče dodržování večerky. Řeřavé uhlíky vytvářely příjemnou atmosféru v místnosti. Kožené sedačky se lákavě leskly, zelený koberec vypadal jako skutečný mech.
Draco s Ewan se posadili do tmavých křesel u krbu, sálalo z něj příjemné teplo. Byla trochu ironie, že tihle dva spolu uzavřeli tiché spojenectví. Ewan měl otce mudlu, a proto jeho začátky ve Zmijozelu byly všechno jen ne jednoduché. Draco měl otce Smrtijeda, kterého zradil. Jeho postavení v koleji bylo mírně řečeno vratké. Oba dva byli prefekti a oba dva měli jasno ve své budoucnosti.
Nebude v ní žádný had s lebkou.
A tak spolu sedávali, každý týden, po schůzi prefektů a mluvili spolu o věcech, kterým by ostatní lidé neporozuměli.
,,Draco, co pro tebe znamená být Zmijozel?“ vypálil Ewan. Draco ho znal z běžného života. Trochu chladný, autoritativní, s výbornými známkami. Exceluje při všech uřknutích a jeho zaříkání jsou vždy děsivě účinná – pravděpodobně díky škole malého zmijozelského teroru. Dnes, kvůli jeho vysoké postavě i kvůli jeho šikovnosti s hůlkou, si ho nikdo pro jeho původ nedobírá. Taky byl nejžhavější kandidátem na příštího primuse.
Když spolu mluvili jen oni dva, měl zamyšlený výraz v očích a pokládal podivné otázky. Ale Draco se s ním necítil nepříjemně, kupodivu. Spíš klidně, jako s pevným spojencem, který nikdy nezakolísá.
Ale rozhodně mluvil bez obalu. A na zdvořilosti si zrovna nepotrpěl.
,,Nevím. Myslím, že prostě být součástí téhle velké hadí společnosti,“ pousmál se Draco, ale Ewan zavrtěl hlavou.
,,Ne, mám na mysli... co to znamená uvnitř tebe? Co je to „být Zmijozel“?“
Draco naklonil hlavu. Dobrá otázka, ale těžko na ní odpovídat. Přemýšlel.
,,Asi schopnost zachovat si za každých okolností chladnou hlavu, řekl bych,“ pronesl pak tiše. Zdálo se, že Ewan nad jeho odpovědí přemítá.
,,Hm, to je dobře řečeno. Přemýšlel jsem nad tím a pro mě to znamená nehrát si na dobro a zlo.“ Tmavovlasý mladík hleděl do vyhasínajících uhlíků, rukou si nepřítomně podpíral hlavu.
,,Dobro a zlo?“ nechápal Draco. ,,Co tím chceš říct?“
,,Že Zmijozelové si nehrají na dobré ani na zlé. Že prostě dělají, co chtějí. Nesnaží se obhajovat a tvrdit, že to, co dělají, je správné z těch nebo oněch důvodů. Jejich nepřátelé nejsou špatní nebo zlí, mají jenom cíl, který kříží ten jejich. To je jediný důvod, proč spolu bojují,“ prohlásil po chvilce ticha tmavovlasý mladík.
Zvláštní názor, tohle asi nemohl pochopit nikdo mimo Zmijozel. A ani většina z nich si to nikdy neuvědomila. Ale byla to pravda. Nesnažili se lakovat na růžovo to, co chtěli. Prostě o to usilovali všemi dostupnými prostředky.
,,Chceš tím říct, že jsme čestnější než ostatní koleje?“ zazubil se Draco. ,,Když o sobě neříkáme, jak jsme dobří, laskaví a hodní?“
,,To sotva,“ ušklíbl se Ewan a odtrhl oči od ohně. Pak se na Draca křivě usmál.
,,Ale možná máme prostě jen jiný druh cti, jiný druh odvahy a jiné hrdiny, než mají nebelvírští. Co říkáš?“
Jeho slova Draca podivně zasáhla, zamrkal a vrhnul po Ewanovi zkoumavý pohled. Ty jeho krystalicky modré oči ho pozorně sledovaly.
Všechno je zkouška, napadlo Draca, neustále se navzájem zkoušíme a prověřujeme.
,,To je pravděpodobné. My prostě asi nedokážeme docenit půvab pitomé bezhlavé odvahy, která nakonec věci akorát zhorší.“ Teď pozor, teď začíná být na tenkém ledě.
Ewan přimhouřil oči a pomalu přikývnul
,,Asi ne. Ale je vážně tak moc pitomá?“ Jeho tón byl naprosto neutrální.
Bylo tedy jasné, oč jde. Celým Zmijozelem tak trochu otřásla ta záležitost s únosem Harryho a Draca. Nejdřív Severus a teď Draco? Znamená to, že Potter teď drží se Zmijozelem? Nebo je to stále vetřelec? Jak by se měli zachovat?
A Ewanova otázka byla jasná. Držíš s Potterem? Nebo stále zůstáváš věrný Zmijozelu?
Draco se dlouze nadechl.
,,Ne, máš pravdu, to není.“ I jeho odpověď byla jasná. Potter je loajální spojenec. Spolehlivý. A já za něj budu bojovat.
Ewan ani nemrkl. ,,Taky si myslím.“ A věnoval mu jeden ze zřídkavých úsměvů.
A tím bylo řečeno vše. Draco si viditelně oddechl – takhle si vždy odehrávají ta nejožehavější diplomatická jednání. Ewan nejenže respektuje jeho spojenectví s Potterem a potažmo celou stranou Světla, ale dokonce s ním souhlasí.
,,Možná bychom se jí mohli také naučit. Někdy to není k zahození,“ odvětil po chvilce tiše Draco. Ewan po něm loupnul očima a zase se zahleděl na uhlíky v krbu. A přikývnul.
,,Možná. Taky bychom mohli ostatní naučit něco ze zmijozelské prohnanosti, co říkáš?“
,,Zamoříme celý svět Zmijozely?“ ušklíbl se Malfoy.
,,Konečná pomsta světu?“ odpověděl Ewan a zasmál se. Draco se k němu přidal.
Bylo to dobré. Ewan nejenže respektuje určité spojenectví s Potterem, ale je rozhodnutý pracovat v Potterův prospěch.
K úplně dokonalosti teď už jen scházelo, aby přestaly křeče v jeho břiše.
 
Pravda byla, že o hodinu později křeče neustaly, naopak, staly se častější a téměř nesnesitelné. Draco ležel schoulený ve své posteli, oči vytřeštěné do tmy a obličej celý zpocený.
Asi to přehnal s tou hovězí pečení k večeři. Jeho žaludek se nikdy příliš nepřátelil s příliš velikým množstvím těžkého masa. Jiné vysvětlení nedávalo smysl. Jistě, někdo mu mohl podstrčit nějaký jed. Ale jak by ho dostal do jídla? Skřítci kontrolují a ochutnávají veškeré jídlo, které posílají nahoru, do Velké síně. Nová bezpečnostní opatření, to věděl od Brumbála. Navíc, jak by dotyčný zaručil, že ho sní nebo vypije právě on? A po večeři, už nikde nic nejedl ani nepil. Až na ten lektvar od Ewana.
Že by on? Ewan? Při téhle myšlence Draca zamrazilo. Doufal, že se mu dá věřit. Vždyť večer vypadal, že souhlasí s Dracovým míněním.
Křeče se stupňovaly a on si uvědomoval, že s tím musí něco udělat, protože pokud to takhle půjde dál, už se ani nezvedne z postele. Ewanovi říct nemůže. Kdo ví, kolik toho s tím má společného. A ostatním ze Zmijozelu by se do rukou v žádném případě nesvěřil. Draco nebyl žádný idiot.
S námahou se zvedl, popadl hůlku a s tichým Accio si pokusil přivolat záložní krabičku s letaxem, který měl u sebe každý prefekt právě pro případy nouze.
Kouzlo nezafungovalo a Draco měl dojem, že se neudrží na nohou. Zjevně to bylo horší, než si myslel. Začal šmátrat ve vnitřních přihrádkách svého kufru, kde byl pečlivě uschovaný letax.
Vzal si raději celou krabičku.
Schody do společenské místnosti šlo sejít jenom obtížně. Podlaha studila a on byl víc než kdy dřív vděčný za pevné kamenné zábradlí.
 
Kleknul si na koberec před krbem, několik uhlíků ještě rudě žhnulo. Byl za to vděčný, jeho magie stále ještě nějak protestovala, ale tohle bude muset stačit.
Vhodil letax.
,,Byt Severuse Snapea,“ vydechl těžce a strčil do krbu hlavu.
 
,,Severusi! Severusi, tady Draco,“ lehce zvýšeným hlasem pronesl Draco do ztichlého Severusova bytu. Okamžik se nic nedělo a tak to Draco zkusil znova.
Najednou se rozrazily dveře z Harryho pokoje a z nich vyplul Snape. V těsném závěsu za ním vykukoval i Potter.
,,Draco? Co se děje?“ otázal se Snape, tmavý pohled pozorně upřený na Dracovu hlavu v krbu.
,,Myslím, že potřebuji na ošetřovnu,“ prohlásil najednou rozpačitý Draco. Potterova přítomnost mu vůbec nebyla příjemná.
Severus po něm vrhnul dlouhý pohled, jeho rozhodnutí netrvalo ani mžik. Kývnul na Harryho a pobídnul Draca, aby uvolnil letaxové spojení.
Možná proto byl Severus tak dobrý ředitel koleje. Možná nebyl právě laskavý. Ale bezpečně dokázal poznat, kdy ho jeho studenti potřebují.
 
,,Co se stalo, Draco?“ vyšel Snape z krbu a přistoupil ke klečícímu chlapci. Zamával hůlkou a vyčaroval světlo. Draco měl ve tváři zelený odstín, obličej zpocený. Lehce se třásl, sotva se držel na nohou. Pravděpodobně měl horečku.
,,Udělalo se mi špatně.“ Při těch slovech se Draco trochu zastyděl. Znělo to směšně. Jenže jemu bylo vážně hrozně.
,,Vidím,“ prohlásil prostě Snape. ,,Můžeš jít?“ zeptal se věcně. Draco zavrtěl hlavou, tak moc si nevěřil.
Snape mu věnoval další dlouhý podmračený pohled a bez dalších řečí vyčaroval oheň, vhodil letax do krbu, pomohl Dracovi vstát a společně s ním vstoupil do zelených plamenů.
,,Ošetřovna,“ zavelel. A Draco, jak tak stáli ve velikém krbu zmijozelské společenské místnosti, obklopení smaragdovým ohněm, si volky nevolky uvědomil, že víc než dobře chápe, proč se Harry tak upnul k Severusovi. V té jeho vysoké, rozhodné postavě bylo něco, co vám dovolovalo se o něj opřít.
A tak to udělal.
 
Vystoupili z velikého krbu na ošetřovně.
,,Poppy!“ prořízl chladné ticho ostrý Snapeův hlas. Příjemné teplo letaxového spojení vystřídal náhlý chlad ošetřovny a Draco se roztřásl.
,,Je tu zima,“ vydechl. Snape po něm jenom střelil pohledem a nepatrně zesílil stisk kolem Dracových ramen.
,,Poppy!“ zavolal znova, pak zamával hůlkou a něco zašeptal. Učitelský alarm, hádal Draco, určitě něco takového musí mít. Teď už to byla jen chvilka, než se zpoza nedalekých dveří vynořila rozcuchaná madam Pomfreyová v županu a domácích trepkách.
,,Severusi? Jsi v pořádku? Něco s Harrym?“
Snape vystrčil Draca před sebe. ,,Pan Malfoy se necítí dobře.“
Madam Pomfreyová střelila pohledem k Dracovi, na tváři výraz lehkého podráždění
,,O co jde, pane Malfoyi?“
,,No, udělalo se mi zle, dostal jsem křeče do břicha a...“ začal Draco slabě a madam Pomfreyová už vyčarovala několik kouzelných svítících koulí, které osvětlily prostor kolem nich. Pohlédla na něj a zamračila se. Hned začala mávat hůlkou ve složitých obrazcích diagnostických kouzel. Magie šimrala Draca po celém těle.
Krátce se zamračila.
,,Tak?“ protáhl Snape tázavě, stále ještě Draca podpíral.
,,Vypadá to na silnější žaludeční nevolnost. Já si ho už převezmu. Můžeš jít, Severusi. Pane Malfoyi, kdybyste mohl, tudy,“ ukázala na nedalekou postel. Draco se s lehkým vrávoráním vydal k určenému lůžku. Za jeho zády vrhnul Severus výmluvný pohled na Poppy, ta se na něj jen slabě usmála. Probleskla mezi nimi jiskra porozumění a Snape se vydal tentokrát pěšky zpět do svých komnat.
Ještě za sebou slyšel, jak se Poppy začala Draca vyptávat, co jedl a pil v posledních dvanácti hodinách.
 
 
Ovšem spravedlivý odpočinek Severuse Snapea byl o dvě hodiny později znovu nemilosrdně přerušen. Tentokrát to byla Poppy, ta se ovšem nějakým zdvořilým čekáním v obývacím pokoji nezdržovala, vrazila jako velká voda do ložnice a švihnutí své hůlky rozsvítila světla.
,,Severusi!“
Omámený profesor lektvarů se pomalu vztyčil na lůžku.
,,Poppy? Co se, promerlina, děje?“ zamumlal, jeho obvyklý chladný tón ještě zůstal spát.
,,Draca někdo otrávil. Potřebuji pomoct,“ pronesla prostě a hluboká vráska na jejím čele jasně svědčila o vážnosti situace. Ale její prohlášení Severusem otřáslo víc, než by byl ochoten přiznat. Lékouzelnice od něj občas žádala lektvary, testy nebo odbornou radu, ale nikdy ne pomoc.
,,Čím?“ promluvil, najednou úplně probuzený.
Poppy si povzdechla.
,,Nejsem si jistá. V jeho krvi koluje Odvar pomalé smrti, ale žádný z dostupných protijedů neúčinkuje. A já netuším proč.“
Odvar pomalé smrti je smrtelně nebezpečný lektvar, ale neužívá se často, už proto, že trvá poměrně dlouho, než svou oběť zabije a dokud nezemře, je vždy možné podat antidotum, které rychle zvrátí účinky jedu.
Severus se soustředil, nebyl pro nic za nic nejlepším Mistrem lektvarů na ostrovech.
,,Vůbec nic? Odvar ze sleziny hryzolezky? Dračí doušek? Očišťující dryák?“
Poppy si povzdechla a jako by se celá zmenšila a zestárla.
,,Ne. Zkoušela jsem všechno.“
Severus přikývl, vyskočil z postele, přehodil přes sebe hábit a v závěsu s madam Pomfreyovou zamířil do laboratoře.
,,A Draco je teď…?“ nadhodil profesor lektvarů. Madam Pomfreyové jeho chladný, podmračený výraz prozrazoval, jaké má obavy.
,,Zpomalila jsem jeho životní funkce. Poskytne nám to trochu času navíc.“ Když mu předávala lahvičku s Dracovou krví, krátce mu stiskla ruku. Nevěnoval jí ani pohled a ona se nemohla zbavit tísnivého pocitu selhání.
,,Ty na to přijdeš.“ Stiskla mu ještě ruku.
 
O čtyřicet minut později si začínal Severus Snape dělat větší a větší starosti. Důkladné testy odhalily v Dracově krvi skutečně směs dimnivky obecné, extrakt z namleté kůry vrby a kůže z hřímala, která tvoří základ Odvaru pomalé smrti. Ale měl důkazy ukazující na to, že se přísady promísily až v jeho těle.
A to odpovídalo, protože dimnivky i vrba se používaly v Bezbolestném dryáku, který prý Draco dostal od Ewana Garsidea.
Takže zbývala kůže z hřímala. Aby to mohl neutralizovat, musel vědět, jak se tam dostala.
Severus seděl v jasně osvětlené laboratoři, plameny pod kotlíky tančily a praskaly, a snažil se přemýšlet. Usilovně listoval ve své rozsáhlé a vždy spolehlivé paměti. Před ním ležely lahvičky s jednotlivými přísadami, perfektně srovnané.
Které lektvary používají kůži z hřímala a mohli by blokovat antidota nebo reagovat s Odvarem pomalé smrti? Severus si stisknul kořen nosu. Procházel každý lektvar, který znal a který obsahoval cokoliv z hřímala.
Stovky stránek lektvarových spisů vířily v jeho hlavě.
Tak dost, Severus vzhlédl, takhle to nejde. Musím to zkusit jinak, pomyslel si.
Největším nepřítelem Draca Malfoye je přeci jeho otec. Lucius Malfoy jistě usiluje o to, se Dracovi pomstít. Nikdo jiný něco tak rafinovaného, že na to ani on, Severus Snape, nemůže přijít, nedokáže vymyslet. Co by tedy mohl Dracovi udělat, jak by mu mohl nejhůř ublížit? Čeho si Malfoyové váží nejvíc? Své čistokrevnosti. Co udělá čistokrevný čistokrevnému, aby ho ponížil tak, jako Draco ponížil svého otce před očima Pána Zla?
Uvažuj jako Malfoy, plísnil se v duchu Snape.
,,Co by mu mohl udělat?“ zamumlal a očima nepřítomně přejížděl dlouhé regály s přísadami do lektvarů.
Ale Lucius v lektvarech nikdy příliš nevynikal, uvažoval Severus, od toho tu byl vždycky on sám.
V tom mu to došlo.
 Jako by nějaké studené železné ruce stiskly jeho hrudník. Mohlo by to..?
Zvednul se. Zamával nad kotlíky hůlkou a zavrčel: ,,Rigor.“
A vyrazil na ošetřovnu. Žádným letaxem se nezdržoval, prostě se přemístil nouzovým kanálem přímo na ošetřovnu.
 
Hlasité prásk zaznělo ošetřovnou.
,,Severusi. Přišel jsi na něco?“ přivítala ho šedovlasá lékouzelnice. S ubíhající nocí byla stále bledší a vráska na jejím čele se prohlubovala. Stála u Dracovi postele, kde překontrolovávala magickou bariéru, která zpomalovala všechny děje v jeho těle.
,,Dej to pryč, Poppy. Musím něco vyzkoušet,“ oznámil Snape. Rty měl sevřené do úzké bezkrevné čárky.
,,Ale…“ snažila se namítnout madam Pomfreyová, ,,to zrychlí...“
,,Poppy, jestli mám pravdu, panu Malfoyovi nepomohou ani kouzla na zpomalení metabolismu. Dej jí pryč a hned!“ vyštěkl profesor lektvarů a Poppy nakvašeně našpulila ústa. Ale vytáhla hůlku a několika rychlými tahy začala ukončovat lékouzelnické zaklínadlo.
Severus rychle přistoupil ke Dracově posteli. Ten byl v bezvědomí, kůže popelavá, až po bradu zabalený v přikrývkách, po tváři mu stékal pot.
Snape začal vyvolávat latinské inkantace, které neměli nic společného s diagnostickým zaklínadly:
,,Sono conforto essentia! Ostendo quisnam es! Declaro vestri visio!“
Tohle byla magie určená pro hloubkové prověření magického podpisu kouzelníka.
,,O co se snažíš?“ ptala se lékouzelnice a překvapeně ho sledovala. Snape se mračil čím dál víc.
Jeho mumlání se stupňovalo, z latiny přešel na jiný jazyk.
Najednou přestal a těžce dosedl na protější postel. Jeho tvář získala podobnou barvu jako okolní stěny.
,,Tak co?“ zeptala se netrpělivě. Tohle byla vážně dlouhá a špatná noc.
Snape jí věnoval jeden dlouhý, velice dlouhý, prázdný pohled.
Měla dojem, že hledí do nekonečných bezhvězdných tunelů, které nemají konce. Vyděsilo ji to.
Nadechl se a pak tiše pronesl:
,,Musíme to oznámit řediteli. Draco umírá.“
Poppyina ruka jí vylétla k ústům.
Skutečně. Tohle byla strašná noc.
 _______________________________________________________________________ 
 
 
A/N: S opožděním přeji krásný nový rok, ať se vám splní všechny vaše sny. Doufám, že se vám kapitola líbila. :-)
A prosím všimněte si dnešního data, je takové symbolické. Budoucí děj ukáže proč. :-)
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: ......

(Ian, 6. 1. 2011 20:57)

Tak to je skvělé. :-) Jestli je to tak, moje povídka splnila svůj účelem, kterým není nic jiného než ukrátit čekání stejně vášnivým fanouškům Elysejského klíče. :-)
Co se týče Zmijozelu - mě to složité nepřijde. :-D Inspiroval jsem se u vlastní rodiny, občas to u nás vypadá podobně. :-))

.))))

(grid, 5. 1. 2011 11:54)

no číta sa to naozaj dobre a má to pomerne dynamický dej: hneď v prvej kapči smrteľná otrava jedom... môj ty Merlin, dúfam, že Severus pohne rozumom a spolu s Albusom chlapca z toho dostanú.
Myslím, že to Rebeca mu evidentne do džúsu naliala jed a som zvedavá či sa na to príde. Inak, slizolínska fakulta, jej zvyky, praktiky a členovia to všetko je úžasný a zaujímavý podklad pre príbeh pre šikovného autora ... tak sa teda teším na pokračovanie.

Re: .))))

(Ian, 6. 1. 2011 20:53)

Z toho mám radost. Já osobně mám opravdu rád dynamické povídky - jsem ochotný odpustit autorům všechno, veškeré "prohřešky" jen ne nudu. Byť by byla dokonale umělecká.
Se Zmijozelem máš rozhodně pravdu, protože Alici se povedlo do tohohle tématu přihodit spoustu nového materiálu a spoustu inspirace. Bylo to už jenom krček k tomu to využít. :-)
Děkuji za milý komentář. :-)

Díky.

(Mája, 6. 1. 2011 0:30)

Moc pěkná první kapitola. Napínavá, zajímavá a dobře čtivá. Máš dalšího vděčného čtenáře. Budu se moc těšit na tu další. Díky Mája

Re: Díky.

(Ian, 6. 1. 2011 20:42)

Tak to mám opravdu radost. :-) Jsem rád, že se líbila a bude se těšit u další kapitoly. :-)

Uf...

(Elza, 6. 1. 2011 11:15)

Zajímavě pojaté a výrazově bohaté. To není špatný! (I když Draco by se mnou asi zrovna nesouhlasil.)

Re: Uf...

(Ian, 6. 1. 2011 17:12)

Díky, doufám, že se budou líbit i další kapitoly. :-)

ja jen

(kakin, 4. 1. 2011 22:30)

doufam, zes nepouzil namet z Kamene manzelstvi...zkoumani magickeho podpisu by znamenalo, ze si Severus mysli, ze se ho jeho otec zrekl a vydedil a nadale nenese jmeno Malfoy, coz by samo o sobe ani nebylo tak zle...ale pak je tu jeste pokrevni magie, cehoz se vazne desim...Lucius jako hlava Domu Malfoyu muze vyridit kohokoli z rodiny, ale to by bylo hned, uf...to sem si oddych...teda doufam...zas blabolim

Re: ja jen

(Ian, 5. 1. 2011 7:55)

Kámen manželství je skvělá povídky. Vážně, skoro bzch řekl, že to je kult, který ovlivnil každého, více či méně, kdo ho četl. Přesto věřím, že se mi povede zůstat věrný svému námětu, který s KM nemá nic moc co dočinění. :-))
K magickému podpisu, nevím jestli je to kánon nebo fánon, ale já to prostě vnímám tak, že každý kouzelník má svou specifickou magickou stopu, která přímo vychází z jeho genemagického kódu. Jakousi "chuť" nebo "vůni" jeho magie můžeš označit i jako magický podpis - něco, co je naprosto specifické pro každého kouzelníka.
Tak to alespoň vidím já. :-))
Přesto doufám, že se kapitola líbila a že se uvidíme i při té další. :-))

Re: Re: ja jen

(kakin, 5. 1. 2011 16:06)

si pi, ze se uvidime xD Draco je ma nejoblibenejsi postava

Napínavý začiatok,

(Mononoke, 4. 1. 2011 23:02)

politické diskusie v zákulisí, rozdelený jed, začiatok je sľubný, teším sa na pokračovanie.

Re: Napínavý začiatok,

(Ian, 5. 1. 2011 7:59)

Děkuji ti za reakci a doufám, že se budu líbit i další pokračování. :-))

Chytil jsi mne...

(Popoles, 4. 1. 2011 22:53)

do pasti mojí vlastní zvědavosti. Úvodní kapitoly bývají počertech těžké. Je nuté zaujmout čtenáře a nevyzradit příliš mnoho hned na začátku. A tobě se povedlo namíchat velmi zdařilý lepící lektvar - přilepil jsi mne ke svému příběhu a mě nezbývá, než trpělivě čekat na další dávku.
Rozhodně se nemíním odlepit :-)))

Re: Chytil jsi mne...

(Ian, 5. 1. 2011 7:58)

Musím říct, že tvůj komentář mě moc potěšil. :-)) Ano, úvodní kapitoly jsem se trochu bál, už z důvodů o kterých píšeš. (Navíc je tohle moje kapitolová prvotina. Jsem si jistý, že nebýt úžasné Alice, nikdy bych se ani neodhodlal se do něčeho takového pustit. :-))
Doufám, že se budou líbit i další kapitoly a že se v dohledné době neodlepíš. :-))
Ještě jednou díky!

ze začátku

(Misule, 4. 1. 2011 19:10)

bylo rozvláčnější seznamování, ale pak to nabralo grády. Stejně jako ostatní nevěřím, že by se hlavnímu hrdinovi něco stalo, ale moc se těším, jak se z toho Draco dostane a kdo mu to udělal. Jsem napnutá, jak si s tím vyhraješ. Popis chování zmijozelu bylo parádní a nenápadné odsouhlasení přijetí Harryho také;-)
tak a teď budu netrpělivě čekat na další úterý:-)

Re: ze začátku

(Ian, 5. 1. 2011 7:50)

Jsem si vědom toho, že začátek byl pomalejší. Jenomže těžko lze postavit dobrý dům bez solidních základů. :-) Tak se na tom alespoň dívám já. Ale co se akce týče, myslím, že příští kapitoly budou rozhodně plné nejrůznějších akcí a i proto doufám, že to nebude žádná nuda. :-)
Za pochvalu děkuji. Mám Zmijozel opravdu rád, myslím, že je to prostě vidět. :-))
Doufám, že se uvidíme u příští kapitolky. A děkuji za komentář! :-)

...:)

(Adél, 4. 1. 2011 18:53)

Parádní začátek. Jsem hrozně zědavá, jak tohle dopadne. Je to doopravdy čtivé a poutavé, tak se už těším na příští uterek.:)

Re: ...:)

(Ian, 5. 1. 2011 7:44)

Tak to mám velkou radost. :-) A děkuji ti, doufám, že se ti budou líbit i následující kapitoly. :-)

Protože ...

(Nade, 4. 1. 2011 18:08)

nevěřím, že bys nechal hlavní postavu zahynouti již na začátku (i když už jsem viděla film, kde to tak bylo a pak už na něho jen vzpomínali XD), jsem přesvědčená, že Draca zachrání. Přesto cítím jisté obavy. Otázkou totiž je, jaké to bude mít následky. Podle Severova zkoumání magického podpisu tuším, že to nebude žádná legrace.
Těch pár karet, které jsi vyložil na stůl, přineslo spoustu otázek a netrpělivou potřebu dalšího dílu.
Díky, těším se na další díl.

Re: Protože ...

(Ian, 5. 1. 2011 7:43)

Tvůj komentář mě opravdu těší. :-)) Doufal jsem, že se mi povede vzbudit napětí, aniž bych toho odhalil tak moc. Ale neboj se, příští dvě kapitoly budou, co se týče odhalení, rozhodně záživnější.
PS.: Takový film jsi vážně viděla? :-))