2.kapitola Světlo
Ještě před dvaceti minutami byl svět Albuse Brumbála v pořádku. Dvě války čarodějů a vedení magické školy ho naučily oceňovat drobné radosti každého dne. Jeho zítřek měl být naplněn tichou korespondencí, jedním přátelským jednáním, několika šálky čaje a pak hledáním užitečných informací ve shromážděných spisech. Bylo to nenáročné a příjemné.
Těšil se na to, alespoň tak, jak mu to válečný stav kouzelnického světa dovoloval. Možná právě o to víc.
Ale teď měl svět významnou trhlinu a Brumbál, který proklínal nitroklid stejně tak často jako mu blahořečil, za něj byl znovu vděčný. Jen díky němu mohl myslet rychle a jasně, zatímco mu Severus Snape oznamoval, že Draco Malfoy, jeho přítel a chráněnec, je na prahu smrti. Nepolil ho žádný studený pot, žádné železné obavy mu nestiskly žaludek, žádný chladný děs nevstoupil do jeho nitra. Ale mohl by, nebýt nitroklidu.
Přesto cítil, jak se svět zpomalil. Jako by jej vnímal bolestně ostřeji, jako by si víc všímal kontur věcí kolem sebe. Děsivé ticho v jeho nitru navozené nitroklidem bylo až strašidelné.
Přinutil se obrátit zpátky pozornost k Severusovým slovům.
„...Abigeus magia nebo-li Zloděj je vysoce náročný lektvar téměř legendárních účinků,” rychle oznamoval Snape, sedící v jednom z křesel jeho kanceláře, „je směsí nejmocnějších magických absorbentů a černé magie. Dokáže pohltit veškerou kouzelníkovu moc. Doslova ho během několika desítek hodin promění v mudlu,” dopověděl.
„Může být v ohrožení ještě někdo jiný?” zeptal se Brumbál a téměř skočil Snapeovi do řeči. Ale ten jen zavrtěl hlavou. Každý jeho pohyb prozrazoval špatně potlačované napětí.
„Ne. Základem lektvaru musí být vždy něco z genemagického kódu kouzelníka, pro kterého je určen . Je velmi nenápadný v účincích, takže dotyčnému trvá dokonce velmi dlouho, než si uvědomí, že ho otrávili.”
„Takže tedy Lucius?” Brumbál se na něj vážně zahleděl přes sepnuté dlaně. Byl oblečený v županu půlnoční barvy a světlo z krbu osvětlovalo překrásné výšivky na jeho hrudi. Tma za okny ještě ničím nepřipomínala nový den, tlumila všechny barvy, chladná a nemilosrdná. Zanechala jen tmavomodrou, ozařovanou oranžovými pruhy ohně. Někdy se zdá, že všechno začíná v temnotě.
Snape vážně kývnul, usazený v jednom z pohodlných křesel v ředitelově pracovně.
„Co protijedy?”
„Není možné pohltit absorbent. To odporuje jednomu z Paracelsových zákonů,” zavrtěl hlavou a Albus téměř viděl, jak mu tma za jeho víčky tohle prohlášení vyčítá.
Odsunul nával obav do pozadí své mysli a soustředil se znovu pouze na Severuse.
„Ale jak souvisí Zloděj magie s Dracovou otravou Odvarem pomalé smrti?” položil Albus další otázku. Ve vzduchu se vznášela vůně chladnoucího čaje, který jim donesli skřítkové.
„Abigeus odhalila malá náhoda, jinak je jen téměř nezjistitelný,” odmlčel se mistr lektvarů. „Draco totiž vypil Bezbolestný dryák, který se v jeho těle spojil s kůží z hřímala a vytvořil tak základ Pomalé smrti,” odpověděl Severus prázdným hlasem. Jeho pocity vyjadřovala jen téměř křídově bílá barva jeho tváře a urputná ztuhlost ramen. Čím víc jej ředitel sledoval, tím víc si uvědomoval, jak je situace vážná.
„Ale ten je možné neutralizovat.” podotknul a upil ze svého šálku. Čaj byl hořký, bez jediného krystalu cukru.
„Obvykle ano,” Severus přivřel oči. „Jenomže Dracova magie je jemně řečeno nestabilní.”
Oba samozřejmě věděli, že lektvary působí jen ve vzájemnosti s magickou podstatou kouzelníka - na mudly nemají tedy vůbec žádný vliv. O to byla ta skutečnost horší. Její vědomí téměř pálilo.
„Ale jak je možné, že Odvar působí, zatímco protijedy ne?"
Severus zvednul hlavu, tmavé prameny vlasů ještě zacuchané nocí. Vypadal divoce, jako by ho Albusova otázka podráždila.
„Mám jen teorii. Odvar zareagoval s Dracovou magií dříve, pravděpodobně ještě v době, kdy byla schopna s lektvary spolupracovat, zatímco teď už toho schopná není.” Odmlčel se. „Ale nevím to." A tahle odpověď byla zcela upřímná a o to děsivější, neboť bylo jen málo otázek, na které Severus Snape nedokázal najít odpověď. Alespoň pokud jde o lektvary.
Albus nejednou ve svém životě přemýšlel, jestli existuje něco jako osud. Obvykle se takovými myšlenkami zabýval, když čelil velké tragédii nebo naopak prožíval něco nesmírně radostného.
Jak se tohle mohlo z celé plejády nekonečných možností stát? Proč zrovna tohle? A kdo to určil?
To byly myšlenky, které mnoha lidem na celém světě nedávaly spát, a on nebyl výjimkou. Alespoň dokud nepřekročil stovku. Po tom pochopil, že odpověď na tyhle otázky nic nezmění.
Ale nyní ho to nutilo znovu se zamyslet. Čí ruka vedla tu osudnou náhodu, že Draco zrovna v ten den vypil Bezbolestný doušek? Že zrovna v ten den ho rozbolela hlava? A proč ne o hodinu později?
Potřásl hlavou a upil ze svého šálku. Samé otázky a žádné odpovědi. Teď tu ale bylo něco, co musí vyřešit. Tahle válka si už vyžádala příliš mnoho. Nenechá Draca zemřít.
„Kolik nám zbývá času?” prolomil nastalé ticho Brumbál.
„Několik hodin. Poppy zpomalila jeho životní funkce.”
„A jaké máme podle tebe možnosti?” zeptal se a Snape si skutečně povzdychl a zavřel oči. Taková reakce Albuse zaskočila. Co to, promerlina, znamená?
„Žádné. Za pět až šest hodin Abigeus magia dokončí svoje dílo a Draco zemře před polednem.”
Ticho. Takovéhle odpovědi Brumbál odmítal. Na to už byl příliš starý.
„Takže jaké máme možnosti?” zopakoval otázku a Severus otevřel oči, které byly chladné jako led.
„Můžu se pokusit najít během té doby antidotum nebo…“ Severus se zarazil. Odmítal, ale musel to říct. Před Brumbálem nakonec nelze nic utajit. „Změnit jeho genemagický kód. Lektvar působí pouze na osoby s genemagickým kódem, který byl použit k jeho výrobě.”
Brumbál jenom nadzvedl jedno obočí.
„Evitera?”
Snape si uvědomoval, že tohle je jediná Dracova možnost. Uvědomoval si to lépe než kdokoliv jiný. Stejně tak dobře věděl, že odsuzuje svého studenta k pomalé a bolestivé smrti. Sakra, pomyslel si, život by alespoň někdy mohl být jednoduší.
A pak vzal všechnu svou odvahu a řekl:
„Nepřichází v úvahu.” prohlásil tichým hlasem, který proříznul stíny v ředitelně.
Blankytné pomněnky se střetly s chladným obsidiánem.
„Severusi, co to má znamenat?” promluvil tiše v jeho mysli Brumbál a spolu s ním přišlo do Snapeovy unavené a rozbolavělé mysli jasné světlo, které v něm vyvolalo mír a pocit bezpečí. Jako vždycky. Ale nyní to byla jenom iluze, kterou musel odehnat.
„Pokud dám Dracovi svou krev, jeho i Harryho genemagický kód bude velmi podobný. A Abigeus magia není jediná černá magie nebo lektvar, která využívá kouzelníkovu krev. Pán zla nás skrz to může zabít všechny čtyři. A nezapomeň, že jeden travič se do Bradavic už dostal,” odpověděl Severus a vyhnul se dotyku vědomí mezi nimi. Přesto cítil zbytek Brumbálova duševního otřesu při připomenutí tohohle faktu. Ale nitroklid ho jen tak tak udržoval v klidu. Musel využít všechnu svojí stříbrnou rtuť, aby emoce udržel na uzdě. Vír uvnitř něj byl příliš silný, příliš tvrdě mu svíral hrudník.
„Dokážeme ochránit i Draca, můj chlapče,” pronesl Brumbál jemně, ale s naléhavou silou, kterou měl nad Severusem jen on. Světlo uvnitř jeho mysli zazářilo jasněji. Konejšilo, hladilo, nabízelo možnosti.
„Nevyměním tvoje a Harryho bezpečí za Dracův život,” odrazil Severus a zabránil svojí vlastní stříbřitou kapalinou pronikat jasu dál do své mysli. Nemohl snést Albuse, ne teď když se cítil tak… ušpiněně.
„To po tobě přeci nikdo nežádá…“
„Ne,” Snape vstal, zkřížil ruce na hrudi a rozhodnutí v jeho hlas zaznělo neodvolatelně jako těžký kámen. „Neudělám to.”
Ředitel na něj chvíli hleděl. Tvář staženou do unavené masky.
Pak pronesl: „Není to jenom tvoje rozhodnutí, Severusi. Přiveď Harryho a promluvíme si o tom i s ním.”
Teď už Brumbál nebyl ani jemný, ani přátelský. Jeho hlas byl hluboký jako oceán a stejně tak prastarý a silný.
Severus zamrkal. Po dlouhé době viděl svého přítele i jinak než jako milovanou bytost a svého laskavého učitele. Byl magickou autoritou, kterou je zatěžko odmítat.
„Ne, to neudělám.” Přesto se o to Severus byl ochoten pokusit. Pro Harryho bezpečí dokáže udělat cokoliv. Musí to udělat. Kvůli těm zeleným očím. Pro Lily.
„Není to malé dítě!”
„To s tím nemá nic společného!” odsekl Snape a Albusovy oči ztvrdly. Stále na Severuse upřeně hleděl. A on pohled nesklonil. Byl to boj dvou vůlí, z nichž ani jedna nebyla ochotna ustoupit. První, drtivá, byla vytvořená v plameni času a bolestném břemeni někoho, kdo nese na ramenou tíhu světa už desítky let. Ale druhá byla neméně silná, ukována v hlubinách ztráty a utrpení, bez milosti řezala.
Ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, se zdálo být nekonečně němé a plné doutnajícího napětí.
Nikdo z nich nepromluvil, jen si hleděli do očí. Stíny ve světle ohně mihotavě tančily a vzduch málem zajiskřil potlačovanými slovy.
„Severusi,” pronesl pak Brumbál tiše, tak jemně a s tak jasně patrnou něhou, že si Severus nemohl být jistý, jestli tohle není další nitrozpyt, „co se stalo?”
Albusova nitrobrána se otevřela a k němu proudily proudy něhy, obdivu a hrdosti k němu, chybujícímu, váhajícímu, krutému i zatracenému.
Téměř ho to poslalo do kolen.
„To ode mě to ví! Malfoy ode mě zná ten lektvar. To já mu to řekl!” Byl si jistý, že nahlas by to říct nedokázal. Slova z něj proudily a přibližovali ho blíž do náruče světla. „Vyprávěl jsem mu o Zloději magie, dokonce jsem mu i popsal, kde a jak může najít jeho recept. To já za to můžu!” Emoce ho drtily a ani nitroklid už je nedokázal zadržet. Ochromujíc vina hrozila, že ho zbaví zbytku sebeovládání.
Ale světlo se po něm natáhlo, jasné a zářivé, a přitáhlo si k sobě. Konejšilo, objímalo, uklidňovalo.
„To ty jsi vedl jeho ruku, aby to udělal? To ty jsi snad ten lektvar namíchal? Ne. Ty nejsi zodpovědný. Nikdo tě nemůže z ničeho vinit,” šeptalo světlo tichým Albusovým hlasem a Severus si přál se v tom okamžiku ztratit. Když už je věčnost nepřípustná.
Silou vůle přerušil spojení.
Albus Brumbál na něj stále hleděl. Za stříbrnými brýlemi se zatřpytily slzy, které rychle setřel.
„Přiveď Harryho. Zaslouží si vědět. Má na to právo. Prosím.” Tohle nebyl jeho nadřízený ani jeho velitel. Tohle byl muž, který mu byl ochoten dát vše, když bylo před deseti lety jeho srdce na konci sil.
Odtrhl pohled od Brumbála a stočil ho ke zdi. Šedé spáry byly stále stejné. Před deseti lety i teď.
Albusova slova mu připomněly rozhovor, který vedl včerejší noc - nebo to bylo už dnes? - s Harrym. Že přátelství znamená komunikaci a to je ve své podstatě sdílení našeho nitra - toho, kým jsme a jak se cítíme. Spojení bolestí i radostí.
A Harry byl jeho přítel. Skutečně byl. Musel odložit ten odraz toho ztraceného dítěte, už to byl téměř dospělý muž.
„Dobrá.” Odpověděl a jeho hlas mu samotnému zněl dutě a chraptivě. Otočil se na podpatku a zmizel v záři zelených plamenů.
Harryho noc nebyla příliš příjemná. Vážné řeči se Severusem přerušil Malfoy a on s ním zmizel. To by bylo v pořádku, jenže Harry nutně potřeboval ten rozhovor dokončit . Hodně. Ležel v posteli ještě dlouho, spánek nepřicházel a znovu si celé ty věty a scény přehrával v hlavě.
Tmavé stíny jeho pokoje se teď zdály akorát chladnější než kdykoliv předtím a když konečně usnul, žádný odpočinek mu to nepřineslo. Tíživé sny obcházely jeho mysl - prostě tu nebyl Severus. Jeho nitrobrána zavřená, Iskariot mlčel.
Téměř přivítal, když ho probudil lehký dotyk na rameni a nad ním se skláněla známá tvář orámovaná černými vlasy.
„Severusi?” zamumlal, oči ještě zpola zalepené. „Ještě ne. Dnes je sobota, nejdu do školy. Dej mi ještě chvilku,” žadonil v polospánku.
„Harry,” jeho tón Harryho probudil lépe než kbelík studené vody, „omlouvám se, že tě budím. Albus i já s tebou potřebujeme mluvit. Nutně.”
Harry se posadil, nandal brýle a jemným zataháním stáhl Severuse vedle sebe.
„O co jde?”
Severus si přejel rukou po tváři. A začal povídat.
Netrvalo to dlouho a oba vyšli z krbu v Brumbálově pracovně.
„Dobré ráno, Harry," vstal z Brumbál ze svého křesla, aby je přivítal. Se Severusem na sebe jenom kývli. Na stole už ležel podnos s kouřícím čajem a sušenkami. A tři šálky.
„Omlouvám se, že jsem tě takhle neomaleně vytáhl z postele," usmál se na Harryho, zatímco se usazovali do křesel. Ten úsměv Harryho zaskočil. Nebylo v něm nic z obvyklé hřejivosti. Byl… smutný? „Ale musíš mi odpustit. Je to neodkladné. Určitě ti Severus řekl o Dracově stavu." Svoje slova zakončil letmým otazníkem. Přikývli oba.
„Pak víš, co se stalo," povzdychl si. Snape na Brumbála nevraživě zahlížel, čaje se ani nedotkl. Podráždění z něj vyzařovalo, jen co vykročili z krbu. Harry tomu vůbec nerozuměl. „A jak víš, pokud nic neuděláme, Draco za několik hodin zemře. Ale je tu jedna cesta. A my si o ní s tebou potřebujeme promluvit, protože se tě také týká."
„Ano? O co jde, pane?” Naklonil hlavu ke straně a tázavým pohledem střelil po Severusovi. Ten zíral směrem ke krbu, tvář měl nehybnou jako mramor, rty pevně sevřené. Potter teď už vážně nepotřeboval nitrozpyt, aby poznal, že Severusovi rozhodně není po chuti, že do toho Harryho zatáhli. Nepatrně se naklonil k Severusovi blíž a o to se silnějším zájmem pohlédl na Brumbála.
„Rád bych použil Permisceo evitera,” krátce se odmlčel Brumbál a Harrym zavířil zmatek. „Změna Dracova genemagického kódu může zrušit účinky lektvaru a my ho pak i dokážeme vyléčit. Ale jsou tu… rizika,” dopověděl jemně, očima sledoval Severuse. Harrymu se zdálo, že mezi sebou vedou nějakou neviditelnou konverzaci. To ho popudilo.
„V čem je problém, pane?”
Snape se neklidně zavrtěl v křesle a pak zavrčel: „Je to příliš nebezpečné! V tom.”
Harry se k němu překvapeně otočil.
„Není bližšího spojení! Jak by mohl k sobě Harry chtít připoutat Malfoye?!” uchýlil se Severus k zoufalým argumentům. A všichni tři to věděli. Jeho tón byl uštěpačný s přídechem zoufalství. Harry to poznal a stejně tak si uvědomoval si, že tady jde ještě o něco víc. Ale jeho vztek to nezmírnilo. Žhavá vlna se mu prohnala těla a on vyskočil.
„Chceš mi říct, že jen proto, že jsme nikdy s Dracem nevycházeli, bych ho teď měl nechat umřít?” zvýšil Harry hlas a hněvivě přecházel po ředitelově pracovně. Náhlé pochopení mu nezpůsobilo pražádnou radost.
„Ne, takhle…“ začal ředitel, ale Severus ho s přivřenýma očima přerušil. „Harry, uvědom si, že tvoje krev je více než vzácná. A její použití znamená zase černou magii. To chceš?”
„No a? Neříkal jsi sám, že černá magie nemusí být vždy špatná?”
„Ale…“
V Harrym se zvedla vlna mocná rozčilení, když Severus vrhnul po Brumbálovi podivný pohled, kterému nerozuměl.
„Ty jsi zachránil mě. A já zachráním Draca. Dlužím mu to! Tím je to prostě dané,” téměř vykřikl. Snape ho sledoval, jako by ho viděl poprvé. Oranžové plameny ohně Harrymu ozařovaly tvář, jeho oči se v tom světle jasně leskly.
A Snape si bolestně uvědomil, že to skutečně už není ten stejný chlapec, kterého v létě zachránil. Možná to byla ta bojovnost v jeho pohledu, něco hlubokého a nezlomného, co přimělo Severuse kapitulovat.
„Dobrá. Udělám to.” Když to říkal, byl výraz jeho tváře chladný a odtažitý.
Harry se posadil. V jeho nitru zahryzal dobře známý strach - zůstane s ním Severus, i když s ním teď nesouhlasí? I když mu odporuje? Jenže on nemůže ustoupit. Nemůže nechat Draca… Dobře, možná nejsou tak docela přátelé, ale uzavřeli mír a žádný Nebelvír neopustí svoje spojence, nikdy. Jak o tom může Severus vůbec uvažovat? Vztek a napětí mu stále doutnaly ve svalech a on si uvědomoval, jak silně zatíná prsty do opěrek.
„Na Permisceo evitera tedy potřebujete mojí krev. Že ano?” obrátil se k Harry s řediteli s otázkou a snažil se při tom vypadat rozhodně, nehledě na nejistotu uvnitř sebe.
Ale Brumbál sám vypadal příliš ohromeně na to, aby si všiml Harryho obav. A něco z třpytu jeho očí se vrátilo zpátky na své místo.
„Možná. Ale myslím, že Severus předpokládal, že to bude on, kdo poskytne svou krev do lektvaru,” mrknul na něj Brumbál a Harry měl dojem, že mu právě vynechalo srdce. Opravdu přinutil Severuse udělat něco takového? I když on sám nechtěl? „Nicméně ať to bude jakkoliv ovlivní nás to všechny. A to je ten problém,” pokračoval Brumbál.
Harry chápavě přikyvoval, pak se zarazil.
„Všechny?” zeptal se zmateně. Brumbál místo odpovědi vrhnul tázavý pohled po Severusovi. Ten mu pohled vracel a mlčel.
„Ano, všechny. Před lety jsme Severus i já spojili svou magii.” Ta zpráva Harryho upřímně překvapila a ohromeně se podíval na Snapea. Vůbec to nebylo příjemné. Snape byl jeho! Jenom jeho. To s Harrym sdílel svoje tajemství, strachy a obavy. Nebo ne? Byli přeci přátelé.
Jak to, že jsi mi to nikdy neřekl, ptaly se smaragdové oči. Na tváři mistra lektvarů jako by popraskala maska odtažité lhostejnosti a on se natáhl, aby uchopil Harryho ruku. Stisknul ji. Pevně.
Harryho nitro znovu naplnilo klidné teplo. Je to v pořádku, Severus je tu s ním. A nikam neodejde. Má ho rád. Je pro něj výjimečný.
Stiskl ruku v odpověď.
Brumbál je jen s nepatrným úsměvem sledoval.
„Myslím, že by to byl velmi zajímavý příběh, ale obávám se, že na něj právě teď nemáme čas. Jsem si jistý, že ti ho Severus někdy později poví.” A znovu zamrkal na Harryho. Ten si ale už něčím takovým jistý nebyl. Ale na tom teď vůbec nezáleželo. Severus byl tady. A všechno ostatní ať vezme třeba čert, pomyslel si žárlivě.
„Mluvili jsme o rizicích…“ vrátil se k tématu Snape, bez jakékoli odpovědi na Albusovy nepokryté výzvy.
„Ano,” přikývl ředitel. „Je tu nebezpečí, protože Draco je mnohem snadnější cíl než ty, Harry. A existuje mnoho krutých kouzel z černé magie, které jsou založeny na krvi nepřítele. Lépe řečeno na jeho genemagickém kódu. A kromě toho, že Draca uvrhneme do úplného středu nadcházející války, bude to znamenat i možné ohrožení tvého života. Ale já přesto věřím, že se nám vás oba podaří ochránit,” střelil výmluvným pohledem svých nebesky modrých očí k Severusovi.
Harry konečně porozuměl i neřečenému. Severus nechtěl ohrozit Harryho ochranu ani za cenu Dracova života.
Bylo to děsivě příjemné. Uklidňovalo to rozbouřené moře napětí, které v něm po Brumbálových slovech vytrysklo. Jasně, Harry naprosto jasně věděl, že by s tím nemohl žít a stejně tak jasně cítil, že pro Severuse by to bylo učiněné peklo, do kterého se sám odsoudil.
Přesto to bylo něco nesmírného na vědomí, co všechno je ochoten Severus obětovat, aby se o Harryho mohl postarat.
Bylo to strašné a nádherné. Harry se slabě usmál. Tady totiž nebyl vůbec žádný prostor k zaváhání - a to bylo příjemné.
„Ano, vy to dokážete. Vy a Severus můžete dokázat všechno na světě,” usmál se povzbudivě na Brumbála. Cítil, jak se v jeho nitru něco změnilo. Byl pro Severuse výjimečný a vždycky bude. Podivný klid plný síly objal jeho mysl. Byl to pro Harryho neznámý pocit, ale dobrý. Dokonce moc dobrý.
Snape se k němu pootočil a jeho hlas zazněl jemně, ale s pronikavou jasností. Nebe za okny přecházelo z černé do hluboce modré barvy.
„Jenom děti věří, že dospělí můžou cokoliv.” Nebolelo to, i když možná mělo. Ale teď už ne.
Vlna pochopení proběhla Harryho tělem. Pohlédl na Severuse, v jeho mysli se formulovala odpověď.
„Jenom hlupáci můžou věřit na to, že zaženeš noční můry a bubáky pod postelí, viď.” Harry sevřel pevněji Severusovu ruku a otevřel mu nitrobránu, aby mohl vidět až na dno jeho duše. „Nebo že tvoje ruka ochrání před ošklivou tmou, že? Máš pravdu. Fakt jsem asi hloupý. Ale, řekl bych, že dítě už ne. Prostě jen v tebe věřím.”
„Harry…“ začal Severus, ale Harry ho přerušil.
„Možná. Ale přeci jenom malé děti věří na kouzla a čáry, ne?” řekl nahlas a zazubil se na Snapea, který se zatvářil překvapeně a jeho černočerné oči odrážely zmatek uvnitř.
Brumbál se široce usmál a Potterovi se zdálo jako by místnost znovu naplnila nějaká neviditelná záře, která ředitele obvykle obklopovala a která říkala: Bude to v pořádku. Není se čeho bát. Všechno je v pořádku.
Tenhle pocit z Brumbála byl vážně skvělý. Někdy bych ho potřeboval v prášku, ušklíbnul se pro sebe Harry.
Pak ho něco napadlo.
„Pane, a proč nedáte Dracovi svou krev vy?” oslovil Brumbála. „Nebylo by to bezpečnější? Nebo jsou genemagické kódy mezi vámi a Severusem spojeny stejně silně jako ty mezi námi?”
Brumbál zamrkal, odložil brýle na stůl a chvíli zůstal zticha. Pak se široce usmál.
„Popravdě, chlapče, myslel jsem na to samé,” odpověděl, vstal ze židle a došel k velikému oknu. „Co si o tom myslíš, Severusi?” zeptal se, sledujíc blednoucímu nebe.
Ticho.
„Hm… To by asi bylo… schůdnější,” pronesl Severus po chvilce a Harry se zarazil. Severus že řekl „hm”? Co se to, u Merlina, děje?
Albus Brumbál se k nim otočil, za jeho zády se pomalu chystalo svítání. Velký kouzelník se na ně vítězoslavně usmál.
„Tak do toho, pánové. Sejdeme se,” krátce pohlédl na Harryho, „všichni tři, za hodinu na ošetřovně. Bude to stačit, Severusi?” promluvil ke Snapeovi. Ten přikývl, pohled stejně jako Harry připoután k největšímu mágovi tohoto století, jemuž první světlo toho dne prozařovalo stříbřité vlasy.
Slabě přikývl a Brumbálův úsměv se ještě rozšířil.
Zjevně bylo právě teď v jeho světě všechno v pořádku.
O hodinu později se všichni znovu sešli na ošetřovně. Spolu s Harrym vystoupil Severus Snape z letaxového dýmu na minutu přesně - v rukou nesl dva flakónky. Jeden plný stříbřitě šedé tekutiny. A druhý až po okraj napěchovaný hnědofialovým bahnem.
Sám sobě slíbil, že už nikdy nebude znovu Eviteru vařit - ale zdálo se, že v téhle temné době jsou všechny sliby odsouzeny k brzkému zániku.
Ošetřovna byla naplněna zrůžovělým světlem úsvitu a Brumbál tu už na ně čekal. Společně s Poppy postávali u magické bariéry kolem Draca, jemného štítu, který se v ranní záři levandulově mihotal.
„No, to je dost, že jdete,” přivítala je mrzutě lékouzelnice a okamžitě začala kmitat hůlkou. Zjevně byla už o všem informována Brumbálem. Upřímně řečeno, po probdělé noci vypadala příšerně. O deset let starší, dvě tuhé vrásky kolem úst, unavené oči.
Křehké kouzlo zpomalující Dracův metabolismus postupně mizelo a Severus si nemohl nevšimnout, jak Harry fascinovaně pozoruje opatrné tříštění fialového štítu. Pousmál se. Prostě okouzlující.
Brumbál je úsměvem přivítal, ale jeho pohled se ihned stočil k lahvičce ve Snapeových rukách.
„Začneme?” Severus přikývl, není času nazbyt. Přistoupil k Brumbálovi s hůlkou a velmi něžně a opatrně - jako by snad zacházel s nejvzácnějším šperkem - naříznul malíček té překvapivě útlé ruky. Ještě si dovolil okamžik sledovat ty štíhlé prsty, upravené nehty, dotýkat se té jemné kůže.
Rudé kapky padaly do broušené lahvičky v jeho rukou. Mávl hůlkou v širokém oblouku a krvácející řez se znovu zacelil.
Brumbál na něj hleděl beze slova a ani Severus se na nic neptal. Nevěděl, co Brumbála vede k tomu, poskytnout Dracovi svou krev, něco, co je pro každého kouzelníka tím nejcennějším. Mohl pochopit Harryho, protože ten si zjevně neuvědomoval, co to skutečně znamená. Nešlo jen o genemagický kód. Tohle byl život. Život, který teď Albus dává někomu jinému. Nejmocnější kouzelník, nejúžasnější osobnost, nejlaskavější bytost se spojuje s někým jiným. Nenávratně.
A s někým, kdo je mladší než ty a hezčí než ty, bodl ošklivý hlásek uvnitř jeho mysli, ale Severus jej potlačil. Tady teď nebylo místo pro něj.
Madam Pomfreyová k němu přistoupila s úplně droboučkou lahvičkou - mohlo se tam vejít jen pár kapek - která téměř rudě zářila, jak skrz ni prosvítaly paprsky slunce. Snapeovi bylo hned jasné, o co jde.
„Je vyčištěná,” podotkla o Dracově krvi Poppy. Severus přikývl a umným pohybem vyprázdnil lahvičku přímo do flakónku. Šedavý lektvar v něm zavířil a znovu se zklidnil.
Vše bylo připraveno.
„Můžeme začít,” oznámil a ještě jednou, pro jistotu, k lektvaru přičichl. Rozeznával jemnou vůni chrastice stejně jasně jako ďáblovo osidlo. Všechno bylo na místě, takové jaké mělo být.
Harry včera říkal, že být Nebelvír znamená „zavřít oči, věřit a skočit”. Právě teď asi byla taková chvíle. Snape to stejně nesnášel.
Podal flakónek Brumbálovi.
„Hotovo. Vypij polovinu.” Albusovy oči se s těmi jeho setkaly. Bylo hrozné vědět, že se zasazoval za Dracovu smrt. Nikdo o tom nikdy nepronese ani slovo, nikdo mu to nikdy nebude vyčítat. Ale on to věděl. Uvnitř něj to zůstane navždy.
„Děkuji ti,” přikývl starý kouzelník a sklopil oči, jako by se snad ukláněl. A jeho tón Severuse nenechal na pochybách, že myslí mnohem víc než lektvar.
A i Snape odvrátil pohled, zatímco slyšel, jak Brumbál jedním lokem vypil svou část Permisceo evitery. Spojit a chránit.
Poppy zatím vkouzlila zbytek lektvaru přímo do Dracova žaludku.
„A co bude teď?” Přistoupil k nim Harry, štíhlý mladík se tvářil nejistě.
Stáli teď kolem Dracova lůžka a upřeně pozorovali ležícího chlapce. Draco právě teď vypadal příšerně a Severus zaznamenal, jak se Harryho tvář při pohledu na něj zkřivila do bolestného vědomí vlastní zodpovědnosti. Tímhle to všechno dostávalo skutečný rozměr.
Malfoy ležel před nimi, v lektvarech vyvolaném komatu, zkroucený do klubíčka. Jeho tvář měla zašedlý bledě zelený odstín, vlasy slepené potem. Vypadal jako by se přímo ztrácel v poduškách.
„Za několik okamžiků ověříme Dracův magický podpis. A pak dostane protijed na Odvar pomalé smrti,” vysvětlovala Poppy a Snape úkosem pohlédnul na Brumbála, hledícího na mladého Malfoye. Výraz jeho nebeských očí a stáhnuté koutky jeho úst mu hodně napověděli. Díval se na ten obličej už tak dlouho. Teď ale sledoval výraz s pohnutím, protože takhle se na něj Brumbál díval jen několikrát. Znamenalo to: Udělám cokoliv, abych tě ochránil.
Podíval se zpátky na ležícího blonďatého chlapce. A hlavou mu prokmitlo všechno, co Draco za poslední dva měsíce udělal.
Nehodlal to nikomu říct, ale byl vděčný Merlinovi, že ho ti dva přesvědčili. Jakékoli jiné alternativy byly - příliš hrozné, než aby se o nich dalo dost dobře přemýšlet. Ne tady, tváří v tvář tomu všemu.
Vytáhl hůlku a začal odříkávat inkantace.
„Declaro vestri visio! Sono conforto essentia!” Severus ucítil hru podivně nové magie, téměř jako by ho přivinula do své náruče. Měla Brumbálovu velkolepou dechberoucí příchuť něčeho hřejivého a uklidňující, ale nyní v ní bylo něco rafinovaného a chladného, jako by se spojila zářící vůně léta s podivně vábivou křehkou chutí měsíční noci. V nose téměř ucítil vzdálenou vlhkost velké vodní plochy. To spojení velkorysé laskavosti s tvrdou křehkostí bylo nesmírně... zajímavé. Tak tohle je Dracův a Albusův nový magický podpis, pomyslel si. Rozhodně... zajímavé.
Ne, fascinující, poopravil si svůj dojem v duchu. Každopádně ale byla naprosto v pořádku, a víc než to, také mocná. Po dřívější fatální rozkolísanosti nebylo ani stopy.
„Dracovo magické jádro je stabilní a plně funkční. Můžeme podat protijed,” prohlásil Severus a pomalu se k němu vracely vjemy normálního světa.
Madam Pomfreyová na nic nečekala a další obratným kouzlem odeslala do Dracova žaludku antidotum Odvaru pomalé smrti. Nebude to trvat déle než hodinu a Dracovo tělo se úplně zbaví jedu.
Ještě chvíli nad ním stáli a jak čas ukrajoval sobotního rána, slunce v oknech zářilo stále jasněji. Sledovali bledého chlapce, jak mu z tváří mizí smrtelná mramorová šeď. Dech se začal prohlubovat, Poppy zamumlala několik diagnostických kouzel a pak se s úlevou posadila na postel - na které, jak si s určitou ironií připomněl Snape, seděl ještě před několika hodinami on sám. Vypadala jako by si vzala nějaký životabudič. S přicházejícím světlem se i jí do tváře vracel klid a obvyklá akurátní vyrovnanost.
„Bude v pořádku,” usmála se na všechny a ten úsměv pomohl sejmout i Severusovi z ramen velikou tíhu. Najednou si uvědomil, jak ztuhlé a unavené má krční svaly.
„Pojď,” podíval se na Harryho, „měli bychom jít dospat, co jsme zameškali.”
Černovlasý hrdina kouzelnického světa se konečně zase zubil svým typickým úšklebkem. I on měl na víčkách tíživé stíny.
„Jo. Tohle byla vážně dlouhá noc,” přikývl a v tu chvíli Draco vydal legrační zvuk. Něco mezi zakvičením a zabubláním. Harry vyprsknul.
„Pan Spáč si to tady fakt užívá. Myslím, že bude vážně v pohodě, když půjdeme taky.”
„Jen jděte,” přikývl Brumbál. „Já tu počkám, než se Draco vzbudí,” a mrknul na ně. Severus přikývl. Bylo jasné, že budou potřebovat soukromí, až se spící mladík probere.
„Jistě. Prosím, informuj mě, až se dozvíš nějaké informace.” O traviči a tak, nedopověděl Snape.
„Samozřejmě,” potřásl ředitel stříbrnou hlavou a stínovou magií si přivolal nedalekou židli, aby se posadil, „zavolám tě.”
Draco sebou zašil ve vyhřáté posteli. Pořádně nepříjemným zjištěním bylo, že ho bolí asi tak každý sval v těle, včetně těch na hlavě. Co se to, promerlina, stalo, pomyslel si. Jasné světlo zpoza jeho víček mu už neslibovalo žádný další spánek a tak s hlubokým povzdechem otevřel oči. Zpropadený Zabini, kéž by alespoň jednou nechal závěsy zatažené, mručel. Určitě to dělá schválně.
Bílý strop nad jeho hlavou a čisté bílé povlečení mu okamžitě vyjasnilo, že není ve své posteli ani ve Zmijozelské koleji.
„Dobré ráno, Draco,” promluvil ředitel Brumbál a mrkal na Draca svýma pomněnkově modrýma očima. Dracem se prohnal plenící vír zmatku.
„Pane řediteli,” pozdravil a zmateně se rozhlédl. „Co tady přesně dělám?” Vzpomínky se vracely s bolestivou neochotou. Večer s Ewanem, křeče v jeho břiše, Severus, ošetřovna, bylo to stále horší, pak neklidný spánek.
„Co se vlastně stalo, pane?” přejel důkladným pohledem starého čaroděje. Seděl na židli, na sobě broskvový hábit. Na komkoliv by vypadal naprosto odpudivě a Draco by, alespoň kdyby měl tu možnost, dvakrát neváhal mu to oznámit. Ale na řediteli to vypadalo nějak v pořádku, prostě... brumbálovsky.
„Obávám se, že je tu pár novinek, které by ses měl dozvědět, Draco,” zvednul se Brumbál a gestem ruky poručil talíři, který doplachtil k Dracovi a přistál mu na klíně. Byla to skutečně bohatá snídaně.
„Ale nejdřív se pusť do jídla, jinak se mě Poppy pokusí vyhodit,” doprovodil svoje slova úsměvem a zdál se být skutečně v dobrém rozmaru.
Hm, pomyslel si Draco a vyslal k němu chápavý úšklebek. Jestli se Brumbál tváří tak spokojeně, musí být všechno v pořádku.
O čtvrt hodiny vyprávění později to už tak jisté nebylo. Draco se zmítal mezi překvapením, vztekem a špatně tajeným dojetím. Seděl opřený o pelest a z jídla snědl sotva tři sousta.
„Takže vy jste změnili můj genemagický kód, abyste zachránil mojí magii? A vy jste byl dárce? Takže my teď máme stejnou magii?” vyptával se Draco, upřímně zaskočený. Jednomu se nestávalo příliš často, že největší kouzelník století s vámi spojí svojí magii, jen aby vás zachránil.
Ale upřímně, bylo to jako by měl plnou dávku Zahřívacího lektvaru přímo v břiše.
„Přesně tak,” přikývnul Brumbál a pokračoval, „obávám se tedy, že si oba budeme muset u Ollivandera koupit nové hůlky. Možná všichni čtyři.”
„Čtyři?” vyjekl Draco a hlas mu přeskočil.
„Moje magie je spojená s profesorem Snapem. A jak si jistě uvědomuješ, jeho spojení s Harrym je pravděpodobněji silnější než to naše, protože Permisceo evitera nejdříve svoje účinky zesílí, než se genemagický kód začne pomalu navracet do své původní podoby,” odpověděl pobaveně profesor Brumbál a Draco se zatvářil... všelijak. Sám nevěděl, co právě cítí. Jeho nitro se zmítalo v pochybnostech a poryvech emocí. Co se tu, u Merlinových koulí, v noci dělo? Na takovém spojením mezi kouzelníky bylo cosi vysoce intimního. Cítil se podivně... odhalený? Podobnost genemagického kódu se projevuje pouze u nejbližších příbuzných nebo u velmi dlouho milovaných osob. Vzniká mezi nimi pak druh magického spojení, které není uspokojivě vysvětleno, nicméně každý řádně vychovaný kouzelník cítí možnost kouzlit plnohodnotně s hůlkou jiného kouzelníka jako projev nejvyšší důvěry a oddanosti, kterou vám dotyčný může dát.
Proboha, Potter! Harry je teď s ním pevně spojený. A bylo v tom něco děsivě definitivního. Nebylo to přímo špatné, ale... bylo to rozhodně hodně podivné. Na Draca až příliš. Nemohl se rozhodnout, jestli je to pomyšlení příjemné nebo by z něj měl zešílet.
Byl vděčný, že do téhle podivné trojky patří i Snape.
Jsem spojený taky se Severusem. V duchu si tu myšlenku opakoval a ona jako by kouzlem vymazávala část zmatku z Dracova srdce.
„Myslím, že bys měl taky vědět, že Harry i Severus byli ochotní dát svou krev, aby tě zachránili,” pronesl Brumbál a trpělivě tiše vyčkával, než se z těch novinek Malfoy vzpamatuje.
Byly okamžiky, kdy Draco svého otce nenáviděl, opovrhoval jím nebo se ho bál. Ale teď upřímně oceňoval sebeovládaní, které mu vštípil. Nad tou zprávou pouze pozvedl obočí. Zatímco uvnitř něj zuřil uragán. Dotklo se ho to hluboko uvnitř, na místech, na které by raději zapomněl. Prozradil ho jen nával horka do tváří a prudký nádech.
Severus i Harry? I oni chtěli..? Zachránit... jeho? Podivný kruh dojetí a upřímného překvapení s neschopností si poradit s takovými emocemi hrozily, že Draca spálí zevnitř..
„A proč jste se tedy nakonec rozhodli pro tu vaši, pane?” zamumlal Draco a polknul. Starý čaroděj ho sledoval s laskavým pochopením.
„To je dobrá otázka,” přikývl. „Tahle volba zmenší riziko, které ti hrozí. Spojení s Harrym není tak silné a proto se tvoje krev tak docela nehodí pro černou magii. Přesto tě musím požádat, abys to uchoval jako tajemství. Pro bezpečí nás všech.”
Draco porozuměl. Když mluvíte se Zmijozelem, vždycky hledejte to, co není řečeno. Je to obvykle mnohem důležitější než to, co je vysloveno nahlas. A přestože Brumbál byl Nebelvír, podle Draca to byl prostě čistokrevný Zmijozel v chytrém převleku.
Tady nešlo o něj, tohle bylo o Harryho bezpečí. Teď to konečně začínalo dávat smysl.
„Ale popravdě řečeno,” prohlásil ředitel s velice vážným výrazem, „ten nejdůležitější důvod možná byl, že za tebe cítím určitou zodpovědnost.”
Strefil se přímo do jeho myšlenek a Draca tím úplně oněměl. Jeho prsty křečovitě sevřely pokrývku. Neznámé složité emoce plenily jeho nitro a Draco zoufale hledal příhodná slova. Jak se, ksakru, na něco takového odpovídá?
Ale zdálo se, že Brumbál rozuměl. Prostě se jen k němu naklonil, poplácal ho po ruce a usmál se na něj.
„Obávám se, pane, že se vás madam Pomfreyová nakonec pokusí dostat pryč.” Našel Draco znovu slova a pohlédl na netknutý talíř. Prosím, už toho nechte. Víc toho nezvládnu, říkaly jeho oči.
Brumbál ho pozorně sledoval a pak se mu na tváři objevil chápavý poloúsměv.
„Předpokládám, že ano. Kazím jí pacienty. Přesto, s tvojí snahou, to možná zvládnu.” Rozuměl nevyřčenému dobře, ale na svých slovech trval.
Draco se s kyselým úšklebkem dal do jídla.
„Předpokládám, pane, že bychom měli přijít na to, kdo mi dal ten jed.” Co se Ewana týče, byl Draco rád, že je jeho přítel nevinný. Ale musel se rozhodnout, jestli mu má za jeho Bezbolestný dryák poděkovat nebo ho proklít. Ovšem pravděpodobnost úspěchu v druhém případě byla mizivá. S tím se bude muset smířit.
„Ano, to bychom rozhodně měli,” odpověděl Brumbál, ruce sepnuté v klíně. „Máš nějaké domněnky, o koho by se mohlo jednat?”
Draco na dlouhý moment zavřel oči. Ukryl bolest z téhle myšlenky hluboko uvnitř sebe.
„Můj otec?”
„O tom zatím nemáme žádné důkazy,” pronesl Brumbál laskavě, pohled taktně zaujatý zdí. „Jde ale spíš o traviče tady v Bradavicích. To je bezprostřední nebezpečí,” vysvětloval a Draco chápavě přikývl. Jasně, takže všichni předpokládají, že v tom má prsty můj otec, jen ještě nevypátrali, jak to udělal, pomyslel si hořce.
Skousnul si rty.
„Kdy mi asi měli podle Severuse ten jed dát?”
„Ve čtvrtek večer nebo včera dopoledne. Podle Severuse se účinky projevují postupně. Zaznamenal jsi v té době nějaké problémy s tvou magií?” zeptal se ředitel. Dracem proběhlo překvapení, přikývl.
„Ano, včera odpoledne. Moje kouzla se buď zkazila, nebo úplně nepovedla. Myslel jsem, že...” zarazil se na okamžik a trochu se zastyděl, „mám prostě špatný den.”
„Výborně,” Brumbál se zahalil do zamyšleného mlčení. „Stalo se během polední přestávky něco zvláštního?”
Byl to úplně obyčejný den. Do večera se nic zajímavého nedělo. Naprosto obyčejný pátek v Bradavicích, nudný jako všechny, pomyslel si kysele.
„Myslím, že ne, pane.”
„Úplně cokoliv. Zamysli se prosím,” vyzval ho Brumbál a vážně na něj hleděl přes svoje půlměsícové brýle.
Draco zamyšleně obrátil pohled k oknu. Jasné světlo pronikalo okny a mluvilo o výjimečně krásném podzimním dni.
„Šel jsem na oběd jako každý den, jen jsem měl malé zpoždění. Srazil jsem dva body utíkajícím prvákům, které jsem potkal. Pak jsem si sedl vedle Blaise a Millicent. Myslím, že jsme si skopové nabírali ze stejné mísy, ale jistý si tím nejsem. Bavili jsme se o nejnovějším úkolu z přeměňování. No a pak jsme se museli jít připravit na obranu.” Dracovi se už v žádném případě nechtělo říkat, že dával opsat svůj domácí úkol právě Bulstrodeové. Žádný Zmijozel by přeci nikdy nedopustil, aby si ostatní koleje mysleli, že někomu z nich černá magie ani obrana proti ní nejde. To by bylo naprosto zahanbující. Blackwoodová sice tvrdila, že to je trochu nad rámec jejich prefektských povinností, ale Draco ji víc než odůvodněně podezíral, že se jí Archer líbí, takže bylo nad slunce jasnější, že ona před ním chce prostě jen vyniknout.
No ano, vlastně ještě Rebeca.
„A ještě jsem se vlastně na obědě setkal s Rebecou Blackwoodovou. Říkala něco o tom, že oprava testu z astronomie je zrušená. Předpokládám, že to asi bude všechno.”
„Zmijozelská prefektka z pátého ročníku?” ujistil se Brumbál. Celou dobu se zamyšleným výrazem ve tváři poslouchal.
„Ano, pane,” přikývl Draco.
„Výborně.” Brumbál na okamžik zavřel oči a kolem Draca prosvištěl závan nějaké podivné magie. Zmateně se zamračil a posunul se v posteli výš.
„Co to bylo, pane?”
Brumbál zamrkal a pohlédl na něj.
„Co konkrétně máš na mysli?”
„Tu magii, právě teď.” Tohle bylo poprvé, co viděl Brumbála zatvářit se překvapeně. Pak se na něj šibalsky usmál.
„Poslal jsem Severusovi zprávu nitrozpytem, o tom, co jsi mi řekl. Prověří to,” ředitel se zatvářil jako malý kluk chycený při nějaké malé lumpárně. „Ty jsi to cítil?”
Draco zaskočeně přikývl. Tohle měl být zjevně den, kdy jeden šok stíhá druhý. Začínal si přát, aby se dneska neprobouzel.
„Rozhodně zajímavé,” zamumlal si Brumbál spíš pro sebe, pak se znovu obrátil k Dracovi.
„Ještě o něčem bych si s tebou rád promluvil, Draco. Měl bys vědět, že se pro tebe nadcházející válka stává nebezpečnou víc, než kdy dřív.” Blonďatý mladík přikývl a ředitel pokračoval dál. „Jak jsem říkal, pokusíme se tě ochránit, ale jsou tu určitá rizika, která musíme odstranit.”
Draco nadzvedl obočí a tázavě se na něj zahleděl. Teď nechápal.
„Co přesně máte na mysli, pane?”
„Je víc než pravděpodobné, že se Voldemort dříve či později pokusí na tebe zaútočit, aby se dostal k Harrymu. Obávám se, že se brzy dozví o tom, že jsi Abigeus magia přežil a začne se pídit po tom jak. To je jeden z důvodů, proč chci, aby ses začal učit nitrobranu,” odmlčel se starý čaroděj a Draco zamrkal. Poposedl si a zahleděl se na svoje ruce.
„Samozřejmě, pane,” souhlasil po chvilce ticha Draco. Věděl, že Brumbál je mistr nitrozpytu a nejednou přemítal o tom, kolik si toho v jeho mysli nenápadně přečetl. Představa, že bude mít možnost chránit soukromí svojí mysli, se mu zdála víc než lákavá.
Myšlenkám na Pána Zla se úporně bránil.
Stříbrovlasý kouzelník se na něj povzbudivě usmál a vstal za židle.
„Skvěle. Chtěl by ses ještě na něco zeptat?”
Draco uhnul pohledem. Zůstal chvíli zticha, přemýšlel, jaká vybrat slova.
„Co všechno se teď změní, pane profesore?” zeptal se tiše, emoce v hlase těžko identifikovatelné.
Brumbál si povzdychl a jeho výraz se změnil.
„Budeš si muset dávat mnohem větší pozor. Ocitnul jsi se uprostřed války. To byla daň za tvoje přežití. Jsi teď v nebezpečí,” odpověděl a pomalu přešel k nohám Dracovi postele.
„Dobře,” odsouhlasil Draco, zatímco odsouval myšlenky plné neklidu stranou. „Takže se uvidíme znovu středu?”
Ředitel přikývl.
„Přesně tak,” a odmlčel se. Každou středu měli pravidelnou večerní schůzku, kterou Draco nazýval „doučování”. Obvykle se snažili vypátrat cokoliv, co se týkalo Voldemorta a viteálů. A někdy si prostě povídali. „Obávám se, že čas utíká rychleji než bych si přál. Budu muset jít.” Omluvně pokrčil rameny.
„Jistě, pane. Takže ve středu.”
„Ve středu,” potvrdil Brumbál, na tváři svůj obvyklý vědoucí úsměv, a vydal se k odchodu.
Dracovi se v hlavě točilo asi tak tisíc myšlenek, z nichž jedna byla nelogičtější než druhá. Albus Brumbál spojil svou magii s mojí. Cítí se za mě zodpovědný. Potter je teď mou součástí. Patřím k Severusovi možná víc, než kdyby byl můj otec. Táta. Jsem Zmijozel nebo jsem napůl i Nebelvír? Promerlina! Chaos!
Zavřel oči. Ale Zmijozelové nezapomínají, nenechávají za sebou dluhy. Oplácí dobré i zlé, že ano? Draco chtěl být Zmijozel, chtěl tam patřit. Rozhodnul se.
„Pane profesore?”
„Ano, Draco?” otočil se k němu ředitel s rukou na klice.
„Děkuji, pane.”
Draco se nudil. Přímo neskutečně. Poledne zvolna přešlo v odpoledne a Draco musel stále zůstat v posteli. Madam Pomfreyová nechtěla ani slyšet o tom, že by se snad vrátil na kolej. Nesměl z postele vystrčit ani patu a nikdo jiný na ošetřovně nebyl. Ta chladná sterilní místnost byla neskutečně nezajímavá a bílý strop, na který koukal poslední hodinu, na tom nebyl o nic lépe.
Draco stále ještě střídavě pospával, protože se vážně ještě necítil úplně dobře.
Měl dojem, že za poslední rok zažil dva osudové zlomy, z nichž druhému právě čelil. Ale vždyť se zase tak moc nestalo, snažil se vysvětlit sám sobě, jenom změnili můj genemagický kód. Budu mít novou hůlku. Tím to hasne. Nic to neznamená a nic to nezmění. Všechno je naprosto stejné jako včera večer, přesvědčoval se.
Jenže to tak necítil. Severus. Ředitel. Potter. Budu teď trochu jako každý z nich? Napadalo ho. Stejně chytrý jako Severus, stejně mocný jako Brumbál, stejně pošetilý jako Harry? Budu podobně oddaný jako Snape, vševědoucí jako Albus a odvážný a oblíbený jako ten zelenooký ňouma?
A jaký je v tom všem skutečný Draco Malfoy? Silný? Obdivuhodný? Dobrý?
To spíš asi ne.
Takže, kdo je?
A minuty se táhly.
Najednou se rozrazily dveře na ošetřovnu a z nich vykoukla černovlasá rozčepýřená hlava. Když ho uviděla, k Dracovu velkému překvapení se na něj přátelsky zazubila.
„Ahoj, Draco.”
Přikývl mu na pozdrav a měřil si ho zkoumavým pohledem, zatímco se Harry vydal přes celou ošetřovnu až k němu.
„Je tu nuda, co.” V rukou nesl stoh knih a nějaký balíček. „Mám o tom docela dobrou představu, víš.”
Draco ho nechápavě sledoval.
„Jo, ty to tom něco musíš vědět.” odpověděl pak.
Odložil knihy na noční stolek. Byly to učebnice.
„Tyhle posílá Severus, prý aby ses nenudil. A já jsem přibalil tohle,” ukázal na krabici čokoládových žabek. Draco na něj nechápavě hleděl.
„Nedá se tu pořádně nic dělat, víš, tak jsem si myslel...” zaváhal Harry. Dracův pohled ho znejistil.
„Jo, dík,” procedil Malfoy mezi zuby. Harry ho zatím opatrně pozoroval.
„Chtěl jsem vědět, jak se po včerejšku cítíš?”
„Jo, jasně. Budu v pořádku.”
„To je dobře,” usmál se Harry. „Všichni jsme si dělali starosti,” vysvětlil a plácnul sebou na vedlejší postel. Malfoy jenom zamrkal. O co tu jde? Snaží se být na něj hodný?! To vypadá tak uboze? Sledoval toho černovlasého kluka, ale v jeho hlase ani v jeho očích nemohl najít ani stín zesměšnění.
„Doufám, že se nás nezlobíš,” prohlásil pak. Zelené oči hleděly přímo na Draca. Široké a upřímné a on pochopil, že v nich není ani lest ani potřeba někoho využít. Jen starost.
Ne že by to zmatek v Dracově mysli zjednodušilo.
„Ne,” povzdychl si Draco a váhavě se na Harryho usmál. „Dělali jste všechno, abyste mě zachránili.”
Harry mu úsměv oplatil.
„Buď rád, že jsi to prospal. Byla to docela hrůza.”
Měl široký, trochu drzý úsměv. Vlastně byl docela roztomilý. Když si Draco uvědomil, co mu běží hlavou, měl chuť se praštit. Potter. Nikdy. Nebyl. Roztomilý.
Draco přikývl na souhlas a vzal si ze stolku jednu z učebnic. Lektvary. Severus byl jistým způsobem hrozně předvídatelný.
„Chtěl jsem ti vzít alespoň Famfrpál v průběhu věků, ale Severus řekl, že lektvary by ti mohly být užitečnější. On už je prostě takový,” pokrčil rameny Harry a zatvářil se omluvně. Ale Draco rozuměl i tomu, co Harry nepochopil. Tohle byl druh Severusovy odpovědi na to, že se nechal otrávit. Jeho malý trest. Zjevně musel pochopit, co se stalo a proč se to stalo.
Zalistoval obsahem.
Byl tam zatržený jediný řádek. Permisceo evitera - 368, hlásal nápis.
Mýlil jsem se, pomyslel si. Severus se mi to snaží jen vysvětlit? Ulehčit? Pomoct mi? Tohle se ho hluboce dotklo ze všech dnešních věcí možná nejvíc. Krásně a bolestivě.
„Jistě, máš pravdu,” odpověděl Harrymu apaticky a nalistoval stránku s lektvarem. Jeho oči se zabodly do dlouhých odstavců knihy.
„Ehm,” odkašlal si Potter, trochu zrozpačitělý Dracovým zjevným nezájmem. „Chtěl jsem se zeptat ještě na jednu věc.”
„Ano?” zvednul k němu Draco oči
„Víš, no...” odkašlal si. „Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mě nemohl doučovat z lektvarů? Nechci, aby Severus přišel na to, kolik toho nevím už z minulých ročníků. Myslel by si, že jsem ho neposlouchal a to nechci.” Draco zaklapl knihu a pohlédl mu přímo do tváře.
„A proč se toho úkolu nezhostí Grangerová?” Nezáleželo na tom, na jaké straně barikády byl. Stejně tu malou šprtku nesnášel.
„No, víš... Má teď moc práce. S Ronem a tak.” Harryho odpověď byla neslušná a urážející a Draco se zprudka nadechl. On snad nemá moc práce? A jak on ví, jestli někoho má nebo ne. Pak si uvědomil, s kým mluví. Je to Nebelvír. Ti nemají společenského taktu ani co by se za nehet vešlo. Ani si pořádně neuvědomil, co řekl.
„Aha,” zazněla Dracova suchá odpověď.
„Takže mi pomůžeš?” Harry se na něj díval prosebně. A Draca to trochu zaskočilo. Malfoyové nikdy o nic neprosí, opakoval mu v mysli hlas jeho otce. Ale Potterové zjevně ano.
Merline, proč nevydají nějakou příručku? Mohla by se jmenovat Můj první Nebelvír a jak si s ním poradit.
„Dobře. Pomůžu ti. Byla by ostuda, kdyby jsi rupnul z lektvarů.”
„Skvělý,“ zajásal černovlasý mladík. „Děkuju moc, Draco. Spadl mi kámen ze srdce,” Harry se spokojeně zavrtěl na posteli. „A teď mi řekni, co si myslíš o příštím zápase Havraspáru a Mrzimoru? Jak to podle tebe dopadne? Co si myslíš o jejich taktice?”
„Harry! To je špionáž.”
„Ne, není!” odmítal černovlasý mladík.
„Ale je!”
Brumbál seděl ve své pracovně a pomalu se prokousával korespondencí s rodiči a ministerstvem. Den už pomalu končil, když v krbu silně zahučel oheň. Albus vzhlédl. Plameny se zbarvily do jasného smaragdového odstínu.
„Příjemný večer, Severusi,” pozdravil svého přítele, který právě vycházel z krbu a odstraňoval si částečky popela z ramen.
„I tobě, Albusi. Obávám se, že nenesu dobré zprávy.” Jedinou odpovědí mu byl Brumbálův unavený povzdech.
„O co jde?”
„Mluvil jsem s profesorkou Sinistrovou. Žádná oprava Dracova testu nebyla zrušena. A slečna Blackwoodová včera odjela za svou nemocnou matkou domů.”
Brumbál si sundal brýle a odložil je na stůl. Ze zásuvky vyndal citrónové bonbony. Vzal si dva.
„Tím se to komplikuje,” prohlásil ředitel unaveně a sevřel si kořen nosu.
________________________________________________________________________
A/N: Ohledně Paracelsových zákonů, o kterých Severus mluví. Jsou čtyři a tvoří základ moderní alchymie a lektvaristiky léčivých lektvarů. Pokud budete skládat NKÚ z lektvarů, rozhodně si je projděte. U těch, co dělají OVCE, předpokládám, že vědí, o co jde. :-)
Mimochodem, věděli jste, že Poppy znamená vlčí mák a je to symbol mužů padlých za první světové války? Já ne. Ona je prostě úžasná, nemyslíte? :-)
V příště kapitole můžete čekat něco víc o velké a slavné Zmijozelské koleji a o jejích lepších i těch horších zvycích.
Přeji příjemné čtení a krásný týden! :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Ach Iane, ty jsi mně opravdu dostal, Příručka, Můj první Nebelvír... by se šikla nejednomu z nás. Děkuju, že jsi Draca zachránil a neohrozil Harryho víc než je nutné. Je krásný vědět, že teď ho tvoří všichni tři. Silná čtyřka zní dobře:-))) Jen mi v textu uniklo, jak to, že Draca neotrávil Lucius, něco jsem přehlídla, že? Těším se na to, jak budeš dál rozvíjet příběh. Jsem zvědavá, jak to dopadne s Beccou.... Věděla jsem, že Poppy znamená mák, ale netušila jsem jaké spojení má s 1. světovou válkou.
Díky.
(Mája, 11. 1. 2011 14:56)Hezká kapitolka. I když toho humoru tam nebylo moc, tak příručka Můj první Nebelvír, byla skvělá. Vzhledem k vážnosti situace chápu, že na legraci nezbylo moc prostoru. Jsem zvědavá, jak se popereš s tou Zmijozelskou náturou a morálkou, protože v těchto oblastech sama trochu plavu. Pro mě nejsou jednotlivé koleje zas až tak výrazně odlišné, jako pro tebe a pro Alici. Myslím, že všichni jsou prostě jen lidé a lidské povahy jsou pro všechny víceméně čitelné. Jen drobné odlišnosti je zařazují do jiných kolejí. Vy jste tu kolejní odlišnost pojali dost drasticky, jako by šlo o lidi z různých konců světa, odlišných kultur a úplně jiné výchovy. Ne, že by mi to vadilo, ale myslím, že to vede ke zbytečným nedorozumněním, jak jsi ukázal na Harryho návštěvě Draca na ošetřovně. Tak se budu těšit na příští úterý a čekat, co se dozvím nového o Zmijozelech. :-)
Re: Díky.
(Ian, 12. 1. 2011 18:41)
Děkuji, Májo, za komentář a za kladné hodnocení. Velmi si ho vážím. :-)) Tvoje slova mě skutečně velice zaujala. Pro mě jsou lidé nesmírně odlišní. Nebo jinak, jsme stejní v nejhlubších potřebách. Všichni potřebujeme lásku. Když ji nemáme, nedaří se nám. Ať už to znamená lásku k sobě samému - sebeúctu, lásku k druhých - šťastné a naplněné vztahy, nebo přeneseně peníze, práci nebo bydlení. V tom jsme stejní. Ale prožívání je naprosto odlišné. Lidé něco vnímají úžasně, jiní zas nudně. Nadšeně nebo smutně. A moje zkušenosti z mé terapeutické praxe ukazují, že lidé obvykle vůbec netuší, co jim druhý chceš říct. Navím jak tz, ale většinam mých hádek a konfliktů bylo o tom, že jsem já nebo ten druhý něco špatně vyjádřili. Komunikovat skutečně dobře, to neumí téměř nikdo. :-)
A z těchto aspektů pochází moje kolejní odlišnosti. Komunikační nastavení, temperament, prostředí, peníze, duchovní úroveň, to podle mě vytváří propastné rozdíly.
Ještě jednou díky za komentář a tvůj čas. :-) Miluji, když mě nutí přemýšlet. :-)
Re: Re: Díky.
(Mája, 14. 1. 2011 18:28)Ono to bude nejspíš mnou samotnou. Jsem tak trochu Empatik a málokdy se mi stane, že bych někoho nepochopila, nebo někomu nerozumněla. Vím, že mezi lidmi je spousta nesouladu, ale já sama to pociťuji málokdy. Proto je pro mě dobré číst o takových problémech, aby moje vlastní povídky nebyly nudné a plné porozumnění... :-)
Re: Re: Re: Díky.
(Ian, 14. 1. 2011 21:10)
Já myslím, že porozumnění není nikdy nudné. :-) Ale chápu a rozumím tomu, co chceš říct. A aniž by jsi to věděla, uhodila jsi hřeníček na hlavičku. Mzslím, že Most by se mohl stejěn tak dobře jmenovat. Draco Malfoy aneb cesta k porozumění a zase zpátky. ;-)
Ještě jednou díky za tvůj čas. :-)
krásný
(Sandy, 13. 1. 2011 19:10)moc pěkná originální povídka, určitě si ráda přečtu i pokračování, tyhle hrátky s magií mě dost fascinují :)
Re: krásný
(Ian, 14. 1. 2011 21:07)
Tak to jsem velmi rád. :-) A můžeš mi věřit že "hrátek s magií" bude ještě dost a dost.
Děkuji za hezká slova a strávený čas a budu doufat, že se uvidíme i u příští kapitoly. :-)
Palec nahoru...
(Popoles, 13. 1. 2011 18:43)
Milý Iane,
docela jsem si kousala nehtíky nervozitou, jak se dohadovali o záchraně Draca. Harry nezkalamal a s Nebelvírskou obětavostí by klidně dal Dracovi svou krev. To že jsi ho nechal spojit s Albusem, je vážně zajímavé. Zajímalo by mne, jaké účinky bude mít Evitera ve tvém podání. Vypdát to, že budou o dost silnější než u Alice.
Takže Harry se zdá Dracovi roztomilý? :-))
Musím chválit promyšlenost tvých jedů a jejich účinků, vážně smekám.
Taky pár hlášek mne dostalo do kolen, obzvášť Příručka - Můj první Nebelvír a jak si s ním poradit. – mi přivodila křeče bránice :-))).
Jsem zvědavá, jak to dopadne s travičkou a vůbec… kdy už bude úterý?
Díky za krásné počteníčko!
Re: Palec nahoru...
(Ian, 14. 1. 2011 21:05)
Opravdu děkuji za komentář a za čas, který jsi s touhle kapitlou strávila. :-)) Co se Evitery týče, není to jediná záležitost, která v tomhle směru pracuje. Ale ano, v mé mysli je asi vliv na Eviterz přece jenom silnější.
Nezapomeň. ;-D Potter. Není. Roztomilý.
Jestli jsme tě mohl rozesmát, jsem opravdu rád. :-) I já doufám, že k ní budou Severus s Albusem laskaví, ale vůbec si tím nejsem jistý. :-)
super
(sion, 13. 1. 2011 12:29)az ted jsem se dostala k tomu, abych si to precetla a musim uznat, ze je to moc pekne, uz se tesim na dalsi:)
Re: super
(Ian, 14. 1. 2011 21:01)Děkuji. :-)) Jestli jsem mohl potěšit, mám opravdovou radost. Bude se tedy těšit i u další kapitoly. :-)
:)))))
(grid, 13. 1. 2011 11:14)
Kapča sa mi veľmi dobre čítala, a že bolo o čom čítať! Si precízny a zrozumiteľný v myšlienkach, ktoré ukladáš na papier a to je pre čitateľa super.
Som zvedavá čo prinesie nová kapča, teším sa.
Re: :)))))
(Ian, 14. 1. 2011 20:59)Mám velikou radost, že na tebe takhle Most zapůsobil. Jsem opravdu vděčný za laskavý komentář. :-) Díky i za čas, který s touhle povídkou trávíěš. :-) Duufám, že se bude líbit i příští kapitola.
Nesklamala...
(Haku, 14. 1. 2011 18:41)....som vedela prečo milujem nevšedné situácie...Tvoja poviedka sa proste vydarila,už trpím závislosťou číslo2....a teším sa čo máš ešťe v rukáve za kúzla.
Kotlík emócií
(Mononoke, 12. 1. 2011 23:19)a ešte k tomu hrozí, že vybuchne. Pekne spracovaná kapitola.
Re: Kotlík emócií
(Ian, 12. 1. 2011 23:57)Díky za čas, které jsi téhle kapitole věnovala. :-) Doufám, že kotlík vzdrží nevybuchnout až do příštího úterka. :-))
Kouzelnická čtyřka?
(Michangela, 12. 1. 2011 21:56)Že jsou spolu dva, to je obvyklé. Když se přidá třetí, je to nezvyklé, ale takto poskládaná čtveřice má v sobě něco zvláštního. Moc se mi líbí jejich propojení. Trochu mi to připomíná molekulu a její rozdílné vazby. A určitě se to neodrazí jen v potřebě nových hůlek! Díky za krásný nápad!
Re: Kouzelnická čtyřka?
(Ian, 12. 1. 2011 23:56)
Já děkuji tobě za krásný komentář! :-) Ani nevíš, jakou pravdu jsi řekla. ;-)) Já sbírám inspiraci na těch nejpodivuhodnějších místech a téma téhle povídky vzšlo z chemie. Trojvazné molekuly jsou mohem méně stabilní než čtyřvazné. Ze čtyřvazného uhlíku vzniká de facto veškerá organická hmota. Čtyři jsou základ života. :-))
Odkdz se láska dá dělit dvěma nebo třema? :-))
báječné
(Misule, 12. 1. 2011 18:51)
Tak i zde si budu rozvíjet své vědomosti, Paracelsovy zákony jsou pro mě neznámou:-) díky;-)
Kapitola byla pěkná, moc se mi líbilo další zamotání evitery do příběhu. Ze začátku mě šokovala, říkala jsem si, jak to že je i zde...než mi došlo, že je to pokračování Klíče:-)
Poppy pro mě získává další význam a mám ji o to víc radši.
Těším se na další zamotávání příběhu;-)
Re: báječné
(Ian, 12. 1. 2011 19:17)
Díky za milý komentář, přeju si aby tě i další kapitoly bavily i potěšily.
Myslím, že kouzelnické vědomosti si určitě rozvinout můžeš. :-) Takový nácvik na NkÚ a OVCE.
Ano, jak jsem psal kakinovi, tohle je takový "podfandon" Elysejského klíče, takže Evitera je zde stejěn reálná jako Mnoholičný lektvar.
Poppy pro mě byla nijak nevýraznou postavou, dokud ji na scénu nepřivedla Alice. Pak jsem se zamiloval! :-D Je prostě skvělá. A po Sáře? Prostě uvažuju, že založím fandom Vlčího máku. :-))
Ještě jednou díky za tvůj čas strávený s touhle kapitolou. :-)
První Nebelvír
(Jana, 16. 1. 2011 22:46)