9. Sedmsetosmnáctkrát
Neděle uběhla příjemně, třebaže ji opět strávili v knihovně. Harry s Ronem dostali za úkol pročíst výpovědi kouzelníků, kteří osobně vyzkoušeli Animasus, a sepsat všechny neblahé následky. Bylo docela zábavné zjistit, kolika absurdností jsou lidé schopni v nečekaném návalu statečnosti. Hermiona zkoumala totéž o kouzlu Fidentia. Neville strávil neděli ve skleníku a v depresi.
Harry s ním soucítil. Sám sice zažil podobný stav jen mlhavě kdysi dávno s Cho; stejně mu ho bylo líto. Nemusíte vědět, jak moc to bolí, abyste věděli, že to bolí. A bolest je zlá v každé formě, s tím mohl Harry definitivně souhlasit.
Část dne věnoval i učebnici lektvarů. Chtěl být připravený. Chtěl ho překvapit. Pročítal vlastnosti magických přísad, snažil si je vtisknout do paměti, a ignoroval němé soucitné pohledy, které si vyměňovali Ron s Hermionou.
Noc byla dlouhá k nepřežití, pondělní ráno přivítal se vzrušením a nervozitou. Jako by měl žáby v břiše.
U snídaně chvatným pohledem zkontroloval, že je Snape na svém místě, živý, zdravý a celý. Víckrát se na něj podívat nedokázal. Harry byl nervózní!
Cestou z Velké síně už měl pocit, že mu žáby hrají v těle vodní pólo. Potřeboval se na chvilku zastavit. Vydechnout. Uklidnit. A to nešlo, když ti dva na něj neustále zírali; Ron s Hermionou vypadali, že jsou v neustálém střehu ho zachytit, až omdlí. Vrazil Ronovi učebnice do ruky, zamumlal něco o tom, že to přehnal s džusem k snídani, a zapadl do chlapeckých koupelen v prvním patře. Jen doufal, že se Ron aspoň na chvíli zabaví Hermionou (konkrétně jejími rty), než tam za ním vrazí. To dělali pořád. Líbali se. Je to divný, když lidi, které znáte důvěrně šest let, se před vámi zničehonic začnou líbat; fakt divný.
Harrymu to nevadilo, jen se cítil trochu navíc. No, ta jejich pohledová komunikace, ta ho rozčilovala…
Pustil vodu, opláchl si obličej. Několikrát. Zhluboka se nadechl, vydechl. Teda já blbnu.
Dveře cvakly. Harry v duchu zasténal, taky tě to mohlo ještě chvilku bavit, Rone. Vzhlédl. Hleděl na tři zmijozelské sedmáky.
„Accio!“
„Silencio!“
„Offuscato!“
Všechny tři příkazy zazněly současně; v jedné samé vteřině byl Harry připraven o hůlku, byl němý a slepý. A dřív, než mohl propadnout šoku, zazněl čtvrtý, magicky upravený hlas.
„Incanto rigidita.“
Pak už měl Harry čas zešílet hrůzou.
Magipouta svým charakteristickým způsobem ovinula obě zápěstí i kotníky, stáhla se kolem krku, vsákla a pohltila všechnu Harryho sílu a magii. Potom, poslušna vedení té cizí, neznámé hůlky, uvedla Harryho tělo do známé polohy.
Už necítil podlahu pod nohama. Visel ve vzduchu, ruce rozpažené. V absolutní tmě zastřeného zraku. Jen sluch fungoval bezchybně. Harry slyšel trávu.
Cítil, jak mu cizí magie rozepíná hábit, košili. A nakonec zaznělo to, co věděl, že přijde.
„Imbracare hostigar.“
Magický bič, který napoprvé, jen tak nanečisto, práskl vzduchem.
Harry křičel. Křičel by, i kdyby nevěděl, že ho kryje Silencio. V téhle tmě neexistovalo nic jako hrdost, byla k zalknutí narvaná děsem.
Ale bolest nepřišla. Po věčnosti, která trvala pár vteřin, spadl Harry na studenou podlahu a šumění trávy přehlušil smích, tlumený, trojnásobný smích, a šustění hábitů.
Ten čtvrtý stál blízko.
„Už vím, co jsem vědět chtěl.“
A sklonil se ještě blíž, Harry ucítil jeho dech na tváři, prudce uhnul a praštil se do zátylku.
„Jsi troska, Harry Jamesi Pottere.“
S tím se zvedl, odešel, trojice Zmijozelů s ním a než se dveře zavřely, milosrdné Finite vyvrhlo Harryho ze tmy.
Ležel na zemi, panikou rozšířené zorničky zpracovávaly vidění rozostřené a mlhavé, sípavě lapal po dechu, takt srdce na hranici příčetnosti. A uvědomil si svůj mokrý klín.
Pomočil se. Pomočil se strachy před Zmijozely.
Harry se schoulil do té nejmenší možné kuličky, prudce se zahryzl do vlastní ruky, aby zadusil křik. Trhal ho zevnitř, napínal kůži a utiskoval orgány; takovýhle němý výkřik vás taky může roztrhat.
Pak to odeznělo. Jako by v něm všechno umřelo, selhalo smrtelným vyčerpáním. Hluché prázdno, černé ticho.
Harry se zvedl na kolena, vzal ze země svou hůlku. Postřehl pohyb dveří, smýkl sebou do nejbližší kabinky.
„Harry? Jsi tady?“ zavolal Ron.
„…Hm?“ Říct víc se neodvážil. Hlas by ho zradil.
„Uf,“ zasmál se Ron, „my se lekli, že jsme tě propásli. Už jdeš?“
„Jděte napřed,“ zamumlal Harry. Chci být sám. Ne. Chci umřít.
Ron se slyšitelně zarazil.
„Ty, Harry… Víš co? Možná bys tam neměl chodit. Možná by sis měl promluvit s ředitelem, ať tě lektvary učí někdo jiný,“ navrhl Ron nejistě.
„Možná,“ zašeptal Harry. Stál s obličejem přitisknutým k chladivému kovu zavřených dveří. Cítil studený klín i roztřesená kolena.
„Půjdeme s Mionou napřed. A když nedorazíš, nějak tě omluvíme, jo? Ty si to zatím v klidu rozmysli. Žádná křeč, kámo. Dobře?“
„Fajn,“ souhlasil Harry.
„Tak jo.“ Šoupání nohou. „Bude to dobrý, Harry.“ Zavření dveří.
Harry se pomalu posadil na zakrytou mísu, schoval tvář v dlaních.
Byl zlomený.
Věděl to. Cítil to. Byl zbabělec. Nakonec, potřeboval i to sušící kouzlo. Je po všem. Jak by on mohl zachránit svět? On není…
…Nejsem Snape. Nedokážu to, co on. Vrátit se na to místo, setkat se s Voldemortem tváří v tvář. Nemám jeho sílu ani odvahu. Nejsem Snape!
„Ha – rry…!“
Poklop mísy se pod ním zatřásl, Harry polekaně nadskočil. Sakra, Uršula…
Chvatně usušil svou hanbu kouzlem, sérií dalších se očistil, zapnul, vstal a vyklouzl z kabinky. Současně s tím se mísa otevřela a do koupelny vlétl duch mrtvé copaté dívky. Prosvištěla kolem něj a usadila se na vysokém okně.
„Copak tu děláš, Harry?“ protáhla svým vysokým hlasem Ufňukaná Uršula.
„Přemýšlím,“ zamumlal.
„O čempak přemýšlíš, Harry? O smrti?“ natáhla se k němu dychtivě. „Já přemýšlím o smrti často, Harry.“ Vzala jeden ze svých dlouhých copů do prstů a zamyšleně se probírala střapcem vlasů.
„Já taky,“ řekl Harry.
„Smrt je zvláštní,“ zašeptalo děvče. „Někdy jsem z toho hodně smutná.“
„To mě mrzí, Uršulo,“ řekl Harry tiše. „...Nebolí tě, když takhle prolézáš potrubím?“
Copatá hlava se prudce zavrtěla.
„Už spoustu let mě nic nebolí. Není to fér, Harry. Chtěla bych bolest zpátky. Jak to, že ji každý může cítit a já ne?“
Harry na ni zmateně hleděl.
„Svět je hodně divný místo,“ zamumlal, spíš pro sebe.
„Víš, co dělám, když jsem smutná?“ zvedla dívka dychtivě hlavu a v obrýlených očích se zajiskřilo. „Chceš to vidět? Ukážu ti to, Harry.“
„Dobře,“ souhlasil opatrně.
Dívka slétla dolů, zůstala viset ve vzduchu jen pár kroků od něj. Trochu průsvitná a rozevlátá. A pak se z jejího těla vynořily šlahouny, matně černé, jako chapadla omámené vodní příšery se kolem ní zpomaleně vlnily, tři, čtyři, pět šlahounů.
„To je můj smutek, Harry. Chceš si sáhnout?“
Nechtěl. Ale ani si nepřál ji urazit. Takže se překonal, jednoho z chapadel se obezřetně dotkl prsty.
Bylo to mrazivé. Zaplňovalo nitro vyhladovělým prázdnem.
Rychle ruku stáhl.
„Je mi moc líto, že jsi tak smutná,“ řekl soucitně.
„Ty myslíš, že jsem smutná?“ natáhla se k němu Uršula a tvář se jí zbarvila nadšením.
„Ano,“ přitakal, nutil se před ní neuhnout, „myslím, že jsi opravdu hodně smutná.“
„Páni, Harry…“ vydechla Uršula. „Děkuju.“
Zatočila se ve vzduchu, až se v místnosti zvedl vítr.
„Zabili mě, Harry, takže patřím mezi smutné duchy. Já musím být smutná. Chtěla bych být nejsmutnějším duchem na světě. Myslíš, že jednou budu, Harry?“
Oněměle přitakal.
„Ty jsi tak hodný… Harry.“
Dívka vyletěla na okno, sedla si, opřela lokty o kolena a zabořila bradu do dlaní.
„A proč jsi smutný ty? Poznám smutek, cítím ho z tebe.“
Harry otevřel ústa a zase je zavřel. Jak jí to měl vysvětlit?
„Jsem rozbitý,“ řekl prostě.
„Ach, Harry, ty se máš,“ vydechla Uršula závistivě.
„Asi ti vůbec nerozumím,“ přiznal rezignovaně.
„Můžou tě opravit. Já už nebudu živá nikdy,“ posteskla si.
„Nejsem si jistý, že to ještě půjde…“
„Aha,“ přikývla. Zvedla hlavu a zamrkala. „Harry, když to nepůjde, umřeš? Budeš tady se mnou? Naučím tě svůj smutek, ano?“
Bezmocně pokrčil rameny, co jí měl na tohle říct?
„Dobře,“ zamumlal.
Dívce zasvítily oči, vzápětí polekaně vyjekla.
„Co mi to děláš, Harry?! Málem jsem cítila radost!“
Vrhla se po hlavě do záchodové mísy a s mohutným šplouchnutím zmizela v potrubí. Harry ještě chvíli zíral na opuštěnou kabinku.
„Svět je ztracenej, můj svět v troskách. Ale je dobrý vědět, že tu nejsem jedinej šílenec.“
Otočil se k umyvadlu, pustil vodu, nabral ji do dlaní. Zatajil dech, do toho chladivého objetí ponořil tvář a nechal vodu pomalu protéct mezi prsty.
Chlad pomáhal. Přátelsky známý konejšil bolavý pocit uvnitř těla.
Harry zavřel vodu, napřímil se. A zjistil, že v koupelně není sám. U dveří stál Draco Malfoy a sledoval ho.
Zírali na sebe beze slova. Dlouho. Hodně dlouho.
„Jsi v pořádku?“ promluvil Malfoy jako první.
V Harrym se vzedmul vztek.
„Jak to sakra myslíš?!“ zasyčel.
Zmijozel se zarazil, ale udržel tvář. Obezřetně neutrální, šedé oči Harryho pronikavě zkoumaly.
„Nemusím být génius, abych poznal, že ti něco udělali,“ řekl tiše.
„Kdo?!“
„Ti čtyři, co před chvíli odešli.“
Harry se zasmál. Byl to zlý smích. „Možná neodešli. Možná tu jeden zůstal.“
Malfoy vypadal zmateně, pak mu svitlo.
„Tys je neviděl?“
Harry si založil ruce na prsou, opřel zády o hranu umyvadla.
„Jen tři. Ten čtvrtý mohl být kdokoliv. Co třeba nejodpornější ze všech Zmijozelů?“
A Draco Malfoy zbledl. To nebyla obyčejná bledost; tenhle odstín zaváněl chorobným strachem.
„Nebyl jsem to já,“ vydechl.
„No jistě,“ ucedil Harry. Měl vztek. Zoufalý vztek.
„Nebyl jsem… No tak, Pottere. Neblázni. Já to nebyl.“
Malfoy stál strnule jako svíčka, ruce podél těla, tvář staženou do masky tiché hrůzy.
Harry na něj zíral. Vztek shořel příliš rychle, spolykal sám sebe a v prázdnu se teď rozpínal nechápavý úžas.
„Co blbneš, Malfoyi…?“
„Já to nebyl,“ zopakoval Zmijozel.
Tuhle smrtelnou hrůzu Harry znal. Poznával ji moc dobře. Bylo hrozné se na ni dívat. A bylo ohavné ji působit.
„Tak jo, fajn,“ hlesl. „Věřím ti.“
Malfoy zavrtěl hlavou. „Ne. Nevěříš. Řekneš to Brumbálovi.“
„Sakra, Malfoyi!“ vykřikl Harry. „Mám dost sám se sebou, jestli se chceš zhroutit, najdi si jiný místo!“
Mladý Zmijozel zavřel oči, evidentně svolával duševní síly.
„Vážně jsem to nebyl, Pottere. Když dostanu příležitost, budu vypovídat pod Veritasérem. Dám souhlas k nitrozpytu. Cokoliv.“ Otevřel oči. „Nechci do Azkabanu.“
Harry šokovaně polkl.
„Nevyhrožuju ti Azkabanem.“
„Jenom pohneš prstem. A jsem tam. Oba to víme.“
Harry vybuchl. „Jsi směšnej! Proč bych to sakra dělal?! To, že tě nesnáším a že jsi prolhanej zmetek… Přece tě nepošlu do Azkabanu.“
Stáli proti sobě a zírali na sebe.
„Neřekl jsi jí to,“ řekl Harry tiše. „Kdybych nebyl idiot, nenašla by mě.“
Malfoy pomaličku kývl.
„Jsem rád, že to víš,“ pronesl křečovitě.
„Proč jsi jí to neřekl?“
„Zabila by tě.“
„Myslel jsem, že mě nesnášíš.“
Malfoy kývl. „Nesnáším tě, Pottere.“
„Můj svět je neskutečnej bordel,“ hlesl Harry.
„V tom mém nastala anarchie,“ přitakal Malfoy.
„Taky máš ve všem takovej chaos?“
„Totální.“
Harry se zasmál. Trochu hystericky. Rozhodně ne vesele.
„Tak jsi v pořádku?“ zeptal se Malfoy tlumeně. „Mám někoho zavolat?“
Harry mlčel. Přemýšlel. Co by udělal Snape?
„Jsem v pořádku.“
„Zajdu s tebou na ošetřovnu. Jestli chceš. Nebo za Brumbálem.“
Harry zavrtěl hlavou. Věděl přesně, co by udělal Snape.
„Jdu na lektvary.“
Malfoy se zarazil. „Možná bys neměl. Nevím, co se tu stalo, ale… oni tam budou, Pottere.“
Harry otevřel dveře a kývl. „Já vím.“
Severus stál v přední části učebny, ruce za zády, ostřížím zrakem sledoval dění. Jeho studenti ze sedmých tříd připravovali lektvar Dračí kůže; chovatelé zubatých miláčků dokázali ocenit, když jejich křehká těla pokrývaly téměř nezničitelné dračí šupiny.
V duchu měl třídu rozdělenou do tří skupin. Zmijozelští, Nebelvírští, Harry Potter.
Ta třetí mu dělala starosti.
Bylo samozřejmé, že Potter bude mít obavy z jejich prvního veřejného setkání. S tím Severus počítal, byl připravený se s tím vypořádat. Koneckonců, bylo to i jeho první vystoupení od chvíle, kdy se změnila pravidla. Jeho Zmijozelové už věděli, že Temného pána zradil; veřejné tajemství číslo jedna. Nervozita panovala i v jejich řadách; také oni dychtivě čekali na jeho setkání s Potterem.
Vlastně bylo všechno jako dřív. Hodina lektvarů byla jedno velké divadelní představení. Stejní hráči, nová hra. Zbývalo jen rozdělit role.
Jenže Potter nebyl nervózní.
S ubíhajícím časem se chlapcův stres stupňoval; z prvotní předstírané lhostejnosti a uhýbání pohledem, po současně smrtelně bílou tvář, hluboce sklopenou hlavu. Drobný lesk potu na spáncích. Třes rukou. Burácivé chvění tepen pod tenkou vrstvou kůže. Potter byl krůček od naprostého kolapsu.
A mezi Zmijozely se šeptem linul potutelný smích. Bylo jasné, že k něčemu došlo.
Severus své hady znal. Věděl o jejich přednostech, objevil jejich stinné stránky. Stáli za záchranu.
Ale abyste někoho mohli zachránit, musíte si nejdřív získat jeho pozornost. Potom důvěru. To je velmi ošemetný úkol ve společnosti, kde jsou emoce projevem slabosti; Zmijozelové si cení síly. Většinou té duševní.
Tak. Karty byly na stole. Moc jich nebylo. Přesto s nimi Severus hodlal hrát.
Projevit svou věrnost Potterovi. A neztratit Zmijozely.
A přimět k mluvení někoho, kdo zoufale odvrací tvář a už míle od jeho mysli cítíte těžký tlak vztyčené nitrobrany. Potter chránil své myšlenky před Severusem tak intenzívně, že mu ve své podstatě otevřeně říkal to nejdůležitější.
Že potřebuje pomoc. Hned.
Severus zvedl hůlku.
„Rigor.“
Jeho kouzlo v mžiku zmrazilo veškeré procesy v kotlících. Všichni k němu zvedli tvář; všichni, až na jednoho. Potter zíral do země, zatínal pěsti a rozpadal se před očima.
Severus se ho nemohl zeptat. Kdyby Potter odmítl, kdyby veřejně projevil neúctu, Severus by prohrál.
A kdyby Potter promluvil, ztratil by úctu Zmijozelů on. Severus nebyl jediný, kdo si musel vybojovat jejich důvěru, aby mohli být zachráněni. Oni především museli uvěřit v Pottera.
Což byl možná příliš těžký cíl pro někoho, kdo z posledních sil bojoval o holé přežití.
Severus napřáhl paži, namířil na Pottera.
Merline, dej mi sílu unést následky, pokud volím špatně.
„Legilimens.“
Potter šokovaně vytřeštil oči, vzepřel všechny síly do mentální bariéry, hutné zoufalstvím; a byl zlomen.
„Tiše, Harry. Jsem u tebe.“
„Jděte pryč!“ Rozervanou mysl Nebelvíra otřásl vzlyk. „Jděte pryč, prosím, prosím!“
Severus stínovou magií vyslal druhé kouzlo na pomoc. Renascor, chladivá dlaň konejšila zběsilý tlukot srdce.
„Nepůjdu, Harry.“
Čekal. Využil toho, že se Potter soustředil na něj, otevřel chlapcovu nitrobránu, začal pomalu vpouštět dovnitř svou stříbřitou rtuť. Vlévala se, jako když pomalý příliv stoupá po kamení, rozpáleném do běla. Severus čekal.
Rozjitřené emoce, uštvané k nepříčetnosti, pomalu uvadaly, najednou byl Potter prostě jen vyčerpaný.
„Jsem tady, Harry. Teď projdu tvé vzpomínky.“
„Ne,“ zašeptal Potter.
„Jen zjistím, kdo ti ublížil. Nic víc. Slibuji.“
Ukončil Legilimens. Sklonil hůlku.
Nebelvíři ho vraždili pohledy. Zmijozelové stáli němí a bez dechu. Potter se chvěl.
A Severus běsnil.
Zvedl levou ruku, stínová magie pro něj ukořistila tři hůlky, prosvištěly vzduchem a poslušně mu vklouzly do dlaně. Otevřely se dveře jeho pracovny, do učebny vlétla maličká, jedovatě zelená dóza, tři lžičky, lahvička za absolutního ticha nadělila po pěti kapkách do každé ze lžiček a ty se vyzývavě přemístily před sinalé tváře odzbrojených Zmijozelů. Lektvar Nejčernější noci přivolával vaše nejhorší noční můry, zhmotňoval je do denního bdění. Nebyla to příjemná záležitost.
„Tohle, nebo bystrozoři,“ procedil Severus; sám si byl vědom, jak mu hlas vibruje vztekem.
Zvolili lektvar. Nemoudré. Severus by volil bystrozory.
Magií je odsunul do zadní části učebny, vztyčil kolem nich bariéru, vložil na ně Petrificus. Tím je mohl pustit ze zřetele, nehrozilo, že by ublížili sobě nebo někomu jinému.
Přivolal jinou lahvičku, podal ji Potterovi – a v té samé chvíli si uvědomil, jak osudnou udělal chybu.
Zkameněl, hleděl na chlapce. Odmítne to. Právě jsem ho v jeho očích zradil, zklamal jeho důvěru, tohle budu muset napravovat složitě a dlouho… Odmítne to.
Potter zvedl hlavu. Oči plné slz, chvějící se brada, lahvičku přijal, vypil. Prázdnou vrátil.
„Má pracovna,“ řekl Severus tiše.
A Potter opět poslechl, s hlavou vztyčenou mlčky třídu opustil, vstoupil do přilehlé místnosti, zavřel dveře.
Štěňátko...
„Předpažit,“ přikázal Severus příkře.
Před ním se chvatně objevil les natažených paží, zmijozelských i nebelvírských.
„Dlaně vzhůru.“
Stalo se.
„Multo imbracare hostigar,“ zavelel Severus a kouzelný bič zanechal svůj krvavý podpis na každičké z dlaní. Ozvalo se syknutí, výkřik, vzlyk, objevilo se pár slz.
„Sedm set osmnáct,“ řekl Severus. „Zopakujte to, pane Malfoyi.“
„Sedm set osmnáct,“ zašeptal Draco, bílý jako stěna.
Severus kývl.
„Zopakujte to, pane Zabini.“
„Sedm set osmnáct,“ zachrčel vysoký Zmijozel.
„Zopakujte to, pane Weasley.“
„Sedm set osmnáct,“ hlesl pihovatý Nebelvír.
Severus znovu kývl.
„Sedmsetosmnáctkrát dopadl bič na pana Pottera.“
Místností to zašumělo, mezi Nebelvíry zazněl pláč.
„A pan Potter mne nezradil,“ rozhlédl se Severus po přítomných dětech, uvědomte si tu sílu, pochopte hrůznost toho, co vám říkám; probuďte se. „Každý útok na pana Pottera budu vnímat jako útok na svou osobu a jako s takovým s ním naložím.“
Pak už mohl Patronem přivolat Brumbála, ředitel vystoupil z krbu o vteřinu později.
„Albusi, selhal jsem. Mezi studenty máme Smrtijeda. A jeho identitu neznám.“
Okamžik bylo ticho.
„Dobře,“ řekl Albus.
„Mohl by být tady mezi nimi, ale nepředpokládám to. Bude z jiné koleje. Najdu ho, Albusi.“
„Jistě,“ přitakal starý muž klidně.
„Teď ale musím za Potterem. Dokončíš za mě hodinu, prosím?“
„Jdi,“ řekl Albus.
Severus vstoupil do své pracovny, Potter seděl na zemi u zdi, spánkem opřený o knihovnu, objímal kolena.
Severus zavřel dveře, vložil na ně diskrétní kouzlo. Zůstal stát vprostřed maličké místnosti.
„Nepřišel jsem za vámi,“ řekl tiše Potter.
„Ne,“ kývl Severus.
„Nepožádal jsem o pomoc nikoho. Porušil jsem slib.“
„Ano. To jste udělal,“ řekl Severus. „A zadržel tak významnou informaci. Nepřišlo vám divné, že to, co se v koupelně odehrálo, bylo stejné jako na Newgrange? Ne podobné. Ale zcela identické.“
„…Nerozumím.“
„Pane Pottere, ten čtvrtý o Newgrange neslyšel. On tam byl.“
Bylo to jen díky tišícímu lektvaru, že Potter nezkolaboval.
„Najdu ho, Harry.“
Obdivuhodné, s jakým úsilím se Potter snažil ovládnout.
„Malfoy,“ hlesl pak, a dřív, než ho mohl Severus ujistit, že ten to nebyl, Potter dodal: „Viděl je. On ví, kdo to je.“
Severus to pomocí Iskariota sdělil Brumbálovi, ten vkouzlil do Dracovy otevřené učebnice Jméno toho čtvrtého, prosím. Draco Malfoy ho hbitě napsal, Brumbál Patronem informoval Remuse, který mladičkého Smrtijeda našel, odzbrojil a přemístil.
„Pierre Seimons, Mrzimor,“ řekl Severus. „Už ho vyslýchají.“
„Pierre…“ Potter zvedl tvář, podíval se na Severuse, zpříma. „Je mi hanba.“
Severus jednoduše kývl.
„Já vím.“
„Nejsem jako vy. Nedokážu to… Vrátit se tam. Čelit jim. Nezvládl jsem to.“
„Pokud jste se snažil vyřešit situaci mým způsobem, bylo to předem odsouzeno k neúspěchu. Z prostého důvodu; vy nejste Severus Snape. Možná, kdybyste se k problému postavil jako Harry Potter, byl by výsledek jiný.“
„Potter je zbabělec,“ oznámil Nebelvír tvrdě.
„Tajemství úspěšného života spočívá v rozeznání toho správného času. Vy jste v období, kdy je třeba rány léčit, ne rozdávat. Pokud tohle nepřijmete, skončí vše katastrofou.“
„Neuzdravím se,“ zavrtěl Potter hlavou. „Proč si sakra pořád myslíte, že tohle dokážu překonat?! Tak se na mě podívejte!“
Severus se díval. Viděl a věděl, jak vážně a hluboce je Potter zraněný. Chápal to nejspíš lépe než kdokoliv jiný. Přesto pokrčil rameny. „Ve chvílích, kdy dojdou logické argumenty, se musí člověk spolehnout na víru. A já ve vás věřím, pane Pottere.“ Severus se niterně zhluboka nadechl a odhodlal vstoupit na další most. Napřáhl paže.
Potterovi se úžasem rozšířily oči. Pak se chlapec vytáhl na nohy, udělal k němu chvatný krok. A zaváhal. Severus ucítil otevření nitrobrány.
„Jste to vy, pane… Že ano?“
Severus zachoval nehybnou tvář.
„Ne,“ řekl. „Tady Molly Weasleyová.“
Potter udělal tři věci naráz; rozesmál se, rozplakal a přijal nabídnutou náruč.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Portrét Buclaté dámy se odklonil, bylo slyšet hekání, šustění, portrét se znovu zavřel. Teprve tehdy ze sebe Nebelvíři nechali sklouznout Harryho neviditelný plášť a ve vyhřátém teple společenské místnosti se objevili Ron, rozcuchaná Hermiona a Neville Longbottom, jehož uši do daleka svítily rudou září. Byli v Komnatě nejvyšší potřeby trénovat kouzlo, které se Hermiona rozhodla použít; Fidentia na dočasné zbavení zábran.
Harry seděl v křesle u krbu, zachumlaný do svých saténových dek.
„Tak co? Jak to šlo?“ přivítal je.
„Nikdy s nimi necestuj pod jedním pláštěm,“ zašeptal Neville a sedl si k němu na zem.
Ron se furiantsky svalil do druhého z křesel, Hermiona zmizela v koupelně. Harry se chápavě culil.
„Bylo to tak zlé?“ sklonil se k Nevillovi.
„Horší,“ ujistil ho Longbottom. „A definitivně, Harry, nikdy na ně nesesílej Fidentia.“
Harry se rozesmál.
„Šlo to skvěle,“ oznámila Hermiona a usedla do posledního z křesel. Spokojeně natáhla zkřehlé ruce k sálajícímu žáru ohniště. „Neville umí inkantaci správně vyslovit a zvládl i bezchybný pohyb hůlkou. Teď už jen natrénovat, aby ho sesílal na sebe.“
Harry se musel kousnout, aby znovu nevyprsknul. Nevillovy uši hořely víc než řeřavé uhlíky v krbu. Hermiona s Ronem uvízli ve svém pověstném, zasněném pohledu.
„Jsem moc rád, že jsem tam nešel,“ špitnul Harry.
„Nikdy se to nenaučím,“ zasténal Longbottom. „Vážně, Harry, nejde to. Musel bych mít ruku z gumy, abych na konci pohybu dokázal mířit hůlkou na sebe.“
„A co zrcadlo?“
„Harry!“ vyjekla Hermiona dřív, než Neville stačil odpovědět, „Harry, to je fantastický nápad!“
„Už jsem se lekl, že jsem zase něco plácnul,“ zamumlal Harry úlevně. „Takže zrcadlo by šlo?“
„Jistě. Hned zítra vyzkoušíme, zda taková zpětná projekce kouzlo nějak neovlivní, ale domnívám se, že by neměla.“
„Cože,“ vydechl Neville zděšeně, „další trénink? Ne…“
Harry ho soustrastně poplácal po rameni.
„Pro lásku se musí trpět. Jaký je vlastně plán?“
„Chtěl jsem mu ten dopis předat někde stranou,“ zamumlal Neville.
„A to by byla chyba,“ oznámila Hermiona pevně. „Davis je zvyklý na pozornost. Je to sebevědomý, i když přiznávám, docela příjemný muž. Musíš ho zaujmout, Neville. Ukázat mu, že máš ve svých citech k němu naprosto jasno.“
„To zní děsivě,“ zašeptal Harry k Nevillovi a Longbottomova kulatá tvář s velikánskýma, panikou rozšířenýma očima, němě přitakala.
„Předá mu dopis s vyznáním na večeři ve Velké síni,“ pravila Hermiona. „Načasování je perfektní. Davis bude příjemně naladěný z famfrpálového tréninku, nebude myslet na školu a úkoly, před ním bude tabule plná skvělého jídla… Jeho svět bude v té chvíli dokonalý.“
„Chlapi nejsou tak jednoduchý,“ zavrčel Ron.
„Říká kdo?“ skosila ho Hermiona pohledem.
Harry s Nevillem moudře mlčeli.
„To zvládneš,“ broukl Harry. „Bude to dobrý, Neville.“
Longbottomův obličej poprvé po dlouhé době zvlnil nesmělý úsměv.
„Dík, Harry. Všichni jste tak hodní. Vůbec nevím, jak bych vám za to poděkoval.“
„To neřeš, kámo,“ mávl Ron blahosklonně rukou. „Nebelvíři musí držet spolu.“ Pihovatý kluk se upřeně zadíval na Harryho. „Že jo? Nebelvírská pospolitost. Důvěra. To my známe, že jo, Harry?“
Harry se zarazil. Ten tón k Ronovi ani trochu nepatřil. Byl nějak… jedovatý.
„Jak to myslíš?“ zeptal se obezřetně.
„Víš, já ti pořád přemýšlím, kolik ran bys vydržel třeba pro mě.“
Harry zbledl.
„Skoro tisícovku pro smradlavýho Zmijozela, na kolik koštuješ život Nebelvíra, co, Harry? Asi to moc nebude, když ti nestojím ani za to, abys mi řekl, že tě někdo napadl!“
U krbu zavládlo naprosté ticho. Harry zíral. Hlavu prázdnou.
„Řekl bych ti to…“
„To je to kouzlo, Harry,“ vzpamatoval se Neville, „on to tak nemyslí, to je Fidentia.“
„Ronalde Weasleyi, jdi do svého pokoje,“ pronesla Hermiona nebezpečně tichým hlasem.
„Ty nejsi moje matka!“
„Jestli nepohneš tím svým pihovatým zadkem, nebudu tvá nic,“ zavrčela.
Ron se uraženě zvedl, odkráčel beze slova.
„Sakra,“ zašeptal Harry. „Vážně si to myslí?“
Neville prudce zavrtěl hlavou, Hermiona drobně přitakala.
„Je naštvaný. Hodně lidí je.“
Harry vyvalil oči. „Počkej, co tím myslíš?“
„No, víš, Harry, ty a Snape… Je to divný,“ zamumlal Neville. „Asi máme strach, že se teď přidáš ke Zmijozelům.“
„Zešíleli jste? Hermiono, to kouzlo je nějak závadný, už ho nezkoušejte.“
„Snape vždycky nadržoval Zmijozelu. Havraspár a Mrzimor jsou teď vzteky bez sebe, protože mají strach, že začne nadržovat i Nebelvírům a všechnu špatnou náladu si schová pro ně. Nebelvíři jsou naštvaní, protože posloucháš Zmijozela. Zmijozelové jsou naštvaní, protože jejich hlava chrání Nebelvíra. Situace je hodně složitá, Harry.“
„A já jsem jako vždycky uprostřed a vůbec nic nechápu,“ oznámil Harry nakvašeně. „Ty si to myslíš taky? Taky jsi naštvaná?“
„Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že ti Snape neublížil. A věřím, že víš, co je to za člověka. Hraje s tebou nějakou divnou hru, ale ty se nedáš, viď? Zůstaneš Nebelvír?“
„Cože? To nemyslíš… Samozřejmě! Nikdy by mě ani nenapadlo… Tohle je šílený. Už to kouzlo vážně nikdy nedělej, promiň.“
Nabručeně zíral do plamenů.
„To se zase srovná,“ zamumlal Neville nešťastně.
„No jo, já vím,“ přitakal Harry. Podíval se na Hermionu. „Jak ty vůbec víš, že má Ron pihovatej zadek?“
Dívka nevzrušeně smetla z ramene pramen vlasů. „Vím toho mnohem víc.“
Harry zamrkal. Otočil se k Nevillovi a zakřenil se. „Fidentia je teda pěkná síla. Nechci znát podrobnosti.“
„Upozorňuji, že je již dávno po večerce,“ ozval se chodbou rozmrzelý hlas Buclaté dámy a portrét se znovu otevřel.
„Já vím, trochu jsem se zapomněl. Díky,“ omlouval se Colin Creevey a blonďatý Nebelvír vklouzl do teplé místnosti. „Kruci, na chodbách už je pěkná zima. Jé, ahoj, vy taky ještě nespíte? Víte, co je nového? Zítra asi máme na lektvary Brumbála, Snapea jeho hadi otrávili…“
Harry uháněl chodbou, hradní chlad se štiplavě zabodával do bosých chodidel.
„Přestaň kolem mne pobíhat, mám z tebe mžitky.“
Snapeův nevrlý hlas pronikl i zavřenými dveřmi ošetřovny, Harry zchváceně dopadl na stěnu, opřel se, popadal dech. Je živý. A nadává. Bude to v pohodě. Nejhorší představy se zvolna rozpouštěly v úlevě, o slovo se hlásil nakopnutý palec u nohy, Harry se uklidňoval.
„…pro vás dojít, pane Pottere!“
Cože... co? Polekaně vzhlédl, jak o mně kruci ví? Harry pootevřel dveře ošetřovny, opatrně nahlédl. Snape seděl na jednom z lůžek a vypadal značně… opotřebovaně. Madam Pomfreyová se probírala lahvičkami na stolku. Černé oči Nebelvíra špendlily k zemi.
„A zavřete dveře, táhne sem chlad,“ pobídl ho profesor nabroušeně.
„Jistě, pane,“ protáhl se Harry rychle dovnitř. Došel k jeho lůžku, nejistě zůstal stát.
„Nadáváte. Budete v pořádku. Že ano?“
Snape se ohlédl po lékouzelnici. „Vidíš? Tvá diagnostická kouzla jsou zhola zbytečná. Pan Potter vstoupí a má ve všem jasno.“
Harry se zazubil. „To beru jako ano.“
„Zajisté,“ kývl Snape blahosklonně.
„Prima. Můžu chvilku zůstat?“
„Ano,“ přitakala madam Pomfreyová.
„Ne,“ oznámil Snape.
Profesor se s lékouzelnicí na sebe podívali, měřili se pohledem, proběhla v tom rezignace, a opět zaznělo Ano i Ne současně. Snape souhlasil, madam Pomfreyová ne. Harry zamrkal.
„Tak já teda zůstanu,“ rozhodl. Sedl si na profesorovo lůžko, zmrzlé nohy schoval pod tělo.
„Mám z vás zimnici, jen vás vidím,“ zavrčel Snape. „Bylo by příliš, žádat od vás záblesk rozumu a přizpůsobit oděv prostředí, pane Pottere?“ Vzal ze stolku svou hůlku, namířil na Harryho, ruka se chvěla. Vztekle hůlku odložil. „Mohla bys prosím na to nesvéprávné nebelvírské štěně vložit ohřívací kouzlo?“
Vzápětí Harryho tenkým pyžamem proniklo příjemné teplo.
„Udělal bych to sám, děkuju,“ zamumlal Harry, „hned, jak by mě to napadlo.“
„A to by bylo předtím, nebo potom, co byste se podchladil k smrti?“ zeptal se Snape kousavě.
„Vůbec nevypadáte nemocně,“ zazubil se Harry. „Tak co se stalo?“
„Do organismu profesora Snapea se z nějakého nepochopitelného důvodu dostal odvar Inetto virile,“ oznámila lékouzelnice rýpavě.
„Je to nebezpečné? Co to dělá?“
„Nic. Pokud to z těla vypudím,“ ukázal Snape výmluvně na Dávicí lektvar, Žaludekčistící lektvar a Obraceč střev. Teprve teď postřehl Harry u lůžka Mizející vědro, kýbl s očarovaným dnem, který vždy veškerý obsah okamžitě magicky odstranil. Musí to vyzvracet? Harry se otřásl; chudák Snape.
„No, já nevím, možná bych to radši vydržel, ať už to Inetto dělá cokoliv,“ zamumlal.
„Inetto virile,“ oznámila lékouzelnice sladce, „způsobuje na poměrně dlouho naprostou impotenci.“
„Prst v krku je taky dobrej!“
„Vaše péče je dojemná. Mám svých dost, děkuji,“ odsunul Snape pobaveně Harryho ukazováček.
Lékouzelnice zmizela ve svém kumbálku.
„Teda… To je ale hnus, pane,“ oznámil Harry tlumeně. Pobouřeně. „Tohle vážně přehnali.“
„Nezpůsobili vážné zranění, neohrozili životní funkce, neznemožnili mi vykonávat mé povinnosti. Přesto zasáhli víc než citlivě,“ pronesl Snape klidně. „Volba byla výtečná.“ A řekl to téměř pyšně.
Harry zůstal zírat.
„Vy jste to věděl. Že jo? Věděl jste, že vám dali jed?! A přesto jste to vypil?“
„Lhal jsem jim šest let. Mají právo na svůj hněv.“
Harry šokovaně polkl. „To je absurdní. Proč jste to vypil?“
„Vztahy mezi Zmijozely mají jen pár pravidel. O to striktněji se dodržují. Uděláš chybu, zaplatíš. Přijal jsem jejich trest, pane Pottere. Zítra mne budou opět bezmezně poslouchat.“
„Vždycky jsem věděl, že Zmijozel znamená Tak-trochu-blázen.“
„Urážet něco, čemu nerozumíte, je průzračný jev primitivity.“
„No jasně. Hadi vás otráví a já jsem idiot. Všechno je evidentně v naprostým pořádku,“ zašklebil se Harry.
„Přesně tak. Takže, pokud jste se již zahřál, vraťte se do vaší věže. Krbem.“
„Je mi zima. Smrtelná. Umírám.“
Snape natáhl ruku a dotkl se jeho nosu.
„Není,“ opáčil suše, „můžete směle vyrazit na cestu.“
Harrymu klesla brada.
„To nebyla teta Petunie,“ protáhl nevěřícně. „To vy!“
Snape mrknul. Jednou, dvakrát.
„Dobrou noc, pane Pottere,“ oznámil s chladnou vznešeností.
Harry seskočil z lůžka, pusu od ucha k uchu; to Snape mu kontroloval nos?! Tak to je hustý, fakt hustý.
„Už mizím. Dobrou, pane. A… ať je vám brzo líp.“
Došel ke krbu, nabral do prstů letaxový prášek. Za sebou zaslechl neklamné známky dávení. Profesor byl hluboce skloněný nad Mizejícím vědrem, paží se opíral o vedlejší lůžko, aby nepřepadl, tělo se mu otřásalo v křečích. Harry zaváhal.
„Běžte,“ popohnal ho Snape netrpělivým posunkem, sotva toho byl schopný. Znělo to unaveně.
Harry vrátil letax do krabičky. Došel k profesorovi, napůl si na lůžko klekl, přisedl těsně k muži, pravou ruku protáhl pod jeho paží a pevně ho objal kolem hrudi, poskytl mu oporu. Druhou rukou odhrnul černé vlasy z tváře. Pokud chtěl Snape protestovat, zaniklo to ve snaze střev opustit tělo. Trvalo to několik minut. Harry je strávil mlčky, tvář opřenou mezi profesorovými lopatkami. Konečně se uklidnil.
„Soukromí bych ocenil,“ hlesl Snape vyčerpaně.
Harry ho převrátil na záda, otřel mu tvář připraveným mokrým ručníkem, podal sklenku s vodou.
„Chtěl bych zůstat,“ řekl prostě.
Snape ležel se zavřenýma očima, nazelenalý odstín kůže.
„Umíte být občas velmi sobecký,“ zachraptěl.
To nebylo ne… že ne?
„Jo. Já vím,“ přikývl Harry tiše.
Natáhl se vedle něj. Ponechal mezi nimi dostatek prostoru, aby neporušoval společenský protokol, ohnul loket a podepřel si hlavu. Zamyšleně profesora sledoval.
„My Nebelvíři si odpouštíme. Tohle bychom nikdy neudělali.“
„Ne,“ souhlasil Snape chraptivě. „Trestáte se jinak. Dlouhodobou ignorací, vypovězením ze svého středu.“ Otevřel oči. „Nebo vám snad již vaši kolegové příměří se Zmijozelem odpustili?“
Harry sklopil oči. To, co mu dnes Ron řekl… a jak naštvaný byl, když odcházel… Možná by radši celou noc zvracel.
„Já bych s vámi neměnil, pane Pottere.“
Harry potřásl hlavou. „Neumím si představit, že by mě Ron otrávil. To by bylo příšerný. Fakt. To by byl konec. Ale on by to nikdy neudělal, a je jedno, jak moc se zlobí.“
„Pro Zmijozela by byl nesnesitelný nebelvírský způsob trestu. Přiřazení do správné koleje nás vlastně chrání před tím nejhorším.“
„Víte, co si naši myslí? Mají strach, že ze mě bude Zmijozel.“
Snapeovi cosi proběhlo tváří. Zřejmě panika.
„Nepřemýšlíte o tom, pane Pottere, že ne?“
„Ne!“ vyhrkl Harry dotčeně. „Teda, pardon, pane… ale já jsem rád Nebelvír.“
„Má kolej by byla do týdne v ruinách,“ oznámil Snape tragicky. „Nemyslitelné.“
„Prima, jak si rozumíme,“ zazubil se Harry a Snape s mírnou skepsí pozdvihl koutek úst.
„Pokud tu hodláte zůstat a oblažovat mne dalšími děsuplnými představami, přisuňte si druhé lůžko.“
„Jistě, pane,“ zajásal Harry tiše, stínovou magií přemístil nebližší postel vedle Snapeovy, povlečení změnil na satén a převalil se do ní.
„Esa je dobré nechávat v rukávu tak dlouho, jak jen to jde,“ oznámil Snape. „Vaše hůlka, pane Pottere. Zjevně jste přišel bez ní. Kouzelník nikdy nezapomíná na svou hůlku, ať se děje cokoliv.“
„Zvykl jsem si fungovat bez ní,“ namítl Harry omluvně.
„Což je nesporná výhoda, kterou váš protivník znát nemusí. Ne do rozhodujícího okamžiku.“
„Vy jste pořád na bitevním poli,“ ohradil se Harry. „Vždyť jsem ve škole. Všechny tady znám.“
„Pana Seimonse jsme také znali všichni,“ řekl Snape prostě.
„Hm… Co s ním je?“ zeptal se Harry, trochu proti vlastní vůli.
„Řád ho vyslechl. Nyní je již v Azkabanu.“
Harry vyvalil oči. Tedy, Azkaban… Trochu síla za pár kouzel.
„Nejen za to, co udělal vám. Jeho oddanost Temnému pánovi byla nezpochybnitelná. A jeho vzpomínky definitivně nebyly nevinné.“
„Aha. Kdo by to řekl.“
„Měli jsme štěstí, pane Pottere. Byl odhalen dřív, než stačil svůj vzkaz předat. Ať už měl za úkol zjistit cokoliv, Temný pán to stále neví.“
„Myslím, že je jasný, co měl zjistit,“ zamumlal Harry.
„Ano,“ kývl Snape. „Zřejmě ano.“
„A ostatní? Ti tři?“
„Mají týden domácího vězení a pár dalších soukromých trestů.“
„Takže tu zůstanou,“ hlesl Harry zdrceně. Budu je potkávat…
„Součástí trestu byl jejich souhlas, že jim smím jisté události vymazat z paměti,“ řekl Snape tiše.
Harry hleděl do země. Jeho hanbu to nesmazalo. Ale takhle se s tím dalo žít, ne? Skoro.
„…Děkuju.“
Bylo ticho. Snapeův tep se zatím srovnal k normálu a do tváří se vrátila obvyklá bledost, nedotčená slunečními paprsky.
Harry po něm mrknul.
„Řekl jste mi štěně,“ prohodil. „To už bylo potřetí, co jste mi tak řekl.“
Snape zachovával neutrální mlčení.
„No, mně to nevadí, pane. Je to sice trochu divný, ale dobrý, v pohodě,“ zazubil se Harry. „Jenom bych rád, kdybyste věděl, že nejsem dítě.“
„Zajisté, pane Pottere.“
„…Víte to?!“
„Zaznamenal jsem mlhavý náznak počínající dospělosti, ano.“
„Fakt? Kdy?“
„Když jste učinil velmi moudré, velmi zodpovědné a velmi těžké rozhodnutí.“
„…Jít na lektvary v takovém stavu byla hloupost.“
„Jednoznačně ano,“ kývl Snape. „Ale o tom nemluvím.“ Přetočil hlavu na polštáři, vložil své hluboké černé oči na Harryho tvář. „Nepoužít magii byl jediný způsob, jak nás udržet naživu. Rozhodl jste se správně.“
V Harrym se zajíkl dech; ten dům v Surrey, ten chlap… O tom mluví.
„Bylo to hrozný,“ zašeptal, oči sklopené.
„Věřím.“
No… Ale všechno nebylo tak hrozný, že ne? Potom v koupelně, vana, merlík, nahý Snape… Harry si skousl rty, stejně se roztáhly v širokém úsměvu, obličej vzplál burácivou červení.
„Štěně,“ ucedil Snape s despektem; jako by přesně věděl, kam Harry ve vzpomínkách došel.
Harry se rozesmál.
„Pardon, pane. Nemůžu za to. Ale bylo to od vás skvělý, fakt. Pomohlo mi to.“
„Mlčte. Dýchejte, pokud musíte. Spěte.“
Harry s mocným zívnutím odložil brýle, nechal je levitovat poblíž a zavrtal se do peřin. „Vzbuďte mě, kdybyste něco potřeboval.“
„Jak jinak,“ utrousil Snape. „Dobrou noc, pane Pottere.“
Harry slastně zavřel oči, tmu jemně prozařoval oheň z krbu, vzduch voněl hořepníčkem.
„Haf,“ řekl a usnul.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Ráno přicházelo jen neochotně a šedavý obzor měl k červánkům daleko. Vršky stromů Zapovězeného lesa komíhavě trčely do chladné mlhy, lesklá plocha velkého jezera připomínala zrcadlo z černé oceli. Severus ve svém upjatém černém hábitu stál bez hnutí u okna a sledoval. Ne však výhled, poskytovaný čarokrásným okolím Bradavic.
Veškerá jeho pozornost patřila tváři mladého muže, který spal v saténovém povlečení. Potter měl i ve svém snění kolem úst onu tvrdou rýhu, neklamný průvodní jev zlomeného srdce.
Považovat ho za dítě? Ne, tak hloupého omylu by se Severus nikdy nedopustil. Potter se z batolete stal rovnou dospělým mužem; tohle smrt rodičů s lidmi dělá. Připraví vás o dětství a vezme schopnost řeči. K čemu umět křičet? I když je strašidlo pod postelí skutečné, máma s tátou nepřijdou.
Němý a bezvěký Harry Potter od té chvíle visí ve vzduchoprázdnu. Těžko od něj chtít, aby byl dokonalým, těžko čekat, že spasí svět, když nemá jediný pevný bod, o který by se mohl opřít.
Přesto to zkouší. Znovu a znovu, úporně znovu se zvedá, kdykoliv mu osud podrazí nohy. Aby vzápětí padl. Zákon logiky je neúprosný. V prázdnotě stát nelze.
Je odvážné postavit se sobě rovnému nepříteli? Je statečné v čele vojska vytáhnout do války? Ano. Snad. A co takhle jít do bitvy, kterou nemůžete vyhrát? Čelit protivníkovi, o kterém víte, že ho nemůžete porazit? Tohle Severus považoval za sílu.
…Možná má pravdu. Možná, že černá magie skutečně není pro něj ta správná volba. Potterova nejmocnější zbraň je jeho nevinnost. Ta naivní průzračnost myšlenek, ukrytá v záplavě nesmyslných slov. Ta nevinnost, kterou ztratí ve chvíli svého vítězství. Kým bude pak?
„Vstávejte, pane Pottere. Je téměř bílý den,“ rozkázal Severus briskně.
Na lůžku se to zachrulo a Potter rozlepil jedno oko.
„Vždyť je tma,“ zakvílel, „ještě je hluboká noc.“
„Šestou hodinu ranní lze těžko považovat za hlubokou noc.“ Severus švihem hůlky rozsvítil místnost do ostrého jasu. Potter zakňučel a schoval hlavu pod polštář.
„Vědro studené vody nebo závěj sněhu? Smíte si vybrat.“
„Jestli to uděláte, fakt vás praštím,“ zabručelo to zpod peřin.
„Pochopitelně,“ kývl Severus. „Když nastane problém, hazardérský Nebelvír ho vyřeší hrubou silou, zatímco kultivovaný Zmijozel by volil mírumilovnou cestu oboustranně prospěšného kompromisu.“
Potter vyletěl, jako když střelí.
„Teda takhle otřesně překroucenou pravdu svět ještě neslyšel!“ vybuchl rozhořčeně.
Severus se jen stěží ubránil úsměvu.
„A vida… No, když už jste vzhůru, tady máte šaty. Profesorka McGonagallová byla tak laskava a donesla vám je společně s vašimi učebnicemi. A vaší hůlkou.“
„Ona tu byla?!“
„Samozřejmě jsem hlavu vaší koleje o vašem pobytu zde informoval.“
„Ano? Proč? Kdy?“
V zájmu udržení neutrálního tónu otázku proč Severus ignoroval. Potter zatím nekoordinovanými pohyby rozepnul knoflíčky pyžama a kabátek svlékl.
„V okamžiku, kdy jste usnul, a já pozbyl veškerou naději, že tak učiníte sám.“
„Aha...“ Potter strčil ruce do nátělníku a v tom pohybu zůstal. „Nějak mě to nenapadlo. Jak vám je?“
„Cítím se skvěle, děkuji.“
„Myslel jsem si to,“ zabručel. „Nevzbudil jste mě ani jednou. Chtěl jsem vám pomoct.“
„Přesně to jste udělal,“ kývl Severus. „Celou noc jsem se intenzivně snažil být zoufalý. Váš pokojný spánek a hlasité chrápání mi v tomto směru vydatně pomáhaly.“
Potter udělal bolestnou grimasu.
„Pardon. Fakt jsem chtěl.“
Severus stál od něj pouhý krok. Bylo to tak silné hnutí mysli, že ani Mistr nitrobrany s železnou vůli nedokázal odolat. Natáhl ruku a té upřímně nešťastné tváře se dotkl. Zlehka, bříšky prstů, jemně, plochou dlaně. Potter zkameněl, úšklebek se vyhladil do nechápavosti, ta přešla v úžas. A nakonec, jako by se před ním otevřel, v celé své křehké zranitelnosti.
Uvědomuje si vůbec, jak se mi stále kus po kousku odevzdává?
Miluje příliš snadno, příliš lehce odpouští. Výjimečný a mimořádný Harry Potter, vyhladovělý touhou najít člověka, pro kterého bude – jediný. Žádný div, nikdy se nehřál na výsluní absolutní, bezpodmínečné lásky; Harry James Potter nikdy nebyl dítětem. Možná to je ta chybějící část skládačky, vinou které padá celá stavba?
Nevinnost. Jak září v těch bezelstných zelených očích, jak osvěžující po létech válečné špíny a hanebných kompromisů. A tu mám zničit. Potter je Tvořitel; pro spásu světa z něj učiním Válečníka, tichou zbraň bez lítosti.
Když ti dovoluji se mnou být, takhle se na mne dívat… vlastně tě do krve zrazuji.
Severus dlaní obkresloval zvlněné rysy tváře, pohledem vrýval do paměti každičkou jiskru té Potterovy chvilkové, bolestně vděčné oddanosti. Nekonečně pomalým pohybem palce ho pohladil.
Co z tebe zbude, až s tebou skončím?
Nechal ruku klesnout, odstoupil, vrátil se na své místo k oknu.
„Dnešní lektvary s vámi bude vést ředitel. Není důvod nedopřát mým hadům ještě trochu jejich triumfu. Já aspoň mohu nerušeně dokončit Vlkodlačí lektvar pro vašeho čtyřnohého přítele. Věřím, pane Pottere, že mé tajemství je u vás v bezpečí.“
Potterovi trvalo jen pár minut, než se dal do pořádku. Nejdřív duši, potom oděv.
„Ano, pane,“ přitakal sevřeně.
„Výborně. Vezměte si své věci, doprovodím vás ke schodišti. Do Velké síně na snídani jistě dorazíte sám, nechte se vést hlasem žaludku.“
Severus rázně vykročil ke dveřím, byl v půli místnosti a Potter se stále nehýbal, Severus mlaskl, tlumeně zavelel.
„K noze.“
Potter se rozesmál.
Snídaně byla jedno velké utrpení. Tedy – byla by jedno velké utrpení, kdyby Harry dokázal onu absolutní ignoraci ze strany Nebelvírů vnímat. Fakt, že byl zcela ponořený do myšlenek, poněkud tupil ostří samoty a nepříjemného pocitu. Přesto vzhlédl s úlevou, když do Velké síně vstoupila trojice Ron, Hermiona, Neville.
„Ahoj,“ usmál se na ně opatrně.
Ron ho ignoroval, Hermiona s Nevillem odpověděli. Pihovatý Nebelvír si sedl jinam.
„To se pořád ještě zlobí?“ zabručel Harry.
„Víš, situaci by docela pomohlo, kdybys trávil noci tam, kde máš,“ pronesla Hermiona s patrnou výčitkou.
V Harrym se všechno vzepřelo. Nejdřív uraženost, dotčenost – a pak to vše odeznělo v tichém úžasu, ve vzpomínce na černé oči a na tu dlaň, pohladil mě, proč…?
„To vážně nikoho nezajímá, jak mu je a jestli je v pořádku?“ namítl nakvašeně.
„Ach, Harry,“ povzdechla si Hermiona, „ty jsi vážně občas takový prosťáček. Otrávili ho, ne? To znamená, že k tomu použili lektvar. A není on takhle náhodou Mistrem lektvarů? Musel vědět, že mu dávají jed, a když si ho vzal, udělal to záměrně. Nechápeš? Je to jenom divadlo. A nepřerušuj mě,“ prohlásila Hermiona ostře; což bylo trochu divné, jelikož Harry sveřepě zíral do svého talíře a vehementně se snažil nedat nijak najevo, že má dívka pravdu. „Já tě chápu, Harry. Ty si tam dosazuješ nějaké vznešené, čestné nebelvírské důvody. Jenže to se hrozně pleteš! On je Zmijozel. A ty nemáš ani mlhavou představu, co se za tím skrývá. Já taky ne. Jenom vím, že to nebude nic dobrého.“
Mohl jí prozradit Snapeovy důvody? Harry chtěl. Neudělal to ze dvou důvodů; Snape by to jistě neocenil, zmijozelské dvorní intriky měly svá přísná pravidla a probírat je s Nebelvírem bylo v jejich zákoníku určitě třikrát podtržené rudou barvou; nikdy.
Za druhé, pochopila by to? Sám byl v tom směru nejistý. Otrávit hlavu koleje, protože lhal? Přijmout trest z rukou studentů, aby je směl dál vést? To všechno bylo tak… intimní.
„On se změnil, Hermiono. Nemáš tušení, co s ním Evitera udělala. Vůbec jste mu nedali šanci to ukázat!“
Hermiona nejistě pokrčila rameny.
„Já nevím, Harry. O Eviteře vím jen to, co nám prozradil Malfoy. Neříkám, že to není možné, jen… jen z toho mám hodně špatný pocit. A mám o tebe strach. Budeš opatrný, viď?“
„Samozřejmě,“ kývl Harry hlavou a neměl ani ponětí, o čem Hermiona mluví.
„A budeš už spát ve věži?“
Udělal kyselou grimasu. „Ano, mami.“
„Tak prima. Mám hlad jak vlk,“ zarazila se, zalétla pohledem stranou, kde se ládoval pihovatý, uražený Weasley. „Možná by to přísloví měli změnit na Mám hlad jako Ron. Zní to mnohem děsivěji.“
Harry neodolal, usmál se, Hermiona jeho úsměv opětovala zeširoka.
„Bude to dobré, Harry. On se s tím srovná. Má tě moc rád.“
„Jo, já vím,“ kývl Harry. Nemohl dodat, že pro něj Ron taky hodně znamená, takové věci smí říkat jen holky. „Co ty, Neville? Něco nového?“
Longbottom horlivě přitakal, spolkl sousto a zapil ho šťávou.
„Hermiona vymyslela, jak odrazit kouzlo od zrcadla. Když jsme na tebe v noci čekali, zkusili jsme to a zjistili, že zrcadlo Fidentia nedokáže vrátit až ke mně.“ Harryho uvnitř píchla výčitka, ale mlčel. Navíc, Neville vypadal docela nadšeně. „Hermiona je hrozně chytrá, víš to? Jasně, že víš. Našla kouzlo, kterým to zvrátím. Prostě jen na začátek inkantace přidám Salto. Koukej.“
Neville vytáhl hůlku, namířil na obrovský mosazný džbán s dýňovým džusem před sebou, v jehož lesklé ploše se Longbottomův obličej matně odrážel, a docela potichounku zavelel: „Salto ferreugo capillus.“
Jeho vlasy v mžiku změnily barvu na ostře rezavé.
„Salto livor capillus, Salto nigror capillus, Salto ostrum capillus…,“ modrá, černá, nachová, Longbottom vypadal jako blikající vánoční stromeček. „Musím to trénovat. Salto ovládáš sílou hlasu, není to nic jednoduchýho, kdybych to řekl moc nahlas, přeletí to až do Francie. Salto purpura capillus, Salto viriditas capillus, Salto poliosis capillus…“
„Teda, jestli tohle uvidí Tonksová, bude zuřit,“ řekl Harry. „Ty, Miono,“ naklonil se k dívce a ztlumil hlas ještě níž, „nebylo by jednodušší, kdyby ten dopis předal někdo z nás?“
„Harry,“ usmála se na něj Hermiona s tím chápajícím pohledem, který ho vždycky rozčiloval.
„No co?“ ohradil se. „Já jen, že to začíná být fakticky složitý. Myslím, zbytečně složitý.“
„Harry, a postřehl jsi, že s námi dnes Neville poprvé snídá? A mluví?“ Významně zamrkala. „Přesně o tohle mi totiž jde. Zaměstnat ho, aby se tolik netrápil. Ukázat mu, že v životě existují i jiné věci, jako třeba kamarádi. Legrace. Mezi námi,“ zatvářila se smutně, „myslím, že u Davise nemá šanci. Ještě to bude krušný, tak si Nevillovu společnost užívej.“
„Hermiono,“ vytrhl je Longbottomův přiškrcený hlas, „nevíš náhodou, jak se dělá hnědá?“
„Primarius capillus,“ mávla dívka hůlkou, Nevillovy křiklavě zelené vlasy se vrátily do původního odstínu. „Tak honem, pánové, jdeme, dnešní lektvary máme s ředitelem, ať nepřijdeme pozdě.“
Cestou do sklepení Harrymu váznul krok. Hermiona se dala do řeči s Ronem, Neville trénoval u každého brnění, které cestou potkali. A myšlenky se opět rozproudily. No jistěže věděl, že tam dole Snape nebude. Bylo to jedno. Nemusel být v učebně; Harry ho měl plnou hlavu. Ten pohled, proč se na mě tak podíval? A pohladil mě; protože to jednoznačně bylo pohlazení, ale při Merlinovi proč?
Svým způsobem tohle nebyl největší problém. Harry byl v šoku především sám ze sebe, pocit, který s ním v té chvíli na ošetřovně zacloumal, měl sílu tsunami. Bolel. Zvláštně hřál. Možná spíš pálil. Každopádně byl ostrý jako nůž, hluboký až na dno a Harry mu nerozuměl. Nikdy dřív ho necítil.
„To nebylo moudré,“ syklo zničehonic vedle něj.
Harry zmateně zvedl hlavu, ostatní Nebelvíři byli několik kroků před ním a po jeho boku kráčel Malfoy s mírně odvrácenou tváří.
„Cože?“ hlesl Harry tlumeně.
Malfoy se chvatně rozhlédl. Popadl Harryho za hábit, smýkl jím stranou. Zmizeli z chodby do opuštěné učebny. Harry zatajil dech, hmátl po hůlce. Ale Malfoy neplánoval útok. Bleskově zkontroloval místnost a vztyčil kolem nich diskrétní bariéru.
„Nechápu, že ti to Severus dovolil,“ řekl konečně a pohlédl na Harryho zpříma. „Zmijozelové jsou nepříčetní vzteky.“
„Měl jsi skončit po slově nepříčetní,“ utrousil Harry naštvaně, „jinak netuším, o čem tu žvatláš.“
Zmijozel mu věnoval povznesené zdvihnutí obočí. Docela tím Harryho vytočil.
„Celou noc ses staral o Severuse. Zmijozelové kvůli tomu zuří.“
„A to jako proč? Naštvalo vás, že se dožil rána?“
„Pottere, ty jsi vážně idiot. Tobě to nedochází? Oni žárlí.“
Harry se vyjevil. „Vy ho otrávíte a potom vyvádíte, když se o něj stará někdo jiný? A nemáte v tom trochu guláš?“
Malfoy se ušklíbl. „Evidentně ničemu nerozumíš. Takže stručná dobrá rada, nestrkej nos do věcí, které nechápeš. Tohle je naše vnitřní věc, vůbec ses k tomu neměl přichomýtnout.“
Harry ještě chvíli zíral. Potom mávl rukou.
„Nikdy vás nepochopím. Přijde mi to hodně praštěný, ale máš pravdu, je to vaše věc. A jestli tě to utěší, já se o něj nestaral. Chtěl jsem. Jenže jsem tam usnul.“
„Cože jsi?“ hlesl Malfoy a zbledl. „A on tě nechal? …Zatraceně! Tohle naštvalo i mě.“
Harry bezmocně rozpažil. Merline, seslal jsi konečně trest na Zmijozel a změnil je všechny na mimozemšťany? Jestli ano, díky, ale malý varování by bodlo.
„Tak tohle nikomu neříkej,“ zabodl do něj Malfoy ukazováček a vodnaté oči sršely hněvem, „jinak je po tobě, jasný?!“
Harry jeho ruku otráveně smetl.
„Nemám tušení, o čem tu vlastně mluvíme. Má tohle nějakou pointu, Malfoyi? Protože jinak spěchám na hodinu.“
„Jen jsem tě chtěl varovat. Chápu, že se snažíš Severuse získat…“
„Nesnažím!“ zavrčel Harry chvatně.
„...protože to by udělal každý,“ pokračoval Malfoy nevzrušeně, „bylo by nepřijatelné, aby kdokoliv nevyužil příležitost být pro něj výjimečný. Jen se to pokus dělat způsobem, který mou kolej nerozběsní. Mohlo by to skončit veřejným lynčováním. Tvým, Pottere.“
Harry si založil ruce na prsou.
„Dojemné, vážně. Díky, Malfoyi, vezmu si to k srdci. A není náhodou celý tenhle absurdní rozhovor o tom, že už zase nechceš do Azkabanu? Proč ty nežárlíš?“
Malfoy mu věnoval přezíravý úsměv.
„Já už pro něj výjimečný jsem. Ty buď opatrný.“
Vyrazil zpět k východu, obezřetně se rozhlédl. Harry nad ním vrtěl hlavou, tahle zmijozelská paranoia byla směšná.
„Takže ty jsi teď co, Malfoyi? Můj tajnej spojenec?“ pronesl jízlivě. Jemu samotnému to přišlo přitažené za vlasy.
Malfoy udělal bolestnou grimasu. „Shodneme se na slovu tajný,“ kývl. Pokrčil rameny. „Promiň, také bojuju o holý život.“
S tím zmizel. Tohle je fakt šílený, pomyslel si Harry. Proč se nemůžou věci dít normálně? Proč se každá nejnevinnější záležitost změní v tragédii s příšernými následky?
…Možná proto, že okamžik na ošetřovně nebyl nevinný. Možná Malfoy vážně věděl o čem mluví.
A možná, Harry se ušklíbl, kdybych před třídou přednesl referát Mé vstávání se Snapem, byly by od příštího semestru v Bradavicích koleje jen tři. Otázka je, zda by chyběl Nebelvír nebo Zmijozel.
Vařili limetkové bonbony. Jak jinak. Měli utvořit dvojice, Harry zůstal sám, jak jinak, zachránil ho Neville. …Jak jinak.
„Harry, děláš to špatně,“ zašeptal Longbottom, „tohle je drchnička širolistá, ne velkokvětá. Širolistá je zvláštní tím, že její kořeny rostou v zemi vodorovně, takže když ji máš krájet po létech, musíš to dělat podél, ne napříč.“
„Vážně?“ užasl Harry.
„Ano,“ kývl Neville. Smetl ze stolu kořen, zničený Harryho omylem, začal krájet nový podélně. Harry ho sledoval.
„Proč ty vlastně nejsi v lektvarech nejlepší?“ zamumlal trochu naštvaně.
„Zachraňuje mě, co vím o bylinkách,“ připustil Longbottom, „a lektvary mě docela baví. Jenže jsem pekelně nervózní, vždycky, když se na mě Snape podívá…“ Neville se otřásl, větu nedokončil. Ani nemusel.
A to se na tebe nikdy nepodíval tak… Skončil bys u sv. Munga, napadlo Harryho pobaveně. Sám k tomu nemám daleko.
„Harry, brslenu se tam měly dát čtyři kousky. Jestli jsem počítal správně, hodil jsi jich do kotlíku dvanáct,“ pronesl Neville stoicky.
„Kruci!“
Vzápětí to v kotlíku zabublalo, z vroucí směsi vylétlo zpět na stůl osm kostiček brslenu křídlatého. Brumbál z profesorského místa mrknul jedním pomněnkovým okem a sklonil se opět k pergamenům.
„Nevybouchlo by to, že ne?“ ujišťoval se Harry tlumeně.
Neville pokrčil rameny. „Mně to bouchne pokaždý, tak nevím.“
„Mně taky,“ vzdychl Harry.
Přesto hodina skončila bez exploze, Brumbál procházel mezi stoly, ochutnával výtvory a známkoval. U Harryho a Nevillova bonbonu jeho tváří zaškubal nějaký silný pocit.
„Úchvatně nečekaná chuť. Nad očekávání, pánové. Vskutku impozantní zážitek.“
Neville se podíval na jejich stůl a zbledl.
„Harry, nedali jsme tam levulosum.“
Hromádka ovocného cukru se nevinně třpytila mezi zbytky ingrediencí.
„No fuj,“ zasténali oba současně.
Na obědě s ním mluvila zase jen Hermiona. Neville se omluvil, představa večeře a předání dopisu Davisovi ho připravila o chuť k jídlu. Vlastně mu bylo tak zle, že na další hodinu už nedorazil, a tak, když Sirius zavelel rozdělit se do dvojic, zůstal Harry definitivně sám. Hermiona ho zasypávala omluvnými pohledy, ale zůstala s Ronem. V pořádku. Harry by to jinak ani nechtěl.
„Harry, výborně,“ zajásal Sirius, „ty budeš se mnou. Takže, třído. V uplynulých letech jste se naučili spoustu teorie. Kupodivu se k vám donesla i informace, že existují jisté nepromíjitelné kletby. Profesor Lupin vás učil obranu proti běžným útokům, profesor alias Moody se vás pokusil vyděsit tím, že vás naučí nepromíjitelné používat. Já vám ukážu, co přesně definují slova obrana proti černé magii. Naučím vás bránit se, když se někdo pokusí nepromíjitelné seslat na vás. Ne, zadržte. Ticho. Obrana proti Avadě skutečně neexistuje. V tomhle případě jsou na naší straně jen dvě věci. Naděje, že sesílatel špatně míří a skutečnost, že sesláním Avady se dopouští vraždy a ta jeho duši nesmazatelně potrestá. Proto si každý kouzelník desetkrát rozmyslí, než ji použije.
Zůstává nám Crucio a Imperio. Z jejich vlivu se nelze vymanit. Vaší jedinou možností je kletbu odrazit. Existuje mnoho variant Protega, víte, která je tak silná, aby tohle mohla dokázat?“
„Perpetuum protego,“ zamumlal Harry a vytěsnil vzpomínky.
„Přesně tak, Harry, výborně. Je to složité kouzlo. Použít ho úspěšně vyžaduje ovládnout inkantaci i pohyb hůlkou s takovou bravurností, že o tom nebudete muset ani přemýšlet. Tak. Tím znáte náš plán. Zaujměte postavení, opakujte po mně.“
Sirius stál vpředu vyklizené učebny, mnohokrát předvedl komplikované manévry rukou, studenti to opakovali. Na konci první hodiny to někteří jakž takž zvládali, Harry mezi nimi.
„Pojď sem, Harry, dopředu. Vyzkoušíme to. Sešlu na tebe nějaké slabé kouzlo, neměj strach.“
Harry vykouzlil Protego a čekal. Nervózní, s vědomím všech nepřátelských očí, zabodnutých do zad.
„Everte statim,“ řekl Sirius, lehce mávl hůlkou. Harry přeletěl půlku učebny. Omráčeně se sbíral na nohy, Sirius už stál u něj.
„V pořádku, Harry? Kruci, to jsem nečekal. Jak ti je?“
„Dobrý,“ zamumlal Harry. „Jsem v pohodě.“
„Tak dobře,“ kývl Sirius s úlevou. Trochu váhavě dodal: „Nejspíš jsi nebyl připravený, zkusíme to znovu. Vlož do Protega co nejvíc magie.“
Podruhé doletěl až ke zdi. Potřetí měl pocit, že si zlomil i poslední kost v těle. Na čtvrtý pokus Sirius nenašel odvahu, třída hlučela, Mrzimorští se nepokrytě smáli, Nebelvírští dávali najevo nesouhlas a znechucení. Hermiona s Ronem se zarytě mračili.
A Harry si přál být kdekoliv jinde. Téměř kdekoliv jinde.
„Nejsi dneska ve svý kůži,“ mumlal Sirius a zvedal ho na nohy. „Zřejmě bys měl po nocích spát a ne běhat po hradě.“
Harry zatnul zuby. Ještě toho trochu, vážně, a budu řvát. Stál, trochu omámeně se přidržoval zdi.
Sirius tleskl.
„Dost, třído. Začněte trénovat. Do dvojic. A smíte na sebe použít pouze Furnunculus.“ Sirius se k Harrymu sklonil a mrknul. „To je odnaučí se ti smát.“
Netrvalo dlouho a učebna byla plná studentů s hnisajícími vřídky v obličeji.
„Tak pojď,“ povzdechl si Harry a zaujal postoj.
„Blázníš?!“ zašeptal Sirius zděšeně. „Furnunculus je hrozně zákeřný kouzlo, projde Protegem skoro pokaždé. Ani mě nenapadne ho na tobě zkoušet.“
Ach, Siriusi… Harry nechal ruku klesnout. Vím, že to myslíš dobře, ale tohle asi nebyl nejšťastnější nápad. Už to bylo jedno; v místnosti vypadal normálně jen on a Sirius a vzduch ztěžkl otevřenou nenávistí.
Harry se posadil na kraj lavice, hlavu sklopenou, v prstech převracel hůlku. Je tak silná. Měla by být v ruce pořádného kouzelníka; mohou se hůlky stydět? Kdyby ano, ta jeho by se zkroutila hanbou.
„To nic, Harry, to se srovná,“ objal ho Sirius kolem ramen, „potřebuješ čas, to je všechno. Nebuď na sebe tak přísný. Ty to zvládneš.“
„Myslíš?“ hlesl Harry.
„Vím to jistě. Nechceš se za mnou večer stavit? Přiznávám, že jsem tě čekal už dřív… Ale ne, já to chápu, máš toho teď hodně, to je v pořádku. Vážně. Jen, kdybys měl třeba chvilku, uvidím tě moc rád. Víš to, viď?“
„Vím,“ kývl Harry pevně. A zastyděl se, vlastně ho ještě ani jednou nenapadlo za kmotrem zajít. …Proč? Zvedl hlavu, pohlédl do modrých očí Blackova média. Zářily neochvějnou vírou a láskou. Taky tě mám rád!
„Díky, Siriusi. To jsem asi potřeboval slyšet.“
„Kdykoliv, Harry. Kdykoliv,“ stiskl mu Sirius rameno.
„Siriusi, víš… No, možná bys mi neměl říkat jménem. V hodinách a tak. Jsi teď můj profesor, takže…“
Sirius se napřímil.
„Strávil jsi s tím baziliškem příliš dlouhou dobu,“ povzdechl si tiše. „Harry, já se odmítám přetvařovat.“ Mrknul na něj, vykouzlil kolem sebe mocné Protego a vydal se na obchůzku mezi trpícími studenty. Se zvoněním, ohlašujícím konec dvouhodinovky, seslal masivní Episkey, vyhladil všechny tváře do původního stavu a rozloučil se.
Harry šouravě došel k Hermioně.
„Jak je?“
„Nemluv na mě,“ sykla dívka. „Podívej, já vím, že za to nemůžeš… Ale Ron se mi smál! Já… jsem vzteky úplně bez sebe. Přejde mě to, Harry. Ale teď na mě nemluv, ano?!“ S hlavou hrdě vztyčenou učebnu opustila.
„Skvělý, Pottere, prostě skvělý,“ zavrčelo to z hloučku Mrzimorů, „je tady vůbec nějaký profesor, který ti nenadržuje?! A to jsi nejhorší z nás!“
Co měl na to Harry říct? Byl nejhorší. No, možná ne úplně… Ale když je na jeho straně i Snape? Sakra. Vlastně je chápal, že se zlobí.
Počkal, až všichni odejdou, sám se zvolna ploužil chodbou k Velké síni. Postřehl pohyb vedle sebe, tyrkysový hábit v zorném poli, Brumbál s ním sladil krok.
„Severus je zcela unikátní člověk,“ pronesl ředitel zamyšleně. Jako by byli uprostřed rozhovoru.
Harry po něm zmateně mrknul, neurčitě pokrčil rameny. Kam tím míří?
„Dlouho jsem přemýšlel, v čem jeho jedinečnost spočívá, trvalo několik let, než jsem na to skutečně přišel. Severus přijal svět takový, jaký je. Nepotřebuje se utěšovat sladkými slovíčky, balamutit falešnou iluzí. Jednoduše akceptoval pravdu. A nedělá stejnou chybu jako většina z nás, Harry. Nepředstírá, že jsi dokonalý.“ Pomněnkové oči na něj jemně shlédly zpoza skleněných půlměsíců. „Víš, co to znamená? V jeho blízkosti člověk smí dělat chyby. Protože Severus z toho není zklamaný. A to je povznášející pocit, Harry, nemyslíš? Vlastně to může být tak překvapivě dobré jako limetkový bonbon bez cukru.“
Zvláštní. Když o tom tak přemýšlí, Snape byl naštvaný, znechucený, pohrdavý… Ale ať udělal Harry jakoukoliv pitomost, zklamání v černých očích neviděl. Bylo to dobré? Po všech dnešních peripetiích? Definitivně ano.
Harry trhnul rameny, opatrně se usmál.
„Moc toho o něm nevím,“ zamumlal.
„Skutečně?“ užasl Brumbál. „O čem jste si povídali celé dva měsíce?“
„O lektvarech?“ navrhnul Harry; v duchu udělal poznámku, napravit nedostatek informací.
Neville se blížil ke dveřím jako na popraviště. V pravé ruce hůlku, v levé dopis. Bude to dobrý, jen sešlu kouzlo. To další už půjde samo…
U brnění ve vstupních dveřích se zastavil, rytířský oděv se leskl jako zrcadlo. To zvládneš, ujistil Neville svou vyděšenou tvář v odlesku.
„Salto fidentia,“ zašeptal.
Tak. Hotovo. Jde se na to, nádech.
Neville odhodlaně vyrazil, stůl havraspárských před ním, Roger, ach-úchvatný-Roger, nedaleko. Je božský. To nejde ani jinak nazvat. A ty jeho rty! Vlastně nic nechci, vážně, vůbec nic, jen kdyby mi dovolil sednout si někde poblíž a smět se zbožně dívat, jak s nimi hýbe, jak mluví, směje se…
Merline. Neville se zastavil, srdce v krku, z nohou huspenina. Něco je špatně! To kouzlo nefunguje, já k němu ani nedojdu! Klid. Prostě se nepovedlo. Žádný problém.
Neville se zastavil, namířil hůlkou na velký džbán a řekl pevně: „Salto fidentia!“
Kouzlo se odrazilo, od džbánu k Nevillovi. A od džbánu k pohárům, ke stříbrným talířům, míhajícím se příborům, ke všem svícnům ve vzduchu, ke každičkému z knoflíků a kovových ozdob v dívčích vlasech, Fidentia zběsile poletovala místností jako namydlený blesk, procházela těly mladých kouzelníků jako nůž nahřátým máslem. Někdy v té chvíli vstoupil do dveří ředitel Brumbál, jeho tyrkysový hábit působil v záplavě černých plášťů jako pěst na oko, a po jeho boku, ale samozřejmě kdo jiný, ten zatracený, všemi profesory hýčkaný Potter. I je dva Fidentia zasáhla.
Pak přišlo ticho, zkamenělé překvapením, nejistotou, co se stalo? Co to bylo? V tom tichu zvedl Potter hlavu, podíval se k profesorskému stolu. A Potter se usmál. Ten výraz byl tak upřímný, tak úplný a prostý, až se celý rozsvítil. Díval se na Snapea a byl šťastný.
A Velká síň explodovala.
Nikdy se nezjistilo, od kterého stolu vylétlo první kouzlo. Svým způsobem to bylo jedno. V té záplavě, co se přiřítila za ním.
„Mdloby na tebe!“
„Žer slimáky!“
„Furnunculus!“
„Pulírexo!“
„Insultante ossa!“
„Monstrositas pedicura!“
„Gelatina dactylos!“
„Fractus nosus!“
„Antipathia stomachus!“
„Rictusempra!“
„Tarantallegra!“
Víc jak pět set hůlek si v jedné chvíli našlo společný cíl. Potter se zlomil v pase, vyplivl cosi černého ohavného, na těle mu vyskákaly puchýře, z úst šla pěna a enormně zvětšené zuby, padl k zemi, zatímco houbovitě změklé prsty a zkřivené nohy poslušny příkazům tančily a třásly se pod lechtacím kouzlem.
„Dost! Dost, přestaňte, hůlky dolů! Dost!“
Někdo křičel. Křičelo jich víc.
Brumbál v hábitu, který neustále měnil barvy ve všech možných odstínech, stál s tváří smrtelně bílou.
„Tvou hůlku,“ řekl tiše. „Podej mi svou hůlku, Severusi. Hned!“
Profesor Snape ještě stále na Pottera mířil. Mrknul. Jako by si nebyl úplně jistý tím, kde je a co tu dělá. Mátožně svou hůlku řediteli odevzdal.
„Prior incantato,“ zavelel Brumbál, hlas nezvykle příkrý. Nad Snapeovou hůlkou se vznesl nápis Legilimens, zavlnil se a zmizel.
„Díky, Merline,“ zašeptal Brumbál. „Ostatní kouzla už nemohla být nebezpečná. Poppy?! Všichni sem!“
Nemusel volat dvakrát, profesoři se již sbíhali ke zkroucenému tělu.
„Prefekti, sesbírejte všechny hůlky. Pomocí Prior incantato sepište seznam seslaných kouzel. Udělejte to okamžitě!“ otočil se Brumbál k zamrzlým studentům. „Musíme zjistit, jak se navzájem zkřížily a zkombinovaly. Poppy? Jak je na tom? Dýchá?“
„Dýchá,“ kývl Sirius křečovitě, „Merline, jak se tohle… Má zlomený nos. Co to má sakra v puse? Minervo, podrž mu hlavu, musíme to vyndat, jinak se udusí. Nekrvácí odněkud?“
Madam Pomfreyová pomocí Renascor udržovala základní životní funkce, Black s McGonagallovou odstraňovali viditelné škody jako slimáky v ústech, žvýkačky v uších, smršťující se boty. Ostatní profesoři hekticky vrhali jedno Finite za druhým. Potter vypadal jako nejpoužívanější panenka woodoo.
„Hermiono,“ hlesl Ron, „seslal jsem slimáky… Hermiono, já ho proklel! Nikdy mi to neodpustí, co jsem to udělal, Merline, já nechtěl, přece jsem to nechtěl, proč jsem to udělal?!“
„Rone,“ vzlykla, „seslala jsem Furnunculus. Na tebe. Promiň!“
„To nevadí,“ vrtěl tváří plnou pih a boláků, v očích neskrývané slzy. „Prosím, honem řekni, že mi to Harry odpustí.“
„Jistěže ti to odpustí. Jenom se nejdřív musí probrat,“ zašeptala. „Hůlky, Rone, honem, musíme sesbírat hůlky. Všichni mi sem noste hůlky, Nebelvíři, ke mně!“
Velká síň se změnila na mraveniště, studenti pobíhali, odevzdávali své hůlky, šokovaní, překřikovali se, ohlašovali svá kouzla, jiní je zapisovali, většina slzy na krajíčku.
Severus Snape nedělal nic, stál. Zíral. Na Pottera. Na své ruce. Znovu na Pottera.
„Severusi, tvou pomoc bychom uvítali,“ pobídl ho ředitel.
„Jsem si jistý, že to zvládnete i beze mne,“ pronesl pomalu bezvýrazným hlasem. Otočil se, toporným krokem vyrazil ke dveřím.
„Pane,“ vykročil k němu zmijozelský student, Snape zvedl ruku.
„Teď. Ne.“
„Zabiju ho,“ šeptal Sirius, „přísahám Merlinovi, jednou ho zabiju…“
„On umře, a ještě navíc mě bude do smrti nenávidět,“ kvílel Ron s hlavou v dlaních.
Neville zvedl ruku, křečovitě svíral list papíru, ducnul Rogera Davise do ramene.
„Pro tebe,“ řekl mdle, vytřeštěné oči bez mrknutí upřené k bezvládnému tělu na zemi.
Brumbálův hábit se změnil z meruňkově oranžové na pistáciově zelenou.
_______________________________________________________________________
Děkuji vám všem. Přeji krásný, nekonečný víkend a v příštím týdnu klidný začátek školního roku. Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Ani nevím, jak jsem k této povídce přišla, snad někde přes nějaký odkaz nebo doporučení? Celkem se v tom přehršeli tipů na povídky ztrácím :)
Ale teda musím říct... je to naprosto fantastický! Zprvu jsem byla trochu zmatená jiným stylem psaní, ale už u druhé kapitolky jsem si zvykla a teď ho spíš žeru :D Až po téhle kapitole jsem se konečně odhodlala zastavit v čtení, abych napsala komentář :) Píšeš naprosto fantasticky, fakt tě obdivuju... A šíleně se mi líbí, jak dokážeš nenásylně plynout děj, naprosto přirozeně...
Z téhle kapitoly jsem nemohla z té části "718"... to bylo naprosto fantaskní... Když jsem to četla, úplně jsem cítila tu tíživou atmosféru :) Fakt bravo, opravdu kvalitních FF povídek není příliš se mi zdá, nebo minimálně mě jich moc nedokáže zaujmout, ale tahle je dokonalost sama :) No nic, valím číst dál, zas po nějaké další části se ozvu znovu :D
prostě...prostě...nelze vyjádřit
(Kami, 2. 8. 2011 17:41)To bylo úžasný, dokonalý, skvělý, boží, neuvěřitelný, parádní, suprový...eh, už mi docházejí synonyma :D. Snad nejlepší díl z těch, co jsem zatím četla, prostě mistrovská práce!!
Teda!!!
(Janica, 14. 7. 2011 9:24)Chudák Harry, to je pořád dokola :-( . Ale jak to, Alice, děláš, že je to vždy tak dramatické a přitom nekonečně vtipné :-) . Děkuju !!!
Nádhera!
(Janna, 4. 8. 2011 10:02)