10. Z drobných knoflíčků
Co já o něm vlastně vím? Kromě toho, že je samotář, nesnáší lidi a lidi nesnáší jeho? Že byl přítelem mé matky a nepřítelem mého otce; nikdy by mě nenapadlo, že je třeba vědět víc. Že bych chtěl. Chci?
…Ano. Rozhodně, ano, chtěl bych o něm vědět víc, není takový, jaký býval, možná není ani takový, jaký se zdál, připustil Harry malinko neochotně. Tyrkysový hábit se vedle něj šustivě vlnil, Brumbál kráčel se svým všudypřítomným úsměvem, ten člověk je pořád šťastnej. Z Velké síně doléhal tlumený hovor, krucinál, Neville! Snad nejdu pozdě, abych ho podržel. A snad nebude Davis moc krutý. No, přinejhorším bych mohl dnes Nevillovi nabídnout do skleníku společnost, ve věži mě těžko bude někdo postrádat.
Harry s ředitelem vešli do prozářené místnosti, stoly byly plné jídla, krásně to tu vonělo, bude tu už Snape? Nepodívám se. Ron by zuřil. A s ním budu trávit dnešní noc, pravděpodobně ještě i hodně dalších, radši neprovokovat, měl Brumbál tyrkysový hábit nebo byl vážně červený, proč bych se nemohl podívat?!
Harry zvedl hlavu, pohlédl k profesorskému stolu. Byl tam.
Páni – představte si, že někoho nemůžete zklamat. Že můžete udělat všechno špatně a on se na vás stejně bude dívat jako předtím, říkat vám štěně a kontrolovat studený nos. Je to…
Dobrý pocit.
Něco jako když seskočíte z kolotoče, svět kolem přestane pobíhat v rozmazaných šmouhách, ustálí se, pevný a jistý. Nic převratného. Jen obyčejná pevná půda pod nohama. Docela slušný začátek pro první krok.
Když Voldemorta neporazím – vy opravdu nebudete zklamaný?!
V té chvíli Harryho zasáhla bolest. Nečekaná, silná, prohnul se v zádech; vzápětí se předklonil, vyplivl něco ohavného z úst, co to je, co se děje? Panika neměla čas vybujet skrz mlhu zmateného šoku, Harrymu se zkroutily nohy, moje ruce, co to s nimi je? Bolest v každé části těla, ne magická, ne, tohle svědilo, pálilo, řezalo a lechtalo, sakra, to bolí! Tělo se mu zhroutilo jako domeček z karet, Harry vyděšeně couval ve svém vědomí do nejzazšího koutku, rudý poplach ostře problikával mozkem, v uších kvílela meluzína, bolest se valila proudem.
„Harry, ke mně!“
Vrhnul se za tím hlasem instinktivně. Bezpečně známý chlad ho uchvátil, obalil, nesl, mihlo se cosi mohutného, stříbrného.
A pak se rozhostilo ticho a klid.
„Co se to stalo?“
„Nejsem si úplně jistý, pane Pottere,“ řekl Snape otupěle.
„Jak to myslíte? Kruci, to bolelo… Co to bylo?“
Snape bezradně pokrčil rameny. „Možná bude lepší… Podívejte se sám.“
Harry poslušně vzhlédl, tam před ním se asi něco stalo, sbíhali se profesoři, Brumbál měl žlutý hábit? Co to tam je na zemi, vypadá to děsivě, co…
„Teď připadám jak idiot i sám sobě… Ale tamto, to jsem já?!“
„Bez komentáře k vašemu mentálnímu zdraví, ano, tělo na zemi patří vám,“ pronesl Snape prázdně.
„…Ty bláho.“ Harry zíral. „Ale když nejsem tam… Kde to jsem?“ rozhlédl se.
„U mne,“ řekl Snape mdle.
„U… Ve vás?!“
„Vypadá to tak. Ano.“
„Sakra,“ protáhl Harry užasle, shlédl dolů, ne, ty velké ruce rozhodně nebyly jeho, až na to, že je jako své vnímal a mohl s nimi hýbat.
„Jsem z toho trochu… zmatenej, pane.“
„Zmatený? To vám závidím, pane Pottere. Já jsem k smrti vyděšený.“
Harry se zasmál, situace byla šílená a pořád jí nějak nerozuměl, ale vyděšený Snape? Tak to je k smíchu.
„Severusi, tvou pomoc bychom uvítali,“ pobídl je ředitel.
„A kruci… Co budeme dělat, pane?“
„Stáhneme se do ústraní,“ rozhodl Snape okamžitě.
Harry se rozhlédl, oči snad všech přítomných mířily k němu. Tedy – k nim.
„Jasně, dobrý nápad,“ souhlasil bleskově, „zatrubte k ústupu.“
„Netroubit! …Pane Pottere, kolik má klamonožka končetin a do jakých lektvarů se přidává?“
„Co je klamonožka?“ znejistěl Harry, Snape hbitě převzal většinovou vládu nad tělem.
„Jsem si jistý, že to zvládnete i beze mne,“ pronesl pomalu bezvýrazným hlasem, toporným krokem je naváděl ke dveřím.
„Pane?“ zastoupil jim cestu nějaký Zmijozel, Harry si honem nemohl vzpomenout na jméno.
„Teď. Ne,“ odrazil ho Snape nekompromisně. „Vzpomínejte na klamonožky, pane Pottere, jako by na tom závisel váš život,“ řekl, a znělo to téměř prosebně.
Severus seděl v bezpečí, zamčený ve svých privátních komnatách, v obývacím pokoji, v křesle, u krbu. Bylo by to poměrně dokonalé zakončení dne. Kdyby v tom křesle neseděl i Potter.
„Tak tohle je fakt síla,“ zubil se Potter. Rozhlížel se v Severusově sálu vědomí, vysoké stropy, klenuté oblouky, ohromná místnost. „Nic ve zlém, pane, ale to je tady vždycky tak prázdno?“
„Život v utajení mne naučil reagovat rychle.“
„Vy jste přede mnou všechno schoval?“ užasl Potter.
„Šokující, že? Neberte si to osobně, byl to pouhý instinkt,“ ujistil ho Severus kysele.
„No jo, no jo, chápu… Kruci, tohle je divný. Chtěl bych se aspoň vidět. Nemůžete s tím něco udělat?“
„Má vůle na vás vliv nemá, jste svou vlastní existencí,“ oznámil Severus hořce, „pokud na tom trváte, jednoduše si sám sebe představte jako fyzické tělo.“
Potter se v Severusově vědomí zhmotnil, tragédie byla hotová. Představil si sebe ve školním nebelvírském hábitu, i věčně rozcuchané hnízdo na hlavě dokonale vystihl.
„Pane?“ zatočil se kolem dokola jako holub na báni. „Jestli netrpíte nějakým božským komplexem, nemohl byste se tu objevit taky? Mluvit jenom s hlasem je trochu děsivý.“
Severus se zhmotnil.
„Další přání?“ protáhl sarkasticky.
„Nic,“ zazubil se Potter. „Takhle je to prima.“
Pomalu se procházel po hladině stříbřité rtuti, pod níž Severus ukryl veškeré vzpomínky.
„Mudlové myslím říkají, mám na mozku švába… Já mám na mozku Nebelvíra. Bral bych toho švába,“ utrousil Severus. A zkameněl. „Pane Pottere, tohle prosím ignorujte. To bych nahlas nikdy nevyslovil.“
Potter na něj užasle zíral. Pokrčil rameny, pusu od ucha k uchu.
„Tak jo. Už víte, co se stalo?“
„Ano,“ kývl Severus zvolna, pečlivě vážil slova. „Neville Longbottom konečně definitivně zešílel a seslal na všechny masivní Fidentia.“
„…A sakra.“ Potter se zastavil. Podíval se na Severuse, sklonil hlavu mírně do strany, v očích nebezpečné šibalské jiskřičky. „To vždycky, když ztratíte zábrany, ukradnete někomu duši?“
„A vy, zbaven zábran, se vždy culíte jako naprostý idiot?“ odpálil Severus.
„Já se neculil,“ hájil se Potter chvatně.
„Culil,“ ujistil ho Severus temně, přivolal kratičkou vzpomínku, starou jen pár minut.
„…Do háje,“ hlesl Potter. „Tvářil jsem se jak pitomec.“
„Není možné,“ utrousil Severus.
„Vtipný,“ zašklebil se Potter, mávnutím vzpomínku odehnal. „Nevšiml jste si taky náhodou, jak se tvářil Roger Davis?“
„Pan Davis? Ne, jeho výraz jsem vskutku nezaznamenal, omlouvám se. Až vám příště půjde o život, slibuji, že budu věnovat víc pozornosti irelevantním podružnostem.“
„Merline, vy jste ale zase jedovatej… Kdy chodíte spát?“
„Spát,“ zopakoval Severus tupě. „Nemyslím, že ještě někdy půjdu.“
„Ale převlíknout se musíte, ne? A vysprchovat? A jít na toaletu, vyčistit si zuby… Nebudu se dívat, fakt, slibuju,“ Potter se šklebil jako blázen.
Severus byl bledý i ve svých představách. Ve hmotném světě zvedl ruku, stínová magie prolétla obývacím pokojem, jedny dveře v chodbě zmizely.
„Koupelna je tabu. Vlastně tu ani žádná není. Nikdy nebyla,“ řekl.
„No ale na záchod…“
„Nevěřil byste, pane Pottere,“ skočil mu Severus do řeči, „co je průměrný kouzelník schopný vyřešit pouhým mávnutím hůlky.“
„Už jsem vás nahýho viděl,“ namítl Potter trucovitě. „Vy mě taky, mockrát, Rona zajímalo, jestli si myslíte…“
„Pane Pottere!“ Severus se zhrozil. I na jeho imaginárním těle naskákala husí kůže. „Přestaňte. Okamžitě.“
„Vždyť ani nevíte, co…“
„Nechci to vědět!“
„Vždyť už mlčím,“ zabručel Potter. „Ale mě by to taky zajímalo.“
Severus slepě zíral do plamenů, tančících v krbu. Představa tupě prázdné hlavy vypadala neodolatelně půvabná.
„Nemáte tu někde zrcadlo?“ zeptal se Potter a začal mu otáčet hlavou zuřivě ze strany na stranu, tam a zpátky, kolem dokola, neustále.
„Jsem si téměř jistý, že mou tvář jste již někdy viděl,“ odtušil Severus zemdleně.
„No jo, ale to bylo jiný…“
„Nemám.“
Pokud si myslel, že to tím vyřešil, mýlil se. Potter se rozhodl tvář osahat. Severus vteřinu šokovaně snášel vlastní ruce, jak mu šmatlavě brázdí obličejem, potom se strhla krátká bitva vůlí a Severus sveřepě sevřel v prstech opěradla křesla.
„Dost! Pane Pottere, při Merlinovi, to je Fidentia! Copak to nechápete? Ještě doznívají účinky. Takže nyní budeme oba velice intenzívně mlčet a nic nedělat, dokud kouzlo nevyprchá. Jinak je tu reálná hrozba, že nás oba oběsím.“
„Ha,“ vyprsknul Potter, „no jo, jasný, chápu. Jako myšička.“
Posadil se v Severusově sálu vědomí do tureckého sedu, zabořil bradu do dlaní a tvářil se děsivě. Spokojeně. Prostě děsivě.
„Netuším, proč jsem vás kdy nazval nesnesitelným,“ pronesl Severus zachmuřeně. „V tomto novém světle se vybaven zábranami jevíte téměř přijatelně.“
Potter se zazubil. „Tohle byste asi taky nahlas neřekl… Nevadí, hlavně tu myšlenku nezapomeňte. Jak poznáme, že je Fidentia pryč?“
„Já to poznám,“ ujistil ho Severus. „Mlčte.“
Mlčeli oba. Přemýšleli. Nebo možná jen velice snaživě zírali před sebe.
„Pokud tohle Nebelvíři považují za příměří, nedokážu si ani představit intimní vztah.“
Potter ohnivě zčervenal.
„Pardon, ale já za to přece…“ vydechl.
„V pořádku,“ zarazil ho Severus. „Kouzlo je pryč. Nechápejte to prosím jako svolení k mluvení. Potřebuji přemýšlet.“
„Aha. Jasně. …Můžu mít otázku? Jednu? Prosím.“
„Mluvte,“ kývl Severus odevzdaně. „Musíte být vyděšený.“
„Nepřipadám si vyděšený. Ale asi bych být měl, ne?“
„Není důvod se k tomu nutit. Co jste chtěl vědět?“
„Umřel jsem?“
Merline, o tomhle přemýšlel?! „Ne,“ ujistil ho Severus chvatně. „Nejste mrtvý, žádná z kleteb nebyla smrtelná. Jen nepříjemná.“
„Nepříjemná bych to asi nenazval… Takže neumřu?“
„Ne. Pokud se zvládnu udržet.“
Potter se zazubil. „Chápu. Budu hodnej, pane.“
Severus kývl. „Ještě něco?“
„Dokážete mě vrátit zpátky? Nějak nepředpokládám, že byste měl v plánu… si mě nechat.“
„Nepředpokládáte správně,“ ubezpečil ho Severus vřele. „A ano, zcela jistě to dokážu. Třebaže jsem to nikdy nedělal.“
Potter mrknul. „Už zase jsem pokusný morče?“
Severus mu věnoval kyselý úsměv a nekomentoval to.
„…Pane?“
„Ano?“ povzdechl si Severus.
„Já jenom… Šel jsem s vámi dobrovolně. Víte, jak jsem předtím říkal, že jste mi… ukradl duši a tak, to jsem tak nemyslel, vím, že jsem šel dobrovolně…“
„V pořádku,“ zarazil ho Severus. „Já vím. Nic se nestalo.“
„Prima. Děkuju.“ Potter otevřel ústa a znovu je zavřel. Omluvně se pousmál, mávl rukou. „Dobrý, přemýšlejte,“ zašeptal.
Severus potlačil nový povzdech; obětoval by svůj nejoblíbenější kotlík za pár minut nerušeného soukromí.
„Mluvte.“
„Počkám, to je dobrý.“
„Poslouchám, pane Pottere. Domnívám se, že když budete klidný, prospěje to nám oběma. Máme čas. Můžeme si chvíli… povídat.“
„Vážně? Tak prima,“ usmál se Nebelvír nejistě. „Jen mě napadlo… Ale ne, to nic.“
„Pane Pottere,“ Severus se zarazil, nadechl a začal znovu. „Harry, před pár okamžiky na tebe zaútočila celá škola. Tvoji spolužáci. Přátelé. Mluv. O čem přemýšlíš?“
„To nebyla jejich vina,“ zamumlal Potter. „To bylo to kouzlo.“
„Vztahuje se to prohlášení i na pana Weasleyho?“
„O Ronovi platí především,“ řekl Potter pevně. „A nevíte jistě, že taky něco seslal. Ale to je jedno a já to vědět nepotřebuju. Jo, je to blbej pocit, že jsou na mě všichni tak naštvaní. Ale… Já je chápu.“
„Ah,“ řekl Severus zmateně. „Proč?“
Potter skoro nepatrně pokrčil rameny, bříšky prstů přejížděl po hladké ploše rtuti.
„Jsou zklamaní,“ řekl tiše.
„Proč?“
„To je jasný, ne? Nejsem takovej, jakej bych být měl.“
„Jaký byste měl být?“
„No, já nevím… Odvážnější. Silnější. Šikovnější.“
„Proč jste mi tohle zatajil? Taková závažná informace. Kdože rozhoduje, jací máme být? Zajdu za ním, děsí mne neblahé tušení, že snad nejsem tím správným Severusem Snapem.“
Potter se opatrně zazubil. „Bez komentáře, pane.“
Severus povzneseně zdvihl obočí, ale přešel to.
„Harry, znovu ztrácíš čas věcmi, které ty nijak neovlivníš, a tím pádem jsou bezvýznamné. Je lhostejné, co si o tobě ostatní myslí. Tečka. Neměli právo na tebe seslat jediné kouzlo. Udělali to. Učinili tak pod vlivem Fidentia. Ty jim to dokážeš odpustit. Sečteno, podtrženo, jdeme dál.“
„Vážně máte všechno tak snadný?“ zeptal se Potter trochu nedůvěřivě, trochu překvapeně.
„Snažím se. Ano,“ kývl Severus. „Ale myslím, Harry, možná by ses na ně trochu zlobit měl.“
Potter trhnul rameny. „Nejsem v zlobení moc dobrý…“
„Žádný problém,“ řekl Severus, „to tě mohu naučit.“
Potter zvedl tvář a štěněčí oči svítily v hlubokém úsměvu. „Jsem spokojený tak, jak to je. Vy jste ten, kdo se umí zlobit, a já hodný idiot.“
Severus pobaveně přitakal. „Proti takovému rozdělení nemám námitky.“
„Co je s mým tělem? Dostanu ho zpátky v pořádku?“
„Řekl bych, že ředitel si trochu důvěry zaslouží. Vaše tělo je nyní pravděpodobně již na ošetřovně a všichni se plnou silou snaží zvrátit škody.“
„Zajdeme se tam podívat? Jenom pro jistotu, víte…“
„Chápu vaše obavy. A zajdeme tam, ano. Hned, jakmile si na sebe navzájem… zvykneme.“
„Nebudu dělat problémy, slibuju. Vaše tělo, vaše povely, pochopil jsem.“
„Jsem si zcela jistý, pane Pottere, že jste situaci pochopil. A stejně tak nepochybuji, že potíže dělat budete.“
„Aha,“ zazubil se Potter. „Asi máte pravdu. Ale budu se snažit, vážně.“
„Já vím. Ještě jedna věc, kterou musíme probrat raději dřív, než později. Žádám vás o naprostou diskrétnost ohledně celé záležitosti. Je to stejné jako s návratem Blacka a to v jeho případě bylo použito tělo sebevraha, který nám své ostatky poskytl dobrovolně. Stále se mi to jeví zcela nepochopitelné, ale budiž, to teď vynecháme. Každopádně, oprávněnost používání samotného Legilimens je dost ošemetná, přetáhnout něčí mysl bude jednoznačně protizákonné. A navíc, když už víme, že něco takového lze udělat i mezi živými jedinci, není důvod to prozrazovat ostatním.“
„Nesmím to nikomu říct?“ ujistil se Potter.
„Přesně tak. Nikomu.“
„Jenže… Zase se na vás budou všichni zlobit,“ zamračil se Potter.
Severus užasl. Nechal si to pro sebe.
„To ustojím. Nehledě na to, zdaleka jsem nebyl jediný, kdo na vás mířil hůlkou.“
„Ale mně to vadí. A bude to všechno ještě těžší, už slyším, co budou říkat, jak měli pravdu…“ Potter se zasekl.
„Že naše příměří je z mé strany pouhou manipulací?“ dokončil Severus. Pokrčil rameny. „Pochopitelně. Bylo by nepřirozené, kdyby si to někdo nemyslel.“
„Já si to nemyslím,“ namítl Potter pevně.
„Vy jste idiot, to se nepočítá.“
Potter se smíchem potřásl hlavou. „Vám poděkovat vážně není lehký.“
„Pak se o to pro blaho nás obou přestaňte snažit.“
„Nepřestanu. Zvyknete si. Já si na toho idiota taky zvyknul. A neříkejte to, ať už jste chtěl dodat cokoliv vtipnýho.“
Severus povzneseně zavřel ústa.
„Vážně mě to štve. Zase jste mi pomohl, asi bych si pěkně užil, těch pár chvilek mi bohatě stačilo… A zase si o vás budou všichni myslet to nejhorší. Štve mě to.“ Na důkaz svých slov Potter založil ruce na prsou a tvářil se zarputile. Severus spolkl pobavení, udržel vážný tón.
„Pane Pottere. Jste v mysli Zmijozela, zkuste přemýšlet mým způsobem. …Nic? Nevidíte, jak to ve své podstatě řeší polovinu vašich potíží? Studenti, jakmile se vzpamatují z šoku, usoudí, že vše je při starém, moji Zmijozelové se upokojí, neboť má volba vás je evidentně volbou čirého rozumu a potřebuji veškerou svou vůli, abych vás ve vteřině neproklel… Ten hrozný Snape vás mučí prostě jen jiným způsobem.“
Potter zamrkal. „To mě nenapadlo. Pořád mě to štve. …Polovinu? Co je druhá půlka mých problémů?“
„Vaše vlastní nejistota ke vztahu ke mně,“ řekl Severus klidně.
„Ups,“ polkl Potter vyděšeně.
„Ptal jste se. Riziko otázek jsem vám již objasnil.“
„Stejně jste mě mohl varovat,“ zamumlal Potter.
„Beru na vědomí. Až se opět rozhodnu vstoupit na emocionální půdu, upozorním předem.“
Potter splašeně zamával rukama. „Zpět k tématu. Takže to nesmím nikomu říct. Ani Brumbálovi?“
Severus udělal kyselý obličej.
„Tomu to dojde samo velmi záhy, buďte si jistý. Stačí, aby na vašem těle provedl Legilimens, a to udělá, aby ověřil, zda není mysl poškozena či netrpíte bolestmi.“
„Aha. Ale on nevadí, ne?“
„Ne. On nevadí.“
„Dobře. Jak myslíte, že to potrvá dlouho?“
„Několik dní maximálně. V noci se podíváme, jak na tom jste a co všechno přehlédli, uvaříme pár lektvarů, snad i úspěšně… Tři, přinejhorším čtyři dny. A bude možné vás vrátit, aniž bychom vás vystavili nějaké nepřiměřené zátěži.“
„Čtyři dny? Zvládnete to?“ zeptal se Potter váhavě.
„Vynasnažím se,“ přitakal Severus. „Na oplátku, vy mi budete průběžně připomínat, že příště vás chci nechat zemřít.“
„Platí,“ zasmál se Potter.
„Dobře. Probrali jsme vše? Trápí vás ještě něco?“
„No… Pane?“ vycenil opatrně zuby ve štěněčím úsměvu. „Já mám hlad.“
„…Prosím?“
„Já vím, že nemám svý tělo, ale vy jste asi taky nevečeřel… Já mám prostě hlad. Copak vy ne?“
„Ne,“ zavrtěl Severus hlavou.
„Takže nebudeme jíst?“ hlesl Potter nešťastně.
Severus zdrceně poklesl v ramenou.
„Jak velký?“ zavrčel.
„Tři sendviče budou stačit,“ ujistil ho Potter rychle. „Díky moc,“ dodal s úlevou.
Severus u skřítků objednal večeři, tři sendviče se šunkou a bez nadšení.
„Pane? Je situace dostatečně šílená na kapku whisky…?“
„Kam vedou tyhle dveře?“
„Do mé ložnice.“
„Tam budeme spát?“
„Ne,“ pronesl Severus pevně, máš mé soukromí, mou mysl i moje tělo, ale má ložnice zůstane pouze má, a je mi lhostejné, jak moc je to dětinské, „my budeme spát v hostinském pokoji.“
Obrnil se proti Potterově reakci, připravený bojovat jako lev a procedit třeba poslední kapku krve, bude-li to nutné. Potter se zamyslel.
„Vy míváte hosty?“
„…Velmi humorné,“ utrousil Severus, vzápětí se zachytil krbové římsy a na poslední chvíli zabránil pádu. „Pane Pottere, takhle to nepůjde. Musíme se rozhodnout. Buď se budeme na každém pohybu domlouvat předem, nebo přenecháte chůzi mně. Osobně bych volil druhou variantu.“
„O to se snažím! Ale nemůžu si pomoct, dělám to automaticky. Myslel jsem, že půjdeme ještě jednou dokola, tak jsem zahnul doprava. To vy jste změnil směr!“
„Zcela záměrně,“ odtušil Severus. „Budeme se tedy domlouvat,“ povzdechl rezignovaně. „Což znamená, nepohybovat se příliš rychle. Jdeme ke knihovně, otočka doleva, ke stolu, obejít ho ve směru hodinových ručiček a ke krbu. Otázky?“
„Žádné, jdeme na to,“ oznámil Potter soustředěně.
Zvolna, trhanou chůzí vykročili ke knihovně, dosáhli prvního záchytného bodu. Severuse ovanul vítězoslavný pocit. Zahnal ho.
„Příběh o tom, jak se z nejobyčejnějších věcí může stát dechberoucí dobrodružství,“ pronesl suše.
„Na to si zvyknete, takové věci se mi dějí furt,“ zubil se Potter. „Jdeme dál?“
„Jistě. Nezrychlujte.“
Byli zhruba v polovině trasy, když ucítil Albuse.
„Stát,“ zavelel. „Máme návštěvu.“
Potter mu okamžitě otočil hlavou ke krbu, pak ke dveřím. „Kdo? Kde?“
„Ředitel, tady,“ oznámil Severus. V sálu vědomí sejmul maskování nitrobrány a poblíž nich se objevily útlé dveře ze santalového dřeva. Potter vypadal překvapeně, vzápětí se zachmuřil. Několikrát přelétl pohledem mezi dveřmi a masivním, stříbrným monolitem.
„Tak tohle si teda beru osobně,“ zabručel.
„Úžasné, jak umíte být občas vnímavý,“ věnoval mu Severus jízlivý úsměv a otevřel nitrobránu.
„Jsi tu!“ vydechl Albus úlevně. „Harry, chlapče, tys mne vyděsil… Jak ti je?“
„Pane?“ Potter se zmateně rozhlížel po hlase.
„Mohl by ses prosím zhmotnit?“ požádal Severus s povzdechem. „Pan Potter je poněkud materialisticky založený.“
„Ah, jistě.“ Albus se objevil v zelenozlatém hábitu. „Lepší?“ mrknul na Pottera.
„Mnohem, pane. A je mi fajn. Jak to vypadá s mým tělem?“
„Bude v pořádku,“ ujistil ho Brumbál, „ale moc bych nespěchal.“
„Prima,“ ulevilo se Potterovi. „Stejně bych to rád viděl. Jestli to teda nevadí, pane…?“
„Zajdeme na ošetřovnu,“ kývl Severus. „Sám se chci podívat.“
„A jak se daří tobě?“ stočil k němu Albus ustarané pomněnkové oči.
„Potíže s koordinací, obvyklé komunikační problémy, organismus prozatím zvládá dobře dvojí vládu,“ vyjmenoval Severus věcně.
Albus vševědoucně přitakal. „Musíme tě udržet mimo.“
„Rozhodně.“
„Disciplinární domácí vězení?“
„Skvělý nápad.“
Potter zbystřil. „Cože?! Jak to myslíte?“
Oba ho ignorovali.
„Budu ti vděčný, pokud Harryho tělo prohlédneš i ty, jistě dokážeš přijít s novým nápadem. Prozatím je na ošetřovně příliš lidí, snad kolem půlnoci bude situace bezpečná. Odvážíš se použít letaxovou síť?“
„Pokud budu mít pochybnosti s přesností vyslovené destinace, do krbu nevstoupím,“ ujistil ho Severus.
„Výborně. Fyzické potíže nemáš?“
„Jsem přejedený,“ oznámil Severus kysele. „Jinak nic.“
Albus užasle zamrkal. „Tomu symptomu nerozumím, ale nezdá se nebezpečný. Dobře tedy. Vrátím se na ošetřovnu, kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se. Harry, tvou hůlku mám prozatím u sebe,“ otočil se ředitel k Potterovi. „A prosím… Buď hodný,“ dodal nezvykle vážným hlasem. Sklouzl pohledem mezi nimi, potřásl hlavou, na rtech už zase obvyklý nepatrný úsměv, a zmizel. Santalová nitrobrána se zavřela.
Potter stál se založenýma rukama a mračil se jako tisíc čertů.
„Moje nitrobrána vypadá jako sejf u Gringottů, oba se chováte, jako bych byl nezodpovědný děcko a navíc jste dostal domácí vězení. Jsem naštvanej!“
Severus těžce polkl. Merline, vážně jsem vydaný na milost naštvanému, pubertálnímu Nebelvírovi?
Albusi. Vrať se.
„Sakra,“ vyklouzlo Harrymu otřeseně, „jsem moc rád, že tam nejsem.“
Snape jen mlčky přitakal. Ono stejně nebylo co k tomu dodat, tělo na lůžku mluvilo samo za sebe. Zkroucené, jako by místo kostí vedly tělem věkem zohýbané větve, prsty u rukou zase naopak rozteklé jako balónky napuštěné trochou vody. Kůže modrofialová. Moc hezké, vážně.
„Takhle velký zuby ve skutečnosti doufám nemám,“ zamumlal Harry. „Proč to nevyřešili jednoduše přes Finite? Každý by ukončil to své a je to. Ne?“
„Ne,“ řekl Snape suše. „Mnoho kouzel se střetlo. Nebezpečí kombinování kouzel je látka z prvního ročníku, pane Pottere. Chcete půjčit knihu?“
„Ani ne, dík,“ ujistil ho hbitě. I když představa Snapea, jak zadumaně pročítá učebnici z prvních ročníků a mumlá si: Kruci, to jsem nevěděl… Ne, radši ne.
„Jak je libo. Půjčte mi mou pravou ruku. Kompletně. Děkuji.“
„Testificar incanto,“ zavelel Snape tiše na prázdnou ošetřovnu. Nad Harryho zmrzačeným tělem se začaly objevovat nápisy, zavlnily se a mizely dřív, než je dokázal všechny přečíst. Snape vypadal, že to stíhá. Navíc, že jim i rozumí, což Harry tvrdit nemohl.
„Dobré,“ kývl Snape, sotva zmizel poslední z nich. „Žádné není životu nebezpečné nebo s trvalými následky. A očividně byly detekovány správně, madam Pomfreyová je již řeší. My připravíme jednu radikální obměnu Životního lektvaru, naštěstí mám v zásobě pár vašich žab, v daném stavu by to zřejmě jinak nešlo. Je to v pořádku, pane Pottere, jen drobná nepříjemnost. Ano?“
„Když to říkáte,“ kývl Harry neurčitě. „Ale vypadá to děsně.“
„Pravda. Ten předkus je zastrašující.“
Harry se rozesmál. „Víte, co je legrační? Vždycky jsem si myslel, že vůbec nemáte smysl pro humor. Teď zjišťuju, že nic neberete vážně.“
„Zajisté, jsem jedno velké překvapení,“ utrousil Snape. „Mohli bychom odejít? Nerad bych tu sám se sebou zápasil.“
„Takže ty sis nakonec našel čas?!“
Harry se zmateně ohlédl, ve dveřích stál Sirius, modré oči protkané únavou a žalem. Siriusi, to je dobrý, jsem v pořádku, nic se neděje, Harry k němu chvatně vykročil. Zastavily ho dvě věci; Siriusův vztek a Snapeova hrůza.
„Pane Pottere!“ Snape se veškerou silou křečovitě vzepřel. „Nemůžete ode mne chtít, abych se Blackovi vrhal kolem krku. Pane Pottere, tohle mi nedělejte, prosím!“
Harry se polekaně stáhl.
„Já to nemyslel… Já přece vím… Sakra. Pardon.“
Snapeova úleva byla tak nesmírná, až z toho Harryho zabolelo u srdce; i když tlouklo o dva metry dál.
Sedl si na zem ze stříbřité rtuti, pevně rukama objal kolena.
„Jako bych tu nebyl. Ani se nehnu,“ slíbil tiše. Zatraceně, to mohlo dopadnout hodně špatně, jak by asi Snapeovi bylo?! Když si představím, že bych měl obejmout Ritu Holoubkovou, dělá se mi zle. A to ji nenávidím jen chvíli. Jenže… tohle je jiný, Sirius je hodný člověk. A má mě rád, sakra, já mám rád jeho!
„Hýbejte se dle libosti. Nehýbejte mnou,“ ucedil Snape sevřeně.
„Ale nebudete se hádat, že ne?“ hlesl Harry.
„Pevně doufám, že ne. Cítím se momentálně poněkud… hendikepovaný.“
„Zřejmě ne proto, abys pomohl. Přišel ses pokochat nebo Harryho dorazit? Mluv sakra,“ zasyčel Sirius, došel už téměř k nim, zastavil se ve vzdálenosti pár kroků. Tvář staženou takovou záští, až Harrymu tuhla krev v žilách; Snapeova krev v Snapeových žilách. Siriusi, takového jsem tě nikdy neviděl, jsi to vážně ty…?
„Promluvíme si jindy, Blacku,“ protlačil Snape skrz zaťaté zuby. Chtěl odejít, Sirius mu zastoupil cestu.
„Archere, zatraceně, je tak těžké si to jméno zapamatovat? Ale ne, v tom to není, viď? Prostě bys mě jen moc rád viděl zpátky v Azkabanu… A víš co, máš pravdu. Na co sakra mluvit?!“
Sirius tasil hůlku, Snape po své hmátl – současně s Harrym.
„Ne!“ vykřikl Harry zoufale.
„Pane Pottere!“
„Ne,“ tlačil Harry zběsile pravičku dolů, upínal se k ní celou svou existencí, „to vám nedovolím, nemůžete s ním bojovat, prosím!“
„Jen Protego, při Merlinovi! Nehodlám s ním bojovat.“
„Zkuste si s ním promluvit, něco mu řekněte, když vytáhnete hůlku, oba se proklejete!“
„Pane Pottere, on prokleje nás!“
„Nemůžu,“ vydechl Harry, vědomí zapřené do Snapeovy ruky. „Nesmíte mu ublížit. To nejde.“
Snape souboj vzdal. A stejně náhle a nečekaně se začala prudce zvedat hladina. Harry zděšeně sledoval, jak stříbřitá rtuť divoce stoupá, ke kolenům, k pasu, ramenům, nadechl se, vystoupala až ke stropu, vlila se mu do nosu i uší, ruku nepustil.
„Nebuď idiot, Harry. Nemůžeš se utopit. Ve své podstatě ani nedýcháš.“
Sakra, ulevil si Harry; nejdřív to vyzkoušel opatrně, s nedůvěrou. Otevřel oči, pak ústa, vážně, nic se nestalo. Jen… byl klidný. Siriusova hůlka byla prostě jen hůlka, mířící mu na srdce. Na jejich srdce.
„Když umřete, asi umřu s vámi, že jo?“ zeptal se.
„Ano,“ kývl Snape suše. „Velmi potěšující, nemám pravdu?“
Jak moc by ho vykolejilo, kdyby teď Harry prostě kývl?
„Necháte mne jednat, pane Pottere? Nemohu tu jen tak němě stát a zírat, obávám se, že Blacka ještě někdy v budoucnu potkám a budu s tím muset žít. Byl bych vám vděčný, pokud mne nezničíte zcela. Hůlku nepoužiji. Máte můj slib.“
„Neublížíte mu, že ne?“ vzdával se Harry váhavě.
„Zjevně vám něco uniká. On hodlá ublížit nám.“
„On nic neudělá,“namítl Harry přesvědčeně.
„Vám ne. S vámi ale nemluví.“
„Ani vám. To je hloupost. Nezaútočí na neozbrojeného člověka.“
„Neignoruj mě, zatraceně,“ zavrčel Sirius, „ta tvoje nadutost mě nepříčetně vytáčí. Jak dlouho mě chceš ještě provokovat?! Tys ho proklel, zatraceně!“
„Nechci vás stresovat, pane Pottere, ale zřejmě by bylo záhodno vrátit mi vládu nad tělem. Pokud možno ihned. Teď, pane Pottere.“
„Mám tě plný zuby!“ zařval jim Sirius do obličeje, i Harry ucítil drobnou spršku slin, Sirius strhnul ruku s hůlkou, otočil se, rozběsněně odcházel. A byl pryč.
„Tak… to prošlo docela dobře, ne?“ hlesl Harry.
„Odcházíme,“ oznámil Snape mdle. „Směr astronomická věž. Rád bych skočil.“
„Omlouvám se,“ řekl Potter přidušeně. „Je mi to líto. Zlobíte se hodně?“
„Nadšený nejsem,“ oznámil Severus příkře. „Když o tom tak přemýšlím, jste vlastně děsivá forma Imperia.“
Potter kroužil sálem vědomí, rtuť znovu pouze pod nohama, hlavu sklopenou.
„Je mi to vážně líto, pane,“ mumlal. „Slíbil jsem, že nebudu dělat potíže, jenže… Bylo nemyslitelný, že bych na Siriuse tasil hůlku! Já… Já vím, že jsem vás tam ponížil,“ dodal zdrceně.
„Pane Pottere. Bez ohledu na to, že mne vskutku netěší být za hlupáka, vám zjevně stále nedochází, v jakém jsme byli nebezpečí.“
„Proč si pořád myslíte, že by na vás Sirius zaútočil?! To je absurdní!“
„V minulosti to již mnohokrát udělal, tak nevím, že by pro to?“ odtušil Severus ironicky.
„Tomu se mi nechce věřit,“ namítl Potter slabě. Ne úplně přesvědčeně.
„Uklidní vás, že ne vždy příčina hádky vzešla od něj? Ty antipatie jsou hluboce oboustranné.“
Severus se odmlčel. Potter stál mlčky, na čele vrásky chmurných myšlenek.
„Chápu, že vás to staví do těžké pozice,“ připustil Severus. „Ale jediné, co pro vás mohu udělat, je ujistit vás, že vaši lásku k Blackovi akceptuji. Třebaže mi přijde naprosto nepochopitelná. Vy prosím přijměte, že Blacka považuji za svého nepřítele. A že na tom stavu nehodlám nic měnit.“
Potter přikývl, oči zabořené do stříbřité podlahy.
„Mohl byste se prosím zase zhmotnit, pane?“ zašeptal. „Když se zlobíte a ještě vás ani nevidím, je to…“
Severus se objevil dřív, než stihl větu dokončit.
„To nebylo úmyslné,“ řekl prostě.
Potter mu věnoval rychlý, plachý úsměv a znovu sklopil hlavu.
„A taky mě nenapadlo, že byste nemohl převzít kontrolu, kdybyste opravdu chtěl,“ dodal rozpačitě.
Severus kývl.
„Má chyba. Měl jsem tu možnost zmínit. V případě, že by naše příkazy byly zcela protichůdné, mohl by ten vnitřní konflikt způsobit organismu nějaký závažný problém.“
„Kruci. Pardon… Proto jste se přestal snažit tak brzy.“
„Ne,“ zavrtěl Severus hlavou. „Vzdal jsem to ve chvíli, kdy jsem pochopil, jak nepředstavitelné je pro vás na Blacka zaútočit. Nemělo to smysl. Vaši vůli bych nepřemohl.“
Potter vypadal překvapeně. „To by mě nenapadlo. …Omlouvám se.“
„Slyšel jsem,“ řekl Severus prostě.
„No tak, prosím, pane! Nemohl byste už říct, že mi odpouštíte?“
„Nemohl byste vy být natolik zodpovědný, abyste přijal následky za své chování?“
Potter nešťastně rozpažil.
„Mrzí mě to! Udělal jsem hloupost a je mi to hrozně líto, omlouvám se, co mám udělat?“ Došel k němu, chytil ho za ruku. „Kruci!“ vyjekl, chvatně uskočil.
Hleděli na sebe stejně užasle.
„Cítil jste to taky?“ hlesl Potter.
Severus oněměle přitakal. Kontakt mezi jejich netělesnými existencemi byl… šokující. Jako zásah bleskem.
„Co to bylo?“ ozval se Potter znovu.
„Netuším,“ přiznal Severus zvolna. „Nedělím se o svou mysl často, v tomto směru jsem poměrně sobecký.“
„Nemůžu se rozhodnout, jestli to bylo nebo nebylo příjemné,“ mumlal Potter, třel zasaženou ruku druhou dlaní. „Můžu… mohl bych to zkusit znova?“
Severus pokrčil rameny. Kývl. „Proč ne.“
Natáhl ruku, Potterova se přiblížila váhavě. Dotkli se špičkami prstů. Pocit se dostavil okamžitě, v mžiku rozpálil všechny počitkové senzory; intenzivní, všeprostupující, jako valící se láva dravě pronikal vědomím. Absolutní. A definitivně příjemný.
Severus vzhlédl, Potter zjevně došel ke stejnému závěru; okouzleně prohloubil dotek, sklouzl bříšky prstů po hřbetu Severusovy ruky, obkroužil zápěstí. Stáhl se.
„Omlouvám se, pane. To, co se stalo na ošetřovně, se už nebude opakovat,“ řekl pevně.
„Dávejte si splnitelné cíle. Předejdete rozčarování.“
Potter si zhluboka povzdechl. „Budu se upřímně snažit, aby se podobná věc neopakovala. Lepší?“
„Ano,“ kývl Severus. Téměř spokojeně. „Pojďte, pokusíme se navázat spojení s Iskariotem.“
„Chcete otevřít mou nitrobránu?“ vyplašil se Potter. „Je to bezpečné?“
„Nechci a zřejmě není,“ souhlasil Severus. „Ne, dokud nevím, v jakém stavu se váš sál vědomí nachází. Ale pokud je bolest intenzivní, ucítíme to i přes zavřené dveře. A každá informace je důležitá.“
Společně došli k stříbrnému monolitu.
„Postavte se k němu, přiložte dlaně. Soustřeďte se,“ naváděl Severus, „s ohledem na to, že de facto voláte domů, měla by vaše snaha být úspěšnější, než by kdy mohla být ta má.“
Potter poslechl. Velice nejistě, velice neochotně.
„Takhle nezjistíme nic,“ zkonstatoval Severus po chvíli. „Stůjte čelem, dlaně pevně přitisknout…“
Postavil se za Pottera, přiložil ruce na jeho; strhující pocit bouřlivě rozvířil vědomí. Až Severus zatajil dech. A vjem se ustálil, jako mohutný klidný proud procházel bytím.
Potter stál nehybný, oči zavřené.
„Nesoustředíte se.“
Potter otevřel oči. „Vy taky ne,“ namítl klidně.
„…Pravda,“ kývl Severus chabě.
„Necháme to na jindy,“ rozhodl Potter. Vymanil ruce, chytil Severuse za zápěstí, přitáhl si jeho paže k tělu, ovinul kolem sebe. Zaklonil hlavu, opřel ji o rameno za sebou.
Zůstali jen tak stát. Zakletí do toho pocitu.
Nedal se s ničím srovnat; aspoň Severus nikdy nic podobného nezažil. Tak všeprostupující krásu. Ano, tohle slovo by ho mohlo vystihnout; kdyby krása mohla být tekutá, kdyby vám ji někdo vyměnil za krev a ona pak v neměnném, skálopevném tempu krystalicky čistá proudila vašimi žilami, ano. Pak byste zřejmě cítili něco podobného.
„Omlouvám se,“ řekl Potter znovu. „Nechtěl jsem vás zklamat.“
„Dost těžko bych mohl být zklamaný z toho, že jste se zachoval zcela podle očekávání,“ namítl Severus klidně.
„…Odpustil jste mi?“
„Pokud incident na ošetřovně posoudím čistě racionálně, nebýt vašeho zásahu, zřejmě bych se s Blackem ještě teď hádal. V horší variantě by jeden z nás už ležel v bezvědomí a Albus by se tvářil zádumčivě.“
Potter potlačil úsměv. „To je odpustil ano nebo odpustil ne?“
„To je tvrdošíjné odmítání dětinské snahy si odpuštění vymoci.“
„Já vím,“ hlesl Potter. „Taky jsem si toho všiml.“
„Že umím být nepříjemně tvrdohlavý?“
„Že se s vámi chovám jinak. Dětinsky,“ pronesl Potter trpce.
Takový byl plán, dopřát ti alespoň zdánlivý záchvěv dětství; plán, který už na svém počátku zkrachoval, jelikož tvá dospívající pýcha ho ve vteřině zničí, pomyslel si Severus. Nebyl jsem dost opatrný. Vychovávám Válečníky, s Tvořiteli to neumím. Odpusť, štěňátko.
„Připomíná mi to náš předchozí rozhovor. Jak byste se tedy měl chovat?“
„Dospěle?“ zašklebil se Potter.
„Zeptám se jinak. Co je špatného na tom, chovat se dětinsky?“
„Nic. Když jste dítě,“ oznámil Potter pevně.
„Nespěchejte,“ řekl Severus, konečky Potterových vlasů šimraly na tváři, je možné, aby imaginárně zhmotněné vědomí mělo svou vlastní vůni? „Jednoho dne budete velice dospělý.“
Potter zvrátil hlavu. Zapátral v Severusově tváři, na rtech opatrný úsměv, v zelených očích jiskřičky.
„Mám se chovat dětinsky?“
„Ne. Chovejte se tak, jak to cítíte.“
Jiskřičky se rozhořely do raráškovských plamínků.
„Děti si hrají,“ oznámil varovně. „Třeba na honěnou.“
„Směle do toho,“ kývl Severus. „Pobíhejte tu, co hrdlo ráčí. Já si sednu a budu vás velmi dospěle pozorovat.“
„A co když vám dám babu?“
Severus zmateně zdvihl obočí. „Babu? Netuším, co to je, ale docela jistě to nechci.“
Potter se rozesmál.
„Dobře. Tak co teda budeme dělat?“
Severus ho pustil, ztráta kontaktu byla téměř bolestivá. „Pojďte, něco vám ukážu.“
Potter se mu hbitě ocitnul po boku. A s tváří zarytě natočenou vpřed, poslepu vyhledal Severusovu dlaň a trochu nejistě ji chytil. Kradmo po něm mrknul, pokrčil rameny.
Severus jeho ruku přijal. No co, bylo to příjemné.
Potterovu tvář zvlnil úsměv, chlapec se odvrátil.
„Nečtete mi myšlenky, že ne?“ ujišťoval se náhle.
„Ne.“
„Ani emoce?“
„Ne,“ zavrtěl Severus hlavou, pobaveně. „Uniká mi něco zajímavého?“
Potterovu imaginární tvář zjemnil ruměnec, chvatně vyhrknul: „Jak to vlastně, že ne? Já od vás taky nic necítím.“
„Vy jste bariéru nepostřehl? Kolem vás. Drží vaše prožitky bezpečně oddělené od mých. Umíte si představit Severuse Snapea, zmítaného vašimi emocemi?!“
Potter se zazubil. „Kdybych náhodou nějakou představu měl, nemusím ji říkat nahlas, že ne?“
„Bude velmi prozíravé, pokud si ji necháte pro sebe,“ ujistil ho Severus temně.
Dovedl Pottera doprostřed prázdného, ohromného sálu, zastavili se. A jejich okolí se zavlnilo, změnilo.
Hory, vysoké, skalnaté, s vrcholy ukrytými v mlžných oblacích, boky zakryté sněhem, ostře špičaté štíty kam až oko dohlédlo, průzračné nebe nad hlavou ledově modré, i vzduch jako by tu byl čistý a štiplavě studený. Křik velkých ptáků, majestátně kroužili kolem rozeklaných úbočí.
Vize se změnila. Stáli uprostřed oázy, rostliny i štíhlé stromy byly křiklavě zelené, ovzduší horké a vlhké vodou, ostrá vůně cizokrajných květů. Z nejbližšího křoví neslyšně vystoupil ohromný dravec, šelma kráčela kolem nich tiše na měkkých polštářcích tlap, svaly se vlnily pod tenkou vrstvou kůže a sametově černého kožichu. Pohlédla jejich směrem, královsky vznešená je nevzrušeně minula. Zmizela v bujném porostu.
„Páni,“ vydechl Potter. Už dávno k Severusovi bezděčně přistoupil; a ten stěží patrný pohyb vyvolal v Mistru lektvarů celou řadu emocí.
Znovu vizi změnil. Nyní byli v jabloňovém sadu, košaté zdravé stromy se pyšnily růžovobílými květy, které v teplém vánku tu a tam zvolna plachtily vzduchem. Zem voněla jarem.
„Tohle je immagie, pane Pottere. Imaginativní magie,“ vysvětlil Severus. „Je dána každému, ale jen velmi málo kouzelníků ji dokáže využívat. Ke své vlastní škodě.“
Vize zmizela, stáli opět uprostřed prázdného sálu.
„Zkuste si to, pane Pottere.“
„Jak?“zeptal se dychtivě.
„Stačí myšlenka. Žádné inkantace. Jednoduše intenzivně myslete na to, co byste tu chtěl mít.“
Potter zaváhal. „Když já nevím. Nikdy jsem na podobném místě nebyl.“
„To ani já. Nepokoušejte se o nic konkrétního. Zapojte své podvědomí. Myslete na něco bezpečného. Kde se cítíte dobře?“
„Tak já to zkusím… Nejdřív slibte, že se nebudete smát.“
„Nebudu,“ ujistil ho Severus s povzdechem. „Cítím se psychicky připraven na to, ocitnout se v Medovém ráji nebo U Tří košťat, méně nadšený budu, pokud můj sál vědomí změníte na famfrpálové hřiště, a docela jistě se netoužím ocitnout pod něčí sukní. Ale smát se nebudu.“
Potter se zasmál. „Tak jo, já to teda zkusím. Nejspíš se nestane nic, takže žádný strach.“
Zavřel oči, soustředil se. Vysoké sloupy i klenutý strop zmizely. Všude kolem se rozhostila tma. Absolutní čerň.
Tohle nevypadá na dobrou představu, Severus automaticky chytil chlapce kolem ramen, připraven okamžitě smazat blížící se bílé masky. Jenže žádné se neobjevovaly.
Potter otevřel oči, rozhlédl se. Zklamaně.
„Říkal jsem, že se to nepovede,“ povzdechl si. „Asi nemáte tušení, co jsem udělal? Kromě toho, že jsem tu zhasnul.“
„Dívám se,“ řekl Severus. „Tamhle. Něco tam je.“
Oba se zahleděli stejným směrem, napínali zrak a skutečně, něco tam bylo, tma se vyhraňovala, cosi v ní… Knoflíky. Perfektně rovná svislá řada z drobných knoflíčků, matně se leskly na saténově černé vestě.
Pochopili oba zároveň. Potter pekelně zrudl, Severus zíral. Zasáhlo ho to.
„Mohli bychom se vrátit k vašim krajinkám?“ zamumlal Potter.
Rázem stáli na mořském pobřeží, vlny s krajkami pěny mazlivě olizovaly písčitou pláž, hejno racků brázdilo oblohu.
„To bylo… milé,“ zmohl se Severus.
„Nebezpečná půda,“ zamumlal Potter. „Nekažte mi výlet.“
Severus mu prostě nabídl dlaň. „Projdeme se?“ kývl k obzoru, kam se stáčela půda, obtěžkaná zahřátým pískem. Potter ruku přijal, krása protékala tělem, přinášela klid a mír.
„Váš svět je krásný. Chtěl bych to umět.“
„Není to těžké. Naučíte se to.“
„Býváte tu často?“
„Někdy,“ připustil Severus. Zastavil se, ukázal na mořskou hvězdici, válela se v písku nedaleko. „Co je to, pane Pottere?“
Potter trochu zmateně zaváhal. „Hvězdice, pane?“
Současně s jeho slovy se hvězdice proměnila na zajíce. Zastříhal ušima a odhopkal.
„Prima,“ oznámil Potter. „Z klobouku to umíte taky?“
Severus mu věnoval povznesený pohled.
„S tím, co o vás říkají lidé, je to stejné. Říkají, co vidí. Ne to, kdo jste.“
Potter pochopil. Pokrčil rameny.
„Moc bych chtěl, abych to dokázal brát jako vy. Jenže mně to vůbec nepřijde jednoduchý, tohle všechno…“
„Ne,“ souhlasil Severus vážně, „žít mezi lidmi rozhodně není jednoduché.“ Rozhlédl se. „Naučte se používat immagii, pane Pottere. Tady si smíte vyzkoušet vše, být kýmkoliv. Slabý, silný, laskavý, krutý, výsledek bude vždy stejný; nic se nezmění. Tohle místo je osvobozující. Ale jen pokud se dokážete vyvarovat tragického omylu a nezapomenete, že to vše je pouhá iluze. Realita je tam venku. Pamatujete?“
Potter rázně kývl.
„Ano, pane.“ Na tváři mu rozkvetl nepatrný úsměv. „Něco zkusím.“ Zavřel oči, soustředil se. A u jeho nohou se rozvinul trs nádherných, blankytně modrých květů, koruny se v pěti paprscích rozbíhaly ze svého středu, kalich zdvižený ke slunci.
„Výborně,“ kývl Severus. „A výborně dvakrát, pokud víte, co jste stvořil.“
Potter nasadil výraz napůl učený, napůl vítězoslavný.
„Calathiana nivalis, hořepníček sněžný, našel jsem si to.“ A zazubil se.
Severus ten štěněčí úsměv chvíli studoval.
„Stále vám chybí,“ řekl.
Úsměv se rozplynul jako sen po zazvonění budíku.
„Ano,“ kývl Potter tiše. „Občas.“
„Co přesně postrádáte, pane Pottere?“
Pokrčil rameny, zvedl hlavu, pronikavě se na Severuse zadíval. A rychle uhnul pohledem.
„Je toho víc, pane.“
„Poslouchám.“
„Já nevím,“ potřásl Potter rozcuchanou hřívou. „…Chybí mi naše rozhovory.“
„Pozor,“ sykl Severus, „nebezpečná půda.“
Potter se rozesmál, tiše a rozpačitě, ten zvuk rozpustil smutek v zelených očích.
„Pokud vám chybí mé urážky, milerád vám několikrát denně pošlu Huláka,“ nabídl Severus.
„Ach jo, už zase vůbec nejste vážný,“ smál se Potter, teď už docela nahlas. „Já vás asi nepochopím, nikdy nevím, jak budete reagovat.“
„Jsem jedna velká záhada,“ kývl Severus seriozně. „Nebo možná jen Tak-trochu-blázen, jak jste nás Zmijozely elegantně nazval.“
„Pardon,“ zamumlal Potter, ale zubil se od ucha k uchu.
„Nebo jsem postižen jakousi zvrácenou zálibou naslouchat vašemu smíchu,“ oznámil Severus věcně.
Potterovi klesla brada.
„…Proč si vlastně myslíte, že Fidentia vyprchala?“
„Právě o tom přemýšlím,“ kývl Severus. Pokrčil rameny. „Možná je to tím pocitem z kontaktu. Je poněkud zákeřný, nemyslíte?“
Potter si místo odpovědi náhle odčaroval boty, ponožky, vyhrnul kalhoty ke kolenům, vymazal hábit.
„Pojďte, tohle jsem vždycky chtěl udělat,“ sevřel pevněji Severusovu ruku a vlekl ho k mořskému kraji.
„Teda, super!“ ohlásil nadšeně, sotva se mu teplý příboj obtočil kolem nohou. Severus pravda tak nadšený nebyl. Dál kráčeli vodou, chůze vázla, ztížená tlakem vln, držet se už byla nutnost, aby si navzájem pomáhali udržet balanc.
„Možná, když chybí nutnost otevřít ústa a člověk je zbaven vteřiny k tomu potřebné, vysloví i spoustu věcí, které by jinak neřekl,“ pronesl Severus zadumaně.
Potter mohutně cákal ráznou chůzí ve vlnách.
„Půjdu spát, pane Pottere. Pokud mám v příštích dnech zůstat soustředěný – a to, jak jistě uznáte, bude životní nutnost – musím být odpočinutý.“
Potter se zastavil, užasl. „Půjdete spát? Já nejsem unavený. Proč?“
„Vaše mysl není spjata s mým organismem, ne zcela. Pouze vám umožňuje ho používat. Zřejmě.“
Potter nad něčím evidentně váhal. Nakonec se odhodlal.
„To tu zůstanu sám?“
„Třetího sem nepozvu docela jistě,“ ujistil ho Severus kysele.
„Tak jsem to nemyslel,“ zasmál se Potter, „já jen, že mě tu necháte samotného. Děkuju, pane. Nic neprovedu, přísahám… Teda, udělám maximum pro to, abych nic neprovedl.“
„Já vím,“ kývl Severus prostě.
„Jenomže se asi budu děsně nudit,“ dodal Potter váhavě, „a když se nudím…“
„Napadají vás nepřístojnosti,“ dokončil Severus. „Pochopitelně. I na to jsem myslel. Vyčlenil jsem pár vzpomínek, které si smíte prohlédnout.“
Potterův úžas byl nekonečný.
„Je vám doufám jasné, že jsem je vybral po pečlivé úvaze a že v nich nenajdete nic výrazně zajímavého?“ zeptal se Severus s varovným podtónem.
„Jistě, pane, ano,“ přikyvoval Potter, zelená v očích měkce svítila. „Stejně stojí za zhlédnutí. Děkuju.“
„Dobře tedy. Na pár hodin vás opustím. Máte ještě nějaké otázky?“
„Možná… Jednu. Co by se stalo, kdybych se nějak z vaší mysli odpoutal? Ne do jiného těla, ale prostě jenom ven?“
„Nevím s jistotou. V reálném světě je mysl vždy svázána s hmotným tělem, i duchové jsou v okamžiku smrti pevně spjati se svou fyzickou existencí. Pravděpodobně byste buď přestal existovat, nebo zůstal uvězněn v nehmotné formě… Pane Pottere,“ Severusova tvář ostře zvážněla, „nevyslovujte to.“
„Cože?“ zazmatkoval Potter. „Co myslíte?“ Pak se dovtípil. „Ne, pane,“ řekl pevně, „já vím, že to byste mi neudělal.“
„Dobře,“ kývl Severus rázně. „Chcete tu ponechat pláž nebo vrátit sál?“
„Sál,“ rozhodl Potter.
Moře zmizelo, Severus pustil Potterovu dlaň.
„Buďte tu hodný,“ řekl. „Dobrou noc, pane Pottere.“
„Dobrou, pane. A děkuju za všechno…“
Severus ho zarazil zdviženou dlaní.
„Bez ohledu na to, jak moc tento váš zlozvyk nemám rád, tentokrát jsou díky skutečně nezasloužené. Jen se snažím eliminovat škody, kterým jsem mohl zabránit zcela, kdybych byl pozornější.“
Potter se zachmuřil. „Nechápu.“
„Fidentia,“ pronesl Severus hořce. „Neunikla mi zjevná spojitost mezi vaší znalostí kouzla a panem Longbottomem. Ptal jste se mě na to kouzlo, měl jsem vás varovat, jak může být zrádné.“
„Nikdy jsem se vás na něj neptal,“ namítl Potter zmateně.
„Jistěže ano, skrz mého zástupce. Měl jsem tomu věnovat pozornost.“
Potter zadumaně naklonil hlavu ke straně. „Pane…? Napadlo vás někdy, že ne všechny špatné věci, které se na světě stanou, jsou vaše chyba? Vlastně, abych byl přesný, většina z nich je má chyba.“
Severus skepticky potřásl hlavou.
„Ani Merlin netuší, proč čekám, že ráno najdu své tělo tam, kde ho nechám.“
Potter se rozesmál. „Hodný a tichý jako myšička. Hezký sny.“
Harry procházel pomalu mezi sloupy, sám v Snapeově sálu vědomí. Cítil se dobře. Ne. Cítil se skvěle; to by asi neměl, ne? Před pár hodinami na něj mířily hůlky snad všech, které považoval za přátele, jeho tělo leželo na ošetřovně a lidskou bytost připomínalo jen vzdáleně. Přesto se tak cítil.
Stejně je to zvláštní. Co vlastně Fidentia způsobila Snapeovi? Protože to nevypadalo, že by se choval jinak, že ne? Vlastně udělal přesně to, co vždycky. Harry byl v průšvihu, on přispěchal a zachránil ho. Možná si Fidentia vylámala zuby na jeho nitrobraně. Ale stejně je to trochu divný…
Merline, ten kontakt! Něco tak fantastického ani nejde popsat. Harry měl pocit, že ještě teď mu jemně vibruje jeho imaginárním tělem, jako velká, huňatá kočka vrnící v klíně.
Zastavil se. Vprostřed sálu, ruce založené za zády. Spokojený.
Takže Malfoy si myslí, že je pro Snapea výjimečný.
Vědět tohle, pukne vzteky.
…Hm, dobrá věc. Připadat si výjimečný pro výjimečného člověka.
A Snape je neobyčejný. Že jo? Je to mocný kouzelník, třebaže většinu svých schopností tají. Dost možná, že jednou bude stejně silný jako Brumbál. A kolik toho ví, zdaleka ne jen o lektvarech. Kdyby tak jen dokázal být trochu příjemnější, kdyby dal lidem šanci…
A třeba je to svět, kdo nedává šanci jemu, napadlo Harryho.
Protože dnes je Snape příjemný. Ne? Ano, je. Umí být vtipný. Umí být laskavý. A nebývá zklamaný.
Za to, co mu Harry provedl na ošetřovně, měl právo ho rozcupovat na kousíčky. On mu to odpustil. I když to neřekl nahlas, choval se tak, to stačí. A ukázal mu immagii. Rozhodně mu to odpustil.
Skvělý pocit!
Tak. Kde ty vzpomínky můžou být? Zvědavě se rozhlížel, neviděl nic. Zkusil je přivolat, přijďte, cokoliv tu je. Objevilo se několik statických obrazů. Harry lačně hmátl po prvním z nich. Hořel nedočkavostí.
„Pojď, rychle, nemáme moc času,“ zašeptal, podržel otevřené dveře a vklouzl za ní dovnitř; černovlasý chlapec s orlím nosem, malý Severus Snape. Kolik mu mohlo být? Sedm, osm let? Šokující, že i on byl někdy dítětem, blesklo Harrymu pobaveně hlavou a stočil pohled k jeho společnici. Stejně stará rudovlasá dívenka se smaragdově zelenýma očima.
Mami. Harrymu se rozbušilo srdce, tlouklo tak zběsile, tak bolestně a tak sladce, že se musel posadit. Doufám, že je to moje imaginární srdce, ne Snapeovo, abych mu ve spánku nezpůsobil infarkt…
Severus s Lily stáli v maličké místnosti plné regálů, police se prohýbaly pod sklenicemi a lněnými váčky, prostor tonul ve sporém světle.
„Dnes vybíráš ty,“ zašeptal Severus.
Lily vážně přitakala, rozhlížela se.
„Tohle,“ rozhodla. Popadla sklenici plnou útlých, černých kořínků, podala ji Severusovi. „Ty tohle a já… tohleto,“ vzala z poličky nejbližší pytlík.
Severus hbitě vylovil jeden z kořínků, odlomil kousek, čekal, až Lily vysvobodí ze sáčku cosi žlutavého, jako kousek pryskyřice.
Nedůvěřivě si to prohlížela v prstech.
„Doufám, že zas nebudu celou noc zvracet,“ oznámila vroucně. „Tak připravený? Tři, dva, jedna, teď!“
Oba naráz své úlovky strčili do úst.
„No fuj,“ zasténal Severus, „je to strašně hořký… Co ty?“
„Dobrý,“ pokrčila Lily rameny. „Nic necítím. Všechno v pohodě.“
„Tak klidně zkufíme… coe… akla!“ zahuhlal Severus, poslední slova už nešla vyslovit ani zkomolená, jazyk mu v ústech zdřevěněl.
Lily se tlumeně rozesmála, tiskla dlaň k ústům a hihňala se, až se jí otřásala ramena.
„Tak to je sranda. Řekni ještě něco, prosím!“
Severus to upřímně zkusil, kromě neartikulovaných zvuků ze sebe nedostal ani slovo.
„Chudáčku,“ politovala ho Lily, „ale snad to odezní rychle. Tak pojď, musíme zmizet, než se vrátí tvá mamka. Můžu si vzít kousek toho kořínku? Strčím ho Debbie Sparksový do svačiny, dneska na mě byla pěkně hnusná.“
Severus zuřivě přitakal, podal jí sklenici. Lily uloupila kousek, poklad ukryla v kapse.
„Paráda,“ kývla spokojeně. „Tak jdeme.“
Vykročila ke dveřím, jenže místo rovně zabočila doleva, vlastně celé tělo se jí naklánělo do strany, jako by droboučká náušnice náhle vážila tunu. S vyjeknutím skončila na zemi.
„Jauvajs,“ zvedla zelené oči k překvapenému Severusovi a zahihňala se. „Nemůžu chodit rovně. Musíš mě odsud dostat,“ natáhla k němu obě ruce.
Severus se smál. Přidušeně, aby je nikdo neslyšel, smíchu dřevěný jazyk nevadil. Popadl Lily za ruce, vytáhl ji na nohy, udělali spolu několik potácivých kroků a šli oba k zemi.
„Pšt,“ syčela Lily, dusila se smíchy, „najdou nás, Severusi, budeme mít průšvih!“
Vzpomínka skončila, obraz ustrnul. Harry omámeně zíral na svou matku, mladičká Lily Evansová, rozesmátá, rozcuchaná, válela se na zemi vedle Severuse Snapea, tak mladá, tak krásná. Tak šťastná.
Další, rychle! Harry dychtivě hmátl po dalším obrazu.
Byla tam, o málo starší. Přibíhala po trávníku v parku, už z dálky mávala. Dochvátala ke Snapeovi, chytila ho za ruce, roztočila dokola.
„Přišel, přišel, přišel!“ výskala a točila se. Dlouhé rusé vlasy divoce vlály ve větru, zelené oči stejně divoce zářily bláznivou radostí.
„Říkal jsem, že přijde,“ řekl Severus zadýchaně, sotva ho propustila. „Ukážeš mi ho?“
„Jasně,“ přikývla horlivě. Vylovila z kapsy pomačkaný dopis, zbožně si ho po milionté prohlédla a slavnostně mu ho půjčila.
„Pojedeme spolu,“ prohlásila nadšeně.
Severus si zatím její dopis z Bradavic pročítal znovu a znovu.
„Skvělý,“ oznámil, zvedl tvář a zazubil se.
„Já mám takovou radost, Severusi!“ chytila ho kolem krku. Opětoval objetí bez nejmenšího zaváhání.
„Bude to prima, Lily, uvidíš. Bude se ti tam moc líbit, nemusíš mít z ničeho strach.“
„Nemám strach,“ namítla rozhořčeně. „Za prvé, jsem hrozně chytrá a se vším si poradím. A za druhé, když si s něčím neporadím, poradíš si s tím ty. Pojď, sedneme si. Něco jsem přinesla.“
Uvelebili se na čerstvě posekaném trávníku, Lily vytáhla sáček bonbonů.
„Nejsou tak dobrý jako tvoje fazolky, ale zase nehrozí, že by některý chutnal jako hnůj,“ mrkla na něj.
„A to je bezesporu uklidňující,“ přikývl Severus vážně a oba vyprskli smíchy. Společně cumlali karamelky, Lily se svalila do trávy na záda, dívala se do nebe, dopis láskyplně přitisknutý k srdci. Severus si lehl vedle ní.
„Bude to úžasný. Budu velká čarodějka a ty mocný kouzelník. A jednou nás bude znát celý svět! Co myslíš, Severusi? Budou jednou znát naše jména?“
„Dost o tom pochybuji,“ pronesl klidně.
„Já taky,“ zazubila se Lily. „Ale bylo by to parádní, nemyslíš? Každý člověk by věděl, kdo je Lily Evansová. A kdyby uslyšeli jméno Severus Snape, ztuhli by hrůzou, ó, ušetři nás, mocný…!“
„Ty jsi šílená,“ zavrtěl Severus hlavou, pusu od ucha k uchu, „jsi hrozně nafoukaná malá čarodějka, víš to?“
„A ty jsi děsivý mrňavý kouzelník,“ vyplázla na něj jazyk.
„S velikánským nosem,“ povzdechl si Severus. „Zase se mi budou smát.“
„Ty jsi trdlo. Jasně, že máš velký nos. Jsi Severus Snape, výjimečný kouzelník. Nemůžeš mít něco tak sprostýho, jako obyčejný malý nos,“ přetočila se na bok, natáhla ruku, zapíchla ukazováček do špičky Severusova nosu, až kůže kolem zbělela. „Takhle je to v naprostým pořádku. A zbiju každýho, kdo se ti bude smát.“
„Kouzelníci se neperou, Lily Evansová. Kouzelníci se proklínají. To mi připomíná! Zkusila jsi včera to kouzlo Červi ve vlasech?!“ vyhrknul dychtivě.
Lily se rozchechtala. „Měl jsi ji vidět, Severusi, myslela jsem, že to bude její smrt…!“
„Super,“ kývl s maximálním uspokojením. „Nemá tě zamykat ve sklepě.“
Vzpomínek bylo mnoho; Lily v každé z nich. Veselá, smutná, vždycky nádherná. Harry je procházel znovu a znovu, nenasytně hltal každý detail, věděl toho o matce tak málo. A vidět ji šťastnou, bezstarostnou v létech dětství, raného dospívání, to byl balzám pro bolavou duši. Zároveň srdce rozdíral do krve.
Pokud měl v sálu vědomí čas nějaký význam, pak to trvalo dlouho, než našel odvahu sáhnout po poslední ze vzpomínek. Lily na nehybném obrazu byla starší, mnohem starší, zhruba v Harryho věku. A Harry tušil, že tohle setkání ve ztemnělé bradavické chodbě bude jiné, než ostatní Snapeovy vzpomínky.
„Je mi to líto, Lily, omlouvám se. Nechal jsem se vyprovokovat…“
„Přestaň,“ mávla rukou. „Já přece vím. Bylo to od nich hnusný. Ale to, co jsi jim udělal včera ty, taky nebylo nic moc.“
Severus mlčel. I on vypadal jinak, příliš starý na šestnáct let. Ostré rysy brázdily tvář, tvrdé vrásky přetínaly čelo a násobily bezednou čerň v očích, ano, takhle lidi mění hněv a bolest, co se událo v letech, které přeskočil? Přesto při pohledu na hezký obličej nebelvírské dívky chladná maska Zmijozela zjemněla.
„Omlouvám se, Lily.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Neříkej to. Já už ani nevím, kdo za co může.“ Zvedla k němu oči, zelená byla plná smutku. „Pomoz mi, Severusi, začínám být zoufalá. Já Jamese miluju! Ale nemůžu tě ztratit a všechno je to pořád těžší a těžší, a já už vůbec nevím, co mám dělat, jsem mezi vámi jako mezi mlýnskými kameny, ať udělám cokoliv, vždycky je to špatně…“
„Tiše.“
Prudce si ji přitáhl do náruče. Objala ho, paže pevně ovinula kolem krku, složila hlavu na jeho rameno. Hladil ji. Vískal ve vlasech.
„Pamatuješ, jak jsi odmala říkala, že naše přátelství je unikátní?“ zeptal se.
Lily přitakala, chtěla něco říct, ale Severus ji jemně umlčel.
„Měla jsi pravdu. Nemusíme se vidět deset let. Můžeme se deset let denně míjet beze slova. A stále budeš mou nejdražší přítelkyní.“
Zvedla hlavu, v očích se zatřpytilo. Pochopila.
„A ty budeš vždy můj nejlepší přítel,“ vzlykla.
Pustila ho. Odstoupila.
„Doufám, že ten idiot Potter kvůli tobě konečně definitivně přijde o rozum,“ mrknul Severus. Humor ve slovech, úsměv na rtech, v černých očích hluboký žal.
Lily se zasmála, kývla, přitiskla dlaň ke rtům, aby zadusila další vzlyk.
„Nechci se loučit, Severusi,“ zašeptala.
„Jistěže ne,“ přitakal, otočil se k odchodu. „Nerozcházíme se, Lily Evansová.“
Došel téměř na konec chodby, než se naposledy otočil. Lily stála na stejném místě, usmívala se, smaragdové oči plné slz. Ale neplakali ani jeden.
Harry brečel místo nich.
Propustil vzpomínky, odeslal je tam, odkud přišly. Seděl na zemi v sálu vědomí a nevěděl, jestli je šťastný nebo zoufalý. Bylo krásné matku vidět. Bylo úžasné ji poznat, sledovat, jak rostla. Bylo k neunesení, znát konec jejího příběhu.
Jméno Lily Evansová dnes zná celý svět. Ale takhle si to malá Lily jistě nepřála.
Proč ji Snape opustil? Proč jí místo toho nenabídl smír s Nebelvíry, proč to aspoň nezkusil?
Možná nemohl. Protože každý může dát jen to, co má… Že ano? Možná v té chvíli prostě víc neměl. Kdo ví, co všechno zlého proběhlo; třeba už smír ani nebyl možný.
Proč to Lily přijala? Tomu Harry rozuměl, trochu. Dnes už ano, byl Snapeův přítel jen pár dní a už proti němu stála s napřaženými hůlkami celá škola… Ups.
Přítel?
No tak, přestaň se chovat jako idiot! Jistěže přítel. V příměří lidé jeden pro druhého neporušují zákony, ani nebrouzdají mořem ruku v ruce, Snape je můj přítel. Nemusím to říkat nahlas. Ale je to tak.
Takže zpět, ano, Harry matce rozuměl. Trochu.
Zbývala poslední otázka.
Proč mu to Snape ukázal?
Aby mu dokázal, že byl její přítel? To přece Harry věděl. Pravda, on i všichni ostatní se domnívali, že zvláštní přátelství Zmijozela s Nebelvírkou skončilo během posledních let v Bradavicích, ale proč by to mělo mít až tak velký smysl?
Ne, potřásl Harry hlavou. Snape je Zmijozel, všechno, co říká, má víc významů a ten nejdůležitější je na dně.
Pak to pochopil. No samozřejmě.
Nabídl mu tím totéž. To samé, co udělal pro jeho matku, uchránit ho před nevolí ostatních, zatajit přátelství, míjet se beze slova.
„Dobré ráno, pane Pottere.“
Snape se objevil pár kroků od něj, klidný, obezřetný, pátravým pohledem zkoumal Harryho tvář.
„Dobré ráno, pane,“ usmál se Harry. Díky, ale já vás odejít nenechám.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
_______________________________________________________________________
Doufám, že vás vysvětlení Legilimens potěšilo a Severus nezklamal. Díky vám všem, jste báječní :)
Přeji čarovný víkend, Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Nevím, co říct, abych se neopakovala, ale tohle úžasné dílo by mi rozhodně neodpustilo, kdybych nenapsala další komentář...bylo to prostě skvělý! A je mi jedno, že to říkám pořád dokola. Je to hrozně napínavý, procítěný, dokonale to vtáhne do děje a ještě k tomu se u toho směju jako cvok :D. Moc děkuji za takovéto zpříjemnění večera :)
dokonalost
(Kami, 2. 8. 2011 19:02)