7. Přijatelné
„Sláva,“ uslyšel Harry hluboké zavrčení, Sirius musel čekat za dveřmi. Snape udělal půlkrok stranou, věnoval své dětské Nemesis pohrdavě lhostejný úšklebek a pustil ho dovnitř.
Harry se pokusil vstát, ale ruce ho zradily a spadl zpět do polštářů. Snape jde pryč? Kam?!
„Budu vedle,“ otočil se k němu profesor. Harry ulehčeně kývl, vedle, dobrý.
„Žádná přímá magie,“ zmrazil Snape Blacka pohledem a zmizel za rohem. Sirius utrousil něco nelichotivého. Došel k lůžku, sedl si na pelest.
„Jak ti je? Co se stalo?“
Harry nejistě pokrčil rameny. Pousmál se.
„Už jsem v pořádku. Jenom unavený.“
Sirius si viditelně oddychl. Sytě modré oči jeho média zářily ustaranou láskou.
„Jste tu celý den, bude skoro půlnoc,“ postěžoval si jemně. „Co se tu dělo?“
Harry mohl znovu jen trhnout rameny. Nevěděl to.
„Spal jsem.“
Sirius se zamračil. „A Snape?“
„Nevím. Asi taky.“
„Kde?“ rozhlédl se Sirius, v pokoji byla jen jedna postel, přeměněná z gauče, a v té ležel Harry.
„Spává v křesle, když mi není dobře,“ zamumlal Harry.
„Ale teď už ti je líp, viď?“
„Ano,“ ujistil Siriuse rychle. „Nic mě nebolí, jsem v pořádku.“ Opatrně se zazubil. „Myslím, že mám trochu hlad.“
„No jistě, hned ti něco přinesu. Máš na něco chuť? Cokoliv, Harry.“
„Je mi to jedno, vážně.“ Zadíval se na Siriuse, čelo Blackova média přetínala hluboká vráska, Harry ji poznával, poznával v ní svého milovaného kmotra. „Moc rád tě vidím, Siriusi.“
„A já tebe, Harry. Ani nedokážu říct, jak moc. Chyběl jsi mi,“ řekl Sirius vážně, hlas plný vřelé upřímnosti. Až se z toho Harrymu zajíklo srdce dojetím. Taky tě mám rád, Siriusi, hrozně moc…
Black se po něm natáhl a prudce ho sevřel v objetí.
Harry vykřikl.
Vytrhl se z objetí, smýkl sebou stranou, skončil na všech čtyřech, oči vytřeštěné.
„Ne!“ vyjekl.
Sirius se po něm vyplašeně natahoval. „Co je?! Ublížil jsem ti? Harry, co se děje?!“
Harry byl v šoku. Neschopen slova. Jen držel ruku před sebou ve varovném gestu, vrtěl hlavou. Ani krok, pro Merlina živého! Tou dobou už Snape vletěl do pokoje jako černá bouře.
„Co se stalo, Harry? Bolí tě to?!“ opakoval Sirius zděšeně.
Harry se úpěnlivě zahleděl na Snapea, tomu se výraz ve tváři změnil. Zarazil se, rysy se vyhladily a srovnaly do kamenně nevýrazné formy. Harry sklopil oči.
„Odejdi, Blacku,“ řekl Snape klidně.
„Cože? Ani mě nenapadne, Harry…“
Zbytek nikdy nedopověděl, Snape ho kouzlem uchopil, vyhodil z místnosti, zavřel dveře. Zamkl, zajistil je diskrétní ochrannou.
Harry zarputile hleděl do matrace, pokrývku omotanou kolem těla. Svíral ji v pěstích. Ústa dokořán, chladivý vzduch rozpálenému tělu nepomáhal. Krev klokotala, splašeně uháněla řetězcem žil.
Snape mlčel. Harry propaloval pohledem lůžko.
„Mám otevřenou nitrobránu,“ zamumlal. „Takže víte, co se děje?“
Snape kývl. Pak mu zřejmě došlo, že to Harry nevidí.
„Ano,“ řekl.
„To je dobře,“ oznámil Harry přiškrceně. „Protože říct nahlas to nehodlám. Máte vysvětlení, co to znamená? Protože tohle není normální! A jediné označení, které smíte použít, je, že jsem idiot!“ dodal chvatně.
Snape ani nemrknul.
„Vílí dech je velice působivé afrodisiakum,“ řekl bezvýrazně.
„Cože?!“ zalapal Harry po dechu. „A to jste mi hodlal říct přesně kdy?!“
„Domnívám se, že jsem to někdy jistě zmínil.“
Což bylo dost dobře možné. A svým způsobem to bylo fuk.
„Ale… Vždyť jsem nikdy takovou reakci neměl!“ namítl Harry zoufale. Znamená to, že Sirius…? Ne. Ne, jednoznačně, absolutně ne, mám ho rád, ale ne takhle!, zavyl Harry v duchu. Pěstmi i pokrývkou tiskl svou monstrózní erekci dolů, usilovně myslel na ledovou sprchu, nebo na tetu Marge, to by taky mohlo pomoct. Můj Merline, ale Sirius?! To bych přece věděl, nikdy mě ani ve snu nenapadlo…
„Jistěže ne,“ zasáhl Snape. „Vílí dech vždy bojoval se zraněním. To je nyní pryč, tím se zřejmě dostavil jeho… běžný účinek.“
Pořád to bylo děsivé. Ale znělo to líp, jako něco, s čím se Harry dokáže vyrovnat.
„Fajn,“ zavrčel. „Asi je to stupidní otázka, ale co mám dělat?“
Teď pro změnu zíral Snape.
„Máte pravdu,“ řekl pak. „Otázka je stupidní.“
Ah. Harry zrudl jako rajče.
„Takže to pomůže?“ zachrčel.
„Ano.“
„Fajn. Díky. Mohl byste odejít?“
Snape se nehýbal.
„Ano?“ pobídl ho Harry vytočeně, vyhnat ho pohledem nemohl, Merline, já se snad zabiju, kolik ponížení ještě musím vydržet?!
„Při běžném dávkování by stačilo jednou, možná dvakrát dojít k vyvrcholení,“ řekl Snape bezbarvě, jako by právě nemluvil se svým studentem o sexu, Harry v duchu zavřískal, „Všeléčivý balzám běžné dávkování překonal. Nedokáži ani spočítat, kolikrát.“
Harry zbledl.
„Přibližně,“ hlesl.
„Statisíckrát.“
Harry se zhroutil. Nestráví zbytek života v bolestech, ale v nepřetržitém orgasmu. Proč z toho není šťastný? Zabořil tvář do polštáře a úpěl.
„Řekněte, že máte nápad!“
„Mám,“ řekl Snape a Harry se po něm poprvé podíval.
„Mluvte.“
„Přímá magie,“ pronesl Snape. „Když působí na bolest, bude reagovat i na svůj protipól. …Měla by.“
Znělo to logicky. Znělo to nadějně.
„Fajn,“ kývl Harry odhodlaně, „tak něco zkuste…“ Zasekl se, prudce sklopil zrak, tváře zahořely životu nebezpečným odstínem. „Teda pokud by vám to nevadilo, moje magie na to asi vliv mít nemůže, takže…“
„Nebuďte idiot,“ skočil mu Snape příkře do řeči. „Sedněte si. Zkusím něco malého. Možná levitovat pramen vlasů.“
„Jasně,“ zamumlal Harry, topil se v rozpacích, ale ani ty nedokázaly přehlušit vzrušení, které mu od Siriusova doteku lomcovalo tělem.
„Můžete,“ hlesl, oči zabořené do země.
Snape mávl hůlkou, svět zčernal.
Všechno se točilo jako na bláznivém kolotoči, Harry slyšel nějaké sténání, došlo mu, že vychází z něj. Chtěl se pohnout, ale nešlo to, ruce měl bezvládně pod sebou, jako by mu je někdo od těla oderval a pak jen narychlo přišpendlil zpět. Nohy a hlava na tom nebyly líp. Ležel na podlaze vedle převrácené postele, zamotaný do své saténové deky, v lebce třeštilo. Do krku tekla nasládlá, horká tekutina, prokousl si jazyk, co se stalo?
Konečně dokázal zaostřit natolik, aby šmouhy získaly nějaký tvar. Místnost vypadala jako po explozi, zdi byly zčernalé, všude se válely kusy nábytku. Zalétl pohledem dál, vyražené dveře houpavě visely na posledním pantu.
V nich se zběsile pohyboval Sirius a několik dalších lidí, zřejmě chtěli dovnitř, jenže to nešlo, Snape udržoval bariéru aktivní i přes všechny Blackovy snahy. Profesor sám se ztěžka sbíral ze země. Ať už tudy proběhlo jakékoliv stádo, pěkně to se vším zamávalo.
Snape stál na nohou. Potřásl hlavou, jako by se probouzel z těžkého spánku. Mávl hůlkou, dveře se srovnaly, zapadly na své místo a obraz rozzuřeného Siriuse zmizel. Snape potácivě došel k Harrymu, klekl si.
„Jsi v pořádku?“
O tom Harry nemusel ani přemýšlet.
„Ne,“ hlesl.
„Máš bolesti?!“
„Někdo mě sejmul zeměkoulí,“ hlesl Harry.
Snape zamrkal.
„Bolí tě něco?“ zopakoval.
„Všechno,“ zasténal Harry. „Co se stalo?“
„Uvolnil jsi divokou magii.“
„To jsem udělal já?!“ zahuhlal Harry šokovaně. Pokusil se zvednout hlavu, aby se nevěřícně rozhlédl po pokoji.
„Nehýbej se. Potřebuju tě vyšetřit…“ Snape se odmlčel. „Jenom nevím jak.“
Harry nechal hlavu klesnout, stejně ji s veškerým vypětím sil dokázal zvednout sotva milimetr.
„Asi vám neporadím…“
„Zkusím se tě dotknout. Ano?“
„Co kdybyste mě prostě rovnou zabil?“ namítl Harry vyčerpaně.
Snape to nekomentoval. Trvalo dobrých pět minut, než Harry ucítil na paži lehký dotyk chladných prstů. Nic se nestalo. Mohl dál ležet se zavřenými víčky, držet oči otevřené stejně neměl sílu.
„Výborně,“ zašeptal Snape, „zdá se, že to odeznělo. Kouzla si pro jistotu odpustím. Pokusím se zjistit, jestli nemáš něco zlomeného. Nelekej se. Kdyby něco bolelo, hned mi to řekni.“
Prohmatával mu paži, kontroloval každou kost. Harrymu bylo úplně fuk, co dělá. Hlavně, když se nemusel hýbat. Snape mu opatrně zvedl hlavu, prsty zkoumal lebku, něco si pro sebe mumlal.
„…Pane?“
„Ano? Co je?“
„Tohle už dělat nebudeme,“ řekl Harry.
„Ne,“ ujistil ho Snape kategoricky.
Když se Harry probudil, byl opět v posteli. V místnosti vládlo šero, prozářené mdlým světlem magických svíček, visely ve vzduchu, v každém rohu pokoje. To prospal další den?
Vše se zdálo v pořádku. Obrazy byly na svých místech, skříně stály celé a v jednom kuse.
Harry ležel zachumlaný v saténových přikrývkách, voněly čistotou. Sám se cítil čistý. Nevzpomínal si, že by se sprchoval. Což po tom megastickém orgasmu jistě potřeboval. Nitrem zacloumal stud, to Snape…?
Profesor seděl zhroucený v křesle u lůžka. Spal. Jeho tvář, zbavená strohosti kamenného výrazu, který v bdělém stavu pečlivě udržoval, byla nyní jednoduše unavená. Na počátku noci si zřejmě hlavu podpíral; loket dávno sklouzl z postranice křesla, ruka visela dolů, hlava ve vodopádu černých vlasů bezvládně klesla na prsa. Druhou paži měl položenou na lůžku.
A teprve teď si Harry uvědomil, že dlaň Snapeovy druhé ruky svírá on. Vlastně ji držel v obou rukou, schoulený kolem ní do klubíčka.
A pocit hanby odezněl, praskl jako mýdlová bublina. Divné, že? Ale bylo to tak. Tohle bylo prostě v pořádku. Každá funkční zbraň je přijatelná, řekl Snape kdysi. No ano, lidé toho namluví… Ale on to jen neříkal. Myslel si to, řídil se tím.
A dostal mě do bezpečí. Splnil všechno, co slíbil.
Ale tisíckrát může tvrdit, že se lidé nemění, v tomhle se plete. On je jiný, je, že ano? Například, kdy naposledy řekl Harrymu něco, co bolelo?
…Aha. Tak jinak. Kdy řekl něco zlého s úmyslem mu ublížit?
Hm? Harry si nevzpomínal. Ne, naposled to bylo předtím. Po Eviteře nikdy.
Vidíte, zajásal Harry v duchu, mám pravdu hned dvakrát. Lidi se mění a může za to Evitera.
Spokojeně se protáhnul. Královský pocit, když vás nic nebolí, skvostný, báječný…
Strnul. Zkameněl. S tváří přitisknutou ke hřbetu Snapeovy chladné ruky. S vřelým pocitem vzrušení, vrnělo útrobami, svíralo v podbřišku, rozhořívalo se tepnami.
Harry uskočil, jako když ho uštkne had.
„…Pane!“
Vykřikl dřív, než si to stačil zakázat. Prokletá otevřená nitrobrána, prokletý zrádný Iskariot…
Snape vyletěl.
„Ano?!“
Harry se krčil v nohách postele.
„Je to zpátky,“ zamumlal.
Snape na něj okamžik otupěle hleděl. Pak se zvolna vrátil do křesla, promnul tvář. V tom pohybu zůstal, hlavu v dlaních. Musel toho mít už dost.
„Pardon,“ hlesl Harry.
„Neomlouvejte se,“ zarazil ho Snape příkře. „Jen přemýšlím.“
Harry mlčel. Čekal. Kousal si rty. Vzrušení zvolna prorůstalo tělem, bojovalo o nadvládu.
„Zavřete nitrobránu, prosím,“ sykl Snape.
Sakra, zasténal Harry, jsem vážně idiot, to snad není pravda… Chvatně poslechl. Snape zůstal ve své pozici, nehýbal se. Jako by usnul. Kdy vůbec naposledy v klidu spal, celou noc a v posteli? Harry se zastyděl.
„To je dobrý, nějak to vydržím,“ řekl nejistě. „Měl byste si odpočinout. Já… Vždyť o nic nejde, tohle je v pohodě.“
Snape se napřímil.
„Pane Pottere, vám zjevně závažnost situace nedochází,“ řekl unaveně. „Extrémní potěšení se ve své podstatě od bolesti nijak neliší.“
Harry polkl. Drobně kývl. No, nějakou malou zkušenost by už měl, co se extrémního potěšení a zmasakrování pokoje týče…
„Pokud to nevyřešíme, jsou dvě možnosti. Bude to postupovat stejně jako s bolestí. Násobit se, až vás to zcela pohltí. Také byste mohl skončit na několik dní v neustálém…“
„Jasný,“ skočil mu Harry do řeči. „Chápu.“ Tak fajn, tahle možnost byla děsivá. „Druhá varianta?“
„Nebude se to stupňovat. Pak by nebylo nutné to řešit. Jen byste se musel na daný čas vyvarovat veškerého kontaktu s magií. S lidmi. S kouzelnými předměty. S magickými zvířaty.“
Prostě umřít.
„Co budeme dělat?“ hlesl Harry přidušeně; je hrozně těžké být vyděšený, když se vám touha svíjí ve střevech. Ale upřímně se snažil.
„Léčit to protipólem se mi jeví jako nemyslitelné.“
„Souhlas.“
„Stále platí, co jsem říkal prve. Jediná rychlejší absorpce vílího dechu je přímá magie…“
„Ne!“
„Smím domluvit?“
„Pardon,“ zamumlal Harry; Snape je fakt vyřízenej, už se ani zlobit nedokáže.
„Kouzla jsou silná. Napadá mne pouze jeden další způsob, nejmenší možný zásah přímou magií. Kontakt se syrovou magií, která přirozeně vyzařuje z portálů.“
Harry měl pustý výraz. Nechápal.
„Fyzický kontakt,“ povzdechl si Snape.
„…Ježíš.“
„Není třeba zacházet do krajnosti, pane Pottere, stačí stisk ruky. Teoreticky.“
Snape se napřímil, tváří mu proběhl nějaký záchvěv a po něm zůstalo naprosté prázdno. Hleděl na Harryho nihilisticky klidný. Jako by probírali menu na zítřejší oběd.
„Řekněte mi, koho chcete přivést. Dovedu vám ho. Osobně bych doporučoval zcela neznámou, cizí osobu, ale volba je pochopitelně na vás.“
Počkat, sakra, cože? Jestli tomu dobře rozumím… To si jako mám vybrat někoho…? Někoho, před kým se budu svíjet, sténat a kdo ví, co ještě?! Někoho, koho pak třeba ještě někdy v životě potkám?!
Otřesný. Nemyslitelný! Teda, ne že bych se na sex netěšil, jasně, že jo, kdo by ne, ale… ale ne takhle! Tohle je špatně. Tohle nechci.
„Chápu, že je to těžká volba, ale čas kvapí. Přemýšlejte rychle. …Jinak to budu muset za vás rozhodnout já. A to bychom ani jeden nechtěli,“ dodal Snape stoicky.
„Přemýšlím,“ zašeptal Harry.
Koho?! Sirius, Remus, přátelé, nikdo nepřicházel v úvahu, umřel bych hanbou, už jen kdyby to věděli, ale neznámý člověk? Co je to sakra za výhru, kdo nebude pak všude vyprávět, jak se mu u nohou svíjel Harry Potter?!
Harryho zamrazilo ke konečkům prstů.
Odpověď byla do očí bijící. Zíral na Snapea a v puse měl vyschlo.
„Dospěl jste k rozhodnutí? Protože pokud ano, uvítal bych, kdybyste mi ho i sdělil.“
Nemohl to říct. Nešlo to. Tohle přece nemohl vyslovit!
Jak to Snape říkal o překračování tenkých hranic? Harry věděl s jistotou, že říct to nahlas by znamenalo prosvištět závratnou rychlostí přes hranice až do středu protějšího území.
„Nemůžu to říct,“ zašeptal stísněně. Zíral na Snapea. Pochopte to, prosím. Prosím.
„Přiznávám se k naivní představě, že jsem si již vaši důvěru v mou diskrétnost zasloužil. Evidentně ne. Bohužel, ta volba padnout musí a to urychleně. Pane Pottere, hned.“
Harry na něj zíral. Úpěnlivě, zoufale, tak to přece pochopte!
Snape opětoval jeho pohled pevně, celým svým postojem mu dodával odvahu, tady není za co se stydět, pane Pottere, všechno je v pořádku, koho jste vybral? A pak se černé zorničky nepatrně rozšířily.
Pochopil to?, zadoufal Harry. Že ano, Merline, prosím, že mu to došlo, já to nahlas prostě neřeknu!
Snape na něj hleděl, zpola nepřítomně, jako by se zasekl. Mrknul.
„Mám jednu podmínku,“ pronesl mdle.
Úleva. Harry prudce sklopil oči.
„Jakou?“ zašeptal.
„Nikdy, absolutně nikdy a nijak, mi za to nebudete děkovat.“
…Tak v tom by problém být neměl. Tuhle chvíli hodlám z paměti kompletně vymazat.
„Ano, pane,“ řekl Harry.
„Zůstaňte na lůžku…“
„Ne,“ vyhrknul Harry, „já… to by bylo… moc… Chápete?“
Bylo s podivem, ale Snape rozuměl. Nebo jen neměl sílu se hádat. Nechal Harryho z postele vylézt, zamotat se do pokrývky, jeden cíp přehodit přes rameno. Stáli proti sobě, uprostřed pokoje, působilo to křečovitě a neohrabaně. Harry sledoval podlahu, ruce překřížené v klíně, maskoval erekci. Snažil se kontrolovat dech, ale se zrychleným tepem rostla i potřeba kyslíku.
Takže teď si jako podáme ruku, já pak skončím na zemi, budu se kroutit a vzdychat a on bude nade mnou stát, zírat do zdi? To bude tak… hnusný. Bude to hnusný!
Harry zavřel oči, nenávidím svůj život.
„Bude objetí přijatelné?“ prozněl tichem hluboký hlas, a byl tak vyrovnaný a samozřejmý, že by se Harry rozbrečel vděčností. Zdvihl hlavu, zuřivě přitakal.
„Dobře,“ kývl Snape. Sám překonal vzdálenost mezi nimi, nechal jen stopu prostoru mezi jejich těly, natáhl paže a Harryho zlehka, opatrně objal. Zprvu stál Harry jako socha. Pak zkamenělé svaly povolil, opřel se čelem o Snapeovo rameno, dobrý, tohle můžu, hlavně držet ruce na místě a naprosto – žádné – pohyby!
Vzdychání si taky odpustím, stiskl pevně rty, křik jsme oba ustáli, ale nemusím mít všechno, jestli bude nejhůř, sešlu na sebe Silencio…
Snapeovy ruce ležely bez hnutí, skrz látku z nich pronikal ten do morku kostí známý chlad. A vzrušení se změnilo na vyhladovělý chtíč. Harry toužil. Víc, intenzivněji, dál! Vymazal svět a jen vnímal. Poslední příčetné myšlenky byly – žádné pohyby, nesténat!
Když přišel k sobě, ležel na zemi, Snape u něj klečel, ruku na jeho rameni. Pokoj vypadal v pořádku.
„Jak vám je? Neublížil jste si?“
Harryho nic nebolelo. Aspoň ne tak, aby to přehlušilo pocit nejistoty a zahanbení.
„Neudělal jsem něco…?“
„Všechno je v pořádku,“ přerušil ho Snape. „Jsme dospělí lidé. …Přinejmenším někteří z nás. Máte bolesti?“
Harry by se snad i zasmál. Nebýt tak děsivě unavený.
„Musím se vysprchovat,“ zamumlal a usnul.
Neuvěřitelné, Harry se probudil a venku za okny byl bílý den. Už skoro zapomněl, jak to vypadá. Bylo mu dobře. Nic nebolelo, v těle vládl dokonalý mír. Spal čistý v posteli; pochopitelně. Snape seděl vedle v křesle, četl noviny. Pochopitelně.
„Dobré ráno,“ zazubil se Harry. Snape vzhlédl, černé oči vzbudily vzpomínky, Harry se ohnivě začervenal.
„Dobré ráno, pane Pottere. Nějaké potíže?“
„Žádné, pane,“ zavrtěl hlavou, pohled sklopený.
„Ruku,“ natáhl k němu Snape pravičku. Harry trochu zaváhal, opatrně se ho dotkl špičkami prstů, pak celou plochou dlaně.
„Nic,“ usmál se s úlevou.
Posadil se, svaly trochu zaprotestovaly, ale jinak byl v pořádku.
„Wingardium leviosa.“
Snape k němu odlevitoval noviny, Harry pochopil a obezřetně je ve vzduchu ulovil. Stále nic.
„Purus lavare.“
Harryho ovanulo občerstvovací kouzlo, jako vánek nasycený deštěm, sklouzlo po celém těle.
„V pohodě,“ zajásal.
„Evidentně,“ kývl Snape hlavou. „Tudíž není důvod se dál povalovat v posteli. Vstávejte, je téměř poledne. Tamhle máte oděv, vaše další zastávka bude v kuchyni, musíte se konečně najíst.“
Dům byl poloprázdný, byli tam jen oni dva, Remus, Pastorek a Dobby, oddaný skřítek, který Harryho obsluhoval u jídla s vyčerpávající péčí. Kdyby ho Harry nechal, bude mu sousta předžvýkávat.
Remus Lupin mu dělal společnost. Přátelský a laskavý, úzkostlivě dodržoval bezpečnostní vzdálenost.
„Jsem v pořádku, Remusi, vážně,“ ujistil ho Harry asi po patnácté.
Lupin pokrčil rameny.
„Snape vydal striktní zákaz se tě dotýkat. Předpokládám, že k tomu má rozumný důvod.“
S rozumem to moc společnýho nemá, zakřenil se Harry v duchu. A zadoufal, že se nečervená.
„Povídej. Vyprávěj, co Ron a Hermiona, mluvil jsi s nimi, co je nového?“
Remus vyprávěl. Ne, že by bylo moc co říct, prázdniny uběhly jako obvykle, jen zhořklé obavami o Harryho, škola začala před týdnem. Sirius strávil léto tady nebo s Remusem na cestách. Pátrali po informacích o Trillium Amar, cosi, co Brumbál objevil v knihách a intenzivně si přál získat.
Jednoduše, svět se točil dál ve stejném rytmu, zatímco Harry uvízl v jiné realitě, plné bolesti a vílího dechu.
Na jednu stranu to bylo povzbuzující. Na druhou trochu trpké zjištění, no ne? Nestálo všechno to utrpení světu za jedinou vteřinu ticha?
Přestaň, okřikl se Harry. Svět se nezastavil, ani když zemřeli Moody a Jonesová, nebo ta žena, ta hezká žena s mandlovýma očima, neztichl ani kvůli Cedrikovi.
Sousta zhořkla v ústech, Harry odsunul talíř se zbytkem vařeného kuřete a suché rýže.
„Už nemůžu, Dobby. Ale bylo to moc dobré, děkuju.“
Skřítek nešťastně potřásl velkou hlavou.
„Tohle bylo nejhorší jídlo, jaké kdy Dobby uvařil, Dobby chtěl vařit taštičky nadívané husí paštikou a čokoládový dort a krémový pudink a pastilkový dezert, pan Potter si zaslouží jen to nejlepší, ale profesor Snape to Dobbymu zakázal, říkal, že Dobby pana Pottera už nikdy neuvidí, jestli neposlechne, Dobby je zlý skřítek, protože profesora Snapea poslechl, Dobby se moc bál, že pana Pottera neuvidí, takže panu Potterovi uvařil tohle ohavné jídlo, Dobby je zlý, moc zlý…“
„Dost!“ zděsil se Harry, tohle mohlo taky dost špatně skončit, Dobby se klidně mohl k večeři naporcovat sám. „Mně to chutnalo. Jsem spokojený. A ty jsi udělal dobře, ano?“
Skřítek zasmušile svěsil uši, sklízel ze stolu.
„Pan Potter je příliš laskavý, Dobby si to nezaslouží.“
S lupnutím zmizel.
„Ach jo. Potěšit jisté osoby je nad lidské síly,“ povzdechl si Harry.
Remus se chápavě usmál. Pak zvážněl, pronikavě se na Harryho zahleděl.
„Asi sis dost užil. Musely to být pekelné prázdniny. Upřímně, nevěděli jsme se Siriusem, z čeho si dělat starosti víc, jestli z tvých zranění nebo Snapea,“ zjizvená tvář zjemněla. „Už je dobře. Jsi tady. Tak pojď, zajdeme nahoru, brzy by měli dorazit ostatní.“
Harry šel mlčky. Neměl se Snapea zastat? Neměl něco říct? Jako, že to bylo skvělý… Jenže ono nebylo, co? Bylo to příšerný. To Snape byl skvělej. Ale docela jistě by neocenil, kdyby ho Harry hlasitě chválil. Nebo ano? Kdyby tu byl a slyšel, jak ho Harry nebrání, co by ho napadlo? Nevděčný spratek, pomyslel si Harry s jistotou, a měl by pravdu… Nebo by mu to bylo jedno? Sakra, otevřít jeho nitrobránu, to by bylo něco…
Snape seděl ve společenské místnosti s Pastorkem, probírali vyčištění meziprostoru. Sotva ho Harry uviděl, probleskly hlavou útržky minulé noci. Definitivně nechci vědět, co si myslí. Jeho zavřená nitrobrána udržuje příčetný nás oba.
Sedl si do koutku, Remus se přidal k diskutujícím mužům. Harry poslouchal. Většinu zmiňovaných kouzel nikdy ani neslyšel. Záchrana meziprostoru byla zdlouhavá práce, detekování magipastí se věnovala řada kouzelníků, k jejich likvidaci se musel dostavovat Brumbál osobně. Další tým za podpory ministerstva zkoumal možnosti, jak tomu pro příště zabránit. S letaxovou sítí to bylo stejné.
Vidíš?, oznámil si Harry pohoršeně. Svět je kvůli tobě vzhůru nohama a ty si budeš pořád stěžovat.
„Harry!“
Korpulentní Molly Weasleyová vnikla do dveří jako velká voda. Než se Harry nadál, drtila ho ve své mateřské náruči.
„Harry, dítě, tys nám nahnal strachu! Jak ti je? Vyrostl jsi…“
„Molly, při Merlinovi, co to vyvádíš?!“ zakvílel Sirius, ženu oderval. „Co jsem ti říkal? Harry, jsi v pořádku? Není ti nic?!“
Harry se rozpačitě usmál. Zavrtěl hlavou. Paní Weasleyová a její srdečná přímost ho jako obvykle zbavila slov.
„Dobrý den,“ vymáčkl ze sebe. „Ahoj, Siriusi. Už je mi dobře. A nebyla to tvoje chyba.“
Sirius se úlevně rozesmál.
„To zatraceně rád slyším. Ale přece jen, tohle objetí ti schovám na později, Harry.“
„Jasný,“ kývl Harry vesele, nic proti, mně to taky jednou docela stačilo…
Přivítal se i s ostatními členy a vrátil na své místo v rohu místnosti. Řád měl obvyklé jednání, probíral nejnovější události, nějaké zmatky na ministerstvu, Harry tomu úplně nerozuměl.
Když se později stočila řeč na soukromé záležitosti a přátelské povídání, Snape společnost opustil. Usadil se v křesle u okna, rozložil noviny.
Harry se přesunul k němu.
„Proč nedorazil Brumbál?“
„Je to s podivem, ale jako ředitel prestižní školy má nějaké povinnosti,“ odtušil Snape na půl úst.
Aha, jasně. Můžu se zeptat na něco, aniž by to skončilo tím, že jsem idiot?
„Kdy se vrátím do školy?“
Tuhle otázku chtěl položit od chvíle, co se vzbudil. Jenže nějak nebyla příležitost. Nebo odvaha?
„Dnes. Kolem osmé ředitel dorazí. Budete cestovat letaxem s ním. Pro jistotu.“
„Ale vy půjdete také? Vracíte se do školy, pane?“ vyhrknul Harry dřív, než nad tím stačil přemýšlet. Sakra, ulevil si v duchu. Zase dostanu. Ale za tu odpověď mi to stojí.
Snape odtrhnul oči od stránek a položil je na Harryho s chladnou jízlivostí.
„Pokud jste se oddával bláhové naději, že vás letos bude lektvary učit někdo jiný, asi mi zlomí srdce vás o tu iluzi připravit.“
Harry se zakřenil. Hned, jak si tu větu přeložil.
„Nějak se s tím vyrovnám, pane,“ ujistil ho.
Snape pozdvihl jedno obočí. „Vyrovnávat se s tím musíme oba,“ pronesl trpce a vrátil se k novinám.
Místností zacinkalo nádobí, Molly Weasleyová dolevitovala tác s obrovskou konvicí čaje a rozkývanou věží z hrnečků. Postupně obdarovávala všechny u stolu.
Harry zrudl. Kdyby Snape včera ten problém nevyřešil… Byl by dnes Harry skončil v orgasmu v rukou paní Weasleyové. Až se mu z té představy rozbušilo srdce.
„Paní Weasleyová,“ vyklouzlo mu přidušeně. Podíval se na Snapea. „Umíte si to představit? To bych se pak vážně šel oběsit. To už radši Sirius. Ale paní Weasleyová? Paní Weasleyová?! Peklo.“
Snape zvedl hlavu, upřel své hluboké, neprostupné oči na onu rozložitou matku pluku, tančící kolem židlí, srdečnou a baculatou.
„Chápu,“ řekl suše.
Harry se rozesmál. Snape víc nedodal, pokračoval v četbě, Molly Weasleyová obhospodařila lidi u stolu a také usedla. Harry vstal. Došel ke konvičce, nalil do volného hrnečku čaj, přidal špetku cukru, dvanáct kapek mléka. Vrátil se k Snapeovi.
„Vím, co jsem slíbil. A dodržím to. Neřeknu nic. Vůbec nic, ani slovo. Ale velice intenzivně si to myslím.“
Podával mu kouřící šálek voňavého čaje. Snape sklonil noviny, kamenný výraz. Pak se mu stěží patrně prohnuly koutky úst.
„Pane Pottere, jak moc vás zdrtí informace, že toto řešení bylo téměř zmijozelské?“
Vůbec to neznělo rozzlobeně, možná dokonce trochu pobaveně? Harry se úlevně napřímil.
„Evitera,“ řekl prostě. „Tady, pro vás,“ nabídl znovu čaj.
„Evitera s tím rozhodně nemá nic společného,“ oznámil Snape, čaj blahosklonně přijal. Zamíchal, zlehka klepl lžičkou o kraj šálku, odložil ji na talířek. „Mám jeden nápad, pokusím se anulovat onen vedlejší účinek Všeléčivého balzámu, abychom byli na příště připraveni…“
„Ups,“ vyjekl Harry.
Snape zdvihl obočí. „Prosím?“
„Příště? Jak příště? Nemyslíte si, že se to bude opakovat, že ne, tohle byla mimořádná situace, jenom poslední dozvuk… Že ano?!“
Snape ho strnule sledoval.
„Ups,“ řekl.
Harry vyprsknul.
„Tak jo, dobře. Fajn, budu to ignorovat. Jsem úžasně dobrej v ignorování děsivejch věcí.“
„Zajisté, pane Pottere. Směle to ignorujte. Já se zatím pokusím váš malý problém vyřešit,“ utrousil Snape. Pak se v těch černých očích zablesklo, malinko se předklonil. „A třebaže shledávám nesmírně zábavným, mít vás na zemi u nohou, pro příště bych doporučil trochu méně teatrálnosti.“
Harry si uvědomil, že před ním klečí, i nepřirozené ticho v místnosti, cítil v zádech několik párů šokovaných očí, a zčervenal až po kořínky vlasů.
Když vykročil z krbu do ředitelny, už na něj čekali. Ron, Hermiona, s napjatými výrazy přešlapovali na rohoži.
Harry je uchvátil do náruče. Tak strašně jste mi chyběli, jak je možné, že jsem vám nikdy nenapsal? Můžete mi to vůbec odpustit…?
Jen se drželi, trojité objetí; drželi se pevně.
Až když za nimi letax znovu zahučel, byl Harry schopný je propustit.
„Páni, lidi…“ hlesl. Mrkal. I když brečet před nimi by nebylo tak zlé, ne? Nakonec, Hermiona slzela a Ron vypadal, že mu do oka šlápl troll.
„Přesně tak, kámo,“ řekl Ron. Ani se nesnažil zamaskovat dojetí, které mu zvlnilo hlas.
„Ach, Harry,“ zašeptala Hermiona.
Říkat víc nebylo třeba.
Ředitel Brumbál ve svém fialkovém hábitu se vedle nich spokojeně usmíval. Harry se ohlédl, jenže z krbu místo Snapea vyšel Sirius s Remusem. To ho trochu zmátlo, copak se s ním právě před chvílí srdceryvně nerozloučili na Grimmauldově náměstí?
„Harry, dovol, abych ti představil našeho nového profesora obrany proti černé magii,“ pronesl Brumbál téměř obřadním hlasem a pokynul k Blackovi.
„Cože?“ vyjevil se Harry. „Ty učíš v Bradavicích? Proč mi to nikdo neřekl?!“
„Překvapení!“ zahlaholil Sirius a šklebil se jako šílenec.
Remus se zdrženlivým úsměvem vrtěl hlavou.
„Byl tím úplně posedlý,“ zašeptal směrem k Harrymu, „opakoval nám snad dvacetkrát denně, že ti to nesmíme prozradit.“
„A ty? Ty tu budeš taky?“ zadoufal Harry.
„Můj tajný asistent,“ strčil mezi ně hlavu Sirius, „takže pšt, veliký tajemství, nikomu ani muk.“
Harry se rozesmál. Ohlédl se po Nebelvírech, Ron se držel s Hermionou za ruce, fíha, tady se udály změny.
„Je teď vhodná chvíle na objetí?“ zamrkal Sirius významně.
„Rozhodně!“ sevřel ho Harry sám. „Gratuluju, Siriusi, bude báječný, mít tě za profesora.“
Sirius ho jako obvykle rozmačkal, propustil z náruče, ale paži nechal obtočenou kolem Harryho zad, Ron s Hermionou se culili od ucha k uchu, Remus s vřelou laskavostí opětoval Harryho pohled; vážně jsem si někdy stěžoval na osud?
Krb zahučel potřetí, na rohož vystoupil Snape. Prohodil s ředitelem u stolu několik tichých slov, převzal od něj pár svitků. Odcházel.
„Dobrou noc,“ oznámil všeobecně.
Harrymu se sevřel žaludek. Ohlédněte se. Jestli se ohlédne, všechno se změnilo, život v domku nebyl jenom sen, jestli se ohlédne… Ohlédněte se.
Snape prošel dveřmi, zavřel za sebou kouzlem, aniž by se otočil.
„Pojď, ve věži je připravená oslava, nemohou se tě dočkat,“ popadla Harryho Hermiona nadšeně za ruku, „a vy, páni profesoři, jste samozřejmě zváni.“
„Skvělý,“ souhlasil Harry, „jdeme!“
Vyšel rychle ze dveří, chodba už byla prázdná.
Severusův vytříbený sluch slyšel jejich radostné štěbetání ještě o patro níž. Až tlusté zdi sklepení ho konečně pohltily.
Vše je tak, jak má být, oznámil Severus stříbřité rtuti. Štěňata patří k lidem, co si s nimi budou hrát.
________________________________________________________________________________
Pozn. aut.
S ohledem na to, že příští kapitolka patří mezi ty "upovídanější", a jelikož nám prázdniny pomalu končí, rozhodla jsem se mimořádně vložit 8.díl již v úterý, 9. v pátek.
Díky vám všem, kteří jste četli. Krásný víkend, Merlin vás provázej 
Příjemnou cestu, Siso :)
Komentáře
Přehled komentářů
... toto je genialne, uzasne, tak dobre sa mi davno nic uz necitalo, uzasne napisane, zboznujem, toto by mali sfilmovat... vcera som zacala citat od vecera do piatej do rana a vobec sa mi nechcelo zaklapnut notebook, dnes len co som bola schopna a pri zmysloch, som citala dalej, aj komenty som nejak preskocila, som sla od kapitoly na dalsiu... miilujem tento pribeh... xxxxxxxx
dakujem, ze pises. uplne to zahana kazdy druh myslienok, pri citani som pri tych postavach a nie v zlej skaredej realite.
...
(Janica, 13. 7. 2011 13:30)Opět mne nejvíc dostala poslední věta :-) . Nááádhera! Během kapitoly mne vždycky napadne spousta věcí, ale každá kapča je tak báječně dlouhá, že vždy zapomenu, co jsme chtěla :-) . Dost jsem se u téhle zasmála a současně Pottera litovala :-) . A Snape je skvělej :-) . DĚKUJU !!!! Co já bych si bez takovýchle povídek počala :-)
nvm
(Ninnie, 19. 7. 2011 23:45)