Two Steps From Hell - Calamity
36. Kamínek 1.část
Mozkomoři. Běsové. Smrtijedi. Vlkodlaci. Upíři.
Děti hladu.
Smrt se nad jejich hlavami vznášela vznešená a nezměrná, s láskyplnou pýchou na svůj rod; zatímco se rozmisťovali podél bradavických hranic v nekonečných zástupech. Ještě klidní, ještě němí.
A v jejich čele, vstříc hlavnímu vchodu do hradu, přicházel Voldemort v kruhu dětí.
Harry stál venku na schodech mezi těmi, co se odvážili vyjít; z tepla hradu je vytáhla spíš hrůza než odvaha. Ostatní se tísnili ve dveřích, sta tváří a jeden strach.
Vedle něj stál Albus Brumbál, Harry si uvědomil, že něco říká, vzhlédl; ochrnutý obrazem před sebou, pocity a myšlenky jako strnulé těsně před vylíhnutím.
Starý muž zíral před sebe, rty se mu pohybovaly, jak téměř neslyšně opakoval stále dokola totéž, jako poslední modlitbu. Jsou živé, jsou živé, jsou živé.
Těch dvanáct. Ano, musely to být ony, děti ze ztraceného kočáru, na hábitech znaky všech čtyř kolejí, bradavické děti. Připoutány k Temnému pánovi kouzlem, kráčely před ním, opíraly se jeden o druhého, v pláči a hrůze, ve svých jedenácti letech v sobě všechnu hrdost a sílu Bradavic, kráčely, hlavy zvednuté. Za slzy se nestyděl žádný z nich.
Děvčátko s aurou blonďatých vlásků a emblémem zmijozelského hada nesl Voldemort v náručí. Odtahovala se lokty, jak se ho odmítala i jen dotýkat, tvář odvrácenou, zuby zaťaté, vzlykala úporně a zoufale. A tiše. Tichounce.
„Ne.“
Na Harryho rameno dopadla těžká dlaň; současně s tím ho za druhou paži vzala jiná, neméně silná. Severus a Sirius po boku; který z nich to vyslovil? Harry nevěděl. Ani nechápal.
Mrtvolný šok ještě stále halil realitu a namlouval mozku, že štíty nezáří veškerou svou mocí téměř viditelné, že těch za nimi nejsou tisíce…
„Bude je chtít vyměnit.“
„Nepřichází v úvahu.“
„…Cože?“ hlesl Harry.
Albus se k nim zvolna natočil.
„Jsou živé,“ řekl.
Táhli ho dovnitř, Harry se tomu vzepřel nějak automaticky.
„O tomhle vůbec nebudeme diskutovat,“ zasyčel Severus.
„Útok na nádraží byla jen lest, jak vyčerpat naši magii a tebe, především tebe,“ vyštěkl Sirius.
„Zdecimovat morálku…“
„Získat rukojmí…“
„Jen psychický útok…“
„Prostě další zatracený zmijozelský trik…“
„Tohle je pouze další krok v jeho plánu…“
„Zaútočit dřív, než se vzpamatujeme…“
„Nabídnout záchranu života, dokud vidíme mrtvé ještě ostře a jasně…“
„Chce je vyměnit…“
„Za co, sakra?“ vyjekl Harry na ně na oba, zasypávali ho slovy, mluvili téměř současně, kdo se v tom měl zatraceně vyznat?!
„Za tebe,“ pronesl Albus jemně.
„Musíš pryč,“ zašeptal Severus.
„Harry, prosím,“ vydechl Sirius.
Harry mrknul. Vytrhnul se jim. Ustoupil.
„Nikam nejdu.“
Voldemort uvolnil děvčátko z poutacího kouzla, rozmáchl se. A prostě ji hodil.
„Utíkej, hádě. Dones můj vzkaz,“ zašeptal. „…Zlom ho.“
Vykřikla úlekem, zavřela oči v očekávání nárazu do neprostupné magie; bradavické štíty, živé a milující, jí lačně vyšly vstříc, uchvátily svou mocí, vtáhly do sebe. Měkce položily do trávy.
Minerva a několik dalších již běželi k hranicím; ale byla to Ginny, kdo duchapřítomně přivolala koště a pro děvče dolétla. Hořící zorničky se jí propalovaly do zad, hladem běsů se ze vzduchu vytrácel životadárný kyslík. Ginny dolétla s dívkou zpět, po spánku a mezi lopatkami těžce klouzaly ledové kapičky potu. Obě seskočily na zem.
Děvče zvedlo tvář, rty modré zimou, oči zrudlé pláčem. Všichni na ní viseli pohledem.
„Temný pán vzkazuje, že propustí všechny,“ řekla, hlas se křečovitě třásl polykanými vzlyky, slabý; a přesto se rozléhal s nelítostnou razancí.
„Výměnou za vás,“ dořekla. A pohlédla na Severuse.
Znáte tu vteřinu, kdy realita svým mnohatunovým kladivem rozdrtí svět a ponechá vás z obnažených nervů v agónii?
Zánik vždy probíhá v tichu. Protože tam, na konci světa, už žádná slova nejsou.
Přesto Harry nabral dech, přesto otevřel ústa; a všechny z těch neexistujících, nevyslovitelných vět zanikly v měkké černi hábitu, Severus ho pevně objal.
„To po mně nemůžeš chtít!“ zašeptal. „Harry. Prosím.“
A Harry věděl, že kdyby vyslovil svou prosbu, kdyby skrz nitrobránu propustil i jen střípek své zběsilé potřeby a lásky – Severus by zůstal. Pro něj.
Taky věděl, že po zbytek všech dnů by už byl Severus stejně mrtvý.
A tak ústa zavřel a neřekl nic.
Severus se sklonil, svaly povolily v neskonalé úlevě, vděčnosti a lásce; vtiskl mu nenápadný polibek do vlasů. Vzal jednu z Harryho dlaní, přitiskl si ji k prsům; pod látkou hábitu tvrdé obrysy Elysejského klíče.
„Mám ho,“ řekl Severus tlumeně a opravdu se usmál. „Všechno bude dobré, Harry.“
Harry strnule kývnul, ne, to nějaká cizí ruka mu pohnula hlavou; paže z něj sklouzly, Severus vykročil. A Harry ho nechal jít.
„Zaútočíme,“ zachrčel Sirius. „Hned, jak budou děti v bezpečí. Dostaneme tě zpátky.“
Bylo to beznadějné a věděl to každý; Severus poprvé v celém svém životě pocítil k Blackovi vděčnost. Za tuhle milosrdnou lež, věnovanou Harrymu.
Krátce na Blacka pohlédl, stroze kývnul.
A pak už šel. K hranicím.
„Bůh tě miluje,“ zašeptal Albus, hlas nezměrný city, „a já s ním.“
Děkuji ti, Albusi. Děkuji i tobě, osude, za všechny odstíny života, které jsem směl ochutnat, za možnost zachránit. Ještě aspoň někoho.
Kéž ti Merlin přinese mír co nejdříve, můj Harry… Kéž mi někdy budeš schopen odpustit.
Draco, bledý na smrt, prostě vykročil za ním. Byl to Albus, kdo ho zadržel, nesmlouvavě. Ne. Tebe mu nedám.
Severus šel.
Harry se díval.
Křičel jsi, Pane, když tvého jediného syna přibíjeli na kříž?
…Proto jsi od té chvíle němý?
Severus došel k hranicím, magie Zakladatelů vroucí, až sníh roztával. Monolit v mysli zhutnělý a neprodyšný; aby nepropustil žádný z pocitů.
Severus měl strach. Rudé zorničky ho sledovaly, upřené a dychtivé, slibovaly nevídané… utrpení.
Severus přivolal hůlku do dlaně, mírně rozpažil, nechal ji proklouznout mezi prsty. Dopadla na zem, půda sytě voněla, rozměklá žárem.
Temný pán postrčil děti dopředu. Jedenáct párů očí, úpěnlivě vzhlížely k Severusovi.
Bude to dobré, slíbil jim pohledem. Vstoupil do záře bradavických štítů; a ty ho zadržely, nepustily dál.
Voldemort potřásl hlavou.
„Ty štíty si dělají, co chtějí,“ utrousil otráveně. Uvolnil poutací kouzla, těch jedenáct se klopýtavě rozběhlo k hranicím, štíty poklesly; současně s tím seslal Voldemort dravé kouzlo, uchopil Severuse, smýkl jím ven. Děti prošly na druhou stranu. A zůstaly stát, nemohly odejít, nešlo to, dívaly se. Na Severuse. Spoutaný, stržený kouzlem k zemi, marně se pokoušel vstát.
Z hradu se valil zástup, desítky hůlek, láska a nenávist, bolest a hněv, a v čele, metry přede všemi, Potter sám.
Černý plášť lemovaný stříbrem, vzduch kolem něj nabitý statickou elektřinou, oči v dechberoucím jasu Avady.
Impozantní, pomyslel si Voldemort. S pachutí obdivu a nelibosti.
Poklekl k Severusovi, vjel mu prsty do vlasů, zvrátil mu hlavu k sobě vstříc; cítil, jak měkké chrupavky a obratle v jeho těle, spoutaném magií, s krutou bolestí protestují.
„Návrat ztraceného syna,“ pronesl Voldemort vláčně. Téměř něžně. „Vítej domů, můj Severusi.“
A s tichým lupnutím se s ním přemístil.
Harry zmrznul v půli kroku. Pryč, je pryč… Kde?! Kam?!
Prudce se obrátil.
„Musím!“ zachrčel.
„Běž,“ kývl Albus.
„Dělej, sakra,“ zasípěl Draco.
Harry se upnul ke štítům, nechte mě projít, já prostě musím.
Otevřely se mu, Harry vletěl do meziprostoru.
Albus došel k hranicím, ostatní s ním. Někdo popadl těch jedenáct, vlekl je do tepla hradu; Albus je provázel pohledem.
A stočil zrak k armádě temných před sebou. Již útočili, stovky inkantací a černá magie se zahryzávala do štítů, otřásala jimi.
Nepotřebovali Voldemorta mezi sebou. Bylo jich dost.
A obránci Bradavic byli vyčerpaní útokem na nádraží.
Bez Severuse a Harryho stál Albus sám. Měl ten pocit. Třebaže cítil ty stovky očí v zádech, jejich víru, že je ochrání.
…Jak by mohl?
Vyčerpaný z Merlinova ochranného kruhu, i jeho tělo neslo hluboké rány od drápů běsů, a nejhorší ze všech – ta němá těla na ošetřovně. Kradla dech a sílu pažím.
Štíty jiskřily, vzpíraly se, urputné. Síla za nimi byla nepředstavitelná.
Ta krutost, ta lhostejná krutost, postrádající sebenepatrnější známku lidskosti – může se člověk vůbec ubránit před takovou nenávistí?
Albus stál sám.
Nikdy nejsi sám, řekla Rowena z Havraspáru.
Jsme tu s tebou, příteli, řekl Godrik z Nebelvíru.
A budeme bojovat. Do poslední jiskry magie, řekl Salazar ze Zmijozelu.
Za naše děti, usmála se Helga z Mrzimoru.
Nicota meziprostoru. Nekonečné prázdno, bezvýrazná šeď. Nikde ani vzdálený, nepatrný nádech po Severusovi, po magii Voldemorta. Harry pátral, zoufale, rozesílal svou magii všemi směry, aspoň stopu, jedinou stopu, kam mohl jít!
Spojil se s Iskariotem; tak mi přeci pomoz! Musíš ho cítit; jak ho mám najít v ničem?!
Necítím ho, řekl Iskariot. Odřízl se od nás. Necítím ho.
Najdu ho, vzepřelo se všechno v Harrym. Kdybych tu měl bloudit navěky; najdu ho.
Nové a nové paprsky magie létaly nicotou, pátraly, slídily, zběsilé. Odhodlané.
A pak se cosi změnilo.
Jako by prázdnota kolem něj zhoustla, prorostla.
Harryho obklopovalo cosi neskutečně mocného. Prastarého.
„Můj… maličký,“ zašeptala Lamia.
Štíty se chvěly. Milimetr za milimetrem podléhaly. Hladová zášť se prodírala, blíž. Blíž.
Minerva, Sirius, Remus, rodiče, těch pár bystrozorů, Tonksová, Weasleyovi, starší studenti, profesoři, Poppy. Filch. Všichni tam stáli.
Albus se otočil, bylo nutné odvést děti do bezpečí, hned.
Chvatné kroky, zadýchaný hlas, k Albusovi doběhl z hradu neznámý člověk.
„Smrtijedi napadli ministerstvo,“ zasípěl, „obsadili oddělení správy letaxové sítě, odřízli Bradavice. Prošel jsem jako poslední. Krby nefungují, pane. Už nikdo nepřijde.“
Albus pohlédl na Minervu. Ona na něj. Ani nikdo neodejde, pochopili oba. Neřekli nic.
Bezděčně se vrátili zrakem ke štítům; ještě stály, ještě bránily, Zakladatelé se vzpírali, chránili…
Nemohli obstát.
Hlad z druhé strany byl příliš velký.
A první blesk kletby pronikl dovnitř, ještě neškodný rozčísl půdu.
Mrtvolný chlad mozkomorů stoupal k obloze, lednové slunce snášejícího se soumraku se zimomřivě zachvělo a prchlo. Nechtělo se na to dívat.
Tak tedy poslední bitva, pomyslel si Albus. V níž nezachráním žádného z nich.
Merlin s tebou, Harry.
Ne, zaúpěl Harry zdrceně, ty ne! Ne teď! Bože, prosím!
„Věděla jsem, že jsi to nebyl ty,“ zašeptala Lamia vláčně, „ale ta magie byla tak jiná… tak zvláštní…“
Netušil, o čem mluví. A právě teď ho to vůbec nezajímalo.
„Nech mě jít,“ zašeptal Harry. „Prosím. Ne dnes. Prosím.“
„…Proč bych měla?“
„Protože já musím!“ zavyl Harry. „Vzal mi ho, on mi ho vzal! Chci ho zpátky. Nech mě jít. Ty prostě… musíš. Musíš mě nechat jít.“
„Ah,“ řekla Lamia. A jako by se v nicotě a nehmotnosti těl kolem něj ovinula. „Ty hledáš toho svého…“
Harry strnul.
Vydechl.
„Ty víš, kde je?!“
Severus dopadl na zem, chladná, vlhká a tvrdá, nějaká jeskyně, šero ze všech stran. Další kouzlo ho prudce převrátilo na záda, Voldemort stínovou magií rozerval Severusův hábit, serval mu z krku Elysejský klíč.
„Nesnáším tyhle… cetky,“ procedil. Zahodil ho, temnota jeskyně ho spolkla.
Svým způsobem to byla ironie; tolik let se mu Severus bránil, tolik laskavých lidí se ho snažilo přesvědčit, tolik toho musel Harry přetrpět, aby Severus Klíč přijal.
A pak ho ztratí v první vteřině.
Doufám, že se bavíš, Živote, ty sarkastická mrcho…
Následovalo Crucio. Prokládané kletbami; kosti v těle se tříštivě lámaly, kůži rozleptávala sžíravá kouzla, srdce jen tak tak odolávalo náporům šílené bolesti.
Přesto… to nebylo to nejhorší.
Nejhorší byla slova.
Voldemort seděl u něj v podřepu, fascinovaně sledoval zmítavé kreace Severusovy agónie.
„Pověz mi, můj Severusi,“ šeptal, „jaká slova útěchy jsi mu věnoval, když jsi ho opouštěl?“
Ukončil Crucio, vnikl do sálu vědomí. Severus se bránil; jako vždy. Marně. Jako vždy.
Temný pán procházel jeho vzpomínky, chvíle v domku, svaté okamžiky v Harryho náruči, pocity nejhlubšího odevzdání jeden druhému.
Potom sál opustil; zůstal po něm hnilobný pach znesvěcení a ošklivosti.
„Můj ubohý Severusi…“ Sinavě modré prsty mu sklouzly po tváři, zasněně roztíraly krev, řinoucí se z úst. „Tolik ses snažil. Tolik ze sebe jsi obětoval, abys ho učinil silnějším… Až ses stal jeho největší slabinou.“ Sklonil se k němu. „Řekni, jaký je to pocit, že padne z lásky k tobě?“
Severus držel oči zavřené. Sveřepě se soustředil na vnímání fyzické bolesti. Jen neslyšet…
„Ty vaše směšné posedlosti… láskou, přátelstvím, věrností… Být závislým na druhém je slabost. Copak jsem tě to nenaučil, Severusi?“ povzdechl si Voldemort.
Zvedl se, otřel prsty do hábitu. Seslal na Severuse několik hojivých inkantací. Moc lékouzelnictví černé magie je působivá. Rozhodně ne šetrná. Střípky zlámaných kostí se prodíraly masem, spojovaly, rozežraná kůže odpadala, nahrazovaná teninkou vrstvou rostoucí nové tkáně. Severusovy životní funkce sotva ustály nový nápor tak mučivé trýzně.
Voldemort trpělivě vyčkával. Dokud ho nebude schopný zase vnímat; aspoň zastřeně.
„Přemýšlel jsem,“ řekl potom. „Zabít tě hned? Tam, před jeho zraky? Pomalu, rychle? …Ne,“ pousmály se namodralé rty, „kdepak. To by v něm vzbudilo hněv. A hněv je síla. Ale co ho nechat tápat v nejistotě? Dny? Týdny? Bude se konejšit nadějí, že tě najde, že jsi stále živý, bude se k tomu upínat každou svou myšlenkou… A za nocí, v nečinnosti, bude šílet představami. Zda tě právě nemučím. A jak? Co všechno musíš snášet? Možná se časem začne modlit, abys mrtvý byl… Ale nedozví se to. Protože já o tom nikomu nepovím. Anebo možná… tu a tam bych mu tě mohl ukázat, zlomeného, zmučeného k nepoznání… Ano, možná… Ještě nevím. Rozhodnu se časem,“ mrklo rudé oko. „A pak, můj Severusi, přijde den, kdy ho ta naděje a nejistota připraví o rozum. Kdo ví, co udělá pak? Možná ho nakonec začnou lovit jeho vlastní, jako vzteklého psa… Co myslíš, Severusi? Co tvůj Harry udělá?“
Severus mlčel. Všechny zbytky síly a vůle upínal k jedinému; ne, tohle neudělám. Nesmím. Tohle ne!
Přesto to nedokázal; a slzy se prodraly pevně stisknutými víčky, klikatě sklouzly po tváři, vpily do prachu země.
„No ano. Jistě,“ kývl Voldemort spokojeně. „Víš to stejně dobře jako já. Dnes už bez tebe být nedokáže. Tvůj Harry padne.“ Postával nad zkrouceným tělem, shlížel na něj téměř laskavě. „Tvou vinou, Severusi…“
A Temný pán rozpřáhl paže, jako by objímal celý svět v předzvěsti vítězství.
„Jsem ti tolik vděčný, můj malý Jidáši! …Crucio.“
Umdléváme, vydechla Rowena.
Odpusť, zašeptala Helga.
Připojím se, vložím svou magii, ještě stále jí mám dost, oznámil Albus prudce.
Ne, zarazil ho Godrik pevně. Tvá síla ještě bude zapotřebí. Vezmeme si všechnu magii hradu. Ty odpočívej. …Dokud můžeš.
Až padneme, řekl Salazar, kdo jim zůstane, když ne ty?
A hrad za jejich zády vyhasínal; mizela světla očarovaných loučí, pohyblivé schody ustrnuly, obrazy zmlkly a znehybněly. Teplo z kamenných kvádrů se vytratilo.
„Musíme dostat děti do bezpečí,“ obrátil se Albus k Minervě. Jen tiše. Aby ostatní neslyšeli.
„Komnata nejvyšší potřeby?“ řekla Minerva. Hlas tvrdý a pevný.
Albus drobně zavrtěl hlavou. „Její kouzla padnou spolu se štíty. Všechno… padne.“
„Takže kam?“ zeptala se příkře.
„Musíš najít Uršulu; objevila jakousi jeskyni pod zemí, snad bude dost velká… Odveď je tam, Minervo. Hned.“
„Jsem silná. Budu bojovat,“ namítla ostře.
„Potřebuji s nimi někoho silného, někoho, kdo… Ta jeskyně nemá východ.“
Minerva na něj okamžik hleděla. A rázně kývla.
„Rozumím. Takže je skryjeme. A pak? Co pak, Albusi? Až Smrtijedi zaplaví Bradavice? Jaký máš plán?“
„Žádný,“ řekl Albus tiše. „Já… nevím.“
„Dobře,“ oznámila Minerva. „Pak tedy budeme čekat. Pomoc bude muset přijít k nám.“
Vyrazila k hradu.
Albusi…! Vydechla Rowena – a současně s tím ucítil, jak se kdosi další urputně domáhá vstupu přes štíty. Ten tlak přicházel od jezera.
Kruvalští.
Albuse zaplavila radost stejně mocná jako zoufalství – přichází přítel nebo trojský kůň?
Nevěděl. Nemohl se rozhodnout. Ta možnost. Ten risk.
Tak to nechal na moudrosti Zakladatelů.
A ti dovolili volajícím projít, nad hladinu jezera se vyhoupla mohutná příď velké lodi kruvalského hradu, vlečená kouzlem byla prudce přiražena k přístavnímu molu, kruvalští vybíhali na břeh, rameno na rameni.
Igor dochvátal k Albusovi.
„Shromáždil jsem všechny, co jsem mohl,“ zachraptěl zadýchaně.
A stohlavý zástup hnědých uniforem za ním srazil podpatky.
Albus po něm natáhl ruku. Jednoduše mu stiskl dlaň.
„Přicházíš v nouzi, příteli.“
Igor krátce kývnul. Rozhlédl se; před hranicemi v rozestupu stáli rodiče, profesoři, studenti. Několik málo bystrozorů.
„To nejsou válečníci,“ řekl Igor tlumeně, klouzal po nich pohledem. Viděl jejich strach. Únavu. Sotva zahojené rány. Příliš mladí, příliš nezkušení; padnou s prvním nárazem.
„Ne,“ přitakal Albus těžce, „to nejsou.“
Igor se otočil ke kruvalským.
„Rozmístit podél hranic, obranná formace, minimální rozestupy,“ zavelel rázně, kruvalské legie v naprosté synchronizaci pohybů s dunivým dusotem těžkých bot se rozeběhly bradavickými pozemky. Stanuly v první linii.
„A ty odveď děti,“ řekl Albusovi.
„Krby nefungují.“
„…Jiná úniková cesta?“
„Magie padá. Jsme obklíčeni. …Máme tu úkryt. Bez východu.“
Igor okamžik mlčel.
„Vezmi si mou loď. Odvez je odtud,“ řekl pevně. A pohlédl Albusovi do očí, tohle nebyla chvíle na lživé naděje. „Je pomalá. A budou o ní vědět.“
„Vložím na ni své Protego. Všechnu svou magii,“ rozhodl Albus. „Minervo?“
„Rozumím,“ řekla. A to bylo vše.
„Spěchejte,“ řekl Igor, „dáme vám všechen čas, jaký bude v našich silách. …Nebude ho mnoho.“
Naposledy jim kývnul, odchvátal ke svým. Postavil se do jejich čela.
„Jdu pro děti,“ oznámila Minerva. „Které, Albusi?“
„Všechny. …Kromě sedmých ročníků,“ vyslovil Albus nejstrašnější ze všech svých vin.
Na loď by se stejně nevešli. A oni potřebovali čas, aby nejmladší mohli shromáždit a nalodit.
Takže opět přišel čas soudit, kdo má právo žít…?
Je snad mým osudem vydávat smrti ty, které miluji, ty, které jsem slíbil chránit?
…Budou-li ještě nějaké dějiny, jaké přízvisko mi udělí? Bradavický kat?
Ale studenti nejvyšších ročníků tam stejně stáli. Všude kolem něj. Neodešli by, ani kdyby to přikázal.
Viděl jim to na očích.
Ne, nepřineslo to jeho duši mír…
Mé děti se možná nedožijí rána. Možná žádné z nich.
Ale vychoval jsem je dobře. Je v nich láska, úcta k životu, důvěra jeden v druhého.
Albus na ně byl pyšný; na ty mladičké strhané obličeje, zvrásněné strachy a hrůzou, a přesto neochvějně stojící tváří v tvář bortícím se štítům a zkáze, dobývající se dovnitř.
Ano, vychoval jsem je dobře.
…Ale mělo to nějaký smysl?!
Albus se natáhl, zachytil odcházející Minervu. Stiskl její vrásčitou dlaň.
„Kéž ubráníš loď ještě dlouho, až mé Protego padne,“ řekl.
A já s ním. Ale to říkat nemusel; věděli to oba.
Minerva jeho stisk pevně opětovala. Odspěchala, chvátala ke ztemnělému hradu a k nejmenším.
Kéž je můj Bůh milostivý, pomyslela si, zatímco vstupovala do Velké síně, kéž naše děti dovede do bezpečí. A kéž mne nenechá žít dlouho s tak hlubokou ztrátou.
Harry šílel.
Na samotném kraji meziprostoru, sevřený magií Lamie, sledoval Severusovu trýzeň. Voldemortova slova.
A slzy.
Viděl je, jako nikdy nic na světě, tak ostré, tak zřetelné, tak smrtící. Severusovy slzy.
„Pusť mě! Vrátím ti Trillium!“
„Vím, kde je,“ řekla lhostejně. „Nepotřebuji ho. …Prozatím.“
„Nech mě jít!“ zavyl. Vzpíral se její magii, zběsilý, nepříčetný. Marně. Prvotní magie, pocházející ze samotného zrodu světa, byla nezlomitelná.
„Proč?“ zeptala se. Hlas prostý veškerých emocí; jen pouhá zvědavost.
„Protože… Vezmi si Voldemorta! Je silný… A je to hadí jazyk, jako ty a já! Vezmi si jeho!“
„Znám ho. Znám ho velmi dlouho,“ pronesla Lamia líně, jantarové zorničky sledovaly Temného pána nehnutě, bez pohybu víček. Stočila zrak k Harrymu. „Špinavý,“ řekla.
„…Tak ho zabij,“ vydechl Harry. „Zabij ho!“
„Ano,“ protáhla Lamia vláčně, jantarová zář nelidských očí se prohloubila, jako by v ní bylo uchováno vševědění světa, „ano, to bych mohla.“ Natáhla se k Harryho tváři, přivřela oči, otřela se o jeho kůži. „Ale myslím, že bys nebyl rád… Maličký.“
„…Nepomůžeš mi.“
„A proč bych měla?“ namítla Lamia. „Vaše nicotné války se mne netýkají.“
„Jsi součástí našeho světa! Jak můžeš stát stranou?! K čemu je tvá magie, tvá nesmírná moc, když ji nepoužíváš?! Nejsi krutá; vím to, existuješ tisíce let, živíš se smrtí, a přesto tě skoro nikdo nezná. Zabíjíš, jen abys utišila hlad; vždyť to ty bys mohla vládnout světu! Ale neděláš to. Je v tobě něco dobrého. Musí být.“
„Hlupáčku,“ usmála se Lamia. „K čemu vládnout světu? Tak přízemní a bezvýznamné touhy jsou vlastností vás lidí; a tak směšné, když i ti nejmocnější z vás nakonec podlehnou smrti a zmizí v zapomnění. Mně se svět líbí takový, jaký je. Divoký a nespoutaný. To vy tu krásu ničíte.“
„Je v nás mnohem víc, než vidíš,“ namítl Harry zoufale; chtěl k Severusovi, můj Bože, chtěl tam k němu! „Copak ty jsi nikdy necítila lásku?!“
„…Lásku,“ zašeptala Lamia. A její magie se zachvěla truchlivým smutkem. „Jsem poslední svého druhu, maličký. Láska můj svět opustila. Už si na ni… nevzpomínám.“
Harry opustil hrůzný obraz před sebou, pohlédl na ni.
„To je mi líto,“ řekl prostě.
A vrátil se pohledem k Severusovi.
„Moje láska umírá právě teď, před mýma očima. Možná ho nedokážu zachránit. Ale pak bych si moc přál umřít tady s ním. …Prosím. Neodsuzuj mě k tvému údělu. Nech mě jít.“
Divna Ljubojevic - Kyrie Eleison (Lord have mercy!)
Minerva s pomocí prefektů nižších ročníků shromáždila děti z Velké síně. Ti šťastnější z nejmenších, nezvyklé na účinky Uklidňujícího lektvaru nebo prostě jen příliš vyčerpané, spali. Starší je nesli v náručí.
Bylo jich mnoho, víc než čtyři sta, mnohem víc; tolik loď přece nemohla unést…
Minerva pohlédla ke skomírajícímu ohni v krbu, v jeho slabé záři leželi v bezvědomí nejtěžší pacienti, někteří ještě stále bojovali o život.
Minerva sevřela srdce do pěsti a rozdrtila ho. Zraněné nechala tam. Opustila síň bez ohlédnutí.
Chvátali k přístavu velkého jezera, k temné siluetě kruvalské lodi. Šli mlčky.
Štíty skomíraly, bitva začala. Padající soumrak přetínala záře létajících kleteb, výkřiky, první sténání zraněných.
Ohňostroj zmaru. Ano, taková by měla být poslední cesta…
„Pospěšte si,“ pobídla je znovu, sama na konci němého procesí.
A neodolala; nemohla. Ohlédla se.
Bradavice umíraly. Řady obránců stály, dosud pevné.
A duše v těle zabolela ledových dechem žalu.
Uvidím ještě kohokoliv z vás?!
…Ne. Já přeci vím… že ne…
„Pospěšte si,“ řekla vyprahle. Nechtěla, aby se děti ohlížely.
Žádné děti by neměly vidět umírat své rodiče, hořet svůj domov.
Jak je možné, že se svět nepřestane točit ani v takových chvílích?
…Opravdu nás necháš stát samotné, Pane?
Anna kráčela s ostatními. Jeremiahovu useknutou ruku jí vzali; už dávno. Byl to docela boj. Dala ji až Harry Potterovi; ano, tomu mohla. Jeremiah Harry Pottera zbožňoval.
Když mu ji Anna dala, Potter plakal; to bylo dobré. Anna mu za to byla moc vděčná, její slzy ještě stále nedokázaly proniknout tou námrazou v očích. A někdo by pro Jeremiaha plakat měl…
Teď ležel Jeremiah s ostatními ve tmě ošetřovny. Anna ho nechtěla opustit. Slíbila mu to.
A on svůj slib taky dodržel.
Anna se zastavila, několik postav do ní narazilo, pár bezejmenných paží se po ní vztáhlo.
„Pojď,“ řekla neznámá ústa, „jestli jsi unavená, ponesu tě.“
Anna nebyla unavená.
Byla plná žalu a bolesti. A lásky. K bratříčkovi. K Bradavicím. K lidem kolem sebe, jejichž jména neznala. Ale na tom přece nezáleželo.
Ne…
Ona neodejde. Nenechá tu Jeremiaha napospas špíně, valící se přes hranice. A neopustí žádného z těch, co za jejich zády urputně bojují, aby jim dali čas na útěk.
Není to fér, když si dospělí myslí, že jen oni mají právo bránit ty, které milují! My všichni máme právo bojovat.
Anna tam stála, v truchlivém davu němých a zlomených, spěchajících k přístavu. Cítila to z nich; nikdo nechtěl odejít. Proč dospělí nechápou, že pak už navždycky budeme muset žít s tím, že jsme opustili? Že je strach mocnější než láska?
Není!
Nevzpomínala si na slova; nikdy předtím tu píseň neslyšela.
Ale pamatovala si tu větu. Tu jednu větu.
Lusknout. Tlesknout.
„Dej slunci zářit,“ zazpívala, skřehotavě slabý hlásek, nejistota slov, srdce velké a pevné, „ať září v nás,“ lusknout, tlesknout, dupnout do rytmu.
A spěchající val těl zkameněl.
Stovky – očí. Miliardy slz. Výbuch naděje a nový směr!
„Dej slunci zářit!“ přidali se okamžitě první z nejbližších; a po nich další a další, další, valilo se to ze všech stran, prostranství explodovalo. Děti se otočily zády k přístavu.
Minervě čísi ocelový stisk sevřel hrdlo. Naše děti.
Podlomila se jí kolena. Ale zůstala stát. A neřekla: „Pospěšte si.“
Řekla: „Ať září v nás.“
Ne, dnes nikdo nebude utíkat. Přidala se k nim, děti zpívaly, z plna hrdla a ze všech sil, čistokrevní, mudlorození, většina neznala jiná slova, než tu jedinou větu – ale ona stačila.
Zpívaly.
Kráčely zpět, ruku v ruce, k bojujícím, k hranicím, ke svým profesorům, rodičům, ochráncům beze jména, kráčely k nim a zpívaly.
Myslíte, že se síla měří pevností svalů a délkou paží?
Kdepak. Ta největší spočívá v srdci. A děti, ve své nevinnosti, čistotě a bezvýhradné lásce, jsou ti nejmocnější z nás.
Zpívají.
V nejčernější noci, v pachu krve, v blescích kleteb, na prahu smrti, kráčí zkáze vstříc, stanou po boku dospělých. A zpívají, z hlubin srdce, zpívají a pláčou, slzy velké a horké kloužou po tvářích, padají do úst; zpívají a volají slunce na pomoc.
Dospělí zmlknou, zmatek a úžas, hůlky ustrnulé v pohybu.
Děti stojí na hranicích, v první palebné linii, hledí do očí běsům, mozkomorům, Smrtijedům.
A zpívají. Stávají se zpěvem samotným, vyvěrá z nich, nezadržitelný. Drží se za ruce. Nezlomní. Neporazitelní. Protože jsou jeden. My jsme láska. Tohle je náš domov.
Nemůžeš projít.
Zpívají.
Tak hlasitě, tak úporně, že i andělé zmlknou v posvátné bázni.
Zpívají. A Bůh naslouchá.
Štíty se zvedají, nové a čisté, vyraší ze země v magii mocnější než při zrození, děti zpívají. Bradavice za jejich zády se rozzáří, září tolik, že rozbijí tmu noci a vzepnou se k nebesům. Nad Anglií se mihotavě vlní polární záře, mudlové zmateně vychází z domů, nevěřícně sledují duhové chvění obzoru.
Tonksová, bystrozoři, kruvalští; nerozumí, nic nechápou. Ale skloní hůlky. Přidají se k melodii.
Albus pláče, nepokrytě a vzlykavě, a zpívá, zpívá…
A slunce? Září. V každém z nich.
Děti hladu ustupují v hrůze, to světlo zabíjí, stahují se pryč a dál, světlo je pronásleduje, děti zpívají. A temní prchnou; světlo nejde zabít, zničit, ani rozsápat.
Smrt na okamžik zasněně přivře oči. Nechá tóny vstoupit do sebe. Zavíří svými rubínově lehkými šaty, roztočí se. A rozplyne se v míru.
„Víš, že nemůžeš vyhrát, viď?“ zašeptala Lamia.
„Můžu; já jsem ten, kdo ho zničí!“
Lamia přimhouřila oči, shlížela na Harryho téměř s mateřskou shovívavostí.
„Mýlíš se. Není ve tvé moci ho zabít,“ řekla prostě.
Harry na ni užasle zíral. Ale vždyť věštba…! Jak – není v mé moci? Jak to?!
„Stejně to zkusím,“ zachrčel. „Vždycky je naděje.“
Lamia se rozkývala, zvolna; jako by se zaposlouchala do nějaké vzdálené hudby.
„Je tě škoda… pro člověka, maličký. Nechceš stát po mém boku? Ukážu ti divy a světy, o kterých ani netušíš. Pojď se mnou. Pojď…“
„Patřím k němu,“ vydechl Harry. „Nemáš nic, co bys mi mohla nabídnout!“
A Lamia se pousmála.
„Víš, že si tě můžu vzít kdykoliv. Nepotřebuji tvůj souhlas.“
„Jo. To vím,“ kývl Harry křečovitě. „Ale neuděláš to.“
„Ne?“ zeptala se užasle.
„Ne. Protože ty mě necháš jít. Tady a teď. Hned.“
Lamia se syčivě rozesmála. Sklonila se, vložila na něj nedozírnou hloubku jantarových očí.
„Jak jsem řekla. Je tě škoda pro člověka.“
A smyčky jejího hadovitého těla se uvolnily, sklouzly, Harry stál volný.
„Tak běž, maličký. Jdi do té své marné bitvy. Říkají, že jsem nesmrtelná. Ale ne, to můj bratříček Žal… Ten je věčný.“
Jedna z drápovitých dlaní do Harryho jemně strčila, vypadl z meziprostoru.
Vteřina konsternovaného ticha.
A magie vybuchla na obou stranách.
Kolem Voldemorta se zvedla černá stěna, magie tak mocná a sžíravě palčivá, až vsála všechen vzduch v jeskyni, zorničky vzplály rudým infernem.
Harryho magie jiskřila, sněhově bílá, rozkvétala kolem něj v plátcích leknínu, plášť lemovaný stříbrem povlával v bezvětří, nitky elektrických pulsů jako světlušky kroužily kolem jeho těla. V očích prvotní jas.
„Severus je můj,“ zasyčel Harry hadím jazykem. „A co je mé, to si ponechám.“
Jejich magie se střetla. Zahřmělo to, stěny jeskyně se zachvěly, drobný štěrk šelestivě odpadával ze zdí, drolily se, praskaly.
Neztráceli čas zbytečnými kletbami. Vlastně ani jeden z nich nezvedl hůlku.
Svou Avadu seslali oba stínovou magií, hned v té další chvíli.
Zelené paprsky, oslepující neskutečný příval čiré smrti, letěly jeskyní, ničivé tak, až stěny černaly a půda se otvírala, vyhřezlá k nitru Země.
Jenže Ďábel nehrává fér. Víte to, viďte?
Harryho Avada narazila do černého štítu, rozbila ho lehce jako sklo, v plné síle udeřila Voldemorta do prsou; odlétl, sražený k zemi, ještě pár metrů klouzal po zemi, zastavil se až o kamennou zeď. Bez dechu. Zachroptěl. A přemístil se.
Druhý paprsek zelené smrti Harryho minul. Neletěl jeho směrem. On nebyl cíl…
A Harry se v náhlém pochopení po něm otočil, nekonečně pomalu, i čas nějak zpomalil, zhoustlý děsem, svět zakolísal; paprsek si dál tiše letěl šerem jeskyně k Severusovu zhroucenému tělu.
Severus Avadu nesledoval. Hleděl na Harryho.
V černých očích takový – mír.
Ať budu kdekoliv; vždy budu s tebou.
Některé vteřiny se zdají nekonečné. Ale i ty dojdou ke svému konci, Avada dosáhla cíle, zkázonosná ve zdrcující zhoubě narazila.
A netečně sklouzla po Lamiině těle.
Z Harryho se vydralo zachrčení, vrhnul se k němu, padl na kolena, stáhl si ho do náruče; a plakal, plakal jako malé dítě. Severus se nemohl hýbat, zlámané kosti neposlouchaly žádný z příkazů; tak se nechal objímat a konejšil ho aspoň tlukotem svého srdce.
„Pomohla jsi,“ vzhlédl Harry, přes slzy ji skoro neviděl, „zachránila jsi mi ho…“
Lamia si otráveně povzdechla.
„Nudím se,“ pokrčila rameny a zmizela.
Komentáře
Přehled komentářů
jak začaly děti zpívat. To je tak krásný. Fakt, neskutečný.
bojuji proti nadpisům....
(Mirek, 8. 3. 2011 17:34)
..........................................
Merlinovi dík za nudící se Lamii
..........................................
omg...
(friday, 4. 3. 2011 15:12)
"Křičel jsi, Pane, když tvého jediného syna přibíjeli na kříž?
…Proto jsi od té chvíle němý?"
tyhle dvě krátké věty mě rozsekaly na kusy...
Re: omg...
(Bellatrix Black Lastrange, 5. 3. 2011 14:12)
Souhlasím. Tohle si budu pamatovat dlouho, tak nějak tuším, že tím hodně lidí srazím na kolena... až to jednou křivě použiju.
Ještěže mám v počítači soundtrack k vlasům... trochu mi to zahřálo duši, to slunce...
Alice ty jsi... o mě říkají, že vypadám jako malý vílí pošuk, co by pověděli, kdyby viděli kolem chodit tvoji duši?...:) Netuším.
Zmijozel jako žádný jiný...
(Elza, 4. 3. 2011 12:31)
...už chápu, jaks to myslela, Alice.
/„Utíkej, hádě. Dones můj vzkaz,“ zašeptal. „…Zlom ho.“/ - Koho?!? Harryho? Severuse? ...Albuse?!
Doprčic! Nebýt Severuse, dopadlo by nádraží mnohem hůř. Nemohou ztratit svého jediného znalce černé magie! Myslím, že na tomhle poli se mu nevyrovná ani Brumbál.
To se tedy Albus vybral úžasnou chvíli na vyznání lásky...
Náááádherní zakladatelé. Úchvatný obraz.
...stejně ten klíč nechtěl použít. Kdyby ho použít chtěl, byl by už mrtev.
/"Tvou vinou, Severusi…“/ - Tak. Přestávám se bát. Tohle totiž Temnému pánovi vyjít nemůže. Prostě nemůže. To se neděje.
Tak takhle hrad řediteli oznamoval, že se Severus vrátil živý...? Takhle ho zraněného našli u hranic? *:D Hovory se zakladateli jsou skvělé!
/Ale vychoval jsem je dobře./ - Sakra! Ztratila jsem kapesník...
Harry ukecá i Lamii. *;-) Věřím tomu.
/Bradavice umíraly. Řady obránců stály, dosud pevné./ - Jdu si dát čokoládu a kus klobásy. Tohle je nalačno nestravitelné.
Nech maličkých přijíti ke mně, neboť jejich je království nebeské... Úplně husitský výjev, děti zpívající za vozovou hradbou, z níž stejně není úniku...
/...světlo nejde zabít, zničit, ani rozsápat.../
...a nebo možná nechápu. Jaktože se Voldemort po zásahu Avadou prostě přemístil? Achich.
Re: Zmijozel jako žádný jiný...
(marci, 4. 3. 2011 21:18)
tedy - promiň, že se vměšuju - ale čokoláda a kus klobásy ??? :-)))))))) Bojuješ proti stresu Voldemortovými zbraněmi :-)
M
Bože.
(Haku, 4. 3. 2011 19:43)V dlaniach krvavé stopy po nechtoch. A bojím sa čítať dalej.
Uf
(Slimča, 4. 3. 2011 19:24)Tak jo! Mám nový vrchol povídky. Kapitola 36. Celá první část! Uf... Uf...
dostala jsi mě
(sun, 29. 7. 2011 23:49)