36. Kamínek 2.část
Bradavice zářily tak mocně, že jejich světlo maně pronikalo i do meziprostoru; Harryho strach se rozplynul dřív, než se Severusem vystoupil z nicoty.
Hrad stál. Pevný a nádherný. Vzduch protkaný něčím tak hluboce dobrým, že se zdál být odleskem ráje. A možná jím byl.
Protože prostranství bylo plné lidí a smíchu, po černé zhoubě za hranicemi ani památka. A žádní mrtví.
Harry netušil, jak to dokázali – ale byl za to osudu nekonečně vděčný. Severus by si nikdy neodpustil, že je kvůli němu opustil.
Harry přivolal madam Pomfreyovou, Brumbála, Draco přichvátal odkudsi sám. Nouzovým kanálem Severuse přemístili na ošetřovnu a odtamtud domů, do jejich komnat. Ošetřovna dnes patřila mrtvým. A Severus nebyl mrtvý.
Jen tak téměř vypadal. Jeho zranění byla vážná a hluboká, madam Pomfreyová nad ním kouzlila se zarputilým chvatem, Brumbál jí pomáhal. Draco stál s Harrym v povzdálí, sledovali je. Aspoň do chvíle, než se Harrymu podlomily nohy; zhroutil se do houpacího křesla, vyčerpaný do morku kostí. Přesto se neubránil úsměvu; energie, která ze všech ostatních prýštila, byla až zázračná. A Severus, uvržený do stavu hlubokého spánku na utlumení bolesti, dýchal.
Jen blázen by mohl chtít víc…
Kouzelníci skončili, madam Pomfreyová se obrátila k Harrymu.
„Jsem v pohodě,“ oznámil okamžitě, „vůbec nic mi není. Jsem jenom unavený. Bude v pořádku?“
„Ano,“ kývla lékouzelnice pevně. Napřímila se, vypadala najednou nějak velká; a silná. „A já ti za to velmi děkuji, Harry Jamesi Pottere. Jsem tvým dlužníkem.“
Ruka na rameni. „Já též,“ zachraptěl Draco. „Já prostě miluju ty tvé zázraky. Prosím tě, hlavně s nimi nepřestávej!“
Harry se bezmocně usmál, zeširoka. V očích to malinko zaštípalo.
„Zachraňuješ svět, i když tu ani nejsi,“ prohodil Brumbál zlehka, ve vrásčité tváři jako příslib nového dne už zase byl drobný náznak jeho starého, všudypřítomného úsměvu. Jen o deset stínů slabší.
Harry zvážněl.
„Máme problém, pane,“ řekl. „Seslal jsem na Voldemorta Avadu, neminul jsem. A on to přežil.“
Ředitel mlčky přitakal.
„Tušil jste to… Má ještě jeden viteál,“ pronesl Harry chmurně. „Musíme ho najít.“
„To je má starost,“ řekl Brumbál klidně. Rozhodně. A mrknul směrem k lůžku, kde ležel Severus, dech mělký zpomalenými životními funkcemi. „Ty máš teď jinou práci.“
Harry si povzdechl. Přikývl. A usmál se.
Oddechový čas přijde zatraceně vhod.
Sledoval, jak všichni tři opouští jejich ložnici v ohleduplném tichu.
„Jsem moc rád, že jsem vás tu všechny našel. A moc se omlouvám, že jsem vás v tom nechal samotné.“
„Byl jsi tu s námi celou dobu,“ mrklo pomněnkové oko, Brumbál zavřel.
Harry okamžik dveře sledoval. …Ale co, na vysvětlování bude dost času i zítra. Zvedl se, přesunul na lůžko. Položil se vedle Severuse; opatrně, aby mu neubližoval a nerušil hojivá kouzla, rozprostřená po celém jeho těle, ale tak blízko, jak jen se odvážil. Cítit ho. Sledovat pomalu se zvedající hrudník. Nepatrné chvění krční tepny.
Lily se objevila z druhé strany.
Natáhla se přes Severuse, stiskla Harryho ruku, zelené oči se jí třpytily.
„Harry… moc děkuju,“ vzlykla.
Ještě se zmohl na nepatrný záchvěv úsměvu. A zavřel oči, zachumlal se do vůně hořepníčku a usnul.
V umělém spánku udrželi Severuse pět dní. Přesvědčit madam Pomfreyovou, aby to udělala, bylo hodně snadné.
Harry jí podal lahvičku s lektvarem a řekl: „Až se vzbudí, vstane a půjde učit.“
V další vteřině byla skleněná dóza v jeho ruce prázdná a Severusův klidný spánek nerušeně pokračoval; tělo se hojilo a bolest srůstajících kostí a poničených orgánů se zhrzeně ploužila organismem, uražená ignorací.
Smuteční tryzna za mrtvé proběhla třetí den. Zúčastnili se jí všichni studenti, rodiče; a mnoho neznámých lidí, kteří obřad sledovali z povzdálí za bradavickými štíty. Kromě Severuse. Spal. Harry si to tak přál; Severus už viděl příliš mnoho pohřbů.
Těla studentů si odvezly jejich rodiny, Hagrid a profesorka Prýtová byli pochováni na bradavických pozemcích.
A podél hlavní cesty od vstupní brány k hradu dal Albus Brumbál vysadit na jejich památku deset Innosentů; očarované bílé stromy, věčně kvetoucí.
S ránem se jejich větvičky obalily pupeny, v poledne rozkvetly do nadýchané běloskvoucí krásy a navečer, místo uzrání v plody, jejich stopky odumřely a kvítka se mlčky snesla na zem – jako nekonečný žalm za zmařené sny a touhy.
Anglie truchlila. A život? Šel dál.
Asi musel.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Secret Garden - Dreamcatcher
Hear my silent prayer Heed my quiet call
When the dark and blue surround you
Step into my sight Look inside the light
You will know that I have found you...
When the dark and blue surround you
Step into my sight Look inside the light
You will know that I have found you...
Probouzení.
Nejdřív se nepatrně zrychlí tep. Prohloubí dech. Drobné chvění víček. Několik nepatrných pohybů řas.
A Severus otevřel oči.
Harry ležel po jeho boku, hlavu podepřenou, sledoval ho. Ostatně jako téměř celých pět dní.
Černé zorničky zvolna ztrácely matný film spánku, zaostřovaly se, vracel se do nich lesk a nekonečná hloubka. Můj Merline, Severus měl tak nádherné oči…
Hleděl na Harryho. A na čele se mu objevila ponurá vráska.
„Spal jsi?“ zeptal se zachmuřeně.
Harry se rozesmál. Jen tiše, smích z něj vyšuměl jako horský potůček.
„Merline, jak já miluju, když mi hned po probuzení vynadáš!“
„Takže nespal.“
Severus se pokusil zvednout ruku; překvapeně si uvědomil, že to jde, docela snadno a bez odporu, žádný nápor trýzně. To jen mozek, zamrzlý v poslední vědomé vzpomínce, tvrdil, že má tělo rozbité na prach.
Dotkl se Harryho tváře, jen po ní sklouzl bříšky prstů.
„Vypadáš… unavený.“
„Jsem v pořádku.“ Harry jeho dlaň chytil, přivinul si ji ke kůži celou plochou. Slastně přivřel oči. „Chyběl jsi mi.“
Severus zůstal vážný. Vzpomínky se draly na povrch; děsivé.
„…Neublížila ti?“ hlesl, hlas sevřený strachem.
„Lamia?“ usmál se Harry maně. „Ne. Pomohla mi.“
Úleva… Severus se konečně mohl nadechnout. Rozhlédl se. Jejich ložnice – vše se zdálo v pořádku.
„Bradavice?“ zeptal se.
„Stojí, pevné a nezničitelné,“ oznámil Harry rázně. „Nikdo nezemřel. Vyhráli.“
Černé oči na něm spočívaly. Severus mrknul.
„Jak?“
Harry se vymanil z jeho dlaně, přitáhl se k němu blíž, zabořil mu tvář do ramene. Severusova paže se mu ovinula kolem zad; jako nedílná součást Harryho těla.
„Zpívali,“ řekl tiše. „Víš? Oni… zpívali.“
„Tvou píseň?“ pochopil Severus. „Probudili magii sounáležitosti?!“
Harry němě přitakal. Vzhlédl. Severus na něj hleděl a ty úzké bledé rty se beznadějně roztahovaly do úsměvu, širokého, upřímného.
„Výtečně,“ zašeptal, „jednoduše… výtečně. Jsi báječný učitel, Harry. Ukazuješ nám nové cesty. Uvědomuješ si vůbec, co s lidmi kolem sebe děláš?!“
„…Doháním je k šílenství?“ navrhnul Harry, zazubil se.
V Severusovi to zabublalo.
„Mimo jiného,“ připustil. Přivinul si ho blíž, i druhá paže bez odporu naslouchala povelům; to jen mozek dál zatvrzele vedl svou.
„Nikdo nezemřel?“ ujistil se.
„Ne. Nikdo. Všichni jsou v pořádku. Lily, Brumbál, Draco, madam Pomfreyová, tvoji milovaní Nebelvíři, všichni tvoji nesnesitelní hadi, mrzimorští, havraspárští, všudypřítomní kruvalští, všemi zbožňovaný Filch… A co tě jistě potěší nejvíc, Sirius to přežil taky. Zapomněl jsem na někoho? Jo, Uršula a paní Norrisová. Jsou v pohodě.“
„Jsem nadšený,“ řekl Severus. A byla to pravda. „…Igor?“
„Jo,“ přitakal Harry. „Představ si, přivezl loď plnou kruvalských. Snad celý hrad.“
„Přišel na pomoc. Po tolika letech… našel odvahu.“
„Pořád ho nesnáším,“ zamumlal Harry tvrdošíjně.
Severus se k němu natáhl; vtiskl mu polibek do vlasů, rozčepýřené a hebké, jaká rozkoš do nich zabořit tvář a znovu cítit jejich šimravé laskání na kůži.
„Myslím, že kouzelnický svět konečně uviděl svého vůdce,“ řekl.
Harry těžce polknul. To jako m-mě…?!
„Začínám se bát, že to madam Pomfreyová s těmi lektvary přehnala,“ zamumlal. „Kolik vidíš prstů?!“ zatřepotal mu před obličejem ukazováčkem a prsteníčkem.
Severus potřásl hlavou, vnitřní smích zjemnil rýhy vrásek. Kochal se pohledem na Harryho usměvavou tvář. Tak silný. Tak mocný. A tak čistý.
…Tak proč to nestačilo?
„Zasáhl jsi Temného pána Avadou,“ řekl.
„Jo,“ kývl Harry. „Rozbil jsem jeho Protego, zasáhl jsem ho. Přežil.“
„Takže je to tak. Má další viteál.“
„Jsem jediný, kdo to nevěděl?! …Brumbál na tom už pracuje.“
„Neměli jsme jistotu. Odpusť. Měl jsi to vědět.“
„…Stejně bych za ním šel.“
Sametově černé oči.
„Já vím,“ řekl Severus. „…Harry? Mám nesmírně podivný dojem, že mi Lamia zachránila život.“
„Jo,“ zazubil se mladík.
„…Nemohu se rozhodnout, zda její nepříčetná absurdnost vyplývá z toho, že je prvotním démonem, nebo z toho, že je žena.“
„Ona je hrozně zvláštní. Povídali jsme si. Myslím… No, víš, já si myslím, že si chtěla prostě s někým popovídat. Musí být strašně osamělá.“
„Asi mi pukne srdce,“ odtušil Severus suše. „Což ovšem nevysvětluje, proč zachránila mě.“
Harry zaváhal. „Řekla, že se nudí,“ prohodil opatrně.
„Oh. Přežil jsem jen proto, že se prvotní démon nudí,“ protáhl Severus. „Akceptovatelné,“ kývl rázně.
Harry se rozesmál.
„Jsi hroznej! Jsi neuvěřitelně, nesnesitelně… neodolatelně hroznej…“
Severus si ho konečně přitáhl výš, políbil ho na rty. A lenivá rozkoš se vláčně roztančila tepnami.
„Jak dlouho jsem spal?“ zamumlal mu do úst.
Harry měl oči zavřené. Kolébal se na vlnách čistého potěšení.
„Pět dní,“ hlesl nepřítomně.
„Pět… Pět dní?!“
Severus se prudce odtáhl, zabodl do něj výhružně pronikavý pohled.
„A důvod?!“ zeptal se ostře. „Má zranění zdaleka nebyla tak vážná, již druhý den jsem byl zcela schopný opět fungovat.“
Harry nechal víčka zavřená, zlehka se usmíval.
„Došel jsem k závěru, že kdykoliv tě spustím z dohledu, dostaneš se do nějakého děsného průšvihu,“ prohodil nevzrušeně, „takže dokud se nehýbeš, jsi v bezpečí. Potřeboval jsem si chvilku oddechnout. To chápeš, ne?“
Zvedl víčka. Severus na něj zíral, zorničky nevěřícně ohromné, až se bělmo téměř ztrácelo.
„Ani Albus se nikdy neodvážil… Zatracené štěně!“
Harry se smál. Tlumeně, dech svíraný prvními výhonky touhy, natáhl dlaň, vklouzl do polorozepnutého výstřihu Severusovy noční košile. Polaskal hrdlo, klíční kost rýsující se pod bledou kůží. Zvedl se, přisál k jeho nahněvaně semknutým rtům.
„Zlobím se na tebe,“ utrousil Severus mezi polibky. A roztával, samozřejmě…
„Takže pět dní,“ zopakoval. „To musíš být…“
„Nadrženej,“ vydechl Harry přiškrceně, „jo, sakra.“
„Měl jsem na mysli odpočinutý,“ pronesl Severus suše. A v očích se mu rozhořely černé plamínky. „Což je ve své podstatě totéž.“
Opět se pokusil vydat povel svému tělu; mozek zuřivě protestoval. Tělo poslechlo. Převrátil Harryho na záda, prohloubil polibek k hranici vášně, prsty lehké a nedočkavé ho zbavovaly oděvu. Tolik krásných vjemů zaplavovalo mysl, Harryho chuť, vůně, hebkost horké kůže, dychtivost sálající z mladého těla – a mozek rezignoval, poraženecky nechal rozplynout představu rozdrcených kostí a trhaných orgánů, mučivé bolesti. A přijímal informace, nové podněty, blažené něhou, spalující krásou; ach, Merline, smět se takhle vracet do života po každém z Voldemortových záchvatů…
„Oprav mě, jestli se pletu,“ zachraptěl Harry, dech zrychlený, „ale mám pocit, že se se mnou hodláš milovat. Takže by ses laskavě mohl přestat tak připitoměle usmívat, nebo si začnu myslet, že jsi myšlenkami čert ví kde…!“
A Severusovo zabublání vytrysklo v hlasitý smích.
„Zblázním se z tebe, přísahám Merlinovi!“
„A kdo tu dneska není aspoň trochu šílený?“ namítl Harry roztržitě, dech váznul, srdce bušilo láskou, vysvlékal Severuse z noční košile a sám vycházel jeho dlaním vstříc, aby mohl být zbaven pyžama.
Přitiskli se k sobě, pevně, propletli ruce, nohy, v políbení hasili smrtelnou žízeň, sytili dlaně vyhladovělé nedotýkáním.
Severus opět cítil plnou vládu nad svým tělem, svou silou; uchopil Harryho, přetočil ho na břicho, pokrčil mu nohu, chvatnými pohyby prstů vyprosil otevření brány do jeho útrob; a pak už do něj vstoupil, nitro jeho mladého milence ho přijalo s dychtivou lačností. Severus si ten pocit vychutnal do dna – konečně kompletní.
A zatížil Harryho svou váhou, zalehl ho, jednu paži v nesmlouvavém sevření kolem jeho boků, prsty druhé ve vlasech, zvrátil mu hlavu, odhalil křivku šíje i výhled na jeho andělskou tvář, rysy posvěcené láskyplnou rozkoší. Dobré nebe, na tohle bych se mohl dívat věčně… Vášnivě ho líbal, všude, kam rty dosáhl, něžně kousal, zatímco hlubokým propojením těl v pevných pohybech rozvířil poklidnou hladinu slasti k mocným vlnám. Všechnu krásu světa pro tebe, Harry, jen pro tebe; proč jinak by existovala?!
Vrčivé, hrdelní steny rezonovaly Harryho hrudníkem; ach, touho, blahoslavená buď za svou nepříčetnost, když jediná kdykoliv otvíráš brány zapomnění…
Severus strnul.
„Lily. Sedí u okna a sleduje nás,“ pronesl dutě. „Netuším, jak dlouho.“
Harry vytřeštěně polkl. Oba zkamenělí v pohybu.
A oba se vzápětí prudce otočili, vztáhli dlaň.
„Este dormenti!“
Lily byla v houpacím křesle, bradu zabořenou do dlaní, fascinovaně je pozorovala – stačila pootevřít ústa v šoku. A zmizela.
Vteřina ticha.
„Bude zuřit,“ hlesl Harry.
„Nepříčetně,“ pronesl Severus pohřebně.
Harry odtrhl zrak od houpacího křesla. Stočil pohled k Severusově tváři, byla tak omamně blízko…
„Probereme to pak…?“
„Souhlasím,“ kývl Severus rázně.
Vklouzl do Harryho těla na doraz, v ústech sevřel pruh kůže na jeho hrdle, jemný stisk zubů, zatnul mu prsty do slabin; jako by se pod nimi prolomil most, v jediném okamžení propadli do samotného epicentra milostného deliria. Žár. Plameny. Shořet v tobě, Harry…
Když vycítil, že je Harry jen stupínek od vyvrcholení, Severus znehybněl. Sílu paží a dráždivost rtů zaměnil za něžně lehké polibky, téměř nepatrné, prodlužoval…
Harry zasténal, protesty protkané smíchem; jak jen zbožňoval cokoliv, co Severus dělal, cokoliv, Merline!
Na piedestalu jeho lásky, ve výsluní Severusovy bezvýhradné pozornosti, se cítil… nesmrtelný? Věčný? Nekonečný…?
Rouhání? Snad.
Anebo právě tohle je podstatou života.
Ne sex, ne milování, ne vášeň a rozkoš – ale ten okamžik nehybnosti.
Na prahu pozemského ráje, v milující propletenosti těl, kůže na kůži tak těsně, že jistě musela prolínat, ano, musela…
Mezi lopatkami cítil burácivé dunění Severusova srdce v pevném rytmu, ve vlasech šimral jeho zrychlený dech, v útrobách ostře a zřetelně vnímal sametově kluzkou tvrdost jeho erekce; klidně by odpřísáhl, že v té chvíli rozeznával i pulsování krve, klokotavě proudící tepnami, co ji ovíjí. Harry hmátl vedle sebe, uchopil Severusovu dlaň, o kterou se muž vedle něj opíral. Sevřel ji, pevně. Neodvratně. Zaklonil hlavu, opřel ji o rameno za sebou, přitiskl se tváří k té jeho.
A prostě vnímal.
Kolik mileneckých dvojic má dost času a přízně osudu, aby došly k takovému pochopení? Orgasmus je vlastně jen krutým koncem milování, když v extatické křeči nemilosrdně přerve všechny nitky splynutí; krásné pocity po něm jsou jen chabým stínem, blednoucí vzpomínkou…
„Zůstaň tak,“ zašeptal Harry, oči zavřené. Zůstaň tak navěky.
Chladné rty mu v krotkých polibcích klouzaly po spánku, Severus se nehýbal.
Trochu to připomínalo držet v dlani rozžhavený uhlík a ve fanatickém vytržení sledovat, jak se vám propaluje tkání. Balancujete na hranici šílenství a duševní nirvány.
„Měl pravdu,“ pronesl Harry zničehonic. „Ve všem, co říkal. Umřel bych bez tebe.“
Severusovy prsty se mu křečovitě zatnuly do dlaně.
„To neříkej,“ zachraptěl.
Harry zvedl víčka, úkosem na něj pohlédl; na rtech drobný úsměv.
„Proč? Protože jsem hloupý nebelvírský štěně a celý život mám před sebou a všechny ty nesmysly kolem?“
„Protože mě děsí, že bych ti tolik ublížil.“
Harry zavřel oči.
„Ať už to chceš nebo ne, jsi mou součástí. Kdybys zmizel… myslím, že by ve mně zůstala jen nenávist. Kdo ví, kdo stvořil Voldemorta? Proč je tím, kým je dnes? Myslím… Možná bych se od něj opravdu moc nelišil.“
Severus ho kousnul. Pořádně.
„Ještě slovo,“ zavrčel, „a jdu okamžitě stvořit svůj vlastní viteál.“
Harry se po něm ostře podíval.
„Tak jo,“ řekl. „Přísahám, že tě budu milovat i bez tvého nosu.“
A rozesmál se.
„…Idiote,“ ulevil si Severus. Smích bublal v hrudníku, jemné vibrace těl rozezněly tóny vášně ve slabinách. Severus se zasyčením nabral vzduch.
„Pokud mi nedovolíš se opět hýbat, obávám se, že mne od bídné smrti dělí pouhé vteřiny,“ procedil.
Harry sklonil hlavu, mírně se nahrbil, vzepřel o lokty. Sám prudce pohnul boky, přirazil. Severusovo zalapání po dechu bylo přesně tím jemným závanem, který Harryho strčil přes okraj. Padl do vášně, spalující ze všech stran, shořela v ní něha i jemnost doteků, těla zdivočela.
Na křik nezbýval dech. Severus si ho bral s bezohlednou živelností a Harry ve zničující chtivosti mu hladově vycházel vstříc, umocňoval tvrdost přírazů, až na kost, Severusi, na kost!
Asi to byl další z malých zázraků, že tu extázi oba přežili.
Severus se svalil na záda, hrudník se mu mocně zvedal; přitáhl si Harryho k sobě, a ten, spokojeně sytý, se k němu přitulil, pevně ho objal.
Přišel jsi tam pro mě. Opustil jsi Bradavice v jejich nejvyšší nouzi – a šel jsi pro mě.
Srdce z toho bolelo. Ukrutně. Nádherně.
Sevřel ho i druhou paží, políbil do vlasů, zvlhlých potem.
„Jsi idiot,“ oznámil. A Harry se usmál, tak, jak to umí jen štěňata.
Severus stočil zrak k hodinám; bylo krátce po večerce. Seslal na oba osvěžující kouzlo, otřel se tváří o sladkou změť Harryho vlasů.
„Odpusť. Musím jít,“ zašeptal s políbením.
A čekal překvapení, zklamání, odpor. Místo toho ho Harry okamžitě propustil z objetí, převalil se na záda a oči se mu rozzářily smíchem.
„Věděl jsem to!“ oznámil vítězoslavně. „Věděl jsem, že jakmile se vzbudíš, bude tu něco, co musíš jít naprosto neodkladně vyřešit.“ A výraz v jeho tváři zjemněl. Harry natáhl dlaň, měkce sklouzl prsty po hraně Severusovy brady.
„Běž,“ řekl. Laskavě. Naprosto upřímně. „Jsem ti vděčný, že první minuty jsi věnoval mně.“
Bezbranný.
Ano – bezbranný. Přes všechnu zdánlivou absurdnost takového pocitu v podobné chvíli; přesně tak se Severus cítil. Zatímco oněměle hleděl do zeleného jasu, zatímco na sobě a v sobě vnímal všechnu tu prostou Harryho lásku; byl proti tomu jednoduše bezbranný.
Harryho úsměv se prohloubil.
„Chci tě přesně takového, jaký jsi,“ řekl klidně. „Naučím se říkat ti to tak často, jak potřebuješ. …Tak už jdi.“
Severus nenašel slova. Takže kývl, trochu strojeně, vstal z lůžka, přivolal svůj oděv. Oblékal se. Harry se překulil na břicho, zabořil bradu do složených paží.
„A prozradíš mi kam?“ zeptal se.
Severus zaváhal.
Vzápětí si za to vynadal – před Harrym? Opravdu váhal…?!
„Moji hadi,“ pronesl s obavou v hlase, „někteří z nich měli na druhé straně bariéry své rodiče. Bratry…“
Co všechno se za oněch pět dní přihodilo? Ke komu se přidali v den bitvy, jaké ztrátě musí čelit, čeho se dočkali od ostatních bradavických…?
Harry se prudce vztyčil a to, co v jeho rysech spatřil Severus nyní, byla čiročirá pýcha. Na něj. Na Severuse.
„Samozřejmě!“ hlesl Harry. „Jsem idiot, sakra… Neměj strach, Severusi!“ hmátl po něm chvatně, stiskl jeho paži. „Všichni bojovali, žádný nezůstal stranou. Žádný nezradil.“
„…Žádný?“ zachraptěl Severus. S nejistotou. A cosi monstrózního mu zavalilo nitro; dokázal jsi to, ach, Harry, dokázal, všechny jsi mi je zachránil…
„Tak to ne,“ zamračil se Harry v mžiku; zatraceně, to se už vážně v Severusovi tak vyzná?! „Tohle na mě nehodíš ani omylem; to je tvá práce, Severusi, jenom tvoje!“
„Bez tebe…“ začal Severus. Harry ho přerušil.
„A já zas bez tebe,“ vyslovil prostě. „Jsme skvělý tým, pamatuješ? Ale opravdu, Severusi, nemusíš mít strach. Brumbál za nimi několikrát byl. A Draco to zvládá naprosto bravurně, je v tom fakt dobrej, drží kolej skoro stejně dobře jako ty… A taky bys měl vědět, že Brumbál druhý den uspořádal soukromou tryznu pro Zmijozely, za jejich rodiny, protože nikdo se neodváží Bradavice opustit, ani na pohřeb ne… A přišli tam všichni, úplně všechny koleje. Nepamatuju si, jak přesně to Brumbál řekl, bylo to něco ve smyslu, že jen Bůh je natolik milosrdný, aby dokázal milovat své ztracené, ale on věří, že každý z nás dokáže mít soucit a pochopení pro zármutek přátel. A na zmijozelském stolu se od té chvíle každý den objevují květiny… O věrnosti tvých hadů nikdo nepochybuje, Severusi. Vychoval jsi je dobře.“
Harry vstal, zahalil se do županu.
„Tak už běž,“ vtiskl mu letmý polibek na tvář, „myslím, že na tebe pořád čekají.“
Černé oči byly rozervané. Bolestí – takovou tou bolestí, která hojí rány a dává křídla. Opět se zmohl jen na lakonické přitakání, vyrazil ke dveřím ložnice.
„Já zatím přivolám Lily a pokusím se zachránit… tohle,“ povzdechl si Harry.
Severus pustil kliku, v ostrém obratu se otočil.
„Zapomněl jsem,“ zamumlal zděšeně. Oči se mu zúžily. „Opovaž se jí to prozradit.“
Harry spolkl smích, zvedl ruku v němé přísaze.
Severus mávl hůlkou. „Este vivanti.“
Lily se objevila v houpacím křesle. Paže založené na prsou, v drobném obličeji příslib zběsilého hněvu. Až z toho Harrymu vyschlo v krku. Byl to Severus, kdo k ní přistoupil. Poklekl u křesla, aby se dostal do úrovně jejích rozzuřených očí.
„Myslím, že se shodneme,“ promluvil s vláčným klidem, „že jednání obou stran bylo nepřípustné. A že se to již nikdy nebude opakovat.“
Dívčí tvářičkou proběhl hurikán emocí. A zjihnula. Kývla.
Severus se natáhl, políbil ji na čelo.
„Domluveno.“
Lily ho stihla krátce obejmout; a Severus byl propuštěn, opět vykročil ke dveřím, aby byl ještě naposledy uchvácen Harryho náručím. Mladík se k němu přivinul, s téměř neslyšným výdechem slasti.
„Dík. A nespěchej,“ zašeptal, „já na tebe počkám.“
Ze Severuse se vydral zvuk nejhlubší frustrace.
„Daří se ti degradovat mou slovní zásobu k bodu nula,“ pronesl chmurně. „Mé vřelé díky.“
Harry se rozesmál. Zavlátí hábitu, Severus rázným krokem ložnici opustil. Zahučení letaxu.
„Ach, Harry,“ zasténala Lily, „to bylo tak – úžasné! Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího, přisahám! Víš vůbec, že se kolem vás vytvořila aura magie?! Byla jako duha nebo barevné světlo nebo já nevím, ale bylo to tak neskutečně nádherné!“
„…Fakt?“ hlesl Harry.
„Jo,“ kývla Lily pevně. A čelo jí opět přetnula hluboká vráska hněvu. „Je to od vás děsně sobecký, že si to necháváte pro sebe!“
Jsou vůdci. Muži jako Albus nebo Temný pán; muži, kteří nemusí ani promluvit a získají pozornost všech. Sálá to z nich – síla, jistota. Velikost. Přitahují k sobě menší; ne, kolem nich nelze jen tak projít.
A pak jsou malé kamínky. Sotva patrné, obyčejné malé kamínky. Kutálí se na své klikaté cestičce z vrcholku, tu ťuknou do jednoho, tam se otřou o druhý, kousek dál rozechvějí třetí – a zničehonic se za nimi vzdouvá lavina, valí se a řítí a mění svět.
Harry spal skrčený v rohu pohovky, zachumlaný do Severusova županu, a stíny z plamenů v krbu mu tančily po tváři. Ani zahučení letaxu ho nevzbudilo. Severus okamžik zůstal stát na rohoži. Jen se na něj díval.
Dokud nezjistil, že tam stojí patrně již velmi dlouho. Takže se pohnul, neslyšný jako celý život, usedl do křesla vedle něj. A ne, nedalo se odolat; dlaň se sama natáhla a bříška prstů jemně přitulila k jeho kůži, vřelé spánkem. Lidská tvář je vlastně takové nekonečné umělecké dílo, můžete se jí dotknout statisíckrát a vždy objevíte něco nového; místečko sametovější než jiné, prohloubeninku, která tam ještě včera nebyla… Jako by nestačilo, že samotné jeho rty byly dokonalým skvostem, hebké, okoralé, semknuté i pootevřené, vždy neodolatelně svůdné.
Harry, pousmál se Severus v duchu.
Schoulený ve své skrčené poloze působil mladík křehce. Zranitelně. Ale kdepak, Severuse už dávno nemohl oklamat.
Harry byl vůdce, převlečený za malý kamínek.
To jeho kroky otáčely světem.
„…Jestli jsi chtěl být něžný, musím tě upozornit, že to naprosto příšerně lechtá,“ zamumlal Harry, „a jestli jsi mě chtěl jenom vzbudit, můžeš přestat. Jsem vzhůru.“ Zvedl víčka a usmál se. V tlumeném přítmí se zelená jeho očí téměř měnila v černou; byly jako smaragdy na dně tůně v nějakém zapomenutém druidském lese, opředeném tajemstvím.
„Odpust,“ řekl Severus tlumeně, ruku stáhl.
Mladá paže, svižná jako pramínek vody, se vymanila z látky, zachytila Severusovu mizející dlaň. Harry si ji přitáhl zpět, horce ji políbil.
„Jak to šlo?“ zeptal se, uvelebený s jeho dlaní pod tváří.
Severus musel chvíli přemýšlet, než našel správné slovo.
„Nečekaně,“ odvětil.
Harry tázavě zdvihl obočí.
„Povídali jsme si,“ řekl Severus.
Harry mrknul.
„Neříkej,“ vyklouzlo mu, „nenapadlo by mě, že Zmijozelové dělají takové divné věci.“
Severusovi se vedle očí otevřelo několik úsměvných vrásek.
„Nedělají,“ pronesl klidně.
A Harry se zamračil.
„No fajn. Ještě tajemnější bys asi být nemohl, co? Musím připomínat, kolik je hodin a že jsem ještě před chvílí tvrdě spal? …Kolik je vlastně hodin?“
„Je půl třetí.“
Harry ještě chvilku čekal. Pak Severuse pustil, zvedl se do sedu, opřel. Založil ruce na prsou, zabořil do něj pronikavý pohled.
„Co přesně musím udělat, abys mi konečně prozradil, co se dělo? …Jsou na tom hodně špatně?“
„Ano. A ne,“ řekl Severus. „Někteří z nich ztratili mnoho. A všichni našli něco… nového. Jeden druhého.“ Severus se odmlčel; událost ve zmijozelské společenské místnosti v něm ještě stále doznívala. A byly to tóny dobré písně. „Myslel jsem, že jim jen dám na vědomí, že jsem zpět a připraven je vyslechnout. S tím, že si promluvím s těmi, kteří to potřebují nejnaléhavěji. Chodívají za mnou, mluví se mnou… Ale vždy o samotě, Harry. Vždy o samotě. Má pracovna je pro ně místo, kde smí vyslovit cokoliv, aniž by je kdokoliv soudil nebo trestal. Jenomže dnes… Přišli tam všichni, probouzeli ostatní, shromáždili se tam všichni a mluvili, tam, přímo tam a přede všemi, snad každý něco řekl. Někteří ztratili své blízké, své jistoty, cítí bolest a hněv a zmatek – jak k tomuhle došlo, co se to stalo, udělali správnou věc? Nechápej to špatně, Harry. Oni nelitují, že nepřešli na druhou stranu. Snaží se vyrovnat s tím, že se vzepřeli vlastním, s pocitem zrady vůči svým rodinám; jejich současná situace je nesmírně těžká. Díky Merlinovi za Albuse a Draca… Ale ani oni dva by je nedokázali udržet na nohou, kdyby nezjistili, že se mohou opřít jeden o druhého. Že v tom žádný z nich není sám. A přesně to dělají, Harry, přesně to… Má kolej nikdy nebyla tak celistvá.“ Severus s nádechem úsměvu potřásl hlavou. „Vlastně jsem tam právě zjistil, že mě už nepotřebují.“
Zvedl k Harrymu své hluboké černé oči, plné vděčného míru. To ty, Harry. To tvé kouzlo stvořilo nový Zmijozel. Zbavilo je masek, dalo jim odvahu ukázat si navzájem své skutečné tváře. Sounáležitost. Nejen s kolejními druhy, nejen s ostatními bradavickými. S celým světem.
…A to všechno ty, Harry. Můj malý kamínku.
„Jsi šťastný,“ řekl Harry tiše. Oči mu zářily.
„Ano,“ kývl Severus pevně. „Bolí mne jejich zármutek. Ale vím, že ho překonají. A jsem šťastný. Protože dnes jsem tam v každém z nich spatřil kousek tebe.“
„Severusi…“ potřásl Harry hlavou s bezmocným úsměvem. „Kdy konečně pochopíš, že jsi to ty, kdo před nimi celé ty roky nese pochodeň? Vzhlíží k tobě, jdou za tebou. Protože jestli na světě existuje nějaká absolutní jistota, pak je to ta, že ty své svěřence nikdy neopouštíš. Věří ti jako nikomu. Myslíš, že tě už nepotřebují? …A já myslím, že je to jako se mnou. Potřebují tě stále stejně intenzivně jako kdykoliv předtím. Jen možná trochu jinak.“
Severus na okamžik zavřel oči. Svedl v sobě urputnou bitvu; jednu z těch opravdu velkých. Pak víčka zvedl, pohlédl na Harryho tvář, trochu nejistou, velmi milující. Velmi milovanou.
„Děkuji ti,“ řekl Severus.
Harry se široce usmál; bylo v tom cosi pozemsky andělského.
„Začínáš být až děsivě moudrý, uvědomuješ si to, doufám?“ zeptal se Severus vážně.
Harry se zazubil. A řekl: „Haf.“
Severus se rozesmál. Natáhl se po něm, uchopil ho, přetáhl k sobě do křesla na klín.
„Dovolím si připomenout, jak z této pohovky ráno bolí záda. Takže… smím tě odnést do postele?“
„Jo,“ zavrněl mu mladík do hrdla, ovinul paže kolem Severusovy šíje, „nakonec, jsem jenom rozmazlenej spratek. A moc si to užívám.“
„Rozmazluji tě rád,“ zašeptal Severus. „…Zkus to proti mně někdy použít.“
„Vypadám jako sebevrah?“ ozval se Harry užasle.
Přesunuli se do ložnice, Harry shodil župan, padl do peřin, Severus se chvatně převlékl do nočního úboru, vklouzl pod pokrývku k němu. Harry se k němu přitulil, nechal se obejmout, zaujal svou obvyklou pozici. Ležel na boku, přesně kopíroval Severusovo tělo, přehodil přes něj jednu nohu, jednu paži, položil hlavu na jeho rameno, zabořil se mu tváří do hrdla. A dlouze, spokojeně vydechl.
Severus měl tenhle jejich usínající rituál rád.
Většinou se potom během noci přetočili, Harry končil k němu zády v Severusově objetí, svůj pevný zadek s jeho bránou rozkoše vtisknutý do Severusova klínu.
Oh ano – rána pak bývala… jiskřivá.
Nyní ho Severus v krouživých pohybech laskal po zádech, i touha má mnoho úrovní a někdy k naprostému uspokojení je zapotřebí pouhopouhá blízkost.
Sám se ospalý necítil. Samozřejmě, prospal pět-zatracených-dní! Ale to nevadilo. Probdít noc v Harryho vůni by mělo být stejně osvěžující jako vydatný spánek.
Vnímal ho – a v mysli přehrával zas a znovu scénu mezi Zmijozely. Všechny tváře, tak známé a tolik jiné; tolik slz, tolik upřímnosti, tolik spojených dlaní.
„Svět se mění,“ sklouzlo mu ze rtů bezděčně, tiše.
„Jo,“ zamumlal Harry, trochu se zavrtěl, už usínal, „ale byla to fuška, co?“
„Dobré ráno, poupátka moje!“ zašvitořil Lilyin zpěvavý hlásek. „Vstávat, snídaně je na stole a já vám chci ukázat něco naprosto úžasného!“
Klečela v nohách postele, před sebou dlaně spojené jako klícku, cosi ukrývaly.
Harry prudce otevřel oči.
„Dvacetinohý vlnící se pavouk!“ vydechl zděšeně.
Severusova tvář zmrzla.
„Lily,“ protáhl nebezpečně, „pokud je snad nějakým neuvěřitelným nedopatřením vesmíru v našem lůžku cokoliv dvacetinohého, budu výrazně nepříjemný.“
Lily zatřepotala řasami.
„Definuj výrazně.“
„…Lily!“
„Áá,“ vydralo se z ní frustrovaně, smýkla sebou ke straně, seskočila na zem – opatrně, aby pokladu v dlaních neublížila. Otočila na ně svou hezkou tvářičku. A vyplázla jazyk.
„Za trest vám ho neukážu a vy toho budete až do smrti litovat!“ oznámila vášnivě, se šustěním kraječek se vyřítila ven z ložnice.
Harry stočil pohled k Severusovi.
„Pavouk,“ hlesl zdrceně.
Severus strnule sledoval zabouchnuté dveře.
„Merline, proč? Proč právě já se musím celý život potýkat s naprostými šílenci?“
Harry se rozesmál; smích zanikl v prvním ranním políbení, vláčně hlubokém.
„Řekla jsem, že snídaně je na stole!“ strčila Lily hlavu do dveří a tvářila se velmi pomstychtivě.
Nikdy nedrážděte hada bosou nohou; zvláště ne tehdy, pokud jste si právě dovolili odmítnout dvacetinohé vlnící se pavouky coby osmý div světa. Takže rozumně rezignovali, vystřídali se v koupelně, oblékli a vešli do obývacího pokoje. Snídaně proběhla v tichosti. Lily se hněvala, Harry se Severusem ji nenápadně a ostražitě sledovali. Její ruce, její kapsy a cokoliv, odkud by se mohlo vynořit něco vlnícího.
Harry do sebe jídlo téměř naházel. Napil se, otřel ústa ubrouskem, líbnul Lily na tvářičku, přivolal učebnice.
„Musím běžet, Draco má první výročí s Lenkou a je úplně bez sebe, protože neví, co jí dát za dárek,“ vysvětlil Severusovu užaslému pohledu. „Slíbil jsem mu, že se sejdeme před zahájením slavnosti… Řekli ti o ní?“ zaváhal.
Severus pozdvihl obočí. Aha. Takže neřekli.
„Škola začne oficiálně až dnes, Brumbál vyhlásil dny smutku. Takže po snídani bude ve Velké síni něco jako formální oznámení, že ani válka nás nezachrání před domácími úkoly,“ zazubil se Harry. „Přijdeš tam, viď?“
„Jistě,“ kývl Severus.
„Prima,“ sklonil se Harry, vtiskl mu lehký polibek. Věnoval úsměv a zelené pohlazení.
Napřímil se, chvátal ke dveřím.
„Jo, Severusi, asi ti taky neřekli, že vedlejší vchod je mimo provoz, musíš do Velké síně hlavním vstupem. Zatím ahoj!“
Prásknutí dveří, byl pryč.
Lily k Severusovi natočila obličejík, bradičku zkrabacenou.
„Ty ho opravdu nechceš vidět?“ hlesla smutně.
Severus odložil příbor. Naklonil se k ní.
„Umírám nedočkavostí.“
Severus kráčel bradavickými chodbami, vyšel ze sklepení. Zdi opět nepatrně zářily, barvy obrazů se zdály jako živé, prostory hradu byly prohřáté teplem, sálajícím z kamenných kvádrů.
Bradavice, mocné a silné. Výjimečné. Jako každý domov.
Z dálky k němu i přes zavřené vstupní dveře doléhal chorál dětských hlasů; už zase v něm zněl smích.
Severus se zastavil. Naslouchal.
Děti. Hloupé, nezodpovědné, naivní, tolik naivní.
A tak odolné. Nezničitelné. Tak neskutečně velké svou schopností milovat a vidět krásy světa.
Opět vykročil, šumění černého hábitu, když kolem něj vlál v rázném tempu chůze, otevřel dveře, vstoupil, pokračoval mezi řadami kolejních stolů k profesorskému místu.
To absolutní ticho si uvědomil hned v následující vteřině.
Šoupání stoliček, šelest látky, zaskřípění podrážek na podlaze.
Severus zkameněl v půli kroku.
Velká síň byla plná, všichni studenti i celý profesorský sbor. Všichni hleděli na něj. A všichni stáli, ruce založené za zády, pohled přímý, v očích… úctu. Poděkování.
Bez váhání jsi vyměnil svůj život za jedny z nás.
Tyčili se ze všech stran jako čestná stráž. Severus se nedokázal ani hnout; rozbitý váhou okamžiku.
Bradavice mu vzdaly svůj hold.
________________________________________________________________________
Ochutnávka na 37.kapitolu Bradavický kat
„Je to jenom vzkaz. Nepotřebuje unášet bradavické studenty.“ Harry maně rozpřáhl ruce, objal domky s jejich truchlivým poselstvím; a to obyčejné gesto mělo váhu biblické pravdy. „Jeho rukojmím je celý svět.“
Stočil pohled k Brumbálovi.
„Chci poslední viteál. Hned.“
XXX
Kolik obětních beránků skončilo na oltáři od počátku lidstva? Kolik nevinné krve už bylo zapotřebí na smytí hříchů světa? Zapomenutí, neoslavovaní, bez daru zmrtvýchvstání.
A přece tu jsou. Přesto pokračují ve svém díle.
Peklo existuje, ano, samozřejmě. Žijeme v něm.
…Ale nebe?
„Dokončím, čím jsi mě pověřil, Pane,“ řekl Albus. Vstal, pozhasínal světla, stařeckým krokem pomalu zamířil ke své ložnici. „Ale my dva jsme spolu dohovořili.“
XXXXXX
Děkuji vám všem. Děkuji za vaši vytrvalou přízeň, díky za vaše slova a návraty.
Je mi líto, že jsem v posledních týdnech „němá“, ale nelze v plném nasazení bojovat na tolika frontách současně; ne věčně. V současné době věnuji síly jen na udržení životně důležitých funkcí – rodině, zaměstnání a psaní J
Chybí mi rozhovory s vámi. Chybí mi možnost reagovat na každý z vašich komentářů, dostatečně je ocenit, jak moc pro mne znamenají a kolik mi dodávají motivace nevzdat to. Děkuji aspoň takto hromadně, každému z vás. A vítám tu všechny nové čtenáře, kteří se ozvali J
Kapitola 37 je dopsána. Když jsem došla na dvacátou stranu a konce se stále nedobrala, usoudila jsem, že je vážně čas ji uzavřít J A pokračuji kapitolou 38, která bude definitivně poslední (zřejmě včetně původně zamýšleného epilogu). Onu 37. ponechám tak dlouhou – jelikož končí v momentě, ve kterém si snad mohu dovolit vás nechat čekat o týden déle, kdyby se mi nepodařilo dopsat ve slíbeném termínu. Ráda bych to stihla, ale ne za každou cenu. I poslední kapitolu chci napsat tak nejlépe, jak jen dokážu. Prozatím doufám, že mi na to zbývající dva víkendy vystačí, ale slíbit to s jistotou nemůžu.
Díky, že tu jste J Přeji vám krásný, klidný víkend.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář