Jdi na obsah Jdi na menu
 

17. Zmijozelský dům
Harry otevřel oči. V prvním momentě zazmatkoval, nic kolem nepoznával, pak ucítil chladné prsty, tělem se rozlila úleva a pocit bezpečí. Ať byl kdekoliv, Snape tu byl s ním. Vzápětí se dostavily vzpomínky. Cizí pokoj patřil profesorce McGonagallové, postel s rudozlatými nebesy byla její; to je prostě skvělý. A myšlenky v hlavě se zběsile rozvířily. Bolest, touha, hanba, strach, zděšení, vina, jako by nějaký potměšilý faun zapískal na flétnu a zavelel: Škatulata, batulata, z místa na místo, teď! Svět byl v totálním chaosu. Harry měl pocit, že se z toho snad zalkne. Sirius se mu omluvil, Snape ho nutil, aby Harryho opustil, udělal to proto, aby Sirius s Harrym zůstal, Sirius Snapea praštil, můj Merline…! Ron Harryho hlídá, Ron má strach, že ho chce Harry opustit, Snape se Ronovi omluvil, jak tohle kruci dokázal?! Neříkal Remus, že s ním Snape taky mluvil? Miona… Takže Evitera lidi opravdu nemění. Snape je tedy stejný jako předtím? Není, rozkřičel se Harry v duchu, strašně se změnil, je tak laskavý, vždycky pomůže, vždycky poradí, vždycky udělá, co Harry potřebuje, co na tom, když to není kvůli Eviteře…
Přemýšlej, Harry, jsi chytrý kluk. Je to Mistr nitrozpytu, samozřejmě, že ví, co potřebuješ, prostě si to ve tvý hlavě přečte… Je to tak? V tom je celý ten trik? Jen jeden velký podvod?
Já přece vím, že svým způsobem zradil Brumbála, když se přidal ke Smrtijedům. Vím, že zradil Voldemorta. Proč myslíš, Harry, že tebe nezradí…?
Proč? Já nevím! Já… já prostě…
Když dojdou logické argumenty, musí se člověk spolehnout na víru. A já ve vás věřím, pane Pottere. Taky ve vás věřím!
Vím, že je skvělý lhář, musí být, prožil roky jako špión, Voldemort mu taky uvěřil – Jaké strašlivé věci asi musel udělat, aby ho přesvědčil?
Nějaké ano, přitakal Harry těžce.
Obětovat jednoho za spásu všech je logické a správné rozhodnutí. Ovšem, bez ohledu na jeho nutnost a správnost, za takové volby se platí peklem.
…Žijete v pekle? Harry se opatrně přetočil na bok, tak, aby z něj Snapeovy prsty nesklouzly, natočil se tváří k němu. Profesor jako obvykle seděl v křesle u lůžka, hned vedle, aby na Harryho dosáhl. Spal. Druhou ruku bezvládně v klíně, hlavu opřenou o vysoké čelo křesla, tvář prázdnou. Za tou maskou lhostejnosti, pod vaší stříbřitou rtutí – žijete v pekle? Proč jsem to nepoznal?! Proč to nevidí ani nikdo jiný? Proč se to aspoň nesnaží pochopit, jaké to je, zachraňovat denně svět a v odměně získat jen nenávist, odpor a pohrdání? Které Snape přijímá s chladnou vznešeností, posměšným úšklebkem, netečnou lhostejností… Jak to dokáže?
Všichni potřebujeme, aby nás měl někdo rád. Jak se dokázal smířit s takovou nespravedlností? Kde bere sílu znovu a znovu vyrážet do bitvy, když ho za každý dobrý skutek svět nelítostně popraví?
…A já? Co jsem kdy udělal dobrého pro něj? Co získal za to, že mě stokrát zachránil? Že se měsíce v klidu nevyspal, že nejednou ztratil své soukromí, že nenávist všech vykulminovala k davovému šílenství, Sirius ho veřejně napadl – proč se Snape nebránil?! Vždyť nezareagoval ani jediným slovem.
Dává mi všechno. A já si to sobecky plnými hrstmi beru, zpátky nedávám nic. Jak jsem mohl být tak slepý? Tak bezohledný… Je pochopitelné, že chce odejít. Každý může dát jen tolik, kolik má. Dávno jsem přečerpal, vzal víc, než měl. Voldemort, Smrtijedi ho nenávidí. Naši ho nenávidí. Jeho hadi ho otrávili. Všechno kvůli mně. A přesto přichvátal, aby mě zase zachránil před bolestí. Víc než to. Bez jediného zaváhání mě uchránil před potupou, se stejným odhodláním a silou bránil i mou hrdost. A zítra ho za to budou zase všichni nenávidět. Samozřejmě, že mě chce opustit!
Sledoval profesorovu tvář, pobledlou kůži nepoznamenanou ani sluncem, ani láskou.
…Nemám nejmenší tušení, jak zvládnu jít dál bez vás.
Vzpomínka na nicotu a zpřetrhaná lana byla v mysli ještě čerstvá a jasná. V takovém stavu žije Snape? Léta?
Harry zvedl ruku, natáhl se, emoce někdy zcela přehluší stoický hlas rozumu. A to je dobře.
Dotkl se Snapeovy tváře, jen zlehka, bříšky prstů. Klouzal po skráních, po vystouplých lícních kostech. Hladil. Je toho tolik, co vám dlužím. Jen jednu šanci, Bože, ještě jednu šanci, budu lepší, budu se víc snažit, prosím. Nedovol, abych ho musel nechat odejít a zůstal s tak děsivým dluhem.
Polaskal strhané rysy, bříškem palce sklouzl po černých kruzích pod očima, obkreslil ostré rýhy kolem jeho úst. Pohladil vás vůbec někdy někdo?
Kontakt s jeho chladivou kůží naplňoval Harryho mírem. Tohle bylo tak správné. Dotkl se rtů, úzké a semknuté, tak málo se usmíval, políbil je někdy někdo? A přitom jsou tolik hebké, měl by je někdo líbat… Zápěstí mu obkroužily chladné prsty, Harry téměř zkolaboval. Snape jeho ruku stáhl ze své tváře, aniž by ji pustil, nechal ji klesnout do klína. Zvolna otevřel oči, vložil na Harryho hluboký pohled.
„Pardon,“ zasípěl Harry, srdce bláznivě skákalo v krku.
Snape ho sledoval, zvláštně mírný.
„Jak vám je?“
„Dobře,“ dostal ze sebe Harry, očima propaloval podlahu, „omlouvám se, pane!“
„Měl byste spát.“
„Já vím.“
„Žádné bolesti?“
Harry zavrtěl hlavou; zlobí se moc? Nevypadá.
„Jiné potíže?“
Další zavrtění.
„Dobře,“ řekl Snape. Pustil Harryho zápěstí, ten ruku chvatně stáhl k sobě pod peřinu. Snape namířil hůlkou do šera místnosti, odkudsi se vynořil šálek teplého čaje. Podal ho Harrymu.
Vděčně ho přijal, pomalu usrkával, černý pohled na něm spočíval jako saténový pléd. Harry dopil, šálek mu vrátil, složil se do peřin.
„Opravdu se omlouvám, pane. A taky… Hrozně mě mrzí, že vás Sirius uhodil,“ dodal, nervozita s provinilostí uzlovala střeva.
Snape mávl rukou.
„Zřejmě vám uniklo, že jsem při svém příchodu Blacka téměř přerazil. Tu ránu jsem si zasloužil. Byla to vcelku adekvátní odpověď.“
„Stejně mě to mrzí,“ zamumlal Harry.
„Pane Pottere. On vás má velmi rád. Byl nucen bezmocně naslouchat vašemu utrpení; samozřejmě, že zuřil.“
„…Slyšeli mě křičet?“ hlesl Harry zděšeně.
„Ano,“ kývl Snape. „S ohledem na to, že jste křičel dřív, než jsem dorazil, jevilo se mi zbytečné to skrývat. A pak, domnívám se, je nejvyšší čas, aby si vaši přátelé skutečně uvědomili, čemu čelíte. Jak děsiví jsou vaši démoni.“
„Nechci, aby mě litovali…“
„Je poměrně nefér, žádat od nich pomoc a pochopení, ale zatajit jim skutečnou tvář vašich potíží,“ namítl Snape.
Harry si těžce povzdechl.
„Máte pravdu. Jako vždycky. Jsem hodně sobecký.“
„Nic takového jsem neřekl. Jste uprostřed veškerého dění. K pochopení je zapotřebí jistý odstup. Vy jste zahlcen bezprostředními vlivy, nenazýval bych to sobectvím. Zvláště, když neustále nad svým konáním přemýšlíte.“
Harry konečně našel odvahu se na něj podívat; jaká úleva, když v profesorově tváři nenašel hněv za překročení osobních hranic. I bez nitrozpytu je laskavý; z čeho bys ho obvinil teď, Siriusi?
„Mluvil jste s Ronem,“ hlesl Harry slabě. „I se Siriusem. A s Remusem.“
Snapeův výraz byl rázem znechucený.
„Netušil jsem, že Nebelvíři jsou takové… drbny,“ ucedil. Teď naštvaný rozhodně byl.
„Proč jste to udělal?“ naléhal Harry, jestli mě chcete opravdu opustit, chci to slyšet. Od vás.
„Potřebujete je,“ zavrčel Snape.
„Prý jste se Ronovi omluvil…“
Černé oči se rozšířily hněvem, bylo to vidět i v tak skrovném světle.
„Sdělujete si navzájem i pravidelnou stolici?!“
„Proč jste to udělal?“ nenechal se Harry odbýt, musel to vědět.
„Mám dojem, že jsem na to již odpověděl.“
Harry už to nevydržel.
„Chcete mě opustit?“ vypálil ze sebe.
Snape užasle zdvihl obočí, hněv zmizel jak pára nad hrncem.
„Pane Pottere, jak jste na tohle přišel?“
„Mluvil jste s každým, udělal jste šílený věci, aby se ke mně vrátili, to je přece jasný, omluvit se Ronovi, i když si o něm myslíte, že je retardovaný idiot, vytočil jste Siriuse, abyste ho utvrdil, že mě opustit nesmí… Je to jasný! Jsem zdravý, moje magie je zpátky. Chcete mě opustit,“ dodal Harry zdrceně.
Snape sklonil tvář, unaveně promnul oči. Okamžik tak zůstal.
„Pane Pottere… Harry. Jste jako mezi mlýnskými koly. Vaše loajalita ke mně vyvolává v řadách vašich přátel stále větší rozkol, nebude trvat dlouho a budete opět postaven před nutnost se rozhodnout. Buď oni nebo já. Pokusil jsem se tomu předejít.“
„Protože je potřebuju.“
„Protože vás nechci ztratit,“ řekl Snape vyčerpaně.
A zběsile rozházené kousky puzzlí do sebe tiše zapadly. Svět byl srozumitelný obraz, úchvatný svou jednoduchostí. Nebetyčná úleva se přes Harryho převalila jako příjemně teplá vlna vody, v níž se dalo dýchat. Svaly povolily, ležel. Díval se.
„Jste unavený,“ zašeptal.
„Ano,“ přikývl Snape prostě. „Tento počátek roku je poněkud hektický.“
„Omlouvám se.“
Snape si povzdechl. „Pane Pottere, to přeci není vaše vina.“
„…Malfoy říkal, že vás vyslýchali bystrozoři.“ A že to trvalo zatraceně dlouho a nebylo to nic příjemnýho.
„Přirozeně, byl jsem jeden ze zodpovědných za vaši bezpečnost. A kromě toho, jako jediný z vašich ochránců, jsem Smrtijed. To mou důvěryhodnost nepatrně kazí.“
„Byl jste špión!“ namítl Harry rozhořčeně.
„Ne vždy,“ řekl Snape klidně.
„Všichni dělají chyby…“
„Ano. A za všechny chyby se platí. Pane Pottere, je to v pořádku. Ten výslech byl důležitý, aby se mohli zaměřit na hledání skutečného viníka. Je povzbuzující vědět, že svou práci dělají řádně.“
„Já vím, že jste Zlatonku prověřil,“ řekl Harry pevně. „Někdo ji musel vyměnit nebo očarovat během zápasu.“
„Ano,“ kývl Snape prostě.
„Možná proto tam byl starý Malfoy. Aby na sebe upoutal pozornost.“
„Možné to je.“
„To ale znamená, že zrádce je někdo, koho nepodezříváme. A protože to byli bystrozoři, kdo trvali na složení štítů…“
„Zadržte. Ten, kdo Zlatonku vyměnil či očaroval, si toho vůbec nemusel být vědom. Mohl být pod Imperiem, mohl mít Iskariota. Nebo byl pomocí Mnoholičného lektvaru nahrazen někým jiným. Možností je mnoho, nesuďte ukvapeně.“
„Takže nevíme nic.“
„Víme, co jsme věděli vždy. Známe vaše věrné. Třebaže jsme nic nezískali, je podstatné, že jsme nic neztratili. Nemyslíte?“
„Tak dobře,“ kapituloval Harry. Snape si znovu promnul oči.
„Už mlčím,“ hlesl Harry provinile. „Musíte si odpočinout.“
„Spal jsem víc, než jsem měl,“ pronesl Snape trpce. „Kdybych za vámi na ošetřovnu přišel, jak jsem slíbil, mohl jsem vás toho všeho ušetřit.“
„To není…“ spustil Harry chvatně, Snape ho v mžiku zarazil rázným gestem.
„Je. Pane Pottere, musím prozkoumat, co předcházelo návratu vaší magické bolesti. Potřebujeme zjistit, co ji způsobilo. Jednou může být náhoda, podruhé značí, že něco není v pořádku. Až budeme mít jistotu, že vílí dech odezněl, požádám vás o souhlas k nitrozpytu.“
Harry ve vteřině zpanikařil. Uslyší, co říkali, co si Harry myslel…!
„Je to nutné,“ ozval se Snape mírně, černé oči ho studovaly.
Harry zasténal. „Nebude se vám to líbit.“ Jak zareaguje, až zjistí, co by s ním jeho odchod udělal?! Sakra…
„Zcela irelevantní. Je bezpodmínečně nutné to pochopit. Pane Pottere, přeci sám nechcete, aby se situace opakovala. Musíme tomu porozumět.“
Harry zabořil tvář do polštáře.
„Nechci to,“ zamumlal s dětinskou tvrdošíjností, „nebude se vám to líbit.“
„Slibuji, že se nebudu hněvat. Ať kdokoliv řekl či udělal cokoliv, nebudu z toho vyvozovat následky. Jen tomu potřebuji rozumět.“
„Nechci.“
Snape mlčel. Harry ještě okamžik zůstal zavrtaný v polštáři; opatrně vykoukl. Černé oči, unavené a nějak smutné, k němu mířily.
„Akceptuji,“ řekl Snape.
„Zlobíte se,“ hlesl Harry nešťastně.
„Ne. Patrně k tomu máte dobrý důvod.“
Harry skousl rty; měl dobrý důvod? Nebo šlo jen o pýchu, o stud, dát mu najevo, co pro něj znamená?
„Měl byste spát, usnul jste stěží na dvě hodiny,“ promluvil Snape klidně, téma bylo uzavřeno.
Harrymu se nechtělo spát. Chtěl si povídat. Mít jistotu, že se nezlobí.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Mluvte.“
„Přemýšlím o tom už dva dny, jen jsme ještě nebyli sami… Kde nosíte svůj Elysejský klíč? Nikdy jsem ho u vás neviděl.“
Snapeova tvář se změnila v odlitek z oceli.
„Na tuto otázku vám neodpovím.“
„Proč?“ nechápal Harry. „Nikomu to nepovím. Nebo myslíte…?“
„Jistěže ne.“
Měřili se pohledy, Snapeův byl bezedná propast. Harryho obyčejná zvědavost se změnila, získala na intenzitě. Na krku jako Malfoy ho nenosí, to by si Harry dávno všiml. Ani v prstenu, žádný nemá.
Sakra. On žádný nemá…!
„Nemáte Elysejský klíč,“ vydechl Harry ohromeně.
Snapeovo mlčení bylo výmluvné, i strnulý výraz v jeho tváři.
„Proč, při Merlinovi?! Tolik let u Voldemorta, a teď, teď máte ještě stokrát víc důvodů ho mít!“
To snad nemyslí vážně. Co si tím chce dokázat?!
„Chci to vědět. Proč ho nemáte?“ zopakoval zatvrzele.
„Na tu otázku vám neodpovím.“
Harry se nasupeně posadil.
„Dám souhlas k nitrozpytu,“ zavrčel. Stejně by ho nakonec dal; ví to Snape? „Chci to vědět!“
Snape zavřel oči, víčka mu pomalu klesla, sakra, byl tak unavený. Harry okamžitě zalitoval, jsem vážně hnusný sobec, on moje přání respektuje a já na ty jeho kašlu, nejradši bych si nafackoval. Už otvíral ústa, aby to vzal zpět a omluvil se, když Snape promluvil.
„Nosit Elysejský klíč je čest,“ řekl rezignovaně. „Člověk si ji musí zasloužit.“
Kdyby mu do oka vrazil nůž a pětkrát s ním otočil, bolelo by to míň. Harry zíral, ústa otevřená.
„To je ale hrozná pitomost,“ vypadlo z něj otřeseně.
„Jinou odpověď nemám.“
Harryho pocity se změnily, právě teď se mu ze všeho nejvíc chtělo brečet. Snape vážně žije v pekle. Proč to nikdo z nás nevidí?!
„Omlouvám se, pane,“ zašeptal.
„Nemyslím, že existuje tajemství, které by se vám podařilo přede mnou uchránit. Je tedy spravedlivé, když poznáte pár mých.“
„Je mi to líto, neměl jsem vás nutit.“
„Ohledně nitrozpytu si to nechte projít hlavou. Ráno se vás zeptám znovu.“
„Slíbil jsem to, tak to platí. Stejně bych souhlasil.“
„Já vím,“ kývl Snape. „Pokuste se usnout, pane Pottere. Máte za sebou náročnou noc.“
„Jistě, pane,“ souhlasil Harry okamžitě. Nechtělo se mu spát, cítil se čilý jako rybička, Snape ale rozhodně klid potřeboval. „Dobrou, pane.“
Sveřepě stiskl víčka, může být klidně vzhůru i se zavřenýma očima, třeba nakonec přece jenom usne.
„Dobrou noc, pane Pottere,“ chladná dlaň upravila sklouznutou peřinu, přitom drobně zavadila o Harryho rameno a zmizela, v Harrym se zajíkl dech. Zatnul zuby. Ne, nedám to najevo, Snape se musí vyspat. Nějak to sakra vydržím. Prokletý vílí dech!
„…Pane Pottere,“ hluboký povzdech, šelestění pláště, zhoupnutí matrace. Snape se posadil k němu na pelest. „Chápu, že je to pro vás těžké. A je mi to líto. Ale prosím, uvažujte. Život vám nadělil tolik zlého. Je skutečně nutné, nenávidět to jediné drobné potěšení, které z toho zlého vzešlo?“
„Jste unavený,“ zašeptal Harry zdrceně.
„Jen mírně nevyspalý, což některý z mých lektvarů hbitě napraví. Na rozdíl od vás jsem nestrávil kdoví kolik pekelných minut ve smrtících bolestech. Přijměte ten skrovný dar, který vám vílí dech nabízí.“
Prsty ve vlasech, jemně sklouzly po zátylku, polaskaly šíji. Harry zalapal po dechu, vášeň se rozhořela, ne ničivě a sžíravě, ne, kdepak. Byla jako věčný plamínek lampy v černočerné tmě.
 
Severus s úlevou zaznamenal, že se Potter podvolil, na další souboj se necítil.
„Zapomeňte na všechno. Na nic nemyslete. Jen vnímejte,“ promlouval tlumeně, dlaň celou plochou přiloženou k Potterovu zátylku. 
Potter poslechl. Nechal oči zavřené, přetočil se na břicho, ruce u hlavy, zatínal prsty do polštáře. Saténová peřina znovu sklouzla, odhalila ho do půli zad. Tolik fialových jizev, slábly a mizely, ale Severus je viděl. Jak by je mohl nevidět. Každé z nich se tisíckrát dotkl, trýzeň každé tisíckrát znásobil.
Ale ne teď, provlnilo se mu hlavou. Když se jich dotknu nyní…
Přejel dlaní přes lopatky, dřív, než si to stačil zakázat, Potter se prohnul v kříži, táhle vydechl, jako by mu z hrdla uniklo hluboké tlumené zavrčení; líbí se mu to, uvědomil si Severus konsternovaně.
…Znovu? Váhal, zacházel dál než dosud, mnohem dál, než by měl.
Ne. Tohle bych neměl, rozkázal si pevně.
A neposlechl se, pohnul dlaní, v krouživém pohybu zlehýnka přejel po Potterových zádech, přes žebra, po hrbolcích páteře. Potter uvolnil zatnuté prsty, ležel volně, hlavu mírně zakloněnou, tvář vláčnou blažeností, nahrbil se, vycházel Severusovým dotekům vstříc. Bylo to… ochromující.
Lidé shledávali Severusovu blízkost za odpudivou, jeho dotek se jim hnusil; zvykl si na to. Naučil se jim vyhýbat, předcházet fyzickému kontaktu, stalo se to jeho přirozeností.
Potter po jeho dotecích dychtil. Přinášely mu potěšení. Severus uhranutě sledoval výraz jeho tváře, nevěřícně vnímal jeho slast. Uvědomuje si vůbec, jak vzácný dar mi dává?! Bez ohledu na to, že vše je způsobeno vílím dechem – jsem to já, komu dal to nesmírné privilegium sdílet s ním jeho rozkoš, být svědkem jeho touhy. Dávat mu ji.
Poprvé mu přišlo, že vše proběhlo příliš rychle, Potter se s posledním horkým vydechnutím vzepjal a klesl do peřin. Severus stáhl dlaň s lítostí; ten pocit okamžitě zavraždil.
„V posteli McGonagallový,“ zachraptěl Potter. „Já se oběsím!“
Severusem zacloumal smích. Byl vážně hodně unavený.
„Pokud zvládnete chodit, jděte se oběsit do koupelny. Já zatím zlikviduji stopy na místě činu.“
Potter k němu přetočil zrudlý obličej, zazubil se. Odhodil peřinu, zamotaný do saténového přehozu se vyhrabal z lůžka, klopýtavě následoval Severuse do koupelny. Severus mu pustil sprchu, vyčistil přehoz, vrátil se do ložnice. Kouzlem vyvětral peřiny, provoněl lůžko čistotou. Usedl do křesla, naslouchal šumění vody.
Tentokrát se Potter zvládl i vrátit, s rozpačitým úsměvem vlezl do postele, zimomřivě se zakryl peřinou. Severus na dálku vypnul vodu.
„Myslím, že teď už usnu.“
„Dobře,“ kývl Severus.
Zelené oči k němu zalétly, plaše uhnuly.
„Ta postel je velká,“ zamumlal rozpačitě, „vešel byste se.“
Severus pozdvihl obočí.
„Za mých mladých let se milostná předehra děla před tím
Potterovy tváře rudě vzplály jako západ slunce.
„Zůstaňte, kde jste!“ zachrčel.
„Také myslím,“ kývl Severus pobaveně.
Potter ležel na boku, obličej zabořený do ohbí lokte. Když po chvíli vyhlédl, zubil se od ucha k uchu.
„Je prima, že to dokážete brát takhle,“ řekl vděčně.
„Nebuďte idiot,“ natáhl se po něm Severus, odhrnul mu vlasy z čela. „Je to poměrně příjemná změna, když vám můj dotyk nepůsobí mučivou trýzeň.“
„Nikdy jsem to tak nebral!“
„Přesto to tak bylo.“
„Tak to teda nebylo! Bolelo to úplně jinak. A především to znamenalo, že už bude konec, všude, kam jste sáhl, bylo to vysvobození.“
„…Děkuji, Harry,“ řekl Severus vážně.
„To bych měl spíš já, ne?“ zamumlal Potter. „A ruku mi dáte? Bez vtipných poznámek.“
„Vaše požadavky jsou občas nelidské.“
Podal mu ruku, Potter ji sevřel do obou svých, přitáhl si ji k tváři.
„Neopustíte mě?“ zašeptal.
„Ne,“ řekl Severus. „Neopustím. …Třebaže jste na mě před chvílí vrčel.“
Bože!“ zakvílel Potter, schoval obličej do Severusovy dlaně, rozesmál se. „Smilujte se a už při všech svatých mlčte!“
„Máte na mysli mlčet jako Zmijozel, nebo mlčet jako Nebelvír?“
„Jako hrob by nešlo?“
Severus kývl. „Zkusím to.“
 
„Vstávejte, pane Pottere, je ráno.“
Potter neochotně rozlepil jedno oko.
„Jste si jistý?“ zahuhlal. „Je tma.“
„Jistěže je tma, rozhodl jsem se vás budit celou noc každých deset minut, abych vám sdělil radostnou novinu, že smíte ještě spát.“
„Ha. Ha,“ hlesl Potter. „Tak zas za deset minut,“ zavřel oko.
„Jak myslíte. Podivných zvuků si nevšímejte, to se jen ředitelka vaší koleje sem zajde převléknout a připravit na školní den…“
„Kruci!“ vyletěl Potter, sápal se z postele, „už je tady?!“
Severus stál nad ním, ruce založené na prsou, na rtech pobavený úsměv.
„Vaše prostoduchost je občas velmi dojemná,“ oznámil. „Kromě toho, je sobota.“
Potter se zarazil. Věnoval mu ospale kyselou grimasu.
„Jste hroznej. A já vám na to vždycky skočím,“ posteskl si.
„Má to svůj půvab,“ mrknul Severus. „Vaši ruku.“
Provedli celý zkušební rituál na zjištění, zda vílí dech a magická alergie odezněla, spokojenost s výsledkem Pottera přeci jen trochu probrala. Severus mu dolevitoval několik flakónků s lektvary.
„Posilňující, Magiiobnovující, Životní…“ zmlknul, Potter ho stejně nevnímal. Vypil všechny, zašklebil se.
„Jsem po snídani, už se do mě nic nevejde.“
„Jak vám je?“
„Nechte mě spát tak dva týdny a budu moct s klidným svědomím říct, že skvěle,“ zazubil se Potter.
„Obávám se, že se oba budeme muset spokojit se současným stavem. Běžte se umýt, já vám zatím obstarám oděv.“
Potter seděl na lůžku, nehýbal se.
„Slíbil jsem vám nitrozpyt,“ řekl nejistě.
„Já váš slib neakceptoval. Jděte se probrat, nasnídat, popřemýšlejte nad tím. Teprve poté mi odpovíte.“
„Ne,“ řekl Potter zatvrzele. „Slíbil jsem to. Udělejte to hned. …A já pak hrdinsky prchnu do koupelny,“ dodal, žertovně to vyznělo jen částečně.
Severus váhal.
„Vzdát se soukromí kvůli nepromyšlenému slibu není ta správná pohnutka, pane Pottere. Pokud si nebudu jistý, že chápete, že jediným důvodem je zjištění, proč se vaše magické postižení vrátilo a v tak radikální formě, nitrozpyt neprovedu.“
Potter seděl na kraji lůžka, bosé nohy se nervózně třely nártem jedna o druhou, v dlaních žmoulal saténový přehoz, omotaný kolem těla.
„No, já myslím… že to asi vím. Proč se to stalo,“ zamumlal, oči sklopené. „Nějak jsem to asi… já sám. Já teda nevím jak, ale… Vlastně jsem nebyl překvapený. Ani vyděšený. Já… byl rád,“ dokončil tichounce.
Severus byl nebetyčně vděčný, že Potter zírá do země; panika, která ho zachvátila, se totiž musela promítnout i do jeho výrazu. Zběsile přivolal rtuť, utopil se v ní.
„Prapodivná myšlenka.“
Potter po něm provinile juknul.
„Tak to udělejte,“ povzdechl si těžce. „Ať to máme za sebou. Ale… Neříkali tam o vás moc hezký věci.“
„Je mi lhostejné, kdo co říkal. Zajímá mne pouze, co se dělo s vámi.“
„To se právě bojím,“ špitl Potter.
Tak to je ještě podivnější, pomyslel si Severus. Nahlas neřekl nic. Přistoupil k němu, přiložil dlaně k Potterovým skráním.
„Ať se dozvím cokoliv, následky vyvozovat nebudu, Harry,“ ujistil ho.
Zlaté pravidlo, nikdy neslibujte předem.
 
Nechal paže klesnout. Potter chvilku čekal. Pak se zvedl, protáhl kolem Severuse.
„Budu v koupelně,“ špitl, zmizel. Dveře cvakly.
Severus bezmyšlenkovitě mávl hůlkou, přes zavřené dveře pustil vodu ve sprše. A zhrouceně usedl na pelest, ukryl tvář v dlaních.
Dobrý Bože.
Ty jsi prostě věčně nespokojený, pronesl hlásek v hlavě otráveně. Copak jsi přesně tohle nechtěl? Připoutat Pottera k sobě. A vidíš – uspěl jsi. A zase je to špatně. Možná by ti měl někdo připomenout, že jsi dospělý. A možná by ses tak mohl začít chovat.
Tohle jsem nechtěl, hlesl Severus. Ne tak rychle. Ne tak absolutně. Ne takhle!
A jak jinak sis to představoval? Užasl hlásek.
Já přeci… nemůžu nést zodpovědnost za jeho život. Za jeho štěstí. Kdokoliv jiný – ne já!
…Copak? Přál sis to mít lehčí? Eh, taková smůla, Severusi. Je mi tě tolik líto.
Selžu! Jsem ta nejhorší možná volba, Black měl pravdu v každém slově, podvádím ho nitrozpytem, lhal jsem každému, zradil jsem každého. Spáchal jsem strašlivé věci! A na takovém člověku má být závislý? Právě on?! Je synonymem nevinnosti!
…Utíkáš? Rozehrál jsi partii a po prvním tahu zděšeně prchneš? Ts, ts, Severusi. Zbabělec je hodně ošklivé slovo. Zeptáš se Pottera, co si myslí o zbabělcích?
Selžu! Rozkřičel se Severus v sálu vědomí. A až se to stane, za mou chybu zaplatí on!
Zapeklitá situace, přikyvoval hlásek. Tebe fyzické utrpení neděsí. Ale dívat se, jak trpí někdo, kdo ti věřil, jak trpí tvojí vinou, jak trpí, protože jsi zase selhal… Hm. Nic moc.
…Nevím, co mám dělat. Nevím to. Já to prostě nevím.
A já myslím, že je to prosté. Když selžeš, on padne. Takže velmi jednoduše, Severusi – ty už nikdy selhat nesmíš.
 
Potter v domácím oblečení opatrně vyhlédl ze dveří, nejistě vyšel z koupelny. Zůstal stát, přešlápl na místě.
„Posaďte se, pane Pottere,“ pobídl ho Severus, ukázal na pelest.
Potter poslechl, ruce nervózně držely jedna druhou. Severus se usadil do křesla naproti němu.
„Myslím, že jsem na to přišel,“ řekl.
„Fakt?“ užasl Potter. „Tak prima. Povídejte.“
„Nebude se vám to líbit.“
„Aha,“ zhasl Potter. Napřímil se. „Do toho.“
„Magická bolest se vrátila dvakrát. Musel jsem najít, co měly oba případy společného.“
Potter souhlasně kývl, tomu rozuměl. „Dál.“
„Není to způsobeno přemisťováním. Ani magií, například během našeho víkendu v domku jsem vás několikrát zasáhl poměrně silným kouzlem. Není to způsobeno vyčerpáním, po záchraně té mudlovské vesnice jste byl také vyčerpaný, po překonání bradavických štítů stejně tak. A není to způsobeno stresem, tomu jste v uplynulých týdnech čelil nespočetněkrát a nikdy se bolest nevrátila.“
„Dobře,“ kývl Potter. „To je pravda. Takže co je stejný?“
„Hledali jsme příčinu. Zřejmě jsme se na to měli podívat z druhé strany.“
„Nechápu.“
„Prozkoumat následky.“
„Pořád nechápu.“
„Jaké jsou následky vaší magické bolesti, pane Pottere? Přemýšlejte.“
„Že to bolí jako ďas?“
„Ano. A dál?“
„Já nevím, zbavíte mě toho a je klid, jsem unavenej, vyspím se a všechno je v pořádku? Já fakt nevím.“
„Přesně tak,“ kývl Severus.
Potter na něj hleděl, čekal další vysvětlení. Severus mlčel. Jsi chytrý. Přijdeš na to sám. A bude to pro tebe snadnější, než kdybych to vyslovil já.
O pár vteřin později se zelené oči rozšířily.
„Vždycky přijdete!“ zasípěl.
„Ano,“ přitakal Severus zvolna, věděl jsem, že to pochopíš. „Vždy přijdu.“
„Dělám to já!“ zhrozil se Potter. Bledý jako stěna, vyskočil z postele. Rázoval po místnosti, no samozřejmě, to já, já! „To je tak… ponižující.“
„Protože někoho tolik potřebuješ,“ zeptal se Severus klidně, „nebo proto, že potřebuješ právě mne?“
Potter se po něm divoce ohlédl, ruce v pěst.
„Protože když vás potřebuju, nedokážu vám to normálně říct!“ vykřikl. „Sprostě vás vydírám!“
A někdy jsi tak dospělý, že mne zahanbuješ, pomyslel si Severus s úžasem.
„Myslím, že na tom sám nesu velký podíl viny, pane Pottere,“ namítl jemně. „Pamatujete na naše pravidlo, že vás neopustím, dokud mne budete potřebovat?“
„Samozřejmě,“ sykl Potter.
„Tak to už neplatí.“
Potter po něm vystřelil dvě zelené světlice hrůzy.
„Od této chvíle platí nové pravidlo. Zůstanu s vámi, dokud mne u sebe budete chtít.“
Potter šel k zemi. Sesunul se u Severusova křesla, zabořil mu tvář do klína. Severus mu položil ruku na rameno. Jemně stiskl.
„To není vše, k čemu jsem se rozhodl. Pojďte, pane Pottere.“
Vstal, Potter s ním, došli ke krbu, Severus vhodil letax.
„Soukromé komnaty Severuse Snapea, Bradavice.“
Vstoupil, Pottera vzal s sebou. Vykročili do obývacího pokoje, Severus dovedl Pottera k hostinské místnosti, otevřel dveře.
„Váš pokoj. Smíte ho přestavět dle libosti. Ještě dnes vás zapojím do ochranných kouzel, budete moci používat krb i vstupní dveře bez hesla. S ředitelem a Minervou to též vyřeším během dneška…“
„Stop,“ zašeptal Potter. „Zase jste celou noc nespal. Že ne?“
„Netuším, co to má s tím společného.“
„Jste vyčerpaný. A já… Odmítám připravit vás o všechno!“
„Zřejmě si nerozumíme…“
„Rozumím vám docela dobře,“ skočil mu Potter do řeči. „Nabízíte mi, abych tady žil s vámi. Stejně jako jste mi dal svůj úkryt v domku. Vzal jsem vám vaše soukromí, všechen váš volný čas, vaši sílu, kvůli mně jste nespal pořádně už týdny. Takhle už to prostě dál nejde!“
„Pane Pottere, domnívám se, že mne znáte natolik dobře, abyste věděl, jak je velmi těžké donutit mne k něčemu, co nechci. Ale souhlasím, takto už to dál nejde. Ta absurdní, děsivá tahanice o vaši přízeň a kolejní příslušnost, to příšerné handrkování, jak se vás snaží ode mne odtrhnout, vyústilo ve váš včerejší naprostý kolaps. To již nepřipustím. Učiním tomu rázný konec. Jste Nebelvír, jednou provždy. A budete žít se mnou,“ Severus se zarazil. „Pokud ovšem chcete.“
Potter ho objal, pevně, zvolna mu složil tvář na rameno.
„Vyspěte se, pane. Odpočiňte si. A pak si o tom promluvíme znovu. Nebo na celý rozhovor zapomeneme. Já po vás přece nechci, abyste se změnil. Abyste cokoliv měnil. Nic nemusíte. Jen mi dovolte… být občas s vámi. To mi stačí.“
Severus strnul. Těžce polkl. Spletl jsem se. Opět jsem tě nepochopil?!
„Nechceš tu být,“ zachraptěl. „Omlouvám se. Neměl jsem v úmyslu tě nutit.“
„No tak, nebuďte idiot!“ zasténal Potter. „Dal bych za to duši.“
 
„Pak jsme tedy domluveni,“ řekl Snape a s Harrym se pokoj zatočil.
Domluveni.
„Posnídáme zde,“ rozhodl Snape, ponechal ruku pevně kolem Harryho ramen, vykročil s ním zpět do obývacího pokoje. Harry se nechal vést, kráčel jako ve snách. Napadlo ho, že se pravděpodobně culí, a bylo mu to fuk. Byli domluveni.
Snapeův byt znal už ze svého pobytu v jeho těle, byl zařízený podobně jako domek, se strohou elegancí. Staré kusy nábytku z bytelného dřeva, zdobeného rytinami, dodávaly místu nádech vznešenosti, praktičnost se snoubila s prostým pohodlím; stejně jako jeho sál vědomí, vše přehledné a jasné svým účelem. Měl to tu rád. Vše dýchalo Snapem.
Posadili se za jídelní stůl, profesor přivolal skřítky, nechal naservírovat snídani. Za jiných okolností by se Harry na jídlo vrhnul hladový jako vlk; teď byl zahlcený dojmy a zřejmě i lektvary, přízemní potřeby těla se zdály nepodstatné. Ale zodpovědně spořádal svůj díl. Pomaleji než Snape, jelikož on už nechal zmizet prázdné nádobí a přímo u stolu sepisoval svitky, nějaký krátký vzkaz, opatřil ho kouzelnou pečetí a jménem. Harry postřehl Minervu McGonagallovou, Siriuse, Remuse, madam Pomfreyovou, Brumbála. Dopsal, zamumlal inkantaci, svitky s lupnutím zmizely, mířily k adresátům.
„Svolávám poradu do ředitelovy kanceláře,“ řekl na vysvětlenou.
Harry dožvýkal poslední sousto, zapil ho čajem.
„…Malfoy říkal, že nebelvírské šílenství je nakažlivé. Asi na tom něco bude. Opravdu jste si jistý, pane?“
„Zcela,“ kývl Snape. „Pane Pottere, naším společným úsilím jsme dosáhli významných pokroků. Bylo by nezodpovědné a pošetilé se takové síly vzdát jen pro zaslepenost jiných.“
Taky vás mám rád, pomyslel si Harry. Ten pocit jím protekl jako hřejivý doušek horkého kakaa.
„Vynasnažím se vás celého jednání ušetřit, ale buďte připraven, kdyby nebylo zbytí, požádám vás o součinnost.“
Harry pevně kývl.
„Chci žít s vámi, pane. Nemám problém s tím, říct to přede všemi.“
„Výborně. Zvládneme to, pane…“
Přerušilo ho lupnutí, v místnosti se objevil svitek s Brumbálovou pečetí. Snape ho rozevřel, krátce přelétl pohledem.
„Jsme očekáváni, můžeme jít.“
„Tak fajn,“ vstal Harry. „Můžu mít prosbu?“
„Mluvte.“
„Moje magie je pořád nulová… Mohl byste otevřít moji nitrobránu?“
Mlhavá přítomnost v sálu vědomí, dveře už nebyly nepřítel, zely dokořán, vzápětí zmizel i stříbrný monolit, Snapeova zhmotněná iluze na prahu. Harry se nechal sevřít v náručí, krása z kontaktu ho zaplavila.
„Postrádal jsem vás,“ řekl Snape prostě.
Harry se usmíval, svět byl v tak dokonalém pořádku. Pak se zarazil.
„Proč vlastně nikdo nemá strach, že já předělám vás na Nebelvíra?“   
 
Kráčeli bradavickými chodbami, Harry už si na Snapeův vojenský krok zvykl, míjeli malé hloučky studentů, vracejících se z Velké síně.
„Má včerejší rada dnes již neplatí, pane Pottere,“ mrknul po něm Snape, „hlavu vzhůru.“
„Eh… Jasně.“ Harry zvedl prudce hlavu, vypjal ramena.
„Nikdo nic nepoznal,“ ujistil ho Snape. „Zvěsti o vašem včerejším utrpení samozřejmě oblétly celou školu, hovoří pouze o bolesti… Proklatě, zapomněl jsem. Měl byste vědět, že to slečna Grangerová pro mne včera přišla.“
„Miona?“ užasl Harry.
„Ano,“ kývl Snape rázně. „Je to dobrá přítelkyně. Máte velké štěstí.“
„Jo,“ hlesl Harry, usmíval se v duchu i v reálném světě, dobrý přítel je zatraceně dobrá věc, „to mám.“
Došli k soše skrývající cestu k ředitelně, poslušně se otočila, odhalila schodiště vzhůru.
„Zůstaňte zde,“ zastavil Snape Harryho v předpokoji. Krátký stisk na rameni. „Bude to dobré.“
Harry drobně kývl, Snape zmizel v ředitelně. Ostatní tam zřejmě už byli, protože vzápětí zaslechl tlumený mumraj slov, nerozuměl žádnému, ale podle stoupající intenzity se uvnitř rozproudila hádka. Což se dalo čekat. Harry začal nervózně přecházet, kdyby aspoň slyšel o čem mluví…!
Žít se Snapem. Jako v domku. Jenže tentokrát by to bylo jiné, ne nedobrovolná nutnost zapříčiněná nemocí. Ale oboustranné přání. Mít Snapea pro sebe, na pár hodin každičký den. Mít ho tak, jako nikdo jiný. Harry to chtěl. Chtěl to tak moc, až to děsilo.
Dveře se prudce rozlétly, Harry nadskočil.
„Potřebuji váš souhlas, abych směl řediteli ukázat jisté události z včerejší noci,“ požádal Snape rázně.
„Prohráváme?!“
„Prohra nepřichází v úvahu. Mám váš souhlas?“
Harry zběsile přemýšlel, co mu chce ukázat? Druhou fázi jistě ne, projevy magické bolesti ředitel už taky viděl… Moji reakci. No jasně. Můj strach, že ho ztratím. Kruci, tohle je tak intimní…
„Ano, pane,“ kývl, knedlík v krku. Já to prostě chci. Za každou cenu.
„Děkuji.“ Dveře se energicky zavřely.
Merline, neopouštěj mě. Chci rodinu. Chci někoho, ke komu patřím… Ale blbost, já chci Snapea!
Dveře se znovu otevřely, mohlo to být po pár minutách nebo taky po hodině, Harry dávno ztratil pojem o čase.
„Je mi líto, pane Pottere, toto se bez vaší přítomnosti neobejde.“
„V pořádku,“ vyrazil Harry, přechvátal práh. Sirius s Remusem seděli vedle sebe, oba vyslali k Harrymu rychlý pohled a uhnuli, Sirius jednoznačně běsnil, Remusova dlaň na něm konejšivě spočívala, evidentně bez úspěchu. Tvář profesorky McGonagallové byla strohá a prázdná, madam Pomfreyová vypadala nešťastně, ředitel bez svého věčného poloúsměvu působil strašidelně. Profesorka Prýtová a maličký profesor Kratiknot vypadali, že by ze všeho nejraději byli někde úplně jinde. Prostě společnost nepůsobila povzbudivě; ale všechno lepší, než stát stranou a nevědět nic.
„Chci žít s profesorem Snapem,“ oznámil Harry pevně. Sbohem, Siriusi…
„Děkuji, Harry,“ pokynul mu Brumbál, jaksi znaveně, „ale to nám již Severus objasnil. Je tu však ještě jedna otázka, na jejímž zodpovězení mnozí trvají.“
„Poslouchám, pane.“
„Pokud bys byl tak laskav a posadil se,“ ukázal Brumbál na jediné z volných křesel, Snape totiž zůstal stát. Harry poslechl.
„Co se děje, pane?“
„Žádný strach. Všechno je v pořádku, uvolněte se. Ať se nyní stane cokoliv, mezi námi dvěma to nic nezmění.“
Brumbál zatím vstal, došel k jedné z prosklených skříní, vrátil se k Harrymu. Harry cítil, jak na něm visí pohledy všech přítomných, včetně Snapea, Iskariot vyzradil i jeho napětí.
„Mimořádná situace vyžaduje mimořádný přístup,“ ozval se Brumbál za ním, Harry se otočil. Ředitel držel v ruce Moudrý klobouk. „Byly tu zmíněny obavy, že se snad změnila tvá kolejní příslušnost. Souhlasíš, aby to bylo vyřešeno jednou provždy?“
„Jistě, pane. Žádný problém.“
Což nebyla tak úplně pravda. V Harrym byla najednou docela malá dušička, jak moc jeho vztah k Snapeovi všechno ovlivnil? A co podivné náznaky přátelství k Malfoyovi, ke Zmijozelům všeobecně? Co když teď budu patřit i do Snapeovy koleje? Zvládneme to?
Moudrý klobouk mu byl nasazen, letitá šerpa pevně obepnula čelo. Dlouho bylo ticho, byl by slyšet padnout vlas.
„Zvláštní… Velmi zvláštní,“ zamumlal konečně Moudrý klobouk, „s něčím takovým jsem se dosud nesetkal. Cítím samostatnost a bystrý úsudek Havraspáru, vytrvalost a pracovitost Mrzimoru, statečnost a upřímnost Nebelvíru, rozvahu a sebekázeň Zmijozelu. …Je mi líto. Nemohu vás zařadit do žádné z kolejí. Jste součástí všech.“
Hrobové, ohromené ticho.
„Jsem Nebelvír,“ hlesl Harry.
„Je-li to vaše přání…“
„Ano, je,“ vyhrknul Harry.
„Noste tedy znaky Nebelvíru. Ale podle mého soudu… Jste duší této školy.“
Moudrý klobouk zmizel, byl uklizen na své místo, aby pokračoval v dřímotě.
„Pokud vám to tak stačí,“ promluvil jako první Snape, hlas mu zněl trochu chraptivě, „navrhuji naši diskusi uzavřít.“
„Již nemám námitek,“ oznámila Minerva McGonagallová briskně.
„Jménem havraspárské koleje, souhlasím,“ řekl Kratiknot.
„Jménem Mrzimoru, souhlasím,“ řekla Prýtová.
„Souhlasím,“ řekla madam Pomfreyová.
„Souhlasím,“ řekl Remus.
„Zásadně proti,“ řekl Sirius.
„Všichni ven,“ řekl Brumbál. „Severusi, ty zůstaň.“
 
„Proč jsi nepřišel nejdřív za mnou?“ zeptal se Albus, sotva se dveře zavřely.
„Nepotřebuji radu. Jsem si svým rozhodnutím zcela jistý.“
„Zdaleka jsi nezvážil všechny možnosti.“
„Sám jste viděl, co s ním udělala pouhá smyšlenka, že odejdu!“
„S tím se dá pracovat, vše má i jiné řešení. Tohle je šílenství.“
„Proč?!“ vybuchl Severus, čekal tvrdý boj s Minervou a Blackem, ale Brumbál? „Nerozumím, ani v nejmenším nechápu váš postoj! Nebyl jste to vy, kdo žádal, abych dokončil, co jsem začal? Neříkal jste, že mám nový úkol, mnohem důležitější? Pan Potter mne potřebuje, snažím se tu být pro něj!“
„Nerozumíš?“ zeptal se Albus, s mírnou naléhavostí. Byla horší než jakýkoliv hněv. „Skutečně, Severusi?“
„Ne. Nerozumím,“ zopakoval pevně.
„Čím blíž ho k sobě pustíš, tím větší je nebezpečí, že pozná tvé tajemství,“ řekl Albus.
Severus zbledl.
„Nepozná.“
„Uneseš to, chlapče? Dokážeš se mu podívat do očí, až bude vědět…?“ Albus vstal od stolu, došel k němu. Vztáhl ruce. Po celé věčnosti se ho dotkl, vzal Severusovy ledové tváře jemně do dlaní, pomněnkové oči plné smutku. „…Nemyslím. Zničí tě to.“
„Nikdy to nezjistí,“ zopakoval Severus, slova vázla v krku, tváře hořely. Srdce mrzlo.
„Pouštíš ho k sobě příliš rychle, příliš blízko. To riziko je velké. Oba víme, že žádné tajemství nelze ukrýt navěky… Ach, Severusi, prosím. Řekni, že se mýlím. Že v tom nevidíš způsob, jak se konečně potrestat. Zemři ve válce. Padni v boji za jeho záchranu. Ale čím víc ho budeš mít rád, tím krutější bude, až odhalí pravdu – neodsuzuj se k tak děsivému trestu za nepromyšlenou chybu, jejíž následky jsi nemohl nikdy ani tušit!“
Severus zavřel oči. Albus byl jediný, kdo znal celou jeho vinu; někdy se na něj prostě nedokázal dívat.
„A kdo mne potrestá, když ty jsi odmítl?“ řekl dutě.
„Severusi, prosím! A jak tímhle chceš pomoci Harrymu?!“
„Nedozví se to. Albusi, přísahám, nedozví. A kdyby přece ano… I z velké nenávisti se dá načerpat síla.“
 
„Po zvážení všech relevantních bodů jsem dospěl k závěru. Je v zájmu nás všech, aby se Harrymu dostalo veškeré možné péče. Včerejší událost nás přesvědčila, že tragické následky z Newgrange dosud nepominuly, a jelikož nám není znám důvod jejich přetrvávání, jeví se mi jako moudré podniknout bezpečnostní opatření. Harry James Potter je a zůstává členem nebelvírské koleje, dnešním dnem do odvolání ho svěřuji do rukou Severuse Snapea a souhlasím s Harryho přestěhováním.“
„Nikdy!“ zvedl se Sirius. „Jsem Harryho kmotr a jako jeho jediný rodinný příslušník…“
„Nejsem si vědom,“ vstoupil mu Albus příkře do řeči, „že by Sirius Archer měl jakékoliv vztahy s rodinou Potterových. Nedovolávej se Blackových práv, když ses vzdal jeho závazků.“
„…Řediteli!“ hlesl Sirius šokovaně.
„Domluvil jsem. Odejděte. Všichni.“
Osaměl. Opřel se v křesle, ruce bez vůle spočívaly na opěrkách. Jeho milovaný fénix seděl poblíž na svém bidýlku, zobákem čechral ohnivě oranžová pírka.
Život je bloudění v kruzích, i tento už znám. Poznávám Harryho pohled, vidím, jak se na tebe dívá. Ani sám nevím, kolik let se takto díváš ty na mne… Je v tom tolik lásky.
Znám tvé utrpení, můj drahý Severusi. A vím, že jsem ho kdykoliv mohl zmírnit, snad i vyléčit… Mým životním druhem se stala válka, touha po vítězství a spáse světa přehlušila každé z tvých nikdy nevyřčených slov.
Budiž tedy mým trestem přihlížet, jak dobrovolně kráčíš do zkázy.
 
„Vyhráli jsme,“ hlesl Harry nevěřícně.
„Samozřejmě.“
„Páni… Zlobí se na vás Brumbál moc?“
„Vůbec se nezlobí.“
„Ne? …Nikdy jsem ho takového neviděl.“
„Ani já,“ přitakal Snape po chvíli. „Bude to v pořádku, pane Pottere. Jak situaci zvládáte vy?“
„Jsem v pohodě,“ pokrčil Harry rameny. Kráčeli spolu a s McGonagallovou k nebelvírské věži, odstěhovat Harryho skrovný majetek. „Možná trochu v šoku. Ne. Jsem nadšený. Asi všechno.“
„Black zuří.“
„Jo,“ kývl Harry. „Nějak jsem si na to už zvykl.“
„Ani vaši přátelé to zřejmě nepřijmou snadno… Patrně by bylo vše snadnější, kdybych vás přijal do své koleje.“
Harry úžasem skoro spolkl jazyk. „Fakt byste se měl už vyspat.“
Snape po něm mrsknul černým okem.
„S ohledem na to, že vaše rádoby šetrné narážky na mou domnělou nezpůsobilost perfektně chápu, jeví se mi má duševní příčetnost zcela v pořádku.“
„Ha. A že to nezopakujete?“
Snape vydal nějaký zvuk, asi jako by mu zaskočilo, Harry s McGonagallovou se po něm oba podívali. Kráčel dál s kamenným výrazem. Harry s profesorkou mrkli po sobě, pokrčili rameny.
„A jak to zvládáte vy?“ zeptal se Harry.
„S výsledkem jsem spokojen.“
Harry v duchu potřásl hlavou, euforie v něm rozpačitě přešlapovala, taky tomu ještě nemohla uvěřit.
„Nemáte tušení, do čeho se řítíte… Jak jste to tenkrát říkal o tom švábovi?“
„Jsem si plně vědom, do čeho se řítím. Každodenní kontrola vaší správné životosprávy, plnění školních povinností, striktní dodržování večerky… Ano,“ pronesl Snape tragicky, „čekají mne hotové galeje.“
„Ups,“ polkl Harry zděšeně. „Kruci, to mi nedošlo!“
„Že bych se snad předtím o tom zapomněl zmínit…?“
Profesorka kráčela stopu před nimi, mohl tedy Snapeovi věnovat kyselý úšklebek. Dal si na něm záležet.
„Já vám za to ukážu veškerou roztomilost puberty v plném rozkvětu,“ slíbil.
„Toho rozhodnutí budeme patrně oba brzy litovat.“
„Velmi brzy,přitakal Harry chmurně, ukročil mírně stranou, letmo se dotkl Snapeovy dlaně, sklouzl prsty po jejím hřbetu, a než s dalším krokem znovu vyladil společensky nutný rozestup, chladivý dotek jeho polaskání opětoval.
 
Všechny Harryho věci se vešly do jeho cestovního kufru, ještě koště a hromada učebnic, Snape to vše odlevitoval do společenské síně, krbem odeslal do svých komnat. Harry zamumlal, že se pro jistotu ještě rozhlédne, jestli něco nezapomněl. Chtěl se rozloučit.
Počkám na chodbě," řekl Snape okamžitě, i s McGonagallovou prošel obrazem.
I ostatní Nebelvíři to pochopili. Stáli ve společenské místnosti v rozpačitém tichu.
„Pořád jsem Nebelvír,“ řekl Harry. „I Moudrý klobouk to před chvílí potvrdil.“ Detaily jsou zbytečný.
„Oni tě znovu prověřovali?“ užasla Ginny.
„Někdo na tom trval,“ pokrčil Harry rameny, nejspíš McGonagallová. Nebo Sirius?
„Jsi v pohodě, kámo?“ Ron promluvil poprvé, co Harry vešel, i profesorčin počáteční proslov sledoval mlčky.
„Jo,“ kývl Harry, „jsem.“
„To včera… To my, Harry?“ hlesl Ron přiškrceně. „Udělali jsme ti to my?“
Harry se zarazil.
„Ne,“ vyhrknul vzápětí, „samozřejmě, že ne. Jsem v pořádku. A budu. Snape se o mě postará,“ dodal tiše.
„Bylo to příšerný.“
„Jo. To bylo.“
„Asi jsem nechápal, co všechno jsi musel… Co všechno pro tebe udělal. Asi ho vážně potřebuješ.“
„Jo, potřebuju.“
„Takže… Tohle je asi v pořádku. Asi bys měl být s ním. On byl včera… Jak se choval… Můžeš mu prosím tě říct, že se… že se mu…“
„To je dobrý, Rone. On se nezlobí.“
„A my dva… pořád jsme kamarádi? Že jo?“
„No jasně. Budeme se vidět každý den. Budu se s vámi učit, všechno bude normální. Jen budu spát jinde.“
„Tak fajn,“ oddychl si Ron. Došel k němu, neohrabaně se objali.
„Fajn,“ ulevilo se Harrymu.
Rozloučil se s ostatními, Hermionu si nechal na konec. Pevně ji sevřel v náručí.
„Děkuju, Miono,“ zašeptal jí do vlasů, „zachránila jsi mi život.“
Jenom vzlykla, držela ho jako klíště, za nimi se odklonil obraz Buclaté dámy. Sirius?! Ohlédl se Harry s nadějí. Byl to Remus a byl sám. Jak jinak.
„Doufám, že víš, co děláš,“ řekl Remus vážně. „Harry, slyšel jsem spoustu rozumných argumentů. Ale neslyšel jsem ten nejdůležitější. Proč to chceš ty?
Harry pustil Hermionu, skousl rty. Přemýšlel.
„Mám pro to hodně důvodů,“ trhnul rameny, „ale myslím, že stačí, když řeknu jeden. On mě nenutí, abych se mezi vámi rozhodoval. Když jsem s ním, můžu mít rád všechny. A to já mám.“
 
remus.jpg
 
„Přejete si s něčím pomoc?“
„Ne, to je dobrý. Tohle zvládnu i bez kouzel,“ rozhodl Harry. Klečel u svého kufru před otevřenou, prázdnou šatní skříní; šmarjá, kdybych těch kufrů měl deset, pořád bude děsně velká…
„Kdyby něco, budu vedle,“ řekl Snape a odešel.
Harry osaměl. Ve svém pokoji. Ve svém vlastním pokoji. Přetočil se, sedl si na holou zem, zády opřel o zeď. Rozhlížel se.
Místnost byla menší, na ložnici tak akorát. Prostá postel, komoda u zdi, stůl, křeslo, police na knihy, šatní skříň. Kamenné zdi, očarované okno s výhledem na bradavické jezero.
Někdo by řekl, nic moc. Docela ucházející motelový pokoj. Harry měl pocit, že sedí v trůnním sále.
Seděl, díval se. Srdce v něm zpívalo.
Nejspíš by tak vydržel až do neděle, kdyby se neozvalo zaklepání. Chvatně se ujistil, že má suché oči.
„Dále!“
Kruci, tak to je ale divný, dávat souhlas Snapeovi v jeho vlastním bytě…
„Od této chvíle je i váš,“ namítl Snape na prahu. „Máme návštěvu. Kdybyste byl tak laskav a připojil se?“
„Návštěvu?“ vyjevil se Harry. Vytáhl se na nohy, oprášil kalhoty. „Koho?“
Zmijozelskou delegaci. Stáli v obývacím pokoji v slavnostních hábitech, se vznešeným výrazem, Malfoy a několik dalších. Harry zkoprněl, nejistě je přelétl pohledem. Tohle nevypadá na návštěvu. O co jde? Co mám dělat?
„Nedívat se do očí, žádné rychlé pohyby. A především, nezačněte utíkat. To je vždy nesmírně rozběsní. Sežrali by vás zaživa,“ utrousil Snape.
„Heh,“ uchechtl se Harry nervózně. „Dík moc za radu, fakt mi to pomohlo.“
„Ahoj,“ řekl nahlas, Malfoy užasle zdvihl obočí. Ano, děkuji, opět jsem se zachoval jako totální idiot. Co mám sakra dělat?!
„Harry Jamesi Pottere,“ promluvil Malfoy, předstoupil, „Zmijozelský dům je vám otevřen. Přijměte něco, co máte rád, něco, co máme rádi my, něco, co potřebujete a něco, co neznáte.“
Obřadně se uklonil, položil na stůl mezi nimi dárkově zabalenou krabičku, odstoupil. Na jeho místo přešla Bulstrodeová, poklonila se, položila svůj dárek, odstoupila, a tak to šlo dál.
„Co to je?!“ zaúpěl Harry. „Potřebuju překlad, okamžitě!“
„Moji hadi vám přišli oznámit, že akceptují vaší přítomnost zde a nemají proti ní výhrady,“ povzdechl si Snape.
„Jo tak,“ ulevilo se Harrymu, „proč to nemůžou říct normálně?“
Snape cosi zavrčel, poslední Zmijozel předložil svůj dárek, odstoupil. Harry si odkašlal.
„Děkuju. Já… ještě neznám zdejší pravidla… ale slibuju, že je budu respektovat.“
„Ach jo! Bylo to hodně pitomý?“ hlesl v duchu.
„Slova byla velmi moudrá. Pitomý je pouze váš výraz.“
Zmijozelové rázně kývli jako jeden muž, tohle teda fakt musí trénovat, jinak to není možný, otočili se k odchodu. Bulstrodeová zaváhala.
„Pane, zřejmě není vhodná chvíle, ale kdybyste měl pár minut…?“
„Jasně,“ vyhrknul Harry dřív, než se ho Snape zeptá, nechci být na obtíž víc, než je nutný, „jsem v pohodě. Jdu vybalovat.“
„Nejste na obtíž. Jste tu vítán,“ řekl Snape, nahlas se obrátil k dívce: „Samozřejmě. Má pracovna? Vám ostatním děkuji za návštěvu.“
Studenti zmizeli v chodbě, Snape s Bulstrodeovou v pracovně. Malfoy zůstal. Chvíli na sebe s Harrym pokukovali.
„Chceš vidět můj pokoj?“ plácl Harry, to ticho bylo trapný.
„Proč ne?“ pokrčil Malfoy rameny. „Rozbalíš si dárky?“
„Jasně. Rozdělíš mi je na ty, co vybuchujou a na ty, co jsou otrávený?“
„Velmi humorné,“ ušklíbl se Malfoy. Zvedl ze stolu jeden z balíčků, hodil ho po Harrym. „Něco, co máš rád. Po tom ti jen vypadají vlasy a budeš zvracet až do rána.“
„To zní skvěle, půlku ti nechám.“
Ostatní tři balíčky Malfoy levitoval za nimi, Harry vyrazil ke svému pokoji, v duchu se s tím názvem pomazlil. Cestou strhal ozdobný papír, vylovil krabici čokoládových žabek. Vypadaly normálně, normálně i voněly.
„A já že jsem paranoidní,“ ucedil Malfoy, hrábl do krabice, jednu žabku vylovil, vsunul do úst. Harry na jeho záda vyplázl jazyk. Ulovil žabku, čokoláda se sladce rozpustila na jazyku.
„Tak co tomu říkáš?“ rozmáchl se rukou po pokoji. Nemohl si pomoct, byl na něj pyšný.
„Poněkud… neosobní.“
„Bydlím tu pět minut,“ ohradil se Harry povzneseně. „Až se mi vrátí magie, doladím detaily.“
„Detaily. Myslíš kompletní přestavbu. Doufám.“ Vylovil svou hůlku z rukávu. „Tak mluv.“
Docela tím Harryho zaskočil.
„Já nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel… Jsem s tím docela spokojenej.“
Malfoy nad ním potřásl hlavou. Začal zuřivě mávat hůlkou, mumlat inkantace, Harryho oblečení se vzneslo z kufru, srovnalo do přihrádek, rozdělené podle druhu a barev, hábit a košile se zavěsily na ramínka, Malfoy na ně seslal žehlící i čistící kouzlo, že by tím chtěl něco naznačit? Vyrovnal učebnice a školní pomůcky do polic, na stůl. Změnil strohý lustr na pětiramenný kovový s tepanými květy, přikouzlil stojací lampy, vázy s květinami, prosté křeslo změnil na pohodlné s měkkým polstrováním, kamenné zdi ověnčil popínavými výhonky, na zem vyčaroval koberec s vysokým chlupem, to vše v rudozlatých barvách, ložní povlečení ozdobil nebelvírským emblémem.
„Teda, Malfoyi,“ hlesl Harry, „já jsem Nebelvír rád, ale nejsem fanatik. Líbí se mi i jiný barvy…“
„Žádný problém,“ švihnutí hůlky a Harryho postel byla stříbrozelená s ohromným hadem uprostřed.
„Úchvatný,“ oznámil Harry suše.
„Já vím.“
„Až na tu postel… Je to prima. Dík.“
„Pravděpodobně by bylo slušné změnit ji zpět do tvých barev. Ale každý umělec musí zanechat svůj podpis.“
„Na, ty umělče,“ rozesmál se Harry, drcnul do něj krabicí s žabkami. Malfoy si jednu vzal, Harry další, svalil se na postel. „Nevadí, když to trochu upatlám?“
„Děcko,“ utrousil Malfoy. Distingovaně se usadil v křesle. „Bylo by přinejmenším zdvořilé, Pottere, kdybys ty dárky rozbalil dřív, než je kopneš pod postel. Strávili jsme jejich vymýšlením dobré dvě hodiny.“
To jako fakt, užasl Harry, ale nahlas to neřekl. Přece jen, Malfoy nejspíš přeháněl. Tak kterej? Zvedl ten, který byl nejblíže, roztrhal obal, objevil plechovou krabičku kyselých zelených hadů z Medového ráje.
„Něco, co máme rádi my,“ řekl Malfoy.
„A nepřijde ti to maličko morbidní…?“
„Chutnají skvěle.“
„Jen jsem se zeptal…“
Rozbalil zbylé dva dárky. Objemná kniha Velký lexikon lektvarů a svitek popsaný jmény. Harry je přelétl očima, byla to jména zmijozelských studentů, většinu z nich znal, Malfoy mezi nimi. Jasný, ušklíbl se, něco, co potřebuju a něco, co neznám.
„Vím, jak se kdo jmenuje. Teda skoro. Ale za ten lexikon díky, ten vážně potřebuju.“
Malfoy ani nemrknul.
„Obráceně,“ řekl.
Jak obráceně, zachmuřil se Harry.
Malfoy se předklonil, dotkl se lexikonu. „Něco, co neznáš.“ Sáhl na pergamen. „Něco, co potřebuješ.“
„No fajn. S těmi lektvary bych se nehádal. Ale na co probůh potřebuju vaše jména? Bez urážky.“
Malfoy se opřel, složil ruce na břiše.
„Konkrétně ty, Pottere, především a právě teď, potřebuješ přátele. Tohle jsou vlastnoruční podpisy těch, co se za tvé přátele považují.“
Harry zůstal zírat. Otevřel ústa. Zase je zavřel.
„To mi jako odpověď stačí,“ oznámil Malfoy spokojeně.
Harry potřásl hlavou. Němě mu podal plechovku hadů, sám si dal žabku. Mlčeli.
„Ty, Malfoyi… Jsi naštvanej?“
„Trochu,“ přikývl Zmijozel klidně. „Ale dalo se to čekat. Vyrovnám se s tím.“
„…Tak fajn. Jsem rád. Myslím, pořád jsi pro něj výjimečnej,“ řekl Harry upřímně.
„Já vím.“
„Sakra… Nebudete kvůli tomu Snapea trávit, že ne?!“
„Jistěže ne. Na zaprodání se nepříteli existuje jediná reakce…“
„Veřejná pochvala?“ skočil mu Harry do řeči, zamrkal.
Malfoy skoro vyprsknul, což bylo samo o sobě téměř děsivé, a vyhladil tvář do své obvyklé nevzrušené masky.
„Něco takového. Ale stejně, budeš se toho muset o Zmijozelech ještě hodně naučit.“
„To mi povídej,“ povzdechl si Harry, ta vaše posedlost podezřelými rituály a tisíc významů v jednom slově, „pomůžeš mi s tím?“ prohodil nejistě.
„Ano.“
Fakt?“
„Ne.“
„…Tak co, sakra?!“
„Promiň, nemůžu si pomoct. Hrozně rád tě dusím,“ zašklebil se Malfoy, vypadal v té chvíli jako hodně nebezpečný šílenec. „Ty a Severus! Tohle jediné mě s celou věcí smiřuje, Pottere, ty nemáš ani představu, kolik perných chvilek tě čeká. Vážně se na to těším, hodlám být u každé z nich.“
„Super. Abys zas šel, ne?“
Malfoy se uklidnil, násilím ovládl smích.
„Pomůžu ti. Budeš to potřebovat.“
Harry vyzývavě zdvihl obočí.
„Myslím to vážně, Pottere.“
„No jo. Tak dík.“
Malfoy vstal. Nabídl si žabku, uznale přelétl pohledem vlastní dílo, spokojeně mlaskl.
„Téměř dokonalé.“
„Jak jinak,“ ucedil Harry. Taky vstal. Když už byla řeč o těch rituálech… Některé jsou srozumitelné pro všechny koleje. Drobně zaváhal. Pak k Malfoyovi natáhl pravičku.
„Mír?“ zeptal se.
„Jak – patetické,“ protočil Malfoy panenky. Ale Harryho ruku přijal, stiskl pevně.
„Mír, Pottere.“
„Jmenuju se Harry.“
„Ježíšmarjá, brzdi,“ sykl Malfoy zděšeně. „Teď jsi přeskočil asi padesát miliónů bezpodmínečně nutných kroků.“
„Prima,“ zazubil se Harry. „To jsme ale ušetřili času. Draco.“
Ať už chtěl Malfoy říct cokoliv, přerušilo ho zaklepání, na prahu stanul Snape. Strnul. Prozkoumal pokoj, Harryho lůžko.
„A všichni duševně zdrávi?“ otočil se na ně zachmuřeně.
Harry chvatně zvedl ruce. „Jsem magicky nevinný!“
„Podrazáku,“ sykl Malfoy.
„Harry,“ sykl Harry.
„Začínají mi krušné časy,“ pronesl Snape truchlivě.
 _______________________________________________________________________
Ochutnávka na 18.kapitolu Nedívej se
 
„To jsem já, Harry,“ vábil. Přemáhal pláč; zkáza kolem trhala srdce. „Pusťte mě dál, pane, prosím. Prosím,“ šeptal, „pusťte mě k sobě, prosím, pane, to jsem já, váš Harry…“
 
XXX
 
Harryho brýle se mihly vzduchem, dopadly na zem s nakřáplým cinknutím, pravá tvář v jednom ohni; dostal jsi facku, oznámil mozek Harrymu. Aha.
„Jak se odvažuješ, jak si vůbec dovoluješ, špinit jméno své matky?!“

XXX

Doufám, že se vám poklidná kapitolka líbila :-) Varuji - ta příští bude zlá.
Díky vám všem. Přeji krásný klidný víkend a všem marodům brzké uzdravení

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

další úžasný díl!!

(Kami, 11. 8. 2011 0:36)

Takže další dílek, u kterého jsem se chvílemi mohla potrhat smíchy a právě to jsem potřebovala, děkuji :)