Jdi na obsah Jdi na menu
 

15. Do prázdna
Svět byl skrz řasy ještě rozmazaný, spánek teprve ustupoval. Několik mrknutí a byl tu pokoj. Místo, kde Harry znal každý kout, každou řezbu na skříních, hrnek v poličkách, sálavé teplo krbu. Měkkost křesel, studené prstíky chladného slunce, jak se opírají do okenních skel. Černou postavu shrbenou za stolem, brk škrábavě tančící po pergamenu. Domek byl jako zakletý, odsouzený k neměnnosti. Každé ráno tu bylo stejné. Tak bezpečně známé.
S postupem času ve vzpomínkách bledla bolest i vražedné tikání hodin. Když dnes Harry vzpomínal na pobyt zde, napadala ho slova jako útočiště, ochranný kruh, palladium. Má posvátná půda.
Přetočil se, tichounce, uvelebil na polštáři, hlavu podložil paží. Tyhle první okamžiky dne měl rád. Spánek a klidné snění se jen zvolna odpařovaly z mysli, minulost i budoucnost byly zatím jen vzdálený, beztvarý šedý mrak.
Snape zachmuřeně zíral do pergamenu před sebou, cosi si neslyšně mumlal, mazal a přepisoval.
Takže Rigor cantatis. Harry ho v paměti uložil do přihrádky s nápisem Kouzla, která nemám rád (a která by se mohla hodit).
Podvedl mě. Zmrazil mou magii, nechal mě uvěřit, že to udělal ten muž. Přivolal všechny moje noční můry do reality. Zranil mě, skutečně fyzicky zranil; a ne málo.
Ale to není všechno, co včera Snape udělal, že ne? To nejdůležitější jako vždycky odbyl ve vteřině, jen tak. Jako když lusknete prsty. Odpustil mi.
…Vlastně bylo všechno jako dřív. Včerejší den byl jen jiný způsob Všeléčivého balzámu. Procedura zatraceně bolela. A fungovala. Protože Harry se dnes ráno cítil zdravý; plný síly. Plný víry. Ještě trochu užaslý, Merline, zastavil jsem kletbu, to jsem vážně udělal já?! Ten pocit hřál v hrudníku i ve slabinách. Čelil jsem svému strachu a obstál jsem. Dobrý, dobrý pocit.
Snape se u stolu tvářil nešťastně a naštvaně zároveň. Znovu cosi vymazal, přepisoval.
Nejsem idiot. Vím, že včerejšek bolel nás oba. I když by to Snape nejspíš nikdy nepřiznal, pousmál se Harry v duchu. Pohladit a obejmout, abyste pomohli, to dokáže asi každý člověk. Obětovat se pro druhého, no, takových lidí už je míň, ale pořád dost. A co ublížit, zradit, zahnat do kouta, abyste slepce přinutili otevřít oči? Kdo dokáže něco takového? I když to může být jediný způsob, jak pomoct, kolik lidí má v sobě tolik síly, tolik… něčeho?
Ano. Všechno je jak dřív. A ten člověk za stolem, to je zase můj Snape.
A třebaže tahle myšlenka Harryho trochu vyděsila, pocit spokojenosti a klidu to přehlušil.
„Dobré ráno, pane Pottere,“ ozvalo se od stolu. Harry přivřel oči, jednoduše si ten hluboký hlas vychutnal. Patřil sem, k domku, k tomu ránu, vinul se jeho ochranným kruhem.
„S ohledem na to, že je neděle,“ pokračoval Snape a v té váhavé odmlce Harry slyšel: A protože se cítím provinilý a nevím, co s tím, „smíte posnídat v posteli.“
Harry otevřel oči, vyhledal profesorovu strohou tvář.
„Chápu to, nezlobím se a děkuju,“ řekl Harry. Usmál se.
Snape zůstal hledět. Mrknul. Může černá v očích vydechnout úlevou?
„Klidně jste mne mohl ještě chvíli napínat,“ promluvil Snape konečně, hlas mírně nakřáplý. Narovnal se. „Předpokládám, že jako řádně vychovaný mladý kouzelník jistě rád posnídáte u stolu.“
Harry se zasmál. Vyhrabal se z postele, stínovou magií lůžko vyvětral, urovnal, změnil svůj noční úbor na domácí oděv, provedl základní hygienu. Bezchybně. Skvělé, prostě skvělé. Být celý.
Než došel ke stolu, jeho snídaně na něj již čekala, čerstvé pečivo báječně vonělo, z čajového šálku stoupala pára v bílých spirálách. Harry se hladově zakousl, bleskově spořádal svůj příděl, spokojeně uvelebil na židli. Mrknul vedle sebe.
„Co děláte?“
Snape mu věnoval nakyslý úsměv.
„Co myslíte? Svůj trest,“ dodal tragicky.
„Můj úkol?“ vyjevil se Harry. „To jako fakt?!“ Natáhl se blíž, Snape pracoval na jeho eseji na téma Přeměňování z vody a jiných kapalin.
„Nemyslel jsem to vážně,“ namítl rozpačitě.
„Já ano,“ opáčil Snape lakonicky.
„Se vší úctou, pane, to nemá smysl. McGonagallová pozná při první větě, že jsem to nedělal já,“ zazubil se Harry.
Snape věnoval pergamenu zdrcující pohled.
„Již hodinu zběsile škrtám,“ zavrčel.
Harry skousl rty, ale dobrý, nezasmál se.
„Můžu se podívat?“
„Zajisté,“ přisunul mu Snape svitek. Harry se začetl.
„Fíha, to je… paráda,“ rozzářil se. „Vážně, tohle je úplně super. Tohle jsem vůbec netušil… A tohle, ta věta, to je jako by ji napsala Hermiona!“
„Předpokládám, že vám slečna Grangerová s úkoly pomáhá pravidelně, tudíž…“
„Je to dokonalý. Vážně, pane, děkuju moc. Hned to přepíšu.“
„Stop,“ zarazil ho Snape. Dotkl se pergamenu špičkou hůlky, zamumlal inkantaci. A jeho úhledné drobné písmo se rozvlnilo, roztáhlo, změnilo sklon, písmenka vypadala najednou kostrbatá a nějak neuspořádaná. Zopakoval to ještě dvakrát, spokojeně mlaskl.
„Malý bonus.“
„Teda, píšu fakt hrozně,“ zazubil se Harry. „Děkuju. Opravdu. A kruci, já zapomněl. Dobré ráno, pane.“
Snape sklidil stůl, odlevitoval učebnice, prázdné nádobí od snídaně.
„Ano. Dnešní ráno je dobré,“ řekl pak. „Nečekaně… dobré.“
A protože Harry už trochu rozuměl meziřádkové zmijozelštině, usmál se zeširoka, tělem se prohnala vlna radosti; vzhlédl, v unavených černých očích se snášel mír.
„Asi jste moc nespal,“ prohodil omluvně. „Budil jsem vás? Nevzpomínám si…“
„Ne,“ potřásl Snape hlavou. „Spal jste klidně celou noc, dal jsem vám lektvar Hlubokého spánku. Já… Přemýšlel jsem. Občas takové divné věci dělám,“ mrknul a žertovně to vyznělo jen napůl.
„O čem?“
„O včerejším dění, pochopitelně. A vaše dnešní reakce mne v tom jen utvrdila. Přes všechny mé nelaskavé poznámky ohledně vaší inteligence, myslím… Měl bych k vám začít přistupovat jako k dospělému, rozumnému jedinci. A Nebelvírovi. Už žádné zmijozelské triky. Potíže, které nás v budoucnu čekají, budeme řešit společně a po vzájemné dohodě.“
Harry zíral. Vlastně si byl jistý, že právě teď se jako dospělý, rozumný jedinec rozhodně netváří.
„Nevím, co říct,“ řekl upřímně.
„Ano, pane?“ nabídl Snape.
Harry se zazubil. „Kdepak. Na tak závažný věci odpovídám zásadně Jo, jasný.“
Černé oči ověnčily mělké vějířky drobného úsměvu. „Zapomněl jsem.“
Vzápětí Snape zvážněl.
„Začneme s tím hned. Mám v úmyslu vás nyní požádat, abyste mne následoval ven. Ještě vás čeká závěrečná lekce.“
Harrymu úsměv ztuhnul na rtech.
„Bude to zlý?“ hlesl.
„Nevím.“
„…A je to nutný? Hned? Dnes?“
Snape přikývl. „Ano.“
„Asi mi neprozradíte víc?“
„Slibuji, že zůstanu při vás. Že vás nikdo a nic nebude ohrožovat na životě. Jen vám něco ukážu, pravděpodobně budeme zpět během několika málo minut.“
Harry sledoval desku stolu, žmoulal v prstech svitek s úkolem.
„…A můžu odmítnout?“ hlesl. Jsem unavený. Už nechci žádný děsivý, duši-obracející-naruby lekce.
„Ano,“ řekl Snape. „Můžete.“
Harry skousl rty. „Jenže jste říkal, že je to nutný…?“
„Je,“ kývl Snape vážně. „Osobně to považuji za nezbytně důležité. Některé zkušenosti nelze předat, musíte je získat sám. …Harry, já tě o to prosím.“
Harry se s bolestným zasténáním zhroutil, dunivě dopadl čelem na desku stolu.
„No skvělý,“ zavrčel. „Tohle je ještě horší, než když mě nutíte.“
Vstal, změnil oděv na vycházkový.
„Tak jdeme,“ zamumlal pohřebně.
Snape vstal, změnil svůj oděv. Vztáhl ruku, odhrnul Harrymu pramínky vlasů z čela.
„Děkuji, pane Pottere.“
S tím už se dalo vykročit. Dokonce se Harrymu podařilo vyloudit i malý úsměv.
„A jak se jmenuje tahle lekce?“
Snape vyrazil ke dveřím, otevřel, venkovní vítr vnikl dovnitř, rozvlnil jejich pláště.
„Po každé bitvě přichází ráno,“ řekl. Vzal Harryho kolem ramen, přemístil je.
 
Objevili se v nějakém městečku na nároží, Harry se zmateně rozhlížel, nic tu nepoznával. Míjeli je lidé, žádný spěch, nedělní pohoda čišela ze všech stran. Chráněni zneviditelňující bariérou zůstali stát u zdi domu.
„Zatím nechápu,“ přiznal Harry.
Prsty na jeho ramenou ho stiskly trochu pevněji, Snape posunkem hlavy nasměroval Harryho pohled jinam, poslušně ho následoval. Dveře blízkého supermarketu se zrovna otevřely, vyšel muž. Nákup v papírové tašce v náručí, shrbený, unaveným krokem se ploužil jejich směrem, do silnice vstoupil bez rozhlédnutí. Projíždějící vůz nahněvaně zatroubil, muž se probral, utrousil nadávku, vzhlédl.
On.
Muž ze Surrey.
Harryho zastudilo v břiše. Proč? Co tu dělají? Vzhlédl k Snapeovi; proč?! Černé oči byly hluboké a prostě černé.
„Dívejte se, pane Pottere.“
Nechápu to a mám z toho špatný pocit, zachmuřil se Harry. Ale poslechl. Otočil se zpět, a muž, jeho muž ze Surrey, se v té chvíli podíval jejich směrem.
Taška spadla na zem. Plechovky se rozkutálely po vozovce, pečivo chvatně vsakovalo kal městských louží. A muž se rozkřičel.
Byl to křik naprosté, nepopsatelné hrůzy, díval se na Harryho a z hrdla se mu řinul jekot syrového šílenství, lidé se zastavovali, zděšeně rozhlíželi; muž křičel.
Harry strnul. Couvnul. Prudce se otočil.
„Pryč,“ zasípěl do černé vesty, „pojďte pryč!“
Chladná dlaň na rameni, šumění meziprostoru.
 
Louka u domku. Harry se vymanil z paží, nechaly ho jít bez odporu, vyrazil, někam. Udělal pár kroků. Zlomil se v pase, v hlubokém předklonu zápasil s nevolností. Co jsem mu to udělal…?
Napřímil se. Vyrazil jiným směrem. Zastavil. Z nohou měl rosolovitý sulc. Zvolna se posadil do trávy. Připadal si omráčený.
Vina jsou droboučké střípky skla, pronikají do těla, skrz kosti, skrz duši, projdou vším. Nejdřív tomu nechcete věřit. Ne, to jsem neudělal. To jsem nemohl. Ne. Díváte se na své ruce a myslíte si, uřízněte je, ony za to mohou – já ne. Jak bych mohl?! Já přece nejsem zlý člověk, neubližuju lidem, já ne…!
Je to vaše vlastní Ano, co vám mnohatunovým kladivem vyrazí dech. A svět už nikdy není stejný.
Harry klečel na zemi, zíral do nebe. Snape klečel za ním. Držel ho v náručí tak silně, že to až bolelo.
Někdy je prostě takové ticho, že někdo musí dýchat za vás, abyste neumřeli.
 
Je mi to líto, je mi to líto, je mi to líto…
„Pane Pottere, poslouchejte mě. Vnímáte mne? Pane Pottere?“
Je mi to líto, je mi to líto, je mi to…
„Pane Pottere,“ Snape se pokusil vymanit jednu ruku, Harry do něj křečovitě zatínal prsty, že by se byl snad mohl protlačit masem skrz na skrz. Snape s ním přestal zápasit, podvolil se.
„Pane Pottere. Já nikam nejdu,“ řekl důrazně.
Je mi to líto, je mi to tak líto!
Harry přetočil hlavu, vzhlédl.
„Je mi to líto,“ zašeptal. Oči pálily, v krku svíralo. Tělem se proplétal ostnatý drát. Jsem stvůra.
„Potřebuji, abyste mne nyní chvíli poslouchal. Ano? Pane Pottere?“
Cokoliv. Když zůstanete. Harry kývl, jedna slza otupěle zbrázdila strnulý obličej.
„Vzpomeňte si na ten dům. S prvním patrem vyhořelým. Vzpomínáte? Tam nahoře býval pokoj plný plyšových koček. Elisabeth byly čtyři roky a měla velmi ráda plyšové kočky. Když se John Sulliven dozvěděl, že se ho manželka rozhodla opustit, vůbec nekřičel. Jen vyšel do patra, zamával Elisabeth, zamkl její dveře, polil je hořlavinou a zapálil.“
Harry vytřeštil oči. Zvedl se mu žaludek.
Umřela?!“
„Ne,“ řekl Snape. „Podle mého názoru, nejmocnější magie, jaká kdy existovala, je mateřská láska. Nakonec, vy sám jste toho důkazem. Pane Pottere, kdybych toho muže soudil já, vydal bych ho mozkomorům.“
„Proč… proč jste mi to neřekl dřív?!“ vyjekl Harry. Celý se rozklepal. Jak mohl, jak můj bože mohl?!
„Váš trest by byl jiný. Dnešní ráno by bylo jiné. …Co když se John Sulliven snažil těmi hořícími dveřmi projít, aby ji zachránil? Co když už v další vteřině zkameněl hrůzou nad tím, co udělal? Co když mi Snape lhal? Mnoho otázek, které by už navěky zůstaly bez odpovědi. Unesl byste je, pane Pottere?“
Harry prudce oddechoval, mrkal. Kriste, jak se mám v tom všem vyznat?! Chaos myšlenek, takovej bordel v pocitech; potřebuju pauzu!
„Opravdu to udělal?“ hlesl.
„Ano. Je to špatný člověk, pane Pottere, velmi špatný. A váš soud byl spravedlivý; potrestal jste ho za to, na co jste měl právo. My oba dobře víme, že strach sám o sobě je děsivý trest. Navíc posloužil dobrému záměru, díky němu jste se naučil velmi důležitou věc. Že se musíte a dokážete bránit. A že po každé bitvě přijde druhý den. Braňte se. Trestejte. S vědomím, že s oním trestem bude žít viník navěky – a vy stejně tak. Hněv odezní, i ten největší jednoho dne vyprchá. Vina je nesmrtelná. Ve zmijozelské klubovně máme nápis. Moudrý muž se dopouští chyb; hlupák je opakuje.“ Snape zvolna, hluboce vydechl. „Neopakuj mé chyby, Harry.“
Stres pomalu vyprchával, Harry se uvolňoval. Nakonec ležel v objetí klidně, ruce volně v klínu. Hlavu opřenou o černé rameno za sebou. Sledoval oblohu nad nimi, čistá a čerstvá ránem, nadýchaní beránci tu a tam. Co kdybych Johna Sullivena včera zabil? Jaké by bylo dnešní ráno?
Měl bych se o koho opřít?
„Co kdybych udělal něco jiného?“ zeptal se tiše.
„Něco radikálního?“
„Jo.“
„To bych nedovolil.“
„Ale co když… Co kdyby mi to nebylo líto?“
„Pane Pottere, já vás nesoudím,“ oznámil Snape pevně. „Snažím se vás poznat. Promrhal jsem mnoho let. Jen se vás snažím poznat.“
„…Zůstal byste?“
„Ano.“
Harry znovu přetočil tvář, podíval se na profesora. Opětoval pohled bez mrknutí.
„Proč jste byl včera zklamaný? Když jsme se vrátili?“
„Protože vím, že toho si na mně ceníte nejvíc,“ opáčil Snape prostě.
Harry ho ještě chvíli sledoval. Zvláštní věc, položit otázku a získat odpověď. Pravdu. Bez příkras, bez vytáček a kudrlinek, prostě pravdu. Třeba i částečnou. Třeba i takovou, co bolí, nebo takovou, že vám dotyčný odpovědět nechce. Zvláštní, zvláštní věc. Mluvit s někým a cítit, že vás slyší. Harry pomalu kývl.
„Děkuju. Tuhle lekci si budu pamatovat,“ řekl.
Snape krátce, rázně kývl nazpět. Vstal, vytáhl Harryho s sebou.
„Ale tohle ještě není konec,“ oznámil. „Udělejte Protego, pane Pottere.“
Harry se zhluboka nadechl. Vylovil hůlku z rukávu, mávl v dokonale známém pohybu.
„Everte statim!“ vyslal k němu Snape.
A Harry – zůstal – stát.
„…Znovu,“ hlesl.
„Everte statim!“
„Znovu!“
Znovu, znovu, znovu!
Harry zaklonil hlavu, zavřel oči, rozpřáhl ruce, objal celý svět.
 
Severus se díval; nemohl odtrhnout oči. Magie není vidět, ne, musí to být hra světla. Potterova magie se kolem něj nemůže vlnit, vláčná jako roztančené průsvitné plameny, syté štěstím. Je to jednoduše optický klam ranního slunce. Přesto se nedokázal nedívat.
Potter stál, ruce od těla, tvář se zavřenýma očima zakloněnou k nebi, bělostné mámení kolem něj jako rozvíjející se plátky leknínu. Severus nikdy neviděl nic krásnějšího.
„Slyšel jsem, že nejlepší přítel je ten, kdo nám dá, co potřebujeme, ne to, co chceme,“ prohodil Potter mírně, s lehkým úsměvem a Severus zjistil, že zírá do zorniček v barvě leštěných smaragdů.
„Neříkejte,“ opáčil bezduše, „já slyšel, že nejlepší přítel je pes.“
Otočil se na patě, vyrazil k domku, Potter se krátce zasmál, připojil k němu. Kráčeli vedle sebe. Potter evidentně sváděl nějakou vnitřní hádku.
„Ne,“ oznámil nakonec, rezolutně potřásl hlavou, „nebudu štěkat.“
 
Potter se pustil do školních úkolů, Severus hodnotil poslední písemné práce čtvrtých ročníků. Poobědvali, vrátili se ke svým povinnostem. Neděle plynula zvolna a poklidně.
Zazněl zvonek ohlašující aktivní letaxovou síť, Potter sebou polekaně trhnul.
„Ředitel,“ uklidnil ho Severus, vzápětí Brumbál vystoupil z plamenů na rohož.
„Všechno je v pořádku, už zvládnu Protego, ten chlap skoro upálil dítě, ale neublížil jsem mu, teda ne moc, pomsta je špatná, dostal jsem pořádnou lekci, Snape za nic nemůže,“ vychrlil Potter jedním dechem.
Severus nechal své Vítejte vyhasnout na jazyku, pár vteřin spolu s Albusem na Pottera prostě zíral.
„Pane Pottere? Nezdá se vám příhodnější nechat ředitele, aby mi za něco vyčinil dříve, než mne začnete plamenně hájit?“
„Eh… Pardon,“ zamumlal Potter.
„Také vás oba rád vidím,“ oznámil Albus úsměvně, usadil se ve volném křesle. Spokojeně složil ruce na břiše. „A pokud by se tu našla kapka čaje a nějaký ten citrónový bonbon, byla by neděle přímo skvostná.“
„Hned to bude,“ vyskočil Potter od učebnic, už cestou ke kuchyňské lince mával hůlkou, nádobí poletovalo vzduchem, kotlík se naplnil čerstvou vodou, zavěsil nad oheň.
„Poslouchám,“ řekl mírně Albus.
Severus přivolal vzpomínky, ukázal stručný výběr nejdůležitějších momentů. A přesně, jak čekal, Potterovo zmražení kletby vyvolalo v ředitelově vědomí bouřlivou reakci. Nechal ho, aby informace zpracoval, trpělivě čekal.
„Dobře,“ řekl Albus konečně. „Neschvaluji tvé hazardování s vlastním životem, zjevně ti stále nedochází, že pro všechny jsi větším přínosem živý. Přesto… Výsledek je opět dechberoucí. Odpusť, že jsem o tobě pochyboval.“
„To pan Potter prošel zkouškou ohněm. Myslím, nepochyboval jsi o mně, ale o něm,“ namítl Severus klidně.
Albus krátce kývl. „Máš pravdu. Velká moc a velký hněv je kombinace, která mne děsí. A Harry má příliš mnoho důvodů se hněvat…“
„V tom je ten rozdíl mezi námi, mně je lhostejné, kterou cestou se vydá. Jen chci, aby se rozhodl. A pokud nepozná všechny možnosti, jak by mohla být jeho volba skutečná? Půjde-li cestou, kterou mu určíme, půjde po ní jen způli.“
„Souhlasím,“ pronesl Albus, pohlédl k němu přes skleněné půlměsíce. „Děkuji za tvou odvahu.“
Na stolek před nimi dolevitoval čajník, šálky, vůně jasmínu dýchla teplem. Talíř se sušenkami, citrónovými laskominami.
„Já děkuji, že mi nasloucháš,“ řekl Severus prostě.
Potter seděl na gauči, nervózně sledoval jejich němý rozhovor.
„Výtečná práce, Harry,“ usmál se Albus. „Jsem na tebe velmi pyšný.“
Potter užasle mrknul, zrůžověl.
„Díky… Takže se nezlobíte?“
„I já se občas mýlím. A v takových chvílích obzvláště oceňuji, že mám po svém boku přítele, který má odvahu na můj omyl upozornit.“
Albus věnoval Severusovi významný pohled, Severus ho ocenil kyselou grimasou. Tedy, tihle Nebelvíři a jejich posedlost přátelstvím a děkováním…
Potter se chápavě zubil, Albus nevzrušeně usrkával horký čaj.
„Takže,“ odložil ředitel šálek, natáhl se po své oblíbené laskomině, „máte v úmyslu vrátit se na noc nebo až ráno?“
Severus se nadechl k odpovědi, Potter vyhrknul: „Ráno. Nezaspím. Vstanu hned, jak řeknete. Ne, vstanu dřív. V pět. Ve čtyři. Vůbec nepůjdu spát, abych nezaspal.“
„Docela jistě spát půjdete,“ oznámil Severus temně. Otočil se k řediteli. „Dorazíme před snídaní, pokud je to přijatelné.“
„Čekám zlou noc,“ dodal v soukromí mysli. „Uplynulé události musí v panu Potterovi doznít. Včera byl vyčerpaný, zahnal jsem zlé sny Hlubokým spánkem. Ale doporučoval bych nechat ho tím projít. A myslím, bylo by záhodno, abych byl nablízku.“
„Zajisté,“ kývl Brumbál na vše, Potter se rozzářil.
„Výborně. Zdá se, pane Pottere, že se na vás konečně usmálo štěstí. Jakmile skončíte s úkoly, smíte až do večerky pitvat žáby.“
„Mám nepříčetně moc úkolů,“ opáčil Potter hbitě, naklonil se k řediteli, zašeptal: „Neseslal někdo na váš profesorský sbor Fidentia?“
 
Potter si dopřál dlouhou sprchu, Severus zatím připravil místnost na nocleh. Než Potter důkladnou očistu těla dokončil, seděl již Severus u plápolajícího krbu, pročítal noviny. Nebelvír se ve svém rudozlatém županu uhnízdil v druhém křesle.
„Přemýšlel jsem,“ prohodil nejistě.
Severus odklonil noviny, povytáhl obočí. „Skutečně?“
Potter se krátce, nervózně zasmál.
„Jo. Jak jste říkal, že se mě snažíte poznat, napadlo mě… Pomohlo by, kdybych nechal otevřenou nitrobránu, myslím… pořád?“
Bolest. Zvláštní, svíravý pocit v hrudním koši; ano, dozajista měl nejblíže k bolesti. Severus nechal noviny klesnout na klín.
„To myslíte vážně?“
„Ano,“ kývl Potter odhodlaně.
Severus na něj hleděl, neschopen slova.
„Ano,“ zachraptěl pak. Odkašlal si. „Domnívám se, že by to pomohlo.“
„Tak prima,“ vydechl Potter. Otevřel nitrobránu. „Jenom… Kdybyste mohl… prostě… Rád bych věděl, kdy posloucháte. Kdyby vám to nevadilo. Jen kdybyste mi dal vždycky vědět…“
„Rozumím. A slibuji.“
„Dík,“ zazubil se Potter.
„Stejně tak odejdu, kdykoliv požádáte.“
„Dobře. To je fajn. Děkuju.“
Severus věděl s naprostou jistotou, že on je ten, kdo by měl děkovat. Jenže na takový projev důvěry obyčejné „děkuji“ nemůže stačit. A jiná slova Severus neznal. Tak jen kývl nazpět.
„Jak velké máte obavy z návratu do školy, pane Pottere?“
„Trochu,“ pokrčil rameny. „Ale až jim ukážu, jak mi to pomohlo, uvidí, že se spletli. A za ty dva dny nejhorší rozdejchali, takže… Doufám.“
„Možné to je,“ připustil Severus.
„Jsem zdravý. Teď už bude všechno jenom lepší,“ oznámil Potter a znělo to jistě. Jako když vstoupíte na zpuchřelý most nad propastí a usoudíte, že vaši váhu unese. Bude to dobré. Na druhou stranu zřejmě dojdete. „Jsem moc rád, že jsem s vámi šel, pane.“
Zvedl se z křesla, odložil župan, vlezl na své lůžko.
„Dobrou noc, pane.“
Severus zdvihl noviny. Slepě do nich hleděl, nevnímal jediné ze slov, skrz stříbrný monolit bytostně vnímal Potterovo smíření s vesmírem.
Když se z třeskutého mrazu vrátíte domů, sednete si k ohni a jeho sálavé teplo vás zavalí, také to bolí.
 
Sytě zelené stvoly šuměly svou ódu na věčné umírání, strach se už nevešel do těla, prosakoval nahou kůží, v kapičkách potu stékal, sléval se do potůčků. Harry se zoufale rozhlížel, noc byla hutná a těžká, tma dusila, kousal se do rtů, do krve, nevnímal to. Visel v prázdnotě. Osud tanečními krůčky ševelivě přicházel, tráva šeptala, už se blíží, Harry, už jsou tu, Harry, neplakej.
Když se ze tmy vynořil první obrys, první bílá tvář, Harrymu z hrdla uniklo zasténání, nářek, ne prosím, můj Bože, prosím. Nechtěl se dívat a přitom nemohl zavřít oči. Pot štípal, hrůza trhala zevnitř, Harry se rozhlížel, vyděšeně létal pohledem, všechny masky byly stejné, kruté a bledé; nebude to bolet věčně, slíbila tráva, konejšivě polaskala bosá chodidla, budu ti zpívat.
První Smrtijed zvedl ruku, sňal masku. A Harry se rozkřičel. By to takový ten křik z nehlubších útrob mysli i těla, kdy vám současně kataklyzmatický děs sevře hrdlo oběma rukama, ocelový stisk, kamenné prsty, rozdrtí hlasivky i hrtan, a z vás vyjde jen šeplavé zasípění.
Smrt nikdy neměla tak strašnou tvář.
  
„…Vzbuď se, Harry. Jen to jen sen, jsi v bezpečí,“ opakoval Severus. Místnost tlumeně zářila. Potter sebou zmítal v pokrývkách, obličej zvrásněný zoufalstvím. „Harry, jsem tady. Všechno je v pořádku. Vzbuď se.“
Držel ho za ramena, jemně svíral, jsem tady, probuď se. Konečně Potter s lapáním po dechu otevřel oči. A zelenými zorničkami probleskla panika. Chlapec vší silou do Severuse udeřil, srazil ho z lůžka, smýkl sebou ke zdi. Pryč. Jeho zběsilý dech na pár vteřin přehlušil i praskání ohně.
Severus se pomalu zvedl ze země. Ustoupil. Čtyři, pět kroků. Prázdné dlaně mírumilovně od těla.
„Jste v domku. Jste v bezpečí. Byl to sen,“ řekl klidně.
Vytřeštěné oči Severuse sledovaly, každé hnutí, zelené zorničky plné děsu, to už tu bylo, já ti přece neublížím… Potter zvolna odhrnul pokrývku. A vyskočil z postele, přechvátal místnost k druhému konci. Co nejdál.
„Jste v bezpečí,“ zopakoval Severus. Hrdlo se zvláštně svíralo; cosi v hrudníku taky. Přemohl nápor mysli jít za ním. Zůstal tam, kde byl. Usedl na opuštěné lůžko. „Byl to sen.“
„Jo,“ zasípěl Potter, „já vím.“
Opřel se zády o zeď za sebou. Roztřesená kolena odmítla sloužit, Potter se svezl na podlahu. Severus se mírně naklonil, potřeboval vidět jeho tvář, Iskariot vysílal neutuchající signály strachu, co se děje? Lůžko pod ním zaskřípělo.
„Zůstaňte tam!“ vyjekl Potter.
„Zůstanu. Jste v bezpečí.“
„Já vím…“
Potter si vyčerpaně promnul tvář, prsty vjel do vlasů. Zaklonil hlavu. Zíral do stropu. Dech se zpomaloval.
„Povíte mi o tom snu?“ přerušil Severus ticho jako první. Potter mlčel.
„Něco bylo zřejmě jinak.“
Potter těžce polkl. Neurčitě trhnul hlavou.
„Povíte mi o tom?“
Potter syčivě vydechl, dával se dohromady.
„Masky,“ zamumlal, „sundali si masky.“
A Severus se dovtípil, cosi studeného se rozlezlo útrobami. Mrazivý dech viny; nejspíš.
„Viděl jste mne mezi nimi,“ řekl pustě.
Potter prudce skousl rty.
„Všichni,“ vydechl, „všichni byli… vy.“
„Nebyl jsem tam, Harry,“ zašeptal Severus.
Já vím!“
Severus na okamžik zavřel oči, jednu ránu v tobě uzdravím a hned vedle udělám další. Pomáhám nebo jen škodím?!
„Od Tary jste se u mne cítil v bezpečí,“ pronesl; nenávidím se. „Ohrozil jsem to.“
Potter zaťal ruce v pěst.
„Ne!“ zavrčel. „Byl to jenom pitomej sen. Oba víme, proč se mi to zdálo, to kvůli tomu tady, dneska na louce. Jenom sen, sakra! Nic to neznamená!“
Jistěže ne. Proto jsi na druhé straně místnosti.
Pottera evidentně napadlo totéž. Protože se zničehonic vytáhl na nohy, toporně překonal vzdálenost mezi nimi, zůstal stát pár stop před ním.
„Nic to neznamená,“ zopakoval sveřepě. Hlas se mu křečovitě třásl. Kolena taky.
Severus zvolna zvedl hlavu, vložil na mladou tvář své hluboké, černé oči. Potter měl strach, měl ze Severuse takový strach… Nenávidím se!
„Takže když vás nyní požádám, abyste se mnou šel ven, půjdete?“ zeptal se chraptivě; já na tvém místě bych nešel, pojď, Harry. Prosím.
Potter strnul, výrazem prokmitl stres.
„No jasně,“ zachrčel. „Jdem!“
Ty skutečně… jdeš.
„Dobře,“ pronesl Severus vláčně. Vstal, Potter bezmocně ukročil stranou. Severus to odmítl vidět. Přivolal svůj i Potterův župan, oba ho navlékli přes noční úbor, Severus vykročil ke dveřím. Otevřel. Potter ho chvatně minul, do černé noci vyšel jako první.
Severus je dovedl ke kraji lesa, zůstali stát jen pár stop před ním. Vytáhl hůlku.
„Finite incantatem.“
Louka pod nohama zmizela, i les před nimi, obloha nad nimi.
„…Sakra!“ vyjekl Potter.
Šokovaně se rozhlížel. Místo, kde měl Severus svůj domov, byl kus holé, nehostinné skály, vyčnívající nad hladinu oceánu. Černé hřebeny vln se valily kolem nich, pryč a dál, kam až oko dohlédlo.
„Fideliovo zaklínadlo chrání přede všemi, kteří neznají jméno vašeho útočiště. Tohle místo žádné jméno nemá,“ promluvil Severus, slova divně vázla v krku. „Pokud si přeji někoho do svého Fidelia zasvětit, musím mu to zde ukázat.“
Potter k němu nevěřícně stočil pohled. Chápal to velmi dobře. Jen tomu jednoduše nemohl uvěřit.
„Od této chvíle se sem smíte přemístit kdykoliv, i sám. Zda toho nevyužijete nikdy nebo každý den, je zcela na vás. Pouze žádám, abych byl informován, kde se právě nacházíte.“ Severus se odmlčel, vyschlé hrdlo odmítalo poslušnost. „Nic nenamítám, pokud zdejší hromadu kamení chcete nazývat domovem.“
Potter se odvrátil. Hleděl na hladinu, nekonečnou vodní plochu kolem dokola, neklidnou spěchajícími proudy. Severus intenzivně hleděl na něj; co tomu říkáš?! Přijímáš? Chceš?
Když se k němu konečně Potter znovu obrátil, měl tváře lesklé, zřejmě kapky vody od tříštících se vln.
„Vítejte v druhým patře, pane,“ špitl zubatý úsměv.
 
Severus obnovil iluzi, vrátili se do domku. Potter svlékl župan, zkřehlý vklouzl do peřin.
„Nechám rozsvíceno,“ nabídl Severus.
„Dobrý. Myslím, že už nemusíte,“ řekl Potter. Drobný úsměv, zelené oči. Měkce zářily. „Kdybych měl zase ten sen, nebuďte mě, pane. Chtěl bych zjistit… Možná byste mi ty magipouta sundal.“ Zachumlal se, zavřel víčka. „Dobrou, pane.“
Během vteřiny usnul. Severus stál vprostřed místnosti, zvlhlý župan studil.
Potter spal, tvář klidnou, plnou tichého míru. Tak mocný, tak zranitelný. A tak věrný, ach Lily, tak neúnosně, vražedně věrný…!
Místnost tonula v šeru, zlatorudé pablesky ohně tančily po spící tváři.
Lily, já nedokážu změnit svět. Nedokážu ovlivnit druhé, aby mu neubližovali. Tolik let se tvůj syn snažil zavděčit, tolik let selhával v beznadějném úsilí. Příliš mnoho požadavků, světu se zavděčit nelze, nikdo by neobstál.
Tolik marných let se snažil zavděčit tobě, Albusi. A nemohl uspět, nikdy jsi mu nedal konkrétní cíl, tápal v nejistotě, když chválíš i za chyby, jak pozná, kdy tě potěšil a kdy selhal? Není hloupý, problém není ve špatné koncentraci. Jen neustále současně zastává tolik rolí a v každé musí být dokonalý; Spasitel, kouzelník, Nebelvír, přítel, žák, vzor každému – a přitom mu nikdy nikdo nedokázal říct, tohle jsi udělal špatně, zkus to jinak, máš právo na omyl, jako každý z nás; jak by jen mohl obstát?
Přitom, zavděčit se jedinému člověku je splnitelný cíl. Když dostane pevná pravidla, srozumitelné zadání. A kdyby nad ním celý svět zlomil hůl – dokud v těch jediných očích uvidí víru, zůstane stát.
Severus mávnutím hůlky neslyšně odlevitoval křeslo k Potterovu lůžku. Usedl. Natáhl ruku, prsty neohrabaně vklouzly do rozcuchaných, vlhkých vlasů. Lily, odpusť mi to. Není v mé moci změnit, čemu kráčí vstříc. Jediné, co změnit mohu a dokážu… jsem já.
Přesně to udělám. A dám mu vše, co potřebuje. A jednou bude stát pevný jako skála, silný jako nebe a jeho magie nebude mít protivníka!
…Chtěl bych to vidět. Můj Bože, pro Lily, pro hrůzy, které jsem způsobil, pro všechno, co je na této zemi dobré. Pro tyhle zelené oči – přál bych si to vidět!
Kdo to říkal, dávej si splnitelné cíle, předejdeš zklamání? Prohodil chladný hlas v hlavě. Jsi komický, Severusi. Ty že bys mu měl dát, co potřebuje? Ze všech lidí, ty nejmíň umíš mít rád.
Severus sklouzl prsty po hladké tváři, Potter pokojně oddechoval.
Jenže tohle on ode mne nechce, namítl Severus klidně. …Aspoň zatím ne.
Právě teď si přeje svolení, aby on směl mít rád mě.
A já mu ho dám.
 
newgrange.jpg
  Newgrange, kopce Tary
Severus Snape Death Eater by Monday-----AR
 
Harry kráčel chladnou bradavickou chodbou k Velké síni. Krok váznul, i dech v hrdle. Snape zřejmě musel zmírnit svůj věčný, vojensky rázný krok, protože setrvával po Harryho boku.
„To, co jste v uplynulých dnech získal, vám nikdo a nic nemůže vzít,“ řekl Snape. „Ať už za dveřmi čeká cokoliv.“
„Jo,“ kývl Harry stísněně, přiměl se zdvihnout bradu. „Přesně tak.“
Snapeova mlhavá přítomnost v sálu vědomí konejšila. Stejně tak vědomí vzdáleného ostrova, neúrodné skály, odolávající neutuchajícím útokům rozbouřených vln. Harryho rudozlatý hrneček, který ráno zčistajasna nebyl ve skřínce mezi ostatními, čekal na otevřené poličce, hned vedle Snapeova tuhově černého šálku na čaj. Jeden z těch drobných detailů, co vás srazí na kolena.
Přátelství strohého, uzavřeného Zmijozela. Existence domku na nehostinné, pusté skále vprostřed oceánu. Někdy je to docela absurdní, co všechno vám může vlévat život do žil.
Ale to nebylo všechno, že ne? Vědomí, že opět vládne vlastní magii, bylo jako pancéřové brnění kolem páteře; narovnalo každičký z obratlů, Harry šel vzpřímeně. Podívat se do zrcadla a nevidět v něm jen hanbu… Dobrej pocit. Jo, celkem ujde.
Harry mrknul vedle sebe, zazubil se. Snape k němu shlédl, na úzkých rtech skutečný, lehký nádech úsměvu.
„Správně,“ kývl, „vychutnejte své vítězství. Nedovolte nikomu, aby ho pošpinil.“
„Rozumím,“ řekl Harry pevně.
Došli k vysokým, bytelným dveřím do Velké síně, přišli s menším zpožděním, už byly zavřené, za nimi se rozléhalo tlumené štěbetání desítek hlasů, cinkání talířů. Harry se zhluboka nadechl, položil ruku na kliku, Snapeova velká dlaň ho zadržela. Stáhla zpět.
„K mocnému kouzelníkovi bych si to nedovolil. Ale ke svému štěněti snad smím…“
Chladné dlaně na tvářích, přitáhly ho blíž, mírně sklonily Harryho hlavu, a než šokovaný zpracoval všechny informace, ucítil ve vlasech drobný polibek.
Harry zalapal po dechu. Dlaně povolily tlak, dovolily mu vzhlédnout vstříc Snapeově tváři; klidná, černé zorničky jako sametová noc.
No skvělý,“ zachrčel Harry. „Tak teď potřebuju asi jenom tejden, abych to rozdejchal.“
A Snape se pobaveně pousmál. Harry zasténal, zabořil se čelem do černého ramene. Je mi to jasný. Rozhodl jste se mě totálně zničit.
 
Severus vpustil do Potterova sálu vědomí trochu rtuti. Jen maličko, na zklidnění nejprudších pocitů. Potterovy emoce jsou lana, která ho poutají ke světu. Bylo by nemoudré ho o ně připravit.
„Lepší?“
Potter se odtáhl. Kývl.
„Jo. Dík.“ Plachý úsměv.
Severus sklouzl dlaněmi na jeho ramena, krátce stiskl.
„Nezapomínejte, pane Pottere. Tam dovnitř jdeme spolu.“
Zelená se zachvěla vděčností, dojetím. Výraz tak otevřený. A Severus neřekl jediné slovo, aby Potter své emoce skryl.
„Zatrubte k útoku, pane Pottere,“ řekl a položil ruku na kliku.
 
Velká síň zašuměla, propadla se do mrtvolného ticha. Harry srdnatě zdvihl bradu, napřímil ramena. Kráčel po Snapeově boku klidně; aspoň navenek. V duchu mu blahořečil, že jde pomalu, mohl se tak soustředit na mechanický pohyb nohou, levá, pravá, dodržovat rytmus, ignorovat stovky očí.
Ozvalo se zaskřípění lavic, šumění hábitů. Harry automaticky vzhlédl. Zmijozelové se zvedli ze svých míst, pohled upřený k nim, celá kolej stála v pozoru, mírně rozkročení, ruce za zády.
„Vítají vás, jako byste se vracel z války,“ uculil se v duchu. „Že by snad nečekali, že víkend se mnou přežijete?“
„Moji hadi vítají vás, pochopitelně,“ řekl Snape klidně.
„Cože?!“ vyhekl Harry, krok zakolísal. „Jak, co? Proč?!“
„Zmijozelové si velmi cení loajality, respektování našich hierarchických postů. Svým pátečním odchodem jste mi projevil velkou dávku úcty. Toto je jejich poděkování.“
„…Ale co mám dělat?!“ hlesl Harry zděšeně.
„Odmítnout to, přijmout nebo ignorovat. A smíte cokoliv.“
Harry ztěžka polkl. Zíral na perfektně vyrovnaný dvouřad zelených hábitů, s emblémy hada na prsou. Šest let rivality, šest let naschválů, hněvu a nepřátelství. Jenže Zmijozel už v Harryho světě nebyl synonymem zla, nemohl být. A když do svého života přijal Snapea – je vůbec možné, aby současně odmítl jeho další část? Jeho studenty, jeho kolej, jejich podivná pravidla? Možná nejsou tak špatní. Možná jim doteď jen nerozuměl. A možná se o to nikdy ani nepokusil.
Harry trochu křečovitě, trochu nejistě kývl jejich směrem. Bude to stačit? Pochopí to? Nebo měl udělat něco…?! Zmijozelové důstojně kývli nazpět jako dokonale sehraný tým, vrátili se k talířům.
„Děkuji,“ řekl Snape, Iskariot zrádně odhalil jeho úlevu.
Harry se zazubil.
„Není zač. A je mi úplně jasný, že jste tohle čekal. Mohl jste mě varovat.“
„Vaší silnou stránkou jsou spontánní emoce. Promyšlené, chladné kalkulace by vás vedly… nepotterovským směrem.“
Harry se v duchu zasmál, došli na konec uličky mezi stoly, tady se museli rozdělit, Harry zamířil vpravo, Snape pokračoval k profesorskému stolu v čele místnosti.
Harry obezřetně juknul před sebe, Nebelvíři seděli většinou s hluboko skloněnými hlavami, zuřivě se věnovali snídani. Hermiona s Nevillem ho přivítali plachým náznakem úsměvu. Jediný Ron hleděl zpříma. Rozvalený na lavici, zabíral příliš mnoho místa. Buď jako obvykle držel místo pro Harryho, nebo…
„Zmijozeláci sedí jinde,“ oznámil pihovatý Nebelvír tvrdě.
„Přesně tak,“ zazněl okamžitě Harrymu v hlavě Snapeův hlas, „toto je stůl Nebelvírů. Takže tu jsem správně.“
„Přesně tak,“ řekl Harry klidně, hlas se mu zachvěl jen docela málo. „A tohle je stůl Nebelvírů. Takže to jsem tady správně.“
Překročil lavici, posadil se, Ronovi nezbylo nic jiného, než uhnout.
„Přeju všem dobrou chuť. Doufám, že jste měli hezký víkend,“ řekl Harry, nalil si čaj a natáhl se po vanilkovém rohlíčku.
 
První hodina byla přeměňování. Místa kolem Harryho byla z obou stran prázdná. Hermiona i Neville vyslali provinilý, mlhavý úsměv, a zůstali na svých místech, Hermiona s Ronem, Neville s Rogerem. Cho Changová chvíli vypadala, že si k Harrymu sedne, ale Padma Patilová ji pevně chytila za zápěstí, přiměla zůstat. Harry se na ni stejně usmál.
„Vaše domácí úkoly, prosím,“ oznámila profesorka McGonagallová přísně. Ze všech lavic se zvedly svitky s esejemi, dolevitovaly k jejímu stolu. Harry vstal.
„Omlouvám se, madam. Nestihl jsem ho vypracovat.“
„…Pane Pottere? Tomu nerozumím.“
„Poznala by to,“ řekl Harry s jistotou. „Vaše profesorská čest by byla v háji… nebo tak něco.“
Strohá tvář profesorky zkameněla o stupeň víc.
„Přinesu vám ho zítra, jestli můžu,“ řekl Harry. Úporně nevnímal posměšné ufrknutí, někde z míst, kde seděl Ron; ne, nebudu se tam dívat.
„Dnes před večerkou. Jinak budu nucena strhnout vaší koleji pět bodů a vás ohodnotit za hrozné,“ pronesla profesorka příkře.
Harry si dovolil úlevné vydechnutí.
„Ano, madam. Děkuju.“
„Pane Pottere, to bylo zcela zbytečné.“
„V pohodě. Vždyť to prošlo. A žádný strach, stejně použiju většinu z toho, co jste napsal,“ zazubil se Harry.
Posadil se, třídou se neslo nesouhlasné špitání. Neslyším, nic neslyším, stejně se mě to určitě netýká…
„Klid,“ zavelela McGonagallová. „Dnes začneme praktickými zkouškami. Pane Pottere? Pevně věřím, že jste si našel chvilku ve svém programu a alespoň se připravil. Předstupte před třídu, prosím.“
A jéje, pokleslo Harrymu srdce. Vstal, vytáhl hůlku z rukávu, prošel uličkou na stupínek u profesorského stolu.
McGonagallová položila na desku maličké, dřevěné párátko. Poodstoupila, založila ruce na prsou.
„Změňte ho na ptáka, prosím.“
Kruci, Permuto Alis, ne, Elis… Uvis…
„Permuto Avis,“ prohodil Snape lakonicky.
„…Díky,“ hlesl Harry užasle.
Mávl hůlkou.
„Permuto Avis!“ 
Droboučký, popelavě šedý ptáček hopkal po desce stolu, zakroutil hlavičkou, roztáhl křídla, vznesl se.
„Finite,“ švihla hůlkou McGonagallová, na stůl dopadlo opět neživé párátko. „Želvu,“ oznámila stroze.
Cože?! Zakvílel Harry. Nemám tušení…!
„Ale… Zdá se, že se naše drahá Minerva z nějakého důvodu hněvá,“ řekl Snape vláčně.
„Vůbec si želvu nepamatuju, kdy jsme to brali?“ zoufal si Harry.
„Nikdy,“ prohodil Snape. „Toto kouzlo vypustili z učebních osnov tentýž rok, kdy jste ho měli ve čtvrtém ročníku probírat.“
Současně s tím Harry ucítil zmizení stříbrného monolitu, Snape stál v jeho sálu vědomí.
„Půjčte mi svou pravičku, pane Pottere. A ústa, pokud možno.“
„To myslíte vážně?!“
„S ohledem na vaše ušlechtilé zavrhnutí mé několikahodinové práce vám stále dlužím. Vaši pravičku, prosím.“
„Jsem celý váš,“ zazubil se Harry. Stáhl se do pozadí, přenechal vládu nad tělem Snapeovi.
„Permuto Chelydra serpentina,“ mávl Snape Harryho rukou, na stole se objevila želva, znuděně civěla z krunýře.
Minerva McGonagallová mrkla.
„Finite,“ oznámila briskně, „rosničku.“
„Permuto Hyla arborea.“
„Finite. Myš domácí.“
„Permuto Mus musculus.“
„Finite! Jezevec.“
“Permuto Melogale moschata.“
„Finite, havran polní!“
„Permuto Corvus frugilegus.“
„Tak tohle je teda sranda,“ zubil se Harry. „Můžu si vás nechat?“
„Minerva úchvatně zuří. To se mi již dlouho nepovedlo,“ protáhl Snape samolibě, Harry se v duchu rozesmál.
„Finite,“ ucedila McGonagallová, „žádat po vás hada pravděpodobně nemá smysl, toho jistě dokážete vykouzlit i v polospánku…“
„Permuto Vipera aspis,“ provedl Snape hbitě, hnědožlutá zmije zpomaleně kroutila svou trojúhelníkovou hlavou, rozeklaný jazyk strnule vyčuhoval z tlamy.
„Finite!“
McGonagallová, oči přimhouřené do úzkých štěrbinek, provrtávala Harryho pohledem. Snape Harryho tělo napřímil, povolil lícní svaly do nihilistického klidu. Profesorka se k nim naklonila.
„Pane Pottere,“ zašeptala důrazně, „vyřiďte laskavě profesoru Snapeovi, že přeměňování vás vyučuji já.“
„Ano, madam,“ řekl Snape Harryho ústy, zodpovědně kývl, „docela jistě mu to vyřídím.“
„Teď nesmíte odejít,“ zasténal Harry, „jestli mě přestanete ovládat, začnu se hrozně smát!“
„On vás ten smích přejde, pane Pottere,“ oznámil Snape sladce, „jakmile zjistíte, že máte přesně dva dny, abyste mi všechna kouzla bezchybně předvedl.“
„…Ups. Máte pravdu. Úplně mě to přešlo.“
„Jděte si sednout,“ řekla McGonagallová.
 
Další dvouhodinovka měla být dějiny čar a kouzel. Správně řečeno – měla být. Protože Nebelvíři jako jeden muž zamířili opačným směrem, než ležela učebna profesora Binnse. Harry je zmateně následoval, ptát se nenašel odvahu.
„Změna v rozvrhu,“ ozval se Snape, „kterou se vám evidentně nikdo nenamáhal sdělit.“
„Aha. No, napadlo mě to. Nevíte náhodou, co teď teda máme?“
„Obranu proti černé magii,“ řekl Snape mírně.
A sakra. Sirius. Harrymu se rozbušilo srdce. Snapeova přítomnost v povzdálí, čekal, váhal.
„To je dobrý, pane,“ řekl Harry chvatně. „Nakonec, lepší dřív než později. Ukážu mu svoje Protego a všechno bude v pohodě. Uvidíte.“
„Mám nyní první ročníky. Zadám jim písemné práce, budu tedy schopen kdykoliv zasáhnout,“ řekl Snape.
„To nebude nutný,“ oznámil Harry pevně. „…Ale dík,“ špitl. Šlo se líp. I když šel zase sám a sám i seděl, ani mezi Mrzimory se nenašel nikdo, kdo by překročil neviditelný kruh, který kdosi kolem Harryho namaloval. Jako bych měl lepru, sakra, ulevil si Harry naštvaně.
„Nemáte lepru,“ pravil Snape klidně. „Tato odpudivá nemoc nese jméno Severus Snape.“
„Nejste nemoc,“ zavrčel Harry. „A je mi jedno, co si ostatní myslí. Za chvíli jim všem ukážu, jak jsou vedle. Jak moc jste mi pomohl.“
Snape neřekl nic, do učebny vstoupil Sirius, Harry vyloudil opatrný úsměv.
„Ale, ale. Jaké příjemné překvapení. Pan Potter nás laskavě poctil svou společností,“ prohodil Sirius vesele. Nebo to bylo jinak? Ron se zasmál, pár dalších s ním, Harry nejistě udržel úsměv. Jen trochu zhořkl na jazyku.
„Opusťte lavice, seřaďte se, dnes budeme opět procvičovat,“ zavelel Sirius, všichni poslechli, Sirius mávnutím hůlky odsunul stoly ke straně, vytvořil prostor.
„Nejprve vám Perpetuum protego připomenu, potom ho budete trénovat ve dvojicích. Nějaký dobrovolník?“
Řídký les zdvižených rukou, Harry mezi nimi. Sirius okamžik váhal.
„Výborně, pane Pottere. Na vaše Protego jsme tu myslím všichni velmi zvědaví. Pojďte ke mně.“
„Neříká mi jménem. Zlobí se,“ hlesl Harry.
„Evidentně ano,“ přitakal Snape prostě. „Což nijak neovlivní skutečnost, že vaše Protego bude perfektní.“
„Jo,“ kývl Harry sveřepě. Protože na tom hrozně moc záleží, musí jim všem dokázat, jak se ve Snapeovi pletou…
„Špatně,“ řekl Snape. „Nikomu nic dokazovat nemusíte. Uděláte kvalitní Protego jednoduše proto, že ho kvalitní udělat dokážete. Tečka.“
Harry dorazil na vyznačené místo vprostřed místnosti, pár stop od Siriuse, čelem k němu, hůlku v ruce. Po zátylku mu zvolna sklouzla kapička potu.
„Zůstaňte se mnou,“ zaprosil, tak tiše, že to spíš jen vydechl. S nadějí, že to Snape neuslyší; protože nevyslovit tu prosbu bylo prostě nad jeho síly, tak intenzivní to byla potřeba.
„Jsem tu.“
„…Dík.“
Mlhavá přítomnost Mistra lektvarů dodávala odvahu. Harry vnímal ostny desítek očí, které ho sledovaly, Siriusův výraz, podivně netečný. Ale nebyl na to sám.
„Tak prosím, pane Pottere. Ohromte nás.“
„Perpetuum protego,“ roztančil Harry hůlku, ten pohyb by už zvládl i poslepu.
„Everte statim!“ mrštil proti němu Sirius.
Harry zůstal stát. Ani to neucítil. A jako by z něj spadlo celé pohoří, zhluboka se nadechl, zeširoka usmál.
„Everte statim!“
Nic. Protego se ani nezachvělo.
„Vidíš?“ zazubil se Harry. „Zvládl jsem to!“
„…Jak moc jste si svým Protegem jistý? Pane Pottere.“
„Hodně,“ řekl Harry pevně.
Sirius švihl hůlkou, on i Snape vykřikli současně.
„Impetus!“ vykřikl Sirius.
„Zatraceně!“ vykřikl Snape.
Harryho Protego se rozzářilo. Vyhaslo. Zůstalo celé.
„Zatraceně,“ ulevil si Snape.
Harry polkl.
„Vidíš,“ zopakoval slabě.
Sirius vykročil, zvolna k němu došel, mírně se k Harrymu naklonil. Modré zorničky průzračné jako tisíciletý arktický led.
„Jdi mi z očí,“ řekl tiše.
Harry chtěl, vážně to chtěl ovládnout, jenže slzy stejně vytryskly, na světě neexistovala síla, která by je v tu chvíli dokázala zadržet uvnitř, něco v hrudníku explodovalo, tichá bomba, roztrhala ho na kusy; do sálu vědomí vtrhnul mohutný příval stříbřité rtuti, zalil ji po okraj.
„Mám tě rád,“ řekl Harry, byla to jeho slova, jeho jazyk, ale ten apatický hlas mu nějak nepatřil, otočil se, došel ke zdi na své místo. Stranou od ostatních.
„Žárlí, že jste uspěl za mé asistence, ne pod jeho vedením,“ promluvil Snape, ten zvuk byl jako saténová stužka, když vám klouže po kůži, chladivě jemná, „a žárlivost je neklamným důkazem lásky. Buďte trpělivý, pane Pottere. Pokud o jeho náklonnost skutečně stojíte, dopřejte mu čas. On se vrátí.“
„Dobře,“ řekl Harry. Zavřel oči, v sálu vědomí rozpřáhl ruce, vznášel se ve rtuti jako v podivném stavu beztíže, odpoutaný ode všech a všeho. Jen se tak vznášel. Prost veškerých pout.
S ohledem na to, že nebyl nikdo, kdo by s ním utvořil dvojici a Sirius ho ignoroval, ničemu to nevadilo.
Zazvonilo, lekce skončila, Harry přivolal brašnu, ze dveří vyšel jako první.
 
Po obědě, který díky rtuti prožil jako v mlhavém oparu, byly lektvary. Celé čtyři hodiny v chladném sklepení, v Snapeově blízkosti. Opět měli vytvořit dvojice, Nebelvíři se ostentativně od Harryho odtáhli, několik Zmijozelů váhavě vykročilo jeho směrem. Snape je nepatrným posunkem zadržel.
A tak i o lektvarech byl Harry sám. Jenže tentokrát to skutečně vítal. Všechno bylo tak vzdálené, Snapeův hlas kolébal, smysl slov se ztrácel. Ruka na rameni, Harry se probral. Snape pohybem hůlky nalistoval stranu v učebnici, přiložil ukazovák na recept Zářivého lektvaru.
„Dobře,“ zamumlal Harry.
Nastrouhaný dráp salamandra, kořínky sinokvětu, sušené listy svítivky ovíjivé, dračí sliny… Harry bezduše prováděl jeden krok za druhým, všechno bylo tak nedůležité. Vsypal rozemletou svítivku do kotlíku, směs zabublala, prudce vyvřela, zamrzla v procesu exploze. Jedovatě zelené hroty lektvaru výhružně trčely do všech stran.
„Co bylo špatně?“ zeptal se Snape, hůlku ještě v ruce, jak na poslední chvíli zabránil výbuchu.
„Pravděpodobně všechno,“ řekl Harry.
„Pravděpodobně,“ kývl Snape zvolna.
„…Můžu to zkusit znova?“
Snape vyslal Evanesco, kotlík i stůl byly opět čisté, připravené k použití.
„Prosím,“ řekl, otočil se, pokračoval v pochůzce mezi stoly.
I třetí pokus skončil neúspěšně, vyučování skončilo, studenti opustili učebnu. Harry zůstal. Neodvlekli by ho ani párem skalních trollů.
Snape třídu uzamkl, zajistil diskrétním kouzlem, přistoupil k Harrymu. Přiložil dlaně k jeho spánkům.
„Nyní z vás rtuť odčerpám,“ řekl. Palce na skráních se pohnuly, tam a zpět. „Bude to bolet.“
V tomhle stavu slovo bolest nemělo žádný význam. Harry netečně sledoval, jak monolit zmizel, nitrobránou klokotavě odtékal stříbřitý proud. Vzápětí zalapal po dechu. Stiskl víčka. Zatnul zuby.
Snapeovy ruce opustily Harryho tvář, objaly ho, přivinuly k sobě. Harry křečovitě odolával pláči.
„K výrazným změnám se většina lidi staví negativně už z principu. Potřebují čas, aby si mohli zvyknout. Nic víc. Jste Nebelvírem, protože si to ostatní přejí? Nebo proto, že se jím cítíte a chcete být?“
„Chtěli, abych byl silný kouzelník,“ vyjekl Harry, tolik to bolelo. „A teď jsem, jsem silný, a budu ještě víc. A pořád to nestačí! Pořád je to málo! Proč to nechtějí vidět?!“
„Pane Pottere? Co když vám povím, že přesně tohle si říkají i oni o vás?“
„Nerozumím,“ procedil Harry; z útrob se vydral vzlyk, Harry zatnul zuby.
„Black, váš přítel pan Weasley, udělali pro vás vše, co bylo v jejich silách. Jak je tedy možné, že to nestačilo?“ řekl Snape mírně. „Oni váš úspěch vidí. Vidí ho velmi dobře. A přejí vám ho. Jen cítí jako velkou nespravedlnost, že jste uspěl za mé účasti. Oni jsou ti, kdo za vámi stáli celé roky, kdo by s vámi šli do pekla… Tak proč to nechcete vidět?“ Zaklonil Harrymu hlavu, aby si viděli do očí. „Rozumíte mi, pane Pottere? Tím hněvem ve skutečnosti říkají, jak moc pro ně znamenáte.“
Harry skousl rty, i další vzlyk se mu podařilo spolknout.
„…Vážně si to myslíte?“ hlesl, znělo to jako prosba.
„Jsem si tím velmi jistý. Ano.“
Harry zhluboka natáhl vzduch do plic. Sklopil hlavu.
„Tak jo. Co mám teda dělat?“
„Mějte je dál rád,“ řekl Snape lehce, pokrčil rameny. „Co jiného? A dnešek nebyl tak špatný den, pane Pottere. O přeměňování jste uspěl, při obraně exceloval.“
„Jo. Jen díky vám. A ve vaší hodině zase totálně selhal…“
„Tak radikální změna by znejistila i mne,“ oznámil Snape vážně.
Harry se bezmocně pousmál. Povzdechl si.
„Byl jsem naivní. Fakt jsem myslel, že to bude v pohodě.“
„Bude to v pořádku. Naivní bylo pouze čekat, že to bude dílem okamžiku. Buďte trpělivý.“
„…Zkusím to,“ zamumlal Harry, trochu nedobrovolně se z objetí vymanil. „Díky, pane. Za všechno.“
„I v tomto patře platí pravidla z prvního. Budu s vámi, dokud mne budete potřebovat.“
Harry vděčně kývl, Merlin ví, že potřeboval všechnu možnou podporu, aby teď dokázal jít do nebelvírské věže.
„Tak já jdu. Musím napsat tu esej. A cvičit. Permuto Avis, Chelydra serpentina, Hyla arborea, Mus musculus, Vipera aspis… Melogale moschata… Corvus… něco.“
„Corvus frugilegus. Sepsal jsem vám inkantace, včetně popisu pohybů,“ vložil mu Snape do dlaně úzký svitek. „Co říkáte malému výletu po večerce? Zkontrolovat vaše souhvězdí, nebo zajít k moři?“
Harry vzhlédl, učebnice v náručí, svitek v hrsti. Nemohl si pomoct. Zazubil se.
„To zní skvěle.“
Prima, když se máte na co těšit.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Harry odložil brýle na lavičku, přetáhl přes hlavu nebelvírský dres. V šatně bylo nezvyklé ticho, ostatní se převlékali mlčky. Jako kdyby se teprve nechystali jít na hřiště, ale už se vrátili z drtivé porážky. Byl to Ron, kdo konečně vyjádřil nahlas, na co všichni mysleli. V dresu brankáře se opřel o své koště, položil na Harryho vyzývavý pohled.
„Takže teď se ukáže, za čí kolej opravdu hraješ, Pottere,“ řekl studeně.
Harry nasadil brýle. Zvedl ze země svůj Kulový blesk.
„Za tu svou,“ řekl pevně.
Pořád to bolelo. Ignorace a všudypřítomné mlčení byly jako lavina, věčně na něm ležely, sotva vstoupil do místnosti. Harry se upřímně snažil být trpělivý, jednou přece otevřou oči, jednou to musí pochopit, že je mám pořád stejně rád. Nebo ne? A tak v sobě dusil hněv, který pomalu vystrkoval růžky. Pocit ublíženosti a křivdy taky zrovna nepomáhal.
„Vítězství,“ srazili hráči násady košťat k sobě, důvěrně známé klapnutí dřeva o dřevo. Harry se ani nepokoušel přidat. Vyšel ven, prošel chodbou, počkal na ostatní. Na zelenou plochu vyšel mezi posledními. Hned, jak po milionté zavrhl zoufalé přání předstírat nějakou smrtelnou chorobu. Hráli proti Zmijozelu; Harry nikdy nebyl tak rozpolcený.
„Jenom hra, pane Pottere,“ ozval se Snape. „Užijte si ji. Bavte se. Hrajte jen pro samotný požitek ze hry. Nyní, když jste si získal pozornost Zmijozelu, jsou schopni přijmout porážku od toho, koho si cení. Na druhou stranu, nevkládal bych příliš mnoho naděje do myšlenky, že vám vítězství zajistí klid mezi Nebelvíry.“
„Taky myslím,“ přitakal Harry pochmurně. „Ale stejně bych radši vyhrál.“
„Chápu. Pokud vás to uklidní, podobná nervozita panuje i v naší šatně.“
„…Jejda. Tohle trochu zavání vyzrazováním tajemství,“ zazubil se Harry.
„Ale kdepak. Naše hráče jsem uklidnil stejně.“
Harry se zasmál, nasedl na koště. Začínalo se volnou exhibicí, zmijozelští i nebelvírští hráči létali prostorem famfrpálového hřiště, kolem tribun zaplněných diváky.
Ve vzduchu na koštěti se Harry cítil dobře. Všechny starosti zůstaly dole na zemi, čerstvý vítr příjemně rozběhl srdce, pročistil hlavu.
„Jste tu, pane?“
„Jistě.“
„Prima. Pojďte na chvíli ke mně, chci vám něco ukázat… Prosím.“
Snape vstoupil do Harryho sálu vědomí.
„Napojte se na mě. Ale hlavně nic nedělejte. Teda, já vím, že to na koštěti asi umíte, ale…“
„Pochopil jsem,“ utrousil Snape kysele. Napojil se na Harryho nervovou soustavu, ponechal mu veškerou vládu nad tělem.
Harry nejdřív letěl zvolna, podél tribun. Stočil doprostřed, kde bylo volněji, zdvihl předek koštěte. A vyrazil vpřed, nahoru, do oblak, jako šíp. Adrenalin v něm vybuchl, znásobil koncentraci, projasnil vidění, vlil do svalů sílu. Vichr rval šaty, hučel v uších, Harry letěl jako blesk, nezkrotně svobodný, krájel oblohu čistě a ostře, jako nůž máslový dort. Chtělo se mu křičet, pocit byl tak opojný, omračující, radost se rvala z těla ven, musela nějak uniknout.
Tribuny pod ním byly maličké, že by se vešly na dlaň. Harry zpomalil, zvolna se zaklonil, koště poslušné sebemenšího povelu s ním udělalo volnou otočku vzad, Harry visel hlavou dolů, a pak už se řítili, střemhlavý pád, zem jim letěla v ústrety. Pár stop nad zemi to vybral, ve vývrtce vystoupal k profesorským tribunám.
„Hotovo,“ zazubil se, „vystupovat.“
Snape se přemístil do svého těla, pár metrů před nimi. Otevřel oči.
„Úchvatné,“ oznámil, hlas trochu zradil, Snape si odkašlal. „Už nikdy to nechci zažít.“
Harry se rozesmál, docela nahlas. Stočil koště, vklouzl do roje ostatních hráčů.
 
„Vyhráváme.“
„Zdaleka není konec. Stačí, aby pan Malfoy chytil Zlatonku a vítězství je naše.“
„Na to zapomeňte, Zlatonka je moje. Nevidíte ji náhodou někde, že ne?“
„Že byste snad žádal, abych sabotoval snahy vlastní koleje?“ prohodil Snape s hraným úžasem.
„Tak si to nechte, no,“ zašklebil se Harry. „Stejně ji najdu.“
Létal nad hřištěm, pátral po mihotavém záblesku zlatých křídel. Dole pod ním zběsile poletovali odrážeči, vyhýbali se nelítostným Potloukům, Camrál co chvíli zaútočil na některou z brankových obručí, Ron se musel ohánět.
Harry zahlédl Malfoye, vznášel se na druhé straně. Jenže místo toho, aby zuřivě hledal Zlatonku, zíral do hlediště. Trhnul sebou, prudce vzlétl, vyrazil pryč. Proletěl kolem celého hřiště, minul Harryho. Vypadal bledší než obvykle.
„Co je s ním? Nevíte?“
„Je tu jeho otec,“ řekl Snape.
„Cože?!“ vyjekl Harry. „To nemyslíte vážně. Proč jste ho sem pustili? A proč vůbec není v Azkabanu? Copak je někdo, kdo neví, že je Smrtijed?!“
„Svědčit proti němu vyžaduje velkou dávku odvahy.“
„…Vy byste nemohl?“ neubránil se Harry.
„Nemohl,“ řekl Snape klidně. „Pokud vypovídáte před Starostolcem, činíte tak pod Veritasérem. Víte, jaká je první otázka na prověření důvěryhodnosti vašeho svědectví?“
„Netuším.“
„Zní, porušil jste někdy zákon?“ pronesl Snape vláčně. „Účinek Veritaséra by ze mne vyprchal dřív, než bych ten výčet dokončil.“
„Chápu,“ zamumlal Harry. Sakra…
Zapomněl na Zlatonku, bezduše plápolal ve vzduchu. Malfoy se znovu zasekl, tupě zíral do řad hostí. Jaké to asi je, vědět, že vás váš vlastní otec nenávidí k smrti?
Harry k němu dolétl, zůstal viset po jeho boku.
„Je tady Brumbál i Snape,“ řekl nejistě, dodal si odvahy. „Nic nezkusí. Bude to v pohodě.“
Malfoy po něm zmateně mrknul, sklopil hlavu, stočil koště stranou.
„Já přece vím,“ utrousil lakonicky, vyrazil pryč.
„Že nic nezkusí?“ ujistil se Harry.
„Ne,“ přitakal Snape. „Je to válka nervů, nic víc. Prezentace síly, šachová partie. Takové ty zmijozelské věci, tím se netrapte. S ředitelem jsme provedli všechna možná bezpečnostní opatření, mezi diváky jsou členové Řádu i bystrozoři.“
„A štíty jsou vztyčený. Že jo?“
Snape zaváhal.
„Ne,“ řekl pak, s evidentní trpkostí. „Nejsou. Záložní tým bystrozorů je skrytý podél hranic, vymínili si volný přístup, kdykoliv to budou považovat za nutné… Což nic neznamená, když o daném stavu ví jen hrstka vyvolených. Vše je v pořádku, pane Pottere. Není důvod k obavám.“
Harry skousl rty. Potřásl hlavou.
„Jdu chytit Zlatonku.“
Harry svištěl vzduchem, všechno pustil z hlavy. Najít Zlatonku, skončit to tady, zmizet v bezpečí bradavického hradu. Pokud možno ihned.
Zlatokřídlá mrška se konečně prozradila, odrazila záblesk odpoledního slunce, Harry vyrazil tryskem. Zlatonka se mihla, prchala. Harry za ní. Zelená šmouha po boku, Malfoy se připojil k lovu. K zemi, slalom mezi hráči, vývrtka k nebi, a znovu dolů. Zlatonka si s nimi hrála.
Harry i Draco ji sveřepě následovali, zkracovali náskok, předbíhali se o palce, další otočka. A už ji měli, natáhli se po ní současně, Harry byl blíž, prsty zabrněly magií.
„Přenášedlo!“ zařval Snape.
Harry v panice strhnul ruku. Ne, Draco ne, taky nesmí! Harry ho prudce chytil za rukáv, mladý Zmijozel triumfálně sevřel Zlatonku v hrsti, o Harryho zápěstí se zlehka otřelo zlaté křidélko.
Na hlavní tribuně se pleskavě rozvinuly vítězné zelené praporce, Brumbálovo i Snapeovo Carpe retractum dolétlo do prázdna.
________________________________________________________________________
Ochutnávka na 16. kapitolu Vždy věrný
 
Malfoy klečel, před sebou pravičku sevřenou v pěst, mezi prsty povlávaly dva konce přetrženého řetízku, podíval se na Harryho. Vodnaté oči řídké jako vzduchoprázdno.
„Na,“ zasípěl, vrazil mu pravou ruku před obličej.
To mu dává Zlatonku? Zřejmě zešílel; Harrymu to bylo fuk. Byl zkamenělý fobickým děsem. Tara Tara Tara!
 
XXX
  

Severus vymazal ohnivou stěnu, užasle mrknul, stopu před ním se totiž objevil Black, stejně překvapený. Ovšem zpracoval situaci rychleji; než se Severus nadál, dostal pěstí, až se mu zajiskřilo před očima.

„Cos mu udělal?!“ zaječel Black.

Potřebuji dovolenou, pomyslel si Severus unaveně.

XXX

Díky vám všem. Přeji čarovný víkend a magicky rychlý týden! ;-) Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

Bombá!

(Janna, 5. 8. 2011 0:19)

Ty jo, Harryho je mi fakt líto, jak se k němu všichni chovají odmítavě :(
Ale trochu mě štve, že Sirius je tady vykreslený tak, že ho člověk pomalu nenávidí :D Což mě, Siriusofilovi, trochu vadí :D Ale neva, neva, tady to zas dostatečně zaskakuje Sevík :D
Jinak prostě úžasné, těžko se od toho dá odtrhnout :)

božííí

(Kami, 3. 8. 2011 22:57)

To bylo prostě dokonalý, hlavně popis toho snu, to bylo...nelze slovy vyjádřit. Ale štvou mě ty ukázky z dalšího dílu, teď budu muset číst dál, i když už jsem chtěla přestat :D