9. kapitola Tom - O diamantových pastích a cestě, která není II. část
Dolije si, upíjí pomalu. Bezděčnými pohyby prstů víská Fay ve vlasech.
Přemýšlí.
„Jste v pořádku, můj Lorde?“ zašeptá Fay slabě, asi aby nerušila.
„Jistě. Ano, jsem,“ přitaká Tom. „Nemusíš se bát, plamínku.“
A teprve nyní si Fay dovolí polevit, rozpláče se; jen mlčky, tvář skrytou v látce. Tom jí vtiskne polibek na temeno, nechá plakat, slzy jí uleví. Hladit nepřestává.
Přivolanou Narsiliovu knihu, své poznámky během vaření, pročetl třikrát, třikrát zkontroloval. Chybu nenašel. Jenže nějaká tam být musí.
„Nedává to smysl,“ přemítá nahlas, občas to pomáhá, vyřčená slova se zdají nějak jasnější, snadněji objevíte nesrovnalost. „V popisu je Narsilius jednoznačný. Jedná se o pohled do budoucnosti, nikoliv o vzpomínky. Kdyby lektvar nefungoval, nevloží ho mezi své mistrovské výtvory. A pokud byla možnost změnou kombinace dosáhnout takového výsledku, učinil by z něj lektvar samostatný. Našlo by se pro něj uplatnění.“
„Takže to byly vzpomínky,“ hlesne Fay. „Vaše vzpomínky.“
Vysloví to tak, že ji Tom přiměje k němu vzhlédnout.
„Říkal jsem snad během vize něco?“
Fay pobledne. Sklopí řasy.
„Byla jsem… tam s vámi,“ špitne, až ji stěží slyší. Omluvně. Prosebně. „Nevím jak. Viděla jsem vše, slyšela vás i vaše myšlenky, cítila vaše pocity, jako bych byla vaší součástí. Vím, že byste si to nepřál! Nechtěla jsem,“ vrtí hlavou, další horké slzy kloužou, stříbroleskle krášlí její sněhobílá líčka, „ale nevěděla jsem co dělat. Bála jsem se, že kdybych to nějak narušila, mohlo by vám to ublížit. Nezasahovala jsem. Až… pak. Nemohla jsem jinak! To se nedalo vydržet. Prosím, odpusťte mi. Jestli jsem vše zničila… Je mi to líto. Omlouvám se, je mi to tak líto!“
„Ah,“ vyklouzne Tomovi. Tohle nečekal.
Ovšem zas tak velké překvapení to není, škodolibost Velmistrů nezná mezí, Narsilia by nejspíš zabilo, kdyby se uráčil zmínit, že ten druhý přítomný vizi sdílí.
Zamyslí se. Letmo projde, co vše prožil. Pokrčí rameny; je mu to jedno, stud je emoce, která ho díky Merlinovi neobtěžuje. Nijak to nepostrádá.
Osuší jí tváře; jen nejdřív musí odolat pokušení je zlíbat, příliš vábí, už takhle sotva pevnou vůlí překonává nutkání si ji vzít, hned a tady, bezohledný, násilnický, zranit, nasytit hlad šelmy, utvrdit svou dominanci.
A zároveň jím zmítá nutnost, závratná potřeba být něžný. Poděkovat každým dotykem, pohlazením, vložit všechno, co neumí vyjádřit slovy, do milování a pomilovat ji jako bohyni, zavolat na pomoc Diamantovou, klidně vstoupit dobrovolně do některé z jejích pastí a třeba tam zůstat! Jen aby Fay věděla, jak moc… jak moc ji…
Ztěžka polkne.
„To nic, plamínku můj bosý,“ pronese chraptivě, „nehněvám se. Ani mi to nevadí. Přísahám.“
Sevře víčka, přivine se k jeho dlaním. Brada se jí chvěje.
„Neplač.“
„Bylo to hrozné,“ vzlykne Fay. Skousne rty, aby zadusila nářek, tlačí v prsou, až to bolí.
Tom se musí zhluboka nadechnout, dvojí touha je na něj příliš.
Pomáhá hořká pachuť jejího trápení; ta se mu nelíbí.
„Ne, nebylo,“ namítne zcela klidný. „Bylo to těžké. Někdy. Ale mnohé jsem se tam naučil. Připravilo mne to na život, který mě čekal. Díky tomu jsem našel způsoby, jak v něm obstát a zůstat, kým jsem. Nestěžuji si. Snadné cesty mne nelákají.“
„Nejste zrůda,“ vydechne Fay zoufalá i rozhněvaná; průsvitné kapky rosy se roní z galaxií, skvostnější nad koruny z diadémů jeho Vlčí královnu zdobí, lákají, neúnosně svádí…
„Fay,“ zavrčí ze sevřeného hrdla. „Nemůžu přemýšlet, když tě tolik chci.“
Krutě nesmlouvavý si ji přitiskne k rameni, sveřepě projde nitroklidem. Několikrát. Emoce sežehne.
Jasný úsudek, sebekontrola se vrací. Povolí sevření.
„Musím to pochopit,“ promluví vyrovnaně, trpělivý. „Prozkoumat vše, dokud jsou účinky ostré a čerstvé, jako při každém prvním experimentu. A později se k tomu opět vrátit, prohlédnout je s odstupem. Jen tak porozumím. Dá-li Merlin, aspoň částečně. Nerad bych to podstupoval dříve, než budu vědět víc.“
„Jistě,“ přitaká okamžitě, moc se snaží být vážná, rozumná, skrývá naříkavé přání být mu nablízku, stokrát se ujistit, že je v pořádku, žádné zlo nehrozí, „půjdu, můj Lorde, nebudu vás rušit.“
„Nic takového jsem neřekl,“ ovine jí vmžiku záda do kolébky paží. „Chci tě tady. Nakonec, byla jsi u toho, můžeš pomoct. Stačí, když se pokusíš nebýt tak žádoucí. Ale jen na chvíli,“ dodá varovně, s lehkým podtónem žertu.
„Vždyť nejsem.“
Ta upřímná opravdovost, namíchaná s rozpačitým zmatkem, ho znovu téměř dostane.
Jak dokážeš, po všech hříších, ke kterým jsem tě svedl, být stále čistě nevinná? Snoubí se v tobě vše, co mám rád.
Padlý anděl s jasnou svatozáří.
…Jsi dokonalá.
Tom neodolá, snad to ani není možné; vezme jednu malou ručku, políbí ji do dlaně, stáhne níž, přiloží ke svému klínu, přes látku kalhot i hábitu je nepřehlédnutelně znatelný, kamenně tvrdý, velký, připravený kdykoliv. Zvolna sune její dlaní po celé své délce.
„Vskutku nejsi,“ zašeptá, víčka přimhouřená, provokativní. Kompletně utopený v nitroklidu, fyzickým nárokům těla umí vzdorovat. Tím je pak pro něj odměna sladší.
Trvá vteřinu dvě, než Fay pochopí, čeho se dotýká, co jí v pevných obrysech klouže pod prsty. Galaktické zorničky se v úžasu rozšíří, líčka znachoví, tepna na hrdle bouřlivě vyzradí její nadšení, i ostýchavou vášeň.
Prostě dokonalá.
Tom si to vše vychutná. Znovu zvedne její ruku ke rtům, měkce políbí. Vrátí, odkud si ji vzal, na svou hruď, kde chrání jeho srdce.
„Pokud dovolíš, jisté záležitosti posoudím sám,“ pronese vláčně.
Jeho plamínek bosý září. Něhou, vděčností. Láskou.
„Také umím něco posoudit,“ řekne. „Vy nejste zrůda.“
„Ale ani člověk,“ zvlní Tom obočí, spíš pobaveně než s trpkostí. „Rozhodně ne takový, jakého si pod tím pojmem mnozí představují.“
„A proč byste měl?“ zeptá se prostě. „Takových je spousta. Vy jste jedinečný.“
Chvíli ji sleduje. Ústa sama se mu prohnou v drobném úsměvu; není dravčí, ani trochu.
„Tvé vnímání světa je příjemně jednoduché.“
Fay potřese hlavou.
„Vždyť já lidem taky nerozumím. Ani trochu. A to mé dětství bylo krásné, dostala jsem tolik lásky. Stejně jsem utíkala do lesů, k vlkům. K Prašivci. On byl jediný, komu jsem opravdu rozuměla. A vy? Jak strašně obtížné muselo být naučit se, co všeobecně mají za dobré a co za zlé, když sestra Marjorie, ta krutá, nemilosrdná, vás jediná měla upřímně ráda a vlastně vám pomáhala, zatímco sestra Claire, všemi milovaná, laskavá a jemná, vás zcela vědomě týrala, chtěla nechat umřít hlady? Někdo by možná měl jasno, která byla dobrá, která zlá. Já to nevím. Proklínám obě za to, co vám udělaly!“
Zasune jí pramen vlasů za ucho, bříškem palce polaská skráň; oči jí planou rozhořčením.
„V kouzelnické společnosti buď se slůvkem proklínám opatrná, zde má velký dopad,“ pronese mírně. „Co se týče dobra a zla, je zábavné, jak často a radikálně se v různých kulturách liší. Jen jedno platí všude, bez ohledu na věk či magii, lidé se vždy bojí toho, co je jiné. A čeho se bojí, na to útočí. Pouhý primitivní instinkt, nic víc. Na tom není co k chápání. Však to sama znáš.
Ale ne každý je stejný. Někteří zkoumají, snaží se porozumět, najít vysvětlení. Například Albus, ten je takový; ne že by to bylo právě vhod, aspoň ne pro mne,“ zasměje se krátce, hovořit s Fay je zvláštně očišťující. Uklidňuje ho to. Vnáší pokoj do rozhárané mysli.
„A naše vzácná Elspeth, samozřejmě. Ačkoliv myslím, že ona se s hledáním rozdílů ani neobtěžuje, přijímá věci, jaké jsou. Marjorie. Claire. Dávno jsem si na ně nevzpomněl. Roky. Ne, ani k jedné zášť nechovám, obě mi pomohly svou vlastní metodou. Ostatní děti? Kopírují vzorce, které kolem sebe vidí, než dorostou, aby si vytvořily vlastní. Dělal jsem totéž.“
„Vidíte?“ vzhlédne k němu vyzývavě. „Kolik z těch čistých duší se může pyšnit takovou tolerancí?!“
„Já a tolerantní?“ rozesměje se Tom upřímně. „Plamínku rozkošný, chceš mne snad urazit?“
„Že poukážu na vaši moudrost, hledat v uštědřených ranách rady a být za ně vděčný?“ stojí si na svém vzdorně, přesvědčivá.
Tom zvolna vrtí hlavou. Okouzlený.
„Jsi tak…“ Nedokončí, hezká slova mu v zásobě chybí. A Diamantová neporadí.
Fay náhle vzrušeným nadšením zasvítí v očích.
„Skutečně jste mluvil s hadem? Rozuměl mu?“
Tomův úsměv se tajnosnubně blýskne.
„Ano. Dědictví mocné krve Salazara, hadí jazyk. Dnes jsem již jediný, kdo ho má. Temné tajemství, plamínku,“ mrkne. „Jen hrstka vyvolených to ví. Albus mezi nimi, nemusíš mít strach, kdyby na to zavedl řeč. Jako dítě mě to tenkrát vlastně ani nepřekvapilo, Mojžíš mluvil s hořícím keřem a všem to přišlo normální. Nicméně, k hadům má Bible poněkud komplikovaný vztah,“ stáhne hlas hlouběji, svůdně to zamumlá Fay do vlasů na spánku, zlehýnka polaská horkým vydechnutím. Nechá se odměnit ztuhlými hroty poupat, ucítí je přitisknuté ke své hrudi. „Ten strůjce všeho zla a prvotního hříchu, podloudně našeptávající lži, o svobodné vůli, moci poznání, zakázaných rozkoších…“
Napřímí se, nikdy ho nepřestane těšit, jaký vliv na ni má i s pouhým laškováním. Pokračuje už věcným tónem.
„Většina kouzelníků považuje hadí jazyk za zlé znamení, tak to tajím. Aspoň prozatím, než rozhodnu jinak.“
„Je mi moc líto vašeho hadího krále,“ zesmutní Fay. „Našel jste i další, mluvil s jinými?“
„Stále mluvím. Umí být užiteční. Jen jsem víc opatrný.“
Fay zadumaně semkne rty.
„Přemýšlím nad sestrou Marjorií. Ten poslední den, když se vám zjevila.“
„Jako duch, myslíš? Byl jsem o tom poměrně dlouho přesvědčený. Než jsem v bradavické škole potkal skutečné duchy; jsou průsvitní, nejčastěji zůstanou ve stavu, v jakém zemřeli. A žádný z nich nemá zlaté zorničky. Kdepak, plamínku. Byla to jen halucinace, nejspíš z vyčerpání. Poslední pokus mé tvrdohlavé nátury nenechat se zlomit? Kdoví. Každopádně za tohle jsem nepokrytě rád, po zkušenosti pojídače splašků jsem definitivně netoužil.“
„I přesto, že…“ Fay zaváhá. Mlčí. Krátce zvedne zrak a je bolavě smutný.
„Tak to řekni,“ pobídne ji Tom. „Zeptej se.“
„Temný pokoj,“ špitne. „Ty věci. Co to bylo?“
Tom přiloží dlaň k její tváři, nechá ji tak. Stěží patrnými pohyby hladí.
„Jen obyčejný pokoj, zatemněný, na potrestání neposlušných dětí; všechny se bojí tmy. A věci,“ pousměje se, vzdálený ve vzpomínkách. Vrátí se k Fay pohledem, pokrčí rameny. „To já. Já to dělal. Divokou magií, jako každé kouzelnické dítě, když se mu probouzí magické portály na těle, začíná to mezi druhým a třetím rokem, končí mezi osmým a desátým, ale i to se různí.
Neovládá ji. Prostě se z něj občas vyvalí, něco způsobí. Otvírání portálů probíhá u každého jinak, hodně záleží na síle magie, ti slabší to skoro nepocítí. Pro ostatní existují jisté praktiky, elixíry, jak jim ulevit.
Jenže já neměl ani ponětí, že jsem kouzelník. A divokou magii nejčastěji vyvolá silná emoce. Strach, například. Nebo nenávist. Moje magie byla mocná, pochopitelně, vzešla z rodu Zmijozelů. Proto ta bolest, zdánlivé rány. Přidej tmu, strašidelné příběhy šeptané mezi dětmi, samotu, zamčené dveře, kázání o trestech a stvůrách pekelných, nevědomost – získáš dokonalý recept na stvoření neexistující příšery. A čím větší jsem měl strach, čím jsem byl starší, tím silněji se magie projevovala.
To já hýbal předměty, posouval nábytek, levitoval drobnosti. Házel jimi po místnosti, nechával je vybuchovat. Já.
Směšné. Sám sebe jsem roky děsil k smrti.“
Zármutek vesmírných divů se stokrát znásobí.
„Osud k vám byl krutý,“ řekne tiše. „Kdybyste věděl, kdybyste vyrůstal mezi kouzelníky…“
„Kdo ví, kým bych dnes byl,“ pokrčí Tom rameny. „Další tupá ovce, poslušně táhnoucí s davem mezi koridory? Ne, neměnil bych. Životem v sirotčinci jsem získal a vybojoval si privilegium žít, jaký jsem. Právo být jiný.“
Fay se skloní. Jemňoučce ho políbí na rty, sotva se ho dotkne svými.
Přesto je v tom… tolik.
Jak odměna dávnověkých bohů, dar požehnání, prošel jsi ohněm a obstál, vydobyl místo mezi námi; vítej. Až magické je to křehké políbení, prozní Tomem písní flétny, borovicovými háji, oblohou bez hranic, nekonečně svobodnými pláněmi.
A možná pro něj jsem prošel svou křížovou cestu, provlní se maně myšlenka, lehká po oparu nad blaty.
Diamantová šelma se o něj líně otře, složí se mu u nohou.
Záleží na tobě, zavrní. Mohlo by to tak být.
Fay se zatím odtáhne, sleduje ho, hlavu opřenou na jeho rameni.
„Jak to bylo dál? Co by se dělo, kdybych nezasáhla, nenarušila vidění?“
Tom mrkne. Vrací do reality.
Nerad.
„To je právě ono,“ pronese chmurně. „Tohle mne trápí. Tomu nerozumím. Kdyby šlo o špatně pochopený Narsiliův popis či jen jeho škodolibý žert a místo náhledu do budoucnosti je Avertlumo určené k obnovení vzpomínek, dokázal bych to pochopit.
Jenže tak to není. Ne vše byly mé vzpomínky. Věř mi, poslední den si pamatuji perfektně i bez elixíru. Udál se jinak.
Ačkoliv vše ostatní bylo precizní do nejmenších detailů, vůně javorového sirupu, maska hada ve tvaru korunky, kříž nad Marjoriiným hrobem, co se nakláněl, sníh v den, kdy zemřel Wade. Pocit rozmáčených prstů z věčného umývání nádobí. Vybavím si i chuť kukuřice, když jsem popálil Claire. Jak mě Hartley hodil do pokoje, to trhání látky. Zacvaknutí zámku. Můj útěk ke zdi a to propadnutí; ve skutečnosti, aniž bych tušil, jsem poprvé vstoupil do meziprostoru, pokusil se přemístit. Jen magický šestý smysl mne zachránil, varoval před nebezpečím, kdybych propadl, Merlin ví, kam bych se dostal, v jakém stavu a zda vůbec. Při špatném přemístění se můžeš roztrhat, či zůstat lapený uvnitř, i takové věci se dějí. Přemisťování se učí jen silní kouzelníci, určení ke studiu v Bradavicích, elita Anglie; a to až po ovládnutí své magie kolem patnáctého roku. Samozřejmě, starobylé čistokrevné rody mají vlastní tradice, hrdost a pýcha přednější než život vlastních dětí, dědic se musí začít učit přemisťovat s asistencí po dvanáctých narozeninách. Ale sám, v osmi letech? To bych těžko přežil.
Až do tohoto okamžiku jsou mé vzpomínky přesné. Pak se ale mění.
Ne kvůli tobě. Zasáhla jsi později. Mnohem později. To není tvá vina, Fay, ty jsi to nezpůsobila.“
Ztichne, přivine ji k sobě, uzavře v objetí. Pocity jsou zpět, mrazivé na dřeň kostí.
Její teplo pomáhá. A láska. Tom ji vnímá, stoupá z jeho divnovíly, mámivá parfémem vlčích máků, tančí v něm, ale nevábí, neslibuje, neláká; to on, ze své vůle, nesměle, nejistě se k ní natahuje vstříc.
„Po seznámení s meziprostorem má hrůza došla vrcholu. Oslabený hladověním i únavou jsem přestal nevědomky bojovat sám se sebou – otevřel své poslední portály, magie ze mne vyšla poprvé dobrovolně. A magie nikdy neškodí. O své vlastní moudrosti chrání svého kouzelníka. Vyrazila zatemnění oken, otevřela dveře, vrátila mi sílu. Prvněkrát jsem spatřil pokoj, jaký byl. Obyčejný. Zařízený, s lůžkem, skříní, stolkem, vše, co jsem dřív zničil, opravila. Vyšel jsem ven, řekl Claire, že pokoj se mi líbí. Že si ho nechám. A když je můj, patří mi i klíč. Dala mi ho.
Utekla ten samý večer, i Hartley. Mám pocit, že snad Zoi s Russelem té zimy opustili sirotčinec také. Všechno se změnilo, už nikdy jsem nebyl potrestán, nehladověl, děti v čele s Adrianem mne respektovaly, nová sestra ve vedení se příliš bála, než by zkusila cokoliv. Krátce na to jsem objevil svou schopnost nitrozpytu, čtení myšlenek. Napoprvé ještě nezkušený jsem jím způsoboval velké bolesti, až postupem času se naučil, že je výhodnější vcházet do cizí mysli jemně, potají.
Temný pokoj zůstal mým, tam mne Albus o necelé dva roky později navštívil, odvedl do Bradavic.
Takto se to událo. Ten den jsem porazil svou imaginární příšeru, získal částečnou vládu nad magií; ač tomu jsem ještě nerozuměl. Tohle se stalo, Fay. Byl to den mého vítězství. Ne prohry.“
Sevře ji pevněji.
„Ne jako v mé vizi. Kdybys pro mne nepřišla se svými vlky… Ta jistota byla absolutní. Že tam zůstanu navěky. Zlomený. Sám. Uvězněný ve svém největším strachu, nemohoucí, navždy poražený. Stále to cítím.“
„Nestalo se to,“ šeptá Fay naléhavě, možná už poněkolikáté, „tak to není. Jste tu, mocný, silný. Nestalo se to. Můj Lorde. Možná v tomhle se skrývá nebezpečí lektvaru, proč nesmíte být sám, že se ve vidění mohou objevit jiné varianty, jiné volby. Ale nedošlo k nim. Nedošlo.“
Tom se o ni opře čelem, nechá klesnout víčka.
„Já vím. Já vím, plamínku.“
Možná mohlo. Kdybys nepřišla.
Zůstal bych tam?
„Při vaření jsem neudělal chybu. A v Narsiliovo umění věřím. Ale pokud Avertlumo fungovalo, jak mělo, v čem spočívá ono varování z budoucnosti? Jak mi má pomoci vyhnout se nebezpečí? Zjištěním, že jsem před desítkami let mohl volit odlišně a vše tím ztratit? To se mi snaží říct, abych volil obezřetně? Že mne čeká zásadní rozhodnutí? Proč mi tedy vize nenabídla správnou cestu, nenaznačila nic?“ Tom si povzdechne. „Z toho nejsem moudrý. Patrně jsem do lektvaru vkládal příliš velké naděje.“
Přiměje se k úsměvu.
„Nu, nejsou všemocné. A jasnovidce odjakživa pokládají za blázny. Aspoň už vím proč.“
Přimhouří oči, rty mu zvlní hříšné myšlenky; víc není důvod odkládat, po čem prahne, rozkoš je nejlepší lék na noční můry, zapomnění, štíhlé ženské tělo v klíně vábí a Tom už ví, která ze dvou tužeb je mocnější.
„K čemu lektvary o budoucnosti,“ přitáhne si Fayinu tvář, zašeptá jí do úst, „i bez nich znám, co se bude dít.“
Vstane s ní v náručí, vykročí ke schodišti do patra, látka šatů šumí krokům do rytmu.
Ludovico Einaudi - Fuori dalla notte
Posadí Fay na kraj jejich lůžka. Poklekne před ní.
Hledí na něj, černočerné vlasy trochu zplihlé prošlým stresem, potem strachu, linky očí podkreslené zarudnutím pláče, pleť bledší než obvykle, delikátní kůže na rtech okoralá, vyschlá vzdechy, okousaná – každý z těch detailů zdánlivé nedokonalosti Toma hluboce zasahuje, jsou důkazem lásky.
Její lásky k němu.
Spatřil ji mocnou, monumentální, v čele vlčí smečky, nádhernou bez jediné vady, že jen stěží bys v té chvíli řadil Fay mezi smrtelníky.
Ale je to nyní, kdy ji vidí krásnější nesmrtelných bohyň. Ryzí upřímností, prostou pozlátek a velkých divů.
Fay je láskou; s každou daní, co se za ni platí. A ona splácí bez smlouvání.
Kdykoliv jindy, v kterékoliv jiné ženě, by šelma spatřila ideální kořist.
Ne dnes. I šelmy se umí učit.
Dej mi slova, Diamantová, požádá Tom stísněně, s nejistotou. A odhodláním. Veď mé ruce, tělo, mysl.
Nauč mne… milovat.
Otře se o něj, kontakt s ní projde kůží jako blesky, co nezraňují, zavrčí mu do zátylku, rozechvěje páteř.
Co bych tě mohla učit? Zašimrají třpytivé vousky. To ty jsi mne stvořil.
Odvrátí se, ulehne Černé po boku, v jak zvláštním souznění, žádná rivalita mezi nimi.
Znáš své odpovědi, zavrní. Kdo vychutná slast vína víc, té rodné půdy krve, než ten, kdo poprvé nakloní číši? Bázeň a váhavé dlaně k tomu patří; násobí chuť.
Odvahy si Erós cení nejvíc, pronese Černá hrdelně, přitaká v harmonii, syn boha války a bohyně lásky; čeho by si mohl vážit větší měrou? A není významnější smělosti než postavit se strachu. Jen jdi do své velké bitvy, můj Hade, nemůžeš selhat. Jsi natus vincere, zrozen vítězit; a složí svou velkou uhlovou hlavu na měkké tlapy Diamantové.
„Můj Lorde,“ hlesne Fay, zahanbeně sklopí tvář, „pokud dnes nejsem, po čem vaše tělo touží, pochopím to. Smíte odejít, nasytit se jinde, počkám a nebudu…“
Stihne jí prsty umlčet, než dokončí větu.
„Plamínku,“ vydechne.
V těle trpké znechucení, otálel jsem dlouho, tolikrát tě dřív zranil; zasloužím si po právu tvé mylné pochopení – i jak mne bolí.
Na kolenou před ní, jak sedí, si hledí zpříma do očí, a v jejích vesmírech je pokorné odevzdání, to jediné pravé, dávání bez očekávání zisku, kdy odměnou je právě samo sebedarování; ani nezáleží, zda bude přijato, kdy a jakých pozorností si jím vyslouží.
Tom zavrtí hlavou. Drtivě mu chybí slova. A ta, co zná, občas vyslovil k jiným, výsměšně lživá, se mu zdají vlastními předchozími skutky zneuctěná; ta nemůže Fay říct. Jimi by vše pošpinil. Už jen ta představa se mu hnusí.
Pak si vzpomene, spásné verše, které nepoužil nikdy; s jakým pohrdáním je četl, smál se.
Už nejsou k smíchu. Ani k opovržení.
Dnes jim rozumí.
Propustí z umlčení Fayina ústa, splyne po nich v letmém pohlazení. Vezme její pobledlý obličej do dlaní, svému vstříc.
Musí se nadechnout.
Stejně ví, že jeho hlas bude postrádat svou obvyklou pevnost, jistotu – Tom to přijímá.
Jediné, co si přeje, je vložit do nich upřímnost; cítí ji, ale je tak těžké sejmout všechny masky klamů, kterými se léta chrání!
Druhý nádech. A vysloví je, srdce vratké zlou předtuchou selhání; přesto z ní nespustí zrak.
„Jsa bohem, žebráka míň
sobě připadám;
svůdným tancem, duší spanilosti,
mne zmámíš v snění blaženosti -
a mineš. Zhyne i tvůj stín.
Jak nikdy jsem sám.
Kéž vlídná přijmeš darem nebe –
buď věčná horizontů touha,
k níž každý zří a doufá v bědě ztrát,
že v tobě žírná luka, mír že umíš dát!
Kéž slyšíš; modlitbu boha,
pokorný by vyprosil si tebe.“ 1
Těžce polkne, sám slyšel, jak tón kolísal, příliš tichý nedostatkem vzduchu v sevřených plících, zklamal jsem? Pátrá v jejích očích, výrazu, každičká tisícina vteřiny její strnulosti týrá, neuvěřila, když ví, čím jsem, slyšela v tom bídnou lež, stokrát jiným vyřčenou, viděla přetvářku, kterou bych ji srazil ke všem těm bezvýznamným před ní; tohle cítí?
Nemá odvahu vstoupit do její mysli. Co kdyby nenašel kuráž to později zkusit znovu.
A to musí. Fay musí vědět, jak moc…
Prostě musí.
Pak se její rty rozevřou, jen mírně, mělký výdech roztříštěný tajným vzlykem, z jednoho černého oka vyklouzne slza, křišťálově čistá.
Slyšela jsi mě.
Pochopila.
Mysl i tělo zalije taková úleva, jakou dosud nepoznal, chundelatě se hřejivé klubíčko kutálí mezi žebry, Tom se k ní skloní, ústy zachytí krůpěj, přijme její dar, slíbá, Fay němá se k němu přivine; obejme volně, téměř bojácná, nebo jen chybí síla, jako by jeho něha brutálnější nesmrtelných armád procválala zemí, zbořila všechny hradby, vyplenila, zanechala ji bezvládnou, obnaženou, vydanou na milost svému dobyvateli.
Jak jen Tom zbožňuje, když se mu tak podvolí; s vděkem vezme, cokoliv jí dá.
A on ví, zřetelněji nade vše, čím ji chce zahrnout. S pomocí Merlina, Beritha, svých šelem nebo sám, hodlá v tom uspět.
Ale kdyby ho to mělo změnit? Zaváhá.
A myšlenku zažene.
O tom bude přemýšlet pak.
Polštářky prstů laská její tvář, kde nejsou, zlehka její pleť líbá, jediné místečko nevynechá, nerabuje, nepodmaňuje, svými doteky kypří půdu, dechem vlévá život, zpod přimhouřených víček bronzovým sluncem zalévá, její uplakané oči, okoralé rty, jen vlahým jarním deštěm, orosením z drobných polibků je hýčká. Fay přijímá, nežádá víc, nenaléhá k vášni; Tomem až otřese blaženost z tak naprostého odevzdání, propadá se do toho pocitu, nechá pohltit bez nejmenšího protestu. Ne, dnes nemá v úmyslu se bránit.
Opustí líčka, prolíbá se k hrdlu, šíji, dlaně bloudí v havraních vlasech, proplétají jimi, odhrnují z cesty polibkům, svazují do zajetí, aby je o chvíli později nechaly padnout, rozprostřít se v nadýchané volnosti, nespoutané, divoce se vlní po zádech, ožívají hebkostí i leskem.
Stáhne z bledého ramene rukáv, nechá padnout k lokti, jednou dlaní i ústy se pokochá oblinou odhaleného dílu, od klíční kosti přes vlákna svalů pod pokožkou až k zřetelnému tvaru lopatky, pokračuje dolů paží, vysvobodí ruku z látky, zvedne, oblaží křehkost loketního ohbí, předloktí, útlé zápěstí, okamžik setrvá na vzdáleném, tlumeném tepu žíly, vinoucí se úkrytem z droboučkých kůstek; takhle zní bytí, které je mi drahé… Sevře její dlaň, přiloží si ji k tváři. Zatímco líbá všechnu tu měkkost, dovolí jejím prstům ho váhavě hladit, dotýkat se.
Odloží ji, stejným způsobem se věnuje i pravé straně, předek rudých šatů jen pochybně zachycený na ztuhlých bradavkách ňader, tolik odkrývají a přitom stále tají, vábí ho, těžce odolává, zvlášť když s Fayiným prudkým dechem neustále strmě stoupají a klesnou, Tom se nutí nevidět, i její pravičce si přeje darovat totéž co levé.
Až když druhou dlaň složí zpět na pelest, dovolí si podlehnout. Obrátí k nim pohled. Stačí dotek ukazováčku v údolí mezi prsy. Látka se vmžiku spustí dolů, v záhybech padne na její klín.
Tom krátce znehybní, jen se dívá.
Sladké, něžné plody ženské krásy; fascinují od nepaměti, ač znakem mateřství vždy budou lákat k dotýkání, věčnému poznávání, pevné i poddajné zároveň, krásné v každé ze svých podob, klidné s širokými dvorci, vzrušené kvetoucí sytě růžovými poupaty kalmie latifolie.
Tom vztáhne ruce. A provlékne je pod Fayinými pažemi, přimkne dlaně k jejím zádům. Klouže po nich, hladí, v jemných tazích od ramen stéká k štíhlým bokům, občas ucítí své darované jizvy, věnuje se pečlivě každé části jejího těla, Fayina záda jsou zrovna tak svůdně půvabná jako vše ostatní, byť je právě nyní nevidí, zná je, v paměti jasné křivky tak lahodící, když se v tanci vlní; třebaže není schopný odtrhnout zrak od jejích prsů.
Sám netuší, kolik času uplynulo, zda minuty, hodiny. S jistotou ví jen, že Fay zůstává němá. Sleduje ho, vnímá její oči. I to, že se v nich cosi rodí; cosi nesmírného, možná celý nový kosmos, který pozře ten starý, čerstvé dimenze, nikým dosud nepoznané – pro něj. Pouze pro něj.
I to ví s určitostí.
A přesně tak je to správně. To si přál.
Vlastní dlaně mu odepřou poslušnost, příliš hladové, poprvé rychlejší pohyb, když se vrací, v něžném vězení obemknou obě ňadra, schovají v sobě, dokonale pasují, pro ně byla stvořena, tak sladce se do nich vtisknou jasné kontury rudých korunek; jak vrtkavé je náhle sebeovládání dravě ji neuchvátit – a přece silnější než kdykoliv.
Tom na okamžik přivře oči, mírně zakloní hlavu, vydechne; procítit ten okamžik.
Její odevzdání. Své vlastní, když drcen touhou odolává, ne pro svou potěchu, ale pro Fayinu.
V jakém souladu, nesrovnatelném s čímkoli.
Pak už se sklání, v hýčkajících mřížích prstů chrání své dva poklady, zahrne polibky její tělo, jemnost kůže na hrudi, bocích, měkkost podbřišku. Zvolna se prolíbá zpět, vzhůru, propustí jeden z klenotů. Jen aby jej směl vzít do úst, nasytit se alabastrem ňadra, ztuhlostí bradavky; nemusí se krotit. Nechce spěchat. Vychutnává s vláčným zkoumáním, co dřív bral bez přemýšlení, tak samozřejmé; pošetilý…
Volná dlaň sklouzne níž, k zemi, pod lem sukní. Najde kotník; polaská, bříšky prstů se vydá výš, přes lýtko, koleno, vnitřní stranu stehna. To už roztáhne prsty, přimkne se celou dlaní, vražedně pomalé tempo, když směřuje dál, neomylně veden horkostí, cítí ji zřetelně, až dech zakolísá.
Dosáhne okraje z krajkoví, magií je odstraní, ač jindy je trhá rád, dnes si netroufá sebeméně pobídnout šelmu k lovu. Dosáhne svého cíle, prsty jemné váháním i zvláštním druhem vášně, přináší rozkoš a sám je otřesen, jak stonásobně vyšší je tím jeho vlastní – mohla by mu snad tohle darovat kterákoliv?
Ne, vysměje se Tom hloupé myšlence.
Fay je pouze jedna.
Prsty zlehýnka projde úžlabinkou tajeného chrámu; přivítá ho jako Pána lesů všemi svými obětinami, vroucně čekající, vřelou vůní, kluzkou vlhkostí, až v Tomovi dech zadrhne, vyrve mu sten z hrdla, pod rty něhu jejího ňadra. V druhé dlani vnímá zběsilý běh vlčí smečky, chvátá šílená blahem cestičkami žiloví, komorami srdce, nespoutaná, svobodná k zešílení; nezastavte se, mocní válečníci mé paní, běžte, leťte, vyhněte všem pastím, nenechte zkrotit!
Bez hnutí, v ústech svěžest poupěte na hedvábném keři, Tom dýchá, trochu trhaně, všechno na ní krade dech a mámí, těžko se soustředit v oparu tolika slastí, ještěže prsty, hlady zbídačení prosebníci, samy vědí, prochází cesty chrámoví, pokorné, neopominou žádné podloubí, obkrouží vchod do útrob, zvelebí polaskáním, a občerstvené koupelí posvátnými oleji míří dál, k vrcholku, altaru ženské slasti.
Ač potěšen vítám vaše dary, Freyiny kněžky, dnes sám přicházím s obdarováním.
Nechat rozkvést vaše sady, zbavit prachu zapomenuté stezky dávných poutníků prosících o přízeň, osiřelý oltář uctít vlastním požehnáním. Mou jedinou odměnou buď smět se dívat, jak v prudkém rozpuku zahrady vyraší v úchvatném svitu zašlé slávy.
Tomova ruka ji opustí, jen aby Fay uchopila v ohbí kolene, pozdvihne, odkloní, rozevře vstupní brány, rudá látka se vyhrne k pasu. Pronikavé aroma Fayiny touhy, tolik esencí, vábnějších než zpěv sirén; Tom s posledním pohlazením úst opouští ňadro, osiřelé náhle, až to skoro bolí, sehne se, špičkou jazyku započne svou cestu na stehnu nad kolenem, jen barbar vchází do chrámu s dravostí bouře.
Vnímá, jak Fay ustrne, zmatená, překvapená, v pěstích sevře lůžkoviny; nezná, neví, nikdy nepoznala…
Poznáš, plamínku můj bosý.
A všechno ti dám, co nikdy nedal jsem jiné; jen bohové vědí, zda jsem tušil, že čekám na tebe.
Dosáhne bran. Až téměř nesmělý vstoupí; hned prvním douškem vláhy zpitý k oněmění, její chuť vmžiku zastře smysly, sladká tak, že není v lidských silách odepřít si další, znásobená Fayiným zasténáním, plným úžasu i krásy, šokovaným trhnutím, prohnutím boků, a vzápětí sama rozevírá stehna, vydává se víc – Tom bezděčně do jejího těla zatne prsty, na vteřinu vlastní tužba surově krutá, ve slabinách se vzpírá palčivá jak žíravina.
Ale nepřišel dobývat. Nepřišel měnit; ač je jeho pozornostmi tvárná tak, že by mohl, oh ano, mohl cokoliv.
Nechce. Není důvod.
Je dokonalá vším, čím je, a přesně taková.
Líbá její klín, jazykem, rty, líbá jej jak ústa, vášnivý, něžný, důkladný, vniká do nitra, pro nový pohár nektaru, kterým přetéká, pije z plna hrdla a stále ho není dost, nemůže být, nelze se nasytit; jako když vás strhne lavina a vy se nesnažíte zachránit, řítíte se s ní, vděční za strmý, nekonečný sráz.
Aspoň než zvedne víčka, nespatří pahorek, oltář Freyi čarokrásné, skví se lesklý rosou, znachovělý červánky svítání na prahu jara. A uchvácený chvátá k němu, jemu patří celá jeho ústa, líbá, saje, dráždí, Fay se mu v pažích chvěje, vzlykavě sténá, Tom neustává, jen vstoupí prsty do jejího lůna, rozšířit její slast i utišit vlastní sžíravý hlad po pronikání.
Jak krátká jsi, Věčnosti, ty skoupá.
Fay mu ztuhne v dlaních, zatne břišní svaly, oněmí, a dravě se vzepne do oblouku, s tichým výkřikem rozsápaným vášní. Orgasmické stahy sevřou Tomovy prsty, zatímco skrz ně prýští omamný nektar; neodolá, vychutná poslední pohár do dna. A zřídlo nevysychá.
A Fay…
Tak čistá.
Vzpřímený v pokleku na ni hledí, jistý si jak nikdy ničím.
Ač spatřil divy, i mnohým kouzelníkům skryté. Tomuhle se žádný nevyrovná.
Leží před ním, rozkvetlá v nejprudším záblesku rajského léta, štědrý klín odhalený i zvoucí ňadra, bělostná pokožka jiskří ojíněná, v lánu divých máků, příboj černých vln rozprostřený po lůžku, krvavé rubíny rtů nadýchané vzdechy, oči propastné na úpatí Velkého třesku, zmrtvýchvstání Gaii.
Sama Freya.
Září.
Tom ji sleduje. Beze slova. Okouzlený. A nevěřící.
Tohle jsem dokázal… já?
Nejhříšnější z hříšných, i samotným peklem zatracený. Já?
Asi to tak bude.
Protože jedna útlá dlaň se k němu vztáhne, i bez nitrozpytu Tom ví, o co žádá.
Krev a tělo Šelmy.
Závanem magie se zbaví svého oděvu, jak podivné, že vlastní touha, ač zběsilá ho zevnitř požírá a drásá, se zdá tak nepodstatná, nesrozumitelné, proč je mu to tak lhostejné; vede ho pouze její přání.
A kdybys nepožádala; skutečně bych byl spokojený, až tak, že bych nechtěl sám, dál nepokračoval?
Tom je zvyklý, že mnohému nerozumí; ale dnes poprvé je to on, koho nepoznává.
Jako by tvá láska probouzela část mne, která od počátku tvrdě spala, ani netušená.
Až nyní, ve tvém světle, dychtivá se úponky mnou proplétá, mění, chvátá nedočkavá, že nestíhám sledovat – kým budu pak?!
Zvedne ruku, nejdřív se dotkne té její. Sklouznou po sobě v pohlazení. Propletou prsty.
Tak obyčejný, prostý akt.
A přece se mu čísi spáry nemilosrdně zatnou do těla. V očích pálí.
Tom musí zatnout zuby; neplakal věky, netečný k jakékoliv bolesti.
Jenže žádná nikdy nemučila jeho duši.
Vždyť ji nemám! Namítne zoufale. Jak bych mohl, zrůdy je nemívají, ani srdce schopné cítit; nejsem člověk. Každý, kdo mne poznal důkladněji, to ví; Marjorie, Albus, Elspeth, Yaxley. A právě ty mě znáš nejlíp!
Ale tobě jediné na tom skutečně vůbec nezáleží.
Miluješ mne, jaký jsem. A budeš. Ať se stanu kýmkoliv.
Vím to.
Sevře pevněji, zvedne Fay do sedu, volnou paží ovine kolem zad. Zlehka se setká s jejími rty.
S tebou. Pro tebe.
Už nemám strach se změnit.
Vstoupí do jejího lůna zvolna, Fay ho přijme celého, láskyplně obejme kluzce hřejivá, hebké útroby těsně obemknou ze všech stran, vstřícná jako zdravá půda, když ji oséváš.
Obtočí mu nohy kolem boků, pustí jeho dlaň, vezme do náručí; žádná nejistota, žádné váhání, hladí ho, laská a hýčká, mazlí s jeho vlasy, kůží, v letmých dotycích s ústy, splývá s jeho rytmem, prsy přimknutá k Tomově hrudi. Miluje se s ním, konejší nebo ctí jeho blízkost? Hranice mezi tím se rozplývají.
Tom to přijímá, všechno beze zbytku, ani nad tím nepřemýšlí, nikdy při fyzickém spojení necítil tohle.
Je vděčný.
V plynulém pomalém prolínání jeho tělo svým zahrnuje vláčnou blažeností, Tom vezme její tvář do dlaní, jsou mokré, Fay pláče, němé slzy milující něhy, jemně se usmívá, v očích černé diamanty. Ten pohled plní rozkoší to nové cosi uvnitř něj. Dokonalé k závrati, za níž se platí příčetností; cítí to.
Nevzdal by se jediné vteřiny. Třebaže ví, že čím víc si ji bere, tím hlouběji jím prorůstá.
Chce to.
„Buď moje, Fay,“ vydechne, sám sebou přemožený.
„Vždyť jsem,“ namítne, zpola zmateně, zpola vyděšená, „jen vaše, můj Lorde, celá, od prvního setkání!“
Prsty v jejích vlasech, sevře je v pěst.
„Chci víc.“
„Jak? Co mám udělat?“
Tom zavrtí hlavou.
„To nevím,“ zachrčí. „Ale chci to. Potřebuji.“
Drobná dlaň na spánku, probírá se pramínky jeho vlasů, víská.
„Najdete způsob,“ odvětí pokojná. „A já se vám odevzdám.“
Tom ji sevře. Přivine blíž. Políbí; vnikne hluboko, líbá její ústa stejně jako předtím její klín, současně proniká do lůna, s vášní tak neznámou, která dává, bere, dvojnásobně vrací, aby stejnou měrou získala zpět a znásobená opět mohla dát, koloběh zdánlivě nekonečný. Než ho přetne vulkanická extáze, ohnivě spalující.
Dá se vůbec milování s Freyou přežít? Zpočátku ani Tom sám neví.
Běsný dech z úst do úst, jak splašené čtyřspřeží, drtí se v objetí, spjatí tak pevně, že těžko určit, komu patří která část; Tom nechce znát. Přeje si tak zůstat.
Jeho vlčí víla mu sklouzne ze rtů, zaboří se tváří do hrdla, pažemi i nohama k sobě tiskne, těsně svírá. Tiše pláče štěstím, slanými kapičkami z těla smývá pot.
Po nějaké době je Tom převrátí, ulehne na záda, Fay si složí na prsa, zahalí pokrývkou. Ovine paží. Její tlumené vzlyky utichají, vkrádá se únava, usíná.
Tom ne.
Vnímá. Ostře hroty skelných úlomků, syrově šarlatovým chvěním masa v rozsápané ráně. Vnímá.
Fayinu váhu, teplo, měkkost tvarů, vůni. A každý z těch vjemů mu chutná.
Natáhne se, vloží lehké políbení na vršek její hlavy.
„Myslím, že jsem se zbláznil,“ prozradí tlumeně černým nitkám. Smí. Věrné vraní kadeře to nikomu neprozradí.
Pozdní večer se zemdleně vláčí zahradou, šerým dýchnutím uzavírá poslední květy, kárá, čas spát, vy nezbedné, Noc už nazouvá střevíce.
Tom leží na boku, hlavu podepřenou. Dívá se.
Fay s tváří u jeho hrudi pravidelně oddechuje, přimknutá tělem, nohy propletené s jeho; ve své sněhové nahotě se zdá tak křehká.
V jeho náručí je.
Aby v dobách nouze mohla povstat v plné síle, planoucí Vlčí královna, nesmiřitelná a nezdolná ve svém hněvu, odhodlaná ho bránit, proti zlým, proti dobrým; pro ni v tom není rozdíl.
Skutečná Freya, Odinova družka; společně padli v boji, ona jen okamžik před ním. Freya. Její jméno znamená Milovaná.
Tom si to slovo přelévá v mysli, poznává, zkouší.
Milovaná.
Nezvyklá příchuť, neznámý zvuk.
Lahodně z něj uvnitř brní.
Fay spí tvrdě, vyčerpaná bolestí z jeho vize, strachu o něj, a kdoví, co ji stálo jeho vysvobození. Zbytek síly si vzala krása milování. Ani nepostřehla, kdy Tom přikrývku shrnul. Chtěl ji vidět. Jen se přitulila víc. Hřeje ji teplo Tomova těla, jeho magie. Fay stejně nechce nic jiného.
Milovaná.
Tomovi se spánek vyhýbá. Příliš mnoho myšlenek.
A neodbytná potřeba mít ji, jako nikdy nikdo, aby každý rázem věděl, že mu patří, jen jemu jedinému, že ta volba je její vlastní a svobodná!
Kdyby byla čarodějka, nebylo by to o nic snazší. Tolik kouzel prošel, rituálů, ani Splynutí není to pravé, když zůstává neviděné. On touží, aby vidět bylo. Ji jsem si zvolil, ona mne, z obou stran čistá vůle; vidíš?!
Ty směšné mudlovské prsteny, kterými se značkují bez ohledu na pravou tvář vzájemného vztahu. Nakonec, plně svému účelu vyhovují, když se kdykoliv dají sejmout, skrýt v kapse. Vyměnit.
Prozní jím hluboké pohrdání, o falši mudlů, té směšné i té kruté, by mohl napsat ságy. Když vtom cosi z oné myšlenky cinkne, jakoby zavadí o skrytou strunu podvědomí.
Tom strne, jak ohař se vydá za tím zvukem, hledá, pátrá ve vědění, dávných znalostech, co mne zaujalo? Prsten? Značka? Mudlovské klamání, ukrývání, co svatě přísahali ctít? Znamení…
To je ono.
Srdce v něm poskočí, prudce vydechne, až se pramínky Fayiných vlasů zavlní.
To jsem hledal! Znamení rodu.
Starodávné kouzlo mocných velkých rodů, jejichž majetek i panství byla rozlehlá, těžko bys je zakryl celá magií, kamenné hradby pro kouzelníky bez účelu, navíc mudlovsky potupné řešení, ne, tehdy užívali Znamení rodu. Zakleli malou část své vlastní magie, že zůstala viditelná, hmotná, jak strážná věž levitovala nad rodovou půdou, z níž věčně čerpala sílu, do daleka hlásala, komu patří, svého majitele informovala o každém příchozím. Nebylo možné umístit ho na cizí území, vmžiku by se rozpadlo, vyvolané Znamení bylo totiž jen polovinou kouzla. Muselo být stvrzeno a dokončeno svobodným přijetím zemí.
Dávno se neužívalo, mocné rody vymřely či zchudly, zbývající paběrky snadno skryla štítová kouzla.
Může fungovat i na živou bytost?
Mělo by. Není jako lektvar Vlastnictví na vzácné artefakty, ten dobývá bez ptaní, prosté cejchování dobytku, kdepak, princip Znamení je docela jiný, ani na půdě samotné nezáleží, v inkantaci o ní není zmínka – jde o akt dobrovolného přijetí a sebeodevzdání, z té vůle vychází nekonečný kruh síly.
Tom položí dlaň na Fayin bok, pomalu sklouzne po atlasové kůži, snad trochu drsněji, pevněji než chtěl; duševní vzrušení příliš silné a její blízkost vábí útulností.
Krev Zmijozelu je stará i mocná dostatečně, vyvolá Znamení. A ty ho přijmeš. Vím, že ano.
Jím tě za svou označím.
Všichni pochopí!
Nadšený, konečně našel způsob, skloní se, jediným vdechnutím opije jejím aroma, šalebně hypnotické pachem slz, potu, nektarem klínu i semenem Šelmy; přivine Fay blíž, opatrně, aby ji nepřipravil o možnost dýchat, tak těsně se k němu choulí.
Milovaná.
Drží ji, přemýšlí.
Přestože smysl Avertluma mu stále uniká, jedním si je víc než jistý. Vybrat za svého strážce Yaxleyho by byla chyba. Yaxley by pro něj zemřel bez váhání, samozřejmě, o tom nepochybuje.
Ale dokázal by ho vyvést ven?
Ne. Jeho oddanost, znalosti, magie i energie válečníka by přišly vniveč, v tomhle boji by Yaxley selhal.
Jen Fay mohla.
Mudla. Jenže ani v tom to není, nemůže být, aby pouze magieprostá uměla zlomit jeho vězení, o tom by se Narsilius musel zmínit; k čemu mimořádný lektvar, který není k použití?
Proč tedy, proč právě ona? V čem se skrývá klíč? V její bezbřehé lásce k němu? V Tomově naprosté víře ve Fay?
…No ano. Pochopitelně. V obojím; jako při Znamení.
Díl skládačky je marný, když ten jediný dokonalý druhý chybí.
Tvář v hedvábných pramenech černých vln, Tom dýchá, v pažích svou Freyu, srdce mu bije trochu křečovitě, bolest ho desetiletí neděsí, občas ji sám pro vlastní rozkoš vítá; ale žádná dosud nebyla tak neskonale krásná. Jako by se uvnitř sebe svíjel v trýzni extáze, i pod nehty vnímá drásavou slast.
Protože z vidění Avertluma v něm setrvává i druhá jistota; ač ji zarputile odmítá, ignoruje, nedbá. Stále je v něm. Jak mrazivý střípek zabodnutá do páteře, co našeptává.
Že by tam zůstal.
Zakletý ve své nejhorší noční můře.
Navěky.
Tom celým tělem nasaje žár Fayiny nahé intimity, její dech, co mu lechtivě omývá hruď. V objetí ji spící hýčká; vděčný, až to svírá horkostí.
Ale ty jsi mne zachránila.
Tušíš vůbec, jaká moc v tobě dřímá?! Plamínku bosý. Freyo.
Měníš, co se zdálo neměnné, odhaluješ skryté, otevíráš brány světa, o jehož existenci jsem si netroufal ani snít.
Svět, kam patřím.
Tom vnikne nitrozpytem do jejího sálu vědomí, myšlenky jsou mlhavé, neurčité, slova samotná, nesložená do vět, plynou prostorem bezezvučná. Emoce průsvitné barevné šmouhy, zahlédnutelné jen koutkem oka. Tvrdě spí.
Odhrne kadeře, co jí halí tvář. Nechá svou dlaň tam, na jejím líčku, u sklopených řas zavřených očí. Znovu zkontroluje nitrozpytem.
Fay spí.
Tom otevře ústa. Stokrát ta slůvka slyšel, získaná klamem, pošetilá, nikdy nedal; k čemu taky, byla prázdná.
Nejsou.
Hledí na Fay, ve svých pažích, ve svých dlaních.
„Miluji tě,“ řekne.
Šelmy dřímají stočené u sebe, zahradou u domu prochází Noc, plnými hrstmi rozsévá stíny, světla lamp se měkce rozžíhají.
Fay pokojně spí, Tomovy prsty, mořští vlci, plynou zčeřenou hladinou temného oceánu jejích vlasů. Každou vlnu si chtějí pamatovat.
Dnešní šaty vybere sám; černá a bílá.
Černá pro ochranu, nekonečnost, znovuzrození. Bílá je čistota, svoboda, odhalení pravdy.
Společně nastolují rovnováhu.
Změní barvy běhounu pro její tanec; vychutná si každý krok. Ačkoliv nic neprozradí, Fay stejně cosi vytuší. Soustředěná, vznešeně slavnostní schodištěm protančí, pozdraví dům. Ranní čaj vypijí spolu v obývacím pokoji u krbu, mlčky.
Jako kdykoliv jindy sedí na koberečku u Tomových nohou, sleduje ho, čeká. Nenaléhá. Nepobízí.
Vždy pozná, kdy mu být plamínkem a kdy královnou.
Tom dávno netuší, kterým ze svých mnoha darů ho těší víc; vítá všechny. Dnes obzvlášť.
Vzrušeně nedočkavý oddaluje, přes milníky osudu nemůžete prochvátat oslepení, zpití pocitem vítězství, takové chvíle je moudré projít zvolna, každou vteřinu vstřebat.
Jistěže ano. V tom to je.
Vláčné ráno beze spěchu nijak nesouvisí s mrazivým dýchnutím špitavého hlásku hluboko v podvědomí…
Fay odloží prázdný šálek na stůl, opře se spánkem o polstrování křesla. Bříšky prstů zlehýnka klouže po hřbetu Tomovy dlaně, obkresluje drobné kůstky, pokojná, usměvavá. Klidná.
Zdalipak ti Ohnivá prozradila, co jsem řekl, když jsi spala…?
Ne. Poznal bych to.
Moudrý oheň ví, že jistá slova musí zaznít jen z těch správných úst.
Zvedne ruku, kůže na ní rozcitlivělá, téměř sama o sobě živá z šimravých doteků nevinné něhy, najde Fayinu tvář. Palcem obtáhne rysy jejích rtů.
Jak malicherné se vše zdá, když tě líbám. Chtěl bych tě líbat věčně.
Fay vtiskne chvatný polibek na jeho palec, vlhce to mlaskne. A rozesměje se, škádlivá, oči jiskří raráškovskými ohňostroji, na okamžik opět nespoutaná malá divnovíla tryskem běžící lesem bosá, lehkomyslná, ve špinavé potrhané košilce se roztočí na mýtině, vlasy rozcuchané, volá: Ty a já!
Svůdná v každé ze svých podob, Tom se nemůže překonat, potřese hlavou, ústa zvlněná do úsměvu.
„Ještěrko.“ Přetočí dlaň. „Pojď ke mně.“
Fay se chytí, hbitě vyskočí, uvelebí se mu na klíně.
„Už vím, jak tě označím,“ řekne Tom. „Staré kouzlo velkých rodů, kterým střežily svá sídla. Už věky se nepoužívá. Ale každý ho pozná, bude vědět, co znamená. Dokud budu žít, není možné ho zničit ani skrýt. Svážu část své magie s tvou krví, vetknu ji do tvé tepny; tak tě budu schopný kdekoliv najít, nebo okamžitě zjistit, zda jsi v pořádku či zraněná. Teoreticky bych měl být schopný skrz něj s tebou i komunikovat, třebaže bychom každý byli někde jinde, ale to nevím jistě, když nejsi čarodějka. Každopádně bude vidět, nejspíš jako kresba na tvém těle; já si přeji, aby vidět bylo, aby všichni věděli, že jsi moje. Vložím na tebe Znamení mého rodu…“ dál se nedostane.
Fay ho dravě obejme, uchvátí v políbení, umlčí, zběsilá vášní vzplane, sálá z ní divoké štěstí, radost, vroucí láska, v jedné pěsti svírá látku košile, v druhé jeho vlasy, líbá ho hluboce, náruživě, prudce; Toma tím na moment zaskočí, ještě nikdy nebyl dobýván silou, natož dobyt. Ale je, poprvé, a podlehne rychle, vždyť líbat vulkán v nejlítější erupci zešílení vás změní na výheň, co dokáže tavit skály, v jediném oka mihnutí vy samy jste silou, co na počátku utvářela Zemi!
Fay zvolní, propustí ho ze sevřených dlaní. S letmým polaskáním rtů se rozloučí, trochu odtáhne.
„Omlouvám se,“ špitne horce, ale zrak nesklopí, plane v něm a žádná lítost tam není.
Prvně skolen, sám trofejí – ale ani tohle Tomovi nevadí. A pokud se v něm snad nějaká hořkost či nechuť probudila, stonásobná rozkoš ji snadno smyla, rozpíná se celým bytím, saténově hladí.
Zvláštní jsou tvé pasti, Diamantová.
Měly by mě děsit. Plné zákeřností. Nečekané, snad při každém kroku hrozí.
A místo toho se už nyní na tu další těším…
Projde nitroklidem, utopí hlad těla i stoické zjištění, jak lehce a jak velký ho v něm Fay umí rozdmýchat, udrží výraz sebevědomě netečný.
„Měl jsem nepatrné tušení, že budeš souhlasit,“ prohodí, pokrčí rameny. „Špetka entuziasmu nikdy neuškodí.“
A ty sladké, sladké, šťavnaté rudé rty se prohnou v dráždivém úsměvu, oči jí hoří touhou, zatímco útlé tělo v jeho pažích přítulně se vine s křehkou cudností; Fay, ty tvé kontrasty.
Věčně mne budou okrádat o schopnost myslet střízlivě?
„Znamení vašeho rodu,“ hlesne zasněně, její ruka možná záměrně, možná samovolně ho hladí v rozhalence, zpod hladiny nitroklidu přivolává, co se Tom zuřivě snaží zkrotit, „takže hadí král mne bude zdobit, můj Lorde?“
„Upřímně netuším,“ přizná Tom, hlas násilím strohý, je těžké udržet vlastní dlaně v nečinnosti, když tolik žízní po kontaktu, „proto bych se tvé tváři raději vyhnul.“
„Kam tedy?“ dýchne Fay vroucně, předem souhlasí s jakýmkoliv jeho rozhodnutím, i slepý a hluchý by poznal, jak po tom prahne. Jaký význam to pro ni má.
Patřit mu.
V její mysli Tom postřehne mělké zašumění, kéž by to i pro něj bylo něčím důležitým; a Fay myšlenku svrhne do nebytí. Nepodstatná.
Tom se k tomu nevyjádří.
Mrazivé nehty v podvědomí zintenzívní. Tom je zarytě odmítá, nesvolí zhmotnit do slov.
„Na paži. Předloktí, abych byl přesný. Patrně dosáhne až k zápěstí, skutečně nevím. Ale i tak bude možné nosit ho viditelné a zároveň skrýt, bude-li situace vyžadovat moment překvapení.“
„Levou,“ odhalí ji Fay bez zaváhání. „Je blíž srdci.“
A nezeptá se, zda v tom nespočívá nějaké nebezpečí.
„Dobře,“ kývne Tom. „V laboratoři.“
S divnovílí ladností i chvatem Fay mizí ve dveřích, obraz vlčích máků uvolní cestu ke schodišti.
Oh ano, spočívá, ozve se ten ledový hlas uvnitř Tomovy lebky, se zaskřípěním sklouzne drápky, už se nedá odbýt. A jaké. Hrozba, která může vše rázem zničit. A ty to víš. Přestaň si lhát.
Aspoň sobě přiznej, že se bojíš.
Laboratoř je opět kompletně prázdná, Fay stojí v černobílých šatech, levý rukáv vyhrnutý, trpělivě čeká.
Tom hledí do knihy, neslyšně opakuje slova. Němý procvičí tahy hůlky.
Zbytečné; ještě v noci si inkantaci našel, zapamatoval, pohyby naučil. Umí dokonale, co je třeba.
Zdržuješ, protáhne hlásek samolibě.
Tom ho ignoruje.
„Stará kouzla bývají mnohoslovná, ne jako dnes. Snad proto jsou tak mocná. Nebo tím naši předci vyjadřovali svou úctu k magii, která připadá současným kouzelníkům samozřejmá?“ pronese trochu nepřítomně, párkrát se nad tím dříve zamýšlel; ale ne, právě nyní ho to nezajímá.
Fay prostě kývne. Možná mu dává čas, aby se je naučil. Možná tuší, že za tím vězí cosi jiného. Tom nemá ponětí, nitrozpytem se jí vyhýbá.
Pohledem též.
„Sešlu ho pomocí hůlky, pro případ, že by došlo k něčemu neblahému. Hůlková kouzla se dají snadno zvrátit, se stínovou magií by to bylo horší.“
Vážně myslíš, že tomu rozumí? Nebo ji to zajímá? Vysmívá se hlásek, studeně se vine vědomím, až na zátylku mrazí. Stejně už chápe, že jí něco tajíš. To jediné podstatné.
Skonči s tou fraškou. Udělej to nebo vzdej.
Tom v duchu vztekle sykne; hněv je dobrý. Pomáhá. Dává sílu, plaší obavy, čistí mysl.
Jenže ne teď.
Zřejmě pro to, že s takovým strachem se ještě neutkal.
Tom zatne zuby, mávnutím dlaně rozevře stěnu, odešle knihu do přihrádky, opět nechá skrýt. Přistoupí k Fay, vezme její paži, sevře hůlku.
A vzhlédne k jejím očím.
…V noci jsem si byl tak jistý. Ani nejmenší stín pochybnosti.
Jak podivně spletité jsou cesty osudu, matko, když s nadhledem mnoha let zjišťujeme, že každý kráčíme ve svém kruhu, aby se v určitou chvíli protnuly. A přinesly prozření.
Ač jsem tě nepoznal, poskládal si tě ze střípků jinými vyprávěných, miloval jsem tě a vždy budu; bez ohledu čím jsem pro tebe vlastně byl. Tuhle pravdu se beztak nikdy nedozvím. Nevadí.
A přiznávám, že přes všechnu lásku i úctu k tobě, Černá kalo, jsem cítil i pohrdání. Dovolila jsi, aby tě zavrhli, vyhnali s pohrdáním. Nebojovala, klamem, podvody či silou nezískala zpět, co sis přála.
Dnes tu stojím, můj kruh spojený s tvým; a chápu.
Už rozumím.
Tvé přání magie nemohla naplnit. Věděla jsi to? Musela jsi…
Přesto jsi to udělala.
Pokud můžeš, matko. Odpusť nevděčnému jeho opovržení. Jak mylné bylo, hloupé, slepé.
Když čelím stejnému rozhodnutí – a ledová hrůza mě rdousí, chci prchnout, raději nevědět, dál žít v bláhovém sebeklamu, cokoli se jeví lepší než zjistit skutečnost!
Protože nevím. Nevím, matko.
Co bude, pokud jako ty selžu? Stejně jako tebe zlomí mne to poznání? Vzdám se, složím zbraně, pozře mě propadliště dějin, pohana, zapomnění; nebo v hněvu bolesti zahubím, s čím raději bych zůstal a klidně obelhaný?!
Nevím ani, co z toho je horší.
Z čeho jsi jen vzala sílu, matko, vyzvat samu Pravdu?
Mne odvaha s každým nadechnutím opouští.
Pokud vyvolám Znamení a to rozplyne se marné…
V jak krutou zrůdnost se změní, že ač Šelmou jsem schopný cítit lásku a oddat se jí celý, když má Freya Milovaná pod tíhou nelítostné zkoušky, kterou nelze obelstít, mi odhalí, že sama ošálená miluje jen vlastní vysněnou iluzi?
Matko.
Mám strach.
Zašumění černobílých šatů. Drobná dlaň spočine na jeho srdci.
„Co mám udělat?“ zeptá se Fay tiše.
Půvabná a křehká, jako v noci v jeho náručí. Jak nezlomně si v té chvíli byl jistý. Už není.
Plamínku.
Dokážeš zlomit kletbu Zmijozelu – nebo jako poslednímu z nich je mi dáno dopít, co zbylo na dně jedu?
„Miluj mě,“ řekne Tom, hlas vnitřním mrazem ochraptělý.
Roztančí hůlku v přesných tazích, v závěru přiloží její špičku k bělostnému předloktí, vysloví inkantaci, tón drsný, pevný.
Musí.
Je synem Černé kaly.
„Focul viu excitate vos e somno! Sub umbra alarum tuarum absconde fideles; hic volo, sic iubeo.“
Ohlazený konec hůlky z tisového dřeva na bledé kůži.
Svit očarovaných pochodní, zlatavé chvosty se líně svíjí, hrají stínové divadlo po kamenných zdech, načpělých dávnou vůní vypálených kadidel.
Svatyně.
Jediné místo, kde vždy mohl být sám sebou, svobodný, bez jediné masky.
Jak očistné. Nebýt toho jediného maličkého slůvka, o váze mnoha tun, které s sebou vláčí celý život.
Sám.
Tom nehnutě hledí na její hebké předloktí, čisté jako čerstvě napadaný sníh, bez jediné stopy, v mysli se samovolně vybaví obraz zašlého dne, který tu včera znovu prožil – lehoučká bílá pápěří klesající tmou, prosincové světlušky. Na dlani roztají.
Nádvoří sirotčince rozkrájené úseky světel pouličních lamp.
Bělavý poprašek na zemi a jak křupavě zní pod dětskými kroky.
Najdu jednou mír, když ti význam zatajím?
Bude mne tvůj smích hřát stejně, stejně těšit pohlazení – když teď vím?
…Přál bych si cítit k tobě nenávist.
Ale necítím.
Miluji tě jako předtím.
Tom zvedne pohled k Fayině tváři, také sleduje svou paži, vzrušená, s nadějí, ještě stále čeká, věří, navždy rozkošným divnovílím děvčátkem plným nespoutané nevinnosti.
Tom cítí, jak se v něm sněhové vločky usazují, ledovými květy námrazy zdobí zevnitř. Přesto se nemůže ubránit. Rty mu zvlní úsměv. Trochu studený.
Jaká ty jsi…
Nic se nezměnilo.
Na zimu si zvyknu. Zachovám mlčení, nikdy se nedozvíš. Dál tě budu milovat a chránit tvé sny.
Zřejmě to tak mělo být.
Tom se usměje víc. Vždyť i zimní zahrady mají své kouzlo; jak nádherně se třpytí pod odlesky divokého tance ohnivých víl.
To nic, Fay. Odpouštím ti.
A černé drahokamy jejích očí náhle rozepnou křídla doširoka, v oslepující záři supernovy – z hůlky do jemné kůže skane tmavá kapka, rozpije se, chvátá, teninká rozlévá neposkvrněným územím, vnikne do tepny v ohybu předloktí, splyne s rudým příbojem, zapustí kořeny. Povstane mocná.
Z krve a lásky se zrodí hadí král, v hávu noci protkaném bílým jasem hvězd, zorničky sytě zelené, ovine Fayino předloktí ve třech smyčkách, pokojně složí hlavu na hřbetu její ruky.
Z Fay se vydere vzlykavě prudké vydechnutí. Vzhlédne k Tomovi, slaně se lesknou řasy, ústa pootevřená, bezhlesně naznačí, jsem vaše, konečně. Navěky.
Milovaná.
Tom mrkne.
Přitáhne Fay k sobě.
Nevěří.
Nemůže uvěřit.
Já, kým jsem?
…Milovaný.
Sedí u hlavy lůžka, Fay na jeho hrudi spočívá zády, nitky vlasů šimrají; Tom je uhladí, opře se o ni skrání. Druhou paží objímá její obnažená ňadra, sem tam polaská. Patří mu.
Podivné, jak jinak ten pocit chutná, jinak než kdykoliv dřív. Je nějak sladší. Sytější.
A ten mír všude kolem. Tlumená ukolébavka, matčin láskyplný hlas, když vás chová, pohupuje se v bocích, hřeje, s důvěrou usínáte, není se čeho bát. Ticho provoněné zpěvem.
Může vůbec něco takového existovat?
Asi může.
Protože přesně to právě nyní Tom cítí. Fay křehkou, jemnou, svůdnou, nahou schoulenou v náručí, ladné vílí nožky s něžným kotníky přitažené k tělu, v úkrytu mezi Tomovými koleny. Běloskvoucí pokožka dosáhla ušlechtilé hebkosti plátků růží.
I její aroma je jiné. Vábně pronikavé jako po každém milování, přesto je v něm cosi dalšího, nová esence, neznámá; opojně mazlivá. Tom pro ni nemá jméno. K čemu jména…
…Takový mír.
Fay stále okouzlená si hraje s kresbou hada. Jako živý reaguje na její doteky, koneckonců je zhmotněnou magií; působivá, nezměrná síla dobrovolného spojení, Znamení rodu skrz oboustranné odevzdání i přijetí. Zrozený z lásky, patří Fay stejně jako Tomovi.
Jeho obraz se jí vlní po paži, laškuje, tu uniká, tam vychází vstříc jejím prstům, přítulný se nechá pohladit. Tom to také zkusí; na něj had odpoví odlišně, poslušný přijde, pozná, kdo je pán. Tom zvolna sklouzne po celé jeho délce až k předloktí, kde se v modravé žíle ztrácí; v duchu mu poděkuje.
Had bude vědět za co.
A spokojený složí dlaň na Fayino měkké břicho. Nechá ji dál si hrát, sleduje jejich dovádění. Vnímá občasné zvonečky Fayina smíchu.
O něco později to hada unaví, ovine se, zavře zelené oči. Usne jí na zápěstí.
Fay si ho opatrně přiloží k tělu, zřejmě ho chce hřát, s trochou strachu, aby mu nějak neublížila.
„Magii nemůžeš zranit,“ promluví Tom. „Zdá se živý a svým způsobem je, ale nezadusíš ho, nepořežeš, nespálíš. Ať by kdokoliv zkusil cokoli, nedokáže ti ho vzít. Nemusíš se bát.“
„A kdyby mi usekli ruku?“ zeptá se Fay vážně. Zároveň druhou paží zakryje tu s hadem, bezděčně, automaticky, jako by to dělala roky.
Matka vlčice; už stojí na stráži.
Půvabné.
„To bych nedovolil,“ vtiskne jí Tom polibek do vlasů. A zůstane tak. Vnímá. Při pohybu řas se chytá do pavučin černých nitek.
„Ale pro tvůj klid. Pokud by to bylo možné, bránil by tě, má svou vlastní sílu. Není malá,“ hovoří, vlastní tón neznámý, sytý, lenivě pokojný; dokonale ladí, s atmosférou vznešeného ticha, jistotou bezpečí, tak absurdní. Tak nezvratnou. „Kdyby přesto nemohl uspět, unikl by tepnou do tvého těla, skryl se, počkal, až tě uzdravím – ano, jistěže to umím, s mudly jde o těžší a mnohem bolestivější proces, ovšem ne nemožný, například kouzelníci nemohou trvale ztratit žádnou část těla, kde jsou magické portály; snad jen útokem černou magií. A potom by se tvůj had vrátil, kam patří. Zemřít může pouze s jedním z nás.“
„Jinak ne?“
„Ne. Jinak ne.“
„Dobře,“ pousměje se. Zakloní hlavu, aby na něj pohlédla. Krátce. Sklopí zrak.
„Nechybí vám?“ zeptá se. „Daroval jste mi část vaší magie.“
Tom dýchá vůni jejích vlasů. Její kůže.
„Dávno se doplnila. Ne. Nechybí mi.“
Naopak.
Cítím se bohatší. O jedno srdce.
Možná duši.
Fay mu věnuje zářivý úsměv, široký, úlevný. Přitulí se blíž, jak kočka otře tváří o jeho hrdlo.
„Je nádherný. A z něj cítím …vás. Stále. Děkuji,“ špitne.
V prostém slůvku šumění korun stromových velikánů, trpký pach jehličí, dřevité úpění ohýbaných větví, když jimi vítr letí zběsile šílený, nepříčetný štěstím se dere skrz a všude najde cestu; asi jako láska divnovíl.
Kdepak, Fay.
To já jsem ten obdarovaný.
Jen si ještě zvykám.
Děkovat moc neumím; ale to ty víš. A tobě to nevadí.
Pohne prsty na jejím nahém břiše, hmatové receptory slastně pojmou svou dávku extáze. Hladí ji v drobných nepravidelných tazích, kreslí neviditelné obrazce.
„Líbí se Ohnivé?“
„Závidí,“ zasměje se Fay. „Tváří se, že ji to nezajímá, ale byla pořádně naštvaná, když odcházela. Vždy odchází, když se …milujeme.“
Rozpačitě zrůžoví, pokrčí rameny.
„Opravdu?“ zašeptá jí Tom do kadeří. „Občas mívám pocit, že ji v tobě cítím. Hříšně nenasytnou, když se mnou bojuje o nadvládu, lstivá, úskočná, svolná k čemukoliv, jak lační zvítězit,“ klouže jí rty po spánku, pod dlaní vnímá, jak ve Fay srdce zakolísá, dravě se rozbuší, Tom přivře víčka, pije to dunění. „Jindy ve svém loži najdu pannu o svatební noci, nikým nedotčenou, pokornou, užaslou z nejjemnějších důvěrností. Nikdy předem nevím,“ zastaví se na své cestě, ústa poblíž jejích řas. Dýchá vesmírný prach.
Otevře oči. Divný pocit v prsou; Tom je ho plný. Divný pocit, divný. Dobrý.
„Každý den s tebou je jiný. Netuším, s kým uléhám, vedle koho se probudím. Obchází mne neblahá předtucha, že se mi neomrzíš, plamínku můj bosý.“
Znění v jejích prsou změní tón. Hluboce duní, vře láskou, opiem makovic, huňatým kožichem vlčí smečky.
Tom ho vnímá, syrový, jako stažený z kůže.
Poznává, ukládá do paměti. Učí se.
Co znamená být milován.
Jaká podivuhodná zkušenost; být přijímaný bez podmínek, bez výhrad, krev v žilách naředěná vínem, co lehce opíjí, přesto každý vjem ostrý a jasný.
A takový mír…
Nekonečné možnosti. Samota jsou poházená písmena bez významu.
Fay na něm spočívá, nehybná, jen srdeční chlopně v neměnném rytmu zvedají stavidla; z ní také stoupá pokoj, jednolité smíření s všebytím univerza.
„Zemřu kdykoliv,“ oznámí. „Stačí říct.“
Tom mrkne.
„O čem to mluvíš?“
„Vložil jste Znamení svého rodu, své pýchy a vznešenosti vašich předků, na mudlu. Můj Lorde; to jste si nepřál. Zdaleka nerozumím všemu a pravděpodobně ani nepochopím, co to obnáší – ale vím, jaká to je pro mě čest. A jaké zhanobení vašeho jména. Až získáte Pomněnkového, sama vás toho břímě zbavím. Slibuji,“ přitaká sama sobě. Klidná.
Ukazováčkem pod bradu, zvedne jí tvář ke své, pohled přimhouřený, jak rodič bláznivé děcko; bláznivé a milované.
„Můj vzácný rod se o svou pohanu plně postaral sám, plamínku, věř mi. Jediní z mých předků, kterých si cením, jsou Salazar a moje matka. Oba by tě uvítali. Mé jméno? Na to těžko mohu být hrdý. Jsem Salazarův dědic a nosím jméno špinavého mudly; kéž by mohl věčně cítit, jak hnije v hrobě… Jednou se ho zbavím,“ Tom semkne rty. Pohodí hlavou. „Ale prozatím mým cílům slouží. Přesto, máš pravdu. Spojit rod Zmijozelu s mudlou jsem si nepřál. Nikdy.“
Odmlčí se. Hledí na ni, do bezbřehých galaxií, těch nových, neprozkoumaných, stále se rodí, někdy milováním, někdy pouhým slovem nebo gestem. Odhrne jí z čela rozcuchané vraní prameny. Stejně se některé vrátí.
„Ale spojit sebe s tebou? Ano. To jsem chtěl. A já tě cítím, Fay, skrze Znamení tě cítím, tvůj život, tep, zřetelně jako svůj vlastní, každé tvé nadechnutí, tvou přítomnost, tvé bytí, jako bys mi žila v dlani…“
Vydechne. Přitáhne si její hlavu k rameni.
„A přesně tak si to přeji.“
Jak jehňátko z pampeliškového chmýří; nadýchaně hebká přivine se k němu, protáhne paže podél Tomových boků, spojí za jeho zády. Dlouhé řasy zašimrají, mrká, snaží se neplakat, její láska je příkrý sráz i uragán, emocemi zmítá, v jedné chvíli silná pohořím, v druhé věží ze skla. Tom v jejím sálu vědomí, bezpečně skrytý za svou bariérou prázdnoty, sleduje ten divý rej.
Fascinovaný.
Z emocí sám důvěrně zná jen hněv, od pohrdavé lhostejnosti po vraždychtivou zášť.
Fay jich má tolik.
Tolik odstínů barev, zvuků, chutí, hlubokých k závrati. Všechny pro něj, každičká z nich!
Chce je. Neodolatelně Toma vábí, poznat, obezřetně se jich dotknout, vzdálený procítit. Jako jí kdysi na Newgrange svýma očima ukázal magii, Fay mu odkrývá tajemství lidskosti. Učí.
A znovu ta myšlenka; že skrz ni se stává kompletním.
…Líbí se mu.
„V tom případě nevím,“ pronese Fay tlumeně, povzdechne si, proudění vzduchu z jejích úst příjemně polechtá a hřeje, „váhal jste. Nechtěl. Tam v laboratoři. Bojoval s nějakým rozhodnutím. Prozradíte mi s čím?“
Světle modrou oblohou se táhnou řídké sivé mraky. Vrabčí houf několikrát zakrouží ve výhledu a zmizí. Tom pomalu, dlouze Fay pohladí.
„Možná. Někdy.“
Zahradu za oknem zalévají sluneční paprsky, dopoledne teprve zraje k poledni.
„Dobře,“ kývne Fay prostě. „Co bude nyní? Do setkání Starostolce zbývají tři dny, jaké máte plány?“
„Navštívíme jiné Velmistry,“ řekne Tom.
Dívá se z okna. Chlouba jeho zahrady, davidie, Strom duchů, zvaná pro své obrovské bělavé listeny, kterými chrání maličké květy, se majestátně tyčí osamělá na trávníku, její lístky sytě zelené, zespodu stříbřitě osrstěné, už zvolna mění barvu. S příchodem podzimu budou královsky purpurové.
„Získat Albuse je stále zásadní, ovšem proč to nezkusit oklikou? Takový způsob je mi stejně bližší. Pokud se o tvém Znamení dozví od jiných, zpochybním jeho přesvědčení, že to na něj chci zapůsobit.
Ale až zítra. Dnes chci být s tebou. Nic víc.“
Jeho plamínek něžně vzplane, jako by rozdmýchal uhlíky v krbu, rozvoní se, těší, hladí svou blízkostí; Tom ji volně drží v pažích, vnímá do dna.
Slunce se zlatě odráží od střech sousedních domků.
Takový – mír.
Přál bych si věnovat ti část, Černá kalo.
Zrající odpoledne zlatavě kráčí zahradou za okny, rozsévá hřejivé vlny všemi směry.
Šaty jsou skvostné. Nikdy neviděla krásnější. Těsné na tělo, tmavě zelené s nádechem do černa, delikátně zdobené stříbrnými nitkami, rovný živůtek sahající stěží k podpaží se vlní, zvedá a zdůrazňuje obliny ňader, úzký proužek látky je přes odhalená ramena váže se zadní částí, několika stříbrnými řetízky pojí se samostatnými rukávy, které stejně jako na bocích jsou rafinovaně prostřižené, sešívané v křížích, kde nechávají ve stěží patrných záblescích prokukovat holou kůži; od loktů k zápěstím rozšířené, s rozparkem, aby mohla Znamení kdykoliv odhalit i skrýt, sukně v bocích zlehka nařasená dává vyniknout útlému pasu i plným ženským tvarům zadečku a stehen. Dokonalé pro skutečnou dámu, sebevědomou, která jim vdechne tu pravou krásu, ponese se v nich lehká…
Ne pro Fay.
Tíží ji. Škrtí. Těžko se v nich dýchá.
Zvolna se projde, zkusmo pár tanečních otoček, nebrání jí v pohybu, nesvazují údy.
…Tak proč ten dojem, že je na kost spoutaná ocelovými řetězy? Z lehoučké látky; jakýmsi krutým kouzlem se mění v kovové pláty. A kdosi stále utahuje šrouby.
Ohnivá sedí na parapetu, znuděná propaluje dírky do záclony.
„Kdybys hledala správný výraz,“ utrousí jedovatě, „jeden mě napadá. Ta ohavnost tě dusí. Zlatíčko.“
Fay na sebe pohlédne do zrcadla. Složitý účes, několik útlých copánků na okrajích, zvednuté vzhůru, vpletené do bohaté hřívy; vlasy si dávno odvykly, nechtěly nechat spoutat, bránily zuřivě. Fay nekompromisně zvítězí, probodne sponami, vlásenky zatknou prchající pramínky, nelítostné.
Další tíha, co podlamuje kolena divnovíl.
„Úžasné,“ zavrčí Ohnivá. Ostentativně se odvrátí, odmítá být toho součástí.
Fay ji nevnímá. Potřebuje všechnu sílu k poslednímu rozhodnutí.
Hluboký nádech.
Vyjme z přihrádky střevíčky, zatají dech, vstoupí do nich. Ty ihned změní barvu vhodnou k šatům, temně zelené se stříbrným zdobením.
Něžné jak Popelčiny; také plné střepů. Řežou, bodají, zavrtávají se pod kůži chodidel. Nepřekvapí ji, pokud za sebou bude nechávat krvavé stopy.
Fay stane na podlaze, mimo kobereček, aby ho nezraňovala podpatky. Znovu na sebe pohlédne do zrcadla, vidí se celá.
Tohle nejsem já, pomyslí si, na okamžik ji sevře ledová ruka v hrudníku, jako bych nikdy od Plukovníka neunikla…
Ale ne – ne. Tak to není. Vůbec to tak není.
Tohle je má volba.
„Víš to jistě?“ zeptá se Ohnivá. Pohrdání i hněv jsou pryč. Zní smutně. „Vzdáváš se všeho, co ti daroval.“
Fay na sebe hledí do lesklé plochy.
„Velmi jistě,“ řekne pevně; třebaže i jen mluvit podivně bolí. „Tam, kam jdeme, nemohu jít bosá. Zahanbila bych Lorda.“ Zdvihne bradu. Nechá do sebe vstoupit chladné odhodlání smečky, když vyhladovělí, ranění vyráží na lov, nasytit mladé; následovat svého vůdce. „A to neudělám.“
Fay pohladí hadí malbu, spí na jejím zápěstí; jinou bys měl zdobit. Lepší. Odpusť mi.
Had zvedne víčka, zelené zorničky se tlumeně rozzáří. Unikne zpod jejích prstů, obtočí ruku, uvelebí se na hřbetu její dlaně. Zřetelně viditelný.
Fay ho jemně polaská.
Jdeš do bitvy se mnou, stejně odhodlaný, stejně věrný. Vždyť já vím.
Zkusí se usmát. Ale tvář nechce povolit; všechno bolí.
Tak ať.
Dveře se otevřou, Lord přejde práh.
Elegantní ve slavnostním hábitu Zmijozelu, s ležérně rozepnutými knoflíčky u krku, odhalují rozhalené límečky francouzské košile, hábit od pasu široký volně rozevřený, černé kalhoty z jemné tkaniny; dravě svůdný, vzhledem, jistotou, nepřehlédnutelnou aurou potlačované, skrývané síly, vzrušující tím neodolatelným způsobem předtuchy možného nebezpečí, až dráždí.
Když ji předtím opouštěl, aby se mohla připravit, neřekl jediné slovo. O nic z toho nežádal.
Asi věděl.
Sklouzne pohledem po Fay, od účesu po střevíčky.
„Děkuji,“ vysloví jednoduše.
Tím jediným slovem naplní smečku silou. Fay se mírně skloní a napřímí.
„Můj Lorde.“
Obejde ji, přistoupí zezadu, zavěsí na její obnažené hrdlo chladivý náhrdelník, připne dlouhé náušnice. Z neznámého materiálu, jiskřivě se leskne, duhově odráží bělostnou kůži, temně zelené šaty, na uších pableskuje v odstínech rudých rtů, černých kadeří. Jemňounce cinká, sněhové rolničky.
„Aethel,“ pronese Lord, „pozornost od naší drahé Elspeth. Pouze pro tebe.“
Zlehka políbí Fay na šíji.
Nemusí dodávat, že jeho cena je nesmírná. Fay rozumí. Protože oni nejdou pokorně prosit o milostivé přijetí. Lord hodlá ukázat, že je jim víc než rovný. Ač zrozen z mudly, s mudlou svázaný, stále má víc; magie, vědomostí, moci i majetku.
A Fay ví, že je to bude provokovat. Že ti, za kterými jdou, Lordem zčásti pohrdají, zčásti se ho bojí.
Děsí ji to. Nemá tušení, jak se s něčím takovým vyrovnat, jak obstát tváří v tvář takové zaslepené nespravedlnosti.
„Kdo hledá spravedlnost ve válce, bývá překvapený, proč nevítězí,“ zašeptá Lord.
Pod teninkou krustou námrazy na čokoládových očích v hlubinách cosi rudě plane. Šelmy z obou stran, sebejistý. Zdá se nepřemožitelný. Nemá strach. On se těší.
Jistěže; on neví. Nemůže vědět. Že urážky milovaného vás pálí stokrát víc, jeho rány jsou pro vás smrtící a jak divoké je zoufalství, když ho nedokážete ochránit; jak by mohl?
Kéž to tak zůstane, zaprosí Fay v duchu úpěnlivě. Snad Merlin umí naslouchat i mudlům, když prosí za kouzelníky…
Já přeci vím, že jsem s vámi něco udělala. Něco ve vás změnila. Cítila jsem to, včera. Dnes. Cosi křehkého, když se na mne podíváte; ve vašem výrazu, v dotecích. Právě nyní se za to proklínám, i za štěstí, které jsem při tom vnímala, já sobecká, hloupá!
Prosím. Pokud to víc není ve vašich silách – ať Merlin nedopustí, abych vás tím ohrozila.
Lord k Fay shlíží, pohled pronikavý, dotýká se všeho uvnitř ní. Přináší žár válečníků, neposkvrněnou čistotu chladu Šelmy. Přes tvář se mu mihne stín dravčího úsměvu.
„Netrap se, plamínku. Mám dost víry za nás za oba.“
Skloní se, vloží políbení na bílé čelo. Napřímí, nabídne rámě.
„Půjdeme.“
„Víš, proč všechny dětské pohádky končí slovy, jak chrabrý princ na bílém oři odváží svou vyvolenou do západu slunce, aby žili šťastně až navěky?“ pronese Ohnivá prázdně, obrácená k Fay zády, hledí do zahrady. „Protože přesně tam pohádky skutečně končí. Dál už je jen realita. Život, takový, jaký je.
O něm dospělí dětem nevypráví. Časem na to přijdou samy. Že po setmění bílý kůň sejde z cesty, spadne ze srázu, zláme si hnáty. Vlastní vahou oba své jezdce rozdrtí.“
Fay jí věnuje krátké ohlédnutí.
Západ slunce je pro amatéry, Ohnivá. A šelmy noc milují.
Přijme Lordovu paži, nechá se přemístit.
„Ale je v té noci místo i pro divnovíly? Protože pro mě už ho tu moc není.
…Fay?“
Siren Cues - Gloriana
Objeví se na ohromném prostranství. Označení „zahrada“ je směšně nedostačující; jak úchvatné je vše kolem, kolik nikdy neviděných krás magické přírody, neuvěřitelných stromů se zářivými květy v různých barvách, živé keře nejroztodivnějších tvarů, co se v okruhu zapuštěných kořenů skutečně pohybují, zdánlivě nekonečné záhony tisícibarevných květin vytváří obrazce a ty se stále mění, trávník svěží, až milostně hebký se zdá, načechraný, trýznivě svádí strhnout střevíčky, nechat se hýčkat měkkými stvoly. Skrápěný v pravidelných intervalech šumivými gejzíry, vytrysknou téměř zpěvavé, dopadají v něžném deštíku. Vzduch nasycený vlhkou vůní vody.
Fay se musí přinutit stočit zrak k domu před nimi. Monumentální, okázale přepychový zlaceným zdobením, věžičkami, balkóny, chrliči, sloupovím podél cesty k vysokým vchodovým dveřím, víc hrad či zámek než lidské obydlí. Čiší z něj aristokratická pýcha, bohatství, vědomí nadřazenosti; jako by každému příchozímu zdaleka hlásal, ať jsi kýmkoliv, zde jsi jen blahosklonně trpěný, ty malý…
Fay to přijde směšné. Samolibá pompéznost; těžko doufat že by uvnitř svých honosných zdí mohl být komukoli domovem. Navíc, co se půvabu a dechberoucí nádhery týče, se zahradou nemůže soupeřit.
Magický svět se od toho mudlovského vlastně až tak neliší. I zde vládnou pošetilí blázni, kteří věnují lásku raději mrtvému kameni a falešnému lesku vzácných kovů, než nekonečným zázrakům živé přírody; kterou poutají zdmi, bezcitným ostřím mrzačí pro své rozmary, místo aby ji nechali růst svobodnou a divokou.
Lordovy prsty po její paži stěží znatelně sklouznou v drobném pohlazení.
Je to souhlas nebo připomínka soustředit se? Fay neví. Raději vyžene myšlenky, nasadí společensky nicneříkající úsměv, nechá se vést sloupovím.
Ohromné masivní dveře se před nimi otevřou samy, první je uvítá velkolepá mozaika na protější stěně vstupní haly, nepřehlédnutelná. Pochopitelně.
Jde o rodokmenový strom. Čítající snad stovky rozvětvených generací. Fay nepotřebuje znát jejich jména, chápe dokonale. Majitelé pochází ze staletí čistokrevného rodu, každý bod i větev sálá privilegovaným postavením. A vymírají. Poslední dvě ramena na vrcholu, jedna trochu obsáhlejší z vedlejší větve, manželé a tři děti, druhá z hlavního kmene končí osamělým obrazem a jménem; Elphias Dóže.
„Náš cíl, plamínku,“ prozní jí myslí Lordův klidný hlas. „Nejenže je Velmistrem, navíc se už během dětství stal Albusovým blízkým přítelem.“
A už přicházejí; Fay je nebetyčně vděčná za Lordovu blízkost, jeho podpůrnou paži. Protože do haly nevstoupí předpokládaných šest obyvatel. Jsou jich desítky.
Dámy v luxusních róbách ověšené šperky, ani vějíře nechybí v ženských dlaních, páni v důstojných hábitech, Fay si na okamžik přijde, jako by omylem zavítali na královský dvůr. A bez pochyb dvůr nepřátelského království; tak studené jsou jejich oči. Jen tu a tam probleskne odpor či znechucení.
„Dámy,“ skloní se Lord elegantně. „Pánové,“ pokyne jim důstojně.
Fay mlčky následuje jeho chování, udělá totéž.
Nikdo neodpoví, nezareaguje. Několik vteřin drtivého ticha; vyjádří víc než tisíc slov. Lord je přečká s neochvějně drobným úsměvem, hledí jim vstříc. Fay zjistí, že její křečovité sevření na jeho paži polevuje.
…To ten hněv.
Ještě vzdálený, tlumený, rodí se v útrobách, v teninkých úponcích plazí tělem k jejímu srdci.
Jak se odvažují takhle chovat k Lordovi? Co o něm kdokoliv z nich ví?!
Už není těžké stát proti nim. Netečný úsměv vytesaný do rtů, pevně po jeho boku, vzpřímená. Neuhne pohledem.
Načež jen silou vůle překoná leknutí, netrhne sebou – to jedna z dam s hlasitým cvaknutím sklapne vějíř. Předstoupí před ostatní, vykouzlí na tváři přívětivý výraz.
„Ale ale, drazí moji, kam se podělo vaše urozené vychování?“ prohodí káravě s laškovným podtónem. „Na půdě našeho vznešeného rodu dosud nikdy nedošlo ke zhanobení tradic,“ pootočí se letmo ke svým, významně, v ladném pohybu pečlivě nacvičeném. Znovu se vrátí pohledem k nim. Vlídně přátelská. „I nevítaný host je stále hostem. Patří mu tedy patřičného přivítání. Vítejte, pane Raddle. Vítejte, lady Fay.“
„Děkuji, lady Isobel,“ odvětí Lord téměř hřejivě s opětovnou drobnou úklonou, jako by se vítal s dávnou přítelkyní.
Fay neunikne trhnutí v jejích rysech, ač mizí vmžiku. Oplatil jí Lord důstojným způsobem její urážku tím, že ji bez povolení oslovil křestním jménem? Pravděpodobně.
Fay to zahřeje, skryté pohrdání vyjádřené jejím směrem ji netrápí, ovšem poznámka o nevítaném hostu bodla ostře; nedůvěřuje si, že dokáže skrýt úsměv uspokojení, raději dle etikety skloní hlavu.
„Madam,“ zvolí neutrální formu.
„Pane Raddle. Lady Fay. Vítejte,“ mužský hlas, kouzelník po Isobelině boku.
„Sire Moragu,“ pozdraví Lord.
Muž se zachmuří, ani to nezkouší skrýt. Další křestní jméno?
„Drahý,“ zavěsí se do něj Isobel sladce, chlácholivě ho pohladí po předloktí, „není spravedlivé žádat aristokratického vzdělání, kterého se jim nemohlo dostat. Váš humorný omyl je vám odpuštěn, pane Raddle,“ mávne pobaveně dlaní. „Prosím, následujte nás do salonku.“
Jejich houf se s šustěním objemných sukní i hábitů rázně vydá jedním směrem, nečeká na ně, nevede je ve svém středu, natož v čele – Fay má jen základní znalosti dvorních pravidel, ale je si velmi jistá, že jde o další potupu.
Lord trpělivě vyčkává, nepotvrdí její podezření, nedá najevo naprosto nic. Lhostejně klidný. S jemným pobídnutím vykročí s Fay za nimi, poslední projdou dveřmi; jak chudí příbuzní s dychtivou nadějí na ubohou almužnu, o kterou přišli prosit.
Hněv povyroste o několik nových výhonků. Zdá se, že půda tu bude víc než úrodná.
„Na nich ani pramálo nezáleží, plamínku. Jsou jen z nepřímé linie chatrným zbytkem vymírajícího rodu, jehož jediný skutečný dědic stárne bezdětný. Tím malicherným laškováním uráží víc sebe než nás. A nevědomky prozrazují, jak nejistí se cítí.“
Fay z Lordových slov načerpá klid, nechá se jím prostoupit; hněvivý strom ustrne v růstu.
Aspoň do chvíle, než se rozhlédne salonkem, mezi procházejícími hosty zahlédne muže pohodlně usazeného v křesle, pokojně upíjí z šálku. Trochu podsaditý s řídnoucími vlasy, postarší, bez vousů, věk těžko poznat, ale jeho tvář už spatřila. Na vrcholu rodokmenu. Elphias Dóže, Velmistr, dědic rodu.
Za ním Lord přišel. S ním si svou návštěvu předem domluvil.
A on tu jen tak sedí, pije čaj. Vůbec se neobtěžoval jít Lorda přivítat.
Pochopení jí až otřese; příliš šokovaná, aby se mohla rozhněvat.
Ale je to Lordův stoický pokoj, se kterým k němu vykročí, co Fay skutečně zasáhne.
Kolik urážek a ponižování musel za svůj život snést, kolik vydržet, že k nim dokáže být tak netečný?
Jako by nikdy nic jiného nepoznal; prostě si zvykl. Tohle je způsob, jakým ho svět přijímá.
Není to hněv, se kterým musí Fay zuřivě bojovat, nedat na sobě znát; to němý pláč ji slzavě zevnitř objímá.
A touha Lorda před tím skrýt. Sevřít v náručí, odvést pryč, vymazat vzpomínky!
Všichni ti dobří, laskaví, spravedliví; s jakou kategorickou určitostí definují krutost fyzickým násilím, agresí, sadismem. Ale žádný už nerozumí, že tím nejkrutějším, co může člověk člověku udělat, je ho nevidět. Hledět skrz jako by nebyl, nenaslouchat, ani se o to nesnažit. Jednoduše ho popřít. Nejsi.
I být zbytečný je víc; jste aspoň něčím.
Ale neviditelný? Ať učiníte cokoliv, křičíte sebevíc, nic se nemění. Lidé vámi prochází. Nejste. Všechno se ve vás bouří, vzpírá, odmítá přijmout, v bezmoci zuří, nerozumí, vždyť to přeci není pravda, nemůže být; snažíte se ze všech sil – o jediné.
Jen říct: Já jsem.
A nikdo neslyší.
„Fay.“ Pohlcená v myšlenkách sebou škubne, polekaná. Možná víc tím, v jakém rozporu jeho hlas zní vzhledem k té netečně pokojné tváři. Je chraptivě sevřený. „Albus mne vidí.“
Omlouvám se, vydechne zděšeně. Jistěže vidí. I vaše Bílá. Krkavec. Omlouvám se!
Vědomím jí prolétne jeho přítomnost, beze slov, jen pocit. Jednoznačný – Dost. Teď ne. A nejlépe už nikdy.
Fay polkne další omluvy; ale srdce bolí. Chápe nevyslovené. Neviditelný neviditelnému rozumí.
Zastaví před křeslem, Lord se mírně skloní, Fay pokusí o dokonalou úklonu dámy. Snad úspěšně.
„Velmistře.“
Muž, patrně osmdesátník, u kouzelníků těžko soudit, zvolna odloží šálek s čajem, nespěchá. S útrpným odevzdáním konečně vzhlédne. Povislé lícní svaly, kruhy pod očima, třebaže jsou ostré a jasné, ostražité, plné nedůvěry. Ale žádné pohrdání. On ví.
Vidí Lorda. Jen stejně jako Pomněnkový vnímá pouze jeho část, duši Šelmy. Neschopný porozumět její nespoutané kráse, moudrosti velkých, pochopení celistvosti koloběhu a jak je jeho řád důležitý… Ani něze dlaní, když probouzí Fay pohlazením do sladkého aroma čokolády.
Elphias Dóže je ztělesněním pořekadla, že mezi slepými je jednooký králem. A on je, poslední velký svého rodu. Kyklop. Možná ne vzrůstem nebo fyzickou stavbou, ovšem rozhodně magickou mocí; Fay ji cítí, to známé brnění na pokožce. Nepříjemné, škrábavé, skoro sdírá jemnou kůži; patrně nevědomky. Varovný signál Lordovi nebo jen nemá rád lidi všeobecně, zahořklý ve své samotě?
„Lady Fay,“ pozdraví nejprve ji a Fay má tušení, že to není kvůli správnému bontonu, protože Kyklop bedlivě sleduje Lorda, „pane Raddle.“
„Děkuji za přijetí, Velmistře. Smíme přisednout?“
„Pokud je to nutné,“ odvětí Kyklop suše. „Doufal jsem, že tak dlouho se nezdržíte.“
Lord se krátce zasměje, upřímně pobavený, jako by pro něj nerudné zacházení bylo vítanou kratochvílí, dětskou hrou. Možná je; v chrámu své mysli sebejistý, jako lev, na kterého útočí mušky. Natočí se k Fay, aby ji dovedl ke křeslu, když se u nich objeví Isobel se svým širokým úsměvem. Fay popravdě žasne, jak ta žena dokáže skloubit v jednom výrazu koketnost s opovržením. Věnuje ho Lordovi.
„Pojďte, drahá,“ naznačí podání ruky, které říká následovat, nesahat, „mužské záležitosti náleží mužům. Dámská přítomnost je nevhodným rozptylováním.“
Opět do toho dokáže vložit mezi řádky náznak, že snad účelem Fay je Kyklopa svést po způsobu laciných společnic k uvolnění atmosféry. Fay to neurazí. V duchu složí Isobel poklonu, tak vytříbené umění musela léta pracně studovat. Ponižovat skrytě a s elegancí, proti kterému se nemůžete bránit, aniž byste sebe ještě víc zahanbili; vznešené rody na to musí mít detailní příručky.
Ovšem to nemění, jak velmi nechce s tou osobou být. Ještě méně opustit Lorda v tak nehostinném prostředí. Až ji sevře úzkost.
Vzápětí si sama vyhubuje, dřív než Lord stihne něco říct; jak hloupá je a absurdní. Ona a chránit jeho?!
Má svatá prostoto. Z toho lesku drahokamů, nákladných rób a hemžení všude kolem blouzním, matko.
„Bude mi potěšením, madam,“ přitaká netečně. Doufá, že to tak vyzní.
„Jak laskavé od vás, lady Isobel, děkuji,“ Lord vloží pravý džentlmenský nádech políbení na Fayinu dlaň, propustí ji. Fay ovane severák, jeho nedotýkání fyzicky bolí. Upne se k hadovi na svém předloktí, přinese klid. Trochu.
Lord s úsměvem pohlédne na Isobel. Fay znovu musí obdivovat jeho nenucenou přirozenost, chová se uprostřed nenávistného davu jak v rodinném kruhu; a ta nevraživost opravdu sálá ze všech stran, od procházejících hostů, kradmo vrhaných pohledů, špitaných slůvek zpoza rohů.
„Pokud smím prosit, při tak nečekaně hojné společnosti je váš líbezný salonek poněkud stísněný; venkovní altánek bude mnohem vhodnější,“ sdělí Lord. A mírně přimhouří oči, cosi varovného v nich, jako by se tomu sám nemohl ubránit. „Opatrujte mi mou dámu.“
„Altánek tedy,“ pokyne Isobel milostivě, ale zdá se spokojená, jako by to uvítala. Fay rozhodně ano, je Lordovi vroucně vděčná, čelit všem si netroufá, Isobel coby jediný nepřítel vypadá náhle téměř lákavě. Následuje ji k otevřeným proskleným dveřím do zahrady; Lord za ní usedne.
„Smysl vaší zbytečné snahy je mi znám, pane Raddle,“ zaslechne Kyklopův hlas, „jediným překvapením zůstává, jak ho chcete dosáhnout. Úplatkem? Vydíráním? Hrozbami?“
„V tom případě musíte omluvit mou nepřipravenost, Velmistře,“ odvětí Lord s lehkým úžasem, „netušil jsem, že takového postupu je zapotřebí…“
Zbytek zanikne v šumu, víc Fay neslyší. Asi je to dobře. Propletence hněvivého stromu se prohnou pod těžkými plody smutku.
A naprosto poprvé intenzivně zatouží být čarodějkou. Ovládnout jedno jediné kouzlo. To, kterým jí Lord ukázal nebeskou nádheru magie na vrcholu Newgrange.
A jen jedinkrát ho použít.
Aby slepí mohli vidět jejíma očima; milujícím srdcem divnovíly, s její úctou spatřit Lorda takového, kým je, když ho nenutí bránit své právo na existenci – velký, s vášnivou láskou k magii, neposkvrněný lidskou chamtivostí ani klamnými modlami mamonu či veřejného obdivu plného pokrytectví; čistý spravedlností šelmy, hubící plevel co zemi dusí. Jeho respekt válečníka k rovnému protivníkovi.
Proč nevidí, že je to jejich nenávist, strach z jedinečného, co v něm živí zášť, probouzí zběsilou potřebu ničit i bez důvodu, sytit se jejich bolestí, kterou sám zná lépe, než kdy oni mohou, zuřivě odporuje veškerou silou, raději zemřít, jen nenechat se zlomit, splynout šedý v šedém procesí tupě se táhnoucím úzkými koridory bez touhy?!
Šelmy nejsou jako lidé. Nezabíjí pro lesk galeonů. Nechtějí větší dům, tituly. Zabíjí z hladu, věrné přirozenému řádu.
Ale každá šelma v kleci nakonec zešílí v krvelačnou bestii.
Kolem Lorda je tolik mříží. Slepci je staví od jeho narození. A neustávají. Neustávají…
Přitom jediné, co si přeje, je právo být sám sebou.
Žít svobodný.
Smutno je mi, matko. Kdy svět zapomněl na prostou krásu volného nadechnutí, vyměnil za posedlost vlastnit? Nebo to takové bylo vždy a jen blázni halucinují o neexistujícím? Někdy mám pocit, že každá cesta končí mříží, kterou nelze zničit.
Ale ne; ne, tak to není. Nebude. Nesmí být.
Jednou bude Lord kráčet zemí nespoutaný. Já věřím.
Než vyjde ze salonku, krátce se ohlédne, nemůže odolat; aspoň se potěšit vzdáleným pohledem na něj…
Nalezne sytě hnědé zorničky, kypré půdou v lesním podrostu, sledují ji.
Křehké.
Až se ve Fay sevře žaludek něžnou bolestí. Sveřepá musí odolat nutkání se k němu rozběhnout, přiměje se vzchopit. Jsou na nepřátelském území. Lord tu má práci.
Omlouvám se. Nechtěla jsem rušit.
Lord mrkne. A zatímco se od ní odvrací, křehkost mizí, námraza s karmínovým plamenem v hloubi znovu zvedne štíty.
Fay odhodlaně překročí stupínek, opustí salonek plný hladových očí, uvítá bohaté aroma květů, trávy, čerstvé ovzduší protkané vlhkostí.
„…zřejmě neslyšela,“ uvědomí si ženský hlas vedle sebe, Isobel, kdoví jak dlouho už mluví a co říkala. Rozevře vějíř, usměje se. „Netrapte se, drahá. Závist je zcela přirozená. A zdaleka nejste první, která jí zde podlehla, o to víc, z jakých podmínek přicházíte. Neostýchejte se, prohlédněte si vše. Zřejmě vás pan Raddle nepřipravil dostatečně, co vás tu čeká. Jen příliš nepodlehněte smutku, to bych si vyčítala.“
Závist? Ty bláhová. Nechtěj vědět, co by ti na to řekla Ohnivá.
Kdepak, tvou zlatou klec ti nezávidím.
„Vaše zahrada je úchvatná,“ najde v sobě něco upřímného, co může říct nahlas.
„Oh. Jistě. Zahrada,“ pokývá Isobel chápavě. Skryje tvář za vějíř, škádlivě se zasměje. „Nuže dobrá, budeme si hrát na nevyřčená slova. Mimochodem, od prvního okamžiku obdivuji vaše šperky. Křišťál je nejlepší ozdobou ženské čistoty. Výtečná volba.“
Fay se v duchu rozesměje. Na rozdíl od ní Isobel musela aethel poznat – a ta poznámka o ženské čistotě?
Vážně čeká, že mne poníží zjevným faktem, jak jsem se Lordovi odevzdala ještě vdaná za jiného? Jsem na to hrdá. A vděčná, že jsem směla.
„Jsem ráda, že se vám líbí,“ opáčí Fay, nechá jemně vklouznout do tónu pobavení.
Had skrytý v rukávu nehybný, smečka bez zájmu kolem ní, všichni souhlasí. Tahle kořist nestojí za skolení.
Vystoupají tři schůdky do roubeného bílého altánku, usednou ke stolku s občerstvením; opodál na polstrovaných lenoškách skupinka mladých dívek, u schůdků dvě děti, hrají si, zhruba šestileté děvče a trochu starší chlapec, každý sám z jedné strany dlážděné cestičky.
Fay s úlevou dopřeje týraným nohám menší pohodlí, střevíčky se připomínají s každým krokem, zarývají do kůže. Kéž by stejně aspoň na moment mohla uniknout z ocelového svěráku šatů. Nářek spoutaných vlasů raději ignoruje.
„Konečně špetka soukromí,“ prohodí Isobel spiklenecky, oběma nalije do šálků čaj. Neobtěžuje se s ptaním, zda Fay chce. „Nenechte se pobízet, vyprávějte,“ předkloní se, zřejmě aby dodala význam zdánlivé anonymitě, „všechny přítomné dámy hoří nedočkavostí; jaké to je, lady Fay? Podivná záliba pana Raddlea ve vnadách mudlovských žen je víc než známá, a že svou pozorností zahrnul mnohé,“ hraný ruměnec za vějířem, mrknutí, ti muži, „ovšem žádnou z jejich řad nepoctil veřejnou prezentací… Oh,“ zarazí se. „Odpusťte, lady Fay. Ta má upřímnost. Občas říkám víc, než bych měla.“
Fay zaboří prsty do hřejivé srsti vlků, probírá se jimi; v mysli vzpomínka sladce vzrušující, na Starý Sarum, kožich Šedého, kde se její dlaň s Lordovou setkala poprvé v pohlazení.
„Jen ten najde, kdo hledá,“ odpoví pokojně. „Jaké to je, sklízet ovoce z tolika zkušeností?“ nakloní hlavu zadumaně. Nechá na ústech pohrát zasněný úsměv. „To ponechám představivosti dam.“
Zvedne šálek, upije. Neoslazený by byl hořký – nemít v ústech Lordovu touhu, navěky uzamčenou v chuťových pohárcích ze stovek polibků. A příslibu dalších.
„Obdivuhodné,“ poznamená Isobel, „hrdě přiznat, co by kterákoliv jiná bouřlivě popírala. Že je pouze jednou z nespočtu před ní. A po ní.“ Laskavý úsměv. „Respektuji. Nebudu ničit váš kratičký moment na výsluní. Merlin ví, že každá žena potřebuje cosi drahého ke vzpomínání v dobách osamění.“
„Kdo by se trápil strachem ze samoty?“ stočí k ní Fay zrak, mírumilovný, vyrovnaný, marně se snažíš, sypeš sůl do ran, které neexistují. „I kdyby to bylo možné, proč si přát přežít požehnání, kdy smíte tančit v záři hvězd na nočním nebi? Jediné, co může následovat, je temnota a prázdno. To snadno oželím.“
Isobel si povzdechne.
„Nic neruinuje snahu vznešených dam o hodnotné postavení než podřízená slepota těch pošetile zamilovaných,“ pronese tlumeně. Mávne pěstěnou dlaní, útrpné gesto velitele nad dalším bezcenným vojákem. Úsměv, blahovolně odpouštějící. „Tím se netrapte, lady Fay. Naopak, je dobré znát své místo; stejně jako ho i pan Raddle pochopil. Přijal, že svým zpola mudlovským původem zneuctil velký rod Zmijozelu, proto tolik let strávil mezi svými, hledá si mudlovskou ženu, ani se nepokouší přenést hanbu na čistou krev některé z čarodějek. Chvályhodné.“
„Zajisté,“ přitaká Fay; vlk pod rukou ohrnuje pysky, cení zuby, hluboké vrčení zní Fayinými útrobami, až se hněvivý strom prudce rozkošatí. „Nebo je těžké mezi čarodějkami najít hodnou Salazarova dědice,“ pokrčí rameny.
Isobel se rozesměje, decentně, pravá dáma za každé okolnosti.
Zatímco Fay běsní. Zoufale se snaží nedat to znát, udržet postoj netečný; ať ji Isobel klidně uráží a třeba zajde dál, než slušnost dovolí – ale potupně hovořit o Lordovi?
Jak se odvažuje?! Ta mrzká, podlá; ach, Merline, jen jednou prosím vyslyš prosbu mudly! Ztrestej tu hanebnost, vyrvi jí jazyk, proklej navěky!
„Plamínku.“
Lordův hlas ji něžně svlaží, proteče bytím svěžestí horského pramínku; uhasí planoucí stodoly.
„Dávno tě Merlin vyslyšel. Isobel jako poslední z přímých žen svého rodu měla jediný úkol. Zajistit pokračování, přivést na svět dědice. Jenže porodila dvě dcery. A motáka, kouzelníka bez magie. Neschopná mít další děti. Selhala tím nejkrutějším způsobem. Nemusíš rozumět tradicím dávných rodů. Jen mi věř. Pro ni je už roky život peklem na zemi, bez naděje na vykoupení.“
Fay k ní vzhlédne. Jak jiná se náhle zdá; všechny ty urážky, pohrdání, obratně skrytá zlá slova. Fay už rozumí. Pod tím vším je žal padlé královny, jediný skutečný.
Nejspíš se jí do tváře nechtěně vloudí soucit, Isobelin smích utichne jako useknutý, výraz mrazivě chladný.
Odvrátí se, s distingovaným držením, malíček odtažený, upije čaje. Odloží zpět na podnos.
„Zvláštní, lady Fay,“ pronese, umělý úsměv na rtech, opět ve své roli se pohodlně opře, „nemohla mi uniknout vaše zmínka o temnotě a prázdnu v souvislosti s panem Raddlem. Nejen neodříkání častých zhýralých neřestí jeho jméno provází; koneckonců, sama jste se setkala s bystrozory. Nejednou.
Tohle vás svádí? Krev a černá magie na rukou, co vás objímají?“
Fay se rozhlédne zahradou. V duchu projde květinovými záhony, pohladí stromy, vdechne vůni měkkou vlhkostí zavlažovacích vodotrysků. Nechá se jí prostoupit.
Matko… Proti lovcům lze bojovat; ohněm, zběsilostí lásky, útěkem.
Ale probouzet slepé ani divnovíly neumí.
„Myslím, že právě nyní nastal čas vám vaši laskavost oplatit, madam,“ stočí k Padlé královně zrak. „Odpouštím vám. Nenávist často pramení z velké bolesti.“ Vstane, udělá několik kroků ke schodišti, hrajícím si dětem. „Co se týče náruče, v níž poprvé v životě usínám klidná, nacházím tam pouze čistotu a bezpečí. To je váš syn?“
Nečeká na odpověď, sejde schůdky. Obě děti si hrají s malými figurkami zvířat, děvčátku pod rukama ožívají, honí se, dovádí, v náznaku boje kolem sebe krouží. Chlapcovy nikoliv. Nehybné, vyřezané ze dřeva, sám s nimi pohybuje jako jiné děti. Ty mudlovské, opraví se Fay.
Chybí i vjem brnění na těle v jeho přítomnosti. Žádná magie.
Přesto Fay lítost necítí. Proč by měla? Není hanbou být jiný.
S menšími obtížemi zvítězí nad šaty, usedne na trávník vedle něj, v téhle poloze se střevíčky surově zaryjí do kůže pod kotníky, rozedřou víc bolavé šrámy.
„Kterého máš nejraději?“ prohlédne si sbírku, dravci i býložravci, někteří jen mlhavě povědomí, zřejmě magická stvoření.
„Gryfa,“ utrousí hoch na půl úst, nepohlédne na ni, „samozřejmě.“
„Ano,“ pousměje se Fay, „s moudrostí orla, silou lva. Egypťané ho považovali za démona ochrany a msty, křesťané za symbol znovuzrození, ve středověku se stal ikonou králů.“
„Žvásty,“ sykne hoch pohrdlivě, „co o něm mudlové mohou vědět?! Vždyť ani nepoznáš, že tohle je hipogryf, spojení orla a koně. Je proslulý svou hrdostí. Tvé štěstí, že není živý.“
„V tom případě sis dobře zvolil svého favorita. Být hrdý na to, kým jsi, je mocná síla, kterou ti nikdo nemůže vzít. To snaha stát se někým jiným mnohdy i velké zlomí,“ řekne měkce, nevšímavá k jeho tónu. Rozumí té zlobě. Příliš mladý, sám bez viny všemi obviňovaný, že není, kým si ho přáli mít; jako by to mohl ovlivnit. Nelze se ubránit nevidět v něm Lorda v sirotčinci – ale jen jeho stín, Lord byl i v té době hrdým a velkým, nesnižoval sebe zatrpklou sebelítostí. Snad k tomu hoch časem doroste.
Nyní si však odfrkne.
„Od tebe to zní vážně humorně,“ ucedí tlumeně. A pohlédne na ni zpříma, oči vyzývavé, jízlivé. „Nech mě hádat. Tvým oblíbeným zvířetem je krysa.“
Fay přejede rukou nad jeho nehybnou kolekcí. Had mezi nimi není.
„Každému tvoru je dáno místo, kde je ho zapotřebí, aby byla udržena rovnováha věcí. Mám ráda všechny.“ Pohodí hlavou, krátce se zasměje. „Ale dostal jsi mě,“ mrkne, „i já mám svého vyvoleného.“
Zvedne maličkou figurku levou rukou, nechá ji stát na dlani.
„Vlk,“ pronese s láskou, „představuje sílu, vytrvalost. Svobodu. A věrnost. Tu především.“
Rukáv sklouzne k předloktí, obraz hada ožije, zavlní se, obtočí kolem Fayina zápěstí, čenichem vklouzne do dlaně. Dotkne se dřevěné postavičky. Chvějivé zabrnění – a vlk obživne, obroste srstí, protáhne packy, nahrbí se, zvedne mordu. Z drobného hrudníčku se ozve tlumené zavytí.
Fay ohromeně zapomene na vše kolem; rázem je v lese, Prašivec v dáli zve k honičce, bláznivě šílené skrz houští, popadané stromy, mezi hustě rostlými kmeny, utíkej, Fay, utíkej, nikdo nás nedohoní!
Vydechne, srdce buší nadšením, úžasem, krásou. Až s posvátnou úctou ho opatrně snese k zemi, nechá vběhnout do trávy, sleduje, jak dovádivě vyskakuje, proplétá se stébly omámeně šťastný, jako by věčnost čekal, až někdo zlomí jeho kletbu strnulosti, uvnitř krutě při vědomí.
Je nádherný.
Fay bezděčně přitiskne hada k prsům, druhou rukou hladí, děkuje, oči se mží.
Pozdě si uvědomí to barevné hnutí. Hoch stojí, zorničky dokořán, výraz nepříčetný. Jediným dupnutím vlka rozdrtí.
Čvachtavý zvuk.
Štítivě otře podrážku.
„Možná jsem moták, ale stále dědic vznešeného rodu,“ pohlédne k Fay plný žhnoucí zášti, „a ty jen Vlaštovka.“
Fay probere z šoku hadí král. Stáhne se těsně kolem předloktí, rozvibruje magií, má pocit, jako by uvnitř v ní syčel hněvem, připravený zaútočit.
Nebo možná nejen uvnitř. Protože chlapec pobledne, chvatně, vrávoravě ustoupí.
Fay maně hada polaská, konejší. Necítí zlobu. Jen smutek, lepkavé cáry studené mlhy stoupající z blat, pach lačného bahna beze dna.
Kolikrát tě ještě musím ztratit, vlčí bratříčku?
Nikdy nebudu dost silná tě ochránit?
„Mudla, moták nebo kouzelník,“ zašeptá, vzhlédne k chlapci, „jen lidé ničí, co nemohou mít. A na tom nic vznešeného není.“
Vstane. Do trávy se nepodívá. Nechce vidět.
Padlá královna Isobel už stojí u nich, skrývá syna za sebou, výraz podivný. Fay se od nich odvrátí. Stále otřesená, šlahouny zármutku ovíjí hněvivý strom.
Spatří Kyklopa, jak k nim rázně kráčí, Lord po jeho boku, klidný. Několik dalších hostí v pozadí.
Audience je u konce? Uspěl jste, můj Lorde? Zeptá se v duchu, trochu nepřítomná.
Maličká krvavá skvrna v trávě za ní kovově voní.
„Nikoliv. Bylo mi zakázáno i jen promluvit,“ odvětí Lord nevzrušeně. „Elphias seslal na tebe a Isobel odposlouchávací kouzlo, sledovali jsme tedy celý váš rozhovor. To jí byl svěřen úkol mne prověřit. Skrz tebe. Napadlo mne to, když tě tak ochotně odváděla do soukromí. Vedla sis výtečně.“
Fay na něj zůstane hledět. Mysl prázdnou.
Jen jako suchý list tam klesá věta, neschopná uvěřit.
Zakázal – promluvit?
„Co ti mladý Corey řekl? Elphias kouzlo ukončil, závěr jsem neslyšel. Ale cítil jsem Znamení. …Fay?“
Vlastně nevím, zamumlá Fay apaticky. Hněval se. Nic víc.
„Ukážete mi svou paži, lady Fay? Prosím,“ vztáhne se po ní Kyklop energicky, prosba je čistě rétorická.
Fay stočí pohled k němu.
Zakázal promluvit.
Chce odejít. Chce se otočit, servat šaty, boty, jít pryč, nikdy se nevrátit…
Ne.
Chce ho udeřit.
Zakázal – promluvit.
On – on! – zakázal Lordovi i jen promluvit.
Kde jsi, Ohnivá?! Máme tu stodolu k podpálení; bude se ti vážně líbit.
„Fay. Dost,“ ozve se Lord stroze. „Přesně tohle chtějí. Vyprovokovat mne. Dokázat, že jsem nebezpečný. Tvá mírumilovná, laskavá nevinnost je mým největším trumfem; zde a nyní jsi můj štít. To tebe studují, mnohem víc než mne. Nezklam mě.“ Odmlčí se. A jeho hlas měkce zjemní. „Plamínku. Vždyť jsou směšní. Nemohou mě urazit. Ani ty jim to nedovol. Je sice pravdou, že v magickém světě neplatí, že slovem nemůžeš zranit – ale dokud není v latině, jsi v bezpečí,“ mrkne. „Ukaž mu Znamení. Proto jsme přeci přišli.“
Sestřičko, otřou se o ni hebké kožichy, horký dech z čenichů, jas modrobílých zorniček. Čím jsou jejich hlasy pro nás? Šelest míjeného listí, zatímco běžíme ke vzdálenému pahorku. A potom k tomu za ním; už si na jejich zvuk ani nevzpomeneš.
Ano…
Fay zvedne levé předloktí, nechá rukáv v rozparku klesnout, hadí král se skví na bledé kůži, hlavu na hřbetu ruky, zorničky smaragdově září.
„Znamení rodu. Dobrý Merline,“ řekne Kyklop chraptivě. Vzadu to zašumí hlasy. „Vložil jste Znamení rodu na lidskou bytost?“ rozdrtí mezi zuby, ostré oči se do Lorda zařezávají. „Vaše majetnické sklony právě překročily i všechny nemyslitelné hranice!“
„Domov má mnoho podob,“ namítne Lord s klidem. „Jako poutník bez kořenů si ho cením příliš, než bych ho nechal bez ochrany.“
„Odpusťte ženě její marnivost,“ Fay se pousměje na Kyklopa, než stačí znovu promluvit, „když se touží zdobit připomínkou na svého nejdražšího.“
Smečka v ní letí k obzorům, nezkrotná, lehká a věrná, Fay běží s nimi, bosá přeskočí vyvrácený kmen, rozpuštěné vlasy uličnicky rvané větrnými prstíky, krev bouřlivě duní v uších, nezastavuj, na ničem jiném nezáleží, běžíme na konec horizontu, který není, a to je báječné; láskyplně pohladí hadí hlavu, vztáhne dlaň k Lordovi, ten ji přijme do své, přitočí Fay ke svému boku.
„Výborně, plamínku,“ odmění ji Lordův hlas laskavý, nese se v rytmu vlčích tlap, pravidelně tepají půdu, „zvolil jsem Elphiase ještě z jednoho důvodu. Sám se o Znamení kdysi pokusil. Marně. Přes zdánlivou velkolepost jeho rod není dostatečně mocný. Jak trpký tento okamžik pro něj musí být…“
Fay chvátá se smečkou, přeskočí potok, běží podél stromů; ten hněvivý rozvine květy.
Děkuji, můj Lorde. Jsem ráda, že to vím. Sklízí plody vlastní pýchy. Sami se trestají; teď v sobě mohu najít trochu shovívavosti k jejich trápení.
„To jistě smíš. Pokud chceš,“ polaská ji vnitřním pousmáním, zvolna vede zpět do salonku, ignoruje Kyklopův temný výraz, šum davu. „Ale nečekej totéž z jejich strany. Naopak, teprve jsme rozestavěli figurky na šachovnici. Hra začíná a tah je na nich.“
…Můj Lorde? Byl ten maličký vlk živý?
Pohybem palce sklouzne po jejím zápěstí.
„Jen kouzlo. Již vyprchalo. V té trávě leží pouze kousky dřeva a třísky.“
Dobře, přitaká Fay spokojeně.
Takže nakonec je volný.
Fay s Tomem od Magdalenky (moc děkuji 
)
)Skupinky v tlumených rozhovorech, kmitání vějířů, cinkot šperků, šum látky klouzající po parketách, klapot podpatků. Desítky očí.
Všechno to Fay jen zlehka míjí, usmívá se, občas kývne, zavěšená v Lordově paži, zachumlaná ve vlnkách tajené magie, co z něj proudí, přebíjí všechny ostatní. Hosté se kolem nich stále mění, prohodí pár vět s Lordem, Fay je nevnímá, snad okrajem, stěží, nezáleží na nich. Občas o ni zavadí cípem závan jízlivosti, posměšku; a bez odezvy steče po Lordovi jak kapka po okenním skle, reaguje pohotově, stoicky důstojný či škádlivým zasmáním, jindy nechá naplano vyhasnout, povznesený nad triviální nicotnosti. Mnohému Fay stejně nerozumí, pánské poznámky pro ni obsahují neznámá slova, ženy jsou stejné všude, nechybí svůdné narážky, špatně skryté koketnosti, tu a tam maskované domnělým nezájmem. Lord je vůči všemu dokonale imunní.
Nevítaný, nechtěný, obávaný, haněný – a přesto svou osobitou aurou, šarmem vítězí. Uvědomují si ti pošetilci vůbec, jak lehce se stal středem pozornosti, žádný neodolá získat si jeho povšimnutí alespoň gestem. Kyklop ho zachmuřeně sleduje zpovzdálí, Padlá královna vydává rozkazy domácím skřítkům, se smíchem se věnuje jiným hostům, vyhýbá se kontaktu s nimi; ničím nemůže dát najevo víc, jak moc si jejich přítomnost uvědomuje.
Fay v blaženém mžení částečné duševní nepřítomnosti si to vychutnává. V jeho blízkosti, v teple jeho paže, se cítí v takovém bezpečí… Už ví. Lord je nedotknutelný; jak se jen mohla bát, hloupá, bláznivá divnovíla.
Šelmu nemohou zranit.
A nepochybuje, že se o to snaží, třebaže jí ony pokusy nepochopené unikají. Lord je odráží bez námahy, dost možná se při tom skutečně baví.
Zvonečkové trylky. Vychrtlá domácí skřítka s hlubokou úklonou zve panstvo do jiných dveří, vydají se tam, tentokrát už jde Lord s Fay v jejich středu, přilehlá místnost je ohromný jídelní sál, vévodí mu enormní stůl plný podnosů nejrozmanitějších pochoutek, vinných lahví, broušených sklenek, obklopený čalouněnými židlemi pro každého z přítomných. V čele usedá Kyklop, po jeho stranách Padlá královna, její manžel. Děti, chlapec-moták mezi nimi. Roztřesená skřítka s nekonečnými uctivými poklonami na Kyklopův povel vede Lorda s Fay k jejich místu – přes délku stolu přímo naproti Kyklopovi. Čestné místo.
Lord Fay podrží židli, druhou rukou její dlaň stále svírá, nabízí oporu, s těmi prokletými šaty je to pro ni výzva, na vteřinku zpanikaří, vzápětí ji ovine milovaná magie, látka se hbitě přizpůsobí. Fay s úlevou dosedne, nezakopla, nezamotala se do sukně, nestrhla ubrus ani se volným rukávem nikde nezahákla, pohroma se nekoná. Vyšle v mysli vroucí poděkování, Lord zatím přijme židli vedle ní. Teprve poté ostatní obsadí zbylá místa.
Uspěl jste, neudrží Fay své nadšení. Získal jejich respekt. Blahopřeji!
„Fay,“ prozní jí jemně pobavené pokárání, „musíš se toho ještě tolik učit. Kdepak. Ani v nejmenším. Před útokem je vždy vhodné nepřítele mylně uchlácholit. Něco chystají. Zůstaň klidná. Poradím si.“
Jak trn na stonku růže; ostré bodnutí, co rázem odezní.
Fay zhluboka vydechne.
V pořádku. Já vím.
Padlá královna pobídne gestem skřítky, přispěchají ke stolu, přivolají si lahve vína, začnou obcházet hosty, nalévat do sklenek. Vyzáblou postavičku u nich Lord zastaví, v jejích kostěných prstech přetočí láhev vinětou k sobě.
„Chiaro di luna,“ zvlní obočí, „překvapivá volba. Mně i mé dámě jen doušek na ochutnání. Ani kapku víc.“
Třesoucí se paže jeho rozkaz splní, velikánské oči ujistí, zda je spokojený, Lord ho propustí, skřítek chvátá dál.
„Proslulá italská magická vinice,“ prohodí Lord k Fay, „pokud je mi známo, na celém světě jediná, o kterou pečují víly. V době zrání prý hroznům zpívají; ale co je na tom pravdy, netuším. Ovšem k měsíční magii není radno přistupovat lehkovážně.“ Mírně se k ní nakloní, ztlumí hlas, zbytek je důvěrný. „Jistá divnovíla mi dala cennou lekci,“ zašeptá.
Fay se nedokáže ubránit, zrůžoví. Lord jí věnuje skrytý úsměv čokoládových očí, čas se kolísavě zastaví, něžný, líbezný.
Aby s dalším hnutím řas pohltil to jedinečné aroma jen pro ni; hnědý zrak vychladne, opět na stráži, stočí se ke Kyklopovi. Fay okamžik na to se připojí. Společně vyčkají, až jsou všechny číše plné, tváře hostů směřují k čelu stolu. Kyklop si s Padlou královnou vymění pokývnutí.
Isobel vstane s grácií, jí bohatá róba nijak nepřekáží, zvedne svou sklenku. Sklouzne pohledem po všech přítomných. Vrátí se k Lordovi, Fay. Úsměv široký, vlídný, laskavý.
„Pro náš dům je vždy darem těšit se ze společnosti vzácných přátel. Děkuji vám. Přesto je dnešní odpoledne speciální větší měrou než jindy. Jménem mého rodu srdečně vítám v našem středu pana Toma Rojvola Raddlea a jeho sličnou společnici. Nuže, moji drazí, prosím,“ zdvihne vinnou číši výš, všichni následují. „Ať mezi námi nalezne své štěstí naše nová Vlaštovka!“
A místnost potemní.
Stíny, k smrti hladové, vysají světlo svící, pochodní na stěnách, mrazivě chlad dýchne jinovatku na jídelní mísy, zakleje šaty, zděšené výrazy; náznaky panické touhy vstát od stolu, ale netroufají si, ticho dravě schlamstne každičké splašené zabušení tepny.
Jako plátno malíře. Místnost plná zkamenělých soch v načatém pohybu.
Jen Kyklop hledí upřeně, dokonale soustředěný, jediný živý. Připravený.
A Fay.
Poznává explozi Lordova zběsilého hněvu. Důvěrně zná každičkou příchuť jeho magie. Neděsí ji.
Stojí vedle ní, dlaněmi vzepřený o desku, hlavu mírně skloněnou. Fay jediná vidí, jak rudě jeho oči planou.
A pak je náhle po všem. Svolá magii do sebe, světla se rozzáří, Lord napřímí, oči hnědé. Klidný, klidný.
Usměje se na ni.
Podá ruku.
Fay ji hbitě přijme, vstane, Lord ji odvádí. Neohlédne se. Neřekne jediné slovo. Ti za nimi pro něj už neexistují.
Beze spěchu projdou halou, dveřmi, sestoupí schody, kráčí sloupovím.
Až kdesi v zahradě se zastaví, uprostřed zeleně trávníku. Němě vykouzlí lavičku, přiměje Fay se na ni posadit. Sám poklekne před ní.
Ale nepodívá se.
Fay nepotřebuje rozumět, čím ho tolik rozhněvali. Je zraněný. A to je děsivé.
Také to bolí, matko. Tak moc bolí.
Bezradně, nejistá vztáhne pravičku, bříšky prstů se dotkne jeho spánku.
„Nerozuměl jsem tvému strachu, tomu trápení,“ promluví konečně, tón nezvyklý. S ozvěnou vyschlých studní. „Nechápal jsem.“ Pomalu zavrtí hlavou. Vzhlédne.
Zorničky čokoládové, hořké po mandlích, křehké, matko, mé dobré nebe, příliš křehké, zákeřně se jimi plazí prasklinky!
Ať se stalo cokoliv. Tohle je špatně. Tak to nemá být.
„Pro kouzelníka je tak snadné získat přízeň mudlovské ženy,“ pokračuje zatím Lord prázdně, „s tím, co umíme, pro vás nepředstavitelné. Je to přibližně patnáct let. On miloval ji. Ona jeho magii.
I hloupý muž, když touží, najde cestu. Nalhal jí, že pokud se mu odevzdá, skrze semeno do ní vloží část své magické síly; tak absurdní, nemožné. Ale ona se mu dala téže noci, a zatímco spala, očaroval pár drobností, aby na ni reagovaly. Uvěřila. Odešla s ním, sem, do jeho domu, do kouzelnické společnosti. Kde rychle poznala další, mocnější; chtěla víc. Sama se nabízela. Než se ten zamilovaný blázen nadál, šla z lože do lože, muži si ji podávali, s pohrdáním, pobavení její vděčností, tak ubohá. Nevím, jak skončila, nevzpomínám si ani na jejich jména. Znám ten příběh jako každý. Říkal jí Vlaštovka. Má milovaná Vlaštovka. Rozumíš? Chápeš, Fay?“ a duhovky mu zas rudě hoří. „Isobel, tam přede všemi, se na mne usmála a do očí mi řekla, že jsi jen další bezcenná děvka. Míň než to, hůř než…!“ nedokončí. Zatne zuby. Pevně semkne víčka.
Ve Fay se zastaví krevní proud, zmrzne v žilách.
Matko.
Lord mě má… rád?
Ani dýchat se nedá.
Co jsem to provedla.
Zahalí ji magická náruč, Fay nevnímá, střevíčky mizí, ztýrané nohy zhojí, šaty jsou pryč i šperky, sedí ve svých oblíbených lehkých, vášnivě červených, černé vlasy padnou na záda propuštěné, nic z toho Fay nepostřehne. Na smrt vyděšená.
Ona i lesní bůh to ví; Šelma nesmí milovat.
Stane se zranitelná. A tolik stodol na světě není, aby ho ochránila.
„Odpusť,“ probudí ji Lordova dlaň na tváři. Klidný; jiným způsobem, takovým odevzdaným. Pokrčí rameny. „Stalo se.“
„Je mi to líto,“ hlesne Fay.
Lord se pousměje. Pramínek vlasů mu padne do čela.
„Ne,“ vydere se z ní, prudce chytí jeho ruku do svých, stáhne do klína, sevře, div ho v prstech nerozdrtí, „udělejte něco. Co váš plán?! Vrátíme se, něco vymyslíte!“
„Již jsem vymyslel.“
Lord se vztyčí, zvedne ji s sebou. Ukáže k záhonkům královských anglických pelargonií, vzdálených od nich zhruba půl míle.
„Za tři minuty se spustí zavlažování.“
Zavíření, objeví se s Fay u květin.
„Doběhni ke mně dřív a zítra s tebou zatančím tvůj ranní kobercový rituál. Pokud to ale nestihneš,“ přivine si ji, zlehýnka dotkne rty na hrdle, dýchne, „inu, na nějakou odměnu pro sebe jistě přijdu…“
Přemístí se sám zpět k lavičce.
Zůstane po něm vůně horké čokolády.
Všemi póry se dere do těla, plíce rozdýchává, dává masáž srdci, co strachy klopýtá, z jedné strany tuna štěstí, z druhé zoufalství; a proč se na mě nehněvá?!
Lord tam stojí, hledí na ni. Z duše milovaný.
Velký. Mocný.
Jiný.
„Nepřemýšlej, Fay. Utíkej, utíkej s vlky. Zbytečné nech za sebou. Utíkej ke mně, plamínku bosý; chladno je mi.“
Tak nepřemýšlí. Běží. Vlastně si to uvědomí až mnohem později, tak přirozené je to pro ni nebo tahle bláznivá dětská hra ji umí léčit, a On to ví? Netuší. Běží.
Látka široké sukně za ní plápolá jak ohnivé chvosty, půda je měkká, laská chodidla, co se do ní boří, vítr líbá do vlasů, krev v tepnách ožije, chvátavě se rozbouří, v prsou duní, a všechno voní, trávou, sluncem, hlínou, smečka letí s ní, jsou všude kolem, uši přitisknuté, oháňky se míhají, plavné skoky, Milovaný vpředu, čeká, usmívá se vskrytu kaštanových očí; na ničem víc nezáleží.
Jak staré pláty prožrané rzí padají strachy, úzkosti, nejistoty. Víra a láska zůstane jediná, je její kůží, Fay běží. Od cíle ji dělí pár metrů, deset, možná míň, když se bublavě vodotrysky rozezpívají. Ještě krok, druhý. Fay zastaví. Prší.
Vlhké mrholení se vsakuje do kadeří, šatů, slévá na pažích, na šíji vodní růženec, slunce se v něm odráží, duhové ostří. Fay zakloní hlavu, oči dokořán. Rozpaží. A roztočí se, kapičky se o ni tříští, křišťálové gejzíry, tekuté trny, Jezerní paní, tančí, divoce, horoucně, deštné krůpěje tančí s ní, jsou vlnami, každý její pohyb nesou výš a dál, mokře zpívají, Fay tančí, rudé víření, s každou otočkou proklíná mříže, ruce, co je staví, Beztvářného samosoudce davu, tak silný a spravedlivý pod kápí, s obličejem pokrytým tisíci slepých očí v monotónním rytmu sbírá jednu kostku za druhou, dělí do dvou stran, levá, pravá, bílá, černá, dobře, špatně, smíš a nesmíš – ano? Copak? Nesouhlasíš? Víc že by jich mělo být, ty nikam nepatříš? Blázínku; neřekli ti, že černá je jen další odstín šedi? A šedá není bílá, kdepak, není.
Fay tančí.
Slovy těla, plamennou duší divnovíly, vzývá pramatku Zemi, pláče a tančí, tančí a miluje, za svět bez klecí, pro lásku Šelmy…
Zastaví ji pevné paže, hřejivé náručí. Skálopevné bezpečí. Vodotrysky mlčí, pár kapek se leskne na stéblech trávy.
Hebká ústa. Aroma čokolády, chuť provinile čistých slastí.
„Prohrála jsi,“ zašeptá.
Salonek drnčí jak včelí úl, tlumeně vzrušené rozhovory, kmitání vějířů, nekontrolované samovolné záblesky rozličných magií, panika zvolna vyprchává, zásoby vína se chvatně tenčí, přidává hlasům na síle a rozhořčení.
Isobel s Elphiasem stojí stranou u vysokého okna do zahrady.
„Díky Merlinovi,“ uleví si procítěně Isobel, „konečně je pryč. Zvěsti vůbec nepřehání; je hrozivý. Ještě teď mě mrazí.“
„Mýlíš se,“ zamumlá Elphias. „Jen na nepatrný moment polevil v ostražitosti. Ta jeho železná sebekontrola. Ta mne děsí. Pravý Salazarův dědic.“
„Tvůj tón se mi nelíbí.“
„Copak jsi nic nepochopila?“ otočí se k ní.
„Zjevně ne,“ odvětí chladně. „Kam jdeš?“
„Za Albusem. Říkal jsem, že po setkání s Raddlem se s ním spojím.“
„Jistě, já vím. Nemůže to počkat? Elphiasi. Máme hosty!“
Ale to už mluví k prázdnému krbu a tomu jsou společenské povinnosti na troud lhostejné.
____________________________________________________________________________
1 - Alice O’Really, Žebravý bůh
„Focul viu excitate vos e somno! Sub umbra alarum tuarum absconde fideles; hic volo, sic iubeo.“ – latinsky, volný překlad: „Živý ohni, procitni ze spánku! Stínem svých křídel pokryj věrné; toto je má vůle, toto je můj rozkaz.“
Snad se vám "můj" původ Znamení Zla líbil. Ten pro Smrtijedy bude už pochopitelně jiný, nejen vizáží s tváří Avady, nýbrž i podstatou, stane se zotročujícím násilným cejchem bez potřeby upřímného odevzdání; tedy v duchu Tomových potřeb a bez naivity.
Tomovy úvahy nad Avertlumem vám jeho zážitek zčásti vysvětlily, skutečně šlo o vzpomínky na dětství. V čem spočívá přesně varování se dozvíte za týden, popravdě aniž bych to vědomě plánovala, jich tam při opakovaném čtení nacházím mnoho, daleko do budoucnosti.
A stejně jako druhé dvě linie v kapitole eskalovaly, platí to i zde, příští část bude zlá. Jinak než u Harryho a Severuse. Ale rozhodně s varováním. Psát ji bylo těžké; k tomu se vyjádřím až za týden.
Děkuji vám všem.
Přeji nádherný den, kéž vašich "dnů míru" je plný život :-)
Merlin s vámi
P.S. Mnohokrát děkuji za vaše krásné komentáře, jsem nesmírně vděčná za čas, který jste mi obětovaly úvahami i napsáním svých teorií (částečně jste mě odhalily); děkuji, dámy.
Dnešní kapitolku si dovolím věnovat Issabelle k jejím dnešním narozeninám -
přeji ti vše dobré a krásné
Komentáře
Přehled komentářů
Mila Alice,
koukam, ze se mnou mava tvuj pribeh jako pred temi lety, kdy jsi ho sem pridala.
K tehle kapitole bych snad jen dodala, ze cast s ritualem jsem dnes precetla - a prestala jsem cist, abych si vychutnala vse, co ve mne rozezvonel. Precetla jsem si ho jeste jednou... A pak potreti, to uz abych si ho opsala do takoveho ne-denicku, kam zapisuju vse mozne - a tva slova jsou v nem mockrat.
Krasa, krasa - ale uz se blizim ke konci vseho, co je ze Stop vydane, a to znamena, ze budu prekvapena, protoze konce si obvykle nepamatuju. Desim se, co me ceka. Pocity stejne jako posledne...
Můj bože...
(miamam, 16. 6. 2017 18:58)
Přiznávám bez mučení, že v téhle kapitole jsem chtěla vzdát čtení Tomovy linie. Jeho "Miluji tě", mě rozervalo a v ten moment jsem si řekla - a dost. To stačí. Tady přestanu číst. Protože lepší už to být nemůže, že ne? To prostě nejde. Po tom všem, co si Tom zažil, co s Fay zažili, kriste pane, tohle je absolutní štěstí, vrchol všeho... A odtud to bude přímá linka do pekel, rychlík, jehož cílovou stanicí je mučivá bezedná propast... A tomu nechci být svědkem, nejde to. Po tom všem, kdy jsi mi ukázala takovéhleho Toma, jeho život, nemůžu přihlížet tomu, co vedlo k tak příšernému konci...
Jenže pak jsem se přišla psát komentáře - u těch minulých kapitol, a k téhle jsem chtěla napsat omluvu, že jsem přestala číst u jeho vyznání...
A pak mi to nedalo. Díky Merlinovi, že mi to nedalo, četla jsem od té přesladké chvíle až do konce, a najednou to bylo snad ještě lepší, sladší, když rituál úspěšně dokončili a Fay byla obdarovaná tím kouzelným hádkem...
Ne, ani ti příšerní a zlí snobi mě nedokázali rozladit. Jsou prostě takoví, jejich slova jsou jen otravně bzučící mouchy. Lordův hněv... Ano. Zasloužili si vidět, co v sobě nosí, jak řekl Elphias, jak moc se kontroluje.
Tak tedy ano. Merlin mi pomáhej, budu urputně vyhlížet záchranné brzdy, ale příští kapitolu budu číst také. Doufám, že mě nerozdrtí na prach...
poděkování
(Astra, 8. 6. 2017 23:51)
Konečně jsem měla chvilku čistě jen pro sebe... a tahle kapitola je magická, viděla jsem Fay tančit v kapičkách vody, červené šaty, rozcuchané vlasy - divoká a svobodná. Byla jsem s ní a mohla se po dlouhé době zase volně nadechnout a představit si tu krásu.
A nikdy by mě nenapadlo, že budu prosit o trochu štěstí pro Toma. Protože něco temného se neúprosně blíží. Jenže proud nelze zastavit...
Alice děkuji.
Děkuji...
(Cora, 30. 5. 2017 13:35)
No páni! *rozhazuje rukama a buší do stolu hlavou*
Tak. Když mi můj vadnoucí fištrón konečně umožnil jakž takž sešít jednotlivé díly skládačky Tomovy linie dohromady, prostoupil mnou pocit výjimečnosti. Trval přesně pět vteřin. Tu šestou autorka zveřejnila další část, většinu z mých pracně poskládaných teorií rozmetala na hadry a uvrhla mě do stavu absolutního zmatení. Hlubokosklon, Alice, mistře sofistikovanosti; u tvého příběhu se poctivě nepřemýšlet (a nevymýšlet) prostě nedá :-).
Tvůj zrod Znamení byl tuze zajímavý, líbil se mi moc. Zvláštní, že na počátku toho otrockého cejchování dobytka stál láskyplný akt, pro který se rozhodli OBA zúčastnění dobrovolně. Skutečnost, že se tímhle způsobem historicky označovalo střežení vlastních VĚCÍ, jsem se po vcelku bolestivém uvažování rozhodla chápat tak, že to o ničem znepokojivém nevypovídá. Jen před Tomem zkrátka nikoho nenapadlo vložit Znamení na člověka, to je celé. /„Domov má mnoho podob,“ namítne Lord s klidem. „Jako poutník bez kořenů si ho cením příliš, než bych ho nechal bez ochrany.“/… Takže tak.
Setsakra se to ve mně tluče. Všechno. Právě teď je pro mě ta vhodná chvíle pro charakterovou polemiku. Na finále téhle linie čekám jako buben na ránu; zároveň bych ale ráda to peklo, které nutně přijde, oddálila. Musím tady znovu vypíchnout geniální (a pro mě legendární) Severusův monolog před Lamií v první části Ve stínu tří, ve kterém svůj nynější pohled na Voldemorta úžasným způsobem shrnoval. Dokonalý důkaz toho, že každá mince má vždycky dvě strany. Krev Salazarova rodu, neutěšenost životního osudu i prostředí, ve kterém byl donucen prožít dětská léta, ho zformovaly do osobnosti nestabilní, chladné a především krajně znepokojivé. Osobnosti natolik se vymykající všem možným i nemožným standardům, že i běžnému, přirozenému chování k okolí se musel pracně a zdlouhavě učit. Načež, aniž by to čekal nebo snad vítal, přišla šance. Protože Fay. Chvíle, ve které se z Toma stane to, co se z něj, jak víme, stane, se nezadržitelně blíží. U mě Stopy Šelmy od základu a nenávratně změnily kánonický pohled na Toma Raddlea. A stejně tak změnily mé vnímání Lorda Voldemorta, to ovšem jen pramálo. Přesto – a nikdy bych nemyslela, že to kdy budu schopná říct - je mi upřímně líto, že Vlčí královna nakonec ten definitivní přerod v monstrum Lorda Vordemorta zvrátit nedokáže. Dobrého konce se tahle linie nedočká a já netvrdím, že to přejdu lhostejně a bez emocí.
Díky, Alice. Jako vždy mi bylo ctí ♥.
:)
(zuzule, 29. 5. 2017 12:27)
To je takova nadhera! Uz nikdy neuvidim Toma jako driv. A to je dobre. Jsem hrozne moc rada, ze znam I pozadi veci.
Uz ted mi leze na nervy ten, kdo to znici.
Dekuju!
. . .
(sirriana, 29. 5. 2017 10:25)
To byla skvela kapitola. . i kdyz vsichni jiste vime jak to musi skoncit :(
Priznam se na rovinu, ze jsem Voldemorta nikdy nemela rada, pro me to byl proste naruseny psychopat co se ukaji na bolesti a doprava vlastnimu egu.. . .Po Stopach uz ale nebudu smyslet stejne. Tenhle Lord se mi tuze libi.
Strasne me fascinuje jakym stylem Fay rozeznava osoby v Tomove zivote. Napadlo me tak, co by rikala po setkani se Severusem nebo Harrym ? . .coz se sice nedozvime, ale myslim, ze by to bylo zajimave setkani.
Merlin s tebou
Merline
(Issabella , 28. 5. 2017 21:56)
Alice, má milá,
po tomhle náročném týdnu, byla kapitola jako pohlazení na duši. Tvoje pohlazení, to Tomovo.
O co víc mě tahle zanechala klidně smířenou, o to víc se bojím příštího týdne. Ano, vždyť ty víš, že neustále čekám nějakou jobovku. Ono to tak bolí. O to víc teď, když jsi mi ukázala svého Toma.
Merline, on to řekl. Řekl to! Uvěříš mi, když ti povím, že už jsem to od něj ani nečekala? Nedokážu si představit, že by Fay nechal jít. Oni mu ji vezmou, viď? Nějak, někdo. Já nechci! Tak moc to nechci, přestože vím jak Tomův příběh zkončí. Je hrozně těžké v něm teď vidět Voldemorta. A jsem si jistá, že už vždy ve Voldemortovi uvidím i část Toma.
Věřím, že ho stvořili a pak byli děsně překvapení. Co? Proč? To my ne! Pro vyšší dobro!
Jen teď ještě nevím, koho za to budu proklínat. :-)
Nedá mi to a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby znal Harry celý jeho příběh? Kolikrát od Toma zaznělo: „Připoj se ke mně.” Co kdyby přijal, jen proto, ze by věděl? Jak moc by se náš příběh zašmodrchal? Albus, věčný loutkář mi pije krev. Věříš mi?
Někdy mám hold divokou představivost. :-)
Děkuji ti zlatíčko za krásné věnování i přání. Myslím na tebe.
Stejně tak děkuji za přání i Magdaleně :-D
Uh, a doufám, že podobnost jmen je čistě náhodná, protože snad stále ještě mohu doufat, že nejsem nic jako padlá královna lady Isobel.
Alice, co? Braň mě. :-D
Děkuji za krásné zakončení týdne. Merlin s tebou.
...
(Magdalena , 27. 5. 2017 23:15)
Kdy je Šelma nejnebezpečnější? ...Když miluje.
On to vyslovil. Přiznal to sám sobě, černým kadeřím, vyslovil to...
Bojím se. Jak jejich příběh skončí víme dávno, že navěky jim nikdy nebylo souzeno.
O to víc se bojím. CO je rozdělí? CO zničí to všechno?
Tom je neuvěřitelná bytost. Ztělesnění Zla, ale přes to stále člověk. A později, až se stane Voldemortem, špetka z toho, co z něj Fay vytvořila, v něm stále bude.
...Pro ty čokoládové oči.
Vzpomínám si, že někde (nevím, jestli to byl originál nebo fanfikce) bylo napsané, že Harry při posledním souboji s Tomem řekl: "Voldemort možná, ale kdes vzal toho Lorda?"
Já už vím.
Za ten obrázek nemusíš děkovat, jsem moc ráda, že se ti líbil <3
Issabell, pokud tohle budeš číst, tak všechno nejlepší ke včerejším narozeninám <3
(A jen tak mimochodem- Isobel/Issabell. Je to jen náhodná podoba, nebo...?)
Draha Alice
(Alman, 26. 5. 2017 23:40)Kapitolka je opet uzasne pohlazeni po dusi... v predchozim dile jsem si toho nevsimla, ale duch sestry Marjorie z Tomovi vidiny to byla Lamie?... Tomovo vyznani me prekvapilo, neverila jsem ze by to kdy priznal sam sobe, natoz to vyslovil nahlas :D ... puvodne jsem myslela ze ta vize znamena, ze nejvetsim nepritelem je Tom sam sobe, ale to co tu zminivoli ostatni, ze se mu pokusi vzit magii stejne jako Harrymu me zaujalo... Moc se tesim na dalsi patek i kdyz bude s vystrahou :D
Znovu...
(miamam , 1. 11. 2023 20:37)