Jdi na obsah Jdi na menu
 

 9. kapitola Severus - Ve stínu tří
 
Ludovico Einaudi - Petricor (na Vimeo)
(bylo těžké najít video neblokované copyrightem, na YT si ho můžete poslechnout zde: Ludovico Einaudi - Petricor)
 
Strach.
Dusivě nasáklý do okolních kamenných stěn, kluzký a lepivý, stmeloval kusy balvanů lépe než jakákoliv člověkem či magií stvořená hmota. Na rozdíl od ní nikdy neselhával, čas ho rozdrolit nemohl. Jen zpevnit.
Místnost, kde se nyní pravidelně konala hromadná shromáždění, kde Pán promlouval, uděloval všeobecné rozkazy, přijímal nováčky. Kde trestal, vynášel rozsudky smrti.
Po svém návratu častěji než kdy dřív.
Ačkoliv byla ukrytá hluboko v Sídle, ačkoliv k ní vedla jediná cesta, plná matoucích kouzel, pastí a překážek, schopných zachytit každého nezvaného hosta, nemohli jste ji minout, nemohli nenajít. Stačilo následovat ten pach strachu.
Jediné místo v Anglii, kde ti, co rozsévali s potěšením hrůzu a bolest plnými hrstmi, sami čelili děsu.
…Čelili?
Kdepak. Tady mu každý mohl jen podlehnout.
A podléhali. Bez výjimky.
Ohromná místnost, prostorná, ozářená plápolavými světly pochodní, se s každým dalším shromážděním zvětšovala. Samozřejmě, na počátku jich tu byly desítky. Dnes se dali jen těžko spočítat; tisíc? Víc? A to nepočítal zástupy zoufale se snažících získat privilegium sem vstoupit. Třebaže od jeho návratu uplynulo stěží pět měsíců.
Nemohl říct, že jim nerozuměl. Právě naopak. A to ho děsilo.
Pokud Chlapec-který-přežil byl pro kouzelnický svět zázrakem, ať už k němu vzhlíželi s obdivem, nadějí nebo nenávistí, co v jejich mysli musel vyvolávat Muž-který-zemřel-a-vrátil-se?
Kouzelník tak mocný, že přemohl samu Smrt.
Jistěže přicházeli stále noví a noví, bez ohledu na různorodost jejich důvodů, vždyť od nepaměti nejrůznějšími slovy a moudry, v každém nářečí, v každém z národů, se předávala nezvratná pravda – Na konci všech bitev čeká nepřítel, kterého porazit nelze.
Temný pán ho porazil.
A víc než to; zdálo se, že Smrt přišla s ním, skrývá se v jeho stínech, v záhybech pláště, občas mu prosákne do hlasu, do výrazu tváře, schopná zabíjet jen pouhou svou přítomností.
Aura jeho magie byla viditelná; pokud Pánova nesmírná moc kdysi připomínala všechny nepojmenovatelné, nehmotné děsy, kterým noc vdechuje sílu a tvar – zpět přišel jako Noc sama. Jeho magie světlo pohlcovala. Studená a ostrá vlhkou vůní čerstvě vyhrabané jámy.
Vrátil se jiný. A ne, nebylo to způsobeno neúplnou lidskou tváří, kterou nikdy neskrýval, ani rudou v očích, která dosáhla dalšího stupně pekla.
Cosi v něm chybělo. Cosi lidského, cosi… živého. Jako by se ze svého prokletého nebytí vrátil jen způli a část z něj tam zůstala. Čišelo z něj mrtvo. Postřehli to i ostatní? Určitě postřehli.
Pak i jim muselo dojít totéž, co Severusovi – mrtvého už zabít nelze.
…Lze?
A v mysli se mu náhle bez varování zjevil obraz, bělostně zářivý, něžný, nádherný; rozkvétající plátky leknínu.
Zděšeně ho zničil. Netušil, co znamená. Ale věděl jistě, že sem nepatří; zdál se svatý.
Severus stál v davu ostatních, černý plášť s dlouhou kápí na hlavě, anonymní bílou masku na tváři, dávno ztratily své soukromé pyšné odlišnosti, strach dravě prorůstal i mezi nimi. Zde nikdo nebyl něčím přítelem, spojencem. Bratrem. Otcem.
Kolik asi z těch zoufalců doufalo, že jen být Pánovi nablízku, vysloužit si jeho jediný pohled, zachrání i je samotné? Nebo jejich milované. Blázni. Jen mu dávali do ruky zbraň proti nim samotným.
Ale ne, Severus nebyl tak pošetilý, aby se upínal k tomu, že všichni nováčci přichází z takových důvodů. Mnozí z nich v jeho návratu viděli jasné znamení, kdo je předurčen zvítězit. Jiní byli ohromeni jeho mocí; a kdo by si nepřál stát po boku velkého? Ti další toužili po krvi.
A pak tu byli ti, kteří neměli na výběr.
…Občas ho zde přepadal i jiný pocit než jen strach. Mnohem zhoubnější.
Pocit výjimečnosti.
 
Pán stál uprostřed jejich kruhu, mrtvé srdce své soukromé hydry – ano, přesně tím byli; odsekni jednu hlavu, povstane nás deset nových, neutečeš.
Severus stejně jako všichni hleděl ke středu, sledoval Pánova bosá chodidla, tu a tam je odhalila splývavá látka jeho hábitu. Kompromis mezi strachem na něj hledět a strachem se nedívat. Dnes ale koutkem oka v průzoru své masky sledoval i něco jiného. Někoho jiného; jeho dnešní svíravá obava měla jasný tvar.
V řadě nováčků mladinká postava v prostém oděvu, bez masky, nově příchozí vždy přicházeli odhalení, se svou tváří i jménem, vydáni všanc, na důkaz upřímné touhy stát se jedním z vyvolených. Zdaleka ne každý odešel, pozdravit Smrt až příliš často znamenalo to, co vždy. Zemřít.
Přesto byl chlapec ještě na nohou, ještě stále se vzpíral vlastní hrůze, ruce schované v záhybech kalhot křečovitě sevřené v pěst, hlavu zpola vzpřímenou.
Hloupé děcko. Zde není prostor pro pýchu, osobní důstojnost. I ti nejtvrdší, nejbrutálnější z vrahů, arogantní ve své hrdosti komu a jak slouží, tohle dávno pochopili.
Také pochopíš.
„Konečně tedy,“ pronesl Temný pán vláčně, jeho hlas se nesl ohromnou přeplněnou místností tichý a uhrančivý, vykročil po studeném mramoru, látka černější než bezhvězdné nebe šelestivě tančila kolem každého jeho kroku, jak otroci u nohou, když plazící se v prachu velebí a vzývají svého Jediného. Došel k nim, desítky maskovaných postav mu hbitě uhýbaly z cesty. Zůstal stát. Krvavé zorničky upřené na smrtelně sinalou mladičkou tvář.
„Přiznávám, že jsem začínal pochybovat, zda mi vůbec někdy hodláš přivést svého dědice. Ukaž se mi. Pohlédni na mne; chci vidět, co tak dlouho přede mnou tvůj otec skrýval. Čím jsi tak výjimečný.“
Na Dracově zátylku se perlil pot. Teď se slil do kapek, těžce sklouzly po kůži, vpily do límce. Ramena se mu trhaně zvedala, jak zápolil s nápory děsu, snažil se nepodlehnout, dýchat klidně; tak marné.
Všichni v jeho okolí se nepatrně odtáhli, jen stěží znatelný pohyb, přesto nemožné ho nepostřehnout; tu snahu být co nejdál do Pánova cíle. Tu úlevu, že jím nejsou. Dnes ne.
On se nepohnul. Stál. Dvě stopy za Dracem.
Draco se sípavě nadechl. Napřímil, vzhlédl. A kolena se mu roztřásla, zavrávoral.
Byl by spadl; kdyby se po něm chvatně, skrytě nenatáhl, nepřiložil mu dlaň k bedrům, snad to plášť a stíny utajily.
Nejsi sám. Jsem tu.
Dracem proběhlo zimniční zachvění. A každá buňka v jeho těle se zoufale upnula k tomu skrovnému kontaktu, k jeho dlani; cítil to, jako by se rozkřičely. Ačkoliv Draco nemohl tušit, kdo za ním stojí.
Ale udržel se na nohou.
Dobře. Velmi dobře.
Pán se mírně předklonil, pronikavě hleděl Dracovi do očí. Odtáhl se.
„Jak překvapivé. Nejsi výjimečný vůbec ničím. Dávno jsi mužem; pověz, proč jsi tolik otálel mne navštívit? Nebo to snad bylo na přání tvého otce?“
„Můj Pane,“ zachraptěl Draco, opřený o dlaň za sebou, potřeboval všechnu sílu, kterou mu Merlin nabízel, „necítil jsem se hodný stanout před vámi. Můj otec na tom ale trval.“
„Pak jsi pro něj velkým zklamáním,“ odtušil Pán.
Nejsi, vložil do svého doteku, mírně znásobil tlak. Věř mi.
Vůbec pro mne nejsi zklamáním.
Pán pohodil holou lebkou.
„Tvé obavy byly zbytečné. Je tu tolik nehodných mé pozornosti, že se mezi nimi snadno ztratíš.“
Odvracel se, Draco z plic vypustil dech, konečky platinových vlasů se kroutily vlhkostí potu, ramena mu poklesla ulehčením; chyba.
Zde nikdy nesmíš polevit v obezřetnosti.
I to se naučíš.
…Budeš-li mít dost času.
Pán se v půli pohybu zarazil, stočil zpět. Naklonil hlavu trochu do strany.
„Jsem tvůj pán? Skutečně?“
K čemu plýtvat dechem na vzteklý křik, výhružky, ze kterých mrzne krev v žilách; když tichý, prázdný hlas nabízí tolik nepřeberných možností. Fantazie hrůzy bez hranic.
Dracovi se splašeně rozbušilo srdce, muselo být v tom tichu slyšet hlasitě jak rány kladivem.
„Ano, můj Pane,“ dokázal ze sebe vydrásat. Skoro mu nebylo rozumět, jak freneticky začal dýchat. Už tomu nedokázal vzdorovat.
To nic. Nikdo z nás nedokáže.
„Když na tom trváš,“ zvlnil Pán promodralé rty v tom děsivě pustém úsměvu. A výraz se mu změnil do netečné lhostejnosti. „Poklekni. Odhal své předloktí. Hned.“
V Dracovi se zastavilo srdce. Na vteřinu, dvě. Omámeně se zakomíhal. Začal klesat k zemi; on stačil stáhnout ruku ještě včas. Nejspíš ta ztráta poslední opory Draca definitivně zlomila. Dopadl na kolena, jako ve snách shrnul rukáv košile, odhalil kůži levého předloktí, ještě bledou.
Ještě čistou.
Jeho hrůza, ochromující, zabijácká, z něj vytryskla všemi póry; vsákla se do stěn, podlahy, stropu. Aby se stala součástí Pánovy soukromé sbírky strachu.
Nebyla jediná. I on přispěl; dech, vracející se od vnitřního povrchu masky, se mu vracel do tváře trochu rychleji. Trochu studenější.
Merline. Zapřísahám tě. Vždyť i sem musíš občas nahlédnout!
Jeho ne.
Pán zatím přivolal hůlku do dlaně, zabořil její hrot do Dracovy paže; bylo mu čerstvých čtrnáct let, Smrt naslinila prst, našla jeho jméno v dlouhém seznamu, rozmáchlým gestem namočila vraní brk, tak to vidíš. Sotva ses narodil. A už mi patříš.
…Ale já tvému mlčení rozumím, Merline.
Některé zázraky jsou nabídnuty nám malým ke stvoření.
Snad mne aspoň požehnáš odvahou necouvnout.
Klesl k zemi po Dracově boku, odevzdaný, pokorný, skloněný hluboko; vlastní dlaní zakryl jeho předloktí.
A špičkami prstů, pomalu, neodvratně, odsunul Pánovu hůlku. Pryč.
Šok. Němé zavlnění stohlavého davu, šumivě jako poryv roztříštěný o skalisté větrolamy, Dracovo zalapání po dechu, vytřeštěné oči, nevěřícností; taky nadějí.
Pánova strnulost.
Zvedl hůlku. Opsala ladný půlkruh, sklouzla po Severusově hrdle, něžně jak milenčin dotek, zůstala stát. Na tom místečku, kde pulsovala tepna. Palčivě, rozžhavená mrazem.
„Ty snad nesouhlasíš?“
Kolik nebezpečí se v něm ukrývalo, černá tůň pro zmírajícího žízní; nabereš vodu? A povede tě odvaha nebo čiré zoufalství?
„Můj Pane, nikdy bych se nevzepřel vaší vůli,“ řekl Severus, pohled sklopený k zemi, do hlasu se vloudil chrapot; to nic, zde není hanba se bát. „Jen prosím o vyslechnutí.“
„Podivným způsobem… prosíš.“
Planoucí oči. Severus je cítil.
Vzduch k zalknutí narvaný děsem, ostrý po čpavku, vtíravý slaností potu.
Ani ten nejmenší, prchavý závan čokolády.
Pán hůlku odklonil. V téměř rozmarném gestu.
„Mluv. Poslouchám.“
„Můj Pane,“ zachraptěl Severus. „Pokud by se snad můj Pán někdy uvolil poctít ho úkolem, bude pro něj snadnější jej splnit bez Znamení. Brumbál je nyní velmi podezřívavý. Zvláště k mladým Zmijozelům. Proč se vzdávat výhody jeho nejistoty?“
Pleskot; Pán poklepal hůlkou o svůj hábit.
„A z čeho usuzuješ, že jsem toto nezvážil?“
Severus klesl níž, podepřel se levou dlaní o podlahu, strach je tak těžké břímě. Pravou z Dracova předloktí nestáhnul. Možná sevřel trochu pevněji. Trochu zoufaleji.
„Pak tedy pokorně prosím o trest za mou pošetilou troufalost, můj Pane.“
Snad má bolest nasytí váš hněv, abyste zapomněl na něj.
Aspoň dnes.
Temný pán ho nehnutě sledoval. Minutu. Tisíc let.
Stočil ohnivé zorničky k Dracovi.
„Čest stát se mým Smrtijedem si každý musí vysloužit. Luciusi, odveď si tu hanbu svého rodu. Zmizte. Všichni. Hned. Ty,“ ztišil hlas do důvěrného šepotu, drásavě hrůzyplného, dotkl se hůlkou Severusova ramene, „zůstaň.“
Teprve tehdy Severus Draca pustil.
Děkuji, Merline.
Už můžeš jít.
 
Spěšné kroky odezněly, ozvěna v chodbách umlkla. Zůstali sami.
Severus stále na zemi, dlaně na podlaze, hlavu hluboce sklopenou.
Neomlouval se. Neprosil o odpuštění. V Sídle rychle poznáte, které věci jsou zbytečné. A pak, byl příliš šťastný; Draco odešel svobodný. Dnes ještě ano. Každý dobrý den se počítá; občas na ceně nezáleží.
Pán ho obcházel, snad zamyšlený, v neslyšných kročejích bosých nohou.
Zastavil. Šum látky. Podřepl před Severuse, vztáhl ruku, kostnatými prsty uchopil jeho masku. Sundal ji. Severus k němu vzhlédl; bezděčná reakce? Pánovi nikdo nehledí do očí. Pokud k tomu samozřejmě není vyzván.
Byl připravený… vlastně na cokoliv. Hněv, trest. Připomenutí, kde je jeho místo; místo, které přijal sám a dobrovolně, a stejně dobrovolně a při nezkaleném rozumu se mu nyní vzepřel. Přede všemi.
Ale možná až tak úplně na všechno připravený nebyl.
Protože rudé zorničky neplanuly čerstvou erupcí; byly jako vysílený proud lávy, skomíravě plynoucí kdysi úrodným údolím. Vychládající. Unavené.
„Oponovat mi; právě zde? Severusi.“ Povzdechl si. Těžce. „Stavíš mne do složité situace.“
Položil masku na zem. Dutě to cvaklo. Znovu si povzdechl. Vzepřel o pokrčené koleno, vstal.
„Ačkoliv to byla pouze otázka času. V jistém směru tě uplynulé roky vůbec nezměnily. Prozraď mi, postřehl vůbec Lucius, kdy Draco poprvé, v bolesti či bezradnosti, nevztáhl ruce k němu, ale k tobě?“
Severus se odvážil k prvnímu lehoučkému vydechnutí. Ještě obezřetnému.
A na dně lebky divná, ledová, černá myšlenka; jak svíravý to byl pocit, spatřit ve tváři Smrti vyčerpání.
O koho se opírá na své osamělé pouti, když jediný po jejím boku stojí Strach – a to je nevděčný služebník. Nutí lidi dělat šílené věci.
„Domnívám se, že to nevidí dodnes. Můj Pane,“ řekl tiše.
„Nu ano. Zajisté. Náš domýšlivý Lucius, neustále slepý ke všemu… Čím pro tebe je? Tvůj kmotřenec.“
Severus zaváhal. Pravdu, část, lež?!
Tak zbytečná úvaha. Pán stejně tušil. Nejspíš věděl.
Zůstal klečet, složil ruce v klíně. Odevzdaný. Zaklonil se, pohlédl na něj. O samotě se rudým očím nevyhýbal; vyhledával je. Sám v sobě si namlouval, že ještě stále pátrá po posledním odstínu hnědé, hnědé jako kyprá zem, životadárná, plná příslibů kvetoucího jara, úrodného léta, podzimního zrání…!
Jaká – lež.
Protože Pán jeho pohled opětoval a díval se na něj jako na nikoho jiného.
 
Vteřiny němě odkapávaly, ohromná prázdná místnost jim dávala zdání ozvěny. Severus mrknul, musel polknout, aby zlomil zajetí okamžiku, jako by na něj Pán vložil Imperius; ale ne, ne, tohle bylo horší než jakékoliv kouzlo, kterákoliv z Nepromíjitelných, mnohem horší.
Bylo to skutečné.
Cit. Vzájemný.
Příliš křehký, než aby unesl jméno.
…Nebo příliš děsivý.
„Omlouvám se,“ dýchl Severus chvatně. „Draco. Já… rád o něm smýšlím jako o svém vlastním synovi. Dědici, na kterého bych byl pyšný. Pokud mu milosrdenství mého Pána dovolí dospět.“
„Milosrdenství? Severusi,“ potřásl zvolna šedavou lebkou. „Ani ty přeci nemůžeš čekat ode mne cosi takového.“
Tom sledoval klečícího muže, dávno nebyl mladíkem dychtícím po jeho společnosti, ochotným udělat pro to cokoliv. A přitom v něm stále bylo tolik, čeho si cenil; moudrost, žízeň po vědění, láska k černé magii, tvrdošíjné odhodlání, hrdost, nesmírná síla… a vzdor.
Měl bys pro mne stejnou cenu, kdyby ses mi odevzdal se slepou pokorou?
Ne. Jistěže ne.
Ty to netušíš a já sám sobě to přiznám jen stěží – ale ať už konci budeme čelit bok po boku či tváří v tvář, jsem vděčný, že smím sledovat tvé zrání.
Můj malý Princi.
„Dobře,“ kývl. „Budu tedy chlapce vnímat jako tvého syna.“
Severuse v saténových balerínkách svůdně obtančily mrákoty. Kamenné stěny místnosti se prohnuly novým přívalem přízračné hrůzy, padly nazad.
Draco… Já sám jsem tě právě odsoudil?!
„Znamená to, že ponese trest za má selhání?“ zasípěl, v plicích vesmírné vzduchoprázdno. Taky v srdci. Hlavě.
Pán ho sledoval. Dlouho. Němý.
„Ne,“ řekl pak. „Nevezmu ti dalšího, koho miluješ. I já se umím z vlastních chyb poučit.“
Severusovi klesla víčka, bezhlesně nabral kyslík, dravě, ústa pootevřená; tak závratná to byla úleva, a vděčnost, vděčnost především, vždyť v samotné jámě beznaděje požádal o milosrdenství a bylo mu dáno, ještě není vše ztraceno, proč nedovolíte světu spatřit, že jste stále člověkem…
Jsem blázen, když tomu věřím?!
Otevřel oči. Pán tam stál a díval se na něj. Neohraničený ve své moci, nevýslovný silou, omračující rozhodnutím změnit svět. Jeho oči neztratily ani sebenepatrnější odstín rudé.
Jako lány rozkvetlých vlčích máků, okvětní lístky na krajích seschlé, spálené zimou, která přišla do kraje brzy, bez varování, ach tak nečekaně brzy. A v tónech elegie za hojnost podzimu, který víckrát zemi neobejme, jejich nasládle mámivou vůni vzdáleně protkala hořká čokoláda.
Jsem král bláznů.
Protože já skutečně věřím.
„Po velmi tenkém laně kráčíš, můj drahý Severusi,“ promlouval Pán, smířlivý klid, pokojně tichý, „jeden den vyzradíš Albusovi nějaké mé malé tajemství, druhý zas mne to jeho. Tohle dokonce ani ty nevydržíš věčně.“
Došel k němu, napřáhl ruku, vyhublou, kosti zřetelně viditelné pod modravě šedou kůží. Severus na ni zůstal hledět, neschopný reakce.
„Jednou to lano praskne, Severusi. Budu u toho. Protože to budu já, kdo tě zachytí.“
Bolelo to. Děsivým, surovým způsobem. Bolelo.
Pánova dlaň k němu stále mířila, neochvějná. Mírná. Trpělivá. Mrtvolná.
Severus ji přijal; váhavě, nejistě. Ne pro strach. Anebo možná ano. Strach z té intimity.
Dotýkala se míst v něm, která tolik zoufale popíral.
Pán ho zvedl na nohy. Zůstali stát naproti sobě, Pán o několik palců vyšší.
Severusovu dlaň ponechal ve své; ne že by Severus našel v srdci sílu kontakt přerušit. Nebo aspoň touhu…
„Řekni, Severusi. Buď upřímný, a třeba jen k sobě. Propustil by Albus Smrtijeda jen proto, že bys ho o to požádal?“
„Možná.“ Těžce polkl. Pevně stiskl víčka. „…Ne.“
Ne, tohle by Albus neudělal. Samozřejmě, že ne.
Pán se k němu sklonil, zašeptal do ucha.
„Já tvé přání splnil před zraky všech.“
Já… vím.
 
Pán se narovnal.
„A co hůř, nic za to nechci,“ poznamenal suše.
Pustil Severuse, poodstoupil.
„Proč si nepřeješ, aby se tvůj Draco stal Smrtijedem? Strach ze mne byl jen těžko přehlédnutelný, ale kdo se mne nebojí? Navíc, v jeho mysli jsem našel, že s tím vždy počítal. Že to je cesta, která mu byla předurčena.“
„To je ten důvod, můj Pane. Předurčena. Nikdy nedostal možnost volby. Nerozhoduje se sám, jako jsem směl kdysi já. Nebo vy.“
Pán přimhouřil oči, téměř pobaveně.
„Ah ano; ta svůdnost svobodné vůle. Právo volby. Ano,“ pokýval zvolna. Vzhlédl k Severusovi. „Pak svého syna zahrnuješ komfortem iluzí, které ho pravděpodobně budou stát život.“
Severus odvrátil pohled. Jak se obhájit, vysvětlit tu zběsilou potřebu? Nelhat a neříct pravdu.
„Přál bych si darovat mu bezstarostnost dospívání; ještě aspoň chvíli.“
Temný pán jemně potřásl hlavou.
„Jak pošetilé,“ namítl tiše.
…Jistěže ano.
Teď, v předvečer války?
A soumrak už padá.
Cítím ho ve vzduchu, kdykoliv překročím hranice Bradavic; tu váhu Noci, jak drtí oblohu na svém pomalém sestupu, tak neodvratná. Bůhví, v co stále doufám.
„Pravda,“ přitakal Severus; cosi v něm ztěžklo. Asi jak další kus srdce okoval tlustým železným plátem, ocelovými hroty přibil. „Okamžitě začnu s tréninkem. Netuším, co mne svedlo z cesty; obvyklá vina rodiče? Vnutit svému potomkovi, co sám postrádal.“
„Máš štěstí, že já nepostrádal nic,“ mrknul Pán. Pokrčil rameny. „A pokud snad přeci, dávno jsem to zapomněl.“
Severusovi se drtivě sevřelo hrdlo.
Je v tom cosi nevýslovného, když sama Hrůza světa se k vám skloní, vdechne na čelo laskavé políbení.
Vám.
Jen vám.
Nikomu jinému.
Nemáte na výběr, ne, rozhodně ne v té chvíli; toužíte učinit cokoliv, jen abyste ho získali znovu. Je jako droga.
Ale jistě, všichni vědí, že každá droga zabíjí.
Potíž je v tom, že v jejím náručí se smrt zdá něžně půvabná, čistá, ovázaná veselou pentlí, s láskou darovaná, odlož svá závaží, hleď, jak se tvá trápení rozplývají, sladce sni. Aby tě nikdo nerušil, já sama budu u tvého rovu držet čestnou stráž. Opadané listy uklidím, položím květy pod náhrobek.
Zde spí Severus, Smrtí milovaný.
 
Stálo ho to všechnu sílu. Veškerou vůli. Zatopil emoce ve rtuti, srazil pod hladinu, čím víc se bránily, tím zuřivěji, zběsileji je tlačil hloub; utopit, zardousit, zničit.
Necítit.
Nejlépe nic.
Už nikdy.
Možná to trvalo vteřiny. Možná minuty. Severus nevěděl. A Temný pán ani nenaznačil; jen tam tak stál, němě sledoval.
„Pochopitelně hraje roli i skutečnost, že podle nového zákona je každý se Znamením vydán Polibku,“ promluvil konečně Severus; stoicky. „A Draco překročil minimální hranici, je mu čtrnáct let. V Bradavicích Znamení nelze skrýt. Popravili by ho. Pokud má zemřít, chtěl bych, aby to bylo v boji.“
„Jako pravý syn svého otce,“ pokynul Pán. „Ovšem. Tomu rozumím. A máš pravdu, ten nový zákon… je humorný. Zda by ho odsoudili? Samozřejmě. Popravili? Severusi. Skutečně myslíš, že bych se snadno vzdával těch, kterých si cením? Mnozí mi slouží oddaně i bez Znamení. Mezi zákonodárci. Na ministerstvu. Švestkové hábity? Všichni tři víme, že i tam mám své stoupence, k čemu si lhát; ty, já, Albus. Chtěl bys vědět, kolik a kteří?“
Zvedl dlaň, přiložil ji k Severusově tváři. Tvrdá články prstních kůstek, nekroticky chladná promodralou kůží, v nitru prohořívala žárem jeho magie.
Současně v tom byla jistá verze něhy; na dřeň syrové, co vás jemně sevře, celého prostoupí, s láskou rozdrtí. Zatímco budete prosit, víc, pevněji, víc. Nepřestávej.
„A kdybych ti to řekl, vyzradil bys vše Albusovi?“
Palčivý pohled hořících zorniček. Přesto nitrozpyt nepoužil.
Něco horšího.
V drobném gestu mu z čela odhrnul pramínky havraních vlasů, nechal si je zvolna proklouznout mezi prsty.
„Jenže já ti to nepovím, Severusi,“ zašeptal. „Nemám odvahu riskovat, že bys mne tolik rozhněval. Tohle je důvod, proč před tebou mnohé tajím. Pro klidný spánek nás obou, nechme to tak. Já nechci znát tvá tajemství. A na oplátku si ponechám ta svá.“
„Můj Pane…“
Víc nedokázal. Dost možná se udržel na nohou jen díky jeho blízkosti; protože z hrdosti to nebylo. Právě si nevzpomínal ani na význam toho slova.
„Ano. Já vím. Vím, že jsem tvůj pán. Nepřicházíš za mnou jen na Albusův příkaz špehovat. A také vím, že pro tebe nejsem jen tvůj pán, jsem něco víc, mnohem víc… Pšt, naše společné malé, temné tajemství.“
Promlouval tlumeně, tónem, který žádný ze Smrtijedů nikdy neslyšel, upřímný, vždyť to přeci musí být znát, když Lhář lhářů říká pravdu; naléhavý. Zvedl i druhou ruku, sevřel Severusovu tvář do dlaní, jemně, pozvedl vstříc svým očím.
„Ale jsi ty můj? Jsi můj, Severusi?“
Nekonečné pláně rudých máků. Ostrá vůně čerstvě nastrouhané čokolády.
A srdce, to zrádné, prokleté, nevěrné, zmatené, balancující na teninké nitce z babího léta, se divě rozbušilo, kovové opevnění s každým zaduněním rozvolňovalo ocelové nýty, rtuť vřela. A vysychala, v jedovatém oparu.
Jsem…?
Někdy, na okamžik, titěrnou chvilku… občas… snad… téměř… teď?
Severus zoufale semknul víčka.
Merline.
Pomoz.
„Nejsi,“ vydechl Pán. Krátce si Severuse přivinul k rameni. „To nic. Jsem trpělivý.“
 
Vyčerpaný. Jako po desítkách Cruciatus, měsíci bezesných nocí; vyčerpaný. Téměř k rezignaci.
Zjistil, že opět klečí na chladné podlaze. Dobře; zima pomáhala, probouzela z apatie, touhy skončit ten nerovný souboj sám se sebou, prostě to vzdát, jedno jak.
Trochu.
„Čím bych vás přesvědčil, můj Pane?“ vydrásal ze sebe, v hrdle suchopár.
Musel to říct. Čekalo se to od něj.
Pán stál pár kroků od něj, zády k němu.
„Těžká otázka, Severusi. Co by mne tak mohlo přesvědčit?“ Otočil se, zvlnil bezkrevné rty. „Přiveď mi Pottera.“
…Samozřejmě.
„Albus ho střeží na každém kroku.“
„Jako nos mezi očima?“ prohodil Pán. „Také jsem ho neuhlídal. …Usměj se, Severusi. Byl jsem vtipný.“
Napůl rozverně, napůl lhostejně mávl kostěnou dlaní.
„Pochopitelně vím, že ho Albus nespustí z očí. Víc než to, jistě našeho malého Spasitele chrání množstvím skrytých kouzel; sám bych udělal totéž. Ale vše má své trhliny. Stačí nepřestávat hledat.“
„Jeho nitrobrana je pro mne neproniknutelná. Zatím. Budu to zkoušet dál.“
Temný pán naklonil hlavu mírně do strany, levý koutek úst se zvlnil.
„Třebaže si budu protiřečit, obávám se, že by mou ješitnost ranilo, kdybys dokázal, s čím já sám dosud zápolím. Albusova nitrobrana je nebývalá. Ale tohle od tebe přeci nežádám, Severusi.
Každý špeh ví, že nejcennější informace lze získat především v posteli. Nevěřím, že bys byl tak bídný milenec. Nebo jsi snad natolik dobrý, že na souvislé věty ve tvém loži není prostor?“ pronesl lehce pobaveně.
A Severus k němu zvedl pohled, dovolil žalu vstoupit do svých očí. Za to nemohla únava. Udělal to, protože věděl, že smí.
On směl, co nikdy nikdo jiný. Být k Pánovi upřímný.
…Upřímný? Sebelháři. Ty nejsi upřímný. Chceš se s Pánem podělit o své trápení, voláš po útěše; protože ho potřebuješ.
A přes ironické šílenství paradoxu situace – ano, přesně tohle ty jediný smíš.
Mlč, srdce.
Nebo tě vyrvu sám.
„Albus za mnou přichází zřídka,“ řekl chraptivě. „Stále méně. Nikdy nezůstane. Naposledy přišel,“ Severus se zamyslel. Stěží znatelně pokrčil rameny. Prázdný výraz. „Už si nevzpomínám.“
Pánův výraz se změnil. Zvážněl.
A snad, jakoby se kdesi hluboko v těch očích mihnul cíp Smutku, chvatně, jak vlčí oháňka mizející v šeru lesního podrostu, houští se zachvělo, větvičky slastně omotané letmým dotekem hebké srsti. Než i ten vyprchal.
„Bláznivý, hloupý stařec,“ zavrčel Pán hrdelně. „Tolik let se mi tě snaží vzít. A stále nepochopil, že jediné, co stojí mezi mnou a tebou, je tvá láska k němu?! Přesto ji nehýčká. Přes všechny své osvícené šediny dosud nerozumí, že války se nevyhrávají na bitevních polích?“
Šelest, jako ranní déšť smývající spánek ze stébel trav. Pán k Severusovi poklekl, černý hábit po něm stékal, rozprostřel se na mramoru, noční květ.
„Ale možná je to přesně naopak,“ pronesl. Zlehka, přitlumeně. „Možná tomu rozumí až příliš dobře. Vždyť kdo by dokázal odolat vášnivému žáru tvého odevzdání, té neposkvrněné oddanosti, s jakou se mu nabízíš, tak mladý, tak mimořádný, tak krásný vším, čím jsi… Možná neutíká od tebe, Severusi. Možná prchá před tebou. Ve strachu, jak málo schází, aby tvému kouzlu podlehl a ztratil sám sebe. Nezoufej; příště zkus nenechat ho odejít. A pokud to vyjde…“ zvedl pravici, dotkl se Severusovy brady, modrošedým palcem mu zakryl ústa, „neříkej mi to.“
Severus divoce mrkal, rty sveřepě stisknuté. Agonická křeč v prsou.
I něha predátorů je smrtící.
Asi to jinak neumí.
Pán se napřímil. Pohodil hlavou, drobně rozpažil v bezděčném gestu.
„Anebo se mýlím a všechno je přesně takové, jak se na první pohled zdá. Vždyť co já o lásce vím? Kromě toho, že bolí a příčetné zbavuje rozumu.
Albus. Lucius. Oba se bláhovou sebejistotou vzdávají nenahraditelného. Poznají to dřív, než bude nenávratně pozdě? Víš, často si říkám, jakou výhodou je má neschopnost hlubších emocí, když vidím, co jiným uniká.“
Shlédl k němu dolů.
„Nebo jsem též slepý… Severusi?“
Severus musel sevřít dlaně v pěst.
Tak silná, tak děsivá, tak krutá byla potřeba – se ho dotknout. Jeho ruky. Bosé nohy. Tak zběsilá vděčnost, že on jediný by byl vítán.
Přesně takový, kým je; nedokonalý, nevěrný, na vahách. Protože tohle všechno o něm Pán věděl.
Stejně ho chtěl.
Proč?
Nerozumím.
…Jen se dotknout…
Neudělal to. Zůstal sedět, strnule vzpřímený.
Temný pán se drobně pousmál.
„Jdi, Severusi. Vrať se do Bradavic, chraň naivní iluze svého syna. A prosím. Pokus se mou touhu na znovuzískání tvé upřímné věrnosti příliš netestovat.“
Severus vstal. Nějak to dokázal.
„Můj trest, Pane,“ vyslovil chrčivě. „Za neúctu, kterou jsem vám na shromáždění projevil.“
Bolest, prosím.
Ta mi připomene, že jsem si už zvolil. Že se nechci vrátit; že cena za to být výjimečným pro Smrt je strašlivá.
Hodně, hodně bolesti.
„Severusi, ale já přeci přísahal, že ti tvé drobné hříchy odpustím. …Navíc, proč bych to dělal? Žádná kletba, kterou znám, by nedokázala ve tvé duši probudit takové utrpení, které tam vidím právě nyní.“
Severus sklonil hlavu, trhaně, páteř se bortila. Přivolal do ruky svou masku, sevřel ji, div v prstech nerozdrtil.
„Můj Pane.“
Otočil se, vyrazil k východu, chůze vratká.
„Severusi? Až jednou utichne tvůj zuřivý hlad se za své domnělé hříchy trýznit, naučím tě milovat toho jediného mezi lidmi, kdo tě nezraní nikdy. Tebe.“
Nemohl se nezastavit. Nemohl neotočit.
Prostě nemohl.
Také mu až nyní došlo, že za nic, co mu dnes Pán daroval, neřekl jediné díky.
„Nepoděkoval jsem, můj Pane,“ hlesl vyprahle.
„Ale jistěže ano. Víc než to. Slova jsou zrádná, falešná. Přinejlepším prázdná. Oči? Oči lžou jen zřídka, drahý Severusi.“
Hleděl na něj; nedalo se ubránit.
Jaký výjimečný obraz.
A někdo by ho vidět měl – uchovat v paměti, navěky, divů světa je tak málo a kolik jich zanikne nikým nepoznané…
Pán tam stál, v té ohromné místnosti, pustá nabývala děsivě monstrózních rozměrů, nevlídná strohostí, studená kamením, truchlivá přítmím, sykotem hořících pochodní.
Tak jedinečný.
Tak vědoucí. Tak velký. Tak mocný.
Tak sám.
Pán jeho pohled opětoval; západ slunce, krvavý příliv.
…Někdo se přeci musí stát Strážcem vzpomínky, kdy z tváře Smrti pohlédla láska.
„Mně samota nevadí, Severusi,“ namítl. „Vždyť stále smím doufat ve tvůj návrat.“
Odešel chvatně. Kdyby ho vlastní kolena nezrazovala, nejspíš by Severus utíkal.
 
Pohyb v příšeří u zdi, Tomův nový stín, nikdy ho neopouštěl, vždy skrytý, stále poblíž.
V klikatých smyčkách se vlnil podlahou, u černé postavy vztyčil na pevných svalech, opřel o jeho tělo, složil trojúhelníkovou hlavu na jeho rameni. Nechal se laskat špičkami kostnatých prstů.
A Tom se usmíval.
„Ztrácí. Bojuje s tím obdivuhodně. Přesto ztrácí. Cítím to, Nagini, cítím, jak je mi stále blíž, vrací se; můj korunní princ. Těší mě… mít ho rád.“
 
Tak velkolepě, vznešeně to zní – že v onom odvěkém zápasu mezi světlem a temnotou je nejmocnější zbraní láska. Jak prosté se to zdá.
Jenže není.
Protože láska nepodléhá žádným zákonům. Občas vykvete na těch nejméně pravděpodobných místech.
A o čem moudří mlčí pokaždé; že je přítomna v obou z táborů.
Která je tedy ta vítězná? Ta nejčistší? Největší? Nejoddanější? Nejmimořádnější? Ta, která pro svého milovaného obětuje vše a cokoliv? Ta, která obětuje sebe?
A kdo to rozhodne? Bohové, my jednotlivci, vítězové, mudrci, budoucnost?
Ale svým způsobem je to lhostejné; už proto, že jde o otázku bez odpovědi.
Stejně jako to nic nezmění na pravdě – v každé válce nakonec vždy zvítězí láska.
A v každé vždy láska prohraje.
 
Plášť i masku nechal ve svých komnatách v Sídle. Vyšel ven, na místo, odkud se dalo přemístit, spěchal, domů, k Lily, do septické čistoty bradavické ošetřovny a jejího konejšivého míru; hned.
Všichni, kdo tu nepobývali, dávno a rychle odešli.
Jen Lucius a Draco tam byli. Tušil, že na něj Lucius počká.
Výtečně.
Cokoliv, co mou mysl zaměstná, abych nemusel přemýšlet; hněv zní skvěle. Nebo souboj, třeba i jen slovní.
„Ponížil jsi mne tam. Bylo tak těžké Pána požádat, aby ti Znamení dal?!“ syčel Lucius přidušeně. „Měl pravdu, jsi hanbou mého rodu. Neschopný splnit ani jediné mé přání.“
Kdo ví, kolikrát už vyslovil totéž v různých obměnách. Slova nejsou jen zrádná; umí být i jako zhoubný parazit, provrtají se vám kůží, uhnízdí v srdci, mozku. A začnou hnít. Vy s nimi.
Draco naslouchal mlčky, s úctou, respektem, nehnutou tváří, snášel všechna obvinění. Nebránil se. K tomu nebyl vychován.
Ale když postřehl pohyb v branách, výraz se mu změnil. Zradil ho. Jen na setinu vteřiny.
Úleva.
Severus k nim došel beze spěchu, v duchu se vyzbrojil rtutí a chladnou lhostejností, aspoň předstírat ji bude schopný. To už ho zpozoroval i Lucius, jeho vztek konečně mohl vzplanout v plné síle.
„Co to mělo kčertu znamenat?! Jak ses odvážil upřít mi čest, aby se můj dědic stal Pánovým?“
„Ty již nejsi členem školním rady?“ utrousil Severus netečně. „Jinak bys jistě věděl o nových opatřeních, schopných okamžitě detekovat aktivní Znamení v Bradavicích.“
„Tebe neodhalilo,“ odsekl Lucius.
„Ne,“ odsouhlasil Severus zjevné. S lehkým nádechem sarkasmu.
„Tudíž logicky předpokládám, že bys stejným způsobem zastínil i Dracovo.“
„Bezevšeho. Hned, jak tě Pán zahrne do svých plánů.“
„Ty. Nejsi. Ničím. Výjimečný,“ procedil Lucius, hlas se mu chvěl potlačovanou zuřivostí. „Jsi špinavý zrádce. Všichni vědí, čím sis vykoupil svůj ubohý, patetický, bezvýznamný život.“
„Zatímco ty a mnoho dalších se po jeho zmizení pyšně ke všemu přihlásilo. Nebuď směšný, Luciusi. To vše byl plán; Pánův plán. A mimochodem, i zradit je umění. Nebo jsi snad nepostřehl, že Sídlo tu stále je, pevné a nedobytné? Světu neznámé? Obětoval jsem několik postradatelných, aby se Pán mohl vrátit a pokračovat. Pokud tě to tak trápilo, proč ses nezeptal dřív? Prokaž mi laskavost, příteli; ušetři mne žalostných nářků.“
„Tak by se tedy Draco na školu nevrátil,“ oznámil Lucius povýšeně. „Ale splnil by svou povinnost, odpřisáhl věrnost, uctil tradice mého rodu…“
„Tvůj rod,“ skočil mu Severus mrazivě do řeči, „by do týdne vymřel. Pán neměl v úmyslu Draca dnes přijmout. Testoval tebe, Luciusi. Tvou pýchu a aroganci. Nebo ty jen shledáváš Pánovu armádu tak bídnou, že by ze zoufalství rekrutoval nezkušené děti bez patřičného vzdělání?“
„Jistěže ne,“ zasyčel.
„V tom případě tvým výčitkám nerozumím.“
Lucius vyhladil tvář do svého obvyklého aristokratického nihilismu.
„Samozřejmě. Jak bys také mohl rozumět hodnotám čistokrevných. Občas na to zapomínám,“ pousmál se. „Odpusť, příteli.“
A s tichým lup zmizel.
Draco vteřinu sledoval prázdné místo, kde už jeho otec nestál. Pak stejně němou tvář stočil k Severusovi. Neřekl nic. Ani slovo. Nemusel. Jeho výraz ho opět zradil.
„Jsem v pořádku,“ utrousil Severus nevrle.
Vzal ho kolem ramen; věděl, že se Draco umí přemisťovat sám, jenže po šoku a přestálém strachu by to nemuselo skončit dobře, navíc netušil, zda ho Lucius poučil o nutnosti očisty. Přesto by ho nikdy neponížil nabídkou spolupřemístění.
Takže to rozhodl sám, přitiskl hocha k sobě, v mysli vyvolal obraz magického zřídla.
„Nevypadáš v pořádku,“ špitl Draco, než je uchvátil meziprostor. Nejspíš doufal, že ho už Severus neuslyší.
 
Clint Mansel - Death Is The Road To Awe
(opět Vimeo, YT začíná nepříjemně hlídat copyright)
 
„Otec mě informoval o nezbytnosti navštívit po odchodu zřídlo. Ale hovořil o Stonehenge,“ Draco se rozhlédl, „zde jsem nikdy nebyl. Ty chodíváš sem? Proč?“
…Ne. Ani já sem nechodím.
Severus klouzal pohledem po zvlněném obzoru, pahorky Tary, kámen Osudu, pradávná mohyla Newgrange. Prostor dýchal mocí zřídla, podkreslený onou nepojmenovatelnou patinou přešlých věků, jejich slávy i pomalého zapomnění, věčný spánek Velekrálů hlídaný mlčenlivým strážcem, kopulí noci, prošitou záblesky nekonečně dalekých hvězd.
Proč jsem nás přenesl na Taru?
Smíšek Větřík jim prohrábl vlasy, zatahal za hábit, s rozběhem sklouzl po chrastivě se drolících seschlých stéblech; podzim o své berli dýchavičně Anglii opouštěl, poslední listopadové dny skomíravě dohořívaly.
Nemám nejmenší ponětí.
„Protože sem nechodí nikdo,“ řekl Severus.
Přesto na ně seslal diskrétní kouzlo; fakt, že jste paranoidní, neznamená, že vás skutečně nikdo nesleduje. A Draco právě absolvoval první shromáždění, první setkání s Pánem – první kruté procitnutí z pohádky, kterou mu Lucius léta umně podsouval, obaloval vznešenými slovy, zdobil falešnými pozlátky. Musí přetékat potřebou o tom mluvit.
Tenhle komfort si opravdu dovolit nemůže.
Rozhodně ne někde jinde. Rozhodně ne s Luciusem.
Severus napřáhl ruku, neznal to tu, musel se nechat navádět citem, vnímáním zesilující magie, která už na krajích byla mámivá, hledal střed, samotný zdroj tryskající z útrob země. Našel.
Zůstal stát, Draca po boku, na vrcholu Newgrange. Pod nimi pět tichých spáčů.
A na okamžik se tomu poddal, zavřel oči, vnímal, krystalicky čistá, ryzí magie jím procházela, čistila portály, smývala nejen černotu, ale také únavu, vyčerpání, sama udávala rytmus srdci, jí bylo lhostejné, zda rudý proud v žilách patří čistokrevným, ona milovala život sám, každičké magické zrníčko, všechny ve svých neviditelných dlaních pomazlila, vdechla jim sílu a touhu růst, jako matčina něha pohladila skráně, odlož své chmury, dítě moje, k čemu ten žal, vždyť ještě stále je vítr, oheň, voda i zem…
Hypnotická.
Důvod, proč zřídla nikdy nenavštěvují děti. Nebo slabší kouzelníci; i mnoho těch silnějších se neodváží přijít sami. Příliš svůdné – zůstat. Splynout.
Severus se donutil zvednout víčka, vyhledal Draca. Musel mu stisknout rameno, aby ho probudil.
Hoch několikrát zamrkal. Odkašlal si. Uhladil bezchybný účes, napřímil se v ramenou.
„Je to tu intenzivnější,“ pronesl distingovaně. „Nebo to způsobily… předchozí události?“
Jak to mám vědět?
Nevzpomínám si, že bych tu vůbec kdy byl.
„Zvykneš si,“ řekl Severus. „Podívej se na mě. Vím, že rozumíš, že nikdy a s nikým nesmíš hovořit o tom, čeho jsi byl svědkem. A věřím, že se v tom na tebe mohu spolehnout.
Ale ne teď. Nyní smíš říct vše a cokoliv. Poslouchám.“
Draco polkl. Kratičce sklopil zrak; aby mu vzápětí pohlédl pevně do očí.
„On je… impozantní,“ řekl; hlas trochu skřípl.
Severus v těch třech slovech slyšel všechno, co by Draco nevyslovil nahlas ani za nic: Tohle jsem nečekal, je jako nejhorší noční můra, kterou jsem ještě neprožil, vyděsil mě k smrti, nikdy jsem se tolik nebál, chtělo se mi ječet a utíkat, ale nedokázal jsem se pohnout, tak šílený jsem měl strach, na všechno jsem zapomněl, jen jsem chtěl být pryč, už navěky budu míjet temná zákoutí s mrazením v zádech, že se tma rozevře a v ní budou rudé zorničky…!
Proklínám tě, Luciusi, rozdrtil Severus v mysli, co sis myslel? Přivést ho tak brzy. Tak nepřipraveného. Vůbec jsi ho tam neměl brát!
…Kdože se to tu konejší iluzemi?
Dávno bylo dané, že Lucius před Pána svého dědice přivede; pyšný.
Pošetilost je zjevně nakažlivá. A odpřisáhla věrnost Temnému pánovi; vodí mu ovce v houfech, jak Krysař, když roztančí své dlouhé prsty na píšťale.
Ale dobře. Jsem zvyklý vzít zavděk tím, čeho se mi dostane. Tvá zbrklost i arogance, Luciusi, mi připravila půdu, Pán mi daroval čas… Stop. Dál ani krok.
„Ano. To je. Impozantní,“ přitakal Severus nevzrušeně. „A také děsivý.“
Draco zmateně mžiknul, příliš překvapený. Na Malfoy Manor se upřímnost nenosí.
„Ale ty… se ho nebojíš,“ hlesl nejistě.
Severus zdvihl levé obočí.
„To by bylo poněkud hloupé, nemyslíš? Jistěže z něj mám strach.“ Nechal svůj výraz protkat lehkým výsměchem. „Stejně jako tvůj otec.“
Dracovy zorničky se nepatrně rozšířily; chvatně spolkl vítězoslavný úsměv už v zárodku. I záchvěv hanby. Přeci jen, byl Malfoyem.
S netečnou tváří se přetočil, zůstal stát vedle Severuse, sledoval noc, jak v hvězdami ojíněných proudech oblévá pahorky, plyne k obzorům, svět tady se zdál bez hranic. A tolik vzdálený všedním starostem. Dávalo vám to pocit souznění s čímsi vyšším. Moudřejším. Nelimitovaným lidskou malicherností.
Severus to vnímal stejně.
Jenže jemu se do toho vkrádalo mlhavé, nehmatné tušení čehosi dalšího, jiného, zvláštního; hlubokého, až na kost…
Co tu hledám, proč jsem tady? Co mi uniká?
„Nikdy doma nevyslovili přímo, že jsi také jedním z nich,“ promluvil náhle Draco tlumeně. Trochu nepřítomně. „Jen samé narážky. Tušil jsem to. Ale jistotu jsem neměl.“
Hleděl do prázdna, neviditelný gejzír magie jím procházel, žádné místečko nevynechal.
Severus mlčky vyčkával, bylo toho tolik, co si chlapec vedle něj musel srovnat v hlavě, pochopit. Proto tu byli.
Čekal. Soustředěný. I nejmenší gesto mohlo mít nyní nedozírné následky, v dobrém či zlém.
„Když jsem tam byl… když ke mně přistoupil, oslovil mě… Poslední myšlenka, na kterou si vzpomínám, byla – selžu.“ Draco se krátce, mělce nadechl. „Pak už nebyly žádné myšlenky. Jenom hrůza. A potom jsem ucítil ten dotek, náhle jsem nebyl sám, proudila z něj taková síla, pocit ochrany, snad bezpečí, opora. Můj otec. Za mnou stojí můj otec. Nenechá mě padnout. Jistěže ne. Je to můj otec. Vůbec jsem nepochyboval.“
Draco zmlknul.
Severus nehybný, dýchal pravidelně, sledoval horizont.
Jen nedat najevo soucit. Lítost. Třebaže to znal; jak umí realita lámat srdce.
Naši otcové jsou rovni bohům, horský štít protínající oblohu, vzhlížíme k nim, toužíme potěšit, ignorujeme sami sebe odhodlaní se jejich velikosti vyrovnat, jen aby na nás byli hrdí. A pak se jednou něco stane. Lhostejno co, možností jsou miliardy. A kouzlo zmizí.
Zůstane opilec, chrápající pod stolem. Zbabělec s odvrácenou tváří, zatímco se z nás někdo snaží vymlátit duši. Lakomec. Směšný snílek.
Nebo prostě jen někdo, kdo nás nemiluje. Nikdy nemiloval. Nikdy nechtěl.
Je těžké odpustit otcům, že jsou pouhými lidmi.
Moc těžké.
Draco se pousmál; letmý pohyb rtů, nebýt Severus ve střehu, snadno by mu v té tmě unikl.
„Potom vedle mě poklekl, zakryl svou dlaní, promluvil. A já si uvědomil, že ve skutečnosti to celou dobu vím. Že jsi to ty.“ Stočil k němu mírné holubičí duhovky. „Pokaždé jsi to ty.“
 
Nepatrný moment, titěrná hromádka pikovteřin.
To pro ně naše děti milujeme. Pro ně jim zas a znovu a posté odpouštíme. Kvůli nim je nepřestáváme vyhlížet, ač odešli v hněvu před spoustou let.
Okamžik, vibrující echem nevyřčených slov.
Asi máme strach, že dát jim zvuk a tvar by uhasilo světlo a ony by zanikly v halasu bezvýznamnosti?
Nebo jsme ta slova dávno zapomněli.
 
Draco se odvrátil.
„Můj otec je,“ pokrčil rameny, „prostě Lucius.“ Nádech. Sklopil hlavu. „Jenže… nechápu. Jednoduše nechápu. Jak jsi to dokázal?“
Severus se ještě stále potýkal se zemětřesením v sálu vědomí. Nějak neustávalo.
„A je nutné rozumět?“ pronesl tiše. „Nic se tím nezmění.“
Draco vzhlédl, Severus jeho pohled opětoval, zůstali na sebe hledět.
Nakonec, vždyť to stejně oba víme. Třebaže to mezi námi pravděpodobně nikdy nahlas nezazní. K čemu taky?
Dracovo bělmo se zalesklo, rozevřel rty, dravě nasál kyslík; s jakou úporností odolával pláči. Severus si přál, aby byl chlapec mladší. Aby ho mohl obejmout. Ale na to už byl Draco příliš dospělý, příliš Zmijozel.
Nebo nebyl?
„Musím se zeptat, Severusi,“ vychrlil ze sebe, „jen jednu otázku, nic víc, přísahám, slib mi, že na ni odpovíš, jenom na tu jednu. Musím to vědět. Musím.“
Jednu?
Na tvém místě bych jich měl nespočet.
„Ptej se,“ kývl.
Svým způsobem je to pro mne hotový dar – co tě ovlivnilo nejvíc? Jakým směrem se mám dát, abych tě zachránil, kde začít nahlodávat Luciusovy snahy, kam zasít semínko pochybností?
Ukaž mi, co je pro tebe po prvním seznámení s nesmírnou mocí nejdůležitější. Proč jsem ti odepřel Znamení? Čím si lze získat Pánovu přízeň? Kdy tě to čeká znovu? Jaký bývá první úkol Smrtijeda? Kolik vlivu a prestiže získáš připojením do jejich řad, jaká privilegia? Jaké tresty přináší selhání?
Draco několikrát naprázdno otevřel ústa.
Tak těžké to je?
Nebudu tě soudit. Mluv.
A ty, Merline, mne prosím požehnej Albusovou moudrostí, abych dokázal odpovědět správně.
Nakonec Draco potřeboval zavřít oči. Sevřít ruce v pěst.
„Tam,“ zasípěl. „Zahanbil jsem tě?“
Jako když klesající list ustrne v nicotě během svého pádu, roztříštěná kapka zamrzne v trnové koruně, roztančené dívčí šaty zůstanou ve vzedmutých barevných vlnách navěky, Severus zkameněl. I ta rvavá bolest uvnitř se zdála věčná.
Nesrozumitelně nádherná.
„Ne,“ řekl.
Vztáhl se po chlapci, přitiskl k sobě, pevně objal.

severus-s-dracem-na-tare.jpg

„Příště to dokážu,“ vzlykl mu Draco do prsou, „sám ho požádám! Budeš na mě hrdý.“
Tak tam už nikdy nevstupuj, zasténalo v Severusovi.
Jak snadné se jevilo říct vše. Pravdu o krvavé skutečnosti, stovkách bezejmenných hrobů, hrůze bezmocných, krutostech šílených. O Zkáze, která jediná čeká na konci téhle cesty, jen maličko zvědavá, jak velký díl Země její brokátový plášť zahalí.
Ke změně paradigmatu dochází v jediné vteřině. To jen ta cesta k ní zabírá roky.
Přesto by Severus riskoval; pro Draca ano. Svůj život by obětoval, vložil do rukou zmateného děcka na rozcestí, téměř neschopného nitrobrany.
Ale ne Albusův. Ne těch, jejichž tváře, jména a skutky skrývala jeho Myslánka v nedobytném bezpečí bradavického hradu. A ne těch, kteří na svou záchranu jeho přičiněním teprve čekají; ač o tom nemají ani zdání.
Tohle udělat nesměl.
Ale já najdu způsob, Draco. Oklikami, náznaky, vhodným slůvkem ve správnou chvíli, drobným gestem; vím, že je uvidíš. Že nad nimi budeš přemýšlet. Koneckonců, v nás obou tluče srdce Zmijozelu. Na přímočarých cestách ať si hrdinsky umírají blázniví Nebelvíři.
„Dávno jsem,“ řekl nahlas, hlavu vztyčenou, chlapce už jen jemně v náručí, opřeného o sebe. „Od chvíle, kdy ses pustil stolu a udělal sám svůj první krok. Jsem na tebe hrdý.“
A sejmul z něj paže, poodvrátil se, plně zaujatý úpravou oděvu; Draco mohl chvatně osušit tvář, získat ztracenou sebekontrolu, vyhladit výraz.
Přičemž se v něm vyřčené věty pokradmu usadily, aby se vrátily, někdy, jednou, odevzdané k rozpitvání, odhalování skrytých významů a vzkazům mezi řádky.
Severus se napřímil, složil ruce za zády.
„Třebaže dovolíš, aby tě tu a tam někdo proměnil do fretky,“ prohodil na půl úst.
Draco mu věnoval povznesený pohled.
„Věděl jsem, že to proti mně jednou použiješ.“
„Samozřejmě,“ přitakal Severus skoro dotčeně, vždyť jsem Zmijozel.
Vykouzlil Tempus, zachmuřil se. Z neděle zbývalo stěží pár minut.
„Čas na návrat,“ zavelel.
„Úkoly na zítra mám hotové. Kdyby tě to zajímalo,“ prohlásil Draco sebevědomě; ve zmijozelštině to znamenalo: jsem v pořádku, potřebné jsem pochopil, nikomu nic neprozradím, můžeš se spolehnout.
Severus na něj shlédl s mírným despektem.
„Zbytečné otázky nepokládám,“ opáčil suše.
Potají letmo přelétl tarské pahorky; proč mě to svírá vědomím, že odcházím, co jsem zde hledal; co tu není a být by mělo…?
Přemístili se do Bradavic.
 
Doprovodil Draca ke kolejnímu obrazu, moment setrval, naslouchal, zda je společenská místnost skutečně prázdná. Byla. Draco tichounce zmizel v chlapecké ložnici. Pokud jeho pozdní příchod někdo zaznamenal, nechal to bez poznámek. Označit ho veřejně za svého chráněnce skýtalo mnoho příhodných pozitiv.
Pak už Severus spěšně zamířil do svých komnat; nejdřív Lily. Tentokrát může Albus na hlášení ještě chvíli počkat, k ničemu významnému nedošlo…
Lež, pomyslel si Severus unaveně. Vše je důležité. Každý kontakt s Pánem, každé jeho slovo.
Jen si potřeboval srovnat myšlenky…
Vida. A máme tu lež číslo dvě. Bravo.
Severus v duchu rezignoval.
Nepotřeboval srovnávat myšlenky. Potřeboval se rozhodnout, co Albusovi ze svého rozhovoru s Pánem ukáže.
Pokud mu vůbec něco ukáže.
Měl bych. A naprosto všechno; jen ať ví, jak kolísám, jaké nebezpečí představují má slabá místa!
Ale ustojíš to, Albusi? Řekneš, to nic, jsem trpělivý…?
Téměř vztekle potřásl hlavou. Rázoval černotou studených chodeb sklepení, nepotřeboval světlo, znal zpaměti každičký kámen i zákrutu. A pak, v naprosté tmě bylo snadnější být upřímný.
Odpusť mi. Tohle k tobě není fér. Jistěže ti ukážu vše.
Raději ať mne opustíš, než bych tě potají zrazoval; a třeba jen v myšlenkách.
Navíc, ty mne neopustíš. Vždyť já to vím, Albusi.
To jen můj věčný strach mi našeptává, že tě jednou zklamu víc, než půjde odpustit.
Už skoro došel ke dveřím svých soukromých prostor, když ten vážný hlas, skrytý v jednom z temných koutů podvědomí, pronesl: Jenže tohle je jiné. Nejde o vražedný útok na nevinné, plány ohrožující stabilitu Anglie, ani zázračně objevenou skulinu v Pánově obraně. Tohle je osobní. Soukromé.
Ale především – je to skutečné. Víš to. Ten cit, který k tobě chová.
Copak stejně tak nechráníš před Pánem svou důležitost pro Albuse? Jeho opravdové, upřímné city k tobě; lhostejno, kolik nocí trávíš sám? A nejen proto, aby je Pán nezneužil, skrz tvé rány nezraňoval jeho. Chráníš je především kvůli tomu, jak vzácné jsou. Z úcty a vděčnosti za ně, pro ně samotné.
Pánův přetrvávající cit je doslova zázrak sám. Patrně poslední střípek jeho lidskosti. A věnoval ho tobě.
Nezaslouží si stejný respekt, stejnou vděčnost? Stejnou ochranu? Jen v tomhle jednom jediném?
Severus zjistil, že stojí, strnule zírá do nikam.
Albus nemá stejné možnosti, jak to využít proti němu, nedáš mu tím do ruky vůbec nic. Ať mu to odvyprávíš nebo celé ukážeš, Albusovu reakci sám znáš předem – označí vše za lež. Manipulaci. Zneváží každé Pánovo slovo, gesto, pohled. A bude se mýlit. Ty to víš. Tak co tím získáš?
Těžká otázka. Já nevím – co například čisté svědomí, že před ním nic netajím?!
Zajisté. Ale vyváží ten pocit zrady?
Vždyť Pána zrazuji léta každým nadechnutím!
Tentokrát je to jiné; už jsem ti to říkal. Nikoho tím nezachráníš. Ničemu zlému nezabráníš. Nic nezměníš. Jen vydáš posměchu Pánovo nejskrytější, nejniternější tajemství.
Dnes nebudeš pro spásu lidstva zrazovat vraha. Možná, že dnes poprvé bezdůvodně zradíš člověka. Víš jistě, že odhadneš následky? Co když Pánova láska k tobě je to poslední a jediné, co mu ještě stále brání v rozpoutání pekla; nebudeš ji chránit ze všech sil? Tobě ukázal, co před celým světem tají. Že hluboko v sobě dosud umí milovat, a třeba jen z nepatrné části. Není ten drobný dílek o to cennější?
Co když právě dnes tvé mlčení je ten nejdůležitější okamžik, který jednou rozhodne… naprosto vše?
Je vážně těžké přít se sám se sebou, když obě vaše Já předkládají logické argumenty, zatížené láskou. Když obě nesou svou polovinu pravdy.
Severus bezděčné shlédl do temnoty, kde tušil kamennou dlažbu. A ono pomyslné tenké lano, po němž kráčí.
Kolik mého vnitřního zmatku asi dokážeš unést?
Protože právě nyní mám pocit, že bych tou vahou mohl vychýlit celou solární soustavu.
 
Vstoupil do chodby, zavřel, zkontroloval ochranná kouzla, diskrétní clonu.
„Este vivanti.“
Sněhová šmouha, copánky spletené z liščích ocásků; Lily se mu vrhla do náručí, omotala nohy kolem pasu, křečovitě objala, zabořila tvář do jeho hrdla.
Sevřel ji, opatrně, jemně, přivinul k sobě. Opřel se čelem o vršek drobné hlavy. Nechal víčka klesnout. Vdechoval její vůni. Světlo.
Magická zřídla by vyschla marností, tušit jen, kolik životní energie prýští z jejího malého srdíčka, z těch zelených očí. A jak hojivý je pouhý dotek její lásky.
Stál tam s ní, vnímal, přál si tak zůstat. Nemyslet, nepřemýšlet nad ničím, nemuset se rozhodovat.
Přál si to moc.
Jenže žádný nádech před skokem do vody netrvá věčně. Blažené ticho v sálu vědomí rozžvýkala už první myšlenka; zbytek dorazila ta druhá.
…I za tebe mu vděčím…
Nemusel bych, kdyby tě nejdřív nezabil.
Měkce políbil perfektní pěšinku mezi nitkami z divokých jeřabin.
„Zpozdil jsem se. Odpusť.“
„Kdybys na tom místě byl jedinou minutu, bála bych se stejně.“
„To je mi líto, Lily.“
Napřímila se mu v pažích, zvedla ručku, zadumaně bříšky prstů obkreslila některé z hlubokých rýh v jeho tváři.
„Máš hrozně smutné oči,“ špitla.
„Ne. Nemám,“ opáčil Severus.
Sehnul se, postavil ji na zem. Trhla ramínky.
„Tak to asi jenom stárneš,“ oznámila, s žuchnutím a šelestem kraječek padla na kolena, začala mu rozvazovat tkaničky u bot, „navštívil jsi Poppy?“
„Nebylo třeba.“
Zvedla k němu tvářičku, levé oko zavřené, pravé přimhouřené, pronikavě studující. Pochybující. Severus přešel k výrazu tiché zuřivosti; ne že by jeho výhružky měly na Lily jakýkoliv efekt. Stejně byly plané, jen jejich malá soukromá hra.
„Rozumím. Příště ti přinesu Pánovo čestné prohlášení, že mi nebyl zkřiven vlas,“ zavrčel. „Sama jsi to řekla; stárnu. Pětatřicet na krku, senilita v patách.“
„A slábnutí zraku, artróza, vypadávání vlasů, řídnutí kostí, dezorientace,“ mlaskla Lily trudně. „Nemám přeci jen Poppy zavolat?“
„To je od tebe velmi laskavé. Ale ke svému křeslu se ještě doplazím. Stačí mě nasměrovat.“
„Tak jo,“ zaštěbetala.
Pomohla mu z bot, vysvléknout hábit. Vpletla útlé prstíky do jeho velké ruky.
„Uvařila jsem ti čaj,“ vyrazila hopkavě k obývacímu pokoji.
Následoval ji, hořící polena v krbu praskala, zalévala místnost příjemným teplem, vlídným příšeřím. Bylinkový čaj s dvanácti kapkami mléka v oblíbeném šálku voněl, pohodlné křeslo vábilo, Lily se zářivě usmívala, vzduch nasáklý milující esencí samotných Bradavic.
Možná právě tohle bylo na tom všem nejtěžší; to neustálé přeskakování mezi dvěma světy, tak odlišnými.
Jenže já bych žít jinak nejspíš ani neuměl.
Severus se posadil, dovolil znaveným svalům povolit ve slastné úlevě, věčná ostražitost měla svou daň. Zvedl šálek.
„A s Albusem… jsi už mluvil?“
„Zatím ne,“ pronesl neutrálně, zvolna upil.
Tentokrát to byl on, kdo zůstal pátravě studovat Lily. Přešlápla, koneček cůpku namotaný na ukazováčku, dolní ret skousnutý, pohled zabořený do podlahy.
Proč ty starosti, má sněhobílá? Zdají se vážné.
Rozhodila ruce.
„Tohle je tak těžké, Severusi!“ zasténala. Skoro obviňujícím tónem. „Pokaždé to chci udělat! A pokaždé dojdu k závěru, že takhle by sis to nepřál,“ dodala odevzdaně.
Mávla dlaní, otevřela tajný prostor mahagonového sekretáře, přivolala na stůl Myslánku. Odvrátila se, vyrazila ke dveřím.
„Hněváš se?“ zeptal se. Zmatený. Nerozuměl.
Darovala mu kratičký smutný úsměv.
„Ne,“ potřásla hlavou, copánky zašuměly jak žalné zvonky.
„Tak proč odcházíš? Lily.“
Pokrčení ramínek. Její smutek se prohloubil, nějak tišší. Jako by už dlouho byl neodmyslitelnou součástí.
„V poslední době při tom býváš raději sám.“
Rozplynula se, vjem její přítomnost zmizel. Prošla zdí, nejspíš kamsi za Uršulou.
Severus s temnou předtuchou stočil zrak k Myslánce, mezi porcelánovými stěnami se líně vlnila stříbřitá vlákna odložených vzpomínek. Tisíc hladových červů.
 
Šálek nedopitého čaje jak sirotek odložený na schodech kostela rezignovaně vydechl poslední slabý oblak vůně a vychladl.
Severus v prstech držel poloprázdnou sklenku, ve zlatavé whisky se odrážel oheň, v ústech doznívala chuť palčivého doušku.
Už věděl.
Takže tohle jsem hledal na Newgrange…
Ten bezedný, všežravý žal v zelenorudých očích.
Ten úsměv.
Lásku, kterou mi kradeš dech.
Tam jsem tě ztratil, zítřejší Harry Pottere. A zklamal; po kolikáté už?!
Vzpomínka na řvavé šílenství naděje ve tvé tváři, než jsem tě políbil, mi nedává spát. Tvá bolest, když jsem selhal, nezahojil jedinou z tvých ran.
Vědomí, že to pro mne krvácíš.
Zničil jsem, co jediné ti ještě zůstávalo? Proto se stále nevracíš?!
Deset měsíců. Čekám. Nepřestanu.
Všechny noci, každou volnou chvíli trávím ve tvých vzpomínkách, poznávám tě… Ne. Já už tě znám.
Třebaže to nebyl můj původní cíl; odolat pokušení vidět detailně svou budoucnost bylo prostě příliš silné. Zvlášť, když se mi svět pod nohama začíná otřásat v předzvěsti děsivé bouře.
Třebaže tvé poselství přináší tak hořkou útěchu.
Jistě, jak pochopitelná je pro ty, kteří vědí, tato má nová posedlost – vždyť se snažím zachránit život Albusovi, Lily. Budoucnost pro Draca a Poppy. Sebe.
Ale proč si lhát.
Jsi to ty.
To kvůli tobě se stále vracím, opouštím dnes, žiju víc v sálu vědomí než v realitě, fascinovaný tvým světlem, září nevinnosti, kterou si mne jednou podmaníš; tvým propadem do temnoty, cestou hněvu, jemuž tak dobře rozumím.
Povstávající Šelmou, s jakou svět dosud síly nezměřil.
A ne, ještě stále nemám ponětí, co si o tom myslím. Co skutečně k tobě cítím.
Co jsem schopný ti dát.
Ale čekám.
…Přijdeš?
Zahučení krbu, šeříkový hábit, jemný odér citronové trávy, všeobjímající příval něžné magie, tak důvěrně bezpečně známé.
„Začínal jsem mít obavy, můj chlapče,“ pronesl Albus mírně; ani nejmenší známka výčitek.
Severus si uvědomil, že za ním nepřišel s hlášením. Zapomněl.
Strnule k němu vzhlédl.
„Odpusť,“ sklouzlo mu ze rtů. Studený pocit protekl tělem, schoulil se v žaludku.
Tohle si nezasloužíš.
Albus se pomněnkově usmál, usedl do protějšího křesla.
„Přišel jsem za tebou rád.“
Víc nedodal, žádné otázky, zda je v pořádku, naléhání, k čemu došlo v Sídle, co ho zde zdrželo. Sám si hbitým kouzlem připravil čaj, Severusův obývací pokoj provoněl jasmín.
Albus se opřel, vroucí šálek v dlaních. Ticho jak laskavý baldachýn, hojilo provinilost, rozehřívalo chlad v útrobách.
Ah, Albusi. Tohle si nezasloužím já…
Bledě modré zorničky k němu mířily s neutuchající vlídností. Upřímné, milující, plné síly – takhle přicházíte k lůžku svého partnera, kde bojuje s utrpením, znavený, ztrácející víru; opři se. Už jsem tu.
Severus až v játrech pocítil hanbu.
„Albusi,“ zašeptal.
Úsměv starého muže se rozšířil, skoro rošťácky.
„Pokud ses domníval, že jsi mne získal svou sebevražednou odvahou, schopností tvrdých rozhodnutí či válečným uměním, musím tě zklamat. Je to právě vznešená křehkost tvé duše, co mne nikdy nepřestane svádět.“
Severus zděšeně mrknul. Spasil se sklenkou whisky, dopřál si pořádný doušek; zbabělé, ale svůj účel to splnilo. Nemusel reagovat.
„Shromáždění bylo krátké, žádné rozkazy ani plány nějakého útoku. Jen přijímací test nováčků. Bylo jich osm, dva prošli prvním kolem, nikdo významný. Lucius poprvé přivedl Draca. Znamení nedostal; a nedostane, jak oba dobře víme.“
Vzpomínky zítřejšího Pottera přinášely i dobré zprávy; alespoň pro současné dění. Přinejmenším tohle byla jednoznačná úleva. Ačkoliv nevěděl, jakým způsobem se mu podaří Draca nasměrovat k rozhodující volbě správným směrem, pro teď se spokojil s tím, že to tak bude.
„Rozumím, jak to myslíš,“ přitakal Albus. Lehkost zmizela, i úsměv. „A nechci tě rozhněvat. Ani vyvolat další zbytečnou hádku bez vítěze. Ale prosím, Severusi, spoléhat se pouze na Harryho vzpomínky se mi zdá příliš riskantní, už proto, že jsme se ocitli v časovém paradoxu, který jsme v jeho minulosti mít nemuseli. Přestože zdánlivě hovoří v náš prospěch, pod jejich vlivem bychom mohli opominout něco zásadního. Následky si jistě domyslíš sám,“ dodal opatrně.
Severus si promnul kořen nosu, zhluboka vydechl.
„Já vím. Máš pravdu,“ kývl. „Omlouvám se. Riskantní a nemoudré. Budeme konat a rozhodovat se jako před nimi.“ Zahleděl se na sklenku v ruce. Ale Merlin ví, že ani všechna ohnivá whisky světa by mu nedodala dostatek odvahy. Odložil ji na stolek. „Pojď dál.“
Otevřel bránu vědomí, nechal Albusovo světlo vstoupit, přivolal vzpomínku. Zhlédl ji po jeho boku.
Celou.
Jen svůj vnitřní spor po návratu si nechal pro sebe. Stejně už neměl význam.
Albus jeho sál vědomí opustil. Severus za ním zavřel. Stočil pohled ke krbu, pokusil se ztratit v plamenech. Rtuť hutnou, až z ní hlava těžkla.
„Jaká hrozivá zbraň. Rozumět dokonale lidským emocím, ale sám být před nimi v bezpečí,“ pronesl Albus tiše; s takovým pochopením. Severus byl vděčný, že to nevidí. „A bez svých vzpomínek jsi ještě zranitelnější. Přesto odoláváš. Proč se tím mučíš, můj chlapče, místo abys na sebe byl hrdý? Vždyť už zítra, s odstupem a jasnou myslí, sám budeš znát pravdu.
Mé pouto k tobě je stejně silné jako v den Rituálu. A on? Daroval, co bylo tobě drahé a pro něj bezcenné; chladnokrevně promyšlený šachový tah založený na klamných informacích, tvé zdánlivé váhavosti. Dává mu to mylný dojem, že vítězí. A to je přeci dobré, Severusi. Získáváš cennou výhodu.“
Říkal jsem to, povzdechl si vážný hlásek smutně. Dívá se a nevidí. Nechce vidět.
„Aspoň jsme získali jistotu, v čem jsme dosud tápali. Má své stoupence ve Starostolci,“ oznámil Severus; tvrdším tónem, než chtěl. Mnohem tvrdším.
Albus odložil šálek na stůl, šeříkový hábit zašuměl, truchlivý.
„Trápí mne, čemu tě vystavuji.“
„Nemusí,“ stočil k němu Severus neprodyšné černé oči. „Bude hůř.“
Okamžitě toho litoval. Pomněnky zvadle klopily květy, churavé vyprahlou půdou.
„Nechtěl jsem…“
„Neomlouvej se,“ zavrtěl Albus hlavou. Vstal, došel k Severusovu křeslu. Poklekl, položil svou dlaň na jeho, tak známě, sladce atlasově hebkou.
„Dovolíš mi dnes s tebou zůstat?“ pronesl tlumeně, v podhoubí taková – naléhavost.
A Severus zamrznul v šoku.
Protože stál tři kroky stranou, když předtím v panice ruku strhnul, uskočil, v mysli zděšené zešílel jsi, co když se tu zítřejší Potter objeví právě nyní?!
Už rozuměl, proč Lily chtěla, aby se setkali dřív, než si vrátí vzpomínky.
Zíral na Albuse v čiré hrůze.
Ne ty.
To já tě od sebe vyháním.
Měsíce.
Starý muž se zatím zvedl, odvrácený, opřený o vršek křesla. Asi se potřeboval něčeho držet.
Vztyčil hlavu. Pustil se, otočil k Severusovi; vteřinu setrval pohledem na prázdné Myslánce. Ve tváři ponuře vědoucí výraz.
„Přiznávám, můj milý, že se blížím hranici, po níž neodejdu. Cítím, jak mne postrádáš. Stejně jako já tebe. Z čeho chceš brát sílu, když nám oběma upíráš, co nás naplňovalo? Chvíle štěstí a souznění, které nám dávaly naději i důvod, proč čelit té valící se temnotě?
Rozumím tvým obavám; částečně. A respektuji tvou volbu. Ačkoliv možná už jen proto, že dosud věřím v naše pouto. Že kdybych zůstal, neodmítneš mne. Ale s každým dnem je má jistota menší.“
„Albusi, prosím. Já tě přeci… stále…! Prosím,“ hlesl Severus omráčeně, „řekni, že to víš.“
A pomněnky zešedly, jako zaprášené popílkem spálenišť, na Albusových rtech trpký úsměv; tak neznámý. Nepatřičný.
„Že mne miluješ? Vždyť už ani nemáš odvahu to vyslovit.“
Těžce vykročil, došel ke krbu, nabral letax.
„Je jako přízrak; zatím mu nepatříš, přesto mi tě bere. Jak mám bojovat s něčím takovým?“ zašeptal hořce, tak nějak všem a nikomu. Potřásl šedinami. Hluboký výdech. „Ale ano, Severusi. Vím to. Dnes ještě ano. Dobrou noc.“
Nechal se pozřít zelenými plameny.
Severus se slepě rozhlédl místností. Jako by hledal nějaký záchytný bod.
Mé věrné zoufalství…
Nestojím mezi dvěma horami. Jsou tři.
Ne, kdepak, já nejdu po tenkém laně nad propastí.
Kráčím po jeho stínu.
 
V pravidelném, neměnném pomalém rytmu se houpací křeslo na parketách kolébalo, dřevo zpívalo. V dálce Zapovězený les, noc divoce tančila mezi kmeny.
Kdysi jsem záviděl kentaurům.
Dnes bych měnil s kýmkoliv.
…Měnil?
Severus nehnutě sledoval kývající se špice stromů, větrná bouře za okny byla podivně uklidňující.
Nikdy. Ač mě to trhá na kusy. Nedokázal bych se vzdát jediného.
Třebaže vím, že nakonec ztratím všechny.
Nebo právě proto?
Smířlivá samota obsadila každý kout ložnice, křeslo se houpalo, větve zmítaly rvané vichrem; ona vstoupila s vůní praoceánů, neslyšně došla blíž, poklekla na zem, opřela se spánkem o Severusovo koleno. Šedočerný dým kadeří znavený, stěží doutnal.
Severusovo srdce zběsile zabušilo, tři rány do bubnu, tři zpěnění koně na zadních, překrásné oči ohromné splašením.
Štěstí, že opět přišla.
Vroucí naděje, že on je s ní.
Mrazivý strach, že skutečně je; to by neustál, ne dnes, prosím, dnes už ne…
Ale byla sama.
Trojspřeží se zklidnilo, bubny utichly. Vzdálené, tlumené zvuky bujaré oslavy živlů sklouzly zpět do svého rytmu, praskání větviček, hvízdot v korunách, skřípění kůry ohýbaných velikánů. Samota láskyplně přijala nově příchozí, vítej. Souzníš.
Hleděli z okna.
„Ten les mám ráda,“ zašuměla, zrnka písku klouzající z hřebenu duny.
„Já též,“ kývl Severus.
Možná poslední místo, které lidé nezlomili svými vlastními zákony, nechali ho růst v dokonalé symetrii počátku, zdánlivě kruté, tak svobodné… Lidé už tam nepatřili; příliš křehcí pohodlností a zdánlivými jistotami; příliš destruktivní strachem ze všeho, co se vymykalo jejich představám o správném řádu věcí.
„Hněváš se, že jsem ti zatajila tvou smrt?“
„Ne,“ řekl Severus. „Vždy jsem měl neblahé tušení, že jí nakonec neuniknu.“
„Ale tahle tě děsí.“
„Ano. Ano, tahle mne děsí.“
Vydechla, prostor změkl slanou vlhkostí.
„Budu tam s tebou, Severusi.“
Užasle k ní shlédl; a ten hluboký pocit, vřelý, skoro pálil, mu dodal odvahu. Opatrně, nejistě se dotkl jejích vlasů. Stužky se mu omotaly kolem prstů, hebké, živé, v nekonečném pohybu.
„Děkuji,“ řekl.
Prudce přetočila tvář, zabořila do něj jantarové oči. Ne zlaté. Ani medové. Jen vybledle jantarové.
„Víc nic? Nezeptáš se, proč tě nezachráním? Ani nepožádáš?“
„Už teď jsem dostal víc než kdo jiný – darovala jste mi šanci to změnit.“
Jantar pohasl o stupeň víc. Odvrátila se.
„Zřejmě to nedokážu,“ pochopil Severus. Pokrčil rameny. „Stejně to zkusím.“
„Pro ty, které miluješ,“ odtušila.
„Jistě. To je silná motivace. Smím se zeptat? Změnil se nějak, jakkoliv, proud od chvíle, co to vím?“
Minuta ticha.
„Ne.“
„Dobře,“ pousmál se Severus, vnikl hlouběji do dýmu, v dlouhých tazích hladil, „měl jsem obavy. Občas je těžké nenechat se těmi informacemi svést.“
„Střežím ho pečlivě. Plyne nezměněný. A to mě mate; předpokládala jsem, že budu muset zasahovat. Nevím jistě, co to znamená.“
Severus neodolal.
„Já bych nápad měl. Možná to souvisí s obezřetností Zmijozelu a moudrostí muže, který se tak rád považuje za Nebelvíra?“
Čekal výsměch, přátelské pohrdání, ach vy lidé, tak malí, nač jste to vlastně tolik pyšní?
Ale ona řekla: „Ano. Možná.“
A přitáhla se blíž, složila hlavu na jeho stehno, těsněji k vískající dlani, drápovitou ruku na Severusově koleni. Jedním z dravčích nehtů klouzala v bohatých záhybech splývajícího černého županu.
Přes svůj nadpozemský půvab, barevné cípy šatů obkreslující ladné ženské křivky, přes všechny nelidské znaky, kouřovité vlasy, tuhově černé obrazce na kůži, žluté oči, rudé drápy, přes tu nezměrnou magii, s níž snadno mohla ničit světy a dávat povstat novým – zdála se ztracená.
Byla.
Bez domova, svého lidu, věku, kam by patřila.
Ztracená v čase i prostoru.
Nebo ji vnímal ohraničený vlastními mantinely a přesně tohle byl způsob její existence?
Severus se protáhl šedavými stružkami dýmu, dosáhl kraje tváře, měkkým polštářkem palce dotkl jejího spánku. Neuhnula. Tak postoupil dál; začal ji zlehka hladit, v pomalých kruzích, po líčku, podél očí k čelu, zvolna.
„Jste smutná?“ zeptal se. Kam se poděl žár a živelnost, s níž jste přicházívala dřív?
„Myslíš?“ Žádná ironie, skutečná prostá otázka – tohle je smutek?
„Nevím jistě. Třeba jen unavená. Strážit proud musí být vyčerpávající.“
„Není. Je to zábavné, občas zajímavé. Asi jako pro tebe tvé lektvary.“
…Nepochybně.
„Leckdy jsou především frustrující,“ utrousil Severus. Zpět k tématu. „Měla jste další vizi budoucnosti? To vás trápí?“
„Zánik je součástí cyklu, Severusi. Je daný od prvního momentu. Navíc ho chápete špatně, ve své podstatě je pouhou změnou. Počátkem nového cyklu. To ale není, co jsem zahlédla. Ta nicota je cosi jiného. Něco, co neznám. Blíží se.“
Nechala klesnout víčka. Zdálo se, že jen vnímá Severusovy doteky. Rysy jí měkly, vláčněly.
„Měl pravdu,“ zamumlala, mezi rudými rty se blýskly hroty tesáků, „tvé dlaně umí plašit… nepříjemné.“
Zítřejší Potter? Vím, tohle bude říkat. A pár dalších bizarností.
Mozkem projela myšlenka jak rozžhavený hřeb; přitom se jí tolik bránil, tolik ignoroval.
Stalo se mu něco? Proto jste taková, proto se nevrací, ztratila jste ho, je zraněný, co je špatně?! To byste přeci nedovolila, zabránila tomu, našla byste způsob…!
„Náš Maličký je v pořádku,“ vzhlédla k němu. „Samozřejmě, že ano.“
„Jistě,“ zachraptěl Severus, „vždyť já vím.“
Pohaslým jantarem si mihl záchvěv pobaveného úsměvu. Zavřela oči. Severus se vrátil k laskání; jak často si k vám přijde démon pro útěchu? Nebo něco takového.
Náš…?
„Ano,“ řekla, „náš.“ Víčka nechala sklopená. „Zřejmě začínám chápat, že budeš jeho součástí navěky. Mohla bych mu vzít vzpomínky, přemýšlela jsem o tom. Hodně. Ale to už by nebyl on. Stal by se něčím jiným. Nekompletním. Rozbitým. To nechci.“
Jenže on už rozbitý je. Na střepy, šrapnely a prach.
Jediné, co ty části drží pohromadě, je jeho nezměrný hněv.
Má vina.
To já ho budu učit milovat a trestat.
„Býval jsi stejný. Ale uzdravil ses.“
Jen býval?
„Snad jsem se zacelil. Téměř. Ale jizvy zůstaly, i prázdná místa. Myslím… až on mne skutečně uzdraví. V jeho vzpomínkách jsem… mé vlastní pocity tam…“ Bezradně nechal slova vyznít do ztracena. O tom se tak těžko mluví. „Někdy pochybuji, že to mám být já.“
„Pokud tě to utěší, v tomhle se nezměníš nikdy,“ oznámila klidně. „Sebe vždy uvidíš v pokřiveném zrcadle.“
„Děkuji. To je uklidňující,“ odtušil sarkasticky. Ale jen tak trochu. „Povíte mi, co se vám stalo? Nebo se nemám ptát?“
„Rozhněvala jsem ho, zranil mne, poměrně dost. Zahájila jsem ozdravný proces, je skoro u konce.“
Tak mocným se stal? Kolik času u něj uplynulo? Čím vším si zatím musel projít?
„V čem vaše drobná rozmíška spočívala? Smím-li být zvědavý.“
„Přála jsem si odvést ho do bezpečí; do jiného času, kde ho nikdo nezná. Odmítl. Dobré je, že mu začínám rozumět, protože tohle jsem čekala. Vzala jsem tedy na sebe tvou podobu. Znám tě, Severusi, sleduji tě od tvých prvních kroků, učím se; umím být tebou. …Zešílel. Chtěl mě zabít. Asi mu nerozumím tak dobře.“
Severus mrknul. A ještě jednou.
„Dva poznatky,“ oznámil věcně. „První. Zřejmě tuším, v čem děláte chybu. Druhý. Proč do bezpečí? V jakém je nebezpečí? Co mu hrozí?!“
„Nurmengardský odkaz; již byl souzen. A odsouzen, jaké překvapení.“
Severusova dlaň znehybněla. Panika, ten lačný cizopasník, chtivě ovíjela vnitřnosti, orgány, prorůstala mozkem. Severus nemohl dýchat. Nemohl myslet.
Starostolec ho zradil. Po tom všem? Neobětoval jim málo? Jak mohou…?
„Ne, Severusi,“ zašeptala Žlutoočka. „Povstali proti němu Velmistři celého světa. Náš Maličký opět dokázal najít, co spojuje rozdílné. Strach z neznámého.“
Větrná smršť nějak dokázala vniknout do ložnice, rozmetat ji na kusy; třebaže přehoz na lůžku se nepohnul, hladina čaje v šálku nezachvěla.
„Severusi.“ Vzpřímená mu hleděla do očí, snadno se vyprostila z jeho sevření, křečovitě zatnutých dlouhých bílých prstů, kterými ji nevědomky drtil – a její zorničky žhnuly sopečným ohněm, expanzí Slunce, když pozřelo vesmír a zůstalo samojediné, spalující, věčné. „Severusi. Každou svou znalostí, veškerou svou mocí, vším, co mám k dispozici. Já ho ochráním. Už jednou jsem to zvrátila. Udělám to znovu. Budu podvádět, vraždit, měnit proud. Pokud to pomůže, veřejně se za něj postavím. Já ho ochráním. …Dýchej.“
Musel semknout víčka. Oslepovala.
Nebo to byla dávná ozvěna dětské víry v nouzi, když neuvidím zlo, ani ono mne nespatří, jednoduše projde kolem a zmizí?
Jako by to někdy fungovalo.
„Kousnu tě,“ zavrčela.
„Přísahejte…“
„Že tě kousnu?“ pronesla zmateně. „Ah. Že ho ochráním. Jako by snad lidské sliby něco znamenaly. Přijde mi to trapné. Ovšem kvůli tobě; přísahám,“ protočila panenky. Vrátila se do původní polohy, složila hlavu do jeho klína. Přitáhla k tváři Severusovu dlaň. „Nepřestávej dýchat. Vzduchu je dost, neostýchej se.“
Po chvíli ji opět začal hladit, spíš automaticky, jaksi kostrbatě, jen zvolna se mu do prstů navracela jemnost, hebkost, to zvláštní kouzlo konejšivého bezpečí.
„Navštívit Merlina, aby svou inkantaci do knihy nenapsal, se tak docela nepodařilo… Ty to vlastně nevíš, v mé současnosti k naplnění Odkazu nepoužívají verzi magityfu, ale zatajené Merlinovo kouzlo. Při dostatečné síle nevratně spálí přímo magické jádro oběti. Nevyšlo mi to, Merlin se rozhodl základ pro Magia in statu nascendi vůbec nesepsat, což mělo nedozírný vliv na proud. Zkusila jsem to třikrát. Je hrozně tvrdohlavý, jednou se dokonce rozhodl vyhubit všechny kouzelníky své doby. Dalo práci vrátit dění do původního koryta. S tím bláznem se už setkat odmítám.  Mohla bych sežrat Velmistry… Nezeptáš se, čím to na sebe Maličký přivolal?“
Laskal ji. Sledoval bouři za oknem. Strnulost v těle i mysli odeznívala; měnila se v cosi jiného. Ostrého. Studeného.
Myslel na jeho úsměv.
A vůni čokolády.
„Je mi to lhostejné,“ odvětil. „Vás se také neptám, kolik životů jste vzala.“
„Nikoho nezabil,“ namítla jemně. „Právě naopak. Svým odpuštěním zachránil tisíce; které neznal, nikdy nepozná. Pro lásku k tobě, Severusi, změnil proud. Což pochopitelně mocní jeho času netuší.“
Stiskl rty, přimhouřil víčka.
Tohle tak bolelo.
Vzýváš lásku, světe, stavíš jí piedestaly – a když se pak zjeví, skutečná, věrnější než smrt, zděšeně se oslepíš, bez soudu ji setneš mečem Spravedlivých.
Protože je jiná, než jakou jsi jí dovolil být.
Ani v lásce nejsme svobodní. A v pokoře dál nastavujeme zápěstí i krky pro další okovy.
 
„Řekla jste, že jste to zvrátila. Chápu správně, že si tím už jednou prošel?“
„Ano,“ přitakala.
„Pamatuje si to?“
„Do posledního detailu.“
„Bylo to …zlé?“
„Co myslíš, Severusi? Vzali mu naději, že tě zachrání, že tě vůbec ještě někdy navštíví. Po kouscích z něj vyrvali veškerou magii. Bylo to nejhorší.“ Kratičce se odmlčela. „Ano, mohla bych se vrátit, uchránit ho před tím. Neudělám to.“
„Souhlasím,“ vyslovil tvrdě. „Musí vědět, proti čemu stojí a kolik je v sázce.“
Nemohl ho vidět; stejně ten drobný úsměv krvavých rtů vycítil.
„Stále je to pro mne zvláštní. Rozumět si s lidským mládětem.“
„Tím mám být zřejmě já,“ pronesl Severus zasmušile. „Roztomilé.“
„Roztomilým bych tě nejspíš nedefinovala, ale pokud na tom trváš. Stejně nevím, co přesně to znamená. Každopádně, kromě naší shody v tom nacházím další argument, proč by se mnou měl odejít jinam.“
„Neodejde,“ oznámil Severus. Vím to. Natolik tě znám, zítřejší Harry Pottere. „Neopustí ty, které tam ještě má.“
„Napadlo mne to. Ale tahle komplikace se vyřeší sama, každá lidská válka si žádá oběti na obou stranách. Ztratí je, jednoho po druhém. Už to začalo.“
Musel na okamžik zatnout zuby; tak těsně se mu srdce sevřelo.
Samozřejmě. Ačkoliv jsem bláhově doufal. Před tímhle nebylo úniku.
Který z nich? Poppy? Lenka?
Draco?
Nechci vědět. Nemám sílu.
Polnice ještě nezazněly a já už pročítám seznam padlých. Krade mi to vůli… vůbec začít bojovat.
Sledoval běsné zmítání stromových obrů, vláčených poryvy.
Jak ubohé, zavrčel v duchu, jak sobecké. Já si tu v pohodlí a obklopen všemi běduji, ale to tvé řady řídnou. Čeho já se teprve děsím, ty uchováváš v srdci jako vzpomínku na lepší časy.
Zpohodlněl jsem.
Ne nadarmo se říká, že mír zlomí i nejsilnější válečníky.
„Zabraňte tomu,“ sdělil tmavé noci za oknem. „S každou další smrtí se ztratí část jeho. Není jako vy. On potřebuje mít koho milovat. Jinak ho jednou sama nepoznáte.“
Vím, jaké to je zoufale hledat slabý závan čokolády. V urputném doufání, že není poslední.
Žlutoočka na něm spočívala, dýmovití hádci kouřových kadeří dovádivě ovíjely Severusovo předloktí. Vnikaly do rukávu, svými konečky laškovně šimraly.
„Věřím ti,“ řekla. „Budu je chránit. Najdu způsob, jak mu zajistit bezpečí v jeho době. On má příliš práce sám se sebou, jako každý čerstvě zrozený zatím nevládne své magii; ona ovládá jeho. Prozradíš mi, v čem dělám chybu?“
Severus k ní stočil zrak. A tím pohledem, až na dno černým, ji celou objal. V hrudníku pocit sametově palčivý.
Tolik – vděčný.
Potřeboval okamžik, než byl schopný promluvit.
„Nevyrovná se vám věkem, moudrostí, zkušenostmi. Ani mocí; aspoň prozatím, zřejmě. Ale není maličkým. Tak ho neurážejte dětskou lží. Dokud jeho věrnost a láska patří mému budoucímu já, nebude následovat falešnou kopii. Nechtějte být mnou. Dovolte mu, ať pozná vás. Získejte ho tím, kým jste.“ Kloubky prstů v dlouhém, táhlém pohybu pohladil její tvář. „Ve správné chvíli… to nebude těžké.“
Vymanila se, přetočila, zůstala před ním v pokleku. Složila paže na jeho kolenou, opřela se o ně líčkem. Zorničky zlatě medové.
„Zkusím to,“ dýchla mořskou pěnou. „Děkuji ti.“
„Není za co.“ Opřel se o područky křesla. „Další, co je dobré vědět, když přijde na záležitosti srdce; moudré je nabídnout totéž, co sama žádáte.“
Její dlouhé řasy splašeně zakmitaly.
„Já neumím milovat, Severusi! Víš to. Vždyť lásce vůbec nerozumím.“
„Nikdo z nás,“ namítl. Věnoval jí jeden ze svých skrovných, vnitřních úsměvů. „Snad vás tím příliš nevyděsím. Ale jsem si poměrně dost jistý, že ve vás klíčí, jedno jaký její druh. Vy máte někoho ráda. Jen jste se dosud nerozhodla, že tohle je už láska. V pořádku. Ta volba patří pouze vám.“
Hleděla na něj, za tou ohnivou září divoce přemýšlela. V neurčitém, váhavém gestu mírně našpulila ústa.
„Snad… pár jmen… mne napadá.“
„Pár,“ zopakoval Severus, s pečlivou výslovností. „To není špatné. Na démona.“
Vycenila zuby, špičaté jak jehly, ostré po žiletkách.
Asi to byl úsměv.
Asi tak trošičku varovný.
„Chápu,“ kývl Severus rázně.
Žlutoočka se rozesmála; slyšel v tom šumění mušlí, šplouchání delfíních ploutví, vítr v křídlech albatrosů. Sluneční paprsky, kolébající se na vlnách. Byl to dobrý smích.
 
„Nevěděla jsem, proč k tobě přicházím. Nejspíš není nutné všemu rozumět,“ mrkla. Znovu na něm pohodlně uvelebená, zcela bez ostychu přitáhla jeho levici, vpletla si ji do vlasů. „Pomohl jsi mi. Nejen radami. Je řada na tobě; co tě tíží nejvíc? A neříkej, že nic, tvůj smutek se táhne proudem jako říční kal.“
První reakcí bylo popření. Pochopitelně, když léta na podobné otázky odpovídáte pustým výrazem, netuším, kam míříš.
Ale s ní sebeobrana nebyla zapotřebí.
Co mne tíží…
Tři hory. Majestátní, neopakovatelné, každá jiná.
A já v jejich stínu, tak nicotný.
Co mne tíží nejvíc?
Že znalostí budoucnosti dopředu vím, kterou zvolím?
Že už dnes, ve dnech jejich nesmírnosti, znám jejich pád, vidím prázdná místa, kde dřív stály?
Ano, to mne trápí. Jaká moudrost Bytí, že dar předvídání není dán nám malým; je těžký k roztříštění. Krade nenahraditelné – zázrak současné vteřiny, přináší lhostejnost a nevidění. Pokud nejste dost silní se tomu vzepřít.
Který mne táhne ke dnu nejblíž?
Albus; můj přístav, láska od nepaměti, má kletba, moje požehnání? Tolik bolesti. Tolik krásy.
Ale mé váhání jeho směrem náleží mým myšlenkám a rozhovorům s ním.
Zítřejší Harry? Má budoucnost. Mé znovuzrození. Můj domov. A smrt, ta nejhorší; stane se nákazou. Tolik zmatku a nejistoty. Tolik naděje, vzrušeného očekávání… A tolik viny.
Ale mé tápání a klopýtání v opatrných kruzích patří mému vnitřnímu rozjímání; nejspíš bez rozhřešení. A příštímu setkání s ním. Snad k němu dojde brzy. Snad nikdy.
Temný pán.
Mé první místo. Můj největší hřích… co nepomíjí.
To mne dusí.
Protože i v nejhlubším skrytu své vlastní mysli tohle vložit do slov je nad mé síly, příliš strašné, před tím prchám a sám sebe vláčím za sebou, čím víc se vzpírám, tím se propadám hloub, snažím se překřičet a ten hlas ve mně sílí, nesmíš se dlouho dívat do noci, protože jednou zjistíš, že Noc hledí nazpět, a pak už nebude kde se skrýt, ke komu utéct, s kým se podělit!
Ale vy jediná… můžete pochopit.
Větrná bouře za očarovaným sklem uvadala, zvuky tichly, stromy malátné a polámané počítaly ztráty. Příslib svítání stále v nedohlednu.
„Vím, co udělal,“ promluvil Severus; a vlastní hlas v tom pokojném příšeří ho téměř polekal, příliš hlučný na to, co měl říct, když možná riskoval duši. Jenže pokud to tak má být, ani nejtišší šepot by ho nezachránil. Stejně jako zapírání. Ne. Přišel čas tomu čelit. A pak přijmout následky; dost utíkání.
„Nenalhávám si, jak dřív. Ty ideály, touha po rovnoprávnosti černé magie, boj za svobodu ji milovat, učit se a využívat její dary, kterými mne získal na počátku… jsou pryč. Dávno neplatí.
Ale byly, tam, tehdy, v prvních dnech. Vím to. Cítil jsem je. Souhlasil. Než přišel čas za ně platit. Krví druhých.
Netuším, kolikrát jsem přemýšlel, zda by k tomu došlo, kdyby v minulosti Velmistři nerozhodli ji zapřít, zakázat, upřít právo volby. A věřím, že je k tomu vedla ušlechtilá myšlenka, vize lepšího zítřka, snad čistšího, laskavějšího. Podobně jako naši vzpouru; a tisíce jiných. Mnoho hrůzných válek uvedl do pohybu ten první krok, plný naděje a spravedlnosti – ten poslední dobrý.
Zbytečné nad tím dumat; takové byly rozdané karty, když jsem usedl za stůl. Po jeho pravici. Tolik jsem k němu vzhlížel, tak obdivoval; jistotu jeho volby. Sílu bránit, co on ctil, a jiní haněli. A jak opojné smět náhle volně sdílet svou vášeň, když předtím jsem ji musel tajit přede všemi, odevšad zavalený jak bych se měl stydět, jak ohavná a zvrácená jsou má přání. S ním nebyly.
A tak jsem přehlížel, neviděl, odmítal vidět. Překrucoval, čeho jsem byl svědkem, co jsem já sám učinil. Hledal výmluvy. Bylo snadné jen naslouchat. Tak jednoduché nechat se vést.
Až jsem nakonec pochopil, že se dobrovolně vzdávám toho, pro co jsem začal bojovat. Svého práva si zvolit.
Potom už nebylo možné nevidět. A to, co jsem spatřil – to jsem nechtěl. To bych si nevybral.
Pozdě,“ pousmál se. Pokrčil rameny. „Ale nyní neřeším svůj podíl na těch zvěrstvech. Ani touhu to napravit, dosáhnout vykoupení. V tom mám dokonale jasno. Navíc, s ohledem na budoucnost, výsledek už znám. Spásu si nevysloužím.“
Shlédl k ní, sledovala ho zlatými zorničkami bez mrknutí. Několikrát ji dlouze pohladil, šedočerní hádci sváděli k doteku, někdy se rozplývali, jindy heboučce chundelatí vyšli něze vstříc, přítulní.
„Zvláštní,“ pronesl zadumaně. „Stále mám strach z Polibku. Opravdu mám. Přesto se tím vůbec nic nemění; necítím hněv nebo zklamání, nespravedlnost. Mluvím o sobě, ne o tom, co tím způsobím ostatním.
Nejspíš bych měl být právě teď temnotě blíž než kdy dřív, proč se o cokoliv snažit? Ať někoho zachráním nebo ne, můj osud to nezvrátí. Už jsem prokletý. Takže, když už na tom vlastně nezáleží – zůstává, co jsem si přál nejvíc. Mé právo volby.
A já volím. Zabráním všemu zlu, kterému budu schopen zabránit, zachráním každého, koho dokážu. Naději na vykoupení přenechám druhým.“
Bříškem ukazováčku obkreslil jeden z fantaskních ornamentů na její kůži, klikatil se a vinul od lícní kosti, přes čelo mezi obočí. Sklouzl prstem po pahorku nosu; jako to dělával s Lily. Žlutoočka se nepohnula.
„Polibek mě děsí. A nepřestane, tak odvážný nejsem. Ale třeba v tom najdu důvod, proč se těšit víc z laskavostí a drobných krás života.“
Jantarový oheň. Rudé rty bez úsměvu.
„Což vysvětluje, proč proud plyne neměnný. Není to obezřetnost Zmijozelu, ani moudrost Bělovousého. To tvá volba vede jeho tok správným korytem.“ Sklopila řasy, nazlátlý třpyt v místnosti pohasl. Skryla obličej v jemné látce Severusova županu. „Aniž tušíš, stále mne učíš,“ zašeptala téměř neslyšně. „Zodpovídáš otázky, které nemám komu položit.“
Moudrost není výsadou stáří.
Patří těm, kteří naslouchají.
Vískal její dým, někde hluboko v sobě bláhově zatoužil, aby jeho dlaně skutečně uměly plašit bolest. Nezeptal se, co ji trápí; nejspíš by tomu tak jako tak nerozuměl. Poví mu to sama, ve vhodný čas. Pokud bude chtít.
„Pokračuj, Severusi,“ ozvala se po nějaké chvíli. „Jsem tady. A chci slyšet všechno, co nemáš komu říct.“
Mělce nabral dech. Už se to nezdálo tak… nevyslovitelné.
„Jak jsem řekl; vím, co udělal,“ začal tlumeně. „Jakých hrůz se dopustil. Vím, že nelituje jediné z nich. Vím, že mu cizí bolest přináší uspokojení. Vím, co všechno ještě způsobí, jaké ukrutnosti přivolá, kolik zmaru, trýzně a bezuzdného šílenství rozpoutá. A vím, že přesně tohle si přeje, takový je jeho cíl.
Nesouhlasím s tím; s ničím z toho. Já to odsuzuji, každý jeho čin, celým svým srdcem i myslí, odsuzuji!“
Sevřela mu zápěstí; jen zlehka, opatrně. Drobně zavrtěla hlavou.
„Mně to nemusíš vysvětlovat. Ani se hájit.“
Oči sladce medové.
Severus křečovitě vydechl. Přitakal.
„Myslím… že jsem křičel… na sebe.“
Měkký úsměv. Smířlivá vůně praoceánů.
„Mluv dál.“
„Také vím… jak netečný je ke všemu, co je krásné. Dobré. Že zoufalství matky, bránící život svého dítěte, výjev, který by otřásl každým lidským stvořením, v něm nevyvolá vůbec nic. Snad jen chvilkové potěšení. Vím, kolik je v něm zběsilé nenávisti, ke všem a všemu, jaká žízeň ničit a pustošit, tak zhoubná, až z ní mrazí. A je v něm i mnoho prázdnoty, bezedné, příšerné, také cosi mrtvého, zahnívajícího, plazícího se jeho nitrem – sám nedokážu rozhodnout, co z toho je nestvůrnější.“ Nádech. A zavřel oči.
„Ale přesto vím, že mě má rád. Nevím proč. Nechápu. Ale má. Upřímně. Možná darovat mi Lily, Dracovu svobodu, byly jen chladnokrevně promyšlené tahy; jenže je vedla skutečná touha mne potěšit. A především nezranit. Svým vlastním způsobem… umí být i vlídný. Milosrdný. Otcovsky hrdý. Ke mně.
Dovoluje mi, co nikomu jinému. Mohl situaci využít ve svůj prospěch, stačilo říct: A co jsi od Albuse čekal? Nikdy pro něj nebudeš dost dobrý, jen tě útrpně snáší, snad ze zvráceného milosrdenství, snad abys neposílil mé řady. Jenže neřekl. Daroval mi oporu, útěchu. Radu. Své požehnání uspět a zatajit to před ním. A já vím, že nelže! Nejde o strategii na ovládnutí Albuse; já to vím.
Ukázal mi, kým býval, kdysi nekonečně dávno. Šťastný. Uměl se smát, obdivovat půvab, dotýkat se jen pro samotnou krásu doteků, uměl milovat, vášnivě, naplno. A že míval hnědé oči, hnědé jako čerstvě zoraná půda připravená k osetí, a že když se na vás jimi podíval, cítili jste vůni čokolády.
To já mu tenhle poslední kousek jeho soukromého ráje vzal. Zničil. A on mi odpustil.
Ví, že ho zrazuji. Přesto mě před ostatními chrání. Že ho odmítám. Přesto mě má stále rád.
Já vím, cítím to, že v něm ještě je něco dobrého. Něco lidského. Něco, co stojí za záchranu; něco, co má právo být také milováno.“ Zvedl víčka. „Nalhávám si? Opět?“ zašeptal.
A část v něm, ta trpká, zdrsnělá zkušenostmi, zjizvená životem, stoicky čekala na shovívavé poplácání po rameni, no samozřejmě, blázínku. Pro něj je to hra; a baví se královsky. Tak už se seber. Pravda je krutá, ale není nejvyšší čas dospět?
Žlutoočka ho upřeně sledovala, sluneční jantary hojivě hřejivé.
„Ani v nejmenším,“ řekla. „Vše, co jsi o něm řekl, je pravda. Každé slovo. Jeho cit k tobě je skutečný; takový, jaký ho vnímáš. Dokonce hlubší, jelikož ti tají, že nyní je i nepodmíněný tím, zda se k němu vůbec kdy vrátíš.“
Severus sípavě vydechl. Hrdlo sevřené. V očích kyselina.
Jaký úděsný pocit, být trhaný blaženou úlevou i krvácejícím zděšením zároveň.
„Ale to se změní,“ podařilo se mu ze sebe vydrásat, „v těch vzpomínkách, v budoucnosti, nic z toho není.“
„Ano,“ kývla, „změní.“
„Protože jsem ho zradil,“ zasípěl, „měl jsem dnes mlčet, to já…!“
„Ne,“ vztáhla ruku, přitiskla k jeho hrudi. „Ne, Severusi. To nebude tvá vina. Ani tomu nemůžeš zabránit.“
„Kdyby byl způsob… kdybych mohl dát mu polovinu svého srdce, aby opět dokázal cítit. Odpouštět. Zastavit to běsnění. Najít mír. A snad začít někde znovu… žít. Dal bych mu ho. Třeba celé. Existuje nějaký způsob?“
Vlastně prosil. Bylo mu to jedno.
„I kdyby byl. On by odmítl. A ty to víš,“ posunula dlaň přes klíční kost, hrdlo, bradu, hrotem rudého drápu mu pomalu sklouzla po tváři, dravčí něha. „Dávno zvolil. Má k tomu svůj důvod. Mnohokrát stál na křižovatce, mnohokrát ještě bude. Vždy zvolí stejně. Rudooký si vybral kráčet cestou Šelmy a ty jsou dlážděné kostmi poražených.“
„Není nic…?“
„Ne. Nemůžeš ho zachránit. Jak bys mohl? On tvou spásou pohrdá. Věčné zatracení ho neděsí. Své smrti se vyhýbá, ale ani z té nemá strach. A jednou padne. Taková je jeho volba, Severusi. Už víš?“
Přál si nerozumět. Ale rozuměl.
Těžce polkl. Němě, krátce kývl. A stočil pohled k lesu, tmavým siluetám dřevěných velikánů; také v běhu věků klesnou, v mechu ztrouchniví, splynou s lesem samotným. Aby znovu vyrašily v útlých výhoncích.
„Pověz, Severusi. Podle tebe, tvých zásad, tvé víry, je hřích, když jsi v ďáblu a hrůze světa probudil lásku, skutečnou a upřímnou, a třeba jen na nějaký čas?“
Ano!
Ne…?
„Nevím,“ splynulo mu ze rtů bezbarvě.
„Dobře,“ povzdechla si. „Poslední otázka. Cítíš hanbu, že jsi po ten určitý čas onu lásku přijímal i opětoval, s čistým srdcem, úctou a vděčností?“
Zděšeně se po ní ohlédl. Pravda se z něj vydrala dřív, než v mysli nabrala tvar.
„Ne,“ hlesl.
Zavrtěl hlavou.
Napřímil v křesle.
„Ne,“ řekl pevně. „Za to hanbu necítím.“
Severusovu duši zastřel smutný, truchlivý smír.
Natáhl se po ní, poděkoval prostým pohlazením.
 
Vstala v jediném ladném zavlnění, napřáhla k němu obě paže.
„Bezesných nocí strávených v křesle tě čekají stovky. A tvé lože se zdá tak pohodlné.“
Čelo mu přetnula váhavá, zachmuřená vráska.
„Nechci se pářit, Severusi,“ pronesla otráveně.
Jen hluboce zakořeněný cit pro dekorum mu zabránil se otřást.
„Pokud smím prosit, tento výraz už nikdy nepoužívejte. Kdyby se dal použít do lektvaru, jeho efekt by byl mimořádně antiafrodiziakální. Což za dané situace není až tak na škodu. Jenže na vás by neúčinkoval,“ dodal s tragickým nádechem.
„Myslela jsem, že upřednostňuješ zkušenější, starší partnery,“ zamrkala nevinně.
„Zajisté,“ usmál se jedovatě. „Pojďme si to definovat. Starší neznamená, že věkem předčí existenci mé rodné planety.“
Mávla dlaní.
„Jsi malicherný. …Zbabělče,“ špitla.
S povzneseným výrazem se vztyčil, houpací křeslo s jemným klouzavým zvukem se několikrát zakývalo po parketách.
„Proti infantilnímu psychologickému vydírání jsem zcela imunní. Stejně jsem si chtěl jít lehnout.“
„Skvělý nápad! Přidám se.“
Než stačil mrknout, rudý dráp ostrý jak saracénská pýcha přetnul jeho pásek, župan klesl na podlahu vzápětí, sychravý chlad sklepení mírně ohřátý hořícím krbem se zahryznul do tenké látky noční košile, olízl ho mezi lopatkami.
Žlutoočka odhrnula silné prošívané přehozy, peřiny, skočila do postele.
Severus zádumčivě přemítal, zda použití očistného a osvěžujícího kouzla bude provokativní. Načež téma uzavřel tím, že mu není patnáct. Kouzla seslal, došel k lůžku, elegantně se složil na zbývající volný prostor. Zakryl se pokrývkou, přehozem až po bradu; kvůli zimě, pochopitelně.
Žlutoočka mrštně jako had zmizela pod příkrovem lůžkovin.
Dýchej, poručil si Severus nesmiřitelně.
Ucítil její teplo, spodní částí těla se mu přivinula těsně k boku, přehodila přes něj jednu nohu, proplazila se pod peřinou, stáhla ji níž; zůstala ležet na něm, nepřehlédnutelně vyvinutá ženská hruď na jeho prsou, hlavu si položila na jeho rameno, šedočerné stužky zašimraly na bradě. Rudý hrot cinkavě hopsal po knoflíčcích košile, od krku níž, pomalu, žádný nevynechal.
Nepřestávej. Dýchat.
„Jsi zábavný,“ utrousila, humorné jiskřičky v hlase.
„Já vím. Slýchám to denně,“ pronesl temně.
„Je ti to nepříjemné?“
Probodl ji svým nejčernějším pohledem; proč vás to u Merlina napadlo?
„Můžu se proměnit, vzít na sebe podobu kohokoliv…“
„Ne! Absolutně ne.“
„Jak si přeješ. Ale je ti to nepříjemné. Nebo není?“
Ptala se vážně. Zasloužila si upřímnou odpověď.
Zamyslel se; okamžitě vytěsnil vjem tlaku oblin pevných ňader. Její tělo… útlé, drobné, jemné křivky, tak ohebné a přizpůsobivé k mužským tvarům, tak neznámé. A přestože to nejspíš skutečně nezamýšlela, sálala z ní živočišná sexualita, byla její přirozeností; současně vládla onou děsivou mocí zmámit smysly, zastřít rozum, vedle které byl zpěv sirén a víl ubohou parodií.
„Je to nezvyklé. Trochu divné. A netuším, co se bude dít dál.“
„Nic,“ posteskla si. „Pář… Jak tomu mám říkat?“
„Sex,“ oznámil Severus stoicky. „Lidé spolu provozují sex. V ideálním případě milování.“
„Dobře. Tak tedy sex s lidmi, muži, se mi stále nedaří. Já své potřeby samozřejmě nasytím, pouze drobně selhávám v tom, udržet své figuranty naživu.“
„Partnery,“ opravil ji automaticky. „A prosím?!“
„Jsem predátor,“ pokrčila rameny. „Pář… sex a žrádlo jsou pro nás ve své podstatě totožné. Všechno je v pořádku, dokud neucítím pach krve. Nebo strachu. Pak je z nich žrádlo. Nebo přesněji, obojí zároveň.“
„Moment. Jen abych v tom měl úplně jasno – z jedné strany s nimi souložíte, zatímco z té druhé je požíráte?“
Nenuceně přitakala. „Vždy mi to přišlo praktické. Šetří to čas.“
Severus se zahleděl do stropu.
„Proti téhle logice nenacházím argument,“ sdělil šedému kamení.
Žlutoočka se povytáhla, zavrtala tváří do měkkého ohbí Severusova hrdla.
„Jenže kvůli Maličkému se to naučit musím. Potřebuje sex; jako každá životní forma. A postrádá ho. Nerozumím, proč ten hlad neutiší. Až bude připravený sdílet existenci se mnou, musím být schopná obstarat mu vše nezbytné. Budu dál trénovat.“
„Trénovat.“
„Nebuď protivný, Severusi. Je snad má vina, že se tvůj druh páří tak komplikovaně? Je to… neohrabané. Neúplné, povrchní, naprosto bez požitku. Přijde mi to jako olizovat měsíc starou kost.“
Severus se neubránil kompletnímu úžasu.
„Stále hovoříme o tomtéž?“
„Ano,“ odsekla.
Možná, kdyby se podařilo odbourat zažívací part a nahradit ho emocemi?
„Jak se miluje váš druh?“ zeptal se.
„Dokonale,“ vydechla zasněně, na pár chvil ztracená ve vlastních vzpomínkách. „Dominantní převezme kontrolu, stimuluje vnímání slasti a rozkoše, svlékneme kůži, rozevřeme kosterní ochrany, promísíme se vnitřnostmi, reprodukční i vitální orgány se propojí, navzájem se potěšíme darováním masa a krve… v naprosté nehybnosti, dlouho, dlouho, jedno tělo, jeden dech, jeden tlukot srdce, tak celiství…“
Zhruba něco takového jsem kdysi o Lamii četl; a zavrhl coby sadistickou fantazii zavilého odpůrce Prvotních.
Ups.
„Pokud je tohle váš nejintenzivnější erotický zážitek, pak se zklamání námi jeví srozumitelné,“ oznámil suše.
Zvedla hlavu, široký žraločí úsměv, zářivý.
„Viď? Že je to skvostné?“
Zamyslel se, kolečka v mozku se protočila brutální rychlostí.
„Bezesporu neopakovatelné. Prožít bych to nechtěl.“
„Jak jinak,“ sesunula se nazpět. „Dávno jsem si na to nevzpomněla.“
„Chybí vám. Váš lid.“
Ležel na zádech, paže od těla, aby omezil kontakt jen na ten nejnutnější; a chtěl ji pohladit. Zabloudit prsty v živém lesu průhledných háďat, nechat se ovíjet v laškovném zápolení.
„Občas,“ zamumlala mu do hrdla, lechtivé vibrace prozněly až k páteři. „A pak mi tvůj svět odhalí něco nového, neznámého, co chci pochopit.“
„Můžete je ještě najít? Po tolika staletích. Když mohou být naprosto kdekoliv? A kdykoliv.“
„S trochou snahy, ano. Myslím.“
Severus zaváhal.
„Přijmou vás zpátky?“
„Jistě,“ řekla zmateně. „Proč by neměli? Jsme Pamětí Bytí, Severusi. Pozorujeme, nasloucháme, uchováváme. Zasahujeme zřídka; v zásadním rozsahu, samozřejmě. Menší experimenty jsou zábavné. Někdy poučné. A někdy jen tak, ze zvědavosti; tomu ty jistě rozumíš.“
„Jako vědec? Ovšem. Třebaže zjištění, že jsem se stal něčí ingrediencí, tomu poněkud ubírá vnady; jsem malicherný,“ pokrčil rameny. „Něco mi říká, že darovat lidem magii patří mezi ony podstatné zásahy,“ změnil tón v tázavý.
„Pravda. To jsme v plánu neměli. Nic podobného jsme nikdy neudělali. Proto moji bratři a sestry odešli; když právě vy, tak nicotní, bezvýznamní, jste dokázali přimět některé z nás vzdát se své podstaty,“ pronesla, až příliš klidně. „Já měla dojem, že přesně tak to mělo být.
Viděla jsem věci, dění, formy existence, pro které ani v našem jazyce nemáme slova; ukládáme je ve společném vědomí jako obrazy a vjemy. Setkala se s národy, které jsou pro tebe nepředstavitelné. Sledovala, jak z prázdnoty vzešel život, vyvinul se v civilizaci, byla jsem tam v jejich největší slávě, tak mocné a zářivé, až se dotýkala věčnosti; v době jejich pádu, pozvolného zanikání, návratu do prázdnoty. Ale my si je pamatujeme. Takový je náš účel.
Sledujeme. Učíme se. Snažíme porozumět. Nedělíme na dobré a zlé, protože v rámci Bytí nic takového není, vše má svůj smysl. A vše se stále mění, nic není navěky, možná ani proud, vždyť co já vím? Soudit cokoliv by bylo absurdní a arogantní.
Přišli jsme s Počátkem. Jsme Moudrostí a Pamětí. Ale s každou novou zkušeností nabývám jistoty, že stále nevíme vůbec nic.“
Na chvilku se k němu přitiskla blíž. Pevněji.
„Ne, Severusi. Ač je postrádám, nemyslím, že se někdy vydám za nimi. Patřím sem. Nevím proč. Nevím, co tu hledám. A pokud to najdu, nikomu to nepovím.“
Severus drobně kývl.
„Protože odhalit světu jedinečné znamená vyzvat ďábla k tanci.“
„Něco takového,“ nadzvedla se na lokti, pohlédla mu do tváře, rty zvlněné, „ano.“
Zvláštní, jak ten jemný, stěží patrný úsměv zastínil, cokoliv v ní bylo děsivé.
Načež se na ní stalo hrozivým naprosto vše.
Protože jeden dráp podetnul hlavičky knoflíčků noční košile, popadaly, skutálely se, zmizely kdesi, dravčí spáry se rozplynuly, malá dlaň s úhlednými, krátce střiženými nehty odhrnula černou látku, rozevřela z obou stran, jako fascinovaná se vydala územím Severusovy bledé hrudi, zkoumala, dotýkala se, Žlutoočka se sklonila až na dotek, její dech hřál i mrazil zároveň, šedavé stužky kadeří získaly na délce, nadšeně se zapojily do pátrání.
Nepanikař.
Nemysli.
Především na nic, co jsi kdy slyšel o… páření…
Merline.
Cosi vlhkého, kluzkého, mazlivého – právě ho olízla?
Severus prudce vydechl.
„Mám drobný, zcela irrelevantní dotaz. Co takhle můj souhlas?“
Zvedla k němu sluneční pochodně, zakleté v jantaru, malinko zmatené.
„Pro našeho Maličkého, Severusi. Potřebuji pomoc. Z jeho vzpomínek vím, jaké zalíbení nacházel v tomhle sotva znatelném styku s vrchní vrstvou tvého epidermu, že to jen těžko lze považovat za fyzický kontakt. Uniká mi důvod. A já musím pochopit, co mu přináší potěšení.“
„Tuším, že mi nebudete věřit – ale takhle to nezjistíte.“
Dál se silou vůle soustředil pouze na dýchání.
Mrkla.
„To nebudu vědět, dokud to nezkusím.“
Znovu se sklonila, měkké plátky rtů něžně obkroužily vystouplý pahorek klíční kosti, dýmovití hádci objevily tajné místečko na zátylku, jak dávní druidové v rituálu věků povolávaly skrytý žár v hlubinách, vzývaly, probuď se, omrač nás svou výhní, dovol nasytit tvůj svíravý hlad…
„Navíc jsem s tebou od tvých prvních kroků, sleduji tvůj růst, dospívání, jak ses měnil z chlapce v dospělého muže,“ šeptala mu do prsou, „přihlížela jsem snad každému tvému spojení s druhými; znám tvé tělo lépe než ty sám.“
„Výtečně,“ zasípěl, v duchu se proklel, jak vratký zněl jeho hlas. „Mám své fanoušky rád.“
Žlutoočka se mu položila na hrudník. Dlaň znehybněla, i hádci se stáhli.
„Tohle Maličký chová ve svých vzpomínkách jako nejdražší,“ pronesla zamyšleně. „Spočívat ve tvém náručí, vdechovat tvou vůni. Naslouchat zvuku tvého srdce. Nespočítám, kolikrát jsem ho někomu vyrvala, pozřela v posledním křečovitém zadunění. Znám všechny druhy jeho rytmu, kromě krátkého vzrušení během lovu mi nikdy žádný nepřišel zajímavý.“
…Exkurze skončila?
„Možná je to tebou,“ pokračovala tlumeně. „Musí být. Tvé srdce zřejmě zní v jiné frekvenci.“
„Momentálně přinejmenším v té rychlejší,“ utrousil Severus; ironie, černý humor a sarkasmus, nejsilnější zmijozelské brnění.
„Vnímám tvé napětí.“ Letmý záblesk zlatavých zorniček. „Přesto se mě nebojíš. Ne doopravdy.“
„Tak razantní bych se závěry nebyl.“
Ale dech se klidnil, stres ve svalstvu rozpouštěl, nebude sežrán, spářen ani sveden proti své vůli i přesvědčení… Jenže měla pravdu. Od začátku věděl, že mu neublíží. To jen primitivní instinkty na okamžik převzaly vládu.
A když nyní chladný rozum opět usedl na svůj trůn, měl jistotu v tom, co tušil od první chvíle, kdy začala – to svádění, lehkovážnost, provokace, překračování dosavadních hranic. Na to byl příliš dlouho hlavou koleje, příliš se snažil porozumět dětské duši; a ona v tomhle jediném směru byla dítětem. Emoce. Závratné, zběsilé, neuchopitelné, ve vteřině nás měnící k nepoznání.
Vše, co udělala, bylo útěkem od něčeho. Před něčím.
Co dokáže v prvotním démonovi vyvolat touhu se skrýt?
Zůstal, jak byl, nepokusil se zahalit, ležel na zádech, vnímal její blízkost, zatímco se k němu choulila, tvář přitisknutou k jeho srdci. Už ne jako ženu. Nebo Lamii.
Byla přítel.
Snad se svěří, podělí o své trápení. Snad načerpá sílu tomu dál čelit sama.
Lhostejné; ať zvolí cokoliv, Severus jí to hodlal dát.
A tak mlčel, čekal, byl.
„Měl jsi pravdu. Pořád nevím, proč to v Maličkém vzbuzovalo tak intenzivní pocity. Smím zůstat?“
„Ano,“ řekl Severus.
„Dobře,“ dýchla. „Ten pravidelný rytmus, melodie života, který tebou protéká… líbí se mi. Mám ráda hudbu tvého světa. Šelest listí, cinkání dešťových kapek, svist větru, přesýpání písku. Ozvěny kroků, pleskot látky. Vzdálené hlasy, noční šepot. Jiskření magie. Zvuk skořápky, když se skrz ni prodírá čerstvě vylíhnuté mládě. Poslední výdech, šumění tlení. …Tvé srdce. Jako bych našla poslední tón, který v té symfonii chyběl.“ Zavřela oči. „Už nechybí.“
Znovu bude.
Ale vy si ho budete pamatovat.
Kéž by zítřejší Harry nemusel.

zlutoocka-ve-stinu-tri.jpg

__________________________________________________________________________
 
Opět bylo nesmírně těžké rozhodnout, kde děj přerušit; noc ani rozhovor ještě neskončil.
Možná byl "úvod" do Severusovy linie příliš dlouhý. Jenže... miluji psát Severuse :-)
Kromě toho jsem považovala za nezbytné ukázat, vysvětlit, jak Severus žije s Harryho vzpomínkami, jak je možné udržet situaci v souladu s Klíčem (i kánonem, tedy aspoň částečně) a rozhodně byl čas na delší rozhovor se Žlutoočkou.
I zdejší Tomova část byla důležitá, můj další střípek vysvětlení, jak mohl zrazující Severus tak dlouho svou pozici v jeho kruhu udržet.
A konečně tu byl prostor k vyjádření vztahu mezi Dracem a Severusem, o kterém sice všichni víme (i z kánonu), zprostředkovala jsem ho několikrát jejich slovy, velmi kratičce ukázala během Běsného pátku; zaslouží si mnohem víc. Klidně svůj vlastní příběh. Ale znáte Zmijozely, moc toho nenamluví ;-)
 
Příští pátek již Harry chybět nebude. Ani Albus.
 
Děkuji vám všem.
Přeji vám krásný den, ať je vaše symfonie vždy kompletní.
Merlin s vámi 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

poděkování

(Astra, 5. 5. 2017 23:28)

Tak Žlutoočka by mohla sežrat velmistry a Merlin je pro ní tvrdohlavý blázen! Já ji miluju :-).
A sexuální praktiky prvotních démonů mi přímo vyraziy dech. Ano, Severus má vynikající sebeovládání, já bych s řevem prchla hned po první větě :-). Rozhodně nechci vidět, jak vypadají promísené vnitřnosti :-).
Perfektní!
A Severus... taky mám ráda hudbu jeho světa. Líbí se mi žít v jeho vesmíru, který jsi pro nás dokázala stvořit.
Děkuju... za ty úžasné sny.

Nádhera...

(Cora, 1. 5. 2017 14:51)

Milá Alice, to byla zase jednou famózní část! Jako struna napjatá jsem byla celé čtení a nepolevuje to ani po 2 dnech; tak moc nad tím vším přemýšlím. To je vůbec zvláštnost tvého textu - neskutečně ráda se v něm hrabu. Tím pádem tenhle dějový napnelizmus je mému duševnímu zdraví tuze prospěšný :-). A taky se dovzdělávám; k mé hanbě. Sesbírala jsem bohužel už něco důkazů toho, že jsem poměrně zabedněná. Ne poprvé - a rozhodně ani ne naposledy - jsem se při čtení plácla do čela (… „no jo, vlastně!“) s uvědoměním si něčeho, co ve své podstatě tvoří jeden ze základních pilířů kánonu. Tak třeba v téhle části kapitoly nádherně popsaný strach z Voldemorta. To, že se ho lidé bojí, je samozřejmé. Je to tak samozřejmé, že nad tím netřeba už dál přemýšlet, lidé se ho prostě bojí pro jeho činy minulé, přítomné i budoucí a tečka; nikdy mě nenapadlo se pokusit nějakým způsobem ten strach definovat. Stačilo, že každý znal jeho strašlivý cíl i nemilosrdné cesty, které ho k němu vedly. Jenže až teď si uvědomuju, že ten ochromující strach byl do vědomí kouzelníků zaset v podstatě už PŘED většinou z těch hrůz, protože především to byl „Kouzelník tak mocný, že přemohl samu Smrt.“, a že „Na konci všech bitev čeká nepřítel, kterého porazit nelze. Temný pán po porazil.“ ...

Vztah Severuse a Draca, tak, jak jsi ho vylíčila, je doslova podle mého přání; přesně takhle jsem to pro ně chtěla. Díky! Naopak Severusovo odmítání Albuse, jakkoliv ho zřejmě vnitřně postrádal, jsem jednoznačně nečekala, překvapilo mě to dost. Netušila jsem, že vzpomínky „zítřejšího Pottera“ Severuse tolik nalomily. Nebo lépe řečeno – že vůbec dokázaly nějakým (jakýmkoliv) způsobem celoživotní lásku Severuse k Albusovi poznamenat. Není to ode mě asi vůbec fér, protože právě teď má Severusovo srdce do poslední buňky patřit Brumbálovi, ale nemůžu si pomoct – já CHCI, aby Harry skutečně byl ten přízrak, který mu ho bere.

A rozhovor Severuse s Lamií byl úchvatný. Severusovo strhující shrnutí svého nynějšího pohledu na Voldemorta jsem sjela 2x za sebou, takovou mělo sílu.

A komentář si dovoluji uzavřít hvězdičkou: název kapitoly sedí jako pr*el na hrnec :-).

Za jednu každou větu DÍKY a ze srdce přeju krásný první máj ♥

Och

(Issabella, 1. 5. 2017 0:25)

Konečně jsem se dostala k tomu vložit sem svůj komentář. Nějak se mi stává, že nejprve potřebuju tvoje písmenka vstřebat a pak jsem teprve schopná rozumně přemýšlet. :-D
Nemůžu ani říct jak moc mi chyběli Severusovi rozhovory s Tomem. Je s ním tak jiný. Krutý i něžný, jiný a přesto stejný.
Ale když jsem před Tomem stála vedle Draca, byla ve mě opravdu malá dušička. Podlomili se mi kolena dřív než jemu, díky Merlinovi, že tam měl Severuse. I já bych ho tu potřebovala. V mnoha ohledech je Dracovi víc táta než Lucius a já ti za to děkuji. I když Draco ještě ve škole uměl neuvěřitelně úspěšně využívat Luciusovi pověsti i jeho vlivu. Jen když si vzpomenu, kolikrát řekl slova „Počkej až o tom uslyší otec.” B-)
Jsem ráda,že se jeho vztah k Harrymu a celkový pohled na svět nakonec změnil. Myslím, že na tom má hodně zásluhy právě Severus.
A neustále mi leží v hlavě i Severusův vztah s Lamií. Proč na něj teda útočila když hledali, od teď vlastně v budoucnu, Trillium? A proč ho u Bradavic málem zabila? Pro ni není minulost, přítomnost ani budoucnost. Pro ni je prostě teď. Ale všichni ostatní jsou pořád dopředu. Takže teď se k Severusovi tuli v posteli a za kolik? Dva roky Severuse málem zabije. A on si ji nebude pamatovat? Jsem zmatená. Opravdu. Ale věřím, že mi to určitě vysvětlíš, v některé z dalších kapitol.
Prozatím se budu nejspíš nadále trápit vymýšlením vlastních vysvětlení, stoprocentně mylných, a těšit se na každé tvoje další písmenko.
Jsem okouzlená a vděčná.
Děkuji. Merlin s tebou Alice.

Děkuji <3

(Madelaine, 29. 4. 2017 2:00)

Milá Alice,
po přečtení každé jedné kapitoly je prostě těžké poskládat mozek a myšlenky dohromady a napsat komentář, ve kterém by ti člověk vyjádřil své díky. Nicméně stejně těžké je nenapsat nic.

Budu zřejmě muset stačit to, že tvé nápady a způsob, jak je zhmotňuješ prostřednictvím slov, jsou absolutně hypnotické a... KOUZELNÉ. Vytváříš novou realitu, ve které je tak zatraceně snadné se ztratit a rozpustit, podobně jako v magickém vřídle Tary. Očišťuješ a nabíjíš...

Díky za to všechno. :)

Němý obdiv

(Martina, 28. 4. 2017 23:41)

Přijmi prosím Alice můj dík za další kapitolu. Máš můj (pro dnešek) němý obdiv. Napadá mě toho tolik, co mi čtení tvého příběhu přináší - k zamyšlení, k prožívání, k pláči, smíchu... že si to nechám pro sebe. Díky za další večer v tebou vytvořeném paralelním vesmíru.

...

(Alman, 28. 4. 2017 16:57)

Prej jako nos mezi ocima :D to me rozsekalo :D.... jinak cela kapitola byla bolave nadherna, Severus je jako mezi mlynskymi kameny, sama nevim jak bych se na jeho miste rozhodovala... chvilemi to cloveka uplne sviralo u srdce a vzapeti jsem si ulevne vydechla a zas znovu od zacatku... jeho vztah s Dracem je tak.... tak... ale vsak ty mi rozumis Alice, vid? ;) u tehle povidky se mi od zacatku nedostava slov, ale porad pro ni plati ze je jednim slovem nadherna, dekuju ti a rozdelila jsi ji akorat, oproti Harryho kapitolam zadny cliffhanger, kdy bych si rikala: "cooo??? To ma byt vsechno, kde je sakra zbytek?" Naces bych si pomyslela, ze do pristiho patku urcite umru na zvedavost :D Moje symfonie nebyla kompletni dokud se neobjevily tvoje patky, Merlin i s tebou draha Alice :)

dychani povoleno?

(miamam, 28. 4. 2017 16:02)

At uz je jakkoli tezke tyhle kapitoly delit, diky, ze jsi tuhle ukoncila v tak milosrdne chvili... :) Mam pocit, jako bych se vynorila nad hladinu a mohla volne dychat. Zpocatku jsem totiz mela krapet problemy, klecici Draco a hrozba ve vzduchu me tak desila... Abys me pak totalne rozlozila tim, jak Tom promlouval se Severusem. To. Bylo. SKVOSTNE. achich.
Nemuzu se dockat, az se Harry opet uvidi se Severusem. Sakra, bude to urcite neco. Dekuji i za rozhovor s Lamii... Bylo to jako pohlazeni. I kdyz predstava jejiho idealniho pareni mnou lehcd otrasla, chapu i ten puvab. :D i kdyz jsem rada, ze se ji to tehdy v Klici s Harrym nepovedlo :)).

Odklad

(Amáta, 28. 4. 2017 13:02)

Promiň Alice, ale se čtením musím počkat, než vyjdou i zbylé části. Jinak bych se asi zbláznila :-) Merlin s tebou

Děkuji za Draca

(Vlasta, 28. 4. 2017 12:27)

Nedovedu si představit Dracův strach v té chvíli,v té době kdy byl ještě plně pod vlivem svého otce. O to více je úžasná Severusova odvaha že se za něj postavil >3
Severusův rozhovor s Žlutoočkou je dokonalý :-D chápu její snahu porozumět Harrymu a její "snaha udržet figuranty naživu" mě pobavila :-)
Děkuji za krásné vylepšení tak pochmurného dne :-)

(Bella, 28. 4. 2017 12:05)

Merlin i s Tebou.

;)

(zuzule, 28. 4. 2017 7:51)

Dneska jsem neodolala a nenechala si to az na utery. Navic moje zdrzovadlo melo dneska moc prace, tak jsem si mohla v klidu cist
Uvod neni dlouhy, je dobre doplnit si skladacku :)
Zavidim jim Severuse
Moc dekuju!