Jdi na obsah Jdi na menu
 

7. kapitola Tom - O čokoládě a pochodních II. část
 
Lara Fabian - Tomorrow Is A Lie
 
Madam Malkinová se svým přátelským úsměvem, kostýmkem v oslepivé barvě lila, nadšeným hláskem a hbitou všudypřítomností, se kterou je obskakuje a obíhá už ode dveří, vyvolá v Tomovi okamžitě vražedné touhy, jako při každé návštěvě jejího salonu. Čistě v sebeobraně. Ta sálající dobrosrdečnost by dohnala k sebevraždě i mozkomora.
Ovšem její výtvory nemají chybu; Tom truchlivě rozhodne, že jí i protentokrát daruje milost.
Jako první dá Fay předvést své hlavní překvapení – nechal jí ušít hábit. Pravý kouzelnický hábit. Temně černý se stříbřitými pablesky jako její obsidiánové oči, jemný a bohatý v záhybech jako její rozpuštěné vlasy. Olemovaný vyšitými zelenými hady; tomu odolat nedokázal.
Je nadšená. Ohromená. Tak moc, že stěží prohodí slůvko, oblečená v něm na sebe hledí do zrcadla, sem tam se pootočí, podívá z jiného úhlu, vypadá, že ho nikdy nehodlá svléknout. Ne proto, že by si v něm připadala jako skutečná kouzelnice, což podle soustrastného výrazu je jediné vysvětlení, které Malkinovou napadá. Mýlí se.
Fay se v něm cítí Tomova.
Vidí to v záři jejího pohledu, v tom tajemně lehkém úsměvu na jejích rtech. V něžných dotecích, kterými laská hadí výšivky. Dobře, že neodolal.
Nakonec Fay svolí, svlékne ho, provází pohledem, zatímco Malkinová hábit vlastnoručně balí; padl jako ulitý, žádné úpravy netřeba, půjde s nimi domů. Nic jiného Tom nečekal; zná Fayiny míry dokonale. Skepse lila-kouzelnice, když jí své požadavky sděloval, že k perfektnímu výsledku je zapotřebí nejméně dvou zkoušek, mu přišla zábavná.
Druhé přichází na řadu šaty; ty bílé. Zatím jen ukázat, vyzkouší je za chvíli.
Těsně obepínající Fayiny linie k zápěstím, ke kolenům, kde se rozevřou v širokém volánku sahajícím nad kotníky. Rafinovaně svůdné vsazenými proužky děrované krajky, atlasově sněhobílé s několika málo drobnými křišťálovými okvětními lístky, jakoby zbůhdarma rozhozenými. Andělský háv pro jeho selenitovou vílu.
Třetím darem jsou šaty ze zlatooranžových a temně rudých vrstev hedvábného průhledného šifonu, skládaných přes sebe, s hluboce spadlým řaseným výstřihem, širokou šerpou v pase, volné tak, že když se v nich roztočí, bude to připomínat hru plamenů, lehoučké, že i vítr jejich plátky nadzvedne. Ohnivá róba pro jeho vlčí královnu.
O závěrečném kousku Malkinová prohlásila zcela nekompromisně, že s jeho zhodnocením se bude muset Tom spolehnout na její úsudek, neboť ten v jejím obchodě na Fay naprosto definitivně neuvidí, nikdy. Zopakováno dvakrát. Přitakal s absolutním klidem. Kterým ji lépe než sto slovy ujistil, že na něj hodlá víc než jen hledět až do kompletního omrzení; úsměv.
Černá saténová noční košilka stěží pod zadeček, košíčky a spodní lemování z průsvitného světlounce růžového tylu. Vábnička pro jeho šelmu.
Ukázka šatů připraví Fay o řeč. Košilky o dech. Následný ruměnec a statečný, pevně opětovaný pohled plný upřímnosti Toma zasytí natolik, aby nelitoval, že na zhlédnutí jediného daru pro něj samotného bude muset ještě počkat.
„Tak,“ oznámí Malkinová jásavě, přehodí všechny tři oděvní zázraky přes levé předloktí, pravým ukáže ke dveřím k převlékacím komnatám, „nyní mne prosím následujte, lady Fay. Nastal čas je na vás vyzkoušet, abychom je doladily k vaší úplné spokojenosti. Bezchybná dokonalost pro mé zákazníky je jediná přijatelná varianta.“
Přesto Fay zůstane stát; nejdřív se němě optá na Tomův souhlas. Potěší ho tím.
„Kterými mne osvěžíš jako prvními?“ zeptá se jako projev svolení. Postřehne v její tváři zákmit paniky, smiluje se. „Bílými nebo rudými?“
„Nevím,“ vydechne úlevně, „bílými?“
„Dobře. Budu čekat.“
Přitaká, rozpačitá, šťastná, krásná a jeho, vykročí za Malkinovou, Tom ji sleduje, jak zmizí poslední cíp zelených šatů, jak se dveře zaklapnou. Odvrátí se, dojde k pohodlné pohovce, usedne. Čeká. Trpělivý. Spokojený.
A pak, náhle, ten uzoučký pramínek jeho magie z Fayina diopsidového krystalu, kterým ji k sobě celý den poutá, je pryč.
Jako by ho polkla zem.
Tom rozrazí dveře, stane vprostřed pěti dalších, i ty rozrazí, ozvou se polekané výkřiky, Malkinová vytasí hůlku, rozzuřená.
„No dovolte, pane Raddle! Důrazně vás žádám, abyste ihned odešel; jsou tu dámy!“
Tom nechá kolem sebe zavířit moc své magie.
„Kde je?“ vysloví tiše.
Protože za žádnými z dveří není Fay.
 
„Za minutku je zpět, není důvod být neotesaně hrubý. Vraťte se do salonku. Prosím,“ sdělí Malkinová povýšeně.
Hůlka poslušně sklouzne rukávem, přivine se k Tomově dlani. Magie zhoustne.
„Kde je?“
„Vyjádřila jsem se jasně. Brzy se vrátí a vy odsud odcházíte…“
Stínovou magií vyrve její hůlku, i těch několik dalších, co se tu objevilo, přitáhne k sobě, obalí poutacím kouzlem, nechá levitovat u boku. A teprve tehdy zvedne tu svou.
Šelma před ním stojí, kamenně nehybná. Připravená vmžiku skočit, strhnout, rozsápat.
„Kde je?“
Malkinová už nevypadá tak sebejistě, vlastně ani rozzuřeně, ne. Ani trochu. Je vyděšená. Šedivá v obličeji. To k lila moc nesedí. Možná ji spasí trocha šarlatově červené.
Tom svou otázku nezopakuje. Ticho umí vyhrožovat lépe než slova nebo křik. Stojí, hledí na ni, jeho magie houstne jako jeho hněv, zatímco je současně mrazivě klidný.
Prostě jen další den, další lov, další kořist. Další trofej. Nic víc.
Dveře i stěny začínají jemně doutnat, jedno z vysokých zrcadel praskne.
„Paní Duncanová mě požádala,“ zachraptí Malkinová, hlas jí zadrhává, polkne. „Prosila jen o pár minut na rozhovor s lady Fay bez vaší přítomnosti. To je vše. Za tím zrcadlem ve fialkovém rámu je skrytý zadní východ do Kolmé. Jsou tam, na ulici. Mohl byste prosím…?“
Tom vytrhne zrcadlo i s dveřmi, vyjde ven.
Ulice je prázdná. Jen domy se tu tyčí. Slepé, němé a lhostejné.
„Yaxley!“
Objeví se okamžitě, nejspíš salon obcházel, slyšel ho, přemístil se k němu. Nepotřebuje cokoliv vysvětlovat, rozumí si beze slov, společně magií prohmatají nejbližší prostor.
„Tady cítím naposledy tvou magii z krystalu,“ ukáže Yaxley na stejné místo, které si označil Tom, „jinak tu nevnímám nic mimořádného, žádné silnější kouzlo. Necítím přenášedlo. Ani magii přemístění. Necítím matoucí kouzla. Ale cítím spoustu prázdných míst. Mudlové nebo motáci. Co mi uniklo?“
„Nic.“
Tom se obrátí k Malkinové, zírá na něj nehybně, sevřená částečným Petrificem.
„Kam ji odvedli?“
„To nevím, pane Raddle, přísahám,“ vyhrkne, hrůza už ji svrbí na jazyku, „chtěla s ní jen na chviličku mluvit, neřekla mi, že ji odvede, přísahám, s tím bych nesouhlasila, nikdy, pane Raddle. Prosím.“
Tom jemnou nitkou nitrozpytu vklouzne do její mysli, i kdyby snad něco poznala, je příliš vystrašená, než aby mohla mít jistotu; propátrá, vyslechne rozhovor s Mariou Duncanovou. Víc se nedozví. Říkala pravdu.
Stáhne se, jedinou vlnou stínové magie spraví poničený vnitřek, rozpustí Petrifico.
„Pro šaty se stavíme později. Ať jsou připravené.“
Druhou vlnou vrátí tajné dveře i s fialkovým zrcadlem na jejich místo, zacelí praskliny ve zdech domu. Pohlédne na Yaxleyho.
„Zkus najít magii, která obklopila mou v krystalu. Zjisti mi toho kouzelníka. Pokud ho najdeš, jdi okamžitě za ním, nečekej na mě, jen pošli vzkaz. Pokud ne, prohledej to tady, dům za domem, místnost za místností. Nařiď svým lidem, ať ti okamžitě sdělí vše o Marie Duncanové, především místa, kde se zdržuje, kde se schází jejich mudlovský spolek, cokoliv neobvyklého spojeného s dneškem.“
S tím se Tom přemístí.
Rovnou k Bradavicím, štíty se zachvějí.
„Smíš projít jen proto, že jsi mým jediným právoplatným dědicem,“ sdělí mu Salazar, „ale nepokoušej mé společníky znovu. Páchneš temnotou.“
Tom ho ignoruje. Jindy by byl uctivější; ale co na to říct? Salazar má pravdu.
Vyšle svou magii napřed, vypátrá Albuse. Setkají se v půli cesty, před vchodem do školy.
„Duncanová odvlekla Fay. Neodvažuj se mi říct, že nevíš kam.“
Albusův výraz prozradí, že není překvapený. Jen drobně nešťastný.
„Netajila se svými plány na dlouhý rozhovor s ní. Přesto jsem nečekal, že bude ve svém odhodlání tak razantní. Věř mi, Tome. Našel bych vhodnější způsob. Kde jsou právě nyní nevím, ale pár nápadů mám.“ Povzdechne si. „Dej mi okamžik, půjdu s tebou.“
Vrátí se dovnitř, nejspíš udělit rozkazy, oznámit svou nepřítomnost.
Tom čeká. Nespěchá. Není důvod.
Co může pár mudlů a jakýsi neznámý bezvýznamný kouzelník s nulovým pudem sebezáchovy Fay udělat?
Jen ji rozhněvat, napadne ho. Téměř ho to pobaví.
Albus vyjde po několika minutách, společně zamíří k hranicím. Cestou se Albus kratičce zarazí.
„Tvůj přítel Arnold Yaxley se snaží projít. Bezvýsledně,“ pohlédne na Toma vážně.
„Naši předci jsou poněkud rozmarní,“ pokrčí Tom rameny. „Dobře, že tu stráží. Svět je nebezpečné místo; už i mudlové okrádají kouzelníky za bílého dne.“
„Takhle to vnímáš? Že ti Fay ukradli?“
Tom pokračuje mlčky, k čemu odpovídat? Albus stejně ví.
Ano, ukradli ji. Protože Fay je jeho. Takže si ji vezme zpět.
Yaxley stojí kousek od hranic, už se nepokouší štíty prodrat; jako dobrý voják v pozoru nehnutě vyčká, než k němu Tom dorazí.
„Duncanová si před půl hodinou vyžádala dvanáct bystrozorů na ochranu do Skřehotína, dům číslo třicet šest. Byl jsem tam, Duncanová je uvnitř se zhruba dvaceti mudlovskými ženami, manželem, jedním dalším kouzelníkem, všemi dvanácti bystrozory a Fay. Je nespoutaná a nezraněná. Nechal jsem tam pár svých mužů.“
Tom mu souhlasně pokyne. Skvělá práce, jako vždy.
„Jen dvanáct? To se mě dotklo.“ Pohlédne na Albuse. „Pak tedy musíme zajít na návštěvu, když jsme očekáváni. Připojíš se?“
„Tome, prosím. Zachovej rozvahu, neudělej nic ukvapeného, čeho bychom všichni litovali,“ požádá Albus utrápeně. „Jde jen o nešťastnou volbu, jak se ujistit, že je Fay u tebe v bezpečí. To jediné Mariu trápí.“
Tom zvlní obočí, ukáže prázdné dlaně.
„Vypadám snad rozhněvaně? Navíc pozvání na čaj o…“ Tempus, „tři čtvrtě na jednu zásadně neodmítám.“
Přemístí se všichni tři. Dům číslo třicet šest ve Skřehotíně vypadá nudně jako kterýkoliv jiný, ani žádné magické zábrany tu hrozivě neční do oblak.
„Nech mne jít prvního,“ poprosí Albus.
Tom vyhoví, následuje ho. Yaxley pár stop za ním, aby si nepřekáželi ve výhledu či boji, zároveň jim kryje záda, ústupovou cestu; jen rutina. Oba ví, že dnes se bojovat nebude. Příliš mnoho svědků.
Použijí svou druhou zbraň. Slova. Když s nimi umíte zacházet, dokážou hotová kouzla.
Projdou vstupní halou, nikdo je nezastavuje, další práh a už je tu prostorná místnost plná křesel a velkého stolu, nejspíš zde pořádají večerní partie bridže, různě staré ženy posedávají v křesílkách, dvanáct bystrozorů půlí prostor, rozkročení, v pohotovosti, hůlky u pasu, rudá barikáda,  kouzelník Albusova věku – Richard Duncan, zaměstnanec kteréhosi z útvarů Odboru kouzelnických nehod a katastrof, a neurčitě povědomý mladší muž. Jeho magii Tom okamžitě identifikuje, byla tam, cítil její letmý závan v Kolmé.
A Fay.
Sedí vzpřímená, ramena i šaty zakryté tmavě šedým pláštěm, pevně sepnutým u krku, dlaně způsobně složené v klíně. Nohy sešněrované ve vysokých botách. Vlasy spletené do copu, v drdolu připnuté k hlavě. Ani jediný pramínek se nezachránil.
Letmo pohlédne jejich směrem, když vstoupí, sklouzne po nich zrakem. Tvář bezvýrazně prázdnou, oči mrtvé jak tisíc let vyschlá studna. Stejně neživé se od Toma odvrátí.
A Tom už ví, kde Richard Duncan pracuje. Útvar pro výmaz paměti.
Použili snad Obliviate, bez pádného zdůvodnění, existence důkazu, že by Fay byla hrozbou? Nesmysl, něco tak pošetilého by zaměstnanec ministerstva neudělal, neohrozil svou kariéru jen pro manželčin vrtoch. Čím tedy?
V té chvíli se povědomý obličej spojí se jménem, Paul Burnell, nejnovější Mistr lektvarů.
Takže lektvar; ano, samozřejmě, Pečetícím lektvarem zaštítili jeho magii v krystalu, proto tak rychlý, kompletní účinek.
Dobře. Dál. Jakým lektvarem vymazali Fay z ní samotné?
Snadné – lektvarem Zapomnění. Je legální, protože jeho působení není trvalé, vyprchá do měsíce. Existují dva druhy, všeobecný a konkrétní. Všeobecný vám sebere zhruba poslední dva týdny paměti, konkrétní z vás na měsíc odstraní veškeré vzpomínky na někoho určitého, potřebujete k tomu jen trochu jeho magie, darované dobrovolně; jde přeci o bílý lektvar.
…Darované dobrovolně.
Můj krystal.
Sedí tu pět metrů ode mě a nemá ani mlhavé tušení, že jsme se vůbec kdy setkali. Moje – Fay.
Řekl jsem to přesně. Ukradli mi ji.
A první jiskra hněvu proskočí chladivou stěnou sebekontroly.
„Lektvar Zapomnění,“ zamumlá Albus ve stejné chvíli, jeho úvahy zjevně kráčejí totožným směrem.
„Pane Raddle, vskutku nebylo třeba se obtěžovat,“ vyjde jim v ústrety Maria Duncanová, vysoká elegantní šedesátnice, „paní Belamorová je stejně již na odchodu. Vrací se domů, k manželovi.“
 
Lucas King - Hate
 
„Tohle je únos,“ vysloví Tom. Ještě klidný. Ještě tichý.
„Ale jakpak by mohl?!“ zděsí se Duncanová. „Paní Belamorová je tu zcela dobrovolně. A ze své vůle chce i domů. Do Nového Sarumu.“
„Je doma v Gravesendu. Ale máte pravdu, odchází. Se mnou. Hned.“
„O tom velmi pochybuji. Pokud byste se ovšem vy nehodlal dopustit únosu a použít na tu nebohou ženu násilí; což by vám ale pravděpodobně naši drazí páni bystrozoři nemohli dovolit.“
Tom jí věnuje ledový úsměv.
„Také chci zpět svůj krystal.“
„Ten byl váš?“ zamrká Duncanová užasle. „Domnívali jsme se, že patřil paní Belamorové. Dala nám ho, ani chuděrka nevěděla, proč něco tak nevhodného má. Omlouvám se, ale použili jsme ho. Je mi líto.“
„To je lež. K výrobě konkrétní varianty lektvaru Zapomnění stačí velmi malé množství, zbyl vám ještě notný kus. Chci ho zpět.“
„Ale my ho nemáme, skutečně se omlouvám.“
„Proč lžete, Duncanová?“
„Pane Raddle,“ ohradí se dotčeně, „vyprošuji si takové chování. Řekla jsem, použili jsme ho.“
„…Chcete jí ho dát znovu,“ dojde Tomovi. „Máte v plánu ji předávkovat.“ Obrátí se na Albuse. „Zastav to. Víš stejně dobře jako já, že stačí pětkrát ihned za sebou zopakovat konkrétní a následky se stanou nezvratnými; z mého krystalu jich mohou vyrobit přes dvacet. To je nezákonné.“
„Nedej Merline!“ chytí se Duncanová za srdce. „Neměli jsme ponětí, že se dá tak ohavným způsobem zneužít, že ne, pane Burnelle? Ani jak přesné množství je zapotřebí.“ Pokrčí rameny. „Použili jsme celý najednou.“
„Takže to máte v úmyslu. Kolikrát jste jí ho už podali? Do rána jste ještě nemohli vědět, že budete mít mou magii k dispozici, neměli jste důvod ho předpřipravit víckrát. Kolik dávek dostala? Kolikrát jsi ho stihl uvařit?!“
Burnell zaujatě kontroluje svou manikúru, jako by tam nikdo nepromluvil.
A druhá jiskra hněvu prosákne na povrch. Moje – Fay.
„Zasáhni, Albusi. Nebo to udělám já.“
Rudá barikáda v držení těl přebrousí špičaté hroty zešikma mířících kůlů. Jen pojď. Blíž; čekáme.
„Mario,“ ozve se Albus konečně, „ty víš, že jsem s tebou souhlasil v mnohém. Fay by měla dostat příležitost poznat náš svět i magii také z jiných zdrojů, nejen od Toma. Ale tohle je špatný nápad. Velmi špatný. Kolik dávek dostala?“
„Odpověděla jsem,“ pronese pevným hlasem Duncanová. „Použili jsme ho celý do jedné dávky. Předpokládám, že paní Belamorové měsíc postačí, aby se zotavila z něžné péče pana Raddlea. Ano, pane Raddle, to nechutné zranění mé pozornosti neuniklo,“ sežehne ho pohledem.
Jen to sykne; ubohá zápalka vhozená do sněhové vánice.
„Do povahy důvěrností našeho vztahu vám nic není, Duncanová.“
„Důvěrností! Můj Merline,“ skočí mu do řeči s ostentativním šokem, „prý důvěrností. Hrůza. Ačkoliv žádný div, vaše záliba v terorizování slabších je všeobecně známá.“
„Váš frigidní fanatismus zábavný. Kolik dávek?“ Tom zaboří pohled do Burnella. „Všeobecný jsi mohl mít připravený. Za dopoledne bys stačil uvařit tři konkrétní. Čtyři, pokud jsi dobrý. Pět? Jak dobrý jsi, Burnelle?“
„Mario, tohle je vážné,“ promluví Albus, rysy přísné, už s ní nejspíš tolik nesouhlasí, „nepřekračuj hranice, jejichž důležitost jsi tak zdůrazňovala. Nedovolím ti vzít Fay vzpomínky na Toma, na to nemá právo žádný z nás. Ať jsou jakékoliv. A bez ohledu na to, důrazně odmítám vracet ji na místo, kde velmi trpěla.“
„Nic není horšího než důvěrnosti pana Raddlea,“ odsekne. „Přesto ti dávám za pravdu, její manželství nepatří mezi nejšťastnější. Ale co nadělám? Chce se vrátit. Vlastně na tom trvá.“
„Absurdní,“ řekne Tom.
Čas ukončit tu šarádu, Tom vyšle svou magii k Fay, proniknout do její mysli, zjistit napáchané škody, přivést si ji zpět; vzedme se proti němu drtivá stěna, všech dvanáct bystrozorů, i Duncan se přidal, možná Burnell – ale rozhodně Albus. Tom k němu stočí pohled. A třetí jiskra hněvu zahoří.
„Zklamaný?“ nakloní Duncanová hlavu do strany. „Patrně nejste neodolatelný, jak jste se musel domnívat. Paní Belamorová si přeje napravit svou pošetilost, vyprosit od manžela odpuštění. V něčem natolik ušlechtilém a správném jí nehodlám bránit, ne.“
„Ty mrcho,“ usměje se Tom.
 
Arkadius Reikowskif t. Penelopa Willman-Szynalik - The Beginning (OST Kholat)
 
Fay sedí, záda rovná, jedna dlaň svírá druhou, nejsi sama v tomhle podivném místě, vidíš? Ještě má levá pravou, pravá levou, je to dobré.
Nikoho nezná, žádnou z těch tváří. Nezná pokoj, dům, výhled z okna. Nerozumí spoustě věcí, o kterých ty ženy mluví. Neví ani proč je tady. Nebo co je za den.
Ne že by na čemkoliv z toho záleželo.
Protože v hrudníku, kde vždy přebývala její bezpečná Nicota, nyní zeje Jáma.
Bolí. Ukrutně. Jako by z Fay cosi důležitého chybělo; jako by ji někdo rozkrojil, doširoka rozevřel žalář žeber, vstoupil, sekerou vykácel. A stvořil Jámu.
Fay netuší, co mohla pozřít. Nikdy v sobě nic důležitého nenosila.
Dobře, že to nevím, mohla bych to postrádat, napadne ji – a chvatně myšlenku vyžene.
Nemysli. Jámy, co polknou, nevrací. Takže není důvod vědět víc.
Prostě ji přijmi, pukrle, jsem Jáma, nová součást tebe.
Fay ji přijímá.
I palčivě ostrou bolest, co skoro krade dech. Vždyť je příjemné cítit aspoň ji. Odpusť, Nicoto; víš, jak jsem ti vděčná za tvou společnost po tolik dlouhých let. Tebe Jáma spolkla? Ano, tak by to mohlo být…
Ženy si stále o čemsi povídají, jako by snad slova měla význam, dokonce Fay oslovují jménem, copak není dost divné, že se s ní vůbec pokouší hovořit? S Fay nikdo nemluví. Příliš divné; Fay je vystrnadí.
Hlasy se změní na snesitelné ruchy; ne tak přátelské jako bzučení sodíkových lamp, když v samotě ranního mrholení spěchává do pekařství. Ale dají se vydržet.
Postřehne muže ve zvláštních červených pláštích, zdá se jí to neobvyklé, všichni muži tady chodí v červeném? Ne, nechodí; objeví se další tři, ani jeden v červené není. Starší muž s brýlemi, oči má modré, působí laskavě, přesto je vážný. Ten druhý je mnohem mladší a hnědooký. Z něj je cítit hněv, skryté nebezpečí; tohle Fay vždy pozná. Plukovník ji to naučil. Třetí se drží vzadu, oči černé jak lesklé korálky. Jedna z přítomných žen, ta vysoká a štíhlá, dokonalá dáma, se k nim připojí.
Fay zahlédne, že pohybují rty, snad spolu mluví, přesto není slyšet naprosto nic, ačkoliv nestojí daleko. To je také divné.
A Jáma myšlenky spolkne; už neruší.
Myslím, že si budeme rozumět, Jámo, pokyne jí Fay souhlasně.
Kdo mi tě daroval? A kdy?
…Nepodstatné, odpusť; Fay ji omluvně pohladí na okraji, věnuje několik postranních slovíček, co dotěrně doráží.
Nelíbí se jí tu. Všechno je cizí. Jak se tady ocitla? V neznámých šatech, bez bot a neučesaná? Nepatří sem. Jenže ona nepatří nikam, takže tohle je vlastně v pořádku.
Ale ne, ne, sem nepatří dvojnásob; je tu příliš světla, barev a zvuků.
Fay zatouží po svých věrných, zpívajícím Tichu, Tmě přítelkyni. Moc jí chybí. Budeš je mít ráda, Jámo, uvidíš. …Ty mi asi neprozradíš, co se stalo, viď?
Fay si matně vzpomíná, že její ložnice hořela. Jak k tomu došlo? Kde jsem byla od té doby?
Jáma se lačně natáhne, schlamstne to všechno.
Máš pravdu, přitaká Fay, to není důležité.
Záleží pouze na jediném – proč jsem vyskočila?! Mohla jsem tam tak krásně uhořet…
Tomu opravdu nerozumím.
Musím to zjistit, Jámo. Musíme se vrátit. Třeba když plukovníkův dům zapálím celý, vzpomenu si.
Co říkáš? Zkusíme to?
Fay ví, že zkusí. Bude to tím prvním, co udělá po návratu do Sarumu.
Snad i posledním. S Ohněm si budeš rozumět, je jako ty, také nedělá rozdíly, má nová bezedná družko.
Popřej mi štěstí.
 
zle-je.jpg
Alice O’Really - Zlé je
 
„Děláte vskutku čest své pověsti,“ odvětí Duncanová chladně. „Pouze mne stále víc ujišťujete, že jsem se rozhodla správně. Nyní mne omluvte, pánové. Slíbila jsem paní Belamorové doprovod. Odcházíme. Sbohem.“
Chce se obrátit, projít barikádou rudých těl a skutečně mu Fay vzít. Odnést ji k němu. Aby se jí dotýkal. Aby ji zranil. Ne.
Ne.
„Ne,“ řekne Tom, čtvrtá jiskra a hněv se z něj vyvalí. Narazí do Albusovy moci, střetnou se jako dvě skály, stejně vysoké, stejně odhodlané.
Yaxley se ho obezřetně dotkne, zašeptá: „Není přeci nutné řešit to okamžitě.“
Není?
Není?!
Rozum s Yaxleym souhlasí, zítra, možná ještě dnes večer může mít antisérum uvařené, Fay si dokáže odvést ze Sarumu kdykoliv, dvanáct bystrozorů ji nebude střežit věčně, takový vliv Duncan nemá; použít magii, vzít si ji hned násilím je vyložená past, do které se doslova a do písmene dobrovolně řítí. Tohle všechno Tom ví.
Jenže představa, že Fay stráví s ním jedinou minutu o samotě, je nesnesitelná.
Jenže možnost předávkování, vymazání všeho, co s Tomem prožila, je blízká.
A podivně neúnosná.
„Tome,“ pronese Albus mírně, ale jeho magie nepoleví, ani náznakem, „vždy existují smírnější způsoby. Tvůj přítel má pravdu. Je opravdu nezbytné reagovat hněvem?“
„Já jsem Fay přivedl. Ke mně patří. Se mnou je v bezpečí. Se mnou chce být. Ať už teď říká cokoliv, není v tom nic dobrovolného; vždyť si nic nepamatuje. Souhlasíš s Duncanovou? Skutečně? Pak tedy odpověz ty mně, Albusi – je opravdu nezbytné mi ji vzít?“
„Nechci ti ji vzít. Ani nemůžu; ona ti nepatří. Ale jinak ano, ano. Myslím, že je nutné a potřebné, aby Fay dostala možnost volby. Nejsem si jistý, zda s tebou ji má.“
Možnost volby,“ zopakuje Tom s výsměchem. Jenže ani slova se v něm nesmějí. „Tu svobodu jste jí právě vzali. Mezi čím volí, když na mne si nevzpomíná? Obaluj to vznešenými frázemi, stále to zůstane tím samým – únosem, znásilněním mysli, vraždou svobodné vůle. Pod záštitou tvé úchvatné bílé magie, s požehnáním zákonů. To vaše ohýbání pravdy, jak se vám hodí… občas je až tak půvabně zvrácené, že ti to snad závidím.“
Albusův smutek stoupne o oktávu výš.
„Tome. Předávkování nedopustím. Ale pokud se chce vrátit k manželovi, je to od ní rozumné a moudré rozhodnutí. Je vdaná, což se vyřešit musí; to je pravda bez ohýbání. Dohlédnu, aby jí tam nebylo ublíženo. Až lektvar vyprchá, vzpomene si. Bude-li se chtít vrátit k tobě, sám ji doprovodím. Ačkoliv v to nevěřím,“ dodá tiše.
Tom ho sleduje. Hněď očí pokrývá mrazivá lavina, už se řítí, chvatem bez dechu padá příkrým úbočím, zpěněné zimotřesení.
„Vzpomeň si na náš dnešní ranní rozhovor, Albusi. Zeptáš se znovu, proč nezaznělo moje počtvrté?“
 
 
Les Friction - World On Fire
 
Yaxley ruku stáhne. Poodstoupí. Aby měli prostor.
Pokud myslíš, že dnes jsou slova tupá, změníme zbraně, příteli.
Šlehnutím magie přivolá dovnitř své muže, čekající venku; už nabíjím. Zavel kdykoliv.
Vstoupí jich osm, dva hlídají vchod do domu, dva okolí, nikdy se nenech překvapit, na bitevním poli měj oči všude, především tam, odkud útok nečekáš, Yaxley přistoupí těsně ke zdi, krůček od zvuk i magii pohlcující izolace, nejblíž k ženám uvnitř, krbu, tváří v tvář jednomu z rudých; Yaxley je Tomův nejpilnější žák.
Místnost jsou dva světy; postarší dámy popíjí svůj čaj, konverzují o receptech, módě a o počasí – neviditelná bariéra – prostor jiskří testosteronem nabitým magií, vztekem a touhou po boji, z obou stran čiší. Ani Albus dnes není neutrální.
„Mario, drahoušku,“ zahlaholí jasný tón, „copak to tu provádíš za nezbednosti?“
 
„Elspeth!“
Mohutná čarodějka v bílém projde valem mužských těl zlehka jak rákosím, káravě veselý úsměv na rtech, rozdrtí Duncanovou ve svém obřím náručí. Naznačí polibek na obě líčka.
„Pomoz mi.“
„O to se snažím, Tome. Pokud ovšem dokážeš ještě tak minutku dvě nikoho nezabít.“
„…Minutku snad vydržím.“
„Jsi prostě báječný,“ vrhne po něm Elspeth tajné mrknutí.
„Co máš v plánu?“
„Přeci použít tvé rady,“ pokrčí rameny. „Je-li protivník příliš silný, ještě ho posil, co je velké, není stabilní a skrývá mnoho chyb. Já je posílím.
Je-li nepřítel dobře organizovaný, vnes do jeho řad chaos, rozesej nedůvěru. Já je znejistím.
Ty měj na paměti, že pokud nemůžeš zvítězit, zajisti, abys neprohrál.
Zkusím tvou Vlčici probudit.“
„Tak povídej, Mario, ty malá uličnice,“ nechá na ni jednu z mohutných paží, dojde s ní k bariéře, zůstanou v ní, Elspeth nikdo nebrání. Teď bude slyšet na obou stranách. „Krásné poledne, mé rozkošné květinky. Albusi, můj drahý. Džentlmeni. Ah, pane Burnelle, mé pozdravení. Dnes na sebe máme nějaké štěstí… Lady Fay, jaká radost vás znovu vidět.“ A Elspeth se mírně zachmuří.
Hledí na Fay. Pohlédne na Duncanovou. Na Burnella. Na Duncanovou.
„Mario, děvčátko, co jsem ti říkala o záludnostech svodů mladých mužů?“
Na Burnella.
„Dle vašeho ranního tak spěšného nákupu překvapivého množství Amanity ocreata, Cortinarie orellanus a Dicentry cucullaria soudím, že jste vařil lektvar Zapomnění. Přiznávám, že jsem poněkud váhala, zda neupozornit příslušné orgány; tolik jedovatých přísad v nezkušených rukách by mohlo napáchat velké škody…“
Na Duncanovou.
„Varovala jsem tě, Mario, jak jsou čerství Mistři netrpělivě dychtiví. Copak jsi čekala od nápoje, vařeného z Anděla smrti, Bláznovy pavučinky a Krvácejícího srdce, ty můj blázínku?“
Na Burnella.
„Netuším, co přesně jste během vaření zkazil, ale naprosto rozhodně se v lektvaru muselo cosi šeredně zhatit. Nebo snad tohle jste měl v plánu?“
Na Duncanovou.
„Vážně tohle?“
Na Fay.
„Spatřila jsem naše nové poupátko sice jen dvakrát, na plesu Pospolitosti a dnes krátce v Příčné ulici,“ Elspeth se zasmušile rozhlédne po všech přítomných, „ale proč jste pro lásku Merlinovu chtěli, aby se lady Fay zapomněla usmívat?“
Rozpačité ticho, sem tam nějaké pokašlání, dámy si poposednou, bystrozoři váhavě měří přísným zrakem Burnella, jedovaté přísady ve velkém množství? Burnell zarytě sleduje ornamenty na perském koberci, Duncanová získá nepřístupně tvrdý výraz, její manžel znervózní. Albus se tváří zádumčivě. Tom nespouští oči z Fay. Yaxley a jeho muži z Toma.
Fay jediná nedělá nic. Nebo dělá nic? Protože přesně tak to vypadá. Kdybyste někdy chtěli dělat nic, buďte jako Fay; seďte nehnutě, jako byste tam nebyli, nebyli vůbec nikde, dívejte se, aniž byste cokoliv spatřili, naslouchejte, aniž by k vám proniklo jediné zaznění, a budete mít v rysech velkými písmeny vepsáno NIC. Nejsem. Co se mě týče, ani žádné vlastně není.
„Pokud Fay odchází, žádám o možnost se s ní rozloučit,“ promluví Tom. Směřuje to k Albusovi, ale podívá se na Duncanovou. „Jen s ní promluvit.“
„Trváte-li na tom,“ pronese Duncanová příkře, „pochopitelně jí ale sdělím, kdo ji tak důvěrně zranil.“
„Nesouhlasím,“ řekne Albus smutně. Pevně. „I nyní stěží tvou moc zadržím; nevěřím, že by ses o něco nepokusil.“
„Nemám právo se bránit?“
„Nemáš právo bránit jí v rozhodnutí. A to již padlo.“
„Spěchej, Elspeth,“ vydechne Tom. „Běsním.“
„Pane Raddle,“ otočí se k němu, hlas strohý, „omlouvám se. Vás jsem myslím ani nepozdravila. Albusi? Ráda vypomohu.“
A připojí svou bílou moc k té jeho, ovinou Toma jak pavouk svou mušku, hezky tu lež, za chvilku se vrátím. Dáme si něco dobrého.
Albusovi se zjevně uleví. Tom vyhladí výraz k mramorovému lesku.
„A teď s ní promluvit smím?“
„Co kdybychom se zeptali jí?“ nabídne Elspeth.
Prosté řešení vyvolá u všech těch kladných hrdinů v rudém, počestných dam a spravedlivém Albusovi hotovou bouři ulehčení.
„Skvostný nápad,“ roztáhne Duncanová zeširoka rty, potřené růží Glamor Bliss číslo dvanáct, svěží bordó. „Paní Belamorová?“
 
„Fay. Vím, že mě slyšíš. Ostatní ne; co ti povím, nikdo jiný nezaslechne. Jen ty.“
…Slyšela jsi to taky, Jámo? Užasne Fay.
Nedůvěřivě, kradmo se rozhlédne, která z žen to promluvila? Těžko poznat, všechny na ni hledí. Nepříjemné.
Jáma pocit spolkne, Fay ji vděčně pohladí. Zase samy.
„Fay, vím, že se ti tu nelíbí. Vím, že chceš domů, kde to znáš. A vím, že jsi mnoho zapomněla. Ale na Prašivce si vzpomínáš, že ano?“
Stůj, Jámo, ne, Jámo! Zadrž.
Prašivce mi neber.
„Je tady. Tvůj Prašivec. Je přímo tady, jeden z nich.“
…Prašivče.
Fay divoce vzhlédne, ne, mezi ženami jistě není; u těch červených?
Jámo, teď ne.
„Nesmíš odejít. Prašivec nemá plukovníka rád. Nechce, abys k němu šla. Bude tě bránit. A Lovci ho zabijí.“
Prašivče!
Zběsile ho hledá, nemůže najít. Není tam. Nikde není.
Není tady vůbec nikdo.
Jen samí Lovci.
„Opustíš ho? Neuděláš nic? Zůstaneš sedět u okna, vyhlížet ven do tmy, kde se střílí?“
Samí – Lovci.
…Ale na tom přeci nezáleží. Máš pravdu, Jámo.
Je lhostejné, kde se skrývá. V kterém z nich.
„Tomu nevěřím,“ pousmějí se ženská slůvka měkce, „vždyť kdo by ho miloval, když ne ty?“ Vnikne do nich klid, jistota, síla, o kterou se lze opřít. Uvědomění si sebe. „Víš, co je třeba.“
Ano, kývne Fay.
Vím.
Obě to víme. Že ano, Jámo?
Nakrmit toho, který věčně hladoví.
 
„Paní Belamorová? Pojďte, půjdeme. Omlouvám se za to zdržení, musíte být už netrpělivá,“ pronáší Duncanová zvolna, podbízivě, láká. „Ale už je vše vyřízeno. Můžeme jít. Vrátit se domů, do Sarumu. Jak jste si přála. Chcete se s někým rozloučit, než se vydáme na cestu?“
Fay se přestane rozhlížet, vypadá, že někoho hledá; a pak to vzdá. Stejně rychle, jako předtím ožila, vrátí se do své prázdnoty.
Už se Tomovým směrem nepodívá.
Kdo ví, zda ho vůbec viděla. Černá není ani střípkem obsidiánová. Jen černá.
Vstane.
Výraz vyrovnaně pustý, žádná emoce, hladina stojaté vody.
Kůže se alabastrově neleskne, bílá po vosku, bezkrevnosti zesnulých.
I rubíny ztratily svou zář, někdo je zadupal, prachem zahrnul, dlaní uplácal. A už nejsou.
„Ne,“ vysloví, hlas vyprahlý po poušti; také tak neohraničený, bez počátku, bez konce, „děkuji.“
„Pak tedy můžeme ihned vyrazit,“ usměje se jásavě Duncanová svěží bordó, „domů, k manželovi. Bude nadšený.“
„Vrátit se do Sarumu,“ řekne Fay.
Tom ji nepřestává sledovat, kéž by ji i bez magie, beze slov, dokázal spoutat, zastavit; nedovolím. Nepustím. Podívej se na mne!
Jenže její zrak je slepý. Nevidí Toma. Nevidí. Vykročí, chůze pevná, ani jedinkrát nezakolísá, vydá se ke zdi, automaticky vyhýbá všemu živému, jako by ji to magnetickou silou odpuzovalo.
Vlasy krutě stažené, spletené, připnuté k hlavě. Jak stokrát zabitý had.
Nevzdám se tě, Fay.
I mrtvá jsi moje.
Tom přivolá veškerou svou sílu, nechá ji vřít těsně pod povrchem, Albus své sevření v důvěře k Elspeth povolil, Elspeth mu projít umožní; Tom mírně rozpaží.
Yaxley znamení pochopí. Jeho muži také.
Fay zatím dojde ke krbu, vztáhne k němu dlaně.
„Je vám chladno, paní Belamorová? Proč nic neřeknete?“ pokárá ji Duncanová. „To ty nevkusné šaty, vydržte, půjčím vám něco příhodnějšího, manžel by to jistě ocenil, nemusí přeci vědět… Pokora a přijetí svého místa přináší zbloudilé duši rozhřešení, paní Belamorová. Každý může někdy nechtěně sejít z cesty; budu se za vás modlit, abyste nepolevila, vysloužila si zpět jeho milost. Paní Wakefieldová, buďte tak laskavá, v mém šatníku je takový případný decentní šedý kostým, mohla byste ho donést?“
Jindy by v Tomovi její proslov probudil zášť; hlad rozervat jí chřtán, zadávit veškerou stvůrnou ohavností, kterou vypouští z úst, žer své vlastní lži, chcí-pni!
Ne nyní. Vnímá pouze Fay. Soustředí se. Rozhodnutý.
Nepůjdeš nikam.
Patříš mi.
Fay poklekne u krbu, těsně u hořících polen, nabere do náruče záplavu zelené sukně, šedého pláště, přitiskne k sobě. Jako by zmírala chladem.
„Vrátit se do Sarumu,“ řekne. „Nikdy.“
A celou tu hromadu látky hodí do plamenů.
 
Tom strne; Fay uchvátí žírná řeka, látka vzplane hladovou vášní, zlatorudý proud se vyvalí z koryta, celou ji promočí, až k pasu, hrudi, obemkne dokola sálavou bystřinou, palčivě uhání, vsákne se do kůže, žhnoucí fontána vytryskne k tváři; Tom vypustí svou magii. Narazí do Albusovy, Elspethiny, divoce! Pikovteřina zakolísání a všichni tři udeří do bariéry, stvořené bystrozory.
Ale je to Yaxley, kdo se vrhne skrz magickou záštitu, ta mu rozdrásá oděv, zadře se do masa, Yaxley povalí Fay k zemi. Částečně sebou, částečně magií ji uhasí. A skulí se stranou, zuby zatnuté, sám krvácí.
Fay na podlaze, vrávoravě se vzepře o žehem zulíbanou paži, syrově zrůžovělou puchýři. Už naskakují. Zvedne se do kleku, zapotácí, opře o zem i druhou dlaní. Maska prázdnoty na tváři popraskaná, jizvami čiší žal. A zvláštní síla.
„Myslela jsem, že můj manžel je samo zlo,“ zachraptí, „spletla jsem se.“ Hledí na šokované dámy v jejich křesílkách, s těmi šálky v prstech s odtaženým malíčkem, tak uhlazené a elegantní, i jejich hrůza se projevuje s vybranou grácií; v matové černi ještě stále hoří. „Vy jste horší.“
Tomem se lenivě, zvolna plazí pochopení. Nějak chromé. Divně studí.
Došly ti stodoly…
Koho jsi zachraňovala? Sebe ne.
Fay.
 
Trýzeň slastně hoduje, Jáma blaženě žvýká, tolik, tolik toho má k pozření.
Fay myslí na jediné.
Stačil jsi utéct, Prašivče?!
 
Společně uzdraví Fay záplavou inkantací, Tom stihne seslat hojivou várku i Yaxleymu, než ho Albus opět obklíčí. Bystrozoři Yaxleyho odtáhnou pryč, za svůj val, hůlky se tyčí, míří už neskrývaně na všechny, co patří k Tomovi, i na něj.
Maria Duncanová ochromeně zírá, Elspeth spěchá k Fay, vykouzlí plášť, zahalí ji. Albus zřejmě zkameněl. Ticho tam padne jak lavina.
Tom vydechne: „Kompromis.“
 
 
Max Legend - Adagio For Strings
 
„Slyšíš mě, Duncanová? Albusi?“
„Pane Raddle,“ obrátí se na něj, jako by ani nevěděla, kde je a co tam dělá.
„Jaký?“ zeptá se Albus obezřetně.
„Fay zůstane tady. Já odejdu. O nic se nepokusím. Měsíc, než lektvar vyprchá.“
„Přísaháš?“
„Složím Slib. Pokud i ty.“
„Co přesně žádáš a nabízíš?“
„Nabízím měsíc bez mého vlivu, během kterého ji seznámíš s naším světem. S pravidly. S magií. Svými názory. Nepokusím se o žádný kontakt. Na oplátku ty nedopustíš, aby ji předávkovali. A především – nedovolíš, aby se vrátila do Sarumu k té osobě. Teď snad konečně rozumí každý, jak moc ji děsí.
„Nic víc?“ zaváhá Albus, nabídka se mu líbí. Nakonec, přesně tohle chtěl.
„Snad ještě jedno,“ řekne Tom pustě. „Duncanová? …Nenuť jí boty. Ráda chodí bosá.“
 
„Máš bolesti, panenko?“
Fay zmateně vzhlédne; ten hlas.
Taky jsi ho poznala, Jámo?
„Je v bezpečí?“ zašeptá Fay.
Mohutná žena v bílém se pousměje. Tak vědoucně. Taky je v tom špetka smutku.
Ne. Je ho tam hodně.
Takže není.
„Stále je tu,“ hlesne Fay. Semkne víčka.
Matko.
Na světě je tolik Lovců. A tak málo pochodní.
„Bolí tě něco?“
Fay zavrtí hlavou. Spíš aby se zbavila zbytečných řečí; bolest ji nezajímá, je tady, není, co na tom záleží, i kdyby nebyla, zase se vrátí.
Vždycky se vrací.
Bolest je věrná holka, ani na narozeniny nezapomíná.
„Pojď, děvčátko, opři se o mě. Pomůžu ti vstát.“
Tak Fay vstane.
Na zemi, vestoje, nám je to jedno, Jámo, viď? Proč ostatním záleží na tolika marných věcech?
Jáma pokrčí ohyby a myšlenku spolkne.
„Nerada ruším,“ pronese Bílá hlasitě, všichni se k nim otočí, „ale kdy už začne někoho zajímat, co si vlastně přeje náš vzácný host?“
„Všechny nás to zajímá, Elspeth,“ ozve se ten s modrýma očima a také to zní smutně, „ale jsme v poněkud složité situaci, nemyslíš? Ten nešťastný nápad s lektvarem mnoho komplikuje, Fay není v situaci, aby mohla rozhodnout, když tolik věcí neví.“
„Dovolím si oponovat, Albusi. Popravdě, přijde mi současný stav ideální. Právě proto, že určité věci lady Fay neví. Nemají snad zde přítomní obavy z jistého ovlivňování? Se kterým nesouhlasili?
Pokud ty starosti nebyly liché, pak je právě nyní od veškerého neblahého vlivu oproštěna. Nemám pravdu?“
„Když se na to podívám takto; ano. Souhlasím.“
„Mario?“
„Já… cokoliv řeknete, Elspeth. Myslím… Vymklo se mi to z rukou. Ano. Souhlasím.“
„Výtečně,“ protáhne Bílá slavnostně. Skloní se k Fay; musí, pokud jí chce hledět do tváře, tak je vysoká. „Fay, přeješ si vrátit se k plukovníkovi Belamorovi?“
Tolik očí, tolik očí, pomoz mi, Jámo!
Chramst.
Děkuji, Jámo.
Zůstane jen Bílá.
S Bílou Fay může mluvit. Dokonce říct pravdu. Bílá ji stejně zná.
„Ne,“ zavrtí Fay hlavou.
„Chceš se vrátit do Nového Sarumu?“
Když je Prašivec tady?! Třebaže nevím kde.
„Ne.“
„Chceš zůstat zde?“
Záludná otázka! Zůstat s Lovci? Poraď, Jámo!
Najednou mlčíš? Ty falešná.
„Přímo zde? S vámi?“ zaprosí Fay nejistě o nápovědu.
„Se mnou. S Mariou. Nebo třeba s Albusem. S kýmkoliv. Vyber si. Rozhlédni se. Koho si zvolíš, ten se o tebe postará. S tím zůstaneš.“
Šok je tak velký, že se Jáma div nezalkne.
„…Smím si zvolit?“ hlesne Fay. „Nemusím do Sarumu? Můžu zůstat u toho, koho si vyberu?“
„Přesně tak,“ pokývá Bílá, usměje se. „Rozhlédni se kolem; ačkoliv nás některé neznáš a na jiné si nevzpomínáš, máš mé slovo, že každý je tu přítel. Nikdo ti neublíží.“ Napřímí se. „Nikdo z vás nepromluví. Ani muk.“
Vysloví to přísně, musí být někým důležitým, protože náhle je tu Ticho, Fayino milované Ticho, chytne ji za ruku, neslyšně se na ni zazubí.
Fay stisk opětuje, je hezké mít zpět někoho, koho máte rádi.
Druhou se opře o Jámu, nádech, tak, teď mi ty oči vrať. Musím je vidět. Musím najít Prašivce.
Škytnutí, Jáma je vyvrhne; Fay zatne zuby, dlaně se rázem zpotí, po zádech běží mráz.
Tolik Lovců.
„Hledej dobře, Vlčice. Najdeš, kde se skrývá?“
Fay musí přimhouřit víčka; tolik upřených pohledů, tolik cizoty, až bělmo sdírá.
Bílá je možná na její straně, ale Prašivce nezachrání. Asi nemůže.
Fay se rozhlíží, hledá, studuje jednu tvář po druhé, jsi tady? Nebo tady? Zde? Vedle? Tady?
Jenže žádná tvář, žádné oči jí nic neříkají, nikdo není Prašivec.
Tak svůj pohled oslepí. Celým bytím do toho davu neznámých lidí zakřičí.
Ty a já!
A pak to ví. S naprostou, nezvratnou jistotou.
Zničehonic. Ví to. Poznává. Ani tvář, ani oči, ani tělo.
Ale je to on.
Voní smečkou.
Fay zvedne ruku, ukáže.
„Vybrala jsem.“
 
tak-malo-pochodni.jpg
 
„Ticho,“ zahřmí Bílá, šum a šramot se vytratí. „Fay. Jde o důležité rozhodnutí, víš to, že ano?“
„Ano,“ kývne.
„Svou volbou si jsi jistá?“
„Ano.“
„Znáš jeho jméno?“
„Ne,“ zavrtí Fay hlavou.
Ačkoliv, je to Prašivec, ne? Ale Fay není hloupá, Lovcům to neprozradí.
„Setkala ses s ním někdy?“
„Nevzpomínám si.“
„Víš o něm něco? Cokoliv?“
„Vůbec nic.“
„Tak proč právě on, Fay?“ zeptá se Bílá naléhavě, že by Fay skoro zaváhala.
Ale neváhá. Cítí domov a stromy a půdu a nebe.
Nebýt Jámy, málem se usměje. Prý proč… To je přeci jasné; jsou všichni tak bláhoví?
„Protože chci,“ řekne Fay.
 
„Pak je rozhodnuto,“ oznámí Elspeth s povzdechem, „a všichni to budeme respektovat. Všichni. Souhlasili jsme. Fay si vybrala ze svobodné vůle, neovlivněná nikým z nás.“
Dámy začnou brebentit o překot, jako by musely dohnat ztracený čas, bystrozoři sevřou hůlky pevněji, Yaxley a jeho muži stejně tak, Maria Duncanová vyhledá pohledem manžela.
Albus jim vyjde naproti.
„Opět jste nás překvapila, má drahá,“ vezme Fayinu malou dlaň do své.
A předá ji Tomovi.
 
…Můj plamínku bosý.
„Tom. Jmenuji se Tom. Ale ty mi tak nechceš říkat,“ řekne. Drží její ruku ve své, jen jemně, bříškem palce hladí její prsty, ještě stále se hojí, lehce zrůžovělé. „Nebolí tě nic?“
Zavrtí hlavou. Oči sklopené.
„Dobře. Smím tě vzít domů?“
„Ano, pane,“ vysloví tiše. Znejistí. „…Kam?“
„K tobě domů. Máš to tam ráda. Je to dům v Gravesendu.“
Její tváří se mihne překvapení. A zmizí.
„Dobře, pane.“
Druhou rukou si přidržuje plášť u těla; celá zahalená, v botách a s vlasy sepnutými vypadá tak zraněná.
Uzdravím tě. Už jsi u mě.
„Děkuji ti, Elspeth.“
„Není nad malé dobrodružství krátce před obědem, lépe se mi pak tráví… Zbytek svého krystalu máš v pravé kapse. A zkus prosím být příště trochu vnímavější k varováním; to já k tobě Albuse vyslala,“ podotkne s lehkou výtkou. „Pošlu ti sovu se Solanum pseudocapsicum a Caladium, předpokládám, že Jeruzalémské třešně ani Andělská křídla v zásobě nemáš; do večera můžeš mít antisérum hotové. Fay dostala tři dávky konkrétního, díky Merlinovi je Burnell nudně průměrným lektvaristou. Pokud mohu doporučit, osobně bych účinek podpořila čerstvým lístkem Salvie divinorum, Prorokova šalvěj dodává paměťovým lektvarům ten správný říz, na doléčení popálenin postačí obyčejný výluh z Všeléčivky vznešené, máš Pedicularis canadensis? Prostě ti je přibalím a ty udělej, co uznáš za vhodné.“
„Dlužím ti.“
„Kdepak,“ namítne laskavě. „Tvá Vlčice si tě našla sama. Nenapovídala jsem jí; byla jsem zvědavá, jestli to dokáže,“ mrkne. „Odpusť.“
Přišla jsi za mnou sama?
Plamínku.
„Směl bych… jen tě vezmu kolem ramen. Udělám teď něco zvláštního a mohla by se ti z toho zatočit hlava,“ přistoupí o krok blíž, zvedne paži, ovine ji kolem jejích zad. „Je to tak v pořádku?“ ujistí se.
Chvatný mžik a Fay hned zrak odvrátí. Přitaká, stěží znatelně. Nepřitiskne se, neoplatí objetí; ale někde tam hluboko stále je aspoň jeden poslední slabě žhnoucí uhlík, Tom ho cítí.
Rozdmýchám ho.
„Doprovodím vás. Pošlu někoho k Malkinové, aby vyzvedla tvůj nákup,“ připojí se Yaxley.
Beze slova rozloučení se přemístí rovnou z pokoje.
Objeví se před domem v Gravesendu, Fay lapne po dechu, zmateně mžikne. A znovu se všechno rozplyne v nicneříkající prázdnotě. Nechá se dovést dovnitř, Yaxley za nimi zavře, zůstanou ve vstupní hale.
„Hlídej Duncanovy. Chci vědět, kde budou, co dělají,“ přikáže Tom. „Odteď do odvolání.“
„Postarám se o to. Potřebuješ ještě něco?“
„Ne. …Yaxley?“
Yaxley se ve dveřích ohlédne, ruku na klice. Tom mu pohlédne do očí. Kývne.
Pochvala. Poděkování.
Yaxley porozumí; pokyne zpět, hrdost, pýcha i radost mu probleskne výrazem. Vyjde ven, zavře za sebou pečlivě.
Tom se otočí k Fay. Stínovou magií zakáže všemu v domě hovořit nebo se hýbat, mohlo by to Fay polekat a ona je tak – tak poraněná.
Víla omotaná řetězy, vlče se zlámanými packami, ohníček v prudké bouři.
Má vina.
Jak jsem mohl zapomenout, kolik záludné síly a krutých triků mudlové ovládají? Právě já.
„Sedni si. Tady,“ ukáže na blízký měkce polstrovaný divan, Fay drobně strne, další rychlý kradmý pohled.
„Prosím?“ dodá Tom nejistě.
Poslechne vzápětí, usedne, záda vzpřímená, dlaní přidrží plášť u hrudi, druhou způsobně složí v klíně.
Je úplně zakletá…
Tom u ní poklekne. Vyhrne látku, uchopí levou nohu za lýtko – ucítí tu zkamenělou ztuhlost, jak jí proběhne tělem odshora dolů, i přes tvrdý nepoddajný materiál vysokých bot.
„Smím tě zout? Zdají se mi nepohodlné. Ale pokud nechceš, je to v pořádku. Můžeš si je nechat. Jsi tu doma.“
Ruka v klíně sevře plášť. Fay polkne.
„Jsou… nepohodlné. Pane,“ pronese tlumeně.
„Pak je tedy sundám.“
Opře si ji podrážkou o své stehno, svižnými prsty rozmotá tkaničky, povolí vázání, rozevře. Stáhne dolů, vysvobodí její malou nohu, bílé kotníky. Nedokáže to překonat; sklouzne dlaní po hebké kůži nártu, jako by ji hojil, konejšil po surovém uvěznění.
Protože přesně tohle udělali, projede jím vztek.
Zažene ho. Na něj přijde řada později. Oh ano.
Položí ji bosým chodidlem na podlahu, vezme druhou, i tu spasí, polaská. Propustí.
Přemýšlí, zda by boty směl spálit nebo nechat zmizet, ty zlomyslné, ohyzdné šerednosti… Nechá je být, než si Fay vzpomene, bude lepší se magii vyhýbat.
Vztyčí se, podá jí ruku, Fay opět zdráhavě přijme, vstane.
Tom si přeje zbavit ji pláště. Ale šaty má z větší části spálené, stát před ním tak odhalená by ji vystrašilo. Dobře, zavrčí v duchu, plášť zůstane.
Ale tohle ne.
Ukročí, aby dobře viděl, než Fay stačí zareagovat, už má všechny spony vytažené, cop padne na záda, Tom strhne gumičku, i tu si dovolí vymazat v dlani. A vlasy se v úlevném vydechnutí rozpustí, rozvlní po ramenou, padnou jí do tváře.
Zmatek, úžas, nedůvěra, proběhnou jejím výrazem jak vystrašené myšky. Mrsknou ocáskem, zmizí v díře.
„Tak je to mnohem lepší. Nemáš hlad? Žízeň?“
„Ne, pane. Děkuji.“
Ta tichost. Doslova z ní křičí. Uši z toho bolí.
Tom zatouží ji obejmout, pevně sevřít v náručí, políbit, až by popadala dech!
„Teď půjdu uvařit pro tebe lék. A ty tam budeš se mnou. Jen si sedneš, budeš odpočívat. Potřebuji… právě nyní potřebuji vědět, kde jsi. Můžeš to pro mě udělat?“
Zas ty myšky. A už jsou pryč.
Přitaká.
„Jistě. Pane.“
Odvede ji dolů do laboratoře, Fay jde, potají se rozhlíží, myšky občas vystrčí čumáček; jinak je ticho a prázdno, divnovíla zabloudila v hlubokém černém lese, vlk se schoval v nejvzdálenějším konci jeskyně. Ohníček v mokrých pažích promáčených polínek skrývá poslední doutnající jiskřičku, horce na ni dýchá, vydrž, nemůže pršet věčně.
Všechno spravím; plamínku, to nic.
Posadí ji do křesla, zakryje huňatou dekou. Z nějakého bizarního důvodu má pocit, že bez svého vnitřního žáru musí být promrzlá na kost. Uvědomuje si tu absurdnost.
Vrátí se ke křeslu, zastrčí okraje přikrývky za Fayina ramena, zkontroluje zachumlané bosé nohy.
Fay se nepohne. Nebrání, neprotestuje, nemluví. Jen občas, velmi zřídka, zachytí její pohled; jak vyhaslá kometa prosviští prázdným nebem.
Ale jsi tady.
„Kdybys cokoliv potřebovala, řekni si. Ano?“
Fay udělá jakési povšechně neurčité gesto souhlasu. Tom si ingredience na stůl nanosí, nepřivolává je, začne s vařením. První výluh z Všeléčivky, tu v zásobách má. Než se proces dokončí, má téměř hotový Uklidňující lektvar, variantu Životního, vhodnou pro mudly. Ucítí pohyb v ochranných bariérách kolem domu, pozná magii, jeden z Yaxleyho mužů.
„Hned jsem zpět,“ sešle stínové Rigor na kotlíky, na prahu se zarazí. „Na nic nesahej. Některé věci zde jsou nebezpečné.“
Ví, že ho Fay poslechne. Přesto spěchá. Převezme úhledně zabalené šaty, krátký vzkaz od Malkinové. Oděvy jsou zdarma, případné úpravy samozřejmostí, přijměte prosím mé nejupřímnější, nejhlubší omluvy, pane Raddle.
Tom jí pošle po muži celou částku, původně sjednanou. S psaním se neobtěžuje, galeony za něj zprávu vyřídí víc než srozumitelně. Omluva nepřijata, dluh nesmazán. Strach ze zítřka ber jako první splátku.
Ani milosrdenství, ani odpuštění Šelmy ve svém slovníku nemají.
Vrátí se do laboratoře.
Stále jsi tady.
Pokračuje ve vaření. Sem tam zachytí kometu. Druhým vyrušením je sova od Elspeth, konečně.
Tom se pustí do antiséra, přidá šalvěj. Někdy tou dobou je hotový výluh, Uklidňující, Tom oba přelije do dvou sklenek, zmrazí zbylé lektvary v procesu, se sklenkami přistoupí k Fay, poklekne u křesla. Podá jí první.
„Vypij to. Nechutná nijak zvlášť, ale uleví ti.“
Myšky, myšky, šedavé kožíšky, Fayin výraz se jimi hemží.
„Chceš se na něco zeptat?“
Úplný myší rej.
„Smíš. Na cokoliv.“
„Znáte to tady,“ hlesne Fay, blesková kometa, oči se sklopí.
„Ano. Znám. Žiju zde s tebou,“ přitaká Tom opatrně. „A ano. My dva jsme milenci.“
Tisíc myších ocásků. Zato komety došly; nebo možná jen míří k jiným galaxiím.
„Nevzpomínám si,“ vydechne.
„V pořádku, plamínku. To nic.“  Znovu jí nabídne výluh. „Vypij ho, bude ti líp. Věř mi.“
Fay pohodí hlavou.
„Věřím,“ špitne tak, že ji skoro neuslyší. Vezme sklenku, vypije, i tu druhou. „Děkuji.“
Klečí. Dívá se na ni.
„To já jsem tady ten vděčný.“
Nemůžu uvěřit, že sis mě tam mezi všemi vybrala – znovu. Aniž bys věděla cokoliv.
Láska je lektvar; komplikovaný, spletitý, má tisíc variant, výroba trvá dlouho. Ale ovládám ho mistrně, dokážu v druhých uvařit i rozeznat.
A přesto je v něm jedna ingredience, které nerozumím. Vím, že tam je. Že je nezbytná. Umím ji použít. Jen ji nedokážu nikam zařadit. Pojmenovat.
…Pak zřejmě budeš v lektvarech lepší než já, má rozbitá.
Odebere jí prázdné sklínky, setrvá v kontaktu s jejími prsty o pár vteřin déle, než je nutné. S pohlazením je opustí.
„Omlouvám se,“ zašeptá Fay, „jste smutný.“
„Ne.“ Tom zavrtí hlavou. „Ne.“
Krájíš mne nadrobno, proséváš sítem, už mě vaříš. A já blázen si toho nevšiml.
Znám se, znám, plamínku duhový. Vábí mne, co je skryté rouškou tajemství. Vábí mne vše, co je za zdmi. V mém světě existují hranice jen pro to, abych měl co překročit.
Jenže pouta mě děsí; být ovládnutý něčím, čemu nerozumím. Budu se bránit.
Je to instinkt. Pouhý instinkt. Jako divnovíly musí tančit, vlci běžet, oheň planout – šelmy musí zůstat nespoutané.
…Ale třeba jsi tím největším Mistrem lektvarů, má sebou darovaná.
„Nebylo by hezké, kdyby kouzla byla skutečná?“ prohodí, srovná sklouzávající pokrývku.
Až to myšky zarazí, fascinovaně k němu stočí čumáčky, lechtivé paprsky vousků.
Tom se usměje.
Vstane, přesune se zpět ke stolu, rozmrazí kotlíky, bublají a syčí, ingredience voní všemi tóny, listy Caladia bicolor, Andělská křídla, Srdce Kristovo, jsou překrásně rudostříbrozelené a Fay je stále tady.
A tu a tam proletí kometa.
 
Zpola amarantová, zpola indigově modrá, tekutina v široké vinné číši se vláčně přelévá, barvy prolínají a hned zas dělí.
„Pij pomalu, po doušcích. Nespěchej. Vzpomínky se začnou vracet, nárazově, může to být nepříjemné. Ale vypít musíš vše.“
Fay pouze přitaká, křišťálový pohár v obou dlaních, přiloží okraj k ústům. První doušek.
Tom se drží poblíž, nitrozpytem kolem ní krouží, sleduje, připravený zasáhnout, kdyby toho bylo náhle příliš.
Myšky to vytahuje z děr, zmateně se točí v kruzích; než prolnou, rozplynou se, stanou součástí.
Fay sebou trhne – to před sebou spatří Ohnivou, její divá tvář se nad ní sklání v těsné blízkosti, Ohnivá ječí.
„Slyšíš mě?! Už mě slyšíš?! …Ty mě vidíš. Sláva Prométheovi,“ svalí se vyčerpáním k zemi, opře čelem o pokrčená kolena, „jsem na zhasnutí. Dnes si už neškrtnu.“
„Ohnivá,“ splyne Fay ze rtů, „odpusť mi…“
Jen mávne v hloubce žhnoucí paží.
„To se ti to prosí, když nemám sílu se zlobit,“ zavrčí unaveně. „Aspoň si zapamatuj, že jsem tě varovala. Nikdy nevěř ženám, co chodí oblečené celé v lila; je to projev nepříčetnosti. Nechápu, že je nestřílí na potkání.“
Možná ze strachu, že je to infekční, napadne Toma, s Ohnivou jen zřídka nesouhlasí. Koneckonců, Albus se musel někde nakazit.
„Zvládneš pokračovat?“ připomene se tlumeně.
Fay k němu vzhlédne. Pleť křehká po sněhu, černé krajky vlasů, rubíny matově září, v očích meteorický roj, planoucí chvosty, třpytivě vládnou obsidiánovému nebi; už svítá.
Neřekne nic.
Skryje se za sklopené řasy. Zvedne číši, vypije naráz, co zbývalo. Odloží pohár.
Sedí.
Němá, zrak utopený v podlaze.
Vstane.
Dravý obrat, zavlátí pláště, mihnutí bosých pat, Tom nestačí ani otevřít ústa, Fay proletí dveřmi.
Jako by se dalo utéct vlastním slzám.
 
Najde ji na schodech. Sedí u zdi, stulená objímá samu sebe, pláče, až se jí ramena otřásají. Zpoza ohořelých zbytků zelené sukně vykukují bílé kotníky; a žalují, viděl jsi, co nám udělali?! Viděl?!
Nářek ji láme, vzlyky se v kamenné chodbě s ozvěnou třikrát vrací.
Tom k ní dojde, vystoupá na schod, kde se choulí. Sedne si vedle.
„Fay.“
Prudce se k němu stočí, chytí ho za košili. Hlavu vztyčenou, obsidián hoří a sníh v mrazivých krystalcích klouže tváří; je doba tání.
Neměli právo!“
V temných hvozdech očí vyjí vlci. Fay křičí. Zběsilostí žalu, utrpením hněvu, pod údery strachu.
„Jak mohli, jak jen mohli, patřím vám, vy jediný smíte cokoliv; my oba to tak chceme! Proč lidé vždy ničí, čemu nerozumí?!“
Svírá látku v pěstích, cloumá s ním; a konečně ztichne. Přimkne se k němu. Obličej zabořený k odhalené kůži jeho hrdla, dýchá vůni, nasává teplo.
Tom ji obejme.
„Máme to v povaze,“ prohodí.
Vklouzne Fay prsty do vlasů, probírá se jimi.
„Neslíbil jsem, že být se mnou bude snadné. A jestli ano, pak jsem lhal.“
„O to cennější jsou chvíle s vámi,“ řekne tiše. „Byl jste tak laskavý. Celý den. Tam. Tady. Je mi to líto. Omlouvám se, že jsem zapomněla. Za zničené šaty.“
„Omlouváš se… Naše lektvary jsou mocné, neměla jsi šanci. A tvé šaty? Vím, kdo rád a hbitě ti ušije stejné,“ otře se o ni tváří, odhrne temné pramínky, najde ouško. „Víš, na co myslím? Když už jsou poničené; toužím je z tebe strhat,“ zašeptá. Vydechne. Odtáhne se.
„Ale dusím v sobě příliš mnoho hněvu, nejspíš bych ti ublížil. A tobě dnes ublížit nechci. Takže si je budeš muset svléknout sama. Nové už na tebe čekají ve tvé ložnici.“
„Ani jsem nepoděkovala.“
„Poděkuj tím, že do jejich bezvýznamnosti svým půvabem vložíš smysl,“ pronese tlumeně s horkým pousmáním. Fay se mu zachvěje v pažích; jak slastné mít ji zpět, se všemi těmi drobnými reakcemi, kterým se neubrání, sladká podlehne a nabídne se celá…
„Bílé k mé náladě nepasují,“ špitne.
„Pak ty rudozlaté?“
Dvě nadechnutí.
„Černá s růžovou vás dnes nepotěší?“ hlesne Fay, hrdlo stažené, až skoro slova tají.
Tom se rozesměje.
Ano, přesně. O tomhle jsem mluvil.
„Merline, snad jsem si tě nevrátil jen způli? Hříšnou neřestnici, co mne v ohořelých šatech svádí v přítmí kamenné chodby? Kde je moje ctnostná labuť?“
„Moc se zlobí. I vaše znamení jí vzali.“
Přivine ji těsněji, pohladí po zádech.
„Hněv nasytíme. A nad znamením popřemýšlím. Najdu nějaké, které ti nevezme nikdo, slibuji. Převlékneš se? Nedovolíme jim, aby nám i tohle vzali. Chci tě v nich vidět tančit. Někde venku. Co říkáš, plamínku bosý?“
Vzhlédne.
„Ano na vše. Vezmu si ty rudé.“
Sklouzne jí hřbetem ruky po líčku.
„Uklidím v laboratoři, počkám v salonku.“ Hledí jí do očí. V odlescích září, pod huňatými tlapami vlků tichý, spodní proud lávy, prohořívá skrz tenkou tkáň rtů a zdá se věčný.
Ale není. Stačily jen pouhé dva další lektvary, a kdo ví, zda bych ho našel znovu, otevřel mu cestu?
Toma sevře prapodivná touha; potřeba ji chránit.
„Běž. Rád se dívám, jak kráčíš. A pozdrav všechny. Květináče, palmy, koberce. I schody už se ptaly. A svícen; levý kalich, abych byl úplně přesný.“
 
Peter Gundry - When Darkness Spoke
 
Uklidí vmžiku, uloží laboratoř k spánku, zamkne, zakryje vchod obrazem černé kaly. Bříšky prstů přejede po plátně. Líbila by se ti má divnovíla, matko?
Vstoupí do salonku, přivolá láhev rudého vína, nalije plný pohár, pokochá se jeho tóny. Fay měla pravdu. S dnešní nocí barva ohně a krve prostě ladí.
Hutná tma za okny se tlačí do skel, Tom ji vítá, pojď dál, i pro tebe v sobě najdu místo; mnoho, mnoho je ho k nabídnutí.
Napije se, nechá doušek ústy proznít, než mu dovolí polaskat hrdlo, trochu ztišit žízeň zabít.
Jen trochu.
Pak už se vydá ke krbové římse. Pokrytá patinou věků tam leží pomenší úzká krabička z cypřišového dřeva, stromu zasvěceného mrtvým, s příjemnou balzámovou vůní, pokrytá rytinami. Vévodí jim bohyně Epona se zlatým klíčem v ruce, symbol spojení mezi oběma světy, živých i mrtvých, starobylou keltskou technikou niello vykládaná stříbrem a jantarem; ovinutá magicky vypálenými slovy: „Norny dávno utkaly tvůj osud, k čemu tedy strach?“
Kolem dokola ranní modlitba druidů.
Jsem tady a kráčím tvým směrem, pokorně přijímám, ochotně daruji, ty věčně ve mně dlící, já s tebou jediným; jsem tady a kráčím směrem tvým.
Na bocích runy Jotunheimu, Vanaheimu, znázorňují dva z devíti světů, polaritu zkázy a stvoření.
Samo o sobě umělecké dílo nesmírné ceny, prodchnuté magií. Vkusný doplněk interiéru.
Nebo byste ji mohli nazvat jejím pravým jménem. Truhla prázdnoty.
A pyrografická modlitba hned získá poněkud prozaičtější význam.
Tom ji hledal téměř čtyři roky, od chvíle, kdy poprvé spatřil u Borgina a Burkese Rozplývavou skříň. Stejně jako skříň i truhla měla svou sestru; tu u sebe nosil Yaxley.
Tomova je nyní zavřená, víko zaklapnuté. Signál, že momentálně až tak úplně prázdná není.
Dojde k ní, otevře, vyjme útlý svitek, na dně zůstane zrezivělá spona se zetlelým zbytkem kůže z opasku.
Duncanovi s Burnellem uprchli z Anglie, vyžádali azyl v Rumunsku, jejich ochránci právě odešli. Jsem tu, zatím nezpozorován. Dobré místo, vhodná chvíle. Přikládám přenášedlo. A. Y.
Zašumění látky.
Tom se ohlédne, Fay na prahu, zlatorudé šaty splývají, otevřené rukávy jak závoj, hluboký výstřih zdůrazňuje křehkost klíčních kostí, jemnost hrdla, drobná pohoří jejích svůdných ňader; v mysli se okamžitě vynoří vzpomínka na slanou příchuť delikátní kůže, vůni ženy, jeho ženy…
Šerpa podtrhuje štíhlost pasu, tenké mnohavrstvé plátky podél nohou stékají jak ohnivé vodopády, střeží poklad, ušlechtilou klenbu kotníků bělostně eolských.
Vlasy jak kaskády černého hyalitu, v očích stínohra opálové noci, rty v rukách Mistra brusiče, toho podloudného zrádce mužského pokolení, získaly třpyt samotné matérie šarlatu. Pleť jiskřivá jinovatkou prvního doteku zimy.
Stojí tam, svůdná Ellylldan, waleská ohnivíla, které neodolá jediný z osamělých poutníků, a ještě za ní chvátá do bažin, slepý k chmárám, v nichž pak zabloudí, provázen posledním zazněním jejího smíchu, když se konečně téměř na dosah rozplyne před ním v zášeří. Jen ta titěrná modravá světýlka chybí.
I Tom podlehne. Sešle inkantaci, Ignus fatuus, Louče bláznů, azurové plamínky se kolem ní roztančí.
A je perfektní.
Že by téměř zapomněl na Duncanovy.
Fay k němu dojde, stane po boku. Přečte Yaxleyho vzkaz. Zvedne k Tomovi tvář. V zorničkách žár lásky, hněv smečky.
„Smím s vámi?“ zeptá se; tiše, jako když za okny sněží.
 
 
Immediate Music - St. Francis by Moonlight
 
Tom přivolá svůj temný hábit s dlouhou kápí, oblékne, kolem sebe i Fay rozprostře Protego incubare, štít udržující jeho magii uvnitř, levitací přivolá přenášedlo, vloží do truhly vzkaz. Přicházíme.
Víko se zaklapne. O pár vteřin znovu vyskočí, truhla je prázdná, Yaxley zprávu převzal.
Tom vezme jednou paží Fay kolem pasu, zrezivělá přezka se vznáší před nimi.
„Dotkneme se jí společně,“ přikáže.
A jsou pryč.
V Anglii dvě hodiny po půlnoci; zde čtvrtá ranní.
Ponurý hvozd, vysoké stromy, divoké houští, kapradiny, skály. Nebe téměř bez hvězd, skryté za mraky. Praskot větviček, měkké zašumění mechu. Houknutí sovy.
Yaxley se objeví vzápětí, sám krytý Incubarem, anonymním pláštěm, kápí staženou do tváře. Zůstane zírat na Fay.
Tom mu věnuje pronikavě ostrý, varovný pohled. Má Ellylldan. Dnes raději ani nežertuj, příteli.
Yaxley se chvatně odvrátí, vykročí skrz les, vede je. Jen pár metrů a zastaví.
Tom ucítí chvění bariéry, varovná i ochranná kouzla spletitě ovíjejí stavení uvnitř, silná.
Ne dost.
Jistěže ne.
Vypustí teninké pramínky stínové magie, obezřetné, nenápadné, vytvoří jim bezpečný průchod.
S Fay vstoupí. Yaxley zůstane venku na stráži.
Srub z roubených klád, působí přívětivě, tlumeným světlem svíček, šedavým kouřem stoupajícím z komína skoro vítá. Ne, přemlouvat vskutku netřeba.
Uvnitř rozeznává magii Richarda Duncana, Paula Burnella, zvláštní prázdnotu provázející mudly. Pozůstatky těch, co tu byli, a pak je opustili, tak zábavně sebevědomí.
Duncanovi nespí. Ani Burnell. Strach nebo svědomí jim nedovolí? Ne že by na tom záleželo.
Strach, usoudí Tom. Jsou oblečení, připravení na okamžitý útěk.
Nedostanou příležitost.
Stínové Incanto rigidita kouzelníky spoutá, Silencio všechny tři umlčí dřív, než Tom otevře dveře. Smýknutím je vyvleče před dům, do tmy.
Na temnotě je cosi jedinečného. Snad to v nás zůstalo z dob našich předků, spěchajících s prvními náznaky soumraku do bezpečí jeskyň, tak bezbranní, tak vyděšení – ten strach z ní, po všech tisíciletích nám stále proudí žilami; ačkoliv kdo ví, co na počátku přicházelo s nocí?
Na dvorku se křivolace pne mladinký kmen s tmavošedou kůrou, už bezkvětý, Cercis siliquastrum. Jidášův strom, na kterém se podle pověstí oběsil. Možná ano. Možná ne. Lhostejné, Tomovi se místo líbí. Přijde mu jaksi nadčasové.
Svou Ellylldan po boku, tak krásnou, tak jasnou, tak chladnou, že se jen stěží brání hledět víc na ni; později, poručí si, téměř nahněvaně.
Srazí ty tři na kolena. V noční rosou vlhké půdě to jejich bezezvučné hrůze sluší.
Tom krátce přimhouří víčka, natáhne vzduch do plic, syrově chladný a ostrý. Sytý pachem hvozdu, plný života i smrti, každého z jejích odstínů, tak neposkvrněný, že pouhé dýchání by bylo barbarstvím. Tom ho upíjí; slastně, drobné doušky.
A splývá s divočinou vůkol, stává se součástí.
Opět kompletní.
Přistoupí k Duncanovi, mírně se předkloní, to aby byl slyšet; když zabíjí, Tom nerad mluví příliš nahlas. Zdá se mu to vulgární. Ovšem poezii rád má, oh ano, to má. Její něžná elegance násobí éteričnost momentu, dodává punc ryzosti. Ta správná. Co ladí; s pachem děsu, ledovým potem, klikatě chvátajícím po skráních, dravě pulsujícím tepem jejich hrdel. Vášní přežít, za jakoukoliv cenu.
Není hezké, když se na pár vteřin svět točí v dokonalé harmonii? Ano, je. A pokud si to nemyslíte, nevadí. Na vašem názoru Tomovi stejně nezáleží.
Přivoní k Duncanovi, vdechne jeho pronikavou slanost, vychutná šílenství srdečního rytmu. Čarovné…
Své verše zvolil pro něj. Hovoří tiše, zvolna. Dává si záležet.
„Pamatuj, Čas, ten věčný rozkošník, je hráč, jenž nepodvádí sic,
a přec vyhrává, jak psáno jest, stůj co stůj,
den kvapem prchá, noc se dlouží; pamatuj!
Hrob lačný je i žravý. A písek v hodinách se prázdní čím dál víc.“ 1
Richard Duncan na okamžik přestane hýbat ústy. Hned to dohání; jak hloupě marné, když není slovo slyšet.
Tom se přetočí k Marie, spoutaná jen částečným Petrificem zmítá vrchní polovinou těla.
I k ní se skloní, pronese tajnosnubně; báseň pro ni vybral již v jejím salonku.
„Až, děvko bohabojná, víc tě ráno neprobudí,
jen tlením odér stoky a jáma, v níž vše studí,
tvé lože černé, můj důvěrník, ti svěří, co je dáno:
Nač jen bylo ti, žes nedbala, má bědná kurtizáno,
proč štkají a jakých to tví mrtví hořce želí ztrát?
Pozdě je. Namísto výčitek tě červi budou žrát.“ 2
Hmm. Skvělá volba.
Maria Duncanová na něj hledí, bělmo plné popraskaných žilek, paralyzovaná děsem a její rtěnka Glamor Bliss číslo dvanáct, svěží bordó, už nutně potřebuje znovu přetřít.
Naposledy se Tom věnuje Burnellovi.
I v magipoutech se dokáže třást, nesnaží se mluvit, jektající zuby mu to nejspíš nedovolí. Pro Toma není ničím. Bezvýznamný nikdo, blázen, co mu vstoupil do cesty.
Na druhou stranu, jeho lektvary se dopustily té zrůdné krádeže, on Tomovi jako první Ellylldan zapomněním uloupil. Nebylo předávkování jeho nápadem?
Dobrá; však pro něj nějaký rým najde.
Tom se zamyslí. A už ví. Téměř se usměje, když se k němu nahne.
„Hle, jak blízko jsi propasti, z níž vychází
pach staré známé, temné lidské nákazy,
jedy opojen, tvá duše svržena je do rokle věkovité,
kde co Lazar páchnoucí svůj shnilý rubáš trhá lítě
tvé dávné lásky mrtvola;
a již líbá tě, tvá rozmilá.“ 3
Burnell vypadá, že zkolabuje.
Tom se napřímí. Opojený jak výtečným vínem, ostrý zápach teroru protkaný šarmem poezie; tohle jednoduše zbožňuje.
Pohybem dlaně přivolá jejich hůlky, dosud skryté v rukávech, podá je Fay. Zvedne do vzduchu několik větví, podpálí, nechá oheň levitovat.
„Spal je, plamínku můj. Tobě ublížili. Ta čest tedy náleží tobě.“
Fay se nedívá na ně. Sleduje Toma; má oči jen pro něj.
„Bude je to bolet?“ zeptá se.
„Jsou součástí jejich magie, jejich těla. Ano. Bude je to bolet.“
Fay drobně kývne. Přejde k ohni, vznáší se tři stopy nad zemí. Natáhne ruku s dvěma hůlkami; Duncan s Burnellem ji zoufale pozorují, žadoní očima, němými ústy.
Fay hledí na Toma.
„Chtěli mi vás vzít.“ Stočí zorničky ke klečícím, k jejich bezhlesným prosbám. „Naučím se bránit.“
A vloží hůlky do plamenů. Vznítí se s jiskřením, mocně a bouřlivě, magie dřeva se brání. Zbytečně. Deflagrare vigor žádná neodolá.
Muži zlomeně sklopí hlavy, Maria ne. Z nějakého podivného důvodu stále doufá. V co? Že tím jejich trest končí? Její bláhovost Toma pobaví.
Šelma k nim zatím jen přivoněla. A líbí se jí, co nabízí.
Tolik strachu.
Tom počká, až hůlky dohoří, uhasí oheň, doutnající zbytky odešle do krbu v domě. Nikdy nezapomínejte zahladit veškeré stopy.
Gestem přivolá Fay k sobě, přijde poslušná; a nádherná, vlci v jejích očích letí planinou, nespoutaní, ženou se omámení vlastní silou, svobodou, obsidiánové nebe nad nimi pableskově září.
Tom si ji kratičce přivine, i její esence k dnešní noci patří, šelma ji chce. Tváří polaská tu její lehkým otřením. Propustí ji.
„Nedívej se. Nebude to pěkné,“ řekne.
Fay poodstoupí. Ale zůstane po jeho boku, tváří k nim. Hodlá se dívat.
A Tom si náhle uvědomí, že to on sám váhá. Jsi opravdu připravená vidět šelmu v celé její nenasytné kráse, v jejím hněvu a hladu? Jsi? Nerozsápe tvůj mimořádný půvab zjištění, jak umí být realita skutečná?
Zkoumavě ji studuje.
Jeho Vlčí královna, matně ozářená modravými světýlky, připravená je. Tom to pozná; z jejího držení těla, z výrazu tváře.
Připravená stát se jeho, se vším všudy.
To vědomí chutná čokoládou, krví, její kůží, měkkým vlhkem jejích úst. Taky to svírá, někde pod žebry a v žaludku, mrazivě vzrušující přeběhne zátylkem.
Tom si ten pocit vychutná, nechá ho sebou proznít až do posledního zachvění.
Načež zvedne kolem nich štít pohlcující zvuk, posílí Incubare.
A vypustí šelmu.
Její hněv je nesmírný.
Ale nespěchá, ne. Kdepak. Zruší Silencio. Duncanovi se rozkřičí naráz, strnou překvapením, že se slyší; a pak už drmolí, slova se z nich řinou, mrzačená strachy.
„Omlouvám se, tolik se omlouvám, neměl jsem tušení, omlouvám se!“
„Prosím, pane Raddle, prosím, slitujte se, prosím, vím, že jsem provedla strašnou věc, je mi to líto, prosím!“
Burnell jen cosi nesrozumitelně blekotá.
Tom je zadrží drobným pohybem dlaně.
„Nechci slyšet omluvy. Nechci slyšet prosby.“
Mluví pravdu. Touží po něčem jiném. Potřebuje to.
Protože teď, teprve teď, si dovolí pocítit naplno onu chvíli, kdy v jejich kruhu hleděl na Fay a nebyla – jeho. Když mu ji vyrvali, zavraždili každičký kousek její svobodné krásy, vlekli pryč. Od něj.
A svou bezmoc.
Nenávidí je; tak zběsile, vroucně. Až z toho lehce šumí v uších.
„Chci slyšet váš křik.“
Obejme je svou mocí. Černou.
Rozječí se okamžitě; zatímco se na jejich kůži objevují vrásky, svaly pod ní se začnou roztékat, jako by je zachvátila nějaká strašná nemoc, tkáň tmavne, svrašťuje se, až zůstávají pouze kosti obalené vysušenou kůží, zaživa hnijí, vnímají do nejmenších detailů; a stále řvou.
Křičí tak rychle, jak se dokážou nadechovat, dýchají freneticky, křik přejde v jednolitý vřískot. Pak ten zvuk přestane být lidský. Oční bulvy jsou pryč, v kostěných důlcích nicotné seschlé rozinky. Vlasy vyblednou do slámy, rozlámou se, zmizí. Nakonec ve scvrklých plících není žádný vzduch, ale vysušená prázdná ústa s maličkým tuhým výčnělkem, co býval jazyk, se stále otvírají a zavírají, otvírají a zavírají. Otvírají. Zavírají.
Ještě dlouho potom, co prostor zalije ticho, se ony vychrtlé kostnaté věci nepřestávají zmítat. Než i to ustane, složí se rozlámaně k zemi. Poslední trhnutí.
A je tu kupička šatů, boty, tři hromádky šedavého prášku.
Šumění lesů, vánek ve větvích, noc je sladká.
Hebký pocit laská každé zákoutí Tomova nitra; sametový.
Odstraní oděvy Evanescem, prach nechá rozfoukat. Přivolá svou magii nazpět, nasaje ji do těla, ochucenou smrtí; šelma líně sytá spokojeně přede.
Tom sešle matoucí kouzla, rozmetá pozůstatky své magie. I jeho hněv se vytratil.
Takový mír…
Ohlédne se po Fay.
Je bledá. Ale stojí pevně. Pevně oplácí i jeho pohled. Tom k ní napřáhne ruku.
„Pokusili se vzít, co je mé. To neodpouštím. Nemůžu. Nechci.“
Neuteč mi, plamínku.
Musel bych tě lovit.
Fay se pohne, maličko strnule, krok zavrávorá.
Dojde k němu. Pevně obejme. A už se nepustí.
Tom vydechne. Chvíle je dokonalá.
Vezme Fay do náruče, jemně, opatrně, jak se nosí jen divnovíly a milující Ellylldan, projde tunelem v bariéře, zavře za sebou. Yaxley se připojí. Společně sešlou poslední várku matoucích kouzel, přemístí se.
 
V Anglii je noc půvabně tichá, svěže voní trávou a hlínou. Třetí hodina po půlnoci, hodina Tygra.
Zvlněné pahorky se táhnou do daleka, nebe je skvostně ultramarínově modré, prosvícené slonovinovými paprsky jejich dávného přítele Měsíce, poklidný na ně shlíží, zasypává stříbrem.
Lord Fay nepouští, jeho vůně je silnější než kdy dřív, opojná, pronikavá. Teplo z něj sálá skrz oděv, hřeje, až skoro dráždí. Pevné svaly paží i hrudníku jsou znát tak zřetelně, že je těžké udržet ruce v klidu; konečky vlasů lechtivě svadí spojené dlaně za jeho krkem.
Ale nejintenzivnější jsou jako vždy jeho oči. Bronzově hnědé. Strhující.
Sleduje Fay z takové blízkosti, že je bude cítit, i kdyby měla víčka semknutá jak pěsti.
Tak proč je zavírat.
„Bylo to hodně zlé?“ zeptá se, hlas vyrovnaný, podivně smířlivý.
Fay zaváhá. Pak kývne.
„Ano,“ přizná prostě. Bylo strašné slyšet je křičet. Dívat se, jak trpí. Úlevné, když ztichli, přestali se hýbat.
„Bojíš se mě?“
Fay zmateně nakloní hlavu do strany.
„Ne,“ zvlní tenké linky obočí. „Vím, kým jste. Vím to od začátku. Zaútočili jako první. Není vaše chyba, že nebyli dost silní, aby se dokázali bránit.“
A ty ušlechtilé rty, jen o stupínek tmavší než jeho pleť, se zvlní v nepatrném, dechberoucím úsměvu.
„Fay.“
Pokrčí rameny. „Miluji vás. To se nezmění. Asi se s tím budete muset smířit.“
„…Zkusím to.“
Propustí ji ze sevření bez varování, ale ohlídá, aby neupadla, přetočí ji, opře o svou hruď zády. Ruce ovine kolem pasu, přitiskne k sobě těsněji.
„Víš, kde jsme?“
Fay se rozhlédne. Yaxley stojí opodál, paže od těla, hlavu zakloněnou, oči zavřené.
„Netuším,“ přizná.
„Stojíme v kopcích Tary. Tohle je Newgrange, Tara Shilah, místo, kde žili Stínovládci,“ promluví jí tlumeně do ucha, až se Fay zachvěje, „támhle je Kámen osudu, který po sobě zanechali. Ale kdoví, co tam stojí, jejich písmo dosud nikdo nerozluštil.
A zde, na vrcholu Cormacké mohyly, je magické zřídlo. Stojíme přímo v něm. Podobné jako ve Stonehenge, jen silnější. Kouzelníci sem nechodí příliš často. Pošetilci. Domnívají se, že zdejší místo je nasycené černou magií. Mýlí se. Magie tady je úplně stejná jako ve Stonehenge a v jakémkoliv jiném zřídle, které jsem kdy navštívil. Všude září stejně, stejnými barvami, stejnou mocí. Ale proč bych jim to vysvětloval? Mám tohle místo rád; je příjemné, že tu jen zřídka na někoho narazím.
Sem se chodívám očistit, když provedu něco jako předtím. I bez použití hůlky je černá magie cítit, zachytí se v portálech. Tohle místo je jako lázně. Jen trochu kouzelné,“ pousměje se. „Vnímáš něco?“
Fay se snaží; vážně ano.
Ale když on stojí tak blízko a tolik voní…
„Ne,“ hlesne přiškrceně.
A srdce poskočí ještě výš, když Lord zaboří tvář do jejích vlasů, vroucí dech pronikne až k pokožce, slyší, jak zhluboka nasaje její vůni, sklouzne k zátylku, snad bezděčně se o něj otře pootevřenými ústy.
„Fay…“ zamumlá, to jediné slovo jí pronikne od šíje k malíčkům u nohou, rozvibruje páteř. „Odpusť… takové množství čisté magie působí až… euforicky…“
Fay ztěžka polkne.
„Nemyslím, že bych se hněvala,“ vymámí ze sebe, hlas roztřesený.
Lord se rozesměje, polohlasně, dráždivě. Ještěže se o něj opírá. Pro něj je možná neviděné extatickou drogou; Fay má dost práce s tím, co cítí fyzicky. Slast z těsné blízkosti, z jeho potěšení, obluzuje smysly.
„Plamínku bosý… chci, abys to viděla. Prostě musíš.“
Lord se napřímí, několikrát zhluboka nadechne a vydechne, jako by mírnil opojení. Zpevní objetí, sevře ji pevněji.
„Sešlu kouzlo, které jsem ještě s nikým nezkusil. Propojím nás. Uvidíš, co vidím já.“
A přesně to se vzápětí stane – Fayin svět zmizí. Pahorky porostlé trávou jsou vzdálenou, nejasnou kulisou, něčím bezvýznamným, stejně jako nebe, měsíc, hvězdy, Yaxley pár stop od nich.
Fay spatří spektrum barev, jaké dosud neviděla, o kterých netušila, že by existovaly, je to jako vodopád tisícibarevné mlhoviny, jen obrácený vzhůru nohama, tryská ze země do oblak a tam se tříští, v kapkách vrací k půdě, rozlévá se do okolí, stéká v měňavých pramenech, oblévá jim nohy, padá do vlasů, na tvář, stojí v galaktickém dešti…
Když se vrátí zeleň kopců a tma noci, zdá se Fay svět bezvýrazně šedý. Ale může zase dýchat.
Aspoň do chvíle, než ji Lord k sobě otočí, vezme její obličej do dlaní, pozvedne k sobě.
A přepych magického zřídla bídně zhyne. V porovnání s bronzem jeho očí. Tlumeným hlasem, když tak blízký promluví.
„Nebe tě zrodilo či temných hlubin stíny,
přenádherná Kráso? V očích máš božský i krutý hlad,
a zmatená mícháš s dobrými zlé činy;
tak snad smím tě k vínu přirovnat, jež mám tak rád.
Máš v zracích svítání i západ s jejich mírem,
šíříš parfémy jak ve tmách noc bouřlivá,
tvá ústa s polibky amfory jsou s elixírem,
po kterém sílí hoch a muž zjihle sil pozbývá.
Jsi anděl? Siréna? Bůh světla? Ďábel přítmí?
Co na tom, něho se rty, z nichž kane sladký jed,
co na tom, když svou vůní, světlem, rytmy,
činíš čas méně zlým a míň ohavný je svět…“ 4
A potom už se k ní sklání.
Polaská ústa, hedvábně něžný, zulíbá spodní i horní ret, otře se o ně svými, Fay dýchá z něj a jeho, a kyslík nikdy nechutnal líp. Nejistá, nezkušená oplácí stejným, spíš se nechá vést, unášet pocity, jeho chutí, když konečně vklouzne dovnitř, jazykem ovine ten její; líbá ji, hluboce, pronikavě, prsty vplete do vlasů, zatímco dobývá její ústa, tak sladký, tak horký, svírá ji v dlaních, tiskne k sobě, jako by ji chtěl až na dno prozkoumat. Možná chce.
Pak se jeho ruce ztratí, náhle jsou na Fayiných bocích, oba jdou k zemi, Lord klečí, Fay obkročmo na něm, polibky zdivočí, silné dlaně vtrhnou pod látku šatů, vyšplhají po nahé kůži lýtek, stehen, hladově ji sevřou, přitisknou drtivě ke kamennému klínu, vzpíná se proti ní a lační. Jedna paže ovíjí její zadeček v hedvábných kalhotkách, nedovolí uhnout, ani kdyby chtěla; Fay nechce, ne, nikdy. Opětuje těsnost, svou sílu přidá k jeho, přimknutí k sobě nadoraz, polibky se plení navzájem s hedvábnou zuřivostí...
A je pryč.
Odtrhne se od ní, bolí to, děsivě, jako by tím pohybem z ní vyrval i část jí samotné, Lord se zakloní v ostrém úhlu. Ústa otevřená, oči dokořán, dýchá prudce, drží ji kolem pasu, hlad neukojený, bojuje sám se sebou, nesmiřitelně.
K Fayinu žalu vítězí.
Dech se mu klidní, touha vláční, dravost jeho klínu vytrácí.
Až poté se k ní vrátí, napřímí, že si hledí do očí.
„Milovat se právě zde je tak hříšné, že bych to snad udělal,“ řekne a je vážný jako nikdy. „Ale v jednom měli pravdu. Patříš jinému.“ Jedna paže její boky opustí, dlaní najde její tvář. Lord dlouze Fay pohladí.
„Dnes, poprvé, mi to vadí.“
Fay v sobě nenajde jediné slovo. Žebra popínavě ovinou průsvitně slané kvítky.
Vstanou, Krkavec k nim přistoupí, všichni tři se mlčky přemístí domů, nebe bledne. Svítá.
Život je jako horská dráha. Také v něm chybí záchranné brzdy.

 __________________________________________________________________________

Pozn. autora
1) - Alice O’Really, variace na báseň Hodiny, Charles Baudelaire, sbírka Květy zla
2) - Alice O’Really, variace na báseň Pohrobní výčitka, Charles Baudelaire, sbírka Květy zla
3) - Alice O’Really, variace na báseň Lahvička, Charles Baudelaire, sbírka Květy zla
4) - Alice O’Really, variace na báseň Hymna na krásu, Charles Baudelaire, sbírka Květy zla
 
Děkuji vám, že se předchozí, tak "nepatřičná" část kapitolky líbila :-) Snad, jiným způsobem, potěšila i tato.
Příští týden vás již netrpělivě vyhlíží Harry, Draco, Poppy, Ianto a mnoho dalších, pod Chryzantémovým měsícem :-)
 
Před nedávnem jsem zažila téměř dva dny, kdy mi bylo dobře jako už několik měsíců ne. Neuvěřitelně báječné, vychutnala jsem si každou minutu :-) Někteří z vás jistě vědí, co tak extrémní nečekané zlepšení znamená a co přichází vzápětí. Ale nemůžu si pomoct, jsem za ony dva dny vděčná, snažím se tu vzpomínku udržet co nejdéle... :-)
A jsem nesmírně vděčná za každého z vás. Děkuji vám.
Přeji skvostný den a nekonečně dobrých dní!
Merlin s vámi
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Love it

(Mája, 18. 1. 2019 13:15)

Úžasné, skvělé, nepřekonatelné. Jinak to vyjádřit nejde. Elysejský klíč jsem četla na Wattpadu a i první části Stopy šelmy. Jakmile jsem zjistila, že je to od tebe, musela jsem navštívit tuhle stránku a čist zde. Je to naprosto jiné a mnohem lepší. Už dlouho v sobě držím myšlenku, že by na tebe Rowlingová byla pyšná.
Každopádně opravdu moc doufám že jednou se rozhodneš oba dva příběhy vydat knižně. Moc vy jsem si to přála a jsem si jistá že by to mělo obrovskej úspěch. Jen tak dál. ❤️

poděkování

(Astra, 14. 3. 2017 17:31)

Konečně jsem se dostala ke čtení... a moc se obdivuju tvému básnickému talentu. Tvoje slova si pročítám pořád dokola a znovu a znovu žasnu, jak mistrně jsou seřazená :-).
No a Tom a Fay? Nevím, jestli někoho může láska zachránit. Uvažuju nad tím, kým by byl Tom, kdyby Fay neztratil... zřejmě by paní Rowlingová musela své dílo notně upravit :-). Nebo je nám souzeno prostě jen být tím, kým jsme a žádná láska na tom nic nezmění? A kdo určuje kým jsme? My, osud? Nesmrtelní?
Děkuju Alice, číst tvé dílo je úžasný zážitek :-). Čaruješ se slovy :-)-

nemam slov

(Domča, 13. 3. 2017 10:53)

Ach Alice....
Znovu zasnu nad vsemi temi slovy.... vubec nechapu, jak to dokazes. Ale ted proc pisu az po tak dlouhe dobe....Severusova kapitola me odrovnala. Ver mi u knih brecim zridkakdy ale tohle.... Harry a jeho setkani se Severusem me vrhlo pres okraj. Pres slzy jsem nevidela a uplne jsem citila jeho zal. A Severusovu zmatenost a ... Harryho krev,ktera stvori Lilly. Snazim se to vsechno nejak pochopit ale nedari se. Po teto kapitole jsem nebyla schopna niceho.
Az vcera jsem se odhodlala naskocit zpet. A nelituji. Nevim, jak muzes neco takoveho stvorit ale zrejme si nase Divnovila ty :) a ja ti za to strasne moc dekuji.
Tomova linie pro me zacina byt taky strasna protoze uz se proste musi blizit okamzik kdy i Fay prijdeme a s tim se nechci smirovat :( je tak kouzelna a co dela s Tomem....Jak by to asi vse dopadlo kdyby mu zustala.
Taky me dost desi, jak moc se mi ta jeho majetnicka stranka libi. A ta scena na Tare... ouuu :D
Samozrejme jsem se taky bala ze vymazani vzpominek je TEN bod, kdy zmizi. Nastesti ne protoze to by bylo krute. Nebudes kruta ze ne? :3
Diskutace na tema ,,Kdo je Fay" me taky dost obohatila. Vubec me nenapadlo, ze by pozdeji byla v kanonu :) kazdopadne si nemyslim,ze by vubec prezila :( Nevidim totiz zadny vesmir, kde by se ji Tom vzdal. A ona na nej zrejme taky nezapomene... Myslim,ze to bude jeste osklive.
A ted vzhuru za Harrym. Snad preziju.
A tobe Alice preji mnoho slunecnich dni! :* Z tvych stripku informaci si skladam ne moc hezky obraz mam strach..... Pak si ale uvedomim,ze mame Merlina a tak se u nej za tebe modlim. Preji jen dobre a dekuji za tvou silu a nekonecny talent, ktery nam davas :* <3

Pro Alici

(Blair, 10. 3. 2017 10:35)

Dráha Alice. Neumím slovy vyjádřit jak miluji Klíč i Stopy a jak nádherně píšeš, tak se do toho ani nebudu pouštět. Zmíním jen ten obrovský pokrok od Klíče. A to je Klíč opravdu výborně napsaný. Tvá volba slov a slovní obraty jsou prostě dokonalé. Ale zpátky k tomu proč píšu. Vím co znamenaji ony dva dny. Alice, přeji ti z celého srdce aby jsi své dny měla stále takové jako tyto dva dny. Doufám, že tvůj život byl naplněný a šťastný a plný krásných okamžiků. Děkuji ti za radost, kterou mám díky tvým příběhům. Velmi se těším na pokračování. Krásný pátek.

Lepší než nejlepší

(AleNo!, 9. 3. 2017 13:34)

Neuchopitelné, neuvěřitelné, famózní. Každou novou kapitolu považuji za tu nejlepší. Ve všech směrech překonává tu nejlepší předcházející. Je lepší než poslední nejlepší. Kam až to půjde? Odkud čerpáš nápady, drahá Alice, které zároveň rozpláčí, rozesmějí, dojmou, rozzuří, rozněžní...? Čím slova paralyzují čtenářův rozum, když se znalostí událostí budoucích se z Toma stal "miláček"?

Záchrana Fay z moci Toma. Kdo a proč to rozhodl a zorganizoval? Navíc nikoli proti její vůli, mnohem hůř, zcela bez jejího vědomí? Čí čisté úmysly v zájmu jejího blaha dláždí cestu do pekla? Čím hlouběji jsem ponořená do fiktivního příběhu, tím realističtěji mi vyznívá. Jakoby se v něm zrcadlil celý náš pozemský člověčí život. Každá věta je bezednou studnicí inspirace a moudrosti a nekonečného snu s neomezenými možnostmi.

Za každou kapitolu jsem nesmírně vděčná. Stopy jsou jako zázračná zahrádka, kde lze nasbírat ty nejvzácnější drahokamy a natrhat tu nejvoňavější léčivou kytičku, která pomáhá, chrání, povzbuzuje a uzdravuje.

Ze srdce Ti přeji, drahá Alice, aby nejméně sedm dnů v každém týdnu patřilo k těm krásným, prosluněním, naplněným dobrotou, láskou a nadějí.

Popírám vše.

(miamam, 8. 3. 2017 22:13)

Ach Alice, první část sice byla sladká, ale tahle, ta byla přece o tolik sladší! Tvá varování jsem aspoň ze začátku nebrala vážně (heh, proč, to netuším, zřejmě za to může moje podstata - viz dál), protože alespoň díky zkoušce šatů to pokračovalo v podobném duchu jako to šlo v té minulé části. Ale pak jsi mi dala pěknou ránu na solar. Jak si jen mohli dovolit rozhodnout za ni, který domov je pro ni ten pravý? Je mi jich líto, i když ne kvůli jejich osudu. Nepoznali, co měli před očima, vzali jí všechno... Kristepane, dalo se do mě zoufalství, myslela jsem, že tohle bude ten bod zlomu, že Fay už zůstane jen její Jáma a nic víc. Díky bohu za Elspeth. I když se mi pak dělalo lehce mdlo, Tara to zase napravila - nádherný zážitek, děkuji.
A co se nadpisu k tomuhle komentáři týče - ano, čtu i tvá písmenka, přestože nejsou vyloženě součástí kapitoly, takže ta pod čarou, samozřejmě. Přesto nebo právě proto vytrvale odmítám a popírám skutečnost, kterou naznačuješ. Absolutně to nehodlám přijmout, promiň. Prostě... ne. Ne. Možná jsem idiot, nicméně za to, kolik nám všem dáváš, tak nějak pořád doufám, že Merlin prostě musí existovat a dát ti takovou sílu, že by ti ji Harry se Severusem dohromady mohli závidět. Nemám sílu to jinak komentovat, i když tě slyším a poslouchám. S tímhle se odmítám smířit.

:)

(zuzule, 7. 3. 2017 6:55)

Proc lide vzdy nici, cemu nerozumi... Presne tak, vytvorili si sveho nepritele sami...
Nejhorsi skutky se delaji v zajmu ''vetsiho dobra''
Moc dekuji, Alice! <3

Tak jo

(Issabella, 5. 3. 2017 22:01)

Alice,
sluníčko moje, já před tebou smekám. Opravdu! Od patku jsem musela nejprve celou kapitolu zpracovat, jako úplně první jsem ji četla několikrát, než jsem více či méně schopna napsat smysluplný komentář. Ha, a i to se teprve uvidí. :-)
Přísahám Bohu, tahle kapitola mi způsobila mírnou, zcela nepatrnou, úplně zanedbatelnou... neskutečnou závra. :-) Merline, věř mi, bylo to jako nepovolená jízda na dráze Stealth v Thorpe Parku co se cestou navíc splašila. Vážně? Tady?! Kde je dole, kde nahoře, takhle nebo naopak? Držte mě někdo! Kde to má záchranné brzdy? Báječně si to užívám. :-D
Úžasné, zlatíčko.
Já tušila, že mi to opravdu provedeš. Statečně jsem se během šesti kapitol připravovala, vražedný dopad ostří, co se mi výhrůžně již nějakou dobu pohupovalo nad hlavou, jsem očekávala s každým dalším slovíčkem, přesto mi to bylo na zlomenou hůlku. Smršť událostí mi podtrhla nohy, smetla z cesty, rozprášila všechna předsevzetí, zahalila do svého nepolevujícího víru a bez ohledu na svolení vzala se sebou. Ano, už mi není pomoci. :-) Teď to můžu říct. Jsem celá totálně a absolutně Tomova!
Ukázala jsi mi neviděné, odhalila skryté, vdechla opravdovost. Tom! Tak krásně jsi to provedla. Víš to? Víš! Jako Mistr mezi učedníky, tak dokonale jsi vymodelovala tvář, dokreslila rysy, vybarvila emoce, vystínovala duši, rozpumpovala srdce. Všemi nenáviděn a ty jsi z něj udělala Toma, jehož bych mohla milovat. A je mi úplně fuk, že by to byla láska jednostranná. Mít ho jakkoli je pořád lepší než nemít ho vůbec. ;-)
Raději se neptám, co o mě vypovídá tahle má fascinace. :-) Třebaže představu mám. :-D

Já měla tak neskutečný vztek, na tu babu Duncanovou. Kdo jí dal právo? A na všechny ostatní. Stáli tam jak zasažení pohledem baziliška, nikdo nic nedělal. To si vážně mysleli, že takhle je to v pořádku? Proč má neustále většina lidí utkvělou představu o vlastní výjimečnosti a ta je opravňuje k řízení života jiných? Jak může zasahovat do něčeho o čem nic neví? A Albus? Ne, že by se nějak vyznamenal. Tak jo, dobře, nebudu ho úplně odsuzovat. Já vím, vím že Tomovi nevěří. Ach jo. Ale zas, co čekal? Že se Tom nebude bránit? Já bych se rvala zuby nehty. Ne příliš elegantní řešení. ;-) Děkuji všem známým i neznámým bohům, že jim to Tom vysvětlil po svém. Ano, děkuji, že je zabil. Merline, klidně bych mu pomohla. (Předpokladem je existence magického světa, v tom našem vražda není něco po čem bych toužila. Už tak se tu lidi vraždí kvůli nesmyslným a pomíjívým, často naprosto triviálním věcem, slovům, myšlenkám... mohla bych pokračovat, ale to je zbytečné, my to tu přece všichni víme.) Takže ano, v magickém světě bych Tomovi ráda pomohla. Zvládl to bravurně. Třebaže gratulace k vraždě povýšené na umění je malinko morbidní a podivná, přesto Bravo. :-D
Ach nejhorší na tom všem je, že jak tu všichni poctivě a uctivě hltáme Tomův příběh, známe už jeho konec. Ale to není přece fér! Nebo ano? Ne, ne z mého pohledu ne.
Ach Morgano, proč jsi při něm nestála malinko blíž?
Jsem divná když se zeptám jestli by si i Tom nezasloužil svůj šťastný konec?
Takový malilinkatý zázrak? Třeba Lamii? :-) No jo, ona řekla Harrymu, že je špinavý, ale nebyl vždycky, že ne? A ona má tolik možností. Já bych Tomovi jeden takový nenápadný zázrak přála. Opravdu moc. Vždyť přece i ta jeho slepota jde opravit.
Jo jo, už mlčím, tak já si tady budu snít potichounku sama a třeba...někdy, někdo... a když ne, no co i já mám papír a tužku. :-)
Alice, nemám jiné slovo než uchvancancující. :-D Oh, nevím jestli vůbec existuje, ale tohle dokonce vystihuje.
Děkuji a Merlin s Tebou.
Hvězdám posílám přání o více báječných dnů pro Tebe, jen pro Tebe. A ty zlé, kterými pak za ty dobré platíš, posílám k břehům řeky Lethé.

. . .

(sirriana, 5. 3. 2017 12:45)

Uzasna kapitola!!
Kazdy tyden nedockave cekam, kdy se objevi nova kapitolka. Bohuzel ne vzdy dokazu v psane forme vyjadrit pocity, ktere ve me jednotlive cteni zanechavaji.
Chci jen abys vedela, ze jsem nesmirne vdecna ze pokracujes v psani a tva hra se slovy je neco fantastickeho.

Dekuju :)

...

(Nancy, 4. 3. 2017 12:06)

Ach, Alicko, tato kapitola byla dokonalost sama. Nejradeji ctu veci, ktere ve mne dokazou vyvolat celou skalu pocitu. Intenzivnich pocitu. Tahle kapitola zvladla pokryt vse napric spektrem. Strach, rozcileni, nenavist, uzkost, napeti, zvedavost, nedockavost, nadeji, ulevu, radost, mutek, zadostiucineni, vzruseni a takhle bych mohla pokracovat. Dekuji ti moc a mam nesmirnou radost, zes prozila ty dva uzasne Dny.

Dekuju!

:)

(alman, 4. 3. 2017 3:10)

Bala jsem se, opravdu... ale nakonec to nebylo tak zle rikam si... a pak prisel posledni odstavec :O

Jako vždy

(Charli, 4. 3. 2017 0:47)

Dnes jsem si znovu pročítala první kapitoly a uvažovala jsem, zda je Tara TA Tara... A ona je :)

Jinak svým způsobem velmi příjemná kapitola, přeci by nikdo z nás nevěřil, že Fay Toma nepozná navzdory lektvaru. A miluju tvá výstižná přirovnání k Vlčici a smečce. Už jen proto, že mi právě jedna vlčice leží opřená o záda a spokojeně chrní. Dává člověku možnost okusit, co on sám pochopit nedokáže...

Jediné, co mě vždy u Tomových kapitol děsí, je konečný osud Fay... Protože to začíná vypadat až romanticky. A to nebude mít dobrý konec.
Jsem ráda, že se to začíná pomaličkatu propojovat i s budoucími časy.

A jen poznámka na závěr... Yaxley takovej voayer? :D Taky zajímavá osobnost a vůbec bych se nebránila nějaké krátké povídce o něm. Proč je Tomovi tak oddaný?