Jdi na obsah Jdi na menu
 

 5. kapitola Tom - O žalu černých kal a jednom keři

Oběd. Jedno slovo, čtyři písmena, obyčejná věc.
Ale co kdybyste ji vytáhly z krabice zázraků, z té přihrádky s označením Neskutečné a sladce mučivé?
Protože Fay smí jíst u stolu s Lordem.
Objevení podivného vychrtlého stvoření, jehož obrovitou hlavu tvořily především plachtovité uši a oči větší než dlaň, zvládla Fay celkem bez potíží. Domácí skřítek z hostince U magického úplňku, řekl Lord.
Skřítek se Lordovi hluboce pokloní, vrhne na Fay vyděšeně zmatený pohled, další úklona, a už prostírá na stůl. Zmizí.
A Fay smí jíst u stolu s Lordem.
Dnes tedy nebude muset zahánět nejhorší hlad ukradenými sousty při vaření, ani váhat, zda svírající žaludek a motající se hlava je dostatečným důvodem, aby jedla spolu se služebnými.
Smí jíst u stolu.
S Lordem.
Talíře jsou vrchovaté, lákají barevností, nejrozmanitějšími vůněmi, jídlo vypadá skvostně – a je tak zbytečné.
Protože Fay sedí u stolu naproti Lordovi, rozhalenka jeho bílé košile skýtá pokrm lahodnější nebeské many; snědou pokožku, vystouplé obliny klíčních kostí, prohlubeň hrdla. Pohybující se ohryzek, zatímco polyká, rty, které tu a tam snad bezděčně polaská špička jazyka. Vyhrnuté rukávy obkreslují lanoví pevných svalů propletených štíhlými kostmi předloktí, a už jsou tu pahorky zápěstí, jak struny klavíru přesné a kmitající kosti na hřbetu dlaně, kloubky. Prsty. Svírají příbor. Fay zatouží být vidličkou, malou drobnou vidličkou v jeho ruce, schoulit se v jejím objetí, přitulit k ukazováčku, vklouzávat v pravidelném tempu do jeho úst, přinášet mu potěšení nasycenosti…
Dobré nebe, zavrčí Ohnivá nerudně, zapřísahám tě – jen nezačni slintat.
Jako protivné zabzučení mouchy, Fay ji ignoruje. Ovšem zmínka o slinách v mozku zajiskří vzpomínkou; a Fay má náhle v ústech vyprahlou poušť. Ani polknout se nedá.
Jídlo na talíři voní jak šílené, Fay ho nevnímá. Nemá hlad. Jak by mohla? Je plná Lordovy přítomnosti; antičtí sochaři neměli nejmenší ponětí, co je dokonalost.
„Nechutná ti?“
„…Prosím?“ zamumlá, mrkne.
Lord potřese hlavou. Potlačí úsměv, vkrádá se na rty.
„To nic. To nic, Fay.“
Vloží poslední sousto do úst, odloží příbor, vstane. Fay ho chce okamžitě následovat, ale to už stojí za ní, horké dlaně na jejích ramenou.
„Najez se. Nespěchej. Budu ve své pracovně.“
Zmizí, jídelna potemní, jako by se sykotem praskla poslední ze žárovek.
Fay zůstane hledět na práh, za kterým zmizel.
Rázně zavrtí hlavou, přinutí se stočit zrak jinam, třeba na… talíř s jídlem. Je netknutý.
Poklesnou jí ramena.
„Musím mu připadat hloupá,“ povzdechne si. „Hloupá a směšná.“
„Byla to otázka? Byla, byla?! Smím odpovědět?!“
Další povzdech.
„Zaslouží si někoho důstojného.“
„Pravda,“ kývne Ohnivá vážně. „Vyměníme se?“
Fay šokovaně klesne brada.
„Nikdy.“
Ohnivá se natáhne na stůl, podepře lokty, na jeden ohnivý prstík namotává planoucí pramínek vlasů. Řeřavé oči jí hoří, plné poťouchlého smíchu.
„Žárlit sama na sebe je tedy pořádně úchylné. Zlatíčko.“
„Dojedla jsem,“ vysloví Fay významně, odloží příbor, chystá se vstát, najít kuchyň, zjistit, zda dokáže umýt nádobí…
Nic z toho neudělá, protože vedle stolu se opět zčistajasna objeví hnědé stvoření s velkou hlavou.
Původně se to zdálo nemožné – ale ano, při pohledu na stůl se ty obrovitánské oči zvětší.
„Nechutnalo vám,“ vyjde z ní se zasyčením, jako z propíchnuté pneumatiky.
„Tak to není, vypadá to báječně, jen… nemám hlad?“ prohodí Fay obezřetně, cítí ze skřítka starý známý pach. Strach a zoufalství.
„Divná paní nemá hlad!“ zakvílí stvoření. „Sirka uvařila špatně!“
Divoce se rozhlídne, vypadá, že se honem nemůže rozhodnout, zda se rozpáře jídelním nožem, urve si uši, nebo s rozběhem rozprskne o kamennou zeď.
„To ty jsi vařila?“ vyhrkne Fay chvatně. „Jsi báječná, voní to nádherně, nikdy jsem nic lahodnějšího necítila. A jmenuješ se Sirka? To je úžasné jméno, vím o někom, koho by vážně nadchlo. Moc se omlouvám, jen jsem tu první den a bylo to moc zážitků najednou, víš, mám pocit, že do sebe nedostanu ani sousto…“ Konejšivá řeč se míjí účinkem, skřítka nyní evidentně zvažuje, zda by se jí podařilo nabodnout na sedmiramenný lustr nad jejich hlavami.
„To bych nedělala,“ zamumlá Fay, sleduje její pohled ke stropu, „nejsem si tím sice jistá, ale myslím, že taky můžeš krvácet. A umíš si představit, kdyby na Lordův stůl dopadly tvé vnitřnosti? Myslím, že už by tu jíst nechtěl.“
Dobře; zeď vyhrála. Skřítka se rozběhne, předkloněná, hlavou napřed.
„Sním všechno!“ zaúpí Fay, nabere vidličkou, narve do úst velké sousto, zběsile kouše. „Dej mi minutku,“ zahuhlá, další porce už se nese.
Sirka se zastaví stopu od zdi. Oči velké, že už se na hlavu prostě nevejdou.
„Kvůli mně?“ hlesne nevěřícně.
Fay jen letmo kývne, láduje se plnými sousty, sotva stíhá rozžvýkat, polyká to celé. V duchu blahořečí, že už tu Lord není, její stolování by se jen těžko dalo označit za estetické. Sirka ji sleduje bez hnutí, Fay srdnatě polyká, konečně je talíř prázdný; až na pár kuliček hrášku, kousek salátového listu, trochy kaše, pár titěrných kousků masa ve zbytku omáčky. Shrnuté na vidličku, bylo by to poslední sousto.
Které by Fay definitivně zabilo.
Prasknu. Pozvracím se. Nevím, co dřív, pomyslí si Fay zoufale.
Vyčaruje blažený úsměv, vzhlédne ke skřítce.
„Chutnalo vám?“ zeptá se obezřetně, kolové oči nedůvěřivě přimhouřené.
Fay kývne – chyba, do scvrklého žaludku se jídlo nevejde, netrpělivě přešlapuje v trávicí trubici.
Fay ukáže zvednutý palec. Výborné.
Sirka se rozzáří.
„Divná paní je hodná,“ luskne prsty, talíře, sklenky, příbory zmizí, „což ji dělá ještě divnější,“ a zmizí také.
Fay se zaduněním padne čelem na dubový stůl.
Už chápu, proč nás před obžerstvím varují, pomyslí si truchlivě. Tohle bude hrozná smrt.
„Máš v sobě cosi fascinujícně sebedestruktivního,“ prohodí Ohnivá pobaveně. „Doufám, že vydržíš dlouho; jsem zvědavá, kolik způsobů jsi schopná vymyslet.“
A přes práh vstoupí slunce, sladké aroma, cosi cinkne o desku stolu.
Fay se prudce napřímí; vzápětí si zděšeně zakryje dlaní ústa, že nemám na bradě zaschlou omáčku, že ne?!
„Tohle ti pomůže,“ pokyne Lord k malé lahvičce. „Vypij to.“
Fay nepochybuje. Potíž je v tom, že se neodvažuje otevřít ústa.
Obsah lahvičky jí před očima zmizí. Cosi chladivého sklouzne hrdlem, splyne trávicím ústrojím, v žaludku se rozhostí blažený mír.
„Má chyba,“ pronese Lord alabastrovým hlasem, je mírný a měkký jako úlevné pocity rozprostírající se Fayiným tělem. „Měl jsem si uvědomit, že nejsi zvyklá. Příště ti objednám poloviční porci.“
„Omlouvám se,“ zamumlá Fay rozpačitě.
„Že jsi právě zachránila skřítka před sebezmrzačením? Bývá to celkem zábavné.“ Pokrčí rameny. „Pokusím se ti odpustit,“ mrkne čokoládově, otočí se, jídelna bez něj opět osiří.
„Fajn,“ oznámí Fay rezolutně. „A tímto s hloupým chováním končím. Netuším, jak to udělám. Ale dokážu to.“
 
Prochází domem, bosé nohy našlapují tiše. Rozkvetlé zahrady za oknem lákají, modré nebe bez jediné kapky deště. Fay bez smutku odmítá. Nemá svolení dům opustit a rušit Lorda kvůli otázce nebude – zvlášť, když vzdálit se od něj ještě víc a dobrovolně se zdá… hloupé.
A proč by také měla, dům sám o sobě je zahradou, sadem plným divů, které nepozná všechny, ani kdyby tu strávila tisíc let. Seznamuje se se vším a s každým od půdy po přízemí, Ohnivá jen znuděně mlčí, vleče se za ní těžce jako černý dým.
Schodiště vedoucí do podzemí sirnatě sálá Lordovou přítomností; tam Fay nevstoupí. Přeje si být sám.
Nakonec se vrátí do salónku.
„Nekřič,“ oznámí už ode dveří.
Svícen povzneseně odvrátí všechny tři kalichy, cosi zabručí. Fay poklekne u komody, na které stojí, opře se o její vršek lokty.
„Uděláme dohodu, ty a já. Ty na mě nebudeš křičet. Já na oplátku přísahám, že se tě nikdy a za žádnou cenu nedotknu. Platí?“
Jeden z kalichů si pohrdlivě odfrkne.
„Říkal jsi, že jsi majetkem vznešeného pána Gaunta. Vyprávěj mi o něm. Kdo to byl? Musel být někým důležitým, když tě Lord zachránil z vetešnictví.“
„Někdo důležitý?!“ vyjekne levý kalich. „Má svatá prostoto…“
Skloní se ke svým dalším hlavám, cosi si špitají, dohadují se, pravý kalich souhlasí jako první.
„Dobrá,“ napřímí se prostřední blahosklonně. „Budeme ti vyprávět. Ne kvůli tobě, chraň Merlin. Ale snad ti konečně dojde, že tu nejsi vítána.
Můj velký, dobrý pán Rojvol Gaunt pocházel z dlouhé čistokrevné linie slavných a mocných kouzelníků, byl posledním přímým potomkem samotného Salazara Zmijozela. Bohužel jeho předek byl hrubě podveden a nestydatě okraden o většinu majetku; přesto i v chudobě můj pán na své velikosti neztratil vůbec nic. Navíc, své největší poklady uchránit dokázal – převzácný prsten s erbem Peverellů a Salazarův medailonek. Ten nosila jeho dcera, naše malá, sladká černá kala, tak jí pán říkal. Černá kala, výjimečná mezi všemi. Tak krásná, tak půvabná a něžná jako plátky květin, tak křehká… a tak naivní. Cosi se v její maličké hlavičce pomotalo, snad život bez matky, že ji posedla směšná touha žít jako mudla. Odmítala svou magii, odmítala kouzlit, až ji svět začal vnímat jako motáka. Můj pán se hněval, trápilo ho to, ale svou černou kalu miloval. Když zpívala, květiny rozkvétaly, třeba i uprostřed noci. A ona zpívala ráda. Také se smála. Můj pán se hodně mračil, jak se na muže velkého rodu patří, ale když se nikdo nedíval, naslouchal jí a jeho oči se usmívaly. Její bratr Morfin pýchu rodiny příliš nezachraňoval, nepatřil mezi nejmoudřejší; přesto to byl nakonec právě on, kdo za cenu vlastního života spasil čest rodiny Gauntů.
Smutnou měli sudbu, každý z nich. Morfin byl velmi prchlivý, snadno se rozhněval, až došlo k té strašné chvíli… a osud rodu Gauntů byl zpečetěn. Jejich touha po čistotě, po odstranění toho mudlovského plevelu, který se kolem jejich domu stále rozrůstal, jedovatý jako břečťan, vyvolala střet s bystrozory…“
Nesnáším bystrozory,“ unikne z Fay zaníceně.
Kalich se překvapeně sevře a rozevře; jako by mrknul.
„Podivné. Skoro jsem chtěl poznamenat, že snad my dva máme něco společného. Ale kdo by měl bystrozory rád? Už mě nepřerušuj.
Morfin byl zatčen, otec ho pochopitelně bránil, a tak byl odveden do Azkabanu s ním. A naše maličká důvěřivá černá kala osaměla. A stal se zázrak,“ kalich se zhluboka nadechl, druhé dva se po jeho boku omámeně kývaly, mírně přivřené, zasněně vzpomínaly na staré časy.
„Naše půvabná černá kala se probudila, její magie z ní vyvřela, tak úchvatná, tak mocná! Až se dům celý rozzářil. Zřejmě ji to nebohou muselo připravit o rozum… Protože opustila rodné stavení, očarovala muže, ke kterému dlouho chovala lásku hluboko ve svém podivném, zmateném srdci a stala se jeho ženou. Ženou mudly! Znesvětila jméno Gauntů, dítě pošetilé,“ pronesl kalich smutně. „Mudlové jsou špatní. A tenhle byl nejhorší ze všech; vůbec si nezasloužil naši černou kalu… Ne, nezasloužil.“
„Ty jsi ji měl rád,“ řekne Fay jemně.
„Bylo to hloupé děcko,“ zavrčí kalich. A do hlasu se mu vloudí něha. „Ale rád ji musel mít každý. Jen ne on,“ vyplivl štítivě. „To nízké bahno, kterému se věnovala! Proč jen blázínek uvěřila, že mudlové mohou milovat?! Nemohou, to oni neumí. Když otěhotněla, přestala mu podávat Nápoj lásky – a on ji vyhnal. Vyhnal! Ta bezbožná chátra se odvážila vztáhnout ruku na dědičku Salazara! Merlinem zatracený Thomas Raddle, kéž umíral dlouho a ukrutně!“
„Tom. Rojvol. Raddle,“ vydechne Fay studeně.
Už ví.
Už rozumí, koho žalu naslouchá. To vědomí mrazí v bedrech, ledovým pláštěm zakrývá orgány, krystalkově se třpytí.
„Pán Gaunt se v té době vrátil z Azkabanu, ale to už bylo pozdě. Na všechno… Říkají, že v hněvu naši černou kalu vymazal z rodového stromu, navěky zakázal vyslovit její jméno, Meropa se jmenovala. Ale není to pravda. Já tam byl. Já to viděl. Černá kala s nečistým děckem ve svém lůně otci složila přísahu; zbavím se té špíny a vrátím se. A já ti odpustím, řekl můj dobrý pán. Ale kala se už nikdy nevrátila…“
Fay stojí vztyčená, ruce v pěst. Tváře jí hoří.
„Jak se odvažuješ,“ zašeptá. „Tolik svého muže milovala; nikdy by se jejich dítěte nevzdala. Tohle jsi Lordovi vyprávěl?! Je tím nejlepším, co z tvého mizerného rodu vzešlo!“
Zalyká se, hněvem, vzteky. Před očima jiskří. Hluboký nádech.
„Sama tě roztavím.“
Popadne ho oběma rukama, svícen se rozječí jak hasičské sirény, a už letí, plameny v krbu ho nadšeně obejmou, sevřou v náručí, žárnými zoubky do něj zahryznou a žvýkají, blaženě žvýkají trojhlasný křik.
„Tohle mu neublíží,“ ozve se mírně; Lord stojí opřený o zárubeň dveří, paže složené na prsou, ve tváři vzdáleně nepřítomný výraz.
„Ochrannou magií mého rodu pouhé plameny proniknout nemohou. Ačkoliv příjemné to nejspíš nebude.“
Svícen ječí, až ušní bubínky praskají.
Pak se vznese, Lordova magie ho vyvede z ohně, chladivě obalí, kalichy naříkavě sténají. Zůstává levitovat ve vzduchu, nejspíš aby rozžhavenou nohou nepropálil kolečko do komody.
„Mám to rád. Rád mu naslouchám. Občas ho nechávám o ní vyprávět, zná tolik příběhů. Černá kala,“ hnědá v očích připomíná čerstvě navršený rov, voní hlínou a černou prstí, ještě vlhkou včerejším deštěm. Přitaká si. „Ano. Mám to rád.“
„Je to jen hloupý, hloupý svícen!“ namítne Fay nešťastně. „Vůbec lásce nerozumí.“
Lord jí věnuje laskavý úsměv.
„Plamínku bosý… To ani já.“
 
„Pojď,“ natáhne k ní dlaň, pach starých náhrobků zvolna překryje aroma čokolády. „Ukážu ti zbytek domu.“
„Nechci vás rušit,“ špitne Fay; ale ruku neodmítne, ne, kdepak. Sevře ji v obou svých, neodvratně, jemně, skrz bříška prstů touží vyslat sametovou něhu vlčího čenichu, srdce v ní pláče. Už přes práh života vcházela Šelma nemilovaná? Nechtěná?
Samozřejmě, že lásce nerozumí. Jak by mohla? Copak se s ní na jediný okamžik setkala?
Vůli a důvod přežít musela najít jen sama v sobě. Dokázala to. Bez srdce, nedotčeného malostí nestálých lidských emocí a malicherných prokletí, povstala čistá. Neposkvrněná.
Mám vůbec právo ho milovat? Co když něco… pokazím?!
Co když se stanu prasklinkou jeho celistvosti, hněvem počátku, zkázou zrození; mohla by Šelma přežít, kdyby v ní jedinkrát zatlouklo srdce?
Fay strhne ruce za záda, zděšená – vpustil mě tam, kam lidská noha nevstoupila.
Co když jediná má stopa…?
Lord si ji přitáhne do objetí. Žár jeho těla je jako sluneční koupel, prostoupí kůží. Obejme ji, vnoří prsty do černých kadeří, přitiskne si její hlavu k rameni.
„Tolik mne miluješ,“ vysloví tlumeně, „a přitom tvé nejhlubší přání je, abych já nepocítil lásku k tobě.“
Voní. Voní pronikavě; zvlhlá srst lovce, štvanice lesem, rozrytý mech a škrábance v kůře, popadané jehličí, kolibříček srdíčka lapené kořisti; voní nádherně.
„Půvabné,“ zamumlá jí do vlasů, dech horký, „matoucí…“
Znásobí sílu paží, jako by ji už nikdy neměl pustit.
„Dokonalé,“ vydechne.
„Nesmím vám ublížit,“ hlesne Fay.
„S láskou divnovíl jsem se dosud nesetkal,“ přitaká Lord vážně, otře se o ni tváří.
Na rtech se mu rozehraje ten starý známý, svůdný dravčí poloúsměv.
„Nové výzvy mne k smrti lákají.“
A jednou rukou ji odstrčí od sebe, roztočí v kole, látka sukně zavíří; Lord se tiše směje, Fay v tom slyší měkké našlapování velkých tlap, vlnění svalů pod tenkou kůží, šelma krouží, přátelská, souznící. Připravená bez zaváhání rozsápat.
Všechno bude v pořádku, pomyslí si Fay úlevně, šelma Lorda přede mnou ochrání; a rozesměje se. Velké kočičí oči bez mrknutí přitakají.
O tom nepochybuj.
 
Schází do podzemí, kamenné schody studí do chodidel, louče na stěnách se samy rozžínají stopu před nimi. Ozařují schodiště, krátkou chodbu. Jediné dveře.
Lord je otevře, pokyne dovnitř.
„Má pracovna a laboratoř současně. Sem nikdy nesmíš vstoupit sama.“
Fay v posvátné úctě stane na prahu.
Místnost je ohromná; v levém rohu stůl s křeslem, vysokým svícnem, povrch desky plný nejroztodivnějších věcí, ruliček pergamenů. Za ním holá zeď. Skoro křičí, jak v ní chybí knihovna.
„Vlastním mnoho knih. Většinou těch zakázaných,“ přitaká Lord, víčka pobaveně přimhouřená, chápeš tak rychle. „Pochopitelně je neuchovávám zde.“
Druhá část prostoru je doslova přeplněná; regály plné sklenic, váčků, kornoutů, neznámých věcí, pro které Fay nemá jméno, pečlivě roztříděných. Uprostřed všeho rozložitý pracovní stůl, na čisté desce zarovnané potřeby, nože, metličky, hmoždíř, váleček. Vedle tři vyhaslá ohniště, zavěšené prázdné kotlíky.
„Zde vařím své lektvary. Několik jsi už ochutnala. Vytvářím nové, kombinuji staré, vylepšuji receptury, objevuji dávno zapomenuté. Jedna z mnoha mých zálib.“
„Směla bych se někdy dívat?“ vyhrkne Fay. Dřív, než si to stihne zakázat.
Lord okamžik mlčí.
„Budu nad tím přemýšlet,“ řekne nakonec. „Ale ten zákaz je absolutní, Fay. Ingredience zde jsou nebezpečné v neznalých rukách, sám netuším, co všechno by se mohlo stát. A pokud tu budu, nikdy a za žádných okolností mne nesmíš rušit.“
„Rozumím,“ kývne pevně, ustoupí zpět do chodby.
Svatyně Šelmy, smrtelníkům vstup zakázán. Poměrně logické, ne?
To platí i pro tebe, stočí se významně na Ohnivou, bláznivě jí poskakuje za zády, aby viděla dovnitř.
Přestane skákat. Vrhne na Fay svůj nejvražednější pohled.
„Tvým smyslem života je zničit každou zábavu,“ zavrčí.
Nový svět, nový dům, nová pravidla. Budeme je respektovat, kývne Fay klidně. Obě. Všechna.
„Nuda,“ vycení Ohnivá zuby.
Život není jen o zábavě.
„Říká kdo?“
Já. A jestli se ti to nelíbí – skříní je tu dost.
„Jak patetické,“ zvrátí Ohnivá zorničky, „vyhrožovat mi… Kdo si myslíš, že jsi? Já snad?!“
Lord sleduje Fay s neskrývaným pobavením.
„Už jste si vše vyjasnily?“ zeptá se.
„Ne,“ zasyčí Ohnivá.
„Ano,“ řekne Fay pevně. A zavře dveře Lordovy pracovny, vyrazí zpět po schodech vzhůru. Hodiny v salonku právě odbíjí sedmou večerní.
Fay zlehka poleje studený pot; čeká mě další jídlo?
„Dnes večeři nejspíš vynechám, nemám hlad,“ prohodí Lord, vstoupí za ní, „a něco mi říká, že ani ty.“
Fay mu věnuje hluboký úsměv čiré vděčnosti.
Zarazí se.
„Ale něco malého byste si možná dal. Připravím to. …Jenže já vlastně nevím, co máte rád. Co pijete, jaké je vaše oblíbené jídlo, jaký druh čaje… nevím vůbec nic.“
„Až budu chtít domácího skřítka, pořídím si domácího skřítka,“ pronese Lord nevzrušeně, magií přiloží několik polínek do krbu, „ale já chtěl svou vlastní ohnivou divnovílu. Buď jí. Ničím jiným.“ Otočí se k ní. „Rozumíš?“
Nakloní hlavu trochu do strany, oči ostře pronikavé, výraz bez jediného záchvěvu emoce.
V prosté košili, černých kalhotách, dlaně prázdné – Hannibal před branami v porovnání s ním byl nebohou karikaturou síly.
Vypadá skvostně.
Fay polkne. Bezmocně přitaká. Stejně by v sobě nenašla jediné slovo.
„Chováš se hloupě,“ zašvitoří Ohnivá, „už zase na něj tupě zíráš, poupátko.“
Fay se prudce odvrátí.
„Ano, pane. Budu jí. Naučím se to,“ oznámí chraptivě k prázdnému křeslu.
…Hned, jak přijdu na to, co to vlastně znamená.
Tlumený smích, jak hrdelní vrnění sytého dravce.
„Jsi tak rozkošná, když se mi bráníš,“ řekne Lord – a zničehonic stojí před ní, oči mu planou, blízký k zešílení, skloněný k jejím rtům, že k ní jeho dech připlouvá jak oblaka drogového mámení, „jako bys takovou možnost vůbec kdy měla,“ zašeptá, ústa téměř, téměř na dotek…
A je pryč. Projde kolem krbu, odkudsi přivolá sklenku, láhev vína.
„Zblázníš se,“ kývne si Ohnivá spokojeně. „Budeš úplně a dočista šíleňoučká, roztřepaný uzlíček nervů, slintavě blekotající… Jo. Těším se.“
 
Lord čte noviny, fotografie se v nich hýbají a mluví, bylo by to skoro fascinující – kdyby se Fay pokaždé nepřistihla, že skončí pohledem na jeho jemném profilu.
Takže si vezme knihu, uvelebí se na pohovce. Zde knihovna je, pravděpodobně s povoleným obsahem; jeden titul ji zaujme. Vyprávění mrtvých.
Je přesně o tom, co nadpis sliboval. Duchové zemřelých autoru knihy odvyprávěli své životní osudy, důvody, proč zůstali zde, někteří už celá staletí. Ano, to je fascinující. …Tedy, ne tolik jako Lordovy oči. Ústa. Nos. Ruce. To ne. Ale jinak… ano, celkem zajímavá záležitost.
„Může se i mudla stát duchem?“ neudrží se Fay, vzrušeně vzhlédne.
Lord skloní noviny do klína. Přemýšlí. Rty semknuté do úzké čárky, na čele malá vráska. Dojde k závěru, pohlédne na Fay.
„Zkušenosti mne naučily neříkat ne jen proto, že jsem se s něčím dosud nesetkal. Tudíž ano, možné to je. Ale velmi, velmi nepravděpodobné. Domnívám se, že magie nás propojuje natolik úzce se samotnou matérií jsoucna, aby nám tato příležitost byla dána. Ale je to pouze má teorie.“
„Dobře,“ usměje se Fay. „To nevadí.“ Skloní se zpět ke stránce, šestiletá Nisha doprovodí svou matku k posledním dnům jejího dlouhého života, kdy s pohledem na průsvitnou tvář své jediné dcerky umírá. Nisha odchází s ní; tam někam.
…Možná je víc druhů magie. A možná, když nás v davu na ulici chvatně mine důvěrně známý pocit a vůně dávno zemřelého, není to sen. Ani duševní porucha. Možná se jen neumíme dívat.
Krkavec se zjeví s úderem jedenácté; krhavé oči, pleť vyčerpáním šedá, důstojně se pokloní na prahu salónku, požádá o svolení vstoupit. Přináší pergamen s ministerskou pečetí.
„Výtečně, Yaxley,“ vstane Lord, svitek od něj převezme. „Věděl jsem, že mne nezklameš. Fay?“
Okamžitě odloží knihu, přistoupí k němu. Je to tu.
Lord pečeť rozlomí, rozvine pergamen, písmena v něm tlumeně jiskří. Podá ho Fay.
„Srdcem každého magického domu je jeho krb. Vhoď ho do plamenů.“
Fay ho převezme. Prsty zabrní.
Má strach.
Selžu.
Lord k ní přikročí, jednu paži ovine kolem pasu, dlaní přimkne k podbřišku. Pravou sevře Fayinu váhavou, tu se svitkem.
„Společně?“
A strach se znásobí.
Ne z trestu, který nutně musí následovat za selhání; ne, kdepak. Ale co když pak pochopí, že rozbitá divnovíla není to, co chce?
„Věř mi,“ zašeptá jí do ucha.
Jak lusknutím prstů, strach mizí. Lord je jistota. Jako vesmírná síla, neměně, netečně, věčně otáčející malou planetkou uprostřed vakua všehomíru.
Možná ten úkol po ní jednou převezme.
Ruku v ruce vhodí nažloutlý list do ohniště, chvíli se nese vzduchem, než ho plameny uchvátí, lačně stáhnou do svého lůna. A v jejich středu se písmena rozzáří, až z toho bolí oči, zlatobílý jas… a rozpadnou se na prach, šedavé nic.
Fay se zastaví srdce. Kosti obrostou novou vrstvou.
Zklamala jsem.
Výdech.
Lord si ji přetočí tváří k sobě, čokoláda v očích přetéká zpod víček, slastně hypnotická, výraz tak nezvykle… křehký?
„Dokázala jsi to,“ promluví hedvábím mušelínu. Opojený. „Můj dům tě přijal. Jsi novou paní.“
A políbí ji, chmýřím pampelišek, lesním mechovím, bez ohně a vášně, políbí ji tak děsivě, brutálně zranitelný.
Že ho Fay prostě musí drtivě sevřít v náručí. Vyděšená. Schovám, tohle nikdo nespatří; i kdyby svět měl oslepnout, zhasni, světlo, ty zlé!
Když se později Lord odtáhne, Šelma mu měkce našlapuje tváří, pohybem ohonu rozdmýchává žár. Fay ho smí pustit.
Ale zůstane mu po boku. Pomalu začíná chápat – neselhala. Pocit ještě obalený nevěřícností, jen obezřetně protrhává její plášť malými prstíky.
„Měl jsem vidění,“ ozve se krkavec Yaxley chraplavě. „Ty víš, že má pramáti byla jasnovidkou, vždy jsi mým varováním naslouchal… Příteli, mám tušení. Zlé, zlé tušení; strašné věci jsem viděl. Raddle, prosím. Zastav to. Skonči, dokud můžeš. Já tě prosím – tohle se ti krutě vymstí!“
Lord stojí pokojný, hledí do plamenů. Fay u sebe.
„Dobře,“ kývne. „Pak se tedy pomstím já.“
Shlédne ke straně, Fay je jako očarovaná, nadšená, vystrašená; v černých očích nespočet souhvězdí. Toma napadne, že by je chtěl všechna objevit a pojmenovat.
„Mám rád Earl Grey,“ řekne. „Červené víno, silné a trpké. Ale dobře vychlazené pomstě, oh ano… té nikdy neodolám. Odejdi, Yaxley.“
 
Fay vytuší, že chce být sám. Vyklouzne z objetí, neslyšně se vytratí z místnosti. Na prahu ji zadrží svícen.
„Naše dohoda platí?“ skřípne jeden z kalichů, trochu nejistě, trochu s přemáháním. Druhé dva visí skloněné, jako by spaly. Ale naslouchají.
Fay se zamyslí.
„Dokud tvé vyprávění bude Lordovi přinášet potěšení,“ zašeptá tichounce, „pak ano.“ A nechá v tom naplno vyznít do nejčernějších hlubin své varování.
Prostřední kalich se opatrně napřímí, lehce přivřený.
„Jsi zvláštní… na mudlu,“ pronese a opravdu se upřímně snaží polknout všechno pohrdání toho slova.
„Jistěže,“ přitaká Fay netrpělivě, „copak sis myslel, že by sem Lord přivedl něco špatného? Tak málo ve svého pána věříš?!“
„S ohledem na situaci… ty jsi nyní vlastníkem domu a všeho v něm, takže to ty jsi… mou…“ nedořekne; i svícny mají svou hrdost.
„Musíš mě poslouchat?“
Všechny tři kalichy se zvednou. Zdrceně přitakají.
„Dobře,“ oznámí Fay šeptem. „Pak tedy můj první rozkaz tobě zní – zapomeň okamžitě na onoho jakéhosi dávného mrtvého Gaunta! Tvým jediným a pravým pánem je Lord, poslední a největší z dědiců toho tvého Slizara z Hadozelí.“
„Salazara ze Zmijozelu,“ pípne kalich zděšeně.
„To je fuk,“ skloní se Fay k němu na centimetry blízko. „Koukej se tak začít chovat. Nebo tě čeká ohnivá lázeň pětkrát do hodiny.“
„Slíbila jsi, že se mě nedotkneš!“ zakvílí svícen trojhlasně.
„Však ano,“ mrkne Fay. „Vezmu si rukavičky.“
Napřímí se. Pohlédne ke krbu.
Lord tam stále stojí, nehnutě hledí do plamenů.
Spokojený? Ani malý, drobný pocit zrady? Maličký? Vždyť za jeden jediný den ho jeho vlastní dům opustil, vyměnil za mudlu…
„Spokojený.“ Čokoládový hlas projde zvukovody, sladce se rozpustí v ústech. „Můj dům tě celý den sledoval a zkoušel. Nepřijal tě jako svou majitelku, jen takový vzkaz vyslal k ministerstvu, abys mohla zažádat o přijetí do společnosti. Můj dům tě přijal jako novou část mne. Zvláštní pocit,“ pronese zadumaně. „Už vím, jaké to je část sebe ztratit. Ale získat novou? Ani mne nenapadlo, že bych mohl… Víš, co je mnohem divnější? Ještě dnes ráno jsem si byl jistý, že ze všech květin na světě jsou nejkrásnější černé kaly. Teď nemůžu přestat myslet na vlčí máky.“
Letmo se po ní ohlédne, vrátí pohledem k plamenům.
„Dobrou noc, Fay.“
 
Fay sedí na třetím schodu, slzy na krajíčku. Ohnivá vedle ní, nervózně se mračí.
Nejbližší palma se sklání, v pravidelném tempu Fay po rameni laská jedním z listů, kresby na hliněných květináčích se usmívají, div jim to tváře neroztrhá, běhoun se vlní, zábradlí k ní naklání. A svítí. Tak nějak podivně, uvnitř, všechno tu svítí.
„Děkuji,“ hlesne Fay, slova se zajíknou v hrdle. Rozhlédne se. „Všem vám děkuji.“
Nechtěla jsem být vaší paní.
Chtěla jsem být… součástí. A jsem.
„Ohnivá,“ podívá se na ni, usmívá se, jedna slza rozverně sklouzne po tváři na špičku nosu, s odrazem skočí šipku střemhlav dolů. „Myslím, že jsme doma.“
 
Brand X Music - Innocence Of Youth
 
Župánek, noční košilku, to průsvitné krajkové nic, zavěsí na věšák.
Ohnivá se svalí na lůžko, rozhodí paže.
„V těchhle katakombách hrůzy společnost nepotřebuješ,“ oznámí rezolutně, nechá Fay zavřít se v koupelně.
Fay vážně nic nenamítá; snad ani nečekala, že by se Ohnivá nabídla umýt jí záda.
Svlékne šaty, pečlivě složí, dá na proutěný koš. Nahá vstoupí do sprchového koutu, vzhlédne k připevněné stříbrné hlavici.
„Mohla bys prosím trochu vody?“ zeptá se nejistě.
„Ale jistě,“ zaševelí sprcha, současně s prvními kapkami.
Jsou teplé.
Nádherně, úžasně teplé, jak mírný deštík uprostřed parného léta, a voní, bylinkami, květinami, voda je mazlivě kluzká, vytváří na ramenou, pažích a břiše pěnu, Fay se okouzleně dotýká svého těla. Myje se pomalu, vychutnává každé sklouznutí po kůži a mýdlovou bublinku; žádný mrazivě drsný chvat, umrtvující vnímání. Tahle voda ho probouzí.
Fay zakloní hlavu, zavře oči, kapky něžně masírují tvář. Rukama vklouzne do vlasů, narostou bohatou pěnou, vdýchává do nich objem a lesk, nezadržitelně jemné prokluzují mezi prsty, nedají se zachytit.
Nakonec zůstane tak, paže svěšené, tvář nastavenou. Vnímá.
Mohla by tam takhle stát věčně.
Nejspíš stojí; zvedne víčka, několik kapek tříštivě odletí z řas, Fay zhluboka vydechne. Cítí se čistá. Čistá čistých, čerstvě zrozená, jako plná třaskavých světlušek živoucí energie… Stejně jako v jeho náručí.
„Děkuji, vodo,“ zašeptá, sprcha spláchne poslední z bublinek, poslušně se zastaví.
Fay se otočí, Lord je u skřínky s ruličkami čistých ručníků, zády opřený o vysoké zamlžené zrcadlo, dívá se, zorničky tak tmavé, až se hnědá ztrácí; a Fay zjistí, že vlastně vůbec není překvapená.
Dívá se. Neřekne nic.
Dívá se.
Pak natáhne ruku, připluje ohromná bělostná osuška, přistoupí s ní k Fay. Začne stírat jednu vodní krůpěj za druhou, z tváří, hrdla, prsou, paží. Poklekne. Pokračuje, pečlivě, pomalu, stírá a suší.
Vlasy jí s hlubokým nadechnutím profoukne horký vítr, vysušené a načechrané padnou na záda.
Lord ji vezme za ruku, položí si ji na rameno. To aby získala stabilitu, zatímco otírá lýtko, nárt, chodidlo. Druhou nohu.
Odloží osušku, nechá ji jen tak na zemi. Vstane. Mírně se pokrčí v kolenou, uchopí Fay do náruče, zvedne k sobě.
Dveře koupelny se samy otevřou i zavřou, lůžko je prázdné, Ohnivá kdoví kde, přikrývka se spěšně shrne k nohám, Lord Fay položí.
Za celou dobu z něj nespustí oči.
Ani on z ní.
Asi se na ni dívá rád.
 
Lehkým tlakem ji přiměje přetočit se na pravý bok, skoro leží na břiše; přikrývka hřejivá a heboučká ji zakryje do pasu.
Prohnutí matrace. Tak, jak je, oblečený, ulehne vedle ní. Levou paží obkreslí pas, vnikne pod tělo, horká dlaň vyhledá měkké ňadro, celé ho schová, v sobě pohltí. Bez vášně. Bez touhy.
Prostě jen tak.
Lord leží těsně vedle ní, vzepřený o loket, mezi těly tenká pokrývka a jeho oděv, jednou rukou vlastní její levé ňadro, neodvratně a tolik laskavě, druhou shrne vlasy ke straně.
Potom Fay ucítí prsty. Na zádech, na odhalených zádech, bříška prstů klouzají bělavou brázdou její jediné jizvy. A jeho dech. Vroucí, až z něj vstávají chloupky na zátylku.
Laská ji. Občas políbí. Světlou stužku táhnoucí se mírně křivolace napříč kůží, místy tak mělkou, že její kraje nejsou cítit, na to hmatové senzory prstů nestačí, jen ty nejcitlivější na špičce jazyka je dokáží rozeznat, tu nekonečnou hebkost zacelené rány; všechnu ji chce znát.
Střídá drsnou hrubost doteků s nesnesitelnou lehkostí rtů, vlhkou přítulností jazyka, lechtivými polibky. Od beder po lopatku, zpět, a znovu, nepřestává, nepřestává…
Fay dýchá mělce. Oči dokořán. Nehýbe se. Má strach se pohnout; všechno by se mohlo zničit, zpomal, světe, šílíš, točit se tak rychle, zpomal.
Jinak nepřemýšlí. Jen – je.
V jedné zemi, v jedné jeskyni, skryté před vším a všemi, roste keř. Docela maličký. A jednou za čas, velmi zřídka, se jeden ze spících pupenů probudí, pukne, rozvine v jemnoskvoucí květ. To vždy, když jsou šelmy něžné.
…A pokud žádný takový keř není, pak by rozhodně být měl.
Fay němá, leží, vnímá jeho bytí každým pórem, duše tančí, bez údů, vlní se jak luční strouha, provázky deště, tisíc ohnivých paží v milostném vyznání nad láskou dřeva, do rytmu tichoučce praská a oheň si rozpustí vlasy, zablesknutí křídel vážky nad zrcadlem vody, rozevřené chřípí nočního lovce, poslední krůpěj krve dnešní kořisti, než se v tepnách zastaví docela; mír, nekonečný mír vesmírné celistvosti, kam až srdce dosáhne.
Lord přitiskne ruku celou plochou k druhé polovině zad. Sklouzne po jizvě špičkou nosu, odshora dolů, zpět přejede tváří, zadrhává bodlinkami rašícího strniště. A už ji opět líbá, na okamžik zdivočí, líbá ji hluboce, jako by to byla ústa, jako by ji chtěl pomilovat…
„Jsi moje,“ oznámí chraptivě lesklé kůži, hlas s měkkou ozvěnou jako v hrudi šelmy, „skrz tuhle jizvu, Fay, ses stala mou. To je můj podpis. Mé znamení.“
Vnímala ji tak od počátku; ale že totéž znamená pro něj, že to vyslovil nahlas
Hrdelní zavrčení, položí se na ni, zatíží svou vahou, pevně sevře.
„Toužím ti ublížit. Sladce ublížit.“
Hlas jak černý samet; stiskne ji ještě pevněji, až se téměř žebra prohnou.
„Jenomže vím, že bys to chtěla. A tak to nemůžu udělat.“
Ve Fay se rozzuří bitva, nikdy nepoznaná slast se sváří s dobře známým zoufalstvím; kdyby teď vstal a odešel, rozerve ji na cáry, na kusy roztrhá – ale on neodejde. Fay to ví.
Ví to.
Lord povolí sevření. A skutečně zůstane.
Spočívá na ní, tvář položenou kousek pod hrbolky lopatek.
„Vím, že jsi nikdy nepoznala, jaké to je spát v náručí muže,“ řekne, alabastrovou krutostí sdírá duši, kéž nikdy nepřestane. „Pak tedy budu první. A budu jediný. Můj plamínku bosý.“
Fay vydechne. Do pevně sevřených víček pěstičkami zatlačí pláč.
…Ten keř by vážně měl existovat.
 
Noc pokojně plyne nebeským korytem, proplétá se měsíčními odlesky, ostrůvky hvězd.
Fay žehná spánku, že nepřichází.
A polyká jednu výčitku za druhou, protože ani Lord nespí, tu a tam se pohne, pohladí ji, vtiskne letmé políbení.
Nakonec to nevydrží.
„Je to nepohodlné?“ hlesne, mezi slůvky jí rozechvěle zakrouží rozpaky.
„Co myslíš?“ zašeptá k její kůži. „Mít tě nahou v náručí je všechno možné, Fay. Jen ne pohodlné.“
„Tak…“
Dopovědět nedokáže. Však on pochopí.
Pochopí.
„Dala jsi mi vše, co jsem chtěl,“ řekne klidně, přejede palcem klenbu čtvrtého žebra. „Pro dnešek?“ dopoví, šelmě ve tmě mlsně blýskne v očích.
„Dobře,“ kývne Fay. Vždyť – zažila tohle některá z těch žen? Lhostejno, kolik jich bylo; nezažila. Fay to ví. A ten pocit zalézá pod nehty, hořkosladce ostrý, pichlavě skvostný.
„Můj Lorde? Mohl by mít Krkavec pravdu? Tohle… Já. My dva. Způsobí to zlé věci?“
„Ano.“ Lord se trochu nadzvedne, políbí krční obratel. „Mohl by mít pravdu.“
„Nemáte strach?“
Znovu se na ni položí. Zaposlouchá se do dunění jejího srdce.
„Mám,“ řekne.
„K smrti mne děsí, že mi vezmou mou magii a já zůstanu bezbranný. Že znovu budu tím děckem, na které všichni křičí „stvůro“ a zahání ho kamením. A ono se nedokáže bránit; nedokáže vůbec nic. Že znovu jen ten z nejmilosrdnějších mi štítivě hodí kus chleba, s pokřižováním uteče.
Už jednou to zkusili, vzít mi ji. A opět mne na poslední chvíli zachránilo čiré milosrdenství druhého.“
Tichá slůvka se zachytávají na pavučině noci, jemně rozvibrují spojené nitky, zůstanou přilepené jak kapičky rosy. Na jejich lesklé ploše se tisíckrát odrazí velké kočičí oči; Černá zvedne hlavu, hledí na něj upřeně. Nejvěrnější.
„Nikdy, Fay,“ pronese Lord. „Už nikdy nesmím být odkázaný na to, zda se někdo slituje. Raději zemřu. Raději zabiju. Raději cokoliv.“ Venku zazní zvuk jak paví naříkání, Lord polštářkem ukazováčku sklouzne po hrbolcích nahé páteře. „Tohle je můj strach; zlé věci mě neděsí.“
Fayino srdce se smutně přitulí k žebrům. O tři palce dál hřeje jeho dlaň.
„Ani váš svět k vám není laskavý.“
„A já nejsem laskavý k němu. Tím se to vyrovná.“
Pravou paži protáhne pod její hlavou, přitáhne ji k sobě celou, sevře v objetí; leží na boku, společně, dva tahy štětcem, perfektně kopírující všechny své tvary.
„Ty se bojíš, Fay?“
Fay zavře oči. Strach je náhle abstraktní pojem. Slovo bez významu. Bílá jizva je štít, Lordův žár brnění a šelma kopí; jak bych se mohla bát, matko?
„Mívala jsem strach z klece. Vy jste mne naučil, že každou mříž lze rozbít. Zlé věci znám dobře a toho, co znám, nemám důvod se bát. Ne, nebojím se,“ řekne klidně. „Dokud budete vy v pořádku a v bezpečí, ani smrt mi neublíží.“
Pokojem se vroucně zavlní to vnitřní dravčí pousmání.
„V tom případě budeš jistě i zítra velmi statečná a půjdeš se mnou na ples.“
Na ples?!
„Samozřejmě,“ zachrčí Fay.
„Já nejsem plukovník,“ ovane ji horce jeho dech.
„Jistěže. Já vím,“ hlesne, snaží se o pevný tón.
„Nebude se ti tam líbit. Ale budu s tebou. S tebou tam přijdu a s tebou odejdu; to ti mohu slíbit.“
…Jen blázen by chtěl víc.
Fay leží pokojná, Tma přítelkyně neslyšně tančí pokojem, Ticho zpívá svou melodii noci, oba tak jiní a stále stejní, našli ji, přišli za ní, Fay se láskyplně pousměje.
„Přemýšlela jsi někdy…“ promluví Lord zničehonic, vážný. Zamyšlený. „Kdyby se duše dala rozdělit, kolik by měla částí?“
„Nepřemýšlela. Protože to vím,“ pronese Fay klidně. „Zasadila jsem na matčin hrob mnoho semínek. Vzklíčilo sedm kopretin. Ani o jedinou víc; jen ten první rok. Když odkvetly, nové už nikdy nevyrostly. Její duše odešla.“
„Tedy sedm,“ zopakoval pomalu. „Tvá matka byla obdařena zvláštní moudrostí. A protože jsi přišla na svět pro mne, její vzkaz patří mně. Sedm. Dobře. Budu na to myslet. Fay? Co myslíš, že se stane, když živý člověk ztratí duši celou?“
Ticho zpívá, měkké tóny hladí. Fay přemýšlí.
„Oslepne,“ řekne nakonec. „Zapomene; na všechno, co bylo, co má být. Už neucítí vůni květin, nerozezná krásu svítání, chuť jídla. Touhu doteků. Bude prázdný. Hladový; a nic ho nedokáže zasytit.“
Jeho dech šimrá na kůži, hřejivá esence blízkosti; upřímné a opravdové, až z toho trochu mrazí.
„To nechci,“ zašeptá Tom. „Šestý bude poslední.“
Nadzvedne hlavu, sklouzne jí rty po vlasech, zlehýnka políbí na skráň.
„Už spi; zůstanu s tebou. Slíbil jsem ti celou noc – a dokonce i já své sliby občas plním.“
 
Když se probudí, zlaté slunce v okně stojí na špičkách, natahuje se po poledni. Přesto tu Lord stále je.
Fay se mu v pažích přetočí, tváří k němu.
Shlíží na ni, hnědé oči čerstvé, bez jediného stínu únavy. Droboučké vějířky úsměvných vrásek, lehce pobavené.
„Jsi první žena, která přečkala celou noc v mém náručí. Bez úhony. Blahopřeji.“
Klouže pohledem po jeho rysech.
…Myslím, že ne. Cítím se naruby.
Kostmi a kůží dovnitř, srdce, vnitřnosti, nervy na povrchu, obnažené, cítící na dřeň.
„Už zase neprší,“ řekne Fay.
 
Matčiny šaty, obsidiánový náhrdelník. Dlouhé náušnice, stříbřitě zvoní jak cupitání rolničkových víl. Černé vlasy spletené do volného copu s vetkanou stuhou, několik zvlněných pramenů Lord prsty vysvobodil, nechal splývat podél její tváře. Rty i bez růže červenější než třešně v listí, víčka ozdobená jinovatkou, rozverně se třpytí.
Fay na sebe hledí do zrcadla a nevěří. Tohle nejsem já. Nemůžu být.
Věčné kruhy pod očima jsou pryč, našedlá pleť, povadlé rysy vyschlé neusmíváním; kůže dýchá životem a září.
Lord stojí za ní, dlaně položené na jejích ramenou.
„To není vůbec nic oproti tomu, jakou tě vidím já.“
Sám v bílé košili se stojáčkem, černé kalhoty z jemné látky, temný hábit protkaný stříbrnými nitkami, zeleným lemováním, propletení hadi. Zapnutý od pasu výš zdůrazňuje silný hrudník, paže, od loktů se rozevírá v široké rukávy, podél boků splývá rozepnutý v bohatých záhybech až téměř k zemi.
Na stolku zdobená pozvánka na ples Pospolitosti; lady Fay s doprovodem.
„Zažádat svým jménem, ani by se neobtěžovali s odmítnutím,“ vysvětlí Lord netečně. „Naopak tebe se nepozvat neodváží. Zvlášť, když ve skutečnosti zběsile touží poznat ženu, která převzala můj dům.“
Ples Pospolitosti byl každoroční slavností smíšených rodin, kouzelníků cítících sounáležitost s mudly, a těch, kteří je z nejrůznějších důvodů s naučeným úsměvem snáší.
Fay potlačí povzdech, tam nejspíš nebude Lord vítán.
Nemáš ani představu, jak velmi nevítán, pomyslí si Tom. Což je zcela pochopitelné a mě to skutečně netrápí; jenže to budeš ty, kdo sklidí trpkost plodů z mého sadu.
Dokážeš to?
Věřím tvé lásce. I touze být se mnou. Tvou odvahu a sílu stát po mém boku dnes vystavím zkoušce; a bude tvrdá, Fay.
Nemůže to být jinak.
Stiskne její ramena trochu pevněji.
„Poslouchej mě dobře, Fay. Jsem si víc než jistý, že tam bude Albus. To jméno si zapamatuj; Albus. Albus, Fay. To on mne našel v sirotčinci, on mne přivedl do mého světa, on mi byl rádcem a průvodcem v prvních letech. On mne zachránil, když mi chtěli vzít mou magii. A on je ten, kdo mne nyní sleduje nejpečlivěji a s největší nedůvěrou. Albus, Fay. Pokud přesvědčíš jeho, že mé city k tobě jsou pravé a upřímné, přesvědčíš všechny.“
Promlouvá k ní, hlas tlumeně hypnotický, skloněný k ní tak blízko, že se mu rty při pohybu tu a tam otřou o její ušní lalůček.
Současně s tím sleduje v odrazu zrcadla, jak se jí v očích rozžíhají hvězdy, zmámený ohňostroj. Ani se nehne, vnímá, naslouchá.
„Albus je členem Starostolce, což je nejvyšší postavení, jakého kouzelník může dosáhnout. Také zastává funkci ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích, té, kterou založil můj předek Salazar se svými přáteli. Na znamení úcty dodnes nesou koleje názvy jejich rodů. Ale pouze já jediný jsem Zmijozel původem, nikoliv hloupou kolejní příslušností… Přál jsem si zůstat s ním. Albus mne odmítl. Toužím po tom, Fay. Toužím po jeho uznání. Po jeho respektu. Albus, Fay. Na všechny ostatní zapomeň, nejsou nikým. Albus, Fay.“
Přitaká, oněmělá. Jako uhranutá naléhavostí jeho tónu, té žádostivosti a hladu, té – potřeby. Jak snadno by se v tom zvuku jeden ztratil, bez touhy najít cestu ven…
Zamrká. Potřese hlavou.
Chtěla se na něco zeptat, bylo to důležité, bylo to hodně důležité… Už ví.
„Ale co můj slib?“ otočí se čelem k němu, zvedne tvář. „Ten kouzelný slib, že nesmím prozradit nic, co je mezi námi, co jste mi řekl? Jak mám někoho přesvědčit, když nesmím nic říct?“
Lord shovívavě přimhouří oči.
„Ah, Fay. Kouzla nejsou jako vaše mrtvé věci z kovu a elektřiny. Mají svou vlastní moudrost. Jistěže smíš o nás mluvit; a budeš. Jen pokud bys vědomě či nevědomky chtěla prozradit něco, co by mi ublížilo, kouzlo zasáhne. Ale nejdřív tě bude varovat. Jsem si vědom, že ještě nejsi na takovou zkoušku připravená, nevíš o našem světě téměř nic, ale nemáme čas. Nesmím tě před nimi skrývat, čím déle bych tě držel stranou, tím těžší by bylo získat jejich důvěru. Rozumíš mi?“
Krátce, rázně kývne.
„Ještě jedna věc, Fay. Nikdy mne před Albusem neoslovuj Lorde. Nemluv s ním o mne tak. Před ním jsem pro tebe jen a pouze Tom.“
Fay zděšeně rozevře ústa, ne, to nemůžu. Nedokážu! Vždyť ani Krkavec vás neoslovuje jménem!
„Yaxley není mou milenkou,“ mrkne jedno čokoládové oko.
A Lord luskne prsty.
Fayiny šaty vzplanou, živůtek ozdobí oranžovo rudé plamínky, ohnivé chvosty splynou se sukní, vlní se nad zemí, vytvoří vlečku jak pro královnu elfů.
„Iluzionistické kouzlo; nespálí tě, neuhoříš. Jen pouhá iluze, Fay. Napadlo mne, že by se ti mohlo líbit.“
Fay v planoucích šatech na něj hledí. Bez dechu. A snad se něco v tom kouzle zvrtlo, protože v jejích zorničkách spatří cosi krutě palčivého, bolestně sžíravého. …Ach ano. Ta hloupá, hloupá bláznivá láska, marnivý smíšek, děvka nevěrná…
Ale správně. Na ni mysli, až tam vstoupíš. Na to, co ode mne chceš a co ti dávám.
Ano.
Mysli na to, jak moc mne miluješ.
A na tohle také…
Tom sevře její tvář do dlaní, přitáhne k sobě, políbí. Není to krotké políbení. Vášnivě vnikne mezi rty, obkrouží a vsaje její jazyk do svých úst, líbá ji nenasytně, dravě, do dna, zaplaví svou chutí; zachytí ji, když Fay podklesnou kolena, drží ji a líbá, líbá a připravuje o rozum.
Po jedné a čtvrt věčnosti se mírně odkloní, zatkne ji bronzově mihotavou září.
„Dej mi Albuse,“ zašeptá. „A já ti ukážu, jak hluboce umím být vděčný.“
 
Tolik světel.
Tlumené hlasy, chichotání, špitání a zase smích, desítky večerních šatů, jedny krásnější než druhé, každé výjimečné svým osobitým kouzlem, strohá elegance mužských hábitů. Taneční cupitání dam, důstojný krok pánů; objevuji se zničehonic a odnikud na volném prostranství před honosně vyhlížející budovou, vysokými rozzářenými okny zve dál, uvnitř už hrají.
A tolik nádherných květin. Podél cest, padají i z nebe, stabarevné, duhové plátky, věnčí stezku ke schodům. Úchvatné, dechberoucí.
Ano.
Pokud by ovšem čarokrásu noci co chvíli nezjizvilo šokované zajíknutí, zděšené pohledy, nenávist a zloba. A strach, samozřejmě; ten jediný se zdá přirozený. Míjené dvojice chvatně skrývají tváře pod vyčarované maškarní masky.
Lord si jich nevšímá. Kráčí pevným, jistým krokem, ani jedinkrát nezaváhá. Nenabídne Fay rámě, jako všichni ze zdejších džentlmenů svým dámám.
Vezme ji za ruku, proplete prsty.
Tu a tam jí věnuje letmé polaskání čokoládových očí.
Jsem tu. Vidíš?
Vždyť já vím, přitaká Fay. Cítím vás každým úponkem.
A těžký příkrov dusného ticha se změní v průsvitný opar nad vrcholky stromů, masky halící identitu svých majitelů jsou náhle zábavně roztomilé, a slůvka drcená hrdly „To je on?! On je tady, pryč, pojďme rychle pryč, jak se odvažuje sem vstoupit, zrůda, vrah, prosím drahý pojďme pryč…“ Tak tahle slova se prostě rozplynou s vydechnutými molekulami vzduchu. A noc je čarokrásná.
Fay jde, svírá Lordovu dlaň, vítr sem tam rozfoukne její plamennou vlečku, cestička pocukrovaná okvětními plátky končí, první schod.
Ohnivá o krok před nimi, vrhne na ni kradmý pohled.
„Dobrý pokus,“ utrousí. Cinkne náramky. „Škoda jen, že ani šarlatánské triky tě nemohou proměnit do mne. Ale budu to brát jako kompliment.“
Roztočí se, až ve víru vzplane celá, i kadeře jí hoří, ústa, oči, řasy jak plamínky titěrných svíček.
Nikdo není jako ty, přitaká Fay úsměvně.
„Jistěže ne,“ odsekne Ohnivá na půl úst, přeskočí dva schody, zatočí se, další dva, nová otočka…
„Tome.“
Jedno slovo. A nejspíš to také bylo nějaké kouzlo, protože voliéra bezpečí se rázem bortí, střípky jak šrapnely, truchlivý závoj padá k zemi; Lord ustrne. Jak strašná sněhová bouře se v něm musela rozběsnit, když ji Fay cítí z jeho dlaně i přes látku rukaviček?
Vzhlédne. A už ví, odkud se ten mráz vzal.
Muž před nimi, hábit levandulově fialkový, hnědé vousy i vlasy s prvním stěží patrným pramínkem šedin, oči za kruhovými skly brýlí modré jak pomněnková zahrada bez hranic… To z téhle zahrady čiší smrtelný chlad.
Lord otevře ústa.
Pomněnkový muž zavrtí hlavou, jen docela mírně.
A Lord ústa zavře.
„Nejsi tu vítán. Doufal jsem, že to pochopíš, že nebudu muset… Ne, Tome. Nedovolím ti vstoupit. Nedovolím, abys zničil dnešní noc, na to je příliš důležitá. Příliš čistá. Nechoď dál, Tome.“ Pomněnkový na okamžik sklopí víčka. A jako květ ocúnu uroní svou bezelstně nevinnou, vražednou kapku jedu.
„Tome. Já tě o to prosím.“

John Murphy - 28 Weeks Later main theme + Don abandonds Alice

Fay to slyší zřetelněji než matčino poslední vydechnutí; ten příšerný zvuk, když se rychlostí blesku smrští kovové pero a zubaté čelisti se s ohlušující ránou srazí, div že nezahryznou jedna druhou.
Cvak.
A Šelma je v pasti.
Ač jeho tvář nikdy neviděla, Fay ví, kdo je Pomněnkový před nimi. Nemá nejmenší pochybnosti. Jen jeho „prosím“ se mohlo stát kyselinou děsivější napalmu, rozežrat všechno, co ona miluje, touží chránit, co je pro ni svaté…
Lord ho nemůže minout, hluchý k jeho prosbě. Ne k jeho prosbě.
A nemůže ji vyslechnout, před všemi těmi přihlížejícími maskami, tak dychtivými jeho pádu; vždyť to víte, šelmy si své hrdosti cení víc než života.
Drží ji. Drží Fay pevně. Snad bezděčně je jeho stisk drtivý, až drobné kůstky dlaně sténají.
Skrz ty prsty říká vše, co šelmy vyslovit nemohou. Nikdy.
Že neví, co má dělat.
Lord tam stojí, plátky květin padají z nebe, třpytky na maškarních maskách se blýskají, Lord stojí, a jediná jistota je ta, že každý směr bude špatně.
Šelma v kleci.
…Takže tohle umí ten Pomněnkový.
 
Fay pustí jeho dlaň.
Výraz nihilisticky klidný. Nepodívá se na něj.
„Prosila jsem celý den,“ vysloví nahlas. „Víc prosit neumím. Hezký večer, Tome.“
Vykročí, první schod, druhý. Třetí. Jde. Jde sama. Stoupá vzhůru; což je docela matoucí, když míříte do pekelného chřtánu, Realita vykoukne zpoza ženských rób, v úsměvném šklebu odhalí hnijící dásně, nemyslela sis, pošetilá, že přede mnou můžeš utéct? Najdu tě všude.
Copak utíkám? Mine ji Fay lhostejně a stoupá.
„Jsem tady,“ špitne Ohnivá, šaty rudočerné, skomírající uhlíky.
Nebuď smutná, usměje se na ni Fay. Všechno je v pořádku. Proč myslíš, že jsem byla poslední dva dny tak šťastná? Byl to jen sen a ve snu se smí cokoliv; a všechny sny končí. Tenhle končí dokonale. Viděla jsi to, Ohnivá? Rozbily jsme další mříž! Všichni slyšeli, že přišel jen na mé naléhání, jen kvůli mně; teď smí prosbě Pomněnkového vyhovět, dát mu najevo, že jeho jediného si cení nade vše… Nebo mě může následovat, pokračovat v té bláznivé hře, v níž mne miluje pravdivě a upřímně, bez ohledu na cokoliv. Chápeš? Ať udělá cokoliv, nic nebude špatně.
„A ty?“ zašeptá Ohnivá.
Blázníš? Prožila jsem svůj sen! Kdo tohle může říct?! Pohlédne vedle sebe, přimhouří víčka. Potřese hlavou. A odkdy jsi ty sentimentální? Děsíš mě.
Dojde na vrchol, vysoké dveře, otevřou se.
Někde nedosáhnutelně daleko, pod tisíci schody, za myriádou hvězd, Šelma svobodná, zhluboka se nadechne.
 
Definitivně to byla brána do podsvětí.
Protože hned zkraje stojí manželé Costiganovi, uprostřed, dnes v černém hábitu, Rudý rudých, vedle něj několik dalších tváří.
Jedno mají společné; zášť v očích.
Fay ví, že nepatří jí, ne docela. Ale jak moc se pletou. Když nenávidíte toho, koho miluji, když zraňujete toho, kdo je mi nejdražší – jsem to já, kdo krvácí.
Fay zvolna klouže pohledem z jednoho na druhého; napadlo vás někdy, kým mohl být, kdybyste ho nevyhnali?
Právě vy, jiní víc, než co jsem kdy poznala, odsoudili jste ho, protože je – jiný jinak?
„Věděl jsem, že vás znám,“ pronese chladně jedna z tváří; mužská, hlas se zdá mlhavě povědomý. „Jsem bystrozor Drysdale. Setkali jsme se v Novém Sarumu, vlastnila jste zakázanou knihu. A to zrovna v době, kdy se tam začal vyskytovat Raddle. A nyní… jste zde. V jeho domě. Víte, lady Fay, myslím, že vás musím varovat,“ trochu se předkloní, jedno oko mrkne, v tom druhém blýskne zlá jiskra, „tady mezi kouzelníky se na náhody příliš nevěří.“
„Tak fajn,“ napřímí se Ohnivá, bojovně dá ruce v bok. „Jestli chceš začít utíkat – běžím napřed.“
„Omlouvám se, nepoznala jsem vás,“ usměje se Fay. „To víte, moc světla a je vám vidět do tváře. Obávám se, že nyní je s varováním řada na mně; pokud hodláte pokračovat v kladení otázek, neodpovím na jedinou z nich. Ještě jsem neměla čas prostudovat vaše zákony, což je zcela má chyba, uznávám. Ale základní přehled již mám, s laskavým přispěním každého z vás. Vím, že rudá na plášti symbolizuje zlo, kterému je dovoleno cokoliv; třeba vniknout o půlnoci do mé ložnice, vzít, co je mé, způsobit mi fyzickou bolest, aniž byste se mne dotkli. Vím, že čtení pohádek se zde trestá smrtí. Také vím, že když půjdu na návštěvu, hostitel mne smí beztrestně otrávit. A právě jsem pochopila, že Pospolitost, zvoucí krásným sloganem „Všichni jsme jeden a každý je vítán“, je ve skutečnosti přepečlivě vybranou elitou, uzamčenou světu.
Možná ovládáte kouzla a dokážete nepředstavitelné věci, ale ve své podstatě je váš a můj svět úplně stejný. I zde stojí kat ještě před soudcem. Takže ne, neodpovím vůbec na nic. K smrti mě děsí, jak byste mne mohli potrestat za to, že dýchám příliš nahlas. Nebo… že dýchám.“
„Přátelé. Přátelé, prosím,“ povzdechne si smutně, vstoupí do zorného pole Pomněnkový. „Tento začátek nemohl být nešťastnější. Lady Fay, věřte mi, jste tu víc než jen vítána. Ač plně rozumím, proč jsou vaše první dojmy k nám nepříznivé, prosím o vaše pochopení. Bez své viny jste se ocitla uprostřed něčeho, čemu zcela pochopitelně nemůžete rozumět – ale já vám přísahám, snaha nás všech směřuje jen k jedinému. Ochránit vás.
Fay k němu stočí tvář. Úsměv nehybný, kamenně vytesaný, ohlazený plukovníkovým bičem a skříní, prázdný.
Skutečně si, Pomněnkový, myslíš, že všemu rozumíš? Že dohlédneš na konec všeho? Vždyť nevidíš, co stojí přímo před tebou. Že tě miluje jako otce, kterého nikdy nepoznal, přes všechno, co vás dělí, miluje tě takového, jaký jsi. A ty ho vyháníš. Je mi tě líto.
„Mohli bychom prosím začít znovu? Jsem Albus Brumbál. Pro vás jen Albus, lady Fay, pokud smím být tak smělý.“
„Já ho miluji,“ vysloví Fay a řekne to velmi klidně.
Jako by mu tím na ramena vložila nesmírnou tíhu, poklesnou, pohled se mu zakalí.
„Ředitel Brumbál má pravdu. Přijměte naši omluvu za všechna ta nemilá nedorozumění,“ Rudý vykouzlí zpoza zad tác s křišťálovými pohárky. „Přípitek na usmířenou?“
„Ale zajisté,“ věnuje Fay mrtvý úsměv i jemu, vztáhne ruku, zakrouží nad sklínkami, „která je ta otrávená?“
Je to Pomněnkový, kdo vybere skleničku, její vysoká noha je ovinutá průsvitným hadem. Po doteku zmizí. Podá ji Fay.
„Tragické okolnosti Tomova narození, jeho vlastní brilantní umění v lektvarech, mi nedávají na vybranou. Tento je pro vás, lady Fay. A třebaže skutečně obsahuje jistý lektvar, jed to není,“ řekne těžce. „Pouze identifikuje a ukáže názvy všeho, co vám Tom podal. Nápoj lásky, který nás zbavuje svobodné volby, je nutné podávat jednou měsíčně; je tedy odměřen tak, aby zpětně prozkoumal vašich posledních pět týdnů. …Nemusíte ho vypít zde, můžeme jít někam do soukromí.“ Povzdech. „A docela jistě máte právo ho odmítnout zcela.“
Sklínka zabrní v prstech; ale ne, není to magie tekutiny uvnitř, co se v ledovém dýchnutí provlní celým tělem.
Kouzlo slibu, jeho varování; Fay nepochybuje.
Nápoj lásky? Bláhovci… Já přeci vím, že to není, co hledáte. Jsou to jiné lektvary. Zakázané. Že ano? I ty, některé, jsou jistě zakázané.
Váš svět je jako začarovaný kruh, ze všech stran výstražná cedule, ne, nesmíš, zakázáno, smrt!
Jak pozorné. Cítím se tu jako doma.
No ano, mohla by odmítnout, uchýlit se ke lži, že jim nevěří; proč by také měla? Ale nestvrdila by tím všechna jejich obvinění?
Anebo by mohla ukázat existenci toho, co tak absolutně popírají.
Že v Lorda věří.
…Jsi tu, šelmo? Slíbila jsi, že Lorda přede mnou ochráníš. Splň svůj slib.
A ty, můj slibe, učiň, co učinit máš; zabij mne dřív, než ten nápoj prozradí, co by mu ublížilo. Kéž bych mohla zemřít tak, aby Pomněnkový navěky zůstal s vinou a přišel vás žádat o odpuštění. Ano. To by bylo dobré. Pak byste na svou divnovílu možná nezapomněl.
Fay zvedne pohár k ústům, Ohnivá ji zezadu pevně obejme.
„Nezapomeň nechat pár kapek pro mě… Ty lakomá!“
 
Konejšivý lektvar.
Slzy Illacrima.
Revitalizující lektvar.
Slzy Illacrima.
Lektvar na hojení popálenin.
Slzy Illacrima.
Lektvar životní energie.
Lektvar na hojení neléčených zlomenin.
Kůžiobnovující lektvar.
Slzy Illacrima.
Životní funkce udržující lektvar.
Slzy Illacrima.
Lektvar nejvyšší potřeby.
Lektvar nejvyšší potřeby.
Lektvar nejvyšší potřeby.
Lektvar nejhlubší nouze.
Lektvar poslední naděje.
 
Fay otevře oči, vydechne, z úst vyklouzne bílý chomáček mlhy, přetransformuje se do slov.
Lektvar prosby k Merlinovi.
Fay mávne rukou, slůvka se rozplynou. Mrazivý dech v těle je pryč. Ohnivá nejistě vykoukne přes rameno.
„Přežily jsme?“
Rudý hledí jinam, Pomněnkovému se leskne v očích.
„Ach, dítě…“ hlesne.
Fay vrátí prázdnou sklenku na tác.
„Měl jste pravdu, Albusi. Začali jsme špatně. A umístit se hned z počátku na chybných pozicích je zbytečně nepřehledné. Začněme tedy znovu. Je mi ctí vás poznat, Albusi,“ napřáhne k němu svou drobnou dlaň v černé rukavičce, „já jsem Fay. Váš nový nepřítel.“
______________________________________________________________________
 
Vítejte v dalším roce :-)
 
Omlouvám se (opět) za prodlevu s odpovědmi na vaše komentáře, trochu zápolím se zdravím a snažím se dopsat svůj příspěvek do "Zelené pro Severuse", víc nějak nestíhám... snad brzy vše doženu. Takže tentokrát se uvidíme již v pondělí 9. 1. na Severusovy narozeniny :-)
Přeji klidný pátek a nekonečný víkend :-)
Merlin s vámi 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Páni...

(Idris S., 3. 9. 2018 21:31)

Slizar z Hadozelí ! xDDD Já se pokakám .. :D :D
Čím déle o Fay čtu, tím ji mám raději. Ten proslov na plese... Rozumím, proč se do ní Tom tak zakoukal. :D Je to borka. ;D

návraty

(Elza, 9. 10. 2017 20:31)

Má milá, po dlouhé pauze vracím se k dočtení Šelmy. Tiše vrním, nádhera.

!!!...

(miamam, 17. 1. 2017 16:03)

Aaach ja nevim, co rict!!! Skvele! miluju ten dum! A ten rozhovor...kolik vitealu...sesty bude posledni... Krasa! :3 ovsem ples tomu dal jeste korunu, Fay byla naprosto uzasna. Dekuji <3

Emoce, hodně emocí :D

(An, 16. 1. 2017 8:48)

Jen těžko se mi hledají slova... S postupem času a dalšími kapitolami se mi rýsuje zajímavější život Toma. Jeho vztah vůči Albusovi... Dáváš mi nové věci na přemýšlení a za to ti děkuji :) Fay a její rozhovor se svícnem- jeho vyprávění o rodu Gauntů zapadl jako další dílek skládačky perfektně na své místo. JKR načrtla jakýs takýs obraz tohoto vznešeného rodu a ty jsi ho dotvořila :) Bude další? A konečně ples. Jsem zvědavá, jak to všechno dopadne, protože to vypadá na velmi zajímavý večer :)

A v neposlední řadě musím zmínit ty přezdívky. Pomněnkový, Rudooký, Bělovlasý... Moc se mi líbí :)

K dodatku. Já bych řekla, že kdo chce, ten si počká. Mě osobně by ani nenapadlo třeba i jen přestat číst (nebo i psát komentáře- i když je taky přidávám hala bala, ale důvodem je, že nemám každý den přístup k internetu), proto, že si dáváš načas :) Každopádně, pro mě je to skvělá zkušenost, vyjádřit své pocity někomu, kdo jim porozumí :) Doufám, že jsem to formulovala dobře a nevyznělo to moc blbě :D

A nakonec si dovolím připojit blahopřání. Sice o den později, ale dřív jsem se na internet nedostala. Takže, přeji ti všechno nejlepší ke svátku, hodně štěstí, zdraví a pohody :)

;)

(zuzule, 16. 1. 2017 6:44)

Dekuju!

Pozdě, ale přece...

(Amáta, 10. 1. 2017 23:07)

Má 2. nejoblíbenější autorko na světě, No. 1 v oblasti fanfikcí - prosím, neber nadpis jako rýpnutí, myslím tím, že jsem se k tvému příběhu dostala JÁ pozdě :-) Nemám jako vždy slov, myslím, že to vystihnu jediným názvem - "Lektvar prosby k Merlinovi". Nevím, jak ho uvařit, ale pokud seženu, tak využiju k ukradení již hotových kapitol (omlouvám se za vyhrožování vandalstvím, ale zoufalství si žádá nutné opatření). Takže jen - díky, že s námi jsi :-)
Merlin s tebou, Amy

Okouzlená/ kouzená Fay

(Vlasta, 9. 1. 2017 23:27)

Je úžasné jak plynule Fay přechází z fáze "Já Alenka v říši divů" do fáze "mám všechno na háku" a elegantně překonává všechny překážky, které jí pan Osud staví do cesty. Konkrétně rozhovor se svícnem je magický, jistě, proč by si slušná anglická dáma špinila ruce, když může mít rukavičky, že? :-)
Jsem moc zvědavá jak se bude vyvíjet její nepřátelství s Albusem a kam až zajde. V kontextu jejich vyvíjejícího se příběhu jsem si vzpomněla na Gartha Nixe. "Volí si chodec stezku, nebo stezka chodce?"

Mnoho štěstí v Novém roce má milá Alice, hlavě zdraví a štěstí <3 :-)

:)

(Babu, 8. 1. 2017 13:52)

Ahoj Alice. :)
Moc děkuju za další úžasnou kapitolu. Čtu poctivě každé Tvé písmeno, jen pořád nevím, co vlastně na příběh říct, jak Ti vhodně poděkovat, jak vlastně vyjádřit ten kolotoč emocí, co ve mně probouzíš. Jen už jsem to nevydržela a musím Ti říct, že tato třetí příběhová linie, kterou vlastně ani nemusíme číst, je dokonalá. Fay je suverénně moje nejoblíbenější postava z celého HP světa. Tato linie mě baví více než Severus i Harry.
Děkuju Ti za to, za každé písmeno, za všechno prostě.
Merlin s Tebou <3

poděkování

(Astra, 7. 1. 2017 19:28)

Kapitola se četla překrásně, Tvůj Tom je prostě... magický. Ano, taky bych z něj byla šíleňoučká :-). Obdivuju Fay i za její schopnost milovat. A být součástí je mnohem důležitější, než vládnout. Vládci bývají zatraceně osamělí.
Líbí se mi, jak se ti dva sbližují... uvěřit lásce bývá dost těžké, zvlášť když někdo vyrůstá jako Tom, nemilovaný, odmítaný. Musí to být hodně vysoká bariéra, kterou kolem sebe postaví, aby dokázal tomu nepřátelskému světu čelit. A Fay v té bariéře našla dvířka.
Mám radost.
A svícen - to je kapitola sama o sobě. Neuvěřitelně mě baví.

Tom a Fay

(Seiyuu, 7. 1. 2017 10:58)

Díky za další úžasnou kapitolu. Naprosto mě uchvacuje dynamika vztahu mezi Fay a Tomem. Vlastně bych toho chtěla do komentáře napsat strašně moc a prošpikovat to samými superlativy, ale nějak je ten zážitek z četby tak silný, že se mi všechna slova přijdou nedostatečná. Takže tě jen úpěnlivě prosím - zůstaň zdravá jako rybka, ať nám tu pravidelně přibývají kapitoly! ^_^

První maska?

(Issabella , 6. 1. 2017 23:21)

Alice,
slibuji, že dneska budu opravdu v komentáři střídmá. Myslím na místo :-) bude mi stačit jeden.

Po dočtení jsem znovu ohromená...Jako už tolikrát, jsi prostě čarodějka a se slovy kouzlíš náramně znamenitě.
Přiznám se, že Fay si to u mě po poslední kapitole maličko vyžehlila, tak jo víc než maličko,(přísně tajné: možná ji tak trochu nemám ráda proto, že na ni docela nepatrně a zcela jistě přehlednutelně žárlím ;-) jo, to by mohlo být ono, ale nikomu to neříkej)
ale zas, sedm? Co jí to napadlo mu tohle říkat!? No jo, já vím, ona netušila proč se ptá. A tak si říkám, on vlastně skončil u šesti, kdyby nebylo tě hloupé chyby s Harrym nemusel... Oslepnout. Ach jo, jak mohlo být všechno jinak. Merline, ...kdyby je opravdu hrozně kruté slovo.

Zdá se mi to nebo tě Tom začal pomalu pouštět k sobě? Jako by sundal první masku z mnoha? Je úžasný, fakt a jsem vlastně vděčná Fay, že za něj bojuje.

A Albus. Vrrr... Chtěla bych na něj zavrčet, třeba ho i kousnout...K čertu, rozžvýkat a vyplivnout za to...Za všechno. Ale zas děkuji, že ho varoval, že ho zachránil, uchránil před Odkazem, hmm škoda že ne před sebou.

Tvoje písmenka jsou jako kousíčky skládačky a já jsem vděčná, že ji Tvým prostřednictvím smím skládat a moc se těším na konečný obraz, i když ten Tomův je tak bolavý a vlastně už hotový. :'-(

Přeji ti krásný víkend, co nejrychlejší uzdravení (možná by se ti hodil některý z Tomových lektvarů) a hlavně Merlin s Tebou

-

(-, 6. 1. 2017 17:57)

Alice, já ty tvoje texty prostě zbožňuju. Opravdu nechápu, jak to děláš, ale pokaždé je to nepopsatelně úžasný zážitek. Děkuju.

Uzdrav se!

(Danča, 6. 1. 2017 16:03)

Alice, věta ''Sám v bílé košili se stojáčkem'' mě svou dvojsmyslností skolila k zemi :D
Fay miluju a jsem naprosto mimo! Pomněnkový, jistě, tohle je on, přesně on. Také šelma, také nebezpečný.