Má rád déšť. Napájí zemi, zvěř, stromy, rostliny, přináší opar čistoty, nebe po něm zůstává svěže omyté. Vzduch voní jako čerstvě narozený.
Ne zde.
Dešťové kapky ztěžka dopadají na Sarum, plné prachu, smogu, benzínových zplodin, kouře továren, škvařeného oleje strojů. Nejsou špinavé; jsou jedovaté.
A to nekonečné, monotónní tichoulinké praskání výbojů elektrického osvětlení… Žádný div, že tu jsou všichni zpola šílení.
Odvrátí se od okna svého hotelového pokoje, chodbou se totiž vzdáleně nese rázný klapot dámských podpatků. Očekávaný. Opona se zvedá, třetí dějství, ve vedlejší roli sladce prohnilá Clarice Greerová.
Usedne do křesla, odstraní z šálku čajové snítky Earl Grey, právě včas. Jsou z domova, pochopitelně.
Sebevědomé kroky utichnou přede dveřmi, následované ještě nepříjemnějším hlasitým zaklepáním.
Nespěchá s odpovědí. Přidá do čaje trochu mléka, rozmíchá lžičkou. Vyndá ji, zlehka oklepe o porcelánový kraj, odloží na talířek.
„Dále.“
Elisabeth Darlene Greerová vnikne do jeho pokoje, rázem ho k uzalknutí zaplní těžkým pachem pudru, pronikavým parfémem.
Jak jen to nesnáší. Dusí ho. Nikdy si nezvykne.
Nestačí, že zabíjejí půdu, spoutávají studeným kovem, pokrývají betonem a mrtvými věcmi – dělají totéž se sebou. Vraždí všechno, co je krásné. Přirozené. Vlhkost vlasů, vůni těla, slanost potu, když klikatě stéká křivkami. Směs pachů smíchaných do jedinečné esence každé lidské bytosti.
Možná je to účel. Změnit se do dalšího bezmyšlenkovitě tepajícího stroje u rozpálených pecí.
Představí si, jaké by to bylo seznámit ji se všemi jejími osobními pachy, mírně tím uleví pocitům štítivého odporu. Věnuje jí letmý pohled. Pokrytá vrstvami neprodyšného hrubého materiálu, halí téměř každý proužek kůže, kolová sukně vyztužená, pas nemilosrdně stažený, vlasy skryté kloboukem, přírodní růž tváří nahrazená líčením. Zjevně právě ona ze všech nejvíc pohrdá sebou, když každou svou část opravuje.
„Sire,“ usměje se osoba škrobeně, přidá do toho kapku výčitek, pohrdání, hněvu.
Bída. Zkus to znovu.
Osoba svlékne rukavičky, rozhlédne se pokojem. Stočí zrak k němu, oči má jak hyena, zlé a zbabělé. Její smích určitě zní stejně, chechtavě štěkavý, napadne ho, zatímco nese šálek k ústům. Vychutná první doušek. Silný, horký, plná chuť, doslova se pomiluje s jazykem. Přimhouří oči; výtečné.
„Smím si přisednout?“ vyruší ho osoba, prohodí řečnicky, vykročí k druhému z křesel.
„Ne,“ opáčí prostě. Vrátí se k čaji.
Zaskočí ji tím, na okamžik ztratí řeč. To se zřejmě madam Greerové nestává často.
„Kde je vaše dobré vychování, mladý muži?“ pronese mrazivě.
Evidentně rušit nepřestane. Rezignovaně odloží šálek, pohodlně se opře. Dívá se na ni. Mlčí.
Osoba vyrovná výraz do běžné falešné masky povýšeného klidu.
„Zřejmě jsme nezačali nejlépe,“ usměje se. „Zkusíme to tedy znovu. S ohledem na to, že přes několikeré naše pozvánky jste se k nám dosud nedostavil – ani neozval,“ další kapka jedu, opět vyčpělá, „uvědomila jsem si, že náš neschopný poslíček je nedokázal doručit.“
Doručil. Všechny. Leží neotevřené na stolku hned vedle dveří. Musela je vidět; nakonec, jsou tam připravené pouze pro ni.
„Proto jsem tu,“ pokračuje osoba neochvějně, „můj manžel i já, a pochopitelně především naše drahá Clarice, vás dnes večer velmi rádi u nás přivítáme. Dobrá večeře, příjemná společnost. A samozřejmě, krátký rozhovor o vašich plánech do budoucna.“
„Mám mnoho plánů,“ pronese vláčně, „zajímá vás některý konkrétně?“
„Svatba s Clarice, jistěže,“ zachvěje se jí hlas rozhořčením.
„Ah. Ten,“ přitaká vážně s porozuměním. „Tak ten v mých plánech není.“
„Ujišťuji vás, že je,“ zasyčí, odhodí masku, konečně se ukáže skutečná ctihodná Elisabeth Darlene Greerová. Opravdu má v sobě něco z hyeny. „Svedl jste mou ubohou nevinnou dceru a to velmi hrubým, hanebným způsobem. Viděla jsem její modřiny,“ procedí významně. Chce vyvolat pocity viny. Asi.
„Ve tři hodiny ráno vstoupila do mé ložnice, sama a dobrovolně. Tím se neobhajuji,“ usměje se na ni. Pokrčí rameny. „Chtěl jsem od ní jednu noc. Tu jsem si vzal. Vaše nabídka dalších je šlechetná, leč nezajímavá. Východ je přímo za vámi, přeji příjemný den,“ natáhne se po šálku, věc uzavřena.
Musí přivřít oči. Tak hlasitě se osoba rozkřičí.
Když na ni o pár vteřin později vloží zachmuřený zrak, stojí osoba zkamenělá šokem, bezúčelně hýbe dásněmi. Marně, ústa má srostlá.
„To. Nemám. Rád,“ oznámí varovně. „První ranní čaj je obřad, blahodárný pro vyrovnanou mysl. Kazíš mi ho.“
Skloní se k šálku, pomalu upije. Vychladlý. Pochopitelně. Mudlové, to proklaté Artušovo sémě, prostě musí všechno zničit. Zřejmě mají onu povinnost zakódovanou v genech.
S povzdechem vrátí čaj na stůl, škoda ho. Složí paže na područky křesla, přehodí nohu přes nohu. Nu což, jsou i jiné způsoby, jak příjemně začít den.
„Máš doma běhnu, smiř se s tím. Je to snad má chyba?“ zvlní zmateně obočí. „Ano, já vím; nyní, pokud bys mohla mluvit, by přišly výhružky. Jak mne společensky znemožníš, každý se dozví, že jsem bezcharakterní a podlý – zde bys zřejmě volila jiné termíny – a žádná počestná dáma ve městě mi už na pozdrav neodpoví. Ubohá Elisabeth. Nemáš ani představu, kolik počestných dam a panenských děvčátek by tato informace přivedla na můj práh.“ Rozpřáhne dlaně. „Je mi lhostejné, co uděláš.“
Vstane; osoba zatím překonala šok, právě ji zachvacovala panická hrůza. Smýkne sebou několik klopýtavých kroků od něj.
Příjemné.
Ne jako čerstvý Earl Grey. Ale příjemné.
„Mimochodem,“ ztlumí hlas, decentní tón, „tvá malá coura byla vskutku hrozná, dlouho jsem neměl v posteli tak leklou rybu. Případný ženich by o tomto nedostatku raději měl být informován. Avšak,“ vztyčí ukazováček, až to s ní trhne, spiklenecky na ni mrkne, „mám pro tebe jednu dobrou zprávu, Elizabeth. Nemusíš mít obavy, zda je těhotná. To je dobrá zpráva, že ano? Zajisté, teoreticky by ti mohlo nepatrně vadit, že kvůli noci se mnou už nikdy nebude schopná porodit děcko; mám rád jistotu,“ omluvný úsměv, pohodí hlavou. „Pro případného potomka si představuji poněkud… hodnotnější etue. Tomu nepochybně rozumíš.“
Ne, nevypadá, že by rozuměla. Čemukoliv. Její problém.
„Na co čekáš?“ ztiší hlas do laškovného šepotu, mrkne ke dveřím. „Táhni. A pro své dobro, nevracej se.“
Sleduje, jak velmi neelegantní rychlostí jeho pokoj opouští, opřený o zárubeň dveří ji vyprovází pohledem, osoba chvátá hotelovou chodbou.
Osoba už má ústa volná, krok jí zaváhá. Upřeně ji pozoruje, připravený zasáhnout.
Ona zvedne ramena. Urovná klobouk. Vykročí, záda křečovitě rovná, dojde ke schodišti, zmizí v zákrutě.
Vzpomínáš, jak hrdě ses rozhlédla, když jsem si z plesu tvou dceru odváděl? Ano, všichni to postřehli.
Stále tě to těší?
Lord se vrátí do pokoje, zavře dveře.
Usedne ke stolku, nechá zmizet studený čaj. Pustí se do přípravy nového, svědomitě, zvolna. Dokonalý požitek vyžaduje soustředění, péči a čas.
Madam Greerová pravděpodobně dlouho nepromluví. Mohlo by být zajímavé, které slovo použije jako první. Nejspíš ne takové, jaké dámy vyslovují často.
Nuda. Nuda, nuda.
Ale skutečná zábava teprve měla přijít, poslední scéna, závěrečné vyvrcholení. Při nejbližší příležitosti se zúčastní další společenské akce, kterou obě dámy Greerové navštíví. A bude šarmantní. Okouzlující. S úsměvem snášet jejich nevraživost i odpor, pozorný celičký večer. Až nad ránem ani jedna nebude věřit vlastním vzpomínkám.
No vážně, to si prostě musíte někdy zkusit – sežerte ovci stehno, a pak ji přesvědčte, že nejste vlk. Její provinile kajícný úsměv vás nikdy neomrzí.
Co říkáš, Albusi?
Opřený o stříbrnou hlavu hada na vycházkové holi, v druhé ruce klobouk, trpělivě čeká ve vstupní hale.
Cupitavé krůčky služebné, vojenský krok, dveře přilehlého pokoje se rozevřou.
„Omlouvám se, že ruším tak pozdě, navíc neohlášen,“ Lord skloní mírně hlavu k uctivému pozdravu. „Bohužel mi během plesu nebylo dopřáno se s vámi osobně seznámit. A to, přiznávám, jsem do Nového Sarumu přijel jen a pouze kvůli vám.“
Chladně nezúčastněný výraz pána domu naruší záchvěv nedůvěřivého překvapení. Přeroste v pýchu.
„Jste příliš skromný,“ pousměje se Lord, „vaše vojenská sláva je dnes legendou, plukovníku Belamore. Cítil bych se velmi poctěn, pokud byste mi někdy věnoval trochu svého času. Kdykoliv se vám bude hodit. Plukovníku,“ skloní se podruhé, na rozloučenou, zvedne ruku s kloboukem, vykročí k východu.
Vypnutá hruď, s ničím nezaměnitelný záblesk v očích; plukovník řekne: „Třeba nyní?“
Lord plynule změní směr.
„Výtečně,“ oslnivý úsměv. „Ale jen pokud vás neobtěžuji.“
„Připravte salónek,“ přikáže plukovník úsečně služebné, s kradmým varovným gestem.
„Oh,“ polkne dívka zděšeně, rozběhne se k Lordovi, „váš kabát, pane? Omlouvám se.“
„Co vám mohu nabídnout?“ rozléhá se plukovníkův hlas domem pevně a rázně, jako by udílel poslední rozkazy, bitva před branami. „Na čaj není vhodná doba, snad tedy něco ostřejšího?“
Nezeptáš se, zda jsem skutečně tím, s kým tvou ženu vídali v parku?
Ne, usoudí Lord v duchu. Nenašel jsi způsob, jak to vyslovit a zachovat si důstojnost. Žalostné.
Dobrá. Budeme předstírat.
„Víno, děkuji. Červené, suché. Výběr nechám na vás, plukovníku,“ složí do dívčích paží kabát, klobouk, rukavice. Hůl si ponechá.
Následuje plukovníka do salónku, místnost stvořená výlučně pro návštěvy; ohromit je, předvést okázalou vznešenost domu Belamorů. Vzácné obrazy starých mistrů, trofeje z války. Plukovníkova uniforma na figuríně v prosklené vitríně. Lord to vše přelétne pohledem bez zájmu.
Dívky mezitím rozdělají oheň v krbu, nanosí občerstvení, s úslužnou tichostí zmizí.
Lord zůstane stát. Plukovníkova čestná šavle, vystavená na odiv nad krbovou římsou, vévodí všemu.
Takže tohle je tvá pýcha.
Zbraň, která nikdy krev neprolila.
Cetka na ozdobu, karikatura mužství. Tušíš vůbec, jak moc jsi směšný?
Vztáhne ruku, ve vzduchu obkreslí její tvar.
„Úchvatná práce. Precizní provedení. Jen málokdo se může pyšnit darem od samotné královny. Máte být na co hrdý. Odpusťte, jsem nezdvořilý. Ještě jsem se oficiálně nepředstavil.“ Dojde k plukovníkovi, napřáhne pravici. „Ralph Benjamin McKeown.“
„Jeremy Colin Belamor Třetí,“ drtivě vojenský stisk. „Posadíme se?“
Pár minut uplyne v tichu, plukovník nalije víno do široké číše, sobě sklenku skotské.
„Nepřipadáte mi jako voják Jejího Veličenstva. Máte příliš jemné ruce. Bez urážky,“ prohodí plukovník, jen tak mimochodem.
A rozhodně to urážka je.
„Znamenitý úsudek,“ pokyne mu Lord s jemným uznáním. Krouží vínem ve sklence proti ohni v krbu, studuje kvalitu a čistotu sklizně. Prachmizerná. I trolla by tím urazil.
„Jsem… jak jste nás s ostatními džentlmeny nazval?“ zapátrá v paměti. „Ah, již vím. Nájemný žoldák bez duše a špetky cti v těle,“ zopakuje slovo od slova, co vyslechl na plese. Bezstarostně mávne dlaní. „Nic nenamítám. Ovšem ani si nestěžuji. Procestoval jsem díky tomu celý svět, poznal stovky nepřátel, jejich zbraně, techniky boje. Každá má co nabídnout. A od koho se lze učit lépe než od nepřítele? My žoldáci jsme vždy v první linii, tam se musíte učit rychle. Protože žádná druhá není,“ spiklenecké mrknutí.
Plukovník spláchne rozčarování pořádným hltem skotské. Takto si návštěvu nepředstavoval.
Jeho chyba; těžko můžete litovat ovčáckého psa, že pustil vlka do ohrady. Špatný ovčák. Dnes žádné sušenky.
Lord se opře, postaví sklenku na područku.
„Víte, nad čím často přemýšlím? Svět je tak velký. Se všemi jeho národy, jejich odlišnostmi a jedinečnostmi, jsme za celá tisíciletí objevili jen jeden jediný způsob jak život stvořit. Není fascinující, kolik statisíců variant jsme byli schopni vymyslet jak ho vzít?“ pronese Lord.
Stočí zrak k muži; jejímu muži. Ta myšlenka obsahuje kaleidoskop chutí, vzrušení, pohrdání, výzvu, nadřazenost, jistotu předem daného vítězství, jeho sladké plody. A jako prchavé mihnutí oháňky, než zanikne ve stínech, cosi podivně trpkého na závěr.
„Co myslíte, plukovníku, že nás k tomu nutí?“
„Fakt, že nad tím musíte přemýšlet, o vás prozrazuje mnohé,“ opáčí stroze Belamor, se skřípavě tajeným opovržení. Dát ho najevo zpříma mu zřejmě brání jakási pokřivená představa společenské korektnosti. „Co si myslím? Vždyť odpověď je nad slunce jasnější. Barbary jejich zvrácené zvířecí pudy. Vojáky vznešená povinnost chránit svou zem.“
Pronikavý pohled. Hnědé duhovky jak na kost zmrzlá půda.
„S tím bezvýhradně souhlasím,“ řekne Lord.
A zvedne číši, naznačí přípitek.
Plukovník váhavě pokyne nazpět. Zmatený. Převalí lok alkoholu v ústech.
„V tom případě nerozumím, proč jste si vybral takový způsob života,“ pronese po chvíli. „Láká vás dobrodružství či vidina bohatství?“
„Obávám se, že mne svedly mé barbarské pudy,“ nakloní se k němu Lord, ztlumí hlas, neprozraď mě. Pobavený.Narovná se. „Bohatství? Zlato prý kazí charakter, říkají. Nu, my oba víme, že jde o jen smutnou útěchu nemajetné lůzy, ale proč jim ji brát? Osobně jsem žádnou újmu z narůstajícího jmění nezaznamenal. Přesto, v obou zmíněných případech jde pouze o příjemné vedlejší benefity,“ nechá ze slov vytratit provokativní tóny, je upřímně vážný. „Studuji umění války. Kdo chce hrát šachy, musí se dokonale seznámit, co která figurka dokáže. Jaké má schopnosti, v čem je výjimečná, kde má slabiny. Teprve potom, se správnou strategií, nikdy nemůže prohrát. Vy jste sloužil u dělostřelectva, pokud se nemýlím?“
„Druhá brigáda válečného dělostřelectva Její Výsosti. To vás zajímá?“ ucedí plukovník opět znechuceně. „S děly ještě nemáte zkušenosti?“
„Oh ne, děkuji, znám již všechny figurky šachovnice,“ věnuje mu Lord omluvný úsměv. „Dostal jste dvakrát vyznamenání za statečnost. Vaše šavle. Ta je za mimořádnou chrabrost v poli, není-liž pravda?“
„Ano,“ kývne plukovník odměřeně. „Dostali jsme rozkaz ubránit důležitý most, než dorazí pěchota. Ubránili jsme ho.“
„Pod vaším velením.“
„Ano.“
„Kolik jste tam ztratil mužů?“
„Mnoho,“ vysloví tvrdě.
„To je kolik?“
Plukovník ho obdaří chladným výrazem. Dolije si sklenku, upije. S cinknutím o desku stolu ji odloží.
Neodpoví.
„Téměř všechny,“ oznámí Lord. „Vaši vojenskou kariéru jsem prozkoumal svědomitě. Mám sice takový mlhavý dojem, jako byste snad mezi námi cítil jakousi nepřekonatelnou propast, leč navzdory tomu věřím, že budete souhlasit. Jedno společné máme. První myšlenku. Tu naprosto první, bezděčnou myšlenku bezprostředně po konci bitvy. Jaká to je, plukovníku?“
„Přirozeně záleží na výsledku,“ opáčí stroze, „pokud jsme zvítězili, pak hrdost a pýcha. Pokud jsme nuceni ustoupit…“
„Lež,“ přeruší ho Lord klidně. „První a jediná myšlenka, bez ohledu na výsledek, bez ohledu na rozsekané, roztrhané krvavé kusy těl vašich přátel všude kolem, je: Přežil jsem.“
„Takto,“ sykne plukovník, zorničky rozšířené vzteklým rozhořčením, „smýšlejí jen žoldáci.“
Lord se krátce rozesměje.
„Přicházím v míru,“ zvedne volnou ruku, namítne škádlivě. „Mýlit se je lidské, doufám, že mi mé nepatřičné pochybení odpustíte. Smím mít otázku? Je poněkud osobní, leč nedá mi to, aspoň ji položím. Kolik mužů, ne, omlouvám se. Kolik lidí jste zabil holýma rukama?“
„Mužů,“ zasípá plukovník, na krku mu vyskáčou rudé fleky, „jen mužů! Proboha. Sedm. Z toho dva své blízké přátele, abych je ušetřil před zdlouhavou bolestnou smrtí. A použil jsem revolver. Pokaždé! Jaká je vaše krvavá bilance? Kolik lidí jste zabil holýma rukama?!“
Lord k němu natočí tvář. Studená, prázdná. Nepřítomná.
„Nepočítal jsem,“ zašeptá. „Vzrušení z lovu je příliš silné.“
Plukovník ztratí barvu.
„Vzrušení z… to je… ohavnost.“
„Vskutku?“ užasne Lord. Pokrčí rameny. „Nazývat věci pravými jmény se mi jeví přinejmenším čestné.“
„Je čím dál víc zřejmé, že naše názory se rozchází v každém myslitelném směru. A teď, pane…“
„Kdepak, Jeremy. V jednom se definitivně shodneme,“ přeruší ho Lord tlumeně.
Hlas zastřeně horký, jemně jím vibruje tajená slast.
„Potěšení z mučení. Ta dominance. Vědomí síly. Jak – opojné,“ vydechne. „Je to závislost, že ano, Jeremy, stačí ochutnat a musíš to mít znovu, jednoduše musíš; ten okamžik, kdy jsme nezranitelní. Nedotknutelní. Všemocní. My rozhodujeme. Jen my. Nikdo jiný. V těch chvílích se všechny smysly zostří, jsi živý, skutečně živý, prožíváš totéž, Jeremy? Cítíš se při tom stejně? Jeremy. V Evropě i Americe jsou poněkud přímočaří, ovšem Asie, Afrika, ah Jeremy, jejich vynalézavost v mučení je dechberoucí. Dívají se oběti do tváře, aby jim neunikl jediný záchvěv bolesti, projev zoufalství. Protože v očích jim to poznáš pokaždé. Ten moment. Bod zlomu. Po něm touží zemřít, žebrají o smrt, ochotní učinit cokoliv, naprosto cokoliv jen abys přestal, a také to udělají, oh ano, Jeremy, udělají vše. Ale jsi to ty, kdo rozhoduje, a tobě se přestat nechce, vždyť proč bys měl? Ta absolutní moc. Čirá rozkoš. Jeremy. Pak začnou křičet. Je to jiný křik, takový nikde jinde neuslyšíš, když se jim podíváš do očí, už tam nic lidského není, přesto dál vnímají každou ránu, a pokud to umíš, nezemřou dřív, než jim to dovolíš. Jeremy, mohl bych tě tolik naučit. Díváš se své ženě do tváře, Jeremy? Jistě, během bičování to není technicky možné – ale potom? Podíval ses? Jeremy. Podíval? Jednou? Jedinkrát?“
Plukovníkova pleť má nazelenalý odstín, leskne se, perličky potu nad horním rtem. Dech mělký.
„Ven,“ hlesne.
Stále to samé.
Kdykoliv někoho postavím před zrcadlo, zbavím všech lží a sebeklamů. Každý se zhrozí. Lidští mrchožrouti nejvíc. Tak zděšení, šokovaní, odmítají uvěřit.
Zřejmě jen šelma spatří prostě sebe.
Samozřejmě, jakmile zrcadlo odstraním, vrátí se věci do vyjetých kolejí. Ale ne vždy.
Fay. Ne vždy.
Lord odloží sklenku s nedotčeným vínem na stůl.
„Úplně jsem ztratil pojem o čase,“ usměje se široce, zlehka vstane, „děkuji za vaši pohostinnost, plukovníku Belamore. Velmi rád jsem vás poznal blíž. Bylo to nečekaně příjemné.“
Napřáhne k němu pravici, kterou nikdo nepřijme. Pravděpodobně ji ani nikdo nevidí.
„Nevadí,“ stáhne ruku. „Třeba příště. Abychom náš rozhovor dokončili. A pokud ještě smím, to víno rozhodně uschovejte. Je perfektní pro nevítané hosty.“
V hale od služebné převezme kabát, navlékne rukavice, naposledy se ohlédne po dveřích salónku. Jsou prázdné.
„Přeji tichý večer,“ mrkne Lord na mladičkou služebnou, vykouzlí jí tím na tvářích hluboký ruměnec. Nasadí klobouk, s klapotem vycházkové hůlky vyjde z domu. Vlahá noc se plápolavě snáší do ulic.
Už neprší.
Vůně.
Ne, vůně ne, jak by mohla; ty se přeci nedají pít. Nemůžete ji žíznivě polykat plnými doušky, jak ledovou vodu z horské bystřiny, průzračnou, plnou života, až se hlava točí, srdce nestíhá.
Ale pokud to je vůně – nevychází z člověka.
Fay ví.
Třebaže nezvedne víčka, nepohne se. Ví. Lord ji chová v náručí, drží schoulenou ve svém klíně, její hlavu složenou na rameni, horká kůže na jeho hrdle v slastných vlnách Fay zaplavuje novými a novými přívaly. Vonné vlnobití.
Necítí svíravý hlad, suchopár žízně, bolest odřených kloubů, naražených kostí, jak bojovala se zamčenou skříní, řezavou trýzeň do krve zlámaných nehtů. Jako by ji přenesli do nového těla, hýčkaného, které nepoznalo nedostatek. Nebo možná si pro ni Prašivec přišel, odvedl do vlčího ráje.
Fay nad tím nepřemýšlí, nezkoumá. Existuje. Mysl neposkvrněnou.
Opíjí se vůní.
„Přišel jsem za tebou již včera,“ rozvlní jeho hlas blaženost chvíle, v souladu splyne, vřelý, hebký, jak vlhký čenich, když se vám přitulí do dlaně. „Naneštěstí jsem neměl s sebou správné léky pro tebe, musel se vrátit domů, připravit jiné. Nenapadlo mne, že tě tu nechá po celou dobu. Spěchal jsem. Fay. Dnes za tebou chodím celý den. Vím, že jsi vzhůru, konečně. Nepodíváš se na mne?“
Fay otevře oči, andělský mír není pocit, někdy se stane vaším tělem.
A může z vás vroucně vyrašit v náhlém rozepjetí křídel, bělostné chmýření zaplní celičký prostor; to když vás přivítají kypře hnědé duhovky, každičké čarokrásné zrnko v nich patří vám.
Fay ze rtů splyne vydechnutí, jako šťastná slza duše.
„Přišel jste.“
„Ano, Fay,“ přitaká. „Přišel.“
Sedí spolu na podlaze, na půdě plukovníkova domu, vikýřovým okýnkem dovnitř nahlíží jejich věrný druh Měsíc, vpouští dovnitř stříbrně namodralé světlo.
Vše je snově půvabné, čisté.
Fay kolem sebe cítí látku, je do ní celá zahalená, pod ní nic. Prostý fakt. Mysl se jím netrápí. Nemá důvod.
„Dokážeš vstát?“
Fay neví. Nechce se jí o tom přemýšlet. Tak kývne.
Lord se s ní pomalu zvedne. Pravičkou ji pevně obepíná kolem zad, opírá bokem o sebe, levou paží spouští její kolena, nohy, pomaličku, udržuje rovnováhu. Dokud se její bosá chodidla nedotknou země.
Ani pak ji nepustí.
Fay postřehne, že její ruce, ty nepřejícné, jsou zatnuté v pěst, svírají látku, jež ji halí, tisknou se k prsům, poddajně splývavý materiál padne až ke kotníkům.
Posteskne si.
Bez ní by mu byla blíž.
„Zkusíme se projít. Nespěchej,“ pobídne ji k prvním krokům. „Držím tě.“
Mysl opět panensky čistá.
Fay pohne levou nohou, pravou, zdají se cizí, neposlouchají, ale Lord ji drží, nepouští, kráčí spolu. Než dojdou na konec půdy, patří Fayiny nohy opět Fay. Stojí pevně.
A Lord ji nepouští.
Naopak, nečekaně sevře kolem pasu pevněji, mírně nadzvedne, přetočí. Nyní stojí Fay čelem k němu. Nebo aspoň čelem k jeho rameni.
Lordova pravička jí stále poskytuje oporu, prsty levé se dotknou zátylku, vezmou prameny černých vlasů, shrnou je ke straně, přehodí dopředu. Jsou lesklé, zdravé, nadýchaně se vlní v nekonečných spirálách. Ale to je tak podružné, když vědomí zahltí nový omračující vjem.
Jestli jeho vůně je chladivě živou vodou, pak prsty mu pulsuje živočišně uhrančivý žár, proniká skrz holou pokožku. Fay zatrnou zuby, vnitřnosti se sevřou, plíce ustrnou. Aby se vzápětí dravě probudily, živené jeho energií.
„Ohlédni se.“
Samozřejmě, že to udělá.
Zůstane hledět do vysokého zrcadla, na půdě zrcadlo nikdy nebylo, Měsíc zvědavě nahlíží v rohu, z kornoutu zasypává lesklou plochu jemným třpytem.
Lordova volná dlaň se vrátí na Fayin zátylek, uchopí kraj látky mezi jejími lopatkami. Fay povolí stisk v pěstích; vidíte, ruce, vy zlé. Marný a pošetilý byl váš vzdor.
Srdce v prsou se bez dechu zmítá v bouři nadpozemské krásy, kdyby mohla přemýšlet, nejspíš omdlí. Ale nemůže. Rozum dávno abdikoval. Takže jen sleduje jejich odraz.
Lord shrne roucho až k jejím bedrům, odhalí nahá záda, chladný vzduch na ně dýchne.
„Podívej se.“
Dívá.
„Mé jizvy,“ hlesne.
„Vyléčil jsem je. Všechny.“
Fayin zrak zastře lehký mat.
„Měla jsem je ráda,“ zašeptá teskně.
A šedavý film z očí vyprchá.
„Brzy budou nové. Jiné,“ vydechne. „Nové.“
Vzhlédne k němu.
„Děkuji,“ usměje se.
V čokoládových očích se cosi mihne, horoucího. Živelného. Okouzleného?
„Fay.“
„Ano?“
Lord pomalu zavrtí hlavou. Ještě jednou. Zamrká, jako by zaháněl myšlenky, ono cosi se vytratí. Poodstoupí.
„Udržíš se sama?“
Přitaká, on ji pustí, paže připravené ji zachytit. Fay zůstane stát. Lord nechá paže klesnout k pasu.
„Projdi se.“
Jde. Zprvu obezřetně, kráčí prostorem kolem dokola, podlaha je hladká jako sklo, až mazlivě měkká, ani jediný kamínek suti. Z otevřené skříně na ni bláznivě mávají Ticho s Tmou, zubí se od ucha k uchu. Nenápadně jim mávne nazpět.
„Výborně,“ kývne Lord spokojeně.
Načež Fay ovane něco nehmotné a přeci zřetelné, brní to, jako ona kniha; a látka kolem ní už není látkou, jsou to šaty, karmínově rudé, jen s dlouhými rukávy, mělčím výstřihem, padnou jako ulité. Hladí. A jsou nádherné, matko!
„Sedni si,“ ukáže Lord k houpacímu křeslu.
Fay poslušně usedne, dlaněmi láskyplně zkoumá šaty, kochá se jejich barvou, řasením.
Lord k ní přistoupí. Poklekne, vyhrne bohaté záhyby sukně, výš, výš, složí je na Fayiných nahých kolenou.
Sáhne do tmy, v ruce se mu objeví elegantní dámská bota, vysoká se šněrováním. Jednou dlaní zvedne Fayinu patu, Fay poslušně ohne špičku, vklouzne do boty. Okamžitě ji uvnitř pohladí kožešinka. Lord ji nazuje úplně, kraje končí těsně nad lýtkem. Začne provlékat šněrování, stahuje jemně, ale pevně.
Fay ho sleduje. Ještěže nemůže přemýšlet, mozek by to všechno rázně smetl do popelnice s nápisem Nemožné.
„Stihnu se vrátit do půlnoci?“ zeptá se. „Nebo zůstanu kdesi úplně nahá?“
„Pod všemi těmi zbytečnými vrstvami jsi stále nahá,“ poznamená Lord, „avšak souvislost s půlnocí mi poněkud uniká.“
„To je pohádka.“
„Pohádka.“
„O Popelce a dobré víle kmotřičce.“
Lord se zarazí. Přimhouřený pohled.
„A já jsem kdo?“
Fay to trhne koutky úst.
„Ten, kdo ji vypráví.“
Pobavený lesk v hnědých očích, jemňoučké vrásky úsměvu. Lord skloní hlavu, odkudsi vezme druhou botu, obuje ji stejně jako první.
„I ty jsi mohla,“ namítne. „Čekal jsem. Nepřišla jsi.“
Čistoskvoucí prázdnota mysli se rázem zbortí. Dřevěné podpěry prasknou, strop propadne, zával myšlenek. Jsou studené a zlé. A bolí.
„Nepustili mě ven,“ hlesne.
Lord k ní zvedne zorničky. Ostré, pronikavé. Není kde se před nimi skrýt.
„Zavřené dveře, Fay? Jak chabá výmluva, když se snažíš zachránit si život. Ne. To nebyla vina plukovníka. Ani nikoho jiného. Jen tvá. Nepřála sis to dost.“
Fay těžce polkne.
„Máte pravdu,“ zašeptá. „Nechtěla jsem. Ne dost.“
„Proč?“
„Protože… mám strach.“
„Ze mne?“
Na tváři jí rozkvete užasle nevinný úsměv.
„Ne. Nikdy.“
Lord nakloní hlavu do strany.
„Třebaže víc než tušíš, že široko daleko není nikdo nebezpečnější než já?“
„Já to vím. Nemám strach.“
„Věříš, že tobě jediné neublížím?“
„Oh ne, kdepak! Ublížíte; to vlci hloupým holkám dělají. Je to přirozený řád. Má to tak být.“
Lord pátravě sklouzne z jejího levého oka do pravého. A zpět.
„Tak je to tedy. Dobrovolné jehňátko,“ vysloví zadumaně. „Nezvyklé.“
„Je to špatně?“ špitne Fay.
„Špatně?“ promne rty, zamyslí se. Pokrčí rameny. „Nevím. Uvidím časem. A tohle, Fay? Je tohle špatně?“ shlédne dolů na své ruce.
Boty dávno dopnuté, jeho dlaně leží na Fayiných kolenou. Posune je výš. Jen malinko. Pohne palci, sklouznou na vnitřní stranu stehen.
„Zasloužíš si za to od plukovníka trest? Své nové jizvy?“
Za mužské ruce v partiích, které milionkrát překročily přijatelnou mez?!
„Fay? Chci odpověď.“
Musí násilím odtrhnout zrak od jeho prstů, nepatrnými krouživými pohyby laskají holou kůži, tolik citlivou, třaskavě živou, nikdy nevěděla; vůbec netušila!
„Krásné věci nemohou být špatné,“ vydechne, hlas zadrhává. „Ne. Za tohle si trest nezasloužím.“
Lord se skloní k jejímu levému kolenu, zaoblené s mělkými prohlubeninkami. Nebyl to polibek. Jen letmý dotek rtů. Propálil se do čéšky.
„Plukovník by nesouhlasil,“ pousměje se s tím dravčím stínem.
Rázným pohybem stáhne látku sukně k zemi, uchopí Fay kolem zápěstí, vztyčí se, zvedne ji s sebou.
„Půjdeme ven?“ vyhrkne Fay, nedokáže víc v sobě rdousit vzrušenou naději.
„Ano. Půjdeme,“ přikývne Lord. „Jakmile zodpovíš mou původní otázku. Z čeho máš strach, Fay?“
Tísnivý pocit je zpět. V hrudníku ptáček se zlomeným křídlem se třepotá, naráží do stěn, umdlévá bolestí. A stále to zkouší. Uprchnout. Nebo si zlomit vaz.
„Fay. Dívej se na mě.“
Nemůže neposlechnout.
Hnědé oči jsou vláčné. Jak čokoláda v hrnci, už se roztéká, vařečka v ní krouží, zanechává za sebou stopu, než se rozplyne, ve voňavých spirálách stoupá horko plné kakaové esence a jedu.
Jako s Absinthovou vílou. Víte, že vás zabíjí. Přesto nepřestanete pít. Protože jen po každém polknutí doušku zeleného nektaru se zjeví, sedí na kraji stolu, lhostejně půvabná, křídla lenivě víří vzduch, její nápoj vám do střev vyžere další díru; a ona si z dlouhé chvíle zívne.
„Stále jsem tady.“
Fay zmateně mrkne, probere se z omámení. Líčka bezmocně zahoří; ale není přeci její vina, že jsou jeho oči tak strhující!
Náhle ji obejme jistota, kdo ví, odkud se vzala. Chce to říct. Ne proto, že jí to přikázal, ne proto, že on to chce slyšet. Fay si to přeje vyslovit. Nahlas, sama sobě.
…Té druhé.
„Mám strach,“ spustí chvatně, a pak už se to z ní valí a je to taková úleva, „protože tahle skříň,“ ukáže ke svému otevřenému půdnímu vězení, „není jediná, ani ta nejhorší. Existuje ještě jedna, je ve mně, sama jsem ji postavila. A zamkla. Nikdy neotevřela.“
„Co jsi v ní zamkla, Fay?“ zeptá se Lord tiše.
„Já,“ křečovitě natáhne kyslík do plic, „já v ní zamkla… Fay.“
Vyhledá jeho tvář, úpěnlivě. Nohy zachvacuje třes. Lordova přítomnost ji udrží.
„Bojím se jí. Je tam tolik let. A já nevím… nevím, kdo je. Jaká je? Co se s ní stalo, kým je dnes. Kdo… jsem? Děsí mě ta žena ve skříni. Čiší z ní nesmírný… vztek.“
Lord vztáhne dlaně, vezme do nich její tvář. Fay se k nim dravě přimkne.
„Proč myslíš, že se tolik zlobí, Fay?“
„Protože je roky zamčená ve skříni,“ řekne pustě.
Lord zvolna přitaká.
„Také myslím. A domnívám se, že za to má právo se hněvat.“
„Ano,“ špitne zlomeně. „To má.“
Zašumění látky, kroky, Lord ji obejde. Aniž by se na sebenepatrnější okamžik přestal dotýkat jejího těla. Zůstane stát za ní. Levou dlaní vezme Fayinu, bez odporu přijme její zoufale drtivý stisk.
Pravou celou plochou přiloží k jejímu podbřišku.
„Fay. Já ji cítím též,“ dýchne jí horce do vlasů. „Cítím ji. Od první chvíle. Dřív, než sis ke mně poprvé v parku přisedla. Její hněv. Její žár. Cítím ji.“
Fay ve skříni těla ho také cítí; prohne se v kříži, veškerou silou udeří do dveří, její zdivočelý křik se prodere měkkým svalstvem, ječí mu do dlaně.
Lord přivře oči, vnímá.
„Velmi toužím ji poznat. Skutečnou… tebe.“
Ptáček v hrudi se zastaví před dalším nárazem. V krouživé spirále klesne na dno. Nakloní malou hlavičku ke straně, oči jak korálky, klapne zobáčkem; píp?
„Tuhle jsme již otevřeli,“ zašeptá Lord, kývne k půdní skříni. Hlas jako opium, svůdně vábí, láká, pobízí k cestám, které pro strach odmítáme vidět.
„Otevřeme i tu druhou. Společně.“
„Nevím, co udělá,“ hlesne Fay. Tygr v kleci krouží, oči nepříčetné, žízní po krvi.
„Ani já. Ale ty sama jsi řekla, že má právo se hněvat.“
„Bojím se.“
„Fay. Roky jsi snášela nespravedlivé tresty. Za tohle jediné si ho skutečně zasloužíš.“ Táhlým pohybem se otře tváří o černé nitky vlasů. „Propusť ji, Fay.“
Fay změknou krční vazy, hlava se sklání, padá. Opře o Lordovo rameno. Utopí se v oparu opiové čokolády, závratně mámivá boří zdi, odkrývá obzory, bez hranic, svobodné, mohli byste běžet navěky, nikdy nezastavit!
Následná myšlenka ji omráčí. Jak prostince jednoduché.
Když vás děsí tygr v kleci – proč ho nepustíte ven?
Uchváceně se usměje. „Ano. Propustím.“
„Věděl jsem, že se v tobě nemýlím,“ pronese Lord tlumeně, vloží jí do kadeří dokonalý polibek, pokojně krotký s žádostivým chvěním sopky pod povrchem. „Její vášnivý žár s tvou nezlomně pokornou silou… jak opojné spojení.“
Fay se mu přetočí v pažích, vmžiku se zpije skvostnou nezkrotností, palčivě mu prozařuje rysy. Musí několikrát polknout, než je schopná promluvit.
„Jenže nevím, jak to udělat,“ namítne rozpačitě.
„Tím se netrap, však na něco přijdeme,“ odvětí Lord bezstarostně. „Navíc nyní,“ chytí ji za ruku, odstoupí, bez varování ji roztočí kolem dokola, sukně zavíří, Fay sotva stihne zadusit vyjeknutí překvapením, ale to ji už pevným úchopem zastaví, na sobě klobouk, kabát, přes loket zavěšenou hůl, na Fayiných ramenou spočívá teplá pelerína, „odcházíme na výlet. Bude se ti líbit. Avšak jelikož to napoprvé všichni snáší velmi špatně, bude lépe, pokud na pár vteřin… Spi.“
Zachytí ji, opře o sebe. Přemístí je.
„Probuď se.“
Fay zmateně mžikne.
Vzápětí se jí zorničky rozšíří. Vzduch je prosycený pilinami, potem zvířat, koně podupávají, půda ještě vlhká deštěm pronikavě voní. Desítky hlasů, ženské, mužské, hlahol, smích, cinkot šperků, dětský povyk, dusot běžících nohou. Praskot plamenů, vysoké tančí na hranicích z polen. Vůně hořícího dřeva, pach pálenky, pečených brambor.
Fay se uhranutě rozhlíží. Neschopná slova, hlas nejspíš zůstal v podkroví.
„Nejsme daleko,“ oznámí Lord, pustí ji, ale zůstává po jejím boku, s neskrývaným potěšením si vychutnává její reakci, „ruiny Starého Sarumu. Nejspíš jsi tu nikdy nebyla. Ale je to bezpečné místo pro ně. Aspoň na čas.“
Karavany, maringotky. Potulný cirkus, kejklíři, cikáni, další nespoutané duše.
A koně. Těch je tu mnoho.
Táhne ji to k nim. Postávají s volnou opratí u svých vozů, pasou se a odpočívají. Někteří stočí k Fay svou velkou hlavu, překrásné oči, překrásné. Divoké. Ne jako plukovníkova hřebce, ten se dívá mrtvě.
Fay k nim vztáhne dlaň, jeden se přiblíží, bez obav, zvědavý, zda nepřináší nějakou laskominu. Žádnou nemá. Kůň pohodí dlouhou hřívou, znovu se skloní k zemi, utrhne pár stébel seschlého trsu zežloutlé trávy.
Fay ruku stáhne. Není zklamaná. Je šťastná; až se jí chce plakat.
Patnáct, dvacet dospělých posedává u otevřených ohňů, mezi nimi se proplétají a řádí různě stará děcka. Všechno tu bouřlivě dýchá volností.
Tu a tam jejich směrem někdo pohlédne, ale víc si jich nevšímají. Kromě muže, v barevném kabátci k nim kráčí, nespěchá.
„Pane,“ pozdraví Lorda, stočí pohled k Fay, „má lady. Jste očekáváni. Všechno je připravené. Stačí se rozhodnout.“
„Půjdeme? Mám pro tebe překvapení,“ vyzve ji Lord. Nenabídne rámě, prostě ji chytí za ruku.
Fay cítí v hrdle cosi klokotavého, bublavého, chce to z ní ven. Asi smích. Není si jistá.
Nevěřila, že takové ostrůvky svobody ještě existují.
Pak se před ní objeví klec. Svět s vyrvaným jazykem oněmí, chcípne, Fay zmizí kosti v těle, jak vypuštěný balón se zvolna složí k zemi.
Mříže pokryté rzí, od deště, větru, stále pevné. Nahoře, dole, ze všech stran. Vražedně malý prostor.
V něm dva vlci.
Leží v jednom rohu, u jedné ze stěn; starý, srst špinavou, matnou, zacuchanou. Na předních tlapách položenou velkou hlavu, uši sklopené, dlouhý čenich porostlý šedými chlupy.
Jen černé nozdry vmáčknuté do prostoru mezi mřížemi pronikají ven. Dýchá svobodný vzduch. Jako by ho tohle jediné drželo při životě. Jako by nic jiného už ani nežádal. Zlomený. A svým zničeným způsobem vděčný za laskavost osudu. Za mezeru mezi mřížemi.
Šedý…
Fay se přitáhne blíž, k němu. Dívá se na ni. Ale nevidí. Pohled skelný. Přesto ji vnímá, Fay ho slyší; dokud mi nevezmeš mou mezeru, klidně tu buď. Pokud mi ji vezmeš… smířím se s tím. Stejně jen čekám, kdy se to stane.
Fay se odtáhne. Já ne, Šedý. Nevezmu ti ji.
Mužské hlasy, nepříjemní ovádi, cizí ruce se po ní natahují, Lord je nepustí blíž. Fay to ví.
Pohlédne na druhého vlka. Mladičký, sotva odrostlé vlče, tmavá srst v sobě ukrývá rezavé odstíny. Vyhublý, chodí dokola, stále dokola, chvatně, skoro běží ve svém maličkém kruhu, jazyk vyplazený, špička se chvěje frenetickým dechem, šílené oči, šílené. Klopýtne, ale nezastaví. Možná se bojí, že kdyby zastavil, klec se stane skutečnou.
„V zimě je to pro ně téměř jediný způsob obživy. Loví vlky, města jim za to zaplatí. A potom je vozí jako atrakci a pobavení…“
Fay slyší Lordův hlas z dálky, slova prochází.
„Jednoho jsem od nich koupil. Pro tebe, Fay. Koupil jsem ho jen pro tebe, Fay. Abys ho mohla pustit na svobodu.“
Teď.
Teď ho uslyší.
Ohlédne se; zjistí, že Lord je v pokleku za ní, svírá ji v náručí, opírá o sebe. Mluví na ni, konejšivě, tlumeně. Nejspíš dlouho.
„Kterého, Fay? Kterému daruješ svobodu?“
Fay hledí na Šedého. Láskyplně ho obejme myšlenkou, složí hlavu na vychrtlé tělo, naslouchá tlukotu srdce. Dlouhým, táhlým pohybem pohladí po špinavé srsti.
A odvrátí se.
„Mladého,“ vysloví chraptivě. „Ještě má naději.“
„Mladého,“ řekne Lord.
„Slyšeli jste, tak pohyb,“ zavelí barevný kabátec briskně, kolem klece se objeví muži s tyčemi a smyčkou na konci, prostrčí je dovnitř, snaží se chytit vlče kolem krku do oprátky.
Vyděsí ho. Brání se, uskakuje, hryže do tyčí, cení zuby a zběsile vrčí, zdivočelý. Nenechá se chytit, podruhé ne.
Fay stojí tiše. Smutek plní plíce, dýchá se těžko.
„Dost,“ řekne Lord.
Stočí se k Fay, vloží jí na čelo políbení, jemné jak sněhová vločka. Hned se rozpustí.
A odstoupí od ní, drobným gestem všechny odežene od mříží. Postaví se před klec.
Fay to ví; mluví s ním, vlk s vlkem, šelma se šelmou. Důvěřuj mi.
Lord natáhne dlaň.
Mladý se dvakrát otočí kolem své osy, přešlapuje, pysky ohrnuté. Váhá. Má strach. Zuby pomalu mizí, skloní se, obezřetně, krůček blíž. A podvolí se, dojde ke dvířkám klece, usedne. Lord odsune kovovou zástrčku, skřípe hlasitě; druhou ruku stále nataženou.
Šedý vzadu ani nemrkne. Pokud se děje něco zlého, dozví se to brzy. Pokud dobrého – pak jeho se to netýká.
Mladý vyjde. Posadí se před Lordem, vloží mu čenich do dlaně. Ten, aniž by z něj spustil oči, namíří volnou paži k Fay.
„Projdeme se?“
Kráčí tmou, Fay se pevně drží jeho prstů, nohy má lehké. V prsou všechno svírá. Mladý kluše po Lordově druhém boku.
Zastaví se, před nimi silueta lesa. Mladý si sedne. Útržky měsíce přes závoje mraků dávají krajině snovou atmosféru.
„Propusť ho, Fay.“
Já, vzhlédne k němu překvapeně. Poslouchá vás.
„Čeká na tvé svolení.“
Fay otevře ústa. Nevyjde z nich nic. Proč? Přece to není nic těžkého. Zvedne hlavu, srdnatě polkne, znovu otevře ústa.
„Běž,“ řekne. Jenže místo toho z ní vytryskne vzlyk. Jako by se v ní něco trhalo, bolí to. Ale divně. Hezky.
„To je v pořádku, Fay. Nespěchej.“
Nedívá se na něj, právě teď by to neunesla. Ví to. Kdyby se na Lorda podívala, něco by se stalo.
Tak hledí přímo před sebe, až krční obratle chytá křeč.
A dýchá, zhluboka.
„Běž,“ zachraptí. „Jdi, běž. Utíkej. Běž. Běž!“
Mladý se zvedne. Krok, krok, krok, klus. A tempo se zvolna zrychluje, už běží, tlapy masírují zmrzlou půdu, s každým skokem překoná delší vzdálenost, oháňka bláznivě vlaje, mladý natáhne krk, letí, nikdo není rychlejší. Doběhne k lesu, zmizí ve stínech. Zavyje, volá svou smečku, hlasitě. Vášnivě, horoucí vlčí láskou.
Jsem doma.
Fay se třese, až jí zuby drkotají. Zimou to není. Otočí se, dravě Lorda obejme, sevře v kleštích, rozpadnu se.
A nevím proč.
Sevře ji tak pevně, že se kosti žeber prohnou, vyženou všechen kyslík z plicních sklípků. Ale právě nyní Fay dýchat stejně nepotřebuje.
Potom stisk povolí. Fay se nadechne a pořád je celá. Lord jí do ucha zašeptá jediné slovo.
„Neděkuj.“
Hned nato ztratí vědomí. Když přijde k sobě, už ji ukládá na dno skříně, v potrhané košilce. Obloha v okýnku stále tuhově černá.
Lord se posadí na zem, v otevřených dveřích skříně. Hledí na Fay. Neřekne nic. Ani ona.
O mnoho později se zvedne, zavře skříň. Fay k sobě přitáhne Ticho s Tmou.
Dnes poprvé nemyslí na čokoládové oči.
Zemři brzy, Šedý. Přísahám; tam, kam půjdeš, žádné mříže nejsou.
Probouzí ji nezvyklá měkkost. Čistota. Teplo.
Nebo to je možná hlas paní Chatfieldové, plný odporu.
„Kolik důkazů ještě potřebuje?! Od prvního dne říkám, že s ní není něco v pořádku. A tady to máš. Řekni sama, která slušná dáma by tohle přežila? Žádná, Rosalie. Podívej. No podívej se na ty její hadry! Samá krev. Vidíš? A zahlédla jsi na jejím těle jedinou ránu? Její staré jizvy? Nic. Vůbec nic. Je naprosto v pořádku. To přece není normální!“
„Že je to čarodějnice, ano, Rosalie. Přesně to říkám. Celé roky. Ale pán mě neposlouchá,“ povzdechne si trpce. „Upálit by ji měli.“
„Paní Chatfieldová!“ přitiskne si Rosalie zděšeně dlaň přes ústa.
„Přinese našemu domu zkázu. Cítím to, Rosalie. Kdo jen pána ochrání,“ hlesne smutně stará dobrá paní Chatfieldová a zavře dveře.
Fay leží na svém lůžku, ve svém pokoji, omytá, v čisté noční košili.
Je venku.
Tak proč necítí radost, úlevu?
Cokoliv?
Protože za mnou dnes v noci Lord na půdu nepřijde.
Ta myšlenka prorůstá pelyňkem, vleče se klopýtavě, strhaná váhou beznaděje.
Déle Fay nedokáže ležet. Vstane, ze zvyku urovná lůžko, opláchne se v koupelně. Zůstane hledět do zrcadla.
Žiješ ještě, Šedý?
Cítil jsi to také, že ano? Jsme stejní. Zlomili nás. Bránili jsme se, jak jen dlouho jsme dokázali; a pak síly došly. Zničehonic. Jednoho rána. Nezbyla ani touha zemřít. Jen ten prázdný pohled. Mám stejný, vidíš, Šedý?
Fay mrkne.
Měla… jsem.
A on to věděl. Viděl ho. Stejně mou mříž otevřel. Stejně se vrátil, znovu a znovu. Lord ho viděl a pustil mě ven.
Já tebe ne.
Co jsem to provedla?!
Zachytí se umyvadla, lape po dechu, v hrudi to bolí, ukrutně to bolí, jak jsem mohla, Šedý?!
Taky máš naději. Oba ji máme, dokud v nás aspoň jeden věří!
Stačí jen opravdu chtít.
Dokázal bys to, Šedý. Já v tebe věřím.
…Fay zaváhá.
Opatrně, nejistě přiloží dlaně k podbřišku. Polkne. Hluboký nádech. Pohlédne do zrcadla.
Co bys udělala ty, Fay ve skříni?
„Rozbila mříž!“ zavříská odraz, udeří pěstmi do lesklé plochy.
Rozbít ji nemám sílu, dopne Fay spěšně poslední knoflíček halenky, přehodí přes ni teplý pléd, nepovedený drdol trochu sklouzne, ale mám moc ji otevřít. Do malé kabelky sype všechny své drahocenné šperky. Tenhle klíč odemkne mnoho dveří.
Opatrně otevře, rozhlédne se, chodba je prázdná a tichá. Noc teprve vyhasíná. Fay po špičkách seběhne schodiště, v kuchyni ze zásuvky chvatně vybere peníze na nákup, vhodí do kabelky. V hale popadne kabátek, boty jen do ruky, vyplíží se na chodník před dům, obuje se až venku.
Pak běží, podpatky klapou. K nádraží, tam stávají vozy taxi služby.
Nikdy nejela sama. Ale s Fay ve skříni to dokáže.
Má štěstí, jeden tam je, řidič opřený o kapotu znuděně kouří. Fay na něj zadýchaně mávne, srdce až v krku, nasedne dozadu.
Muž zahodí cigaretu, rozdrtí ji podpatkem. Posadí se za volant.
„Do Starého Sarumu, rychle,“ zadrmolí Fay. Vážně právě promluvila? V noci, na cizího muže?
Řidič přetočí zpětné zrcátko, upřeně se na ni zadívá.
„Víte to jistě? Madam.“
„Rychle!“ prostrčí mezi sedadly hrst zmuchlaných bankovek, nemá tušení, jaká je cena.
Muž si je vezme všechny, vloží do kaslíku. Vrátí zrcátko do původní pozice.
„Jak je libo.“
Nastartuje. A jede.
Fay se v nejistém oparu omráčení opře.
Dokázaly jsme to, Fay ve skříni. Rozbijeme mříž.
Zastaví, kolem je šero, mlha, motor nechá běžet.
„Děkuji,“ hlesne Fay, vystoupí, zabouchne za sebou.
Muž stáhne okénko. Odchrchlá si, vyplivne ven.
„Abych nezapomněl. Cikáni odtáhli už včera. Tak pěknej den, paninko,“ vůz se rozjede, mlha spolkne zadní světla.
…Včera?
Prospala ve skříni celý další den.
Cítili jste se někdy propojení s vesmírem? Myslím skutečně cítili, do konečků prstů vnímali intenzivní prolnutí s jeho nekonečností, každou miliardu z galaxií, nikdy nikým nespatřených, plynoucí po svých orbitách, mrtvé světy, rodící se hvězdy, to absolutní všebytí?
Pokud ano, i vy jste na svých ramenou pocítili váhu nicotné malichernosti své existence, tak bezvýznamné v oné majestátnosti kolem.
A marnost. Tu především.
„Šedý,“ splyne pustě ze rtů Fay v mlze.
Fay ve skříni se sesune na zem. Obejme pokrčená kolena. Pevně stiskne víčka.
„Zkusila jsi to,“ procedí násilím. „I to se počítá.“
Greg Baker (ThePianoGuys) - Song For Sara
„Jsi tu tak brzy,“ usměje se Lord, vyjde ze stinných cárů mlhy, pravidelný ťukot hůlky, Šedý mu vznosně kráčí po boku, „čekali jsme tě mnohem později, Fay.“
Fay v mlze se rozpláče, hlasitě, mocně. Zoufale.
„Odpusť mi!“ natáhne se po Šedém.
Fay ve skříni pomalu klesnou víčka, z vyschlých rtů šedavý pramínek, rozkvete v dýmový květ, chvěje se ve vzduchu, rozplývá, nabírá tvar a opět mlhavě mizí. Fay se zakloní, opře. Vzepře patami, zvedá se vzhůru, povstává, výš. Klouže po stěně, tělem, dlaněmi, temenem hlavy, zvuk šelestného drhnutí látky o prkna, nitky rozcuchaných vlasů se zachytávají do rozdrásaného dřeva a některé prasknou.
Zvedne paži, ohne dlaň se zlámanými nehty. Zrezivělé kroužky náramků kolem zápěstí zacinkají. A projede prsty vlnění vzduchu, ospale jím proplouvají bezbarvé částečky, probouzí je, rozžíhá dotekem.
Krok. Špička škrábavě sklouzne po dnu skříně, nakreslí v prašném nánosu půlkruh. Fay se otočí, cáry sukně zašumí. Cink. Náramky do sebe zvonivě narazí, vyskočí jiskra. Hladově se vztáhne po ztrouchnivělých stěnách.
Prokvétají, zdi, strop, podlaha, zlatorudé nitky se vášnivě vplétají, rozbíhají, dýmový květ s táhlým výdechem divě vzplane. Plameny se rozezpívají, žárné ohnivé chvosty roztančí, Fay ve skříni tančí s nimi, hoří a tančí a nepřestává. Je ohněm. Nikdy tančit nepřestane.
Prsty zkřehlé, zapomněla rukavičky doma. Dotkne se Šedého špičkami, váhavě, neobratně, ruka se třese, nejsou to obavy, co ji zpomaluje, ach ne, kdepak, jen úcta. Respekt. A blaženost očekávání, vzrušení z nastávající vteřiny, všichni se touží dotknout šelmy, a když je jim ten dar věnován, musí ho prožít do dna. Jen jednou je poprvé.
Drsná na povrchu, jak chmýříčka pampelišek hebká vespod, Fay vjede prsty hluboko, dech v ní ustrne krásou, na okamžik, než se vydere z prsou s klokotavým, dušeným zvukem, Fay se směje, slzy tečou a díky nim se vlčí srst zdá postříbřená, leskne se, nádherná. Šedý stojí nehnutě, hledí na ni. Občas mrkne. Fay ho hladí v širokých kruzích, po zádech, bocích, mohutné pleci. Nemůže se nabažit. Nevěří vlastním smyslům, nic na světě přeci nemůže být tak – perfektní.
„Ale může,“ špitne zasněně ohnivá Fay ze skříně, když přes jejich dlaň letmo sklouzne Lordova.
Fay vzhlédne. Čokoládové oči voní. Prostě voní.
Fay klečí na studené zemi, lišejem obrostlé rozvaliny tlačí do kolen, pod bříšky prstů bouřlivě tluče vlčí srdce, Šedý přimhouří víčka, nozdry roztažené doširoka; Lord se nad nimi sklání, jeho hladící dlaň občas zvolna přejede přes Fayinu. Mlha leží všude kolem jak nadýchaný baldachýn.
Chvíle je dokonalá, že by se z ní svět svlékl z kůže a šel dál znovuzrozený.
Fay zavře oči. Předkloní se, obejme Šedého kolem šíje, zaboří tvář do hustých chlupů. Zhluboka vdechne. V tepnách mu koluje šustot listí, zapraskání větvičky, mech, když se prohne pod váhou vlčí tlapy. Tisíce pachů, tisíce rytmicky tepajících srdečních chlopní, všechny je slyší, i ty nejdrobnější, skryté v úžlabinách kořenů; lákají, zvou, zanoř své tesáky. Čekáme.
Fay ho propustí, odtáhne se. A cítí se jako matka.
„Jdi, Šedý,“ řekne s láskou. „Lov. Zabíjej. Miluj. Žij.“
Svaly se pod kůží zavlní, Šedý se zvedne, vykročí. Velké tlapy sebejistě cejchují půdu. Nespěchá. Tu a tam zavětří. Jde pomalu, vznešený.
Na kraji lesa se krátce ohlédne. Splyne se stíny.
Lord sevře Fay kolem zápěstí, vytáhne ji na nohy, přetočí k sobě zády. Oběma rukama vláčně steče po jejích pažích, až k dlaním, proplete jim prsty, mírně rozpaží. A sevře ji, pevně obkrouží dvojnásobným objetím, přitiskne těsně tělo na tělo.
Otře se o ni tváří, Fay má vlasy mlhou zvlhlé, lepí se a přichytávají.
„Fay…“ zašeptá. „Ano. Teď je čas na děkování.“
Fay otevře ústa.
„Ne,“ řekne Lord. „Mlč.“
Znovu ji polaská dotekem své tváře. Klouže po vlasech, jeho dech pálí, až jí naskakuje husí kůže na zátylku. Fay přivírá oči, stejně je pod náporem všech zběsilých pocitů nedokáže udržet otevřené. Oddává se, kopíruje jeho pohyby, vychází jeho dotykům vstříc.
„Nepřišla jsi, protože jsem tě přivedl. Nepřišla jsi, protože jsem to přikázal. Nepřišla jsi, protože jsem si to přál. Ne. Přišla jsi, protože jsi chtěla přijít. Opravdu dost chtěla.“
Rty, palčivé jak rozkoš sama, se jí dotknou ušního lalůčku.
„Děkuji,“ řekne Lord.
Mlha chřadne, úsvit se ospale batolí na obzoru.
Fay stojí, bezpečně skrytá v teplém náručí. Cítí se jiná. Kyslík v plicích chutná jinak. Taky horko a chlad se zdají jiné.
Neděsí ji to. Jen vnímá, zkoumá. Poznává. Ochutnává po špetkách.
„Co s ním bude?“ zeptá se; okouzleně procítí svůj nový hlas.
„Co myslíš, Fay?“
Jiný! Intenzivnější. Hlubší. Stále omamný i jedinečný. Lordův hlas rozechvěje každičkou membránu v těle.
„Uzdravil jste ho. Víc než to, vrátil mu sílu mladých.“
„Pravda,“ připustí, „což mu zcela nepatrně pomůže. To ale není podstatné. Napovím ti. Naslouchej. Co slyšíš, Fay?“
„Nic. Ticho.“
„Správně. I les ho vnímá. Tak se vítá nový král; s němou bázní. Šedý zakrátko ovládne všechny malé smečky, roztroušené po okolí, spojí je do jediné. Protože umí něco, co nikdo jiný. Tušíš co?“
Fay netuší. Přetočí pohled k němu. Co?
„Zná dokonale svého nepřítele,“ pronese Lord, šelma v něm vzdáleně zavrčí. „Tihle vlci nebudou na lidi útočit. Budou je lovit. Pro Nový Sarum přichází krušné časy.“
Dravčí úsměv, zablýsknutí v hnědých očích. Fay bezmocně polkne, zakletá v duševní extázi, jeho šelma je blízko, blizoučko. Těsně pod tou horkou kůží.
Lord odtrhne zrak od stromů před nimi, zorničky stečou na její výraz. A hodují.
Mírně se předkloní, bradou odhrne límeček jejího kabátku. Pronikne k hrdlu. Nejdřív na něj jen dýchne. Přiloží rty. Políbí, jemně. A pootevře ústa, špička jazyku vroucí, vlhká polaská krční tepnu.
Odtáhne se. Vychutná zimniční třas, rezonuje celým Fayiným bytím. Kdyby ji nesvíral tak pevně, dávno by nedokázala stát.
„Víš, jak se Starému Sarumu říká dnes? Jistěže ne, jak bys mohla. Město milenců. Sem chodívají počestné dámy, které možná nejsou až tak počestné, ctihodní džentlmeni, co zrovna jaksi svou čest zapomněli doma,“ koutek úst se mu zvlní poloúsměvem. „Jsme tu správně, Fay.“
„My,“ hlesne vyplašeně, hlas zadrhnutý mezi sevřenými žebry, srdce buší jako pominuté. „My nejsme… milenci.“
Zvuk.
Jako jízda na střele, jako první vlna drogového zešílení! Lord se tiše rozesměje.
„Skutečně myslíš, že kdybych si tě vzal, zneuctil tvé tělo stejně jako kterékoliv z děvek, co jsem kdy měl, bylo by pouto mezi námi silnější? Má sladká, naivní Fay. Žádné by neexistovalo. Už bych neznal tvé jméno.“
Chytí ji za rameno, rázně otočí čelem k sobě. Pravičku přitiskne k jejím bedrům, přivine k sobě; přes všechny vrstvy oděvu Fay se zajíknutím omráčeně ucítí jeho touhu, kamenně tvrdou.
Přesto prsty v rukavici jí přejedou přes rty s nesmírnou něhou.
„Zdá se, paní Belamorová, že jste se stala mou první milenkou.“
A Fay zatouží. Poprvé v životě pocítí nezvladatelnou potřebu, patřit mu, odevzdat se, chce, aby si ji vzal, hned, zde, a když ne jako muž, pak tedy jako šelma. Aby jí rozerval hrdlo, pil horkou krev, pravidelně tryskající s údery vyprchávajícího života, ano…
„Šelma je dnes sytá,“ zavrtí Lord mírně hlavou, lehké vrásky úsměvu, čokoláda hřeje spokojeností, „a jako muž jsem trpělivý. Ty nemáš ani představu, co všechno mi ještě můžeš nabídnout. Počkám, dokud to nezjistíš.“
„Dobře,“ hlesne Fay.
Probere se před schodištěm. Dům svítí, všechna patra. Plukovník už musí vědět, že utekla.
Je jí to jedno; Lord je sice pryč… Nebo možná není. Protože Fay ho stále vnímá, jeho vůni, pohled, hlas, doteky škrábavě klouzající po vnitřní straně těla.
Ačkoliv zrovna tohle možná není on. Možná Fay ve skříni.
„Skříň už není,“ dýchne jí přes rameno horce ohnivá Fay a rozesměje se. „Tak pojď, na co čekáš?“ Vyběhne do schodů, šaty z řeřavých uhlíků, ještě žhnou. Na třetím schodu se zatočí a zmizí.
„Jsi volná,“ užasne Fay.
„Jako dým ve větru,“ roztočí se vedle ní. Zastaví se. „Ale díky nečekej.“
„Ne, to… Jistěže ne. Ale jsem ráda. Moc ráda.“
„Fajn. Půjdeš už?“
„Půjdeš se mnou?“ zeptá se Fay blednoucího šera. Kostelní orloj odbije pátou hodinu ranní.
„To bych si nenechala ujít, blázínku,“ strčí do ní zezadu, „tak tu nestůj jak hloupá!“
„Už jdu. Už jdu!“ pobaví ji to.
Což je samo o sobě absurdní, tam uvnitř nic dobrého nečeká. Nikdy nečekalo.
Fay vystoupá schody, odemkne hlavní vchod, uvnitř je příjemné teplo. Plné hysterického shonu.
Fay sundá boty, uloží je na místo.
„Paní!“ vyjekne Annabeth, nejmladší ze služebných. „Paní se vrátila! Paní Chatfieldová?!“
Fay svlékne kabátek, pověsí mezi ostatní, na spodním kraji má šmouhy jak klečela. Bezděčně je pohladí, v prstech vzdáleně ucítí drsnou hebkost vlčí srsti.
Šedý, usměje se v duchu. Ať přijde cokoliv, nedonutí mne litovat.
„Paní,“ ozve se ostrý hlas paní Chatfieldové plný pohoršení, „kde jste při všech svatých byla?! Pán vás už šel hledat.“
„Není tu? Výborně,“ zavýskne Ohnivá, „máme čas na malé překvapení!“
„Sem,“ zajiskří plamínky v zavřených dveřích přístěnku.
Proč? Pak Fay pokrčí rameny, proč ne, poslechne, otevře dvířka, uvnitř je tma.
„Tady,“ zahoří ukazováček.
Fay se sevře hrdlo. Rozumím.
Ano. Tisíckrát ano!
Vezme to, vyjde ven, zavře za sebou, paní Chatfieldová bezmocně zaklape ústy. Služebné se rozprchnou.
Fay se vydá do patra, ohnivé šaty tančí dva kroky před ní, vidí je i ostatní? Co na tom záleží. Já je vidím. Nikdy jsem neměla zavřít oči.
Doutnající stopy v perském koberci, na podlaze z hladkých prken, dovedou ji až nahoru na půdu. Fay vstoupí, sekera v ruce je příjemně těžká. Ostří se blýská jak Šedého tesáky.
A už stojí před skříní. Nejdřív ji otevře, vyvede Tmu a Ticho, obejme, ukryje ve stinném koutu půdy.
Pak se rozmáchne. Udeří. Veškerou silou, palčivou nádherou; pro taneční šaty, pro chuť čokolády, pro neslyšný krok vlků. Pro plamínek v dlani ohnivé Fay.
Břit zajede stěží palec do dřeva a odskočí. Fay se napřáhne znovu, pořádně, s rozmachem. Udeří, teď sekera zajede maličko hlouběji, první třísky se laškovně zakloní.
„Tohle zřejmě chvíli potrvá,“ mihnou se bosé nohy ve vzduchu, Ohnivá sedí na vršku skříně. Vzepře se o natažené paže za sebou, zakloní hlavu, protáhne se. „Ale co, třeba se plukovník vrátí až za týden. To bys mohla stihnout.“
„Víš, zrovna moc mi nepomáháš,“ namítne Fay. Ale chápe ji. Ohnivá svou skříň taky musela zničit sama.
Opět se rozpřáhne – a její ruku obejme jiná, velká, pevná, silná, Lord se k ní zezadu přivine.
„Původně jsem se chtěl jen dívat,“ prohodí, hlasem mu zní vnitřní smích, „ale copak tomuhle se dá odolat?“
Zabušení na půdní dveře, Fay se polekaně ohlédne, vždyť já nezamknula.
„Nikoho sem nepustím,“ zašeptá Lord. „Věříš mi, Fay?“
Bezvýhradně, stočí k němu pohled. A vymaže zvuky z chodby, už nejsou ničím.
„To není zrovna moudré, Fay Belamorová,“ dotkne se rty citlivého místečka za uchem; Fay se zachvěje, neměla tušení, že takové místo na těle vůbec má. Tak… bezbranné.
„Moudrost mne dostala do skříně,“ oznámí co nejpevnějším hlasem, skoro se to povede, „takže to asi není moje cesta. Nechci být moudrá.“
„Co tedy chceš, Fay?“
„Chci rozbít mříž.“
Hnědé oči se usmívají. Lord zvolna přitaká. „Pak rozbijeme mříž.“
Společná síla zanoří ostří skrz, prorazí dovnitř.
„Ještě,“ vydechne Fay horečnatě, „znovu!“
Tentokrát sevře topůrko Lord, její dlaň zakryje jeho, přes tenkou látku halenky vnímá, jak se svaly za ní napnou, břit proletí vzduchem, rozštípne dveře v půli, část se kácí k zemi.
Z Fay se vydere zasténání, bezuzdná euforie. Krev šílí, mozek nedokáže vnímat víc.
Jen zablýsknutí letícího železa, explozi třísek, mužskou dlaň v bedrech, pevné tělo za sebou, hru svalů na paži, prudký dech. Smyslně dráždivou vůni potu. Prostor naplněný třaskavinou extatické potřeby.
Když je po všem, Fay je v transu. Na podlaze leží zlomky a hromada třísek. Vysoká dubová skříň, její dřevěný nepřítel, už není.
Lord pustí sekeru, dopadne s tupým zaduněním. Zvedne Fay, v náručí s ní usedne do houpacího křesla, usadí si ji na klín, položí na sebe. Levou paži volně kolem jejího pasu, druhou ji zvolna víská v rozpuštěných vlasech.
„Uznej sama,“ prohodí po chvíli, „tohle bylo lepší než sex.“
Fay chraptivě zaúpí. To mu jako souhlas zní víc než skvěle.
Lepší než sex s plukovníkem? Definitivně. A jiný nepoznala. Těžko může soudit.
„Zatím,“ špitne s mrknutím Ohnivá, bláznivě se rozesměje.
„Fay ze skříně ve mně je venku,“ zamumlá Fay.
„Já vím.“
„Vidíte ji?“ pokusí se k němu vzhlédnout, vidět mu do tváře.
„Ne,“ zavrtí hlavou. „Ale vím, že ty ano. Jaké to je?“
„Matoucí,“ oznámí Fay rozhodně. „Ale… je milá. Tohle,“ ukáže posunkem k hromadě úlomků, „byl její nápad.“
„A ty jsi ho poslechla,“ sklouzne celou dlaní po jejích vlasech, až palcem ke skráni, s podivně sladkou drsností ji polaská. „Myslím, že my tři si budeme rozumět.“
„Já teda rozhodně nejsem milá,“ zavrčí Ohnivá.
Fay zavře oči. Spočívá bezvládně na jeho hrudníku, naslouchá proudění vzduchu v jeho plicích, a nějakým způsobem jí to bohatě stačí, sama dýchat nepotřebuje. Šelma pod ní spokojeně přede.
„Jak vidno, Fay Belamorová, nacházíte zvláštní zalíbení v destrukci,“ pronese Lord. „Tu vášeň sdílím,“ zašeptá jí do vlasů.
Na to Fay už nemá sílu. Ne, jestli se od něj okamžitě nevzdálí – ty neznámé pocity ji roztrhají.
Napřímí se; a zatočí se jí hlava. Zůstane sedět na jeho klíně, dlaní vzepřená o silný hrudník. Lord mírně nakloní hlavu, aby jí viděl do tváře. Fay uhne pohledem.
„Jsem zpocená. A rozcuchaná,“ zamumlá rozpačitě.
„Ano. To jsi,“ přitaká vážně. „A činí tě to nesmírně přitažlivou.“
Ne. Nemá energii se začervenat.
„Děkuji… za pomoc!“ vyhrkne chvatně. Vida, přece jen se trocha síly našla, tváře jí znachoví.
„Bylo mi neskonalým potěšením,“ protáhne Lord vláčně, přimhouří oči. Levá paže sklouzne z Fayina pasu na zadek, povytáhne si ji nepatrně výš.
Okamžitě ucítí, jak velkým potěšením.
Plamenně zrudne. Lord se rozesměje; dráždí ji tím ještě víc. Chce pryč, od něj, okamžitě!
…Chce blíž, na krev, na kost, na křehkost bílých chrupavek…
„Dost,“ zasténá, „prosím, přestaňte. Nedělejte mi to. Ne, když nechcete víc.“
„Ou.“ Chytí ji za ramena, zvedne tváří k sobě, nedovolí uhnout. „Kam zmizela Fay, která umí říkat jen tisíci způsoby: Ano, pane?!“
Fay skousne rty. Zhluboka se nadechne. Oči pevně zavřené, nevydržela by se na něj dívat.
„Sežral ji vlk,“ utrousí.
Měkká bříška, silné prsty, polaskají ji po líčku.
„Potěšila jsi mne. Dvakrát, za jediný den,“ pronese tlumeně. „Směl bych nyní nějak na oplátku drobně potěšit já tebe?“
„Ano, ano, ano,“ přitočí se dychtivě Ohnivá, vehementně kýve hlavou.
Fay se napřímí v ramenou. Zvedne víčka, pohlédne mu pevně do očí.
„Ne, pane,“ řekne klidně.
Lord se rozesměje tak, že Fay musí sevřít ruce v pěst. Jinak by ho políbila.
„Dobré,“ připustí Ohnivá, trochu neochotně. „Možná nejsi tak úplně ztracená.“
„Pak tedy musím akceptovat, že zůstávám tvým dlužníkem,“ připustí Lord smířlivě. „Musím odejít, Fay. Na několik dní, snad týden. Vrátím se za tebou.“
Bláhové pocity se rozpustí jak kruhy na vodě. Smutek hodí kufr na postel, začne vybalovat.
Nedokáže to říct. Tak jen statečně kývne. Budou to zlé dny.
„Neublíží ti. Zastavil jsem se tu a cosi udělal. Plukovník už nikdy nebude schopný se svého biče dotknout. Skříň není. A pokud dokážeš zařídit, aby každý den dostal sklenku bourbonu z té broušené dózy v salonku, pak můžeš nerušeně spát, aniž by měl důvod tě ve tvé ložnici navštívit. Rozumíš mi?“
„Znamená to…?“ nemůže dopovědět; částečně proto, že o tom dámy nemluví. Částečně, že naděje je příliš mocná.
„Že nebude schopný být mužem, rozhodně ne v tom smyslu, jakým by si dozajista přál. Ano, přesně tohle to znamená. Nyní jsi mou milenkou, Fay. Neuspokojenou a nepřevzatou, leč mou. Já se nedělím rád.“
„Dostane ho i v ranním čaji,“ vydechne Fay vroucně.
Lord se pousměje, takovým tím řeřavým dravčím způsobem. Vstane i s ní, postaví ji na zem.
„Nenechávám tě tu samotnou. Vím jistě, že najdete způsob, jak se jedna o druhou postarat, Fay.“
Chce se jí prosit. Zůstaňte, vezměte mě s sebou, zabijte mě. Vraťte se.
„Šťastnou cestu,“ řekne.
„Brzy na viděnou, má Fay.“
Mírně se skloní a je pryč.
Fay polkne. Nebudu brečet. Prudce se otočí, namíří výhružný prst do prázdna.
„Neodvažuj se říct, že jsem blázen. Byl tu. A znovu bude. Je skutečný!“
„Neřekla jsem ani popel,“ pokrčí rameny Ohnivá dotčeně. Svalí se do křesla, rozfouká uhlíky na sukni. „Ale blázen jsi. Docela roztomilý. Myslím, že si na tebe zvyknu.“
„Zvykat si budeme obě,“ zamumlá Fay. Zaváhá. „…Odpustíš mi někdy?“
„Udělám ti ze života peklo,“ oznámí Ohnivá se smrtelnou vážností. Rty rudé jak krvavý úsvit, odhalí dvě řady bílých zubů. „A bude se ti to pekelně líbit!“
Dveře nejsou zamčené, Fay se sekyrou v ruce vyjde ven. Stojí tam všichni. Plukovník přímo naproti, nějak zadýchaný, pleť nezdravě bledou, paní Chatfieldová o kus dál, všechny tři služebné se krčí při zdi na schodech.
„Dobré ráno, pane,“ pozdraví ho Fay, pokračuje v cestě.
„Kde jste byla?!“ zachrčel.
„Projít se. Zničehonic jsem cítila podivné nutkání vnímat kolem sebe volný prostor.“
„Ve tři ráno?! A se všemi svými šperky?“
„Ano,“ přitaká Fay nevzrušeně. „Ve tři hodiny ráno jsou ulice prázdné, krásně se prochází. Ohledně šperků, cítila jsem nutkání je vyhodit. Nenávidím je. Rozmyslela jsem si to, nakonec, nepatří mi. Jsou vaše, stejně jako všechno tady. Mám je stále v kabelce. Je v předsíni. Paní Chatfieldová? Buďte prosím tak laskavá a ukliďte to dřív, než si s tím někdo ublíží.“
Nakonec musí sekeru položit na ozdobný stolek s květinami, paní Chatfieldová nevypadá právě v dobré kondici.
„Jako kamenný gargoyl by nebyla marná,“ šťouchne do ní zářící prst Ohnivé. „Jeden by se skoro bál.“
Fay prudce stočí tvář, aby skryla smích. A hlasitě tleskne, až všichni přítomní nadskočí.
„Ale spotřebovala jsem peníze na nákup, takže pohyb, dívky, ranní pečivo pro plukovníka musí být vždy čerstvé. Annabeth, přines ze spíže mouku, droždí, vejce, Megan, připrav kuchyňský vál, mléko, olej, koření. Rosalie, rozpal troubu. Tak honem!“
Služebné se rozprchnou, jako když práskne bičem. Ani se nestihnou podívat, zda paní Chatfieldová souhlasí.
Být prohlášená za čarodějnici má svá pozitiva. Zvlášť, když přitom ještě drobet přijdete o rozum.
Plukovník nahlédne do půdy. Vyjde ven. To už Fay schází po schodišti.
„Vy jste tam dočista zešílela,“ dostane ze sebe omráčeně.
„Už před lety,“ přitaká Fay. Zastaví se, ohlédne. Věnuje mu vroucí úsměv. „Všiml jste si. Jak pozorné, drahý.“
Osm dní. Devět nocí.
Lord se vrátil do města včera dopoledne; klevety služebných přináší čerstvější zprávy než rádio.
„Z tohohle mám moc špatný pocit,“ oznámí Ohnivá, kráčí jí po boku, šaty lehce doutnají.
„Musím ho vidět,“ zašeptá Fay. „Potřebuji to. Musím vědět, jestli je konec.“
„A pak co?“ zavrčí Ohnivá. „Strčíš nás zase do skříně?“
„Celý dům je jedna velká skříň,“ odsekne Fay. „Já musím… aspoň ho vidět. Copak to nechápeš?“
„Chápu velice jasně, že se ženeš do pořádného průšvihu. Nakráčet za bílého dne do jeho hotelového pokoje? Kdy se s tebou setkal ve dne? Mezi lidmi? Kdy tě pozval? Nikdy, nic z toho. Chceš ho vidět? Tak počkej, až přijde sám!“
„Potřebuju ho,“ zasténá Fay tlumeně, hlavu sklopenou, na chodníku ji míjí lidé, „ty jsi snad nikdy nebyla…?!“
„Zamilovaná,“ vydechne Ohnivá. Bouřlivě se roztočí, až uhlíky v sukni vzplanou. „Ty ho miluješ! Matko… Pak je to jasné; zamilovaní dělají idiotské věci. A tohle rozhodně idiotské je.“
„Jsi zlá.“
„Protože jsem na rozdíl od tebe neztratila schopnost myslet?“ zastaví se přímo před ní.
Fay jednoduše projde skrz.
„To bylo neomalené.“
„Stála jsi mi v cestě.“
Vejde do hotelu, na zdejší poměry celkem luxusní. Nepotřebuje se ptát na číslo pokoje, služebné vědí všechno. Vystoupá do druhého patra, ignoruje překvapené, pátravé pohledy těch, co ji poznávají.
Zastaví před jeho dveřmi.
„Půjdeš se mnou?“ špitne.
„Ale jistě. Chci vidět tvůj výraz, až ho najdeš v posteli s jinou,“ vycení zuby Ohnivá.
Fay se s napraženou pěstí zasekne. Pohodí hlavou.
„Věrnost mi nikdy neslíbil. Aspoň budu vědět, že je v pořádku.“
„Ani věčnou lásku,“ mrkne Ohnivá. „Tak do toho, jdi dál. Nemysli na následky, k čertu se zítřkem…“
„Konečně se v něčem shodneme,“ zkonstatuje Fay, zaklepe.
Clint Mansell - Wind Chill
„Pojď dál.“
Je to jeho hlas. Jen jaksi postrádá svou obvyklou hebkost.
Fay sebere odvahu, teď už stejně nemůže utéct.
Ani nechce. Přesně tak – čert vem zítřek!
Vstoupí. Lůžko je ustlané a prázdné.
Aspoň do té doby, než se na něj svalí Ohnivá.
„No fajn. Bod pro tebe,“ utrousí otráveně.
Lord stojí vprostřed místnosti, jen v kalhotách a rozhalené košili, vždy elegantně uhlazené vlasy mu v pramíncích padají do čela. Hnědé oči ji intenzívně sledují. Půda rozpukaná suchopárem, miska čokolády prázdná, zanesená prachem, válí se kdesi odhozená v koutě opuštěného domu.
„Zlobíte se,“ pronese Fay stísněně. A nemůže si pomoct, v hrudi rozkvétá štěstí; tolik jí chyběl.
„Oh, výtečně, Fay. Ano. Já se zlobím. Velmi se zlobím.“
„Na mě?“ špitne.
„Ne. Zcela konkrétně, ne – dokud jsi nepřekročila můj práh.“
Fay polkne. Přitaká.
„Nechtěla jsem vás rozhněvat. Půjdu. Omlouvám se,“ otočí se, dveře jsou zavřené, vezme za kliku. Ani se nepohne.
„Sotva jsi přišla…“
Tenhle Lordův úsměv ještě nezná. Kráčí k ní, mírně shrbený, hlavu skloněnou, oči pronikavě ostré. Šelma je venku, dojde Fay. Právě zavětřila kořist.
„Fay, Fay, Fay,“ vrtí hlavou, „ty jsi prostě musela přijít. Proč myslíš, že jsem tě dosud nenavštívil? Protože se zlobím. Odmítli mě; znovu! S tím se nevyrovnávám snadno. Upřímně? Ani se nesnažím. Zlobím se rád. Rád ubližuji. Jen jsem nechtěl ublížit tobě! …A vida. Jsi tu. Sama jsi přišla. Mé dobrovolné jehňátko.“
Stane těsně před ní. Táhne z něj chlad. Vypadá velký, hrozivý. Je.
A Fay ucítí, poprvé s absolutní nezvratnou jistotou, že ho miluje. Právě takového.
„To je v pořádku,“ zašeptá. „Udělejte, co musíte. Nebudu se bránit.“
Chytí ji oběma rukama za hlavu, přitáhne k sobě.
„Jenže v tom to právě vězí, Fay,“ zavrčí jí do ucha, „mám rád, když se brání. Když mají strach. Ale ty se nebojíš. Proč ne?!“
Zvedne dlaň, přiloží mu ji na prsa. Kůže v rozhalence je horká, voní stejně omamně jako dřív. Takže tohle je on, skutečný on. Šelma puštěná z klece.
Bezchybný.
„Protože vás miluji,“ odpoví klidně, pohlédne mu do očí.
„Skutečně?“ protáhne, zvláštní zvuk; jako když lámete na kost zmrzlou tabulku čokolády. V očích mu blýskne. „Uvidíme, co řekneš potom.“
Vyjme jí z prstů kabelku, pustí ji na zem. Začne rozepínat knoflíčky kabátku, stáhne ho z ramen, nechá dopadnout na podlahu. Svlékne jí rukavičky. Už padají.
Fay stojí klidná. Bolest ani smrt ji neděsí; a pak, zemřít jeho rukou, v jeho náručí, nasytit šelmu. Ne, neumí si představit nic dokonalejšího.
„Provokuješ mě,“ zašeptá jí do tváře, je blízko, tak blízko, že vnímá teplo jeho rtů, „nepříčetně. Mě. Provokuješ.“
Hrubě jí přejede palcem přes ústa, rozmaže a setře jemný nános rtěnky. Vnikne dovnitř, přinutí ji rozevřít rty. A políbí ji. Dravě, majetnicky, krutě, drtí její ústa, zatímco jazykem plení a drancuje každé vlhké místečko, polyká její vlastní jazyk. Fay se zatmí před očima, křečovitě ho obejme – je tohle smrt?
Ano. Mohla by být…
Životní funkce selhávají, srdce dýchavičně klopýtá, plíce jak seschlé rozinky, kdo by se staral? Líbá ji. A nepřestává.
Ruce mu sklouznou po jejím hrdle, uchopí halenku, škubnutí, rozerve ji na cáry. Jedna dlaň se nenasytně prodere pod košilku, stáhne podprsenku, tvrdě sevře ňadro. Současně s tím jí druhou rukou chytí pod zadkem, vytáhne zády po dveřích výš, bokem jí rozrazí stehna, přimkne se, Fay mu ovine nohy kolem pasu. Sama netuší, co dělá. Je jí to jedno. On agresivně přirazí svůj klín k jejímu tělu, až z ní vymáčkne zasténání; tohle jsi chtěla? Tady to máš.
Trvá to věčnost, jeho ústa, jeho dlaň, jeho klín, surově slastné, nesnesitelně nádherné, Fay chce víc, zbavit se šatů, cítit ho v sobě, klidně ať ji roztrhá tím bezohledným násilím…!
A náhle je vše pryč.
Fay klesne k zemi, Lord jí nesmlouvavě sevře zápěstí, trhnutím otevře dveře, vyhodí Fay z pokoje.
Jen těsně mine chlapce s kufry, postarší pár. Pokojská o kousek dál polekaně vyjekne.
Fay narazí do protější stěny, zůstane ležet. Omráčená. Vedle ní přistane její kabátek, rukavičky. Kabelka.
Lord ve dveřích zvedne ruku, prsty si uhladí rozcuchané vlasy.
„Stále mě miluješ, Fay?“ usměje se. A zavře.
„Vstaň! Okamžitě vstávej, neodvažuj se zůstat ležet,“ syčí na ni Ohnivá.
„Vyhodil mě,“ hlesne Fay otřeseně.
„Ano, to jsem si všimla. Taky všichni ostatní. Vážně není nutné nám to popisovat.“
„Vyhodil mě…“
„Ano! A co jsi čekala? Varovala jsem tě. Sakra, Fay, vstávej. Copak ti nic nedochází? Tohle nám poslalo samo peklo v dárkovém balení! Než dojdeme domů, bude plukovník všechno vědět, v těch nejživějších barvách. Zbičovat tě nemůže, bourbon funguje skvěle, proč myslíš, že nám každou noc stojí před ložnicí, ale nejde dál? Bojí se ponížení. A toho se mu právě nyní dostane ve vrchovaté míře! Celé město bude znát jeho hanbu. No tak, Fay – není to úžasné?!“
„Vyhodil mě.“
Ohnivá protočí panenky.
„Ty umíš být ale hrozně malicherná, víš to? Kdo si hraje s vlky, toho občas hryznou. Nekňuč a vstávej.“
Fay hmátne po kabátku. Oblékne ho, ruce neposlouchají, nakonec uspěje, zapne ho přes roztrhanou halenku. Vstane.
„Vidíš. Jde ti to. Pokračuj,“ pobídne ji Ohnivá, skoro laskavě.
Fay strčí rukavičky do kapsy, zvedne kabelku. Vykročí. Nohy trochu slabé, ale jde to. Udrží ji. Palčivě vnímá všechny pohledy. Kde se tu vzalo tolik očí?
„Mysli na plukovníka,“ nabádá ji Ohnivá, „všechno ostatní ignoruj. Tak pojď, hezky krok za krokem. Mysli na to, jak se asi bude cítit on? Ponížený. Zrazený, zesměšněný. Ubohý. Bezmocný. Není to krásný pocit, Fay?“
„Je,“ řekne Fay. V podbřišku cosi vroucího zahoří. Asi nenávist. „Nejspíš mě zabije.“
„Pravděpodobně to zkusí,“připustí Ohnivá. „Dívej se mu do očí. Je to zbabělec, nedokáže to. Není náhodou právě tohle, co tě k té šelmě tak přitahuje? Že z ničeho nemá strach. Protože musím uznat, že to má svůj jistý… půvab.“
Fay nedokáže odpovědět; v ústech chuť jeho slin. Neměly by být tak sladké.
Jsou venku, pomalu kráčí městem. Fay má pocit, že už nyní to všichni vědí, samé oči, domy si horečnatě šeptají nejnovější novinku.
Tak ať se nese rychle.
„Ještě nikdo mě nepolíbil,“ zašeptá.
„Počkej… Cože?! Tohle bylo poprvé? Plukovník to nedělá?“
„Ne!“ zděsí se Fay, otřese odporem.
„Páni, Fay. Tak napoprvé to byla docela síla. Chápu, proč jsi mimo,“ šťouchne do ní Ohnivá bokem, rozesměje se. „A jako pomsta plukovníkovi to bylo ďábelsky perfektní. Takže beru zpět. Jít tam vůbec nebyl špatný nápad.“
„Tohle jsem v plánu neměla,“ ujistí ji Fay suše.
„Proč se v tom šťourat,“ mávne Ohnivá rukou, „hlavní je, že to vyšlo.“
Jdou zvolna, ale nakonec se stejně plukovníkův dům před nimi objeví. Fay se zastaví.
„Myslíš, že už to ví?“
„Jasně.“
„Zůstaň se mnou.“
„Máš strach?“ obejme ji Ohnivá zezadu, položí si tvář na její rameno.
„Nevím. Možná trochu.“
„Neměj. Přestav si, jak právě trpí on.“
Fay přivře oči.
„Ano. Lepší. Díky.“
„Není zač. A víš co? Zrovna mě napadlo, řekni mu tohle,“ zbytek zašeptá přímo do ucha. „Povíš mu to?“
Fay lehce zčervená.
„Za tohle mě rozhodně zabije.“ Ohlédne se přes rameno. „Když umřu, ty taky?“
„Ne,“ zašklebí se, „zůstanu tady a budu ho chodit strašit. Tak povíš mu to?“
Fay stočí pohled na dům před sebou.
„O tom nepochybuj,“ pronese temně.
V předsíni se zuje, pověsí kabátek. Odloží kabelku.
Paní Chatfieldová tam stojí jako bohyně Kálí, ruce založené na prsou, z očí jí srší blesky. Nemít na hlavě ten směšný krajkovaný čepec a těch pár desítek kil navíc, mohlo to být skoro působivé.
Plukovník vypadá… použitě. Neupravený, kruhy pod očima, nepřítomný výraz. Táhne z něj alkohol.
„Dal si svůj bourbon,“ rozesměje se Ohnivá. „No není miláček?“
Fay přistoupí na dvě stopy před něj. Ani se nesnaží zakrýt roztrhanou halenku.
„I ženy mají své potřeby,“ pokrčí rameny. „A jelikož vy jste poslední dobou indisponován a neschopen plnit manželské povinnosti…“
Vrhne se na Fay, srazí ji, svou vahou přimáčkne k zemi, oběma rukama sevře její hrdlo. A drtí.
„Dívej se na něj! Do očí, Fay, dívej se mu do očí! Nebraň se! No tak, Fay, ukaž mu, co si o něm myslíš!“ křičí Ohnivá zběsile.
A Fay si uvědomí, že nemá strach. Ani maličko. I když se nemůže hýbat, nemůže dýchat, tlak na hrdle je bolestivý… Ne. Měl by být. Ale není. Protože tohle hrdlo Lord políbil, tam ve Starém Sarumu. Plukovník mu nemůže ublížit.
Mluvit nedokáže. Tak všechno vloží do pohledu. Pohrdání, z nejhlubší duše. Jsi k smíchu!
Dokonce se jí podaří vynutit i poloúsměv.
Chceš mě zabít? Lord tě za to zničí. I když mě vyhodil, stále mu patřím. Jen on má právo mě zabít. Ty – nejsi – nic.
Zbabělče, vysmívají se mu její oči.
Vidí to. Plukovník to vidí; nemůže nevidět.
Pustí ji. Ochromeně sklouzne z jejího těla, paní Chatfieldová ho objímá, něco mele, kdo by poslouchal.
Fay se přetočí na bok, dravě nadechne.
„Zvládla jsi to,“ objímá ji Ohnivá, „jsi úžasná, jsi báječná! Opři se, pomůžu ti vstát… Ach, Fay! Dostala jsi ho, jsi nejlepší!“
„Jste odporná,“ hlesne plukovník.
Fay se ztěžka sbírá z podlahy, opře se o stěnu. Ohnivá ji drží kolem pasu.
„Vy jste ubožák,“ zachraptí, „a stěžuji si snad?“
Prudce oddechuje, ještě chvíli se drží stěny, než dokáže jít sama. Do schodů vystoupá s hlavou vztyčenou. Vejde do své ložnice, zavře za sebou.
První do koupelny, napije se z dlaní.
„Vidíš? Měla jsem pravdu, nedokázal to,“ pronese Ohnivá samolibě, zavěsí se na tyči se sprchovým závěsem a zhoupne.
„Chvíli jsem měla drobné pochybnosti,“ prohodí Fay, ještě chraptivě. Odkašle si. Zhmožděný krk začíná bolet. Banalita.
Vrátí se do pokoje, položí na lůžko.
„Pojď ke mně.“
„Ale nebudeš brečet, že ne,“ přimhouří víčka nedůvěřivě.
Fay zavrtí hlavou.
„Ne.“
Ohnivá si lehne na loket od ní. Jistota je jistota.
Fay hmátne vedle sebe, chytí ji za ruku. Pevně sevře.
A zůstane tak. Hledí do stropu, dlaň pálí, v ústech stále tu sladkou chuť…
Vyprskne smíchy.
„Dobré nebe! Viděla jsi jeho výraz?! Myslela jsem, že se rozbrečí!“
„Pohled pro bohy,“ zazubí se Ohnivá. A přisune se blíž.
No, to zrovna ne, pomyslí si Fay. Viděla jsem mnohem lepší. Čokoládové oči v každém z nich. I ty studené, přešlé mrazem.
„Bez tebe bych to nedokázala. Děkuji ti,“ řekne upřímně.
„Hloupost. Jsi statečná a zatraceně tvrdá holka. Jen potřebuješ tu a tam malinko postrčit.“
Fay se usměje.
„Postrkuj mě dál, prosím.“
Ohnivá ji pustí. Protáhne paži Fay pod hlavou, přivine si ji blíž.
„Budu.“
Fay se uvelebí na jejím rameni, obejme ji kolem pasu. Je to příjemné; jako stočit se do klubíčka u hořících kamen, vnímat jejich žár, teplo se měkce rozlévá údy.
„Nerada to říkám. Ale obávám se, že náš bourbon došel,“ pronese Ohnivá zamyšleně. „Dnes jsi ještě v bezpečí. Ale zítra?“
„Už se mě nedotkne. Nedovolím to. Ne po tom, co…“ zmlkne.
„Po tom, co se tě pokusil uškrtit? …Ah. Po tom. Chápu.“
„Už mu nepatřím. Víš, co jsem skoro nevydržela, když mě tam dole rdousil? Že se dotýká mého hrdla. Lord ho políbil. Plukovník nemá právo se mě tam dotýkat. Už nikdy. Nikde.“
„Miluješ ho. Stále. Ačkoliv tě vyhodil, což jsi mimochodem nejméně desetkrát oznámila všem, kdo by to snad napoprvé nepochopil.“
„Miluji ho víc než předtím. Ukázal mi šelmu. Chápeš?! Ukázal mi ji. A je dokonalá.“
„Postřehla jsem. Skutečnost, že tě to nevyděsilo, ho mírně řečeno lehce iritovala,“ utrousí Ohnivá.
„Neviděla jsi, co já. Necítila. Líbilo se mu to.“
„Viděla jsem, že se to líbilo tobě,“ protáhne Ohnivá poťouchle.
Fay vydechne, zvolna, lehce.
„Udělala bych to znovu.“
Ohnivá cosi nesrozumitelného zavrčí.
„Myslíš, že přijde? Přijde za mnou?“
„A musím odpovídat?!“ odsekne. Uhne před Fayiným pohledem, je tak čistý, nevinný. Oddaný.
„Fajn! Když to musíš slyšet… Ano. Myslím, že za tebou přijde. Musí to být pro něj dráždivě neodolatelné. Jsi nejspíš zcela první, kdo jeho šelmu akceptoval. Přijal. Musí se ujistit. Přijde.“
Fay ji prudce sevře, štěstí, štěstí.
„Můžu se plést,“ odstrkuje ji Ohnivá naštvaně. A kapituluje, s trpkým povzdechem. „Jednou se z tebe zhasnu, vážně.“
Klíč v zámku jejich ložnice s cvaknutím poskočí. Jednou, dvakrát. Plukovník je tam zamknul. Nebo možná paní Chatfieldová.
Hledí na dveře. Podívají se na sebe.
„A jsme zase ve skříni,“ vysloví současně.
Z nějakého bizarního důvodu je to obě rozesměje.
„Vy.“
Plukovník to vysloví s takovou záští a odporem; a ponížením, že se mu ani nedokáže podívat do očí. Kampak se asi poděla chladnokrevná nadřazenost důstojníků Jejího Veličenstva?
„Já,“ pokrčí Lord rameny. „Předpokládal jsem, že jako džentlmen vám dlužím vysvětlení. A omluvu, pochopitelně, plukovníku Belamore.“
„V salonku,“ zasyčí plukovník, otočí se na patě, zmizí ve dveřích.
Lord svlékne kabát, podá ho dívce. Služebná se červená tak prudce, že má tváře červenější než rty. Lord jí na paže vloží svůj klobouk, rukavice.
A obejde ji, vezme za ramena, skloní se k malému oušku.
„Jmenuji se Ralph Benjamin McKeown. A ty, sladký andílku?“
„Ros… Rosalie. Pane,“ vydechne rozechvěle.
„Rosalie,“ zašeptá Lord, „jistěže. Voňavé jméno pro půvabnou květinku.“ Přetočí hlavu, skloní se k ní z druhé strany. „Pomůžeš mi, Rosalie? Jen takovou drobnou, bezvýznamnou maličkost. Pomůžeš, poupátko?“
„Pane. Ano,“ zajíkne se, Lord ucítí, jak mu v prstech vláční. A to použil sotva jiskru magie na pošimrání jejího libida.
„Jsi andílek,“ zavrní jí do ucha. „Tak jdi a pověz svému pánovi, že jsem nejprve musel použít vaši koupelnu.“
„To je… všechno?“
„Naprosto.“ Věnuje jí svůdný úsměv, propustí ji, vykročí. Mine dveře salonku, plukovník je k němu zády, nalévá plnou sklenku z nové láhve. I muži mají své dny. A bude hůř, Jeremy.
Lord vejde na schodiště, vystoupá do patra. Zastaví u dveří ložnice paní Belamorové.
„Ale…!“ hlesne Rosalie zděšeně.
Lord se k ní otočí, mrkne. Přiloží ukazováček na rty. Pšt. Slíbila jsi.
Rosalie zavře ústa, Lord stiskne kliku zamčeného pokoje, dveře se bez odporu otevřou. Vstoupí. Zavře za sebou.
Fay leží na ustlaném lůžku, jen už převlečená do noční košilky.
Když spatří Lorda, vyskočí, skončí na všech čtyřech, mírně nahrbená jak divoká kočka. Ledový výraz, připravený pro plukovníka, se změní do něčeho vroucího. Opojného.
Lord se opře o dveře.
„Nebudu se omlouvat,“ oznámí.
Fay ucítí, jak ji Ohnivá sevřela; nebo možná pronikla dovnitř, celé tělo je v jednom ohni. Sklouzne z lůžka. Přistoupí k němu, hnědé oči jsou opět čokoládové, nebesky voní.
„Ani já,“ vysloví Fay tiše.
Vlepí mu políček, až pootočí hlavou.
„Ah,“ vydechne Lord. Vrátí se pohledem k ní, ústa pootevřená, dech horký. „To už raději nedělej.“
„Proč ne?“ zvedne vzpurně bradu.
„Protože jinak si tě vezmu právě nyní a zde, lhostejný k následkům.“
„Wau,“ protáhne Ohnivá unešeně, „šelmičku vzrušuje, když vytasíš drápky.“
Ale Fay na drápky nemyslí. Ani na závan hněvu. Rozplynul se v roztavené čokoládě.
Opře se mu čelem o prsa.
„Neměla jsem k vám chodit. Omlouvám se.“
„Ne, Fay, to jsi neměla. Tobě jsem ublížit nechtěl. Ačkoliv bylo jasné, že k tomu jednou dojde.“
„To nevadí,“ zamumlá. „Pomohlo to?“
„Ano,“ řekne klidně. „Už se …nezlobím.“
„Jsem ráda, že jsem mohla pomoct,“ pousměje se nejistě.
„Fay.“
Chytí ji za ruku, usedne s ní na lůžko. Vjede prsty do rozpuštěných černých vlasů, zakloní jí hlavu. Chce jí vidět do tváře.
Místo toho spatří značky škrtícího stisku na jejím hrdle. Už modravě fialoví.
Vztek! Zalije ho slepá vlna, všechno v něm zavrčí, šelma, jeho šelma, mocná tak, že se nevejde do těla, vylije se z břehů, prodere kůží. Usedne mu u nohou. Nesmiřitelně černá. Duhovky rudé, červánky rozsápané do krve.
Lord se měkkými polštářky prstů dotkne modřin, skoro jim nemůže uvěřit, ten blázen… vztáhl ruku na to, co je mé? Přitáhne si Fay k hrudi.
„Za to mi zaplatí.“
„To nic,“ přivine se Fay blíž, těsněji, zachumlá do jeho vůně, „to je v pořádku. Vyprovokovala jsem ho.“
Šelma ohrne pysky, odhalí ostré špičky tesáku, hlubinné vrčení, nevydrží na místě, vstane, plavně krouží místností, oháňka sem tam švihne.
Lord ji nevidí. Zato vnímá zřetelněji, než by mu kdy zrak umožnil.
Utiším tvůj hlad.
Věř mi.
„Nic není v pořádku,“ vysloví. „Tobě smím ublížit jen já.“
„Já vím,“ usměje se Fay zářivě, „proto jsem vůbec neměla strach. Byl to on, kdo zůstal na zemi.“
Dívá se na ni jinak. Prostě jinak.
„A odpověď na mou otázku, Fay? Stále mě miluješ?“
„Ano,“ přitaká bez váhání.
„Třebaže víš, že ti znovu ublížím? A znovu?“
„Ano, ano, ano!“ Přiloží dlaň k jeho tváři, neobratně pohyby prstů polaská. „Je mi jedno, co mi uděláte. Jen chci být s vámi, jakkoliv dlouho. Nebo krátce.“
Znovu ten pohled. Srdce se z něj svírá.
„Ale ublížil jsem ti. A způsobil tohle,“ přejede jemně poraněné hrdlo. „Napadlo mne…Myslím, že máš právo na svou novou jizvu.“ V tlumeném příšeří pokoje se zaleskne nůž s damaškovou čepelí. „Pokud ji stále chceš.“
„Od vás,“ zachraptí Fay.
„Jen ode mne.“
Její výraz vykřikne tisíc vět. Ústa ani slůvko. Fay sebou smýkne stranou, serve košilku, ulehne na břicho, shrne vlasy stranou.
Čokoláda v očích zhoustne.
„Zřejmě ano,“ zašeptá Lord.
Zvedne se, obejde lůžko k její straně. Konečky prstů sklouzne od kotníku přes lýtko, ohbí kolene, stehno, po oblouku zadečku. Poklekne. Celou dlaní požehná holým zádům.
„Kam, Fay?“
„Kamkoliv,“ vydechne přerývaně.
Neopakovatelná. A tolik – vzrušující, když ji vymaní z té smířlivě trpné pokory!
Přiloží ostří, těsně nad třetím žebrem. Vede mělký šikmý řez až k páteři někde v úrovni pasu, zvolna.
Fay se prohne s výdechem slasti.
Příliš velké pokušení, Lord se skoro neudrží. Raději zabodne nůž do nočního stolku. Skloní se, přímo k její ráně, někde se objevují drobné kapičky, jinde, kde přitlačil víc nebo kůže byla příliš tenká, se už krev slévá do velkých, těžkých krůpějí.
Políbí ji. Jazykem setře ronící se rudé slzy; pečlivě. Beze spěchu. Postupuje výš. Zaceluje kůži, po jeho dotycích zůstává jen prohlubeninka bílé jizvy.
Fay zatíná prsty do polštáře, dusí v něm steny, derou se z útrob.
Rachot v zámku, dveře se rozletí, plukovník udělá dva kroky. A zkamení.
„Jak jste… co tady…“
„Jeremy. Začínal jsem váhat, zda se k nám připojíš,“ pronese Lord dráždivě, skloněný nad Fayinou nahotou. Šelma v rohu pokoje si mlsně olízne vousky.
Fay se prudce napřímí, zvedne na loktech, Lord jí konejšivě přiloží dlaň na bedra, neměj strach. Ale to, co uvidí, mu vezme dech.
Fay zeširoka hledí na plukovníka, černé oči velké tak, že by v nich zabloudil – a hoří. Nadšením, vzrušením, nepříčetnou slastí. Dívej se. Vidíš? Jemu patřím; jako jsem nikdy nepatřila tobě! Chci, aby ses díval.
Zůstanou na sebe hledět, lůžko mezi nimi, plukovník bouřlivě oddechuje, rysy dočista šílené.
„Zabiju tě,“ zasyčí.
„Snad jindy,“ pronese Lord líně. „Atrox tortura. Silencio.“
Plukovník padne k zemi, oči vytřeštěné, ústa dokořán div si čelist nevyvrátí, zmítá se v křečích.
Fay se trochu povytáhne. Chce ho vidět.
Spokojeně ulehne zpět.
„Fay…“
Lord se k ní natáhne, divný pocit, skoro bolí. Políbí ji na zátylek, něžně. Vroucně.
„Ty jsi tak nádherně rozbitá,“ zašeptá jí do vlasů.
Šelma překročí svíjející se tělo na podlaze, vyskočí na pelest. Složí se vedle Fay. Olízne jí rameno.
Lord se vrátí k jejím zádům, pokračuje v ošetřování, Fay už své steny nedusí, nechává je proznít hlasité a neodolatelně svůdné.
Pocítí lítost, když dosáhne k poslední rance a ta se zacelí. Aspoň ji znovu přejede špičkou jazyka, celou jizvu s její vábivou nerovností.
Napřímí se.
„Finite.“
Z plukovníka se vydere suchý, chrčivý zvuk. A škrábavý, to jak se zoufale plazí pryč, vyděšený k smrti.
Fay se posadí, pokrčené nohy zakryjí nahý klín, vezme Lordovy paže. Obtočí si je kolem hrudníku.
Sleduje plukovníka. Mírně se předkloní.
„Bojíš se ho; dobré nebe, ty se ho bojíš.“
A rozesměje se.
Lord ji objímá, vnímá, nechává do sebe pronikat její žár, lásku, omámené štěstí. Šelma u Fayiných bosých nohou vrní.
Lord mávne dlaní, objeví se látka, splyne na Fayina ramena, celou ji zahalí.
„Sladké sny, Fay,“ dotkne se jejího spánku, pohladí. Vezme svůj nůž z nočního stolku.
Nechá tam něco jiného.
Vstane, šelma ho okamžitě následuje. Vyjdou ze dveří, plukovník se pokusí vmáčknout do zdi za sebou.
Lord sejde dolů, vezme svůj plášť, klobouk, rukavice, bledá Rosalie se k němu neodváží vzhlédnout. Opustí dům, šelma ladně kráčí po jeho boku. Ale neodchází. Nevydá ulicí pryč, nepřemístí. Skrytý ve stínech zabočí do zahrady. Tam zůstane stát.
Bezmyšlenkovitě se dotýká míst, kde cítí svou šelmu. Čeká.
A neví.
Neví, co si přeje.
Crystal strings - Fading Away
Plukovník se chytí zárubně, vytáhne na nohy, prsty zatnuté do břicha, odolává dozvukům trýzně.
„Mříže!“ zasyčí Ohnivá. „Sakra, Fay, nechci strávit zbytek života v kleci!“
„Vždyť můžeš jít, kam chceš. Mně mříže nevadí, Lorda nezastaví,“ lehne si na záda, vnímá jizvu. Nebolí; škoda. Ale i tak je to neskonalý pocit. Je označená. Tisíckrát intenzívněji než hloupým kroužkem na prsteníčku.
„Pokud sis nevšimla, jsem s tebou tak trochu svázaná,“ zaprská Ohnivá. „Nemůžu, kam nemůžeš ty.“
„Tak to si asi budeš muset zvyknout,“ zamumlá Fay nepřítomně.
„Fajn. Chápu. Tohle bylo… extrémně mimořádné. Jsi mimo. Opět. Chápu to. Ale, sakra, Fay, na to teď nemáme čas! Mříže, zatracené mříže! Sekeru pod postelí asi nemáš?“
Fay se k ní prostě otočí zády. Nechce myslet na nic jiného. Pohled sklouzne na noční stolek, tam zabodl svůj nůž, byl to nejkrásnější nůž, jaký kdy viděla, vedle něj je plukovníkova šavle směšným kusem plechu… Nůž tam není. Leží tam lístek. Fay ho vezme.
A než dočte, Země pojde ve škarpě u jedné z vesmírných cest, začne se hnilobně rozkládat.
„Můžeš se mnou laskavě mluvit? Neotáčej se ke mně zády. To už tu jednou bylo, pamatuješ?!“
Fay leží strnule. Ani nemrkne.
„Krucinál, Fay,“ přeskočí ji Ohnivá, „mohla bys aspoň předstírat, že mě vnímáš?! …Co se děje?“
Fay jí podá lístek.
“Už mne nepotřebuješ. Víc za tebou nepřijdu, má Fay. Tvůj Lord“
Ohnivá čte, stále dokola, horečnatě přemýšlí.
„Ty to vážně nechápeš?“ vzhlédne k Fay. „Už mě nepotřebuješ – to znamená, že jsi našla svou ztracenou sílu. Dokážeš se bránit sama.“
„Ano.“ Řekne Fay.
Vstane. Cítí se podivně lehká, odpoutaná, kráčí vznešená; takhle padají královny, bez křiku a hysterického pláče.
Přistoupí k nízké komodě z těžkého dřeva, je vedle dveří, Fay se do ní opře. Kousek po kousku ji dostrká před dveře. Aspoň způli.
„Moc hezké,“ utrousí Ohnivá. „Jen mi nepatrně uniká, jak nám tohle pomůže ty zatracené dveře otevřít?!“
„Nepomůže.“
„To jsem tipovala. Nějaký další úchvatný, prudce logický nápad?“
Jeden by byl. Vlastně na něj myslela už roky.
Fay vstoupí do koupelny, otevře malou skřínku pod umyvadlem. Výpadky elektrického proudu dávno nejsou tak časté jako dřív, ale zvyk je železná košile. Vedle lampy stojí téměř plná lahvička petroleje, krabička zápalek.
Vrátí se s nimi do pokoje. Odšroubuje víčko.
Mávne dlaní, téměř v blaženém vytržení. Jako by své ložnici žehnala svěcenou vodou, vyháněla ďábla.
Vyhání.
Lůžko, komodu, ohavné černé šaty ve skříni. Koberec, záclony. A lahvička je prázdná.
Má pravdu. Už mám sílu; sílu to zastavit. Jsem zasvěcená Šelmě. To plukovník nezneuctí.
„Prozradíš mi, co děláš?“ zeptá se Ohnivá.
„Bráním se.“
„To se mi ulevilo. Skoro jsem se bála, že tu všechno poléváš petrolejem a v ruce máš zápalky. Sakra, Fay! Vážně bych moc ocenila, kdybys byla aspoň maličko při smyslech.“
Fay se na ni podívá, černé oči propastné, úsměv na rtech.
„Zapálíme stodolu,“ špitne vzrušeně.
Škrtne zápalkou. Kam první? Lůžko, jednoznačně. Je svaté.
Druhá hořící sirka doletí na komodu, třetí do skříně s oblečením. Čtvrtá jen tak na koberec.
„Jenže já zapaluju stodolu, aby vlk mohl utéct.“
„Tenhle vlk nemá kam. Ani proč.“
Posadí se na zem. Okouzleně sleduje, jak první plamínky olizují dřevo, zahryzávají se do látky, na plamenné prstíky namotávají umělá vlákna koberce a ty se roztékají žárem. Lůžko už hoří, smývá krev i hanbu šestnácti let.
Ohnivá na něm sedí, nohy překřížené.
Fay se zamračí.
„Tebe to nepálí? Nebolí to, když člověk hoří?“
„A jak to asi mám vědět,“ odsekne Ohnivá. „Evidentně ti nedochází, že mi něco malého chybí. Tělo, například.“
„Promiň,“ pousměje se Fay. Rozhlíží se kolem, plameny stoupají, plazí se po tapetách, ohniví hadi. „Není to krása?“
„Jsem blahem bez sebe,“ zavrčí Ohnivá. A vydechne, sleze z lůžka, poklekne před Fay. Pohladí ji po tváři.
„No tak, blázínku. Umřeš tady.“
„Já vím,“ usmívá se.
„Zbytečně,“ dodá Ohnivá významně. „Má Fay. Tvůj Lord. Kolik nápověd ještě potřebuješ? Víc za tebou nepřijdu. Vážně nerozumíš? Chce, abys přišla ty za ním! Teď. Právě teď, po tom, co se stalo v hotelu, tady. Po tom, co tě opustil. To bude důkaz, že ho nepotřebuješ. Ale chceš!“
„Vždyť jsem mu to řekla,“ hlesne Fay zmateně. „Řekla jsem, že ho miluji. Že mi to nevadí.“
Ohnivá si povzdechne.
„Slova se mluví, hnusná voda teče, kdo by tomu věřil? On lže snad každému; proč by měl věřit slovům jiných? Ale jestli za ním teď přijdeš… Odmítnul tě. Opravdu tě to zastaví? Tak málo ho chceš? Nebo to, co říkáš, myslíš opravdu a skutečně ho chceš, takového, jaký je?“
„Chci,“ zasténá Fay. „Umírala jsem a on mi vdechl život a bylo to… to bylo…!“
Ohnivá ji vezme kolem ramen, přitáhne k sobě. Jistěže ona rozumí.
Místnost je z půli v plamenech, vyšplhaly po brokátových závěsech, hliníková konzole se pod jejich dechem roztéká, stříbrné kapky syčivě dopadají na zem, propalují se kobercem až na dřevo. Komoda před dveřmi plane vysokým sloupem. Hukotem se nejasně prodírá bušení z druhé strany, ne, dovnitř se nedostanou.
„Asi jsi mi to nemohla říct dřív,“ poznamená Fay, opře se o ni spánkem.
„Jako by mě tady někdo poslouchal,“ zašklebí se Ohnivá. „Tak pojď,“ vstane, podá Fay ruku, „vyskočíme oknem.“
„Oknem,“ zopakuje Fay.
„Jestli víš o lepší cestě?“
„Ty závěsy hoří.“
„Nepovídej. A to jsem si myslela, že ta bláznivá jsem tu já.“
Rána; konzole povolila v rozteklých držácích, zřítila se k zemi.
„Vida, je po problému.“
„Vážně? Ty závěsy pořád hoří. Jenom na zemi.“
„Vzpomínáš, jak jsme o dožínkách přeskakovaly oheň?“
„Ano. Jenže to nebyly plameny dvakrát tak vysoké jak já!“
„Přeháníš,“ protočí Ohnivá panenky, „maximálně jeden a půl krát.“
„Stejně si dole zlámu nohy.“
„Pokus se zlámat si ruce, nohy budeme potřebovat. Víš, kde by mohl být?“
„Na lavičce v parku. Ve Starém Sarumu. V hotelu?“
„Prima. To zní jako dobrý začátek.“
„Ale co když ho nenajdu? Co když je už pryč, tam… někde?“
„Jestli chce, abys ho našla, pak ho najdeš. A on chce. Věř mi. Sledovala jsem ho; jak se na tebe díval. Víš, já mu rozumím, že potřebuje jistotu. I šelmu můžeš zranit. A ty ses mu dostala pod kůži. To je proklatě blízko.“
„Neublížím mu,“ vrtí Fay hlavou zděšeně.
„Jestli tu zemřeš, tak mu ublížíš.“
Fay dravě chytí její ruku, vstane, zahalená do látky, látky od něj, ještě jím voní. Chvatně dojde k oknu.
Plameny burácí, pálí do tváře.
„Nedokážu to,“ hlesne zoufale. „Uhořím. Zlomím si vaz. Zraním ho! Proč jsem tak hloupá, proč nemůžu být aspoň trochu jako ty?!“
„Fay. Tohle je poslední skříň, kterou musíme zničit. A budeme volné. Obě.“ Ohnivá k ní přistoupí, skryje v náručí. „Já tě ochráním.“
„Obě,“ sevře ji Fay.
„Navěky,“ zašeptá Ohnivá a prolne s ní.
Fay se rozeběhne. Plamínky v koberci jí mlsně olíznou paty, planoucí závěsy rozevřou hladovou náruč, Fay jí proskočí, lokty rozbije sklo, a už letí, v tříštivém gejzíru skleněných úlomků, třpytí se v oranžově rudé záři, padá… Vzduch kolem ní houstne, je jako med, ne, jako pavučina, stovky lepkavých nitek, zachytávají ji, zpomalují, klesne do napřažených paží.
„Právě jsem se chystal jít tam pro tebe,“ řekne Lord nezvykle hrubým hlasem.
„Ale napsal jste…“
„Vím, co jsem napsal,“ zavrčí.
Fay polkne. A přitiskne se, ovine mu paže kolem krku; teď už může plakat?
„Chci být s vámi. Kamkoliv půjdete, cokoliv uděláte; chci být s vámi!“
„Myslím, že jsem tomu…“
„Uvěřil,“ dořekne tiše Fay o něco později.
Lord hledí do temnoty, požár nad nimi hraje mezi stromy stínové divadlo.
Kývne.
„Ano. Věřím ti, Fay.“
Zahalí ji do pláště, už nemá svůj obvyklý kabát, ani klobouk, je to zvláštní plášť, černý, široký, s kápí. Na okamžik se zarazí. Dívá se na ni. Dívá, dívá; ochutnali jste někdy ledovou čokoládu? Je fantastická.
Pak se otočí, s Fay v náručí vyjde ze zahrady, z okolních budov se sbíhají lidé, v dálce zní siréna.
„Nevidí nás,“ řekne Lord.
Fay to ani nepřekvapí. Sleduje míhající se obličeje, nikdo o ně nezavadí pohledem. Lord s ní dojde přes silnici k protějšímu domu, zastaví se, obrátí k planoucímu představení.
Paní Chatfieldová vleče opilého plukovníka ven, služebné stojí na chodníku, objímají jedna druhou. Hasičský vůz se objeví v zatáčce, chvátá ulicí, nemá šanci zachránit Fayin pokoj.
Pak se v jejím okně, nerozbitém a bez jediné prasklinky, zjeví ženská silueta. Chvilku postojí. Zmizí uvnitř.
„Kdo to je?“ ohlédne se Fay.
„Jen malý trik. Aby nikdo nepochyboval.“
Složí mu hlavu na rameno.
„Vždyť stejně nenajdou mé tělo.“
„Najdou. Ohořelé k nepoznání.“
Znovu ten pohled. Není v něm odsouzení. Jen zvědavost.
„Mrtvá tulačka ze zdejší márnice. Dostane se jí královského pohřbu. Nebo přinejmenším takové účasti při kremaci, o jaké se jí ani nezdálo.“ Skloní se k ní, otře se tváří o její skráň. „Je to tak v pořádku, Fay?“
A Fay se natáhne. Vloží mu na rty polibek, jemný jak dýchnutí.
„Cokoliv by bylo v pořádku,“ uvelebí se mu v náručí.
Lord pevně semkne ústa. Jako by se snažil v sobě navěky uzamknout její první políbení. Tak čisté, že se jako žíravina propaluje vnitřnostmi.
Stejně ho chce.
„Ale tohle by tam najít měli,“ vezme její ruku, snubní prstýnek s diamantem, vypadá jako úlomek ledu.
„Oh, Bože! Dejte to pryč!“ rve si ho sama z prstu, konečně povolí, s odporem ho vloží do Lordovy nastavené dlaně.
Dívá se na ni.
„Fay Belamorová, jsi připravená zemřít pro tento svět?“
„Ano,“ vydechne vášnivě, „ano! Prosím.“
„Nebude cesta zpátky.“
Přivine se k jeho hrdlu, vdechne vůni.
„Nemám v úmyslu se vracet.“
Lord zavře dlaň. Když ji vzápětí otevře, prsten je pryč.
„Najdou ho uvnitř?“
„Ano,“ obejme ji opět oběma rukama.
Dívají se spolu, zvědavci jak supi krouží, vábeni lidským neštěstím, paní Chatfieldová se křižuje, něco mumlá, jedna z dívek pláče, Rosalie… Plukovník sedí na obrubníku, tupě zírá před sebe. Hlava mu padá.
„Nemůžete z toho mít potíže? Nebudou vás podezírat?“ napadne náhle Fay polekaně.
Lord přimhouří víčka, skvostně známé vrásky lehkého úsměvu.
„Každý, komu jsem se představil, si mne už nepamatuje.“
„…Taky zapomenu?“
„Tobě jsem se nepředstavil nikdy,“ shlédne na ni, čokoládové oči lahodně sladké.
„Stejně to není vaše skutečné jméno.“
„Jistěže ne.“
„Tak,“ vydechne Fay spokojeně, hasiči natahují hadice, spustí první proud vody, rozbije okno. Směšně to sykne. „Právě jsem oficiálně zemřela. To znamená, že mě můžete kdykoliv beztrestně zabít.“
„Ano, to bych mohl,“ přitaká Lord vláčně. „Ale možná jsem to já, kdo od samého počátku potřebuje tebe.“
Černé oči. V nich úžas. A tolik lásky.
Přitiskne si její hlavu k hrudi.
„Čas jít.“
Fay se nezeptá kam. Co na tom záleží; půjde s ním.
„Probuď se.“
Lord ji postaví na zem, vedle obrubníku na divoce rostoucí trávník. Fay se rozhlédne; domky, světla v oknech, keře, stromy a tolik květin všude… Cosi šimravého na bosých nohou, Fay shlédne.
„Ups!“ uskočí. Stébla trav se za ní smutně natahují, ty pod ní ji opět mazlivě ovinou chodidla, nárty, kam jen dosáhnou.
„Trávník Clemansových je poněkud přátelský,“ prohodí Lord.
„Přátelský trávník. Aha.“ Fay opatrně vyprostí jednu nohu, ukročí na obrubník, druhou, odskočí na písečnou stezku. „Sem si nikdy nesednu.“
V Lordovi zašumí smích.
„Až tak přátelský není,“ přikloní se k ní, vezme ji kolem pasu. „Podívej se na druhou stranu ulice. Tam žije Cleitus Goimarac. Vidíš ten živý plot, zelený se stříbrnými listy? K tomu se nikdy nepřibližuj. Je plný ostrých trnů a kouše.“
„Kouše,“ zopakuje Fay. „Samozřejmě. Je to živý plot.“
„Ne všechny jsou takové,“ pousměje se Lord, „ovšem tenhle je mimořádně agresivní. Především vůči mudlům.“
„Mudlům?“
„Lidem bez magických schopností.“
Fay zvolna kývne.
„Takže… mně?“
„Takže tobě,“ přisvědčí Lord. „Jsem kouzelník, Fay. Všichni tady jsou; kouzelníci, čarodějky. A takových měst, magicky skrytých, je plná Anglie.“
Pátravý, upřený pohled.
„Tak jo,“ řekne Fay. „Jako Merlin?“
Lord shovívavě přimhouří oči.
„Kéž by.“
Fay se o něj opře zády, dlaněmi přidržuje látku kolem těla. Dívá se. Všechno se zdá normální, anglický venkov starých časů, poklidně žijící. Ale není to tak. Je čistý. A všechno tu voní, nádherně, i obloha je bez jediného mráčku, přítel Měsíc se usmívá laskavě, ozařuje prostranství, v jeho namodralém světle Fay rozeznává pohyby, květiny se zavřenými hlavičkami se ve spánku kolébají, větve stromů naklánějí jedna k druhé, jako by si povídaly. A kouř vycházející z komínů není šedý; barevné bublinky plynoucí s větrem, než se s tichoučkým laškovným zvukem rozprsknou.
„Nechci se probudit,“ hlesne Fay okouzleně, „nikdy.“
Prsty na bradě, Lord jí zakloní hlavu. Políbí ji na rty, jemně. Krátce.
„Jsi naprosto vzhůru.“
Hledí na něj zamženýma očima, jako zhypnotizovaná.
Tak ji zlehka plácne po zadku. Fay šokovaně rozevře oči.
„Ou! To džentlmeni nedělají.“
„Já rád dělám, co se nedělá,“ zavrní ji do ucha, přitáhne k sobě. „To už bys mohla vědět. Pojď, támhle stojí náš dům.“
Náš dům.
Dvě slůvka; a rozhodně jsou magická. I pro mudlu.
Kráčí mu po boku, stále se rozhlíží, objevuje nové a nové drobné zázraky.
„Mudla nezní moc hezky,“ prohodí zamyšleně.
„Není to ani hezky míněno.“
Její krok znejistí.
„Není to proti pravidlům, přivést mě sem? Neublíží vám?“
„Ne. Zdaleka nejsi první mudla, který tu žije. Ani poslední. Rozlézá se to jako skřetí mor,“ zavrčí Lord.
„Nemáte je rád. Tedy… nás. Mudly.“
„Nemám,“ přitaká už klidně.
„Tak proč tu jsem?“ zašumí její hlas, smutný vánek v kořenech padlého stromu.
Lord se zastaví. Otočí ji proti sobě, zvedne jí hlavu.
„Protože tě tu chci,“ pronese pevně. „A protože tvá přítomnost by mi mohla výrazně pomoct přesvědčit jisté lidi, že nejsem takový, jaký… jsem,“ dodá s tím svůdným, dravčím poloúsměvem.
Fay rázně přitaká, bez zaváhání.
„Co mám udělat?“
Dlaň na tváři. Hřeje. Laská malými pohyby prstů.
„Miluj mě, Fay. Miluj mě, jako bych byl jediný na světě.“
Fay zvedne ruku. Přiloží ji na jeho dlaň na svém líčku. Utopená v hnědých očích, roztékají se čokoládovou vášní.
„To půjde špatně,“ hlesne. „Neumím lhát.“
Lord se rozesměje, sytě a hlasitě; Fay nechá víčka klesnout, rozpaží, pozadu spadne do křišťálového jezera toho zvuku. Ponoří se celá, klesá hloub. Nechce se vynořit.
Ale objeví se silné paže, vytáhnou ji na povrch, zachumlají do vůně a vroucího žáru šelmy, Bůh suď, co bylo lepší. Protože Fay netuší.
„Ještěrko,“ kousne ji zlehka do krku, hlas hrdelně zastřený. „Zbožňuji tuhle novou Fay.“
Už ví; tohle je lepší.
Ovine mu paže kolem hrudi, přitiskne se k jeho srdci. Duní jako všechny sarumské zvony. Chybí jen andělský chorál; ale nad šelmami andělé nebdí.
Já budu.
„Když se zeptám, jaké je vaše jméno, skutečné jméno… také na vás jednou zapomenu?“
Políbí ji do vlasů, sametově černých jako noc.
„Jmenuji se Tom. Tom Rojvol Raddle. Neměj strach. Na mě nezapomeneš.“
A prudce, bez varování, ji zvedne do náruče, zatočí se s ní.
„Smím nyní novou paní domu přenést přes práh? Nebo ani to se k džentlmenům nehodí?“
Fay se rozesměje; látka vlaje ve větru a Fay se směje, směje, vidíš mě, matko?
kouzlo Atrox torture - ukrutná, nelítostná muka (působení si každý jistě představí, přesto nejde o tak silné kouzlo jako Crucio; které nebylo možné použít kvůli zákonodárským kontrolním metodám, s nimiž se seznámíte v Harryho linii)
Doufám, že "probuzení" se líbilo :-)
K Ohnivé jsem se rozhodla nevyjadřovat, čím nebo kým je, ponechám to čistě na vás. Může být Fayiným "druhým já", může představovat vše, co v sobě potlačila, nebo být třeba další osobností coby vyjádření jejího duševního stavu. Vyberte si, co je pro vás srozumitelné.
Do Sarumu se ještě vrátíme, ale až mnohem později, v dalších částech budeme s Fay poznávat kouzelnický svět a přibližovat se k Tomovi... ;-)
Následující pátek nás (konečně? :-) ) očekává Harry, pár odpovědí, nové otázky. Netroufám si odhadovat, zda bude líp... :-D
Děkuji vám všem za milou návštěvu, přeji klidný pátek a nekonečný víkend!
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Fay
(miamam, 3. 10. 202315:14)
Ano, Fay je opravdu dost rozbitá, ale je fakt, že někdo jiný by asi prostě Toma nebral tak bezvýhradně. On je rozbitý taky. Hodí se k sobě, ona se svou odevzdaností, on s tou tichou dravostí. V tom dobrém slova smyslu. Jako hrdý svědek jsem nad řádky opět sledovala, jak Fay boří a ničí to, co ji tak dlouho svazovalo. To prostě nemělo chybu. A Ohnivá! Tak ta mě hodně baví
Překvapilo mě, jak dobře tahle kapitola skončila. Celou dobu jsem čekala, kdy se stane něco hrozného a Fay se z toho už nevzpamatuje. Ale zjevně je jí (i její Ohnivé - krásná postava) souzeno nás provázet celou dobu. Tom je skutečně děsivá osobnost. Určitá míra sadismu ho trochu spojuje s plukovníkem, ale Tom je zvrácený jinak. Baví ho lidmi manipulovat, přimět je důvěřovat a pak zaútočit a naprosto je zničit. Vůbec nechci vědět, co přesně provedl té chudince (a co že to byla namyšlená holka), kterou si odvedl z bálu. Nejsem si jistá, nakolik je schopen milovat. Jestli k Fay opravdu cítí skutečnou lásku, nebo ho spíš jen fascinuje, že se ho nebojí, i když už zahlédla kus jeho pravého já. Zpočátku jsem měla pocit, že si s ní jen pohraje a pak ji hned odkopne tak brutálně, že ji to naprosto zničí. Ale teď si nejsem jistá. Vypadá to na dlouhodobější projekt. Rozhodně je jiný, než Tom, kterého znám od Rowlingové. Kanonický Tom byl podle mě psychopat, osoba, která už od dětství postrádala schopnost milovat (snad s výjimkou Nagini) a vcítit se do ostatních, ale přesto natolik schopný, že emoce druhých do určité míry chápal a dokázal jich využít. Děkuji ti za tenhle nový rozměr i celou povídku.
„O vlcích a skříních“ byla neméně úžasná část Stop než ty předchozí, děkuji za ní moc! Moc na druhou :-). V nějak takový vývoj jsem doufala. Respektive – hodně, opravdu hodně bych si přála protahovat děj právě v téhle fázi, kdy se Fay začíná pomalu, ale jistě léčit, svůj dosavadní silně neuspokojivý způsob života se vztyčenou bradou ukončuje, a toho, kdo jí tohle všechno dopřál, má hezky na dosah. Tom dává Fay přesně to, co potřebuje, a dělá to neskutečně úchvatným způsobem a formou. Fay ho miluje jako nikoho, protože jeho hnědé oči voní čokoládou, šněroval jí boty a čekal na ní s Šedým, a miluje ho tolik i přes to, že si uvědomuje, že Lordova Šelma bude jednou nevyhnutelně její zhoubou… Jak já bych se strašně ráda nechala unášet na vlně lovestory Tom & Fay! Ta tebou vymyšlená kostra příběhu je v podstatě snová – „rozbitá“ žena, jejíž živelná podstata je léta utlačovaná v nešťastném manželství s despotou, a záhadný, strhující muž s nádechem nebezpečí, který změní život své vyvolené od základu, a dělá ji tím šťastnější, než kdy byla… to by se četlo samo :-) . Kdyby nešlo o Toma, no… Ach jo. Já vlastně vím, že až Fay udělá to, co po ní Tom chce, ublíží jí hodně, ale strašně se bojím, že jí ublíží neúnosně. Protože i když se podobné věci kolem dějí, dít by se prostě neměly, a Fay toho zlého zkusila na 3 další životy… Mimochodem, její Ohnivá – to je výstavní čertík z krabičky, ta se ti vážně, vážně povedla :-). Alice, já mám otázku, ano, a jestli se už tady objevila, tak se omlouvám (komentáře ostatních a tvé odpovědi jim z jistého, poměrně blbého, důvodu nečtu) – snad ještě nikdy jsem nebyla tak zvědavá na pravou identitu povídkové postavy tak, jako jsem zvědavá na Fay, a to z toho důvodu, že ses zmínila o tom, že Fay je kánonická postava. Už jsem zahájila soukromý výzkum, ale pokud mi neodpovíš na jednu neškodnou, milouššškou, doplňující otázešššku, tak to pátrání nebude směroplatný. Je povoleno se (třeba do zpráv na FB) soukromě ptáti, nebo chceš pro všechny uchovat auru překvapení až do úplného závěru? :-) Díky. Na druhou ♥
Ahojky, Coro :-)
Já nesmírně děkuji tobě <3 Jsem nadšená a vděčná, že jsi s vývojem spokojená - a neboj, ještě nějaké to "protahování" bude, na takový život se nezapomíná, určitě ne během chvilky, bude doznívat a občas na nás "vybafne". Aby se s tím Fay s Ohnivou, a Tom, nějak poprali ;-)
Máš pravdu, je to vlastně malinko "klasická" lovestory o princi na bílém koni; jen ten princ je nebezpečnější než všichni draci a do Shreka se taky nepromění :-)
Myslím, že nikdo nečeká, že by Tom už Fay nikdy neublížil; ublíží, jistě. Ale ona s tím počítá, přijala tu cenu. Však i ona Toma zraní. Život je už takový. Snad ale smím prozradit, že ho nikdy milovat nepřestane :-)
Děkuji za Ohnivou :-D Čertík z krabičky, jop, to je ona :-D
Identitu Fay opravdu chci uchovat jako tajemství. Ano, je kanonická, ale mám dojem, že kdybyste věděli, kým bude, změní to váš pohled na ni. A kvůli "vylučovací metodě" tedy nechci ani vyvracet případné domněnky - pouze jsem v jednom komentáři potvrdila, že není Belatrix, nebude s ní mít vůbec nic společného, z prostého důvodu, Fay je jednoznačná mudla :-) Ale samozřejmě mi kdykoliv na FB napiš, ptej se, cokoliv tě zajímá, přinejhorším ti odpovím, že na to odpovědět nemůžu :-)
Moc a moc děkuji, Coro! <3
Přečetla jsem spoustu povídek a Tomův příběh mi v nich moc chyběl. Tom byl vlastně jen ten holohlavý a šílený maniak, kterého se touží všichni zbavit, zosobněné zlo, které je nutno potrestat. Nebylo v něm nic lidského a nikdo by v něm nic takového ani nečekal.
S Tomem-člověkem je to jiné, protože i on umí milovat... samozřejmě, svým osobitým způsobem.
Tomův příběh je pro mě něco naprosto nového, nečekaného a přesto je to všechno reálné a uvěřitelné... ano, takhle se to stát mohlo.
A má nejmilejší pasáž se týká Fay a rozbití skříně. Všichni jsme svým způsobem v nějaké skříni uzavření. A musí to být báječné se osvobodit a poprvé se volně nadechnout...
Děkuju!
Děkuji, má zlatá Astřičko <3
Jsi od začátku mou velkou oporou, ty víš, jaké obavy jsem měla z psaní o Tomovi - člověku, když k tomu navíc přidám "Mary Sue", třebaže bez magických schopností. Tvé přijetí mě vždy udrželo na nohou a dávalo sílu psát dál. Děkuji ti <3
Ano, rozbít své skříně by bylo úžasné. Tak si nějakou rozsekáme aspoň ve fantazii :-)
Díky za vše, Astři! <3
Připojuji komentář až sem, protože jsem obě kapitoly četla naráz :)
Darmoděj mě mile překvapil. Protože jsem si ani v nejdivočejším snu nedokázala představit, že by mě Tom mohl rozesmát! :D Nepředstavitelné! Tenhle part byl opravdu oddechový a místy mě i pobavil :) Nikdy jsem se nezamyslela nad tím, kým byl pro Pána zla Severus. Ne že bych si myslela, že ho bere jen jako dalšího Smrtijeda, to ne, protože Severus pro něj byl přece jen trošku víc (působil jako špeh u Albuse, i když víme, jak to pak bylo :) ) Tvoje artelnativa se mi zamlouvá. Protože je dobře propracovaná a uvěřitelná. Části, kdy se Severusem vede konverzaci jsou také něco nového, protože to trošku boří tu představu Pána zla jako uzavřeného osamělého vůdce. A musím se přiznat. Pořád mě nedochází, kdo je Žlutoočka... No co, stává se no :D Takže mě dál budeš překvapovat :D A taky se mi moc líbily tvoje verše „Řekni“ :) A musím zmínit i ty fanarty :) Issabelle se moc povedly a skvěle doplňují příběh :) Tak jako i tvé obrázky :)
O vlcích a skříních. Tak na tenhle part jsem se těšila, protože mě moc zajímalo, jak se bude vyvíjet Tomův příběh. A jak to vypadá, vyvíjí se velmi dobře :D Je úžasné odhalovat po kouscích tajemný život Toma Rojvola Raddla. Přemýšlím o něm víc než doposud. Proto mě zajímá pokračování :) A k samotnému příběhu... Fay je úžasná. S jakým klidem bere, že ve světě existuje magie! A je neuvěřitelně silná. Málokdo by dokázal snášet to, co ona. A Ohnivá? No co říct... Je vtipná a sarkastická a prostě to všechno. A pro mě je to druhé já Fay- nespoutaná :)
A ještě se vrátím ke Žlutoočce. Cestou na vlak mě napadla další možnost toho, kým je. Co třeba Fay? Třeba v budoucnu se něco stane a ona plně prolne s Ohnivou a stane se z ní Žlutoočka. To jen tak na okraj :D Moje fantazie zase zapracovala :D
Závěrem chci říct, že se už nemůžu dočkat pokračování. Jak Harryho, tak i Severuse a Toma :)
Ahojky, An :-)
Díky za Darmoděje! :-) Jsem moc a moc vděčná, že mi dovoluješ ukázat vztah Tom / Severus z trochu jiného úhlu, než je tak nějak malinko v nás zakořeněno <3
Přesně jak píšeš, Severus pro něj musel být někým speciálním (nikdy jsem úplně nepřijala fakt, že by ho Severus mohl tolik let bezchybně obelhávat, potřebovala jsem k tomu nějaké vysvětlení. Ale to není jediný důvod)
Uzavřeným a osamělým vůdcem se Tom stane, víceméně, podle mého až během druhé války, zde ještě snad má nějaké "ideály" (ok, není tolik paranoidní :-D)
Vůbec nevadí, pokud ještě nevíš, kdo je Žlutoočka, to se vše kompletně vyjasní během příběhu :-)
A děkuji mnohokrát, že se ti líbí verše, šlo jen o okamžitou inspiraci během hraní si s obrázkem :-) Ano, Issabella je úžasná, její fanarty jsou opravdu skvělé! Doufám, že se k ní tvá pochvala dostane :-)
K Fay a Tomovi - děkuji ti <3 Děkuji za Toma, že tě baví i těší sledovat, kým (možná) mohl být. Děkuji moc, že vidíš Fayinu sílu!!! <3 Nespoutaná, to tedy Ohnivá je, ano :-D Sama ji také tak vnímám, jako druhou část Fay, vše co v sobě potlačovala, teď je sice stále "rozpůlená", ale mnohem kompletnější než kdy dřív :-)
Nápad je to moc dobrý, děkuji ti, že nad příběhem přemýšlíš <3 Ale ne, Fay se Žlutoočkou nestane. Jen se jednoho dne potkají ;-)
Moc ti děkuji, An! <3
Tajila jsem dech od zacatku do konce
Tvuj talent pro hru se slovy je snad bezbrehy (at uz jedna o uzasne ironicke poznamky, a nebo o jedinecna slovni spojeni)
Dekuju moc!
Ahojky Aličko,
Absolutně nic nestíhám, práce mám až nad hlavu a teď, místo blahodárného spánku, píšu komentář, a už po několikátý čtu kapitolku. To mám zřejmě místo pohádky na dobrou noc. :D
Poslední týden jsem v jednom kole. To je tak, když si vše nechávám na poslední chvíli. Zatracená prokrastinace! Potřebovala bych se minimálně rozdvojit, abych stihla vše, co stihnout mám, a co stihnout chci, například konečně dopsat komentář, který píšu už od pátku. :D
Touto kapitolkou jsi mi vykouzlila na tváři úsměv hned několikrát. Věta: „Jednou se z tebe zhasnu“ byla bezkonkurenční, ale také třeba scéna, kdy Lord zavazoval Fay „střevíčky“. Ta mě velice pobavila. Hned jsem myslela na Popelku. Když to tam Fay vzápětí zmínila, a Lord se zeptal: A já jsem kdo?, s napětím jsem čekala na odpověď. Představa Toma jako dobré víly kmotřičky, byla tak absurdní, až mě rozesmála. Fay z toho ale vybruslila dobře. Role vypravěče na Toma sedí. Ten určitě rád řídí a mění děj dle potřeby.
A ještě zmíním jednu scénu, kterou jsi mě totálně rozsekala… když plukovník nalévá plnou sklenku z nové láhve. I muži mají své dny. A bude hůř, Jeremy. … Že by plukovník pil Fernet Stock, jo? :D No jo, on je přeci výjimečně hořký a výjimečně dobrý… :D You just made my day! :P
Někdy (celkem často) žasnu nad tvými slovními obraty. Například věta: Rozum dávno abdikoval, mě uchvátila. Netušila jsem, že může i rozum abdikovat. :D Tohle budu používat! :D
Scéna s vlky! Páni, to jsem četla se zatajeným dechem. Být na místě Fay, nevím, zda bych volila stejně. Hlavně bych je chtěla pustit všechny! Hned!
Ohnivá! Tu jsem si oblíbila na první pohled. Je to takový rarášek. Nespoutaná, vášnivá, bezprostřední plná bláznivých nápadů. Její ironický humor jsem si zamilovala. „Tohle zřejmě chvíli potrvá. Ale co, třeba se plukovník vrátí až za týden. To bys mohla stihnout.“ .. skvělý. Vůbec tuhle celou scénu „rozbíjení skříně sekerou“ jsem si náramně užívala společně s Fay. I kdyby měla trvat týden, což by asi opravdu trvala, kdyby se neobjevil Lord. Skvělá scéna, cítila jsem jistou satisfakci.
Paní Chatfieldová.. ta ženská mi lezla pěkně na nervy. Pokaždé, když se objevila, jsem měla nutkání hodit jí něco na hlavu. :D Trochu dětinský, ale takový pocit ve mně vyvolává. :D Ha a musela jsem googlit, abych si dokázala představit, jak by vypadala paní Chatfieldová jako bohyně Kálí. S krajkovým čepcem na hlavě asi hodně směšně.
Celkové dojmy z Lorda - z něho mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu mě úplně uchvacuje, fascinuje, okouzluje, zejména jeho chováním k Fay. Na druhou stranu si od něho podvědomě držím jistý odstup. Možná, že je to tím, že vím, kým se nakonec stane? Z toho vědomí, je mi smutno.
A ten konec! Opět jsem hltala řádky a jen jsem čekala, jak to dopadne. Fay, jako lehce šílená žhářka, její následný výskok oknem a její „smrt“. Skvělé! Četla jsem s jedním velkým zatajeným dechem. :) A jsem moc zvědavá na Fay v kouzelnickém světě.
Nechala jsem tu střípky myšlenek a pocitů, co mě sporadicky napadali od pátku. :)
Těším se na Harryho část! Doufám, že se konečně dozvím nějaké odpovědi na svých tisíc otázek. :) Také si preventivně připravím kapesníčky, pokud by byli potřeba.
Děkuji Aličko, přeji ti krásný zbytek týdne,
tvá Klaris.
(Ach, a málem bych zapomněla – děkuji za srdečné pozdravení, Lisa vyřídila. Ali, jsi zlatíčko.) <3
Ahojky, mé sluníčko Klaris <3
Vůbec se neomlouvej, jak vidíš, sama jsem to s komentáři tento týden vůbec nezvládla, což mě nesmírně mrzí :-( Ale když mi není dobře, přijdou na řadu silnější léky a to jsem už vážně nesvéprávná (to byste se asi divili, co tu ze mně padá za perly :-D)
Moc děkuji, jsem tak ráda, když můžu třeba i větičkou potěšit :-) Ano, Popelka :-D Takový soukromý vtípek, představa Toma jako dobré víly kmotřičky je i pro mě zničující (smíchy) :-D
Nj, bourbon došel, vzal zavděk fernetem :-D Některé reklamy se prostě zaryjí do duše :-D (doufám, že se mi podaří nevplácat tam i "Já nemusím. Já už ho vidím." :-D)
Abdikace rozumu tě pobavila? Prima :-D Můj mozek dělá spoustu divných věcí... :-D
Moc děkuji za vlky <3 Ah, tuhle scénu jsem si opravdu užila, s jejím koncem samozřejmě... Protože jsem je také chtěla pustit oba ;-)
A díky za Ohnivou! :-D Ji pekelně miluju ;-) Přesně, rozbíjení skříně rozhodně byla satisfakce; ještě ne úplná, ale k té se také dostaneme ;-)
:-D Paní Chatfieldová je pro mě prototyp ženské, které fakt neumím vystát, a to se usilovně snažím být tolerantní :-D Ale tihle "spravedliví", to je nápor... Googlila jsi bohyni Kálí? :-D Úplná paní Chatfieldová, co? :-P :-D
Tvůj přístup k Tomovi mi přijde velmi zdravý a bezpečný. (Schválně, jestli si odstup udržet dokážeš? ;-) )
Také se moc těším, až s naší šílenou žhářkou začneme objevovat kouzelnický svět <3 Snad se to bude líbit i vám, začátek bude ještě opatrnější, ale pak to rozjedeme ;-)
Moc děkuji, Klaris <3
Ahoj Alice,
toto byl opět parádní díl - mrazilo z něj. A ten závěr... happyend s předzvěstí budoucího pádu do hlubin. Protože tohle dobře dopadnout nemůže.
Docela by mne zajímalo, jak se plukovník vyrovná se ztrátou ženy (o domu nemluvě).
Tom je... přízračně děsivý, obzvláště tehdy, když je milý.
Fay krásně zešílela. Ona tedy již dávno, jak správně podotkla (to byla úžasná scéna!), ale nyní dostoupila další úrovně. Velmi působivé.
Díky moc!
technická: přes tenkou látku halenku vnímá - halenky
PS: kdyby Ti vadilo, že dávám errata sem, napiš; ale je to pro mne výrazně jednodušší než psát e-maily
Ahojky, Elzo :-)
Moc děkuju :-) Máš pravdu a je to celkem nevýhoda psát o minulosti, kde každý konec zná, ale spousta karet je ještě skrytých, navíc ho neznáme z pohledu Toma, což mi dává nepatrný prostor maličko zakouzlit :-)
Plukovník celý dům neztratil, hasiči přijeli dost rychle (fakt jsem nemohla vypátrat, jakou měli v těch letech reakční dobu, tak třeba zrovna jeli kolem :-D), jak se vyrovnává se ztrátou ženy... to uvidíme ;-)
Díky, že se ti scénka s plukovníkem na schodech líbila :-) (Potichu přiznávám, že se líbí i mně. Nj, občas se zadaří :-D)
Teda Elzo, ty máš oko jako ostříž! Děkuju mnohokrát, opraveno :-) A ne, vůbec mi to nevadí, prosím piš to dál sem, je to snadnější pro tebe i pro mě, odpovídám přes správu stránek, takže si hned můžu do kapitolky přeskočit a opravovat. A naprosto upřímně jsem ti za tvá upozornění vděčná :-) Což mi připomíná perličku z Klíče, na kterou jsem byla upozorněná asi teprve před dvěma lety a už to tam z nostalgie nechala (tedy myslím, že jsem to neopravila, každopádně v knihách to je), jak Harry vletí na ošetřovnu za Severusem, co byl pod Mnoholičným na setkání srmtijedů mučený a McGonagallová tam cosi "kutí o zdi" :-D
A naprosto dokonalý úblb, ještě v domku, kdy Harry vytočeně Severusovi dokazuje, že zvládá určit, kolik je hodin - jelikož malá ručička ukazuje minuty, velká hodiny :-D To jsme naštěstí odlapili ještě před výtiskem :-) Čtenáři to nejspíš brali jako vtip... hm, tak nebyl, to jen autorka měla velmi slabou chvilku :-D Takže prosím upozorňuj, děkuji předem mnohokrát :-)
Díky! Plukovník mi trochu - vzdáleně - připomíná toho chlápka ze Surrey (neboodkud), nevábnou existenci obývající dům s požárem zasaženou ložnicí v patře... také taková v podstatě nevábná existence se sklonem k silovým řešením na úkor slabších partnerů/protivníků. Jen ten exteriér má plukovních zřejmě přinejmenším řádově lepší (míním jeho osobní vzhled, pokud zrovna není namol).
Náhodou, některé překlepy z Klíče jsou silně sugestivní, ještě teď mívám sklon psát "slizský" místo "slizký". *:-D
PS: To už jsem Ti zmínila, jak jsem do překladu místo "...a s posledním výkřikem zmizel..." napsala "...a s poledním výkřikem zmizel..."? Beta se mne zcela bezelstně ptala, zda to znamená, že při pádu do hlubin řval: "Oběééééd!"
Pravda... zjevně mám nějakou zautomatizovanou představu, jak vypadá "průměrný záporák určený k likvidaci" :-D Pokusím se příště hodit tam nějakou změnu ;-)
Ah, ano, slizkej a hnusnej :-D Chudák Igor... :-D
Ovšem tohle, Elzo - GRATULACE, zabila jsi mě!!! :-D Vrhnout se do propasti s výkřikem "Oběéééd!" je famózní, umírám :-D Máš úžasnou betu ;-)
Dle očekávání mi to nedalo a jsem tu s komentářem :)
Nutno podotknout: "Jednou se z tebe zhasnu, vážně."
Krásná věta :D
A krásná kapitola. Je pro mě trochu složité vnímat Toma takto. Ale věřím, že, stejně jako v Klíči, budeš mít veškeré charaktery postav propracované tak, že by nebyl problém uvěřit tomu, že ve volných chvílích nosí Tom růžové bombarďáky (když budeš chtít).
Takže děkuji za páteční příděl melancholie, Alice.
Ahojky, Zuzi :-)
Hrát si se slovíčky u Ohnivé mě moc bavilo, díky, že se ti líbí :-D
Ne, přísahám na cokoliv, nic růžového Tom ve své garderobě nemá... :-D A mít nebude.
Chápu, že je složité se na něj dívat takhle. Ve chvílích, kdy jsem poprvé zkusila psát jeho očima, to nejspíš problém nebyl, víc půjde o ty hezké chvíle. Z velké části je to ovlivněné tím, že jde o pohled zamilované Fay, dál je tu fakt, že si s ní i nadále "hraje", zpracovává pro své potřeby, svůj plán, kde má Fay důležitou roli a on si ji k tomu musí připravit. A v neposlední řadě tu je skutečnost, že se nachází ve fázi, kdy o válce ani neuvažuje, hodlá si jít za svým a něco změnit, ale přesto si především prostě užívá, baví se, vychutnává život. Jestli tu snad cokoliv vyznělo, jako by se do Fay zamiloval, pak je chyba na mé straně, špatně jsem volila slova, protože tak to není. Nemiluje ji. Cosi ho k ní lehce vábí, provokuje, je ideální pro jeho účely a ano, těší ho to všechno, těší ho s ní být, měnit ji. Láska to není. Jen maličké první seznámení s vlastním pocitem, že možná si ji pustil blíž než plánoval, že ho těší víc, než počítal...
Jeho projevy něžností, pozornosti jsou z větší míry kalkulací, podpořit její lásku k němu. Hm. Zhruba tak :-)
Ale sama vím, tady se mi s ním ještě nedařilo, ne tak, jak bych si úplně přála :-( Nu což, doladíme v dalších kapitolách :-)
Jen pro jistotu, nevnímám to jako kritiku! :-D A kdyby, určitě je konstruktivní ;-) Vážně, dostat se k němu byl pro mě tvrdý oříšek a válčila jsem s tím dlouho, vím o tom :-)
Děkuji ti, Zuzi <3
Jé, já jsem to ani jako kritiku nevnímala, resp. psát nechtěla :). To, zda bude vše uvěřitelné se ukáže až časem (nepochybuji o tom, že vše zbaštím i s navijákem). Až do sebe části začnou zapadat.
Každopádně to co je pro mě momentálně hůř uvěřiitelné není samotný vztah s Fay (přeci jen nevím co nebo kdo Toma stvořil :), ale spíše to, jak je aktivní ve světě mudlů. Tak nějak jsem měla představu, že kdyby se snížil na milostné hrátky s mudlovskou dívkou, ztráta věnečku by bylo to poslední, co by ji trápilo. Každopádně určitě to neber jako kritiku. Vůbec to tak nevnímám, spíše jen jako úvaha nad střípkem z příběhu. Nesnažím se Toma soudit, jen ho poznat :)
Až nyní vidím, jaký je rozdíl číst něco na části, kdy má mozek možnost vše probírat z různých úhlů, a nebo když hltám stránky jednu po druhé. Dnes jsem pročítala přístupné komentáře u Klíče a někdo se podivoval tomu, že Severus chtěl vždy štěně. V kontextu celého příběhu to dává krásný smysl a věřím všemu. Na začátku při postupném čtení to mohlo být matoucí.
Takže jsem prostě jen zvědavá, kam nás zavede linie Toma :)
A ještě malý střípek. Líbí se mi, jak má realita z pohledu Fay nádech jakoby 18., 19. století. Prostě taková pipinka, která se špatně vdala, ale jako správná žena musí být dobrou manželkou. Nejsem schopna to úplně vysvětlit, ale při čtení se ocitám jindě než v 70. letech 20. století. A potom když si Fay místo drožky najme taxi jsem zase zpátky, v našem století. Ale jen na chvilku, protože hledá potulné cirkusáky. O to víc bude zajímavější probuzení Fay do světa kouzelníků. Moc se těším.
Fay
(miamam, 3. 10. 2023 15:14)