2. kapitola Severus - Někdy
Lil Wayne, Bruno Mars - Mirror
„Skutečně?“ pronesl Severus zvolna.
Upřeně hleděl na stůl v předpokoji své laboratoře; jeho plocha byla celá pokryta nejrůznějšími váčky, sklenkami a kornouty. Ještě voněly novotou, takovou tou příjemnou čerstvostí, plnou nadýchaného aroma všemožných bylinek.
Brynn Farall zachmuřeně založil ruce na prsou, tázavě naklonil hlavu do strany.
Něco se ti nelíbí?
Neuznával ho; Severus si toho byl víc než vědom. Bylo mu to dáváno najevo při každé příležitosti. Přirozeně, starý Smrtijed stál po Pánově boku již sedmým rokem, převyšoval Severuse věkem i znalostmi. A pak tu byla ona malá drobnost, že před Severusovým příchodem zastával funkci dvorního Mistra lektvarů. Severus po třech měsících života v Sídle mu nebyl roven. Nemohl být.
Ale o to se Severus ani nesnažil – nechtěl mu být rovnocenným soupeřem.
Hodlal být mnohem, mnohem lepší.
Pomalu zvedl zrak, vložil na Farallova rozložitá ramena tíhu prázdného pohledu svých černých očí.
Starý Smrtijed to ustál bez mrknutí.
„Koupil jsem vše, co jste napsal,“ řekl. Na Pánovo přání ti budu dělat poskoka, kdykoliv řekne. Ale úctu ti neprokážu. Nikdy.
Jak myslíš, zkonstatoval Severus, vzdušně lehkým nitrozpytem kroužil kolem Farallova vědomí, nepostřehnutelný.
Já tě zlomím.
„Vskutku?“ opáčil netečně. „Pak mi jistě dokážeš vysvětlit, proč tu na mém stole leží fahamový list namísto Angrecum fragrans.“
Tykání bez předchozí nabídky byla jednoznačná výzva; a projev nejhlubšího pohrdání. Farallova tvář zhrubla hněvem.
„Fahamové listy…“ spustil vztekle. Dál se nedostal, Severus zlehka mávnul dlaní, ušetři mne.
Farallovi ta drzost vzala slova z úst.
Dobré, přitakal si Severus spokojeně. Pokračujme, než se vzpamatuješ.
„Ne vše, žel Merlinovi, co je prodáváno pod názvem fahamový list, je vskutku Angrecum fragrans. Nejedno bylinkářství počítá s tím, že mezi jejich zákazníky je vraždyhodné množství lektvarových analfabetů, kterým lze za neslušnou částku prodat kompostový odpad. Jak už sám název napovídá, Angrecum fragrans, čili Větrobýl libovonný, se vyznačuje libou vůní kumarinu, která se neztrácí ani zpracováním všeho druhu.“
„To vím!“ zavrčel Farall.
Severus jako by ho neslyšel. „Osobně zde tuto vůni bolestně postrádám. Ty ne?“
Zákmit zmatku ve Farallově výrazu; velmi dobré. Zaútočit, znejistit. A zaútočit.
„Všeobecně prodávané fahamové listy pochází z anglických pěstíren, které se, jak jistě sám velmi dobře víš, nedají v čistotě výtažků ani vzdáleně rovnat skutečnému Angrecu, vypěstovanému v jeho přirozeném prostředí na Maskarenských ostrovech. Fakt, že je cenově náročnější, není důvodem pro jeho nepoužití do Pánových lektvarů. Nebo ty jsi snad přidával fahamové listy do Pánova Anulujícího lektvaru společně s Marsdenií cundurango?“ prohodil Severus tónem, který cosi tak bizarního vylučoval; ne, to by přeci Farall neudělal.
Anulující lektvar byl složitým uměním, jehož výsledek ovšem stál za to; eliminoval z kouzelníka veškeré pozůstatky použité černé magie. Jeho nejdůležitější složkou byla právě Marsdenia. Extrémně drahá, extrémně vzácná. Extrémně silná.
Smíchat ji s odpadem bylo jako stvořit nádherný šperk z dračího zlata a ozdobit ho vyschlými, scvrklými hlavičkami šípku.
Severus věděl, že přesně tohle Farall dělal. Během přebírání jeho zásob našel fahamových listů, že by z nich mohl zastřešit dům. Pomlčel o tom. Čekal na vhodnou příležitost.
Nastala. Úder byl natolik přesný, že starý Smrtijed vyžehlil tvář do nicneříkající masky a mlčel. Dokonce to z jeho mysli vystrnadilo i hněv nad tykáním.
Severus si v duchu připsal jeden bod.
Farall beze slova sebral ze stolu svazek sušených fahamových listů, vsunul ho zpět do brašny. Otočil se na patě, vyrazil ke dveřím.
„Neskončil jsem,“ řekl Severus.
Starý Smrtijed zůstal stát, zády k němu.
Zabiju toho malého zmetka, pomyslel si vroucně. Povytáhl ramena – nyní byl téměř dvojnásobný proti Severusovu mladému štíhlému tělu, obrátil se.
„Poslouchám,“ protáhl lhostejně.
Severus si v duchu opět připsal bod; Farallova snaha udržet si pozici pomocí fyzické síly byla prvním projevem zoufalství.
„Drcená kůra Nimbu,“ ukázal Severusův bledý prst na pergamenový kornout. „V mém soupisu docela jistě nebyla. Požádal tě Pán o její přidání s přáním na Vlasyobnovující tinkturu?“
Farall chorobně zbledl.
„To není Nimbu,“ zachraptěl, „je to extrakt modrého leknínu, přesně dvacet gramů, jak jste si přál, poznám ho, je velmi jemný, tmavě hnědé barvy…“
„Nymphaea caerulea, neboli modrý leknín, pokud je tento infantilní název pro tebe srozumitelnější, je coby extrakt skutečně drcený až k hebkosti prachu a kupodivu, ano, má temně hnědou barvu. Ovšem,“ Severus snížil hlas ještě o stupeň níž, „toto,“ ukázal štítivě na hromádku vyděšeně se choulící v kornoutu, „je drceno hrubě na zřetelné částečky a jeho barva – oprav mne, pokud se mýlím – je rezavě hnědá, což zcela bez pochyb značí, že se jedná o kůru Nimbu. A to, velmi laskavě, pomíjím jejich absolutně odlišné aroma, které by rozeznal i naprostý idiot.“
Vztek! Zabouřil Farallovým vědomím s prudkostí, že ani Severusova jemného nitrozpytu nebylo třeba.
Ztráta sebekontroly, bod číslo tři.
Současně i čtvrtý; Farall svůj nákup pořídil evidentně celý u Noaha. Noahovo bylinkářství patřilo mezi ty lepší, většinu zboží nakupoval od prvotřídních pěstíren. Pochopitelně ne vše, přizpůsoboval se svým zákazníkům a jejich měšcům, například zmíněná Nymphaea caerulea byla natolik drahá, že ji ve své nabídce neměl nikdy. Popravdě, od Nimbu se dala na první pohled rozeznat jen díky vytříbeným znalostem, nijak zvlášť se nelišila ani barvou, konzistencí či vůní. Nimbu samotné pak sloužilo především k léčbě nejběžnějších infekcí, jeho vlastnost podpory růstu vlasů byla pouhým vedlejším efektem, využívaným především pouličními pseudolektvaristy.
A Farall nic z toho nevěděl.
Svým způsobem je zázrak, že jsi nikoho během svého působení v laboratoři neotrávil, pomyslel si Severus chmurně.
„Musel mi ji vyměnit. Přinesu Nymphae…us cearu… modrý leknín,“ vyštěkl Farall s chabě skrývanou frustrací, kornout byl vhozen zpět do brašny, Smrtijed udělal tři chvatné kroky ke dveřím.
Ani – omylem.
Neodejdeš, dokud mne neuznáš.
„Neskončil jsem,“ řekl Severus klidně.
Jemné zajiskření magie, pohyb dveří. Ač z bytelného dřeva, byly pouhou iluzí; každý rám, každý práh, byl ve skutečnosti přemisťujícím portálem.
V tom spočívalo neobyčejně obyčejné kouzlo Sídla. Nešlo ho objevit ani dobýt. Jednoduše proto, že každičká místnost se nacházela v jiném místě, a to nejen v Anglii. Projít mohl jen někdo se Znamením zla, ale i jejich nositelé měli svá omezení. Dva Smrtijedi mohli projít stejnými dveřmi, a přesto se každý ocitl v jiné místnosti. Pouze Pán měl přístup všude; ostatním ho přiděloval podle jejich důležitosti? Postavení? Hodnotě, kterou mu přinášeli?
Severus patřil mezi vyvolené, jeho genemagický kód byl vložen do mnoha portálů. Téměř všech.
„Neruším?“ vstoupil nyní do předkomory Severusovy laboratoře sám Pán.
Jeho otázka byla pochopitelně čistě řečnická, Sídlo překvapivě neobýval ani jediný sebevrah.
„Můj Pane,“ sklonil Severus uctivě hlavu.
Brynn Farall se poklonil mlčky; o to hlouběji.
Severusovi neunikl jeho letmý pohled k němu. Plný čiré nenávisti. A strachu.
Že by…?
Temný pán přistoupil ke stolu, zběžným pohledem sklouzl po rozložených bavlněných váčcích a kornoutech s jejich obsahem.
„Zábavné,“ prohodil, „nevěřil jsem, že by jim mohl někdo skočit na ten banální trik s falešnými fahamovými listy. A hle,“ upřel zorničky s rudým okružím na křídově bledého Smrtijeda.
Potom se zarazil, zaklonil holou lebku, nasál vzduch do nozder.
„Pletu se, nebo je tu skutečně cítit Nimbu? Někdo z mých drahých snad trpí pro ztrátu vlasů a požádal tě o lék, můj Severusi?“
Zděšený mžik Brynna Faralla Severusovým směrem.
„Nikoliv, můj Pane. Jen drobné nedorozumění během nákupu potřebných ingrediencí,“ pronesl Severus nevzrušeně.
„Potřebných. Ingrediencí,“ zopakoval Pán vláčně. Natáhl ruku, nechal mezi prsty proklouznout hrst tvrdých semen. „S tak ničemným sběrem krutikvětu jsem se dosud nesetkal, dovolím si pochybovat, že je v tomto stavu přinejmenším zdraví závadný; z toho bys jed nestvořil ani po louhování ve výměšku taipana, můj nebohý Severusi. A tohle? Merline; obávám se, že toto je velmi chabý pokus o vypěstování Strychnosu… upas? Urari? Toxifera? Vždyť ani není možné určit, čím ona žalostná rostlina měla být. Kolik hodin lektvarů jsi absolvoval, Brynne?“
A Severus za svým kamenným výrazem nepřestával žasnout.
Farallův nákup vůbec nebyl tak bídný, přinejmenším dvě třetiny by Severus bez hanby použil. Což také udělat hodlal.
Pochopil Pán, že tu vůbec nejde o Farallův nákup? Jistěže; musel. Sám byl Mistrem lektvarů, dokázal rozeznat kvalitní ingredience na jediné mrknutí.
„Můj Pane,“ skláněl se již Smrtijed téměř k pasu, látka hábitu těsně u zátylku zvlhlá ledovým potem, „složil jsem z nich OVCE,“ zasípěl přirdoušeně.
„Pravda, zapomněl jsem. Tvůj profesor, kdože jím byl?“
Farall neodpověděl. Ne že by nebyl ochotný ho v mžiku obětovat. Jen si nebyl jistý, zda tohle není chvíle, kdy je životně nezbytné zůstat zticha.
Vzápětí zavrávoral, Severus mu surově vnikl do vědomí, přivolal vzpomínku. Opustil jeho mysl, jako vymahač dluhů, co vám vyrazí dveře z pantů, zpřevrací nábytek, znechuceně odejde s vaší peněženkou, se zaklením zakopne o vyvrácené dveře.
„Macmilian Grindley,“ vyslovil Severus s hlubokým despektem. Mistr lektvarů Grindley byl starcem dřív, než se Severus narodil, přesto se svou pokročilou demencí dosud zastával prestižní místo na ministerstvu.
„Oh,“ řekl Pán. „Tím se vysvětluje mnohé. Brynne? Velmi jsi mne zklamal. Severusi, prosím. Buď mým hostem.“
Farall chvatně otevřel ústa k zoufalým omluvám.
Chyba. Ukousl si špičku jazyka.
„Stačí,“ dotkl se Pán Severusovy ruky, ten poslušně sklonil hůlku, ukončil Crucio. „Brynna čeká návštěva drahého profesora. Co myslíš, Severusi? Při jeho postu bude láhev třicetiletého Château Latour vhodným dárkem?“
„Výtečná volba, můj Pane,“ přitakal Severus rázně; a duše v něm mocně hořela pýchou i vděčností, „temné, hutné, s výraznou vůní červeného ovoce a jedinečnou, okázale vznešenou chutí. Která bez potíží zakryje drobné doladění."
Pán na něm okamžik spočinul zrakem. Kolem rtů se mu objevilo pár jemných vrásek. Závan pousmání.
„Zdá se, můj mladý Severusi, že my dva jsme dobře fungující tým.“ Potřásl hlavou, vykročil ke dveřím, cestou jen tak mimochodem seslal stínové Evanesco na povrch stolu. „Na to bych si mohl zvyknout. Nebezpečně snadno.“
Zastavil se na prahu.
„Své nákupy si budeš muset protentokrát obstarat sám, než vymyslím vhodnější způsob. Důstojný mého Mistra.“
„Použiji Mnoholičný lektvar, můj Pane,“ sklonil Severus hlavu.
Zůstal tak, dokud Pán neodešel; ten úsměv by nedokázal skrýt.
Brynn Farall se ztěžka sbíral z podlahy.
Pohled upřený k zemi, ústa plná krve, s přemáháním bolesti zamumlal: „Smím odejít… Mistře?“
Mnoholičný lektvar byl součástí knihy Lektvary nejmocnější. Poněkud nadnesené, když nejeden zdatný student ho zvládl připravit již během studia. Sám Severus ho ovládal ještě před nástupem do Bradavic.
Dále se rozšířila myšlenka, že s jeho pomocí lze zcela vymazat Znamení zla.
Scestné a absurdní. Znamení zla bylo svázáno s magií svého nositele, nikoliv s jeho tělesnou stránkou; Mnoholičný lektvar jej dokázal pokrýt teninkou kůží původního majitele. Toť vše.
Dál bylo přítomno, dál bylo možné jej odhalit pomocí patřičného kouzla, a v okamžiku použití magie, silnější magie – dobrá, tedy černé magie, vyvstalo na povrch zcela zřetelné.
Proč ale tišit paniku veřejnosti, že se mezi nimi Smrtijedi mohou pohybovat nevidění, nezjistitelní?
Severus znal zrádnost Mnoholičného lektvaru, jistěže ano. Zda našel způsob, jako to vyřešit?
…Je ta otázka vážně nutná?
Řešení bylo prosté; v jednoduchosti spočívá nesmírná krása. Stačilo vlastnit cokoliv z kouzelníka bez levého předloktí. Ano, zde se naskytl menší problém, v magickém světě taková zranění léčí i lékouzelničtí učedníci. Ale jelikož vlasy, nehty a jiné použitelné části přenášely podobu dotyčného v tom konkrétním okamžiku, kdy mu byly odebrány, se všemi jeho neduhy – stačilo tu a tam někoho bezvýznamného připravit o paži, odebrat vzorky a zmizet. Ne příliš často, ne za podezřelých okolností. Pána Severusův nápad před časem velmi nadchl, jeho Smrtijedi po Anglii již nasbírali „zásobu z bezrukých kouzelníků“. Aniž by pochopitelně tušili proč.
Vzácná tajemství mají hodnotu jen do té doby, do kdy jsou tajemstvím.
Nyní tedy Severus dýchavičně kráčel Příčnou ulicí v těle obtloustlého menšího muže ve středních letech, levý rukáv nad loktem připnutý k ošuntělému záplatovanému hábitu; žebrák, který nemá na lahvičku Kostirostu, téměř moták, že nedokáže zvelebit svůj zjev.
A přitom v něm všechno zpívalo a tančilo, Pán ho nechal odejít samotného, kolika Smrtijedům prokázal takovou důvěru dřív než po roce?! Některým ani po pěti letech.
Severus se nahrbil, hlavu hluboce skloněnou, chybějící paži tiskl k tělu, jako by se za ni styděl.
V Příčné ulici mohl vzbuzovat zájem, snad soucit; ne však v Obrtlé.
Přesně tam mířil.
Nejkvalitnější poklady často lze najít jen v té nejšpinavější stoce. A co se týče smrtících ingrediencí, těžko byste je hledali u počestných obchodníků, kam chodívají ministerští i bystrozorští lektvaristé, o školách a nemocnicích nemluvě.
Bylo by vlastně poměrně příjemné pohybovat se opět mezi lidmi, na denním světle – pokud by ovšem ostře nevnímal mezi lopatkami soustrastné pohledy. Přitahoval pozornost.
Špatně.
Chvatně vnikl do Flynnova vetešnictví, hlásič nade dveřmi chraplavě oznámil nově příchozího, Flynn v hedvábném hábitu se objevil za pultem.
Nevítal své zákazníky; milá změna. Každý, kdo sem vstoupil, tak činil s vědomím, že bude okraden. A Flynn se to nijak nesnažil zakrývat, přicházíš dobrovolně a svobodně smíš i odejít, pokud mou nabídku nehodláš přijmout. K ničemu tě nenutím.
Severus neohrabaně vylovil pravičkou z hluboké kapsy hábitu zlaté hodinky, které cestou sem komusi ukradl. Jen je předtím pokryl letitou patinou, mnoha škrábanci a jemnou prasklinou na skle.
Položil je na prodejní stůl. Flynn na ně shlédl, do dlaně mu vklouzla hůlka, ověřil ryzost.
V tomto stavu, po několika drobných reparačních kouzlech, měly hodnotu přinejmenším dvanácti galeonů. Flynn vysázel na stůl čtyři.
Severus ze sebe vymámil zafunění.
„Pět,“ zachraptěl, malá očka v obtloustlé tváři sklopená k podlaze.
Flynn s povzneseným úsměvem na něj zůstal chvíli hledět. Přidal poslední galeon.
Severus je v mžiku shrábnul, vhodil do kapsy, bez díků se obrátil – bylo frustrující mít takové tělo, neohebné, přerůstající samo sebe, bez nejmenší fyzičky, používat ho mu dělalo skutečné problémy. Což ve svém důsledku plně podporovalo získané vzezření. Neobratný, vrazil do blízké skříňky, až se povážlivě rozkývala. Flynn ji ustálil pohybem hůlky, vrhnul na Severuse ledový pohled.
„Pardon,“ zamumlal Severus, překonal nutkání do ní vrazit ještě jednou. Bylo by to dětinské. A Flynn by si jeho návštěvu zapamatoval.
Od něj zamířil okamžitě k Noahovi naproti. Vyšel o minutu později, pravičkou k prsům hrdě tisknul lahvičku Kostirostu. Dokonce se mu podařilo znásilnit tvář, vytvořit cosi podobného blaženému výrazu.
Zájem okolí se rozplynul, nyní Severus splýval s davem, stal se bezvýznamnou součástí.
Dáma, která ho od prvních kroků sledovala s hlasitou myšlenkou vykonat dobročinnost, se pousmála, pustila ho z hlavy, obrátila se zpět po svých nákupech. Severus naposledy lehkým nitrozpytem prozkoumal nejbližší hloučky. S úlevou se z jejich myslí vytratil.
Jako neviditelná součást šedého zástupu pokračoval k posledním obchodům. Nezbytná procedura k obhájení identity nikoho, na koho si už dnes večer nikdo z přítomných nevzpomene, si vyžádala celých dvacet minut drahocenného času. Zbývala necelá tři čtvrtě hodina, než přestane Mnoholičný lektvar působit; oněch pár chvil, kdy mu bude chybějící paže v bolestech dorůstat, si přál strávit v Sídle.
Kratičké zkoumavé rozhlédnutí, blesková kontrola nitrozpytem, a Severus vklouzl do postranní uličky, úzká, prudce klesající snad nekonečnými křivými schody. Dole se musel na okamžik zastavit, popadnout dech, jak ten člověk dokázal žít s takovým tělem?!
Narovnal se, rozhlédl. Obrtlá ulice byla stinná, špinavá, tu a tam se někdo plížil při zdi. Tady si ho nikdo všímat nebude, každý má dost práce s tím, aby sám zůstal neviděný.
Začlenil se do stínů, chvátal k podloubí, Byliny a zvířena celého světa, Jordan Darshi alias Klíčník. Zde Severus mlčky vyndal svůj soupis, deaktivoval Mizející lektvar na úctyhodném váčku Pánových galeonů. Klíčník se úslužně poklonil, podezřívavost zmizela pohlcená chamtivostí, hbitě přivolával na stůl před Severusův zkoumavý zrak ingredience z jejich uložišť. Severus na okamžik zapomněl na strasti nepohodlného těla. Některé byliny znal prozatím pouze z knih, jak byly vzácné, dosud se vždy musel spokojit s jejich náhražkami. Sangre de drago v něm zatajila dech; pravá dračí krev, žádná míza Croton lechleri!
Přinutil se potlačit nadšení, pečlivě v duchu kontroloval své znalosti s poklady před sebou. V Obrtlé ulici, plné zlodějů, lichvářů a podivných existencí z nejrůznějších důvodů se ukrývajících před světem, existovala pouze mizivá šance, že vás obchodník ošidí; právě proto, jaká klientela ho navštěvovala, zde nikdo neměl daleko k vytažení hůlky. Těžko by se dovolávali pomoci bystrozorů.
Ale Severus důvěřoval jen svým vlastním očím, i kdyby Klíčník přísahal na životy svých dvou dětí. Pravděpodobně by za slušnou cenu prodal i je.
S odlehčeným váčkem galeonů, obtěžkaný drahocennými úlovky, spěchal Severus ke své poslední zastávce, na samotné křižovatce Příčné a Obrtlé ulice, Vzácnosti a podivuhodnosti. Šedá zóna, navštěvovaná oběma stranami. Její majitelku nikdo neoslovil jinak než madam Elspeth.
Madam Elspeth byla úctyhodných rozměrů, vedle ní se jevil Severus i ve své současné podobě střízlíkem. Celá v bílém, shlížela na něj s klidem dlouhověkých titánů.
„Madam,“ sklonil krátce svou odulou hlavu, položil na pult váček s galeony. „Dvacet gramů Nymphaea caerulea, čtyři lokty Venušiných vlasů, kornout kostních výběžků hatérie tuatara a,“ hlas mu zadrhnul, Severus si odkašlal, „živou Turritopsis nutricula."
Medúza Turritopsis nutricula byla vzácnější než aethelové stříbro. Důvod? Velmi prostý. Tento zdánlivě obyčejný živočich byl nesmrtelný. K její škodě ji objevili i mudlové a stala se předmětem jejich výzkumů. Kdyby jen tušili, co všechno toto průsvitné stvořeníčko ve správných rukách může nabídnout. Obzvláště v těch černých.
Madam Elspeth bez mrknutí řekla: „Sběratel?“
Severus zaváhal.
„Ne.“
„Pak tedy lektvarista.“ Elspethina tvář se zjemnila drobným úsměvem. „Skutečný lektvarista. Bude mi ctí vás obsloužit. Mistře.“
Inkoust na Severusově certifikátu Mistra lektvarů ještě pořádně nezaschl, stále si nezvykl na ten pocit. Příjemný. Vřelý.
Dětinský.
Stroze kývl, zahnal zbytečné myšlenky. Čas kvapil.
Madam během okamžiku donesla veškeré žádané zboží, ponechala Severuse je prozkoumat, a opatrným kouzlem zahalila do malého balíčku. Severus ho vložil do brašny, ochránil vlastním stínovým kouzlem proti poškození či krádeži. Váček s galeony nechal na stole celý. Část za zboží, část za službu mlčení. V šedé zóně bylo zvykem přispívat darem na špatnou paměť.
Madam Elspeth s porozuměním galeony přijala, odeslala do svého trezoru někde v zadní části obchůdku. Severus se otočil k odchodu.
Teprve tehdy si všimnul sochy ve výkladní skříni. Mantichora v životní velikosti, ležela na břiše, hlavu líně zakloněnou v mohutném zívnutí, odhalujícím její zabijácké tesáky. Byla celá z aethelu; kdyby se vám podařilo vytvořit sloučeninu ryzího stříbra a nejčistšího diamantu, možná, možná byste dosáhli prchavého odstínu éterické nádhery aethelu. Jemňoučce jiskřil, zdánlivě průhledný dodával soše magický pátý rozměr. Ano – byla skvostná.
Jenže to nebylo estetické umění ani její nevyčíslitelná cena, co Severuse přikovalo k zemi.
Byly to její oči. Ne zlaté, ne…
V očních důlcích byly zasazeny ručně opracované kousky padesát milionů let staré pryskyřice bez jediné vady.
Zářily.
Jantarově zářily.
Severus je uhranutě sledoval, mozek o své vlastní vůli přivolal vzpomínku, Chroptící chýše, neznámá žena, nebezpečná, úchvatná, vzrušující svými magickými schopnostmi, sleduji tě na každém tvém kroku.
…Jste stále se mnou?
Bez sebenepatrnějšího závanu hanby; ano, Severus si to přál.
Současně ta hlasitější, racionální část mysli, pevně spoléhala, že se s ní nesetká již nikdy.
Velká dlaň na rameni, téměř mateřská. Důrazně ho stiskla, Severus se rázem probral.
„Dochází vám čas, mladý muži,“ špitla madam Elspeth. Napřímila se. „Div světa, vskutku. Obávám se však, že na něj váš příjem stačit nebude,“ dodala nahlas, vesele.
A Severus si uvědomil dvě věci naráz; probouzející se bolest v levé paži a prostor malého obchůdku plný lidí.
Ne.
Plný rudých hávů s bílým lemováním, bystrozorští diakoni.
A jeden čistě rudý.
Bystrozor Ryan MacLeod, válečný veterán s hlubokou jizvou přes celou pravou tvář. Musela být způsobena černou magií, když ji lékouzelníci nedokázali uzdravit. Nebo si ji nechal jako památku na…?
Už vím, zatrnulo Severusovi pod nehty. Vím, kdo jsi.
Blázen, který se postavil mému Pánovi.
Blázen – který to setkání přežil.
Severus přiměl nohy ke klidu, vykročil ke dveřím, madam Elspeth za ním cosi švitořila; snažila se k sobě přitáhnout pozornost a poskytnout mu čas na únik? Možná.
„Někam spěcháte?“ MacLeod, chladně střízlivý.
Severus ucítil jeho magii, jak kolem něj krouží, prohmatává, detekuje…
„Popravdě ano,“ zamumlal.
Hlas z něj vyšel téměř jeho vlastní, tak nepatřičný k tlouštíkovi. Současně postřehl pnutí v levém rukávu, paže začala dorůstat. Jeho tělo se zmenšovalo, mizelo vypouklé břicho, tukem opuchlá ramena i stehna se ztenčovala, oděv na něm začínal plandat.
„Já myslím,“ protáhl MacLeod, „že už nespěcháte nikam. Verum index,“ švihnul hůlkou, prokaž se.
„Vade retro,“ odmrštil ho Severus chvatně; prozrazení použití Mnoholičného lektvaru ještě neznamenalo konec. Ne, pokud dokáže zatajit svou pravou identitu.
Stáli proti sobě, hůlky napřažené. Severus stínovou magií hbitě stvořil porcelánově hladkou masku před svou tvář, nemohl riskovat podívat se do prosklené vitríny, jak moc se už sám sobě podobá.
Diakoni mezitím překonali své překvapení, stanuli po boku svého učitele, hůlky se jim v dlaních chvěly mladickou dychtivostí.
Šestnáct hůlek proti Severusově. A bolest z dorůstající paže; tohle není dobré.
Severus se pokusil přemístit. Narazil do neprostupného, extrémně silného ochranného kouzla. Samozřejmě, madam Elspeth tu měla příliš mnoho vzácností.
Další plán?
Mysli.
„Nepůjdu dobrovolně,“ řekl klidně.
Upřeně hleděl na MacLeoda, nitrozpytem obkroužil jeho vědomí; jsi ochotný riskovat život svých žáků?
Byl.
„Pokud ministerstvo uhradí veškeré ze způsobených škod, směle pokračujte,“ usmála se madam Elspeth vřele. „V opačném případě vás požádám, abyste svůj rozhovor dokončili na ulici. Pánové.“
Vteřina ticha.
„Ven,“ řekl MacLeod. „Pomalu. Velmi pomalu. A jen pro vaši informaci, pane Nepůjdu-dobrovolně, jsem výtečný stopař.“
Tak o tom Severus nepochyboval. Udělal několik opatrných kroků pozadu, směrem ke dveřím.
Stejně to risknu.
Hluboký nádech, výdech. Potlačil bolest, utopil ji v rtuti. Soustředil se.
Plán.
Na prahu zasáhnout pár jeho studentů, uskočit, přemístit se? Mohlo by to vyjít?
Bude kontrolovat, zda žijí, nepotřebují okamžitou pomoc – nebo je ponechá jejich osudu, zpronevěří se svému slibu chránit, poháněn nenávistí?
Protože on to ví.
Ví to.
Ví, že mám Znamení zla.
Vím, že to ví. Má to v očích; tu strašnou, nepříčetnou zášť.
Taky vím proč. On setkání s Pánem přežil. Jeho syn ne.
Chce mě mrtvého; bez ohledu na to, kým jsem, bez ohledu na pravidla, zákony, na toužebné přání ministerstva získat živého Smrtijeda k výslechu.
Bez ohledu na následky.
Pak tedy tvou největší sílu použiji proti tobě.
Severus během vražedně pomalého couvání pronikal zlehýnka do MacLeodova vědomí. Nebylo třeba hledat, vzpomínka čněla nad vším, syrově ostrá - MacLeod s čerstvou ránou na tváři, ještě krvácející, sklání hůlku, obrací se, zachytává synovo klesající tělo v blednoucí záři Avady.
Severus bleskovým pohledem přelétl dychtivý zástup jeho studentů.
Ten.
Výškou, věkem, barvou vlasů se podobal mrtvému. Stál hned po bystrozorově pravici.
…Zachytíš ho?
Oba víme, že ano.
Severus ztišil tep i tlukot srdce; soustředěný. Svět kolem zmizel, zmizela bolest, bylo jen teď a tady. Mladík s horečnatě rozšířenými zorničkami, nadšený.
Severus v duchu odhadoval jeho další kroky.
Ano. Hodlal seslat Avadu.
Zabít ho? Ne.
Na to připravený nebyl. Vlastně si nemyslel, že by vůbec kdy mohl být.
Potřeboval na pár vteřin MacLeoda zaskočit, zdržet, ochromit návratem do minulosti, což bezpodmínečně vyžadovalo ten známý, nezapomenutelný zelený záblesk smrti.
Ale vyslat ji, aby neškodně prošla houfem diakonů, to chtělo absolutní koncentraci.
A Merlinovu pomoc. Rozhodně.
Krok.
Pata zavadila o stupínek prahu, Severus zvolna vydechl, ustálil se v nehybnosti; teď.
„Zpátky, Evansová!“ vyštěkl MacLeod.
Lindsey Sterling - My Immortal (Evanescence)
Šok.
Jedovatě se rozstřelil tepnami, zastavil srdeční tok.
Severus si maně uvědomoval, že byl vystrčen na ulici, vylidnila se tak střelhbitě, jako by se nad jeho hlavou zjevilo samo Znamení; neviděl jsem tě, neviděl jsem!
Neviděl jsem tě, Lily.
Už tě vidím.
Diakoni se rozestoupili, obklíčili ho v kruhu, čelem k Severusovi zůstal MacLeod, mladík podobný jeho synovi zmizel někde za Severusovými zády. Lily stála po bystrozorově levici.
Stejně vzrušená, ale hůlka v její ruce se nechvěla, pohled ostrý. Odhodlaný.
V Severusově mysli zavládlo vesmírné ticho.
Hůlku stále zvednutou; věděl, že ji nepoužije. Ne když tam byla Lily.
Merline. Potrestej mne za vše, neuhnu jediné ráně.
Ale nedovol, nesmíš dovolit, aby ji to zranilo.
Mám-li tu dnes zemřít, zemřu. MacLeod nemá v úmyslu mne zatknout.
Jen ať se nikdy nedozví, kdo byl ten, jehož smrti přihlížela, tak – nadšená.
Prosím, zašeptal Severus.
Mlha; téměř vybuchla do prostoru, hustá, neprodyšná, ne bílá ani šedá, tuhově černá jako by ji prudce vydechla samotná Rákšasí – v jediném oka mrknutí zahalila vše.
Severus neviděl na krok. Slyšel křik, zmatek a strach v mladých hlasech, MacLeodův vztek, několik nazdařbůh vyslaných kleteb v nastalé panice; ne! Dost, Lily je tam, dost – zasáhnete ji!
Vzdám se.
Otevřel ústa k výkřiku.
A dívčí dlaň vklouzla pod masku, jemně mu rty zakryla.
…Ty jsi mne poznala.
„Pššt,“ zašuměla mu do ucha.
Sklouzla rukou po jeho paži, odebrala mu z bezvládných prstů hůlku.
Severus se nezmohl na nic. Na myšlenku. Na nadechnutí.
Ustrnul; on, životní procesy, snad i sám čas.
Stál.
Jeho hůlka se zatím v Lilyině ruce svižně roztančila.
„Multo tramortimento,“ zašeptala.
Následovalo tlumené žuchnutí, jedno, druhé, páté. Šestnácté.
Vnitřní zima Severusovi ledově dýchla na srdeční sval, jiskrně obalila jinovatkou.
„Ne,“ zachrčel.
Tohle jsi neudělala. Ne.
Ne kvůli mně.
Námraza zmizela pod palčivě vroucí dlaní zoufalství; podlomila se mu kolena, stěží se udržel.
Stál tam, pitoreskní v příliš velkém oděvu, hleděl na ni. Lily čistá, Lily spravedlivá. Blízká tak, že ji nezřetelně vnímal mezi chuchvalci temné mlhy.
Severus v duchu zavyl.
Co jsem to – způsobil?!
Krůček, zaskřípěl po chodníkovém dláždění, objevila se těsně u něj. Vložila hůlku zpět do Severusových ochablých prstů.
Díval se na ni. Jemný profil dívčí tváře, nezadržitelně získávající ženské rysy.
Cosi se v něm drolilo, s šustivým lupnutím lámalo, jak suchá stébla; možná duše?
Co na tom, že to byla má hůlka. Slyšeli tvůj hlas.
A především, ty i já to budeme vědět navěky.
Nejsi jako já! Nedokážeš se s tou vinou vyrovnat, Lily, oba víme, že nedokážeš…
Co uděláš? Půjdeš se sama udat? Zítra? Za týden? Déle nevydržíš.
A já?! Mám se vrátit do Sídla a žít, jako by se nic nestalo? Zatímco ty půjdeš… do Azkabanu.
Severus natáhl levou paži, už dorostla celá, bříšky prstů sklouzl po jejím líčku.
To po mně nemůžeš chtít.
Zvedl pravičku s hůlkou, rozhostilo se v něm ticho, půvabné, naprosté ticho, jako klid na širém moři; zem v nedohlednu, hladina bez jediné vlnky.
Přiložil špičku hůlky k jejímu čelu, usmál se.
„Imperio,“ řekl něžně.
To po mně prostě nemůžeš chtít.
Lily k němu zvedla tvář, vzala do prstů jeho masku, v dlani ji nechala zmizet.
„Upřímně,“ oznámila, „přesně toto po tobě chci.“
Zpod jejích víček oslnivě zářilo jantarové slunce.
(autor neznámý, zdroj google)
„Vy,“ vydechl Severus omráčeně.
„Já,“ pokrčila rameny.
„A Lily?“ hlesl, hrdlo stažené.
„Tam, kde být má. Ve výcvikovém táboře,“ řekla Žlutoočka.
„Jste… metamorfomág.“
Brilantní metamorfomág. Vlastně o tak dobrém nikdy ani neslyšel; vůbec nepochyboval.
Ale ani ten nejlepší metamorfomág nemůže odolat Imperiu.
„Nazývej to, jak chceš,“ prohodila lhostejně. Pokývla směrem do mlhy. „Jim jsem vzpomínku na ni již odebrala. Zbýváš ty.“
Nechci, proznělo Severusem nesměle.
Chci si pamatovat. Chci vědět, že tu jste.
„Špatný nápad,“ pronesla netečně. „Nemáme čas, tvůj pán je poblíž. Sledoval tě celou dobu, věděl jsi o tom? Jistěže ne. Inkantace na černou mlhu zní Atre nebula, v hůlce ji nemáš, seslal jsi ji tedy stínovou magií. Četl jsi o ní v Berithově Necronomiconu, pamatuješ? Teď změním tvé vzpomínky…“ zvedla dlaň.
„Proč,“ zachytil ji. „Proč jste mi znovu pomohla?“
Zamračila se.
„Nemáme čas. Tvé setrvání v mlze bude podezřelé, čím déle tu budeš, tím intenzívnější bude nitrozpyt tvého pána. A tím preciznější práci budu muset odvést s tvými vzpomínkami.“
„Z čehož logicky vyplývá, že nejmoudřejší bude mi odpovědět.“
Otrávenost prolnula jejími rysy; jak nevhodné v Lilyině jemné tváři.
„Napravuji, co jsem způsobila,“ zavrčela tlumeně. „Kdybych ti nedala onu knihu ve škole, přišel bys k úkrytu tvého oblíbeného vlkodlaka dřív a nikdy by tě nenapadl, tudíž bys mne tam nemusel potkat a nezůstal tak před chvílí tupě zírat na onen paskvil s jantarovýma očima. Odešel bys, jak jsi měl, tedy těsně předtím, než oni přišli. Spokojený?“
Vy jste mi knihu dala… tušil jsem to.
A stále jste se mnou.
Severus se pousmál. V sobě, skrytě, to vědomí hřálo. Neděsilo. Asi by mělo.
„Částečně ano,“ přitakal klidně. „A naprosto ne, když mi toto vše hodláte vzápětí z paměti vymazat.“
„Lidé… stále naříkají pro věci, o kterých za okamžik nebudou vědět,“ potřásla hlavou. „Neobstál bys, ještě ne. V nitrozpytu. Svým dnešním úspěchem u něj naopak získáš. A to přeci chceš.“
Necítil ji ve své mysli; ale věděl. Nějak. Prchavý závan vůně, mizející před ním dřív, než ho byl schopný rozeznat. Upřeně hleděl do jejích očí, zlaté po medu? Proč mu v paměti uvízly jako cosi děsivého?
„Nechci na vás zapomenout,“ řekl tiše.
Někdy se cítím strašně sám.
…Na to si zvykneš…
Prosím? Severus se prudce rozhlédl, paži s hůlkou napřaženou. Nikde nikdo. Znovu se zaposlouchal.
Černota kolem začala řídnout, Severusem plaše prozněla pýcha, že ji dokázal stvořit, a zmizela, zahnaná chladnou sebedisciplinou.
Chvatně rozhýbal hůlku, diagnostická kouzla, šestnáct ležících postav bylo naživu, jen v hlubokých mdlobách; díky Merline. Smrt tolika bystrozorů, navíc diakonů, by zbytečně rozvířila vody.
Nemluvě o bezesných nocích a pocitech viny.
Strnul. Mezi dvěma cáry mlhy spatřil ve dveřích krámku madam Elspeth.
„Přijďte znovu, Mistře,“ naznačila němě. „Kdykoliv.“
Otočila se, vrátila do obchodu, zavřela dveře, aniž by projevila sebemenší zájem o povalující se nehybné postavy na chodníku; šedá zóna se hrdě hlásila k neutralitě.
Severus se přemístil.
_________________________________________________________________________
pozn. autora
Pokud někdo zaznamenal jakýsi „logický početní nesoulad“, pak je vše v pořádku ;-)
Komentáře
Přehled komentářů
Díky, weras, mezi Smrtijedy si ještě pobudeme ;-) Jsem moc ráda, že se ti to líbí, i mě tahle fáze jeho formování fascinuje.
Je krásné a moc ti děkuji, že jsi viděla a zdůraznila to zásadní; jak se snaží vybudovat své místo a stačí potkat Lily, aby se všeho vzdal :-) Díky!!
Žlutoočka změní hodně, ale tak "přímým" řešením bych své laskavé čtenáře neurazila ;-) Jste úžasní, jak nad dějem přemýšlíte! Moc děkuji, weras :-)
Děkuji
(Issabella, 29. 10. 2016 3:25)Mé nejvroucnější děkuji.....Děkuji za to, že tak moc miluješ Severuse. Z těch řádků se láska k němu ve vlnách vzdouvá, prýští s každého písmenka a míří přímo k srdci.
Re: Děkuji
(Alice, 1. 11. 2016 2:56)<3 To já velmi děkuji tobě, Issabello, protože totéž vnímám ze tvých slov. Jsem ti vděčná <3
Úžasné
(Nia, 28. 10. 2016 20:47)
On je vždy tak smířený, připravený přijmout to nejhorší, pokud jde o něj, ale pro Lily...
Severus je výjimečný přítel, vzácný.
Re: Úžasné
(Alice, 1. 11. 2016 2:54)
Děkuji ti, Nio <3 Sice píšu slash a miluju snarry, miluju i severitus, jednoduše Severus mi patří k Harrymu zcela neodmyslitelně, přesto stejně tak vnímám jeho pouto k Lily. A dobré přátelství je nesmírně vzácné, drahé, tak jako dobrý partnerský vztah. Severus už v knihách, představený jako několikanásobný zrádce, byl pro mě symbolem nezlomné věrnosti a oddanosti, nemohla jsem ho chápat jinak, tohle se nezmění nikdy :-) Ano, je výjimečným přítelem :-)
Děkuji ti, že ho vidíš stejně :-)
Krásné, tajuplné...
(Elza, 28. 10. 2016 20:07)
...ale vloudila se drobná chybka, odešel nakupovat z Příčné do Příčné... ;)
Příčná ulice byla stinná... V Příčné ulici, plné zlodějů... = Obrtlá, v Obrtlé (?)
Re: Krásné, tajuplné...
(Alice, 1. 11. 2016 2:38)
Elzo! :-D
Jít nakoupit z Příčné do Příčné můžu jenom já :-D Strašně moc děkuju za upozornění!!! Pekelně jsem se tím pobavila, nic mě neumí rozesmát víc než vlastní stupidita, ovšem oblažovat s ní čtenáře není právě ideální :-D
Mé hluboké díky, Elzo :-)
Jsem mimo
(Ada, 28. 10. 2016 15:17)Čím dál čtu tím jsem víc a víc zmatená jen třeba malinko doufám že by ta osoba s jantarovýma očima mohla pomoct i v té uličce kde Severus údajně zemřel .Co mi víme třeba se dočkáme zázraku.
Re: Jsem mimo
(Alice, 1. 11. 2016 2:34)
Žlutoočka je hodně důležitá, ale tohle by bylo příliš jednoduché řešení, to by vás zklamalo :-) Přesto jsme stále v magickém světě a tam se zázraky dějí ;-)
Děkuji ti, Ado, a promiň mi ten zmatek :-)
Too many unknowns
(Terezka, 28. 10. 2016 12:12)S každým dalším řádkem víc a víc otázek. Kdo je jantarooká neznámá? Proč je ta kniha tak důležitá? A další a další, které mě jen pohání v dalším čtení - a současně se šíleně, skoro až nepříčetně bojím, co se v něm dozvím. Alice, naše milá, neskonale talentovaná, úžasná Alice.... jednou mě zničíš. A já ti za to ještě poděkuji. <3
Re: Too many unknowns
(Alice, 1. 11. 2016 2:31)
Má zlatá Terezko <3 Otázky budou ještě přibývat, ale jednu můžu zodpovědět hned, vznikla jen nechtěně - kniha o zrození magie pro Severuse byla důležitá, v Klíči ji už musel znát a delší dobu Merlinova kouzla používat, tudíž se k ní dostat v mládí, Žlutoočka už přiznala, že ho sleduje od narození. Dala mu ji nebo prostě zajistila, aby se k ní dostal, vlastně už tím zasáhla do dění, jen jí to nepřišlo podstatné. Jenže takhle odstartovala všechny události - Severus kvůli tomu přišel do chýše později než měl, ona musela zakročit a zjevit se mu, protože se viděli Severus na ni myslí, takže nyní opět mění děj, když zůstane ve vzpomínkách v krámku Elspeth a Žlutoočka musí opět zasahovat a srovnat události, jak mají být. Zase ho zachránit :-D V tomhle je ta kniha důležitá pro Stopy (pro Klíč z jiného důvodu, tam našli ono zásadní kouzlo ;-) ) A opět, mám pro to důvod, který časem objevíte, i vysvětlení :-) Ale sama kniha ve Stopách už svůj účel splnila.
V Darmoději vás nějaké odpovědi čekají. Taky spousta dalších otázek :-D (na něj se moc těším! :-D)
Děkuji a děkuji, Terezko <3
...
(Maková Panenka, 28. 10. 2016 10:15)
Madam Elspeth... s jantarovýma očima? Wáááu, myšlenky mi skáčí jako o závod...
Strhující, nádherně proložené jemným humorem.
Sqělé. Těším se, až si to budu moct přečíst znovu, nechat to v sobě rozeznít a rozvonět.
Překrásnou lásku, vraždu, týrání, žal i vzrušení z objevování mladého Severuse. Takže znovuopakující se ždímací emoční program. Nu což... dávej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to vyplnit. V tomto případě to bude platit naprosto do puntíku, že Alice? Tady se sebevrahů zřejmě najde dost. :-D
Wááááu.....
Re: ...
(Alice, 1. 11. 2016 2:15)
Moc pěkná úvaha, Maková Panenko ;-) Jen nezapomínej, že vás děsně ráda matu ;-) :-D
Ždímací emoční program - úchvatné, tleskám! :-D Nu ano, být mým čtenářem asi chce mít jisté sebemrskačské sklony :-D
Jsem moc ráda, že se ti díl líbil a uměl i pobavit! Díky <3
Re: ====
(Alice, 1. 11. 2016 3:05)