Ale to vše, lásko, není vůbec nic
oproti tvé chuti.
Chuti, jež mou duši sžírá,
v mrákotné závrati
ji prosta milosti vrhá
celou zemdlenou
tam dolů.
Tebou rozerván je můj rub i líc.
Navěky spolu!
Navěky rozťati.
V blaženém šeru
nebytí,
já a ty.
oproti tvé chuti.
Chuti, jež mou duši sžírá,
v mrákotné závrati
ji prosta milosti vrhá
celou zemdlenou
tam dolů.
Tebou rozerván je můj rub i líc.
Navěky spolu!
Navěky rozťati.
V blaženém šeru
nebytí,
já a ty.
1. kapitola Tom - O lavičkách a tajných knihách
Ennio Morricone - Le Vent, Le Cri
Salisbury. Obyčejné malé město, jedno z mnoha, zmítané mezi nadcházejícím novým věkem technologie a starousedlíky zatvrzele lpících na starých zvycích, hodnotách, původním jménu. Novému Sarumu to bylo jedno. Zvolna se probouzel v pošmourném ránu, vzduch nasycený věčnou vlhkostí z neutuchajícího mrholení. Žlutavé světlo sodíkových výbojek pouličních lamp jej halilo do přízračného pláště. A bzučely. Lampy bzučely; tichoulinký vzdálený zvuk, jako ospalé mouchy, když se omámeně pokouší proletět skrz sítě v oknech za parného léta.
Jenže léto skončilo. Dávno.
Fay kráčí po chodníkovém dláždění, ozvěna kroků se nese prázdnými ulicemi, lezavý chlad proniká kabátkem i rukavičkami až na kůži. Také na zátylek, když vítr foukne za zvednutý límec. Fay má vlasy černé jako noc, hutná a bezhvězdná, dlouhé, bohaté; a spoutané jako válečný zajatec odhozený v příkopu. Spletené do copu staženého tak krutě, až napíná kůži na skráních, smotané do drdolu, připnuté k hlavě, zakryté kloboučkem. Anglické dámy nechodí prostovlasé.
Klap, klap, Fay kráčí vzpřímená, proutěný košík zavěšený na předloktí se houpá, ranní pečivo pro plukovníka musí být vždy čerstvé.
Fay přejde křižovatku, zatočí za roh k parku Anny Stuartovny, krok ustrne v naději – a Fay se odvrací, pokračuje v cestě k pekárně paní Willsberryové, rytmus chůze neměnný. Jako popravčí bubny; taky se ani jedinkrát neodchýlí. Ne, dokud nezazní poslední úder paličkou.
Fayina lavička v parku, ta, na které nikdo jiný nesedává, protože lípa za ní je už příliš košatá a její větve příliš dlouhé, opět není prázdná.
Sedí tam; cizinec v dlouhém, elegantním tvídovém kabátu, sedává tam už druhý týden. Nečte si. Na nikoho nečeká. Prostě tam jen tak sedí. A dívá se.
Nemůže tam přeci být věčně, pomyslí si Fay, zatímco míjí ztemnělou výlohu kadeřnictví; na kratičký okamžik v ní bezmocně vzplane touha zavřít oči ve stínu svého útočiště a… A pak vyhasne.
To je v pořádku, oznámí si Fay, spořádaně se rozhlédne pustou ulicí, než vstoupí do vozovky. Jen ať tam zůstane navěky. Snít je pošetilé. Taky to bolí.
Fay dojde k pekařství, postaví se vedle zavřených dveří. Čeká.
Mrholení zatím přešlo v drobný deštík, popelavě mlžný a bezútěšný, nepatrné kapičky stékají po dosud stažených markýzách, vlhčí chodníky a slévají se s prachem, klikatě zdobí okna domů i čelní skla zaparkovaných vozů. Zem, neprodyšně okovaná betonem, marně prahne po vláze. Silnice se pokrývají kalužemi, stružky vody prosakují Fayinými podrážkami, a sváděné sklonem chodníku plačtivě mizí v zamřížovaných propustech odvodních kanálů.
Fay stojí bez hnutí, hledí do deště, oči prázdné – a v nestřeženém okamžiku neposlušná duše vklouzne do představy. Fay usedá na lavičku, zavírá oči. Naslouchá. Šumění listí. Větrný dech. Tu a tam pípne pták. A pak, pak – pak už Fay cítí; ržání koní, štěkot psů, praskot ohně a jeho žár na těle, dusot bosých nohou, jak tančí na měkké hlíně, a nebe, úchvatné nekonečné nebe táhnoucí se od počátku do konce, svoboda, naděje, dychtivost, tlukot srdce, vlasy ve větru, smích, svět je barevná šmouha, Fay se točí a točí a točí…!
Hlasy; sílí, sílí, sílí. Rozbijí sen na marné kousky. Fay otevře oči.
Služebné z okolních panských domů se sbíhají, zimomřivě tisknou jedna k druhé, švitoří a hašteří se. Zazní kostelní orloj, půl šesté.
Dveře se otevřou, zvonek nad nimi zacinká, prostranství se zaplní vůní čerstvého pečiva; Fay se pohne a zařadí do fronty, všechny dívky ji předběhly. Ženská fronta před ní je jako tekutý had, přelévá se, chvilku nesetrvá, plná hlasů a životního optimismu, že by to jednoho zabilo.
Ale to je v pořádku, Fay Belamorová zemřela už dávno.
Sedmnáctý den, sedmnácté ráno, po sedmnácté pátá hodina ranní. A Fay zatají dech.
Lavička je prázdná.
Na chvíli zůstane stát, měla by pokračovat v cestě, vzdát se té pošetilosti, konečně zpřetrhat poslední nitky, najít mír v přístavu Rezignace, v naprostém bezvětří…!
Prochvátá písčitou cestičkou, usedne na lavičku. Zakloní hlavu. Zavře oči. Zhluboka vydechne, téměř slyšitelně; dokonce si dovolí nechat proznít tělem záchvěv čiré radosti.
A už je tu svět, její svět, zvonivé podkovy koní, netrpělivě přešlapují ve stáji, štěkot, vítr ohýbá stébla obilí, vůně páleného dřeva, hlína pod chodidly, první taneční krok, látka zavíří, polaská lýtka…
Nebezpečí, rozezní se splašeně všechny buňky v těle.
Fay prudce zvedne víčka.
On. Stojí před ní ve svém dlouhém tvídovém kabátu, tmavé vlasy úhledně sčesané, pohledná tvář s ušlechtilými rysy. Vysoký. Štíhlý. Hledí na ni, zlehka opřený o vycházkovou hůl, z každičké mikroskopické částečky jeho přítomnosti sálá vznešená síla zašlých věků.
…A ty oči!
Jako když vás čas lapí do jedné ze svých smyček a pevně stáhne; tváří v tvář divé šelmě, dech ve vás ustrne. A šelma stojí. Němá, bez hnutí. Sleduje. Pronikavý pohled, uhrančivý, cítíte ho až v morku kostí; jeho oči jsou bezedné, úchvatné, děsivé, vypráví o nevídaných věcech.
A jsou hnědé. Tmavě hnědé, jako tabulka hořké čokolády rozteklá na slunci. Svádí smysly sytě aromatickou vůní.
Už jste někdy stanuli před predátorem? Tím skutečným, nikdy nezkroceným? Prýští z nich živoucí energie, vědomí převahy a jedinečnosti, protože přesně tím jsou – jedinečnými.
Perfektní spojení mezi životem a smrtí, na kterou stranu se přikloní? Jen oni. Nikdo jiný.
„Byl jsem zvědavý,“ pronese vláčně, hlas má kultivovaný, s nádechem arogantní lhostejnosti. „Kdy mi přijdete oznámit, že jsem obsadil vaše oblíbené místo?“ Nakloní hlavu mírně do strany. „Dalo by se předpokládat, že jako džentlmen prosbě dámy vyhovím.“
Přimhouří oči, úzké rty se zvlní do zvláštního úsměvu. Až mu to vytvoří jemňounké vrásky na tváři.
„Včera jsem pochopil, že to neuděláte nikdy.“
Fay mrkne. A konečně, může dýchat, jen srdce dál splašeně šílí, Fay ostře sklopí hlavu; pod víčky vypálený obraz hnědých zorniček, vybledne někdy…?! Popadne košík, vyskočí na nohy. Prchá.
„Chtěl jsem říct, že je tu místo i pro dva, Fay Belamorová,“ řekne muž pobaveně, krátce ji vyprovodí pohledem; a usedne na prázdnou lavičku, srovná kabát. Přehodí nohu přes nohu. „Ovšem ne že bych na tom trval.“
Následující týden vychází Fay z domu přesně pět minut před půl šestou. Park míjí spěšným krokem, pohled upřený před sebe.
Přesto ho tam cítí.
Sedí na lavičce, kabát rozhalený, paži přehozenou přes opěrku. Sleduje probouzející se město svýma čokoládovýma očima.
Park je ho plný.
Paní Willsberryová otevře během pár minut.
Jenže lavička je prázdná.
Fay stojí, opět prší, voda v těžkých provazcích padá na zem a proniká látkou, a Fay hledí na lavičku. Když tam půjdeš, on se objeví; nechoď tam, Fay, zůstaň, nechoď-nechoď-nechoď.
Možná by se objevit měl, zašeptá myšlenka ve Fayině mysli, park je bez něj …prázdný.
Fay šokovaně polkne. Cože?!
I ten protivný hlásek uvnitř hlavy, někde za levým uchem, vyjekne konsternovaným úžasem. A rozesměje se.
V co doufáš, hloupá?
Fay se téměř usměje. Nedoufá v nic; dávno ne.
On mě… děsí. A strach je pocit. Chápeš?
Predátoři nás odjakživa fascinují. Stejně jako můry přitahuje světlo loučí, třebaže ví, někde hluboko v sobě instinktivně ví, že tohle světlo je zničí. Ale cítit tu živoucí energii, jak vibruje kolem, zatímco vy jste jen blednoucím stínem existence, to za to stojí. Ne? …Ne?!
A možná je to čistě chemická reakce těla na záplavu adrenalinu.
Predátory nelze zkrotit, bláhová, protáhne hlásek s pohrdavou blahosklonností.
Jistěže ne, přitaká Fay klidně. Zkrotit ho by znamenalo ho zabít.
A svět by ztratil další ze svých skrovných pokladů.
Ne. Já mu neublížím.
Hlásek uvnitř se zazmítal záchvatem smíchu.
Ty mu…? Má svatá prostoto. On zabije tebe, pošetilá. Ani nemrkne.
Dobře, kývne Fay.
Posadí se na své místo, zavře oči. Nevolá svůj sen, protože ví. On přijde.
Opravdu to chci?!
…Ano.
Fay naslouchá, snaží se zaslechnout varovný skřípot písku pod podrážkami; cestu masírují jen těžké kapky deště.
A potom je tu. Zničehonic. Zašumění kabátu, prohnutí dřevěných prken lavičky. Posadí se. Mezi nimi na loket prázdného prostoru.
Prázdného?! Nenechte si vysmát; je plný! Horkými vlnami, v přílivech se odráží od jeho těla, mrazivým dechem, jak stopař se plíží za parnými výpary, Fay stojí každý chloupek na těle a současně se div neprohýbá v bedrech hřejivou slastí, jako by jí čísi šikovné ručky na znavené svalstvo přikládaly jeden teplý lávový kámen za druhým, pomalu, pečlivě.
Původně se chtěla zeptat. Jak to, že znáte mé jméno, kdo jste, proč tu sedáváte?
Nevysloví to. Už to není důležité.
Ani když zvonek pekařství cinkne.
Fay se zvedne.
„Přeji krásný den,“ řekne, trochu roztřeseně. A odchází.
On neřekne nic. Sleduje dál rozsvěcující se světla oken, první schoulené zimomřivce v ulicích, chvátající ke svým cílům. Beztvářná lůza, klopotící se svými bezvýznamnými životy, směšně neškodná.
Jak jen zdání klame…
On to ví.
Další uplakané ráno, mírný déšť neúnavně smáčí střechy domů, chodník se leskne. Odráží nažloutlá světla lamp. Pátá hodina, Nový Sarum se jen zvolna a neochotně probouzí.
Fay kráčí, provlhlý kabátek, mokro deroucí se podrážkami; nevnímá je.
Park. Lavička.
…Je tam.
Srdce se v ní podivně sevře a současně zatetelí; až ji to poleká. Zůstane stát.
Myslí na něj. Myslí na něj, když krájí zeleninu do polévky. Myslí na něj, když umývá špinavé nádobí. Myslí na něj, když večer usíná.
Taky mu patří její první myšlenka, když se probudí.
A ví, jak moc je to všechno špatně. Fay je majetkem plukovníka.
Lord se zvedne, klepne s kloboukem, aby ho zbavil kapek deště, nasadí si ho na hlavu.
Lord. Tak mu Fay začala říkat ve svých myšlenkách. Žádné jiné jméno nebylo dostatečně vznešené, majestátní elegance ho obklopovala jako neviditelný štít; hrozivá. Okouzlující.
Láska…? Ne, jistěže ne… Smích. Fay nemiluje; mrtví milovat nemohou.
Věčná hádka mezi teologií a vědou, co nás činí živými? Fyzické projevy těla – nebo touha, vášeň, sny?
Fay se cítí mrtvá. Rezignace je jen jinou formou smrti.
Lord cosi vyloví ze svého dlouhého pláště, položí na lavičku. Otočí se, odkudsi se vynoří vycházková hůl, černá se stříbrným kováním, zvolna vykročí. Směrem od ní. Zmizí mezi stromy.
Ani se neohlédne.
Fay zjistí, že ho sleduje bez dechu, zmražená na místě; nebo se jen čas zastavil?
Ke své hrůze pocítí štiplavé střípky zklamání.
Okamžitě je nemilosrdně vhodí do černé díry ve své mysli, bezedná, všepožírající; končí tam pachuť ohavnosti pokaždé, když plukovník opouští její ložnici.
Stočí pohled k lavičce. Co tam nechal? Bylo to… pro ni?
Nesmysl.
Fay vykročí ke krámku paní Willsberryové, záda rovná, hlavu vztyčenou. Košík zavěšený na předloktí se houpá.
Zastaví se až před opuštěnou lavičkou.
Možná všechny cesty vedou k opuštěným lavičkám.
Na prknech mezi popadaným uschlým listím leží kniha. Vázaná v kůži, nápis žárem vytlačený a zdobený třpytivými zlatými zrnky.
Fay se posadí. Dýchá. Oči upřené před sebe; stejně nic nevidí.
Hmátne vedle sebe; ruka až zabrní při kontaktu. A Fay ho vnímá; jako by tu stále byl, jako by se dotýkala jeho dlaně, ano, takhle nějak by musel být cítit kontakt s jeho pokožkou, elektrizující… Cítí jeho vůni, vzduch ještě jiskřivý energií jeho přítomnosti.
Sevře knihu, jen opatrně do prstů. Zvedne ji. Položí na klín. Kolena zabrní.
A konečně najde odvahu, sklopí zrak.
Magia in statu nascendi.
Fay knihu otevře, otočí první list.
„Laskavý čtenář promine, když si neodpustím pár slov, svých úvah, úvodem.
O naprostém počátku víme jen málo, mýty a legendy, většinou zapsané mudly, jsou dnes naším jediným vodítkem. Věnoval jsem jejich zkoumání mnoho let, snažil se dopátrat jakýchkoliv důkazů, které by je třeba sebenepatrněji podložily. A našel jsem.
Díky nim jsem poskládal informace, předávané po generace formou pohádek, příběhů před spaním. Věřím, že toto mé dílo je nejucelenější možnou verzí – počátku. A přesto, ani já se neodvážím tvrdit, že rozumím všemu, že takto se to stalo. Možná právě nyní, když sepisuji tato slova, o sobě pochybuji nejvíc…
Nelze s určitostí říct, kdy přišli; jisté je pouze to, že v onom rozhodujícím okamžiku tu s námi žili již nejméně tisíc let. Sám se domnívám, že to bylo ještě déle.
Tak tedy, v blíže neurčeném roce Starého věku, na Ostrovní zemi obývanou lidmi sestoupili různozářící bohové.
Nedopátral jsem se jakéhokoliv jiného označení těchto bytostí, kým byli, odkud přišli. Velmi nerad budu nadále užívat jejich mudlovské označení.
Svět bohů byl zničen, žádali o místo ke své existenci. Lidé se shromáždili pod vedením vládců své doby, aby jejich žádost zvážili. Po dvou dnech rokování padlo rozhodnutí – bohové smí zůstat a bude jim věnována neobydlená část Ostrova pod jednou podmínkou. Každý z nich musí zvolit jednoho ze svých řad, který bude sdílet svět s lidmi a svou mocí jim pomáhat.
Tehdy se stříbrný bůh, napůl člověk, napůl ryba, beze slova zvedl, následován svými vstoupil do oceánských vod obklopujících Ostrov a voda je pohltila. Jen na hladině, snad jako odlesk jejich záře, zůstaly stříbřité kapky, které se slily do jediného bodu kruhového tvaru. Dodnes lze v nočních hodinách na mnoha vodních hladinách, jakkoliv malých, spatřit stříbrný kruh.
Černý bůh stínů, s tělem člověka a křídly dravců, požadavek lidí přijal. Byla mu darována pustá zem, vyschlá na troud; zvelebili ji svou mocí, nazvali Tara Shilah, a obklopili hustou mlhou plnou bludných světel.
Světelná bohyně, od pasu nahoru krásná žena, od pasu dolů had, jako druhá stvrdila žádost Ostrovanů. Jejímu národu byly věnovány nekonečné močály. Přetvořili je v nádherné místo, pojmenovali na Zahrady moarské, a pozvedli na jejích hranicích Ohnivou stěnu, dosahující k nebesům.
Svůj slib dodrželi.
Stínovládci ze svého středu zvolili Arthmaela, Světlonoši k úkolu povolali Nagini.
Tito dva přijali těla smrtelníků, opustili své domovy. Na nekonečné pouti lidským světem rozdávali svou moc potřebným.
Zde jsem se ocitnul na prázdném místě – nelze zjistit, kdo první z těch dvou vyhledal svého společníka. A možná to bylo jen dílo náhody?
Každopádně, Stínovládci a Světlonoši se mohli setkat jen v okamžiku, kdy se den měnil v noc a noc v den, na těchto pár prchavých okamžiků.
Arthmael a Nagini se setkávali. Jeden z mýtů praví, že kdosi z lidí byl takového setkání svědkem a jeho vyprávění se pak rozneslo zemí rychlostí pasátu. Osobně tomu věřím, ačkoliv žádný důkaz nebyl dochován. Jak jinak bychom mohli znát jím získané informace? A o jejich pravdivosti nepochybuji ani v nejmenším.
„Bratře,“ oslovila Nagini Světlonoška pána stínů.
„Sestro,“ pokynul jí Arthmael. „Jaký dar ses rozhodla věnovat lidem?“
„Přináším jim naději. Ve chvílích, kdy se zdá vše ztraceno, má naděje jim dává touhu jít dál.“
„Já je obdarovávám hněvem. Kde jsou ke tvé naději hluší, můj hněv jim vrací sílu vstát.“
„Moudrá volba, bratříčku,“ přitakala Nagini úsměvně a noc je rozdělila.
Pokračovala jejich setkání? Věřím, že ano. Opuštění, plni stesku po svém rodu a nové domovině, museli být jeden pro druhého jedinou záchranou kotvou. A pak, následující události se tím zdají mnohem pochopitelnější.
V roce čtyři sta osmdesátém šestém Nového věku svět lidí zasáhla válka. Krutá a nelítostná, spojenectví se bortila, přísahy byly zlomeny, zem pustošily nájezdy všech rodů. Mladý velekrál Ambrosius Pendragon a jeho hrad Tintagel zůstal jedním z posledních, odolávajícím nesmírné přesile obléhajících hord.
A tam se cesty Nagini a Arthmaela protnuly bez vší pochybnosti.
Pevnost Tintagel poskytla útočiště mnoha uprchlíkům; stovkám žen a dětí, starců, bez síly bojovat. Válečníci krále Ambrosia byli vyčerpáni k smrti.
Nagini se marně snažila svou mocí probudit naději; zoufalství a strach lidí byly nepropustným valem.
Arthmael tedy vzal veškerou svou sílu a věnoval Ambrosiovým válečníkům hněv; všechen jim ho dal.
Té noci Pendragon vyrazil na svém koni z pevnosti, následován každičkým ze svých, udeřili do nepřátelských vojsk zničující silou hněvu. Smetli je z povrchu, jediný nezůstal stát.
A zatímco v písních a vínu slavili své vítězství, Arthmael přivítal přelom noci a dne umírající. Nezbyla mu ani jiskřička jeho temné moci, aby se vrátil domů a obnovil životodárnou sílu ze svého lidu. Stával se obyčejným smrtelníkem; jen proto, aby ochutnal hořkost konce.
Našel jsem v mýtech mnoho variant, proč následovalo to, co se stalo. Ale nemyslím, že by kdokoliv z nás mohl skutečně vědět, o čem mocní přemýšlí, jaké pohnutky je vedou… Proto se v tomto bodu uchýlím k pouhému sdělení.
Nagini objevila Stínovládce na samém pokraji smrti.
Mocní nebyli nesmrtelní, jak lidé naivně věřili. Měli dlouhý život, ale i ten jednou dospěl ke svému konci.
Přesto, toho dne, toho rána, se Nagini rozhodla udělat nepochopitelné. Darovala Arthmaelovi všechny své lidské dny. Všechny – až na jeden jediný.
Zřejmě tím prolnutím jejich mocí, jejího světla do těla stínu, se jeden druhému neztratili, ani když noc odešla a nastalo ráno.
S tělem smrtelníků, po letech strávených ve světě lidí, nahlížením do jejich osudů… možná z toho vzešla jejich zvědavost? Vyzkoušet, čeho se mocní dávno vzdali pro nepotřebnost.
Splynutí. Fyzické, duševní. Ten jeden jediný den strávila Nagini s Arthmaelem jako žena s mužem. Co se mezi nimi událo je opět popsáno v mnoha bájích a já znovu odmítám spekulovat, co je na tom pravdy.
Důležité je, že Nagini, v posledním momentu svého bytí, stačila uprchnout do Zahrad moarských a zachránila vlastní předlouhou existenci načerpáním síly svého lidu.
Arthmael zůstal sám, poslední mocný ve světě lidí. Světlo Nagini se v něm postupem času přetvořilo zpět v jeho vlastní moc stínů.
Zanechalo to přesto nějaké následky, změnilo ho, že se stal jediným svého druhu, natolik odlišným, že se nikdy nepokusil vrátit do Tary Shilah?
Nebo za to mohl onen jediný den, strávený v Naginině náručí?
Kdo ví.
Jisté je pouze to, že se vydal na cestu. Na cestu – k Zahradám moarským. Cítil, že nyní víc patří tam? Nebo ho vedla jiná touha?
Lidé Ostrova pocítili, že zásahy mocných jsou pryč; Arthmael už ani jedinkrát neprobudil v nikom hněv. Usoudil, že již darovaný byl víc, než by mohlo lidstvo přežít? Obával se o vlastní život? Nebo šetřil síly na svou cestu?
Zde jsem se opět ocitnul na poli pouhých domněnek. Rozhodl jsem se, že ani tentokrát žádné z nich nedám přednost.
Lidé usoudili, že je bohové opustili; někteří prosili o jejich návrat, jiní na ně zanevřeli. Ambrosius Pendragon prohlásil, že on sám shledává jejich dluh za splacený.
Konec příběhu Stínovládce a Světlonošky jsem objevil v jediném díle jezerního barda Horáce Walpoola, nazvaném Žalozpěvy moarské. Jde o pouhý umělecký výtvor pohanské hřbitovní školy? Možná ano. Možná ne. V tomto bodu jsem, přiznávám, nejspíše podlehl jistému sentimentu a rozhodl se připustit, že skutečně vyslechl poslední píseň u Zahrad, než Ohnivá stěna vyhasla a odhalila skalisté pláně bez života, jen s několika vztyčenými obelisky, dnes zvanými Stonehenge. Zahrady zmizely; stejně jako bludná mlha kolem Tary Shilah. V jejích travnatých pahorcích byly posléze objeveny prázdné mohyly s mnoha nevysvětlitelnými tajemstvími; zde bylo pochováno v následujících letech pět velekrálů a jméno předávané z generace na generaci ztratilo svůj dovětek.
Toto, můj vzácný čtenáři, je tedy překlad části Žalozpěvů moarských:
„Arthmael Stínovládce pokračoval ve své pouti, až došel k Ohnivé stěně. Nepustila ho dál. Nebyl Světlonošem.
Marně Stínovládci volali svého bratra zpět. Marně Světlonoši vysvětlovali, že není v Arthmaelově moci vejít do Zahrad.
Arthmael pozbyl naděje. Tato schopnost mu nebyla dána do vínku.
A tak všechnu svou moc vyslal lidem. Smrtelný vkročil do Ohnivé stěny, která ho zahubila.
Nagini své dny trávila u Křišťálového vodopádu, mlčenlivá, uzavřená. Její světlo, ač ozdravené, zářilo matně. Pozdě, příliš pozdě jí sestry prozradily jeho přítomnost.
O jeden jediný den.
Den, který mu tenkrát mohla darovat, a který si uchovala pro sebe. …Pro ně?
Našla jen na troud spálené kosti.
V ten okamžik se její světlo rozzářilo oslepujícím jasem; Nagini ho vyslala světu lidí, do poslední jiskřičky. Smrtelná pak svými kostmi zakryla Arthmaelovy.“
Poslední událostí jsem si jistý bez jakékoliv skepse. Stříbrný bůh, jehož jméno navěky zůstane neznámé, dosud lhostejný k osudům Ostrovanů, vystoupil nad hladiny oceánů a uvolnil svou moc, připojil ji k té Arthmaelově a Naginině. Sám poté utonul.
Té noci přišel déšť. Výjimečný. Obšírný, že skropil všechny země světa. Některé kapky byly černé, jiné bílé, další stříbrné. Smáčel půdu až do úsvitu – a s jeho posledními slzami se na obloze objevila tříbarevná duha.
Lidé, které déšť zastihl bez úkrytu, byli změněni; vstoupila do nich moc velkých, černá, bílá, stříbrná, různě silná. Stejně tak je z dochovaných dokumentů nesporné, že ona duha se dotkla země, jedné chýše, v níž se právě narodil syn. Bylo mu dáno jméno Merlin.
Je toho tolik, co zůstává obestřeno rouškou nejistoty.
Co kdyby Nagini darovala Arthmaelovi všechny své dny? Následoval by ji k Zahradám?
Co kdyby ho nechala zemřít?
V obou variantách – jaký by byl svět dnes? Existovali bychom?
Domnívám se, že nikoliv.
A ostatní mocní? Jsou tu stále, skryti, nebo zdrceni ztrátou svých druhů náš svět opustili docela?
A má poslední otázka, kterou si kladu neustále. Co to bylo, co svázalo ty dva tak nerozlučně? Láska? Mohla to být ona?
Nebo se jen, ve své nedokonalé malosti, snažíme porozumět něčemu, co se zcela vymyká našemu chápání, tím, že jejich pohnutkám přisoudíme naše city, naše činy, něco, co sami známe a čemu rozumíme?
A pravda je zatím někde docela jinde…?
To si zřejmě bude muset každý rozhodnout sám.“
Fay ještě dlouho hledí na poslední odstavec.
Ostrov. Anglie? Určitě, hrad Tintagel dosud stojí. Ale Merlin? A proč autor píše, jako by tomu všemu skutečně věřil?
Ach, kéž! Kéž by takový svět existoval, kde nás chrání mocní, kde i mocní mohou milovat; kde naše nepřekročitelné hranice jsou pouze prvním krokem pro ty jiné!
Teprve tehdy si Fay uvědomí, že sedí vedle ní.
Klidně lhostejný sleduje město přes závoj deště.
Fay knihu zavře. Nechá ji ležet na svých kolenou.
Najde odvahu, pohlédne mu do tváře.
„Smím ji dočíst?“
Čokoládové oči. Je v nich cosi mírného. Cosi zvědavého. A cosi děsivého.
„A když vám povím, že i jen držení této knihy je trestáno smrtí?“ pronese Lord nevzrušeně.
Smrt? Za pohádky?
„Její autor byl popraven velmi dávno,“ dodá. Na setinu vteřiny k ní jeho zrak opět zalétne; než se vrátí k chodníkům s jejich chvátajícími schoulenými obyvateli.
Fay dýchá mělce. Kniha na kolenou brní. Přítomnost Lorda je omamná; až téměř svádí k závrati.
Fay přimkne knihu k prsům. Zdá se …důležitá. Příliš důležitá. Vlastně má pocit, jako by byla tím nejdůležitějším; jako by jen celý život na ni čekala a…!
„Smím ji dočíst?“ zopakuje tiše.
Lord sleduje jeden z automobilů, jak startuje, motor zabouří, rozjede se i se svými pasažéry do městských zákrut.
„Je celá tvá, Fay,“ řekne. Už se na ni nepodívá.
Fay chce vydechnout horečnaté díky, ale hrdlo má stažené.
Zvedne se, vykročí. Zastaví. Ohlédne se po něm. Krátce skloní hlavu na znamení vděčnosti. A prchá.
Prázdný košík za ní vyčítavě stočí své opuštěné proutěné oči.
„I touha je pocit,“ oznámí Lord prázdnému parku. „Zákeřný. Stokrát, tisíckrát ničivější nežli strach, Fay.“
Sama uvidíš.
Den bez jídla. Záda v jednom ohni; plukovník ovládá svůj jezdecký bičík s uměleckou dovedností.
„Celé město si již nyní šušká o vašem malém rendez-vous v parku,“ pronesl chladně, zatímco ji bez odporu vedl do nejvyšších pater, na půdu, ke staré bytelné dubové skříni. Fay si ani nestačila zout boty, jen svlékla promáčený vycházkový kabátek. A rukavičky. Sundal jí je plukovník, téměř něžně. Bičík už ležel na stolku.
Páchne. Skříň páchne močí a potem; sůl slz dávno vyprchala.
Otevře ji, chabé světlo odhalí staré škrábance na vnitřní straně dveří.
„Zahanbila jste mne,“ řekne plukovník. A zavře dveře, zajistí skříň zámkem.
Rázný krok vojenských bot, odešel.
Fay se sveze podél rozdrásané stěny na zem, v naprosté tmě. V naprostém tichu.
Už to byly roky, kdy ve svém vězení naposledy křičela. Nikdo nepřišel. Křik ztratil smysl. I vztek a vzpoura; přinášely jen další zaklapnutí dubových dveří.
Naučila se zdejší tmu a ticho vítat; pojď, vejdi a prostup mne, do konečků prstů, do nejposlednější myšlenky!
Tma i Ticho poslechnou, studeně se choulí v jejím klíně, objímají vyzáblýma ručkama.
Fay nepřemýšlí; myšlenky by tady mohly i zabít. Nebo hůř – uhnízdit se v hlavě a pronásledovat ji, až vyjde ven.
Čas stojí; ve skříni se čas vždycky zastaví.
Skříň páchne, den kráčí zvolna ke svému sklonku, Fay sedí ve skříni a tiskne knihu k prsům. Stále brní, jako by mezi listy ukrývala podivný generátor neznámé energie, neúnavně chrlící jemňoučké elektrické výboje.
Pak pod víčky zahlédne čokoládové oči, vzpomínka vydechne: „Je celá tvá, Fay,“ a Fay se neobratně usměje – rty ten pohyb dávno zapomněly.
Nevadí to; nikdo ji nevidí. A Tma s Tichem to nikomu neprozradí.
Zaskřípění prken podlahy, rachot zámku, kvílivý protest pantů, skříň se otevírá. Ticho vyděšeně prchá.
Umělé světlo jediné žárovky v mžiku zavraždí Tmu přítelkyni.
Plukovník s nehybnou tváří udělá půlkrok stranou; Fay smí vyjít.
Nohy neposlouchají, zdřevěněly, dá to práci je přimět k poslušnosti. Fay se zvedne, ještě shrbená; bolest rozšvihaných zad se ustálila do čehosi nekonečně všudypřítomného. Přirozeného.
„Děkuji,“ pronese Fay vzorně s úklonou hlavy.
Kratičký zášleh bolesti, cáry halenky zmáčené krví dávno seschly a přilnuly k zádům; teď odtrhávají křehké strupy, znovu obnažují rány, čerstvě rudé kapičky se chtivě vpíjí do látky.
Stojí k plukovníkovi čelem, ačkoliv ji stejně ještě čerstvý pach moči prozrazuje, spodní vrstvy zmačkané sukně se vlhce lepí na stehna.
„Ukliďte tu. Dejte se do pořádku. Za půl hodiny vás očekávám v ložnici,“ řekne plukovník, otočí se na patě, rázně odchází.
Jeho hlas i tvář jsou za každé situace stejné; bezemoční. Jako by nikdy nesundal svou vojenskou masku. Nejspíš nesundal.
Fay vykročí zvolna, nohy si potřebují vzpomenout. První zamíří ke svému pokoji, knihu skrytou za výstřihem vsune pod matraci; chvatně ze sebe sundá špinavý oděv i s jeho hanbou, pod ledovou sprchou smyje všechny pachy, a již spěchá do kuchyně pro vědro s vodou, hadr, kartáč; čas náhle letí na zpěněném koni. Asi chce dohnat ztracené minuty.
Služebné ji míjí s potměšilým výrazem, tu a tam probleskne neskrývané pohrdání. Zbytečné, Fay se nedívá.
Vydrhne skříň v podkroví, vrátí úklidové potřeby do kuchyně, rychlým krokem – protože v plukovníkově domě není pobíhání dovoleno – se vrací do svého pokoje. Umyje ruce, svlékne domácí šaty.
Ve spodničce se postaví před rozestlané lože. Stihne ještě vklouznout do své propasti nebytí, a už se dveře otevírají, plukovník překročí práh.
Zaklapnutí dveří, vojenský krok duní ztichlým nočním domem až do ztracena.
Fay se zvedne. Lůžkoviny zneuctěné krví smotá do uzlu, odnese do koupelny, namočí do připravené kádě se studenou vodou. Přidá nastrouhané mýdlo.
Pod sprchou oživí znecitlivělé tělo. Jen tolik, kolik je nezbytně nutné.
Nechce své tělo cítit. Stejně jí nepatří.
Zahalí lůžko do nových prostěradel, povlečení; na okamžik si vychutná jejich vůni. Panensky čistá.
Přes noční košilku na sebe vezme hedvábný župan – a konečně!
Vytáhne ukrytý poklad zpod matrace.
Zastaví se, nechá okamžik proznít… Dotkne se knižní vazby, procítí do dna zabrnění; pod víčky se vynoří čokoládové oči, až to srdce zmáčkne do seschlé rozinky.
A zkamení.
Slyší to.
Čtyřnásobný dech, šelest látky. Přítomnost někoho v její ložnici; tak mocnou a silnou, jako by tu stály davy.
Ale jsou jen čtyři.
Fay se otočí, ruce bezděčně sklouznou s knihou za záda.
Ukrýt.
Dívá se na ně.
Postavy pod rudými plášti, kápi staženou hluboko do tváře. Podle výšky a šíře ramen bezesporu muži.
Fay téměř nedýchá. Nepřemýšlí, kdo jsou. Odkud se vzali. Ani proč.
Protože to jednoduše ví.
Nedám, zašeptá to v ní. Je moje. Dal mi ji!
Nesmíte mi ji vzít.
Nedám.
Jedna z postav jednoduše natáhne paži. Lhostejno, jak zoufale Fay do knihy zatíná prsty, nehty. Je pryč. Postava ji okamžitě ukryje pod svůj plášť.
Fay mrkne. A spustí víčka.
Propadne se do skříně, všude Ticho a Tma, ani jiskřička myšlenky. Bezpečí.
Slyší je. Jejich tlumené hlasy, jejich otázky.
„Kdo vám ji dal? Kdo? Kde jste ji vzala? Četla jste ji?“
Spousta otázek, neúnavný kolovrátek, stále dokola, stále dokola.
Ale Fay je v Tichu a ve Tmě.
Nikdo tam za ní nemůže.
Vzdáleně si uvědomí bolest; zjevila se v jejím těle kdoví odkud – ani ta do skříně nemůže, kšá, Fay ji vyžene, Tma s Tichem ji spolknou.
Pak ucítí… jak to jen popsat? Někoho cizího ve své mysli?
Zbláznila jsem se, napadne ji krátce a myšlenka se zašuměním splaskne jako mýdlová bublina – do skříně myšlenky nesmí, Fay!
Rozhostí se klid, Fay dýchá, cizí přítomnost v hlavě už není nic, čím by se měla trápit.
Pokud tu jsi, buď. Je tu dost Ticha a Tmy pro oba.
Když oči otevře, je místnost prázdná.
Rudé pláště jsou pryč.
Kniha je pryč.
Bezpečí… je pryč.
Něco uvnitř hrudníku láme žebra. Asi žal.
Fay stojí, nehýbe se. Už nikdy se nechce pohnout. Chce zemřít, teď.
Chce do skříně, zamknout se zevnitř, zmizet navěky.
Touha je strašná! A touha, kterou vám vzápětí ukradnou… To nechcete přežít.
Fay se pohne. Jde. Nahoru, do podkroví.
Ale udělá jen tři kroky.
Protože tam stojí on.
Fay na něj hledí, čokoládové oči pokryté prvním mrazem, chladné jako časné ráno.
Fay otevře ústa.
Mohla by říct tolik věcí. Kde jste se tu vzal, kdo byli ti muži, jak se tu vzali oni, co je to za knihu? Co mi to udělali?
Řekne: „Vzali mi ji.“
Z pravého oka sklouzne slza. Samotnou ji to překvapí.
„Jistěže,“ pronese Lord klidně.
Věděl jste, že přijdou? Věděl, že si ji vezmou? Proč jste mi ji tedy dával?!
„Chtěla jsi ji,“ řekne skoro úsměvně.
Vzedme se to v ní; a ne, nešlo tomu zabránit. Fay vzlykne.
„Chci ji zpátky.“
„Víc než jistě ji již spálili.“
Fay poklesnou kolena. Dosedne na perský koberec. Moc velká tíha, aby ji unesla ve stoje.
Má milosrdná Rezignace… kde jsi? Kam jsi mi zmizela?
Vzhlédne k němu.
Proč jste mi to udělal?!
Poklekne k ní, na jedno koleno, nakloní hlavu do strany. Hnědé oči se propalují lebkou a hrudním košem a slezinou.
„Byl jsem zvědavý.“
A Fay se složí, zpomaleně sklouzne na koberec. Zůstane ležet. Neschoulí se do klubíčka pro pocit bezpečí; příliš námahy pro nic.
Cos čekala, blázínku? Protáhne pisklavý hlásek. Skoro shovívavě. Predátoři přináší smrt. To je jejich smysl. A kromě toho, prostě je to baví.
„Ale musím přiznat, překvapila jsi mne. Nečekal jsem… ani mne nenapadlo, že bys mohla,“ potřese hlavou a napřímí se. „Neprozradila jsi mne.“
„Zabili by vás,“ řekne Fay hluše. Nebo snad ne?
„Ty skutečně myslíš, že z nich mám strach?“ prohodí Lord pobaveně; cosi děsivého, hrozivého jemně cinkne mezi slovy.
Fay leží na koberci. Zavrtí hlavou.
„Ne,“ splyne jí ze rtů bezbarvě. „Vy ne.“
Cítí ho. Ačkoliv ho nemůže vidět, ví – stojí tam, o půlnoci, v plukovníkově domě, v ložnici plukovníkovy manželky. A nemá strach.
Zašumění látky, jak se nakrčí; Lord ji obejde, stane za ní, poklekne. A už se sklání, sklání; Fay ho bytostně vnímá, srdce se rozbuší, že musí rozvibrovat celý dům. Poplašeně přitiskne pěst k prsům; ale no tak, blázínku – snad nevěříš, že on se bojí plukovníka?
Nehýbe se. Stěží dýchá.
Co chce udělat? Co udělá? …Co chci, abys udělal?!
Pohlaď mě. Zlom mi vaz. Co na tom záleží; obojí bude perfektní.
Náhle je tak blízko, tak – blizoučko. Fay ho cítí mezi nitkami vlasů, uprchlých ze zajetí copu. Hlava se točí, srdce dávno nestíhá, sprintuje v žebrech, nenechává ani prostor pro nadechnutí, chrlí neokysličenou krev žilami stále dokola.
Dotkne se jejího ramene; prsty nebo cejchovacím železem?! Nedá se rozeznat!
Lord se předkloní ještě níž, tváří stěží patrně přejede přes její líčko, horké vydechnutí ovane ušní lalůček.
„Znám každou stranu té knihy nazpaměť,“ zašeptá.
Fay se prudce ohlédne.
Nebyl tam. Nikde. Dveře se neotevřely, okno zůstalo zavřené. Nebyl za těžkými závěsy. Za skříní. Uvnitř.
Byl prostě jenom a jednoduše pryč.
Ráno je lavička prázdná. Fay usedne, čeká.
Nepřišel.
Ani druhý den. Sedmý. Dvanáctý. Dvacátý první.
Fay v noci usíná a ještě ve spánku se úpěnlivě přesvědčuje.
Nebyl to sen, nebyl to sen, nebyl to sen…
Ale byl, políbí ji Rezignace láskyplně do vlasů. Sevře do náruče, mateřsky zhoupne.
(autor neznámý, zdroj Pinterest)
2. kapitola Harry - Tady a s ním
__________________________________________________________________
pozn. autora
verše v úvodu - Alice OReally, variace na báseň Jed, sbírka Květy zla, Charles Baudelaire
Komentáře
Přehled komentářů
Ano, i Severus říkal, že Tom byl před první válkou okouzlující. Jak jinak by mu k nohám padali mocní kouzelníci a čarodějky? Jak jinak by mu věřili? Měl svůj cíl. Svou vizi. Ztratil se? Sešel z cesty? Dostihla ho jeho vlastní slova? "Touha je pocit. Zákeřný. Stokrát, tisíckrát ničivější než strach." Ano, tomu bych i věřila.
Re: Okouzlující
(Alice, 1. 11. 2016 0:10)
Díky, Issabello, přesně moje myšlenky! Jak by zchudý, s poloviční krví, bez jediného příbuzného, který by ho zaštítil, mohl získat vůbec jen pozornost čistokrevných bohatých rodin? Natož aby ho následovali. Prostě on musel mít osobní kouzlo a intelekt, nejen magickou sílu. Vnímám magickou společnost sice vypadající jako z "šlechtického středověku", přesto v souladu s pokrokem mudlovského světa, ale ta pýcha na čistou krev a původ v nich byla intenzivní, určující. Ne v každém, samozřejmě :-) Vždyť posedlost "árijskou nadřazeností", která mi přijde jako vystřižená z temné doby kacířů a pálení čarodějnic, zněla v "našich" ulicích sotva před pár lety...
Budu doufat, že ti má vize jeho cesty připadne věrohodná :-)
Moc děkuji za tvé myšlenky! <3
Děkuji
(Nia, 28. 10. 2016 18:51)
Je zajímavé pozorovat styl psaní u Harryho, Severuse a Toma. Zřejmě nikdy nepřestanu obdivovat tvé spisovatelské schopnosti.
Jak se kniha, kterou bystrozoři zabavili Fay, dostala do Bradavic k Severusovi. i když je dost možné (vlastně je to pravděpodobné), že se nejedná o ten samý výtisk. Moc ráda bych si knihu o počátku přečetla celou, snad Fay (a my s ní) dostane ještě šanci.
Je Fay plukovníkovou manželkou? Má tedy dost zvláštní postavení. Chudinka, navzdory jejímu jménu se jí moc víry nedopřává.
Re: Děkuji
(Alice, 31. 10. 2016 23:55)
Děkuju, Nio, jsi moc hodná <3 Popravdě je to pro mě hodně těžké takhle měnit styl, musím si dát mezi kapitolami pauzu, abych se "přeladila" :-D Neumím se jednoduše přepnout :-)
Ano, přesně jak píšeš, nejde o stejný výtisk, to není Berithův Necronomicon, který je magicky chráněný a tudíž jediný, Magia in statu nascendi coby zakázaná koluje formou opisů - a jako všechno nelegální vesele bují :-D Což nikde nezmíním, asi jsem podcenila jaký význam tomu čtenáři přisoudí, ačkoliv samozřejmě JDE o něco podstatného pro příběh ;-) Vaše všímavost je úžasná, krása, jak nad tím přemýšlíte - děkuju! <3
Víc už se z ní nedozvíme, podstatné už zaznělo (upřímně řečeno, použila jsem pro ni kousek svého soukromého světa, příběh, který jsem nikdy nenapsala, ale často k němu utíkám), přijdou další knihy se svými tajemstvími :-)
Ano, je "paní plukovníkovou". Tématu nerovných manželství a rodinnému násilí v historii jsem věnovala jen zběžný pohled, ale takovéhle uspořádání bylo příliš časté, téměř normální. Abych byla fér, musím dodat, že to platí oboustranně, i ze strany manželek k němu docházelo.
Jméno jsem hledala a volila pečlivě :-) Znamená "víla". Ale i příjmení sehraje roli, i když ne takovou, jakou byste asi čekali :-)
Moc a moc děkuji! <3
3 druhy magie
(Elza, 28. 10. 2016 18:25)To vyprávěl Severus Harrymu... nebo se pletu? Mám v tom teď zmatek. :(
Re: 3 druhy magie
(Elza, 31. 10. 2016 7:37)
...houby, Draco Harrymu. Už jsem to našla. *;)
PS: Do Klíče se teď začetl můj prvorozený, většinou se válí smíchy. Včera mi u vaření dlouze předčítal (dění po Fidentia).
Re: Re: 3 druhy magie
(Alice, 31. 10. 2016 23:34)
Ano, správně :-) Promiň, že jsi musela hledat :-)
Vážně? :-D To je úžasný, moc děkuji za tvého prvorozeného! :-D
Nedýchám
(Ada, 28. 10. 2016 14:12)
Já osobně jsem ani Toma ani Lorda Voldemorta nebrala jako čiré zlo to ani náhodou lidé se přeci nerodí zlý stejně jako zvířata všechno je o lidech sami si určí svůj osud někdy možná špatně ale kdo může říct co je zlo a co ne stejně tak je to s Tomem
Kapitola byla úžasná
Re: Nedýchám
(Alice, 31. 10. 2016 23:29)Díky, díky, díky a klidně ještě stokrát :-) Ano, přesně, souhlasím s tebou, každý si volí sám a někdy i špatně; díky, Ado! :-)
<3
(Terezka, 28. 10. 2016 11:11)Kdo by to mohl mít ubohé Fay za zlé, stačí mi jediná Tvoje kapitola a padla bych Lordu k nohám také :) Celou dobu, co jsem četla jsem přemýšlela nad tím, co je Fay zač. Nu, hádám, že časem se dozvíme více. A taky se už moc těším...
Re: <3
(Alice, 31. 10. 2016 23:26)
Díky, Terezko <3 :-) Ještě nedostal skoro žádný prostor (a ještě chvilku se bude držet zpátky), takže jsem nadšená, že už zapůsobil ;-)
Myslím, že ohledně Fay můžu prozradit klidně hned, co beztak brzy zazní velmi jednoznačně - je mudla. Není v ní ani nepatrná jiskřička magie, v jejím případě nejde o žádné probuzení potlačené nevědomé kouzelnice. Prostě je mudla a šmitec :-D Ale jinak se samozřejmě bude vyvíjet a měnit :-)
Děkuju <3
...
(Maková Panenka, 28. 10. 2016 8:21)
Fay Belamorová ... a Lord, hmmm, to je kombinace! Sice tomu zatím nerozumím, ale je mi jasné, že nám všecičko dechberoucím způsobem rozpleteš. Jen doufám, že "milý" plukovník sám ochutná chuť bičíku. Zbičovat, zavřít do skříně a pak znásilnit...?!!! To bude ještě zajímavé!
Světlonoška a Stínovládce... copak je to za knihu, když se kvůli ní zabíjí?
Otázky, otázky, otázky... nu což, hlavní je, že se mohu těšit na další působivý příběh. Tom je vlastně záhadou a zcela určitě bude zajímavé se dozvědět, jaký život žil, než se zrodil Temný pán. Nikdo se nerodí netvorem. Ten bývá vytvořen podmínkami a okolnostmi.
Sqělé! Alice, doufám, že si mneš ručičky nad tím, jak jsi mne jako mušku lapila do své sitě. Jen doufám, že Obludníček nebude dostatečně rychlý. :-D
Děkuji!!!
Re: ...
(Alice, 31. 10. 2016 23:18)
Maková Panenko :-) (konečně to můžu napsat - umíš si představit mé nadšení, když jsem poprvé zahlédla tvůj nick?! :-D Miluji vlčí máky a zde jsou symbolem jako byl hořepníček pro Severuse a Harryho. Snad ho kvůli tomu nezměníš... :-D)
V první řadě děkuji za darování šance i k téhle části :-)
Fay a Lord. Kombinace, která mi jako jediná přišla realizovatelná, jeho by hned tak něco nezaujalo. Navíc v tom budou pochopitelně i jiné motivy, které budu odkrývat postupně ;-)
Eh, no ano, plukovník... zajisté, že něco ochutná, to bych nebyla já. Bičík to nebude :-D
Magia in statu nascendi - Zrození magie, je knížka z Klíče, ještě tehdy zakázaná, o prvotní magii, Merlinových kouzlech. Nyní jsme v časech po pádu Grindenwalda, kdy potírání černé magie bylo silné a vládnoucí, takže tady se za její vlastnictví trestá i smrtí - kniha prozrazuje, že všichni povstali z prvotní magie, která je složená ze všech tří, tedy i černé, a to se pochopitelně "nehodí". Kniha a její děj nejsou až tak podstatné, jen k dokreslení atmosféry :-) A teď vidím, že jsem to měla možná v ději vyjasnit pro ty, co si knížku z Klíče nepamatují. No, budou se muset zeptat nebo si to přečíst tady :-)
Sice jsem si "stěžovala", že paní JKR nám Tomův příběh neukázala, ale vlastně jsem jí vděčná, dostala jsem spoustu prostoru :-) Nad tím, kdo je "netvor", vlastně budeme přemýšlet celou dobu. Nedám jasnou odpověď, definici, protože ji neznám, upřímně pochybuji, že by někdo ve všeobecné rovině měl právo tohle definovat. Můžeme (snad) soudit jednotlivce, v konkrétním případě, se znalostmi okolností, ale i tady bych se ráda vyhnula osobním soudům; budu se snažit jen nabízet možnosti a volba je na každém z vás :-)
:-D S Obludníčkem jsi mě pobavila :-D Přeji tedy rychlé nohy :-D
Děkuji ti :-)
Okouzlující
(Issabella, 29. 10. 2016 1:20)