Dejte mi chvíli, hned si vzpomenu… Ach ano, už vím. Bylo, nebylo, v jednom království… Přesně tak začínají pohádky, je to tak? Já vím, že ano. Mě to tak vyprávěli.
Tak tedy začněme. To bylo, nebylo, bylo. Stalo se. A to jedno království zná každý z nás, jeho král žije na hradě postaveném velmi dávno a vzdychá nad prostoduchostí a zatvrzelostí svých dětí. A přesto nás má dál rád, ten král.
V tom království vždy žilo mnoho lidí – starých i mladých, moudrých i hloupých, ošklivých i krásných. A několik jich bylo také rozbitých.
Jednou z rozbitých byla i jistá dívenka. Její srdce se roztříštilo na mnoho střepů, když jí osud donutil příliš brzy dospět. A to jí vzalo onu kouzelnou dětskou naivitu a nevinný úsměv z tváře.
Ta dívenka proplouvala životem a z žití se pomalu stalo přežívání. Pohled do jejích očí, jež prosty všech emocí vás provrtávaly skrz naskrz, býval vskutku velmi děsivý.
Příběh, který vám dnes budu vyprávět, je právě o oné dívence a o tom, že skládat puzzle se může ukázat jako velmi zajímavý úkol. Zvláště pokud hrozí, že se mohou dílky okamžitě rozpadnout v prach.
 

1. Pro merlík jsem se rozplakala