Mraky definitivně ustupovaly. Z mocného větru zbyly jen laskající vánky a slunce rozdávalo úsměvy na všechny strany. Vše vonělo jarem.
Dívenka utíkala městem, za vlaštovkami, které vysoko mířily výš a výš k nebi.
Jak podivná je vaše svoboda… Musí být krásné letět k oblakům, pomyslela si.
Žena dnes krmila kachny, které se proháněly po hladině rybníka. Všechny se o kousky pečiva doslova rvaly.
„Tak jsem tu," oznámila dívenka.
„Amans mohl zůstat?" otázala se žena.
V dívenčině tváři se mihnulo překvapení. „Jak víte, že jsem mu dala takové jméno?"
„Hádala jsem," pousmála se žena, „maminka se nezlobila?"
„Myslím, že vidí psy jako znak věrnosti a ráda by měla každý den na očích něco, co jí to připomene. Pro mě to budou chryzantémy, pro ni Amans."
Žena chápavě kývla hlavou. „Pojď, posadíme se. Pověz, znáš pohádku o makové panence?"
„Jo, znám. Děda mi ji občas vypráví," přitakala dívenka.
„Dnešní příběh je o makové panence, ale s tou z pohádky má společné jen ty máky. Z jednoho prostého důvodu. Pavlínka se neuměla usmívat."
Žena sáhla dívence za ucho a vytáhla rudou květinu. Dívenka si ji okouzleně vzala.
„Není Pavlínka tak trochu mnou?" otázala se pak, docela tichounce.
„Každý má na světě jen jedno správné místo, a proto jsme všichni jedineční. Přesto můžeme mít podobné povahové rysy. A toto máte s Pavlínkou skutečně společné," odvětila žena. „Pavlínka byla velmi krásná. Svým zjevem poblouznila nejednu mysl, svým půvabem zmámila i toho, kdo o ní jen zavadil pohledem. Jenže nikdo nedokázal okouzlit ji.
V kraji, kde Pavlínka vyrůstala, rostly věčné máky. Na jejich rudá pole chodila ona kráska den co den, tančila a plakala. Její ladné pohyby opisovaly tóny nikým neslyšené hudby, přesto i slepec jí přirovnával k labutí písni. Pavlinčiny slzy se zarývaly hluboko do každého srdce a nikdo jim nedokázal dát jméno. Snad ani ona.
Její matka toužila celým svým bytím po jediném dceřině úsměvu a byla by za něj ochotně zaplatila i vlastním životem. Rozhodla se tedy vyhledat řešení v temných lesích západních krajů jejich země, které byly proslulé pro svou tajemnou moc.
Když se jednoho dne Pavlínka vrátila domů z makových polí, nalezla prázdný dům. Nikde žádný vzkaz, ani náznak toho, že by se matka měla brzy vrátit. Vydala se jí tedy hledat.
Dlouho putovala, dlouho volala a ještě déle prosila. Po roce putování se definitivně rozhodla. V mysli se s matkou tiše rozloučila a v srdci si na ní uschovala krásnou vzpomínku. Pak se otočila zpět k domovu.
Jenže ve stejnou chvíli uslyšela křik.
„Pomoz mi, dcero, pomoz, Pavlínko!"
Dívka na nic nedbala a rozběhla se za hlasem. Časem však hlas zmlknul a Pavlínka ztratila směr, uprostřed lesa, obklopená tmou.
„Matko!" volala. Odpovědí jí bylo ticho.
Putovala tedy dál bez pomoci. Vyděšená procházela mezi stromy a pátrala po nějaké stopě. Na jedné borovici našla matčin řetízek.
S nadějí v srdci šla stále rovně, k severu. Po několika dlouhých hodinách nalezla prázdný palouk, jemuž vévodila rozpadlá chalupa z podivného dřeva. Linul se z ní hrozivý puch, nad mršinami zvěře se vznášeli supi a mouchy, v oknech místo závěsů visela vlčí kůže.
Pavlínka hrůzou oněměla. Přesto tiše a opatrně vešla do útrob barabizny. Uvnitř to vypadalo jako v každém jiném doupěti hrozivé ježibaby. Všude se povalovaly bylinky, z kotle se linul podivný kouř, v policích stály sklenice s pochybnými tekutinami. Za tím vším uviděla Pavlínka otevřené dveře do sklepení. Pomalu sestupovala po schodech dolů, když tu se ozval děsivý sykot.
„Zničím ji… A ona mi dá moc, o jaké se prostým smrtelníkům ani nezdá…“ syčel hlas.
Pavlínka se ukryla do stínu a pozorně se zahleděla. Její srdce zajásalo a puklo.
Tam, uprostřed špíny a zoufalství, ležela její matka. Nebo alespoň připomínka toho, čím bývala. Vyhublá na kost, oči propadlé snad až dovnitř hlavy, tělo jako jeden krvavý cár. Nad ní se sklánělo cosi. Tělo lidské, místo jedné ruky klepeto, hlavu hadí. Hlasem to připomínalo člověka, přesto i on v sobě měl kus hadí řeči. Krutým smíchem se prolínalo vlčí vytí.
„Má dcerka má dobré srdce, nepomůže ti," zachraptěla stará žena, „vždyť už vám to povídám skoro rok. Copak neslyšíte?"
„Tvá dcera má srdce z ledu, vždyť její slzy jsou jako střípky, které rozsévají bolest. Zář z její duše odešla, než se ti narodila. Pokud kdy v ní byla."
„Je-li tomu tak, vezmi si mne. A mou matku nechej na pokoji," pronesla Pavlínka klidně. Její tvář zůstala nepohnutá. Jen třes jejího těla prozrazoval, že umírala hrůzou ještě dřív, než vyšla ze stínu.
Monstrózní cosi zasyčelo, trochu nadšeně, rozběhlo se proti ní a pevně jí sevřelo v náručí.
Marně dívka očekávala bolest. Nestvůra se rozpadla v prach.
Čas na malou chvíli ustrnul. Pak se Pavlínka rozběhla ke své matce a opatrně jí pomohla na nohy. Sevřely se tak pevně, jak jen dokázaly.
„Maminko," hlesla dívka a v srdci jí vykvetl první nesmělý kvítek štěstí. Ten kvítek se pomalu rozrůstal, kvetl, nejprve se dotkl jejích očí, a pak i rtů.
A usmívala se jako nikdy v životě. A nikdy víc nepřestala.
Smála se jako o život. A její matka i vlčí máky se smály spolu s ní."
Dívenka mlčky pozorovala rudý květ ve svých rukách. Tichounká, jako noc. Žena jí pozorně sledovala.
„Když to nešlo po dobrém, bylo jí odňato to nejcennější. A štěstí, které vykvetlo v jejím srdci, když tu cennost získala zpátky, byla příliš silná na to, aby zůstala jen uvnitř a proměnila se v úsměv, je to tak?" zeptala se dívenka. Stále. Tak. Tichá.
Žena kývla. A v dívenčině tváři se objevil první náznak úsměvu. Tak malý. Tak nesmělý. Tak čistý.
„Děkuju vám," zašeptala a rozběhla se domů.
V kůlně prohrabala zásuvky, z jedné vytáhla semínka vlčích máků a přidala je k ostatním. Půda byla od dešťů ještě dostatečně vlahá, konev tedy dál zůstávala zapomenutá v koutě. Pak vyměnila vodu ve váze, přidala k chryzantémě rudý květ a zamířila do obývacího pokoje.
Sestra se pokoušela osedlat Amanse a usadit na něj svou panenku. Pes nespokojeně utíkal a kňučel.
Smích z ní vytryskl jako pramen. Maminka se na ní podívala, v očích slzy štěstí a v srdci úleva, která by dokázala přenášet hory.
„Amans může zůstat," pronesla šeptem, aby nerušila ten okamžik. Některé chvíle jsou prostě příliš svaté na to, abyste do nich třeba jen nahlédli. Ale když jste jejich součástí, třebaže jen jako zdobný keř, nerušte je. Je jich příliš málo.
„To je moc dobře," vydechla dívenka. V očích ji pálily kapičky jejího vlastního deště. Měla pocit, jako by z ní spadl kámen.
„Nechala jsem ho rovnou naočkovat, když už jsem tam byla, tak už tě může kousat."
„To jsi hodná," odvětila dívenka a stulila se mamince v náručí. „Nemáš někdy pocit, že právě malé zázraky dokážou svět nejvíce vyvést z rovnováhy, abychom my dokázali proměnit daný okamžik ke svému obrazu?"
„Ano…,“ odvětila maminka. „Občas takový pocit mám. A je mi smutno, že toho lidé nedokážou správně využít."
„Možná jen záleží na úhlu pohledu," zamumlala dívenka a zavřela oči. Tohle nové jméno střípku se jí moc líbilo. Úsměv. Už jste o tomhle zázraku slyšeli?

 7. Zářivé slunečnice daly promluvit mému srdci