Sladké sny
„Léňo, jak dlouho ještě budeš v té koupelně?” nedočkavě buším na dveře, za kterými se už skoro tři čtvrtě hodiny ukrývá moje kamarádka. Podle zvuků si tam provádí snad plastickou operaci a až vyleze, tak ji vůbec nepoznám.
„Klid, kočko, už jdu,” trylkuje zvesela. A já bych ji nejradši zaškrtila.
„Taky ze sebe chci udělat člověka. Po té cestě si připadám, jako by mě někdo požvýkal a vyplivnul na špičatou skálu.” Jsem tak netrpělivá, že na místě poskakuji. Asi vybublám.
Bude tam, bude, vím to a má poškrábaná záda, určitě.
Hned chci k němu. Honem.
Ale ne v tomhle. Zamyšleně povytáhnu zmuchlané propocené tričko s podivným flíčkem na výstřihu. Přece chci být hezká, až mě uvidí. Co hezká, krásná. Rozpustím polorozpadlý drdol.
Máš smůlu, tady nepomůže ani svěcená voda. Ale jestli chceš, pokusím se za tebe modlit.
„No to je dost,” zavrčím na Lenku, která právě opustila jedinou místnost se slušným zrcadlem.
„Seš nějaká nervózní, buď v pohodě, jsme na dovolené,” snaží se mě klidnit.
„Nejsem nervózní,” zavrčím vztekle, „jenom nechci přijít pozdě. Oficiální zahájení je už za hodinu.” Hodinu, musím vydržet ještě hodinu. Hlubokým dýcháním se pokouším zklidnit tep. Je to marné. Funím, že by parní lokomotiva záviděla a nic.
„A ty jsi tam chtěla být o půl hodiny dřív a přešlapovat s kafem v ruce, viď? To jsem si mohla myslet,” změří si mě.
Jo, jasně, jde o chorobnou dochvilnost a závislost na kofeinu.
„A co se divíš? Děláš, jako bys mě neznala,” pokusím se odvést pozornost. „Co myslíš, nejsou tyhle moc krátké?” mávám jí před očima černými minišaty.
„Krátké, prosím tě,” mávne rukou, „budeš jak jeptiška. Vezmi si ty červené, se spadlými rameny.”
„To budu zase jako kurtizána,” povytáhnu obočí nahoru. Jejda. Není mimika nakažlivá?
„Ano; pořádně sexy kurtizána,” zapřede kamarádka.
„No jo, hlavně ať už jdeme,” rezignuji. Svoji cudnost a usedlý vkus pohřbím hluboko pod nános nedočkavosti.
Ťukáme vedle sebe podpatky. Já se usilovně snažím nezvrtnout si kotník. Je to děs. Ale půjdu za ním. Ne, že tam budu stát jak tvrdé Y a čumět. Hned, jak ho uvidím, půjdu za ním.
Nezapomněla jsi na něco?
Pšt. Nejsi, dneska večer máš ode mne dovolenou. Padla. Zmiz.
To by se ti hodilo, chodit si po světě bez svědomí. Tak to ne, děvenko.
Nemám zájem o tvoje služby. Domluvily jsme. Až tě budu potřebovat, zavolám.
No, jak myslíš. Tvoje volba. Ale když přijdu po delší době, budu větší, hnusnější, nabobtnám.
Moje milované, hýčkané, nenáviděné, černé svědomí s veškerou úctou, táhni do pekel.
Dneska chci být nerozumná.
Dneska jsem zamilovaná. Dlouho jsem nebyla. Nohy mám jako z gumy, můžu na nich chodit jen díky tomu, že nějak méně pociťuji gravitaci. Srdce buší, až mám strach, že proskočí výstřihem. Vlastně mi už v hrudi určitě něco prasklo. Mezi ňadry se do mě ponořily teplé prsty a lenivě roztahují žebra od sebe, zanechávají za sebou brázdy vibrujícího horka a končí až na lopatkách. A vůbec to nebolí, nebo trochu ano, ale tak hřejivě. Nemám si zajít na pohotovost? Od usmívání mi asi prasknou koutky.
Staccato kroků míří k Thermálu. Na koberci se už blýská.
Je tam.
Je!
Vidím jeho záda. Vím, že jsou jeho. Poznám ho podle vůně, zvuku kroků, nádechu. Takže když ho vidím, přesto že z dálky a otočeného zády, nemám nejmenší pochybnosti.
„Hele, Kájo, tamhle je ten tvůj Sirius Snape, ne?”
Kdyby tě slyšel. Protočím panenky.
„Tak šup, jdi za ním. A zkus si na něj aspoň šáhnout,” navádí mě.
Ty jsi ale Mefistofeles. Kdybys věděla. Já potřebuji krotit, ne vyzývat.
„To je Alan Rickman,” řeknu s důrazem na každou slabiku. „Profesor Snape je jedna z jeho rolí a ta se jmenuje Severus. A neboj, už za ním jdu.”
Vyrazím přímo. Dav fanynek mě nemůže zastavit. Jdu se procpat. Musím k němu, i kdybych měla někoho praštit kabelkou.
Lenka za mnou překvapeně mrká. Snaží se rozdýchat u mne neobvyklou rozhodnost.
Zelené oči po mne šlehnou rychlým pohledem. Blesk sjede až do země. Určitě, protože se mi zachvěla půda pod nohama. Rychle dopíše věnování do notýsku. Strčí ho zpátky tuctové blondýně s výrazem mrkací panny.
Dva kroky, které nás dělily, překoná plavnými pohyby predátora. Koutek výhružně pozvednutý. V očích hlad a radost z blížící se kořisti. „Mám takové tušení, že mladé dámě postačí fotografie, úpisů netřeba,” hypnotizuje hlasem oběť těsně před útokem. Na mě to rozhodně funguje.
„Naopak; mladá dáma by pouze fotku shledala jako absolutně nedostačující,” culím se, „a podpis už mám,” výmluvně skláním hlavu stranou, abych odhalila stopu po zubech na mém krku.
Po jeho zubech. Ty víš, já vím.
„Moc ráda tě vidím,” špitnu bázlivě.
„Potěšení ze setkání je na mé straně. Chystal jsem se po tobě pátrat,” sotva slyšitelně se přizná. V tom davu je hrozný hluk. Ještěže tak. „Nejsem si jistý, zda to není forma trestu. Mít tě tak blízko a nesmět…“ sevře ruce v pěst, až zaryje nehty do dlaní, „nic.“
Taky bych ti nejradši skočila kolem krku. Všechno se ve mně svíjí a úpí.
„Vyfotíš se se mnou?”
„Samozřejmě.”
„Lenko, prosím tě, vyfotíš nás spolu? Lenko!”
Zírá na nás jako opařená.
„Jo; jasně, hned,” šokovaný výraz jí z tváře nemizí.
Pevné paže mne přitáhly k sobě a sevřely. Křivky těl do sebe známě zapadly. Rameno poskytlo mé hlavě důvěrně bezpečnou oporu. Alanovy rty, portál brány požitků, tesaný rukou antického umělce, se nepatrně přitiskly k mojí tváři, pevné, jemné. Táhle vydechl a poslal tím po mých zádech mrazivou vlnu. Nebyla to voda, co se zavlnilo. Protože místo aby hasila, vnesla žár do doutnajících uhlíků vášně v podbřišku. Ve snaze zahnat vzdech deroucí se z hrdla, nevědomky skousnu ret. Vůně bezpečí i hříchu, neopakovatelná kombinace, mne obalí a usadí se v každém póru. Pomalu, pomaloučku, vychutnává každou vteřinu blízkosti a mě tím natahuje na skřipec.
Zašeptá mi do ucha: „Dnes se nedokážu nenápadně vytratit, ale nechceš něco dokončit? Mám dojem, že jsme nesnídali.”
Otře se špičkou nosu a zhluboka se nadechne. Ty jsi mučitel, to ti vrátím. Přísahám v duchu krutou pomstu.
„Hm,” teď opravdu nemyslím na jídlo.
„Asi budeme mít zítra krásný obrázek v novinách. A dělí mě jen krůček od nějaké pošetilosti, která by nás dostala na titulní stranu,” promlouvá k mému zátylku. Hlasem hladí každí obratel, precizně kontroluje intonaci. Moc dobře ví, jaké benefity poskytuje jeho zastřený baryton. Hluboké kočičí předení. A neváhá je využít.
Ty mě snad svádíš? Tady? Nepokoušej snílku! Příliš tenký led. Už dávno taji.
„Tak mě pusť,” zbytek soudnosti se přihlásí o slovo.
„Nechci,” a uvolní objetí.
Doslova od sebe odskočíme. Bezpečná vzdálenost by byla možná půlka planety. Vzduch kolem nás jiskří.
„Tři sta devadesát čtyři?” spiklenecky syknu jeho směrem.
„Hm,” krátce přikývne, „devět ráno, snídaně,” odpověď na půl úst. Ale ten pohled. Nemusí víc dodávat.
„Hej, Karolíno… takhle kurážnou tě vůbec nepoznávám,” pochopení jí uvolní všechny obličejové svaly, vytřeští oči. „Ty ho znáš! Jak to, že jsi mi nic neřekla. Jak si to představuješ!” šťouchne mě do ramene. „Nejlepší kamarádka se zjevně přátelí se svým idolem a nepoví mi to? Co ještě nevím? Máš ve sklepě ženskou ve studni?”
„Klid, vždyť já ho neznám,” bráním se rozpačitě. „Jenom se mi o něm párkrát zdálo,” no co, nelžu.
„Tak to vykládej někomu jinému,” durdí se. „Jak na tebe chmatal. A kdybys viděla jeho výraz, když ses o něj opřela. A na té fotce… no, podívej se sama,” horlivě mi strká mobil pod nos, „on k tobě snad čuchá, nebo co? Ale vůbec se neznáte, viď!” vítězoslavně se zašklebí. „Jo, už je mi to jasné.
Pane Rickmane, proč máte tak veliký nos? To abych mohl lépe očichávat svoje fanynky?! Tak mi laskavě nekecej a vybal to!”
Pane Rickmane, proč máte tak veliký nos? To abych mohl lépe očichávat svoje fanynky?! Tak mi laskavě nekecej a vybal to!”
„Přísahám, naživo ho vidím poprvé.” S vervou hájím zohýbanou pravdu. Chudinka, zkroutila jsem ji do vývrtky.
„Dobře, no. Asi ti budu věřit,” chvíli zamyšleně mlčí.
„Ale seš teda frajerka,” pokyvuje uznale, „ne, vážně, byla jsi úplně suverénní. Vytěžila jsi z toho maximum. Máš jeho vlas? Aby sis ho mohla nechat naklonovat,” dobírá si mě, „a ta pusa. Páni, to byl elektromagnetický výboj. Ostatní ženské tě málem sežehly pohledem. Co ti tam vlastně všechno vykládal?”
„Mám domluvené rande,” pípnu.
„Kájo! To mi říkáš jen tak?! A až teď?” Mám vážně strach, že jí ty oči vypadnou.
„Copak jsi mě dřív pustila ke slovu?” Pokouším se o lehký tón. Co? Jenom snídaně. Jako bych běžně snídala s oblíbenými herci.
„Takhle rychle jste si domluvili schůzku? Jen tak?”
Uznávám, i mě to zní prapodivně. Asi tomu nemůže uvěřit. „Jo,” usmívám se potutelně.
„A Tomáš bude radostí bez sebe, že si tvůj idol na tebe udělal čas.”
Au. Vážně? I ty, Brute? Takový ošklivý kopanec. Svědomí pošlu k šípku a teď se budu potýkat s kamarádkou?
„Tomáš… Tomáše do toho netahej. Můj manžel nežárlí. Je to iracionální, tak to nedělá. A pokud mu nedám záminku, kola stroje se nedají do pohybu. Dedukční metodu nechá vůči mně vypnutou a bude upínat všechen svůj kalkulující intelekt na jiné věci. Důležité. Třeba bugy ve zdrojovém kódu nového programu na disaster recovery,” s nechápavým výrazem se nadechuje k otázce. Zvednu k ní dlaň, zarazím nevyřčené. „Nechceš, abych ti popisovala, co je to zdrojový kód, věř mi.”
„Dobře, nerozuměla jsem zhruba polovině věty. Já na tebe donášet nebudu. Jenom dej prosím pozor. …Ať si neublížíš,” starostlivě vydechne.
„Neboj,” už je pozdě, „neublížím.” Nezvratně jsem se zamilovala.
„Tak pojď, dáme si někde víno a probereme tvůj prapodivný vkus. Brrr. Někdy si myslím, že nemůžeš vidět to co já. Víš kolik mu je? Jaký je mezi vámi věkový rozdíl? Čtyřicet let?”
Nesnaž se, mě nejde odradit.
„Čtyřicet tři. A je mi to srdečně jedno. Dokonce si myslím, že víc palčivou skutečností je pro mne nadměrná migrace mořských hub,” utnu její narážky.
„Hele, jak myslíš. Já ti ho brát fakt nebudu. Co si vezmeš na sebe? Máš s sebou nějaký pěkný prádýlko?” Ty jsi vážně neuvěřitelná.
U vína jsme seděly dlouho do noci a vymýšlely čím dál méně pravděpodobné scénáře plánovaného setkání. Nejvíc jsme se asi nasmály představě, že já i Alan na sobě budeme mít stejné prádlo. Kraječky, podvazky a tak. V pozdních hodinách s vyprázdněnou lahví to vážně bylo vtipné, přísahám.
Nemohla jsem dospat. Sedím na lavičce poblíž hotelu Central. Prolévám se černou kávou. Do plánované schůzky zbývá hodina.
Tak vylez. Svědomí. Čekám.
Mám na tebe jedinou otázku. Miluješ svého manžela?
Hezké.
Někdy jedna otázka bohatě stačí. Stačí k tomu, aby vás rozporcovala mačetou na kousky. Ne, to nebude mačeta. Spíš nějaký tupý nástroj, rány potom víc bolí.
Samozřejmě. Jistě, že Tomáše miluji. Perfektně ho znám. Tím pádem vím přesně, kým je a můžu říct, ano, svého muže miluji. I s poprskaným zrcadlem, nasupeným výrazem, někdy děsivou inteligencí projevující se chladným hodnocením všeho kolem. Celého. Je skvělý manžel, otec. Má správné hodnoty. Je zásadový. Dobrý člověk. Dobrý muž. Je snadné ho milovat, když ho poznáte. Umí být srdečný, laskavý. Ne pošetile otevřeným způsobem, ale běžnými činy. Jen to, že jsme spolu, je pro mne neklamným důkazem lásky. Vím, že by neplýtval čas s někým, koho si neváží, nerespektuje, nepovažuje za čestného. Neztrácel čas se ženou, kterou nemiluje. Protože je to nelogické. Vždyť by mohl na světě být jiný člověk, kterého by milovat mohl. Když si odmyslím celý svůj romanticky citový pohled na lásku, vidím, že se moc milujeme. A on ví a vnímá.
A co tady v tom případě děláš?
To neplatí. Říkalo jsi jednu otázku. Co dělám? Sedím na lavičce a piju kávu.
Aha, pardon, moje chyba, došlo zřejmě k mýlce. Nechystáš se vstoupit do jistého hotelového pokoje?
Tak ti děkuji, ráda jsem s tebou pohovořila. Někdy příště. Měj se.
Ne, ne, ne. Šermuje mi svědomí prstem před obličejem. Miluješ Alana Rickmana?
Já… zamilovaná jsem. Na co se ptáš? Vidíš mi až na dno.
Zamilovaná. Odfrkne si svědomí. Ale miluješ? Žádné poblouznění. Hormonální koktejl štěstí a šílenství. Myslím lásku. Se vším. S přijetím všeho. Chyb, obětí, ztrát. Miluješ Alana Rickmana?
Chci ti prokázat službu. Jestlipak jsi slyšela, k čemu je dobrý hod mincí? Spousta lidí se domnívá, že nechá za sebe rozhodnout osud mezi dvěma variantami. Je to nesmysl. Vždycky rozhodnou nakonec sami. Mince jim pouze ukáže, která z možností by je mrzela, kdyby nepadla. Tak co? Koho miluješ?
Dobře. Dojdu do jistého hotelového pokoje a poté promyslím, jestli tu minci raději nehodím do kašny. Jinou odpověď pro tebe zatím nemám.
Z lavičky uteču. Proběhnu halou. Vezmu to po schodech do třetího patra. Přede dveřmi se zapíchnu. Jaksi nepatřičně trčím v chodbě. Oči zavrtávám do štítku s číslem tři sta devadesát čtyři. Najednou mi přijde divné se s ním vidět. Zatím jsem měla jenom divoké sny. Jsem z celé situace napjatě rozpačitá. Zaťukám, než si to promyslím a prchnu. Hodil by se mi papírový sáček na obličej.
Otevře. Pobaveně zkontroluje můj ruměnec a zůstane stát v předsíni apartmánu.
„Dobré ráno,” zamumlám ostýchavě. Je možné prožívat trapnost dne poté, ačkoliv reálně nic nebylo? Očividně ano.
„Vílo, pojď dál. Přeci se teď přede mnou nebudeš stydět? Pokud mne paměť neklame, není to tak dávno, co jsi na mě vyplázla jazyk.”
Ještě si ze mě dělej legraci.
Doteď jsem v podstatě nic neprovedla. Cítím se nevinná.
Jasně, jsi jak okvětí bílé lilie, že jo. Nevinná s cucflekem.
Sny přece člověk neovlivní. A kdyby jo, zdá se ti o něm pořád.
Zase mě chceš lynčovat? Hrudním košem prosakuje jedovatý hnis.
Jako by slyšel vnitřní boj, schoval mou tvář do svých dlaní. Navlhčí si rty a sklání se k polibku. Zatočí se mi hlava. Odražený dech na mé tváři. Tisíc výbuchů slasti v jednom okamžiku. Tlukot srdce měří úseky. Bum, letmé otření citlivé kůže, bum, kluzce mazlivá žádost o vstup, bum, jazyky se proplétají ve svůdném tanci. Zvolna; vnímáme každou buňkou. Tolik jsem toužila, ani nevěděla jak moc. Omámená, omráčená.
Miluju tě?
Tvá ústa jsou oáza, studnice zapomnění pro poutníka v nejvyšší trýzni. Zažeň mou žízeň, svlaž mi chladivě hrdlo. Umlč můj žal i mou lásku. Vymaž okolní svět. Nech mne zpít se do němoty, do oněmění výčitek. Tak už je zastav. Na co čekáš? Nechci tu být s nimi. Jak chmurné sudičky kolem mne postávají, vyčkávajíce nejméně vhodný čas na ortel. Líbej, chci jen tebe. Vysaj jed z mých ran, ať už dál nemokvají. Tiskneme se k sobě. Zakletí. Kolem bezčasí.
Velice nahlas mi zakručí v břiše.
Strašlivý zvuk, podobný snad jen tření litosférických desek.
Bože, kde se to vypíná? Už mi cukají ramena. Nevydržím, polibek ukončím, semknu rty. Zabořím obličej do jeho krku a hýkám smíchy.
Odtáhne mě, drží za ramena, v napnutých pažích si mě zvědavě prohlíží.
„Máš hlad?” uchechtne se.
„Co myslíš? Mám?” zveš mě na snídani a divíš se, že přijdu nenajedená?
„Vždycky mě rozesmálo, když nějaký chlap pozve ženu na kafe, jak je vyvedený z míry tím, že si opravdu objedná kávu.”
„Pojď se najíst. Začínám se tě trochu bát. Zřejmě v tobě dřímá něco mocného a velice hladového. Když to tak zlověstně vrčí. Co jsi měla k večeři? Jsi si jistá, že už to bylo zabité?” dobírá si mě.
„Seznam se s mojí temnou stránkou. Můj žaludek žije vlastním životem a občas nabyde dojmu, že by měl něco dodat do vnějšího rozhovoru. Má talent na výběr nejméně vhodných situací. A disponuje celou škálu zajímavých zvuků. Mám je pojmenované. Šelma. Kovová kulička v potrubí. Spláchnutí. Odtok ve výlevce,” čekám, jestli se z toho vzpamatuje.
Chvíli je ticho. Hmatatelné ticho.
Vyprskne smíchy. „Dobře, musíš mi předvést všechny. Asi mi bude chvíli trvat, než se zorientuji v názvosloví, ale slibuji, že budu k problematice zvukových projevů tvého žaludku přistupovat zodpovědně,” napřímený, důstojný.
„Když už na sebe prozrazuji takové příšernosti. Měl bys vědět, že jsem chronicky závislá na kávě. Dneska už jsem dvě měla. Jinak bych nebyla schopná vůbec konverzovat. A rozhodně ke snídani, ať už budeme jíst cokoliv, potřebuji další.”
Hotelové snídaně jsou pro mne jako ráj. Všechny ty marmeládičky a máslíčka a vajíčka a párky a čerstvé pečivo. Nikdy jsem to nezažila na pokoji. Musím uznat, má to nepopiratelné kouzlo. Ovšem hlavním důvodem, proč nejsme spolu v hotelové restauraci, je, že být spolu veřejně zkrátka není žádoucí. Umlčela jsem netvora v sobě. Sedíme u stolu a postupně uždibujeme zbytky. Hovor se stáčí k překvapivě počestným tématům o běžném životě. Vlastně mezi námi panuje až směšný odstup.
„Karolíno, co v životě děláš? Krom toho, že jsi určitě báječná maminka a… manželka,” ostře po mne blýskne pohledem.
Au, teď moc báječná manželka nejsem. Bylo to úmyslné? Potřeboval jsi zahnat svoje vlastní stíny?
„Nic, na co bych byla hrdá,” a nemyslím jen zaměstnání.
„Odpusť, tak jsem to nemyslel,“ palcem mi pohladí tvář. Takže jsi pouze vykázal vlastní jedovatý přízrak. V pořádku. Nějak se jich zbavit musíme.
Mě se jen tak nezbavíš. Slyšíš. Haló! Vždycky se vrátím.
„Jsem prodavačka, na částečný úvazek. S rodinou je to praktické,” omlouvám se, že jsem tak obyčejná.
„A o čem jsi snila, jako dítě? Co bylo tvoje vytoužené povolání?”
Děláš se mnou rozhovor do novin?
„Vždycky jsem chtěla malovat. A učit jiné malovat,” zasním se.
„A co se stalo? Proč to neděláš?” vráska se mu zakousne hlouběji do čela.
„Realita se stala,” krčím ramena. „Vystudovala jsem kresbu a malbu. Zjistila, že mě nikde jako učitelku nevezmou. Protože takových jako já je zkrátka moc. A ještě bych musela vyučovat i jiný předmět. Na to, abych učila na umělecké škole, mi podle nějakých speciálních nařízení chybí vzdělání. V soukromém sektoru se hned natvrdo ptají, jestli máš děti a plánuješ je. Být ženská zavírá docela dost dveří. Sama nic začínat nechci. Jsem zbabělá a už jsem na to stará,” opakuji jemu i sobě naučené výmluvy.
„Stará?” obě obočí nahoře. „Hovoříš s člověkem, který šel studovat další školu v šestadvaceti.” Zamračí se. Tak děsivě, jak to umí jenom on. Všechny mé naivní pubertální touhy splaskly jako pouťový balonek. Věřte mi, nikdy bych skutečně nechtěla být po škole s profesorem Snapem. Sedím jako zařezaná.
„Tohle mě hrozně rozčiluje,” ruka dramaticky napřažená, prsty v křeči, malíček nepatrně dál od ostatních prstů. Gesto stokrát spatřené. A musím přiznat, že mě drobně děsí. Znám ho do detailů. Jeho ruce zrcadlí horlivě vnitřní rozohnění.
„Myslím rozdělení rolí,” vysvětluje, když vidí můj polekaný výraz.
„Je v pořádku mít mezi mužem a ženou rozdíly. Jsme jiní, máme jiné kvality; ale příležitosti by měly být stejné,” chrlí překotně.
„Kupříkladu u filmu, sotva se herečce začnou dělat vrásky, angažmá ubývá. Mizí z předních rolí nahrazeny mladými bezchybnými kolegyněmi. Které budou úplně stejně odstaveny na vedlejší kolej s prvním šedivým vlasem. A podívej se na mě,” odfrknutí, „v každém druhém filmu se s někým líbám. A nepřímou úměrností, jak mě roky přibývají, mé filmové partnerky je ztrácejí.”
„Takže ti vadí líbat se s mladšími ženami?” dobírám si ho.
Zdvižená dlaň zastaví pošklebování. „Nepokračuj. Velice intenzivně se snažím náš věkový rozdíl nevnímat. Nechci do těchto úvah vůbec zabředávat. Neříkej, prosím, kolik ti je. Obávám se, že mezi námi jsou bezmála dvě generace. A to je děsivé. A taky lehce perverzní.”
„Ano, jsi příšerný úchyl. Čekám, co po mě ještě budeš v posteli vyžadovat. Když už jsi zašel tak daleko,” směji se mu, vážně se mi ulevilo, „mám si natáhnout silonky na hlavu?” pevné políbení umlčí moji troufalost.
Už ses zase otrkala, co?
„Jsi krásná; kouzelná, bezprostřední a jednoznačně drzá. A absolutně mě tím uchvacuješ.” Ještě jedno políbení, ale náruč se rozevírá.
„Pojď kreslit. Pojď, nakresli mě,” pobízí.
„Ne!” no to v žádném případě.
„Vždyť tady nic nemám. A věčnost jsem to nedělala,” šátravě se pídím ve své kabelce po ospravedlnění mé zbabělosti.
„Vidíš,” vítězoslavně, „mám jenom diář a propisku.”
„To ti bohatě stačí,” pronese nesmlouvavě.
„Ne, opravdu nechci,” jsem zásadně proti. Nepřesvědčíš mě.
„Proč?”
„Stydím se,” pípnu.
„To bylo statečné, vílo.” Zastrčí mi pramen vlasů za ucho. Dotyk laskavý, téměř pohlazení.
„Co? Stydět se je statečné?”
„Ne,” usměje se. „Přiznat se k tomu. Doznání strachu je prvním krokem k jeho překonání. Tak já potom nakreslím tebe.”
Už zase smlouváš? Moc dobře si pamatuji, že jsem podobnou hru s tebou prohrála na plné čáře.
Upírá prosebný pohled. „Jenom rychlou skicu. Nenech se přemlouvat.”
„To není fér,” když se díváš takhle. „Já to vážně dlouho nedělala,” prosím, nechtěj to po mně.
„Lhal bych, kdybych řekl, že vůbec nekreslím. Používám skicování jako další komunikační prostředek. Při režírování si občas zachytím rozvržení scény. Ale portrét? To ani nevím, kdy jsem dělal naposledy.”
„Dobře,” stejně jsem věděla, že to vzdám, „ale sedneš si z profilu, žádný tříčtvrteční pohled, nebo podobné hrůzy,” tyčím proti němu ukazovák.
„Jsem ze tří čtvrtin hrozivý?” culí se na mě.
„Jsi hrozivý jako celek. Nikdo jiný by mě tak hrozivě snadno nepřesvědčil.”
S obavami přiložím hrot propisky na linkovaný papír. Smůla, na první srpen si nic nenaplánuji, stránka bude plná. Vyzkouším, jakou dělá stopu. Dobré, to asi půjde. Propnu zápěstí, roztáhnu od sebe prsty. Alan poslušně sedí. Když vidí, jak oddaluji, zacuká mu nepatrně koutek. Tak jo, už jsem souhlasila. Kdybych si to tak mohla nejdřív někde bokem zkusit.
Jéžiši, nezdržuj. Nakresli frňák a máš to. Bóže, takový cavyky.
Jsi neoriginální. Tak má velký nos. A co jako? Ty máš pro změnu velké ego.
Já jsem přece ty.
Jsi jen jedna z částí. Konkrétně jsi takové mé další slepé střevo. Asi si tě nechám preventivně odstranit.
Propisku zapíchnu do papíru. Zaostřím na linku jeho profilu. Začnu vrcholem čela. A ruka už kopíruje, co oči mozku posílají.
Sakra.
Vedle.
Kousek, ale není to ono. Špatný úhel. Proč nejde propiska gumovat. Já přeci vždycky kreslila hodně gumou. To nedám.
Nakresli mu tam vlasy, nebude to vidět.
Nebude vidět, že mu rostou vlasy z poloviny čela?
No, tak udělej roh, no, jsem chtělo pomoct.
Ty mi pomůžeš leda do hrobu, táhni, Picasso.
Vidíš, to je nápad, udělej to kubistický.
Huš.
Snažím se soustředit. Znovu lovím linku. Na potřetí najdu správnou. Ale tím to zdaleka nekončí. Protože teď mě čeká nos. Fakt se mi moc líbí, ale nakreslit ho asi nedokážu. Po většinu času je výtvarník bez modelu a z nouze kreslí autoportréty. Nejsem tak sebestředná, abych se vyhledávala jako nejoblíbenější předloha, ale nejvíc jsem za život kreslila sebe. A já mám malilinkatej nos, v porovnání s Alanem jsem bez nosu jak Voldemort. Svůj obličej mám tolik v ruce, že ho do každého kousek nacpu. To překonám. Ale už.
Tisíc tahů, ani jeden správně. Ponořím se do práce; zuřivě škrtám. Ty rty má vážně krásné, moc. Propiska úpí, jak na ni tlačím. Kruci, stejně jsem ten nos udělala menší, teď už s tím nic nenadělám. Neustále těkám z Alana na papír a zase zpátky. Kdyby šlo myšlenkou vyleptat do papíru obrázek, už je tam. Zápěstí mi hoří, prsty v křeči. Oči lehce slzí. Zápas na život a na smrt. Proč já se nechala ukecat. Lepší už to nebude. Radši skončit, než skutečně nakreslím roh.
„Víc toho ze sebe nevymačkám,” odfouknu zmoženě.
„Ukaž,” natáhne ruku mým směrem.
„Ne, ne, až to budeš mít taky hotové,” vzdor do poslední chvíle.
„Stejně se tomu nevyhneš,” varuje zúženým pohledem.
Stránku vytrhnu, pokreslený papír schovám pod zadek.
Ty jsi jak malá, Karolíno.
No a co.
Podávám mu diář s propiskou. „Teď ty.”
Usměje se. Diář přijme. Chytí do prstů moji bradu, a přiměje mne se zaklonit. Dá mi pusu.
„Takhle zůstaň,” řekne vláčně, se rty skoro na těch mých.
„Za oběť mi padne první pátek třináctého, na který narazím. Souhlasíš? Neodpovídej. Ani se nehni.”
Ztuhnu. Držím jako přikovaná. Vyberu si v dálce jeden bod, kam se dívám, aby mě nepálily oči. Stejně lehce štípou. Samozřejmě mě bolí za krkem. Postupně mi dochází, že na něj vlastně vůbec nevidím. A ani nic neslyším.
Jenom kouká? Tak dlouho? Nemám špatně vytrhané obočí?
Ne, dělá se ti bradavice na nose a raší ti knír. Teď si toho všiml a přemýšlí, jak tě vystrnadit ze svého pokoje.
Ty jsi ale taková bestie.
Konečně slyším tah. Prudký, ostrý a zase nic. Nekonečně dlouho nic. Co tam vymýšlí? Zase tah, jeden. To tu budeme dlouho. Začínám litovat, že jsem mu neukázala svoje veledílo a nutila ho k odplatě. Zároveň jsem pekelně zvědavá. Můj krk nadává natolik nevybíravým způsobem, že si to ani v duchu nedovolím tlumočit.
„Jsi osvobozena, vílo.”
Zahanbeně vytáhnu schovanou skicu. Nespouštím z něj oči a podávám mu ji. Držím pevně, dokud nevytrhne svůj papír a nenabídne mi ho. Výměnný obchod, pěkně z ruky do ruky.
Skicy si prohodíme.
Páni, je to krásné. Už chápu jeho postup. To jsem chtěla vždycky umět. Je neuvěřitelně disciplinovaný, ani čárka navíc. Žádné zbrklé lovení linie až na papíře. Prostě ji zaměří, vryje do mozku, pošle jasný příkaz, udělá jeden přesný tah. Správný. Tam kde má být. Není třeba víc. Tolik ukázněný, toho já nejsem schopná. Prostudujeme obrázky mlčky.
První promluvím já: „Ty toho grafika v sobě nezapřeš.”
Hlava na stranu, jedno obočí nahoru. „A to má být chvála, nebo pohana?”
„Jen konstatování faktu. Na vysoké jsme měli ateliéry hned vedle grafiků. Pracovali tak odlišně. V naší učebně vždycky hrála hudba. A co plátno, jiný rukopis, jiný styl. Jedna studentka používala skoro na všechno spreje. Každý z nás měl oblíbenou škálu barev a bylo to vidět.”
Rozleptává mě zaujatým pohledem. Doslova visí na mých rtech.
„Jiná studentka si téměř vždycky zapomněla dokoupit barvy,” uchechtnu se, „co si budeme povídat. Prostě propila peníze od rodičů a z brigády. Na akryl už nezbylo. A pak malovala prakticky jenom zatvrdlou špínou. Občas od nás něco vyloudila. Jinak by tímhle způsobem měla za chvíli jen důkladně očištěnou paletu. A budeš se divit, ale její práce měly něco do sebe. Byly hluboké, ponuré.” Jeden koutek se pomaloučku prohýbá vzhůru. Panenky se rozšiřují přes zelené duhovky. Polknutí ladně zhoupne ohryzek na jeho krku.
„Jeden objekt vypadal na každém obraze jako z odlišného světa. Učitelka nás nechala dělat šílené věci, jen abychom se našli,” obličejem mi prokmitne pousmání. „Jednou jsme se s kamarádkou rozhodly malovat bez štětců, jenom prsty. Byly jsme tak zamatlané. Nakonec jsme začaly malovat po sobě navzájem. To, co jsme stvořily na svých obličejích, rukách a nohách byla větší díla, než plátna před námi.
A grafici. V jejich ateliéru bys slyšel spadnout špendlík. Pekelně soustředění, ani tah navíc. Práce všech precizně realistické, linky jak podle pravítka. Většina z nich se dopracovala k absolutně dokonalému minimalismu. Není to dobře, není to špatně. Je to jiný přístup.” Nechala jsem se nepatrně unést. Napjatě vyčkávám, jak zhodnotí on moji čmáranici.
„Potřebuješ můj posudek?” pátrá v mém obličeji. Jistě, že potřebuji. Tak už to řekni, když jsi mě k tomu přinutil.
„Je to dobré. Vážně. Měla by ses tomu věnovat,” hlas lehce nakřáplý. „A z tvého vyprávění je nevyvratitelné, že malování miluješ. Lásku by nikdo neměl potlačovat. Nikdy. Je to dar.”
Mluvíš ještě o výtvarce, snílku?
Přisedne si blíž. Dlaň přiloží k mému obličeji, palcem zpomaleně přejede přes tvář, něžný.
„Portrétovat někoho je nebezpečně osobní. Kreslíři nezbývá nic jiného než model prozkoumat do nejnepatrnějších detailů,“ těžce polkne.
Oči; zelená jezera, horská plesa, nedotčená hříchem lidství; vábí. Lákají narušit hladinu pohlazením ruky. Rozčeřit hladkou plochu. Nechat rozeběhnout vlnky k obemykajícím břehům. Ponořit se celá, nahá, smět bolestně krásně obalit tělo chladivým saténem čisté vody. Každým pórem jí dovolit se vsáknout pod kůži, prostoupit žilami, krevním oběhem doputovat k srdci. Tam několika údery rozkmitat tu čistotu v sobě a znásobenou do nekonečna láskou, hnát ji neodkladně a nekompromisně tepnami nazpět. Celé řečiště zaplavit a prolnout s tím citem, těmi jezery. Stát se jejich čirou vodou, sama navždy kapalná. Protékat ve vodních proudech jeho očí, být jeho očima. Zelená ustupuje zorničkám roztaženým touhou do perfektních tuhově černých zrcadel.
„Zapomněl jsem, jak je to intimní… a svůdné. Nebo je to takové jen s tebou?” Rty zůstanou mírně pootevřené. „Smím… směl bych se s tebou milovat?”
„Nepotřebuješ svolení.” Miluj mě snílku. Miluj, dokud jsme spolu.
Pokorně ruku stáhne. Dívá se. Jen se dívá. A já prahnu celou bytostí, tělem i duší po kontaktu. Nedovolím si narušit vzácnou chvíli.
Svatou.
Moment prozření.
Posvěcený krystalicky křehkým pochopením.
Je tohle láska?
„Buď mojí Venuší Mélskou, mojí věčnou, stojící při mně,” hlas jako modlitba. Hovoří do hloubky, k podstatě mne samé.
„Chci být mistrem sochařem, staň se mým dílem. Z měkké hlíny uhníst tvoje svaly, tisíci pohlazení dát tvar tvým bokům, roztančit je v rytmu touhy, vymodelovat oblá ňadra, pečlivými hmaty je zahalit jemností tvé kůže.”
Proč se mně nedotýkáš?! Představuji si dlaně, prsty na svém těle, hladce kloužou. A přitom tvé ruce jen nečinně leží, zahálí.
„Chci omotat tvé paže kolem mého krku. Zůstat uvězněn teplem, vůní těla dávajícího mi tolik… tolik že jsem se zadlužil na zbytek žití. Chci stvořit rukama tvou něžnou tvář,” zvedne váhavě prst, zlehýnka přejíždí rysy mého obličeje. Jako by je znovu kreslil.
Vezmi si vše. Nemuč mě. Zrychleně dýchám. I tak váhavé spojení jiskří.
„Oblouk čela, pravidelné obočí, jako alej podél cesty vedoucí k tvému pohledu. Výmluvným očím, které na tebe prozrazují víc, než tušíš. Nevinnou modří ranní oblohy prosakuje svůdný chtíč. Je to k zbláznění. Netuším, co na mně můžeš vidět. Ale chci, aby to neustalo. A bojím se; bojím, že jednou se ty oči otevřou a kouzlo bude pryč. A potom se tím bezelstně žádoucím zrakem na mě podíváš s naprostou samozřejmostí a odevzdáním. A jsem si jistý, že nemusím mít strach. Jsi moje nejvíc, jak lze být. A já jsem zbrkle chamtivý. Pořád chci víc. Pošetilý. Málo uctívám tvé dary, vílo,” šeptá mi přímo do ucha.
Prstem cestuje po čele přes obočí, jemně pohladí víčka, vrací se zpět, aby mohl přeběhnout výstupek nosu, setrvá chvilku v úžlabině mezi chřípím a rty. Jak může sotva patrné pohlazení působit tak mrazivě sladké reakce? Příjemně malátná, poletuji jako pírko ve větru, nesena jeho sytým hlasem.
„Věděla jsi, že máš na špičce nosu takovou roztomilou bambulku?” pousmání. Něžně zasněný.
„Nikdy jsem neviděl tak krásné rty. Přesně ohraničené, přesto měkké. A kolik slasti přináší. Nesobecky; samozřejmě rozdáváš svou duši,” polkne.
Pevně sevře panty, oči se zavřou.
„Miluji tě, vílo,” zabodne do mě zrak. „Miluji.”
A já vím. Nepochybuji. Vidím, že nelžeš. Už ani sobě nelžeš.
Prstem zavadí o horní ret, spodní ret, zastaví na bradě. Za ni mne uchopí, pozvedne tím celou tvář výš. Pohltí moje ústa, jazykem pánovitě obhlíží své državy. Teď a tady jsi jediným feudálem. Srdce dunivě tluče, hluchá těmi ranami, oči rozostřené rozkoší, slepá touhou. Zasténám nekontrolovaně, potřebou ani nevím čeho konkrétně. Potřebuji prostě tebe, celého tebe.
„Ach ano, prosím, sténej, vzdychej, křič. Každé zajíknutí tvého dechu je pro mě opojnější, než kdybych propadl do vášně já sám. Žádný polibek ani dotyk nemůže vyvolat tolik, co tvé jediné zasténání.”
Vstane. Ne… co, proč?! Napřáhne ke mně ruku. Bez váhání se nechám vytáhnout na nohy. Vede mě ke dveřím koupelny. Zastaví. Vezme si krátké políbení. A pošeptá mi do ucha, jako se sdělují nejvzácnější tajemství: „Od momentu, co jsi popsala malbu rukama, mne sužuje urputná potřeba. V prvé řadě, bych tě chtěl pomalovat já sám,“ vydechne, „celou, všude.“
Určitě na něj zírám s otevřenou pusou. Už jen ta představa… snílku, motá se mi hlava. A točí se se mnou celý pokoj, celý svět. Pohnul jsi zemskou osou? Rozkolísal póly?
„Barev se mi nedostává. Přejdeme k druhé části mého vysněného plánu. Jsem gentleman, nedovolil bych si poskvrnit tvou pokožku a nechat tě jako objekt, leč jistě hodný umístění do národní galerie, s barvou na místech, kam si ani sama nedosáhneš. Možná bych si na památku svůj výtvor zdokumentoval.“ Blýskne po mně očima. „Zkrátka bych se cítil povinen, vypomoci ti s očistou,” zelený pohled přimhouřený, fascinovaně září. „Lásko, necháš mě z tebe smýt ty nánosy nesmyslů, které ti brání věřit ve sny?“
„Mhmm,“ přikývnu. Slov se nedostává.
Následuji ho do koupelny. Rozsvítí. Rentgenuje mě celou. Zrychleně dýchám. Srdce mi bije v hrudi, jako poplašený ptáček, tluče křídly o mřížoví žeber. Očima mne stále studuje a u toho se vysvléká.
Beze studu, zábrany neexistují.
Jako při stvoření, jednoduše nahý.
Krásný svojí upřímnou touhou.
Bezprostřední; vědomý si svých nedostatků i předností.
Prostě žádoucí vším, čím je. Vykročí z hromádky oblečení omotané kolem kotníků, vstříc mně, jeho soše, jeho objektu, jeho víle… jeho.
Šaty mi rozepne s ladností zkušeného milence. Stejně tak rychle přijdu o spodní prádlo. Dovednost, kterou daruje muži pouze zralost. Sebeovládání tak mocné, že potlačí zbrklost nedočkavých prstů. Vzrušení by se dalo spatřit snad i pouhým okem. S prskáním probíjí vzduchem v těsné místnosti. Vyhlížím Auroru Borealis. Někudy se přeci musí vyzářit.
Pustí sprchu, zkontroluje teplotu vody a vmanévruje mě pod její proud, zády k němu.
Ne, chci se na tebe dívat.
Nekompromisně stočí můj obličej dlaní zpět. Vlažný deštík dopadá s konejšivým šuměním. Každá kapka tiší chtíčem rozbolavělé tělo. Prsty ponoří do mokrých kadeří, jemně vmasírovává šampón do vlasů a pokožky. Přiměje mne opřít se rukama o stěnu přede mnou. Zakláním hlavu a užívám si každý skvostný dotek. Voní tu bylinky. Pomalé kroužení rukou, záměrně náhodné pohlazení krku, ucha. Napětí, o kterém jsem ani nevěděla, se zvolna mísí s šamponem, v chuchvalcích husté pěny mě opouští. Pozoruji skrz přimhouřená víčka, jak mi stékají po nohách a mizí v odtoku. Povoluje tenze v ramenou.
Au, vážně jsem měla po tak dlouhou dobu zatnuté svaly na krku? Dlouho, možná celý život. Přimknu se k němu. Hlavu opřu o pevné rameno, záda natisknu k široké hrudi, pánev se klenutě natlačí k toužícímu mužství. Chrčivé vydechnutí mě samotnou donutí syknout. Ach snílku.
Chci se otočit, hladit ho, líbat. Zabrání mi.
„Ne, teď se starám jenom o tebe,” hluboký hlas hladí, jako by mně přiložil dlaně na lopatky, sklouzl k pasu, přetekl přes boky. Vláčně se prohnu v bedrech.
Kořeněně zemitá vůně pánského sprchového gelu zaplní prostor. Budu vonět jako ty. Radostná myšlenka mě přiměje se blaženě usmát. Zatímco ruce sklouznou přes má ramena a zůstanou na ňadrech, nedočkavá ústa vsají můj ušní lalůček. Mručivě sténá. Já nepokrytě vzdychám nahlas, pohlcená vjemy. Jeho dlaně, dvě misky, ochranitelsky v sobě schovají drobná prsa. Jemně promne moje bradavky, růžové hrbolky ztuhlé tím krásným hýčkáním.
Samovolně rozkolíbám boky, vedená tempem srdce, který stejně určuje on. Hraje na mne, jsem harfa opřená o hudebníka. Postupně ladí každou strunu, napíná a těsně před prasknutím drnkne bříškem prstu, aby vyloudil ten nejčistší tón. Kolik akordů ještě znáš? Jakou melodii? Rytmus z poklidné Měsíční sonáty přechází do dramatického Rachmaninova. Dlaně bloudí stezkou stékající vody, následují kapky do mého klína. Laskají neutuchající něžností.
K zešílení.
Moc požitků.
Příliš.
Jedna ruka klouže klínem, dlaň druhé bloudí po ňadrech. Tiché vlnobití, nekonečná vodní plocha, břehů nemajíc. Ale někde musí být, někde se roztříštit o útesy. Měkce kreslí jazykem, vyvolává mrazení na mém krku, uchu, rameni. Mačká mě k sobě. Mumlavě sténá. A ty zvuky mi působí lehkou závrať.
Snílku, čím jsi mne omámil?
Prosím, Alane.
Prosím, okamžitě přestaň, vždyť já se určitě zblázním.
Nebo nepřestávej, nikdy, nech mě zhroutit se slastným šílenstvím ve tvé náruči.
Kluzká těla vlhce svádí bitvu o absolutní prolnutí. Nejde odolat. Touha nedozírná. Prostě vyhovíme. Odevzdaní, necháváme nádherně pravidelné pohyby převzít kontrolu.
Vycházím naléhavě vstříc.
„Ššš, vílo, nespěchej,” klidní mé splašené boky, „jenom vnímej.”
Poslouchám, co káže hluboký hlas. Stačí jen tón k otevření brány uvnitř mne samé, skrytá, tajná, očekávaná a žádaná se za ní krčila schopnost prožívat snad skrz každou buňku. Vnímat pohyb vteřinu po vteřině a další a další, pomalu, naplno, dosyta.
Ach snílku. Pomalé rozhoupání prostovlasé víly na houpačce, ovinuté popínavými rostlinami. Neúnosnou vášní se zalyká a směje, bosé nohy vyhazuje vysoko do vzduchu. Obličej jí omývá sprška dopadající vody. Stoupá výš, výš, téměř vyletí, v zatmění mysli nemá strach z pádu. A když, on ji přeci chytí.
Společný výkřik zažene mlhavé blouznění. Tělo sevře pulsující rozkoš. Vydýcháváme odcházející extázi. Samovolnými stahy svalstva pulsuje a odchází s vodou do odtoku.
„Alane, já… já tě miluju,“ vysype se ze mě. Už to muselo ven. Snad to sprcha taky spláchne.
Otáčí mě čelem k sobě a hladově se přisaje na mé rty. Jazykem vnikne dovnitř. Drancuje. Dobývá. Chtivě si bere všechnu chuť mých úst. Jeho vzplanutí mě pohltí. S dychtivou urputností opětuji výpady.
Zápas postupně ztrácí na razanci. Až bolestně intenzivně vnímám každý kluzký pohyb. Prsty propletené, ruce mi drží nad hlavou, dlaždičky rýsují svůj dezén na má holá záda. Na vteřinu se stáhne, aby ty dokonalé rty mohly tisknout droboučké polibky po konturách těch mých. Mávnutí labutích křídel. Vzlétají honosně k nebi. Peříčka se tiše krouživě vznáší, lechtivě dopadají. Jako bych byla svatá, zasněží mě do peří.
Zápas postupně ztrácí na razanci. Až bolestně intenzivně vnímám každý kluzký pohyb. Prsty propletené, ruce mi drží nad hlavou, dlaždičky rýsují svůj dezén na má holá záda. Na vteřinu se stáhne, aby ty dokonalé rty mohly tisknout droboučké polibky po konturách těch mých. Mávnutí labutích křídel. Vzlétají honosně k nebi. Peříčka se tiše krouživě vznáší, lechtivě dopadají. Jako bych byla svatá, zasněží mě do peří.
„Potřeboval jsem tvá ústa, lásko,“ přiznává hlasem ještě zastřeným minulými prožitky.
Vypíná sprchu. Z nás obou crčí voda. Beze slova mě balí do ručníku, sám si jeden omotá kolem boků. Jako malému děcku mi vysouší vlasy. Cípem otře měkce tváře. Hledíme na sebe oněmělí. Promne má ramena. Dosucha vyhladí osuškou rozhýčkanou kůži. Zase mě schová do měkkých záhybů. Zdvihne do náruče a kráčí rovnou k posteli. Pokládá jako nejcennější vzácnost, stejně tak na mne i shlíží.
Alane, nedívej se tak. Nejsem tak křehká, jak se zdám. Přesto mám pocit, že tvůj pohled mě mění na éterickou bytost. Každým nádechem mi dáváš hmotnou podstatu. Stačil by však mžik, závan reality, může mě sfouknout. Odletím s labutími pírky.
„Jsi dokonalá. Rozkošná, když děláš, že se zlobíš. Malé trucovité děvčátko. Baví mě, když jsi drzá. Řízneš poznámkou, nebo i jen pohledem. Potom už nejsi holčička, ale ještě divoká a nezkrocená slečna. Nepolámaná do společensky únosných tvarů. Ryzí, čistá, opravdová. Zbožňuji tvůj samozřejmý úsměv. Slunný letní den. To už jsi žena. Milující, láska v tobě se násobí a svítí skrz úsměvy. Nádherně záříš. A nejkrásnější jsi právě teď. Teď jsi moje víla. Oči zamžené zbytky touhy a stejně se třpytí. Vášeň ti prokvetla tvářemi, rty máš červené a vlasy všude,” směje se, probírá se mokrými prameny.
„Pojď blíž,” žadoním. Obejmu ho rukama i nohama a přitáhnu si ho do náruče. Položí mi hlavu na prsa, spokojeně oddechuje. Prsty jedné ruky cuchám hebké vlasy. Taky je má mokré. Trošku mě s nimi studí. Druhou rukou hladím vystouplou lopatku na jeho širokých zádech.
„Miluju tě, ale… ne jenom tebe. Víš, já…” zbytek věty se mi vzpříčí v krku.
„Já vím… nic po tobě nežádám… rozumím. Byl bych pokrytec, kdybych něco požadoval a přitom…” polkne. „Řekni, že víš, co potřebuji říct; ať to nemusím vyslovit.”
„Jistě,” trpce se usměju. Konejšivými dotyky se snažím zahnat chmury. Když odtahuju ruku od jeho hlavy, mám pocit, jako by mi z dlaně zvolna stoupal černý kouř. Fouknu, aby se rychleji rozptýlil.
„Karolíno, myslel jsem to vážně. Tohle; ty; my dva; to pro mě není žádný rozmar, nebo jenom zamilovanost. Já jsem nikdy nepředpokládal, že bych se musel potýkat s nevěrou. Vždycky jsem vnímal a vnímám partnerství jako svazek na celý život.
Prosím, pochop.
A pak jsem poznal tebe. A byla jsi na první pohled nádherná, ale ve všech ohledech stejná jako ostatní. Prostě krásná žena, co po mne chce podpis.
A celá ta situace je tak absurdní. Proč se mám někomu podepisovat? Co z toho má? Váží si mé práce? To mne těší, ať jde do divadla.
A tady byla ta změna. Ty jsi ten podpis nechtěla. Dokonce ti to připadalo stejně podivné. Nedokázal jsem odolat. Říkal jsem si, že strávím příjemný večer. Že se mi nesnažíš vlichotit, ani se mě nebojíš, a tak si budeme schopní obyčejně lidsky povídat. Ty jsi tak bezprostřední, během krátké chvilky ses odkryla. Najednou jsem viděl před sebou úžasnou bytost. Já jsem si jistý, že tě budu milovat až do konce života. Prostě to vím.
Ne jenom tebe… ale i tebe.” Dá se potichu křičet?
Černý kouř se převaluje u stropu. Konsternovaně zírám na kroužící oblaka nad hlavou. Alana stále mechanicky hladím. Vypustili jsme pravdu do ovzduší. A pravda je pravdou, ničím jiným, není vzduchem, není vhodná k dýchání. Proto je tu trochu dusno.
„Ty miluješ mě, já miluju tebe,” pevně ho políbím na temeno hlavy.
Dech má pravidelný, oči zavřené. Asi usíná. Odložení starostí dokáže vysílit. Bylo cítit, že z něj spadl těžký náklad. Stoupání a klesání jeho výdechů a nádechů i mě kolébá do spánku.
Kolik je hodin? To je jedno. Je hodina, kdy andělé spí. Nikdo se za nás nepomodlí. Šeptem jsme stříleli pošetilá vyznání lásky, až jsme z toho málem vykrváceli. Kdybychom se už dávno neprolnuli a nespojili krevním oběhem, rány by byly smrtelné. Vyčerpaní bolestným soubojem s naší láskou a láskami, jsme usnuli.
A ty, ošklivá sudičko, svědomí moje palčivé, prosím i ty se otoč ke zdi a zavři oči. Spi. Anebo zpytuj, zpytuj samo sebe. A zkus najít odpověď. Proč? Proč miluju dva? A netvrď mi, že ne! Budu se s tebou přít na kost. Mlčíš. Jsi zbabělec, umíš jen kázat!
„Už jsi vzhůru?” hluboký hlas protne zoufalé nadávky v mé hlavě.
„Ano.”
„Vílo, já musím na promítání. Ale chci tě. Chci tě u sebe. Tak jak to jen půjde. Byla by si ochotná bydlet po dobu festivalu se mnou?”
„Co?! Já… já tady nejsem sama,” postřehnu, jak celý ztuhne.
„Ne, neboj, jsem na dovolené s kamarádkou. Ovšem ta by mi asi neodpustila, kdybych ji nechala samotnou v bytě mé známé. Přijde mi to nefér.”
„Nechceš být se mnou?” smutné psí oči.
„Chci, chci, strašně chci, přísahám,” téměř vykřikuji. Nemůžeš přece pochybovat.
„Tak to určitě nějak vyřešíme. Nebudeme bydlet tady. Malé podniky jsou více diskrétní. Hostů si váží. Zde je stále možnost, že se bude chtít hotel zviditelnit. Nejsem zase tolik populární, aby mne běžně sledovali na každém kroku. Ale jako zahraniční host na filmovém festivalu jsem dost pod drobnohledem. Navíc to, jak se vyhýbám rozhovorům, ze mne činí lákavý terč. Neboj se. Všechno promyslíme. Nic se nestane. Nebudu lehkovážný, slibuji. Oba máme co ztratit. Jen mi slib, že to promyslíš. Prosím. Všechno zařídím.“
To vypadá, jako bys nad tím už nějakou dobu uvažoval.
„Musím si promluvit s Lenkou. Uvidím, jak bude reagovat. A ti novináři mě děsí. V takovém tlaku bych dlouhodobě nedokázala fungovat. Pokud něco vymyslíme, možná…“ plánuji nahlas další kroky.
„Dobře,” rozzáří se. „Uděláme to následovně. Já teď půjdu na promítání a domluvené interview. Ty půjdeš za kamarádkou a dohodnete se. Za všech okolností se přestěhuji do penzionu Na Promenádě. Předpokládám, že si pamatuješ, kde jsme v podstatě večeřeli,” mrkne po mně.
„Budu tam na tebe dneska večer čekat. Dlouho čekat. Budu prostě čekat, dokud nepřijdeš.”
„Nech si to citové vydírání,” nasupím se. „Vždyť stejně víš, že přijdu. Jenom to budu muset nějak šetrně podat Lence. A nech toho pochechtávání,” plácnu ho po rameni. „Máš mě teda pěkně rychle ochočenou, to ti povím. Dávej si pozor. Víš, jak to měl Malý Princ s liškou. Aby sis mě moc nepřipoutal.”
„Co když mi přesně o to jde, lásko,” pokrčí rameny a vstane.
„Se vám ta snídaně nějak protáhla,” Lenka mě pečlivě skenuje.
„No, bylo to náročné,” přiznám.
„Prosím tě. Povídej, to mě zajímá,” uculuje se. Je mi jasné, že chce detaily.
„Leni, dostala jsem takovou nabídku,” přešlapuji před ní jak školačka u tabule, „uvědomuju si, že jsem tady spolu. Ale, proboha,” spadnou mi ramena, sklopím oči do nejútrpnějšího výrazu prostopášné hříšnice, „Alan mi navrhnul, jestli nebudu bydlet u něj. Chápeš to, u něj! Řekni, řekni, že to chápeš, prosím, prosím,” žadoním, téměř se plazím po kolenou. „Promiň, já tolik chci, ale jestli ti to moc vadí, tak to neudělám.”
Překříží ruce přes prsa. „Hm, copak jste jedli? Že se konverzace zvrtla na stěhování? To musejí dělat výjimečně dobré snídaně, když tam musíš hned bydlet.”
„Splním ti jakékoliv přání. Prosím.”
„Jakékoliv,” rozzáří se jí oči. Jejda, to byl nerozvážný slib.
Lenka si zádumčivě klouže prstem po rtech. „Jakékoliv,” opakuje s šibalskými jiskřičkami v očích, „dobrá. Nejdřív potřebuju vědět, že plně chápeš, do čeho jdeš. A pak chci dort. Čokoládový. Velký. Až budeme doma, upečeš ho jenom pro mě, jo?” Oči svítí v očekávání endorfinů. Jako já jsem chorobný kafař, Lenka je fanatická čokoholička. Měly bychom se léčit. Místo toho své neřesti ochranitelsky hýčkáme.
„Slavnostně přísahám, že ti doma upeču čokoládový dort gigantických rozměrů, překypující tukem, sacharidy, hormony štěstí a láskou k tvé osobě… Ven s tím, o čem si myslíš, že nevím,” skáču za obranné valy.
„Kájo,” pohladí mě po ruce, „já vím, obdivuješ ho už dlouho a myslíš si, že ho znáš,” nepřestává přejíždět prsty po mém předloktí, „ale je to cizí člověk. Můžeš mu věřit? A co bude pak? Určitě si na každém zájezdu najde nějakou fanynku, pobaví se spolu. V pořádku. Ale tebe by to mohlo dost zranit,” nevydrží se mi dívat do očí.
Kdybych ti řekla půlku z půlky, zavoláš na mě cvokaře. „Žádná novinka, všechno, co jsi mi řekla, vím,” spolknu obhajobu Alana Rickmana. Dere se krkem ven. Nevadí. Polknu důkladněji. Pouze bych Léňu znepokojila. Teď má pocit, že stojím nohama na zemi.
„Dobře,” asi mi úplně nevěří, „překvapila jsi mě. Fajn. Už mlčím. Budiž ti dopřán dovolenkový flirt. Pojď balit, ty rajdo jedna,” a se smíchem mě plácne po zadku.
V penzionu už se tolik přejícně netváří.
Alan přešlapuje u recepce. Chudák; kdo ví, kolikrát prošel trasu od okna k pultu a zpět. Když zahlédne mě a Lenku s kufrem, celý obličej se mu rozsvítí.
Léňa mě urputně objímá.
„Kájo, zlato,” zahání slzu.
„Co blbneš. Neloučíme se navěky. Budeme spolu většinu dne. Alan má docela našlapaný program. A já ho doprovázet nemůžu,” sevře se mi v hrudi.
Co bys chtěla, nejsi jeho partnerka. Strčí si tě na pokoj, ale vystavovat se s tebou nikde nebude.
Pokud zapomínáš, tak i mně by přidělalo problémy, kdybych měla v novinách fotky vášnivých objetí.
„Já vím,” vzdychne Lenka, zklamaná. „Když tohle měla být naše dovolená. Ale žádný výčitky, žádný,” ruce nahoře, v gestu, jsem beze zbraně. Vrtí hlavou: „Hlavně si to užij. Jako myslím pořádně,“ mrkne na mě jedním očkem, „víš jak,“ naznačí několik trapných pohybů pánví.
Lenko! Rychle připlácnu ruku přes obličej. To jsem neviděla. To jsi nikdy neudělala. Před ním!
„A teď jste na řadě vy.” Rázně přejde s napřaženým ukazovákem přímo k Alanovi.
Je vážně ohromný. Jeho sebeovládání nemá hranic. Náznak pobavení jen lehce zavadil o oční víčka. Já si všimla.
„Jestli jí ublížíte, tak si vás najdu a vyříznu vám srdce lžící. …Jo, vygooglila jsem si vás. Mám naučených asi deset hlášek z filmů, ve kterých jste hrál a neváhám je použít,” triumfálně proti němu šermuje prstem, „Yippee ki-yay, kovboji!”
Odkašle si. „Mladá dámo, uvědomuji si, že nastalá situace je poněkud kuriózní,” promne obličej v dlani. „ Ujišťuji vás, že nemám v úmyslu Karolíně jakkoliv ublížit. Přísahal bych na svou čest, ale obávám se, že té se mi nedostává. Nicméně, buďte ubezpečena, že se jí ani nedotknu. Nepatřičně. Asi jsem se do toho zamotal,” ramena mu začínají poskakovat.
Spěchám ho osvobodit. „Nic se mi nestane. Čau,” vrazím kamarádce pusu na tvář. Chytnu Alana pod loktem a manévruji nás do poschodí.
„Omlouvám se; nikdy jsem neměl prohlásit, že jsi praštěná. Tvoje kamarádka mi otevřela oči. Ve světle nových událostí se jevíš vlastně neuvěřitelně usedlá a nudná,” dobírá si mě.
„Já jsem nudná?!” no počkej. „Nebuď spícího draka,” varuji tě.
Rozesměje se „Dobrá, ty dračice. Dám si pozor.”
První ráno se mi přelévá v hlavě s tupou rozespalostí. Násilím rozlepím oči. Hrozně moc jsme ponocovali. Povídali jsme si snad do čtyř do rána. Známý hlas mě vyloví z hlubin zamženého bezvědomí.
„Vílo, nesu ti tvou drogu,” prohlásí s úsměvem na rtech.
„A… kafe,” vydechnu zasněně. Vztyčím se z polštáře jako surikata.
„Ne,” zarazí se. „Sebe přeci,” roztáhne ruce.
„Co?” pošlu k němu z hromady přikrývek útrpně nechápavý výraz.
Zlomí se v pase a celý apartmán zazvoní jeho smíchem. Přisedne si ke mně na postel. Smířlivě mě pohladí po rameni. „To víš, že ti nesu kávu.” Koutky mu ještě cukají.
Vzpamatovávám se. „Jé. Je příšerňácky dávno, co jsem měla kafe v posteli.”
„Hm, smutnobída. Tohle je v kelímku,” řekne zkroušeně. „Ale vždycky ho do té postele můžeme vylít,” nabízí bezelstně.
„Prosím?” co tím chtěl básník říct?
„To nic, jsem si jistý, že se tvůj intelekt opět obnoví po patřičné dávce kofeinu. Předchozí ignoruj. Byl to pouze chabý pokus o žert,” oči vesele jiskří.
„Aha, pardon, pak mi to řekneš znovu, jo. Až to vypiju, do té doby jsem nesvéprávná.”
Po kávě se vyhrabu z postele. Alan sedí u stolu, čte si noviny. Taková rodinná idylka. Pomyslím si a hned bych si za tu myšlenku dala facku.
Chceš? Jsem ti plně k dispozici.
Zrak mi ustrne na skicáku, plechové krabičce tužek různých měkkostí a plastické gumě.
„Kde se to tu vzalo?”
Hádej, kouzlo asi.
Ha, ha, zdá se mi to, nebo tvůj břitký humor ztrácí na své ostrosti. Běž si radši někam do rohu brousit jazýček.
„Netuším,” obočí má nahoře, „že by běžné vybavení pokojů? Bible a kreslířské potřeby?” krčí rameny.
„Ty jsi ale vtipálek. Víš, že se mnou vlastně tak trošku manipuluješ?”
Zašklebí se. „To říká moje žena taky,” upřímný úsměv se vytrácí. Naráží jako ozvěna do skal. Uvědomí si. Chápe, co řekl.
Něžně mě schová v náruči. Dýchá moje vlasy.
„Vílo, nejsi moje žena,” pošeptá rozcuchaným kadeřím. „Ty jsi můj splněný sen.”
„Tak co? Jaký je?” doluje ze mě Lenka na obědě.
„Dokonalý,” pronesu zasněně. Létám, zdrogovaná něžností. Chci tancovat a zpívat a smát se a vůbec nechápu, že to všichni kolem nedělají. Vždyť svět je nádherný a život krátký. A co může být špatného na lásce. Není jí nedostatek, každý si může nabrat plné hrsti. Proč se tolik lidí trápí?
Protože si uvědomují své závazky a mravní hodnoty, na rozdíl od tebe.
Nemůžeš na mě, zamilovaní jsou chránění.
A před čímpak, prosím tě?
Před pravdou.
Lenka na mě nechápavě kouká. „Karolíno… to je přesně to, čeho jsem se bála. Uvědomuješ si, v jakém jsi průseru?” skoro křičí.
Zmateně na ni kulím oči. „Co blázníš? Jaký průser?”
„Ty ses zamilovala. Já to věděla. Co budeš dělat?” vyděšeně pozoruje, jak zareaguji.
„Co bych podle tebe měla dělat? Jestli si myslíš, že to šlo nějak ovlivnit, jsi na omylu, nešlo.”
Když myslíš.
„A změnit to taky nejde,” snazší by bylo přestat dýchat.
„Jaký je v posteli?” culí se na mě Léňa.
„Si ze mě děláš srandu?!” zalapám překvapeně po dechu. „Nejdřív mi vynadáš, že jsem zamilovaná, a pak ze mě budeš loudit intimní detaily? Na to zapomeň.” Mlčím jako hrob.
„No tak, Kájo, nebuď usedlá. Vyžaduje nějaký prasárny, co? Jsem si to hned myslela, kouká mu to z očí. Jak je vilnej.” Už nepokračuje, protože jí třískám jídelním lístkem. Ostuda v restauraci. Na to jsme přebornice.
Fever Ray - If I Had A Heart
S Alanem se během dne prakticky nevídáme. Trávíme spolu rána a noci. Krademe si každou chvíli. On mně a já jemu. Jen abychom si nemuseli přiznávat, že to tak nebude napořád. Mám strach, že až budu muset odjet, praskne mi srdce. Už puká, bolest občas prosákne i teď. Rve mě na cáry a gurmánsky je namáčí do žíraviny. Mlsně pokukuje na odkapávající kousky kdysi živé tkáně. Snažím se nevnímat. Chladit rány vzpomínkami na něžná slova. Ještě ne, ještě ne. Prosím.
Snílek vejde do pokoje. Chodí tiše, ale cítím jeho blízkost.
„Ano, to je báječné. A klukům se to líbilo? Fajn… my se máme fajn,” plkám do telefonu, žaludek mám na uzel.
„Jistě, dej mi je. Ahoj… to víš, že ti zazpívám. Tatínek mě dal nahlas. Ano, tak zachumlat do pelíšků,” a ten uzel se převrací ze strany na stranu, žluč nebezpečně stoupá, klokotá.
„Máš má ovečko dávno spát,” hlas se mi klepe, nohy se mi klepou, ztrácím pevnou půdu pod nohama. „I píseň ptáků končí.”
Zezadu mě ovinou mužské paže. Cítím nádech na mém krku.
„Kvůli nám přestal vítr vát,” klepu se čím dál víc. Hlas se mi vytrácí. Pevné rty se mi přisají na zátylek. Tiskne mne do sebe.
„Jen můra zírá zvenčí… dobře, dobrou noc… dobrou.”
Zavěsím.
Obličejem mi potichu šlape slza.
Ruka s telefonem klesne.
Mobil se zaduněním dopadne na podlahu.
Žluč hořce a palčivě stoupá útrobami.
Nahlas vzlyknu, vytrhnu se z objetí.
Utíkám na záchod, ani nestačím zabouchnout dveře. Mám pocit, že vydávím všechny vnitřnosti. Celé hrdlo mě pálí. Žaludek už sebou škube naprázdno.
„Moc mě to mrzí… kdybych mohl nějak,” ozve se omluvným tónem z pokoje.
„A víš co, ne!” Vletí prudce do místnosti. Pěstí praští do dveří, až se zatřesou v pantech. Taky nadskočím.
„Já, já to nevymyslel,” křičí,” neplánoval, já…“ zuřivě gestikuluje, „já…”
V pohybu ustrne. Opře se rukama o okraj umyvadla.
Pustí studenou vodu, opláchne si obličej.
„Sakra… odpusť,” zelené oči přetékají, „na tebe se nezlobím. Jen ta situace; je k neunesení,” sveze se podél stěny na kolena vedle mě.
Sedíme spolu na zemi v koupelně. Dlaždičky studí a tlačí. Je nám to jedno.
Držíme se za ruku. Pomoz mi, prosím. Podpíráme tu tíhu společně.
Vstaneme. I já si opláchnu obličej. Vykloktám. Vlasy si uhladím za uši. Pohled do zrcadla raději vynechám. Nechci tu ženskou ani vidět.
Lehneme si společně, otočení čelem k sobě. Chci tě utěšit snílku. Co ty mě?
I přes výčitky mi krví vře touha. Šílené. Zvrácené. Dychtím uhasit výčitky z nevěry nevěrou.
Potřebuješ stejně jako já splynout, zapomenout?
Tišší. Pozorujeme se navzájem. Chvíle je rozpačitě křehká; záměr obou jasný, přesto ustrneme na pokraji. Těsně před hranicí ztráty sebekontroly. Pijeme oči toho druhého, dech se nám odráží ve tvářích. Jsme tak blízko až zrak těká, není možné sledovat obě oči zároveň. Pochodně chtíče prohořívají skrz pohledy. Propouští do okolí žár. Ruce se nám zapletou do vlasů.
„Vílo,” vydechne, víčka pevně semknutá. Špičkou nosu se otře o mou lícní kost.
Poslepu. Potřebuješ nevidět naši vinu? Máš dojem, že nevidomost nějak ospravedlňuje? Nevidím zlo, neslyším zlo.
Vzplaneme v pekelném ohni. Vrhneme se na sebe. Jako by milování bylo naší jedinou spásou, osvobozením. Šílení láskou. Sápeme se po sobě navzájem. Polykáme si výkřiky. Prohýbáme se pod mučením toho druhého. Zmáčkni mě, pořádně, kousni, víc, jen ať to bolí. Zaryj mi prsty do masa. Neváhej. Lačním po trestu. Škubu hlavou ze strany na stranu. Zmítáme se v křeči vášně. Pokřivení, polámaní v kole osudu, který nás tak drze společně zapletl. A teď se někde vysmívá, jak se bortíme a tu torturu násobíme.
Extáze protéká všemi buňkami, buší tepnami a čistí hříšníky.
Ležíme v přikrývkách. Dýcháme tmu.
„Promiň, asi nejsem poslední dobou citově vyrovnaná,” omlouvám se za ten výstup.
„A já na tebe snad působím dojmem psychicky stabilního jedince,” uteče mu pousmání. „To nic,” políbí mě na ruku, kterou drží ve své, „zbožňuji jízdu na horské dráze.”
Pohádky jsou pravdomluvné. Rána jsou moudřejší večera. Alan vedle mě ještě oddechuje do polštáře. Nehodlám už znovu prožít agónii včerejšího kolapsu. Miluju ho. Je to tak. A mám v plánu ten dar nezahodit. Kdykoliv se na něj podívám, rozbuší se mi srdce. Každý ten záchvěv vnímám, jako plné prožívání. Okamžiky, které mají nedocenitelný smysl. Najednou se mi chce smát. Strašlivě moc. Vždyť miluji. Vyplížím se z postele, potichu, než ho vzbudím.
Došourám se k umyvadlu. Položím mobil na okenní parapet. Podmračeným nebem prosvítá několik paprsků, váhavě dopadají do tichých ulic. Stejně bude zase pršet. Tady prší pořád. Nevadí. Jestli zmoknu, mám se u koho zahřát. A to vědomí mě přiměje zářit štěstím. Naberu studenou vodu do dlaní. Požitkářsky ponořím obličej a chvíli ho nechám nasát čerstvost vody. Vymáčknu si pastu na kartáček a vrazím ho do pusy. Na telefonu rozkliknu první písničku, co mi přijde pod ruku.
Life is a mystery, everyone must stand alone. I hear you call my name. And it feels like home. 1
Madonna zpívá notoricky známý hit. Jak je mým dobrým zvykem, i přes pěnu ze zubní pasty se k ní snažím přidat. Boky se samy rozhoupou do rytmu skladby.
I hear your voice, it's like an angel sighing. I have no choice, I hear your voice. Feels like flying. I close my eyes, Oh God. I think I'm falling out of the sky. I close my eyes heaven help me. 2
Moje taneční kreace jsou něco mezi břišním tancem, baletem a sambou. Nebo tanec svatého Víta? Hotová Salome, čí hlavu si přeješ?
Moje taneční kreace jsou něco mezi břišním tancem, baletem a sambou. Nebo tanec svatého Víta? Hotová Salome, čí hlavu si přeješ?
Takhle po ránu? Ale jdi.Kousavou myšlenku odplivnu do odtoku.
V písni se úplně ztratím. Kartáček si prohazuji z jedné ruky do druhé, abych je mohla při tanci používat obě aspoň na střídačku. Čištění zubů tímhle speciálním způsobem trvá sice dlouho, ale tady jde o kvalitu, ne o rychlost. No jo, vskutku kvalitní profesionální výkon tu předvádíš. Primabaleríno. Protáhnu krk, obkroužím hlavou veliký oblouk, obě ruce nahoru, hrudník opíše osmičku, boky následují. Křupne mi snad i to co nemám. Vyplivnu zbytky pasty. I u toho vytvářím nějaké speciální kroky. Určitě samba. Nebo mambo? Vypláchnu si pusu a zakuckám se.
Tak teď jsem to zrcadlo poprskala já.
Stojí ve dveřích. Jak dlouho netuším.
Ruce založené, bokem ležérně opřený o zárubeň. Přimhouřené oči přetékají sluncem.
Ať si klidně leje jako z konve.
Rty mu propíná zadržovaný smích.
„Děje se něco?” tvářím se nevinně. Zazubím se.
„Samozřejmě; neustále se něco děje. Svět se točí. Vdechujeme kyslík a vydechujeme oxid uhličitý. Každou vteřinou stárneme a vše se mění. A já bych si moc přál, aby aspoň jednou jedinkrát ten nesmyslný koloběh někdo zastavil. Nechápu, jak je možné, že se to ještě nestalo,” kroutí hlavou a culí se. „Stál bych věčně a díval se. Nekonečno tvého úsměvu. Dokola a dokola. To bytí nemá žádný respekt, žádný soucit? Jak to, že nestojí se mnou a němě nezírá. Na to, jak se směješ.”
Rázné kroky zruší vzdálenost mezi námi. Popadne mě v pase a už se se mnou točí. Valčík v nohách, srdci, v mysli. Bez konce.
Roztáhnu ruce a směju se a směju a věci z poličky padají a smějeme se oba.
V tichosti vedle sebe balíme zavazadla.
Nechci nic vnímat. Dívám se na nás zpovzdálí. Sebe jsem odsunula. Rozhodla jsem, že se mě situace netíká. Neunesla bych to. Párkrát jsem si to za ten týden zkusila. Jen jsem ochutnala pocit. Připustila myšlenku. A ne, jsem si jistá, rozloučení nezvládnu. Radši kloužu jen lehce po povrchu.
Kam zmizel náš společný týden? Snílku, čas s tebou ubíhá jinak. Už opravdu musíme odjet? Nemusíme, utečeme, pojď.
Já vím, nejde to. Nikdy bych neodpustila, sobě, tobě, nám.
Slibuješ, že se sejdeme za rok. V tomhle penzionu, v tomhle pokoji. Přijedu, určitě, nějak si to zařídím. Vážně za mnou přijedeš? Jistěže ano, ty bys mi nelhal. Nelhal? Dusím dotěrný vzlyk. Šplhá mi hrdlem. Nebudu brečet.
„Rok,“ procedím skrz zuby do trýznivého ticha. „Rok! Jak mám vydržet rok?!” i ten minulý byl k nepřečkání.
Víla se změnila na šílenou Viktorku. Pobíhá po louce a křičí. Chce vyřvat všechen svůj žal do větru, ať ho odnese.
Daleko. Pryč. Za obzor. Oči plné trní. Nedívej se. Pohledy tě poraní, do krve, do masa.
„Teď to bude snazší, už víš, že se sejdeme. Víš, že tě miluji. Víš, že za tebou přijedu,” přesvědčuje mě i sebe.
Věřím ti, věřím. Co jiného mi zbývá.
Rok.
Rok nevydržím.
A co asi uděláš? Když nevydržíš? Pustíš to?
K uzoufání sklíčená. Mačkám se k němu. Dýchám, zvolna. Stále ještě vdechuji jeho kůži.
„Nemůžeme si psát. Je to příliš riskantní,” řekne věcně, jako by se bavil o seznamu na nákup. Asi se taky rozhodl. Neprožívat. Zmizet.
„Ne, nemůžeme si psát,“ potvrzuji chladně jeho předchozí oznámení, „nedokážu si představit žádný způsob komunikace, na kterou by úplnou náhodou nemohl můj muž narazit. Je velice inteligentní, půlka věty by mu řekla víc, než si dokážeš představit. Mohl by dělat tajného agenta.”
„Tvůj muž mne malinko děsí.”
„Nic si z toho nedělej, mě občas taky,” pousměji se. „Pojď, pojď mě slavnostně vrátit jako použité zboží Lence. Dřív, než začnu brečet,” tahám ho za ruku ven z pokoje.
„Nemluv o sobě tak ošklivě,” škubnutím paže si mě zase přitáhne. Cudné políbení mi přistane na temeno hlavy.
„Společně?” zeptá se.
„Společně,” odpovím rozhodně.
„Tak jdeme,” a vykročíme ze dveří.
Pokaždé když tady sedím, jsi tu se mnou. V malém penzionu, u našeho stolu. Láskyplně rukou uhladím kostkovaný ubrus. Napiju se vína. Blýsknou na mě upřímné zelené oči. Je krásné zase spolu večeřet. Lasagne, tady, navždy. Tvůj zářivý úsměv je vítanou společností. Děkuji, že se smím s tebou stále usmívat.
Vzpomínáš, jak jsem na facebooku vytvářela coby událost svoji první výstavu? Já ano. Živě. Byla ve mně malinkatá dušička. Ale velmi natěšená dušička.
Neumíš si představit moji radost, když jsem v emailu našla prostý vzkaz: „Jsem na Tebe pyšný, vílo.”
Opravdu mě rozesmálo, že mi píše Christopher Brandon. Málem jste skončil ve spamu, pane plukovníku. Vážím si toho o to víc, že je mi známo, jak nenávidíš komunikaci přes internet. Úplně tě vidím rozhořčovat se nad lidmi tupě zírajícími do mobilu. Živořících na sociální síti, imaginárně, místo reálných prožitků. Vždycky už tě budu vidět. Když jsme se ten rok setkali, o vzkazu nepadla ani zmínka. Stačilo, že ty víš, že já vím.
Je to přes deset let.
Jak ten čas letí, snílku. Všechny mé vzpomínky na tebe září, nejsou obaleny žalem. Zůstala mile nasládlá nostalgie. Vždyť jak je to v těch pohádkách?
Žili šťastně až do smrti.
Svou část jsi splnil. Ty jsi opravdu plnohodnotně a šťastně žil. Jsi mi velikou inspirací. Teď je na mne, abych neselhala a taky zůstala šťastná až do konce. Spolu to zvládneme. Pro mě jsi neodešel. Nikdy nezmizíš. Budu sem jezdit nadále. Každý rok.
Všude, kde potkám šmoulí zmrzlinu, neodolám. Dávám si dva kopečky. Jeden pro tebe. Jeden pro mě. Věděl jsi, že chutná v každé cukrárně jinak? Už jsem měla karamelovou, smetanovou, banánovou, neskutečně neurčitě hnusnou a vanilkovou. Jsem si jistá, že právě to se ti na ní líbilo. Je to překvapení, dobrodružství. Vlastně tak trochu variace na Bertíkovy fazolky z Harryho Pottera.
Víš, já věřím, že spolu zažijeme ještě spousty dobrodružství. Nejen zmrzlinu. Dal jsi mi odvahu. Kola mého života uvedl do pohybu. Bez tebe bych si stále ještě lhala a stýskala na nespravedlnosti světa. Cítím tvoji oporu.
A když se mi přeci jen začne stýskat, nechám si tě, snílku, zdát.
Baryton zašeptá: „Vílo, mám tě rád.”
____________________________________________________________
1 úryvek z písně Like a Prayer od Madonny - Život je záhadou, každý musí žít sám za sebe. Slyším, jak voláš mé jméno a cítím se jako doma.
2 úryvek z písně Like a Prayer od Madonny -Slyším tvůj hlas, je to jako zjevení anděla, nemám na výběr, slyším tvůj hlas. Připadám si, jako bych létala, zavírám oči, ach bože, myslím, že padám z nebe. Zavírám oči, nebesa pomozte mi.
Sladké sny 
AQeris
Komentáře
Přehled komentářů
Konečně jsem měla chvilku, kdy jsem se mohla úplně a naprosto ponořit do tvého snění.
Tedy naprosto jsi mě dostala. Sen a realita... někdy je dost snadné je zaměnit. Už jen proto, aby byl člověk aspoň jednou překrásně a sladce šťastný. Ať to stojí co chce.
Takže teď se usmívám a nad tím koncem pláču. Ale nebyla jsem překvapená, tohle jsem čekala.
Blahopřeju. Prosím pis dál, těším se :-)
Někdy dvě slova řeknou všechno...
(Magdalena, 25. 9. 2018 14:16)
Jeho filmy ho udělaly nesmrtelným umělcem. Tys zachovala jeho lidskou duši.
Děkuji
Drahá AQeris <3
(Alice, 24. 9. 2018 23:24)
Nesmírně ti děkuji za nádherný výlet do říše snů, děkuji za půvab něžných chvil, sladkých momentů, vtipných doušek - kafe v posteli rozhodně boduje! :-D
"Probuzení" do reality bylo pro mě poněkud drsnější, podařilo se ti vyloudit ode mě i slzu ;-)
Rozhodně doufám, že už máš v hlavě další příběh! <3 Díky za tvé umění <3
Re: Drahá AQeris <3
(AQeris, 25. 9. 2018 8:25)
Já děkuji tobě. Změnila jsi mi život. A to nejen tím, že jsi rozšířila můj už tak barvitý repertoár nadávek o "Buď proklet ty i tvá klika"
Co se reality týká, snad je ti dostatečným zadostiučiněním, že jsem to obrečela taky :-)
Mám v plánu trošičku větší příběh a asi ho s vámi nebudu sdílet po částech. Ale slibuji, že občas přihodím nějakou povídku ;-) Abychom měli o čem snít.
Poděkování
(Astra, 29. 9. 2018 11:04)