9.kapitola Žár
Ootani Kou – Guslinger girl THEMA IV
Temnotu kolem něj ozařoval jediný stříbrný paprsek světla. Světlounký, nehmotný, probodávající temnotu skrz na skrz.
Sílil.
Zářil.
Jeho stříbřité světlo bylo jasnější a jasnější.
Zvětšoval se. Zaháněl tmu.
Dívat se na něj oslepovalo; zasahovalo to až do očí.
Bodal, pálil, kousal, trýznil, až hluboko v duši.
Jeho záře teď byla uprostřed jako výheň, rozžhavená bílá tavila Dracovu mysl na kousky. Sežehl ho druh bolesti, který ještě nikdy nezažil. Tak… obnažující, tak sladce krutý. Zasahoval do každé buňky, do všech částeček jeho já.
Tak chladně.
Vydal mučivý výkřik. A každý kousek jeho nitra s ním.
Stříbrná byla tak jasná, že to vypalovalo oči a bralo pohled; nešla snést. Nakonec zbyla jen nekonečná, božsky bílá výheň, trýznící každý kousek jeho těla i mysli.
Najednou zmizela. Nesmírné zářící světlo bylo pryč a jeho zalil požehnaný klid
Tma kolem něj se pomaličku rozjasňovala. Už před sebou viděl dveře; nebyly ani půvabné, ani příliš velké. Za to vypadaly rozhodně pevně, vsazené hluboko do kamene, z materiálu, který dávno pozbyl jakýkoliv organický původ. Zůstaly jen nekonečné vrstvy vrostlého prachu, které vyhladily veškeré škvíry. Úzkým oknem bez skla sem dopadalo jasné měsíční světlo.
Draco se se zájmem dotknul dveří. Jeho nitro bylo úplně prázdné a on cítil podivnou letargii, která mu byla povědomá, ale nemohl ji nikam přiřadit. Nakonec, vždyť to bylo jedno.
Položil ruku na dveře a ty ho samy pustily. S bolestným skřípěním se pomalu otvíraly do temnoty za nimi.
Vešel, měsíční světlo se plazilo za ním jako podivný druh stínu. Šel po úzkých schodech. Nebylo tu před ním ani trochu světla, ale on viděl dostatečně jasně. Podivuhodné, napadlo ho. Vešel do tmavé komnaty bez oken. Jen s holými kamennými zdmi, které byly závratně vysoké. Strop neviděl.
Hrad, došlo Dracovi pomalu a, snad v odpovědi na jeho myšlenky, někdo v místnosti tichounce zalkal.
Tohle je kobka, pochopil Draco s podivně mrazivým pocitem, který prorazil jeho podivně studeným klidem.
Ležely tu dvě postavy, zabalené v nějakých zašpiněných hadrech. Draco se otřásl, projel jím smrtonosný chlad těch kamenných zdí. Kdo je to, napadalo Malfoye a pomalu přistoupil k choulícím se bytostem. Obě tiše plakaly.
Nikdo z nich si ho ani nevšimnul. Nijak ho to netrápilo.
Sklonil se k místu, kde tušil hlavu. Ztuhnul, pak v šoku udělal krok zpátky. Nevěřícně zíral na jednu z postav.
Byl to Ewan zamotaný do svého pláště. Jeho tvář byla popelavě šedá, rty rozpraskané, oči plavaly v slzách, vlasy špinavé. Zimomřivě se choulil k druhé postavě. V hrůzném tušení, které ho sevřelo jako v ledových kleštích přešel k druhé postavě. Když pohlédl na její tvář, měl dojem, že se mu zastavilo srdce. Vynucený klid uvnitř něj ho zbavoval myšlenek; ale jeho tělo vědělo, koho má před sebou. Rozumělo a každým pórem křičelo zoufalstvím.
Byl to Harry. Oči měl pevně zavřené, vlasy slepené potem a krví. V Ewanově objetí ještě menší, než se kdy Dracovi zdál. Malfoy se prudce nadechl. Ne, to nemohl být Harry, vysvětloval svému splašeně bijícímu srdci racionálně. Tahle osoba má jinou tvář, trošku kulatější než by bylo správné, a podívej, jeho vlasy jsou kratší, než teď Harry nosí. A mají jinou barvu – spíš hnědou než uhlově černou. Nemá ani brýle.
Mladík, na kterého hleděl, otevřel oči a pohlédl skrz něj. A Dracovi spadl kámen ze srdce. Byly čokoládově hnědé. Děsivě se mu ulevilo.
„Merline,“ zašeptal hnědooký mladík. „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ zašeptal v tichém zoufalství, ruku v ruce s Ewanem.
„Už brzy, Harry,“ při vyslovení toho jména Dracovi zmrzla krev v žilách. Nemohl se ani nadechnout. „Za chvilku už bude tady. Bude to dobré.“ Zjevně to byla lež. Špatná a očividná, ale zdálo se, že pomáhala. Jediná jiskřička tepla v nekonečné studené tmě.
Někdo prudce rozrazil dveře, místností prokmitlo světlo a někdo se krutě zasmál.
„Tak tady ho máte. To má z toho, že byl neposlušný chlapeček.“ Hlas s tlumeným žuchnutím upustil nějakou hromádku a s ohavným bouchnutím se dveře zase zavřely.
Harry s Ewanem vyskočili, sundali pláště a zhroucenou postavu do nich zabalili. Draco, veden děsem a hrůznou přitažlivostí, k nim přešel blíž.
V šoku ztuhnul, a pak se otřásl.
Harry právě hladil po tváři jeho samotného. Draca Malfoye. Blonďatý mladík před ním třeštil vyděšené oči do tmy a zuby mu hlasitě drkotaly. Vypadal stejně zuboženě jako dva mladíci před ním.
Ewan ho objal a Harry mu položil hlavu na rameno. Světlo, které Dracovi osvětlovalo pohled, zmizelo. Přikryla je tma.
Jako by Draca táhlo nějaké podivné lano, ocitnul se znovu přede dveřmi. V měsíčním světle se rychle uklidňoval, jako by z toho obrazu, co viděl, mizely všechny emoce a strach. Jako by se jasné barvy té vzpomínky měnily na šedivý stín a všechno se to v jeho mysli obracelo v prach.
„Ochraňuj, varuj…spoj…uteč…braň se…zachraňuj…pomáhej…ochraňuj.“
Draco se otřásl, zase slyšel ty hlasy… Byly tak povědomé! Jen si je nedokázal spojit s žádnou vzpomínkou. Znovu jím projela hrůza a jemnými prstíky obkroužila klouby jeho páteře. Draco se dal do běhu. Jako by přesně věděl, kam má jít. Teď dopředu, pak nalevo, teď musí zahnout doprava, po těch schodech a pryč.
Na osmém schodě jím projel divný pocit a on se otřásl. Nevěděl, ani netušil, proč. V podivně nejasném pocitu stíhání se podíval zpátky, a pak vyběhl schody a pokračoval dál. Měl dojem, že to nestihne. Ať to bylo cokoliv. Věděl, že nemá kam utéct, ani kam se uchýlit.
Zastavil se, až když se před ním objevilo první stříbřité světélko. Jiskřička se vznášela přímo před ním a nohy mu vypověděly službu. Vedle prvního se začaly objevovat další.
Tančily.
Šeptaly.
„Ochraňuj, varuj…spoj…uteč…braň se…zachraňuj…pomáhej…ochraňuj.“ Šeptavý mnohohlas kupodivu Draca uklidňoval. Zdál se mu tak známý. Drobná světélka kolem něj vířila a téměř ho celého obklopila.
Jejich světla zesílila.
„Už brzy, brzy,“ slibovalo světlo, které se slilo do jednoho. Kolem něj zaplanul bílý oheň a chytil Draca do spárů chladných muk. S výkřikem bolesti se zhroutil na kolena.
S trhnutím se probral. Vyšvihnul se do sedu a s rozšířenýma očima zíral do závěsů před sebou. Hluboce a trhaně dýchal a celého ho poléval pot. I jeho ložní prádlo bylo úplně propocené.
Byl to jen sen, ujišťoval sám sebe. Jen hloupý sen, který nic neznamená. Detaily mu mizely před očima, ale svou, Potterovu a Ewanovu tvář měl stále jasně před sebou. Jak byli bílí a rozbití jako znesvěcené mramorové sochy.
O nic nejde, přemlouval se a šmátravě nahmátnul hůlku.
„Pulírexo,“ zašeptal a ložní prádlo na něj dýchlo čistotou. Odložil hůlku a znovu se schoulil do peřin. Těžké ticho na něj padlo jako dusivá deka a on za okamžik upadnul do neklidného bolestného spánku beze snů.
Ráno si nevybavoval příliš mnoho – jen jasné bílé světlo a tváře jeho přátel.
Nejdůležitější věcí při udržování štítů bylo soustředění. Nesměli jste udělat chybu nebo se nechat něčím rozptylovat. Měli byste se soustředit na stálý a konstantní proud magie, na ten pocit, když se v kruhových vlnách štít rozvrstvuje kolem vás. A museli jste vždy odhadnout, kolik síly je do něj třeba vložit, aby mohl správně čelit nepřátelským kouzlům.
Cena za to byla vysoká.
Draco teď cítil prudké nárazy Ewanových kleteb. Útočil na něj v rychlých salvách z mnoha nečekaných úhlů. Každou se mu zatím podařilo odrazit – ale čím víc v tom pokračoval, tím větší měl dojem, jako by je snad blokoval vlastním tělem. Cítil se celý pomlácený, a přestože věděl, že mu kletby kvůli bariéře nemohly ublížit, měl dojem, že s každou další je to horší a horší.
Rebeca stála vedle něj, krytá štítem a v rychlém sledu odpovídala protikouzly. Samozřejmě, pomyslel si v přestávce mezi zaklínadly, ona nebyla tak dobrá jako Ewan. Ale rozhodně ho překvapila svou obratností a především svými schopnostmi v přeměňování. Předměty v téhle místnosti přeměnila na ostrá kopí a roje dýk, které s ďábelskou rychlostí kouzlem vrhala po Ewanovi. Draco se musel její úskočnosti usmívat. Odrazit štítem fyzický předmět bylo mnohem složitější a znamenalo to plnou kouzelníkovu pozornost.
Samozřejmě, soustředění na složitá přeměňovací zaklínadla by nebyla schopna, pokud by nebyla chráněná bezchybným štítem.
Když Ewan viděl, že prohrává, zamračil se a vyslal mocný oranžově zářící paprsek, který prudce narazil do jejich štítu.
„Ignitus obvolvo!“ zavelel silným hlasem.
Dracem to otřáslo, protože dříve než Rebeca ucítil tuhle Ohnivou kletbu. Kolem jeho štítu se rychle rozhořely oranžové zářící plameny. Jako jazyky olizovaly jeho štít a pálily kolem něj všechno dostupné. Jen chráněný kruh kolem nich zůstal nedotčený.
Pohlédli s Rebecou na sebe.
„Umím to odeklít, ale neudržel bych štít. A to bychom nestihli,“ vysvětlil zvýšeným hlasem, aby přehlušil hučení ohně. Spíš tušil, než slyšel, Ewanův hlas, který v tichém zaklínání přikazuje plamenům jít blíž, přitlačit je, sevřít je pevněji ve své horké náruči.
Žár kolem nich stoupal. Dracovi se na čele začal perlit pot únavy.
Rebeca přikývla a několikrát zamávala hůlkou. Nic se nestalo. Potřásla hlavou a prameny lesklých kaštanových vlasů se jí rozlétly kolem hlavy.
„Commutare omnivorus crystallus,“ vykřikla mocnou přeměňovací inkantaci a Draco ohromeně zamrkal. Kouzlo, které dokázalo proměnit v netající led téměř cokoliv, patřilo do OVCÍ šestých ročníků. On sám tohle kouzlo nikdy spolehlivě neovládl. Žádalo velice silnou vůli prosadit ho za každou cenu a velkou obratnost.
Plameny se v mžiku změnily na blyštící ledovou hradbu. Nádhernou, zastavenou v prchavém okamžiku hlubokého klidu. Draco pochopil. Mávnul hůlkou a vyslal neverbální zaklínadlo.
S odporným zvukem se nádherné ledové monumenty roztříštily na miliony kousků. Znovu zamával hůlkou ve složité kruhové křivce a propíchnul vzduch směrem k Ewanovi. Všechny drobné, jako břitva ostré, kousky ledu se vrhly na tmavovlasého mladíka. A už v letu se měnily zpátky na drobné ohníčky. Crystallus se dokázalo zkrotit jen natolik, nakolik byl čaroděj schopen danou věc ovládnout.
„Protego totallus!“ zahřměl Ewan a bublina mocného štítového kouzla se kolem něj rozprostřela ještě dřív, než se jakýkoliv ohníček mohl dostat do Ewanovy nebezpečné blízkosti.
Ohníčky ho celého obklopily a sevřely jeho štít. Draco šeptal kouzelné formule svazování a pronikání.
A těsně před tím, než mohly proniknout jeho štítem, ho Ewan sám ukončil a prudce svou vlastní ohnivou kletbu neverbálně ukončil. Stihl to téměř dokonale – jen na mžik vteřiny mu oheň olíznul zezadu vlasy. Místností se nesl lehký odér spáleniny.
Všichni tři hlasitě oddechovali.
Když Draco poprosil Harryho, jestli by mu neřekl o nějakém místě, kde by oni tři mohli trénovat boj, poslal ho do téhle Komnaty nejvyšší potřeby. A taky strávil notnou chvilku tím, že mu vyprávěl, jak v minulém ročníku učil ostatní koleje obranu proti černé magii.
Draco se teď musel ušklíbnout.
Takhle to dělal Zmijozel. Žádné slitování se slabostí, to je to, co je učil Severus.
„Myslela jsem, že mě tou Ohnivou kletbou uškvaříš,“ zabručela Rebeca a Ewan po ní střelil pohledem.
„Měl jsem dojem, že jestli hodíš ještě jedno to proklaté kopí, že to bude moje smrt,“ odpověděl a Rebece se rozjasnila tvář.
Draco je sledoval s lehkým úšklebkem. No dobrá, možná je Zmijozel trochu… specifická kolej. Ale vždyť si každý skládáme komplimenty trochu jinak.
„Já bych řekl, že vy dva dohromady byste lehce sestřelili každého, kdo by se vám odvážil postavit,“ prohlásil Malfoy a se skrytým úsměvem pokynul Blackwoodové i Garsideovi.
„Pokud by neměl tvůj štít,“ odpověděl Ewan.
„Tak co, vyměníme se?“ zeptala se Rebeca nedočkavě. Kluci se nad její krvelačnou bojechtivostí jenom ušklíbli.
Přípravy na ples byly v plném proudu a Zmijozelská kolej dostala od primusky za úkol zařídit vhodnou výzdobu a zajištění reprezentačních prostor. Draco se spolu s Pansy do toho ponořili možná až trochu moc. Uvědomil si to, když dnes během oběda potřetí měnili materiál na závěsy. On nesouhlasil s nabíraným tmavým tylem, ona nechtěla samet, a tmavý brokát přišel oběma příliš fádní. Nakonec se shodli na lehkém hedvábí v teplých tónech.
Po tom, co Draco poslední hodinu a půl přeměňoval snad sto metrů provazu na hlinkové a oranžové hedvábí, byl unavený a velmi nenaložený. Za žádnou cenu totiž nemohl dosáhnout patřičného barevného odstínu a dokonalé struktury látky; toho úkolu, Merlin požehnej, se nakonec zhostila Rebeca a Draco po tom, co byl přinucen vyslechnout jejich diskuzi, měl dojem, že plánují vyrobit i svatební šaty pro tři příští generace.
S Remusem si zatím vyměnili jenom několik dopisů. Zdálo se, že Brumbál začal okamžitě využívat všechny dostupné zdroje – lidské, magické i vlkodlačí, pomyslel si s jistou hořkostí Draco.
V žádném případě teď neměl náladu doučovat tupohlavého Nebelvíra, který vykazoval výjimečnou rezistenci vůči čemukoliv, co mělo co dočinění s lektvary.
Draco samozřejmě věděl, že to není tak docela pravda, a že se Harry postupně zlepšuje, ale v tenhle okamžik byl naštvaný; po náročném dni v sobě neměl ani kousek milého Zmijozela.
Jestli něco takového vůbec existuje.
Sešli se v nepoužívané učebně lektvarů ve sklepení. Draco na Harryho už čekal, když se tmavovlasý mladík přihnal, pozdravil a těžce dosedl na židli vedle něj.
Unaveně si povzdechl a ruce si pomalu složil pod hlavu a natáhnul se na lavici.
Draco ho s jistou nechutí pozoroval; musel si uvědomit, že v jeho tváři je stejný výraz, jako musí mít on sám.
„Těžký den?“ ušklíbl se a sám se zavrtěl na židli, aby našel pohodlnější polohu.
„Nemáš ani tušení,“ vydechl Harry a vyslal k němu unavený úsměv.
„Ale ale, depresivní Potter. Co to má být? Blíží se snad konec světa?“ zvednul ironicky obočí Draco a na okamžik se odmlčel. „Co se stalo?“ zeptal se o poznání přátelštěji.
Harry pokrčil rameny.
„Kde začít? Škola? Úkoly z přeměňování? Hermionina hádka s Ronem? Tím, že asi budu brzo propadat z lektvarů? Severus?“
Draco mu věnoval dlouhý zkoumavý pohled.
„Severus? Co se stalo?“
„Já…“ nadechl se Harry a jeho líce dostaly růžový nádech. „Myslím, že ho miluji,“ prohlásil s nejistě bezbrannou útočností.
„Překvapení!“ Draco se ironicky ušklíbl a Harryho tvář polila červená. „A už jsi mu to řekl?“
„Ano,“ odpověděl Harry zraněným tónem a oddaným výrazem štěněte.
„A?“
„A řekl, že mi nemůže dát, co si přeji. Ale že si mého citu váží víc než čehokoliv jiného a…“ zaváhal. „Že mě neopustí,“ dopověděl pomalu, hlas naplněn hlubokým citem. Odrážel se mu v očích a tváři, zářil z něj jako neviditelné světlo, které bylo všude cítit. Dracovi se sevřelo srdce – on je tak… nevinný, tak živý a upřímný. Tak čistý, prolétlo mu hlavou a on se naklonil, veden dalším nenáviděným nelogickým impulsem a krátce Harrymu sevřel ruku v té své.
Smaragdové oči na něj překvapeně zamrkaly, naplněné nečekanou důvěrou.
„To je dobré, ne? Tak bojuj. To je to, v čem jste vy Nebelvíři dobří. Dobij srdce Severuse Snapea,“ odpověděl tiše s drobným úsměvem na rtech. Byl jemný, hladivý a laskavý.
V každém z nás je kus Nebelvíra, pomyslel si Draco a pustil Harryho ruku.
Draco krátce zaklepal na dveře ředitelovy pracovny. Byla středa večer a měli spolu svou pravidelnou schůzku. A ačkoliv Brumbála celé dva dny nezahlédl, nepochyboval, že na něj už čeká ve svém křesle jako obvykle. Draco si v duchu přiznával, že si vážně užívá povídání s ředitelem a za žádnou cenu by je nechtěl zrušit.
„Dále,“ ozval se tlumený hlas zpoza dveří a Draco vešel. Rozhlédl se a překvapeně zamrkal. Pracovna byla v katastrofálním stavu. Knihy vytažené z polic a knihoven se válely po zemi, stůl byl pokryt svitky pergamenů, že ani nebyl pořádně vidět. Na čajových stolcích stály netknuté zbytky jídla. Uprostřed všeho stál Brumbál, trochu rozcuchaný, ale s nadšeným výrazem ve tváři.
„Vítej, Draco,“ usmál se na něj a on měl na okamžik dojem, že před ním stojí rozjařený mladík. „Sedni si, kdekoliv je volno. Mám tu teď trochu nepořádek,“ mávnul vlažně rukou a znovu se sklonil ke knize, kterou měl v rukou.
Draco se rozhlédl, zamířil k nejbližší volné stoličce a posadil se.
„Co se to tady stalo, pane profesore?“ zeptal se a zvedl oči k portrétům na stěnách. Žádný z nich tu nebyl.
Ředitel se spokojeným výrazem přešel ke své židli a pohodlně se v ní opřel. Knihu odložil před ně.
„Severus to rozluštil,“ vyslal k němu zářivý úsměv a rychlým švihnutím hůlky vykouzlil tác s čajem a sušenkami. Když uviděl jeho nechápavý výraz, omluvně se pousmál.
„Tedy, chci říct, že jde o to, co jste našli na hradě Havraspár. Zdá se, že to je skutečně Deník Roweny z Havraspáru. Jenomže po několika úvodních stranách se ukázalo, že celý text je šifra, která zarytě odolávala všem zaklínadlům,” ředitel se odmlčel a pak se vesele zasmál. „Byl jsem starý hlupák. Snažil jsem se to odeklít, ale nešlo to. Protože tohle vůbec nebyla kouzelnická šifra. Jenom mudlovský kód. Myslel jsem, že Rowenina kouzla jsou na mě příliš silná.“ Znovu potřásl s úsměvem hlavou. Draco se zájmem přikývl. Chápal to, málokterý kouzelník by si dokázal všimnout, že to jsou prostě zpřeházená písmena. Někdy se mu nekouzelnické způsoby zdály podivné.
„Za žádnou cenu jsme to nemohli rozluštit. Byly použity znaky, které jsme před tím nikdy neviděli. Zjevně to musel být nějaký její vlastní výmysl,“ vysvětloval dál Brumbál a nadšeně mu zasvítily oči. Zjevně si musel ten hlavolam užít. „Ale Severus na to přišel. Povolal Šedou dámu a přinutil ji nám tu šifru prozradit.“
„Šedou dámu?“ zvedl Draco tázavě obočí a upil ze svého šálku.
„Ano,“ přikývl Brumbál a napil se čaje. „Zdejší hradní duch. Znáš ji, bývala Helenou z Havraspáru, dcerou Roweny.“
„Ach,“ vydechl Draco a krátce si projel rukou vlasy. „Takže to byl nějaký rodinný kód.“
„Přesně,“ přisvědčil Brumbál a složil ruce před sebe. „Překlad změnil piktogramy na srozumitelná písmena a my jsme to pak dokončili jednoduchým zpřeházením písmen a přeložili ji.“ Věnoval Dracovi vítězný úsměv.
„A jsou to tedy skutečně vzpomínky Roweny z Havraspáru?“ zeptal se zvědavě Draco a Brumbál přikývl.
„Ale to není všechno. Zdá se, že někteří členové rodu Havraspáru tvrdili, že jsou příbuzní samotného Merlina. Byla to tehdy tak trochu módní záležitost, víš?“ odmlčel se a vesele na něj zamrkal. „Ale Havraspárové zašli tak daleko, že o něm začali sbírat veškeré dostupné informace. Rowenin strýc tomu, zdá se, zasvětil celý život.“ Spokojený triumf, který mu svítil na tváři, začal konečně dávat Dracovi smysl. Široce se usmíval, opřený ve svém křesle, konečky prstů přemýšlivě spojené.
„Takže tady jsou zapsané nějaké nové informace o Merlinovi, pane?“ zeptal se se zájmem.
Čaroděj Merlin byl legendární postava, která založila kouzelnickou společnost, jak ji magicky nadaní znají dnes. On položil základy, na které později navázalo Mezinárodní sdružení kouzelníků, a některé dochované zápisy dokonce vypovídají, že byl první, kdo začal mluvit o tom, že by mělo dojít k oddělení světa kouzelníků a mudlů. Trvalo to téměř sedm století, ale Mezinárodní sdružení kouzelníků nakonec závazně schválilo pro všechny země Dekret o zachování tajemství. A jeho moc byla nepředstavitelná. Byl tím nejmocnějším kouzelníkem historie.
„Přesně tak. Ale víc než tušíš. Jsou tu zapsány některá sebraná zaklínadla, která vytvořil. A je jich víc, než by jakákoliv ministerská knihovna byla ochotna připustit,“ odpověděl ředitel a Draco překvapeně zamrkal. Vážně bylo tohle možné? Našli Merlinova zaklínadla?
„Takže Harry měl pravdu. Vážně jsme našli poklad,“ zamumlal a Brumbál s úsměvem přikývl.
„Největší poklad, jaký Havraspárové měli.“
Draco téměř okamžitě ucítil neuhasitelný požár v jeho nitru. Chtěl tu knihu vidět a hned! Byl za to ochoten dát téměř všechno. Kdo by po něčem takovém netoužil? Který kouzelník by to dokázal přejít bez zájmu? Moc, sílu, vědění. Hodnoty, kterých si každý Zmijozel vážil.
A všechno to bylo v té nenápadné, v kůži vázané knize. Zvednul oči k Brumbálovi a starý muž se na něj jen pobaveně usmíval. Zdálo se, že si jeho překvapení užívá.
„Ano, můžeš,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. Jeho tvář ale náhle zvážněla.
„Duplicare liber,“ zvolal a z jedné knihy byly dvě. Starší část posunul směrem k Dracovi.
„Je tvoje,“ prohlásil a podíval se Dracovi přímo do očí. A na okamžik měl dojem, jako by mu Brumbál mohl vidět až na dno duše. „Ale musím tě důrazně požádat, abys ji pečlivě chránil. Zaklel jsem ji tak, že pokud se ji pokusí otevřít kdokoliv jiný než ty, kniha se sama zničí a aktivuje se alarmové kouzlo,“ vysvětlil a Draco si ji pomalu a s jistou obřadností převzal. Toužil ji okamžitě celou přečíst, ale ředitel k němu ještě promluvil. Hlas naplněn pronikavou jistotou hlavy Fénixova řádu.
„A do odvolání zakazuji použití jakéhokoliv Merlinova kouzla s výjimkou nejkritičtějších situací.“
Draco měl samozřejmě v plánu Roweniny vzpomínky, jak v duchu knihu nazval, přečíst ještě dnes v noci. Ale Brumbálova lekce nitrobrany dnes byla náročnější, než kdy dřív a Draco měl dojem, že už nedojde ani do své ložnice. Tak trochu předpokládal, že to bylo také kvůli tomu, aby zmírnil jeho planoucí nadšení.
Každopádně byli oba dva potěšení pokrokem, jaký udělal. Zdálo se, že se něco v něm změnilo. Dokázal skrýt své vzpomínky v hluboké temné vodě a vyhnat Brumbála ze své mysli ven s pomocí stříbřitého měsíčního světla.
Ředitel se samozřejmě nebránil, ani na něj nijak netlačil, ale každopádně to byl úspěch. Draco, spokojený sám se sebou, odložil další prázdnou sklenici vody. Magie měla zvláštní zákonitosti a výzkumy ukazovaly, že magická energie se mezi jednotlivými buňkami přenášela právě díky vodě. A proto byla také magická aktivita tak náročná na její spotřebu. Pro každého kouzelníka představovala dehydratace velmi vážné nebezpečí.
„Dnes ti to šlo opravdu skvěle, Draco,“ pochválil ho úklonou hlavy ředitel, pohodlně opřený ve svém vysokém křesle.
„Díky,“ odpověděl překvapivě potěšený Draco. Brumbál se pro něj stále víc a víc stával autoritou, u které usiloval o získání respektu. Podobně jako Severus. Nemohl si nevšimnout stále většího množství společných linií osobnosti, které měli. Byli si tak podobní. A přece úplně rozdílní.
„Draco,“ přerušil ředitel jejich zamyšlené ticho a mávnutím hůlky doplnil vodu v Dracově sklenici a úsečnou kličkou na konci ji doplnil kolečkem citronu. Mladík mu úsměvem poděkoval. „Dnes jsi dosáhl další úrovně v nitrobraně. Tvou další domácí prací bude postupný trénink setrvalého zachování tvých bariér. Dnes jsi zažil skutečný stav chráněné mysli. Dalším úkolem je tedy dosáhnout toho, aby tvoje mysl byla chráněná neustále,“ vysvětlil přátelsky. Draca něco zašimralo na okraji vědomí, nějaký neodbytný nápad nebo myšlenka, kterou si nemohl vybavit.
„Takže doteď byla moje mysl otevřená všem výpadům zvenčí?“ zeptal se zamyšleně a Brumbál pomalu přikývl.
„Všem samozřejmě ne. Pouze těm, kteří ovládají nitrozpyt a už někdy byli uvnitř tvého nitra,“ z jeho hlasu zmizel spokojený podtón a on mu věnoval dlouhý pohled. Pomněnkově modré oči zapluly do šedých mračen. A Draco ucítil nenápadný podivně známý pocit, který cítil v posledních měsících často. Nikdy nad tím nepřemýšlel. Vlastně to bylo jen tehdy, když s ním byl Brumbál. Nebo Severus.
Pochopení se jen pomalu dralo do jeho vědomí. S téměř urputnou neochotou se bránil vířícím faktům.
„Vy jste to viděli…“ prohlásil obviňujícím tónem plným vzteku. Brumbál přivřel oči.
„Ano,“ řekl a v jeho hlase nezazněla žádná obhajoba. „Viděli.“
Prudký zážeh zuřivosti a odporně nahý pocit se prohnaly Dracem a usídlily se mu v žaludku jako tvrdá kulička beze slov.
„Ale…“ nedostávalo se mu slov a jenom sevřel látku hábitu v pěsti. Po vzteku tu byla lítost. A ponížení. Objaly ho ve studeném náručí a přitiskly ho k sobě.
„Myslel jsem, že mi věříte,“ promluvil a jeho tón odhalil, jak se právě cítil. Obnažený a zranitelný.
„Je mi to líto, Draco,“ prohlásil pak Brumbál a znovu se mu podíval do očí. V těch modrých tůních byla skutečná lítost. „Ale muselo to být. Po tom, co se stalo v červnu, jsme nevěděli, jestli ti můžeme důvěřovat. I Veritasérum se dá oklamat. Severus mě varoval, že bys mohl mít v žilách protilátku. Nitrozpyt byl nejjistější možnost, proto jsme tě tehdy prověřovali. Ale nitrozpyt nebyl nikdy určen k hlídání osob. Je totiž velmi náročné ukončit spojení s člověkem, který sám nitrobranu neovládá. Vyžaduje to nějakou dobu nechráněného vědomí a spuštěných štítů. A to nepřicházelo v úvahu,“ vysvětloval Brumbál, a přestože v jeho tváři byla zjevná nechuť k něčemu takovému, v žádném případě se neomlouval. Dělal to, co považoval za nejlepší.
Jako když mě zachránil Eviterou, připomněl si Draco. A krátce na srozuměnou přikývl.
„Je to také jeden z důvodů, proč jsem tě nitrobranu začal učit,“ pokračoval Brumbál, ruce stále klidně položené na stole. „Protože ti věřím.“
Draco na něj chvíli mlčky hleděl.
„Rozumím,“ přikývl pak a vyvolal stříbrné světlo, svou mysl naplnil temnou vodou, aby skryl všechny své pocity. Brumbál jenom zamrkal a nijak to nekomentoval. „Pokud to nebude vadit, rád bych šel na kolej. Myslím, že potřebuji… trochu času,“ prohlásil pomalu a ředitel přikývl.
„Samozřejmě. Tedy dobrou noc,“ přikývl na souhlas a věnoval mu další pohled. Draco vstal a beze slov přešel místností. Samozřejmě, byla to zrada. Cítil se poníženě a ranilo ho to, ačkoliv to nebyl před kýmkoliv ochoten přiznat. Zastavil se ve dveřích.
Ale… Permisceo evitera. Spojit a chránit. V hlavě mu vířily vzpomínky prozářené ranním světlem a plné čisté vůně ošetřovny.
Těžko mohl popřít věci, jak jsou. Brumbál ho zachránil. Dvakrát. Takže… Přenese se přes to. Skousne to.
Ale nemusí teď hned. Otočil se čelem k velikému dřevěnému stolu, ale na ředitele se nepodíval.
„Uvidíme se příští středu,“ oznámil a bez čekání na odpověď za sebou zavřel. Knihu držel v ruce. Nakonec, byl to Zmijozel. Byl by to holý nesmysl ji tam nechat.
Celou Zmijozelskou kolej naplňovalo silné vzrušení z nadcházejícího famfrpálového zápasu. Ačkoliv hrál Mrzimor s Havraspárem, hýbal tenhle zápas celou školou. Nejenže byl poslední v podzimní sezóně, ale rozhodoval o tom, jestli má Zmijozel šanci vyhrát Pohár nebo ne. Poslední zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem byl po přemístění obou chytačů okamžitě ukončen a byl uznán dosavadní výsledek hry. A ten ukazoval na drtivé vítězství Nebelvíru.
A Zmijozel teď, pokud Mrzimor prohraje, definitivně ztratí šanci na výhru Poháru.
Něco takového si Draco nebyl ochotný připustit a měl tušení, že ani Snape.
Ale pravdou bylo, že se teď snažil úporně řediteli své koleje vyhnout. A trénink nitrobrany ho stál velké množství energie, přestože ho zásobovala zlost a odhodlání nenechat znovu kohokoliv hledět do své mysli.
Byl pátek, předvečer famfrpálového zápasu a Dracova nálada se nijak nelepšila. Zdálo se, že Remus je tak vytížený, že i proměnu ve vlkodlaka o víkendovém úplňku stráví jinde.
Samozřejmě šlo o nedělní ples. Draco nebyl naivní, dobře si uvědomoval, že v žádném případě nepůjdou spolu. Nepřicházelo to v úvahu. Nechodí spolu, ani nic takového. A... on byl přeci vlkodlak. Čistokrevný Zmijozel přeci nemohl jít na žádný ples s nečlověkem.
Nebo ano? A jakou cenu by za to pak zaplatil? Kousnul se do rtu.
A co pro něj vlastně Remus znamená? Jaký je mezi nimi vztah? A co pro něj znamená on?
S prudkým zavrtěním hlavy odehnal všechny obtěžující myšlenky a jenom se soustředil na knihu před sebou.
Seděl v Komnatě nejvyšší potřeby, přeměněné tak, aby mu poskytla při čtení Roweniných vzpomínek co největší pohodlí. Bylo tu veliké křeslo, hořící krb a za okny padal déšť. Ve vzduchu se vznášela vůně skořice a jablek.
Zdálo se, že Rowenin život byl jedno velké dobrodružství, které stará žena skutečna zapsala jako román do své knihy, zažloutlé listy pergamenu mu pomalu klouzaly mezi prsty a on objevoval svět starý téměř jedno tisíciletí.
Během uplynulých dní si vytvořil zvyk ji otevřít každé ráno a přečíst si jeden nebo dva odstavce. Úplně namátkově, prostě otevřel knihu a četl tam, kam se mu zabodl pohled. Musel se smát, jak trefné to občas bylo. Míval dojem, že má kamarádku, která mu svěřila všechna svá tajemství a je s ním ochotna sdílet všechnu svou moudrost a zkušenosti. Ale někdy to byly hořké, trochu bolestné věty ženy, která prošla mnohým zklamáním.
Měl dojem, jako by se dotýkali konečky prstů skrz deset století – útržky slov a vět byly hlubší, než celodenní hovor.
Přečetl si znova dnešní pasáž. Když chtěl večer konečně začít číst celou knihu řádně a tak, jak se má, vypadla mu z ruky. A otevřela se znovu na tom, co četl dnes ráno.
Je to zvláštní žár, něco hluboce lidského a přirozeného, co nás nutí opouštět staré známé a bezpečné břehy a hledat jinde a dál, nutí nás plavat dál na širé moře, kde není žádných záchytných bodů. Byl to stejný oheň, který mě přinutil odejít od mého manžela, znovu se zamilovat do dívky, která je mnohem mladší než já, dovedl mě k nalezení společníků, kteří se mnou založili školu magických umění. Nechala jsem za sebou své dítě, jehož pláč a slova se mi často vrací ve snech. Způsobila jsem mu velikou bolest. Nehledám v sobě žádnou omluvu, jen doufám, že mi jednoho dne odpustí. Miluji ji každým kouskem své duše; ale ten plamen hrozil spálit mne i mé tělo. Co bych to byla za matku, kdybych jí dala takový příklad? Kéž by alespoň veškerá milost, která mi byla dána, zabránila, aby po mně dostala dědictvím ten divný žár, tu vášeň, která mě přinutila prožít svůj život jako odvážná, ale věčně neklidná loď v bouři a běsnění mořských vln. Je to bláhová naděje. Moje dcera mi je příliš podobná. Kéž má dost moudrosti, aby se nechala tím žárem a touhou vést. Protože cokoliv jiného ji uvězní jako krásného ptáčka v kleci.
Draco hluboce rozuměl tomu, co se snažila říct. Kolikrát on sám ležel v posteli a ptal se ticha kolem něj, co má dělat. Nikdy se mu nedostalo odpovědi. Ale on věděl, že nemohl jinak. Nemohl udělat to, co po něm chtěl Pán zla, ani nemohl ublížit Potterovi, ne skutečně a doopravdy. Byla to ta stejná divná síla, která ho provedla všemi výpravami za viteály a která ho přinutila udržet štíty, když stáli v troskách Havraspárského hradu.
A kolikrát přemýšlel o tom, co nechal za sebou? Přepychový život, peníze, politický vliv a moc, povrchní názory, masku lhostejnosti. Rodinu. Maminku. Otce.
Ne, Draco si nedělal iluze, že by mohli to, co se mezi nimi stalo, někdy překonat. Zradil nejhorším možným způsobem a Zmijozelové nikdy něco takového neodpouští.
Ta myšlenka bolela, ale on v hloubi své duše věděl, že je mu lépe. Že ten jeho vlastní divný žár ho změnil a dovedl na místo, kde byl šťastnější.
Alespoň v to věřil. Protože co zbývalo?
Merline, pomyslel si Draco a krátce zavřel oči, kéž mám dost síly nechat ten oheň hořet.
Famfrpálový zápas začal kolem jedenácté. Na tribunách se shromáždila celá škola. Dokonce i Brumbál, McGonagallová a Snape seděli a dohlíželi na zápas. Dracovy pozorné oči si nemohly nevšimnout nenápadně rozmístěných členů Řádu.
Harry stál mezi ostatními Nebelvírskými, ve řvavě rudé záplavě naproti Zmijozelské tribuně. A přestože šlo o boj mezi Mrzimorskými a Havraspárem, zdálo se, že oni to možná prožívají silněji než ostatní.
Favorizováni byli Havraspárští, ale Zmijozelové potřebovali, aby vyhrál Jezevec. Draco předpokládal, že by mohli mít docela slušnou šanci – měli dobrou defenzivu a jejich odrážeči byli stejně dobří jako kdysi dvojčata Weasleyovi. Ne že by to někomu přiznal.
Šlo prostě o to, který chytač bude lepší. Jestli Changová nebo mrzimorský nováček, Alexander Haley. Byla to trochu sázka na nejistotu, protože nikdo z nich nevěděl, jak dobrý je.
Někdo ho chytil za rameno.
Byla to Rebeca. Procpala se davem až k Dracovi a postavila se vedle něj.
„Jak to podle tebe dopadne?“ zeptala se hlasitě, aby přehlušila ryk, který vládnul všude kolem nich.
Zápas začal. Draco pocítil zaperlení vzrušení hluboko v břiše.
„Mrzimor by mohl mít docela slušnou šanci. Jde o to, jakého má chytače,“ odpověděl, oči přilepené na hřiště. Hra nabírala na rychlosti a byla čím dál ostřejší.
„Alexandr je dobrý,“ prohlásila a strčila neposlušné prameny vlasů za ucho. Podíval se na ni se zvednutým obočím.
„Trochu ho znám,“ odpověděla na nevyřčenou otázku, aniž by se k Dracovi otočila.
„Aha. A odkud, smím-li se ptát?“ protáhl pomalu arogantním tónem. Poněkud ho štvalo, že nějaká páťačka ví víc než on, člen famfrpálového týmu.
„Chtěl se mnou chodit,“ zchladila ho Rebeca a střelila po něm ostrým pohledem. „Odmítla jsem ho, pokud tě to zajímá. Ale vím, že je dobrý.“
Draco se vrátil ke kyselému mlčení.
Ale záhy musel uznat Rebečin odhad.
Hayley byl mnohem lepší letec než Changová. Na konci další hodiny chytil za obrovského jásotu a pískotu Zlatonku a zápas byl ukončen.
Měla pravdu a jemu nezbývalo, než to přiznat. Naklonil se k Rebece a prohlásil: „Měla jsi pravdu. Je dobrý.“
Pohlédla na něj s překvapeným údivem, pak se jednoduše pousmála a přikývla.
„Ale ty ho porazíš,“ odpověděla.
Možná bylo to Nebelvírství prudce nakažlivá nemoc, pomyslel si Draco, ale v přiměřených dávkách mělo jistý nepopiratelný půvab.
Jorane – Pour Gabrielle
S Harrym se setkali na chodbě v sedmém patře. Stačil jediný pohled, aby oba pochopili, že není vše v pořádku. Ani trochu. Harry nevypadal smutně ani vesele, v očích měl jen velikou bolestnou únavu. A Draco… se cítil stejně. Snažil se ten smutně opuštěný pocit utopit v temné vodě jeho nitrobrany, ale nešel ani ukrýt ani přehlušit.
Ztraceni uprostřed zuřícího šílenství všude kolem? Oba dva? A kdy ztratili právo na normální život? Kde prohráli možnost snadno se zamilovat? Šílet z famfrpálu? Snít o budoucnosti?
„Pottere, pro Merlina, vypadáš příšerně.“ Harry se ani nezmohl na pořádnou odpověď.
„Draco,“ pronesl tím zranitelným tónem, který Dracovi svíral srdce. Jeho oči byly prázdné, ramena ohnutá.
Byl to ten podivný pocit, který Draca nutil dělat tyhle nelogické věci. S Remusem, Brumbálem, i s Rebecou. A bylo to stejné jako tehdy v červnu u astronomické věže.
Nemohl udělat věci jinak. Nedokázal přehlušit ten pocit. Bylo by to jako… malá smrt, bolestné znesvěcení, které nemohl dopustit.
Ironie. Odkdy Malfoyové cítí soucit? A od kdy se starají o duševní zdraví Nebelvírů?
Kdy se odchýlil z cesty, která mu byla určena jeho příjmením?
Kéž by věci byly snazší.
Znovu se podíval na černovlasého mladíka, jako by ho viděl poprvé. Rozhodl se. To ten pocit v břiše, ten podivný horký a pálivý pocit. Ten žár ho hnal.
Chytil Harryho za paži a dovlekl ho ke gobelínu s trollem. Harry na něj udiveně hleděl, ale neřekl nic. Před nimi se objevily leštěné dveře z načervenalého dřeva a Draco je otevřel.
Věnoval Potterovi dlouhý pohled.
„Tak jdeš?“
Nějakou dobu pili a seděli mlčky. Když se láhev ohnivé whisky začala povážlivě vyprazdňovat, hovor se rozproudil.
„Co, že nejsi zklamaný z toho, jak dopadl zápas?“ zeptal se trochu těžkopádně Draco. Alkohol i z něj uvolňoval napětí a zábrany. Pokoj, ve kterém pili, trochu připomínal otcovu pracovnu. Dvě kožená křesla, stůl, krb a velká lenoška u zdi.
„To Cedric, víš? Vím, že by vyhrál. Chtěl jsem, aby měl radost,“ odpověděl pomalu Harry a na posilněnou si znovu loknul zlatavé tekutiny. Draco nebyl žádný lékouzelník, aby věděl, jak zahánět chmury. Znal jediný způsob, který praktikoval jeho otec, když měl vztek.
Zavřel se do pracovny a pil, aby se druhý den ráno vzbudil se šílenou bolestí hlavy, která přehlušila jakoukoliv depresi.
„Jsi tak oddaný,“ zahučel Draco a oběma znovu nalil, sklenice se leskly a zářily jantarovým světlem plamenů z krbu. Tak jako Remusovy oči. Vlkodlak, který tu nebyl. A nebude tu ani zítra.
„Moje nejhorší vlastnost,“ odseknul Harry a pevně sevřel rty.
„Promiň,“ omluvil se pomalu a zamyšleně si urovnal hábit.
„Tak co se stalo, že jsi tak… smutný?“ Poslední slovo téměř vyplivnul. Harry se na Draca zmateně podíval.
„A proč se jako Zmijozel stará o Nebelvíra?“ V jeho hlase byla jen stopa po dřívějším nepřátelství, ale byla tam. Draca to silně popudilo.
„Protože jsi můj kamarád, promerlina,“ nevědomky trochu zvýšil hlas. Tušil, že ve střízlivém stavu by něco takového neudělal. Harry na něj jen chvilku hleděl, pak k němu vyslal uklidňující gesto.
„Promiň…“ začal váhavě. „A děkuju.“ Na chvíli se odmlčel, jako by hledal slova, a uhýbal pohledem. „To Severus víš, já…prostě jsem doufal, že…“ Skousnul si rty a zavrtěl hlavou. Začínal se mu plést jazyk.
„Jsem prostě naivní, myslel sem, že… Prostě sem doufal, že bych mohl dostat jedinou pusu. Bude ples, víš, ne? A on se určitě bude tvářit a to je…“ Draco přikývnul, a na posilněnou si loknul whisky.
„Jsem na tom podobně.“
„Vážně? A s kým?“ zeptal se Potter netaktně přímo. Ale Dracovi to bylo jedno. Spoustu věcí nebylo tak důležitých, ne když vypili polovinu láhve ohnivé whisky.
„S jedním bláznivým vlkodlakem,“ odpověděl s jistou hořkostí. Samozřejmě, Remus si odjede právě ve chvíli, kdy byl ples. Hlupák. Jak na něj byl Draco teď naštvaný! Najde si ho, zkusí si s ním vyjít, dokonce získal Dracův souhlas – přestože poněkud váhavý – a pak si zmizí? To bylo tak odporně… neslušné!
„S Remusem? Vy jste milenci?“ Harry vyvalil oči tak, že se tomu Draco musel zasmát. Hrozilo, že mu vypadnou.
„Ne, milenci ne.“
„Tak co je mezi váma?“
„Já… nevím,“ odpověděl Draco konečně upřímně. Nevěděl to, nebo nebyl ochoten to vědět.
Harry s jistým zaváháním vstal, na tváři pokus o vážný obřadní výraz.
„Tak připíjím na jednoho bláznivýho Zmijozela a jednoho naivního Nebelvíra!“ prohlásil soustředěně a jeho přípitek by vyzněl lépe, kdyby u toho lehce zavrávoral.
Draco se postavil k němu, skleničkou cinknul o tu jeho a chytil se Harryho, protože podlaha se rozhodla rozbouřeně zavlnit.
Oba spadli na zem do jednoho klubka rukou a nohou. Harryho tvář byla povážlivě blízko a Draco musel v duchu ocenit tvar jeho rtů a lícních kostí. Byly překrásné. Pomalu zvednul ruku a prohrábnul jeho věčně rozčepýřené vlasy.
Byl to Harry, kdo spojil jejich rty. Jeho horkost i chuť whisky v jeho ústech mazala veškeré Dracovy pochybnosti.
Bylo jim šestnáct. Hormony bombardovaly mozek, aby ho zbavily příčetnosti a kontroly.
Nemiloval Harryho, tím si byl jistý. Ale jeho tělo… toužilo po objetí, přál si pozornost, kterou mu odmítli dát, hluboký a krutý žár uvnitř Draca se dožadoval výbuchu. Škrábavá touha, která mu prorážela kůži jako tisíc jehliček, volala po uvolnění.
Odtrhnul rty a zhluboka se nadechl. Harryho pohled byl potemnělý stejnými pocity, jaké cítil on sám.
„Nemiluji tě, víš?“ prohlásil pomalu a vstal.
„Já tebe taky ne,“ odpověděl pomalu Harry a postavil se před Draca.
„Tak to máme mezi sebou jasno,“ zamumlal tiše; žár Harryho těla mohl cítit až sem.
Černovlasý mladík se krátce dotkl jeho tváře, jedním prstem ji pohladil, přejel po citlivé kůži. Draco se prudce nadechl.
„Bojíš se, Malfoyi?“ blýsklo se Harrymu v očích a na okamžik tam zůstal stát jako obraz padlého anděla; zkaženého vášní, ale s půvabem, který mu nemohl nikdo vzít.
„Ani ve snu,“ odpověděl prudce v duchu stejné vzpomínky a přimhouřil oči. A tentokrát to byl on, kdo udělal první krok. Zmocnil se jeho úst a nechal se unášet žhavým pocitem, který mu plenil tělo i mysl. Potter ho bez nějaké zvláštní něhy nasměroval na lenošku. Chladivá kůže v Dracovi probouzela ještě větší citlivost.
Něco šeptali, ale on nerozuměl, co to bylo. Vnímal jen Harryho rty a jeho ruce pomalu bloudící po jeho zádech. Draco se začal zmocňovat jeho košile. Knoflík po knoflíku. A za každý dal i dostal polibek.
Harry ho nemilosrdně kousnul do právě odhaleného ramene a on mu zaťal prsty hluboko mezi bedra. On zasyknul a znovu uchvátil jeho ústa. Plenil je a kradl i poslední zbyteček dechu. Bez milosti a něhy. Trestající za všechno ponížení, co mu kdy uštědřil.
Draco se vzepjal a v okamžiku překvapení získal navrch. Ostře se nadechl a sklonil se k Harryho odhalené hrudi. Drancoval a pustošil. A každý jeho sten vyslal mrazivé brnění po páteři do slabin. Škrábal a po jeho prstech zůstávaly dlouhé rudé brázdy jako malá pomsta za všechny prohry, které mu způsobil.
Jistě, že ho nemiloval. Chtěl mu ublížit. Způsobit bolest. Pokořit ho. Rozdmýchával v něm ten plamen, ten dráždivý oheň, který ho nutil jít až na hranici. A vyvolával tu sílu, která by ho přinutila položit za něj život.
Samozřejmě, že k němu necítil lásku. Ale kdo se prosí o něco takového, o takový druh potupného cynismu, když je tu ten žár, stvořený v děsivých srážkách jejich duší, vyvěrající z výhně vůle neprohrát.
Život nebo zničení – to byla jediná hra, kterou stálo za to hrát.
_____________________________________________________________________
A/N: Milí přátelé a čtenáři, doufám, že se devátá kapitola líbila. Přiznám se, že mě stála hodně času a úsilí a doufám, že nepřenáší můj ulovený kašel a mou novou přítelkyni horečku. Nerad bych, abyste si při téhle kapitole málem vykašlali plíce jako já. :-))
Chtěl bych ještě udělat poznámku k Roweně z Havraspáru. Tyhle drobné útržky jejích myšlenek se budou objevovat i dál. A pro mě jsou velmi důležité – celá moje Rowena je inspirována mou matkou, která je přesně takový typ osoby. Tak doufám, že se bude taktéž líbit. :-))
Přemýšlel jsem, jestli se někomu bude zdát Harryho a Dracova „vzájemná reakce“ podivná. A tak bych ji rád ještě vysvětlil. Pamatujete si, když vám bylo šestnáct? A nebyli jste tehdy zvědaví? A nepřáli jste si v nějakých těžkých chvílích někoho obejmout? A někoho se dotknout?
A v těch dvou je vztek, lítost, ublížení a tak trochu neopětovaná láska.
To, co se mezi nimi stalo, se mi prostě zdá logické.
Alespoň v klučičí hlavě – tohle je možná totiž ten druh rozdílu mezi „mužským“ a „ženským“ psaním.
A nakonec musím dnes obzvlášť poděkovat kakinovi, za obětavý beta-read, protože já mám oči jako angorák, devětatřicet a jakékoliv stylistické nebo gramatické chyby už prostě nejsem schopen vidět. Díky, kakine! :-)
Vyjádření kakina:
No, dneska bych se chtěl vyjádřit pouze k poslední scéně. Řeknu vám, úplně jsem se v ní viděl. Co by mě však nejvíc zajímalo, je, jestli se Harry s Dracem vyspí, nebo jestli vlivem alkoholu vytuhnou dřív, než dojde na svlékání (což se mi jednou taky stalo…ne teda úplně mně, ale partnerovi). I když podle Ianova popisu děje to vypadá, že byli oba víc střízliví, než opilí (Harryho jsem udělal poněkud opilejšího než Draca, schválně jestli poznáte, čím jsem je odlišil xD)…takže si s vámi milerád počkám na další kapitolku xD
K chybám…je mi jasné, že jsem neodstranil jejich stoprocentní účast…holt nejsem Alice…ale doufám, že jsem tam nenechal nějaké příliš velké kachny, aby vám to dávalo smysl bez zadrhnutí nad mým betareadovým uměním J. A pak taky doufám, že vážně nic nechytíte; to by nás oba mrzelo, kdyby osazenstvo čtenářů Nebeského mostu začalo v komentářích chrchlat J
Merlin s Vámi a zlý pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
jako velky zastance paru Harry/Draco s tebou musim souhlasit vsemi deseti xD
Milý Iane a kakine :))
(Alice, 8. 3. 2011 17:19)
Velmi nečekaný zvrat... :))
Ale vezmu to od začátku. Draco má evidentně nějaké vize, snad nepůjde o budoucnost. Nebo se jim ji podaří změnit; doufám :)
Souboj s Ewanem a Rebecou byl skvělý :) Krásné detaily.
Rowena... na její bližší charakter jsem tedy zvědavá, když máš takový vzor.
Harry a Draco... :))) Vůbec nic proti tomu nemám, spíš naopak. Třebaže je to pro mě nečekané, musím říct, že mi ta myšlenka nijak není "proti srsti", nakonec mi to přijde ve tvém podání jako poměrně logický vývoj (a jsem moc ráda, že se držíš svého směru a nenecháš se ovlivňovat Klíčem :)) ). Momentálně jsem velmi zvědavá, jak daleko naši chlapci zajdou a především - jak na to zareagují jejich "druhé polovičky ". Draco to teoreticky zvládne utajit poměrně snadno, ale co Harry se svou nitrobránou? A nebelvírskou povahou... :))))
Díky, těším se na pokračování :))
Kakine - odvedl jsi velmi dobrou práci. Díky ti za ni. (P.S. A věř mi, ty nechceš být Alice :D)
Re: Milý Iane a kakine :))
(kakin, 9. 3. 2011 0:35)
dekuji za pochvalu...zbezne jsem to projel a nasel jsem par dalsich chybicek...ale jinak si vazne myslim, ze je to gramaticky na 95% spravne
a mas pravdu...nechci byt Alice...kdyz si predstavim, ze bych byl holka...brrr...nic proti, ale asi by mi jedna hodne dulezita cast chybela xD a to bych neprekous
...
(Starvation, 9. 3. 2011 0:32)
Upřímně, od prvního odstavce jsem si v hlavě přemítala, co se v této kapitole asi tak odehraje. Pomyslela jsem na vpád Voldemorta, možná nějaké zrady ze zmijozelských řad, či přítomnost nějakého smrtijeda na zápase ve famfrpálu. To, že Harry s Dracem nakonec skončí s lahví whisky v ruce, budou si navzájem svěřovat své problémy a nakonec...nakonec po sobě skočí jak neochočené šelmy, jsem skutečně nepředvídala. Musím však říct, že ze všech zmíněných "konců" se mi ten Tvůj líbil nejvíce. Upřímně také doufám, že nevytuhnou před "hlavním dějstvím" a s vědomím si všeho špatného se za ně taky modlím, aby nebyli načapáni. Myslím, že zrovna Severusova (i Remusova) reakce by nemusela být příliš kladná.
Držím těm mým oblíbencům tedy palce a doufám, že se to celé nějak stmelí dohromady - tím nejlepším možným způsobem :)
Děkuji za kapitolu, moc se těším na další! :)
no prečo nie...
(grid, 8. 3. 2011 22:41)zvedavosť a frustrovanosť a z toho vyšla tá neočakávaná reakcia medzi Dracom a Harrym. To má svoju logiku, Ian. Inak kapča bola pútavá a už som zvedavá na ten ples, konkrétne na partnerov oboch chlapcov. Vďaka.
Omluva čtenářům
(Alice, 8. 3. 2011 17:12)za tak pozdní přidání kapitolky, dnes mi bohužel těžce nevycházel čas. Omlouvám se :)
Re: bojuji proti nadpisům....
(kakin, 9. 3. 2011 0:37)