Immediate Music (Globus) - Orchard Of Mines
Severus se k němu prudce otočil s Harrym v náruči. Záda starého muže byla ohnutá, jako by byl schoulený sám do sebe. Vítr si v náhlém tichu pohrával s jeho jemnými stříbrnými vlasy. Draco se střetnul se Severusovým pohledem. Harry Potter se v jeho objetí kroutil podobně jako ředitel - jako by v nich Voldemortova slova zlomila něco podstatného. Ale Snapeovy černé oči teď vypadaly ztraceně, s nerozhodným výrazem zalétal k Albusovi, až Draco konečně pochopil. Nemůže sedět na dvou židlích naráz, to prostě není možné.
A tak si vybral.
Malfoy popošel k řediteli. Cítil pocit viny někde na hranicích své mysli - ale byl příliš unavený, než aby byl schopen cítit nějaké emoce. Kleknul si vedle Brumbála a chytil ho za ramena. Bylo to vlastně poprvé, co se ho takhle dotknul. Zdál se mu pod rukama podivuhodně křehký.
„Pane profesore,” promluvil mírně, ale starý čaroděj na jeho slova nijak nezareagoval. Pomněnkové oči vytřeštěně hleděly na místo, odkud Voldemortův přízrak zmizel.
„Albusi,” promluvil a vložil do svého hlasu všechen cit, který v sobě našel a jemně s ním zatřásl. Ředitel konečně zamrkal a podíval se na něj - do jeho tváře se zaryl hluboký žal - a promluvil:
„Všechno je špatně. A je to moje chyba,” promluvil a jeho hlas byl naplněn zoufalstvím. Albus Brumbál, jeden ze sloupů jistoty kouzelnického světa, si právě zoufal. Bortil se a obracel v prach. Klesal na kolena. Neklid a strach, který to v něm rozvířilo, ho hrozil pohltit.
Kousnul se do rtu.
Ostrá a jasná bolest ho přinutila vzchopit se. Strach utopil v představě hlubokého jezera. Starosti musely ustoupit jasnému stříbrnému světlu.
Kdysi mu Brumbál podal ruku, když on sám spadl na zem. A teď je řada na něm. Protože to je to, co je přátelství. A Albus Brumbál, nejmocnější čaroděj posledního století, byl jeho přítel.
Jemně si starého muže přivinul do náručí a objal ho.
„Není to vaše vina, není to ničí chyba. Prostě se to stalo. Je to v pořádku. Zvládneme to,” promlouval tiše a konejšivě a v nose ho zašimrala jemná vůně Brumbálových vlasů. Muž v jeho náruči jako by se uvolnil a spočinul v klidném přístavu, který mu nabídl.
Protože, když padají ti, kteří podpírají svět, znamená to jediné - musíte vstát a nahradit je.
„Děkuji, Draco,” zašeptal konečně chraplavě Brumbál a zhluboka se nadechl. Draco okamžitě uvolnil sevření paží a rychle vstal. Starý muž mu věnoval dlouhý pohled; jeho oči byly znovu přítomné, bolestně živé, plné zoufalé únavy, třpytivé znovunalezeným odhodláním.
Malfoy mu beze slova podal ruku. Albus se jí chytil a Draco mu pevným tahem pomohl znovu vstát. Brumbál přikývl na znamení díků a rozhlédl se. Pohlédl na Harryho a Severuse. Ti dva stáli ruku v ruce, oba bledí, ale ve tvářích se jim odráželo stejné odhodlání, jako viděl v Brumbálovi.
Snape strčil ruku do vnitřní kapsy svého hábitu a vytáhl čtyři drobné lahvičky s lektvary.
„Životabudič,” vysvětlil, „extra silný.” Rozdal je a všichni ho vypili na jediný lok. Dracovým tělem se okamžitě rozlilo příjemné, požehnané teplo. Smysly se mu zbystřily a jeho mysl vyplula z pokroucené mlhy únavy.
„Co bude teď?” zeptal se Harry tiše. I do jeho popelavě bledé tváře se začínala vracet barva.
„Zkontrolujeme Voldemortova slova,” prohlásil Snape a všichni na něj překvapeně pohlédli. On nikdy nepoužíval jméno Pána zla. Ze svých vlastních důvodů. Věnoval jim jen ostrý pohled.
„Přesně tak,” přisvědčil Brumbál a otočil se k místu, kde tušil vchod do podzemí Havraspárského hradu. „Máme tu úkol, pánové.”
Jeho vůle a odvaha byly zpět. Draco si to uvědomoval každým pórem svého těla. Přesto se něco změnilo, něco malého, ale zároveň významného. Jenže nemohl přijít na to, co to bylo.
Zatímco Harry soustředěně pozoroval Brumbála, který kolem nich zase obnovoval strážní pečetě, přešel Severus k Dracovi. Naklonil se k němu a nenápadně mu vtisknul do ruky malou lahvičku.
Jeho ovládaný nicneříkající výraz ostře kontrastoval s jeho hlasem.
„Díky,” prohlásil tiše a Draco si nemohl nevšimnout jen zpola zakrytých emocí. Přikývl a skryl drobný kousek skla v dlani. Snape se postavil vedle Brumbála a něco vysvětloval Harrymu.
Draco rychle lahvičku odzátkoval a přičichl. Zapřemýšlel. Musel to být Magiiobnovující lektvar. Nesmírně složitý lektvar, který se neučili ani v sedmém ročníku. Jeho příprava byla náročná, ingredience velmi vzácné.
Draco se musel pousmát. Tohle byl Snapeův způsob vyjádření vděčnosti. Podivuhodná esence zmijozelského způsobu života.
Asi to bylo za to, že neselhal. Severusi, ty hlupáku. Jako by na světě existovala jiná možnost.
Lektvar rychle vypil. Chutnal odporně sladce, ale jeho účinek byl okamžitý. Cítil, jak mu tělem znovu začíná prochvívat obnovená magie.
Byl to skvělý pocit. Draco si zálibně olízl rty a připojil se k mužům před sebou.
Ještě nebyli ani zdaleka u konce.
Šli rychle. Vítr se jim proháněl nad hlavami a zdálo se, že konečně rozfoukal i tu mračnou klenbu. Nad nimi se čas od času zatřpytil jasný měsíc. Draco měl hůlku napřaženou před sebou. Její konec tlumeně svítil, jak se část jeho magických sil soustředila na udržení štítů, které tentokrát vyvolali všichni čtyři. Měl nastražené uši a snažil se soustředit na veškeré zvuky kolem nich.
Když uslyšel zapraskání, klopýtl a málem upadl. Prudce se otočil a měl dojem, že zahlédl temnou siluetu. Vjem byl příliš krátký, a když Draco zamrkal, viděl jen prázdný prostor. Zneklidněný posílil štít.
Zastavili se už za okamžik. Brumbál zamumlal složitou inkantaci a znovu zprůchodnil podzemí. Otočil se k nim.
„Doprovodíte mě jenom na chodbu,” oznámil a jeho hlas zněl přísně. Rozkazovačně. Nešlo mu odporovat. „Dál už půjdu sám. Budete mě krýt.”
Souhlasit nejdéle trvalo Snapeovi a do úzké chodby za ním šel jen s velikou neochotou. Poslední hodina Draca přinutila přemýšlet o tom, jaký druh vztahu mezi nimi je. Nikomu, snad s výjimkou Harryho Pottera, Severus Snape nikdy neprojevil tolik citu.
Jaký druh vztahu spojoval Brumbála a jeho profesora lektvarů? S překvapením zjistil, že už kvůli tomu v sobě necítí ani kapku hořkosti.
Kamenná chodba byla stále stejně plná prachu, pavučin a pořád nepříjemně chladná a vlhká studenou nevlídností podzemí. Brumbál šel první, oni v řadě za ním. Zastavili se těsně před malými dveřmi, věkem téměř spojenými s kameny okolo.
„Kdyby se něco stalo, dostaňte mě ven,” prohlásil starý čaroděj a uvolnil svou nitrobránu. Bylo to, jako by otevřel nějakou malou, neviditelnou branku. Do Dracovy mysli začal proudit jas Brumbálova vědomí, ale jako by nepokračoval hlouběji. Zůstával jen na okrajích, tak aby jasně vnímal jeho přítomnost.
Snape s temným zachmuřením přikývl a Draco si všiml, že Harry se tváří podobně jako on sám. Zmateně a zaskočeně nad novým, neznámým pocitem. S překvapením pochopil, že i Harry umí nitrobranu.
Nakonec, dávalo to smysl.
Brumbál se obklopil zářivým štítem a vykročil ke dveřím. Jeho magie Draca znovu zaplavila - vlastně teprve nedávno si ji začal tak silně uvědomovat - a on sledoval, jak starý čaroděj obratně odeklíná jednotlivé vrstvy Voldemortových kouzel, tvář staženou soustředěním.
Odeklínačství byl obor magie, který se zabýval rušením kouzel. Ať už to byly kletby, ochranná kouzla nebo jednoduchá zdivočelá zaklínadla. Byl to ovšem velmi složitý směr a to, co Draco před sebou viděl, byla mistrovská práce. Protože každá kombinace kouzel byla jiná, odeklínač musel znát nejen obrovské množství teorie, musel taky naprosto přesně chápat magické zákony a vzájemnou reakci nejrůznějších druhů čar a kouzel. A jeho instinkt pro magii byl tím nejdůležitějším, protože se stejně tak dobře mohlo stát, že při jediné chybě bude magie reagovat naprosto nepředvídatelným způsobem.
Ovšem Brumbál měl tohle všechno, strhával vrstvy jednu po druhé, rval je svou magickou silou od sebe. Konec jeho hůlky mnohobarevně zářil a kamennou chodbou často prolétl zářivý záblesk kouzla.
Draco fascinovaně sledoval čaroděje při práci, když se dveře konečně otevřely. A za nimi byla nekonečná prázdná černá tma, kam nedopadalo žádné světlo.
Brumbál pootočil hlavou a věnoval jim poslední pohled. Tak jasné a silné jeho oči ještě Draco nikdy neviděl.
A Albus Brumbál vešel do stínu.
Odměřovat čas v tomhle pustém, opuštěném místě se nedalo. Stáli vedle sebe, všichni tři soustředění na zlatavý třpyt v jejich myslích - téměř z něj sáli útěchu jako nejasnou iluzi bezpečí.
Harry hlasitě vydechl, až Draco nadskočil.
„Bude v pořádku,” prohlásil, zatímco sledoval oba Zmijozely. „Je to přeci nejmocnější čaroděj na světě. Stejný jako Merlin.”
Draco se na Severuse nepodíval. Věděl, že na tváři toho muže je vidět jenom chladná maska odhodlání. Ale stejně tak dobře tušil, co je hlouběji.
Oba dva věděli, že se je Harry pokouší uklidnit - a oběma to pomáhalo. Ačkoliv to nikdy nepřiznají.
„Merlin Nesmrtelný byl nejmocnější mág historie. Rozhodně mocí převyšoval i Albuse Brumbála,” odpověděl Snape tím svým hlubokým hlasem a Potter se zatvářil zaujatě.
„Nesmrtelný? Už jsem to slyšel. Proč se mu tak říká?”
„Protože některé legendy říkají, že možná stále žije. Možná, že měl tolik magie, že zůstal mezi námi. Je to bláhová pověra, ke které se lidé upínají v době nouze,” odpověděl místo něj Draco, jako by byli v hodinách Dějin čar a kouzel. Snažil se někde posbírat tón, který používal při poučování prváků; ale nevěděl, jestli se mu to povedlo.
Ksakru, proč se ten čas tak vleče? Malfoy neklidně přešlápl a trochu nerudně si změřil Harryho pohledem.
„Tolik magie? To nějak nechápu,” zamračil se Harry a podíval se přes obroučky brýlí na Severuse. Ten jej chvíli zamyšleně pozoroval, pak se pustil do vysvětlování.
„Víš, kolik let je řediteli?”
„Ne, to nevím,” zavrtěl hlavou Potter.
„A kolik bys tak řekl, Harry?”
„Kolem šedesáti? Má sice bílé vlasy, ale zas nemá moc vrásek,” odhadoval Potter naprosto nebelvírsky netaktním způsobem Brumbálův věk a Draco se jen kysele ušklíbl.
„Špatně,” zavrtěl hlavou Severus. „Albus se narodil ještě před začátkem tohoto století.”
Potter zamrkal, pak otevřel ústa.
„To není možné!”
„Ale je. A pravděpodobně bude žít ještě dalších šedesát nebo sedmdesát let. Pro kouzelníky magie představuje jejich životní sílu. Čím víc jí mají, tím déle jejich život trvá.”
Draco přikývl, ruku s hůlkou sklonil.
„Severus má pravdu. To je taky důvod, proč někteří věří, že Merlin je stále naživu a skrývá se. Měl neomezenou moc a tak...”
„...a tak měl i nekonečný život, chápu,” dopověděl Harry s porozuměním a otočil se s otázkou k Severusovi: „A je to pravda?”
„Kdo může říct, co je nebo není pravda. Možná ano. Možná ne. Ale neomezená moc? To je nesmysl. Nic takového není,” odpověděl Snape a Harry přitakal.
„Navíc se stejně tak říká, že zemřel spolu se svým milencem, králem Artušem,” přihodil Draco svou trošku do mlýna.
Harry se na něj zamyšleně podíval.
„Takže, kolik je vlastně Brumbálovi?” zeptal se a jeho drzý tón přinutil Draca se pousmát. Potter si založil ruce a znaveně se opřel o zeď.
Ticho mezi nimi prořízlo tiché zaskřípění.
Harry okamžitě odskočil a všichni tři na místo, odkud se zvuk ozval, namířili hůlkou. Kámen ve zdi, který původně vypadal jako jednolitá součást, se vysunul a vypadl se zaduněním ven.
Harry, Severus a Draco přistoupili blíž. Snape vrhnul hůlkou světlo do temného otvoru. Uvnitř ležel plochý balíček. Černovlasý muž zamumlal další sérii zaříkadel, která měla odhalit případné pasti. Nestalo se nic. Byl to jen otvor ve zdi. Severus rychle hmátl dovnitř a vytáhl v plátnu zabalený balíček.
Foukl a vzduch naplnila mračna prachu. Pomalu rozbalil plátno. Zdálo se, že se mu téměř rozpadá v rukou.
Byla to kniha. A vypadala podivuhodně nová a neporušená.
Draco téměř nedýchal, když ji Severus otevřel. Pergamenové stránky byly svázány ve velmi staromódní vazbě, podobné těm starým spisům ze školní knihovny, které byly přístupné jen na zvláštní povolení.
Severus zíral na řádky knihy překvapeným pohledem.
„Co tam je?” zaprosil Potter.
„Ty, který čteš mé vlastní vzpomínky, můj deník,” četl Severus nahlas, „mne poznáš hlouběji než kdokoliv z přátel a spojenců, kteří se mnou chodili po tomto světě. Věř, že toto dílo je neospravedlnitelným rozmarem staré ženy, jež kráčí vstříc své smrti. Já, Rowena z Havraspáru, jedna ze zakladatelů Velké školy čar a kouzel, Bradavic...” Snape se šokovaně zadrhl. Nejdříve se několikrát zhluboka nadechl a pak pokračoval: „...jsem byla tak bláhová a všechny své vzpomínky jsem vtělila do této knihy. Přijmi tedy přiznání ženy, která už brzy vyjde vstříc své smrti.
Nepřála jsem si zůstat zapomenuta, nechtěla jsem, abych pro budoucí pokolení zůstala jen bezduchou postavou ze vzdálené historie a rodokmenů. Ze sobeckých důvodů mých vlastních citů. Toto je má jediná omluva. Na svou obhajobu a jako úlitbu svému, všemi opěvovanému, rozumu, v jehož sílu jsem vždy neochvějně věřila, jsem toto místo ochránila veškerou mocí, kterou mám. Tato kniha je uložena uvnitř chodby, kterou jsem kouzly ochránila proti rozpadu a svůj deník ukryla do nemagické skrýše, která se dědí už mnoho pokolení našeho rodu. Mé překvapení pro všechny magicky nadané, kteří by tu něco hledali.”
Severus dočetl a zavřel s tichým zašustěním knihu. Šokované ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, se nikdo neodvažoval porušit.
„Něco takového se dalo očekávat,” prohlásil suše Snape a Harry se jen rozesmál.
Dracovi až opožděně došlo, že Severus Snape udělal vtip.
Merline, proč ho někdo nevaroval, že se svět hroutí?
Brumbál se vrátil za dvě hodiny. Na čele se mu perlil pot a na tváři měl ostrý šrám, který už stihnul zaschnout.
„Nic tam není,” prohlásil prostě, když vystoupil z temného prostoru za otevřenými dveřmi. Stál vzpřímeně, ale jeho hruď se prudce zvedala a klesala, jak se zhluboka nadechoval. Jeho roucho bylo na několika místech natržené.
Ať prošel čímkoliv, byl to ostrý boj.
„Nic?” pronesl Snape pomalu a obezřetně.
„Nic,” zavrtěl hlavou Brumbál a opřel se jednou rukou o zeď.
„My jsme byli o něco úspěšnější,” pronesl Harry s širokým úsměvem a pobídnul Severuse, aby ukázal řediteli jejich nový objev, knihu vzpomínek samotné Roweny z Havraspáru.
Brumbál jen šokovanýma očima prolétl první stránku.
„Co je to?” zeptal se se zvednutým obočím.
„Relikvie,” odpověděl Draco.
„Poklad,” dodal Harry, na tváři stále spokojený úsměv. Možná je to součást nějakého tajného nebelvírského umění - zapomenout v jediném okamžiku na všechny problémy.
„Zdá se, že pro mě máte fascinující příběh,” podíval se ředitel na své svěřence a ti jen souhlasně přikývli.
„Je čas jít domů,” pronesl Severus, beze slova podepřel Brumbála a vzal ho kolem pasu.
Harry se jeho zarputilému výrazu jen usmál. V jeho tváři byla laskavost člověka, který si je láskou ostatních naprosto jistý. Draco mu nemohl nezávidět.
Možná si nakonec Severus nebude muset vybírat.
Ostatně, pomyslel si Draco, vždyť by to bylo krajně nezmijozelské, jednoho získat a ztratit tak druhého.
Harry spolu s Dracem kráčeli po ztemnělých bradavických chodbách. Vrátili se teprve před chvílí; Brumbál byl vyčerpanější než se zprvu zdálo a tak jej Severus doprovodil za madam Pomfreyovou a oba chlapce poslal do sklepení.
„Co podle tebe bude teď?” nadhodil Draco otázku, jak mlčky procházeli kolem brnění. Studené světlo Harryho hůlky jim dodávalo děsivé výrazy.
„Nevím, Draco. Viteály byly naše jediná naděje, jak ho porazit,” prohlásil zamyšleně Harry. Draca jeho tón paradoxně uklidnil. Nebyl v něm žádný strach ani poražení.
„Máme vlastně ještě nějaké možnosti?” zeptal se Malfoy a Potter zamyšleně pokrčil rameny. Jejich kroky se nepříjemně hlasitě rozléhaly.
„Máme jeden druhého,” prohlásil prostě a jedinou větou způsobil uvnitř Draca hotový hurikán. Jako kouzlem proměnil Dracovo pečlivě poskládané nitro v nerozumný chaos.
„Ano,” odpověděl Draco chraptivě, „to máme.”
„Prostě musíme být silnější než Voldemort.”
„Být silnější než on...” Draco pohlédl na oblohu za velikým oknem, které právě míjeli. Nebe bylo neprostupně černé.
Na druhý den byla svolána schůze Fénixova řádu. A tentokrát tam byli pozváni i on a Harry. Draco Grimmauldovo náměstí znal dobře; nakonec tam strávil téměř celé léto. Ale ještě nikdy se nezúčastnil schůze, ani neznal všechny členy Řádu. Po krátké konverzaci s Potterem zjistil, že ani on nebyl ještě nikdy přítomen na skutečné schůzi členů.
A teď tam šli spolu. Ze stejných důvodů. Oba moc mladí. Potter, který nesměl být vystaven žádnému nebezpečí a Malfoy, který byl zrádce.
Jejich mlčenlivý spojenecký pakt byl uzavřen jediným pohledem.
Když se před nimi v blikavém světle nočních lamp objevil dům číslo dvanáct, stáli Draco a Harry vedle sebe. Nedívali se na sebe, ale oba dva silně cítili přítomnost toho druhého. I Severusova záda před nimi se zdála být vzdálená. Nyní překročí tenhle pomyslný práh dospělosti. Stanou se bojovníky v téhle nelítostné válce. Spolu. Nehledě na to, že už teď v tom byli až po uši. Tohle tomu dodávalo punc podivné oficiality.
Vešli.
U stolu sedělo mnoho lidí, které Draco neznal. Spousta členů klanu Weasleyových, u kterých členství tak nějak předpokládal. Někteří bystrozoři. Jeho sestřenice, Moody, a dokonce i Pastorek - tenhle bystrozor prý kdysi chránil mudlovského ministerského předsedu. Hodně tváří bylo neznámých. Někteří z nich měli uniformu Ministerstva.
A samozřejmě, seděl tu i Remus. Na svém místě poblíž dveří, vedle Siriuse Blacka Archera. On jediný se tvářil skutečně potěšeně, když ho uviděl. Pozdravil ho širokým úsměvem a nenápadným zamáváním. Draco mu odpověděl neutrálním přikývnutím, ale v jeho očích se zračila skutečná radost, že Lupina vidí.
Harryho vítání proběhlo o poznání srdečněji, ačkoliv stejně překvapeně. Když oba dva dostali hrnek s čajem a byli usazeni, do čela dlouhého dřevěného stolu se postavil Brumbál. Draco vrhnul krátký pohled po svých sousedech. Po jeho pravici seděla Nymfadora Tonksová, její vlasy zářily žvýkačkovou růžovou. Nalevo byl Kingsley Pastorek. Nevěnovali mu žádnou pozornost.
„Svolal jsem vás, abych vám vysvětlil novou situaci, která nastala během včerejšího večera. Je to významná změna v našem postavení a proto na ni musíme reagovat co nejrychleji," začal Brumbál silným, pevným hlasem, ale byl hned přerušen.
„Promiň, Albusi, ale co tu dělá on?" promluvil Pošuk Moody a pohodil hlavou směrem k Dracovi. Pak zakoulel čarodějným okem a podíval se na něj. V jeho hlase nebyla ani stopa po laskavosti.
„Neber to osobně, chlapče. Ale ty jsi syn Smrtijeda. Nedá se ti důvěřovat," prohlásil pak drsně a Dracovi nejeden pohled kolem něj prozradil, že nevyslovuje pouze svůj názor.
Ale dřív než mohl on, Brumbál nebo Snape promluvit, ozval se prudký hlas z druhého konce místnosti. Byl to Remus.
„Draco už víc než jednou dokázal, že si zaslouží naší důvěru! Jestli ti to nestačí, Pošuku, jsou tu asi i jiní, kteří by odsud měli vypadnout,” vyštěkl naštvaně. Kolem něj se rozhostilo šokované ticho. Byl to klam nebo právě vždy klidný, umírněný, laskavý vlkodlak vybuchnul kvůli nejmladšímu Malfoyovi? Nejpřekvapenější pohled mu věnoval právě Sirius.
Draca jeho slova zaskočila stejně jako ostatní, ale zároveň ho potěšila. Zahřála a uklidnila ho způsobem, o kterém zatím nechtěl přemýšlet.
Brumbál zamračeně přikývl.
„Jeho přítomnost za okamžik bez pochyb pochopíš, Alastore. Ale já souhlasím s Remusem. Dracovi naprosto důvěřuji,” uťal všechny námitky Brumbál a začal v rychlosti nastiňovat průběh včerejších událostí. Zdálo se, že poprvé před Řádem promluvil o viteálech. U mnohých to vyvolalo vyděšené lapání po dechu, ale Draco si toho příliš nevšímal.
Mnohem víc ho zaměstnávaly kradmé pohledy, které po něm Remus vrhal. Ovšem jeho sousedka si z nějakého důvodu myslela, že jsou adresovány jí a na každý důsledně odpovídala zářivým úsměvem.
Promerlina, měla snad padesát zubů!
Každopádně pozornost, kterou jeho sestřenice odhodlaně Remusovi věnovala, Draca víc než popuzovala. A nutila ho přemýšlet - ať byl tenhle okamžik k tomu jakkoli nevhodný - co vlastně k Remusovi cítí.
Když se Nymfadora na Lupina asi po sto devadesáté šesté zazubila, Draco toho měl právě tak dost. Nikdo mu nebude brát, co je jeho! Zvlášť ne nějaká bláznivá mudlovská šmejdka, která vypadá jako chodící reklama na Maxovy maxi žvýkačky.
Sladký Merline, ochraňuj nás! Ty její vlasy!
Nenápadným pohledem se ujistil, že ho Remus sleduje. Zvedl hlavu, na tváři pečlivě zamyšlený výraz. Naklonil hlavu ke straně, aby tak odhalil šíji. V pečlivě sehraném nevědomém gestu zvedl ukazováček ke rtům. Krátce po něm přejel jazykem a navlhčeným prstem si několikrát přejel po rtech. Dal si na tom gestu záležet. Hrál si s tím. Pak si pomalu zastrčil neposlušné prameny za ucho a prsty krátce přejel po ušním boltci. Otočil se směrem, kde seděl Remus. A s nevinným mrkáním mu věnoval ten nejsladší úsměv, kterého byl schopen.
Výraz na Lupinově tváři byl naprosto uspokojující.
„A co je tedy nyní naším plánem?” zeptal se vysoký Weasley s náušnicí v uchu a dlouhým koňským ohonem. Draco znovu věnoval ředitelovým slovům plnou pozornost. Tohle ho zajímalo víc, než cokoliv jiného.
„To, co vždy, Bille. Musíme se soustředit na dvě věci, které byly od počátku základními kameny činnosti Fénixova řádu. A to je shromažďování co největšího množství informací o nepříteli a co největšího počtu spojenců,” odvětil Brumbál a zaletěl pohledem k Dracovi. A světlovlasý mladík najednou věděl, co ostatní ne. Přestože se nyní zdál ředitel stejně neochvějně jistý jako vždycky, včera tomu tak nebylo. Minulou noc zaváhal - a to byl důvod, proč nyní Draco slyšel i to, co ředitel neřekl.
Albus Brumbál nevěděl. Byl odhodlaný na to přijít, to jistě, ale právě tady a teď byl stejně slepý jako všichni ostatní.
Návrat do obvyklého pořádku šedivých školních dní byl až trestuhodně snadný. Celý svět vypadal naprosto normálně - jako by kouzelnická Británie právě neztratila naději a Draco neprošel smrtonosným soubojem. A on to svět skutečně nevěděl, nechal ty čtyři zamyšleně dumat ve tmě nad osudem a budoucností.
Alespoň by jim stará McGonagallka nemusela nakládat tolik úkolů. Draco měl dojem, že mu z jejích dvaceti přeměňovacích vzorců Magdenburgských zákonů transformace živých osob vybouchne hlava.
A těch esejí!
Malfoy si pomalu začínal zoufat, zatímco v pátek večer ve společenské místnosti psal složité pojednání o zákonech translokační magie do Kouzelných formulí, když se těžké kamenné dveře vedoucí do místnosti otevřely a v nich se objevili Ewan a Rebeca. Šli vedle sebe a o něčem se docela vesele bavili. Draco je sledoval s jistým ulehčením - byl Rebece opravdu vděčný, že se o mlčenlivého Garsidea dokázala postarat v době, kdy to nejvíc potřeboval.
Ještě si ho nevšimli a tak je mohl nerušeně pozorovat. Vytáhlý tmavovlasý Ewan, drobná a rozpustilá Rebeca. Oba dva měli víc než velký důvod nenávidět Smrtijedy. Výborně, usmál se pro sebe Draco, tohle by mohl být úspěch.
„Chtěl jsem si s vámi promluvit o jednom nápadu,” začal Draco trochu zeširoka. Byla neděle odpoledne a on spolu s Rebecou Blackwoodovou a Ewanem Garsidem seděl v prázdné třídě.
„Předpokládám, že si všichni uvědomujeme, v jaké jsme situaci. Jsme uprostřed války a těžko můžeme čekat, že Pán zla nás propustí s galantním úsměvem,” prohlásil a snažil se ignorovat Ewanovu náhle bledou tvář.
„A každý z nás máme své vlastní důvody, proč ho nenávidět,” prohlásila Rebeca a v jejím výrazu najednou byl vzdálený a krutý chlad. Zjevně svému otci v žádném případě neodpustila.
„Přesně tak,” přisvědčil Draco; Ewan stále sveřepě mlčel. „A o to mi jde. Nejsem naivní, abych si neuvědomoval, že dříve či později se s ním nebo jeho Smrtijedy setkáme na bojišti.” Odmlčel se, aby nechal svoje slova patřičně vyznít.
„Proto bych byl raději připraven. A to je také můj návrh. Když spojíme síly, bude to snazší. Pro nás pro všechny,” dopověděl Draco a sám nevěděl, jestli se snaží své přátele zmanipulovat pro spolupráci s Řádem nebo vážně kvůli tomu, aby se naučili lépe bojovat. Draco, jestli nic jiného, tu noc pochopil, že ho čeká ještě dlouhá cesta, než se bude moct vyrovnat čarodějům jako je Severus Snape.
Prohlédl si ty zamyšlené tváře před sebou a uvědomil si, že je nazval přáteli. A byl to zvláštní pocit - být obklopen Zmijozelskými, kteří jsou skutečně věrní.
„Ano,” odpověděl Ewan a jeho tvář byla zkroucená v podivné grimase vzteku a odhodlání, „musíme být připraveni.”
Tohle byla hra o jejich životy - nezáleží na tom jestli podvádíte. Jde jen o to, jestli vyhrajete.
Severus Snape zatvrzele rázoval večerními Bradavicemi. Většina studentů už byla na kolejích, a tak bylo na chodbách prázdno. On zatím pokračoval k pokojům pro hosty, kde byl ubytován Remus Lupin. Během jejich malého výletu na hrad Havraspár zjistil, že Draco nachází jisté zalíbení v tom přestárlém zablešeném vlkodlakovi a on ho v tom živě podporuje. A pak ten výstup na Grimmauldově náměstí! Uvědomoval si, že Draco potřebuje náklonnost, ale nehodlal připustit, aby se stal hračkou Pobertů, jako byl kdysi on.
A to doufal, že je Lupin o něco chytřejší, než býval. Zjevně se mýlil.
Dorazil k dubovým dveřím, vedle kterých stála dvě rozložitá brnění. Zabušil na dveře a jedno brnění ožilo.
„Kdo je?” zeptalo se a krátce nadzvedlo tupý meč, který už začala pokrývat rez.
„Severus Snape,” zavrčel vztekle černovlasý muž a za několik okamžiků mu už otevřel Lupin se zdvořilým úsměvem na rtech.
„Severusi, vítej. Co tě sem přivádí?”
„Musím s tebou mluvit, Lupine.”
„Tak o co jde, Severusi?” zeptal se Lupin, usazený v jednom z křesel v jeho obývacím pokoji. Snape zatím s naštvaným neklidem přecházel po místnosti, šálku kouřícího čaje odloženého na konferenčním stolku se ani nedotkl.
„Ať je mezi tebou a Dracem cokoliv, musí to skončit,” přešel rovnou k věci Severus a vrhnul na vlkodlaka zdrcující pohled. Překvapený výraz na Lupinově tváři vystřídal mrak provinění. Snape další důkaz nepotřeboval.
„Ať s ním zamýšlíš cokoliv, neopovažuj se!” vyjel profesor lektvarů. Měl v živé paměti některé z žertů, které Pobertové udělali. Ubližovali ostatním jen pro svoje pobavení, a přestože se Remus záměrně držel v pozadí, Severus neměl iluze o jeho podílu na bolestných žertících, kterými častovali každého, kdo se jim znelíbil.
Ovšem Remus ho překvapil. Vymrštil se z křesla.
„A co je ti po tom, co je mezi mnou a Dracem, Snape?!” odpověděl stejně prudce Lupin, tvář zamračenou a plnou vzteku. Na okamžik tím Severuse vyvedl z rovnováhy.
„Ten kluk je pod mou ochranou. Nedopustím, abys mu ublížil,” šlehnul po něm Severus pohledem, ale Remuse tím nijak nezastrašil. Přimhouřil oči jako šelma před skokem.
„Nemám v úmyslu panu Malfoyovi jakkoliv ublížit. Můj zájem o něj je naprosto upřímný. A pokud proti tomu něco máš, tak to řekni kotlíkům. Ty jediné to zajímá.”
Severus krátce zamrkal - tohle že byl ten starý Lupin?
„Podívej se na sebe, Lupine. Jsi vlkodlak. A on je zdejší student. Uvědom si, kolik ti je let, promerlina,” zasyčel podrážděně.
„A ty si, Snape, zase laskavě uvědom, kolik je Harrymu,” uzemnil ho Remus vztekle a dokonale ho tím umlčel. Tmavovlasý muž na něj mlčky zíral.
„Vždycky jsem tě považoval za podivína, ale za věrného a inteligentního muže. Proto jsem se také snažil obhájit tvůj vztah s Harrym před Siriusem. Teď vidím, že to byla možná chyba.”
Lupin přešel ke dveřím, aby mu naznačil, že už dál není vítán.
Snape beze slova zamířil pryč. Chuť porážky byla příliš hořká, než aby ji dokázal akceptovat.
Ve dveřích se otočil a zadíval na vlkodlaka.
„Jestli Dracovi zkřivíš jediný vlas na hlavě, zabiju tě,” prohlásil prostě a svoje slova mínil smrtelně vážně. Remus na něj okamžik zamračeně hleděl.
„Jestli Harrymu jakkoliv ublížíš, roztrhám tě na kusy,” odpověděl stejně a Severus přikývl. Tohle znělo jako jediná dohoda, kterou byl s vlkodlakem ochoten sjednat.
Pohlédli si do očí, Lupinův pohled byl nezlomný a odhodlaný. Snape se otočil na podpatku a odešel z místnosti.
Stejně odhodlaný.
________________________________________________________________________
A/N: Milí přátelé a čtenáři, uvědomuji si, že je tahle kapitola o něco kratší, než jste zvyklí. Máte mou omluvu a chatrné vysvětlení - je to z dobrého důvodu,. Tohle byl na nějakou dobu poslední klidnější úsek. Lépe mi děj nešlo rozdělit. Příští kapitolou nám začíná pořádně dějem nabitá část a já je nutně potřeboval oddělit. A pokud vím, od desáté kapitoly začne přituhovat. Velmi výrazně, podotýkám a varuji tak předem. :-))
A upřímně řečeno, skončí to až za dlouho. Myslím, že se máte na co těšit. :-)
Doufám, že se vám dnešní díl líbil. A ano, vím, že jsem otevřel ještě víc otázek než dřív - ale postupně je všechny zodpovědně osvětlím. :-))
Přeji krásný týden!
Vyjádření kakina:
Za případné chyby se omlouvám, ale o víkendu, kdy mi Ian poslal kapitolu, jsem nebyl doma a nebyl ani čas stáhnout si to u babičky a pracovat na tom. Je jedna hodina ráno a celou kapitolu sem betoval s napolo zavřenýma očima. Takže si myslím, že tam bude enormní počet chyb. Ale i tak doufám, že jste si kapitolku užili tak jako já.
***
(sky, 7. 3. 2011 19:13)