6.kapitola Dotyk
Ewan Garside (17. 11. 1980)
Narodil se jako Štír s ascendentem ve Štíru a Měsícem v Rybách. Štír je mocným znamením a jedním z nejkomplikovanějších vůbec. Štíři jsou vždy podivuhodnou směsí vášně, touhy po pravdě a ochoty za ni bojovat. Jsou tajemní a mnohostranní a téměř všichni jeho zrozenci vynikají zajímavým hypnotickým pohledem.
Jeho ascendent předesílá, že se bude jednat ještě o komplikovanější povahu, neboť vliv ascendentu zesiluje sluneční znamení. Tato osoba bude ve svém životě konfrontována s tím nejhlubším a nejtemnějším ve svém nitru, ať už to bude bolest, nenávist nebo žárlivost, bude s ní muset bojovat. Zdá se, že samy hvězdy určily, že tento zrozenec bude muset svést boj s nějakou temnou silou, ať už uvnitř sebe nebo zvenčí, aby byl schopen pokročit dál, k jemnějšímu a pravdivějšímu životu. Už proto, že Měsíc v Rybách předurčuje vysokou vnímavost, citlivost a nečekanou laskavost ke svým přátelům. Zdá se totiž, že stejně jak pro své nepřátele bude smrtonosný, pro své přátele bude skutečně laskavým a ochranitelským. Lidé budou také jeho velkým štěstím, neboť jeho přátelé mohou vynikat velkým vlivem nebo silnou inteligencí.
Pokud tento zrozenec dokáže projít ohněm boje ve svém vlastním nitru, stane z něj veliký majestátní orel, který z každého úhlu vidí pravdu a nikdy ji neztratí. Proto také cit pro ideály je u něj velmi silný a bude za něj ochoten bojovat do roztrhání těla.
Velmi pravděpodobné jsou umělecké sklony nebo jiné výjimečné nadání.
Music of Kansas - Dust in the wind
Draco Malfoy zmateně mlčel, oči upřené do vlkodlakovy tváře. On by se měl ptát? Na co? Sledoval kontury obličeje nad ním, ostrou křivku nosu, jemnější oblouk úst, výrazné linie brady.
V jeho nitru bylo ticho, až na jedinou myšlenku, která se mu tak násilně drala do mysli. Kdy mu naposledy někdo nabídl, aby se ptal na vše, co uzná za vhodné? Nenutil ho hledat, pátrat, únavně zkoumat nevyřčené, aby pochopil alespoň střípky pravdy, než bude nucen z nich vytvořit celou skládanku skutečnosti?
Bylo to milé. Že se zajímal. Nic víc.
„Nemám na co,” pokrčil rameny Draco a odvrátil pohled k oknu. Ocelově šedá obloha s sebou nesla předzvěst deště.
„Většina lidí by měla otázky, kdyby viděla přeměnu vlkodlaka,” odpověděl Lupin pomalu, zatímco k němu vytrvale vysílal upřený pohled. Přenesl váhu na druhou nohu a opřel se o hůl; krátce zavrtěl hlavou a pohlédl na židli u Malfoyova stolku. „Doufám, že nebude vadit, když si přisednu,” s lehkým zdvořilým úsměvem se posadil a Draco jenom zamrkal, když se vlkodlak ocitnul metr od něho. Zdá se, že všichni Nebelvíři mají v krvi nějaký skrytý vrozený pud, který je nutí překračovat hranice ostatních.
„Nejsem většina,” odvětil kysele a znovu se setkal s tím klidným oříškovým pohledem. Bylo to skoro jako moře čokolády, které i silný vítr dokáže zčeřit jen na povrchu. Téměř. Draco si až příliš živě vybavoval šelmu, kterou v něm zahlédl.
Měl dojem, že ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, od něj něco požaduje.
„Bolí to?” vyhrkl najednou a bez velkého přemýšlení. „Vypadalo to, že…“ nedopověděl, protože si nebyl tak jistý, jak svoje slova dokončit.
Tentokrát to byl Remus, kdo odvrátil pohled; krátce přikývl.
„Bolí. To je součást vlkodlakova prokletí. Možná je to bolest, která zbaví mysl kontroly, a která nás nakonec přinutí přeměnit se do vlčí podoby,” vysvětlil neradostně.
,Ach,” vydechl nepříliš inteligentně Draco a znovu by si nejraději nafackoval. Kde je zmijozelská distingovanost? Umění jemné diplomacie?
Ale něco v něm mu říkalo, že na tohle vlkodlak nečeká. Tvář pootočenou k oknu, oči najednou naplněné unaveným, bolestivým smutkem. V odpoledním světle jeho tvář vypadala mnohem starší. A zároveň v ní bylo něco nevinného. Čistého.
Tak divná kombinace.
V okamžiku tichého vytržení si uvědomil, že tohle cítí z Harryho. Bylo to něco, co jej činilo výjimečným, neopakovatelným. Něco, co nutilo všechny okolo něj mu pomáhat a starat se. Jeho vlastní nitro se zachvělo v jemném citu. Možná to je to, co znamená být Nebelvír?
Volky nevolky se mu před očima objevila rudovlasá Lasička.
Rychle vystřízlivěl. Ne, spíš asi ne.
„Musí to být těžké,” odpověděl a jeho tón nebyl naplněný ani lítostí ani chladem. Byl to prostě chápavý tón někoho, kdo také zažil bolest. Až příliš živě si totiž pamatoval bolest, která zbavuje mysl jejích otěží. Vzpomínka na Pána Zla a jeho mučení mu zmáčkla ledovou rukou žaludek.
Remus na něj pohlédl s viditelným překvapením, pak se jen pousmál a pokrčil rameny.
„Každý neseme svůj osud, jak se dá,” prohlásil se smířeným úsměvem, který mu vyhladil tvář a na okamžik setřel prach a napětí z roků bolesti a dlouhého strádání v jeho obličeji, „a někdy to není lehké. Osobně bych řekl,” na okamžik se odmlčel a pak na něj mrkl, „že i vy s tím máte nějaké zkušenosti.”
Draco překvapeně zvedl obočí; na tváři najednou odtažitý výraz.
„Proč to říkáte?” zeptal se. Netušil, jak si jeho poznámku vyložit.
Lupinův úsměv se krátce rozšířil.
„Profesor Brumbál mě nedávno požádal, abych vám dal možnost začít znova. Že teď jste prý někdo jiný,” vysvětlil vlkodlak a pak se na něj úkosem zahleděl. Ten okamžik Draca nepříjemně zaskočil, hnědé oči jako by viděly na dno jeho duše, skrz všechnu přetvářku, jízlivost a malé manipulace. Jako by ho viděl takového, jaký je. „A myslím, že má pravdu. Zdá se, že z vás bude skvělý muž,” dopověděl. Draco nevěděl, jak odpovědět. Vlastně ani neměl tušení, jak se cítí. Vnímal jen ten divný, neznámý pocit uvnitř. Dokonce už ani nevěděl, jak by se měl cítit. A tak se prostě jen usmál. Možná trochu váhavě.
Bylo to… prostě milé. Remus jen krátce přikývl a s jistou námahou se zvedl ze židle.
„Zatím nashledanou, pane Malfoyi,” věnoval mu zdvořilý úsměv Lupin a bez odpovědi odešel.
Draco jenom koukal.
Bláznivý vlkodlak, potřásl hlavou a nutně musel přemýšlet o všem, co říkal jeho otec. Jsou to nelidská zvířata, která nemají právo zvát se lidmi. Máme povinnost pomoci kouzelnické společnosti zbavit se jejich přítěže a použít své síly pro očištění lidského druhu, znělo mu v hlavě. Měl v tom zmatek a nezbylo mu než to porovnávat se skutečností. Vlkodlaci trpěli, přáli si svého prokletí zbavit, ale nemohli. Jsou vlastně vězni svého vlastního těla. Alespoň tenhle určitě.
A pak, rozhodl se dát mu šanci. Kdyby to řekl kdokoliv nahlas, urazilo by ho to, ale Draco si právě teď dobře uvědomoval realitu. Dávali mu šanci se změnit. Možnost ukázat, že je někdo jiný než jeho otec. Možnost zastavit to šílenství kolem čisté krve. Odpuštění. Milosrdenství…?
Co mu dal jeho otec?
Nakonec to byl prostě obchod. Jít se stranou, která mu dala víc. Lásku, důvěru. Respekt. Tvrdá měna, která platí všude na světě.
Zavřel oči a rozhodl se.
„Vlkodlaci jsou v pořádku,” zašeptal si tiše a zkusmo to ještě několikrát zopakoval. Znělo to cize, ale předpokládal, že si na to dokáže zvyknout.
Pohlédnul před sebe a zjistil, že Lupinova kniha tu leží před ním. Na jejích kožených deskách byl velký, v oprýskaném zlatě vyvedený nápis: Vlkodlaci – pravda a pověry. Ten šílený chlap, téměř zavrčel pro sebe Draco.
Remus Lupin pomalu kráčel po prázdných chodbách bradavického hradu. Do levé nohy mu vystřelovala kousavá bolest; tenhle úplněk byl nějaký náročný. Mysl mu naplňovaly chmurné myšlenky a on nebyl s to je jen tak jednoduše ignorovat. Proč přeměna přišla tak brzy? Měl přeci nejméně ještě hodinu, než vyjde měsíc. Proč se to stalo přímo před Dracem? A proč ho zrovna on musel vidět? Proč se díval? A proč byla i přes lektvar tahle přeměna tak bolestivá?
Klapot jeho hole se tiše rozléhal po ztichlé Pamětní síni; zavrtěl hlavou. Samé otázky a žádné odpovědi. Bude si muset promluvit se Severusem, aby to prozkoumali.
Remus Lupin to možná nedával najevo, ale ta příhoda ho vyděsila. Vlkodlačí lektvar zmírňoval příznaky jeho prokletí a on, i ve zvířecí podobě, ztrácel agresivitu a nebezpečnost. Bylo to jako ruka světla a pomoci v temnotě vlkodlačí kletby. Nebo jako kouzlo třetí sudičky z mudlovských pohádek, které mu četla matka. Ta, co mávne hůlkou a temné prokletí alespoň zmírní.
Ušklíbl se. Na druhou stranu, těžko si představit Severuse jako třpytivou vílu, poletující s průsvitnými křidélky kolem, jak plní přání. I když…? Možná by se ještě mohl divit. Od doby, co je s Harrym, se s ním dějí úplné zázraky.
Ale ani on není nějaká Šípková Růženka. Nebo to byla Sněhurka, co měla ty víly? Merlin ví.
Nebo možná…? Ne, ani Zlatovláska to nebyla.
Zamířil k bytu Siriuse Blacka, teď Archera. Jeho nejlepší přítel. Téměř bratr. A milenec, dodal v duchu. Každopádně byl stále stejně nezodpovědný, jako když byl student. Je vlastně dobře, že se některé věci nemění. A tak za něj opravoval písemky, pročítal eseje a dělal přípravy na hodiny, stejně jako za něj kdysi dělal domácí úkoly. Vlastně dělal všechno, co by správný učitel měl. Jen Sirius přednášel, protože on už nemohl.
Byl vlkodlak. Vlkodlaci jsou přece zlí a plní temnoty, ne? Ušklíbl se pro sebe, ale zloba v tom nebyla, možná jen trochu hořkosti. Už dávno se svým osudem smířil, přijal ho. Nakonec, co zbývalo? A život ho naučil brát to, co dostává a nestěžovat si. Právě teď mohl být v teple, měl dost jídla, peněz, a dělal to, co ho bavilo. Málokdy měl od dokončení školy víc.
Zamumlal heslo, brnění na chodbě ve druhém patře seskočilo, ustoupilo a uklonilo se jako lokaj. Zeď se rozestoupila a on vešel do mládeneckého bytu, který snad jen skřítci a jejich skutečně výjimečná moc udržovali těsně před definitivní přeměnou ve skládku. Chaoticky poházené svršky, svitky i knihy na zemi, všude kolem zbytky jídla. A hromádky. Čehokoliv, hlavně nevypraného oblečení.
Jak Remus tiše procházel bytem, nakrčil nos. Jeho čich sice s ubývajícím měsícem slábnul, ale byl stále příliš citlivý, než aby byl ochoten tolerovat Siriusovy staré ponožky.
Vešel do obývacího pokoje, kde obvykle Sirius přechovával neopravené písemky, a překvapeně vydechl, když našel svého přítele, jak leží schoulený na pohovce a spí.
Naklonil hlavu ke straně a na okamžik sledoval jeho mírumilovnou tvář. Světlé vlasy bez jediné šediny měl rozhozené na nízkém opěradle. Tvář, pro Remuse stále podivně cizí, měl pobledlou. Sobotní boj všechny vyčerpal. Byla to hrozná řež. Něco takového nezažili od konce první války.
Je to tu zase, uvědomil si bolestně Lupin po té osudné sobotě a předpokládal, že ostatní ze staré party to pochopili také. To šílenství začalo znovu a možná bude ještě horší než minule.
Potřásl hlavou, zamával hůlkou a neverbálním kouzlem přivolal z ložnice deku. Svého přítele jí jemně přikryl; Sirius ze spaní něco zamumlal a Remus ho okamžik pozoroval. Všechna fyzická přitažlivost mezi nimi vymizela po tom, co ztratil svoje staré tělo. Byli si stále nesmírně blízcí, ale ta jiskra, která je v sedmém ročníku svedla dohromady, tu prostě nebyla.
Krátce pohladil ty nové neznámé vlasy. Kde je ta černá záplava havraních vlasů, pomyslel si s ostnem lítosti a odvrátil se.
Přešel ke stolu a přejel písemky zběžným pohledem. Zjistil, že kromě třetích ročníků tam jsou i eseje sedmáků. Ledabyle promíchané.
Po těch letech ho už Sirius příliš nepřekvapoval.
Procházel práce a postupně je třídil do několika úhledných skupin. Nejdříve je pečlivě přečetl, pak v nich opravil chyby. Do rukou se mu dostala i výtečná práce Hermiony Grangerové, která by si snad zasloužila být zařazena do učebnic, jako ztělesní pedagogického snu. Takový student je jen jeden v každé generaci. V té jejich to byla Lily Evansová, uvědomil si s úsměvem a přešel k Harryho práci. S trochu nakyslým úsměvem zamumlal zaklínadlo, které mu v celé eseji opravilo gramatiku. Jeho práce byla dobrá, hlavní myšlenky měl zajímavé, z praxe uvedl dostatek příkladů, ale neměl ji propracovanou do podrobností, jako měla Hermiona, a měl tam i několik faktických chyb. Oznámkoval to a pokračoval dál.
Další byl Draco Malfoy. Remus na okamžik ustrnul a přejel pohledem ten elegantní, uspořádaný rukopis. Vlkodlak se nemohl zbavit dojmu, že tím snad vyjadřuje celou svou osobnost. Jemný, elegantní, s prudkými a rychlými tahy směrem nahoru a jemnou kličkou směřující dolů. Lehkou kudrlinku měl jen u velkých písmen, tak akorát a nepřezdobenou, přesto v sobě nesla určitý dívčí půvab.
Zavrtěl hlavou. Nepředpokládal, že v něm po třicítce někdo rozdmýchá takový oheň zájmu a zaujetí. Musel se smát sám sobě, s jakou pubertální fascinací sleduje jeho rukopis. Bylo v tom něco naivního a romantického.
A hloupě nevhodné, samozřejmě.
Remus, jakožto čestný Nebelvír, mohl jen těžko popřít, že v něm Draco Malfoy nevyvolává určité… myšlenky. Voněl. Nikdy dřív si to neuvědomil, ale přesně tenhle druh vůně vysílal podivné mrazení po vlkodlakově páteři. Bylo to chladné a tajemné, podivě vzdálené, ale těžkých hutných tónů mužského potu v tom bylo jen málo. Spíš to bylo svěží a ostré, jako by to v sobě mělo něco podobného zeleným citrusům a jemného nádechu jasmínu. S jistou malou dávkou něčeho žhavě kořeněného. Prostě opojná kombinace.
Dnes to cítil zase. Jak to, že si toho nikdy dřív nevšiml? Draco v sobě měl něco, co ho přitahovalo. Přímo pekelně, ačkoliv to nehodlal tak snadno přiznat. Mohla za to ta vůně. To ona ho zbavovala zábran. Bylo to podobné tomu, čím kdysi voněl Sirius. A něco z toho měla i Tonksová.
Zdá se, že je prostě posedlý Blackovými. Může být lepší důkaz toho, že je skutečně temné stvoření?
Oba dva totiž měli to, co ho přitahovalo. Jistou nenucenou eleganci, úroveň. Sirius to měl ve způsobu, jakým jedl a jak si vždycky prohrábl vlasy. Bylo to i v tom, jak líbal. Jazykem obkroužil všechna místa ve vašich ústech, jednou tlačil, pak zase hladil. Ale bylo to jako symfonie, jako by v tom viděl nějaký vyšší smysl. Nymfadora se zase tak smála, dokonce i když zvedala to, co právě shodila. Byl to způsob, jakým vždycky překřížila nohy a našpulila pusu. Asi to vážně muselo být v krvi. Vzbuzovalo to v něm touhu dobýt je, přinutit prosit.
Ano, uvažoval Remus, mohli spolu s Tonksovou začít chodit. Byl by to dobrý, vyvážený vztah. Spousta lidí je už viděla jako pár.
Ale on nemohl. Ne teď, když cítil tuhle vůni. Tu, která mu zrychlovala krevní tep a zbavovala ho logického a zodpovědného přemýšlení. Tu vůni, kterou voněl Draco Malfoy. On byl elegantní v každém pohybu, v každém kyselém úsměvu, v každém naštvaném zamračení, v každém mrknutí. Dokonce i jeho písmo vypadalo, jako by ho někdo vystřihl z minulého století.
Voněl a ještě k tomu byl hezký. Roztomilý.
„Jsi bláznivý hlupák, Remusi Lupine,” zavrčel vlkodlak a vstal, aby odešel do koupelny. Byl starý, prokletý a chudý. On si to dobře uvědomoval. Ale nebyl by Nebelvír, kdyby to nebyl ochoten risknout a nezkusil alespoň zabojovat o Draca, když už nemůže nic víc.
Ber vše, co můžeš dostat, zněla jeho zásada. A on doufal, že by od něj mohl získat alespoň jeden nebo dva úsměvy.
Ve světle tohoto, byl vlastně upřímně vděčný, že není jeho učitel.
Ludwig van Beethoven - Moonlight Sonata
Draco si nesmírně užíval splývání v té nekonečné klidné vodě. Plul po hladině, jako by se jí sotva dotýkal a sledoval Lunu nad sebou. Byla v úplňku a krásně se usmívala. Ta bezedná hloubka pod ním taky vzbuzovala strach. A překonat strach důvěrou, to byla směs, která v něm vyvolávala podivné, neznámé vzrušení. Nekonečná inkoustová temnota nad ním, chladná vůně vody kolem něj a ticho – takové, které se ve skutečném světě nedá zažít. Posvátné, hluboké. Niterné. Pokaždé, když se do téhle představy ponořil, bylo to příjemnější a hlubší.
„Vrať se, Draco. Pomalu se začni vracet. Sem. Ke mně,” protrhl Brumbálův hlas moment odpoutání, který byl krásnější než cokoliv, co ho mohlo ve skutečném světě čekat.
Jemu se nechtělo, ale tomu klidnému tichému hlasu nedokázal odporovat. Byl nesmlouvavý. Cítil, jak ho každodenní vědomí chytá zpět a stahuje ho do známých kolejí stále se opakujících myšlenek. Draco zamrkal a pomalu otevřel oči. Rozhlédl se, ředitelnu osvětloval oheň v krbu, na okna bubnoval déšť. Starý čaroděj naproti němu se klidně a vyrovnaně usmíval, jeho oči ve světle plamenů hřály.
Tak zase zpátky, uvědomil si Draco, trochu podrážděný.
Brumbál jeho mrzutý výraz zaregistroval a zasmál se.
„Začínáš být v tomhle cvičení opravdu dobrý.”
„Cvičení, pane?” odvětil Draco se zvednutým obočím.
Albus přikývl. Na kaštanově hnědém hábitu se zlatými výšivkami světlá kůže jeho rukou téměř bledě zářila.
„Úspěšně jsi prošel přípravou na výuku nitrobrany. Příště přejdeme ke skutečné praxi. Zjistil jsi, jaké to je mít cizí vědomí uvnitř své mysli a máš tušení, jak ho vytlačit. Dokonce už víš i jak, a samozřejmě také to, že ukrýt své myšlenky do hluboké vody ti může pomoci je skrýt. To je dobrý základ, ale samozřejmě to není vše, co disciplína nitrobrany skýtá.”
Jak Draco poslouchal, nevědomky přikyvoval. Tak nějak předpokládal, že to nebude až tak snadné.
„A budeme ještě pracovat s měsíčním jezerem?” zeptal se a marně se snažil zakrýt jasně znějící přání ve svém hlase.
„Ano, ještě mnohokrát na něj navážeme,” odpověděl ředitel a modré oči po něm sjely překvapivě ostrým pohledem. „Zdá se, že i ty nacházíš půvab v tajemném umění nitroklidu.” A přestože se Brumbál usmíval, příliš mnoho veselí v tom nebylo.
„Nitroklid?” neporozuměl Draco.
„To je pokročilé umění nitrobrany a nitrozpytu. Dovoluje nám určitým způsobem ukrýt nebo odložit naše vlastní vzpomínky a emoce před sebou samými,“ Albus se krátce odmlčel. „Ale nalezení tohoto druhu síly v sobě samém je zdaleka těžší, než by se mohlo zdát,” dovysvětlil a napil se ze svého čaje. Draco nikdy příliš nechápal, jak může pít tak neskutečně sladké patoky.
Krátce potřásl hlavou a vrátil se k Brumbálovým slovům.
„Takže… Proč jsem dělal tenhle druh cvičení?” zeptal se. Měsíční jezero pro něj bylo přístavem ticha a klidu i v okamžicích, kdy se všechno ostatní tak trochu zbláznilo.
Draco si musel s hořkostí připustit, že za poslední rok asi nebyl okamžik, který by nebyl alespoň trochu šílený. Zdálo se, že záleží jen na tom, jak moc.
„To, co jsi dělal ty, se nazývá řízená meditace. Slouží to k uklidnění myšlenek, zlepšení schopnosti soustředění a vytříbení mentálních schopností. Při jejím použití se magické pole tvé vlastní mysli mění, stává se hlubším a dovoluje ti využít skryté schopnosti tvé vlastní duše.” Ředitelovým výrazem prokmitlo něco, co by Draco mohl nazvat téměř škodolibostí. Mohl, kdyby tohle nebyl Albus Brumbál, všemi obdivovaný a vždy spravedlivý. „Dokonce i někteří mudlové mohou dosáhnout v nitrobraně výjimečných úspěchů.”
Draco obočí vyletělo nahoru. Jeho mozek vůbec nechtěl tuhle informaci přijmout. To přece není možné, opakoval si v duchu. Mudlové nemají žádnou moc, nevládnou ani trošce magie.
„Ne…?“ vydechl a Brumbál s jistou nemilosrdností přikývl. „Ale ano. Nedokážou sice použít nitrozpyt, nebo jen omezeně, ale dlouhodobým praktikováním cvičení, které jsi v posledních týdnech zkoušel ty, dojdou pro kouzelníky k velice překvapivým výsledkům. Někteří z nich skutečně nitroklid používají. Ale,” jeho úsměv se krátce rozšířil, „to, že mudlové mají vlastní podivnou magii, i to, že to oni kouzelníkům přinesli disciplíny jako je nitrobrana, neradi slyší konzervativní čistokrevné rody stejně jako samotné ministerstvo.”
Draco si odkašlal. Takovou informaci vstřebat, to chce čas. A stejně se mu nechtělo tomu uvěřit. Možná mají mudlové právo na život. A vyvraždění mudlorozených asi také není nejlepší způsob, jak uchránit kouzelnickou společnost od jejich vlivu a změn, které přináší, ale je naprosto nelogické, že by měli vlastní moc a vlastní schopnosti. Jakkoliv malé a nevýznamné jsou.
„Přemýšlej o tom,” pobídnul ho ještě Brumbál a pak se odmlčel; trochu se zamračil a sepnul před sebou ruce, lokty opřené o desku stolu. „Obávám se však, že je čas, abychom si promluvili o vážnějších tématech, Draco.”
Draco k němu zvedl oči s nepříjemnou předtuchou, co by to tak mohlo být.
„Ano, pane…“ přikývl a pečlivě ze své tváře vymazal jakýkoliv výraz. Brumbál ho krátce přelétl pohledem.
„Přesně za týden bude další výprava,” oznámil a Draco musel po jeho prohlášení potlačit nutkání neklidně se ošít. Nehodlal nikomu přiznat, natož to říct nahlas, ale bál se. Mohl přijít o život. A jemu se umírat ještě nechtělo.
Zvedl oči a setkal se s pomněnkovým pohledem. Přikývnul. Odhodlaně. Zmijozelové neutíkají jen proto, že se bojí. Můžou utéct před prohrou, ale ne před strachem – to je nakonec jenom zbabělost.
Brumbál ho sledoval, jako kdyby tušil, co se v jeho hlavě odehrává.
„Půjdeš se mnou, Draco?” Ta modrá v jeho očích pálila. Nutila Draca zbavit se veškerých pochyb o závazcích a povinnostech, které má. Nemilosrdně z něj strhávala všechny masky, ve kterých pečlivě ukrýval pravdu.
Přinutila ho odhalit sebe sama, v krystalické čistotě. Až zbyl jen obraz starého čaroděje před ním.
Draco se usmál. Nakonec nebylo proč pochybovat. Tenhle muž ho vyzvedl ze tmy. A on s ním půjde kamkoliv.
„Jistě, pane,” přikývl a suše dodal: „O co se jedná?”
Teď to byl Brumbál, kdo překvapeně zamrkal. Pak se potěšeně usmál a nalil jim do křehkého bílého porcelánu další čaj.
„Vrátíme se zpátky do havraspárského hradu. Musíme jej prozkoumat. Všechny indicie vedou k tomu, že další viteál je ukryt právě tam.”
Draco naslouchal hlasu starého čaroděje a v duchu si udělal novou poznámku. Tohle je další rozdíl mezi Brumbálem a Pánem zla. Chyby, které jste udělali, se prostě staly. Netřeba znovu rozebírat, že jejich první výprava byla neúspěšná kvůli němu. Nemuseli jste se za něco takového zase trestat. A při tom zjištění něco v jeho nitro roztálo.
Draco se usmál a jeho světlé líce zjemnilo skutečně hřejivé teplo důvěry.
„Dobře, pane. Je potřeba udělat nějakou přípravu?”
Brumbál mu věnoval další dlouhý pohled a oplatil mu úsměv svým vlastním, zářivým.
„Ne, připrav si jenom obvyklé vybavení. A pravděpodobně tentokrát také nepůjdeme sami…“
Přestože včerejší večer vlastně nic nezměnil, pro Draca Malfoye bylo očekávání nadcházející středy ohniskem jeho myšlenek a úvah. Cítil, jako by ho lehce oddělovaly od proudu obyčejného života a každodennosti. Nebylo to tak špatné.
Ale práce bylo tak jako tak dost. OVCE se blížily a většina profesorů jim teď nakládala stále víc domácích úkolů a opakování. Zkoušky se ostatním studentům jevily jako černočerný přízrak dusivé úzkosti kdesi v budoucnosti, ale jeho jako by se to teď netýkalo. Před pár dny si vlastně poprvé skutečně uvědomil, že pravděpodobně zemře. Vlastně díky Ewanovi. Válku totiž mohli vyhrát nebo prohrát, nicméně on – čaroděj bez výjimečné síly a zkušeností – stál uprostřed bojiště plného kouzelníků, kteří nežádali nic jiného než vzájemnou smrt. A Draco byl příliš inteligentní, než aby se obelhával falešnou nadějí, že se stane zázrak a všechny zelené paprsky svištících kouzel ho minou. Štěstěna ostatně nikdy nebyla jeho blízkou přítelkyní.
Mohl jen doufat, že konec bude rychlý a bezbolestný.
Kupodivu mu to nepřineslo ani úzkost ani obavy. Spíš určitý pocit uvolnění, klidu a smíření. Netrápily ho zkoušky. Vždyť tohle mohl být jeho poslední týden v Bradavicích. Dělal svou práci, ale jeho smysly byly tak nějak zostřené. Vnímal každou vůni ve Velké síni, dotyk nohou na měkkém koberci v jejich ložnici, horkou vodu v prefektské koupelně, hlasy rozjívených druháků před vchodem do společenské místnosti, bublání lektvarů, složité přeměňovací modely, skřípání křídy, Severusovy pohledy, Potterovy vtipy, karamelový sirup, strom ve Velké síni, Lupinovy úsměvy… To vůbec byla podivná věc. Před nedávnou dobou se potkali jen několikrát za celé měsíce a teď neminul den, aby se na něj odněkud neusmál a nepozdravili se. Kdyby Draco nevěděl, že je to absolutně nemožné, řekl by si, že ten chlap snad celou dobu ví, kde zrovna je a co právě dělá.
Zastavil v myšlenkách, když poznal, že světlovlasá postava na druhé straně chodby před ním je právě Remus Lupin. Merline, zalapal po dechu, tohle přeci není normální. Tohle nemůže být náhoda… Pečlivě se soustředil na to, aby jeho výraz odrážel jen zdvořilé zaujetí a vydal se vstříc té vlkodlačí záhadě.
„Dobrý den, pane Malfoyi,” pozdravil Lupin a usmál se. Draco si všiml, že má hezké a rovné zuby. Jaká to ironie, pomyslel si, vzhledem k jeho biologickému druhu.
„Dobrý den, pane Lupine,” odpověděl stejně a zdvořile zvedl koutky úst. Vlkodlak se zastavil a na okamžik zaváhal.
„Rád bych si s vámi na okamžik promluvil, je-li to možné,” požádal Remus a Draco ho přejel zpytavým pohledem. Přikývl a oba ustoupili ze středu chodby.
„Chtěl bych vás požádat o jistou laskavost. V pátek večer máme se Severusem naplánovány nějaké testy Vlkodlačího lektvaru. Oba věříme, že s vaší pomocí bychom mohli přijít na to, proč minule nefungoval tak, jak měl.”
„On nefungoval?” Draco překvapeně zvedl obočí a Remus krátce přisvědčil.
„Ne. Proměna přišla mnohem dřív, než měla, a ani účinky lektvaru nebyly tak silné, jak měly být.”
Draco si ho prohlédl, muž před ním zjevně potřeboval pomoc. Nebylo těžké si představit, jak ošklivé musí být pro vlkodlaka ohrožení té jediné malé útěchy, kterou mu kouzelnický svět může dát. A on teď chtěl pomoct. Jeho pomoc. A to něco znamená.
A taky byla pravda, že nejslavnější lektvarologický objev 19. století, Dračí dryák, který vymýtil epidemii dračích spalniček, byl objeven náhodným zkoumáním nesrovnalostí v jednom druhu lektvaru léčící infekci bodných ran. Pokud by se povedlo přijít na něco mimořádného, a Severus toho byl schopný, Draco byl odhodlaný být u toho.
Rozhodl se.
„Samozřejmě přijdu,” odpověděl téměř přátelsky a Lupinova reakce ho zaskočila. Na tváři se mu objevil oslnivý úsměv, který prozářil celý jeho výraz.
Byl to úsměv plný vděčnosti a nadšení.
A byl jen pro něj. Pro Draca Malfoye.
Zavrtěl hlavou a rychle se rozloučil. Ale žádná snaha výraz těch lískooříškových očí, který stále viděl před sebou, nemohla vymazat.
Stál před Snapeovým kabinetem a zakouzlil neverbální Tempus. Byla minuta před pátou. Čas tak akorát, pomyslel si a zaklepal. Profesor lektvarů totiž nikdy nikomu netoleroval pozdní příchod a to ani v dobách svého největšího nadržování Zmijozelské koleji.
Z útrob kanceláře se ozvalo nějaké huhňavé vyzvání a dveře se samy otevřely. Draco s jistou opatrností vstoupil a rozhlédl se. Remus a Severus už pracovali, právě teď se skláněli nad skleněnými miniaturami kotlíků, pod kterými hořely různobarevné ohně. Draco v nich bezpečně poznal experimentální sadu nádobí, která se používala při určování některých složitějších protijedů.
Malfoy také nepotřeboval žádný věštecký talent, aby okamžitě pochopil, že Severusovi spolupráce s vlkodlakem nebyla příliš po chuti. Poznal to podle úst sevřených do tvrdé linky a podle podrážděné vrásky na čele. Ale Draco si dovedl představit některé důvody, proč tu právě byl. Harry i Brumbál uměli být přesvědčiví, když chtěli.
„Zdravím,” promluvil, když prošel místností s psacím stolem do laboratoře. Snape se po něm neohlédl, jen krátce mávl rukou, a dál něco mumlal nad sklenicemi a pozorně je sledoval. Remus se otočil od krájení nějakých přísad a s potěšeným úsměvem mu odpověděl.
„Dobré odpoledne.”
Draco mu ještě jednou přikývl, a pak se otočil k mistrovi lektvarů.
„Co můžu udělat, Severusi?”
Černovlasý muž k němu zvedl oči a poukázal na nedokrájený kořen scvrklofíku.
„Buď tak laskav,” požádal svým hlubokým hlasem a Malfoy jen přikývl.
Pracovali v tichosti, jen Remus se občas na něco Draca zeptal, na což Snape reagoval jasným zamračením, takže vlkodlak brzy už jen omluvně krčil rameny. Ovšem Draco musel zklamaně přiznat, že testování lektvarů bylo všechno, jen ne zábava. Pracovali s různě extrahovanými složkami Vlkodlačího lektvaru a s různými stupni výroby jeho báze. Pod Severusovými příkrými pokyny přidávali určené množství jiných přísad a směsí do skleněných nádob a vše pečlivě zapisovali.
Trvalo to určitě déle než dvě hodiny, pak Snape zavrtěl hlavou a začal se věnovat jinému druhu experimentu.
„Odebereme ti trochu krve. Souhlasíš, Draco?” Lékouzelnické kouzlo, které tohle dokázalo, patřilo k velmi obtížným zaklínadlům a bylo přísně zakázáno ho používat bez kouzelníkova plného souhlasu. Ostatně, nebylo co se divit. Krev byla to nejdůležitější, co měli.
„Jistě, Severusi,” odpověděl bez zaváhání Draco a přistoupil blíž. Snapeovi přeci důvěřovat mohl. Profesor lektvarů zamumlal dlouhou latinskou inkantaci a lahvička, kterou držel v ruce, se naplnila tmavorudou tekutinou.
„Teď ty, Lupine,” prohlásil Snape a Remus rychle přistoupil. Vzduchem proševelilo stejné zamumlání a druhá nádobka se naplnila krví.
Na první pohled byly nerozeznatelné. Stejně husté. Stejně červené.
Černovlasý čaroděj se k nim zase otočil zády a začal něco rychle míchat v cínovém kotlíku. Draco s Lupinem se střetli očima a oba dva pohled rychle odvrátili. A Draco netušil, proč se mu někde v nitru rozlilo příjemné teplo.
Snape jim poručil, aby na chvíli vypadli a posadili se vedle. Byla tu jen jedna malá pohovka pro dva. Samozřejmě bylo tady i Severusovo křeslo, nicméně ani jeden z nich nechtěl zemřít strašlivou a obzvlášť odpornou smrtí.
Tak si sedli vedle sebe. Draco v duchu proklel tenhle druh nábytku a zapřísáhl se, že v jeho domě se nikdy nic takového neobjeví. Uvědomil si, že posledních patnáct vteřin mu vlkodlak upřeně zírá do tváře.
„Doufám, že se už cítíte lépe?” prohlásil Draco a téměř viděl, jak Severus vyběhne z laboratoře a za tak hloupou větu ho něčím těžkým udeří do hlavy. Ale, obhajoval se, v zoufalství člověk musí využít všech prostředků, kterých se mu dostává.
„Ano, už je to mnohem lepší. Díky za optání,” odpověděl Lupin zdvořilým tónem a střelil po něm dalším z podivných pohledů, kterým Draco nerozuměl.
Předpokládal, že ticho, které se mezi nimi rozhostilo, bylo nepříjemné oběma.
„Jaké jsou vlastně vaše plány po studiu v Bradavicích, pane Malfoyi?” zeptal se Lupin a přerušil tak nepříjemnou atmosféru. Světlovlasý mladík jen pokrčil rameny.
„Uvažuji o pokračování ve studiu formulí, ale ještě jsem se definitivně nerozhodl,” odpověděl a Remus překvapeně zamrkal a pousmál se.
„Skutečně? Zajímavé. Také jsem o nich kdysi uvažoval.”
„Ano? A povedlo se vám to?” Draco se zarazil jen na okamžik. „Říká se, že je to dost náročné studium. Jaké se to zdálo vám?” Jeho zájem o tenhle druh konverzace se právě teď značně zvedl. Popravdě, o kouzelných formulích a zaklínadlech uvažoval už nějakou dobu. Byl to jeho nejlepší předmět, téměř se v něm dokázal vyrovnat Grangerové.
Zašklebil se, samotná tahle myšlenka byla hořká, možná víc, než pelyňková nať.
„Asi vás budu muset zklamat, pane Malfoyi,” potřásl hlavou Lupin a znovu se usmál. Merline, pomyslel si Draco, má ten chlap taky jiný výraz? „Samozřejmě, vlkodlaky v žádném případě nepřipouští ke studiu na žádnou vyšší školu kouzelnické kvalifikace,” vysvětlil Lupin a dokonale tím Draca vykolejil. V jeho hlase nebyla ani trocha hořkosti, ani stopa po jízlivosti. Promerlina, co je to za druh člověka?!
Vlkodlak, odpověděl mu škodolibý vnitřní hlásek. Ohromeně hleděl na muže před sebou. Jedna věc je mluvit o vlkodlacích jako nerovnoprávných členech společnostech a druhá věc je tohle. Bylo to… odporné! Proč mu nedovolili studovat alespoň dálkově? Nebo nějaký písemný kurz? Hnusná pachuť se mu rozlévala útrobami. Nedokázal si představit, jaké by to pro něj bylo, vědět, že po OVCÍCH, ať už by se snažil jakkoliv, by neměl šanci na přijetí na žádnou školu.
„Pokud si dobře pamatuji, byl jsi, Lupine, v tomhle oboru skutečná špička v ročníku,” promluvil Severus, opřený o rám dveří. Draco nebyl tak hloupý, aby považoval za náhodu, že se Severus vmísil do jejich rozhovoru právě teď.
„Tak to ti, Severusi, děkuji,” odpověděl překvapeně Lupin. Mistr lektvarů to nepovažoval za hodné odpovědi a jenom zavelel: „Do práce.”
Náplní jejich dalšího testu bylo použití indukční směsi. Podle Severusových rozkazů si nanesli na ukazováčky speciálně uvařený lektvar, který měl předvést kontrolovanou vzájemnou reakci mezi jejich magickými poli. Lektvar páchl po spálené gumě a byl černý jako uhel.
Draco s Lupinem přistoupili k sobě a pomalu se dotkli prsty. Malfoy sjel pohledem na Remusovu ruku a po páteři mu vyjelo žhavé teplo. Velká, hezky tvarovaná dlaň. Dlouhé štíhlé prsty, upravené nehty. Na palcích mozoly. Dracovy úvahy sjely do nejasně osvětlených koutů jeho představivosti. Tyhle ruce klouzající po jeho krku dolů, přes hrudník, tam majetnicky tisknoucí jeho bradavku, jeho vlastní lapání po dechu, pak po břiše dolů a níž.
Draco měl najednou pocit, že se prudce oteplilo.
Lupinovo zasyknutí přilákalo jeho pozornost. Kolem jejich prstů právě sršela koróna stříbrných jisker, tvarovaná v podivných siločárách a proudících od Draca k Remusovi a pak zpět.
Snape pomalu mumlal nějaká zaklínadla a prudce bodal do vzduchu hůlkou směrem ke zvláštnímu úkazu mezi nimi.
Draco se s Lupinem setkali udivenými pohledy. Nebylo to nepříjemné, spíš naopak. Vysílalo to chladivý pocit, který vystřeloval celou paží až do ramene.
Snape se najednou odmlčel a zblízka pozoroval jiskry.
„Dejte ruce od sebe,” rozkázal a oni pomalu odtahovali prsty. Třpytivá záře se jako by napnula a pak s tichým praskotem sama zmizela. Lektvar na bříšcích jejich prstů zasyčel a zešedivěl. Pach, který se pomalu rozšířil kolem, ze všeho nejvíc připomínal hnijící močál.
Mistr lektvarů zamračeně potřásl hlavou.
„Co to znamená, Severusi?” zeptal se Lupin, hořící zvědavostí na jeho vysvětlení. Draco na tom byl podobně.
„Ještě je příliš brzy vymýšlet nějakou hypotézu, Lupine,” zchladil ho Snape mrzutě a znovu se začal zabývat přípravou nějakých lektvarů.
„Draco, ty smíchej mízu z hruškovice s mletými šváby. Víš, jak to máš udělat,” prohlásil pak Severus. „A ty, Lupine, udělej nám laskavost a nepřekážej. Tohle není práce pro amatéry,” znovu vykázal Remuse z laboratoře a Draco přemýšlel, jestli tohle nebyl Snapeův vlastní způsob, jak mu vyjádřit uznání, za to, že je tu.
Každopádně ho to potěšilo.
Gunslinger Girl OST
Severus je propustil až po večerce, když už je přestal potřebovat. Pro Malfoye to bylo víc než vypovídající, jak hluboce musel být soustředěný na svou práci, protože si ani nevšiml, že by měl být dávno na koleji. Nicméně Snapeův závěr byl krátký.
„Lektvar bude fungovat tak, jak má, pokud se Draco jeho výrobě dalece vyhne.” Bylo jasně vidět, jak se Lupinovi ulevilo, ale jeho to uvrhlo do ještě většího zmatku.
V okamžiku, kdy mohl, je také vystrnadil ze svého kabinetu, zjevně odhodlaný zůstat v něm do té doby, než záhadu vyřeší. Draco předpokládal, že jestli nevyleze do neděle večer, Brumbál mu naordinuje Pottera.
Remus se vedle něj zasmál.
Draco se na něj krátce nechápavě zahleděl, pak se kousl do rtu, div mu netekla krev. Zjevně si neuvědomil, že svou poslední poznámku řekl nahlas. Idiote, zanadával si upřímně.
„Je po večerce. Budete potřebovat doprovodit ke koleji, pane Malfoyi?” zeptal se v přátelském duchu Lupin a krátkým gestem poukázal na temnou chodbu, vedoucí ke zmijozelské koleji. Draco si uvědomil, že Remus, jako bývalý profesor, musel vědět, kde jsou všechny čtyři umístěny.
Zavrtěl hlavou.
„To nebude třeba. Jsem prefekt, vymluvím se na noční službu,” vysvětlil a pohled mu krátce sklouzl na Remusovy velké ruce. Zvedl oči, vlkodlak byl o několik palců vyšší. Lupin mu podal ruku.
„Takže se tedy rozloučíme, pane Malfoyi. Máte za dnešek mou upřímnou vděčnost,” znovu se usmál a Draco si s jistou nechutí uvědomil, že shledává ten jeho široký úsměv za docela pohledný. Stiskl jeho ruku.
„Rádo se stalo,” odpověděl a doufal, že je tím jasně patrné, že má za co. Vlkodlak jako by na okamžik zaváhal, než pustil jeho ruku a odmlčel se.
„Tak tedy dobrou noc, pane,” rozloučil se Draco a vrhnul pohled směrem k zmijozelské koleji.
„Hm… ano, jistě, dobrou noc i vám, pane Malfoyi,” přikývl Lupin a Draco vyrazil studenou chodbou pryč.
„Chtěl jsem se ještě zeptat,” zastavil ho uprostřed vlkodlakův hlas. „Vím, že máte tento víkend návštěvy Prasinek a napadlo mě,” teď se v hlase ozvalo zřetelné zaváhání, „jestli byste se mnou nešel v neděli na oběd.”
Po jeho otázce Draco ztuhnul, jeho tělo se pomalu jako automat otočilo.
„Jako poděkování za vaši laskavou pomoc, samozřejmě,” dodal Lupin, na tváři nejistý výraz.
Malfoyovi se překvapením nedostávalo ani dechu, ani myšlenek.
Něco v jeho hlavě zapadlo na to správné místo. A jen merlinvíproč se mu v duchu vybavil Ewanův výraz, jak stál ve dveřích zmijozelské společenské místnosti v ten osudný den. A pak udělal to nejšílenější rozhodnutí ve svém životě, aniž by tak docela věděl proč. Předpokládal, že toho bude brzy litovat.
„Do-dobře,” vykoktal s pohledem upřeným na dlažbu pod sebou.
„Skutečně?” Remus se zjevně ani nesnažil zakrýt svoje potěšení. „Takže v neděli ve dvanáct, U Zlatého svícnu. V pořádku?”
„Ano,” vydechl Draco, otočil se a rychlým krokem se vydal ke Zmijozelu. Jen malfoyovská pýcha mu zakazovala nazvat to útěkem.
Vítej, ó Zmijozele, mistře jemného umění společenské konverzace.
Co to má znamenat, přemýšlel Draco, opřený o zeď před vchodem do zmijozelské koleje. Chtěl si alespoň trochu urovnat myšlenky, než půjde dovnitř. Byl to sen nebo ho Lupin právě pozval na rande? Tentokrát ho opustil i věčně nespokojený hlásek uvnitř jeho mysli a nechal ho na holičkách. Dobře, Lupin nebyl ošklivý, v pořádku, ale… No ano, měl pěkné ruce a taky se hezky usmíval. Dobře; a měl příjemný hlas. Ale byl to vlkodlak a… Vrátil se mu pocit zhnusení nad diskriminací vlkodlaků a utnul svou vlastní vnitřní řeč. Každopádně to nebyl nikdo pro něj. Jak jen mohl souhlasit, že s ním půjde na oběd?! Na druhou stranu oběd ještě není tak špatný. Každý přece ví, že na oběd spolu mohou chodit i přátelé, je to takové neformální. Není to večeře, kde musí být vždycky páry a pokud ne, je to všem jasné. Neznamená to, že by spolu přeci měli hned chodit. Nebo tak něco.
Odmlčel se, zatímco zmatené emoce vířily v jeho nitru. Nemohl se rozhodnout, jestli ten podivně nový pocit v žaludku je příjemný nebo ne.
Ne, je moc starý, řekl si Malfoy a bouchnul pěstí do zdi za sebou, a tím je to dané. Rozhodl se a částečně se mu vrátil vnitřní klid zaběhlého řádu věcí.
Zítra mu pošlu sovu a odmítnu to pozvání, umiňoval si, když vcházel do Zmijozelu.
Kamenné dveře vrzly a on prošel dovnitř. Ke svému překvapení zjistil, že tam není sám. Zamžoural na siluety u dohořívajícího krbu.
„Ahoj, Draco,” ozval se Rebečin hlas a on pomalu přistoupil ke křeslům, kde seděla. Vedle ní Ewan, pevně svíral její ruku.
„Nechceš si na chvíli sednout?” zeptal se vysoký mladík, jeho hlas byl stále ještě divně chraptivý. Draco se svezl do volného křesla vedle.
„Zrovna jsme mluvili o přeměňování. Ptala jsem se Ewana, jestli měl u NKÚ teoreticky vysvětlit metamodel přeměny vyšších obratlovců nebo ne. Co si o tom myslíš ty, Draco?” uvedla ho Rebeca do rozhovoru. Samozřejmě, že o žádném přeměňování nemluvili, ale to bylo úplně jedno.
„My jsme ho měli. Hannah Abbottová, jestli ji znáš, Mrzimor, špinavě blond, na tom tehdy pořádně pohořela,” odpověděl Draco a zavrtěl se v křesle. Snažil se uhnout tomu Ewanovu krystalicky modrému pohledu. Měl dojem, že mu ty oči nedají pokoje, jako by stále něco žádaly.
Pohlédl na něj a najednou s ním otřásl podivný pocit uvědomění. A v té chvíli Draco věděl, že Remusovi zítra sovu nepošle a na ten oběd s ním půjde. Existuje jenom dnešek, problesklo mu hlavou, včerejšek už není a zítřek ještě ne. Tohle je to, co mu má Ewan celou dobu říct?
Tak tedy proč by měl umírat, aniž by šel na svou první schůzku?
Všechny chytré důvody, které měly ještě před minutou takovou váhu, teď bledly a slábly.
Nakonec vlastně nemáme nic, neexistuje žádná jistota, je jenom teď.
„Opravdu? Tak to je dobře. To je skvělá látka,” odpověděla s jistou odbornou zapáleností Rebeca a vytrhla ho z jeho myšlenek. Podíval se na ni, jako by ji konečně viděl po dlouhé době.
„Zítra bych možná s něčím potřeboval pomoct,” začal pomalu a zamyšleně, „vybrat nějaké oblečení a tak…“
________________________________________________________________________
A/N:
Tak jsem to dokončil. Musím říct, že spolu s první kapitolou pro mě tahle byla možná nejtěžší. Nikdy jsem netušil, že napsat alespoň něco vzdáleně romantického je tak náročné.
Celou tuhle kapitolu jsem přepisoval. Dvakrát. :-D
Zkusil jsem všechno. Puget růží, který jsem nedávno dostal, za notebook. Zkusil jsem Titanikovou terapii (koukáte se na výběr videí z romantických filmů), Svíčkovou terapii i poslouchání romantické hudby. Nic nezabralo.
Nakonec jsem, u babiččina meruňkového koláče, rezignoval a vzdal to. Přesto doufám, že výsledek se vám bude líbit a bude to stát za to. A že si to užijete stejně jako já psaní. :-)) Protože těžké věci jsou teprve skutečná výzva.
Příště nás čeká rande a musím říct, že dynamika jejich vztahu mě začíná opravdu bavit. ;-) Myslím, že se máme na co těšit.
Přeji všem krásný týden! Jste báječní!
P. S. A než se někdo zeptá: Ne, ve třiceti lidé nejsou staří. Popravdě řečeno, myslím si, že právě tak začínají být dospělí, ale věřím, že si to myslí Remus. Alespoň, když se dívá na Draca. :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Vůbec mi sem nejde vložit koment, tak sorry už jen stručně. Super kapitolka, moc se ti povedla, hudba taky super.
Re: ...
(Ian, 8. 2. 2011 23:39)
I stručný komentář těší. :-)) Doufám, že nepříjemnosti brzy zmizí. Nikdy si nejsem jistý, jestli se hudba hodí. Ale vycházím z toho, že se snažím přiblížit kousek své duše. A já jí vždycky při psaní poslouchám. :-)
Díky a doufám, že i další kapitoly se budou líbit!
bojuji proti nadpisům....
(Mirek, 8. 2. 2011 17:59)
..................................................
romantika je sice hezká věc, ale na mne
nejvíce zapůsobila informace o tom že
Draco voní......................................
...................................................
Re: bojuji proti nadpisům....
(Ian, 8. 2. 2011 23:37)
Opravdu? :-) Přesto ale doufám, že i romantika nezklamala. Vůně je důležitá. Myslím, že to má tak i spousta lidí, já tedy rozhodně.
Díky za komentář! :-))
super kapitola
(Marska, 8. 2. 2011 15:55)
Tak to byla naprosto suprová kapitola... Začetla jsem se a zjistila, že už je konec... :(
Jsem velice zvědavá na pokračování...už aby bylo úterý! :D
Děkuji za povzbuzení nálady :)*
Re: super kapitola
(Ian, 8. 2. 2011 23:34)
Díky! Mám z toho velkou radost. :-) A přestože jako čtenář s tebou mám soucit, jako autor jsem z tvé reakce naprosto nadšený. :-)))
I já díky za povzbuzení tvým komentářem. :-)
Parádní kousek
(Clowers.K, 8. 2. 2011 13:16)Už se těším na další úterý :) Draco a Remus, to se mi vážně líbí :)
Re: Parádní kousek
(Ian, 8. 2. 2011 23:33)To mě moc těší. :-)) i já je mám dohromady moc rád. prostě mi přijdou... roztomilí. :-) Díky za milá slova a doufám, že i další kapitoly se budou líbit. :-)
Vezmu to od zadu...
(Mája, 8. 2. 2011 13:04)
K tvému P.S. Jestli tou třicítkou myslíš Remuse, tak tomu by mělo být nějakých 38 - 39 let. Ale rozhodně není starý. Snad jen možná trochu dospělejší... :-)
Romantika byla dobrá, ono to musí být dost těžké tvořit romantiku s tak zmateně uzavřevným Zmijozelem, jako je tvůj Dráček.
Remusovo zatížení na Blacky je skvělý nápad. Jedno jestli holka, nebo kluk, hlavně že je to Black... :-)))
*Draco předpokládal, že jestli nevyleze do neděle večer, Brumbál mu naordinuje Pottera.* Skvělý vtip, zvlášť vyslovený nevědomky nahlas...
Kapitola se mi moc líbila, nicméně budu netrpělivě očekávat příští akční výpravu za viteálem a jsem moc zvědavá, kdo další se jí zúčastní. Díky, Iane, za skvělé počteníčko.
Re: Vezmu to od zadu...
(Ian, 8. 2. 2011 23:32)
Pokud počítám přesně, Lupinovi je v povídce 36. Je-li, podle kánonu Elysejského klíče, rok 1996 a narodil-li se Remus v roce 1960. Zaokrouhluji, jak se mi to hodí. :-D
To tedy! Přemýšlel jsem, jestli to má něco do činění s tím, že jsem kluk, ale další kapitola je pro mně mnohem snadnější. Tak nevím.
Trochu jsem se obával, jestli tě čistě lyrickou kapitolou neznudím, tak doufám že ne. :-) Příště to bude o co se epické stránky děje týče rozhodně lepší. A o hodně. A víc už říct nemůžu. :-))
Díky moc za milý komentář a za čas, který jsi s Klíčem strávila. Jsem za to upřímně vděčný. :-)
....
(Walentine, 8. 2. 2011 10:28)
To byl moc pěkný díl. Takový milý. Jen čekám,kdy se z něžného lupina vyklube postelový divoch.:D
W.
Re: ....
(Ian, 8. 2. 2011 23:24)
Díky moc, Walentine. :-)) Něžný Lupin je pro mě prostě...cool. :-D Asi by bylo těžké nepoznat, že je to moje skutečně oblíbená postava.
A na to, co dovedou nebelvírští vlkodlaci v posteli jsem taky zvědavý. Ale myslím, že Draco by si nezadal. ;-))
Jééé
(Nade, 8. 2. 2011 10:22)
Né, že mu nesmrděl. On mu dokonce VONĚL!!!
Tohle bylo tak milé. Fakt jsem si to užila. Draco tak roztomile váhavý a Remus tak ... odhodlaný. Chápu ho, komu by se Draco nelíbil. Ale když voní, není co řešit! :-)
Moc se těším na pokráčko. Děkuji nastokrát.
Re: Jééé
(Ian, 8. 2. 2011 23:22)
Ano! :-D Ještě se dočkáme času, kdy začnou prodávat Eau de Draco. :-)) Mám velkou radost, že to takhle působilo. Chtěl jsem, aby byla naše princezna, váhavá a trochu nesmělá, uhnána plavovlasým rytířem. Alespoň trochu. :-)
Moc děkuji za báječný komentář a milá slova :-), doufám, že se i další díly budou líbit stejně. Mám tuhle dvojici vážně moc rád. :-)
...
(SidKetchum, 8. 2. 2011 19:00)