Před Dracem byla jen nekonečná stříbrnočerná planina, na nebi zářil měsíc, daleko větší než by měl být. Byl úplněk a téměř nekonečný prostor pod ním se měnil v letu v rozmazanou čmouhu. V kontrastu k ozářenému nebi se na obzoru rýsovala černočerná silueta jakéhosi rozměrného domu. Přibližoval se k němu.
Draco zjistil, že je na jakémsi rozlehlém nádvoří, kolem něj se zvedaly temné kamenné stěny sídla a jen několik oken zářilo. Stříbrně.
V podivné letargii si uvědomil, že není sám, vedle něj stála postava zahalená v tmavém plášti. Váhavě se rozhlédla a s hůlkou v ruce zamířila k zavřeným dveřím naproti nim, ozářeným pouze bledým měsícem. Dracoji následoval. Třikrát ostře klepla do dřevěných dveří; z toho gesta na Draca dýchlo něco důvěrně známého, ale nemohl si vzpomenout, co to bylo. Cítil se krásně lehce.
Dveře se otevřely a v nich stanula menší přikrčená postava, zvedla hůlku a světlo z její špičky ozářilo ošklivý obličej připomínající pomačkanou krysu. Červíček, uvědomil si Draco.
„Pane Malfoyi, jste očekáván,” zakničel a ustoupil postavě s kápí z cesty. Draco, stále nepovšimnut, se vydal za nimi. Petigrew, aniž by mu věnoval jediný pohled, za ním zavřel dveře. Hůlku znovu zvedl do výšky; vydávala jasné stříbřité světlo, které tlačilo stíny a tmu do rohů.
Jeho otec z hlavy shodil kápi a stříbrný jas dodal jeho světlým vlasům téměř dokonale bílou barvu. Jsou stejné jako moje, pomyslel si Draco, a dál pokračoval za nimi.
Prošli celou chodbou a nikdo jim ani nenabídl odložit si svršky, pomyslel si s pohoršením. Vystoupali po schodech, na odpočívadle se Červíček otočil a se slizkou škodolibostí se na Luciuse usmál:
„Pán má dnes velmi špatnou náladu.”
Malfoy ho neuznal hodného odpovědi a Draco si velmi jasně dovedl představit,co si asi jeho otec myslí. Den, kdy se budu přít s ohyzdným sluhou, také bude konec rodu Malfoyů, představoval si Draco opovržlivého Malfoye staršího.
Podivná společnost došla až k velikým dveřím z masivního tmavého dřeva, které Červíček mávnutím hůlky otevřel; dál nešel. Draco ovšem svého otce následoval.
Vešli do dlouhého tmavého sálu, ozářeného jen malým počtem stříbřitě planoucích pochodní. Velikými okny prosvítal obrovský měsíc.
Draco si nejasně uvědomil, že jeho otec zůstal stát a že jeho tvář je v měsíčním světle křídově bílá. Vypadal téměř jako duch. Nedaleko nich, za dlouhým mahagonovým stolem, seděl Pán zla. Draco ho téměř zapomněl zaregistrovat. Přišlo mu to trochu legrační.
Lord Voldemort, zformulovaly jeho rty. Nic se nestalo, nikdo si ho stále nevšiml.
„Můj pane,” pozdravil Lucius a poklekl na jedno koleno. Temný pán ho sledoval žhoucím rudým pohledem. Někde nedaleko byl slyšet pohyb těla Naginiho.
„Luciusi, příteli,” začal Voldemort se slizkým úsměvem a Dracovým uším to znělo spíš jako nelidský skřípot, „tvé ženě se daří dobře?”
Pod touhle otázkoutvář jeho otce zbledla ještě víc. Předtím se to nezdálo možné.
„Ano, můj pane, děkuji,” přikývl pokorně jeho otec s pohledem zabodnutým k zemi.
„Výborně, tak tedy hleď, aby to tak zůstalo,” doporučil Temný pán a s tichým klapnutím odložil svou hůlku na stůl. „Rád bych se tě na něco zeptal, Luciusi, to je ostatně i důvod, proč jsem tě zavolal.”
Luciusovy oči konečně zalétly do Voldemortovy tváře.
„Můj pane?”
„Rád bych, abys mi vysvětlil, proč se mi dostalo hlášení, že tvůj syn, ten zrádce, spokojeně dál studuje v Bradavicích? Tuším-li správně, ujal ses toho úkolu s tím, že to definitivně vyřešíš. Doufal jsem, že jsem naznačil naprosto jasně, jak je to pro mě důležité. Mám to brát jako tvé další selhání, Luciusi?” Slova Temného pána bylajako kapky jedu. Bolestivá a přinášející smrt.
„Můj pane, já...” začal Malfoy, zjevně šokovaný jeho slovy, „ale jak je to možné…? Já jsem si jistý, že dostal jed. Není možné na něj namíchat protijed a...” Voldemort ho přerušil zvednutím ruky. Draco svého otce ještě nikdy neviděl s tak vyděšeným výrazem.
„Nejsem si jistý, že jsi mi správně porozuměl, Luciusi,” vzduchem se jako had prokmitla hůlka. „Crucio,” zasyčel Pán zla.
Děsivá křeč strhla Malfoye na zem. Draco, překvapen sledem událostí, jen sledoval, jak se jeho otec válí po zemi, sténá a marně se snaží nevykřiknout.
On sám necítil nic. Skutečně zvláštní, pomyslel si bez jakéhokoliv náznaku vzrušení.
Trvalo to déle než minutu. Na konci už Lucius křičel z plného hrdla.
Jeho otec ještě chvíli zůstal ležet a dýchavičně sípal. Pak se znovu vytáhl do pokorného pokleku.
„Můj pane, přijměte prosím…“ vydechoval ztěžka, „mou omluvu, já…“
„Luciusi, zjevně mi stále ještě nerozumíš.” Další prudké švihnutí hůlkou. „Crucio,” zaznělo chodbou a Dracův otec se znovu zhroutil v dalším strašném návalu bolesti, která trhala jeho mysl na cáry. Jeho křik se nesl temnou místností a s lehkou ozvěnou se vracel zpět. Zjevně jsme v nějaké jídelně nebo tanečním sále, kalkulovala Dracova mysl chladně, naprosto nevnímavá k utrpení svého otce.
Tentokrát to trvalo déle než minutu. Možná dvě? Draco si nebyl jistý a bylo mu to jedno.
„Možná, že už chápeš trochu lépe, příteli,” promluvil Voldemort, když sklonil hůlku, „jak moc mi záleží na tom, aby byl tvůj syn, ten zrádce, odstraněn co nejdřív.”
„Pane,” tentokrát zůstal Malfoy ležet, zjevně neschopen dalšího pohybu, „moje spojka mu dala lektvar, Abigeus magia, který ho měl navždy zbavit magického jádra. Není… na něj… protijed…“ zadrhával se a panika v jeho hlase vytvářela děsivě chladné odmlky.
Voldemort na něj beze slova hleděl, propaloval ho rudýma hladovýma očima. I Lucius zůstal bez hnutí ležet. Když jeho otec zaúpěl a v jakémsi instinktivním pohybu si začal chránit hlavu, Dracovi se velmi jasně vybavil jeho vlastní zážitek s nitrozpytem Temného pána.
Všepožírající síla, které se nelze zbavit.
V jeden okamžik se tvář Pána zla zkřivila vztekem, zprudka vstal a švihnul hůlkou v děsivém oblouku.
„Crucio,” spíš zasyčel, než promluvil, a tělo jeho otce sebou začalo škubat v záchvěvech mučivých bolestí pod hrůzostrašnou kletbou.
Draca jen letmo překvapilo, že stále nic necítí. Žádný strach, žádný soucit, žádnou lítost.
Uteklo několik minut než Voldemort znovu sklonil hůlku a propustil jeho otce z náručínejhorších nočních můr. Jeho ohyzdná tvář byla zrůzněná vztekem a byl div, že z rudých očí nešlehaly plameny.
„Pane…“ zasténal slabě Lucius. Byl hromádka rozbolavělého třesoucího se masa a Draco se na něj lhostejně, spíš s vědeckým zájmem, zadíval.
„Chtěl jsi toho hlupáka ušetřit!” Hněv Pána zla divoce vzplál. „Chtěl jsi ho proměnit v mudlu, aby ti už nikdy neutekl a pak by sis toho zrádce zavřel do toho svého prohnilého domu a choval jako nějakého pitomého mazlíčka!” Draca tahle nová informace překvapila a spíš intelektuálně zaujala, než aby v něm vyvolala nějaké emoce. Temný pán stále běsnil, ale zdálo se, že teď už svůj vztek uzavírá do sebe.
Lucius se teď ani nesnažil omlouvat, jen čekal na svůj rozsudek.
Draco konečně ucítil alespoň závan lítosti pro svého otce.
„Zítra v noci povedeme útok. A ty, Luciusi, vlastnoručně zabiješ všechny mladší sedmnácti let, které tam najdeme. Je to jasné? Jinak budu tebe i tvou ženu považovat za zrádce.” Poslední slovo téměř vztekle zasyčel a jeho otec neodpověděl.
„Neušetříš nikoho. A já sám se postarám o toho tvého spratka,” usekával Voldemort, zatímco vstal a pomalu přecházel po místnosti. Kroky se ztemnělým prostorem děsivě rozléhaly.
„Můj pane,” zasípěl Malfoy a pokusil se zvednout.
„Jsem si jist, že jsme si konečně rozuměli,” prohlásil Voldemort a zastavil se jako hrozivě vysoká nelidská socha šíleného umělce přímo nad Luciusem.
„Zítra dostaneš bližší instrukce. Buď připraven.” V slabém světle se zdálo, že se Temný pán usmál. Šťastného v tom nebylo nic. „Nepředpokládám, že je třeba mluvit o jiných alternativách.”
„Ne, pane.”
„Výborně. Teď odejdi!” Jeho poslední slova práskla jako bič a podlaha se pod Dracem podivně zhoupla. Svět se roztočil a rozpil ve stříbrných skvrnách.
Draco netušil, jak dlouho trvalo, než se jeho pohled znovu zaostřil. Nějak si s tím nedělal starosti, bylo to jedno. Rozhlédl se a uvědomil si, že je opět na velikém nádvoří, kde se poprvé setkal se svým otcem. Nyní tu byl i on znovu.
Tentokrát se Lucius neobtěžoval nasadit kápi, spíš vypadal, že každý další krok je pro něj hrdinský výkon hodný Merlinova řádu.
Najednou se zastavil a zvedl oči k nepřirozeně velikému měsíci. Jeho tvář byla plná jen těžko identifikovatelných emocí.
„Draco…“ zasyčel pak tiše a s hlasitým prásknutím se přemístil pryč.
Blonďatý mladík zůstal na tom rozlehlém místě sám a překvapený. Ještě nikdy neslyšel svého otce tak plného citu. Byl v tom ohromující vztek, téměř spalující nenávist… Ale nebyla to lhostejnost. A to muselo něco znamenat, ne?
Stále se zabýval otázkou, jestli by při tom měl něco cítit, když se odněkud ozval tichý šepot. Zprvu neidentifikovatelný, jako vítr v korunách stromů, ale stále sílil. Draco se marně rozhlížel, odkud přichází.
Pak se před ním začala objevovat mihotavá stříbrná světélka. Zprvu byla spíš jako dým, pak nabírala na záři, důrazu i síle. To z nich vycházel ten mnohohlasný šepot. Bylo jich mnoho a téměř celého ho obklopila.
„Ochraňuj,“ vyslovovala tiše a pomalu kolem něj létala, „varuj… spoj… uteč… braň se… zachraňuj… pomáhej… Ochraňuj,” opakovala stále dokola a jejich slova v Dracovi poprvé vyvolala strach. Beztvaré obavy Dracovi sevřely hrudník a zadusily jakoukoliv jeho odpověď.
Jen němě hleděl na bludná světélka a děs ho pomalu vítal ve svém náručí.
S prudkým trhnutím se vztyčil na své posteli. Okamžik dezorientovaný, instinktivně a prudce se rozhlédl; roztáhnul tak závěsy u své postele. Měsíční světlo skrz okno osvětlovalo chlapeckou ložnici sedmých ročníků.
Draco spustil nohy na chladnou podlahu a otřásl se. Vážně divný sen, potřásl hlavou a před očima mu vytanuly postupně se ztrácející útržky stříbřitě bílého snu plného temnoty. Byl tam jeho otec? A Voldemort? Váhavě přemýšlel, pak zavrtěl hlavou.
„Blbá noční můra,” zašeptal pro sebe a znovu za sebou zatáhl závěsy. Stulil se ve vyhřáté posteli. Sen pomalu mizel.
Druhý den ráno mu z něj zbylo jen neklidné tušení plné stříbrné barvy.
Draco Malfoy celou sobotu strávil v knihovně. Kdo říkal, že sedmé ročníky jsou rájem studentů? Nejraději by ho uškrtil. Teď se nad nimi pomalu vznášel přízrak OVCE a nutil je vstávat brzo ráno a trávit víkendy mezi učebnicemi. Draco se stále ještě nerozhodl, co by chtěl dělat. Jeho poslední dva roky zrovna neposkytovaly dostatek času a prostoru rozmyslet si slibnou budoucnost nadaného mladého muže. Právě teď přemýšlel nad zaklínačem. Výborně placené místo, možnost pracovat v zahraničí.
Krátce si povzdechl. Samozřejmě, kdyby zůstal se svou rodinou, nikdy by pracovat nemusel. Malfoyové byli vždycky pohádkově bohatí.
Odhrnul si neposlušné prameny vlasů z očí. Když si tu ironii uvědomil, musel se usmát. Peněz měli spoustu, ale svobodní rozhodně nebyli. Tedy alespoň on ne. Nemohl nosit vlasy tak, jak chtěl, nemohl si vybrat povolání nebo knihy na čtení, které chtěl.
Takže, nakonec to mělo i své nesporné výhody.
A taky se nemusel zabývat těmi otravnými husičkami, které mu předhazovala jeho matka, jejichž jedinou mozkovou buňku zaměstnávala starost o budoucího manžela a svoje nehty.
Draco se při vzpomínce na Michelle Burgeovou otřásl.
Na okamžik se zamyslel.
Ne, vlastně vyhrál hlavní cenu.
Zdálo se, že se dnes všichni ostatní učili na koleji. V knihovně zahlédl jen pár havraspárských páťáků, kteří probírali své budoucí zkoušky NKÚ, jinak tu byl sám s protivnou knihovnicí, která se tvářila, jako kdyby snědla supa.
Draco zavrtěl hlavou. Nutně by potřebovala chlapa, pomyslel si a sklonil se ke knize a pokračoval ve čtení.
...Adalbertovy poznámky k jeho teorii časových kouzel by se daly interpretovat přibližně takto. Čas podle něj není žádná lineární veličina, která se dá přesně změřit. Je to nejdůležitější dimenze života, která nám v prostoru – v matérii bytí, kterou prožíváme (zde se Adalbert vrací ke svým teoriím vzniku světa, pozn. aut. ) - poskytuje akční potenciál volby a zavazuje nás vědomím činu a projeveným následkem. Tudíž se dá říct, že to, jak vnímáme čas – spíš relativně než objektivně – je otázkou naší mysli a čas samotný je na tomto faktu nezávislý. Díky tomu můžeme uchopit a rozlišit čas jako informaci, která je daná – ať se pro nás jedná o děj minulý, přítomný, budoucí nebo takový, který postihuje eventuality, které nikdy nenastaly –avšak zhmotní se, neboli promítá se, do námi vnímané skutečnosti pouze tehdy, pokud k tomu dá příležitost odpovídající řetězec příčinných souvislostí, probíhající v naší realitě. Z toho tedy lze usuzovat, že čas je množina souborů přesně definovaných časoprostorových souřadnic, jejichž podstatu ovšem netvoří informace samotné, ale jejich vztahy a vzájemná provázanost. A z toho vyplývá…
Draco zazíval. Teoretická magie nutná k ovládnutí některých pokročilých formulí bylazoufale nezajímavá a víc než náročná. Říkalo se o ní, že při zkouškách na studium Mistra formulí je tohle to, co stíná hlavy. Pohlédnul na oblohu a všiml si, že slunce zmizelo z jeho zorného úhlu. Ani se neobtěžoval vykouzlit Tempus a rovnou zaklapl tlustou knihu. Čas na oběd, pomyslel si.
Odpolední famfrpálový trénink proběhl dobře, ale Draco se s připozdívajícím dnem nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který nemohl dost dobře nikam zařadit.
Chováš se už jak ta stará můra Trelawneyová, vrtěl nad sebou hlavou, když si sedal k večeři. Brzy bude svátek Všechsvatých a samozřejmě každoroční slavnost, a protože prefekti měli být nápomocní při jeho přípravě, měli dnes mimořádnou prefektskou schůzi.
Draco by se raději oběsil.
Macmillan byl vážně postrach. Jak ho mohli udělat primusem? Prostě to nechápal. Neskutečně puntičkářský všudybýlek, kterého s Ewanem naprosto nemohli vystát.
Předpokládal také, že se dnes uvidí. Naposledy spolu totiž mluvili pořádně ve středu a Draco musel přiznat, že si společnost toho vysokého šesťáka skutečně oblíbil. Nechyběl mu vtip a ironie, nebyl ani upovídaný ani malicherný, a měl ty správné názory na literaturu a zmijozelské dívky.
Draco tiše předpokládal, že kdyby je slyšela jakákoliv příslušnice ženského pohlaví, pravděpodobně ani Ewanovy legendární schopnosti uřknutí a zaříkadel by je neochránily. Pod jejich tvrdým soudem pořádně prošla jen Spencerová z Mrzimoru a Blackwoodová. Jenže obě byly poněkud pasé.
Kdo by chodil s Mrzimorkou? Nebo se zrádcem? Jen nadržený zoufalec.
Draco měl zoufale špatnou náladu. A ani nevěděl proč. Zrovna mířil liduprázdnou chodbou ze sklepení nahoru do hradu, na tu pitomou schůzi, když ze zatáčky vyběhl stříbrný, zářící Patron.
Draco se prudce zastavil, oči vytřeštěné. Bělostný jelen se zastavil přímo před ním. Vydával matnou záři a jeho nevidomé oči se zabodly přímo do něj.
„Draco,” z hlubin Patrona vyšel nízko položený Severusův hlas. „Řád má pohotovost.” Záznam jeho slov byl dunivý a emoce se z něj ztratily.
„Potřebuji od tebe laskavost,” pokračoval, „pan Lupin dnes musí dostat poslední dávku svého lektvaru. Je připraven na stole v mé pracovně. Heslo je: Ilias a Odyssea. Přines mu ho, jeho pokoj je v křídle pro hosty. A neodcházej, dokud se nepřesvědčíš, že ho vypil až do dna! Ať ho vypije přímo před tebou!” Důraz ve Snapeově hlase byl i přes zkreslení natolik jasný, že pochopil, jak je to pro profesora víc než důležité.
Patron však neskončil: „Zajisti, ať se dnes nikdo ze zmijozelských nepotlouká po chodbách a ať jsou všichni po večerce v posteli. A ať prefekti dohlíží na pořádek. Pokud se něco stane, někdo pro vás přijde.” Záznam skončil a Patron se začal rozplývat. Draco nad novými informacemi jenom mrkal. Dovolil si ovšem jen několik vteřin zmatku.
Prudce se otočil na podpatku a rozběhl se k soukromému bytu Mistra lektvarů.
Cestou si skousl rty. Nebyl by Zmijozel, kdyby nepoznal změnu, kterou Snapeův Patronprošel. A moc dobře věděl, čí je ta nová podoba. NKÚ a Potterův úspěch s Dvanácterákem nezapomněl.
Severusovo srdce teď patří Nebelvírovi.
Pohár, který našel na Snapeově stole, zjevně čekal pouze na dodání. Vzal jej a ucítil ostrý pach vlčího moru a mordovníčku. Vlkodlaci, pomyslel si zhnuseně, jsou prostě zvířata. Dokážu přiznat, že i mudlovští šmejdi mají právo na život, nicméně je nepřípustné, aby vlkodlaci byli počítáni mezi lidi. Kdo ví, jaké nemoci můžou přenášet?
Potřásl hlavou, a jízlivě se pousmál. Předpokládal, že Lupinovi jeho návštěva nebude po chuti.
To mu zlepšilo jeho špatnou náladu. Měl stále podivný a nevysvětlitelný pocit, že měl vědět, že Řád dnes vyhlásí poplach. Neměl tušení, co se stalo, ale zjevně to bylo vážné. Snape by mu jinak nikdy neprozradil heslo do jeho soukromých komnat.
Alespoň nad tím pocítil drobný triumf.
Zamával hůlkou a pronesl: „Accio letax.” Drobná skleněná nádoba s šedivým prachem mu přistála v napřažené ruce. Vhodil špetku do krbu a pronesl:
„Pokoj Remuse Lupina.”
„Už tu na vás čekám,” přivítal ho chladně Remus Lupin, když se Draco objevil ve smaragdových plamenech. To ho zarazilo, tiše doufal, že jej překvapí.
„Nesu lektvar,” vyhrkl nepříliš inteligentně a před sebe vystrčil ruku s pohárem. Remus jen s kousavým výrazem přikývl a Draco si muže před sebou pozorně prohlédl.
„Výborně. Severus mě o tom uvědomil," odpověděl Lupin a přejel Draca pohledem. Když v tom jako by se zarazil. Nadechl se, zamrkal a znovu si ho prohlédl, jako by ho viděl poprvé, pak krátce zavrtěl hlavous překvapeným výrazem ve tváři.
Draco tomu ani trochu nerozuměl.
Nevídal ho příliš často. V létě se občas potkali na Grimmauldově náměstí, a ve škole se několikrát minuli na chodbách. Lupin tady pobýval jako host a Draco Brumbála podezíral, že to dělá trochu jako charitativní pomoc. Kdo by taky zaměstnal vlkodlaka, že?
Muž před ním měl strhanou tvář a světlé vlasy prokvetlé stříbrem. Na tváři měl krátké strniště, zjevně se dneska neholil. Oči světle hnědé, přes tvář se mu táhla jizva. Překvapivě nijak nezohyzďovala, zdálo se spíš, že tam patří od narození.
A Draco si všiml i drobných vrásek únavy v koutcích očí.
Rychle odvrátil pohled a nasadil lhostejný výraz, když si uvědomil, že muže nepokrytě pozoruje.
Předal mu lektvar.
Po tom, co Lupin přestal pracovat jako jeho učitel, nijak zvlášť se nesnažil skrývat určité antipatie, které k němu choval. Rozhodně to bylo vzájemné a oni ve své společnosti nikdy nepobývali víc, než bylo nezbytně nutné.
Remus si od něj lektvar převzal a vrhnul po něm další vážný dlouhý pohled.
„Pravděpodobně ho mám vypít před vámi, že,” prohlásil s jistou hořkostí a Draco jen beze slova přikývl. Vlkodlak měl ve tváři jistý druh bolestného výrazu ponížení smíšený s hrdou lhostejností. Zjevně pro něj bylo víc než nepříjemné, když tomu musel přihlížet ještě někdo jiný.
Lupin se napil z poháru a polkl první doušek. Otřásl se odporem.
Nevonělo to nijak vábně a zjevně to chutnalo ještě hůř.
A Draco si konečně uvědomil, kde ten výraz viděl. Podobně se tvářila Rebeca tehdy v ředitelně.
Ucítil jistý nepříjemný pocit nad svými dřívějšími odsuzujícími slovy.
Lupin už byl téměř u konce hlubokého poháru, když se zakuckal. Ztěžka polkl a propadl dalšímu záchvatu kašle. Draco zůstal stát jako opařený, nepřipravený společenskou etiketou na takové situace.
„Tedy, jste v pořádku…?“ zeptal se rozpačitě a nedostalo se mu žádné odpovědi. Merline, zaúpěl v duchu a přišel k vlkodlakovi blíž. Několikrát ho udeřil do zad.
Na okamžik se zdálo, že mu to pomohlo. Vděčně k němu zvedl oči a Draco se překvapeně střetl s pohledem hřejivých světlehnědých očí.
Pak se Lupin zlomil v pase a z hrdla se mu vydral bolestný sten.
Draco instinktivně uskočil.
„Co se vám děje?” zeptal se a zkřivený Remus se na něj podíval tentokrát krví podlitýma očima.
„Jdi pryč,” zasípal a zjevně chtěl něco dodat, když se prudce prohnul jako luk a skrz zatnuté zuby se syčivě nadechl. Zjevně trpěl velkými bolestmi.
„Můžu vám nějak pomoct? Mám někoho zavolat?” opakoval Draco vyděšeně svou otázku.
Divoce jantarová barva v očích vlkodlaka ho přinutila o krok ustoupit.
„Vypadni!” zavrčel Lupin zprudka a udělal gesto, jako by chtěl Draca odstrčit, ale nedokončil ho; vydal mučivý výkřik a svalil se na zem. Ruce, zkroucené v bolestné křeči,jako by se v rukávech hábitu nepřirozeně prohýbaly.
Pak to Dracovi došlo. Ty kosti se lámaly v těle.
Proměna začala.
Sledoval svíjejícího se muže před sebou a nebyl s to se pohnout. Krev mu divoce šuměla v očích, ale údy měl jako z kamene.
Remusovi na několika místech zatím vytryskla krev. Muž znovu vykřikl.
„Vypadni!” vlkodlak zaúpěl znovu hlasem tak naplněným bolestí a odporem, že Dracovy nohy poslechly dřív než mozek. A než si to byl schopen plně uvědomit, byl za dveřmi a s přiškrceným hlasem na ně sesílal veškeré zamykací a pečetící inkantace, které znal.
Zpoza dveří se ozvalo zavytí, které mělo s lidským druhem společného jen málo.
Draco sklouzl po stěně a zhluboka dýchal; chvíli trvalo,než adrenalin odezněl. Pak se těžce zvedl, nerozhodný, co by měl dál dělat.
Merline, tak tohle je proměna ve vlkodlaka? Tohle každý měsíc? Nepřežil bych to, běželo mu hlavou. Jak to někdo může zvládnout? Vypadalo to strašně.
Jsou to zvířata, šeptal nenápadný hlásek v jeho hlavě, nemají pocity ani nevnímají bolest.
Byl to hlas názorů jeho otce, uvědomil si Draco.
Právě teď jasně viděl, že je jedno, jestli jsou vlkodlaci zvířata nebo ne. Cítí bolest, strach a jsou schopní citů.
Promerlina, vždyť on se mě snažil chránit, došlo mu.
Samotný základ jeho přesvědčení se právě teď otřásal v základech. Vlkodlak se ho snažil chránit sám před sebou.
Několik minut jen zíral do zdi. Pak konečně rozhýbal ztuhlé tělo, vyšel na chodbu a zamířil do zmijozelské společenské místnosti. Severus ho o něco požádal, tak to musí splnit.
Nedělní ráno je přivítalo ocelovou oblohou a prudkým větrem. Když Draco vešel do Velké síně, celou ji naplňoval hlasitý neklidný hovor. Zvedl oči k profesorskému stolu a setkal se pohledem s Brumbálem. Starý čaroděj na něj mrkl, ale neusmál se. Měl na sobě inkoustově modrý hábit, tak tmavý, že by se dal snadno splést s černým.
Draco se nechápavě rozhlédl a zamířil k volnému místu. Nebyl tu nikdo z jeho ročníku ani Ewan, a tak se posadil sám. Začal si mazat na toast oblíbenou zavařeninou. Přisunul si opuštěné noviny a natočil první stranu.
Přelétl titulky a ruka s pečivem mu zamrzla na půli cesty.
Henfield poblíž Brightonu zmasakrován!
Městečko Henfield v jižní Anglii, ležící v blízkosti Brightonu, bylo včera brutálně napadeno. Útok Smrtijedů a Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit přišel znenadání okolo sedmé. Město zachvátily plameny během večeře a Smrtijedi začali likvidovat mudlovské i kouzelnické domy. Počty obětí nejsou přesně známé, ale ministerstvo odhaduje, že se vyšplhá do stovek mudlovských mrtvých a desítek kouzelnických. Dalším úmrtím zabránil Fénixův řád, který se objevil přibližné po půl osmé a začal s organizací Smrtijedů bojovat... pokrč. str. 2
Fénixův řád bije na poplach!
Exkluzivní vyjádření Albuse Brumbála k děsivému incidentu v Henfieldu: „Kouzelnická veřejnost by strašný incident měla brát jako konečný následek řádění lorda Voldemorta. Nezáleží mu na tom, jste-li kouzelník nebo mudla, ohroženi jsou všichni. Celá kouzelnická společnost by se měla soustředit na vzájemnou podporu v této těžké situaci, která...”
Kde byli bystrozorové během Henfieldu?!
Ministr kouzel vyhlašuje státní smutek spolu s mudlovským premiérem
Řvavě vyhlašovaly dál titulky.
Draco zhrozeně odložil noviny. Tak to bylo to, co se stalo včera. Náhlé děsivé otázky mu sevřely hrdlo a on pohlédl směrem k Brumbálovi. Setkal se s vzdáleným pohledem pomněnkových očí.
Cizí pocit ho zalechtal uvnitř mysli a on ucítil Brumbálovo vědomí uvnitř toho svého. Jeho zlatá záře se dnes zdála bledší. Nehřála.
„Severus je v pořádku. Z našich padla jenom Hestie Jonesová,” promlouvala světlo a Draco mohl cítit jeho smutek. Přestože se kvůli tomu cítil provinile, byl vděčný, že Severusovi nic nestalo. Brumbál jako by ho slyšel. „Ale mezi padlými je i rodina pana Garsidea.”
Poslední zpráva na chvíli Draca zbavila jakékoliv myšlenky.
„A kde je teď Ewan?” vyslal otázku a světlo mu ihned odpovědělo:
„Se Severusem,” prohlásilo prostě a Draco přikývl na znamení, že rozumí. Brumbál mu věnoval ještě jeden dlouhý pohled, než mentální kontakt přerušil.
Draco, omráčený tou zprávou,jenom hleděl na svůj toast; veškerá chuť k jídlu ho přešla.
Draco se celý den snažil držet mimo kolej. Předpokládal, že to o smrti Ewanových rodičů se už rozneslo. V Bradavicích vždycky všechno, ušklíbnul se. Zelené vázanky také nikde nebyly vidět a Draco si dokázal jasně představit to rozčarování a chaos, který asi právě teď musí všichni prožívat. Přestože se názory na Voldemortovu politiku ve Zmijozelu různily, obvykle v závislosti na rodinném zázemí, nikdo nepočítal, že začne vraždit kouzelníky.
Tohle se nedalo odestát. Všichni se právě teď museli rozhodnout, na které straně stojí. Teď už se nemohli schovat do diplomacie a neurčitých slov, ne teď, když umírali lidé.
Tohle byl prudký obrat ve hře Pána zla a Draco si vůbec nebyl jistý, jestli si to sám uvědomuje. Jedna věc jsou tiché vraždy významných politických odpůrců nebo jejich soustředěné diskreditování. Ovšem masakr zase jiná, alespoň v očích veřejnosti.
Pomalu bloumal po chodbách sklepení se záminkou prefektského dozoru, mysl naplněnou neklidnými myšlenkami.
S pohledem upřeným do podlahy téměř vrazil do vysoké postavy.
„Draco,” oslovil ho Severus a oslovený překvapeně zamrkal.
„Severusi, omlouvám se, já...” nedopověděl a zmlkl, oči opřené na Snapeův vážný výraz.
„I dnes se bude konat schůze Řádu, musíme projednat včerejšek,” vysvětloval a přes oči mu přelétl temný stín. „Chci tě požádat, abys i dnes večer dohlédnul na pořádek v koleji. Předávám ti velení nad ostatními prefekty,” odmlčel se, tvář ztrhanou únavou. „Je to na tvou zodpovědnost.” Jeho tón byl výmluvný.
Draco jen udiveně zvedl obočí. Každý ředitel koleje může předat na určitý čas své nepřítomnosti jednomu z prefektů, pokud primus není zvolen, hlavní slovo nad kolejními záležitostmi. Jestliže to Snape udělal, musí to znamenat ještě něco víc.
„Ano,” přikývl Draco na znamení toho, že chápe. „Řeknu to ostatním.”
Tohle byla Severusova odpověď pro všechny Zmijozely. On důvěřuje Dracovi a Malfoy je teď Brumbálův člověk.
Nenápadné a výstižné. Zmijozelský styl.
„Včera večer proběhlo vše v pořádku?” zeptal se mistr lektvarů, zatímco mu blonďatý mladík kráčel po boku.
Draco zaváhal.
„Nejsem si jistý, Severusi.”
„Cože?” Vysoký muž se prudce zastavil a popadl Draca za rameno. Ten uhnul pohledem.
„Lektvar si samozřejmě vzal, ale když ho pil...” krátce se nadechl, „začal se měnit.”
Odpovědí mu bylo jenom Snapeovo zvednuté obočí.
„Zaskočilo mu, a když jsem ho udeřil do zad, začal se měnit. Pak mě vyhodil,” pokrčil rameny Malfoy a pohlédl tázavě na staršího muže.
„To je rozhodně podivuhodné,” pronesl pomalu a zamyšleně Snape. „Předpokládám, že to bylo přibližné kolem sedmé, ne? Měsíc teď vychází až po osmé...” uvažoval nahlas.
Pak vrhl na Draca zpytavý pohled:
„Remus Lupin považuje svou proměnu za něco vrcholně ponižujícího. Ani svým nejlepším přátelům nedovoluje, aby ji viděli.”
Jeho tón byl neutrální, ale Draca uvrhl do zmatku. Porušil nějak společenská pravidla? Zjevně ano, když ho na to Snape upozorňuje. Ponížil Lupina snad?
„Ach," krátce mu oplatil jeho pohled a Severus si výraz jeho očí přeložil správně. Přikývl.
Takže ano, zachoval se nevhodně. Nepříjemný pocit se mu rozlil útrobami. Měl by se mu tedy nějak omluvit? Zarazil se.
Byl to vlkodlak, promerlina! Vždyť na tom přeci nezáleží!
Nebo ano?
Malá omluva a poděkování
(Ian, 2. 2. 2011 23:18)