4.kapitola Pomůžu ti
Na hodině lektvarů nikdo nikdy nemluvil, všichni soustředěně pracovali a Severus plachtil po místnosti. Kotlíky bublaly a oheň ohříval jinak chladnou místnost. Draco právě teď se zvednutým obočím pozoroval Harryho.
Byla pravda, že se skutečně uvolil tomu hňupovi pomoci s lektvary. Ovšem už si vůbec nebyl tak jistý, proč to skončilo tak, že s Potterem teď musí sedět i na lektvary.
Nebylo to tak docela dobrovolné, ale Harryho nedostatek jakéhokoliv společenského cítění zjevně neznal mezí. Prostě se k němu těsně před hodinu přihnal, zeptal se, jestli mu to nevadí a pak se jednoduše posadil se. Draco neodpověděl, Zmijozelové zírali. I Severus jim věnoval překvapený pohled – což se u toho muže rovnalo téměř životnímu šoku.
Teď stál Potter vedle něho, snažil se uvařit Oči napravující lektvar a chystal se přidat muchomůrku štíhlonohou, ještě před tím, než dvanáctkrát zamíchal proti směru hodinových ručiček.
„Hodláš před tím místnost evakuovat nebo se o to mám postarat já?” zasyčel Draco a Potter po něm hodil frustrovaný pohled. Mísila se v něm prosba se vztekem.
„Nejdřív dvanáctkrát zamíchej směrem vpravo,” zašeptal Malfoy odpověď a sám prozkoumal v naběračce páru svého lektvaru. Opatrně sledoval profesora lektvarů, který právě procházel na druhém konci třídy.
Harry konečně udělal, co měl a přidal muchomůrku. Lektvar krátce zabublal a získal karmínový odstín, přesně jak se psalo v učebnici. Na Harryho tváři se zatetelilo štěstí z čirého úspěchu. Draca takovým nadšením trochu zaskočil. Nenapadlo ho nic, čím mu ten úsměv setřít ze rtů. A ani nevěděl, jestli by měl.
První lekce nebelvírštiny, kterou se naučil, byla o citech. Zdálo se, že Nebelvíři posuzují váš zájem o ně mírou citů, které jim dáváte najevo. A stejné pravidlo, zdá se, uplatňují i vůči vám. Harry se na něj usmíval, děkoval mu, dokonce do něj i jednou přátelsky drcnul.
Zcela mu chyběla rafinovanost. Nedovedl si představit, jak to Severus může vydržet.
Znovu se se podíval bokem, tentokrát se Harry snažil přesně odměřit množství bodlinky nafialovělé a nadrtit její sušené tělíčko na jemný prášek. Draco nad tím cítil rozhodné uspokojení, protože přesně včera se právě tohle Harryho snažil naučit. Výpočet správného množství nebyl nijak jednoduchý, ale on byl na dobré cestě to zvládnout.
Naučit Pottera něco z lektvarů, vždyť to přece byl téměř zázrak. Popravdě, naprosto nechápal, jak se mohl dostat na kurz OVCE z lektvarů. Nehodlal to nikomu přiznat, ale Grangerová musela být vážně zázračná.
Soustředil se na svůj lektvar a práce ho pohltila. Najednou zazvonilo, Severusův hlas prořízl ticho:
„Je konec hodiny. Odevzdejte své vzorky.”
Studenti pomalu přicházeli ke katedře, odevzdávali vzorky svých lektvarů do připravených stojánků. Draco a Harry šli poslední.
Když přistoupil Harry ke stolu, odevzdal svůj lektvar a pohlédl Severusovi do očí. Drobné nenápadné gesto. Ovšem jeho výraz byl plný palčivé touhy po uznání, o ujištění, že ho miluje a že je na něj hrdý.
A Severusovy oči, ty studené temné hlubiny, které Draco viděl, pookřály a nechaly skrz sebe vystoupit světlo. Jeho chladný výraz zmizel a popraskanou masku nahradilo nepatrné zvlnění rtů do úsměvu, plné nevyřčených a o to jasnějších slov.
Jejich spojení bylo úplné a všezahrnující. Jako by si viděli až na samé dno duše.
Draco musel odvrátit tvář.
Jemu ten okamžik nepatřil. Nikdy mu nic takového nepatřilo.
Bodavá bolest se mu rozvinula jako nenáviděníhodná květina kolem žaludku. Nežárlil, protože to by znamenalo chtít Harrymu vzít to, co měl.
O to mu nešlo. Jen by si možná přál také takový pohled. Jeden jediný. Je to příliš moc?
Ale nic takového nešlo. Všechny pokoje Severusova srdce byly vytapetovány jediným slovem: Harry.
Nezbylo tam žádné místo pro Draca. Nezaslouží si to.
Draco vyběhl ze třídy, aniž by komukoli řekl jediné slovo. Měli mít oběd, všude na chodbách procházely čtyřbarevné proudy. Příliš moc lidí. Všude. Přál si prostě být sám.
Ani na tohle už nemá právo?
Zamířil do čtvrtého patra, do nepoužívaných dívčích umýváren. Uršula byla jednou z mála, kterým bylo jedno, kdo Draco byl nebo ne, a kteří nehodnotili svět ostatních.
Ale ona tu tentokrát nebyla.
„Jsi idiot,” řekl si vážně do zrcadla s pohledem upřeným do svých očí. „Jsi neschopný idiot,” zopakoval a náhle mu nitro zaplnily slzy. Ale když se dotkl svých tváří, byly suché. A chladné. Takoví jsme my, rozhodl se v duchu Draco, vždy chladní Zmijozelové, bez citů.
Je to tak snadnější.
Kéž by mohl nějakým jednoduchým Diffindo, oddělit srdce od zbytku těla.
Hořce se pousmál.
„Takže si to shrneme,” zašeptal tiše, hlas příliš slabý, aby rozlišil svůj vlastní tón. „Nemám nic. Žádné peníze, žádné kontakty. Žádné rodiče. Nemám žádnou práci. Mám několik nejasných spojenců. Profesora, který miluje mého spolužáka. Bláznivého starého ředitelem s tím jeho fetišem na sladkosti. Jsem uprostřed války. Můj otec se mě snaží zabít.”
Posadil se na záchodovou mísu, ruce na kolenou. Pozorně sledoval bledost svojí kůže, tvar kloubů, délku prstů.
Mám jen tohle tělo, pomyslel si, a svou hůlku, kterou ani nedokážu pořádně zaplatit.
Pak zavřel oči a na chvíli si přál úplně zmizet.
Draco samozřejmě věděl, že právě teď se chová jako lítostivý hlupák. Věděl, že správný Malfoy nic takového nedělá. Věděl, že skutečně zmijozelské by bylo, využít svou roli chudáčka a vytřískat z toho všechno, co se dá.
Věděl to a bylo mu to jedno. Právě teď se cítil zraněně a určitým způsobem zvláštně vznešeně. Mramorová socha, která nikdy neukáže, co je uvnitř ní. Toujour pur, říkávala jeho matka.
Vždy čistí.
Vytáhl hůlku, zamumlal osvěžovací a parfémující zaříkadlo, prohrábl si rukou vlasy. Vyšel z kabinky, odříkal latinskou inkantaci, prudce zašvihal hůlkou a namířil na svůj odraz v naprasklém zrcadle. Tohle matoucí kouzlo bylo trefně nazvané Zimní královna. Bylo malé dědictví jeho matky po své babičce. Naučila ho to, když byl v pátém ročníku. Změna byla pro něj neviditelná, ale on dobře věděl, co to vždycky udělalo s jeho matkou. Pleť jako nejjemnější porcelán, vlasy lesklé jako ze nejvzácnějšího saténu, postoj vznosný a elegantní, oči hlubší a tajemnější, vyvolávající touhu. Vyzařování hodné králů. Tón hlasu krásnější než zimní květy na skle a o mnoho stupňů chladnější.
Odvrácenou stranou toho zaklínadla bylo utlumení citů. Jako by vás něco zchladilo, vysálo z vás všechnu radost i vášeň, a touhu i strach změnilo na mrazivý pohled. Vaše oči proměnilo v kusy ledu.
Jeho matka říkala, že každé použití vezme kousek srdce. Ale komu to vadilo?
Och, Merline, vždyť proto ho ve skutečnosti používali.
Draco Black Malfoy.
Vždy dokonalý, vždy bez poskvrnky.
Vyšel ze dveří toalet.
„Draco nějak nevypadá dobře,” prohlásil Harry polohlasem k Hermioně. Seděli spolu s Ronem blízko dveří do Velké síně a tak viděli každého, kdo prošel.
„Maufoe?” zahuhlal Ron s plnou pusou bramborové kaše a Harry vyprskl.
Hermiona blonďatého mladíka vyprovodila pohledem, pak se široce usmála.
„Nezdá se mi. Řekla bych, že vypadá dobře. Sluší mu to,” odpověděla.
Ron se málem začal dusit, polkl rozměrné sousto a vytřeštil na Hermionu oči.
„Malfoy? Tobě se líbí Malfoy? Ta studená fretka?”
Hermioniny oči na okamžik vypadaly jako kočičí. Její úsměv se jen o malilinko rozšířil.
„Možná má zastaralý a omezený názor na mudly, ale to ještě neznamená, že nemůžu ocenit, že je to pěkný chlap,”
„Chlap?!” Ronovi se krev nahrnula do hlavy a Harry odvrátil pohled. Věděl, že Hermiona byla podrážděná z něčeho, co včera řekl Ron, a měl takové nejasné tušení, že tohle byla její odplata.
Všechny holky tak trochu patří do Zmijozelu, uvědomil si s jistým nepříjemným pocitem fakt, že velké části holčičího světa nikdy neporozumí, a dál nenápadně pozoroval mladíka sedajícího si ke zmijozelskému stolu.
Draco měl nesporný půvab, určitého chladného druhu, to si Harry uvědomoval. Ale ta distingovaná křehkost, chladný pohled, pevné držení těla, v něm vzbuzovaly spíš zvědavost než přitažlivost. Copak se za tou maskou asi skrývá?
Podobný pocit v něm občas vyvolával Severus. Bylo to takové… Hledání pokladu uvnitř Zmijozelské duše. Museli jste být velmi opatrní a jemní, ale obvykle to stálo za to.
Dnešek ale do jeho pohledných dnů rozhodně nepatřil. Miona by si měla s očima zajít k madam Pomfreyové. Nazelenalý odstín Dracovi kůže, vlasy zplihlé a ohnutá ramena rozhodně nesplňovaly jakékoliv kritéria krásy.
Asi se ještě úplně nezotavil z té otravy, pomyslel si Harry a znovu pohlédl na Mionu, jejíž ruku teď Ron pevně a majetnicky svíral. Vřele se na Harryho usmála.
Bylo jasné, kdo v tomhle páru vede.
Draco váhavě přešlápl, zatímco postával před chrličem vedoucím do Brumbálovy pracovny. Popravdě řečeno, ani trochu se mu nechtělo. Měl víc než špatnou náladu a ani několik rychle aplikovaných zaříkadel Zimní královny, na tom nemohlo nic změnit. Ze všeho nejvíc si přál jít někam hodně daleko.
Povzdechl si.
„Citrónové dropsy,” zamumlal heslo a veliká kamenná socha mu uhnula, aby mohl projít. Zatímco stoupal po pomalu se přesouvajících schodech, přemítal, co ho asi čeká.
„Pojď dál, Draco,” přivítal ho Brumbál, zatímco na svém rozměrném stole přesouval stohy pergamenů. Zdálo se, že ředitel je neustále zaměstnaný.
„Dobrý večer, pane,” usmál se Draco trochu strojeně a zavřel za sebou dveře. Starý čaroděj ho posunkem vyzval, aby se posadil. Pak pro ně poručil jejich už téměř tradiční černý Darjeeling s mlékem.
„Doufám, že se už cítíš lépe. Zdá se, že tvůj nástup do školy proběhl bez problémů,” začal Brumbál zdvořile rozhovor a Draco si starého čaroděje pořádně prohlédl. Zdál se být v dobré kondici, usměvavý a spokojený. Blankytným hábit dával vyniknout jeho zářivým modrým očí. Sněhobílé vlasy mu volně splývaly po zádech. Ačkoliv se zdálo, že Brumbálův styl je mírně řečeno excentrický, nikdy nebyl nevkusný nebo nevhodný.
Draca to nicméně nijak zvlášť nepotěšilo.
„Ano, pane. Vše proběhlo hladce. Nikdo nic nepoznal,” odpověděl Draco.
„A co pan Garside?” naznačil Brumbál opět svojí vševědoucnost a Malfoy jen několikrát zamrkal.
„V pořádku, pane. Myslím, že je dobře, že mu o tom Severus řekl. Pravděpodobně se přidá na naši stranu,” vysvětlil a neklidně si poposedl. V žádném případě se mu nechtělo mluvit o jeho rozhovoru s Ewanem.
Naštěstí jejich rozhovor s prásknutím přerušil objemný tác s čajem, který se objevil na stole mezi nimi.
„Výborně. Jsem rád, že to takto dopadlo,” podotknul Brumbál a nalil jim oběma čaj. Dracovi dolil více mléka, svůj si osladil třemi kostkami cukru.
„To ano,” přisvědčil Draco a vyčkávavě upil ze svého šálku.
Po chvilce ticha ředitel znovu promluvil:
„Rád bych si dnes promluvil o nitrobraně a také bych rád zvládnul první lekci naší výuky, souhlasíš?”
Draco přikývnul:
„Samozřejmě, pane.”
„Začnu tím, co vlastně nitrobrana je,” začal pomalu a rozvážně starý čaroděj, „je to velmi zvláštní a tajemná disciplína čar a kouzel, kterou bychom mohli zařadit do druhu magie zabývající se a pracující s lidskou myslí. Její nejzajímavější částí je to, že nijak nesouvisí s magickou silou kouzelníka, pouze se silou jeho charakteru, odhodláním a jeho představivostí.” Brumbál se na okamžik odmlčel, aby upil ze svého šálku. Potřásl hlavou a pokračoval.
„Jejím účelem je dokonale skrýt svou mysl před nitrozpytem jiného kouzelníka a ochránit před zásahy z vnější. Skutečně dobrá nitrobrana může čelit i silným paměťovým kouzlům. Je také velmi stará, první zmínky o jejím použití nacházíme už v písemných zlomcích ze starověkého Kartága,”
„A jak se jí tedy lze naučit?” zeptal se Draco a položil si ruce do klína a zvědavě poslouchal.
„Nitrobranu se nelze tak docela naučit,” prohlásil starý čaroděj a klidně se opřel ve své vyřezávané židli, „adept musí v sobě samém najít sílu skrýt svou mysl před kýmkoliv zvenčí. A s tím ti mohu pomoci.”
Draco přikývl. Brumbál vstal a mávnul rukou. Křeslo se zpoza jeho zad pomalu vzneslo a opatrně doplachtilo vedle Draca. Ředitel obešel stůl a pomalu se posadil vedle něj. Draco, trochu překvapen, pozorně zamrkal.
„Pro soustředění záměru nitrobrany se obvykle používá jakási vizuální představa, která manifestuje naší vůli ochránit svou mysl. Každý adept dříve či později najde svou, která mu bude dokonale vyhovovat,” hovořil Brumbál a zatím si urovnal hábit a vytáhnul hůlku.
„Je mnoho cest ke zvládnutí nitrobrany. Některé jsou delší. Vyžadují mnoho hodin meditací nebo pochopení velmi složitých magických teorií. Ovšem my tolik času nemáme, proto musíme zvolit jinou cestu. Přímější.” Draco si příliš nedovedl představit, co to znamená.
„Pro začátek zkusíš vycítit přítomnost mojí mysl uvnitř tebe a pokusíš se mě všemi svými silami vytlačit,” zahlédl zděšený výraz v Dracových očích a vyslal k němu uklidňující úsměv. „Nemusíš se ničeho bát, zůstanu jenom na povrchu. Bude to příjemné. Neuvidím nic, co si nebudeš přát, ano?” uklidňoval a Malfoy přikývl na souhlas.
Do jeho očí se vlily nebeské modré studánky a pak zaslechl jediné slůvko: „Legilimens,”
Ten rozdíl ucítil hned. Ten pocit už jednou zažil. Bylo to tehdy, v té temnotě hradu Havraspár. Zvláštní pocit tepla a uklidnění sílil a Draco vnitřním zrakem spatřil tu krásnou zlatavou záři na okrajích svého vědomí. To byl Brumbál.
Jednal instinktivně. Ustoupil a nechal světlo zářit dál a hlouběji. Bylo to jako by ho prozařovala nějaká tajemná síla, která konejšila, uklidňovala a odpouštěla. Dracovo srdce bolestně zatoužilo po tom dostat toho víc.
„Vytlač mě,” promluvilo světlo Albusovým hlasem.
„Nechci,” uklouzly Dracovi myšlenky. Světlem se prokmitnul úsměv, který jako by do toho jasu vetkl trochu tekutého zlata.
„Zkus to. Vytlač mě,” promluvil hlas v jeho mysli znovu a Draco se jeho vedení poddal. Soustředil se, snažil se vzepřít krásnému světlo uvnitř jeho hlavy. Jdi pryč, odejdi, jdi odsud, jdi pryč, opakoval stále Draco, a čím víc se soustředil, tím snadnější to bylo, světlo se vzdalovalo a Draco pocítil náhlý osten osamění.
Zlatavá záře najednou zmizela a zanechala Draca v jakési pusté a opuštěné planině jeho vlastní duše.
„To pro začátek vůbec nebylo špatné,” pochválil ho Brumbál a přetrhl tak kouzlo okamžiku. Draco k němu zvednul oči, na tváři trochu zahanbený výraz.
Ředitel se jen usmál. A v tom úsměvu bylo něco příjemně hřejivého, co způsobilo, že si Draco nepřišel tak chladně a prázdně.
„Zkusíme to znovu, co říkáš,” nabídnul pak a Draco přikývl. Pro takový druh věcí nenacházel vhodná slova. Ale rozhodně si přál zažít je znova
Zkusili to ještě několikrát, a čím víc si Draco zvykal na zvláštní dráždivý pocit přítomnosti cizího vědomí uvnitř sebe, tím snadnější bylo ho vyhnat.
„Výborně,” přikývl Albus. „Máš výbornou schopnost soustředění. To nám práci velmi ulehčí. Tohle cvičení budeme provádět velmi často. Postupem času se i já začnu snažit, abych zůstal ve tvé mysli a tlak bude větší. Ale nyní zkusme najít tvou vlastní představu, která ti pomůže soustředit tvé dušení síly.” Starý kouzelník se teď tvářil mírně a Draco si uvědomil, že má toho starého muže rád.
Ta myšlenka ho napadla naprosto přirozeně a přesto sebou nesla jistý druh prudkého otřesu.
Nechci ho ztratit, napadla ho.
Něco v jeho nitru jako by puklo a on se opřel ve svém křesle s mnohem vřelejší náladou.
„Jak to uděláme, pane?” zeptal se.
„Zavři oči,” promluvil Brumbál a Draco ho po krátkém zaváhání poslechl. „Zhluboka se nadechni a uvolni se,” ředitel teď přešel do pomalého, melodického tónu. „Nejprve hlavu, pak krk… a ramena.” Draco cítil jak mu těžkne tělo a jak z něj vyprchává napětí posledních dnů.
Už ani pořádně nevnímal, co Albus říká. Jenom se nechal vést, napůl mezi bděním a spánkem.
„...obklopuje tě klid, mír a bezpečí. Pověz mi, jak vypadají?” Poslední otázku zachytilo jeho vědomí a Draco, aniž by o tom přemýšlel, před sebou spatřil překrásnou noční oblohu úplně posetou hvězdami. Vévodil ji nádherný měsíc, tak jasný a zářící, jak ho ve skutečnosti nikdy vidět nemohl.
Uvědomil si, že leží na vodě. Splývá a voda kolem něj ho jemně nadnáší. A okamžitě věděl, že to je Bradavické jezero. Vlny ho objímaly a on necítil vůbec žádný strach. S pomalým úsměvem si uvědomil, že tu není ani obří oliheň ani jezerní lid. Jen on sám a jeho dokonale bezpečný, tajný svět.
„Vidím měsíc, všude kolem je voda, je moc příjemná. A všude kolem jsou hvězdy. Je to překrásné,” vydechl s úžasem.
„To je skvělé. Tak, ještě na okamžik si to užij. Za chvíli se vrátíš zpátky,” vedl ho Brumbálův hlas klidně a pevně.
Za několik okamžiků byl Draco zpět při plném vědomí, oči rozzářené a naplněné nefalšovaným nadšením, které v řediteli vyvolávalo potěšený úsměv.
„To bylo tak krásné!” prohlašoval jinak zdrženlivý Zmijozel nadšeně. Brumbál mu odpověděl úsměvem a rozhlédnul se. Během jejich lekce čas rychle utekl, za okny už padla hustá tma. Pracovnu teď ozařovaly plameny krbu a světélka v kouzelnických lampách u stropu.
„Ano, to bylo,” přisvědčil pak ochotně. „To, co jsi viděl, byl tvůj vlastní nástroj, jak pracovat a soustředit svoje mentální síly,” vysvětloval a pozorně svého svěřence pozoroval.
„Pane, myslel jsem, že obvykle je nitrobrana nepříjemná…?“ zakončil Draco svoje slova nenápadným otazníkem.
Brumbál přisvědčil.
„Může taková být,” zasmál se. „Ale pokud si dva lidé navzájem důvěřují, může to být skutečně povznášející zážitek,” vysvětlil, a když Dracovi došel plný význam toho, co řekl, jeho bledé líce nápadně zrůžověly.
„Myslím, že by to pro dnešek mohlo stačit.” Ředitel ukázal prstem do vzduchu a neverbální zaklínadlo Tempus ukázalo světélkující číslice. Bylo půl desáté, blížila se večerka.
„Ano,” přikývl Draco s jistou povznesenou náladou. Teď litoval, že je pod vlivem Zimní královny. Přál si užit si ten pocit míru co nejvíc.
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, Brumbál se pohodlně opřel a nechal ruce spočinout na vyřezávaných opěrkách. Očima zabloudil ke krbu.
„Mohu se na něco zeptat?” prolomil krustu ticha starý ředitel a Draco přisvědčil s trochu neklidu. O co se tak může jednat, přemýšlel.
„Proč jsi použil to matoucí kouzlo, to po své matce?” zeptal se tichým klidným hlasem a přes celou Dracovu páteř proletěla palčivá horkost.
„Jak to víte, pane?” zamumlal.
„Zahlédl jsem nějaké útržky z tvého dneška. Nebylo to záměrné.”
Draco si vůbec nebyl jistý, jak odpovědět. Cítil, jako by měl celé tělo ztuhlé a strnule zíral na vysokého kouzelníka vedle sebe. Sledoval, jak se mu na skráních dlouhé vlasy vlní a něčím připomínají dlouhou hřívu. Je to Nebelvír, uvědomil si, a Brumbál. Musím mluvit upřímně; a v něčem mu to připomnělo Harryho.
„Necítil jsem se dobře. Tohle pomáhá,” snažil se vysvětlit, ale samotnému mu to znělo ještě banálněji. Cítil se zvláštním způsobem poníženě a překvapeně, jako by si něco z toho pohádkového kouzla nenávratně vyžádala realita jako krutou daň.
„Matoucí kouzla, která tlumí city? Jsi si použitím něčeho takového jistý?” Brumbál nezněl ani zlostně nebo zklamaně, jeho hlas byl naplněným jen upřímným zájem. Ale pod jeho slovy se Draco doslova naježil.
„Ano,” odpověděl tvrdohlavě a stáhnul rty do úzké čárky, na tváři znovu svůj obvyklý chladný výraz.
Brumbál na něj krátce pohlédl, a pak uhnul očima stranou, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.
„Po mnoha letech na tomto světě jsem se naučil, že každá bytost potřebuje lásku. Zdá se, že je tu její krutý nedostatek,” promluvil pak a jeho hlas zněl tak zamyšleně, tak plný jen složitě identifikovatelných emocí. Draco by si byl přál, kdyby mohl jeho slova odmítavě zavrhnout, ale nedokázal to. Musel poslouchat, nutilo ho k tomu vlastní nitro.
„Zdá se, že láska je tím, co nás činí šťastnými. Co nás naplňuje radostí a co je pro nás důvodem žít. Ale víš, co je na tom zajímavé?” zeptal se a Malfoy oněměle zavrtěl hlavou. Jako by ta slova někdo vyrval z jeho duše a pověsil je přímo před něj. Jeho vlastní nejniternější myšlenky.
„Že nemůžeme přijmout lásku, aniž bychom milovali tu nejdůležitější osobu na světě.”
„Koho?” zašeptal tiše blonďatý mladík.
„Sebe. Nejprve si musíme sami sebe začít vážit a být ochotni si odpustit minulost. Pak teprve můžeme přijmout ostatní do svého srdce,” promlouval ředitel a v jeho slovech bylo něco bolestně důvěrného. Zkušenost, uvědomil si Draco, a jen na něj hleděl bezhlesném překvapením. Zažil ředitele v mnoho rolích, jako autoritativního vůdce, laskavého dědečka, bláznivého ředitele, ale ještě nikdy ne takhle. Bylo v tom něco… Intimního. Jako by odhaloval své nitro na oplátku za to, že zahlédl Dracovo.
A vnímal, jak se mu jeho slova nesmazatelně zapisují do paměti.
Zamyšlené ticho znovu prolomil Brumbál. Zvednul se a jemně tak naznačil, že je čas odejít. Draco to pochopil a připravil se k odchodu.
„Rád bych, kdybys teď každý den zkoušel dostat se do té představy, naplno ji prožít a zkoušet s ní opatrně manipulovat, ano?” požádal ředitel a Malfoy si s jistým ulehčením uvědomil, že starý Brumbál je zase zpět.
„Ano, pane. Takže příští týden?”
Albus se otočil, jeho hábit slabě zašustil.
„Přesně tak,” přikývl s přátelským výrazem za půlměsícovými brýlemi.
„Tedy dobrou noc, pane,” usmál se zdvořile Draco a Brumbál přikývl.
„I tobě, Draco,” odpověděl starý čaroděj a přikývl. Draco vykročil zamyšleně ke dveřím, sahal už po klice, když ho zastavila Brumbálova slova:
„A nezapomeň, Draco Malfoyi, ty máš mnoho důvodů, proč být na sebe pyšný. Já na tebe rozhodně pyšný jsem,” světlovlasý mladík pootočil hlavou a podíval se vysokého stříbrovlasého čaroděje. Díval se na něj a sálala z něj důvěra a láska. Draco se znovu střetnul s Albusovým pohledem a na okamžik měl dojem, že mu srdce vynechalo. On mu ale nedokázal odpovědět. Ale ředitelův úsměv se jen rozšířil.
Pochopil.
Možná, přemítal Draco, když v jakési podivně hebce zamyšlené mlze sestupoval z věže, nejsem tak ztracený případ. A byl si jistý, že ten pocit uchová jako poklad ve své paměti.
Když Draco později uvažoval nad tím, proč se na prefektské schůzi rozhodl mluvit spíš laskavě a bez zbytečného rozmazávaní o důvodech, proč by měla být Rebeca zbavena funkce prefekta, dospěl k tomu, že v tom musí být i to, co mu řekl Brumbál.
Jakožto nejstarší prefekt Zmijozelu byla jeho povinnost se k té věci vyjádřit a většinu hadů jeho mírná slova překvapila, chytřejší Havraspáry možná také, i Grangerová se tehdy zdála zaujatá.
Mohl být na jejím místě.
Těžko ji mohl odsoudit.
Navíc, z těch několika málo slov, které spolu promluvili, se ukazovalo, že ona je mnohem větší charakter než tušil. A zjevně nezažívala tak docela lehké časy.
A ne, on k ní necítí žádné sympatie, díky za optání.
Zdálo se, že mraky stahující se nad oblohou byly odváty pryč a ještě několik překrásných podzimních slunečních dnů poctilo Bradavice. Ve vzduchu byla cítit vůně podzimu a stromy už byly téměř holé.
Týden zmizel ve shonu několika testů a obrovském množství domácí úkolů jako kámen ve studni. Draco si přesto každý večer udělal čas a ponořil se do svého malého tajemného světa, Měsíčního jezera, jak to místo nazýval. Vždycky se tam cítil tak klidně a v bezpečí. Dávalo to sílu pokračovat v obvyklém životě. Často také přemítal o tom, co mu řekl Brumbál. Čím častěji o tom přemýšlel, tím více otázek ho napadalo. Zároveň mu to ovšem dávalo stále větší a větší smysl. Zdálo se, že všichni hledají nějakou útěchu, pomoc či schválení ostatních, místo toho, aby se naučili ctít sami sebe a stát se nezávislými.
„Proč bych měl nejprve míchat než přidám muchomůrku? Nemělo by to být jedno?” vytrhl ho ze zamyšlení Harryho hlas. Na okamžik dezorientovaný Draco se zahleděl do učebnice.
„To je přece jasné. Míchej po směru hodinových ručiček a posílíš magické účinky své báze, míchej proti směru a posílíš tím její reakční schopnosti. Tohle se učí v prváku,” podotkl kousavě a Harry se zatvářil bezradně.
„Je to hrozně těžké. Některé věci vím, ale…“ povzdychl si.
„Ale chybí ti základy,” přikývnul Draco. „Zdá se, že tě prostě lektvary začaly zajímat až později.” Na Harryho tváři se ukázal široký zubatý úsměv, který byl stejně nezaměnitelný jako jeho genemagický kód. Ještě, že se Severus po létu nezačal takhle ksichtit, pomyslel si Draco.
„To je asi pravda. Byl jsem zpomalený, trvalo mi moc dlouho, než jsem dokázal ocenit půvab lektvarů,” pronesl a Draco se přinutil nezaúpět. Chápal, že je Potter zamilovaný. A rozuměl tomu, že to tak docela nemůže ventilovat před svými nebelvírskými přáteli. Ale proč to musí být promerlina před ním?
„A dostali jste se alespoň za pusu na dobrou noc?” zeptal se Draco chladně. Odpověď byla nasnadě, kdyby ano, Potter by se právě teď nechoval jako háravá fena hafoňě.
Harryho výraz trochu zesmutněl, pak pokrčil rameny a znovu se zadíval do učebnice. Chvíli si zticha pročítal přípravné otázky na OVCE, a pak znovu zamyšleně zvedl hlavu a zeptal se: „Ty, Draco, můžu se na něco zeptat?”
„Co zas?” vyštěkl Draco, značně rozladěný Harryho neschopností se soustředit. Podíval se na černovlasého chlapce a něco v jeho výrazu ho přinutilo svoje slova zmírnit.
„Tak to zkus,” zopakoval Malfoy pobídnutí.
„Jak to mají kouzelníci s tím, když kluci chodí s klukama. Víš, nevím, koho se zeptat jiného a...“ Draco překvapeně zamrkal, přejel Harryho pohledem a uvědomil si, že je Potter zvláštně napjatý. Povzdychl si. Nebyl nějaká poradní rubrika O lásce v Týdeníku čarodějek ani služba sexuální osvěty pro mudlorozené.
Na druhou stranu, co o tom mohla vědět Grangerová? A nepředpokládal, že ta zrzavovlasá lasička se kdy podívala na jiného kluka se zalíbením, takže těžko předpokládat, že mohl nějaká moudra vysypat z rukávu.
Tohle máš u mě, Severusi, pomyslel si Draco hořce.
„Jasně,” přikývnul Malfoy. „A co konkrétně bys chtěl vědět?”
„No, jak to berou ostatní lidi? Vadí jim to? Budou se na mě dívat divně?” vyptával se Harry a Draco docela nechápal proč.
„Proč by měli? To, že se ti líbí kluk, je přece úplně normální. Proč by mělo někomu vadit, že se ti líbí modrá a ne růžová?” Harry se po jeho odpovědi neklidně zavrtěl a přelétl pohledem starou učebnu lektvarů, kde se učili.
„No, víš… v mudlovském světě… no… se to tak samozřejmě nebere,” vysvětloval nepříliš ochotně Potter, najednou bez špetky obvyklé dobré nálady.
„Ano?” protáhl Draco. Matně si uvědomoval, že i Ewan se jednou o něčem takovém zmiňoval. Byl pěkně překvapený, když poprvé viděl dva kluky vedoucí se na chodbě za ruce. „Tak u kouzelníků je to normální. Homosexuální vztahy jsou součástí kouzelnické společnosti od nepaměti,” pokračoval Draco.
„Vážně?” rozzářil se Harry a Draco si najednou pochopil, jak silně ho to asi muselo trápit. Pohyboval se na ostří nože.
„Ano,” přisvědčil Draco. „Sám zakladatel evropské kouzelnické společnosti, Merlin Nesmrtelný, měl dlouhý a šťastný vztah s králem Artušem. A i velké množství významných osob žilo ve svazku se stejným pohlavím. Třeba Zachariáš Mrzutý, jeden z tvůrců moderních famfrpálových pravidel nebo Hildegarda Odvážná, to je ta, co zachránila celou mudlovskou pláž před náletem draka a dostala za to Merlinův řád,” odmlčel se, zamýšleje se nad tím, jestli je ji třeba odsoudit nebo obdivovat. „Nebo Adalbert Učený, nejvýznamnější magický teoretik novověku a jeho přítel Ulrik Neohrožený, který tehdy zabíjel přemnožené trolly v Německu. To byl zvláštní pár. Ale je jich hodně,” pokrčil rameny Draco a sledoval, jak na něm Potter dychtivě visí pohledem. Když vykládal Paracelsovy zákony, neměl ani poloviční pozornost.
„A můžou se ženit a vdávat? A chodit spolu na ples? A tančit spolu?” vyptával se mladík a Dracovi to hodně prozradilo, o co tady jde. Poslední sobotu v listopadu se uskuteční vyhlášený ples k výročí založení Bradavic a Harry Potter má zjevně jasno, koho tam chce pozvat.
„Ano, páry se stejným pohlavím mohou uzavírat manželství. A ano, samozřejmě spolu chodí na plesy. A ano, mohou spolu tančit. Proč by promerlina neměly?” zodpovídal Draco všechny Harryho otázky. Černovlasý mladík se krátce odmlčel.
„A myslíš, že na ten ples v listopadu bude chtít jít Severus se mnou?” zeptal se najednou tiše Harry, hlas nezvykle vážný.
Draco pokrčil rameny.
„Nemám tušení. Zeptej se ho.” Popravdě řečeno tohle diplomatické jednání Snapeovi vůbec nezáviděl. Samozřejmě, že s ním nepůjde. Jak by asi mohl profesor jít se studentem na ples? Takové donebevolající porušení dekora naprosto nepřicházelo v úvahu.
Na druhou stranu, mistr lektvarů už nejednou dokázal, že pro Pottera je schopen téměř zázraků.
Harry jenom slabě přikývnul, tvář smutně zachmuřenou, a Draco uznal, že je čas pokračovat v lektvarech.
Jeho další schůzka nitrobrany proběhla v klidnějším duchu než předchozí. Brumbál mu vysvětloval nějaké další teorie a pak začali trénovat skrývání vzpomínek. Draco zjistil, že když své myšlenky skryje do hluboké vody, cítí se skutečně v bezpečí. Ředitel to vysvětloval tak, že tenhle pocit přímo souvisí s podvědomým vnímáním našich vlastních mentálních hranic. Proto jsou pocity naše nejlepší smysly, odpovídal Brumbál.
Draco si tím zase tak jistý nebyl, ovšem byl ochotný důvěřovat radě Mistra nitrozpytu.
Začínal znovu vnímat, jak se život vrací do zajetých kolejí. Když se soustředil na školu, zdálo se být téměř všechno stejné. McGonagallová byla stále ta přísná vykopávka jako vždycky, Zabini stejný kretén, Macmillan pořád ta slepičí prdelka a Severus… Draco předpokládal, že by muselo nastat peklo na zemi, aby to tím mužem skutečně pohnulo.
Nejzajímavější na tom celém bylo, uvažoval cestou z dopoledního vyučování, že přestože někde tam venku zuří válka, tady se to nemění. Všechno zůstává.
Popravdě řečeno, Draco to shledával dobrým. Je fajn mít alespoň některé životní jistoty. I když mezi ně patří profesorka přeměňování.
„Ale to nemyslíš vážně, Rone!” zaletěl k němu zvýšený Potterův hlas z prázdné učebny, když sestupoval do prvního patra.
Našpicoval uši, ale Weasleyho odpověď neslyšel.
Musel blíž, proto se rozhodl v mžiku. Rozhlédl se a pozorně se zaposlouchal, jestli někdo jde. Co nejtišeji zamířil za hlasy. Zlaté trio muselo být v nepoužívané učebně formulí. Draco znovu zkontroloval chodbu a schoval se za veliké brnění, stojící hned nedaleko. Seslal na sebe ještě Zastírací zaklínadlo.
Není na světě nic trapnější než Zmijozel přistižený při špehování.
„Co je špatnýho na tom, že mi Draco pomáhá s lektvary?” V Malfoyovi zatrnulo. Takže mluvili o něm?
„A nemyslíš, že se s těmi Zmijozeláky bratříčkuješ už trochu moc?!” vyštěknul Weasley, ovšem Harry okamžitě odpověděl tónem, který byl tak studený, že si ho snad musel půjčit od Severuse.
„A co mám dělat, když ty a Miona jste pořád spolu?!” Kyselý pocit zalil Draca od hlavy až k patě. Takže on je co? Náhražka?
„Ale Harry…“ snažila se vstoupit do hádky Grangerová.
„Nebyli bychom, kdyby ses aspoň občas objevil nahoře ve věži, místo abys pořád seděl na zadku a čekal než přijde ten tvůj Snape,” Lasička se zdála být skutečně zuřivá, uvědomil si se skutečně škodolibým zadostiučiněním Draco. „Chováš se jako nějaké poslušná ženuška.”
„A co to má společného s Dracem?” zchladil ho Potter úsečně, zjevně se dotknul nějakého citlivého místa.
„Víš, máme dojem, že dáváš jeho společnosti přednost před naší,” prohlásila Grangerová a její hlas byl jako jediný klidný a kontrolovaný.
„To přece není pravda! Mám s vámi většinu hodin a...” snažil se vyvrátit její tvrzení Harry, ale Draco už v jeho hlase uslyšel bezradné a překvapené tóny. Bylo mu jasné, že hovor je u konce. Pocit hořkosti v jeho nitru přetrvával.
„No právě. A pak zmizíš do sklepení, na doučování s Dracem nebo za profesorem Snapem,” hladce vyvrátila Harryho tvrzení a Malfoy si s překvapením uvědomil, že ona jediná neztratila sebekontrolu a zjevně dokáže jejich spor vyřešit jen omluvou a potřesením ruky.
Trochu ho to štvalo, právě teď si upřímně přál, aby se ti tři hrozně pohádali a už nikdy spolu nepromluvili. Ale, Merline, proč se ta holka nestala primuskou?
„Mám vás rád,” promluvil pak Harry tak potichu, že ho Draco téměř neslyšel. „Ale Draco je vážně v pohodě. Je to můj kamarád, pomáhá mi, je milý a myslím, že mě má svým zmijozelským způsobem docela rád.” Po jeho slovech se rozhostilo ticho především v Malfoyově hlavě. Mohla to být pravda? Měl toho spratka rád? Alespoň trochu?
Jeho vlastní odpověď se mu ani trochu nelíbila.
A je Harryho kamarád?
Pro Merlina!
Je zpotterizován!
Už brzy bude vystřihovat Denního Věštce, slintat nad jeho fotkami a vřískat na famfrpálovém hřišti, zatímco on bude hrát.
„A jsi si tím jistý? Víš, Snape je možná v pořádku, ale Malfoy?” Lasička teď mluvil klidně, spíš trochu omluvně. „Já vím, že je hodně loajální, ale,” krátká odmlka, „však víš. Je to Malfoy .” Jako by to mluvilo za vše. K Weasleymu necítil ani špetku jakékoliv náklonnosti. Ale o to víc ho jeho slova potěšila. Ano, on byl Malfoy, a byl loajální.
„Jsem. Je to můj kamarád,” trval na svém Harry a v Dracovi se pomalu začaly uklidňovat zjitřené pocity. Jsem Potterův kamarád, pomyslel si divoce, tak to vidíš, otče, nakonec nějakou tu kariéru přece jen udělám.
Zazvonilo a netrvalo to ani mžik, než ze třídy vyletěla Grangerová a za ní vlál pan Lasička. Harry se loudal za nimi a Draco se polekaně krčil u zdi. Teď měli mít obranu proti černé magii! Jde pozdě!
Draco počkal jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné. Doufal, že se proplíží a dostane se na hodinu dřív než on, když použije jinou chodbu. Pozorně sledoval Harryho vzdalující se záda a snažil se co nejrychleji dostat zpoza brnění. Už byl téměř pryč, když mu podjela noha. Instinktivně se pokusil zachytit nejbližšího pevného předmětu.
Svůj omyl si uvědomil příliš pozdě.
Divoce rozkývané brnění se rozhodlo spadnout přímo na něj.
Třeskot, který prolétl chodbou. Tohle nemohla snad přeslechnout ani hluchá trollka, zaláteřil Draco a zaúpěl, částečně bolestí, částečně trapností celé situace.
Přímo nad ním totiž stál Harry Potter a v očích se mu škodolibě blýskalo.
„To máš z toho, když posloucháš cizí rozhovory,” ušklíbl se a natáhl před sebe ruku.
Draco na něj udiveně hleděl, Harry jen zakroutil hlavou.
„Tak pojď, prosím tě. Pomůžu ti.”
_______________________________________________________________________
A/N: Doufám, že se vám bude čtvrtá kapitola líbit. Tohle je poslední kapitola věnovaná „obyčejnému” životu v Bradavicích. V příští se můžete těšit na Remuse.
K lektvarům, které se zde objevují... Brzy se můžete těšit na trochu hlubší prozkoumání Severusova milovaného oboru, než jaký nám poskytla JKR. Obávám se, že Draco bude mít ještě hodně práce, aby nám všem vysvětlil, alespoň základní principy, co říkáte... Musím říct, že jsem se nad tím velice pobavil.
Rodová kouzla, s tímto fenoménem se setkáme ještě mnohokrát. Lidé si dodneška předávají v rodině recepty i léčebné postupy, takže si nedovedu představit, že to samé nedělají i staré kouzelnické rody, které se z různých zdrojů dostali k neznámým nebo méně známým kouzlům a zaříkadlům.
A k homosexualitě, toto téma tu proběhne ještě několikrát, z několika úhlů. Zdá se mi to logické vzhledem k láskám i strastem našich hrdinů. Upřímně řečeno, Alicin motiv Merlina je prostě přenádherný. Kdyby snad měl někdo chuť ho zpracovat, myslím, že by to bylo víc než skvělé.
No pokud bych si měl zvolit zaměstnání snů, asi by to bylo badatel v oboru kouzelnické historie. :-D
Přeji vám příjemný týden a doufám, že ten uplynulý byl pro vás snazší než pro mě. :-)
Komentáře
Přehled komentářů
prekrasne!!!! uz sa neviem dockat pokracovania=) uz aby tu bolo=)
Re: =0)
(Ian, 26. 1. 2011 12:57)Děkuji. :-) Mám velkou radost, když se povídka kapitola líbí. A upřímně doufám, že se stejně líbit bude i zbytek. :-))
=0)
(Teressa, 25. 1. 2011 12:54)