Draco pomalu otevřel oči. Jeho divný sen rozplýval v uvadajícím odpoledním světle. Mizel a sypal se mu pod rukama. Zůstal mu v mysli jediný obraz, který ho v nitru studil a tížil.
Stál na vysoké hoře z černého kamene, pod oblohou posetou hvězdami, on korunován světlem měsíce v úplňku. A dole pod ním nebylo nic jiného než nekončící ledová pláň. Ženoucí se vichry, studené mrtvo. A vlci. Jejich vytí mohl slyšet i teď ve světě bdění. Znovu a znovu. Ale i přes zpěv vlků a vískot větru na něj někdo křičel - nějaký známý hlas, už ochraptělý z věčného křiku.
Ale Draco mu nerozuměl a ani nechtěl. Stál tady, na špici světa, na ostrohu mezi dobrem a zlem, s jedinou touhou - zbavit se konečně toho těla, kterého tížilo, zahodit srdce, které bolelo a stát se věčnou součástí ledové noci pod hvězdami, která cítí jen mrtvý klid svého chladného srdce.

Draco znovu zamrkal a jak pozoroval šedé odpolední světlo na bílém stropě nad sebou, zdálo se mu, že všechny stíny i vize začínají ztrácet význam. Měl pocit, že je k smrti unavený, ale spát se mu už nechtělo.
Pokusil se pohnout, ale bylo to mnohem těžší než si myslel. Uvědomil si nějakou tíhu na své ruce. Jenom otočení hlavy si vyžádalo téměř všechny jeho síly.
Byl to Remus Lupin. Střapatá vlkodlakova hlava ve spánku klesla na Dracovu ruku jako by se od něj za žádnou cenu nechtěla odloučit. Pozoroval, jak muž vedle něj tiše oddechuje. Díval se na rysy jeho tváře, křivku nosu, obliny tváří, řasami orámované oči. A v jakémsi podivném povznesení jasnozřivosti pochopil, že toho muže miluje. Nebo ho bude milovat. Na tom příliš nezáleželo.
Cítil jeho hřejivý dotyk a chápal celou svou duší, že se o něj Remus hluboce stará. Nevěděl odkud to tak jasně ví a ani nevěděl, proč to vlkodlak dělá. Ale bylo to tak - a Draco si to uvědomoval stejně jasně jako slunce, oblohu nebo zem pod sebou.
Neznali se. Společného toho měli jen málo. Byli na jedné schůzce. Nikdy se nepolíbili. On byl o několik dekád starší než Draco. Co to všechno znamenalo?
Jen prach na cestě, kterou musí projít. Tak nevýznamné to bylo.
Co je to láska, ptal se sám sebe, zatímco pozoroval spícího Lupina. Vášeň? Zamilování? Červenání se a spousta motýlů v břiše? Tohle necítil. Ale pokud je láska hluboká potřeba starat se o druhého bez ohledu na vlastní touhy, nabídka nejhlubšího přijetí druhé osoby bez toho, aniž by si kladl podmínky... Pak ano, pak by byl schopen Remuse Lupina, vlkodlaka bez majetku nebo jména, skutečně milovat.
Zvednul v náhlém popudu druhou ruku a jen toho vyčerpalo téměř k neuvěření. Byla těžká a neohrabaná. Projel jí Remusovu bohatou kštici prokvetlou stříbrem.
Stříbro. To je dobrá barva. Dracova barva.
Muž se pod jeho dotykem zhluboka nadechl a vynořil se ze spánku. Nejdřív na Draca nechápavě hleděl, oči obalené mlhou spánku. A pak ho přikryl svým objetím. Chytil ho pevně, celého ho v sobě schoval, obalil každičkou jeho část.
A tolik hřál! Nepálil jako oheň, ani ho nerožhavoval jako sluneční paprsky. Neubližoval. Jenom dával teplo, tolik, kolik může dát skrz lidské objetí.
A Draco si uvědomil, jak chladné a studené až do teď měl tělo. Srdce. Celý život.
Něco v něm prasklo.
Rozplakal se a horké slzy smáčely Remusův hábit.

Severus Snape se obával, že se ve výzvách, které před něj život za poslední dny předložil, prostě ztratí. Musel je zvládnout, nic jiného nezbývalo. Ale ptal se sám sebe, kdy udělá chybu? Kdy zapomene na něco důležitého? Co bude muset obětovat tentokrát?
Ale zdálo se, že ten někdo nahoře, kdo celý život stíhal jeho kroky, tentokrát neměl co říct. A tak Severus Snape, s denním programem nacpaným k prasknutím, zažil několik nejnádhernějších dnů svého života.
S Harrym a Brumbálem. Všichni byli živí. To mu ke štěstí stačilo víc než vrchovatě.
Zrovna seděl v domku a popíjel s Brumbálem čaj. Přestože byl zvolen pouze prozatimní hlavou Fénixova řádu, zdálo se, že je nevyslovenou autoritou i v Bradavicích. Možná to byla právě Minerva jako zástupkyně ředitele, která nastolila podivný nevyřčený úzus jeho velení. Dokonce se jí na to i zeptal. Odpověděla prostě: Já jsem učitelka, ty velitel armády.
Její slova ho vyděsila, zahřála a zchladila zároveň.
,,Nerozumím tomu,” promluvil Severus Snape a otevřel tak další téma, které musel s Albusem probrat. Možná právě teď neměl svou magii - ale stále to byl jeden z nejvzdělanějších a nejinteligentnějších mužů své doby. ,,nový ředitel nebyl zvolen. A ani nebude, dokud se o tom nedozví Ministerstvo. Tak proč jsou Bradavické ochrany stále aktivní. Ani jednou během boje nezakolísaly nebo alespoň po tom není ani stopa.”
Brumbál dlouho mlčel a Severus si ho zatím mohl znovu prohlédnout. Během posledních několika dní skutečně zestárl. Změnil se z muže těžícího z toho nejlepší, co nabízí zralý věk na starce. Moudrého a výjimečného, ale starce. Zdál se mu menší. Jeho ramena byla trochu ohnutá věkem.
Ale když prošel děsivou bezmocností první noci, něco v jeho očích se rozsvítilo rovnováhou, která tam dřív nebyla.
„Ano, i mě to trápí. Kladu si stejnou otázku. Ačkoliv dokud fungují, jsem za to vděčný Merlinovi,” odpověděl pomalu Brumbál. Severus přikyvoval, zatímco jeho mysl bloudila v labyrintu jeho pozorování a analýz.
Pak zvednul hlavu. Došlo mu to.
„Albusi?”
„Ano?”
„Ty už jsi byl víc než unavený, že,” Nebyla to otázka. Brumbál k němu zvednul oči. A Severus si znovu připomněl, proč je tolik miluje. Střípek nebes v každém oku. Nekonečnost nabídnutá v jediném úsměvu.
Ale teď tam byl i klid. Hluboký výdech po dlouhé únavné práci.
„Nedokážeš si to ani představit, příteli,” odpověděl pomalu ředitel a odložil prázdný porcelánový šálek zpět na stolek. Dál nemluvili, přemýšleli oba o tom samém.

Ve žhavých uhlících krbu, které měly zahnat vlhký listopadový chlad, se zeleně zablesklo. Oba dva čarodějově k prudce otočili hlavu, aby se podívali, co se děje. Z horkého popela vykoukla hlava Minervy McGonagallové.
„Albusi, Severusi,” oslovila je a její hlas byl zkreslený letaxovým přenosem. ,,Draco se probudil.”
Oba dva muži na sebe pohlédli. Brumbál uhnul první a Severus mohl jasně číst jeho bolestné obavy. A sdílel je s ním. Co Draco řekne až se dozví o smrti svého otce? A co všechno se vlasně stalo v temných kobkách Pána zla. Harry sám si o tom nepřál mluvit a jenom Severusovi s bolestnou jasností předestřel všechny své vzpomínky. Tu noc ho u sebe držel pevněji než kdy dřív.
„Tak jdi, Severusi,” promluvil Albus, hlas ztěžklý smutkem. ,,Draco tě potřebuje.” Severus přikývl a pomalu vstal. Byl čas.

Draco usnul Remusovi v náručí a probudil se až i hodinu později. Vlkodlaka znovu našel u své postele. Potěšilo ho to způsobem, pro který nemohl nebo nechtěl najít slova. Když se probudil, Remus se na něj usmál tím nejmilejším úsměvem, který kdy Draco viděl, naklonil se k němu a zeptal se ho:
„Jak se cítíš?”
A Draco, jehož mysl se teprve snášela z povzneseného stavu stříbrného světa, si uvědomil, že si nepamatuje, kdy se ho někdo zeptal na to, jak se cítí.
Tahle otázka patřila jenom Remusovi. A Draco jí v sobě zamknul jako něco vzácného a unaveně se v odpověď usmál.
„Dobře,” odpověděl a na okamžik se zarazil. ,,počkat. Jsem zpocený, mám mastné vlasy, mám dojem jako by mě zmlátil horský troll. Ale jinak dobře, díky za optání.” Remus se rozesmál. Znělo to hezky.
„Tak to vážně vypadá, že už je ti lépe,” odpověděl vlkodlak a pomohl Dracovi se posadit.
„Jak dlouho jsem vlastně spal?” Zeptal se a konečně si pořádně prohlédnul Remuse. Zdál se být unavený, trochu pomačkaný vyčerpáním a nedostatkem spánku. Ale kdykoliv se střetli pohledem, měl dojem, že se Remusův úsměv rozšířil ještě o další kousek.
„Čtyři dny,” odpověděl vlkodlak a Draco překvapeně zamrkal. „měli jsme o tebe velké starosti. Madam Pomfreyová na tobě vyzkoušela téměř celý svůj repertoár léčivých inkantací a povzbuzovacích lektvarů, aby jsi se konečně probudil z bezvědomí. Harry u tebe seděl každou volnou chvilku.”
Nějaký podivný osten hluboko uvnitř něj to přinutil Draca vyslovit. Mohl se za to stydět a opovrhovat tou ubohou zoufalou touhou uvnitř něj - ale nemohl mlčet.
„A ty?”
Vlkodlak na něj vrhnul dlouhý pohled a opřel se ve své židli. Dlouze unaveně vydechl.
„Každou noc a každý den,” odpověděl a Draco musel potlačit další horký nával pocitů. Zabralo mu to chvíli mlčení. Ale oči se zvednout neodvážil.
„Děkuji. Znamená to pro mě hodně,” odpověděl po chvíli a sám sebou opovrhoval za svůj přiškrcený hlas.
Remus jenom přikývnul a posunul se s židlí blíž. Zaváhal jenom na okamžik, pak mu nabídnul svou ruku.
A Draco ji stisknul. Všechna nevyřčená slova mezi nimi zmizela. Když se dvě srdce domluví, rozum může jenom mlčet.

Severus na ošetřovnu vcházel trochu neochotně. Požádal madam Pomfreyovou, aby odešla do své kanceláře a nechala je o samotě. Příliš ho nepřekvapilo, když u Dracovi postele uviděl seděl Harryho a Remuse. Ale nepředpokládal, že proto to bude snažší. Spíš naopak.
Nebelvíři, povzdychl si těžce. Věděl, že jim nedokáže vysvětlit, že pro Zmijozela by bylo snažší, kdyby tam nebyli.
Možná by jim měl dát nějaké brožurky. Třeba by to Remus ocenil, pokud si skutečně chystá začít s někým jako je Draco. Nějaká škodolibá část v něm samém ho přinutila se usmát.
Tomu vlkodlakovi to přál. Čekaly ho dlouhé hodiny toho nejvynalézavějšího mučení. Některé rysy se v rodině Malfoyů prostě dědí.
„Hezký večer Draco,” vešel do místnosti a přerušil tak Harryho nadšené povídaní. Severusovi stačil jediný pohled, aby pochopil, jak usilovně se snaží mladý Nebelvír zakrýt svou vlastní nervozitu a obavy. Harry mu zamával a Remus na pozdrav přikývnul.
„Zdravím, Severusi,” odpověděl mu Draco a Severus přešel blíž. Nad jeho stavem se upřímně zamračil. Draco nevypadal vůbec dobře. Šedá tvář, zplihlé vlasy mu visely kolem obličeje, napuchlé oči bez lesku, tvář měl pohublou, hlas skřípavý jako by ho dlouho nepoužíval.
„Omlouvám se, že tě ruším během tvého odpočinku, ale budeme si muset promluvit,” začal hladce Severus a Draco s přivřenýma očima přikývl.
„Samozřejmě. To se dalo očekávat,”
„Přirozeně,” Severus vytáhnul z rukávu hůlku a prudce jí švihnul v širokém kolečku. Kolem nich se vztyčila pevná diskrétní bariéra, která zajišťovala, že se ani jedna vyřčená informace nedostane k nevhodným uším.
Mistr lektvarů se pomalu posadil na židli vedle Dracovi postele.
„Jsi připraven?” zeptal se a ani se nesnažil potlačit ustaraný tón. Draco pokrčil rameny.
„Záleží na tom?” Chytrý kluk, pochválil ho Severus v duchu a přikývl.
„Harry nám vysvětlil, co mohl, ale stejně jsou tu věci, kterým nerozumíme. O těch s tebou potřebuji mluvit.”
„Například jak jsem odolal nitrozpytu Pána zla?” zeptal se Draco tichým hlasem a Severus z něj téměř fyzicky cítil únavu, která ho přemáhá. Z kapsy vytáhl lahvičku lehkého životabudiče.
,,Můžu?”
Draco pomalu přikývnul a Severus mu lahvičku přiložil k ústům. Malfoy jí se zavřenýma očima vypil a neřekl k tomu ani slovo. Severus nemohl říct, že to nečekal - přesto ho podivně zasáhla ta hluboká změna, kterou Draco prošel během těch několik dní.
„Díky,” prohlásil Draco už silnějším hlasem. Do očí se mu vrátilo trochu lesku a zdál se být víc soustředěný. Harry mu jemně stisknul ruku, ale jinak zůstal zticha
„Ano, i tohle by nás zajímalo,” vrátil se Severus k rozhovoru. „Se vší úctou Draco, Pán zla je mistr nitrozpytu. Pravděpodobně nejlepší nitrozpytec v historii. Těžko uvěřit tomu, že jsi se dokázal ubránit jeho útokům.” V jeho hlase nebyla ani stopa po sarkasmu. Až příliš důvěrně znal zvrácené Voldemortovo chápání lidské mysli. Věděl, jak se prolomit do nejtajnějších koutů duše, jak způsobit bolest větší než je Cruciatus.
„To je pravda,” odpověděl Draco a jeho tělem proběhl viditelný třes. „také se mi to nepovedlo.” Severus se zamračil.
„Mohl by jsi to vysvětlit..?”
„Bylo by vrcholem hlouposti věřit, že bych snad mohl vzdorovat Pánovi zla. A protože jsem mohl předpokládat, že si pro mě přijdou, vytvořil jsem si plán,” Draco se na okamžik odmlčel a pak smutně zavrtěl hlavou. „Ale to nefungovalo. Doufal jsem, že když Pánovi zla postupně vydám všechny svoje vzpomínky, že si nevšimne té jediné ukryté - a to, že Harry byl dole, zavřený v jeho kobkách.” vysvětloval a Severus beze slov přikyvoval. Byl to dobrý plán, ale proti někomu jako byl Pán zla.
„Jak jsem říkal,” pokračoval Draco. „nefungovalo to. A byl to ten nejhorší okamžik v mém životě. Věděl jsem, že to nedokážu a že Harry i Ewan kvůli mě zemřou.” Zase na okamžik zůstal ticho, jako by si rovnal myšlenky. „Myslím, že se to povedlo hlavně kvůli nim. Kdyby šlo jenom o mě, prostě bych to vzdal. Ale Harry musel přežít. Prostě musel. Byl jsem pro to ochoten udělat cokoliv.” Jeho oči, zamyšleně přilepené ke stropu, našly ty jeho. A Severus zůstal náhle zaskočený intenzitou jeho pohledu. Mohl v něm vidět hluboký strach o Harryho, mnohem hlubší než o sebe samotného. Stejný jako cítil on sám.
Ta podobnost ho děsivě dojala.
„A pak to přišlo. Jako by mě v tu chvíli naplnila nějaká divná cizí síla, která Voldemorta smetla. A já jsem ztratil vědomí,” dopověděl pomalu Draco.
„Ale.. jak?” zeptal se Severus nechápavě a Draco zavrtěl hlavou.
„Já nevím. Omlouvám se.” Zavrtěl hlavou a kousnul se do rtu. „Ne, víc už nevím. Všechno je to jako v mlze.”
„Dobrá,” přikývl Severus trochu neochotně. Jeho vlastní zvědavost ho hnala, aby se ptal dál, ale chápal, že Draco už prostě nemůže. „pravděpodobně to byla tvoje divoká magie,” vyslovil první hypotézu, která se nabízela.
„Myslíš, Severusi?” zaznělo z druhé strany postele pochybovačně. Severus se vyhnul Lupinově pohledu. Neměl o tom sebemenší tušení, ale byl by raději, kdyby se tím už Draco nezabýval. Zdálo se, že jenom pomyšlení na to ho vyčerpávalo.
„V pořádku, Draco. A teď... Jak jste se, promerlina, dostali odtamtud? Harry nám řekl o Narcisse, ale jak je možné, že jste se objevili přímo přede mnou, uprostřed zuřící bitvy? Selhali snad protipřemisťovací ochrany?”
Tentokrát se Draco usmál, i když na něm byla znovu vidět ta únava. Rychlý účinek Životabudiče začal odeznívat.
„Ne, samozřejmě že ne. Byl to Nebeský most,” odpověděl Draco a v hlase mu konečně zazněly veselejší tóny.
„Nebeský most?” Severus Snape podruhé za deset minut nechápal, o čem se mluví. To zraňovalo jeho premiantskou pýchu.
„Poslední Merlinovo zaklínadlo. Kouzlo, které tě přenese kamkoliv, přes jakoukoliv překážku,” prohlásil Draco a v očích mu uličnicky zablikalo. Věděl něco, co on ne. Severus se obával, že je ve špatné formě, jestli ho dokáže naštvat i Malfoy v takovém stavu.
Severusovi v paměti pomalu vyplouval text. Před sebou téměř viděl dvojstranu naškrábaného rukopisu. Dlouze se podíval na Draca.
Toto kouzlo funguje pouze tehdy, pokud je kouzelník ochoten vzdát se čehokoliv a zaplatit jakoukoliv cenu, vybavovalo se mu, téměř jako by měl tu knihu před sebou.
Neřekl ani slovo. Jenom se díval na jeho pohublou tvář. A cítil, jak se Draco v jeho očích mění. Jak se z něj vytrácí Malfoy, jak moc získává na hodnotě. Během dlouhého okamžiku, nataženého mezi několika vteřinami, se změnil z rozmazleného spratka na dospělého muže, kterým mohl být jeho přítelem.
„Rozumím,” promluvil Severus a Draco k němu zvedl oči. Problesklo v nich tiché porozumění. A pak se na něj usmál způsobem, který Severus naprosto nečekal. Bylo to v tom něco tak smířlivého a klidného, něco tak nezmijozelského!
Severus odvrátil hlavu.
„Je tu ještě jedna záležitost, o které si s tebou musím promluvit Draco,” promluvil pak tiše Severus a do svého těla vyslal celou řeku rtuti, aby potlačil dokázal udělat všechno, co je třeba.
„Ano?”
Severus se nadechl.
„Tvůj otec je mrtvý,” prohlásil prostě. Těžko mohl tvrdit, že je mu to líto. Neopovažoval se zneuctít Dracův smutek tak sprostou lží. A ani se odvážil ho ponížit nějakou hloupou laskavostí pro děti. Byl už dospělý.
Pozoroval jeho tvář. Ani se nepohnula. Jako by se proměnila v kamennou masku a všechen její cit se zhroutil do sebe. Viděl, jak se Lupin posadil na postel, aby Draca objal a téměř se přikrčil a vykřikl, jak to dělá špatně. Tohle byla prostě nebelvírská reakce. Podle nich měl Draco brečet nebo křičet.
Ale ne mlčet. Ale tak to dělali Zmijozelové. A Severus věděl, že právě teď k Dracovi nemůže dosáhnout žádný dotyk, žádné objetí. Tohle byl zmijozelský žal. Žádné zmáčené tváře - ale chlad děsivé prázdnoty uvnitř nich.
Sám ho znal příliš dobře.
„Jak?” zeptal se Draco dutým hlasem.
„Stalo se to v boji,” odpověděl Severus pomalu. A Draco, veden nějakým podivně spolehlivým smyslem, se zeptal na otázku, před kterou sám Severus chtěl utéct.
„Kdo?” Zaváhal jen vteřinu. Kéž by pravda mohla být někdy lehčí. Kéž by tohle slzavé údolí bylo jen trochu snažší...
„Albus Brumbál,” odpověděl tiše Severus a žádná stříbřitá rtuť nemohla zmírnit sevření uvnitř něj, když viděl Dracovu zraněnou tvář, jeho výraz bolesti - jak si kouše do krve rozpraskané rty, aby zadržel nápor slz. Ani Lupin se ho neodvážil dotknout. Byl blízko, ale jako by vycítil tu děsivou bouři, uvnitř které se Draco zmítá.
Právě teď byl Draco sám, ať byli oni jakkoliv blízko.
„A proč tu není on, aby mi to řekl?!” Dracův hlas šlehnul vzduchem jako bič. Tak plný byl opanovaného smutku, skrytých slz i bolestné zuřivosti.
„Protože Albus Brumbál v okamžiku, kdy zabil tvého otce, ztratil všechnu svojí magii. Nemůže se vrátit do Bradavic,” oznámil prostě a jako by tohle ztupilo Dracův hněv. Odvrátil pohled a zavřel oči.
„Prosím, řekněte mi všechno,” požádal pak chraptivě.
Severus shrnul nejdůležitější fakta. Vysloužil si tím několik zamračených pohledů od Lupina, ale vlkodlak nechápal, že tohle je způsob zmijozelského milosrdenství. Pravdu, syrovou a zbavenou laskavosti nebo soustrasti, bylo totiž mnohem snažší nést.
Draco celou dobu nepromluvil, očima sledoval jenom svoje ruce na bílé přikrývce a zatímco Severus mluvil, ošetřovna ztmavla přicházejícím večerem. Ale světlo nerozsvítil ani jeden z nich. Tentokrát tmu vítali.
Když domluvili, zůstali dlouho zticha.
„Prosím, nechte mě o samotě,” požádal Draco bezvýrazně a Severus mu v duchu popřál to nejlepší. Jen on sám se s tím mohl vypořádat.
Okamžitě se zvednul, mávnutím hůlky zrušil diskrétní kouzlo a za ruku Harryho odvlekl z ošetřovny. Zmijozelové pláčou jenom sami.
Remus za nimi ještě okamžik váhal, ale i on to pochopil. A to byl jediný důvod, proč Severus věřil, že by vztah mezi nimi mohl fungovat. Remus Lupin možná patřil do Nebelvíru, ale hloupý nebyl v žádném případě. A Severus si upřímně přál, aby to stačilo.

Když Draco zůstal sám, přemýšlel, jestli někde uvnitř sebe najde sílu plakat. Jestli je k tomu vlastně důvod. Jeho otec byl špatný člověk, pravděpodobně se ho pokusil připravit o magii a jeho přátele o život. Zabíjel lidi a ubližoval jim. Bez něj je svět lepší místo.
Byl to zlý člověk? A byl on sám špatný syn? A čí to byla chyba, že skončili tak špatně? Musel se hořce usmát nad ironií toho všeho.
Zvednul ruku a dotknul se své vlastní tváře. A uvědomil si, že jeho oči pláčou bez jeho vlastního vědomí. To jsem dopracoval, že otče, pomyslel si Draco, když už neovládám ani vlastní tělo... Skutečná pýcha rodu Malfoyů
Tati, tatínku... Jsi tam někde? Slyšíš mě? Proč to takhle muselo skončit? A měl jsi mě vlastně vůbec někdy rád? Víš, že jsem si vždycky přál, abys na mě byl hrdý. Víš to?! Chtěl jsem, aby jsi mi to alespoň jednou řekl! Řekni, proč jsi musel být taková tupec a umřít?!
Kolem něj bylo ticho. Jako by se ho žádný zvuk neodvažoval rušit. A Draco měl vztek. Na sebe, na Brumbála, na svého otce, na Voldemorta, na Severuse, na všechny. Děsivý vztek plenil jeho nitro, ale jeho oči plakaly, jako by nechápaly, že žádné slzy ho nevrátí zpět. Že určitě není žádný důvod být smutný. Že může mít jenom vztek, že hněv posiluje. Udeřil pěstí do pokrývek a téměř ho přivedlo k záchvatu zuřivosti, jak slabý byl ten úder.
Otřásl se náhlými přiškrcenými vzlyky.
A v tmavé ošetřovně objal sám sebe a znovu se rozplakal.
Slzy nepřestávaly téct dokud ho sami neukolébaly ke spánku.
A těsně před tím než usnul si Draco s cynickou ironií uvědomil, jak hluboce svého otce vlastně miluje.

Draco se probudil do deštivého rána. Cítil se k uzoufání unavený a nejraději by se znovu propadnul do milosrdného spánku. Nechtěl vstávat do takového světa. Smutného, šedého, studeného. Na madam Pommfreyovou téměř nepromluvil, předložené snídaně se ani nedotknul.
Ošetřovatelka to pozorovala s očima naštvaně přivřenýma očima, ale nic neřekla. Zjevně pochopila, že je to zbytečné, myslel si Draco.
Když se o hodinu později objevil Remus Lupin s tácem bohaté snídaně, musel Draco přiznat, že madam Pomfreyová zjevně nepatří mezi ženy, které se snadno vzdávají. Zatvrzele sevřel rty.
„Nečekal bych, že budeš tak nezodpovědný,” prohlásil Remus Lupin na uvítanou a Draca překvapil jeho naštvaný výraz.
„Co tím chceš říct?”
„Že se tě celý Fénixův řád snažil dostat z toho pekla ven, trvalo celé čtyři dny než jsi se byl vůbec schopen probudit. A ty pak podle madam Pomfreyové zkoušíš sabotovat léčbu,”
položil mu tác se snídaní na kolena a zatvářil se nekompromisně.
Pak se k němu naklonil a zašeptal mu do ucha.
„Věř mi, že jestli víš, co je pro tebe dobré, raději udělej, co říkám. Jestli si myslíš, že Severus je děsivý, když je naštvaný, tak Poppy je třikrát horší.”
Dracovi po páteři přeběhlo mrazení, jak cítil Remusův teplý dech na citlivém oblouku svého ucha. Přikývl, ačkoliv si nebyl tak docela jistý, s čím konkrétně to souhlasí.
„Výborně. Jsem rád, že jsi to pochopil. Tak sněz snídani,” usmál se na něj a pobídnul ho k jídlu.
„Ale...,” pokusil se namítnout Draco. Neměl ani tu nejmenší chuť jíst. Ale pak ve vlkodlakových očích uviděl žlutý záblesk, který to sametové moře prořízl jako žraločí ploutev mořskou hladinu. Možná to není madam Pomfreyová ani Severus, koho je třeba se obávat, pomyslel si Draco a polknul námitky a dal se do jídla.
Remus mu mezitím začal vyprávět nepodstatné novinky ze školy a při vyprávění o tom, jak se Filch zamotal do svého vlastního pršipláště, se dokonce zasmál.
Ale pak se k němu zase přikradl podivný smutek a tvář mu zahalil oblak viny. Právě teď nebyl vhodný čas na smích. Zahleděl se skrz okno na železně šedé nebe, které slibovalo další déšť. Kde právě teď asi byla jeho matka? A byla vůbec naživu? Řád o ní neměl žádné zprávy. Nemohl myslet na to, co by se jí mohlo stát, kdyby jí chytili. Zhoupnul se mu žaludek.
Tok jeho myšlenek přerušil jemný dotyk na jeho rameni.
„Nemysli na to,” promluvil Remus tiše a posadil se na postel vedle něj a vzal ho za ruku. V tom gestu bylo něco útěšného, co tišilo Dracovi obavy.
„Jak víš..?” naznačil otázku Draco a odložil poloprázdný tác na stolek vedle. Vlkodlak ho doprovodil kyselým pohledem, ale nic neřekl.
„Možná, že Zmijozelové nejsou tak nečitelní, jak by rádi vypadali,” zašklebil se na něj Remus, ale pak zavrtěl hlavou a zvážněl. „Každý z nás jsme zažili nějakou ztrátu. Pokaždé to bolí a čas to nikdy nespraví. Možná tomu jen otupí hrany a ty si trochu zvykneš. Ale..,” odmlčel se vlkodlak na okamžik. „ ale jsme spolu. A to nám dává sílu.”
„Spolu?” Zdviženým obočím naznačil Draco otázku.
„Máme jeden druhého. Pomáháme si. Sdíleme spolu radost i smutek. Bolest jednoho je i bolest druhého.” Remus potřásl hlavou a i jeho oči pokrylo tiché vzpomínání. ,,Na tomhle světě všechno pomíjí a mizí. Nikdy nevíš dne ani hodiny. V jeden okamžik jsi člověk a v druhém vlkodlak. V jednom okamžiku jsi obklopen přáteli a najednou jsou někteří mrtví a jiní odsouzení za jejich vraždu. Někdy přemýšlím, že čas ani neexistuje. Zbývá nám jen prchavá přítomnost,”
Draco mu naslouchal v podivném vytržení. Oslovoval jeho nitro něčím, co se skrývalo za jeho hlasem. Bylo to v tom měkkém světle jeho očí, v tom laskavém tónu jeho hlasu, ve způsobu, jakým se ohýbaly klouby jeho rukou.
Konečně přišel na to slovo. S ním se cítil v bezpečí. S ním mohli být věci v pořádku.
„Žádná minulost. Žádná budoucnost,” zamumlal tiše a Remus jenom přitakal, sám ztracený ve svých myšlenkách.
„Co by jsi udělal, kdyby jsi věděl, že ti zbývá už jen pár okamžiků?” zeptal se na otázku, která ho pálila už mnoho týdnů. Stále jí nedokázal zodpovědět.
Remus překvapeně zamrkal a podíval se na přímo na něj. Do jeho očí, pak pohodil hlavou a usmál se. A Draco měl na okamžik pocit, že uvnitř něj zahlédl nebelvírského lva s hřívou odvahy kolem něj.
A pak se k němu Remus sklonil a políbil ho a umlčel tak všechny Dracovi myšlenky. Vzal mu dech a všechna slova. Jeho rty byly jemné a teplé a on jimi spoutal všechen Dracův intelekt i zmijozelskou prohnanost.
A Draco pochopil, že není cesty zpět. Ale... proč by o něco takového stál?
A tak polibek opětoval a cítil jak se Remusova ústa prohnula do úsměvu a on ho vzal do náruče.
Možná, že konečně našel svou odpověď.

Severus pospíchal mokrým pátečním dopolednem k přemisťovací hranici. Pozemky školy se v deštivém listopadu zdály obzvlášť neutěšené nebo se mu tak to alespoň zdálo. K jeho vlastní mrzutosti byl dnes nějak nesoustředěný. Jeho mysl skákala od jedné myšlenky k druhé, bez toho aniž by mu dovolila odvést alespoň nějaký kus práce.
Prošel rychlým krokem kolem Vrby mlátičky a znovu se vrátil k tématu, kterým se zaobíral několik posledních dnů. Jak bylo možné, že Bradavické ochrany fungovaly? Mocná zaklínadla Zakladatelů byla spojena s magií ředitele školy. Proto se také říkalo, že škola je vždy tak silná, jak je silný její ředitel. A to byl i důvod, proč mohli Bradavice odolávat posledním dvěma válkám s Voldemortem.
Nechápal to. Vždyť zdroj jejich magii byl kompletně pryč. Posledních několik dní měly slábnout a mizet. A přesto se stále nemohl zbavit pocitu, že mu v tom něco uniká. Něco důležitého na, co zapomněl. Něco, co by měl vědět.
Došel až k hranici Bradavic mířící cestou k Prasinkám. V duchu pohladil ten šimravý pocit lehkého odporu, který v něm vyvolal přechod skrz bariéru. Dokud stojí silné, je všechno v pořádku.
Koutkem oka náhle zachytil stříbrný záblesk. Pomalu jako na obrtlíku se otočil a prošel bariérou znovu zpátky na pozemky. Ve vzduchu se roztančily stříbrné jiskry. Překonal bariéru ještě jednou. A znova.
Stále stříbrná. Ale... Vždyť měla být zlatá, štíty Bradavic vždycky vydávaly jemnou zlatou záři. Chápal, že řešení má před sebou, že mu uniká jediný drobný detail. Přivíral oči v usilovném přemýšlení. Stříbrná a zlatá. Co to jen mohlo znamenat?
Pak se vítězoslavně usmál. Konečně všechny díly skládačky dopadly na správné místo.
Stříbrná a zlatá. Lev a had. Permisceo Evitera.
Jeho nálada se prudce zlepšila. Možná bude dnešní den ještě docela vydařený.

16.kapitola Květina

______________________________________________________________

A/N: Milí přátelé a čtenáři,
doufám, že se vám kapitola líbila. Mě tedy ano, už proto, že tady začíná má pravděpodobně nejoblíbenější část této povídky. S patnáctou kapitolou jsme se dostali téměř k magické polovině a já bych vám rád poděkoval za stálou přízeň i přes nejeden technický nebo termínový problém. :-)
A znovu opakuji, vážím si každého komentáře, ačkoliv můj poněkud napjatý časový rozvrh mi právě teď nedovoluje, věnovat se jim tolik, kolik by si zasloužily. Jste opravdu skvělí a zasloužíte si můj velký dík především za ohromnou inspiraci, kterou mi poskytujete. Protože pravda je taková, že ohromné množství věcí v Nebeském mostu vznikly jako nápad z vašeho komentáře nebo nějaké vaší reakce.
Další dobrou zprávou je, že kakin se znovu našel a od příští kapitoly tu bude znovu s námi. Mám taky za úkol vám přetlumočit jeho omluvu. :-)
A nakonec chci říct, že se - alespoň myslím - máte ne co těšit. Mám v rukávu ještě pár překvapení a jsem moc zvědavý, jak se vám budou líbit. :-)
Takže díky za vše a Merlin s vámi!